VIII. Období po strukturalismu – obecný přehled Období, které následovalo po strukturalismu (od konce 60. let do konce 20. století), je někdy označováno jako poststrukturalistické (například v americké kritické terminologii), můžeme se rovněž setkat s výrazem neostrukturalismus (německá oblast). Tyto termíny však v některých případech označují filozofy, kteří ve Francii nejsou chápáni jako zastánci podobných pozic. Například trio „francouzských feministek“ (Kristeva, Irigaray, Cixous) se v zahraničních interpretacích často objevuje společně, zatímco francouzské prostředí dodržuje jejich odlišnost. Podobně se mimo Francii poměrně volně zachází s etiketami dekonstrukce a postmodernismus, které jsou používané pro označení široké skupiny myslitelů od Foucaulta po Deleuze, zatímco ve francouzském kontextu je pouze Derrida spojován s dekonstrukcí a pouze Lyotard s postmodernismem. Navzdory výrazným rozdílům mezi těmito mysliteli přesto existují jistá společná témata a tendence: reakce na strukturalismus, reflexe myšlení Nietzscheho, Freuda a Marxe, návrat k některým problémům ze starší francouzské tradice - etická a náboženská tématika, dále zájem o některé oblasti rozvíjené fenomenologií a existencialismem. Po společenskovědné orientaci strukturalistického myšlení následuje znovuobjevení hodnoty čistě filozofického myšlení (s výjimkou Foucauta, Bourdieuho), současně si však filozofové uvědomují roli institucionálních sil, které ovlivňují samotné filozofické myšlení. Ve francouzské filozofii, která následuje po strukturalismu - pro zjednodušení ji budeme nazývat současnou filozofií - můžeme určit čtyři klíčová témata: návrat k historickému myšlení, návrat k myšlení o subjektu, důraz na odlišnost a návrat k filozofickému myšlení, které se zabývá etickými a náboženskými otázkami. 1. Návrat k historickému myšlení Jedná se o reakci na strukturalistický důraz na synchronní charakteristiku studovaných jevů. Strukturalisté se snaží pochopit ahistorické fungování různých systémů, současní filozofové se opět zajímají o historický vývoj studovaných jevů. Tato orientace často souvisí s inspirací v díle starších autorů, kteří nebyli pro strukturalisty klíčoví (např. Deleuze vychází z Bergsonovy teorie času a trvání). Zde je třeba zmínit vliv Heideggera a jeho posunu od myšlení Bytí k myšlení Události (Ereignis) a vliv Nietzscheho pojetí věčného návratu. V této souvislosti připomínám Foucaultovu pozornost věnovanou historii. I když později F. metodu historického výzkumu opustil, stále trval na nutnosti zakotvit myšlení historicky. I v rámci projektu genealogie se F. věnuje historické analýze hranic, které jsou nám dány a současně možnostem jejich překročení. Připomeňme dále J. Derridu a jeho výchozí projekt dekonstrukce logocentrismu, chápaného jako metafyzika přítomnosti, která privileguje přítomnost. V Derridově díle se téma času, dějin a události objevuje neustále. I Derridův neologismus différance – základní pojem dekonstrukce - v sobě nese současně prostorový rozdíl a časový odklad. Také pro G. Deleuze je čas zásadním tématem, vychází z Bergsonova pojetí trvání i z Nietzschova věčného návratu, časem se zabývá i ve svých studiích věnovaných filmu. 2. Návrat k myšlení o subjektu Současní myslitelé nesouhlasí bez výhrad s myšlením zaměřeným na subjekt (fenomenologie, existencialismus), neztotožňují se však ani s antihumanistickou rétorikou strukturalistů a s jejich proklamacemi o smrti člověka. Derrida zdůrazňuje, že subjekt je nevyhnutelný, není možné jej zničit. Jeho cílem je situovat jej – určit, odkud pochází a jak funguje. Dokonce i M. Foucault, kterého si spojujeme se strukturalistickými proklamacemi o smrti člověka, se ve svém díle průběžně zabývá utvářením moderního subjektu. Můžeme u něj rozlišit důraz na smrt člověka (kritika antropologické orientace moderního myšlení, které zdůrazňuje privilegované místo člověka) a analýzu subjektu jako variabilní a komplexní funkce diskurzu a moci (za jakých podmínek se subjekt objevuje v řádu diskurzu, jakou má funkci?). V pozdějších studiích F. připouští, že otázka transformace lidských bytosti v subjekty vědění a moci byla obecným tématem jeho výzkumu. Spíše než o antihumanistický přístup se jedná o snahu promyslet humanismus a subjekt po smrti (moderního) člověka. Foucault odmítá subjekt jako něco daného, jako základ etického nebo racionálního