CASTRO ALVES OTROCI
KNIHOVNA KLASIKU Československý spisovatel Praha 1951
PABLO NERUDA
Z portugalského originálu „Os Escravos", vydaného roku 1947 nakladatelstvím Martins S. A. v Sao Paulu, přelomili a poznámkami opatřili Kamil Bednář a Zdenek Hampejs. Předmluvu Jorge Amada přelomil Zdenek Hampejt. Úvodní báseň Pabla Nerudy přelomil % rukopisného originálu Ladislav Fikar se Zdeňkem Hampejsem. Typografickou úpravu, obálku a va^bu navrhl Frantihk Musika.
CASTRO ALVES
JORGE A M A D O VI
Pro koho jsi zpíval, Castro Alvesi ? Pro květinu ? Pro růži ? Pro vodu ? Vodě, jejíž krása objímá kameny zpěvem vody? Pro oči, pro křehký profil té, kterou jsi tehdy miloval ? Pro jaro ?
— Zpíval, ale neměla rosu ta růže, černá voda nenesla zpěv v bílé své hrudi. Zpíval, ale ty oči viděly smrt
a za láskou ještě hořely,utrpením. Jaro bylo postříkáno krví.
— Zpíval jsem pro otroky. Plavili se
na člunu jak temný hrozen se stromu hněvu. Potom v přístavu se zakrvácela lod, nechávajíc nám náklad naloupené krve.
— Zpíval jsem, ano, zpíval jsem proti peklu, proti nabroušeným jazykům hrabivosti, proti zlatu nasycenému v bouři,
proti ruce, která držela meč, proti vladařům temnot.
7
— Každá růže měla mrtvého v kořenech. Světlo, noc, nebe se zatahovaly nářkem, oči se bály raněných rukou.
Můj hlas jediný naplňoval ticho.
— Chtěl jsem vyrvat člověka supům. Věřil jsem, že člověk je jediná cesta, že z jeho srdce musí vzejít svět. Zpíval jsem za ty, kteří neměli hlas. Můj hlas bušil na dveře dosud zavřené, aby bojem vstoupila dovnitř svoboda.
Dnes, Castro Alvesi, kdy čistá tvá kniha se rodí znova — pro svobodnou zemi, dovol mně, básníku naší ubohé Ameriky, dovol, ať ověnčím tvou hlavu vavřínem lidu. Tvůj hlas se spojil s věčným a mocným hlasem. Zpíval jsi dobře. Zpíval jsi, ;jak se má zpívat.
(Dobříš, Československo, 1950)
CASTRO ALVES,
BRAZILSKY NÁRODNÍ BÁSNÍK
JORGE AMADO
Neskonale smutný sbor vzdechů, ponurý %pěv doléhající Z chýši tak mocni vyjadřoval nešťastné postaveni a touhu jejich obyvatelpo svobodě, %e dal vznik brazilskémujazyku a hlasu v brazilské řeči dosud nedostižené, jedinečné krásy, vzlyku, který ji% neprosil, který lámal okovy. Bolest, neštésti, bídné postaveni černého otroka, jeho vzpoury, jeho ozbrojená povstání, daly v%ník hlasu básníka Castra Alvese. Daly vznik vrcholnému okamžiku brazilské a snad celé latinskoamerické literatury XIX. století.
Antonio de Castro Alves se narodil ve státe Bahia v roce 184y a v$mřel roku i8ji. Žiljenom 24 let, bylje sté dité, když s* P?0 něho přišla smrt. Ale toto dítě, z]ivené bojem lidu, nám odkázalo kulturní dědictví, jez] nemá obdoby v dejinách naši literatury, nádhernou tradici spisovatele spjatého s zjvotem, spisovatele, který se po] boku utlačovaných účastnil bojů svého lidu, spisovatele, prohlašujícího svou poesii za »sestru chudého". ■ Jeho hlas byl hlasem černého otroka, otroka bojujícího zp sve" osvobozeni, otroka lámajícího okovy. Otroctví černocha, boj černých lidi zfl dobyti svobody, boj brazilských vlastenců proti císařství a z# republiku, sny o šťastném světe, o spravedlnosti a hojnosti v daleké budoucnosti, to jsou náměty jeho poesie, to je obsah jeho nesmrtelného díla. Právě tato kniha „Otroci", vydávaná nyní v češtině, obsahuje tu část jeho poesie, jez] je věnována zápasu s otroctvím v monarchistické a otrokárske Brazílii XIX. století.
Castro Alves se nevynořil náhodně, v přílivu náhodných okolnosti. Žádný genius ani žádný hrdina se takto nerodí, odtržen od své doby, od problémů lidi, od skutečnosti, která jej obklopuje. Básnici a hrdinové se rodí z plodného lůna Udu, rodí se v bolesti a utrpení a především v bojích, přinášejíce s sebou dědictví zku-
8
šenosti a videní všech, kteří trpěli, aby v sledu generací je mohli nahromadit. Takový byl Castro Alves, skutečný genius Amerik, kondor na nebesích Brazílie, mladistvý polobůh, metající v hři-mavjch verších blesky svého hněvu proti pánům otroků, proti majitelům půdy, burcující na své pouti lid, projíždějící celou Zemi a volající přitom za zrušeni otroctví.
Je nemocné načrtnout na několika málo stránkách jeho úplný profil, tak ru^néjsou f osety v jeho díle a v jeho pivote, ač všechny jsou spojeny stejným citem boje a svobody. Castro Alves je lyrik, básník lásky, Don Juan, jehož náruči pohnalo tolik žm> je básník svobody, je prorok světa, který začínáme budovat, světa, který vyrůstá ze Stalinových rukou a z rukou sovětských národů, světa, který básník předvídal ve svých verších; je člověkem milujícím divadlo; je básníkem americké přírody. Ale především je básníkem otroků. Přítomnost černého otroka, sténání těch, kteří úpěli pod bičem statkářů, křik vzpoury lidi, s nimiž bylo zacházeno jako se zvířaty a kteří si chtěli dobýt svobodu, nejvétší statek světa, je konstantou jeho díla a jeho fyvota. „Básníkem otroka" jej nazval lid. „Básníkem svobody" jej nazýváme ještě dnes.
Svoboda je slovo, nejčastěji se objevující v jeho poesii. Castro Alves s jedinečnou silou miloval věc svobody lidu, ji věnoval nejen svoje dílo, nýbrž" celý fyvot. Nebyl jenom básníkem uzavřeným do své pracovny a píšícím verše o otrocích a abolici, o svobodě a republice. Ne. Za toto všechno také bojoval, byl zakladatelem prvních abolicionistických společnosti v Recife, v Babit a v Sao Paulu a v nocích hrůzy poskytoval útulek černochům uprchlým Z cukrovaru. Byl člověkem z veřejného prostranství, kázajícím o republice, bojujícím proti monarchistické policii, vyproštujicim v čele mas zatčené politiky z ve\em, bájícím v čele lidu na masových protestních akcích republikánské politiky. Mnohé z jeho básni, které fyjí dodnes, se zrodily jako improvisace v boji, byly Zbraněmi lidu proti pistoli, dýce a kopytům koni, jez byly znaními císařské reakce. Nikdo v celé Americe nedokázal tak jako
10
on, %e poesie je opravdovou zbrani lidu, tak hroznou a tak mocnou jako nej smrtonosnější zbraně. V jedné básni, kterou všechen brazilský lid zná zpaměti, zdůrazňuje, fy
„náměstí, náměstí patří lidu jako nebe kondorům."
Tato báseň se zrodila ve vzrušeném prostředí republikánského shromážděni, napadeného policii. Řečník byl zatčen, bylo nebezpečí, fy masy pronásledované jízdou se rozprchnou, ale básník se vyhoupl na tribunu, zarecitoval báseň, rozdmychal v lidu odvahu a policie byla zahnána na útěk a zatčený řečník byl osvobo-Zen. Kdekoliv se lid shromafyľoval k protestu, tam byl Castro Alves. Stejně tak stál v čele studentů a intelektuálů, spjatých se vzpourou černých otroků, a všemi způsobyjim pomáhal. V C as tru Alvesovi byl vfyly nerozlučně slit člověk s umělcem, oba tvořili jednu bytost. To je jedním z velkých ponaučeni, která si musíme vzít Z básníkova fyvota: Žádný umělec, žádný spisovatel nemůfy dávat věci míru a pokroku lidstva pouze část svého já, jen svůj Život nebo jen svoje dílo, nechce-li zradit sám sebe a své tvůrčí posláni. Nikdo se nemůže rozdělit na dvě bytosti, neboť dílo tvůrců kultury se rodí z jejich existence, trpí každou zradou a couvnutím v jejich žjvotě a stává se nesmrtelným důstojnosti a bojovnosti jejich fyvota.
Pěvec zotročeného lidu. Je mofy>o říci, že osvobozující musa Castra Alvese čerpala ze všech motivů majících vztah k tragedii černocha, že v každé drobnosti jeho fyvota se dotýkala otroctví a boje proti němu. Chci však vyzdvihnout jeden rys: Castro Alves, politický, sociální a revoluční básník, básník, který věšteckou silou svého genia zřel daleko před svou dobu, básník spíše boje než bědování, nám ve svém verši nikdy nepředstavuje černocha jako žadonila prosícího o slitování, jako člověka vzbuzujícího soucit. Černoch v jeho verších je člověk proti své vůli připoutaný ke kůlu otroctví, člověk bouřící se, snažící se osvobo-
r i
dít. Takový je obraz černocha v ieho nesmrtelných verších: je to bytosts která bojuje fy dobytí svobody, za to, aby roztrhla pouta, aby se také pomstila. Jeho dílo o otrocích vylisuje celou tpopej, celé drama a celou tragedii Černošských otroku v Brazílii. Ale jeho tón je skoro v%dy tónem vzpoury, voláním po pomstí, je jistotou svobodné budoucnosti. Ani slovo pesimismu, ani odstrašující rada, smírné gesto, v$dy zpěv nadéje. Není to vydychání, je to hymnus vzpoury. Castro Alves nechtél ronit slzy Zoufalství nad nekonečnou tragedii Černocha. V tom je nejvétší velikost jeho poesie, to dokazuje, %e Castro Alves si byl vědom revoluční úlohy literatury. V jedné ze wýcb básni se obrátil ke všem brazilským básníkům, postavil před né problémy a zeptal se jich:
„Kdo jsi ty, básníku ? Jsi lampou orgie či hvězdou světla národů, jež vodí je k novému vykoupeni?"
Zde, v těchto"verších je celý rozdíl mezi umíním stojícím ve službách lidu a tím, které je nazýváno „umíním pro umíní". ,Jistým umíním*'. „Lampou orgie" je umílec zaprodaný utla-čovatelům, umílec prchajici před problémy, které jsou kolem níbo, do své „křišťálové věze". Ale umílec uprostřed boje, umílec účastnici se boje,\to je ,j&vízda svitla" vedoucí národy. Castro Alves byl v Brazílii XIX. století, v Brazílii černošského otroctví, monarchie, Jeudáiních pánů, takovou „hvězdou svitla" vedoucí vzpouru lidu. jeho jméno je navždy spojeno s hnutím za Zrušení otroctví, s prohlášením republiky, s bojem lidu, který dnes pokračuje v boji proti severoamerickému imperialismu, proti válečným štváčům, proti utlaČovatelům a vykořisíovatelňm širokých lidových mas. Jméno Castra Alvese je praporem boje.
Chci upozornit ještě na jiný rys jeho díla: internacionalismus, který jej charakterisuje, na to, jak básník si byl vidom, fy problém svobody je společný všem lidem, na jeho solidaritu se
12
všemi národy bojujícími proti útlaku. Byl nejbrazilštějšim z brazilských básníků a z^ovefi básníkem nej svetovej šim. Básnik našich hvozdů, našich ptáků, našich květin, našich poli, našich vodopádů, našich hor, hučících řek, básník našich hrdinů, Tira-dentese, Pedra Iva, Zumbiho dos Palmares, básník otroků láma-i/cích okovy, básník republiky nastupující po císařství, básník demokracie byl také světovým básníkem, když opěvoval revoluční Francii a Robespierra, když opěvoval Polsko bojující za svou nezávislost, když opěvoval Kossuthovo Madarsko, Juáre-Zovo Mexiko, když vystupoval proti pronásledování žjdů. Jeho rozhořčený hlas namířený proti pánům brazilských otroků, proti reakcionářňm císařství se zvedal i proti Napoleonovi zahrazujícímu cesty proklestěné francouzskou revolucí, proti caru tehdy utlačovaného Ruska, proti cizáku Maxmiliánovi, vnucenému na císařský stolec mexickému lidu, proti papeži a Vatikánu, kteří pro něho byli symboly tmářstvi. A byl také básníkem budoucího světa. Viděl naprosto svobodnou zetnh vedenou dělníky.
Tento brazilský chlapec, který zem™l ve 24 letech, vyzpíval nejen problémy svého lidu a své vlasti. Pozvedl solidárně svůj hlas také, aby pozdravil všechny národy světa bojující za svobodu. A zvěstoval příchod nových dob: uprostřed temnot Brazílie XIX. století spatřil jitřenku velkých revolucí přeměňujících osud lidi:
A proto, Marie, se skláním
v temnou a kalnou přítomnost a hledě na ni
na příští časy ptám se horečně,
a jindy zdvíhám hlas nad nebetyčné hory:
„Svobodo," ptám se, vyhlížeje na obzory,
„kdy přijdeš konečně ?"
A proto, když se krásná noc na zemi snáŠi
a s oblohy se hvězdně práší
a od souhvězdí sněží třpytná mha,
13
dívám se v propast, z niž se u nohou mi kouří, kde — jako mořské bludičky za litjch bouři — se revoluce rozbíhá...!
V roce 194y brazilský lid vzpomínal stoletého vjroči naroseni Castra A/ve se. Dutrova vláda zaprodanců vynaložila velké úsilí na to, aby snížila význam těchto vzpomínkových oslav. Vláda, snažící se tak horlivé vyzdvihnout památku historických nebo literárních postav spjatých s reakci, mlčela o Castru Alve-sovi. Ale lidové vzpomínkové slavnosti, řízené komunistickou stranou Brazílie, řekly mnoho o tom, jakou lásku chová brazilský lid k svému národnímu básníku. Zvláště jedna z těchto vzpomínkových slavnosti se mi z^dla velmi významná: V městě Babi i, na náměstí Castra Alvese, se před básníkovým pomníkem vládnoucím ^/íwm bahijskémn moři shromáždili černoši se svými hudebními nástroji a černošky v typických krojích. A tam hráli své melodie a tančili své tance (melodie a tance dosud tajené v obřadech „macumbas1') na počest básníka svého osvobození. V bahijské noci černošská hudba a černošský tanec osvobozené z otroctví přišly pozdravit básníka Castra Alvese.
Tvrdě musíme ještě bojovat, abychom dosáhli naprostého osvobození brazilského člověka. Lid pokračuje v tomto boji každý den. Bojuje za m^r> Za národní osvobozeni Brazjlie, za lidově demokratickou republiku, za Brazílii tvořící součást tábora míru a socialismu, bojuje proti imperialistickému útlaku, proti vykořisťováni velkými držiteli půdy a hnilobnou buržpasii, neschopnou vyřešit naše problémy. V tomto boji je poesie Castra Alvese mocnou zpfam lidu, v tomto boji je nesmrtelné jméno Castra Alvese praporem. Castro Alves kráčí s námi, jeho památka je nám vzorem.
Dobříš, duben 19J1.
1
STOLETÍ
Vojáci, t vrcholů técbto pyramid bledí na vás Ityřicet stolttíl
Napoleon
Století je velké a mocné.
V. Hugo
Z rubále svjcb hrdinů si tyranie prapor utkala. Snad ^jejích kostí lid si jednou zbraní udílá.
J. Bonifácio
Století je velké. V prostorách nebes v dramatu tmy a světla burácí. Svoboda — podobna Kristu na kříži krvácí.
Havran tmy černý jako smola výškou pluje, modravé roucho nebes zahaluje perutí orla, brázdícího vzduch. Těžce žhnou čela, oddechují hrudi... Jen na rtech obzorů, se budí úsměvy záře... Je to Bůh.
Čas od Času přeruší ticho
promkavé a drsné úpění.
Je to snad hukot lesů
nebo již nesmírný křik lidu zní ?
.Chvěje se země, temná, kamenitá...
To v agónii se tu zmítá
svoboda k zemi sražená ? Anebo smělá paže lidu, jenž drcen horami snáší svou bidu, titansky zdvíhá tato břemena ?
Do palčivých, temných otázek
zní ironický smích.
Leč nám již lepší zítřky nese
nadějný vichr, jenž se zdvih!
Ač pochybnost chce mládí zmásti
a stáčí jeho zraky do propasti,
tak strašné na pohled,
přec mládí hustou mlhu protrhává
a za hřbety, jež ční jak pyšná hlava,
spatřuje slunce vycházet!
Každá noc jitřenkou se končí
a v každé tmě již příští blesky spí!
Ó mládí, věř, že není daleko
jitřenka, jež nás vykoupí!
