Trikrát rozprávky o jednom hrdinovi TŘIKRÁT ROZPRÁV KY O JEDNOM M H RDI NOVI EZOP E / LEN Š P I G E L PALEČEK Trikrát rozprávky o jednom h rd i n ovi EZOP EJLENŠPIGEL PALEČEK Nakladatelství Lidové noviny Ediční príprava Jaroslav Kolár Komentár a vysvětlivky Jaroslav Kolár VlDECKÁ REDAKCE MlREK ČEJKA KJM BRNO Knihovno Jiřího Mahena v Brn$ Kobližná 4, 601 50 BR#0 Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond Editor © Jaroslav Kolár, 2004 Commentary © Jaroslav Kolár, 2004 tSBN 80-7106-638-9 1000002269602 Život Ezopa, mudrce znamenitého. Co jest, živ jsa, puosobil i také jaký konec vzal. Ezop po všecky dni života svého vždycky byl hojný k učení jinejch. Štěstí ho služebníkem udělalo, Rodem byl z Frygí, kdež Troje město ustaveno bylo, z Ammoru, městečka ohrazeného. Nad jiné pak lidi měl dlouhou, nepodobnou tvář, hlavu velikou, oči vysoké a černý byl, líce dlouhého, k tomu hrdla krátkého, lejtky měl veliké, nohy široké, usta veliká a hubatá, hrbovatý, břicha velikého byl, a to nejhorší do sebe měl, že se zajíkal a brebtal tak, že neoddal tomu Tersitovi, kteréhož Homerus v druhých knihách svých vypisuje. Ale zase lstí, chytrostí a rozličnými žerty byl obdařen tak, že všecko štěstí napnuto k tomu ho připravilo, aby služebníkem byl a jiné obveselovaL Když pak pán jeho porozuměl, že by k městským práčem neužitečnej byl, do vsi ho odeslal, aby voral. Jednoho pak dne, když pán do vsi vyjel, šafář toho dvoru vočesal zralé fíky a dal je pánu svému, řka: „Pane, vezmi toto první ovotce roku tohoto z pole svého." Pán z toho vesel byl, řka: „Jistotně to sou převelmi čisté fíky." A hned rozkázal služebníku svému Agapotovi, aby ty fíky vzal a je schoval, až by on z lázně přišel. I přihodilo se, že Ezop té chvíle z pole domů v přišel, jakož každého dne ten vobyčej měl, aby sobě chleba vzal. Agapotus pak, kterémuž ty fíky poručeny byly, když jich koštuje, dva od nich snědl, řekl tovaryši svému: „Kdybych se pána svého nebál, všecky bych ty fíky pojedl tak, že bych žádného nezuostavil." Tedy dí k němu tovaryš jeho: „Odpustíš-li mi s tebou jisti, já vím cestu, že tě pro ně nic zlého nepotká." Tehdy Agapotus zeptal se, jak by to mohlo býti. A on odpověděl: „Když pán z lázně přijde, tehdy řci k němu takto: ,Ó pane, jakž Ezop z pole přišel, hned všecky váše fíky snědl.' A když se Ezop pro zajíkání tak na rychlost nebude moci vymluviti, bude bit, a my I" sobě těmi fíky dobře povolíme a pochutnáme." A když se již na tom ustanovili a svolili, jedlice ty fíky jeden po druhém, říkali: „ó nebohý Ezope, běda tvým plecuom!" A tak všeckny ty fíky snědli. Když pak pán z lázně vrátiv se, kázal sobě ty fíky při-nesti, řekl mu Agapotus: „Pane milý, když dnes Ezop z pole pro chléb sobě přišel, a nalezši pivnici odevřenou, všed do ní, beze všeho rozumu ty fíky snědl." Uslyšav to pán a hněvem se velice pohnuv, hned rozkázal Ezopa zavolati. A když přišel, řekl pán k němu: „Nešlechetný služebnice, tak-liž si se mne vostejchal, žes směl fíky, kteréž mi byli do sklepu aneb do pivnice schovali, pojésti?" 1 lekl se Ezop těch slov, až se zatřásl. A když se pro nezpuosobnost jazyka svého vymluvili nemohl, pomyslil sám při sobě, jak by ta věc sama v sobě se stala; i obrátil se k těm, kteříž ho před pánem z těch fíkuov vinili. Když pak pán rozkázal šaty s něho svléci a metlami ho mrska-ti, upadl pánu před nohy, a jakž mnoho promluvili mohl, žádal pána, aby maličko prodlil, dokavádž by on své neviny neukázal. A ihned, jakž mu se toho puojčilo, přinesl vody teplé, kteráž pro potřebu u ohně stála, a naliv jí do medenice, velmi se jí napil. A po malé chvíli, vstrčiv prsty v usta, vrátil ji zase z žalúdka svého, a to nic jiného než pouhou vodu, kterouž vypil, neb byl ještě nic ten den nejedl, kromě té vody, kterouž pil. A tu prosil pána, aby těm žalobníkuom též tu vodu piti rozkázal. Pán vida rozumnou žádost jeho, rozkázal jim také tu teplou vodu piti, po kteréž, když se jim nechutnilo, rukama oust přidržovali, a prsty do hrdla vstrčiti jsouce přinuceni, sem i tam v uštech je skrývali, bojíce se, aby jejich smluvení proneseno a prozrazeno nebylo. Ale však proto, když žaludek nechutenstvím pro teplost vody nezpuosoben byl, vy- vrhl fíky i s vodou z nich ven. Když pak pán uhlédal tu lest, obrátil se k ním a řekl: „Pročež ste klamali na toho, kterýž mluviti neumí?" I rozkázal s nich šaty svléci a zjevně přede všemi mrskati, řka k ním: „Kdož na druhého lstivě co skládá, chtě ho v nětco zlého uvesti, sám sobe zle udělá, prvé než se naděje; a těch takových tak má kuože okrášlena býti, jako těchto jest." Druhý den potom jel pán zase do města. A v ten čas, když Ezop nn poli kopal, přišel k němu kněz bohyně nazvané Isis, kterýžto byl zblúdil z cesty k městu běžící, táže se ho a prose, aby ho zase na cestu k městu navedl, a kudy by jiti měl, ukázal. Ezop přívětivě se k němu měl, a pojav ho za ruku, pod jeden strom fíkový přivedl, tu pak ho posadiv, předložil před něho chléb, olej a bukvice, pobízeje ho, aby jedl; a došed k studnici, vody vyvážil, aby mu piti dal. Potom pojav ho za ruku, na cestu dovedl. Když se pak to stalo, kněz ten pozdvihl k nebi rukou svých, prose za Ezopa jakožto za toho, od kteréhož štědře i také přívětivě přijat byl. Ezop pak šel zase na pole, a když veliké horko bylo, lehl do chládku pod jeden strom, jakž obyčej měl, a tu usnul. Tu se jemu za to pohodlé ukázala bohyně Isis a vysoce ho moudrostí i ostrostí jazyka obdařila, k tomu také vtipem rozličných neslýchaných rozprávek k vymejšlení, jakožto toho, kterýž ji dobrotivě s pokoru a s přívětivostí do hospody přijal. Ezop procítiv sám s sebou mluvil, řka: „Nepospal-li sem já tu přesladce, a k tomu mi se převel-mi milý a veselý sen zdál, a přes to ještě beze vší překážky mluvím a nezajíkám se jako prvé." I jmenoval sobě: „Kopáč, motyka, nosatec, vuol, vosel, vůz, krátce, pluh; pod přísahou jmenuji každou věc, jak která má jmenována býti. Ale od kohož jsem já v tak krátkém času takové milosti došel? Rozpomínám se na tu přívětivost, kte- 12] [13 rouž sem vždycky k hostem měl, a zvláště pak ty abych přijímal, kteříž boží sou. Neb jistě kdož jiným dobře činí, ten také dobrého v své mysli se naděje." A tak Ezop vzal zase motyku do ruky a předse kopal, jakž i prvé, a pracoval. Když se pak zase šafář na pole vrátil, tu jednoho pacholka velice upral. Pro kteréžto bití když se Ezop rozhněval (že mu toho líto bylo), řekl k šafáři: „Proč tepeš tak přílišně tohoto pacholka bezr vší viny, mé utěšení, není to slušné, aby ty se smutná ukázala muži svému." A ona řekla: „Jednom nech mne s pokojem, neb já zde déle nezůstanu. Zavolaj sobě sem svého psa, pohrávaj s ním a pochlebuj mu a chovaj se s ním, kterémužs vejsluhu od kolací poslal." Xanthus nevěda nic o té věci, řekl: „I což sem se tehdy vožral? Zdaliž sem já tobě, což na tě slušalo, po Ezopovi neposlal?" „Mně?" řekla ona. A on zase: „Ano, tobě, pravím." Dí ona: „Ba ne mně, ale psejčku svému, jakož Ezop pravil." K tomu řekl Xanthus: „Zavolaj mi někdo Ezopa." Když pak přišel, dí jemu Xanthus: „Pověz, komu si to jídlo dal]" Ezop odpověděl; „Tomu, ktožf dobrého přeje, neb si tak rozkázal." Tu Xanthus řekl ženě své: „I slyšíš-liž to?" A ona řekla: „Já slyším dobře, ale já sem pověděla a pravím ještě, že mi nic dáno není. Rozumíš-Ii ale tomu?" Xanthus obrátiv se k Ezopovi, řekl: „I povčziž ale, komus dal, od šibenice vyprošený!" Ezop: „Komus rozkázal." Xanthus: „Tomu sem rozkázal, kdož mi dobrého přeje." Ezop řekl: „I to sem já také udělal." Xanthus řekl: „I kdož jest pak ten, pověziž mi ale, zlotrovaný lotře!" Tu zavolav Ezop psa, řekl: „Toť jest, kterýžť dobrého přeje. Nebo když kto ženu 28] [29 miluje a ona ho nemiluje, když najmenšího co jí udělá, tehda laje, plundruje, vzteká se, třeští se a pryč běží; ale pes, když ho tepeš a ženeš, tehda běží pryč, ale jak brzo zase na něho zavoláš, tu hned vrtí vocasem a obskakuje okolo tebe po zemi a umílí se k tobě. Protož měls ty říci: ,Dones to mé hospodyni aneb ženě, a ne tomu, kdož mi dobrého přeje.'" Tu řekl Xanthus k své ženě: „Již teďzře-tedlně vidíš, že poslova vina jest a ne má; protož tebe prosím, aby měla dobrú a pokojnou mysl a nehněvala se, neb já budu hleděti příčiny, abych ho mohl slušně vycí-diti." A ona řekla: „Dělaj ty s ním, co chceš, nebf se mnou nemá on bohdá nic více míti činiti." A dočkavši přístupného času, šla ven z domu k otci svému. Jakž pak Xanthus o jejím odjití zvěděl, zarmoutil se z toho velice. K němužto řekl Ezop: „Nu, již na oko vidíš, žeť tebe tvá žena nemiluje, ale že ten psejček více tě miluje." Když pak za několik dní žena domuov nepřišla, Xanthus pro její nepřítomnost velmi smuten byl a poslal, kteříž by jí snažně prosili, aby se zase domů navrátila. Ale ona tím více se zatvrdila a mnohem odpornější a v své mysli zpurnější proti němu byla. Vida pak to Ezop, řekl k Xanthovi: „Pane, buď dobré mysli, já to způsobím, že ona sama od sebe, beze vší prosby, domuov se navrátí." Druhého dne nabrav peněz, šel na trh a nakoupil slepic, husí, holoubat. Potom šel skrze ulici, v kteréž jeho pána žena bydlela, a přišed do toho domu, jako by nevěděl, aby ona tu bydleti měla, i zeptal se služebníka z toho domu, měli-li by co trefného k svatbě prodati. I tázal se ten služebník, kdo by tu svatbu míti měl. Odpověděl Ezop: „Xanthus, kterýž mistrem jest v umění příslušejícím k poznání přirození, ten má svatbu zítra míti." Jakž pak to služebník uslyšel, rychle šel a pověděl ženě Xanthově to, což od Ezopa slyšel. A hned té hodiny tak se v ní všeckna žluč s hořkostí její zbouřila a ji velice hněvem rozlítila, takže volající a křičící do domu Xantha, muže svého, běžela a řekla: „To jest ta věc, pro kterouž si toho svého zlotrovaného šibala na mne nastrojil, aby se mnou podlé své vuole zacházel a mně se, kdy by chtěl, naposmíval? Ale nemať tě to po-tkati, čehos by se nadál, neb dokudžf sem já živa, nemá mi žádná cizí žena do tohoto domu přes práh kročiti. Ano tak, Xanthe, Xanthe, to pravím tobě, Xanthe!" Po několika pak dnech málo, když Xanthus studenty své k stolu zval, rozkázal Ezopovi, aby nakoupil, což by najlepšího bylo. Ezop pak jda na trh, sám u sebe myslil: »Nu, jižf dokáži toho, že nejsem tak hloupý ani nevycvičený, abych neměl dobrého obědu přistrojiti." A přišed mezi řezníky, nic jiného nekupoval než vocasy a jazyky a ty přistrojil a potom hned strojil na stuol. Když pak Xanthus s hostmi svejmi k stolu sedl, řekl k Ezopovi: „Pones sem to jídlo." Ezop jím představil jazyky s voctem. Tu řekli žáci: „Mistře, tento pokrm jest právě přirozeného umění." Po chvíli opět rozkázal Ezopovi jiné jídlo přinésri a on přinesl jazyky s vošlachem a s pepřem strojené. Tu řekli žáci: „Mistře, kterak sou nám ti jazykové tak smyslně a vtipně předložení, neb jeden jazyk od druhého zvostří se." Hned potom kázal Xanthus jiné Jídlo přinésti a Ezop opět jazyky přinesl. Tu se hosté Poněkud pohnuli, řkouce: „Ale dlúho-liž, Ezope, ti jazykové budou?" Xanthus pohnuv se v mysli své, dí k Ezo-P°vi: „Jaká to, nemáme-liž nic jiného?" Ezop řekl: ^Opravdu nic, hned naprosto nic." Xanthus řekl: „I nešlechetný zlosyne, pověz sám, nerozkázal-liť sem, co by nelepšího a najtrefnějšího bylo koupiti?" Ezop řekl: "Takf jest, pane, řekl si. Ale já děkuji Bohu, že u nás učení •de v přirozeném umění jsou, neb já chci rád věděti 30] [31 a vyrozuméti, co lepšího neb trefnějšího jest, neb i dražšího než jazyk. Neb všecka umění, všecka učení, všecky přirozené moudrosti jazykem sou vyznamenány a ustaveny. Item, jím se všecko dává i všecko béře, lidé se přívětivé pozdravují, obchody vedou, kupectví provozují, ve vší poctivosti a slávě sou, všecko kratochvílení smyšlené vynášejí, všecka manželství, také všecka města skrze něj stavena bývají, pro jazyk lidé povýšeni bývají, na jazyku téměř všecken lidský život záleží. A tak nic není lepšího nad jazyk, aniž co užitečnějšího muože nalezeno býti a od nesmrtedlného Boha smrtedlným lidem nic lepšího nemuož dáno býti." Tu všickni hosté při Ezopovi vesele stáli a jemu za pravé dali. Tu řekl Ezop: „Pane, hle, že jsi křiv, kdyžs se domníval, že bych zle učiniti měl s těmi jazyky." A tak potom vstávše, rozešli se. Druhý potom den myslil Xanthus, kterak by to žákom svým nahradil, což skrze služebníka svého zameškal, i řekl k žákom: „Onehda se mnú ste večeřeli, ale