Umar byl typickým představitelem horních společenských vrstev Medíny a Mekky a jejich epikurejského, hedonistického vztahu k ži-votu. I on byl vyznavačem volných mravů a nikterak se neznepokojoval islámskými náboženskými předpisy. Tradice jej líčí jako duchaplného, elegantního bonvivána příjemného zevnějšku, vybraného vkusu a okouzlujícího společenského vystupování, který miloval humor, vtip, jiskřivou konverzaci a v prvé řadě ovšem krásné ženy. Rád se zdržoval v jejich společnosti a ještě raději si s nimi domlouval intimní schůzky, které pak ve svých verších velice živě popisoval. Urozené dámy z jeho kruhů se cítily poctěny, když je Umar ve svých milostných básních přímo jmenoval (ve svých ghazalech uvádí jména více než čtyřiceti žen), přestože některé jeho verše je mohly společensky kompromitovat. Ženy jej naopak leckdy uchránily před odhalením, pomluvou a skandálem, jak o tom svědčí tyto verše:
Mým štítem proti těm, jichž jsem se obával, bývala panna plachá a dívčích ňader pevný val.
(Básníci pouště, s. 70)
Umar psal takřka výhradně milostnou poezii. Takovou monotematickou tvorbou se vyznačoval málokterý arabský básník. Z některých jeho veršů vyplývá, že lásku pokládal za nejpodstatnější hodnotu v životě:
Jestližes nikdy nebyl láskou zmámen, jsi jen kus vyschlé skály, jsi jen kámen...
A láska do nás vchází jak krev do žil, abys měl živé srdce, abys ožil.
(Džbán žízně, s. 71)
Měl ovšem na mysli lásku erotickou, kterou popsal ve svých ghazalech v mnoha jejích konkrétních podobách, lásku prožívanou intenzivně všemi smysly:
Ať se mi splní přání, které denně vzrůstá,
ať mohu tvou pleť čichat, vdechnout oči, ústa,
ať ve tvých ústech
omyji svá, - sladce, temně
s posledním pomazáním ať jde ještě ke mně
tvá krev a tvoje tělo, -ať má věčná družka
nesleze v ráji ani v pekle s mého lůžka...
(Džbán žízně, s. 72)
Žena v Umarových verších není jen předmětem vnějšího popisu, jako je tomu zpravidla v nasíbech předislámských básníků; Umar dovede hovořit i o jejích myšlenkách, citech, chování, mravech, zná její mentalitu a psychologii:
Jednou Hind ptala se, když její bílé tělo se nahé na vodní hladině odráželo:
Jsem, bože, opravdu tak hezká, jak on praví? Nebo mu šílenství promlouvá z choré hlavy?
Kdo miluje, vidí vše hezké, pravily,
ústa od závisti těžká jim svázal úsměv zavilý.
(Cestou karavan, s. 55)
Umar novátorsky obohatil arabskou poezii i novými postupy; řadu svých básní skládal formou besedy nebo dialogu, v němž užíval živého jazyka a reprodukoval nebo někdy i parodoval řeč žen:
134
135
Jak provazem jsem spojen s Chudáb. Dva z jednoho hnízda... Pár stejných sandálů jsme -
já se ptal (tenkrát):
„Což neznaví tě jízda na mezku?" Družky radily: „Jen slez.
Vždyť na zemi se stojí líp než v sedle." A hvězdy obklopily úplněk a byly naším rozrušením zbledlé. Odhrnula si závoj. „Mluv, co chceš, nemusíš se bát, neboj se mých lidí." Chápavé družky řekly: „Nech nás jít,
projdem se nocí, očima hvězd vidí, z tmy nejde strach." „A brzo se mi vraťte," šeptl hlas dívčin. Jaký má asi rodokmen ta štíhlá antilopa písčinf
Zvedla se celá družina, projít se krajem
v dobré vůli.
A vespolek se tvářily,
že odcházejí jen mně kvůli...
{Džbán žizné, s. 39-40)
Svým založením byl Umar lyrický básník, ale dovedl i poutavě „vyprávět" a popisovat své rozmanité milostné zážitky a příhody. Nikdy však nepřekročil únosnou míru a nesnížil se k vulgárnímu nebo obscénnímu výrazu. Ačkoli se mohl pyšnit mnoha úspěchy u žen, poznal asi občas i bolest a trýzeň lásky, pokud pravdivě vyjádřil své city v těchto verších:
Jak milá je, jak milá moje milá, i když mi ránu zasadila ledem svých zubů tasených. Temná noc křídla rozložila a nekončí. Kéž utopím se v nich!
Alláhu, odpusť Zajnabě s velkýma očima zítřejší svítání! Vládne jak sultán, který má právo mé soudit. Nemohu odejít, pokud cíp noci zakrývá žlutnoucí oblohu, a do rána
raději snáším lásku tyrana. (Cestou karavan, s. 56, 54)
Pozornost zasluhuje také forma jeho básní. Jsou to nepříliš dlouhé skladby, obvykle nepřesahují třicet veršů. Umar používal jednodušších, kratších a pružnějších meter, která spolu s prostou, nenásilnou dikcí dávala jeho veršům lehkost a melodičnost. Mnohé jeho básně byly zhudebněny a zpívaly se jako písně; některé z nich Umar skládal přímo s tímto cílem pro své zpěváky Ibn Surajdže a al-Gharída.
Umar ibn Abí Rabí'a byl básník velkého talentu a spontánního výrazu. Tvořil lehce a přirozeně, tak jak to vyhovovalo jeho založení, neboť byl ve své tvorbě vnitřně i vnějšně nezávislý. Nechtěl napodobovat :aré vzory, i když je jistě znal, a nemusel se také podřizovat požadavkům a vkusu chlebodarcu. Díky tomu mohl dát arabské poezii nové hodnoty a podněty. Jeho dílo je i cenným dokumentem s mnoha zajímavými fakty a podrobnostmi o způsobu života a mravech bohatých městských vrstev v Mekce a Medíně v prvním století islámského letopočtu.
Vedle Umara ibn Abí Rabfa vynikl mezi básníky milostné lyriky v hidžázských městech al-Ahwas (655-728). Pocházel z rodiny me-dínských ansárů a ve svých verších "asto s hrdostí připomínal, že jeho příbuzní horlivě podporovali proroka Muhammada po jeho příchodu do Medíny a že někteří z nich v prvních bojích muslimské obce položili i život. Jeho rodina požívala řady privilegií a dostávala pravidelně ze státní pokladny rentu za zásluhy o upevnění a šíření islámu. Společensky patřil tedy k islámské medínské aristokracii a v jejích kruzích se pohyboval takřka po celý svůj život. Na rozdíl
136
137