Nářek — to marně čekat na zpěv značí,
pláč — planě snít, že slza, jež tě smáčí,
se změní v hvězdný zverokruh.
Svět, který jako plavec do zlých vln se noří,
jednou přec bude pánem širých moří,
jestliže spravedlnost je a Bůh!
Přemnohé noci ještě zatemňují vesmírnou mapu pláštěm tmy.
Sup tyranů do krve dosud drásá
přemnohá mrtvá těla — národy.
Ztracené Polsko s mapy mizí,
ztrnulé ve spánku jak zimní hlízy,
a v hrobku Sobieského propadá;
(a v snách po meči ještě sahá v hrobce...)
Králové střídají se, slepé ovce,
a car se rozhlíží a usmívá...
Řím ještě snáší na své hrudi
břemeno králů — trpkých vlád.
Čekajíc, Řecko oplakává
Kanarise — i Byrona snad.
A Napoleon, jenž se ucpat snaží
křiklavá ústa davu roubíkem svých stráží,
na Jersey hledí, hrůze podlehnuv,
tak jako Sorrenta syn rodný
se zachvívá den po dni,
kdykoliv zahledí se na Vesuv.
Maďarsko vystavuje jako mrtvola pod širým nebem svoji nahotu. A již je nezahalí ani psancův stín — ten Košutův.
A zde zas Mexiko — tak žhavé smysly,
syn veliký a nezávislý
slunce a svobody —
na zemi leží... a tam vzlyká
Juárez, jenž mu skláněje se říká:
„Čekej... na ranní červánky!..."
18
19
Obraz je temný. Nechť si slabosi couvají v hrůze ze smrti. Nás, kdo jsme Gracchů potomci, neštěstí nezdrtí.
Dejte se v boj!... Je zákon, vůle svatá, jež praví: Zločinu vždy v patách již pomsta harcuje! Neslyší od severu vaše uši křik, jenž tam v nekonečno buši, když Franklin sám jej burcuje?
To křižáků je pokřik,
jenž „vzhůru!" volá k jinochům.
To svobody je slunce,
svítící novým Ješuům.
To ústa otroků jsou štvaných,
v hrdiny naráz vytesaných
dlátem, jímž abolice buší na mramor!
Tak osvoboditelů pějí chóry —
plazů vyrostlých přes noc na kondory,
klopýtající o prostor!
A vy, ó blesky budoucnosti,
vy kukly, z nichž se rodí nový svět,
až vaše rámě odvážné
zákony nové bude utvářet,
nový chrám chtějte vztyčit,
jenž nebude lid tíhou ničit,
ale bude mu podstavcem!
Nechť konečně je dětem dána škola a veteránu odměna, po jaké volá! Světlo a maják — všem!
Světlo!... Vždyť dítě jako ptáče
své příští dny vám klade do rukou.
Na slunci chce být orlem odvážným
a v noci — sovou divokou!
Tribuny osvoboďte, tisk ať není rabem!
Hanebné články pout jsou přece slabé... !
Po lidu nešlapte — je král! —
Jinak by — oceán hlav, duší plný,
svá práva pozdvihnuv jak vlny,
z vás zákon vydupal!
Nechť žezlo papeži se zlomí
a udělán je z něho kříž!
Purpur nechť lidu poslouží,
aby svou nahotu jím zakryl již!
A slyšíc hukot, jakým duní Niagara,
již bez otroctví — také Guanabara
se zvedne v slunci k nebesům!
Zdi brlohů se zbořte jasem
a z jejich ssutin v nové kráse
postavte sochu hrdinům!
Dosti, dosti... Vím, že mládí
je na Sinaji Mojžíšem,
zákona desky přijímajíc od Věčnosti!
21
Kdo slavně v boji padne tam, vrhá se v náruč dějinám v srdci Brazílie!
S vrcholků And, jež věčnost hlídá, podobných dávným pyramidám, století tisíce vás, mladí, pozoruje I
Pernambuco, srpen 1865
ZA SVÍTÁNÍ
Ošklivá stránko, která bude budoucnosti vyprávět o ^emdlenosti dnešních lidí, historie, psaná nářkem a ^brocená potem ubohých páriů světa! Ošklivá stránko, kterou nemohu přepravě roztrhat, pošlapat, ukrýt..,
Pedro Calasans
Ujíždím do hor za rozbřesku a kůň můj těžce zmáhá stezku v předjitíním chladu bez slunce. Úsvit se zvedá na východě z šera a pohlížeje do jezera, jak by tam viděl svého blížence.
Leknínům hvězdy, jež se rozplývají,
zářivé perly posílají —
z rozsypaného náhrdelníku.
Na obzoru se kopce odkrývají
a země probouzí se svými háji,
střásajíc mlhu s keříků.
Všechno se světlem, ševelem a vůní stává,
jak bílý vous si řeka načechrává
velebný vodopád
a na poušti se cedr sklání
a vítr zdvihnuvší se znenadání
modlitby Stvořiteli nese odevšad.
23
Santa Cruz, země, ty verši jedinečný
epopeje, již zpívá vesmír věčný
v nezměrném tvoření,
ty plná lesů — obrů zeleně, jež zmámí,
kde jaguár se dere houštinami
a drtí v listí kořeny,
jak jsi krásná, hrdá, svobodná a smělá! V tvých horách vždy svůj domov měla nezkrotná svoboda! Tvé vichry purpur mlhy rozdírají a tříští žezlo, jež se zdvíhá v kraji — žezlo drsného piquiá!
Volně pastevec vede stádo své a zpívá zdlouhavou píseň, jejíž nota tklivá zahání bolest se steskem. Nad punčem, s cigaretou zapálenou, myslí na krásnou horalku, ted opuštěnou ve vnitrozemí divokém.
li
Nespoután jako tajfun po kopcích a stráních
pobíhá pastevec a na zarostlých pláních
utrhne sipó ohebné.
Ohnuté prsty jurema jej nepoděsí.
Jen tapír, spatřiv je v rákosí kdesi,
oblaka prachu pozvedne.
Pod strání, kterou posel žlutý květ, ukáže lesklou hlavu, mocný hřbet aligátor, jenž z řeky se vynoří. Nezkrotné vodopády, veliké a hřmící, vy závratným jste slovem zpívajícím o slávě And, jež v dálce zvedají svá pohoří!
Leč... je to sen, když vůkol vidím
barbarství, jež se řádit nezastydí
v století tomto za bílého dne,
když otroctví — jak ošklivá tvář krokodilů,
již vypuzených z kalné vody Nilu,
útulek u nás nalezne ?
Zda slyšíš, Bože, křik, jenž vpadá
v nesmírnou symfonii, kterou skládá
příroda — pyšná vladárka,
ten křik, tak vzlykající,
s řinčením otrockých pout splývající,
s řinčením pout, v nichž otrok lká ?
Nedopusť, Pane, aby skvělou práci,
již načrtal jsi v inspiraci,
zohyzdil člověk vředem svým!
Tvá sláva jako slunce vchází do zatmění,
tvá báseň Ameriky cista není,
poskvrněna již otroctvím!
24
25
Nářky krve zbarvují do šarlátu tvé řeky — podobající se Eufratu, nářky siónských otroků! A palmy se tu ohýbají při mučení, když slyší mezi kopci steny, všech, kteří trpí tu!
Ne/nesnesu se dívat na prokletí! Kdy svobodných křik vzhůru vzletí ? Zítra ?... snad...
Klusej, můj koni, do hor, k výším, vyrvi mne odtud!... Rychle, slyšíš, kupředu v ranní chlad!
Recife, 18. července 1865
VIDĚNÍ MRTVÝCH
Ještě dnes se vypravuje o tom, jak jednou, když byl j"kýsi pastýř uveden trpaslíkem do Kyffhausenu, povstal císař (Rudovous) a Reptal se pastýře, zdali ještě kroutí havrani kolem hory. A když pastýř odpověděl, $e ano, císař %yolaI: Musím tedy spát ještě sto letí
Heinrich Heine
V smutných hodinách, kdy v husté mlze země, zahalená v rubáš, sní své sny a kdy vítr skučí nebeskými prostorami — pod kopulí hrobu, jenž je nesmírný — ozývá se výkřik, trhající ovzduší, zvedají se náhrobky a otvírají márnice... Vystupují mrtví, zablácení, z sinalí pod osudnou září bezkrevného měsíce.
Z rozžhavené půdy Afriky, tam na Sahaře, roste přízrak, hrdě kráčející vpřed, ruce spoutány a vavřín na svém čele, básník — šílený jak Tasso z dávných let. Tehdy z jihu, severu... i z východu vyrážejí Dóriové, Machado i Siqueirové -
mnohé tisíce přijíždí i na svém černém koni Pedro Ivo pod osudnou září bezkrevného měsíce.
26
27
Tiradentes, vztyčen na kůlu, kde visí, rýsuje se proti nebi modrému, s hlavy se mu řine pramen krve, ohňostroj hvězd z vlasů srší mu. A veliký Andrade — ten smělý architekt — obří rukou hněte lid a vést jej chce, zatím co mu vítr zmítá tógou tribuna pod osudnou září bezkrevného měsíce.
Skřípající socha... kymácející se v chůzi, bronzovým je králem, jdoucím v pustinách za výkřiku lidu: „Nezávislost nebo smrt!" Králův kůň tu šlape po dvou korunách, charty dvě však třímá jeho pravice. A jak čestná stráž s ním jdou dva volné národy pod osudnou září bezkrevného měsíce.
A tu z truchlivého ticha
se rtů mrtvé legie je slyšet hlas:
„Kam jde země, jejíž svobodu jsme hnětli,
kam jde lid, jenž sílil skrze nás ?
Přítomnost nám poskvrňuje rubáše
krví otroků, když třísní zemi umírajíce!
Anchietové a Gracchové, vy spíte v hýření
pod osudnou září bezkrevného měsíce!
Kristus — lid pak na své Kalvárii
s chmurným úděsem se dívá k příštím dnům.
V orlích hnízdech zbyli' — havrani! Vlast svou dole v prachu sténat slyšíce, poletují jako okřídlené zločiny
pod osudnou září bezkrevného měsíce!
Čekat, sto let ještě čekat...
Století!..." — tak křičí mrtvá legie.
V dáli, v roklích, znících ozvěnami, třese celým severem ta úpěnlivá nénie. Na svých bílých koních uhánějí, nekonečnou mlhou cvalem ujíždějíce... Mlhy — prach těch prostorů — se vzhůru pnou pod osudnou září bezkrevného měsíce...
Recife, 8. prosince 1865
Brutus odhazuje tribunovu tógu, apoštol svou slinou třísní evangelium.
PlSEŇ AFRIČANA
Ve vlhké chatrči
v těsných stěnách se krčí
u ohně otrok na hlíně podlahy
a zpívá si píseň,
v níž s nářkem navrací se
vzpomínkou v domov předrahý.
A stranou černá otrokyne hledí na dítě v klíně, jež houpá na loktech... Pak se i ona tiše rozezpívá, synáčka tiskne a pozakrýva, snad aby nezaslech...
„Má země v dáli odtud leží, tam odkud slunce chodí sem, krásnější snad je tato zdejší, ale já rád mám tamtu zem.
V té zemi slunce spálí všechno, tam písek žhne jak uhlíky, ach, nikdo neví, jaká krása je vídat zvířetnici na nebi...
Tam krajiny jsou širé a vlní se jak moře na pohled, tam hrstka suchých palem nutí tě přemýšlet...
Tam všichni žijí šťastně,' tam všichni tančí, kdy jen lze, a lidé na prodej tam nejsou — jak zde — za mrzké peníze."
Dozpíval otrok, pak se ztišil, vida, že ve vlhké chýši vyhasne oheň zakrátko... I otrokyne ztišila se, aby svým naříkavým hlasem neprobudila děťátko...
K spánku se otrok uloží tu, vždyť vstává za úsvitu brzičko před sluncem — a spát o něco déle, ucítí bičík na svém těle — je přece otrokem.
Nešťastná otrokyne složí své dítě v koutku na rohoži
30
31
s polibkem na oči — nejspíš se bojíc pána, aby jí časně zrána nevyrval děcko z náručí.,
MATER DOLOROSA
Necb mne poleptat tvé duli navždy sbohem, místo slz plakat krev, krev svého srdce ronit nad svým synem, nebo/ ty musil zemřít, můj synu, ty musil zQmřitl Natbaniel Lee
Můj synu, spi, spi u věčném spánku v nesmírné kolébce zvané nebesy. A popros hvězdy o mateřský pohled, sladší
vánku
i o hřejivý klín, jejž u mne poznal jsil
Ach, motýle, jejž něžná kukla vydá, ty zlatá křídla záhy rozevřeš! Smuteční bílá růže, bledá jako křída, daleko, daleko ode mne rozkveteš!
Můj synu, spi... Jak řve ten vítr od severu v těch suchých listech temné půdy celé dnyl Tu duši vichru ráda bych ti vdechla, věru... Pohřební tajfun fičí, strašný a proradný...
Ne, neklň mi... jen z lásky nekonečné já měla sílu zabít tě... (i sebe, vím...) I Sama a spoutána tě budu oplakávat věčně.. Bud svoboden!... já budu šťastna jenom tím.,
32
33
Být ptákem zde — vichřice rve tě dravá, být hvězdou — klamný svit tě vede na scestí. Být červánkem — jen noc tě očekává, být chudasem — jsi proklet do smrti!
Odpusť mi, synu... je-li zabít tě zločin.,. Bůh odpustí mi vše... již odpouští... Divoký příliv zlomí vrbu ze zátočin... Stůjtei a bdětež nad tebou andělé nebeští..,!
Můj synu, spi, spi u věčném spánku v nesmírné kolébce zvané nebesy. A popros hvězdy o mateřský pohled, sladší
vánku,
i o hřejivý klín, jejž u mne poznal jsil
Recife, 7. června 1865
34
DOZNÁNÍ
Bída vám, zákonmei, a farizeové pokrytci, %e jste se připodobnili hrobům Zbíleným, kteříž sic %dadt se zevnitř krásní, ale vnitř jsou plni kosti umrlčích i vší nečistoty.
Evangeliím sv. Matouíe, XXIII, 27,
Když spatříš, Marie, jak s mého čela se temná myšlenka k obzorům rozletěla, perutě rozprostírajíc, díváš se za ní se smutkem, jenž tíží, tak jako lodník ze Sorrenta vzhlíží k mračnům, jež halí luně její líc.
A bledá, nevinná mi pravíš, se slzami, jež nezastavíš, neboť jsou rosou bolesti: „Proč trpíš ? Hvozdu stačí vůně, nebesům hvězdy, sadům květ, noc luně a nám jen láska — ke štěstí!"
Tak tobě v dětském snění zjevuje se pták lásky, který v zobáčku ti nese ratolest naděje —
ja zřím však supa černého se s výšky vrhat a svými drápy purpur trhat s pláště, jenž rouchem lidu je!
35
Ty vidíš polní modrý květ na vlnách noci,
kde hvězdy — světlušky a mihotaví brouci,
vzlétají k nebi bez hranic —
já zřím však noc, v níž vře to mocnou vlnou
a chápu zemi strastiplnou,
jež sténá k Bohu vzhlížejíc.
Sorrentským loukám je tvá duše blízká,
kde za nocí si kavatina stýská,
zatím co země v záři luny spí —
má duše však je ozvěnou všech vzlyků,
vší bolesti, zrající do výkřiků,
když na rtech zaúpí!
Já slýchám myšlenky, jež v šepotu se chvějí —
snad vření příštích epopejí
u mausolejí, která zarůstává blín,
a k hrobce věků nakláním se,
k těm lebkám kamenným, v nichž pravda tmí se
i Boží stín.
A tehdy se mi zdá, že na mne volá minulost hrobek, oživená zpola, a její hlas mi do samoty zní: „Básníku, co jsi? — Orgií lampa bledá či hvězda světla, která národy již zvedá pro nové spasení ?"
Jak, Marie, znáš málo trpký osud,
s nímž mladý bard se vláčí, osamocen dosud,
bolestně bezmocen...
když marně pro svobodu otevíral
svou duši — urnu, v níž ted pravda zmírá
i láska... naděje... i sen... 1
On vidí temnou kohortu, jak divoce se žene a hrozí soše (smrtí zkrvavené), soše velkého císaře,
jak pobuřuje dav svým slovem střečka, až dav jde hryzat bronz jako psí smečka a zuřivostí vře...
Žel, básníkovi nelze šlápnout na bezpráví, jež ústy svobodu snad slaví, ale v srdci má lest
a mukám otroků se směje v každou dobu — hyena, která statečným chce z hrobu vyrvati jejich čestl
Vždyť musím, Bože, vídat kněze s bičem, jak mrská otroka, až chudák zničen padá v prach silnice...!
A kněz — ten rybář duší — neví (sluha Boží!) o svatém rybolovu — usínaje v loži po boku prostopášnice...!
A není apoštolem, jenž co poutník prostý
bez měšce, sandálů a bez starosti
kdys chudý světem šel
po vzoru Krista, který žebral vyslán nebem
a za chléb platil věčným chlebem
a lásku světlem oplácel...
