87 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem V této kapitole se zabýváme otázkou, zda je pojem informace univokální, ekvivokální či analogický pojem. Kapitola obsahuje analýzu vztahu mezi termínem a pojmem, uvedení do základních otázek problematiky univokálního, ekvivokálního a analogického vypovídání pojmů a zkoumání charakteru pojmu informace v souvislosti s pojmem jsoucna. Obecnou metodou je pojmová analýza. 3.1 Úvod Je vnitřní struktura atomu vody totéž co můj poznatek, že venku prší? Jestliže ano, znamená to, že voda nějak poznává? Jestliže ne, máme v obou případech právo hovořit o informaci? Existuje důvod, proč zachovat u obojího termín „informace“, i když uznáme, že nejde o skutečnosti stejného řádu? I těmito otázkami by se dalo charakterizovat trilema,8 jehož řešení Rafael Capurro (Capurro, Fleissner a Hofkirchner, 1999) považuje za stěžejní úkol9 filosofie infor­mace. Nutno podotknout, že o trilema se jedná pouze v případě, hovoříme-li o ter­mínu, jménu, slovu „informace“. Zde se můžeme ptát, jestli je tento termín univokální, ekvivokální či analogický. Jako pojem může být informace jen pojmem univokálním či analogickým, neboť ekvivokální pojem nemůže existovat. V tomto případě jde vlastně o dilema. To uvidíme, ozřejmíme-li si rozdíl mezi termínem a pojmem a vymezíme si, co znamená univokace, ekvivokace a analogie v oblasti termínů a pojmů. Poté se 8 „Informace může znamenat to stejné na všech úrovních (univocita) nebo něco podobného (analogie) nebo něco rozdílného (ekvivocita).“ (Capurro, Fleissner a Hofkirchner, 1999, s. 9) 9 O řešení s ohledem na roli subjektu jako interpreta znaků se u nás pokusila D. Slouková (2003). filozofie_informace_2015.indd 87 16.11.2015 10:57:40 88 11 metafyzika bu­deme moci zamyslet nad tím, zda je informace pojmem univokálním či analogickým (nebo jen ekvivokálním termínem). 3.2 Termín a pojem Vysvětlení vztahu mezi termínem a pojmem začneme tradičním příkladem užití slova „český prezident“ („člověk“) v různých větách: Český prezident je manžel Ivany Zemanové. (Tento člověk to udělal.) Český prezident je volen přímo. (Člověk je živočich.) Český prezident se skládá z pěti slabik. (Člověk je dvouslabičný.) Když se pozorně zamyslíme nad těmito větami, zjistíme, že každá z nich je pravdivá, avšak pouze za předpokladu, že v každé termín „český prezident“ odkazuje k něčemu jinému. První věta je pravdivá pouze tehdy, je-li českým prezidentem konkrétní osoba – Miloš Zeman. Zde se tedy „český prezident“ vztahuje ke konkrétní existující osobě, k reálné věci (res); scholastikové tento vztah označování nazývali reálnou supozicí (suppositio realis), Pavel Tichý (1996) tento způsob výpovědi nazývá de re. Podobné je to s termínem „člověk“. Když vyslovím slovo „člověk“ a ukážu na konkrétní osobu, míním právě tohoto konkrétního jednotlivce. Naopak u druhé věty je lhostejné, jestli bude prezidentem zvolen Miloš Zeman či Karel Schwarzenberg; konkrétní osoba, která je do úřadu zvolena, samotnému úřadu nic ne­bere ani nepřidává. Zde se termín „český prezident“ vztahuje nikoliv k reálně exis­tující osobě, ale k samotné podstatě toho, co je tímto termínem vyjádřeno. To ovšem nemá žádnou reálnou existenci, úřad českého prezidenta je soubor různých právních a jiných skutečností, které jako celek existují jen v myšlení jako pojem (conceptus). Zde tedy termín „český prezident“ odkazuje k pojmu českého prezi­denta, v němž je abstrahováno od konkrétních osob, které tento úřad vykonávají. V tomto případě se podle scholastiků jedná o supozici prostou (suppositio simplex), podle Pavla Tichého (1996) o výpověď de dicto. Podobně je to s druhým příkladem. Zde máme na mysli něco obecného, co je společné všem jednotlivým lidem, a to jako obecné existuje jen v myšlení.10 Nakonec v třetí větě slovo „český prezident“ se nevztahuje ani k Miloši Zemanovi, ani k pojmu českého prezidenta, ale samo k sobě. Zde termín odkazuje nikoliv mimo sebe, jak to obvykle bývá, ale prezentuje sebe sama. V tomto případě scholastici hovořili o supozici materiální (suppositio materialis). 