4. Období baroka (1600 - 1720) Zatímco 16. století bylo dobou literatury lidovější, je toto století dobou literatury spíše učené. Dohání se to, co se v minulém století oproti ostatním evropským literaturám zameškalo. Jazykové společnosti se pokoušejí pozvednout úroveň němčiny, Martin Opitz (1597-1639) vydává r. 1624 první německou poetiku Buch von der deutschen Poeterey, v níž především reformuje německý verš, definuje žánry a probírá otázky stylu a básnických ozdob. Na sto let se tato kniha stala směrodatnou normou. Z jednotlivých druhů vyniká zejména poezie, především lyrika, líčící strasti války i problémy osobní. Nejvýznamnějším básníkem doby je pesimisticky zaměřený Andreas Gryphius (vl. jm. Andreas Greiff oder Greif, 1616 -1664) se svými sonety a ódami na marnost a pomíjejícnost všeho. V druhé polovině století se poezie dostává do zajetí manýristické mnohoslovnosti a složitosti (SCHWULST). Vedle pohádek bratrů Grimmů a Lutherova překladu Bible patří několik textů duchovních (kancionálových) písní od luterána Paula Gerhardta (1607-1676) k nejznámějším poetickým dílům v němčině vůbec (např. Wach auf, mein Herz, und singe; Lobet den Herren, alle die ihn fürchten; Nun ruhen alle Wälder; O Haupt voll Blut und Wunden). Jeho texty nalezneme mj. v Matoušových pašijích (Matthäuspassion) a Weihnachtsoratorium J.S. Bacha. Z prozaiků je nejzávažnějším autorem Hans Jacob Christoph »Christoffel« von Grimmelshausen (1621-1676) s lidově psaným románem Der abentheurliche Simplicissimus Teutsch (1668), v němž na pozadí třicetileté války líčí životní dráhu prosťáčka Simplicia, jehož hvězda postupně stoupá a klesá s kolem Štěstěny. Tehdy populární dvorské, heroické, galantní a pastýřské romány upadly s postupem času v zapomenutí. Největším dramatikem je už zmíněný Andreas Gryphius, autor řady veršovaných tragédií (Cardenio und Celinde, 1646) i několika komedií (Herr Peter Squenz, 1658). Přechodnou postavou je rozporuplný Johann Christian Günther (1695-1723), jeden z „prokletých básníků“, jehož poezie má ráz osobního prožitku.