Leč žehná otroctví a zbožná slova trousí,
zatím co na ořízce bible brousí
nůž na katovy oběti...!
Jak lituji, že verš můj blesky nemá,
abych mu v čelo vepsal anathema:
„Bud proklet, budte prokleti!"
Bud proklet, tribune, lživý dnes jako příště! Bud proklet, králi, který popraviště si proti trůnu buduješ l
Bud proklet, barde, který zpíváš pro orgie — kleštěnce! — lichotníku tyranie I — bud proklet též!
Bud proklet, boháči, jenž rozmařilý
a nyvou hudbou zpilý
nevidíš opojen
hladové dítě na ulici,
bledou a otrhanou matku líbající —
snad jednu ze tvých kupovaných žen... 1
Co ale s pouhým prokletím?... Což je snad trnem zraní veselé květy luk a strání, svázané v kytice ?
Nakazí skvělý oděv rozmařilce morem ?
Vždyť každou píseň přehluší svým hnusným chórem
bakchanálie bohatce!
A proto, Marie, se skláním
v temnou a kalnou přítomnost a hledě na ni,
na příští časy ptám se horečně
a jindy zdvíhám hlas nad nebetyčné hory:
„Svobodo", ptám se, vyhlížeje na obzory,
„kdy přijdeš konečně?"
A proto, když se krásná noc na zemi snáší
a s oblohy se hvězdně práší
a od souhvězdí sněží třpytná mha,
dívám se v propast, z níž se u nohou mi kouří,
kde — jako mořské bludičky za lítých bouří —
se revoluce rozžíhá...
Recife, říjen 1865
38
39
SLUNCE A LID
Lid má hněv a sopka lávu,
JiŽ rozpoután, strašný hurikán firl s tebou -a jaká hradba, jaké přístřeší ochrání před tebou ?
V. Hugo
Quintana
Slunce — obr Briareos prostoru — aby mohlo horstvo nekonečna zlézt, koupe východ v krvi poloviny obzoru.
Tehdy v klínu sahar — Egypt, snášející trest, pokorně se sklání, dokud výkřik odporu nezahřímá do žulových uší sfingy svoji zvěst.
Slunci podoben je lid! A z temných dob, třímaje den v pravici jak rozzářený vích, jako Lazar rozráží svůj hrob!
Bojte se zástupu bosých a špinavých, který chrání příští kolébky před vlnou zlob a pomstí hroby pokolení minulých!
Recife, 23. června 1865
TRAGEDIE V CHÝŠI
Ve vlhké, stísněné chýši
plápolá plamen svíce,
v sapé se vítr tiší
a oheň se zahryzl do hranice.
U krbu Afričanka
synáčka houpá v kolébce,
prozpěvujíc mu tichounce
tyranu, jež se zarývá
v duši svým unylým smutkem.
A dítě se usmívá...
Křičí však a chladem se roztřese,
kdykoliv slaměnou střechou otřese
vítr z vnitrozemí v svém letu prudkém.
Když matčin zpěv poustal, bláhové dítě se rozpláče... Tu matka zpívá dál... A ono se usmívá, neznajíc tíseň ani žal, který zalil tu píseň.
Ty smutná, jejíž úsměv halí jen nářky a žaly,
jaké tvůj pohled matky naplní...!
40
41
Ty, které v ručkách dítěte i slza v démant rozkvete, slza tvých soužení... I
A hlas, jenž láme srdce, dál v písni zní:
„Jsem jak smutná volavka, která sídlí v rákosí. Noční rosa zebe mne pod chladnými nebesy.
Pod chladnými nebesy, jak ten rákos jezerní. Šťastný bludný brkoslav, který nezná vězení 1
Který nezná vězení, když kol hnízda kroužívá a v odpůldni u řeky stranou cest si zazpívá.
Stranou cest si zazpívá, tam, kde krávy nepasou, kde mu sladkým útulkem vanilka a palma jsou.
Vanilku i palmu má, bělidlo a úhory, širé louky květnaté, traviny a liany.
Traviny a liany... Každý má, co milovat! Jen já nemám matku svou, bratra, syna, krb ni sad..."
Ustala píseň... od cesty dolehnul hluk přijíždějících mul, nesoucích cizí jezdce. Před fazendou se zastavili a s oblých mulů seskočili, na dveře pána buší těžce.
Postavy ošlehlé sluncem a chlipné, smyslné úsměvy, pohledy zlověstné: nakroucený knír se drze pne, v koutcích hnědý doutník žhne, postříbřený bičík jezdecký na zápěstí visí švihácky. Černé holinky se lesknou, ostruhami břinknou vráz, pistole, jež záhy třesknou, skrývá lemovaný pás.
42
43
Dveře fazendy se otvírají — a za hosty se zavřou zas.
Chvěješ se, ženo ? Proč ? Noc klidně dýše,
vzdálený vítr v palmách šumí tiše
tam v kokosovém háji.
A řeka má perly, noc má tůně,
háj stíny a vnitrozemí vůně,
v nichž banány zrají.
Chvěješ se, ženo? Jaký zločin
a strach ti zírají z očí ?
A co tě sklání,
co v záhybech šatu ukrýváš ?
Snad kradenou věc schováváš ?
Vlastního syna!... smilování!
Být matkou — zločin! Krádeží — mít syna! A milovat jej — šílenstvím!... Tvá duše —
špína
a tma a mříž... Černou noc těla — nosíš i v duši... 1 Jsi kámen, jejž pošlapou a zkruší,
jsi Kristus, nesoucí kříž!
Prismatem větší tragedie — v tom čase, kdy zemřel Bůh — vše promítá se z Kalvárie až na Tábor.
Zřít bylo tehdy Palmyry kosti zkamenělé, Babylon v troskách — město zcepenělé, kde zuřil mor...
A blesky svobody se nebe zachvívalo v oblacích slz, kterými lidstvo lkalo,
a v hloží sinajském! Blesky, jež omráčí a zraní prudce, ted vy jste, otroci — vy blesky revoluce!
Čekejte na svůj den!
Čtenáři, nepohrdneš-li
černošskou peleš navštívit,
koberce v sálech zaměnit
za brloh velmi zlý,
vstup se mnou... ale musíš dbát,
aby tvůj lemovaný šat
se nepošpinil o tu zem
v příbytku špínou prolezlém!
Nevstupuj ty, jemuž se zdá i slavnost často ponurá, ty mocný, jenž jsi slýchával jen orchestry, dojímající sál...! Nač probouzet tvou duši v hedvábí pousnuvší,
44
45
tak v životě tvém zbytečnou,
že pečlivě ji zakrýváš ?
Máš v srdci — pouhou špinavost
a měníš jeho zlatý skvost
v plaza, jenž stříká zlobně jed,
když ocas hryže si a hřbet...
Tvé srdce nikdy nekrvácí lítostí
a nezná vyčítavé starosti...
Nevstupuj ani ten, kdo odpírá almužnu chudým, jejichž ráj je ulice,
..1
Ach... jen svou rukavičku šlechtice
si neposkvrňte, páni!
Zde nohy sice šlapou v bláto,
však čela čistá jsoul
Na mrzkých tvářích svých vy zato
nosíte kal a světlo drtíváte nohou svou!
Jen vy, kdo v hloubkách rozbouřených moří hledáte směle perlu světla, vy potápěči z vírů, jež se mezi lidmi tvoří, z tohoto proradného pekla,
vy vstupte — k strašné podívané
na drané útroby těch nových Prométheů!
Uzříte duše — guillotinované
v chýši — v živoucím mausoleu!
46
— Otrokyne, vydej mi syna! Vy, pánové, pak oceníte zajisté to dobré plemeno i sílu. A dojednáme obchod na místě.
Tak mluvil statkář, zatím co se smál a švihal bičíkem... A matka naslouchala, ztrnulá, užaslá a bez rozumu snad.. Ke Svaté Panně lkala, modlíc se o zázrak a oči vzhůru upírala — nemajíc hlasu, měla zrak...
- Vydej mi syna! drsně vzkřikl pán a svraštil husté obočí.
— Nemohu, pane!
— Drzá, to říkáš mi do očí?
— Odpusťte, pane... on spí...
Před chvíli usnul mi, chudinka, v náručí a neví ani,
jací sem přišli vzácní páni...
— Co na tom, chci ho jen prodat!
47
Prodat ?... mé dítě prodat ? Ach, pane, smilujte se!... jste dobrý. Raděj mi srdce vyrvěte z hrudi, nebude srdce škoda... Milost!... Zabte mne!... Nemůžete mi přece vzít to jediné, co mám! Sotva se umí usmát... maličký... Ani mne pojmenovat nedovede... Vy sám pane, též máte syny... kdo je nemá... ?
A kdyby vás někdo chtěl prodat,
také by se vám chtělo plakat,
také by se vám chtělo vzlykat,
až byste s úsměvem říkal: Odpusťte...
nechte mi syna... a raděj mi srdce
i duši z těla vyrvěte...
Mlč, drzál... Drazí páni, zkrátka cena je nepřehnaná...
Tu v nářku se vrhla matka
k nohám kupců — jak živá rána:
— Ach, páni, dost je na neštěstí nemíti otčinu ani krb, a být jen bezectným zbožím, jemuž se říká: trp!
48
Dovolte noci, která pláče, dočkat se aspoň jitřenky, a suché větvi přejte rozkvésti i hnízdu nechte ptáče tak jako matce synáčka, ach, přejte lásku v neštěstí...!
Můj syn je konejšivým stínem,
jenž chladí poušť mou přehroznou.
Nevinným, čistým květem
i pláství medu milostnou.
Jeho úsměv — má jitřenka,
jeho slza — má hvězda, jež nezhasíná!
Jediné světlo v mém životě —
mé dítě!... můj syn!
Pro jméno Boží... nechte mi mého syna!
Leč neslitují se muži s duší kamennou, ty hroby srdcí, mrtvě spící. Z kolébky dítě vyrvou před ženou, dítě — ručkama plačky šermující.
A scéna se změní!... Vídali jste přece
řvoucího jaguára v lesních nocích,
jak s nevídanou zuřivostí
v odvážných, zběsilých skocích
drtí větve a láme kmeny
a deptá vzteklé psy i chňapající feny,
49
z oběti náhle v kata změněn,
v hrúze a v krvavé pěně,
smělý a strašný a nezkrocený... ■
Tak otrokyne, slyšíc dětský křik, vyskočí — jako živá msta, ■až noha pánů couvne zděšeně, pojednou nejistá.
— Ani krok dál, vy zbabělci 1 Zloději dětí, zpátky I vy, kteří jako jiní měšce kradete srdce matky!
Tři silní černoši vejdou rázem... Lesknou se dýky zrádné... První i druhý však padnou v smrtelných křečích na zem...
*   * *
O chvíli později kavalkáda
unáší v dlouhém klusu po silnici
děťátko naříkající... ■
Ze statku slyšet bič, jak sviští tichem,
a na každou ránu — Šílená odpovídá
děsivým smíchem...
Recife. červenec 1865
ZHÝRALÝ ŘÍMAN
Tento pohled, tyto rty, tyto vrásky vyjadřuji netrpělivé a neukojitelné prahnuti. Tou^l a nemá sil. Poeifuje žádost a netrpělivost.
Lavater
Otroku, podej mi korunu z laskavce, kterou jsem před časem dostal od Afry ne-
stoudné,
okrášli čelo... učeš mi vlas
a jemnou voňavkou z Orientu navoň mne!
A vrhni do plamenů tohoto etruského dříví vonící smilku z Mediny! Rychle 1... A rozviň před mou třínožkou plyš byzantské tkaniny!
Jaká nuda... Marně na sklonku odpoledne, kolébán plavými Néreovnami, plavím se na galéře za drnkání harf a kurtisána hlavu v klíně laská mi.
Marně se v pyšném a ohromném paláci, _ jenž třpytnou mosaikou je vykládán, marně se šplíchají nahé dcery Orientu ve vlahé koupeli svých porfyrových van.
Jen cirkus.miluji... křik, bolest, květy a pardála a lva, když hřívu naježil... Jenom tam v koupeli krve celého světa čerpá zas římský purpur mládí do svých žili
A lid — král se v oběti celého světa dotýká vnitřností, s nichž kape horká krev. „Ave Caesar, morituri te salutantl" zní výkřiky otroků, divoký řev.
Otroku, zpěv chci slyšet... 1 Chop se lyry,
rozechvěj bolestnou strunu Orfea
a zpívej o zhýralosti bakchantek,
pěj hymnus lásky, jež život zažíhá... 1
Zpěv sladký jak zlatý med hymettských hor a čirý jak vůně... Otroku, umlkni 1 Tvůj zpěv je drsný jak skřeky Eumenid, jak verše Lucanovy je pochmurný!
Chci ódu lásky, jakou jen vítr zpívá od Palatinu k hájům, rozkvetlým již 1 Chci písně Neronovy... Otroku, zmlkni! tvé prsty se třesou, hrát neumíš I
Odlož tu lyru... Jak líně se vleče denl Hlupáku 1 blázne 1... že trpím, nevidíš ? Přines mi průzračné falernské víno, nalij v nejdražší korintskou číš!
52
Život mne tíží... Tak pusté je Fórum! Ta nuda!... Co počít ?... Ó bozi, už vímI Podej mi číši a z vězení otroků přived svou sestru — Řekyni Haidéiu!... Poroučím!
Na jejím klíně... Jakže, otroku drzý, tvá ruka se při tomto jménu zachvěla ? Hle... poskvrnil jsi mi tógu falernským, za to svou krví poskvrníš písek Kolossea... 1
Recifc, 7. září 1865
53
DÍTĚ
— Chceš kvit inu, ovoce, nádherného
ptáka?
— Přiteli, praví řecké Jité, to dítě t modrýma olima, chci střelivo a prachl
V. Hugo, Východní zpéty
CT.o žádáš, dítě ?... Písek v písčinách
třpytivým leskem hraje jak čepel meče rozžhavená v nach. V savanách slunce zní. Jen vítr vane vlahý.
Ve stínu palmového háje sklání se rolník, ospalý a polonahý.
Je smutné vidět jitro samý stín
a ptáka beze zpěvu či jelena, jenž padl do travin. Ty, mládí, v životě jsi úsvit jediný,
poznám tě po úsměvu. Zpívej, dítě — ptáče bez viny!
Pro vanilkovou větévku snad naříkáš,
jež voní na keřících, či pro květ granátovníku zde lkáš ? Já dám ti hnízdo, květ i palmu — dám ti vše,
spatřím-li na tvých lících úsměv — hvězdu, zářící do duše 1
Ach, ne... Tvou matku zabil bič,
jímž také Šlehali tě. Ty bludně hledáš v nocích ztracený svůj míč, pláč lépe znáš než smích... ach, anděli...
Co žádáš, dítě? — Žádám meč pomsty, příteli!
Recife, 30. června 1865
54
55
KŘIŽ U CESTY
Invideo, quia qmescunt.
Luther
Ty, který jdeš kolem, smekni. Zde spi silný,jen% \emřel.
A. Herculano
Poutníku, jenž sem přicházíš,
jda z divokého vnitrozemí,
uvidíš-Ii ten opuštěný kříž,
nech jej, ať v míru dál spí, sám a němý.
Škoda rozmaríny, těch kvítků převonných, které mu hodíš, kolem přecházeje. Vyplašíš jen roj neklidných motýlů, jejichž křídly vánek chvěje.
Je to hrob prostého otroka, jemuž byl život bděním v kruté nespavosti I Na lůžku zeleném mu dopřej spáti zhluboka, kde Pán mu v travách útulek dal prostý.
Bez tebe guturama z plna hrdélka pro něho vzdychá v odpolední divočině. A jurití svým nářkem do samoty lká, vrkajíc na bambusové třtině.
Mezí rameny kříže příživník
se vetřel do náručí květin
a rosou tráva chvěje se až po kotník,
když s loučí světluška k ní letí.
Když v noci hvozdy ticho zabydlí, hrob o samotě mluví s Bohem v lesích... Svým hlasem v hrdle vodopádů dlí, zlatými křídly u hvězd na nebesích...
Poutníku, věz, že tento otrok nešťastný teprve nyní pije spánek s jeho živou vodou! Neruš mu lože svatební a jeho sny, on teprv nedávno měl sňatek se svobodou!
Recife, 22. června 1865
56
57
ČERNOŠSKÝ ZBOJNÍK
Teče, ieíe otrokova krev, padá, padá rosa krve. Klíčí, žence, setba msty, vyrůstá již a dozrává.1 Ostři srp, ostři, ostři svůj srp!
E. Srn, Zpb synu Hágár
Zachvěj se, země, zachvěj strachem... můj rychlý kůň, s vlající hřívou, pokryt prachem,
černými soutěskami uhání. Chvěj se, nebe... ó zkázo a neštěstí! Černošský zbojník si cestu proklestí, černošský zbojník, jehož zpěv zní:
Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář kata! Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátá!
Spí blesky v černé bouři, jež se žene kraji...
I my jsme černí... stejné blesky zrají
v nás, kteří lámem okovy...
S křikem svobodné kohorty vzlétni,
ó větře, pampero smrti, a vmetni
železnou rukavici v tvář pánovi!