10 Chápat odlišnost reálné a prosté supozice a dodržovat určitý typ supozice, když srovnáváme pojmy, je třeba, pokud se nechceme dopouštět logických chyb a sofismat jako třeba následujícího sylogismu. Karel Schwarzenberg se chtěl stát českým prezidentem (suppositio simplex). Avšak český prezident (suppositio realis) je Miloš Zeman. Tedy Karel Schwarzenberg se chtěl stát Milošem Zemanem. filozofie_informace_2015.indd 88 16.11.2015 10:57:40 89 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem Vidíme, že nějaký termín se v různých kontextech může primárně vztahovat ke třem různým skutečnostem – k reálné věci (osobě), k pojmu a nakonec k sobě samotnému. To je však dáno tím, že všechny tyto složky jsou v procesu označování nějak přítomny. Když sv. Augustin definuje znak, tvrdí: Znak je totiž věc, která působí, že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco jiného.“ (Augustin, 2004, s. 77)11 Znak je tedy 1) věc, která vyvolá představu (pojem) sebe sama, tj. pojem slova „český prezident“, a zároveň 2) představu (pojem) něčeho jiného, tj. pojem českého prezidenta, co však nějakým způsobem reálně12 existuje 3) – tj. Miloš Zeman. Tyto tři vztahy se obvykle zobrazují pomocí trojúhelníku reference. pojem (designát) znak (designátor) objekt (denotát) signifikace designace denotace Obrázek 8. Trojúhelník reference Znak („český prezident“) bezprostředně vyjadřuje (signifikace) pojem (český prezident) a jeho prostřednictvím označuje (designace) objekt (Miloš Zeman). Tak označuje znak pojem i objekt jedním označením. Primárně se však znak vztahuje k objektu (denotace), protože samotný pojem ve své podstatě rovněž plní zastupující funkci – je formálním znakem objektu. Vzniká na základě poznání skutečnosti a je intencionálním obrazem předmětu; jde tedy rovněž o znak zvláštního druhu, o tzv. formální znak, který vzniká tak, že objekt kauzálně působí na poznávací strukturu, a na základě toho vzniká obraz předmětu. Formální znak (signum formalis) představuje znak, díky němuž je předmět poznáván bezprostředně, aniž by si člověk uvědomoval vztah označovaného a znaku. 11 „Signum est enim res, praeter speciem quam ingerit sensibus, aliud aliquid ex se faciens in cogitationem venire...“ (Augustin, 2010) 12 Reálná existence může být aktuální nebo potenciální. Aktuálně se termín „český prezident“ vztahuje k Miloši Zemanovi. Pojem „český král“ se aktuálně nevztahuje k nikomu, vztahuje se však k osobě potenciálního českého krále. filozofie_informace_2015.indd 89 16.11.2015 10:57:40 90 11 metafyzika Naopak to, co zde nazýváme znakem (designátorem), je přísně vzato znakem instrumentálním (signum instrumentalis), což je druh znaku, který zprostředkovává nepřítomný předmět tak, že vztah označování musí být jednoznačně rozpoznán (jinak by znak neplnil svou funkci). Formální neboli subjektivní pojem (designát) je akt, který pro myšlení zpřítomňuje určitou část skutečnosti – nějaký objekt. U objektu rozlišujeme jeho formální a materiální stránku. Formální objekt pojmu je to, co je na předmětu vystiženo formálním pojmem (designátem), materiální pojem představuje předmět se vším, co mu náleží. Objektem designace je ve vlastním smyslu tzv. objektivní pojem, což je formální předmět pojmu (designátu) v inteligibilní podobě, tj. ve způsobu „upraveném“ pro myšlení (věcně se formální předmět a objektivní pojem neliší). Obsahem pojmu je pak to, co má objektivní pojem společné s předmětem (tj. vlastně formální předmět). Moderní sémantika obsah pojmu považuje za intenzi