Transliterace ten wſak tſſtweru wyecz wyczita, gez przied geho ſmyſlem ſkrita: Transkripce ten však čtveru věc vyčítá, jež přěd jeho smyslem skryta: wyczita 3. osoba singuláru feminina prézentu, slovesa vyčítati, vyčítaju, vyčítáš, 5. třída, vzor dělati ‚vypočítávat, uvádět výčet; vykládat (o někom)‘ sloveso vzniklo sufixací vyčísti → vyčítati slouží k odvození imperfektiva Při sufixaci sloves hraje důležitou roli infinitivní kmenotvorný sufix. Sufixy mohou sloužit nejen k derivaci vidových podob sloves, ale také k derivaci forem vyjadřujících způsob slovesného děje („Aktionsart“). Jelikož infinitivních kmenotvorných přípon je omezený počet (-Ø-, -a-, -nú-, -ova-, -ě-, -i-), jsou funkčně „přetížené“. Slovesné a-kmeny sloužili původně výhradně k derivaci imperfektiv. Ve staré češtině se výrazně rozšiřuje repertoár sufixů derivujících imperfektiva (nú → ova: přitáhnúti → přitahovati; Ø → ova: skrýti → skrývati; i → ě: vrátiti → vracěti; nu → (j)ě: minúti → míjěti…). Během dalšího vývoje se tento repertoár omezuje na i – ova, n – ova, ova – ováva, a-va, n – áva . ten podmět, anaforické zájmeno ten (původně demonstrativum) Funkce od původu ukazovací zájmeno – původně mu konkurovalo *sь, ale to zaniklo (zůstalo to v letos, dnes apod.). Rozdíl mezi nimi byl v sémantice: *tъ se vázalo k vzdálenějším předmětům, *sь naproti tomu k předmětům v bezprostřední blízkosti. Forma původní podoba *tъ Po zániku a vokalizaci jerů se zájmenné formy nominativu maskulina *tъ, (*kъ), *sь, *jь, *čь ocitly ve fatální situaci: jakmile zanikl jer, neměla zájmenná forma žádný element, který by byl nositelem slabičnosti. Pouze j se mohlo změnit i, což je také doloženo ve staré češtině a v nejstarší vrstvě některých moravských dialektů. Jinak se ovšem zájmenné formy vyvíjely čtyřmi způsoby (podle možností a okolností): 1. reduplikací: původní forma se zdvojila (zkopírovala): * jьjь > jej, *tъtъ > tet 2. zájmenná forma byla rozšířena o sufix *-nъ: *sьnъ > sen, *jьnъ > jen, *tъnъ > ten 3. zájmenná forma byla rozšířena o příklonku -to: *kъto > kto 4. zájmenná forma byla nahrazena jiným pádem: *čь → čso (původně genitiv *čьso) Původní formy obsahující jen konsonantický element jsou doloženy v adverbializovaných formách: pro-č, za-č, na-č, pro-ň (pro + jь), ve-t-čas, leto-s, dne-s wyecz předmět ve 4. pádu značkové slovo (neutvořené) tſſtweru Syntax postavení přívlastku: v nové češtině shodný před jménem (antepozice) a neshodný za jménem (postpozice). Za jménem (v postpozici) se nachází rozvitý shodný přívlastek, jestliže je tvořen dějovým adjektivem (chlapec sedící u stolu). Slovosled přívlastků má v současné češtině ustálenou polohu (danou) – jde o slovosled gramatikalizovaný. Přívlastek shodný je v moderní češtině v antepozici příznakový (motivovaný), užívá se : 1. v termínech (prvosenka jarní), 2. jako signál expresivity či emocionality (chlap mizerný), 3. v případech, kdy je vlastnost vyjádřena přívlastkem informačně nasycenější (nechtěl jsem auto pomalé, nýbrž rychlé)), 4. jako prostředek záměrné stylizace textu – znak vyššího stylu (pole orná a válečná). I když ve staré češtině je antepozice obvyklá, postpozice jednoduchých shodných přívlastků je mnohem častější než v současné češtině. Mohou za to zřejmě různé faktory: 1. Slovnědruhová příslušnost nebo funkce: např. v některých památkách je (podobně jako ve staroslověnštině či v latině) běžná postpozice přivlastňovacích zájmen. 2. Styl, většina nejstarších souvislých památek češtiny patří do oblasti uměleckých textů, a tak by postpozice mohla být stylotvorným prostředkem (umožnila odlišit jazyk uměleckého díla od běžně mluveného jazyka). 3. Vliv latiny = v latině je mnohem běžnější (řídí se gramatickými či informačními pravidly). 4. Dědictví starších vývojových fází; je pravděpodobné, že v indoevropském dávnověku byla typická slovosledné schéma nominální skupiny jméno – přívlastek. 