* ь ъ ǫ ǭ ę ł ǟ ě̄ o̬ u̯ i̯ e̬, ł̥, l̥, r̥, m̥, n̥, ſ, p´, b´, m´, v´, s´, z´, ľ Chrestomatie, s. 62–63, od verše 193 Ot wkwetle otky Przyemſlow[y] Transliterace Ot wzkwetle otky Prziemiſlo[wy] A kdyz tu Przyemyſl ſnyedaſſe, geden pan na otku hledaſſe. Transkripce Ot vzkvetlé otky Přěmyslovy A když tu Přěmysl sniedáše, jeden pán na otku hlédáše. Překlad Od vykvetlé Přemyslovy otky A když tu Přemysl jedl, jeden pán na otku hleděl, Ot wzkwetle předložka + adjektivum, gen. sg. f, složená tvrdá deklinace, vzor dobrý, dobrá dobré Morfologie: Pro vývoj češtiny je příznačný jeden zásadní trend: formy jmenné deklinace jsou nahrazovány formami deklinace složené. Na základě tohoto vývoje, který akceleroval v 15. stol., se adj. definitivně formálně odlišila od substantiv. Historická doba zachycuje jmennou deklinaci neúplnou, zdá se, že již ve 14. stol. byla jmenná deklinace adjektiv neproduktivní, o čemž svědčí následující vlastnosti: 1. ne všechna adjektiva tvoří jmenné formy, 2. paradigmata jmenných deklinací adjektiv jsou neúplná (zejména schází nepřímé pády plurálové a duálové), 3. jmenné formy se zpravidla užívají v predikativní funkci adjektiv, v atributivní funkci se objevují výjimečně, a to zpravidla v adverbializovaných nebo frazeologizovaných případech (nom. velika noc gen. veliky noci, dat. velicě noci, nov měsiec, do súdna dne, k živu bohu, Such+dol, Kněž+most, Kněžě+ves), 4. absence některých inovací, které jsou známy z deklinace substantiv: s výjimkou genitivu‑akuzativu a nesmělých případů dativu‑lokálu či pronikání u‑kmenové koncovky ‑u do gen. sg. m. se ostatní inovace u jmenných tvarů adjektiv nevyskytují, např. schází u‑kmenová dat. koncovka m. ‑ovi (k stáru – *k stárovi × pánu – pánovi) nebo rovněž u‑kmenová koncovka ‑ove v nom. pl. m. (stáři – *stárove × páni – pánove). Od 15. stol. platí, že (s výjimkou posesivních adjektiv) základní formou adjektiva je forma deklinace složené. Jen některá adjektiva disponují vedle složených forem také formami jmennými, např. nč. měkká adjektiva jmenné formy nemají (jarní – *járň, pěší – *píš, boží – *bóž). Jmenné formy mají zpravidla neodvozená adjektiva: bosý – bos, mladý – mlád, zdravý – zdráv × kulatý – *kulat, měděný – *měděn, prdlavý – *prdlav. Jmenné formy adjektiv se užívají jen v predikativní funkci, tj. ve funkci přísudku nebo doplňku: Petr je zdravý – Petr je zdráv × Zdravý člověk nemocnému nevěří – *Zdráv člověk nemocnému nevěří. Jmenné formy mají v nč. zpravidla příznak stylově vyšší dublety (na rozdíl od složených forem), výjimečně mohou sloužit k významovému odlišení: Petr je hodný × Petr je hoden odměny. Hláskosloví ot > od změna motivovaná analogií s předložkami na-d, po-d, přě-d, od konce 14. stol. *wъzkwьtъłyjě > *wъzkwьtъłé kontrakce, začátek 10. století Kontrakce zasáhla skupinu VjV, výsledkem je vždy druhý vokál, přičemž jeho poziční variantu ovlivnila měkkost nebo tvrdost předchozí souhlásky: výsledná samohláska je vždy dlouhá: 1V j 2 V > ^1V[2] Výjimku představují slovesa 5. třídy, vzoru dělá, ta podlehla kontrakci, ale vznikl první vokál: dělajeme > děláme Kontrakci nepodlehly všechny skupiny, např. jí nepodlehla skupina oji, takže zůstává dojiti, kojiti, napojiti. Podobně zůstaly zachovány skupiny, které se nacházely na morfologickém švu: stája, chvoja (vypadalo by jako *stá, *chvá, jak by se skloňovala?) Intenzita kontrakce směrem na východ slábne, jak svědčí moravské svojeho, mojeho *wъzkvьtъłé > wzkvetłé zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století Podle Havlíkova pravidla: sudý jer v nepřetržité řadě počítané od konce slova se vokalizoval (tvrdý na e, měkký na měkčící ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska, desky (unifikace podle gen. pl. desk), desk → desek (artikulační důvody). wzkwetłé > vzkvetłé změna w > v, 15. stol. Bilabiální w se změnilo na labiodentální v. Změna byla motivována ustálením korelace znělosti, jakmile se mělo w zapojit do této korelační řady, muselo se přizpůsobit svému neznělému protějšku f. V korelační dvojici w – f jsou totiž dva diferenční rysy: znělost – neznělost, bilabiálnost – labiodentálnost, po změně w > v se v – f liší jen jediným rysem, a to znělost – neznělost, tak jako jiné dvojice z – s, d – t, b – p, g – k, h – ch atd. Zbytky ve východočeských dialektech: v tautosylabickém postavení w > u̯ (krew > kreu̯, prawda > prau̯da) vzkvetłé > vzkvetlé splynutí l + ł > l, tato změna proběhla na začátku 15. století (jak svědčí J. Hus), Souvisí s historickou depalatalizací – jelikož od 12. století je příznakovým členem měkkostní dvojice tvrdé ł (což je vzhledem k ostatním měkkostním korelačním dvojicím lišícím se skutečně měkkostí zvláštní), tato změna nastává velmi pozdě, je to zřejmě poslední změna vyvolaná depalatalizací. Neproběhla v okrajových nářečních celcích, v části východomoravských dialektů a v dialektech slezskomoravských, v nejstarších nářečních výzkumech bylo tvrdé ł zachyceno také v jihozápadočeských dialektech a středomoravských dialektech. V dialektech má dvojí realizaci, buď tvrdého [ł] anebo neslabičného [u̯]. vzkvetlé > vzkvetlí úžení é > í, 16. století, neproběhla ve východomoravských dialektech a většině lašských dialektů Navzdory tomu ji spisovný jazyk přijal jen zčásti, v koncovkách jen tam, kde pomohla sjednotit deklinační typy znamení – zelé (> zelí), prosí – chválé (>chválí). Uprostřed slova proběhlo poměrně důsledně, zejména po měkkých souhláskách čélko > čílko, žénka > žínka, ale také ve tvrdých nébrž > nýbrž, smétko > smítko. Moderní spisovná čeština nepřijala tuto změnu v koncovkách zájmenné a adjektivní deklinace, ačkoli od sklonku 16. století začala tato změna do psané češtiny pronikat dobrého > dobrího otky substantivum, gen. sg. feminina, a-kmen, vzor žena otka = StšSl ‚oráčský nástroj (násada s kovovým ostřím) k rozrážení hrud a odstraňování hlíny z radlice‘ Deverbativní substantivum do rekonstruovaného slovesa *o(t)-tъk-a-ti (příbuzného se slovesem do-tknout, do-týkat). *o(t)-tъk-a-ti → otka Kořen *√tъk je redukovaný ablautový stupeň (vedle zdlouženého *√tūk < *√teu-, např. vy-týkati). Hláskosloví *otъky > otky zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století Podle Havlíkova pravidla: sudý jer v nepřetržité řadě počítané od konce slova se vokalizoval (tvrdý na e, měkký na měkčící ´e), lichý zaniknul, původní jerovou pravidelnost nahradily rozličné analogie a tendence k zachování slovního základu, popř. artikulační důvody (mech, mcha → mech, mechu; dska, dsky… desk → deska, desky (unifikace podle gen. pl. desk), desk → desek (artikulační důvody). otky > otki splynutí y+i, na přelomu 14. a 15. století Krátké měkké a tvrdé y–i splynuly v jedno neměkčící i. V části středomoravských dialektů se změnilo na široké e̬ ryby > re̬be̬, v severní podskupině východomoravských a v slezskočeských dialektech zůstala dvojice i-y zachována. Tato změna souvisí s historickou depalatalizací, po zániku