znaku. Jako předmět denotace chápe moderní sémantika13 spíše rozsah pojmu neboli extenzi znaku, což je soubor všech materiálních předmětů, kterým se pojem může přidělit. Věcně se objektivní pojem a materiální předmět neliší. Materiální objekty mohou mít buď aktuální, nebo jen potenciální reálnou existenci.14 Ukažme si to na příkladu. Dejme tomu, že máme anglické slovo „red“, které signifikuje formální pojem červený. Pojem červený designuje všechny červené věci po stránce jejich červenosti (objektivní pojmy), slovo „red“ denotuje všechny červené věci (množina materiálních předmětů). Do rozsahu designace patří nejen všechny aktuálně jsoucí červené věci, ale i takové červené věci, které jsou jsoucí pouze potenciálně. 3.3 Co je univokace, ekvivokace a analogie? Problém způsobu vypovídání (univokální, analogické, ekvivokální) se primárně týká termínů (nomina), tedy znaků neboli designátorů. Jeho řešení spadá do oblasti zájmu logické sémantiky, lingvistiky, sémantiky selekčních jazyků a může být užitečné pro vědu z praktického hlediska pro vyjasňování terminologie. K univokálnímu vypovídání dochází tehdy, když se jediný termín vztahuje k jedinému pojmu; popřípadě když se více termínů vztahuje k jedinému pojmu, což zná lingvistika jako tzv. synonymii. 13 Ovšem ne každá. Kupříkladu transparentní intenzionální logika považuje za objekt denotace intenzi znaku. 14 Některá jsoucna mají pouze existenci intencionální, tj. existují jen v myšlení. filozofie_informace_2015.indd 90 16.11.2015 10:57:40 91 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem „člověk“ člověk pojem slovo UNIVOKACE signifikace Obrázek 9. Univokální (jednoznačné) vztažení termínu K ekvivokálnímu vypovídání (za jehož podtyp je možno chápat výpověď analogickou) dochází tehdy, když se jeden termín vztahuje k více pojmům, což nazývá lingvistika homonymií. Zámek (budova) – zámek (u dveří). pojempojem slovo EKVIVOKACE „zámek“ zámek (dveřní) zámek (budova) signifikace signifikace Obrázek 10. Ekvivokální (víceznačné) vztažení termínu Analogie se dá chápat jako podtyp ekvivokace. Jeden termín se sice vztahuje k více pojmům, ale na základě nějaké podobnosti. Koruna stromu – koruna krále. Zdravý – o léku, o živočichu a o moči. filozofie_informace_2015.indd 91 16.11.2015 10:57:40 92 11 metafyzika pojempojem pojem slovoANALOGIE „zdravý“ zdravý (o léku) zdravý (o moči) zdravý (o živočichu) signifikace je příčinou je symptomem signifikace Obrázek 11. Analogie jako podtyp ekvivokace Z hlediska samotných termínů může informační vědu jako interdisciplinární obor zajímat, jestli různé disciplíny, ze kterých čerpá, míní termínem „informace“ to stejné (univocita), nebo každá něco trochu jiného, i když s podobnými vlastnostmi (analogie), nebo každá něco zcela jiného (ekvivocita). Řešení této problematiky je důležité, ale má-li být věda založena na poznání skutečnosti, nemůže opominout oblast samotných pojmů. Termíny jsou totiž jako instrumentální znaky otázkou konvence a záleží na vědecké komunitě, který termín přidělí jakému pojmu. Naopak pojmy jsou formální znaky, které jsou kauzálně spojeny se samotnou poznávanou skutečností. Jsou to na rozdíl od termínů znaky přirozené, proto je není možné libovolně určovat na zá­kladě konvence, ale je třeba je chápat jako nutné produkty poznání. Problém poj­mů tedy již není záležitostí vědecké terminologie, ale vědeckého bádání jako ta­kového. U samotných pojmů jde o to, jakým způsobem je v soudu přidělován obsah pojmu na místě predikátu rozsahu pojmu na místě subjektu. Když tvrdíme, že „Sokrates je člověk“, tak to znamená, že přidělujeme vše, co vystihujeme pojmem člověk ob­jektům, které jsou v  rozsahu pojmu Sokrates (v tomto případě jde o jediné indivi­duum). To je univokální způsob vypovídání pojmů. Pokud máme ekvivokální termín, pak