5. gramatický status atributu – např. posesiva tendovala v postpozici (v polštině je antepozice – postpozice podle charakteru adjektiva: kvalifikující × relační ?) Slovotvorba jde o druhovou číslovku, ty jsou derivovány sufixem ‑erý v tomto případě jde o starou podobu, která je odvozena z modifikovaného základu rozdílného od základní číslovky čtyři čtyři – čtverý wſak částice, která se užívá v odporovacím souvětí vš- -ak(o) totalizující kořen způsobový sufix však původně zájmeno ve významu ‚všelijaký‘, později příslovce ve významu ‚všelijak‘, později částice ve významu ‚každopádně‘, následně ‚vždyť‘ (živé v moravských dialektech v podobě šak). Spojkou se stává až v 19. stol. (projevem této funkční změny je její definitivní ustálení v nepřízvučné pozici). Do této funkce se dostává z přípustkových souvětí, kde je korelativní se spojkou ačkoli – však. gez przied geho ſmyſlem ſkrita vedlejší věta přívlastková vznik jež + vývoj relativních vět viz výše (Jenž) ſkrita přísudek, ale jaký? je skrytá byla skryta jmenný se sponou, tj. kombinace sponového slovesa a dějového adjektiva s významem vlastnosti plynoucí ze zasažení dějem – rezultativní konstrukce slovesný, tj. kombinace auxiliáru a t-ového participia (opisný tvar slovesný) Ve verši je elidována část větné struktury: určitý slovesný tvar (v nové češtině není v tomto případě možné). Vynechání určitého slovesa být bylo umožněno kontextem a situací. Elipsu nutno odlišit od takových jednotek, které ve své struktuře neobsahují určitý slovesný: těm se říká větné ekvivalenty. Syntaktikové se liší v tom, co všechno mezi takové případy řadit; většina se shoduje, že mezi ně patří vokativy a odpověďové částice: Petře! Kreténe! Ano. Ne. Častá elipsa souvisela se spontánním charakterem komunikace, s její situačností (situací hic et nunc, face-to-face). Navíc v mluvené komunikaci je syntaktická stavba velmi rozvolněná, obsahuje různé polovětné celky mající status téměř samostatných vět. Stará čeština mnohem více tíhla k systémovým elizím určitého slovesného tvaru: např. bylo časté vynechávání určitých forem slovesa být: Div, člověče, kak sě trudíš! Alx ‚Je podivuhodné /zvláštní, jak se trápíš‘ Mezi typické případy vět s nulovou formou spony patřily: 1. Div, že se nezabil 2. O tom psáno na jiných místech 3. Strach mě za krále, Blaze mýma očima ‚mít‘ 4. Aj viery muže statečného ‚hleďme‘ 5. Juž čas mě všucku vypiti Postupně takový užití nulových forem sponového být ustoupilo. V takových případech pak proběhla gramatikalizace div (substantivum, zázrak) → div (částice s obrácenou polaritou kladu a záporu ‚téměř‘, ‚skoro‘). Dlouho se uchovala elipsa ve spojení s pasivním participiem, ještě v 19. století můžeme ve vysokém stylu číst (její obliba vysvětlovány vlivem polštiny a ruštiny): O tom dříve mluveno. gez podmět vyjádřený relativním zájmenem – to je koreferenční s nominální skupinou čtverú věc. przied geho ſmyſlem objekt přěd předložka, která se skládá ze dvou částí *per- *-dъ předložka ve významu ‚pronikat skrze‘ (dochováno v přes) nebo "směřovat k cíli" má význam umístění v prostoru, a to vzhledem k jistému referenčnímu bodu v tomto prostoru se nacházejícím buď vzniklo z předložky *do nebo z kořene *dhe- Podobnou strukturu mají předložky: na-d, po-d Předložka přěd má dvě pádové rekce, v obou má význam místní ‚ante, vor‘: a. akuzativní, má směrový význam b. instrumentálové, má polohový význam, v akuzativní rekci má také význam časový: před časem, v instrumentálu získávalo funkci příslovečného určení příčiny (pastýř před stádem srší – přejato z Kopečného), z něhož se pak vyvinula objektová funkce (= stimul). U předložek (podobně jako u předpon) dochází k zpravidla k postupnému vývoji od konkrétních (lokálních a temporálních významů) přes významy obecnější (kauzální a způsobové) až k objektovým funkcím. Lze si představit i zde: - místo ležel před stolem - čas vrátil se před rokem - způsob přísahám přede všemi - objekt hájit se přede všemi Ve starší době kolísalo pojetí statické a lokální: chléb před nimi položil × chléb před ně položil ſmyſlem deverbativní substantivum – dějové substantivum (podle NESČ) smysliti → smysl-Ø ‚zamýšlet, přemýšlet, smýšlet, mít rozum‘; dok. ‚vymyslet, pomyslet; uvážit, rozvážit‘ ‚mysl, myšlení, rozum; důvtip; úmysl; smysl, význam, obsah; myšlenka, mínění, pochopení‘ Derivace formantem -Ø (dříve *-ъ) – velmi starý způsob tvoření, ve staré češtině jen od Ø-, i- a n-kmenů (porod-i-ti → porod-Ø, natisk-nú-ti → nátisk-Ø; ve střední češtině hlavně od i- a n-kmenů; v nové češtině stále produktivní; od n-, ě-, i-, a-kmenů. Používá se pro tvoření nepersonálních jmen denotujících některý z argumentů/participantů/komplementů slovesa, od kterého je substantivum utvořeno: · jména prostředků činnosti brús-i-ti → brus-Ø, · jména výsledků činnosti uraz-i-ti → úraz-Ø, · jména míst brod-i-ti → brod-Ø.