58
Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář kata! Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátal
Ej, družino, jež nelekáš se činů! Zbojníkům rozbíjí stan stínů pod širým nebem noc, ta prokletá! Vzhůru 1 zní z obzorů a po prostorách křik, jenž se tyčí jako sopka v horách, z níž kondor vylétá! '
Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář kata! Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátá!
Nechť pánovi, jenž zpívá na hostině, zkamení ruka, třímající pohár s vínem, pohár, jejž zdobí modrý květ! Nech č zašeptá si, mysle, že snad sní: „Co je to za dábly, ti trháni, co řvou, tak hnusní na pohled?"
Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář kata! Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátá!
59
To my Jsme, pane, neměj strach,
jen pouta odhazujem v prach,
abychom pro ženy či matky k tobě přišli si.
Tento je syn starce, jehož jsi zabili
Onen zas bratr ženy, kterou jsi zhanbil!
Ne, neměj strach, jsou to jen tvoji psi...
"Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář katal Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátal
Jen tvoji psi, jež hlad a zima trýzní, tisíc let trpící strašnou žízní... Ej, hostinu ti nyní připraví! Sem s pláštěm, ať nám bedra halí, z rudého purpuru dřív vám jej tkali, nám stačí jen ten krvavý!
Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář katal Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátá!
Lvi Afriky, povstaňte k boji!
Noc bdí... a pustý kraj je přízniv zboji!
60
Až měsíc pokryje se mračnem zlým, nechť výkřik vražděných sem vpadá na hody smrti, které uspořádá havran, jenž bratrem je jí truchlivým!
Padej, roso krve otroka, padej, roso, na tvář kata! Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátá!
Ať roztřesou se údolí i strmé skály, i nebe, po kterém se hromy válí, když hrdinové ženou se jak vichřice a na zpěněných koních v prudké zteči mávají do běla se lesknoucími meči, o náhrobky svých dědů si je ostříce!
Padej, roso krve otroka, padej, roso na tvář kata! Vzrůstá, vzrůstá rudá setba, hrozná pomsta chvátá!
AMERIKA
Probud'vlast a pohled, jak ji ti%t sen hanby, který snil
Thoma^ Ribeiro
Ve vlahém stínu lesů nesmírných, na pampách Jihu žhoucí americké pevniny, ve zpěvu vánků v listí palem třpytivých, v průzračné modři nebes, čirých celé dny,
půvabná dcera hvozdů - domorodka osmahlá -
postává netečně — hluboce snící snad!
K hřebenům And se sklání znenáhla
a Atlantik jí šumí pokorně u snědých pat.
Vánky na úbočích čeří jí doposud pernaté luky dědů — peří samý nach — a při vzpomínce zachvěje se její hrud, zříc ještě jaguára v liánách.
To matné vzpomínky jsou z včerejška, zdvíhající jí ňadra, na nichž nosí kříži... A v sladkém přemítání — jako sněžná volavka na vlnách světla její duše vzlétá výš.
62
V teskném odpoledni ji uspávají sny, širého vnitrozemí vůně divoké i píseň brkoslava, naříkajícího nad trny, i zpěvy vozků, něžné a hluboké.
Duch noci rozvlnil se v prostoru a tajemství jsou skryta v lese pod stromy! Stříbrný ostrov — luna z mramoru — bez lásky vynořil se na východě z tmy...
A hvězdy podobny jsou visícím andělům u modré klenby na mlhavých perutích, kde ztraceni se žhavě obdivují půvabům osmahlé dívky v pampách, jimiž sálá Jih.
Ve vodách vodopádů zrcadlí se jitřenka jak hvězdy v rose, kterou noc zde prolila 1 Květiny — ptáci, jejichž píseň lesy protéká! Ptáci — křídlaté květy, jimiž obloha se rozvila!
Ó vlasti, probud se!... Své čelo neskláněj, neboť tvé slzy rovníkové slunce osuší! Nevidíš na obzoru hasnout beznaděj a svítat jitřenku dnů spravedlivějších?
63
Tak málo chybí... Svrhnout řetězy, to jařmo bohatců, jichž biče často zasvištil Ne, neposkvrňuj list své epopeje rzí . otrocké krve na špinavém tržišti!
Chudoby neboj se!... Bud svobodná 1... Toť
obrem být
jak kondorové výšin tvých!
Břemeno svrhni s beder Atlanta, jenž bude žít,
a břevno zdvihni s ramen Kristových!...
Recife, červen 1865
VÝČITKA
LINCOLNOVU VRAHU
Kaine! Kainel
Byron
Neque fama deum, nec fulmina, nec minitanti murmure, compressit coelum., Lucretius
Zlověstný jezdce, zahalený v líci,
černého koně šlehající,
kam tě jen úzkost štve ?
Neslyšíš vítr, který sténá,
jak střásaje ti rubáš na ramena,
vyje a vyje truchlivě ?
64
Kam prcháš, jezdce? Zda tě úzkost hubí,
když pláštík rve ti svými zuby
temnotná vichřice
v hodinách tajemství a hrůzy vlčí,
kdy močály se v bázni krčí
a roztřásá je zimnice?
Když hory zahaluje mlha
a dravý vítr na cár trhá
borovici, úpící v údolí
a na nebesích hasnou lampy noci
a modrý plamen na náhrobcích
v zimní noc líže kámen ze žuly,
65
kam prcháš, smělče, nedbající nebezpečí, jak pták... jak vichr... Jaký osud ječí ti v uši: prchej 1... vrah jsi, vrah...! ? Proč ohlížíš se těkavě a maně na obzor, který couvá polekaně, před tebou maje strach ?
Marně prcháš v hodině přeosudné! Marně ti pod ostruhou krví rudne černého koně černý bok 1 Marně rychlým a hněvivým krokem prostory hltáš a přes hory, rokle tě nese vzpurný skok 1
Vpálené znamení s čela nevyhladíš —
svým chladným nožem zločin tady
podivné jméno vyleptal.
Co hledáš ? — Noc, jež temnotou je ?
Aby ti svítil, světlušek zlé roje
ze země kůň tvůj vykřesal.
Z veliké dálky háj se blíží,
svým uzlovitým krkem k tobě vzhlíží,
k cestě běží — se na tebe podívat:
Leč vrhnuv na prokleté čelo pohled krátký,
zděsí se... prchá rychle zpátky
a zahalí se v mlžný šat.
66
Neslyšíš ještě? Jako smečka, štvaná hladem, s pahorků přes roklinu s vodopádem řve ozvěna: toť on!
Prokletý jezdce, kde se ukončí tvá jízda?
Tvůj stín tvé paty bude hryzat
i pak, až nekonečno zahalí tě do svých clon..
67
SIROTEK U HROBU
Noc je tak chladná, matko má, a mlha klesá, padá tma, i říčka úpí v údolí... Banány chřestí ve větru, jako by rubáš trhal tu duch nečistý a zlý...
Nezříš, jak noc se sráží V tmu ?
Neslyšíš v lese zpod stromů
jak hrozný smích tam zní?
Běda mi, matko, strach mne umrtví!
Kdy konečně tvé tajemství,
tvá záhada se vyjasní?
Včera při Zdrávas Maria mne farní zvon tak rozplakal, tak za srdce mne chyt... Včera... kdy zmlklas docela... a usnula... a oči zavřela... Nenechalas mne ani domodlit...
K tvému loži jsem usedla, ale tys byla tak prochladlá,
že jsem šla oheň oživit. Snad vidělas mne bezmála, neboť ses ve snu usmála jak svatá, kterou máme ctít.
Pak oheň zhasl úplně, světnice ztichla v tmě a já jsem také mlčela. ■ Jen jedna svíčka hořící, žlutavým voskem tající, se třásla tobě u čela...
Sotva se zrodil bílý den, hlasem střízlíka probuzen, vyskočila jsem samý smích. Zpěv ptáků jásal, tolik čist, když pěli u svých hnízd na střeše z došků travnatých.
Ale proč ty jsi spala dál a nikdo mi už neříkal: „dceruško zlatá!" — nikdo již. Zlobila jsi se na mne snad ? Když jsem tě začla objímat, tvářila ses, že neslyšíš...
Život měl náhle smutnou líc... I plakala jsem, všeho litujíc,
68
69
čím jsem tě mohla pohněvat... A k modlitbě jsem poklekla, k té ranní, kterou jsem tě zaslechla nejednou dfív se modlívat...
„Pane Bože, ty, který po noci světlo jitřenky na zem sesíláš a který rozedrané chudasy bohatým pláštěm slunce odíváš,
ty, který dáváš rosu květinám a ptákům oblohu a ovzduší a větvím stromů plody bohaté a nešťastnému pláč, jenž konejší,
ty, který v každém paprsku démanty třpytící se rozséváš a květy hvězd na pole modravá s oblohy noční sypáváš —
Pane Bože, ty, který odpouštíš všem duším, když se žalem rozpláčí, jak květu na jezerní hladině, jejž deštík očistí a promáčí,
učiň si z duše čisté, nevinné hnízdo své lásky, milostný svůj stan a rosu ctnosti do kalíšku vlij, jímž jako květ se k tobě otvírám...!
70
Kéž jen svou dceru šťastnou uvidím a na svobodě dýše její hrud, ó svatá Panno Maria, mne slyš a ubožačce vlastní matkou bud!"
Vzpomínáš, matko ? — říkalas, když v nářku se ti zlomil hlas a modlitba se zadrhla: — Ach, jako rosa tiší květ, tak tobě, dítě, dává svět slzu, aby ti pomohla...
Dnes ale bylas němá, zvážnělá...
jen na někoho bez těla
ses usmívala ve svém snu...
Strach na mne padal se všech stěn...
Jako bys tajemství své šeptem jen
tu sdělovala někomu...
A pak... ach, pak mne odtrhli...
a tebe... uložili do truhly
a skryli tady v zem.
Osiřela jsem v světnici,
jež byla už jen smutnou věznicí
a k tobě, matko, prchla jsem...
Ale ted... když tě zavolám — ty neodpovídáš... Hlas pozvedám
71
I
a jen ty, jižní větře, odpovíš... Na loži, kde se růže zardívá, jen kámen tebe, matko, odívá a místo polštáře máš kříž...
Je pro nás obě úzká postel tvá ? Jen obejmi mne — jako za živa — tou nekonečnou láskou svou! Ty, palmo, půjč nám stín, ty, země, koberec svých hlin, ty, ohni lásky — zář svou sálavou!
Matko, můj hlas mne děsí již... Ve hvozdu kdosi blíž a blíž opakuje mé vzlyky v noční tmu... A třese zemí!... Probud se a vstaň! Nebo mi stejnou rouškou zahal skráň! Matko má... nebe... Bože můj! —
72
PROTIKLAD
Tvá odmlna ? — Pohrdáni a list, jenž té osvobozuje z otroctví, když jsi byl promrhal své sily a nemůžeš již přinášet užitek.
Maeiel Pinheiro
Jiskřivá slavnost zvučí v sálech!
Ze svícnů, těžkých stříbra chladem,
tryskají světla vodopádem
na rubíny a hedvábí.
Zní orchestr... a jako víly
dvojice rychlý valčík tančí
před květinami a pomoranči
na tkaninách, zdobících zdi.
A venku zatím noční mlha na nádvoří a v ulici jak rubáš, větrem vlající, je šatem samoty. A vichry, jež tu bludně krouží, ze samot letí v samotu a s pláčem skrývají se tu do jeskyň temnoty.
Všechno je pusté... Jen tam ve tmě na náměstí se zmítá v hrůze tvor, nerozeznatelný v mlze
73
a chroptí ve smrtelném tažení... Nějaký trhan, otrok opuštěný, zavržený i v agónii, jak larva noci se tam svíjí, ve tmě a v úpění...
To prokletý je otrok,
stařec, jenž opuštěn již nedovede žiti,
podobný cedru, jenž se na zem řítí,
když vyrvali jej z kořenů...
A na smrtelném loži
má kámen dlažby za polštáře
a jediný jej oplakává nářek
řvoucího tajfunu...
Plač, roso noci... Vzlykejte, větry bloudící... Hvězdy, zářící do noci, sviťte mu jako svíce u hrobu... Neboť to tělo nepohřbené, jemuž je mlha hrobníkem, je slovem světla, výkřikem, jenž věští svobodu...!
Recife, 10. četvence 1865
LOUTNISTOVA PÍSEŇ
JJuj, větře z rovin širokých, odnášej píseň pastevce, mé srdce zpustlo docela, svět celý zpustl divoce. Neviděli jste paní mou, jež v srdci kraluje mi?
Pláče, pláče loutna loutnisty z vnitrozemí.
Za soumraku mi odešla — tak mořský racek odchází a padá rosa za noci v polibku, který zamrazí. Zpěv želvy strašně smutný je, smutněji mně však je mi.
Pláče, pláče loutna loutnisty z vnitrozemí.
Já snil: má paní vrátí se, květ kokosu mi s láskou dá. Čas přišel, květy přinesl, čas odešel, květ uvadá.
74
75
Kolpíku, v dálku letící, kam ulétáš mi s nadějemi?
-
PROSBA
Pláče, pláče loutna loutnisty z vnitrozemí.
Již nemám tento život rád, .
kraj zdejší se mi nelíbí,
svou paní půjdu vyhledat
v horách, jež na obzoru ční.
Jak ubohým jsem otrokem!
A pusté srdce — k čemu je mi?
Pláče, pláče loutna loutnisty z vnitrozemí.
76
Pane, učiň, ať ústa nevinná
se mohou pousmát, jako květ granátovníku se rozvírá,
když zora vyjde v ranní chlad!
Dej, ať matčina ruka synovi ukáže
cestu nebes pro život a její rty dvě jména jak perly rozsypou -
Boží a synovo!
Ať dívka neposkvrní na loži nečistém
svůj vínek panenský a čest již nemusí se od řezníka kupovat,
jímž pán je nelidský!
Ať ničí rozmar nevyrve jak bodláčí
děťátko od prsu, ať otroka nevzbouzí bič, když spí,
podoben psu!
Urážkami a pohrdáním jen zahrnou
korunu stáří — šediny a dcery v děvky mění nestoudně
před zraky rodiny!
77
Choť krásnou černoch má... a v jeden den
sám jen se probudí... A neřest vysmívá se z věčného uzlu
Božího osudí!
Z propasti v propast, z bezecti k zločinu
otrok se dává na ústup, krvelačný zákon mu zžírá útroby
jak divoký sup!
Hle, Pane!... Nevinnost, láska, čest
— a kupec otrokář! Od kolébky až k hrobu beze cti...
Pane, k nám obrať svou tvář...!
Recife, 10. záři 1865
VĚŠTEC
Přijde den íthtí a spravedlnosti pro všechny.
l^atas
v
Často, když při stmívání za brazilských podvečerů
bázeň a stín se sunou s vysokých hor v šeru,
když domorodec drnká na kytaru v chýši, kde se tísní,
a krásná pradlena se vrací od močálu s písní
a noc — posvátná sestra — hraje na varhany — lesy,
sahajíc do kmenů a do kručinek jako na klávesy,
když tehdy náhodou jdu mezi trním osamocen,
a kráčím nad roklí, zející tady přehluboce,
a když svou pušku odložím a opřu o kameny,
zatím co pes můj na návrší u keře spí unavený,
tu jako harfu, kterou rozezvučel vítr zdejší,
podivné nápěvy a myšlenky snad ještě podivnější
rozvlní duši, zatím co já dumám hltán strastmi —
vida, ó Pane, stín tvůj naklánět se nad propastmi
a jímat okřídlené modlitby i zpěv, jenž o perutě prosí,
. sbírat slzu, která na lilii neštěstí je kapkou rosy —
a zbožně vzplanu, naslouchaje nebesům i zemi, padlé v lože,
a prázdnota se naplňuje stínem tvým, ó Bože!
Naslouchám hvězdám v oceánu nebe zpívajícím a moře pralesů se rozezpívá při vichřici. Vůně, jež stoupají, a blesky světel hvězdných tratí, hvězdy, jež vzcházejí, a výkřiky, jež v nic se tratí,
73
79
všechno mi zpívá vstříc, že Věčnost v čase zaslíbení s polibky musí obejmout kající se zemi. A z toho posvátného obětí a políbení vznešeného, jež smývá křivdy, zločiny a otroctví a kletbu zlého, na rolích věku vzklíčí setba bez vražedných robot — přemnohá lásek, nadějí a ctí a svobod. Tu zbožně vzplanu, naslouchaje nebesům i zemi, padlé
v lože,
a prázdnota se naplňuje stínem tvým, ó Bože!
Zatím co slyším z prostorů blouznivé utopie, v nichž budoucnost mi zpívá sladké melodie o národech a dobách, novém zaslíbení a nových jarech... k nekonečnu mne nese orel inspirace ve svých spárech a já již směle přeskakuji éry, které minou, nedbaje hvězd a nechav staletí, ať plynou... neboť má duše otřásá se výkřikem z nesmírné vise obrazů úžasných, jež nekonečno tká tu ze své příze. A zbožně vzplanu, naslouchaje nebesům i zemi, padlé
v lože,
a prázdnota se naplňuje stínem tvým, ó Bože!
