Noční dálnice směrem na provincii Brabant wallon, důvěrně známou jako BW. Starý André
řídí, já sedím vedle něj na spolujezdci, už dostatečně lízlej pivním speciálem, hypnotizuju bílou
čáru, která odd[PD1] ěluje asfalt na dvě poloviny. A pak následují vedlejší cesty, protkané
vesnicemi plnými [PD2] románských kostelů, cesty plné[PD3]  zemědělské půdy a tu a tam dlouhé,
zalesněné oblasti podřimující v temnotě[PD4] . Konečně dorazíme na místo. Party se odehrává ve
stodole. Očekával jsem něco rustikálního. Až na to, že jsme v BW a tady rustikálnost pomalu, ale
jistě daleko utíká od [PD5] všech nově přistěhovalých boháčů. Tahle stodola je fakt šílenost, je
v ní bar, salonek, taneční parket, reproduktory, světla a diskokoule. Ten pravej klub. Večírek na
oslavu ani nevím čích narozenin. Pivo do mě teče proudem, jako bych neměl žádný dno, jako bych snad
byl zespodu propíchnutý, přesněji v místě, kde se dotýkám této[PD6]  země. Starý André se mnou jde
chcát do zahrady na stodolu. Zespodu[PD7]  na nás štěká pudl, který vůbec nechápe, co se děje, když
na jeho bílou srst chrstnu[PD8]  zbytek piva. Noc je krásná a čokl promočený. V hlavě mám malou
duhu [PD9] plnou neznámých konstelací s jednou padající hvězdou, která mi uniká, která mě
rozesmutňuje a rozveseluje zároveň. Ale [PD10] zpět ke stodole – minuty, hodiny, nic není
čiré[PD11] . Starý André se znovu ujímá řízení a já mu dělám kopilota. Říkám mu, že musí jenom
následovat[PD12]  bílou čáru až do Bruselu. A tak i dělá. Ve zpětném zrcátku se jak stodola, tak
pivem promočený pudl ztrácí v dáli.

            Můj vnitřní hlásek si vyřvává pozornost: „Můj drahý! Co blázníš? Co se stalo? Jak ses
tam dostal? Chcát na stodolu a kropit psy! Poslouchej mě, pro příště. Poslouchej, co ti chci říct.
I když to není příjemné slyšet, i když je to špatné, i když to smrdí a i když tě to zcela obviňuje.
Přesně to je moje úloha, vystavovat tě [PD13] tvé žalostné stránce, abys ji překonal. Máš právo na
to, aby se ti to nelíbilo. Ale věř mi, ochutnej hořkost mých slov. Polkni všechny ty vágní
[PD14] věci, které se drží na dně každé tvé sklenice piva. Jejich odporná chuť tě přivede k rozumu,
můj drahý.“

            Záleží na dnech, ale obecně s přehledem vypiju půl tuctu piv, než musím jít močit. Pak
už jsem asi překročil limit, protože právě na záchodech jsem ji potkal, tu padající hvězdu[PD15] .
V baru čtvrti Svatého Bonifáce v Ixelles. Elektro-popová party s homo párečkem u gramofonu. Docela
dost lidí, kolem mě kámoši. To jsme ještě kouřívali v barech, ale na moc dlouho ne. O tři roky
později jde tahle party pořád cítit nedopalky a pivní pípou. Čichová scenérie, které se brzy
království bude muset zbavit. Ale prozatím jsem stál ve frontě na záchody. Ztratila se v kabinkách
jako první. Před tím, než zavřela dveře, ke mně prohodila: „Když na mě počkáš, změním ti život.“
Nevím, co mě to popadlo, ale čekal jsem. Neznal jsem ji. Ani jsem ji nezmerčil v baru. O dvě hodiny
později už jsme téměř zároveň vyvrcholili u mě v posteli. Během tří let se můj život změnil. Ale
nedokážu vůbec říct, jestli k lepšímu, nebo k horšímu. Dnes jsem se vrátil na počátek, sám před
zavřené dveře záchodů jednoho baru, jiného, kde už se nesmí kouřit. Od nynějška si už nepovídám se
ženami, které stojí ve frontě. Upřeně se dívám na jeden velice vzdálený, neurčitý bod přede mnou.
[PD16] Bráním se sledování postav, které o mě zavadí. Zacpávám si uši, abych nevěřil[PD17]  tomu,
co by mi v duchu mohly říkat.

            Požádal jsem starého Andrého, aby se za mě modlil. Vysmál se mi do očí: „Západní svět
už nepotřebuje modlitby. Přešel už tuto fázi, [PD18] toto organizované žebrání. Ty sám jsi jen
nevěřící, který je připosraný z lásky. To je vyloučeno. Nebudu se modlit ani za tebe, ani za ty
tvoje sentimentální výlevy, které si tak vydržuješ[PD19] . Nezasloužíš si, abychom se modlili za
tvou malou úzkost[PD20] . Hluboko uvnitř tebe[PD21]  si to ani nepřeješ. Cítíš se dobře ve
tvých[PD22]  třicátnických otázkách. Zmocňuje se tě to, je to součástí tvé arogance, která oživne,
když vypiješ moc piva. Ale budiž. Dnes večer přihodím nějaká polínka do ohně. Kouř stoupá do nebe
rychleji než slova. Kouř se rozptýlí. Slova zůstanou pořád na zemi.


HODNOCENÍ: barevně jsem vyznačila stylové prostředky, které jsou nevyrovnané: fialově je literární
styl, až archaický, žlutě neformální, hovorová až profesní mluva. Neměly by nemotivovaně střídat
(motivovaná by byla např. ironie).


Prostřední část výborná

________________________________

 [PD1]lépe: rozděluje/dělí

 [PD2]to nejde, v každé je jen jeden

 [PD3]ne, platí to „entre“, kudy vede cesta

 [PD4]pěkné

 [PD5]lépe „před“ a slovosled: „utíká“ nakonec

 [PD6]není důvod; D=deleatur, vymazat

 [PD7]D

 [PD8]nesedí k močení

 [PD9]pozor, „oblohu/nebe“

 [PD10]Návrat do stodoly

 [PD11]spíš „moc jasné“

 [PD12]sledovat (očima)

 [PD13]styl. nesedí; „strkat ti před oči“ apod.

 [PD14]vazké, zde nepříjemné// kal...

 [PD15]výborně stavba souvětí

 [PD16]před sebou

 [PD17]UŽ = jako minule

 [PD18]lépe: tuhle fázi, to orga.... už má za sebou

 [PD19]lépe: pěstuješ

 [PD20]zde je zdrobnělina spíš ironická -  „roztomilou“?

 [PD21]D

 [PD22]svých