1. jazyk, to, jak spolu postavy rozmlouvají,
2. specifičnost postav, jistá vyšinutost,
3. zvláštní konce, odchod z tohoto světa, smrt
4. instrumentálnost v nakladaní se světem a s lidmi.
5. Aktuálnost tématu (možná univerzálnost), vědec, který se straní světa, ale čím víc jím opovrhuje, tím více mu podléhá.
1. Canetti mistr modelového, synekdochického vyjádření; jeden obraz předznamenává větší celek díla. Mluvení jako projev emancipace se prolíná s hrozbu, že pokud bude tato schopnost naplněna, přijde mluvčí o jazyk — ambivalence: mluveni a současně zamlčování, (na)učení jazyka poskytuje možnost seberealizace, současně vyvolává nutnost vyrovnat se s tlakem. Canettiho autobiografii lze číst jako snahu hrdiny zachránit svůj jazyk, ustát tlak okolí a jazyka. Role jazyka v životě autora: Španiolové, potomci iberských židů, po 1492 vyhnáni ze Španělska. Rusa: jazykový chaos (bulharština, řečtina, řečtina, cikánština, angličtina, němčina. Za 6 týdnů s tebou chci mluvit německy, (opožděně a
v bolestech vštípená mateřština).        Jazyk v textech: akustická maska. Moderní vyprávění, které vidí, že svět je natolik nepřehledný, že jej nelze zobrazit zvenčí, (auktoriární pozice) - odvrat od zjevného světa a příklon k tomu, jak se svět jeví vnímajícímu subjektu (1, krok) a jak se toto vidění přetváří v jazykovou artrikulaci světa. - svět zde existuje primárně jako svět vnímaný a utvářený jednotlivými postavami. Na postavách je zajímavá fyziognomie jejich vědomí: tak, jak tyto postavy uvažují, tak mluví, jak mluví, tak i uvažují. Sebepranýřování Akustická maska v dramatu (Hochzeit, Die Befřisteten), v románu jsou akustické masky svázané svými obsesemi, uzavřené ve svém výlučně vlastním světě.
2. Kultivovanost, matka, K. Kraus. V kultivovaném slově se realizují pravé hodnoty. Přednosti i slabiny této výchovy. Pozitivní role Německa. Návrat do Vídně s potřebou utřídit chaos. Modelový hrdinové Petr Kien. Hlava bez světa Bezhlavý svět Svět v hlavě. Tereza, Fischerle, Pfaff. Podstata těchto postav: metonymičnost? metonymicko-synekdochické vyjádření?, hlavní rys vždy doprovázen zábranami. Kien stojí proti nim, aleje uvnitř vystavěn identicky
3. Vytěsnění smrti, ta se posléze rozšiřuje na vše kolem. Důvody Kienova konce? A. Důsledek záměrného, dlouhodobého, celoživotního vytěsňování, vypuzování, přemáhání smrti, či celoživotní posedlosti smrtí B. kolísání mezi přísně mstmmentálrrím vztahem ke světu a naopak splynutí s věcmi, rozpouštěním se v nich.
Ad A. Stylizace jako protivníka smrti. Masa a moc: (V otázce smrti mám jen samé protivníky, a co zvířata, jakým dědičným hříchem se provinila, proč i ona musí umírat. Jakmile uznám smrt a smířím se s ní, svět se zhroutí do nicoty); Pasivní přijímání smrti, které může přecházet do aktivní podpory smrti (nikdy na smrt nezapomínej, neustále šiji zpntomňuj. Ale současně neustále ji odporuj, nikdy ji neuznej). Chvíle, kdy někoho přežíváme, je okamžikem moci, každou smrtí jsme čím dál horší. — Canetti hledá formy přežití, které budou k lidem, které jsme přežili, šetrné. A pochopitelně poukazuje na stinné stránky přežívání druhých, (zabití, odsouzení na smrt, osvobození). Pro C. neexistuje odpuštění. Rozkaz má dvě části. Pohon a osten. Ostnu je třeba se zbavit, předat ho dál. Smrt v biografii: perspektiva, stylizace z pohledu starce, který chce být považován za celoživotního protivníka smrti. - 1. Formování jeho vztahu ke smrti je podáno jako linie, zákonitý sled zážitků, který přirozeně vyústil do jeho současného postoje. 2. Vytváří se dojem, že tento člověk byl už odmalička, intuitivně, podprahově předurčen k tomu, aby se jej otázka smrti dotýkala více a jinak, než ostatních. 3. Zážitky, které souvisí se smrtí, jsou zdůrazněny, a pakliže rezonují s jeho současným pojetím, jsou spojeny s pozitivními konotacemi.
Vytváření variací, jak by bylo možné se smrti dostat na kobylku Die Befřisteten: utopický experiment společnosti, kde se nezabíjí a lidé umírají v předem určený moment.
4.