Vidím svobodnou zemi... jako novou Magdalenu,
jak omývá si čelo v něžném vánku u pramenů
a lije z urny soumraku na modrém nebi
modlitby, světla, vůně... skloněna pod křížem s hřeby...
Ve světě — jenž je stanem všelidskému moři —
s oblohou místo střechy, s krbem, v kterém slunce hoří,
80
vesmírná rodina, již spojena, se šťastně pousmívá...
Ty svatý dni, v němž spravedlnost bude živa,
zřím v tobě kněze dávných trosek minulosti,
starého kněze, vznešeného ve své ctihodnosti,
an vytrhává příživníka — svatý květ, ten předmět uctívání
jak lesknoucí se korál moře, který váza chrání!
Již nezaplavuje chrám pověra svou nízkou špínou!
Mystická holubice — víra — s orlem rozumu však splynou
a vzlétnou spojeni z temnotných dolin v duši,
letíce k hnízdu nekonečna v klidné noční tuši.
Změnilo se železné žezlo — bodec pro národy —
ve věštcův prut, jenž raší v květ a vydá plody!
A dávný popravčí, jenž budil strach a děsil,
ted na pranýři dějin spoután hlavu věsí
a marně, zdá se, zakrývá si rukou čelo —
sup, který zapomněl, že slunce nezemřelo!
Hle, plavým dětem nad evangelii planou tváře,
když písmo vykládá jim jakýsi moudrý stařec,
na každém čele září světlo, v každém srdci láska,
na nebi hvězdy, v lukách sedmikráska...
Zříš pod vinnými keři prostou vesničanku,
jež vplétá lesní růži v černý vlas jak stužku do copánku,
a z pouští afrických a z ledů, které Sibiř kryjí,
z Kavkazu, z polí v přenešťastné Iberii,
2 rozbitých mramorů posvátné Homérovy říše,
2e savan, z pampy Ameriky, jež si hoví v pýše,
81
odevšad tryská hymnus svobody a práce!
A s písní dělníků a kovadlin, bušících na paláce,
splývá hluk tisku, pokřik idejí, jež planou.
A všichni kují epopeje svobody v to ráno
rukama s mozoly a omývajíce se z prachu
pod sluncem svobody, jež na obzoru vzchází v nachu.
Leč slyš — tlumený pokřik pozvedá se v dáli
jak hrom, jenž slyšet byl, když temnoty se otvíraly
a prokletého Satana v ně svrhla všemohoucí paže věčná.
Tak stejným odsouzencem, prokletým na úsvitu neko-
konečna,
je pozemský svět paláců, kde neřest bují, serailů temných, Egeů, jež smilstva rozpalují, Saturnů žulových — leč s kostmi, s krví v žilách, jež kradou z bytí lidu v rozvalinách...
Leč bědal — vytrvalý nářek otroků a klení,
v řinčení želez, v křeči utrpení
jak jízdní hlídka osudu již na mne hřímá:
— Co myslíš jinochu ? Co s básníkem, když dřímá ?
I skloním hlavu, přetíženou blesky planoucími čiře
a strunu z bronzu váži k truchlivé své lyře,
zpěv agónie vrhám k nebesům a k zemi, padlé v lože
i k prázdnotě, již naplňuje stín tvůj, Bože!
Posléze zem je svobodná... nad stíny kalvárie
orel svobody na nedozírné pouti křídlem bije
od srázu Calpe k velehorským špicím,
od Himalájí k Andám, hrdě čnícím!
Okovy zlomeny a svobodná je celá země,
s biblí jak s praporem jde celé lidské plémě,
již není otroků a já chci uchopit svou lyru
a smělou píseň duše zdvihnout z jejích žhavých vírů
a spojit zpěv svůj s vichrem ženoucím se kraji,
s harfami hvězd a s mořem, s živly, jež se rozpoutají!
*   * *
83
MATKA OTROKA
Náš Vykupitel, jako dfcko v Nazarete, hrál si s křísem, na němž pak vykoupil
svít.
Ó matko Polko, na tvém míst/ bych dítě své uliljižjebo příštím hralkám rozumět.
Hned od mala mu ruce zvykej řetězům, na popravši káře jej z?ykef sf^t aby nezbledl před katovskjm obuškem, ani se nezarděl před oprátkou, již třímá
kat!
Mickiewicz, Polské matce
O matko otroka, jež pohoupáváš vesele sítí, rozpjatou v lese pod větvemi! Lépe bys učinila, kdybys nebožáku kopala jámu pod travnatou zemí!
Ó matko otroka, po nocích šijící
synovi prádlo ve slaměné chýši!
Lépe bys učinila, kdybys nebožáku
již tkala sukno na rubáš, jenž chladem čiší!
Ubohá!... učíš chlapce smutného, že ve světě jsou zločiny a ctnosti! K poctivosti ho vychováváš, aby se uvaroval nepravostí!
84
A šílená — v té duši, ještě plné tmy, zažfliáš jiskru naděje... Té ironie! To ptáku v nekonečno vzlétnout poroučíš, zatím co v okovech tu spoután žije!...
Ó matko, neprobouzej duši, která spí, božskými slovy, jaká s Kříže vzlétla! Nač zkoušet bědného, jenž v propastech se svíjí bez konce... ? Ať zemře beze světla!
Nevidíš jeho temný osud v budoucnu, ó slepá bohyně, láskou oslepená ? Nauč své dítě — nepoctivosti a bídě, ať žije v zločinu a umírajíc sténá!
Ať žije zbaběle... ať ohýbá svůj hřbet! Ať z člověka se stane nízkým plazem, aby se nerděl studem, aniž vzplanul hněvem, až krutý bič ho srazí na zem!
Vyžeň ho z lože!... Ať přivykne a neklesá pod chladem nocí, pod slunečním žárem! Za živa hadry proděravělé mu budou šatem! Po smrti zakryjí ho rozedraným cárem!
85
Nauč ho snášet trýzeň práce otroků... Té práce, za niž platí shnilým chlebem! Ať vlastní druhy přivázané k stromu bičem
šlehá!
Jak pes ať usíná pak pod širokým nebem!
Dítě — úzkostmi mučedníka ty se nezachvěj! Jinochu — zanech lásky, jež ti není přána! Manželi — vlastní ženu přived usměvavě k prostopášnému loži svého pána!
Ó matko, nikoliv písním nauč bědného otroka na proklínané zemi! Ty, matko, houpající ted sítí, v palmovém háji napjatou pod větvemi!
MANUELA
PlSEŇ Z RANČE
Ó matko otroka, po nocích šijící při světle svíčky ve slaměné chýši I Těmito verši ukolébávej svého syna — nebo tkej pro něj rubáš, jenž chladem číší... I
Sao Paulo 24. června 1868
Druhové!... na horská lada
již stáda na pastvu sama jdou!... Pastevci!... u lampy koldokola
hola!
zapějme píseň svoul
Dokud úsvit v tom bodě
na východě nešlehne nad hory do modra, každý ať píseň zpívá,
jež tklivá probudí ozvěny Sinconrá...!
Na ranči noci rychle plynou,
když jinou a jinou píseň zpívají zpěváci... Ted slyšte nad kytarou
tu starou milostnou romanci...!
86
87
Krásna jak růže byla celá,
ó Manuela, jak růže vprostřed divočin... Z damasku hebké jinovatky
své plátky otevírala vánkům, nežnejším pavučin.
Vyzývavá a nezkrocená
ta dívka — žena neklidná byla jak kolibřík. Snědá a krásná Manuela
vždy měla v každém svém ňadru milostný vzlyk.
Dosud, když loudavý vítr věje,
sny probouzeje v neklidném srdci mém, zdá se mi zčista jasna,
že krásná zas víří ve fadu ohnivém...
Zřím zas, jak její noha štíhlá
se mihla fandangem blouznivým... Zatím co kastaněty chřestí,
lehce se nésti taneční vřavou zas ji zřím...!
Manuelo... i dnes mi stačí k pláči
vzpomínka na tebe v těch dnech... Znovu zas křísím na kytaře
svůj nářek, když tyrany pěl jsem, samý vzdech:
„Manuelo, ach Manuelo,
tvé čelo září jak luna nad úběl! Má vzpurná dívko snědá,
ó běda,
každému běda, kdo tě uviděl!
Manuelo... a£ mor mne zchvátí —
já přísahám ti na jas tvých očí úžasný, že zemru, kdyby tvé srdce mělo,
ó Manuelo, zapomenout mé sny!
Na temný pohled tvůj, jenž hoří
tmou moří, v nichž láskou tonu již! Na vlas tvůj, jenž mne dráždí
i vraždí
svou svěží vůní, když jej rozpustíš!
Na ňadra tvá, jež místo stráží
jen krajky váží, aby je nikdo neuloupil snad...! Na nohu tvou, již v chladné řece
já spatřil přece v ten den, kdy šla ses vykoupat!
Na vše, co chová země — tvory i hory
i lesy, řeky, lány, nebes třpyt, na vše ti přísahám bděle,
že Manuele chci věčně otročit!
Ty dobře víš, že Marie
tak chladná je ke všem — jen ke mně ne... Ze Anna, Lucie i Jana umírají,
kdykoli hraji na mandolínu písně milostné...!
Ale tys ptáče, jež si staví hnízdo své slávy
v mé hrudi přímo na srdci I
Jsem ret, jejž láska tísní, a ty — jsi písní,
bez tebe marně zpívat chci!
Ach, pojd...! Noc vzrůstá výše a tiše
sestoupil měsíc a líbá květ... Ve stínu veselých rájů hájů
o marné lásce počal vítr pět...
Ach, pojd...! Má hnědovlasko,
má lásko...! Mou chotí bud mi v údolí, kde po trav hebkém fáči
tvá noha kráčí jak v zámku s kupolí!
Za svědka strom nám v lesní hradbě
stačí k svatbě a nebe bud náš chrám! Zářící hvězdy u měsíce
jak svíce svatební vzplanou nám... I"
*   + *
V čas, jenž se změnil v zkazku,
svou lásku já zpíval jí... však marně, ach! Manuela, ač naslouchala,
se smála — cudný květ v samotách!
91
Druhové!... jestliže dosud
lká na zlý osud kytara má a pláče mými slzami, to proto... slyšíte mě ?...
blíž ke mně! a — pravda — napít dejte mi!...
... proto, že... ruka se mi třese!...
nu, napijme sé!... pohár přec bolest zažene!... že Manuela, má Manuela malá,
se stala milenkou pána toho dne...
Sao Paulo 25. června 1868
92
BAJKA O PTÁKU A RŮŽI
Bylo to v zamračeném dni, kdy bludný pták se k poledni usadil na moruši. A na růži se zahleděl a tesklivě jí v okno pěl, co tížilo jej v duši.
„O růže, růže spanilá, ó sultánko ty přemilá v harému modrých sadů! V paláci trávíš jen své dny jak v Itálii princezny, jak dívky Carihradu!
Jak šťastna jsi! Já marně chci Žít věčné jaro v paláci, kde není nedostatku! Ty chráněna však křišťálem, necítíš padat kolkolem zlou zimomřivou jinovatku!
U drobných sošek z kamene vyrůstáš za každého dne...
93
Nargilé dýmá tiše, až z Číny je tvůj štíhlý džbán a nejjemnější porcelán naň dala čínská říše.
A zima venku drží stráž, zatím co nahá usínáš pod skleníkovým stanem. Vánek je tobě otrokem, slunce — tvým pážetem, ty jemu kastelánem.
Já zatím zhloubi nešťasten cestuji v dešti den co den a nebesům čas kradu — jak středověký trubadúr obcházím zámky, města, dvůr, jda od klášterů k hradu.
Můj nuzný plášť už chátrá mi,
ramena svítí děrami
a čapka má... tu vynechl
Ach, Bože, kéž bych růží byl -
jaké bych písně hlaholil
o lásce, o vavřínech!"
Volnému ptáčku v listoví Z komnaty růže odpoví na tu řeč sladkobolnou: — Mlč, pěvce lesních zelení I A nezaměňuj vězení za klenbu nebes volnou!
Ty nevíš, jak zde trpce sním, trápena zlatým vězením, zlatými galejemil Smutno je bez mých fialek a nezlíbá mne motýlek ni vánek z vnitrozemí.
Chlad jinovatky studí tě ? Jitřenka zlatá vzbudí tě a zlíbá v jitřní pěně! Básníku, květ tvůj vyšlehne v každém polibku plamene i v každé kantiléne!
Leč já?... V sálech, kde září strop,
mne dívka vplete ve svůj cop
nádherné barvy temné...
Pak — už jen zvadlý mrtvý květ...
Závratný valčík dá se v let
a rozšlape mne...
94
95
Jdi, básníku!... Leť nad stíny přes moře, hory, doliny...! Ty nejsi poután k hlíně! Já mlčím — a ty zazpíváš! Já upadám — ty v let se dáš! Jsi pták!... já — otrokyne...!
Sao Paulo, červen 1868
SLOKY OSAMĚLÉHO
Pryč, zbabělosti 1... Hodina bije v čase,
doprovázena tajemným prorockým hlasem,
odkud? — od Boha!
A nové pokolení raší,
v bitevní zbroji sahá po palaši
jak Minerva... Hled k nebesům, kde mizí mha!
Tak z dálky, od hranic zítřků zvoucích, dere se křik, všem příliš temně mroucí, leč mladým zní jak polnice. Vždyť mládí v městech bojující neslyší Věčnost hřímající prostorou hvězd a měsíce.
Když pláže mlha zahalí a svírá
a jako volavka, jež trojcípé své křídlo rozevírá,
člun letí mořem — v dáli bod,
když severák se řítí všechno zchvátit —
je nemožné se zastavit! A smrtí je — se vrátit.
Co zbývá mládí ? — dát se na pochod!
A lid je jako člun plující v bouři, tyranství — zlo, jež kraje vzbouří,
97
budoucnost — volné ovzduší.
„Lidé! Ten nápor vichru všechno rvoucí
jen vztek je bouře nemohoucí!"
řve revoluce do uší.
A složili jste ruce v klíní Té zbabělosti...
Šeptali pod rouškou ctností:
„je možno čekat... klid!"
Čekat — a na co?... Dokud davy,
drtící trůny, poslušně se nedostaví
propasti vyhloubit ?
Nebo jak drzý satrapa vy chcete,
ať zítřek počká za dveřmi, než otevřete,
jak káže zdvořilost?
Spíš laviny a slunce zastavíte,
vichry a moře, kondora či živly líté,
než budoucnost!
Můj Bože! Temnou zkazku, jež se píše krví jakéhos Ludvíka na blány říše, zahalí temná opona.
Zbytečně dali jste nám — upomínku pro tupé
hlavy —
ze světa Evropu — z Evropy Francii plnou
slávy,
z Francie — Bourbona!
98
Korunovaná čela, nesmyslná!
Z purpurů, rozedraných zplna,
nikdo se nechtěl poučit I
A v brázdách času spí jak v hloubi země
u hlavy králů ono velké sémě,
jež zasel lid.
A přec by bylo krásné v tomto věku
rozvinout prapor volnosti, jež volá po člověku,
a Byronovým bratrem být!
Štědrý k tomuto Řecku brazilskému,
odkázat v závěti — svůj prapor jemu
a světu — národ, lid.
Rozvichřit myšlenku, jež Gracčha vedla k zášti, a jako Spartacus jít v jeho plášti k otrokům, jako on se bral! Lincolna — Lazara zas vzkřísit znovu a lid svůj zdvihnout z hanebného hrobu, aby se z červa — králem stal!
A potom zemřít — usmířen a v klidu...
Králem či tribunem, Caesarem či pěvcem lidu,
Čím chcete býti spíš ?
Pak stačilo by slyšet z hrobu v tlení,
jak na náhrobcích tančí nové pokolení,
osvobozené vámi jiá! ,
Sao Paulo 1868
99
LOĎ S ČERNOCHY
i.
Plujeme širým mořem... Bludná záře luny pohrává nebem — pozlacená květina... A vlny neúnavně čeří oceán jak skotačivých dětí družina.
Plujeme širým mořem... Hvězdy na obloze se lehce mihotají v zlaté pěně... Světélkující moře zaněcuje bludičky — tekuté poklady, zářící ohvězděně.
Plujeme širým mořem... Dvojí nekonečno se nad hladinou beze smyslů objímá... Pozlacené a modré, tiché, vznešené... Kde oceán, kde nebe hranici svou má ?
Plujeme širým mořem... Plachty nastavuje mořskému vánku — vlahým perutím dvojstěžník, jenž jak vlaštovka se žene po
vlnách
a dotýká se jich lehounkým říznutím.
Odkud pluje ? A kam ?... Kdo bludných lodí zná směr, když prostory se v dálce topí ? Korsáři této Sahary prach nikdy nezvíří a mizí v letu beze stopy.
Jak šťastný je, kdo v této chvíli vznešenost těchto obrazů pocítí vděčně...! Dole — oceán... Nahoře — obloha... Nebe i moře — obojí nekonečné!
Sladký mír přináší mořský vánek
a něžnou hudbu dálky vyluzují!