nebyla ta večeře po mé vuoli, než po vuoli mého neužitečného služebníka. Dnes pak chceme ty pokrmy proměniti a Ezopovi chci rozkázati při přítomnosti vaší, co nám při-strojiti má." A zavolav ho, řekl: „Jdi a kup nám nětco, což najhoršího a což najlacinéjšího najiti budeš moci k večeři, neb všickni tito, kteréž vidíš, mají se mnou večeřeti." Ezop beze všeho strachu šel opět mezi řezníky a nakoupil jazykuov jako i prvé a tak je také přistrojil jako i prvé a nic jinače. Když pak večer žáci opět přišli k večeři a za stuol se posadili, řekl Xanthus Ezopovi: „Přines nám jídlo!" A on přinesl jazyky s voctem, jakož i první byl přinesl, a postavil jim je na stuol. Tu řekli žáci: „A my opět přišli na jazyky!" Potom předložil Ezop jiné jazyky, takže to hosté s velikou netrpělivostí a těžkostí snesli. I řekl Xanthus Ezopovi: „Já sem nerozkázal, aby najlepších věcí a najtrefnějších koupil, ale což zlého jest a nečistého." Ezop řekl: „Pane, což pravíš, jest pravda, ale nenajdeš v světě horší a mrzutější věci nad jazyk. Skrze jazyk zkaženi bývají lidé a v chudobu upadají; skrze jazyk města rozbořena bývají, a naprosto všecko zlé skrze něj přichází." Tu řekl jeden z hostí: „Jistě, chceš-li mu to roz-hodnouti, zblázní tebe; jakžkoli tento na těle nepodobný jest, tak také takovým rovně rozumem obdařen jest." Dí k němu Ezop: „Příliš si netrefný, ponoukaje pána proti služebníku jeho, a chceš múdrejší a více mezi lidmi bývaje vidin býti nežli jiní." Xanthus potom hledal vždy příčiny, kterak by mohl Ezopa s poctivostí zbiti, a řekl: „Poněvadž mudrce příliš pečlivým a starostlivým nazýváš, poběhlý lotře, jdiž a hledaj nám hlúpeho a nepečlivého, kterýž by beze vší starosti a práce nemravný a nestydatý byl." Ezop ihned šel hledati, kde by nestarostlivého, nemravného a nestydatého najiti mohl. A když onde i onde na té cestě hledal a sem i tam se vohlédal, naposledy uhlédal hlúpého sedláka a velmi nemravného, nestydatého i nedbánlivého seděti. I dí k němu: „Můj pán zuove tě k svému stolu." Sedlák ten málo se o to staral, proč by ho jeho pán zval, a vstav hned s Ezopem šel s nečistými, plesnivými škorněmi, a mlče hned se za stuol posadil. Tu Xanthus dí k Ezopovi: „Jaký to jest člověk?" Odpověděl on: „Jest nemravný a nestydatý muž." Tu pošeptal Xanthus ženě své, řka: „Neměj mi za zlé, co já s tebou a jakýmž koli způsobem mluviti budu, neb hledám a rád bych nalezl příčinu, abych se mohl slušně nad Ezopem pomstiti a příkladem jeho abych jiné služebníky Poslušnější a rychlejší zdělal." A toto hlasitě pověděl, r^a: „Pani, nalej vody do medenice a umyj tomu poutníku nohy," domnívaje se, že než by toho ten sedlák 32] [33 dopustil, raději by ven z domu šel, a tak že by s poctivostí Ezopa ubiti mohl. Pani postavila medenici s vodou tomu sedláku před nohy, jakož pán na tom se s ní byl smluvil. Sedlák tomu dobře rozuměl, že to paní toho domu jest, i myslil sám u sebe: „Věru toto dobře bude, tuto mne chtějí poctivě chovati jako nějakého pána, neb pán nerozkazuje služebníkem ani děvkám, ale chce, aby mi jeho vlastní žena nohy umyla." 1 ztáhv nohu, nechal se jí mejti. Když pak umyt byl, seděl mlče a odpočíval po té lázni. Tu Xanthus řekl k ženě své: „Daj mu piti!" Sedlák pomysliv, že by počestněji bylo, kdyby ona se prvé napila; „ale poněvadž on tak míti chce, zachovám já se podlé rozkázaní jeho." I vzav koflík, napil se slušně. Když pak jedli, Xanthus postavil před něho ryby, a pobízeje ho, řekl: „Jez!" Sedlák ten jedl beze všeho studu udatně, o nic se nestaraje. Potom rozkázal Xanthus kuchaře zavolati, k němuž řekl: „Pročs ty ryby zkazil?" A kázal ho svléci a velmi ubiti. Sedlák sám u sebe rozjímal: „Mně se zdá, že ty ryby dosti dobře připraveny sou a že tohoto nevinně tepou; ale co mi do toho, že kuchaře bijí, protoť já své břicho nakladu." A když ten sedlák ty ryby snědl, tu Xanthus pozanechal svého švástaní dobrou chvíli. A brzo potom, když přinesli koláč na stuol, sedlák ten hned sobě parték ukrojil, prvé než o tom Xanthus zvěděl. A vida, že ten sedlák dobře papá, rozkázal zavolati pekaře, k němuž řekl: „Nezkrocená potvoro, tento koláč není mastný ani slaný. Pročs medu a pepře do něho nedal?" Pekař řekl: „Jestliže jest zlý od mého pečení, tehdy mě třebas do smrti ubí; pakli není nedopečený, ale upečený, tehda ť není má vina, ale ženy tvé, kteráž jej neúpravně naválela." Xanthus řekl: „A což to tehdy mou ženou schází? Zaplatímť jí to, slibuji, a živou ji spálím. " A hned rozkázav ženy zavolati (znamení dav jí, aby mu neodmlouvala, že se jí nemá nic stati, toliko aby to snesla pro tu samu příčinu, aby mohl s poctivostí Ezopa zbiti), i řekl k jednomu z služebníkuov: „Přines sem tříštěk a dříví nahoru a sklada je na hromadu udělaj oheň, a ty Ezope, vezmi mou ženu a vrz ji do toho ohně." To pak všecko Xanthus dělal pokrytě toliko proto, aby ten sedlák vstana nedal se zlému stati při přítomnosti své. Ale sedlák mluvil mlče sám v sobě: „Tento chce ženu svou beze vší viny upáliti, a to všeckno z náhlosti dělá." I promluviv, řekl k Xanthovi: „Pane, prosím, poněvadž chceš tuto ženu svou upáliti, počekaj maličko, ať já také svou s pole sem přivedu, a tak je spolu obě spálíme." Slyše to Xanthus, podivil se stálosti sedláka toho, řka: „Opravdu že tento sedlák jest neužitečný a beze vší pečlivosti." I řekl k Ezopovi: „Přemohls mě a dostis již až posavad se mnou žertoval; jestliže mi budeš ještě déle věrně sloužiti, vysloužíš sobě, že tě chci osvoboditi." K tomu odpověděl Ezop: „Já potom ve všech věcech k tobě se chci tak zachovati, že ty s právem nebudeš se moci na mne hněvati." Po několika dnech Xanthus řekl k Ezopovi: „Jdi a pohleď, mnoho-li jest lidí v lázni, neb nebude-li jich mnoho, puojdu a zmyji se." Jda pak Ezop, potkal se na cestě s hajtmanem města, kterýž ho dobře znal, že služebník Xanthuo jest, i řekl k němu: „Kde jdeš, muoj utěšený pacholíčku?" Ezop řekl: „Opravdu já sám nevím." Pán se domníval, že se mu posmívá, rozkázal ho vzíti a do vězení uvrci. Když již pak Ezopa do žaláře vedli, rekl: „Pane, však sem pak pravdu pověděl, že sem nevěděl, kam sem šel, neb sem nemyslil, abych měl do vazby jiti. K té řeči uškrnuv se pán, rozkázal ho pustiti; a tak šel Ezop do lázně. A když mnoho lidí tam bylo, viděl je, že jedni tam jdou a druzí ven a v nohy se o kámen urá- 34] [35 žejí. Najposléze pak jeden do lázně jda, ten uhodiv se na kámen, kterýž před dveřmi ležel, sehnul se, a vzav jej, odvrhl ho. Ezop hned šel domuov a pověděl k Xanthovi, že není víc než jediný člověk v lázni. A on řekl: „Vezmiž tehda, co potřebujeme, a jděme tam." Když pak Xanthus do lázně přišel a tak mnoho lidí v lázni viděl, pohnuv se, řekl k Ezopovi: „A tys pravil, že není než jediný člověk v láznj?" Ezop řekl: „A já pravil, pane, a není jich zde více, to ty sám poznáš, jediné chceš-li slyšeti mne. Kámen, kterýž hyn v koutě leží, prvé ležel tuto před dveřmi, kudy do lázně vcházejí, a všickni, kteříž tu chvíli sem šli, uráželi se na něj, a nižádný ho neodložil, toliko jediný, udcřiv se naň, tam ho odvrhl, kdež jej nyní ležeti vidíš. Toho já toliko za člověka mám a jiného žádného." Xanthus řekl: „Příliš si vtipný k nalézaní příčin, kterýmiž by se vymluvil." Xanthus pak když se zmyl, domuo přišed, počišťoval břicha aneb na potřebu šel; a Ezop stál u něho s škopkem vody, čekaje na něho. 1 řekl Xanthus k Ezopovi: „Pověz mi, Ezope, proč jest to, že když se lidé vyprázní, vždycky se za se ohlédnu, prvé než pryč odtud jdou?" K tomu odpověděl Ezop: „Před časy nějaký muž múdrý seděl na prevétě pro kratochvil velmi dlúhou chvíli, takže i rozum svuoj s tím klizením vyklidil; od toho času až do této chvíle starají se lidé, aby se jím též nepřihodilo. Protož když stolici mají, hned se vohlédnou, bojíce se takové příhody. Ale tobě není potřebí o to se starati, neb čehož nemáš, toho nemuožeš ztratiti." Potom hned nazajtří, když Xanthus u přátel svých obědval a pití v ruce své držel a když rozličnejmi otázkami obtížen byl, kteréž mu předmítali, řekl k němu Ezop: „Pane, jest psáno v Dyonyziovi, že tří kotlíkové vína trojí moc mají: první jest pro tělesnou rozkoš, druhý pro 36] radost a dobrou mysl, třetí pak pomáhá k bláznovství a k vožralství; protož prosím vás, píte vesele, zanechajíce jiných věd, buďto otázek neb čeho jiného." Ale Xanthus, když se již byl zmáčel u víně a jako rouš maje, řekl Ezopovi: „Mlč, ty pekelníkuov a temností rádce!" Tu řekl Ezop: „Hlediž sebe pilně, když do pekla přijdeš, abych se nad tebou nepomstil." Porozuměv pak tomu jeden z žákův, že Xanthus vínem poněkud obtížen jest, řekl k němu: „Pověz mi, mistře, jest-li také možné, aby mohl člověk moře vypiti?" Xanthus řekl: „Proč nic? A já bych je chtěl sám vypiti." Žák řekl k němu: „Oč se chceme založiti?" „O muoj duom," řekl Xanthus. I vetovali a zapečetili to, a položivše prsteny místo základu, rozešli se domuov. Nazajtří pak ráno, když vstal Xanthus a tvář svou umýval, nevida prstenu, s pilností ho hledal, až se i Ezopa tázal, řka: „Nevíš-liž ty, kde jest muoj prsten?" Ezop řekl: „Já nevím, než to vím zajisto, že tudíž v tomto domě hostě míti budem." „Jak by to bylo?" řekl Xanthus. „Tak (vece Ezop), že si se včera založil, chtě všeckno moře vypiti, a v tom si prsten v základu položil." Slyše to Xanthus a lekši se, řekl: „Kterak bych já mohl všecko moře vypiti? Nemuože to býti. Protož prosím já tebe, Ezope, když většího vtipu jsi, pomoz mi radú svou, abych je přemohl anebo aby se náš základ rozvedl." Ezop řekl: „Ty nemuožeš přemoci, než základ muožeš rozvésti." Xanthus: „Pověziž mi tu cestu, kterak bych já toho dovésti mohl!" Ezop řekl: „Když ti, kteříž s tebou sou v rozepři, na tobě žádati budou, aby tomu dosti učinil, cožs přiřekl, teda ty rozkaž sobě stuol u moře připraviti a mnoho slu-zebníkuov k stolu k sobě najmi, ať by nalévali. A když uhlédáš lid shromážděný, tehda rozkaž sobě v moři koflík umyti a plný vody nabratí a řekni, že ty ten základ [37 všem lidem oznamuješ a střízlivý vyznáváš přede všemi, 0 kterýž si se při pití založil. A potom řci: ,Vy lidé ze Sámu, vy slyšíte, že sem řekl, že chci všecko moře vypiti, ale jakož víte, že mnoho vod vchází do moře a mnoho potokuo i potuočkuo; nechažř ti, kteříž se mnou sou v rozepři, nejprv ty všecky vody, kteréž do moře tekou, odvrátí aneb zastaví, a tak já chci toho dovésti, což sem přiřekl/ A tak tú cestou ten základ rozvedete." Xanthus když tu najlepší cestu k zkažení a k rozvedení toho základu uznal, byl z toho velice potěšen. A hned brzo potom přišel ten, kterýž se s Xanthem založil, s přítomností některých, kteříž v městě veliko-mocní byli, a žádal, aby ty věci vykonány byly, kteréž sou přiřčeny. Xanthus hned rozkázal stuol na břehu mořském strojiti. A když se lid sšel, aby se dívali, Xanthus posadil se na místo sobě připravené i rozkázal sobě koflík vymyti a plný z moře vody nabrati a dáti; též 1 jiné nádoby služebníkem kázal z moře vodu naplniti. A vzav ten koflík do ruky, řekl k těm, kteříž s ním v rozepři byli: „Vyložte přede všemi základ i to, oč sme se založili, aby to všem vuobec bylo oznámeno." Když pak již všem známo bylo a ukázáno, řekl Xanthus k lidu: „Vy muži z Sámu, jakož vám všem vědomo jest, že mnoho vod teče do moře, mnoho potokuo a potuočkuo do moře vpadá, protož odporníci moji nechť naj-prvé všecky tekuté vody svedou, kteréž do moře vpá-dají, potom já také chci vypiti, což jsem přiřekl." A hned jakž to řekl, radovalo se všeckno množství a chválili Xantha. Tu ten žák padl Xanthovi před nohy, řka: „O vysoce učený učiteli, ted já vyznávám, že od tebe přemožen sem. Protož prosím, aby ti na tu smlouvu sdělaní listové podlé vuole tvé zkaženi byli." K tomu přivolil Xanthus na žádost lidí. 38] Když pak zase domuov se navrátili, prosil Ezop Xantha, pro zasloužení jeho aby ho svobodného učinil a propustil. Ale on potupoval ho a lál mu, řka: „Jdiž tam preč ode mne, ty převelmi veliký čarodějnice, neb dnes na mně nic nevyprosíš, a vyjdi před dvéře; jestliže uhlídáš dvě vrány, tehda mi pověz, nebť jest dobré znamení dvě vrány viděti, jednu pak jest velmi zlé." Ezop vyšed uhlé-dal dvě vráně na jednom stromu seděti a hned to oznámil pánu svému. Xanthus vyšed z domu a neuhlédav než jedinú (neb druhá byla již pryč uletěla), řekl k Ezopovi: „Pověziž mi, od šibenice vyprošený, kde jsou ty dvě vrány, kteréž pravíš, že si viděl?" Ezop: „Když sem já tobě domuov praviti chodil, zatím od ní druhá pryč odletěla." Xanthus řekl k němu: „Ty podvodný lotříku, hned jest tobě to od přirození, aby ty mě vdycky tvým pliskáním a švachtáním šálil. Ale naposledy za své lsti, slibujiť, že odplatu, jakožs již dávno zasloužil, vezmeš." A hned to pověděv, rozkázal ho svléci a velmi ukrutně mrskali a biti. Té pak chvíle, když Ezopa mrskali, přišel jeden k Xanthovi, zíivě ho k obědu; a Ezop jakožto z bolesti vzkřikl: „Běda mně, běda mým plecuom, běda mně bídnému a nuznému nade všeckny nuzné, ješto já, vida dvě vráně, bit jsem, Xanthus pak, neviděv než jedinou, jest pozván na hody." Xanthus podiviv se rychlosti a vostrosti vtipu jeho, řekl k těm, kteříž ho mrskali: „Poslechněte jedné, nechte ho, nechť ho neštěstí jinde potká." Po několika pak dnech řekl Xanthus k Ezopovi: „Připrav nám strojný a hojný stuol, neb žáci moji se mnou jisti budou." A on nakoupil všeho hojnost, čehož potřebí bylo, a Šed domuov, nalezl pani na mazhauze ležící. 