„Hoj, sluho věrný! Ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej:
v zahradě své chci tu lilii mít -
zdá mi se. bez ní že mi nelze být!"
Care] Jaromír Erben jilie
Jmřela panna v době jarních let, ako když uschne mladé růže květ; ímřela panna, růže v poupěti -ikodo jí. škoda v zemi ležeti!
neminul ještě ani rok a den,
irob její drobným vřesem povlečen;
íepřišlo ještě ani.do tří let,
ía jejím hrobě vzácný květe květ.
_ilie bílá - kdo ji uviděl,
caždého divný pojal srdce žel;
ilie vonná - kdo jí pocítil,
/ každém se touhy plamen roznítil. -
zálohou! Halon! V chrtů poštěkot, íříkop nepříkop - hop! a plot neplot: )án na vraníku napřaženou zbraň, i jako šipka před ním bílá laň.
,Halohou! Halou! Vzácná moje zvěř, íespasí tebe pole ani keř!" zdviženo rámě, jež ji probije -:u místo laňky - bílá lilie.
Opatroval ji jeden, druhý den; pán její vnadou divně přeblažen. Leč noci třetí, v plné luny Svit, pospíchá sluha pána probudit.
„Vstávej, pane můj! Chyba v odklade, tvá lilie se vláčí po sadě; pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: tvá lilie si divný vede hlas!"
„Životem vratkým smutná živořím, co v poli rosa, co na,řece dým: jasně slunečný svitne paprslek -rosa i pára i můj zhyne věk!" -
„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám; před sluncem jistou ochranu ti dám: zdi pevné budou tvojí záštitou, až, duše milá, budeš chotí mou."
Vdala se za něj; blaze bydlila, až i synáčka jemu povila. Pán hody slaví, štěstí svého jist; tu mu královský posel nese list.
„Můj věrný milý!" tak mu píše král, „chci, abys zejtra ke službě mi stál; chci, aby přijel každý věrný lech, potřeba velká - všeho doma nech."
Špatně mu matka, vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce - pobořena síň:
„Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!"
Pán jede domů - dosti služby jest; tu mu žalostná v ústrety jde vest: „Tvé pacholátko již ti nežije a po tvé paní - zvadlá lilie!"
Kare! Jaromír Erben
Bílá laň
. Zámecká paní s dcerou svou vyjely sobě doubravou. Matka si zpívá, dcera si vzdychá. „Proč se ti, dítě mé, těžce tak dýchá? Dcero má, Markytko, proč jsi tak tichá?"
„Těžký já smutek v srdci mám, povědět si jej netroufám. Ve dne jsem dívkou a v noci laní. Za bílou laní tou bez ustání honí se knížata baroni, páni.
Bratr můj Renaud jako chrt. nejvíc mne štve, mou žádá smrt. Matko má, probůh, spěšte mu říci, že se má bílé laně té zříci, zarazit smečku svou štěkající."
Třikráte v kovový zadul roh, zadul tak silně, jak jen moh. Po třetí, uštvána, pustila duši. „Ať sem jde lovčí, ať odloží kuši, vytáhne tesák a padlou zvěř ruší!"
Praví ten lovčí: „Divná věc, hle, plavých vlasů prstenec, laňka má prs bílý jako žena." Ale že věc je mu uložena, . tesák sem, laňka je rozčtvrcena.
Baroni, knížata pospolu v.hovoru družném u stolu. j.Kdepak je asi sestra má milá? Markéta naše se opozdila." „Jezte jen, u stolu první jsem býla.
Na zlatých mísách hlava má, srdce mé leží před várna. Podivné boží se splnily soudy. V kuchyni rozlity krve mé proudy, na černém uhlí se škvaří mé oudy."
Z výboru francouzské lidové poezie Zpěvy sladké Francie, Z francouzštiny přeložil Hanuš Jelínek
Z Kytice z pověstí národních, kráceno