myšlení. Subjekt byl historicky vytvořen a právě transformace lidských bytostí v subjekty vědění, moci či sexuality je předmětem F. díla. Otázka subjektu je centrální v díle feministických myslitelek, které nemohly po vzoru strukturalistů naprosto eliminovat subjekt, vzhledem k tomu, že studují rozdíly mezi mužským a ženským subjektem. Ve feministicky orientovaných pracích můžeme sledovat snahu definovat „ženskou subjektivitu“ - úsilí společné přístupu Luce Irigaray a Julie Kristevy. Například Irigaray označuje vystoupení žen jako „mluvících subjektů“ jako faktor, který může přispět k radikálním společenským změnám, protože ženy v západním patriarchálním řádu měly dosud pouze pozici objektu sociální a sexuální směny. 3. Důraz na odlišnost Důraz na odlišnost jsme mohli sledovat již u strukturalisticky orientovaných myslitelů a v díle jejich inspirátora F. de Saussura. Ve strukturalistických analýzách je kladen důraz na studium vztahů spíše než věcí, zásadní jsou relace mezi objekty. Důraz na odlišnost spíše než na identitu a stejné postupně ještě zesílil. Zásadní je tento přístup například ve feministické teorie, kde je aplikován na oblast sexuální odlišnosti; viděli jsme důležitou roli pojmu différance v filozofické koncepci J. Derridy. Odlišnost je podstatná i v díle dalších dvou současných filozofů – Deleuze a Lyotarda. V případě Deleuze můžeme zmínit například studii Nietzsche a filozofie (1962). Pojem odlišnosti zde slouží k interpretaci vztahu N. a Hegela, k popisu N. odmítnutí metafyzické tradice. N. vůle k moci je podle Deleuze teorií sil odlišených kvantitativně i kvalitativně, sil, které se vzájemně nepopírají (nedochází k jejich negaci), ale potvrzují svou rozdílnost. V díle Rozdíl a opakování (1968) pak Deleuze rozvíjí vlastní ontologie odlišnosti. V případě Lyotarda můžeme sledovat postmoderní nedůvěru vůči metanaracím (např. osvícenský projekt emancipace racionálního subjektu), Lyotard dává přednost méně ambiciózním malým naracím. Tyto narace nemají totalizující nároky, uznávají specifičnost a singularitu jednotlivých událostí. Z toho plyne postoj, který zdůrazňuje odlišnosti jednotlivých hlasů, projektů, které není možné sjednotit. Je nutné zachovat jejich mnohost a variabilitu. 4. Návrat k filozofickému myšlení o etice a náboženství Zatímco oblast politiky nikdy francouzské filozofické myšlení nepřestala zajímat, etické a náboženské otázky byly během existencialistických a strukturalistických let málo přítomné. Postupně se však o témata spjatá s problémem morálky a hodnot začíná zajímat širší publikum i studenti filozofie. Své posluchače získávají myslitelé starší generace, jejichž práce do této doby takový zájem nevzbuzovala, například Vladimir Jankélévitch a Emmanuel Lévinas (v předchozích letech byly populárnější jeho fenomenologické práce než eticky orientované studie). V obou případech se jedná o emigranty židovského původu, kteří své práce začali publikovat již ve 30. letech. Zatímco Lévinas a Jankélévitch se etickými otázkami zabývali celý život, v případě jiných myslitelů můžeme sledovat postupný nárůst zájmu o tuto oblast. Zde připomínám například Foucaultovy eticky zaměřené práce, kterým se věnoval na sklonku života. Etickými tématy se zabývá i feministické myšlení, v pozdních prací i Derrida (práce po roce 1974). Náboženská a etická problematika byla blízká myšlení Paula Ricoeura. I v rámci fenomenologické tradice se v posledních desetiletích objevují častěji témata spjatá s náboženskou tématikou (Jean-Luc Marion, Michel Henry). Dále je možné zmínit kritiku dominantních filozofických proudů z pohledu tradičních morálních pozic, tak jak se objevuje například v reakcích skupiny soustředěné kolem časopisu Nouveaux Philosophes (nejedná se o odborný filozofický časopis, řídí jej André Glucksmann a Bernard-Henri Lévy). Další kritickou reakcí na antihumanismus 60. let je práce Myšlení 68: Esej o současném antihumanismu z roku 1985 od Luca Ferryho a Alaina Renauta. Vliv na širší publikum měly eticky orientované práce Alaina Finkelkrauta a Gilla Lipovetského. Doporučená literatura: ● Za zrkadlom moderny (M. Foucault, J.-F. Lyotard, G. Deleuze, G. Vattimo, P. K. Feyerabend, R. Rorty, K.-O. Apel, J. Habermas), Bratislava 1991 ● J.-F. Lyotard, O postmodernismu, Praha 1993 ● J. Derrida, Texty k dekonstrukci, Bratislava 1993 ● V. Jankélévitch, Odpuštění, Praha 1996