tvrdých a měkkých souhlásek ztrácí dvojice i–y, která se lišila distribučně (y po tvrdé, i po měkké souhlásce), smysl. Dvojice i–y měla zřejmě status alofonů, po roce 1400 se však zdá, že se osamostatňují ve fonémy: např. po sykavkách (dialekty se liší rozsahem mezi ostrými a tupými) i ztvrdlo na y. otki > votki protetické v, 16. stol. Jen před iniciálním o-, objevuje se už od 14. století, jeho rozšíření kulminovalo v 16. století, ve většině českých nářečí v užším smyslu (s výjimkou doudlebského nářečí), v jihovýchodočeských (českomoravských) a části středomoravských; spisovný jazyk ji nepřijal. Prziemiſlo[wy] posesivní adjektivum, gen. sg. feminina, a-kmen, vzor žena Morfologie: U adjektiv byla jmenná deklinace v průběhu 15. století definitivně nahrazena deklinací složenou, jen některé formy tvrdé jmenné deklinace zůstaly ve zbytcích zachovány. Nejvíce jmenných forem zůstalo zachováno u adjektiv posesivních: až na instr. m. a n. všechny formy singulárové, v plurálu jen nom. a ak. Svou roli zde sehrála archaická povaha moderní české kodifikace. Jelikož je novočeská deklinace založena na archaickém biblickém jazyce 16. století, nebyly do spisovné češtiny přijaty formy složené, i když to tak mluvený jazyk přijal (s výjimkou nom. a ak. sg. a pl., tam se drží formy jmenné) V západočeských dialektech se prosadila neshodná forma otcovo kamarád, dům, noha, auto. Hláskosloví * Pŕěmysłowy > Přěmysłowy změna ŕ > ř, 13. století Změna má artikulační základ, při artikulaci měkkého ŕ se jako přídatný artikulační pohyb dodal sykavkový šum, jde o tzv. asibilaci (podobně se objevuje ćicho namísto ticho nebo dźědźina namísto dědina), ř mohlo ještě vzniknout ze skupiny rs, jak je vidět ze znění slov přejatých z němčiny (buřt < Wurst), ř vzniklo ještě v polštině a horní lužičtině. * Přěmysłowy > Přemysłowy zánik ě, 2. pol. 14. stol. Jať ě mělo diftongický charakter, velmi slabou počáteční diftongickou složku a dominantní složku vokalickou e-ovou. Bylo krátké a dlouhé; dobová grafika je od sebe většinou neodlišuje: ě [^i̯e] krátké řěka, cěsta, město, ě̄^ [^i̯é] dlouhé vě̄ra, mě̄ra, mě̄síc Krátké ě zaniklo, vývoj se charakterizuje tak, že se vyvíjí ona i-ová složka, jotace * po labiálách tak, že se z i-ové složky samostatný foném („vydělení jotace“): věrnosť > vjernosť, běhati > bjehati, město > mjesto, * v ostatních pozicích i-ová složka zanikla (zánik jotace): řěka > řeka, sě > se. U dlouhého jať se posiluje i-ová složka, hovoří se o rozvinutí jotace bě̄da > bi̯eda, nakonec se v 15. století diftong i̯e monoftongizoval bi̯eda > bída. * Přemysłowy > Přemisłowi\ splynutí y+i, na přelomu 14. a 15. století Krátké měkké a tvrdé y–i splynuly v jedno neměkčící i. V části středomoravských dialektů se změnilo na široké e̬ ryby > re̬be̬, v severní podskupině východomoravských a v slezskočeských dialektech zůstala dvojice i-y zachována. Tato změna souvisí s historickou depalatalizací, po zániku tvrdých a měkkých souhlásek ztrácí dvojice i–y, která se lišila distribučně (y po tvrdé, i po měkké souhlásce), smysl. Dvojice i–y měla zřejmě status alofonů, po roce 1400 se však zdá, že se osamostatňují ve fonémy: např. po sykavkách (dialekty se liší rozsahem mezi ostrými a tupými) i ztvrdlo na y. Přemisłowi > Přemislowi splynutí l + ł > l, tato změna proběhla na začátku 15. století (jak svědčí J. Hus), Souvisí s historickou depalatalizací – jelikož od 12. století je příznakovým členem měkkostní dvojice tvrdé ł (což je