1 řekl k ní: „Pani, prosím vás, maličko tuto pohlédajte, aby pes té spíže nepojedl, kterouž já teď na stuol stavím." Pani řekla: „Jednom jdi, kde chceš, a nestaraj se, [39 neb já mám v zadku oči." Připraviv pak Ezop všecko, což potřebí bylo, vrátil se zase na mazhauz a nalezl pani, ana spí, hřbetem se k stolu obrátivši. I rozpomenuv se na ta slova, kterak mu odpověděla, a přilúdiv se mlče, pozdvihl jí šatuov nahoru, a odkryv jí zadek, nechal jí spáti. Přišed pak Xanthus domúv s hostmi svými a nalezv paní, ana s odkrytým zadkem spí, zarděv se, obrátil se od ní, a zavolav Ezopa, řekl: „Což to, nestydatý lotře?" Ezop řekl: „Pane můj, když sem dole strojil, což sem strojiti a zříditi měl, řekl sem k ní, aby maličko pohledala na psa, aby té potravy na stole nepojedl, a ona řekla, abych se nestaral, že zadkem hledí a v něm oči má. Potom nalezv ji, ana spí, jakož teď vidíš, i odkryl sem jí tu stranu, v kteréž oči má, aby tím lépe mohla na stůl hleděti a té potravy na stole hlédati." K tomu Xanthus řekl: „Zlotrovaný služebnice, mnohos mi lží spravil, ale nikdá hanebněji a více lotrovsky jako nyní, když si i ženu mou, i mne tak nestydatě v lehkost a v posměch uvedl. Protož nechciť tebe nyní před hostmi trestati, ale jakž se čeho najméně dopustíš a chvíli k tomu míti budu, káži tě až do smrti biti a umrskati." Po kolikas pak dnech nemnoho, když Xanthus samy v přirození mistry a orátory k večeři zváti rozkázal, řekl k Ezopovi: „Stůj u dveří a žádného neučeného sem nepouštěj, toliko samy mudrce a orátory, to jest ty, kteříž učení jsou v umění o přirození a kteříž pěkně a ozdobně mluvit) umějí." Ezop seděl u dveří, a když pozvaný přišel, chtě vpuštěn do domu býti, tehdy on potupnejmi a žertovnejmi řečmi, jakž na kom viděl a rozuměl, s nim mluvil; on pak, takové řeči od něho slyše, šel s nechutí pryč. Tak udělal druhému i třetímu i jiným více. Naposledy přišel jeden vtipu vostřejšího a žertéř velmi veliký, k kterémužto též mluvil Ezop jako i k prvním, ale ten jsa vtipnější, odpovídal mu na řeči jeho, jakž mu se slušné zdálo. Toho vpustil Ezop, a přišed ku pánu, řekl: „Kromě tohoto ještě dnes žádný v umění o přirození učený ani mistr nepřišel." Skrze to domníval se Xanthus, že jiní, kteříž zváni byli, proto nepřišli, domnívajíce se, že by je na posměch zval, i velice z toho byl zarmoucen. Ale nazajtří potom ti jistí, kterýchž Ezop vpustiti nechtěl, potkali se s ním na cestě, řkúce: „Pane mistře, tys se nám včera dosti naposmíval, neb vrátný, kteréhož si u dveří postavil, potupně nás haněje, psuov nám nadal." Z těch slov Xanthus najprvé zarmoucen byl a myslil sám v sobě: Zd -li se těmto co jako ve snách, Čili opravdovú věc mluví? Oni-li mě škrabí, čili já je škrabal sem, anebť oni tak svévolně nětco vymýšlejí?" 1 zavolav Ezopa, řekl k němu: „Slyš, dobrý můj pacholíku, ty si tyto lidi potupnými slovy haněl, kteréžs měl s poctivostí přijití a míle přivítati?" K tomu odpověděl Ezop: „Všaks se mnu na tom zůstal a rozkázals mi, abych žádného nevpouštěl, než který by byl učený a moudrý." I dí Xanthus: „A což tito nejsou učení, má milá masopustní larvo?" „Ne, zhola nic," odpověděl Ezop, „neb když sem já s nimi mluvil, oni mi nerozuměli; kterakž sem je tehdy za učené a moudré měl míti a držeti? Ale kterýž mi rozuměl, toho za moudrého sem měl a hned sem ho vpustil." Ta odpo-věd ode všech schválena byla. Po několika dnech potom, když Xanthus mezi hroby s Ezopem se procházel a svrchu nápisy nad hroby četl, nalezl Ezop nějaké litery na jednom piléři při jednom obrazu vyryté, k kterémuž po stupních nahoru jiti se mohlo. A vyryté byly první litery jednoho každého slova v řeči řecké, kteráž vyložená do řeči latinské takto sou: A G Q F 1 T A. I řekl k Xanthovi: „Pane muoj, co zname-návají litery tyto?" Xanthus pilně na ně hleděl i dlouho 40] [41 myslil, a nemoha jim rozuměti, dí Ezopovi: „Pověz, prosím tebe, co znamenají?" Ezop řekl: „Kdybych tuto poklad od zlata nalezl, co by mi za to dobrého učinil?" Xanthus řekl: „Buď dobré mysli, chci tě propustiti a ještě polovici toho zlata dáti." Ihned šel Ezop čtyři stupně nahoru k tomu obrazu a tu kopaje nalezl poklad od zlata a hned jej pánu dal, řka: „Pane muoj, prosím tebe, že mi to držeti budeš, cožs mi přiřekl." Xanthus řekl: „Tohof se nestane, leč mne naučíš prvé, kteraks ty ten poklad nalezl, neb já to více sobě vážím než to zlato." Ezop vece: „Ten, kdož tento poklad sem schoval, bezpochyby že byl veliký mistr v přirozeném umění. On sám sobě slova a litery vymyslil, kterýmiž tento svrchu nápis učinil, a znamenají ty jisté litery v latině: Ascende Gradus Quat-tuor, Fode, Inuenies Thesaurům Auri, to jest česky: Vejdi na čtyři stupně a kopaj, tu najdeš poklad od zlata." K tomu řekl Xanthus: „Jakž ty to víš? Pověz mi!" Ezop řekl: „Tak, že ty litery, kteréž potom stojí, to znamenají: T R D Q I T A, to jest latině: Tradito Regi Dionisio, Quem Inuenisti Thesaurům Auri. Těch sedm latinských slov znamenáva také sedm českých: Daj králi Dioniziovi, kte-rýžs nalezl poklad zlata." Když pak Xanthus porozuměl, že ten poklad Dioniziovi králi náleží, dí k Ezopovi: „Vezmi ty toho polovici a neprav žádnému." Řekl Ezop: „Ty mně ho nedáváš, ale ten, kdož jej tu položil a zakopal." Xanthus se zeptal, jak by on to věděl. Ezop odpověděl: „Tyto litery to ukazují: E D Q I T A. Latině takto znějí: Euntes Diuidite Quem Inuenistis Thesaurům Auri. Takto česky: Jdouce rozdělte mezi sebú, kterýž ste nalezli poklad zlata." Xanthus vece: „Jděmež domuov a rozdělme to zlato." Když pak domuov přišli, boje se Xanthus Ezopova švachtání, kázal ho vsaditi. I řekl Ezop: „Slyšte, toť sou h slibové učeného mistra v přirozeném umění, kterýž proti přirození místo svobody, kterouž mi zaslíbil, ještě mne teď do vězení dal." Těmi slovy pohnut jsa Xanthus, kázal ho zase vypustiti a řekl mu: „Chceš-Ii svobodným býti, tehda drž jazyk za zuby a netup a nehaněj mě tak zřetelně mezi všemi." K tomu takto odpověděl Ezop: „Učiň, jakž chceš, však chtěj neb nechtěj, musíš mě propustiti." Toho času velmi velicí divové dáli se v městě Sámu. Neb když obecní veselé měli, přiletěl vorel rychlým letem mezi všecken lid, kterýž na tom veselé byl, a vzal prsten, kterýmž pečetí, aneb sekrét najvyššího úřadu tomu, kterýž duochody městské všecky bral, a ten prsten řekl: „Tento-liž jest příčinou, že Sámští nechtějí mému rozkazu poslušní býti?" K tomu řekl Ezop, ohlásiv Se' takto: „Nejmocnější králi, já nižádnou mocí ani núzí, a,e dobrovolně bez všeho přinucení k vám sem přišel a Pred vámi se postavil, té naděje jsa k vám i také dověr-nosh, že mne dobrovolně slyšeti ráčíte." Když pak mu již [47 mluviti se dopustilo a toho mu přáli, vece: „Jednoho času, když jeden chudý člověk ptáky lapal, chytil také cvrčka. Ten porozuměv tomu, že by jej chtěl zabiti, řekl k ptáčníku: ,Prosím tebe, nezabíjej mne bez příčiny, nebť žádné škody nečiním ani na vobilí, ani také chmele obzírám, ale toliko s radostí a s veselím skákaje s pomocí křídel mých, zpíváním svým lidi, kteříž tudy pomíjejí, obveseluji a v dobrou mysl je uvodím a cesty i práce jím ukracuji. Také nic ve mně nenajdeš, než toliko samej ten hlas.' Slyše to ptáčník, pustil cvrčka z ruky. Tak já také prosím, králi, aby ty mne bídného a neužitečného neráčil bez viny zabíjeti, neb já nechci, anižť také mohu pro mdlobu života mého, žádnému nepravě učiniti; toliko mluvím, což užitečného a prospěšného by býti lidem smrtedlným mohlo." I podivil se král té jeho řeči a milosrdenstvím hnut jsa, řekl k Ezopovi: „Jáť tobě života tvého nedávám, ale samo štěstí. Protož žádáš-li čeho, pověz, a máť dáno býti." K tomu řekl Ezop: „Jedinké věci žádám, aby činži a berni Sámským odpustil." Vece Kré-sus král: „Nu, nechť jest odpuštěna." Tu hned Ezop padl před králem a děkoval mu z toho, že ho voslyšeti neráčil. Potom skládal tyto rozprávky, kteréž ještě podnes se nalézají, tomu jistému králi ke cti. A hned potom vzav listy od krále k mešťanom (že sou svobodní a nemají pla-titi žádných činží a poplatkuov ani berní), do Sámu se zase plavil, znamenitě a bohatě od krále mnohými dary jsa obdarován. Měšťané přivítali Ezopa a s najvětší ctí ho přijali a všecka rada i obec proti němu vyšly; a přes to všecko město pod májem sedělo, travou se posýpalo a jiným veselím i tanci ozdobováno bylo. Tu jest uveden Ezop na místo, kdež věci obecné se oznamují, a dal jim královské listy, pravě jim, kterak král berně, poplatky i činže jim odpouští a je při jejich svobodě zuostavuje. Po některém pak času táhl Ezop z Sámu preč skrze mnohé země a krajiny, dávaje lidu rozličná naučení v rozprávkách a v podobenstvích, a učil lidi po všech těch zemích, skrze kteréž táhl. Přišed pak do Babylonu a tu svou moudrost oznámiv, od krále Lycera byl velice ctěn. Neb toho času byl ten obyčej mezi králi, když majíce pokoj, skryté otázky a zatmělé na se vydávali jakožto pohádky nějaké, a ty sobě psané posílali tak pro kratochvil a žert, a když ti, kterýmž poslány byly, vyložili jich nemohli, tehda tomu, od kohož k němu ty pohádky poslány byly, zase s těmi dary, o kteréž se založili, posílali- Ezop pak uměl ty pohádky a otázky moudře a rozumně vykládati i na ně od poved dávati, ješto tudy skrze své výklady znamenitého a velice mocného pána svého dělal. K tomu vymejšlel králi zvláštní a ncslejchané Pohádky a otázky, kteréž by měl jinejm králuom k hádaní a k vykládaní posílati, a když který na ně neuměl "dpovědi dáti a jich vylo/.iti, ten hned musil tomu králi daň dáti. A tak království babylonské rozšířeno, rozhlášeno a vysoce v poctivosti rozneseno bylo. Dále potom, když Ezop žádného syna neměl, sám sobě zvolil jednoho dosti podobného mládence za syna, Jménem Enum, kteréhož před krále často vodil, jemu jej porúčeje a zchvaluje, jako by jeho vlastní syn byl. Ten patý Enus potom obcoval s jeho kuběnou a obávaje se, kdyby se někdy Ezop toho dověděl, že by se na něj těžce rozhněval, a tak nevinně osočil ho k králi, udělav falešné listy poci jménem Ezopovým k těm, kteříž proti králi byli, 3 zapečetiv je sekretem Ezopovým, poslal je k králi. Ti Pak listové toto v sobě zavírali, že přiříká a připovídá kráh' tomu, že pilnost chce přičiniti, aby mohl všecky Pohádky uhodnouti a na ně odpovědi slušné dávati. ida ty listy král Lycerus zapečetěné sekretem Ezopo- 48] [49 vým, uvěřil toho Enovi, a velice se zarmútiv, rozhněval se na Ezopa a rozkázal Hermippovi, aby hned bez meškání kázal ho zabiti. Ale Hermippus přál mnoho dobrého Ezopovi a choval ho dlouhý čas v jednom tajném hrobě. Však proto statek jeho byl Enovi dán. Po některém pak času, když se ta pověst roznesla, jak by Ezop zahynuti měl, hned potom král ejiptský Nekte-nabus poslal nějaké.otázky a pohádky v listech králi Lycerovi, kteréž takto a k tomuto rozumu psány byly: „Nektenabus, král ejiptský, králi babylonskému Lycerovi vzkazuje pozdravení. Chtěl sem věži stavěti, kteráž by nedosahovala nebe ani země. Prosím tebe, že mi ty zedníky a dělníky pošleš, kteříž by mi ji ustavěli. Na to když mi odpověd dáš, za deset let beř daň a duochody z zemí mých." Slyšev Lycerus toto vzkázaní, náramně smuten byl a z veliké ouzkosti a zámutku poslav pro moudré své, aby na tu otázku odpověd dali, jím rozkázal. Když pak všickni ti jeho mudrci v pochybnosti byli a té otázce odpovědíti nemohli, padl Lycerus na