Můj Bože! vznešený je vroucí zpěv
vln bez konce, jež nazdařbůh se pohupují.
Vy lidé moře! Tvrdí námořníci,
jimž slunce světadílů barví pleť jak jód!
Vy děti kolébané bouřemi
v kolébce hlubin širých mořských vod!
Jen chvíli.. • chvíli jen mne nechte piti tu poesii divokou, jež nezná okovy! Orchestrem bude hukot moře pod přídí a vítr hvízdající v lanoví!
ioo
101
Proč prcháš, lehký člune? Proč prcháš před nesmělým básníkem? Kdo dopřeje mi doprovázet lodní pout — kometu se zpěněným ohonem?
Albatrose 1 albatrose!... orle oceánu, spící v oblacích mračen nehnute! Zatřes svým peřím, leviathane prostoru! Albatrose, albatrose!... a půjč mi perutě!
Zda záleží na plavčíkově kolébce,
na rodné zemi, rodu, dvoře ?
Miluje verš i jeho kadence,
o nichž mu zpívá staré moře.
Zpívá! Vždyť smrt je božská od původu!
Dvojstěžník v bočním větru brázdí vodu
jak ploutev delfína
a s přední plachtou na stožáru
tesklivá vlajka zdraví vodní čáru,
jež vzadu zhasíná.
Kantilény, jež zpívá plavčík ze Španěl,
něžnou a žhavou láskou nyjí,
vzpomínajíce snědých dívčích těl,
jež z andalúzskych studní pijí.
Syn Itálie lenivý, syn Říma,
opěvá Benátky, to město, které dřímá,
102
tu zemi lásky, zrad —
a myslí na záliv, jenž jímá krásou, -,-a na verše, jež psával Tasso f,u sopky tolikrát.
Angličan — chladný jako led, jenž kolébkou měl moře stále — (vždyť Anglie je lodí z dávných let, kdy zakotvil ji Bůh tam na kanále) — drsně zpívá o slávě domoviny a oslavuje Nelsonovy činy u Abukiru v Egyptě...
A Francouz, hýčkán osudem vždy víc než dosti opěvuje vavříny minulosti i ty, jež získá napříště.
Helénští námořníci srdnatí,
jež zrodila kdys jónská vlna,
sliční a snědí piráti
moře, kde Odysseus dýchal zplna,
ti lidé, Feidiem kdys vytesaní,
zpívají v jasné noci rozjásáni
verše, v nichž proudí Homérova krev...
Vy plavci ze všech světadílů,
lovíte z vln u lodních kýlů
nebeský zpěv!
103
Sestup s nesmírných prostorů, ó orle oceánu! Níž... ještě níž... 2 těch vzdušných lánů, odkud zrak lidí nemůže vidět letící dvojstěžník! A pohled!... jaký hořký obraz vidím! zpěv jako při pohřbu!... truchlivé stíny lidí! Hanebnou, hnusnou scénu... Bože! jak hrůzný
okamžik!
Sen z Dantova pekla... Stěny lodi
rudé od záře luceren, které se brodí
v krvavých kalužích...
Řinčení okovů... a suché šlehy biče.
černá těla, jež slyšíš křičet,
zatím co křepčí jako na nožích...
A černé ženy, u prsou s nemluvňátky,
jimž na černé rty skapává krev matky,
rudě je barvící...
A mladé dívky, k smrti vyděšené,
zástupem příšer unášené,
po spáse marně toužící...
a v sebe už se zamotal... Stařec zalapal po dechu a na zem padá.. výkřik... a bič už šlehá záda... tanec však víří dál...!
Přikován k řetězu, jenž chřestí,
dav, mroucí hlady, klopýtá a svírá pěsti
a pláče v hrozném mumraji...
Ten třeští hněvem, ten zas šílí vůbec
a z jiného se stává utrpením hrubec
a všichni křepčí, pláčou, zpívají...
Kapitán u kormidla plavbu řídí
a vzhlédnuv k nebesům nad lodní přídí,
na jejích čistou líc,
poroučí v husté mlze námořníkům:
„Bijte je tvrdě, podle zvyku,
ať tančí ještě víc!"
Do tance jenom chechtot vřeští...
Had těl se svíjí v kole bláznivém jak v kleštích
a v sebe už se zamotal...
Jak v dantovském snu mrtví se tu křísí!...
Křik, úpění a kletby se žalmy se mísil...
A chechtaje se Satan vstal...!
Do tance jenom chechtot vřeští...
Had těl se svíjí v kole bláznivém jak v kleštích
Bože, ty pane nešťastníků 1 Řekni mi, Pane, ať jsi kde jsi, zda je to sen či skutečnost — taková hrůza pod nebesy 1 proč, moře, nezdvihneš svou vlnu a nesmyješ tu strašnou skvrnu, jež není snem ?
Klesněte, hvězdy! noci! bouře 1 s výsostí nebes na dno moře! Zhyň, moře, tajfunem!
Kdo jsou ti nešťastníci,
z nichž zvykli jste si tropiti
jen smích — ten tlumený smích davu,
jenž kata k zběsilosti rozlítí?
Kdo jsou ?... Když hvězdy mlčí
a kluzké vlny v tmách se krčí
jak spoluvinníci
před tváří noci, již nic neutěší —
ty aspoň, nej svobodnější a nejsmělejší,
ty, přísná Muso, ty to rci!
Synové jsou to žhavé pouště,
kde zem je světel nevěsta
a pod širokým nebem
kmen obnažených lidí vyrůstá...
Odvážní jsou to bojovníci,
s žíhaným tygrem zápasící,
když o samotě čelí mu.
A ještě včera — prostí, silní, beze strachu,
dnes — pouzí otroci se brodí v prachu
bez vzduchu, světla, rozumu...
Nešťastné ženy,
podobné Hágár dávných dnů,
když shrbeny a zprahlé žízní
z dálky... z dálky v bezednu
zesláblým krokem jdou na strašná jatka,
na rukou okovy a nemluvňátka,
žluč v duších rozlitu...
Podobny Hágár, víc však vytrpěly,
když ani lože nářku Ismaeli
nemohly poskytnout.
V nekonečných pouštích písku, v zemi, kde palma domov má, se zrodily — ty děti krásné,
ty něžné dívky, které barví tma...
V den jeden zavítá však karavana a v chýši již se loučí panna
v závojích noci z ebenu...
„Sbohem, má rodná chýše 1...
sbohem, vy palmy, shlížející v pramen s vyšel
sbohem, mé lásky... něho snu... I"
A pak jen cesta písečnými lány,,
kde jako moře písečný se zvedá prach
a na obzoru číhá jenom pouší,
již slunce zabarvuje v nach...
Jen žízeň, hlad a mdloba tělo drží...
Tu běda nešťastným, když nevydrží
a klesnou bez hnutí!...
Jen místo v řetězu pak schází
a pískem už se šakal plazí,
vždy při chuti...
Sierra Leona ještě včera,
lov na lvy, válka, boj,
pod nebem prostých stanů
snů nespoutaný nepokoj.
Dnes — hluboké a temné podpalubí,
kde místo jaguárů mor je hubí
v špinavé, úzké prostoře..
A ze spánku se budí za jekotu zubů,
když pochop vleče mrtvé na palubu
a vrhá do moře...
Úplná volnost ještě včera, svět, kde si volně lze vše brát — dnes — vrchol neštěstí, však bez volnosti umírat. Všechny je stejný řetěz víže — železný had, jenž marně hryže
otroctví — vlastní chvost. Tak pohrdajíc smrtí tančí truchlivá kohorta a bič ji jančí svým praskotem... Ó, jaká ohavnost!
Bože, ty pane nešťastníků! Řekni mi, Pane, ať jsi kde jsi, zda blouzním... či snad pravdou je taková hrůza pod nebesy...! Proč, moře, nezdvihneš svou vlnu a nesmyješ tu strašnou skvrnu, jež není snem ?
Klesněte, hvězdy! noci! bouře! s výsostí nebes na dno moře! Zhyň, moře, tajfunem!
6.
A žije národ, jenž svůj prapor k tomu propůjčuje a kryje jím ty zločiny, když ranila jej slepota...! A strpí, aby prapor, sotva slavnostně se vzduje, byl pláštíkem, jímž nízkost halí kokota... Bože! můj Bože!... pod jakou vlajkou ta lod pluj čí vlajka na stěžni tam nad košem se třepotá ? Ach, Muso, mlč... vždyť tolik ses již naplakala, že všechnu hořkost slz tvých vlajka vssála...!
108
109
Zlatozelený prapor země mého zrodu,
jejž vánek z Brazílie v náruč uchopí,
ta vlajka, na níž v zlatu slunečného brodu
naděje božských slibů spí...
Prapore, jejž si po krvavé válce za svobodu
připjali hrdinové na kopí,
měls raději být válkou na cár rozbit,
než nevinným být rubášem zlé hrozby... 1
Ta krutá osudovost rozum mrazil...
A v tuto chvíli zneuctěný dvojstěžník
smazává cestu, kterou Kolumbus kdys razil
jak duhu v moři, za niž vysloužil si věčný dík...
Potupy však je příliš I... Z étherných končin, drazí,
Nového světa reci, zdvihněte svůj křik 1
Ty, Andrado, ten prapor strhni s cest, jimiž se béře 1
Ty, Kolumbe, pak uzamkni svých moří dveře 1
Sao Paulo 18. dubna 1868
I IO
LUCIE
V nádherném čase kvetoucího jara,
kdy les je vyzdoben jak ke slavnosti,
kdy vítr z širých luk hltavě pije
divoké vůně bujícího pralesa,
já s Lucií — dvě děti — běhali jsme
loukou i sadem, blízko vodopádu,
jak párek roztěkaných kolibříků
mezi oranžovníky, kvetoucími o vánocích.
Byla kdysi nej krásnějším novorozeňátkem, jaké spatřil den na této fazendě... Půvabná a štíhlá... snědá... připomínala mi divokou laň, vzhlížející z houštin, kdykoliv jsem spatřil její černé oči, temné jako noční peří ptáka šapua... Sotva kdo byl něžnější a veselejší — její ústa byla šarlatový pták,
prozpěvující si veselými úsměvy, kadeřavé vlasy splývaly jí do čela jako květy orchidejí, hravě, rozmarně, a počínala si tak půvabně... tak něžně... Lucie má ubohá... jak dovedla jsi rozvířit laskáním a smíchem celou rodinu,
11 i
jež tě milovala, nosila tě na rukou,
jako bys byla vlastní dcerou místo otrokyni!
Bylas šťastným svátkem fazendy
a tvá paní po každé se usmívala,
vidouc tě, jak svazuješ si plavé vlasy
fialovými stužkami nočních viol...
A za noci, kdy všichni scházeli se
u lampy vrhající na strop zlaté odlesky,
ve veliké síni kolem planoucího krbu,
s úsměvem vždy, Lucie, já říkal jsem si potichu:
„Bože, z kolibříka už je dítě,
z dítěte křehký motýl!"
Ale jednoho dne hlad a zima
přišly lakotit se o tvé místo u krbu...
Stůl nestačil... ach, malá Lucie!
I musila jsi povstat od hostiny
a vzdát se místa mezi hodovníky...
Pamatuji se... pamatuji... Slunce zářilo
a všechno v domě bylo jako ve svátek,
na dvorku vesele se rozkokrhal kohout
a do bučení krav bylo slyšet
řehtání klisen, ženoucích se venku
s vlající hřívou po planinách
a vdechujících svěží vzduch čistého jitra.
Naposled, tiše naříkajíc, Lucie přicházela usednout na lavici na dvoře... Ubohé dítě!... jak smutně hovořilos v ten den se svou družkou přírodou ?
„Sbohem, ach, navždy sbohem, milí přátelé, nebeští ptáci, lesní vánku, opojně vonné šumění teskných kokosovníku a vichry rovin a prameny v poušti! Nikdy už vás poblázněna a se smíchem nespatřím vyrážet z vonných křovin, neuzřím vítr plenit hnízdo naříkajícím
drozdům... 1
Odpustíte mi, odejdu-li navždy? Daleko prodali vaši Lucii...!"
Pak natrhala s kraje lesa květiny a jako jindy si je vetkla do vlasů a s úsměvem a vzlykajíc mi řekla: „Nezapomeň na mne, která tě tolik miluje!"
Potom nejasná a splývající skupina
koní a jezdců na hřebenu hory
mizela očím sestupujíc s vrcholku...
V tu chvíli daleko... velmi daleko jsem viděl
zatřepetat se bílý šáteček...
ve větru se zmítající Luciin šáteček...
"3
EPILOG
Mnoho let přešlo od té doby... Jednoho dne, na cestě vnitrozemím, na divoké a opuštěné stezce spatřím před sebou kráčet ženu džbán na hlavě a bosá chodidla, ramena obnažená, pokleslá a hubená...
Zpívala ona žena hlasem bez ohně smutnou a rozvláčnou píseň... A já jsem naslouchal, hledaje marně mladistvou, veselou vzpomínku z oné doby, kdy jsem se naučil slovům této písně... Pojednou jsem však věděl... „Lucie! Lucie!" A žena se obrátila... s úžasem pohlédla na mne, vzkřikla... a smějíc se a vzlykajíc vztáhla paže, jako by se chtěla vrhnout ke mně...
Tu se zarazila... vlna krve jí zalila bledou a ztrápenou tvář... Svraskalou rukou zakryla ruměnec, jako by chtěla ukrýt svou hanbu...
A potom... s žalostným výkřikem
zmizela v lesním stínu... nešťastná Lucie...!
Sao Paulo 30. dubna 1868 II4
PROMETHEUS
Pyšný a silný ještě, pohled k slunci obrácen,
vznešený v utrpení, poražen, leč nezkrocen,
v královské agónii Prométheus dýchá těžce.
Kavkaz je jeho kůlem, rubášem nebe, vlnící se křehce,
a jako paže katana, jenž v krvi má svůj lup,
útroby titána rve holokrký sup.
Aby zdrtil hněv obra, blesk šlehne do prostoru
a světlem jímá Titána a poutá v jeho vzdoru.
Vznešený zápas!... Leč nikdo v blízkosti
netěší bolest, nesdílí se s úzkostí...
A — běda! — jako vrchol muk — zasrší světlo od východu
a na Olympu rozkoš ňadry nahými vábí v krutém svodu...
Třímajíc thyrsos, hlouček vilných bakchantek
přebíhá údolí a hory v tancích jak vlny řek
a zdrceného giganta ted zem i nebe (soupeřící...!)
mučí chlípnými steny bakchantek a jejich potem čpícím...
I *   * *
Ale tam!... zatím co ztěžka dýchá na žulovém balvanu, zmítající se Prométheus, obr pykající za vinu, vy, něžné Néreovny, dcery moře, které divy kouzlí, přinášíte mu oceán, aby se v nářek rozlil...!
"5
Lide, ó nešťastný lidel Věčně trpící,
tys novým Prométheem v této věznici,
kde ke kůlu tě poutá řetěz zákonů
a supem je ti žezlo špatných králů na trůnu...
Tvé nezměrnosti však, tvé síle, jež se valí,
nestačil Kavkaz... proto tě k Andám připoutali
a zatím co se, Titane, zkrvaven svíjíš v mukách,
století osvícené přihlíží... a smíchem puká... 1
Leč, božský trpiteli, Encelade padlý k zemi,
tam u tvé kalvárie, vysmívána všemi,
jde musa básníka — ta dcera moře s vůní mát —
oceán duše své... do písní přelévat...
Santos 16. května 1868
KŘIK AFRIKY
Bože, ó Bože, mlčící od věčnosti!
V jakém světě se skrýváš, jaká hvězda tě hostí,
zahaleného nebesy ?
Před dvěma tisíci let jsem vzkřikla k tobě,
ale můj křik se ztratil v nekonečnu jako v hrobě.
Kde jenom, Pane, jsi?
Jak Prométhea jedenkrát mne připoutal jsi
k ohnivým skalám pouště pro vše časy
na nekonečné gale j i!...
Za supa dals mi slunce na obloze
a Suez uvázal mi jako řetěz k noze,
co nejbolestněji...
Kůň uštván sotva nese beduína, pod bičem na zadní se vzpíná, padá a zdechne na písku. I můj bok krvácí a bolestí se potí, když bičík samumu jej Šlehá hroty a nutí do trysku.
Mé krásné sestry žijí v štěstí... Asie v rozkošnickém stínu ratolestí
n6
117
obývá sultárfovy harémy
či v sedle mocných bílých slonů
pokryta šperky kolébá se jako boky zvonů,
kde Hindustan je rájem na zemi.
Má za stan prastaré a strmé štíty Himalájí, pod nimiž vlny Gangu líbávají pobřeží korálů...
A vánek misora tam nebe zapaluje... Asie v chrámech Brahmy snivě pluje v pagodách barvy opálu.
A Evropa — tu stále věnčí sláva! Kouzelná, rozmarem svým upoutává, královna, vedoucí svůj dvůr... Sochárka — z mramoru carrarského sochy tesá, básnířka — hymny Ferrary zdvíhá na nebesa, nadšením zaněcujíc kůr.