vzhledem k ostatním měkkostním korelačním dvojicím lišícím se skutečně měkkostí zvláštní), tato změna nastává velmi pozdě, je to zřejmě poslední změna vyvolaná depalatalizací. Neproběhla v okrajových nářečních celcích, v části východomoravských dialektů a v dialektech slezskomoravských, v nejstarších nářečních výzkumech bylo tvrdé ł zachyceno také v jihozápadočeských dialektech a středomoravských dialektech. V dialektech má dvojí realizaci, buď tvrdého [ł] anebo neslabičného [u̯]. * Přemislowi > Přemislovi změna w > v, 15. stol. bilabiální w se změnilo na labiodentální změna byla motivována ustálením korelace znělosti, jakmile se mělo w zapojit do této korelační řady, muselo se přizpůsobit svému neznělému protějšku f. V korelační dvojici w – f jsou totiž dva diferenční rysy: znělost – neznělost, bilabiálnost – labiodentálnost, po změně w > v se v – f liší jen jediným rysem, a to znělost – neznělost, tak jako jiné dvojice z – s, d – t, b – p, g – k, h – ch atd. zbytky ve východočeských dialektech: v tautosylabickém postavení w > u̯ (krew > kreu̯, prawda > prau̯da) A koordinační spojka kdyz hypotaktická spojka – původem zájmenné příslovce (relativní), původní podoba *kъgъdy-že (ve stč. podoba kehdy-ž), ve stč. v redukované podobě kdy-ž kdyže > když apokopa, tj. zánik koncového vokálu: - u funčních slov zaniká ‑o a ‑e (nebo > neb, semo > sem), - apokopě podléhá koncové ‑i (raději > raděj, nesúci > nesúc > nesouc, nesi > nes, sázejí > sázeji > sázej). když > gdyž asimilace znělosti, 14. stol. Po zániku jerů se nově vytvořila celá řada souhláskových skupin, jejichž členy se lišily znělostí. V průběhu vývoje češtiny se postupně ustálilo dominantní pravidlo znělostní asimilace, jemuž podléhají jen souhlásky tvořící znělostní páry. Znělostní asimilace je převážně regresivní, tj. znělost/neznělost iniciální souhlásky se mění podle neznělosti/znělosti souhlásky následující. Toto pravidlo se definitivně ustálilo až v průběhu 14. století, jak svědčí změna psaní některých slov: dchoř > tchoř, čbán > džbán. V případě, že se znělá párová souhláska nachází na konci slova před pauzou, mění se na neznělou. Tuto změnu nazýváme neutralizace znělosti. Fakt, že se po zániku jerů původní podoba znělých/neznělých konsonantů navzdory asimilaci a neutralizaci často udržela až do 14. století, je zpravidla interpretován (podle J. Vachka) jako výsledek protikladu napjatosti/nenapjatosti konsonantu: na rozdíl od nové češtiny si párové znělostní konsonanty podléhající asimilaci nebo neutralizaci udržely (podobně jako v angličtině) svůj původní rys napjatosti/nenapjatosti (v současné češtině neznělé = napjaté × znělé = nenapjaté konsonanty). Tento původní rys napjatosti/nenapjatosti ztratily konsonanty vystavené asimilaci nebo neutralizaci znělosti až v průběhu 14. stol. (tj. předpokládá se, že asimilace se prosadila mnohem dříve než ve 14. stol., ale že rozdíl mezi konsonanty do 14. stol. plynul z rozdílu v napjatosti). Psaní když (na rozdíl od výslovnosti gdiž) se v nč. drží na základě morfologického principu českého pravopisu: zájmenný tázací kořen má podobu k-ovou: kam, kudy, komu, koho, do-kud atd. gdyž > gdiž splynutí y+i, na přelomu 14. a 15. století viz výše tu adverbium místa, zděděno praslovanštiny, etymologicky spřízněno s demonstrativním zájmenem *to- Przyemyſl substantivum, nom. sg. maskulina, o-kmen, vzor chlap Hláskosloví *Pŕěmysłъ > *Pŕěmys^ł zánik a vokalizace jerů zánik, polovina 10. století Jery zanikaly