zemi a řekl, těžce vzdychaje: „Běda mně, že jsem kdy sloup a podporu království mého ztratil! Jaká jedné příčina mne k tomu přivedla, že sem dopustil Ezopa zabiti!" Znaje pak Hermippus velmi zarmouceného pána svého, všed k němu, řekl: „Nemáš se tak příliš velmi rmoutiti ani starati, nebf sem ho nedal zabiti, ale vždycky sem to přemyšloval, že když tehdyž tobě toho líto bude. Protož věziž to, že ten, kteréhožs rozkázal zabiti, ještě živ jest; a pro strach, boje se tebe, v jednom hrobě až do dnešního dne sem jej živého dochoval." Slyše to král, hned vstal nahoru s velikú radostí, a objav l lermippa rukama svýma, řekl: „Jest-li to pravda, jakož pravíš, a Ezop živ jest, tehda jsi mi tento dnešní den k věčné radosti a k veselí, dokudž sem živ, přivedl; neb jestližes jej při životě zachoval, mé království si upevnil." I přikázal, aby jej hned k němu přivedli. Ezop již byl hubený, bídný, škaredý. A když před krále přišel, obrátiv se král od něho a těžce vzdechnuv, řekl: „Hned zrnej a voblec jej." Když pak Ezop zmyt byl a v šaty jiné oblečen, šel na síň královskou a pozdraviv krále poctivostí, kteráž na něho slušela, vypravoval věc svou králi, kterak jest od zvoleného svého syna, nevinný jsa, křivě omluven a osočen. Tu král hned rozkázal, aby toho Enum hned tou smrtí, kterouž měl Ezop sjíti, z světa sprovodili. Ale Ezop prosil krále, aby mu jej v moc jeho dal. Potom vzav král ten list od Nektenába, dal jej Ezopovi čisti; a Ezop přeběhv jej, nedal na něj žádné odpovědi, než vece k králi: „Králi milostivý, piš zase v tato slova a tento rozum, že jakž zima pomine, hned mu chceš dělníky posiati, kteříž by jemu tu věži stavěli, a chceš mu také toho času odpověd dáti na jeho všecky otázky." Král poslal hned zase toho posla z Ejipta domuov s takovými listy, jakž mu Ezop radil. Potom rozkázal, aby Ezopovi všecken statek jeho zase dali a v první hodností aby ho postavili. A dal Enum Ezo-Povi, aby s nim dělal, co by chtěl, a pomstil se nad nim podlé své vuole. Ale Ezop dobrotivě s ním nakládal, trestal ho a vedl s pilností takovými slovy: „Synu, na učení má pamatuoj a je v pokojném srdci slož, neb v cizích věcech my moudří sme, jiným radu dáváme, ale sami sobě raditi neumíme; jsi-li ty pak člověk, tehda mysl, aby lidské vuoli poddán byl. Boha máš nade všecko ctíti a takť se všecky věci šťastně povedou. Králi hleď se zachovati, tenť tobě muože časem mnohého trápení ujiti, člověče, máš lidsky živ býti, nad zlými buoh bude mstíti. Veliký jest hřích člověka nevinného obtížiti a těžkost na 50] [51 něho uvésti. Protivenství s dobrou a udatnou myslí snášej, proti nepřátelóm svým zuořivě a směle se ukaž, aby tebe nepotupovali; ale přátelóm svým dobrotivý, povolný i služebný buď proto, aby oni tobě den ode dne dobrého přáli. Nepřátelóm svým žalosti i všeho neštěstí žádaj, ať by nemohli škodili tobě, ale přátelóm svým štěstí a všeck-no dobré vinšuoj. S manželkou svou mluv opravdové věci, a jakož sluší, tak s ní obcuoj; nebť ženy jsou vrtké mysli a viklavé, a když se jim pochlebuje, ke zlému nakloněny bývají. Nevěrného a zlého tovaryšstva se varuoj, neb nechť se lotru jak chce dobře vede, protoťsvé chytrosti nenechá. Raději užívaj uší nežli jazyku, neb jazyk musíš mistrovati a pro něj se mnoho učiti i také mnoho pokusi-ti. Mezi ožralci málo mluv, neb tu se za moudrého nepočteš, než posmívatiť se budou. Těm nezáviď, kterýmž štěstí přeje, ale raději s nimi se raduoj; neb závist žádnému více neškodí jako tomu, kdož závidí. Čeládku svou v přízni chovaj, aby se toliko tebe nebáli jako pána, ale jako toho, kterýž jím všeho dobrého přeješ, ostejchali. Odtud zachovaj, ať by se řeč před rozumem neutíkala. Nikdá se nestyď, když se máš čemu dobrému učiti. Ženě se tajných věcí nesvěřuoj, neb jest ona blekotná a pliska-vá. Což každý den prácí svou získáš, toho k budoucímu času přispořůj, neb lépe jest, aby nepřáteluom po smrti zuostalo, než by, dokudž by živ byl, od přátel opuštěn jsa, z potřeby žebrati měl. Pozdravuoj rád, neb i psi, vrtíce vocasy, chleba sobě zasluhují. Velmi mrzká a nepříjemná věc jest žerty z chudých míti a jim se posmívat! Což užitečného jest, tomu se učiti neprestávaj a po múdrosti ustavičně se ptaj. Což od koho vypuojčíš, to zase navrať, což najspíš muožeš, ať by potom tím vochot-nějí puojčili. Muožeš-Ii komu co prospěti, toho sobě uči-niti neobtěžuoj. Lehké žváče a zlolajce z domu vyháněj. Svých slov i skutkúv přátelóm svým mlčelivým se svěřuj, však tak dělaj, aby toho potom nepykal. Jestližeť na tě neštěstí přijde, toho těžce nenos, ale lehkomyslně sobě to obrať. Zlým a zlobivým rady nedávaj, ve zlých mravích a obyčejích žádného nenásleduoj. K hostem a k přespolním vesele se ukazuj, aby tebe též tím vděčněji, když by vandroval, přijali. Dobré učení jest najlepší lékařství proti mysli neřestem. Tenť právě šťastnej slouti muože, ktož věrného přítele má. Nic tak tejného není, aby toho čas najevo nevynesl." Tou takovou zprávou a učením již napraveného nechal Ezop Ena odjíti. A Enus z toho učení sám k sobě přišed, velice toho želel, že Ezopa tak těžce obžaloval a skuoro o hrdlo připravil. 1 zasteskši sobě, všed na jednu převelmi vysokú věži, a s ní doluo skočil a tak hanebné život svuoj skonal, neb také zle živ byl. Když se pak již ty věci vykonaly, kázal Ezop ptáčníky svolati a rozkázal jím, aby mu čtyři mladé orly zjednali a H aby byli z pokolení velikých orluov. A když mu je přinesli, učil je, vábě se s nimi, nahoru a doluov za masem •étati a k nohám jim přivázal korbičky k tomu připravené a do nich malá pacholátka s masem vsadil, a jakž oni koli h'm masem hnuli, nahoru aneb doluov za sebou je vábíce, tak se ihned ti orlové obrátili a za tím masem letěli. Kďyž pak již ti ptáci hotoví byli a dnové delší byli, Ezop táhl přes moře s dopuštěním krále Lycera do Ejiptu s dověrností a s velikou nadějí, že těm z Ejiptu veliký div učiní a ukáže. Vidouce pak Ejiptští velikou nepodobu při Ezopovi, měli z něho posměch a za lehkého kej klére jej Pokládali. A tomu nerozuměli, aby časem škaredé nádo-by balsam v sobě držely, a to jest najdražší věc ze všech tekutejch věcí, a velmi často najčistší víno z hliněnných nádob se pije. Vtom šel Ezop na palác královský a upadl [53 před králem na kolena. Král ho přívětivě přivítal, sedě v svém majestátu, a řekl k němu: „Komu mne přirovnáváš?" Ezop řekl: „Přirovnávám tebe k slunci, neb se svítíš jakožto kolo slunečné a tvoji blyští se okolo tebe jakožto blesk, kterýž slunce z sebe vydává." K tomu řekl Nekte-nábus: „Kterak šacuješ království Lycera proti mému?" Ezop uškrnuv se řekl: „Není pod tvým, ale mnohem více nad tvým; neb takovým zpuosobem, jakž slunce zastě-ňuje měsíc, takť zastěňujc království Lycera svým bleskem království tvé." Nektenabus podivil se tak rychlé odpovědi a prostrannému vypovídaní jeho a řekl: „Přivedl-lis mi ty dělníky, kteříž tu věži stavětí mají?" Ezop řekl: „A pročež bych nepřivedl, jednom mi ukaž místo, kde ji stavětí chceš." Král hned vyšel z města na pole a ukázal mu místo, kde by ji stavětí chtěl. Ezop posadil na Čtyři úhly toho místa ty čtyři vorly s těmi korbičkami aneb pytlíky k tomu připravenými a ta pacholata v těch pytlících přivázal vorlúm k nohám, kterýmž maso na rožních do rukou dal a kázal jim, aby to maso vysoko nahoru vyzdvihli. A když vorlové za tím masem vdy nahoru letěli, pacholata křičíce velely sobě kamení a vápna podávati i jiných potřeb k stavení, řkouce: „Podajte nám vápna, podajte kamení, podajte dříví, podajte jiných potřeb k stavení!" Vida to Nektenabus, řekl k Ezopovi: „To jest divná věc, že lidé v vaší zemi létati mohou!" Ezop řekl: „Jinačí já nevím, než že drahně jich může létati. Ale pověz mi, poněvadž člověk si, proč se smíš proti Bohu napoly vyvyšovati?" K tomu řekl Nektenabus: „Ezope, vyznávám, že jsem přemožen; ale prosím tebe, že mi na mou otázku dáš odpověd. Rozkázal sem herky z země řecké sem přivésti a ony bývají mi březí od řehtání těch koňuov, kteří sou v Babylóně." Ezop řekl: „Zítra ráno 54] chci tobě na to odpověd dáti." Když pak domuov do hospody své přišed, poručil služebníkuom svým, aby mu kočku polapili anebo někde zjednali. Oni hned jemu kočku velikou zjednali a on ji rozkázal zjevně metlami mrská ti. Uznavše to Ejiptští, chtěli mu tu kočku vzíti, a nemohouce toho učiniti, běželi k králi, vypravujíce mu, co by se dálo. Král rozkázal Ezopa zavolati a řekl k němu: »lJroč to děláš, Ezope? Zdali nevíš, že my pod způsobem kočky ctíme boha?" (Neb ten obyčej jest v Ejiptě, že obraz kočičí nad jiné obrazy ctí.) Ezop řekl: „Tato kočka této předešlé noci králi Lycerovi škodu znamenitú učinila, takže mu dobrého štipáka, kterýž mu všecky hodiny v noci oznamoval, udávila." K tomu řekl Nektenabus: "Ezope, já jsem se nenadál, aby na tebe lháti slušelo, nebť to býti nemůže, aby kočka za jednu noc do Babylona doběhla a zase sem." Ezop uškrnuv se, velice se roz-chochtal, řka: „Takovouž měrou tato kočka do Babylonu doběhla a zase sem přiběhla, jako herky řehtáním koňuov z Babylona březí bývají." Nektenabus chválil ntoudrost Ezopovu nad jiné. Druhého dne rozkázal Nektenabus své mudrce svola-»' ze všeho města řečeného Slunce a povědíti jim o Ezo-Povi. A zval je k večeři a Ezopa také s nimi. Když pak k stolu sedli, dí jeden z nich k Ezopovi: „Já to pravím s odpuštěním tvým, že jsem od boha sem poslán, abych s tebou mluvil. Co ty k tomu říkáš?" Ezop řekl: „Buoh toho nežádá, aby se lidé učili lháti, protož tvá řeč ukazuje že nejsi boha bojící." Druhý řekl: „Jest jeden veliký chrám a v tom veliký sloup, na tom stojí dvanácte měst a každé město jest přikryto třidcíti trámy, na kterýchž dvě věci ustavičně běží." Ezop vece: „Tu pohádku děti v Babylóně mohly by uhodnouti. Chrám jest okršlek Světa, sloup jest rok, dvanáct měst jest dvanácte měsí- [55 cuov v roce, třidceti trámuov jest třidceti dní každého měsíce; dvě věci sou, kteréž ustavičně na nich běží, den a noc, kteréž, ustavičně běžíce, jedna druhou žene." Tu řekl Nektenábus k svým starším: „Děje se spravedlivě, že já musím králi Lycerovi dan dávati." K tomu jeden z rady jeho řekl: „My mu chceme ještě jiné pohádky nežli tu vydati. Co jest to, čehož jsme nikdá neslyšeli ani neviděli?" Ezop.řekl: „Ráno vám chci na to odpovědíti." A šed domů, složil falešný list, v kterémž král Nektenábus vyznává, že jest dlužen králi Lycerovi šest set tisíc zlatých a že mu jich Lycerus puojčil, kteréž mu dáti připo-věděl v tom času, kterýž pominul; a toho listu podal Nektenabovi, když byl na svém palácu. Když pak list ten čten byl, podiviv se tomu král, řekl k radám svým: „Víte-li aneb viděli-li ste neb slyšeli, že bych já od krále Lycera té summy vypuojčiti měl?" A oni odpověděli: „My sme toho nikdá neviděli ani neslyšeli." K tomu se hned, tu stoje, Ezop přimluvil: „Jest-li pravda, jakož pravíte, tehda sem já váší pohádku uhodl." A hned Nektenábus zkřikl: „Blahoslavený si, Lycéře, pro toho jediného človíčka!" A hned poslal zase Ezopa domů i také ty daně králi Lycerovi, kteréž mu propadl, s ním. Vrátiv se pak Ezop zase do Babylonu, vypravoval králi Lycerovi, co v Ejiptě dělal, a tu daň anebo činži od Nektenaba jemu dal. Protož rozkázal Lycerus, aby Ezopovi ke cti a slávě slúp zlatý postavili k odplacení jeho dobrých skutkuov a činuov. Po několika málo dnech potom táhl Ezop preč, žádaje zemi řeckou ohledati, však s odpuštěním Lycera krále, neb mu přiřekl, že chce zase do Babylona přijeti a ostatek života svého tu dokonati. Táhna pak skrze města a země řecké, všudy po všech místech moudrost svou rozprávkami a básněmi oznamoval. Naposledy přišel do města Delfos, velmi veselého a plného duchovenství a náboženství rozličného. Tu za ním mnoho šlo lidu, aby ho sly-šeti mohli, ale žádné poctivosti v tom městě mu neokázali. Tu řekl Ezop: „Vy, muži z města Delfu, podobní ste dřevu, kteréž z moře na břeh vyvrženo bývá, poněvadž, když zdaleka jest, zdá se veliké býti, a když se přiblíží, na oko se vidí, že malé jest: tak já, když sem daleko od vašeho města byl, domníval sem se, že byste vy najrozumnejší a najmoudřejší byli, ale blíže přijev, poznávám, že ste ze všech najnezpuosobnější a najnetrefnější." Slyšíce pak to muži z města Delfu, řekli sami mezi sebou: „Tento v jiných městech mnoho lidu po sobě potáhl a svým pomlouváním mohl by naší slávy a cti umenšiti aneb Zhola nám všecknu