to znamená, že se pod termínem skrývá více pojmů, které můžeme každý zvlášť univokálně vypovídat. Neexistuje tedy žádný ekvivokální pojem, ale jen ekvivokální termín, který označuje univokálně vypoví­datelné pojmy. Jak je to však s analogií? Je to skutečně poddruh ekvivokace? Významná škola aristotelské filosofie navazující na dílo sv. Tomáše Akvinského považuje analo­gický způsob vypovídání za střed mezi vypovídáním univokálním a ekvivokálním, které má oporu v  samotné skutečnosti, což znamená, že je pomocí jednoho pojmu filozofie_informace_2015.indd 92 16.11.2015 10:57:40 93 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem možné vypovídat o věcech, které mají něco společné a zároveň se něčím liší, a to na základě vztahu, který mezi sebou mají. Jak bylo řečeno, při univokaci se celý obsah pojmu na místě predikátu vypovídá o všech členech rozsahu pojmu na místě sub­jektu; to znamená, že se s nimi intencionálně ztotožňuje. Ekvivokální pojem nee­xistuje (ekvivokální je jen termín, který sdružuje více pojmů, které se mohou univokálně vypovídat). Při analogické predikaci se přiděluje jednotlivým členům rozsahu pojmu na místě subjektu pouze část obsahu pojmu na místě predikátu. V  pojmu se však aktuálně, ale implicitně a konfúzně vyskytují diference, které jsou vzájemně neslučitelné, ty jsou přidělovány zvlášť podle typu věci, o kterou se jedná. V zásadě existují dva typy analogie, a to analogie atributivní neboli proporční a analogie proporcionální. Oba tyto typy analogie popisuje sv. Tomáš Akvinský ve svém spi­su O pravdě (De ver. 2, 11): Existuje určitá shoda mezi věcmi, které jsou vzájemně vztaženy (je mezi nimi po­měr), protože mají navzájem vymezenou vzdálenost nebo jiný vztah, jako množství dvou má vztah k jednotce, protože je jejím dvojnásobkem. Někdy zase pozorujeme shodu nikoli dvou věcí navzájem, mezi nimiž je vztah, nýbrž spíše dvou vztahů (poměrů) navzájem, jako se počet šesti shoduje s počtem čtyř proto, že šest je dvojnásobkem tří tak, jako čtyři dvou. První shoda je proporční, druhá proporcionální. V prvním typu shody shledáváme, že něco vypovídá analogicky o dvou věcech, z nichž jedna má vztah k druhé. Takto se „jsoucno“ vypovídá o substanci a o akcidentu na základě vztahu, který má akci­dent k substanci, a „zdravé“ se vypovídá o moči a o živočichu na základě toho, že moč má nějaký vztah ke zdraví živočicha. Někdy však se něco analogicky vypovídá druhým způsobem shody, když se na­příklad jméno „vidění“ vypovídá o tělesném zraku i o rozumu na základě toho, že zrak je v oku tak, jako rozum v mysli. (Užito překladu Dvořák, 2007) Proporční neboli atributivní analogii můžeme zobrazit pomocí následujícího sché­matu (viz Obrázek 12). Pojem zdravý tu vypovídá o třech věcech, o jedné primárně (o živočichu), o zbylých dvou sekundárně na základě jejich vztahu k  věci první. Když vypovídáme „zdravý“ o léku, máme vlastně na mysli zdraví živočichu působící, když to tvrdíme o živočichu, myslíme zdravý živočich, když řekneme „zdravá“ o moči, míníme zdravého živočicha označující. Důležité je, že se podle některých filosofů (kupříkladu Francisca Suareze) ve všech věcech nějak vyskytuje forma spojená především s primárním denotátem, proto je jediný pojem přidělitelný třem věcem, i když každé filozofie_informace_2015.indd 93 16.11.2015 10:57:40 94 11 metafyzika slovo objekty analogický pojem ATRIBUTIVNÍ ANALOGIE „zdravý“ signifikace designace 1 = zdraví 1+2 = zdraví mající 1+3 = zdraví působící 1+4 = zdraví označující je příčinou je symptomem lék močživočich 1 2 3 4 Obrázek 12. Atributivní analogie pojmu slovo objekty analogický pojem PROPORCIONÁLNÍ ANALOGIE „vidění“ signifikace designace 1 = funkce poznávací mohutnosti 1+2 = zrakové vnímání 1+3 = rozumové poznání je funkcí je funkcí zrak rozum oko mysl 1 