podle Havlíkova pravidla: sudý jer v nepřetržité řadě počítané od konce slova se vokalizoval (tvrdý na e, měkký na měkčící ´e), lichý zaniknul. Koncová sonora ł nebyla původně slabičná, její neslabičnost trvala do 14. stol. – tradičně se tyto případy nazývají tzv. pobočné slabiky, jsou tvořeny sonorami r, l, m, n, j a vyskytují se v těchto kontextech. * Pŕěmys^ł > Přěmys^ł změna ŕ > ř, 13. století viz výše * Přěmys^ł > Přemys^ł zánik ě, 2. pol. 14. stol. viz výše Přemys^ł > Přemysł̥ změna neslabičného ł v plně slabičné, 14. stol. Neslabičné sonory se vyvíjely rozdílně, v závislosti na pozici ve slově / morfologickém statusu dané formy: 1. Neslabičná sonora zůstala zachována (pouze v iniciální slovní pozici): jmění, jsem, lháti, rty, mdlý. 2. Neslabičná sonora zanikla: jablko > japko, jmám > mám, jsem > sem, nesl > nes. 3. Vedle sonory se ustálil vokál: bidlko > bidélko, básn > báseň, sestr > sester, nesl > neséł (nářeční), sedm > sedum. 4. Zanikla souhláska oddělující sonoru od zbytku slabiky: sedlka > selka, tkadlcě > tkalce. 5. Z neslabičné sonory se stala slabičná: bratr > bratr̥, krve > kr̥ve, nesl > nesl̥, sedm > sedm. Pak existují specifická (lexikalizovaná řešení), jak ukazují nářeční podoby slova lžička: - neslabičné l. - vkladné i: ližička. - změna l > u̯ > u: užička. - metateze: žlička. * Přemysł> Přemisł splynutí y + i, na přelomu 14. a 15. století viz výše Přemisł > Přemisl splynutí ł + l, na přelomu 14. a 15. století viz výše ſnyedaſſe 3. os. sg. imperfekta nedokonavého slovesa sniedati, -aju, -áš, 5. slovesná třída, vzor dělati iterativum od atematického slovesa sniesti → sniedati sloveso sniesti vzniko prefixací delší variantou prefixu *sъn‑ / sъ‑ + atematické sloveso *ěsti (ve významu shora dolů, jako sežrat) *sъn‑ěsti Morfologie Stará čeština zdědila dva jednoduché minulé časy aorist a imperfektum z praslovanštiny, ale má jiné určení těchto tvarů. V zásadě se jejich distribuce formálně pojila s videm: imperfektum = slovesa imperfektivní (nedokonavá) aorist = slovesa perfektivní (dokonavá) Tuto distribuci je třeba chápat jako tendenci, ve stč. lze nají případy, které se této pravidelnosti příčí a které slouží k signalizaci dalších gramatických významů: Imperfektum se mohlo výjimečně tvořit od dokonavých sloves: a. signalizovalo distributivní nebo iterativní význam slovesa, b. signalizovalo modální význam (podobný kondicionálu). Jednoduché minulé časy zanikly v 15. století. Hlavním důvodem gramatikalizace vidu a homonymie 2. a 3. os. sg.. Hláskosloví *sъně̄daaše > *sъně̄dáše kontrakce, 10. stol. viz výše *sъně̄dáše > sně̄dáše zánik jeru, 10. stol. viz výše sně̄dáše > sni̯edáše zánik dlouhého ě̄, konec 14. stol., rozvinutí jotace sni̯edáše > snídáše monoftongizace i̯e > í, 15. stol. V průběhu 15. století se posiluje i-ová složka a oslabuje složka e-ová, proběhlo na celém českém jazykovém území bi̯eda > bída. V jazyce psané komunikace se monoftongizace i̯e > í prosazovala se zpožděním. Definitivně byla přijata v 2. pol. 16. stol.: její rozšíření brzdila pravopisná tradice, která velela psát dlouhé í diftongického původu jako ie. Tato změna proběhla na téměř celém území českých dialektů: absentuje pouze v malé části slezských dialektů na dnešním území Polska. Výskyt diftongu ie v kopaničářských nářečích (na moravsko-slovenském pomezí) lze vysvětlit jako výsledek kolonizace těchto horských oblastí slovenskými osadníky (a tudíž jako výsledek externího jazykového vlivu).