odjíti, teč my jí brániti budem." A tak vešli v radu, kterak by ho z světa svésti mohli jakožto neužitečného buřiče a kosteluov vylamovatele. A nesmějíce ho zřejmě pro lid zahladiti, navedli na služebníka Ezopova, když by páně věci svazoval a preč táhnouti se sh*ojil, aby oni, vezmouce koflík zlatý v chrámě Apollino-yě/ tajně jej zavázali do tlumoku jeho, že Ezop nic nevěděl o té lsti, kterouž oni složili byli o něm. A když do Pocidy přišel, pospíchali za ním z Delfu, honíce ho, a jali h° s velikým křikem. A když se Ezop ptal, proč by ho Jímali, oni křičeli: „Nešlechetný zločince, pročs chrám APoIlinuo tak hanebně vzebral?" Když pak zjevně tomu Ezop přede všemi odpíral i také svedomí těch, kteříž proti němu je vydávali, haněl, ti, kte-riz posláni byli, hned rozvazovali tlumok jeho a nalezli v něm ten zlatý koflík a každému jej ukazovali jednomu P° druhém, pravíce a takovou pověst o něm rozhlašujíce. °toni Ezopa jakožto jiného kostelního zloděje s velikejm 'ukem a křikem do žaláře vedli. Ezop pak o vší té nevěře a lsti složené nic nevěda, prosil, aby ho pustili, ale oni 56] [57 mnohem tíže ho vsadili. Vida pak Ezop, že žádné cesty najiti nemuože, aby se mohl odtud vyprositi, i to také poznav, že všecka rada proti němu jest, těžce té křivdy a toho neštěstí želel. A již k v žaláři sedícímu přišel jeden k němu, s nímž prvé známost měl, jméno jemu bylo Demas. Ten vida ho zarmouceného, řekl k němu: „Proč se tak velmi rmoutíš? Buď dobré mysli a měj dobrou naději, sám se těše." Potom měšťané z Delfu v odevřeném soudu odsoudili Ezopa jakožto jiného kostelního zloděje a vyvedše ho z žaláře, na skálu vysokou ho přivedše doluo ho sstrčiti chtěli. Porozuměv tomu Ezop, řekl k ním: „Toho času, když nerozumná zvířata pokoj měla, stovaryšila se myš s žábou. Potom ji zvala k večeři; a všedše spolu do jednoho bohatého člověka Špižérny, v kteréž nalezly chléb, med a fíky, a sice ještě rozličné jiné dobré pokrmy. Tu řekla myš k žábě: ,Již jez a vybíraj sobě, z kterýchž po-krmuov chceš, a to z těch, kteříž se tobě najlépe líbí.' Když pak se již s radostí rozličnými pokrmy nasytily, řekla žába k myši: ,Již já také chci, aby ty mého pokrmu koštovala, protož podiž se mnou. Však jestliže k plynutí lenivá si, aby se tobě žádná škoda a nic zlého nestalo, chci já tvou nohu k své přivázati.' A svázavši její a svú nohy v hromadu, do vody s ní vskočila, a tak plynoucí, myš za sebou táhla. Porozuměvši pak myš, že již umříti musí a od žáby sjíti, těžce toho želela a naříkala, řkúci: ,Já lstí zahynu, nic vinna nejsouc; ale z těch myší, kteréž živy zuostanou, přijdouť, kteříž smrti mé pomstí.' A vtom přiletěv luňák svrchu nad jezero a pochytiv tu myš s žabou, obě je snědl. Téžť já nevinnej od vás z světa sveden budu a vy potom jinou spravedlností trestáni budete; nebť Babylon a země řecká mne pomstí i smrti mé, kterouž vy mně činíte." A ačkoli ti z Delfu to slyšeli, však proto nechtěli ho pustiti, ale násilně z města ho vedli a jemu smrt učiniti chtěli. Ale však ještě tu vyklouzl jim a utekl do chrámu Apolli-nova na oltář jeho. Proto mu nic nespomohlo, ani ten outěk, ani ten oltář, neb ti z Delfu vytáhli jej mocí z toho chrámu a s hurtem velikým s oltáře ho ssadili a k místu ho přivedli, kdež ho měli doluo sstrčiti. Když pak Ezop uviděl, že ho tak vohavně vedou, řekl k ním: „Vy neřádní měšťané z Delfu, ani boha ctíti chcete, ani jeho chrámu, do kteréhož jsem vám nejprve utekl." Však oni nic na jeho slova nedbali, ale předse ho k místu popravnímu vedli. Vida pak Ezop smrt již sobě nastávati, řekl: „Vy zlobiví a ukrutní lidé, poněvadž vašeho předsevzetí změniti radou svou nemohu, ještě vás prosím, abyste mou tuto báseň opravdu slyšeli a k srdci ji připustili. Žena jedna měla dceru pannu, a tu bláznovou. Ta s velikým náboženstvím boha prosila, aby její dceři rozum vliti ráčil. Když pak to často a zřetedlně činila a na bohu toho žádáte, porozuměvši ta bláznivá panna těm slovům od mateře, zpamatovala je. Po několika pak dnech šla s mateří do dvora a stojeci za dvorem u zadních dveří, uhlédavši jedno sedlské pachole, že chce na voslici vsednouti, řekla jemu: ,PachoIíčku, což tu děláš?' A on řekl: ,Chci do té voslice rozum vliti.' A ihned ta bláznivá panna, vzpome-nuvši na slova materina, řekla: ,Mnedle, pacholíčku, vlej jej ve mne také, a toho darmo neučiníš, nebo mátě má velice tobě bude děkovati a přes to ještěť to dobře zaplatí-' Ten sedlák nechá v voslice, nuž se on na pannu, aby v ni rozum vlil. A jsúci již porušena, s radostí k mateři kežela, řkúci k ní: ,Matko, raduj se, neb skrze tvú modlitbu rozum sem přijala.' Mátě řekla: ,Ó má milá dcero, což °Uoh mou modlitbu uslyšal?' ,A jak jinač,' řekla bláznivá dcera.,Mládenec jeden měl obdélní roubíček se dvěma 58] [59 přivěšenýma žaludky, těmi mi do života jej vždy picho-val a tak chvíli dobrú dělal a mně dosti chutno i libo bylo, takže sem znamenitě učila v tu chvíli rozum a smysl do mne býti vlitý.' Tu řekla mátě k ní: ,Ach, bědaž mně, dcero, měla-lis kdy prvé který smysl nebo rozum, jižs jej nyní naprosto potratila.' Takf i vám se přihodí, měšťané z Delfu, že měli-li ste prvé kdy jakou moudrost, když se domníváte, že skrze mne nevinného nětco sobě užitečného způsobíte, však potratíte chválu váši a zejskáte sobě věčné nepřátely a hněv. K tomu slyšte ještě jimi báseň: Dědinník jeden zstaral se v svobodném dvoře, takže nikdá do žádného města nechodil, a žádaje, aby mohl město vohlednti, prosil přátel svejch, aby jej do něho dovezli. Oni zapřáhše vosly do vozu a dvořáka toho na vůz vsadivše, takto k němu řekli: ,Mrskaj jednom a žeň ty vosly, teda oni sami tebe do města dovezou.' A když se ten starej dvořák tak vezl, strhši se vítr, všecken prach zbouřil, a sehnav mračna, tmu učinil, takže ti voslové z pravé cesty zbloudili a přišli s ním na velmi vysokú skálu a na nerovnú cestu. Poznav sedlák starost smrtedl-nú, takto hlasem zavolal: ,Ó Bože, v čem sem já tebe rozhněval aneb urazil, že tak hanebně a bídně musím um řiti? A ještě ne od koní plachých ani rytířských, ale od najmrzčejších vosluo z světa sveden budu.' Tak také já velikú žalost mám, že sem od urozených a znamenitých lidí nezahynul, ale od ničemných, neužitečných lotruo musím zabit býti." A jsa veden branou k místu popravnému, opět báseň rozprávěl: „Člověk jeden zapálil se milostí k dceři své a odeslav ženu svú z města do vsi, dcery s sebou nechal. A když ji porušoval, řekla dcera k němu: ,Otče, přeha-nebnú věc činíš. Raději bych s stem cizích Činiti měla nežli s tebou.' Tak i já pravím, vy mrzcí a hanební měšťané, že bych raději vandrovali chtěl skrze všecku Sicilí a skrze místa najnebezpečnejší v moři, skrze skalí, když by najprouže lodí hnala, a skrze najhlubší víry v moři, než tak hanebně od vás sjíti. Avšak vám ještě jednu báseň povím, zdali by ale tou srdce váše kamenné mohlo obměkčeno býti: Zajíc hnán jsa od vorla, skryl se v lúži hovniválovu, žádaje skrze něho při životě zústati a zachován býti. Hovnivál prosil vorla, aby již poddávajícím se sobě nepohrdal a aby ho nezabíjel, a to aby pro Jupitera, krále jiných všech bohův, udělal. Ale vorel hněvem křídly zatřepav a hovnivále od sebe odraziv, zajíce roztrhši snědl. Hovnivál potom za vorlem letěl, aby o hnízdu jeho zvěděl, a vletěv tam, vajce jeho vymetal a potloukl. Vorel těžce to nesa, kdo by to tak smělej byl, že by mu překáželi směl, myslil. Ihned po druhé na vyšším místě hnízdo sobě udělal. 1b též mu hovnivál učinil. Vorel pak již žádné rady nevěda, vletěv k Jupiterovi (neb jeho pták jest) do lůna jeho, po třetí vejce položil, s pilností mu je poroučeje a žádaje, aby ostříhána byla. Hovnivál udělav anebo naválev sobě kouli z lajn a také se tam vpraviv, bohu ji do klína uvrhl. Jupiter vstav, aby lejno vyvrhl, ' vajce také z klína vykulil, kteráž upadše ztloukla se. Vyrozuměv pak hovniválovi, že by to proto učinil, aby se nad vorlem pomstil (nebo netoliko mu křivdu učinil, ale 1 samému bohu Jupiterovi křiv byl a jeho nectil), pověděl Vorlovi, že by hovnivál toho jeho zámutku příčinou byl a spravedlivě že by to činil a jej zarmucoval. Nechtě pak, aby vorlové řídcí byli, radil hovniválovi, aby se s nim smíři|; a když ho k tomu přivesti nemohl, na jiný čas aby Se vorlové hnízdili, učiniti musil, totižto když by hovni-válové nebyli. Tak vy také tohoto boha nepotupujte, 61)] [61 k kterémuž sem já se utekl, totižto Apollina, aby se též na vás pro váši nespravedlivost a ukrutnost proti mně ukázanou nerozhněval." Ale oni se na to nic neobrátili. On pak zlořečil jejích zemi a prosil boha nejvyššího, aby ho pomstiti ráčil. A ihned potom s jedné skály vysoké doluo ho sstrčili, a tak Ezop bídně skonal život svůj. Po jeho smrti přišla na ty měšťany náramná drahota, mor i veliké nemoci morní. O kterúžto věc ptali se boha Apollina a on jim odpověd dal, že duši Ezopovu ukrotiti mají a s sebou smířiti. Tu teprv porozuměli a utichli, že Ľzopa nevinné zabili, nový chrám mu ustavěli a k jeho věčné památce obraz jeho v něm postavili. Ale řecká knížata uslyšavše o smrti Ezopove, s vojsky velikými proti těm měšťanóm táhli a pilné se vyptali, kteří by vinní a příčinou smrti Ezopovy byli. Těm všem (jakož hodné bylo) touž smrt učinili, kterouž on z tohoto světa sprovozen jest. EJLENŠPIGEL 62] HISTORIE 1. KTERAK EJLENŠPIGEL SE ZRODIL A TŘIKRÁT POKŘTĚN BYL. V zemi saské v jednom lese ležela jedna vesnice, kterážto se jmenovala Knettlingen, když jest se to pokorné dítě Ejlenšpigel narodil. Otec jeho se jmenoval Ejlenšpigel a matka jeho Anna Vejbikova. Když pak to dítě již dost živné bylo, poslali ho ke křtu a jméno jeho nazváno bylo Ejlenšpigel. Po vykonaném křtu [....] ty staré babičky, jak letního času obyčej na daleké cestě bývá, když člověk tuze uhřije, čerstvým trunkem se rád občerství, [tak] i ty staré babičky šly taky do hospody [s tím] dítětem, aby se taty kmotrové a kmotry obveselili. Přišel Čas, že s tím dítětem museli se domu navrátiti. Bába chúďatko, která to dítě nesla, přišla na cestě do veliké bídy a ouzkosti, neb ona z jedné vysoké lávky nebezpečně dolu spadla. v«ak (jakž říkáváme, že nebrzy kopřivu mráz zarazí) tomu dítěti se nic nestalo, jen toliko že se v blátě pomátlo, ale zase se mu z toho bláta hned pomohlo. A tak Ejlenšpigel třikráte za den byl křtěn. Nejdříve svatým kftem, po druhý v louži a po třetí v teplé vodě. A to bylo První znamení velikého neštěstí, což to dítě (jakž potom Popsáno) v celým svým životě očekává ti musí. Neb nevěra taky mnohdykráte svého vlastního pána bije. [65 HISTORIE 2. KTERAK VŠICKNI SEDLÁCI A SEDLKY NA MLADÉHO EJLENŠPIGLA ŽALUJÍ, A KDYŽ JEST SEDĚL ZA OTCEM NA KONI, UKÁZAL LIDEM NAHOU PRDEL, ABY MU DO NI KOUKALI. Když jest Ejlenšpigel z dětinství vyrostl, takže již choditi mohl, dal se taky najiti mezi malé děti a hodné se s nimi na ulici tumloval, neb.taky pozadu i napřed jak nejmi-lostnější opička vyhlížel... když pak byl čtyry léta starý, tu se víc a víc v svém šibalství rozmáhal, takže otec od svých sousedův každodenně velikou nepříležitost a zaneprážnění měl, kteřížto na EjlenSpigle, jak by zlý, mladý, nesmyslný blázen byl, žalovali. Nu ačkoliv otec že jest ho slovy dobře potrestal, však Ejlenšpigel vždyckny se bláznivě stavěl a vymlouval. Otec pak, aby pravdu vyzkoumán' mohl, smyslil sobě, aby Ejlenšpigla na nějaký čas, když sedláci na ulici budou shromáždění, na koně za sebe posadil a jeli. Když pak čas přicházel, zapověděl Ejlenšpiglovi, aby za ním pěkně a tiše seděl. Co jest sobě Ejlenšpigel nevymyslil, to poslušné děťátko? Zvednul sobě vzadu košilku nad prdel a tu mu sedláci všichni museli do prdele koukati jako do nového zrcadla, a zase se tiše posadil. Tu hned lidi začali na Ejlenšpigla křičeti: „Fuj, hanba, toho mladého blázna!" Milý otec nic neviděl, kterak se to děje, k tomu ještě Ejlenšpigl žaloval otci: „Múj milý otče, ty dobře vidíš, kterak za tebou tiše sedím a žádnýmu nic neříkám, a předce mne lidé bláznem nazývají." Otec jeho nedlouho se rozmejšlel, posadil ho před sebe. Ale Ejlenšpigel, že jest před otcem nic nechtěl činiti, předce na lidi hubu a jazyk vyplazoval. Tu lidé se sbíhali, řkouce: „Podívejte se, podívejte, jaký jest to mladý blázen!" Otec pak jakožto jeden sprostáček žád- nou vinu na něm nenalezl, řkouc: „Ty jsi se, milý synu, v nešťastnou hodinu musel naroditi, a proto tě miluji." A