Vavřín vždy připadne jí v každém sporu, věnčí se věncem nebo v hrdém vzdoru frygickou čapkou ohnivou. Vesmír ji miluje, až láskou třeští, sleduje její krok, mučen jak v kleštích tou milostnicí svádivou.
ztracena marně kráčím dál! Když pláči — žhavý písek vssává slzy, snad abys nezhléd pláč můj drzý, aby tě nedojal...
.Ani stín pralesa mne neosvěží... Chci-li se skrýt, tu marně hledám chrámy s věží ve výhni písčin v plamenech. Když vstoupím na vrcholek pyramidy, do čtyř stran marně volám hlasem bídy: „Pane, mne skrýt se nech!"
Jak věštec, jenž si popel na tvář sype,
halím se pískem, který skřípe
v scirocca prudkém závanu...
A jdu-li Saharou, jíž odívám se utrápena,
říkají, běda, o mně: „Afrika jde zahalena
do bělostného turbanu!"
A nevidí, že poušť je jediným mým šatem, kde osamělé ticho v žáru zlatém mi padá na prsa.
Kde jenom bodlák roste v divé zvůli, zívá si kolosální sfinga z žuly, civíc na vlahá nebesa.
Ale já, Pane... přesmutná a opuštěná, uprostřed pouští zabloudilá žena,
Z Théb, jež se v troskách steskem trápí, k obzorům hledí dlouhonozí čápi
a poušť jen rozjímá, tam, kde se v dálce bělá karavana a jednotvárně kráčí od samého rána velbloud — snad z Efraima.
Je to snad málo bolesti, ó Bože ?
Věčné a nesčetné jsou tvé tresty — nože,
pod nimiž hořkne řeč,
co jsem ti učinila, Pane, jaký zločin
já spáchala, že mstí se mi, kam vkročím
tvůj nelítostný meč ?
To bylo po dnech potopy... Postava kráčející,
snědá a mračná, těžce dýchající,
sestupovala s hory Ararat...
I vstoupila jsem chodci v cestu:
„Cháme I... Mým chotěm bud!... Hled na nevěstu,
jež chce se Eloou tvou stát!"
Od toho dne jen zlo mi vítr dějin nosí,
když sviští na mne, neznající rosy,
a vane na mne prokletí.
Na písku toulají se bludné kmeny
a hladovící nomád z kraje v kraj se za prameny
vždy tryskem rozletí.
Z Egypta viděla jsem prchat vědu — vcházet bídu.., Lid svůj jsem viděla, jak opakuje osud židů,
120
těch synů ztracení.
Pak svědkem byla jsem, ó nešťastná má raso, když Evropa svůj dráp ti zatínala v maso jak sokol cvičený.
Kriste!... tvá náruč na kříži se marně otevřela...
Krev tvá mi neomyla s čela
hřích prvotní, jejž dals mi za vinul
Pronásleduje dosud úděl strmý
mé syny — kteří vesmíru jsou chutnou krmí —
i mne, mne — jeho pastvinu.
Dnes se mou krví sytí Amerika, ten kondor v supa změněný, jenž říká: „jsem ptákem otroctví..." Ta zrádná sestra k ostatním ted patří! Tak prodali kdys bratra Josefovi bratří v hanebném sobectví.
Dosti, Pane!... Z tvé mocné dlaně, která nepoklesá, nechť vyřine se přes hvězdy a přes nebesa odpuštění mých vin!
Dvě tisíciletí už vzlykám k dráze mléčné! Jen slyš můj křik, jak rozléhá se nekonečnem, můj Pane, shlížející do pustin...
Sao Paulo 11. června 1868
121
pozdravení republice palmares
Na vrcholcích, jdoucích jak stádo býků,
odvážné orlí hnízdo plné křiku,
bud zdrávo — sídlo odbojníků!
bud zdrávo — ty, kde vlast má jaguár,
Palmares na zelené hoře,
čelenko indiánská v ranní zoře,
když v kolumbijském vzduchu jako z moře
se noříš z modrých par!
Bud zdráv — ty kraji mužů, chrabrých činy,
kde v ozvěnách, jež chvějí se jak třtiny,
snáší se dolů na roviny
křik lovců, třímajících zbraň!
Do dálky štěkot psů se nese,
lovecké rohy troubí v lese...
A hejno černých havranů se vznese
nad rozpálenou pláň...
K tobě, Palmares — jak vlny, jež se vzduly -
k tobě já volám, člune z žuly,
jehož plachty se v bouři rozvinuly,
byť hromy neustaly řvát!
Tys zdvihla vichřici, vše smetající,
a roznítila požár, šlehající
za jásání své posádky, již křivdy mstící na moři, kterým otrocký je řád!
Ty stadione orlů, čnící v pýše, záštito svobody, která se krví píše, tys uchopila meč a s výše v údolí shlédla, stojíc na skalách: „Já povstala jsem nad obzory, mocní! Před vámi stojím bez pokory!" A usmála ses... Úsměvem hory! A s ironií šakala!
Zhýralí kleštěnci nechť pějí sladce o mramorových sídlech samozvance, líbajíce svůj řetěz uvázaný krátce, zatím co každý strachem umírá...! Tvé kráse já svým zpěvem žehnám, lovkyně poloobnažená, jíž na bocích se míhá skvrna plavě rusého tapíra!
Tys, kreolko, svá ňadra temná jako stíny nevzdala nikdy ústům špíny! Prchlivá dcero divočiny, uchovalas je lásce nej dražší, Diano černá, nestrachující se léčky, naslouchající pod větvemi mlčky pokřiku svého kata v čele smečky, jak jej sem vítr zanáší!
122
123
Bud zdráva — Amazonko mladá,
jež ve skalách, kde skrýš je hada —
v hukotu vodopádů, který padá —
znáš dobře bojů žárl...
Bud zdráva, na vrcholcích čnící
skrýše, kde sen svůj bojující
sní kondor... zbojník, s puškou k líci...
a svoboda... a jaguár... I
Faženda Santa Isabel, srpen 1870
124
POSLEDNÍ BYRONOVA LÁSKA
A. protone se dřivé íi po^díji na lidskou lásku zapomene, je vlastnosti vzneíené duše a Mastného osudu dychtit — jako ty — po lásce božské!
A. de Musset
I.
V jednom z těch dnů... kdy bludný lord spočíval v hedvábí na polštářích, uzřela hraběnka, jak jeho hlava, ověnčená a bledá, mdle poklesává, hraběnka Guiccioli, s nyvou a krásnou tváří.
2.
V té šťastné době... v čas, kdy Ravenna
vídala Childa, cizí země syna,
přecházet z poutních chrámů v chlad kláštera
či meditovat dlouho do šera
u hrobky Danta — ghibelina...
Kdy královská ruka Madonny si brala šílený kříž na ramena..
125
a temné tajemství, jež choval Džiaur v své hrudi, i zločin Manfredův, jenž hrůzu budí, usínaly u nohou Italky, jež byla žena...
V jednom z těch jiter... s úsměvem, při němž jí trpkost ústa svírá, Zpívajíc jako pták či jako dítě, cítila, kterak úsměv naděje jí skrytě každým pohnutím rtů milence odebírá...
Naděje! ?... naděje u toho zavrženého 1 ?
V duši, již agónie trhá z pevných svazků 1 ? A zsinalá a bledší svíce
pravila: „Jiří..." — všecka chvějící se — „chtěla bych znáti — vaši novou lásku..."
„Ty víš?" — „Vy přiznáváte?" — „Ano, přiznávám/ „A jméno?" - „Nejde o ně." - „Řekněte jel" „Žárlíš ? Tvůj pohled tak plamenný je a sálá ohněm..." — „Mylorde, jsem z Itálie!" „A chceš se mstít ?" — „Krev princezny v mých žilách
bije!"
126
„ChceŠ tedy znát onoho anděla,
jenž se mne zmocnil tak, že před ním klekám ?
Ten sen, jenž mrtvé z hrobu křísí,
tu lásku, pro niž ožil Lazar kdysi ?
Ideál satanův?" - „Mylorde, čekám!"
8.
„Pohledte tedy, signoro... Co vidíte
za těmi záclonami tam?" — „Nebe.jež nesmírné se zdá..."
„A já zřím Helladu... v krajině bludně sténá,
plačící panna..." — „To je ona?"
„Pravilas, hraběnko... Je to svobodal"...
Santa Isabel 21. srpna 1870
127
SBOHEM, MŮJ ZPĚVE
Sbohem, můj zpěve!... Přišla chvíle odchodu. Oceán lidu se zmítá, bouří vznícen, Teď, synu bouře, bratře blesků vrhni svůj výkřik do vichřice!
Zima, jež pláštěm jinovatky halí se, zmrazuje růže lásky stranou vzkvetlé. Leť, stěhovavý ptáku a zvěstuj svobody jaro světlé!
Čas odejít... jak jízdní hlídku křik rozeslat k obzorům na vše strany. Vstaň, zpěve — světlá hvězdo pro lid, zlověstná kometo pro tyrany!
Sbohem, můj zpěve! — Na bouřících se
náměstích do bitvy volajíc polnice zaduněla! Zpěve můj — orle, jemuž urvou křídla, prapore — který proděraví střela!
Ne, nejde o tebe, jenž rozkoší sis plášť na hodokvasech neoblékl,
jenž — pro vavřín, jímž tebe nezdobili, i prostopášné koruny ses zřekl.
Jenž jako dědic rasy svobodné
s pradávným štítem, oděn do vojenské blůzy,
na koni španělském j eis údolími,
čekaje na trubku, zda k poplachu se ozve brzy.
Čas volá ty, kdo sní jen o slávě v boji... v němž jako v peci tavné bronz pomníků žár století ted taví a formuje v dny budoucnosti slavné.
Jdi, zpěve, též! — A s vírou básníka se rozleť do světa na všechny strany! A povstaň — světlá hvězdo pro lid, zlověstná kometo pro tyrany!
Je příliš panen, které do nevěstinců katova ruka drsně vláčí, přespříliš schýlených čel vetchých starců, přespříliš dětí, které bez úsměvu pláčí!
I řekni panně: „Sestro má, měj strpení, již vidím holubici, kterou zítřek svítá!" A starci řekni: „Břímě své mi svěř, ať noha tvá již neklopýtá...!"
128
129
V každou kolébku víru položíš, nad každým hrobem zanaříkáš.
V kolébkách, v holých hrobech budeš žít, můj zpěve, jenž si bratr chudých říkáš 1
Rozpjat přes oba břehy propasti,
s nohama na zemi a s čelem ve vesmíru,
nes Boží požehnání porobenému,
a výkřik otroků nes Pánu všehomíru!
Já vím, že v dáli, na náměstích,
již vlna lidu hněvem vře,
podobajíc se kouli z děla
a zřídka oltáři či pokoře,
já vím, že se mi páni smějí,
když naslouchám, co vichry vějí
v pralese zvaném skutečnost,
že mají pouze žluč a ironii
pro všechna vejce utopií,
z nichž zrodí se — pták budoucnost!
Já vím, že nenávist a egoismus, pokrytectví a ctižádost, ty duše v temných slujích, kam neproniká světlo — ctnost,
ta srdce uzavřená výzvám k boji, ty oči, které uvidět se bojí a světlu uzamkly se již, že kamenují cestu kalvárie, již osamělý básník žije, že proklínají kříž.
A vím, že nestoudné to plémě — farizeové, pokrytci, přivedší Krista na kříž a Galilea k hranici,
že jsou jen dýmem vedle plamene, jenž mocně
hoří,
jen stínem, který u pat století se tvoří
zkroucen jak had,
a peklo mají za kořeny,
když vinou staletími beze změny
řetěz svých zrad.
Zmoženi vínem Baltazara
praví na jeho hostinách:
„Je protivný ten pěvec
u Eufratu v temnotách!
Na vrbu zavěs nad hlubinou víru
svou lyru raba, strašnou lyru,
jež prokletím jen zní,
anebo ověnči své ušlechtilé čelo
růžemi jako Anakreon
a o lásce pěj a stvoření!"
130
Ano — zpívat o lesích a polích,
0 světlu, stínech, večerech a duši vypouštět jak roje motýlů s nebem na křídlech; naslouchat větru, který sténá v lese a cítit list, jak celičký se třese — dušinka, jež se ukryla
v pralesích, odkud kouří pára, do sluje, kterou tlapa jaguára před chvíli rozryla!
Jaká to krása! — Což jsem někdy opomněl slavit zem i nebesa
1 vesmír — skvělou bibli,
již do prostoru sám Bůh psal ? Kolikrát — dnes i včera — já k písním vodopádů v horách svou píseň přidával, naslouchaje vichřici v dešti, jak vzlyká v tmách a smutně věští, co bude dál!
I já měl v lásce květy
a krásu žen a červánky
i zvon, jenž teskně rozléhá se
pod vlahým sluncem do dálky.
A viole jsem smutně naslouchával,
jíž vnitrozemec plašil teskný nával,
zíraje v krbu na plamen
a miloval jsem horskou krasavici,
tak sladké písně zpívající
za nocí bílých jako den.
Čas nezralosti minul,
vše proměněno jest.
Jednoho dne v mou duši
vstoupil lomoz měst.
Zazněla myšlenka, zněl úder kladiv,
jímž kyklop práce zápas svádí
o slunce úsvitu.
Lid — moře, jež se pění —
má za zbraň myšlenku, ne snění,
a pravda jako maják svítí mu.
A člověk — vlna, jež se rodí na moři, jímž je lid, roznítit musí duše a zemi objevit. Prokletí básníkovi — klamnému prorokovi — prchá-li v časech nejhorších, když dříve o bolesti hrubé jamby s purpurovými dithyramby mísíval se ve verších!
132
I33
„Do práce!" — volá ze tmy nesmírný Boží hlas. „Ruce — nechť patří zemi, čela — nebesům zas!
Básníku, vědce, divochu, vy při svém zrodu
jste jádrem posvátného doprovodu
korábu civilisace!
Námořník šplhej po stožárech,
kormidelníku, studuj hvězdy staré
a v mlhu hled, ty v koši na hlídce!"
Vyla mnohá černá bouře
mezi rahny na stěžních.
A palubami třásl
křik odsouzenců nevinných.
Zděšenou posádku smrti jsem uzřel
do hrozné vlny moře
vlastního bratra vrhnout — na pospas tmám! Leč volal jsem: „Můj zpěv již letí tryskem! Země na obzoru — tam za skaliskem! Zemi budoucnosti vidím tam!"
Druhu noci, v níž se hvězda ligotá, kterou snivé mládí probdí do svítám, první liste zázračného stromu života, hvězdo jitřenko, jež křísíš úsvit ranní,
134
harfo zašlé lásky, pátrající po notách, roso vyprchávající z hrudi jako z dlaní — je čas odejít!... Leť, zpěve, slzo má i hněve!
Tys byl večernicí, která svítí v tmy pastýřům na skalách Arkadie, ptákem, který ke mně přišel ze zimy a hluboce z mých tajemných snů pije! Dnes, kdy vichr zlověstný a s polomy skučí ve hvozdech a v skalách vyje, jako kondora tě nechám bloudit nad příkrými
srázy,
na pospas všem vichrům neštěstí a zkázy!
Miluji tě takového... Na zemi máš osudem býti bratrem otroka, jejž bičem bijí, oplakávat jeho muka pod křížem, výčitky řvát pánům do bakchanálií... Budeš-li žít — dál jdi za cílem, klesneš-li však v rubáš, jejž ti šijí, divoký ty synu hvozdů — zazpívá ti slavnostní svůj hymnus hrom i slunce, jež jej
zlatil
Když se zbožná karavana, která zbloudila, ztrácí v pouštích, neznajíc tu zemi, hledajíc to město moslimské, jež svítí do bila, kde hrob Boží v troskách mlčí němý —
T35
hledí k slunci, které poušť jí zakryla, myslí na Jeruzalém s marnými nadějemi, a pak hyne šťastna, rozmnožujíc bez lítosti tisíciletou stopu již vybělených kostí...
Tak i ty — byť může nevěřící pokrytec, ona luza, z níž se červy rojí, sklonit v prach tvou obří plec nebo uškodit tvé zbroji — tak i ty svou rukavici železnou zde necháš přec, než ji zdvihne příští pokolení k boji... Neklesej, věř v mládí, v zítřky v tomto moru, v nebe svobody, jež září na obzoru...!
Zpívej, synu světla žhavé oblasti
těchto pahorků, jež v pýše pnou se hrdě čnící!
Přilož ke rtům polnici, jež zlověstně se mstí,
opakujíc křik tvůj burcující!
Do orgií pánů sáhni — po skutečnosti,
z hrobu zdvihni — lepší minulost tam spící!
Železný ty hlase, burcuj vzdor všech dusí
od severu k jihu... od moře až k Andám,
čnícím do ovzduší!
