Učitelka Alice: Je nebaví poslouchat a ty hodiny, kde je donutím poslouchat, za prvý šíleným úsilím
bych musela vynaložit, aby seděli mlčky a poslouchali a u nich bych to šlo jenom pod pohrůžkou
šíleného násilí, oni by nikdy nemlčeli. A druhá věc je ta, že je to nebaví, mě taky ne. Jako co já
si tam mám vést monolog, ať si teda, a navíc teda někdy to bývá docela zajímavý, protože oni se
odpíchnou takovým směrem, že říkám, že je úžasné, kam ty děti dojdou. Hlavně se tím naučíš, že to,
co je tobě úplně jasný, oni vidí úplně jinak. Tam jako, je to spíš jako takové oboustranné
obohacování. Já nemám ráda monologické hodiny, vůbec.

T: Hm, to já taky ne. A myslíš, že tohle to jde dělat i s novou látkou v té občance a té rodince?
Nebo takhle jde oprašovat jenom stará látka?

R: Jde. Oni ledasco ví a aspoň zjistíš, kde jsou, voni teda, jde, myslím si, že jde. Samozřejmě je
potřeba trochu navázat, věděli, slyšeli, dneska někde, tak to jako zařadit do nějakých kontextů, do
nějakých těch souvislostí, jde. Protože ta nová látka není až tak jako, dneska jsme brali právní
řád, tak ústavu slyšeli všichni, to, že neví, že má preambuli, hlavy a nějakou listinu, to je věc
druhá. Ale o ústavě něco dohromady dají.

T: A v podstatě s tím i nějaký logický myšlení.

R: Všechno, na co přijdou sami, si zapamatují. Všechno, co musí vydedukovat, nebo k tomu dojdou, to
vidíš podle písemek. To, k čemu došli v té hodině, si pamatují, to, co jim nadiktuješ, vůbec. Někdo
se to naučí, někdo ne. Ale když k tomu dojdou logicky a je to s nějakou diskuzí, tak to tam
zůstane.