tu se do magdeburské země, odkudž jeho žena byla, odebral a tam umřel, opustivše ženu i dítě v veliké chudobě. Ejlenšpigel, ačkoliv žádného řemesla neuměl a byl již starý šestnácte lét, předce byl dosti chytrý a cvičený v mnohých bláznivých věcech. HISTORIE 3. KTERAK EJLENSPIGLÚV OTEC ZE VSI KNETLINGEN SE STĚHOVAL K VODĚ SÁL ŘKCENÉ A JAK SYN JEHO EJLENŠPIGEL pO PROVAZE CHODITI SE UČIL. A jakož v přísloví lidé říkají: Když kočka z domu ven vyjde, tehdy myši bezpečnou hru mají, tak se stalo po smrti Ejlenšpiglova otce. Když matka jako žena stará, neduživá a nemocná s Ejlenšpiglem moci neměla, on z Příčiny zahálky všetečně a lotrevsky sobě počínati 1 tomu se učiti počal. Nebo když matka jeho v jednom domě bydlela, jehožto dviir k vodě Sál chejlil se a o EjlenŠpigle starost velikou měla a od něhož tak jsoucí sešlá žádného bláznovství trpěti nechtěla. Ejlenšpigel na Patro domu všed, po provaze choditi se učil tak dlouho, až jednou od matky s velikým kyjem na provaze postí-žen jsa, na střechu, kdežto dosáhnouti ho nemohla, zahnán jest, což on tak dlouho trpěti musil, až z trestání jejího vyrostl a již pro věky sešlost matky žádné péče na ní více neměl, takže kradí na větším díle po provaze choditi se naučil a tak sobě umyslil, aby své umění zjevně Pfed lidmi ukázal. I roztáhl provaz od zadku domu přes 66] [67 vodu řečenou Sál a k druhému domu naproti za vodou jej přivázal. Když lid obecní, mladí i staří, takové neobyčejné hře srozuměli, veliký dav okolo provazu byl a náramně tomu se divili, že Ejlenšpigel tak směle a slavně po tom provaze kráčel a viděti se dal. Ale štěstí, kteréž řídko nětco s pouhým veselím vykonatí dopouští, odporné semeno mezi tyto věci uvrhlo. O čemž matka jeho z velikého křiku lidu zvěděvší, aby syna svého podlé možnosti pro to chytře trestati mohla, do zadního domu se vloudila a provaz ten na dvě peřezala. Tehdy ten dobrý mistr Ejlenšpigel doprostřed té vody Sál upadl s velikým smíchem lidu a velmi dobře se zkoupal. Tu teprv počali se všickni smáti, což také těžce nesl Ejlenšpigel, že žádného slova promluviti nemohl, a ne tak té nebezpečné lázně velmi mu líto bylo jako toho posměchu mladých i starých, kteříž za ním běžíce, z lázně ho vítali. Ale Ejlenšpigel s pilností na to myslil, jak by toho posměchu jim zase odplatiti se mohl. Tak nebohému Ejlenšpiglovi prvni jeho mistrovství zle se zvedlo. HISTORIE 4. KTERAK EJLENŠPIGEL OKOLO DVOU SET STŘEVÍCŮ NA PACHOLATECH VYMLUVIL A UČINIL, ZE SE VESMĚS VŠICKNI RVALI. Potom v krátkém času Ejlenšpigel škody a posměchu zkoupání svého pomstili se chtěje, roztáhl provaz od jednoho domu přes vodu Sál k druhému, tím navedl lidí, jako by opět po provaze chtěl choditi, a lidé mladí i staří hned k tomu se sběhli. I řekl Ejlenšpigel k pacholatům, aby mu každý svého levého střevíce podali, že by jim čistý kus na provaze s těmi střevíci ukázati chtěl. Pacholata tomu věřivše střevíce zouvali a Ejlenšpiglovi je dali, kteréž on na šňůru sebral a na provaz s nimi vlezl, jichžto okolo dvou set bylo. 1 dívali se na Ejlenšpigle mladí i staří a domnívali se, že by nětco potřebného s nimi dělati chtěl. Někteří z těch pacholat smutní byli, nebo střevíce své byli by rádi zase měli. Když pak Ejlenšpigel na provaze seděl a šermířství své vykonal, tehdy na tom provaze volal obecně ke všem: „Hledej každý střevíce svého!", a vtom provázek přeřezal a střevíce všecky na zemi smetal, takže jeden střevíc přes druhý letěl a velmi se smísily. Tu staří i mladí k tomu se tlačili a jeden svůj střevíc uchytil tuto, druhý tamto, tento pravil: „Střevíc jest můj," a jiný mu řekl: „Lžeš, an jest můj." A tak chytili se vespolek za vlasy i počali se biti, jeden ležel zespod, druhý svrchu, jeden křičel, druhý plakal, třetí se smál. To trvaIo tak dlouho, až staří také poličky mezi sebou se dě»li, a Ejlenšpigel na provaze sedě smál se, až mu se břicho zmítalo, a volal řka: „Ha ha, již vy nyní svých stře-vícův hledáte, tak jak jsem já včera z lázně musil a pro-vozen byl/' i utekl z toho provazu, nechav tu mladých I starých, aby o ty střevíce se rvali a bili, a před mladé i staré jiti nesměl, ale v domě u mateře své seděl a střevíce své sobě plácal. Z toho se máti jeho velmi potěšila a myslila, poněvadž dělati počal, že jeho věc dobře bude, ale o tom jeho vykonalém lotrovství nic nevěděla, ale on Před dům ani vyjití, ani páchnoutí nesměl. 68] f 64 HISTORIE 5. KTERAK EJLENSP1GLA MÁTEŔ NAVĚSTI CHTĚLA, ABY SE REMESLU UČIL. Mátě Ejlenšpiglova potěšená byla, že syn její tak tichý byl, i trestala ho, že by žádnému řemeslu učiti se nechtěl. On pak mlčel jako pěň, však ona trestati ho nepřestala. Tehdy řekl jí Ejlenšpigel: „Milá matko, k čemu se kdo oddá, na tom, dokud živ jest, dosti míti bude." I řekla mu máti: „Já tomu dobře rozumím, nebo ve čtyřech nedělích žádného chleba v domě svém neviděla jsem ani měla." Odpověděl ji Ejlenšpigel: „Toť k mé řečí nenáleží, avšak chudý člověk, kterýž nic jisti nemá, postí se dobře s svatým Mikulášem. A když co jisti má, tehdy dobře jí s svatým Martinem u večer; tak také i my jíme." HISTORIE 6. KTERAK EJLENŠPIGEL JEDNOHO PEKAŘE PODVEDL, O PYTEL CHLEBA JEJ PŘIPRAVIL V MĚSTĚ ŠTORFURTU. > kázal sobě chleba do toho pytle vyčistí, a poslal s nim pekař pacholíka svého, aby peníze vzal. Když pak Ejlenšpigel tak daleko, jako by z kuše dostřelil, od pekařova domu odšel, vypadl mu jeden pecen skrz tu díru do bláta, i postavil pytel na zemi a k tomu pacholeti řekl: »Běda mně, jáf toho umazaného chleba před pána svého nesti nesmím, medle běž rychle s tímto chlebem zase domu a přines mi za něj jiný, já tě tuto počkám." To ubohé pachole rychle běželo a jiný chléb neslo, zatím Ľjlenšpigel zmizel, nebo před městem do nějakého domu se vloudil. Tu nějaký kárník z jeho kraje byl, na jehožto káru Ejlenšpigel svůj pytel vloživ, podlé něho šel, až do domu mateře jeho přivezen byl. Když pak ten Pacholík od pekaře s chlebem zase přišel a Ejlenšpigel Pryč byl, i běžel pacholík zase nazpět a pekařovi to pověděl, kterýžto do té hospody šel, jakž mu ji Ejlenšpigel jmenoval, tu nenalezl žádného, i viděl, že jest podveden. Ej'enšpigel domu přišel a mateři své chléb přinesl, řka: -Teď máš, jez, dokudž co máš, s svatým Martinem, a když nic míti nebudeš, postí se s svatým Mikulášem." Tehdy myslil sobě Ejlenšpigel takto: „Ach milý Bože, pomoz, kterak já máteř mou upokojili mám? Kde vezmu chléb, aby ji opatřil?" I šel z toho místa, kdež máti jeho bydlela, do města Storřurtu, a vyzvěděl tam o trhu, i přišel k pekaři, řka k němu, chtěl-li by pánu jeho za deset šilinku chleba posiati, a jmenoval mu pána, kterýž také v Storfurtu v městě býti měl, též i hospodu, v které by byl, nadto aby pekař pachole své do hospody s ním poslal, že mu tu peníze dáti chce. Pekař řekl: „Dobře, a já chci." A Ejlenšpigel měl nějaký pytel, v němžto byla díra, HlSTORIE 7. kterak ejlenšpigel bílý chléb s jinými pacholaty přes moc jísti musil a k tomu byl bit. J*1 Pak v tom kraji, v němž Ejlenšpigel s mateří svou °ydlel, obyčej, který hospodář svini neb vepře zabil, ze k němu děti sousedští do domu přicházely a tu polívku neb kaši, jíž bílý chléb říkali, jedli. 1 bydlel v té krajme něJaký dvořák, ten v stravě své byl velmi skoupý, avšak 70] [71 dětem bílého chleba odpověděn" nesměl. I vymyslil chytrost, kterak, by je tím bílým chlebem nakrmiti chtěl: do jedné dĺžky měkkých kůr od chleba nakrájel, když pak děti přišly jako synové a dcery sousedští a Ejlenšpigel s nimi, pustil je do domu a zavřel dvéře, nalil jim polívky neb toho bílého chleba, a řípy mnohém více bylo, než ti děti snísti mohly. A když jeden z nich, jsa syt, odtud odšel,tu sedlák ten hned pohotově byl, kterýž dobrý prut v ruce maje, přes zadek je mrskal, takže každý přes moc jisti musil. 1 věděl o lotrovství Ľjlenšpigle dobře a péči na něj měl; když někoho jiného přes zadek mrštil, trefil Ejlenšpigle mnohém lépe, a to činil tak dlouho, až tu řípu s tou polívkou všecku vyjísti musili, čehož tak rovně zažili jako pes sádla. Potom žádný více do domu toho skoupého dvořáka k jedení bílého chleba jiti nechtěl. HISTORIE 8. KTERAK EJLENŠPIGEL UDĚLAL, ŽE TOHO SKOUPÉHO SEDLÁKA SLEPICE SE O PROVÁZKY TÁHALY. Druhého pak dne, když ten sedlák, kterýž děti byl podvedl, ven vyšel, potkal se s nim Ejlenšpigel, i optal se ho sedlák, řka: „Milý Ejlenšpigle, kdy ke mně na bílý chléb přijití chceš?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Tehdáž přijdu, když slepice tvé o provázky se potáhnou, čtvero a čtvero jich o kus chleba dráti se budou." Rekl mu on: „Tehdy dlouho nepřijdeš." Dí jemu Ejlenšpigel: „Pakli bych prvé přišel, než by tučné polívky čas byl," a s tím šel předce, tak dlouho na to přemejšleje, až toho času dočkal, že slepice toho sedláka po ulici chodily. Tehdy Ejlenšpigel okolo dvacíti provázkův maje, z nichž dva a dva v prostředku spolu svázáni byli a na konci každého provázku kus chleba, i hodil to před slepice. Když pak oni tuto i tamto ty kusy chleba požíraly, nikoli ho požříti nemohly, nebo z druhého konce provázku vězelo jiné kuře, takže jedno druhé zase nazpět táhlo a žádného chleba tohoto pohltiti ani ho zase pro velikost kusův prázdno býti nemohlo. A tak více než třidcet kuřat jedno proti druhému stálo, až škrti ti se počínaly. HISTORIE 9. KTERAK EJLENŠPIGEL DO VČELNÍHO OULU VLEZL A DVA ZLODĚJI V NOCI PRIŠLI, ABY JEDEN OUL UKRADLI, I KTERAK SVEDL, ŽE TY DVA SE RVALI, AŽ TEN OUL NA ZEMI UPUSTILI. Času jednoho nahodilo se, že Ejlenšpigel s mateří svou do nějaké vsi na posvícení šel. A když se ten milý Ejlenšpigel byl ožral, hledal místa, kde by bezpečně a vesele spáti mohl, i nalezl zzadu ve dvoře houf včelních oulův státi, kdežto mnoho prázdných leželo, i vlezl do jednoho Pozdného, nejblíže při včelách ležícího, a umyslil sobě málo v něm pospaťi, i spal od poledne, až skoro půl noci bylo. Máti pak jeho za to měla, že by on zase domu šel, když ho nikdež najiti nemohla. Té noci dva zloději přišli, abV jeden oul s včelami ukradli, i pravili k sobě vespolek, kterak by vždycky slýchali, který oul nejtěžší jest, že by ten také nejlepší byl, a tak ty oule jeden po druhém P°zdvihovali. Když pak k tomu přišli, v němž Ejlenšpi-8el ležel, ten nejtěžší byl, tedy řekli: 72] [73 „Tento jest nejlepší," i vzali jej na nosidla a nesli preč. Vtom Ejlenšpigel procítil a mluvení jejich vyslechl, a bylo velmi tma, že jeden druhého sotva viděti mohl. I vytáhl Ejlenšpigel ruku z oule a přednímu do vlasův sáhl, dav mu dobrý zášijek. Ten rozhněval se na zadního, domnívaje se, že by on ho za vlasy táhl, lál mu. Odpověděl mu zadní: „Tak-Iit se zdá ve snách čili ve spaní chodíš? Kterak bych já tebe rváti měl, a já ten oul oběma rukami sotva udrželi mohu." Ejlenšpigel tajně tomu se smál a pomyslil, že mu se ta hra dobře zdaří, i poprodlil, až oni za jedny hony ušli, tehdy opět zadnímu také dobře se do vlasů vpeřil, až se potočil, ten ještě více se hněval a řekl: „Já nesu, až mi krk luští, a ty pravíš, že tě za vrch táhnu, však ty mne rveš, až mi krk třeští." Řekl mu přední: „Lžeš jako lotr, kterak bych já tebe za vrch táhnouti měl, a já ledva cestu před sebou viděti mohu a také dobře to vím, že ty mne pořváváš." A tak vadíce se ten oul nesli. Nedlouho potom, když v největší svádě byli, uchytil Ejlenšpigel předního opět za vlasy, až hlavu o ten oul udeřil. 1 rozhněval se tak velmi, až oul na zemi upustil, a zadního potmě pěstmi v hlavu bil, ten zadní oul také upustil a vpeřil se přednímu do vlasův, takže jeden přes druhého padali, až i jeden druhého opustil, a nevě-děvši o sobě, tak se potmě roztratili, toho oule tu ležeti nechavše. To když Ejlenšpigel uslyšel, že oba preč ušli, z toho oule vyhledí a vida, že ještě tma bylo, předce v něm ležel a spal; až již bílý den byl, tu teprv z něho ven vylezl, a nevěděl, kde by byl. Však proto tou cestou předce šel, až k nějaké tvrzi přišel, kdežto za dvorského mládence se zjednal. HISTORIE 10. KTERAK EJLENŠPIGEL ZA DVORSKÉHO SLUŽEBNÍKA SE ZJEDNAL A OD PÁNA SVÉHO NAUČEN BYL NA KONOPĚ, KDEŽ BY KOLI BYLI, SRÁTI, I NASRAL DO HORČICE, NEB ZA TO MĚL, ŽE BY KONOPE A HORČICE JEDNA VĚC BYLA. Brzo potom přišel Ejlenšpigel na jednu tvrz k nějakému zemanu a činil se dvorským služebníkem i hned s pánem svým přes pole jiti musil a při té cestě stály konopě. Tehdy pán jeho řekl mu: „PacholČe, vidíš-li, že teď kono-Pě stojí?