2 3 Obrázek 13. Proporcionální analogie pojmu filozofie_informace_2015.indd 94 16.11.2015 10:57:41 95 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem trochu jinak. Tak je teoreticky možno říct: „Živočich, lék a moč jsou zdraví“. Všem těmto členům se přidělí pojmově uchopená forma zdraví, kterou mají všechny subjekty společnou (odvozená je právě od pojmu živočicha) a každé­mu zvlášť to, co jeho vztah ke zdraví specifikuje (mající, působící, označující), to vše pomocí jednoho analogického pojmu (viz Obrázek 12). Samotní tomisté (např. Gredt, 2009) považují atributivní analogii za druh ekvivokace a vlastní analogické vypovídání podle nich probíhá pomocí analogie proporcionální, v níž je virtuálně přítomna atributivní analogie v tom smyslu, že jeden z pojmů je považován za primární. Proporcionální analogii můžeme zobrazit tímto způsobem (viz Obrázek 13). Pojem vidění se tu přiděluje dvěma funkcím (zraku a rozumu) různých poznávacích orgánů (oka a mysli) na základě stejného vztahu obou ke svým orgánům. Část obsahu, kterou mají společnou (funkce orgánu) se přiděluje oběma; části, kterými se liší, jsou přidělovány každé zvlášť. Tyto části jsou protikladné (tělesný – netělesný), ale jsou obsaženy aktuálně v pojmu implicitním a konfúzním způsobem. Vzhledem k  tomu, že je těžko udržitelná Suarezova teorie o stejné formě nacházejí­cí se v léku, živočichu i moči, zatímco je zjevné, že zrak i rozum nějakou stejnou formu mají (byť jaksi „znečištěnou“ protikladnými diferencemi, budeme považovat spolu s tomisty za pravé analogické vypovídání pojmů analogii proporcionální a analogii atributivní budeme považovat za analogii vnější, a tedy za podtyp ekvivokace. Nyní, když jsme stručně pojednali o problematice způsobu vypovídání, můžeme se pustit do zkoumání otázky, zda je informace pojem univokální či analogický, nebo zda jde jen o ekvivokální termín. 3.4 Je informace termín ekvivokální? Když si namátkou projdeme pár definic pojmu informace, na první pohled by se mohlo zdát, že jde o termín vypovídající ekvivokálně. Můžeme se dočíst, že informace je — míra odstranění neurčitosti systému (Shannon, 1998); — vzor organizace hmoty a energie (Bates, 2006); — omezení variety (Ashby, 1961); — schopnost organizovat nebo v organizovaném stavu udržovat (Stonier, 2002); — rozdíl, který produkuje rozdíl (Bateson, 2002); — obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním (Wiener, 1948); — lidský artefakt konstruovaný a rekonstruovaný v  rámci sociálních interakcí (Cornelius, 1996); filozofie_informace_2015.indd 95 16.11.2015 10:57:41 96 11 metafyzika — psychofyziologický jev a proces (Cejpek, 1998); — změna obrazu, která se objeví, když je přijata zpráva (Pratt, 1977); — data cirkulující ve strojích (informatika); — znakově zaznamenaný údaj o prostředí mající potenci proměnit se na po­znatek (knihovnictví a informační věda); — obsah sdělení, který je k něčemu užitečný (běžný význam). Při bližším pohledu však vidíme, že za těmito rozličnými způsoby vymezení infor­mace, se nachází společné jádro. Termín podle různých definic označuje jakési ur­čování, vymezování či schopnost rozhodování, která je dána odstraněním neurči­tosti. 3.5 Je informace pojem univokální? Dobře je to patrné z definice, kterou najdeme v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy, kde se píše: V nejobecnějším slova smyslu se informac[e] chápe jako údaj o reálném prostře­dí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících. Informace snižuje nebo odstra­ňuje neurčitost systému (např. příjemce informace); množství informace je dáno rozdílem mezi stavem neurčitosti systému (entropie), kterou měl systém před přijetím informace a stavem neurčitosti, která se přijetím informace odstranila. V tomto smyslu může být informace považována jak za