Recifc 1865
136
POZNÁMKY
Antonio de Castro Alves, největši brazilský básník XIX. století, posvětil svůj ^ivot i své dílo boji Zfl otroctví,     demokracii a ~a svobodu lidu. Narodil
se 14. břevna 1847 na statku Cabeceiras 11 Curralinho v provincii Robia. 0 krátkém, ale plodném život! básnika, který byl revolucionářem stejní v ~h-t>fř Jako ve
,-ryď básních, který taste své verlf improvisoval na liáoxýcb shromážděních a který předčasní zamřel S. rervence 1S71 v Bahii, nejlépe poučí románový životopis Jorge
Amada „Básnik svobody", který vysel v českém překladu. Sbírka „Otroci" je nejslavnějšim a nejrevolučnějiim dílem Castra Alvese. V českém převodu vychází po prvé.
STOLETÍ
je obrazem politického stavu světa v době napsání básně.
Str. 17 José Bonifácio de Andtade e Silva (1763—1838) — brazilský politik a spisovatel, významná postava z bojů za brazilskou nezávislost na počátku 19. stol.
Str. 19 Jan Sobieski (1624—1696) — polský král, hrdina z bojů Poláků proti Turkům.
Str.  19 Konstantinos Kanaris (1790—1878) — řecký námořní hrdina
z bojů proti turecké nadvládě. Str.  19 George Gordon Byron (1788—1824) — anglický básník, zemřel
v Missolunghi, kam se vypravil bojovat za osvobození Řecka. Str.  19 Napoleon — míněn Napoleon III. (1808—1873), francouzský
císař.
Str.  19 Jersey —■ nej větší z normandských ostrovů v kanálu La Manche
patřící Anglii, tehdy důležitá opevněná vojenská posice. Narážka
na pobyt Victora Huga, odpůrce Napoleona III., na ostrově
Jersey v letech 1852—1855. Scr.   19 Sorrento — město v Jižní Itálii, rodiště básníka Torquata Tassa
(1544—1595), leží blízko Neapole a Vesuvu. S tr.  19 Kolut — Lájos Kossuth (1802—1894) — maďarský revolucionář. Str.  19 Carlos Benito Juáre^ (1806—1872) —liberální mexický president. Str.  20 Benjamin Franklin (1706—1790) — americký spisovatel, vědec
a politik, usilující o zrušení otroctví. — Básník se několikrát »     ve své poesii zmiňuje o velkých postavách obou Amerik, o Frank-
linovi, Lincolnovi, Washingtonovi a Juárezovi, stejně jako
o José Bonifácovi.
Str.  20 Graccbové ~ slavná starorímska rodina. Tiberius Gracchus byl
137
původcem proslulého agrárního zákona- Gaius Sempronius Gracchus, od r. 123 př. Kr. tribun lidu, stál na straně římského lidu.
Str. 20 Jehla, Izaiáš — starozákonní prorok.
Str. 20 abolice — zrušeni otroctví, abolicionismus — hnutí usilující o osvobození otroků.
Str. 21 „Osvoboďte tribuny, tisk..." Není to jediné místo v básníkově poesii, které oslavuje tisk a jeho význam. Pět let po Století, roku 1870, napsal v Bahii báseň Nekrvavá bohyně. Tisk byl pro něho „svědomím světa", „strážným andělem" lidstva a při objevení této bohyně „spatřivše její úsměv, děsem zařvaly zločiny a tyranie, satrapové, šakali i sova, sup a otroctví i tma a podvody". V básni „Kniha a Amerika" z roku 1867, přirovnává knihu k „odvážnému válečníku", který dobývá celý svět, aniž kdy Zažil Waterloo.
21 Básník je rozhořčen proti papeži, asi hlavně proto, že přija-intervenci Ludvíka Bonaparta proti římské republice (1849), a proto, že se postavil proti sjednocovacím snahám Garibaldiho. 21 Guanabara — zátoka v Brazílii mezi Distrito Federal a státem Rio de Janeiro.
21 Sinaj — biblická hora, kde podle Písma dostal Mojžíš od Hospodina desatero přikázání.
Str
Str.
Str
za s vít Ani
Str.  23 Pedro Calasans — jeden z hrdinů bojů za nezávislost Brazílie,
tehdy portugalské kolonie. Str. 24 Santa Cruz — východní oblast Bolivie, sousedící s Brazílií. Str. 24 piquiá — divoká brazilská rostlina. Str. 24 sipó — ohebný prut. Str. 24 jurenta — brazilský strom.
Str. 26 Eufrat — největší řeka v Přední Asii, zde symbolisuje prostopášnost utlačovatelů.
Str. 26 sioniti otroci — narážka na osud židů, podobný osudu černochů-otroků.
VIDĚNI MRTVÝCH
první báseň, kterou Castro Alves recitoval v Sao Paulu. V této básni spojil osud černých otroků s velkými postavami národní mínulqsti. Podobně evokuje Andradu v závěru Černošské lodi. Str. 27 Heinrich Heine (1799—1855) — německý revoluční básník.
'38
Str. 27
Str. 27
Str. 27
Str- 27
Str. 28
Str. 28
Str. 28
Str. 28
Str. 28
Str. 28
Kyffhaiisen — německá hora v Durynsku, v níž podle pověsti spi císař Bedřich Rudovousý.
Torquato Tasso (1544—1595) — velký italský básník, narozený v Sorrentu.
Joaquim Nunes Machado (1809—1849) — brazilský politik' vůdce povstání v Pernambuco.
Dória, Siqueira, Pedro Ivo — hrdinové bojů za nezávislost Brazílie.
Tiradentes — hlavní postava hnutí Inkonfidentů, usilujících o brazilskou nezávislost. Byl zrazen a oběšen, jeho mrtvola byla rozčtvrcena. Postavy Tiradentesovy užil Castro Alves také ve svém dramatu Gonzaga, napsaném v recifském předměstí v únoru 1867, v němž hrála jeho milenka Eugénia Camära.
skřípějíc! socha — narážka na Pedra I., dví koruny — brazilská a portugalská, dvě charty — brazilská a portugalská ústava, dva volné národy — brazilský a portugalský.
Andrade — viz Století.
José Anchieta — misionář ze XVI. stol., obhájce svobody Indiánů.
Gracchové — viz Století.
Brutus — účastník spiknutí proti Caesarovi, zde uveden jako symbol republiky.
MATER DOLOROSA Str. 33 NathanielLee (1653—1692) — anglický spisovatel.
DOZNANÍ
Str. 35 Sorrento — viz Století.
Str. 37 socha velkého císaře — míněn Pedro I.
SLUNCE A LID Str. 40 Victor Hugo (1802—1885)—velký francouzský básník svobody. Str. 40 Manuel José Quintana (1772—1857) — španělský básník. Str. 40 Briareos — obr z řeckého bájesloví.
39
TRAGEDIE V CHÝŠI
KŘÍŽ U CESTY
Str.  41 sapé — druh brazilské trávy.
Str.  41 tyrana — stará brazilská lidová píseň.
Str.  43 fa^enda (šp. hacienda) — statek
Str. 44 Kalvárie (Golgota) — hora Kristova umučení, zde symbol utrpení otroků.
Str. 44 Tábor — hora v Palestině, na které podle Nového Zákona došlo k proměnění Páně, zde symbol obratu v osudu otroků.
Str. 45 Palmyra — starověké město v asijské časti Turecka, jehož trosky byly objeveny koncem 17. století.
Str. 45 Babylon — hlavní město starověké Babylonie na březích Eufratu, zde symbol rozmařilosti.
Str. 46 Prométheové — zde černoši. Prométheus byl v řeckém bájesloví obr, který uchvátil s nebes oheň a snesl jej lidem na zem. Za trest byl přikován na Kavkaz. Je symbolem obětování vlastních zájmů zájmům celku, lidstva.
ZHÝRALÝ ŘÍMAN
Str.  51 Lavater, J. R. — švýcarský básník a filosof. Str.  51 smilka — druh traviny.
Str.  51 Medina — arabské město, kde je pochován Mohamed. Str.  51 Néreovny — v řecké mythologii víly moře.
Str. 52 Ave Caesar, morituri te salufant — Buď zdráv, císaři, na smrt jdoucí tě pozdravují. Pozdrav římských gladiátorů před zápasem.
Str. 52 Orfeus —■ v řeckém bájesloví polobůh, symbol hudby.
Str. 52 bakcbantky — účastnice slavností k poctě boha Bakcha, zde symbol chlípnosti a pokušení.
Str.  52 Hyméttos — pohoří v Řecku, proslulé medem.
Str. 52 Eumenidy — v řeckém bájesloví bohyně pomsty.
Str.  52 Lucanus — římský básník z 1. st. po Kr.
Str.  52 Palatinum — jeden ze sedmi pahorků starověkého Říma.
Str.  52 Nero — římský císař z 1. stol. po Kr.
Str.  52 Falerno — město ve vinném kraji v italské Kampanii.
Str. 53 Kolosseum — nejvčtší amfitheatr v Římě, založený císařem Vespasianem.
DÍTĚ
Str. 54 Východní zpěvy (Les Orientales), sbírka básní V. Huga, inspirovaná především povstáním Reků.
I40
Str.  56 Alexandre Herculano (1810—1876) — portugalský romantický
básník a spisovatel. Str.   56 Invideo, quia quiescunt — závidím jim, neboť odpočívají. Str.  56 guturama — brazilský pták, příbuzný pěnkavě. Str.  56 juriti — brazilská holubice.
ČERNOŠSKÝ ZBOJNÍK
Str. 58 Eugen Sue (1804—1851) — francouzský spisovatel. Str. 58 Hágár — v bibli služka Abrahamovy manželky Sáry. Str.  58 pampero — bouřlivý vítr jihoamerického pobřeží.
A M ERIKA
Str.  62 Thomas^ Ribeiro (1831—1901) — portugalský básník.
Str.  64 Atlas — v řeckém bájesloví obr, nesoucí na ramenech nebesa.
VÝČITKA
U této básně není uvedeno, kdy byla napsána. Je možné, že byla složena ještě v temže roce, kdy byl zavražděn Lincoln, roku 1865, v Pernambucu. Str.  65 Abraham Lincoln (1809—1865)   — severoamerický president,
zavražděný fanatickým stoupencem otrokářství J. W. Boothem. Str.  65 Nequt fama deum... — Ani slávou bohů, ani blesky, ani hrozícím
mručením nepotlačil nebesa... Str.  65 Lucretius (zemř. 55 př. Kr.) — římský básník.
PROTIKLAD
Str. 73 Madel Pinheiro — přítel Castro Alvese. Básník jej oslavuje v jedné básni za to, že šel dobrovolně do boje ve válce proti paraguayskému despotovi Lópezovi. Maciel Pinheiro byl také básník, později se stal horlivým propagátorem republiky a zakladatelem republikánského orgánu Sever (O Norte).
LOUTNISTOVA PÍSEŇ Str.  76 kolpík — pták z čeledi ibisů.
VĚŠTEC
Tato báseň je bez data. Není jisté, zda byla napsána roku 1865 v Recife,
14i
kde Castro Alves napsal velké množství básní tvořících Otroky, nebo
roku 1868 v Sao Paulu.
Str, 79 I^aiá! — viz Století.
Str.  81 Iberii — staré jméno Španělska.
Str.  82 Egeus, Aigeus — staroathénský král.
Str.  82 Saturn — římský bůh.
MATKA OTROKA
Str. 84 Adam Mickiemic^ (1798—1855) — velký polský básník, napsal tuto báseň roku 1830.
MANUELA
Str.  88 fado — portugalský lidový tanec. Str.  88 fandango — španělský národní tanec. Str. 89 tyrana — viz Tragedie v chýši.
BAJKA O  PTÁKU A RÚŽI Str.  94 nargilé — vodní dýmka.
SLOKY OSAMĚLÉHO Str. 97 Minerva — bohyně z římské mythologie.
Str. 98 jakéhos Ludvika — míněn Ludvík XVI., francouzský král, popravený za francouzské revoluce.
Str. 98 Bourbon — francouzský šlechtický rod, z něhož vzešel i Ludvík XVI.
Str.  99 Lincoln — viz Výčitka.
LOĎ S ČERNOCHY
Str. 102 leviathan — bájeslovný mořský netvor. -
Str. 103 Tasso — viz Vidění mrtvých.
Str. 103 Nehoň (1758—1805) — anglický admirál.
Str. 103 Abukir — místo na egyptském pobřeží, u něhož Nelson roku
1798 porazil Napoleonovo loďstvo. Str. 103 jónská vlna — míněno řecké moře. Str. 103 Odyssuus — hrdina starých řeckých báji. Str. 103 Feidias — největší řecký sochař v 5. stol. př. Kr. Str. 104 Dante (1265—1321) — největší italský básník středověku, autor
Božské komedie.
I42
Str. 107 Hágár — viz Černošský zbojník.
Str. 107 Ismáél — podle Starého zákona syn Abrahama a Hágár. Str. 108 Sierra Leona — britská osada v africké Guinei. Str. 110 Andrade — viz Století.
LUCIE
V této básni, napsané 30. dubna 1868 v Sao Paulu, vidíme rysy úpadku
venkovského patriarchátu.
Str. 111 fazenda — viz Tragedie v chýši.
Str. 111 Sápu — jihoamerický pták.
PROMÉTHEUS
Str. 115 Prométheus — viz Tragedie v chýši.
Str. 115 Olympos — hora v Řecku, podle bájí sídlo Múz.
Str. 115 tbyrsos — u starých Řeků hůl, ovinutá břečíanem a révou, užívaná při slavnostech boha Bakcha.
Str. 115 bakchantky — viz Zhýralý Říman.
Str. 115 Néreovny — viz Zhýralý Říman
Str. 116 Encelados—Prométheus.
KŘIK AFRIKY
Str. 117 Prométheus — viz Tragedie v chýši. Str. 118 Hindustan — území v Přední Indii. Str. 118 misora — africký vítr. Str. 118 Ferrara — město v Itálii. Str. 119 Théby — řecké město.
Str. 120 Efraim — území v Palestině, též město, kde se ukrýval Kristus. Str. 120 Cham — syn Noemův, mythický praotec Hamitú, Egypřanů a
afrických černochů. Str. 120 Eloa — božská bytost z Bible. Str. 120 nomád — kočovník.
Str. 121 Josefovi bratři — narážka na známou událost Z Bible.
POZDRAVENÍ REPUBLICE P ALMA RE S
Je to jen část, začátek velké básně, kterou Castro Alves chtěl napsat. Vznikla roku 1870 na fazendě Santa Isabel.
Str. 122 Palmares — republika založená brazilskými černochy, kteří uprchli z otroctví v cukrovarech a shromáždili se v horách ve státě Alagoas. Jejich vůdce se jmenoval Zumbi. Republika Pal-
143
I
mateš odolala čtyřem brazilským armádám. Je to jedna z nej-důležitějších revolučních událostí brazilských dějin.
Str. 123 Diana — bohyně řeckého bájesloví, ctěná v lesích a na horách.
Str. 124 Amazonky — v řeckém bájesloví bojovné ženy.
BYRONOVA  POSLEDNÍ LÁSKA
Castro Alves napsal tuto báseň na fazendě Santa Isabel roku 1870, když se připravoval na návrat do Bahie.
Str. 125 Alfred de Musset (1810—1857) — francouzský básník. Stí. 125 Child— hrdina Byronovy básně Child Haroldova pouí. Str. 125 Dante — viz Lod s černochy.
Str. 125 gbibelini — císařská   strana   bojující   proti guelfům, straně papežské.
Str. 126 Manfred— hlavní postava Byronovy stejnojmenné básně.
SBOHEM, MŮJ ZPĚVE !
Str. 131 Baltazar — babylonský král, symbolisující prostopášnost. Str. 131 Eufrat — viz 2a svítání. Str. 131 Anakreon — řecký básník ze 6. stol. př. Kr. Str. 134 vlastního bratra — jde o námořníky, kteří vrhají do moře člověka, patrně černocha. Str. 135 Arkadie — krajina v Řecku.
OBSAH
Pablo Neruda: Castro Alves 7
Jorge Amado: Castro Alves, brazilský národní básník 9
Století (O seculo) 17
Za svítáni (Ao romper ďalva) 23
Vidění mrtvých (A visao dos mortos) 27
Píseň Afričana (A cancáo do africano) 30
Mater dolorosa 33
Doznání (Confidéncia) 35
Slunce a lid (O sol e o povo) 40
Tragedie v chýši (Tragédia no lar) 41
Zhýralý Říman (O sibarita romano) 51
Ditě (A creanca) 54
Kříž u cesty (A cruz da estráda) 56
Černošský zbojník (Bandido negro) 58
Amerika (America) 62
Výčitka (Remorso) 65
Sirotek u hrobu (A orphS na sepultura) 68
Protiklad (Antithese) 73
Loutnistova píseň (Cancäo do violeiro) 75
Prosba (Suplica) 77
Věštec (O vidente) 79
Matka otroka (A mäe do captivo) 84
Manuela 87
Bajka o ptáku a růži (Fabula) 93
Sloky osamělého (Estrophes do solitario) 97
Lod s černochy (O navio negreiro) 100
Lucie (Lucia) \\\
Prométheus (Prométheu) 115
Křik Afriky (Vozec ďAfrica) 117
Pozdravení republice Palmares (SaudagBo a Palmares) 122 Poslední Byronova láska (O derradeiro amor de Byron) 125
Sbohem, můj zpěve (Adeus, meu canto) 128
Poznámky 137
I44