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Vidím, pane." Řekl mu Pán: „Kdežkoli k nim přijdeš, naser do nich, neb tou bylinou zloděje a lotry váží i věsí i ty, kteříž bez služby Pánův svých sedlem se živí." Odpověděl Ejlenšpigel: -Učiním to tak dobře." I stalo se, že ten zeman neb pán s Ejlenšpiglem sem i tam po mnohých městech jezdil, k^rýž krásti, Ioupiti a brati mu pomáhal. Trefilo se pak jednoho dne, když na hospodě byli a pokojně leželi, když obědvati měli, šel Ejlenšpigel do kuchyně. I řekl mu duchař: „Pachole, jdi do sklepu, tam hliněný hrnec stoji, v němžto jest horčice, přines mi jej sem." Rekl mu Ejlen-šP»gel: „Hned půjdu," a jakživ žádné horčice prvé by uviděl. 1 šel do sklepu, hrnec s horčici nalezl, a myslil s°bě takto: „Co kuchař s horčici touto chce dělati, tuším, že mne jí chce uvázati." 1 myslil dále: „Pán můj rozkázal rni, kde bych takovou bylinu nalezl, abych do ní nasral." 1 Posadiv se nad hrnec, nasral do něho a kuchařovi jej přinesl. Co se pak dále stalo? Kuchař na to nic nemyslil, aIe rychle té horčice na misku vlil a k stolu postavil. Pán j hosté jeho v horčici vomáčeli, kteráž velmi nechutná by'a, poslali pro kuchaře ptajíce se, jaké to horčice nadě- 74] [75 lal. Tehdy on také hořčice koštovav, zase ji vyplil a řekl: „Ta horčice rovně takovou chuť má, jako by do ní nasráno bylo." A když Ejlenšpigel tomu se smál, řekl mu pán jeho: „Co ty se směješ? Zdaliž mníš, že my necítíme, co jest? Nechceš-li věřiti, poď a koštuj také." Rekl mu Ejlenšpigel: „Já ji nejídám, zdaliž nevíte, co jste mi na cestě rozkázali: kdežkoli tu bylinu vidím, abych do ní se usral, protože zloděje a loupežníky jí věsí. Protož když mne kuchař do sklepu pro horčici poslal, podlé rozkazu vašeho do ní jsem nasral." Rekl pán: „Nešlechetný lotře, bylina ta, kterouž jsem ukázal, slove konopě, a toto, cožť kuchař přinesti rozkázal, slove horčice. Počkej, naučím tě tu bylinu znáti." Tehdy Ejlenšpigel, jsa rychlý, utekl od něho pryč a nepřišel zase. HISTORIE 11. KTERAK EJLENŠPIGEL PEČENÉ KUŘE Z ROŽNU SNĚDL. V krajině brunšvické v duchovenství mejdeburském leží jedna ves jménem Budenštet, do té vsi Ejlenšpigel na faru k knězi přišel, kterýž ho sobě za pacholka zjednal, ale neznal ho i řekl mu, že se u něho dobře míti bude, dobře jisti a piti tak rovně jako on a kuchařka jeho, a všeckno to, což by dělati měl, že by polou prácí vykonal. Řekl k tomu Ejlenšpigel, že se podlé toho chce spra-viti. I viděl, že knězova kuchařka jedno toliko oko měla, však proto dvé kuřat vzala a na rozen je vstrkavši, Ejlen-špiglovi, aby pekl, sednouti rozkázala. Ejlenšpigel byl hotov, kuřata obracel, a když již skůro upečené byly, myslil sobě: „Takto mi kněz řekl při zjednáváni, abych 76] jedl a pil tak dobře jako on a kuchařka jeho, tohoť by pn těchto kuřatech chyba byla, a tak by slova knězova nebyla pravá, kdybych já také těch kuřat nejedl. Ale já ť budu moudrý, aby slova jeho pravá zůstaly." Ihned jedno kure z rožnu sňav, bez chleba je sežral. Když pak již čas k jídlu Přijíti měl, přišla kuchařka, kteráž jednovoká byla, k ohm a kuřata špikovati chtěla, i uzřela, že toliko jedno kuře na rožně bylo. Dí k Ejlenšpiglovi: „Však těch kuřat dvé bylo, kde jest se dělo jedno?" Řekl jí Ejlenšpigel: „Paní, otevřete také své druhé oko a uhlídáte obé kuřat." A když kuchařku pro jedno oko štráfoval, rozhněvala se na něho a běževši k knězi řekla, kterak ten čistý pacholek jeho posmíval se jí s tím jedním okem, a když pohleděla, jak Peče, že jedno kuře toliko nalezla. Tehdy kněz do kuchy-ně šel a řekl: „Ejlenšpigle, proč jsi ty se mé kuchařce posmíval? A já dobře to vidím, že toliko jedno kuře na rožně jest, ješto jich dvé bylo." Řekl mu Ejlenšpigel: „Takť jest, že jich dvé bylo." I dí mu kněz: „Kde jest pak druhé?" Ejlenšpigel odpověděl: „Všakť jest teď, otevřete své obě oči a uzříte dobře, že jedno kuře na rožně jest, tak sem pověděl kuchařce vaší, a ona se rozhněvala." Kr,ěz pak smál se a řekl: „Tohoť kuchařka má učiniti nemůže, aby obě dvě oči otevřela, nebo nemá než jedno." Řekl mu Ejlenšpigel: „Aj, to vy pravíte, ale já nepravím." I řekl kněz: „Nu to se již stalo, nechť při tom zůstane, ale že jednoho kuřete není." Ejlenšpigel odpověděl: „Takť jest, že jednoho není, já sem je snědl, tak jakž jste řekli, že tak dobře jisti i piti mám jako vy l ^Charka vaše, i bylo mi toho líto, abyste měli klamati, kdybyšte obé kuřat beze mne snísti měli, abyste pak lhá-rt'm nezůstali, snědl jsem to jedno kuře všecko." Kněz jsa uPokojen řekl: „Můj milý pacholče, jest mi o jedno peče-kuře činiti, ale potom podlé vůle kuchařky mé čin." [77 Řekl mu Ejlenšpigel: „Chci rád, pane milý, což vy mi rozkážete." Potom cožkoli kuchařka EjlenŠpiglovi udělati rozkázala, to on učinil z polovice, když měl jednu konev vody přinesti, tehdy přinesl půl, a když měl dvě dřeva na oheň přinesti, jedno přinesl, měl-li volu dvě votypky sena dáti, nedal mu než jednu, a k tomu podobně v mnohých kuších, až ona tomu srozuměla, že by to na protivy dělal, avšak proto mluviti s ním nechtěla, ale obžalovala ho u kněze. Tehdy řekl kněz: „Ejlenšpigle, pacholče milý, kuchařka má na tebe žaluje, a já sem tebe za to prosil, aby všecko činil, což by ona ráda viděla." Odpověděl Ejlenšpigel: „Tak jest, pane, jáť jsem jinače nečinil, než jakž jste mi rozkázali Vv jste pravili, že bych vaši věc polovičnou prácí spraviti mohl, kuchařka vaše ráda by oběma očima viděla, avšak nevidí než jedním, proto nemá než pul zraku, tak také já pul díla sem vykonal." Kněz tomu se smál, kuchařka se hněvala a řekla: „Pane, poněvadž toho šibalského lotra déle chovati chcete, jáť od vás preč poběhnu." A tak kněz EjlenŠpiglovi odpuštění dáti musil, však tudy pomáhal mu dále, nebo zvoník v té vsi byl nedávno umřel, a když ti sedláci žádného zvoníka míti nemohli, dovedl toho farář, že Ejlenšpigle přijali. HISTORIE 12. KTERAK EJLENŠPIGEL VE VSI BUDENŠTET ZVONÍKEM BYL A FARÁŘ V KOSTELE SE USRAL. Když pak Ejlenšpigel ve vsi zvoníkem byl, neuměl zpíva-ti, jakž zvoníku náleží. I stál kněz jednou u oltáře a v rou- 78] cho mešné se obláčel, aby mši sloužil. Tehdy stál za ním Ejlenšpigel a po mešném rouše opasoval ho. Tu kněz tak velmi se uprdl, až se po kostele rozlehlo. I řekl mu Ejlen-žPigeI: „Pane faráři, jakž to, to-Iiž Pánu Bohu místo kadidla teď před oltářem obětujete?" Odpověděl mu kněz: Xo ty se na to ptáš? Však kostel jest můj, já moc mám, že bych se mohl uprostřed něho usrati." Řekl mu Ejlenšpigel: „Peníze ať jsou mé a váš sud piva, učiníte-li to." Dí kr»ěz: „Nechť jest tak, platiť." Založili se spolu. Tehdy ^ěz řekl: „Co mníš, že nejsem tak čerstvý?" S tím obrá-tiv se, velikou hromadu v kostele nasral, řka: „Pohleď, Pane kustor, vyhral jsem sud piva." Ejlenšpigel řekl: „Ne 'ak, pane, ale budeme prve měřiti, jest-li uprostřed koste-'a, jakož pravíte. " I měřil Ejlenšpigel a daleko chyba bylo Prostředku kostela, tak Ejlenšpigel sud piva vyhral. Tu °Pet kuchařka hněvala se a řekla knězi: „Nechcete vy tQbo zlotřilého pacholka odbyti, až vás ve všelikou hanbu a lehkost přivede." HISTORIE 13. _ . KTERAK EJLENŠPIGEL NA VELIKONOČNÍ HTŘNÍ HRU UDĚLAL, ABY SE FARÁŘ 1 KUCHAŘKA JEHO S SEDLÁKY ZEPRALL Když se pak blížila veUká noc, řekl farář k EjlenŠpiglovi: -Kostelnice, jest obyčej zde, že sedláci vždyckny na velikú noc v jitřní hru strojívají na památku Pána našeho J hrobu vstání, k tomu ty musíš napomáhati, nebo dobre by bylo, aby kostelníci tu hru přistrojili." Ejlenšpigel myslil na to, kterak hra Marijí díti se má od sedlákův, 1 řekl k faráři: „Však žádného sedláka učeného zde není, [79 musíte vy mně kuchařky své k tomu pňjčiti, kteráž dobře čisti i psáti umí." Odpověděl mu farář: „Učiním tak, vezmi sobě k tomu, kdož pomoci umí, také kuchařka má prvé při tom více bývala." Tomu kuchařka ráda byla a chtěla býti anjelem v hrobě, nebo ty rytmy zpaměti uměla. Tehdy hledal Ejlenšpigel dvou sedlákův i pojal je s sebou, kteříž chtěli třemi Marijemi býti, a Ejlenšpigel toho jednoho sedláka rytmům naučil. Farář pak byl Pánem Kristem, kterýž z hrobu vstáti měl. Když pak Ejlenšpigel s svými sedláky k hrobu přišel, jakž Marijím náležité bylo, i řekla kuchařka: „Quem quaeritis? Koho hledáte? " Odpověděl sedlák jako přední Maria, tak jakž ho byl Ejlenšpigel naučil: „Staré jednovoké kněžské kurvy hledáme." To ona uslyšavše, že by s svým jedním okem zahanbená byla, na Ejlenšpigle se rozhněvala i vyskočivše ven z hrobu, chtěla mu pěstmi v tvář se vpe-řiti, nemírně udeřila i trefila jednoho sedláka, až mu oko zateklo. Druhý sedlák vida to, udeřil zase a kuchařku v hlavu uhodil, až jí křídla odpadly. To když farář uzřel, upustil korouhvičku na zemi, kuchařce své na pomoc přišel a sedláka za vlasy chytil, i táhali se za hrobem pozadu. Tehdy sedláci jiní uhiédavše to, běželi k tomu a křik veliký byl, kněz s kuchařkou jednak zespod, jednak svrchu ležel, též sedláci jednak svrchu, jednak dole byli, takže jiní sedláci museli je narůzno roztrhali. Ale Ejlenšpigel dobře tomu rozuměl, a včas odtud preč uvezl, ven z kostela běžel, byř pak i jiného zvoníka zjednán' sobě měli. /Historie h. kterak ejlenšpigel na to se vydal, že V MEJDBURCE Z NEJVYŠSÍHO PONEBÍ LETĚTI CHTĚL. Nadlouho po tom, když Ejlenšpigel zvoníkem byl, do Mejdburku přišel a mnohé věci provodil, skrze něž jméno jeho na právě známé bylo, takže o Ejlenšpiglovi lidé rozprávěli uměli. I byl nabídnut od přednějších měšťanův toho města, aby nětco slavného a rekovského pro-v°dil. Což on připověděl učiniti a na rathouze z ponebí neb patra dolův letěti. Nejprv učinil křik v městě, takže ml řekl: \)é jsem se domníval, že by žádného šálka neb Zna na světě více nebylo než já sám, ale teď již vidím, e zde téměř plné město jest bláznův, a kdybyste mi Vsickni pravili, že lítati umíte, nevěřil bych tomu, však já ani hus, ani pták nejsem, také křídel nemám, a bez péříf I*. - lítati nemůže. Již to zjevně vidíte, že lež jest." bčžel z toho ponebí dolův. A někteří lidé láli, jiní se Smáli, pravíce: „Tento jest lotrovský blázen, však proto Pravdu jim pověděl." 80] [81 HISTORIE 15. KTERAK SE EJLENŠPIGEL DOKTOREM DĚLAL A BISKUPA MEJDE BURS KÉHO DOKTORA HOJIL, KTERÝŽ OD NĚHO PODVEDEN BYL. V městé Mejdeburce biskup jménem Bruno byl a hrabě z Querfurdtu, ten slyše o zchytralosti Ejlenšpigle, obeslal ho do Grejfenštejnu. I líbili se biskupovi Ejlenšpiglo-vi šebryňkové velmi dobře, dal mu šaty i peníze a služebníci ho pak rádi mezi sebou měli. Ten pak biskup měl u sebe doktora, kterýž zdál se sobě velmi učeným býti, jemuž čeládka dvorská biskupova odporná byla. A ten doktor obyčej do sebe měl, že bláznův při sobě trpěti nemohl, protož k biskupovi i radám jeho řekl, že by moudří lidé u dvora panského chovati se měli a ne takoví blázni, a to pro rozličné příčiny. Rytíři a čeleď dvorská odpověděli k tomu, že to není pravý smysl od doktora, kdo by bláznovství jeho viděti nemohl, že ten od něho dobře preč jiti může, však žádného k němu jiti nenutí. Proti tomu doktor řekl: „Blázen mezi blázny a moudrý mezi moudrými býti má. Kdyby knížata lidí moudré toliko při sobě měli, všecko by opatrně se dálo, ale když blázny při sobě chovají, naučí se od nich toliko bláznovství." Odpověděli někteří: „Kteří jsou pak to moudří, však ti se nalézají, ješto od blázna podvedeni byli. Dob-řeť tedy knížatům a pánům náleží blázny a všelijaký lid při svých dvořích chovati, nebo skrze blázny rozličnou šálenost mysli zahánějí." I přišli dvořané k Ejlenšpiglovi a prosili ho, aby nějakou kratochvil vymyslil, že mu chtějí k tomu připomoci, též i biskup, aby doktor v své moudrosti bláznem učiněn byl, jakož potom tak se stalo. Rekl jim Ejlenšpigel: „Chci tak učiniti, vy zemane a rytíři; kdybyste mi k tomu pomoci chtěli, doktor v krátkém času má vošizen býti," i srovnali se v tom za jedno. S tím Ejlenšpigel na čtyry neděle přes pole odšel a myslil na to, kterak by s doktorem bydleti mohl. Ihned to vymyslil a přišel zase do Grejfenštejnu, přiodíl se a vynášel se za lékaře, nebo ten doktor u biskupa častokrát v životě nedůživ býval. Tehdy dvořané doktorovi oznámili, kterak by vysoce vznešený doktor v lékařství přišel. Doktor pak Ejlenšpigle neznal, i šel k němu do hospody jeho a po málo slovích pojal ho s sebou na zámek, tu spolu rozmlouvali. I řekl doktor k lékaři, mohl-li by mu od nemoci spomoci, že