vlastnost organizované hmoty vyjadřující její hloubkovou strukturu (varietu), tak za produkt poznání fixovaný ve znakové podobě v informačních nosičích. V informační vědě a knihovnictví se informací rozumí především sdělení, komunikovatelný poznatek, který má význam pro příjemce, nebo údaj usnadňující volbu mezi alternativními rozhodovacími možnostmi. Významné pro informační vědu je také pojetí informace jako psychofyziologického jevu a procesu, tedy jako součásti lidského vědomí (např. N. Wiener definuje informaci jako „obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním“). V exaktní vědě se např. za informaci považuje sdělení, které vyhovuje přísným kriteriím logiky či příslušné vědy. V ekonomické vědě se informací rozumí sdělení, jehož výsledkem může být zisk nebo užitek. V oblasti výpočetní techniky se za informaci považuje kvantitativní vyjádření obsahu zprávy. Za jednotku informace se ve výpočetní technice považuje rozhodnutí mezi dvěma alternativami (0, 1) a vyjadřuje se jednotkou nazvanou bit. (Národní knihovna, 2013) Vidíme, že v textu je většina rozdílných definic uvedených v předchozí kapitole elegantně spojena a zastřešena významem, kterým je snížení neurčitosti systému. Jde tedy o nějaký princip, který něco jsoucího určuje a vymezuje (tj. snižuje jeho neurčitost), ať už jde o systém, který má vědomí nebo ne. filozofie_informace_2015.indd 96 16.11.2015 10:57:41 97 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem Z tohoto pohledu by se informace mohla jevit jako rodový pojem, který může být univokálně přidělen jednotlivým druhům. To si můžeme zobrazit pomocí známého Porfyriova stromu.15 nejvyšší rod nejvyšší druh druh nejbližší druh informace organizující skrze poznání pouze organizující Sémantická informace Strukturní informace užívající písma neužívající písma Textová informace Netextová informace obohacující poznání skze znaky obohacující poznání bez znaků Znaková informace Neznaková informace druhový rozdíl rozlišení rozlišení rozlišení určení určení neslučitelnost neslučitelnost neslučitelnost druhový rozdíl druhový rozdíl Obrázek 14. Univokální klasifikace pojmu informace pomocí Porfyriova stromu Přitom tento strom není jen jakousi konvenčně ustanovenou pomůckou, ale má svou oporu v metafyzice. Náš strom typů informace totiž přibližně kopíruje klasické aristotelské dělení substancí směřující až k člověku. Pokud opomineme rozlišení substancí na tělesné a netělesné, tak druhým nejvyš­ším rozlišením je dělení tělesného na živé a neživé. Vše, co je jsoucí, je nějak ur­čováno, ne vše jsoucí však je určováno skrze vlastní poznání. To četní filosofové (kupříkladu Šmajs, 2001) přiznávají až živým organismům. Z  toho- 15 Určování pomocí binárních opozic (bitů) na Porfyriově stromu si všímá Ján Pavlík (2004). filozofie_informace_2015.indd 97 16.11.2015 10:57:41 98 11 metafyzika Obrázek 15. Porfyriův strom filozofie_informace_2015.indd 98 16.11.2015 10:57:41 99 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem to pohledu dě­lení na živé a neživé odpovídá dělení informace na sémantickou a strukturní.16 Dalším dělením je třídění živých organismů na ty, které mají smyslové poznání, a  na ty, které jím nedisponují. Smyslové poznání je však podmínkou pro to, aby bylo možné užívat a rozeznávat znaky. Je zřejmé, že v říši zvířat se znaků užívá, i když jde o kódy, které nevznikají na základě konvence, ale jsou dány instinktivně. Dě­lení sémantické informace na znakovou a neznakovou tedy odpovídá dělení živých tvorů na ty, kteří užívají smyslů (živočichy), a ty, kteří nikoliv (rostliny). A nakonec se rozlišují smysloví živočichové na ty, kteří mají rozum, a na ty, kteří ne. Živočichem rozumným je pak člověk. Rozumnost člověka spočívá v jeho schopnosti tvořit abstraktní pojmy na základě poznání