Ad B Důsledek jeho zvláštního pojímání světa, kolísání mezi přísně instrumentálním vztahem ke světu a naopak splynutí s věcmi, rozpouštěním se v nich. Opozice smrt kontra život se větví do dvojího modu nakládání se
E. Canetti: 1905 (Rusa)- 1994 (Londýn), 1981 Nobelova cena.
Die Blendung 1935; Zaslepení 1936 (Z. Miinzrová), 1984 (J. Stromšík), 1998 (J. Stromšík)
Die Hochzeit 1932 rukopis, 1964 v souborném vydání dramat; Vdavky 1976 (J. Tomek)
Komödie der Eitelkeit 1950; Komedie marnivosti 1986 (J. Balvín) Die Befristeten 1952 (Lidé s lhůtou)
Das Gewissen der Worte 1975; Svědomí slov 1988 (Z. Jančařík),
1992 (Z. Jančařík), novy překlad ve svazku Hlasy Marrakéše: zápisky
z cesty, Svědomí slov: eseje 2005 (J. Stromšík)
Das Geheimherz der Uhr 1987; Tajné srdce hodin 1989 (J.
Stromšík)
Masse und Macht 1960; Masa a moc 1994 (J. Stromšík) 2007 (J. Stromšík)
Druhý proces: Kafkovy dopisy Felici 2004 (Viola Fischerová) Die gerettete Zunge 1977; Zachráněný jazyk 1995 (J. Stromšík) Die Fackel im Ohr 1980; Pochodeň v uchu 1996 (J. Stromšík) Das Augenspiel 1985; Hra očí 1998 (J. Stromšík)
světem, (vztahu mezi subjektem a objektem). Subjekt se upevňuje tím, že vše odlišné přehlíží resp. to násilně, instrumentálně převádí na sobě rovné a se sebou totožné Anebo se subjekt doslova rozpouští ve světě, ruší hranice mezi sebou a světem, zaniká v tom, co je vůči němu odlišné. — buď já bez světa, nebo svět beze mně. Buď slepota vůči tomu, co je ode mě odlišné, nebo rajské splynutí s-tím, co je odlišné. Co z toho vyvozuje C. teoretik, kritik jazyka, literatury a instrumentálního vztahu ke světu (arogance pojmu, vždy se abstrahuje od toho, co pojem není schopen postihnout, pojmové uchopení světa je škodlivé, jemu nesedí systematické, taxonomické, kategorizující, definiující (říká tomu aristotelizace) chladně věcné, přezíravé (psychoanalýza, a. slyší stejně jen to, co chce slyšet, co věděl, ještě než pacient otevřel pusu), završující, uzavírající, a přísně pojmové, tedy mocenské, ale obrazné, krouživé, konstelativní, otevřené, ochotné se nechat poučit, narativní, proměnlivé, tedy ne-mocenské. stejně tak se vzpírá souzení, kádrování, narativnímu pranýřování.
Jak se varianty této struktury promítají do textu? Do všech postav a do vztahů mezi nimi: Kien: pohrdání romány, neuznává odlišnost, tajemství,-neznámé si účelově převádí na známé. Nemá tělo, jen knihy, ty mu pomáhají během manželství asimilovat manželku. Contra Tereziny vize manželských povinností. Kienovo pojetí pravdy jako uzavření před světem, obliba minulosti a budoucnosti, odpor k přítomnosti. Pfaff, 3 role, manžel, Otec, policajt. Fischerle: génius, který nikdy neporazil svého protivníka, pouze své obrazy protivníků. Druhý modus: já se rozplyne v neidentifikovatelné mase odlišného. Důvody, co člověka nutí se rozplynout v mase, vzdát se sebe sama. strach z doteku něčeho cizího, lze jej překonat, splyneme-li s druhými v mase. V pološíleném stavu si P. Kien povolá na pomoc bratra Georga, netradičního, moderního psychiatra (mluvčí autorského postoje?). Georg se v pacientech rozplývá, ani neléčí, jako spíše obdivuje různorodost "zdravých i nemocných lidí. Princip masy jako energie, z níž vystupují jednotliviny, bráni se mase (egoismem, vědou), a pak se zas do masy vracejí, tento návrat je přirozený jev, poddat se mase znamená uzdravit se, ubránit sejí, znamená zešílet. Petr opouští svůj dosavadní svět a s rajskou blažeností se poddává energii masy v sobě, která ho vzdaluje individuálnímu tělu a přibližuje jej nerozlíšené mase. Spokojený smích šílence, který se chce ubránit šílenství.
5.
Aktuálnost témam (možná univerzálnost), vědec, který se straní světa, ale čím víc jím opovrhuje, tím více mu podléhá. Vědci jsou zodpovědní za to, co vyzkoumají; nesmí být slepí vůči důsledkům, které mají jejich vynálezy pro lidstvo. K. Čapek, v něm. lit. expresionismus G. Kaiser Plyn, V 50-60. letech tato konstelace ve znamení studené války: F. Durrenmatt Fyzikové. Toto všechno je v náznaku u Canettiho přítomno, navíc bytostně německý román s německou optikou; Peter a Georg jsou dva póly téhož uvažování. Bytostně apolitický přístup Petrův, pěstování uzavřené vědy v uzavřeném světě. Georg tímto pojetím světa a kultury pohrdá, obdivuje se primárně nerozumnému, přirozenému, původnímu, divokému, živočišnému, silnému, zdravě barbarskému