skutečnosti a operovat s nimi. Smyslově reprezentovat pojmy a v komunikaci je sdělovat je schopen jen flexibilní znakový systém, kterým je přirozený jazyk. K uchování znaků přirozené­ho jazyka pak slouží písmo. Z tohoto hlediska odpovídá dělení živočichů na rozum­né a nerozumné dělení informace na textovou a netextovou. Takováto univokální klasifikace informace vypadá velmi elegantně, ale – žel – není možná z toho důvodu, že informaci nelze považovat za rod. Tohoto faktu si všímá Pavel Trejbal, který píše: Formální struktura definice by měla zahrnovat nejbližší vyšší rod (genus proximum) a druhový rozdíl (differentia specifica) definovaného pojmu. Jak však vidíme, veškeré zmíněné definice se lišily nejen v druhovém rozdílu, ale dokonce v samotném rodě, což je na první pohled zarážející (jednou byl tímto rodem znakový projev, příště míra neuspořádanosti a nakonec diference). Z toho vyplývá, že buď je tento pojem natolik abstraktní, že již nelze nalézt nejbližší vyšší rod (jako je tomu například s pojmem „bytí“), nebo že naše neúspěšné snažení má původ v samotné neuchopitelnosti informace našimi současnými pojmovými nástroji. (Trejbal, 2009) Nejde o jsoucno, ale o princip jsoucna, což je implicitně obsaženo v definicích jako „omezení variety“ či „odstranění neurčitosti“. Být určitým však musí být každé jsoucno. To znamená, že informaci můžeme považovat za princip vztahující se ke jsoucnu jako jsoucnu. Ex­plicitně informaci za princip jsoucna považuje Stonier (2002), který chápe informaci vedle hmoty a energie jako stavební prvek vesmíru. 16 Je sice možné se přít, zda i rostliny poznávají, ale to je spíše spor o termín „poznání“. Ti, kteří považují za poznání i čtení vlastního genetického kódu a schopnost adaptace na prostředí, připisují pochopitelně poznání i rostlinám. filozofie_informace_2015.indd 99 16.11.2015 10:57:41 100 11 metafyzika 3.6 Proč je informace pojem analogický? Pojem jsoucno však transcenduje nejvyšší rody, protože se vypovídá o všem, co je nebo může být, tedy napříč nejvyššími rody. Principy jsoucna konstituují jsoucno. Je-li informace principem jsoucna, pak společně s pojmem jsoucna přesahuje všechny kategorie, tj. nejvyšší rody. Avšak univokálně je možné pojmy vypovídat pouze uvnitř kategorií, protože pojem přesahující kategorie v sobě musí obsahovat diference, kterými se kategorie od sebe liší, proto jej není v jednotlivých kategori­ích možno přidělovat jednoznačně. Naopak rodové pojmy v sobě diference neob­sahují, protože rod je vůči druhu v potenci a diference je to, co jej aktualizuje – takže rod s diferencí už není rod, ale druh. Pod pojem jsoucno je však nutné za­hrnout i jednotlivé diference, protože i ony jsou jsoucny. Jsoucno se tedy nevypo­vídá univokálně. Avšak nevypovídá se ani ekvivokálně, protože jinak by šlo o ter­mín, kterým by se vše jsoucí nesjednocovalo, bylo by to pouhé prázdné slovo. Jsoucno se tedy vypovídá analogicky společně se svými principy (viz Aristotelés, 2003; Fuchs, 2004). Tedy informace je analogický pojem. Nejvyššími rody jsou tzv. kategorie. Dvě základní kategorie, pod které lze vše jsou­cí shrnout, jsou substance (podstata) a akcident (případek).17 Substanci charakterizuje to, že je sama v sobě (in se) a skrze sebe (per se) – je na nic jiného neredukovatelným základem (Porfyriův strom, o němž jsme se zmínili, se týkal právě kategorie substance). Substance je odlišná od všeho ostatního a je nedělitelná, aniž by došlo k jejímu zániku. Substancí je kupříkladu člověk. Druhou kategorií je akcident, který je charakterizován tím, že se nachází v něčem jiném (in alio) a skrze toto jiné má bytí. Akcident se nachází buď přímo na substanci, či na jiném akcidentu – posledním základem akcidentu je právě substance. Akcidentem je kupříkladu být moudrý. Jde o něco, co nemá samo­statné bytí, ale je modifikací bytí jiného – modifikací substance. Případek moudrý se nachází kupříkladu na člověku jako jeho nahodilá vlastnost. Jsoucno o substanci a akcidentu vypovídá podobně jako vidění o zraku a o rozumu – substance se má ke svému bytí (v sobě) jako akcident ke svému bytí (v jiném). Avšak vypovídá-li se tak jsoucno, vypovídá se tak spolu s ním i jeho princip – informace. Je-li informace organizující princip jsoucna a nejvyššími kategoriemi jsoucna jsou substance a akcident, pak informace v jednom případě je výrazem omezení variety hmoty, díky které je substance tím, čím je, v druhém je výrazem určení samotné substance, skrze které náleží substanci jisté akcidenty. 17 Ve skutečnosti akcident není kategorií, ale analogickým pojmem, který sdružuje několik (v aristotelském pojetí 9) kategorií. Zásadní dělící linie mezi kategoriemi však vede mezi substancí a akcidenty. V  naší práci akcentujeme tuto distinkci, a proto nazýváme akcident kategorií, ačkoliv víme, že jde o pojem sdružující více kategorií. filozofie_informace_2015.indd 100 16.11.2015 10:57:41 101 3 Informace jako univokální, ekvivokální a analogický pojem Uveďme trochu nepřesný,18 ale pro objasnění snad užitečný příklad. Konkrétní genetický kód určuje člověka po jeho tělesné stránce. Jelikož je člověk jedinou substancí tělesně duchovou, můžeme s trochou nadsázky tvrdit, že se tento kód spolupodílí na uchovávání integrity člověka jako substance – individua. Náleží tedy k informaci konstituující substanci. Bez genetického kódu se člověk neobejde. Naopak nějaký poznatek o skutečnosti, který člověk získává a uchovává ve své paměti, jej sice také nějak určuje, ale není pro jeho identitu nezbytně nutný. Je ně­čím, co mu náleží, ale neurčuje jej to v jeho samotném bytí. Aby člověk nějaký po­znatek mohl mít, musí však mít smysly, mozek atd., a to konstituoval právě gene­tický kód. Poznatek je tedy akcident, který předpokládá plně určenou substanci a nachází se na ní jako na svém nositeli. Informaci tedy můžeme dělit v souladu s nejvyššími kategoriemi na substanciální a akcidentální. Nicméně je tu jistý rozdíl. Zatímco substance je primární vůči akcidentu na ontologické i epistemologické rovině (nejprve je něco něčím a pak to má nějakou ja­kost, nejprve se ptáme, co něco je a pak teprve, jaké to je), informace substanciální sice předchází informaci akcidentální v řádu bytí, v řádu poznání však byl pojem informace poprvé precizován na základě akcidentu kvantity, čímž vznikla tzv. matematická teorie informace. Pojem informace se pak šířil do dalších oblastí právě díky této teorii, takže můžeme říct, že informace akcidentální, konkrétně kvantita­tivní, předchází pojmu substanciální informace z epistemologického hlediska. Navíc ze samotných definic informace je zřejmé, že pojem informace je nějak k poznání vztahován. Spojovat jej i se skutečnostmi, kde o poznání ve vlastním slova smyslu nejde, můžeme právě díky tomu, že jde o pojem analogický. Podobně můžeme hovořit o informaci substanciální či kvalitativní s  tím, že primárně je informace pojem spjatý s akcidentem kvantity, popřípadě s akcidentem činnosti spjaté s kvantitou. 3.7 Závěr V předchozí kapitole jsme dospěli k závěru, že informace je transcendentální pojem. V této kapitole jsme se zaměřili na otázku, jaký má transcendentální pojem, jakým je pojem jsoucna či pojem informace charakter. Probrali jsme všechny tři možnosti, které existují, a pokusili jsme se zjistit, zda je informace univokálním, ekvivokálním či analogickým pojmem. Na základě zkoumání jsme dospěli k závěru, že informace je pojmem analogickým. 18 Příklad je nepřesný proto, že genetický kód není substanciální forma věci. Maximálně se dá chápat jako jeden z jejích projevů. filozofie_informace_2015.indd 101 16.11.2015 10:57:41