by mu chtěl dobře zaplatiti. Ejlenšpigel odpověděl slovy těmi, jakž lékaři obyčej mají, a rekl, že by jednu noc při něm ležeti musil, aby tím lépe Poznati mohl, k Čemu by nachýlen byl, nebo chtěl by rnu rád nějakého prášku dá ti, prvé než se položí, aby se P° něm potil, „v kterémžto potu (prý) znamenám, jaký nedostatek při vás jest." Doktor dal sobě to praviti a za to měl, že by všeckno pravda byla, a tak s Ejlenšpiglem spatšéL Ejlenšpigel pak doktorovi prudké počištění dal, ornnívajc se, že po něm potiti se bude, a nevěděl, že by Prudké bylo. Tehdy dosáhl Ejlenšpigel důlkového kame-^e a do něho hromadu lejn svých nakladl i položil ten s*OM&j s lejny mezi stěnou a doktorem na ložní dešťku j*sám Ejlenšpigel ležel v lůži napřed. Když pak doktor se stěně obrátil, smrdělo mu to hovno, kteréž na kameně 3 • az se musil zase obrátiti, a jakž se k Ejlenšpiglovi rc tu, Ejlenšpigel mlčečky se uprdl, až náramně velmi oelo; i obrátil se doktor od něho zase, a to hovno té kameně ještě mnohém hůře, a tak činil doktorovi |fr ^° Pu' noci" Potom přišla purgací, kteráž vostře, a a silně hnala, až se doktor všecken unečistil rni škaredě smrděl. I řekl Ejlenšpigel k doktorovi: 82] [83 „Kterak jest to, důstojný pane doktore, že ten pot váš tak divno šeredně smrděl, tak jest to, že takovým potem se potíte, kterýž pojednou smrdí." Doktor leže myslil, řka: „To já velmi dobře čiji." A byl toho smradu tak plný, že sotva mluviti mohl. Řekl mu Ejlenšpigel: „Ležte jediné pokojně, já půjdu, světlo přinesu, abych viděti mohl, jaký způsob při vás jest." Vtom když Ejlenšpigel vstával, ještě silnější prd tajně vypustil a řekl: „Ó běda mně, já budu také nemocen, a to od vaší nemoci mám." Doktor ležel a tak velmi nemocen byl, že sotva hlavu zdvíhnouti mohl, i děkoval Bohu, že lékař od něho preč ušel, aby trochu vítr míti mohl, nebo když doktor v noci z lože vyvstati chtěl, tehdy Ejlenšpigel ho držel, takže nemohl zhúru vstáti, pravě mu, aby se prvé dobře vypotil. Když pak Ejlenšpigel vstal a z komory vyšel, utekl preč, a vtom byl den. 1 uhlídal doktor ten kámen u stěny stati s tím hovnem a byl tak velmi nemocen, až se obličej jeho tím smradem změnil. Rytíři a dvořané o doktorovi zvěděvše, dávali mu dobré jitro, jimž nebohý doktor mdle děkoval, aniž mohl k nim dobře promluviti, i položil se na paláci na nějaké lavici. I přivedli dvořané biskupa k tomu a ptali se ho, kterak se mu s tím lékařem vedlo. Řekl jim doktor: „Byl jsem obtížen od jakéhos lotra, domnívaje se, že by byl v umění lékařském doktor, a on pak jest v šibalství doktor." I rozprávěl jim všem, jak mu se vedlo. Tehdy biskup i všickni dvořané počali se velmi smáti, pravíce: „Stalo se všecko podlé vašich slov, nebo jste nedávno pravili, že nesluší se bláznův přidržeti, protože moudrý mezi blázny bláznem bude; teď pak vidíte, že člověk skrze blázny učiněn bývá moudrým, neb ten lékař byl Ejlenšpigel, kteréhož jste vy neznali a věřili jste mu, od něhož jste zklamáni byli. Ale my, kteříž bláznovství jeho přijímáme, dobře jsme ho znali, vás pak vystříci H4 ] jsme nechtěli, poněvadž jste se moudrým býti viděli. Žádný tak moudrý není, ješto by blázna znáti neměl, a kdyby žádný bláznem nebyl, po čem by kdo chtěl moudrého poznati?" I umlkl doktor a více nad sebou nenaříkal. HISTORIE 16. KTERAK EJLENŠPIGEL VE VSI JMÉNEM PAJNEM UČINIL, ŽE NEMOCNÉ DÍTĚ SRALO. smělého a zkušeného lékařství někdy lidé pro malé Peníze vzdalují se a šejdýřům po krajinách toulavým častokrát dvojnásob tolik platiti musejí. Tak také stalo se v biskupství Hejldeshejm, kdežto přišel jednou Ejlenšpi-K°I do hospody a ten hospodář doma nebyl, ale Ejlenšpi-fiel tam dobře známý byl, i měla hospodyně dítě nemocné. Tehdy optal se Ejlenšpigel hospodyně, co by tomu dítěti škodilo a jakou by nemoc mělo. Odpověděla mu faní, že na stolici jiti nemůže. Řekl Ejlenšpigel: „Snadno jest mu pomoci." Řekla paní: „Spomůžete-li mu, chci vám dáti, cožkoli budete chtíti." Dí Ejlenšpigel: „Já za to nic nechci vzíti, neb to umění jest mi snadné, počkejte malou chvilku, má se to hned stati." Měla pak ta paní ve Vsi «Ji vsi nětco činiti a tak šla do vsi, zatím Ejlenšpigel velikou hromadu u stěny nasral a hned dítěcí stoličku nad ne Postavil a dítě na ní vsadil. Paní zase ze vsi přišla i uhlídala dítě na stolici seděti a řekla: „Ach, kdo jest to u6-nil?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Já jsem to učinil, vy jste Povili, že by dítě na stolici jiti nemohlo, a já jsem jej na í vsadil." Tehdy uhlídavše, co pod stoličkou leželo, Pohleďte, co jest to dítěti v životě překáželo, [85 1 'Hla z toho vám velmi děkuji, že jste mu spomohli." Řekl jí Ejlenšpigel: „Takového lékařství já s pomocí boží mnoho umím strojiti." 1 prosila ho ta paní přátelsky, aby ji tomu umění také naučil, že mu dáti chce, což sám bude chtíti. Odpověděl Ejlenšpigel, že jest na cestě, ale když by zase přijel, že by ji naučiti chtěl. 1 osedlal svýho koně, jel z Rozntálu, však obrátiv se zase, jel do vsi Pejnen a chtěl tudy jeti do Gelle. Tedy stáli tu nazí lotříkové před tvrzí i ptali se Ejlenšpigle, odkud by jel. Odpověděl Ejlenšpigel: „Jedu z Kaldyngen." Viděli to dobře, že by na něm nemnoho měli. 1 řekli mu: „Hej, slyš, odkud jedeš sem z Kaldyngen, copak nám zima vzkazuje?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Nic vám vzkázati nechce, ale přijde k vám sama." A tak odtud jel preč, nechav tu těch nahých lotříkův stati. HISTORIE 17. KTERAK EJLENŠPIGEL VŠECKNY NEMOCNÉ V ŠPITÁLE JEDNOHO DNE BEZ VŠELIJAKÉHO LÉKAŘSTVÍ ZHOJIL. Jednoho času přišel Ejlenšpigel do Normberka a listy veliké na kostelních dveřích rozbil a za dobrého lékaře všech nemocí se vydal. I byl veliký počet nemocných lidí v novém špitále, kterýchžto lidí správce špitálský poněkud byl by rád prázen a zdraví by jim byl přál, i šel k Ejlenšpiglovi k lékaři a podlé listův jeho, kteréž přibil, ptal se ho, také-li by nemocným lidem pomáhali uměl-Řekl mu Ejlenšpigel: „A já umím, kdyby mi dvě stě zlatých chtěl dáti." Špitálský správce slíbil mu ty peníze dáti, jestliže by nemocným spomohl. A tak podvolil se Ejlenšpigel, a jestliže by nemocných nezhojil, aby mu ani jednoho peníze nedával. Líbilo se to ouředlníku dobře a hned mu na to dal dvadceti zlatých. I šel Ejlenšpigel do špitále, pojav s sebou dva pacholky, ptal se nemocných každého zvláště, co mu škodí, a naposledy, když od každého nemocného jiti měl, zavázal ho přísahou, řka: „Coť tajně oznámím, aby toho žádnému nepronášel." Což nemocný každý slíbil tak učiniti. Nadto jednomu každému zvláště pověděl takto: „Mám-li vám nemocným ke zdraví pomoci a na nohy postaviti, tor mi učiniti jest nemožné, než abych jednoho z vás na prach spálil a potom ten prach jiným v pití dával, toť já učiniti musím, protož kterýž z vás všech jest nejnemocnější a choditi již nemůže, toho na prach spálím, abych jiným spomoci mohl. A pojmu k sobě ouředlníka špitálu a před dveřmi špitálskými stoje vysokým hlasem volati budu, kdož nemocen není, ten poď sem ven, toho nezaspávej. Tak jednomu každému zvláště pravil, nebo poslední musí utrpěti. Na tu věc jeden každý pilně myslil a na ten jmenovaný den všickni na berlách i chromých nohách Pospíchali, jako by žádný poslední býti nechtěl. Když Pak Ejlenšpigel podlé oznámení svého volal, tehdy poča-11 z místa běžeti, až Špitál prázdný zůstal. I požádal své 2aplaty, kteráž mu s vděčností daná byla. I jel odtud Preč. Ve třech pak dnech všickni nemocní zase přišli a na svou nemoc toužili. Tehdy řekl ouředlník špitálský: „Kte- . fak se to děje, však jsem vám umělého lékaře přivedl, kterýž vám byl všechněm spomohl, že jste všickni sami yen choditi mohli." I oznámili ouředlníku, kterak jim hrozil, který by z nich poslední ze dvéří šel, když by jich v»Ial, že by toho na prach spáliti chtěl. I poznal ouředl-nfk, že jest podveden, a lékař již byl preč ujel, tak nebozí nemocní zase v špitále byli a peníze marně sou utracený. 86] [87 HISTORIE 18. KTERAK EJLENŠPIGEL CHLÉB KUPOVAL PODLÉ PŘÍSLOVÍ, KDEŽ LIDÉ ŘÍKAJÍ: KDO MÁ CHLÉB, TOMU HO VÍCE DÁVAJÍ. Miernost chléb dává. Když Ejlenšpigel ouředlníka tak byl podvedl, přišel potom do města Taunen. Procházeje se po rynku a vida, že studeno a zima byla, myslil sobě takto: „Zima jest studená a tvrdá, vítr také silný věje, slý-chávals častokrát, kdož chléb má, že tomu chléb dávají." I koupil za dva šilinky chleba a vypůjčil sobě stolu i postavil jej před thumem u svatého Štěpána, tak dlouho kejklířství své provodil, až přišel pes a vzal mu z toho stolu chléb i běžel s ním na thum. Když pak Ejlenšpigel za psem běžel, přišla svině s desíti mladými prasátky, převrhla stůl a pochytivše jedno každé prasátko chléb, utekli preč. Ejlenšpigel pak smál se tomu, řka: „Nu již zjevně to vidím, že ta slova falešná jsou, kdež v přísloví lidé říkávají, kdož chléb má, že tomu chléb dávají, a mně chléb jest vzat." I řekl dále: „Ó město Tannen, jméno máš od jedle, tvé pivo i potrava jest chutná, ale tvoji peněžní měšcové z svinské kůže jsou uděláni." A tak zase do Brunšvajku šel. HISTORIE 19. KTERAK EJLENŠPIGEL V BRUNŠVAJKU U PEKAŘE SE ZJEDNAL. Když pak Ejlenšpigel do brunšvejku přišel mezi pekaře, bydlil jeden pekař blízko odtud, ten povolal Ejlenšpigle do domu svého a optal se ho, jakého by řemesla byl tova- ryš- Odpověděl mu Ejlenšpigel, že pekařského. Řekl mu Pekař: „Já nyní žádného pacholka nemám, chceš-li u mě sloužiti?" Opověděl Ejlenšpigel: „A já chci." A když již dva dni u něho byl, kázal mu pekař u večer péci, neb sám nemohl mu pomoci, až ráno. Dí jemu Ejlenšpigel: »A já budu péci. Co pak mám péci?" Ten pekař byl žertovný muž, avšak hněvivý, i řekl pod žertem: „Tys pekařský tovaryš a ptáš se, co máš péci? Co lidé pekávají? s<>vy-li Či mořské kočky?" A s tím šel spat. Tedy šel Ejlen-šPigel do pekárny a zadělal těsto na sovy a mořské kočky * Pekl je. Mistr ráno vstav chtěl mu pomoci, i šel do Pekárny a nenalezl ani žemle, ani režného chleba, než všecko sovy a mořské kočky. I rozhněval se a řekl: „Rač Pomáhati, Pane Bože, cos to napekl?" Řekl Ejlenšpigel: »To, co jste mi rozkázali." Dí mu pekař: „Co mám s bláznovstvím činiti? Takový chléb k ničemuž mi se nehodí.' 1 chytil ho za hrdlo, řka: „Zaplať mi těsto!" Ejlenšpigel rekl: „A já zaplatím, ale když vám těsto zaplatím, tedy to řemeslo, kteréž jest z něho napečeno, mé bude." Odpore] pekař: „Co já na takové řemeslo dbám!" 1 zaplatil mu to jeho těsto a ty sovy a mořské kočky do koše vzav, do hospody k Divýmu muži nesl i myslil sám sobě, rka: "Všakť častokrát sem slýchal, že nic divného v Brunšvaj-ku Přinesti se nemůže, aby za to peněz neutržil." A bylo [°ho času, že na druhý večer svatého Mikuláše bylo. íftál Ejlenšpigel s kupectvím svým před kostelem a všec- . *y ^ sovy a mořské kočky rozprodal, za něž mnohém víc Per>ez utržil, než pekařovi za těsto dal. To když pekar f*Wěl, bylo mu těžko, i běžel před kostel svatého Miku-r*6' chtěje ho z peněz za ty věci upomínati. Tedy Ejlen-áP»gel s penězi teprv preč utekl a pekař za ním hleděl. 88 1 j [89 HISTORIE 20. KTERAK EJLENŠPIGEL PŘI SVĚTLE MĚSÍCE MOUKU NA DVŮR PYTLOVAL. I procházeje se Ejlenšpigel po kraji, přišel do Ulsen, kdežto byl opět pekařským pacholkem. A když k mistru pekařskýmu přišel, ten mistr strojil se péci a Ejlenšpigel měl pytlovati mouku v noci, aby nazejtří pohotově byla. Řekl mu Ejlenšpigel: „Mistře, dejte mi světlo, ať vidím, jak pytlovati." Odpověděl mu mistr: „Jáť tobě žádného světla nedám, neb jsem jiným pacholkům svým tohoto času žádného světla nedával, ale musili mi při měsíčném světle mouku prosívati, tak ty činiti musíš." Dí jemu Ejlenšpigel: „Poněvadž jsou oni tak pytlovali, tedyť i já tak učiním." Mistr pak šel spat, chtěje toliko hodinku nebo dvě pospat, zatím Ejlenšpigel pytel vzav, ven z okna jej vystrčil a na dvůr mouku pytloval, kdežto měsíc svítil a blesk jeho se spatřoval. Když pak pekař vstal a chléb péci chtěl, Ejlenšpigel stál i pytloval předce. To vida pekař, že Ejlenšpigel pytluje mouku na dvůr, kdežto od mouky bylo až všecko bílo, i řekl mistr: „Kýho čerta děláš? Zdaliž mouka dražší není, než aby ji do bláta pytloval?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Však jste mi rozkázali při blesku měsíce bez světla pytlovati, a já jsem tak učinil." Řekl mu pekař: „Jáť jsem rozkázal při světlu měsíčném pytlovati." Dí k němu Ejlenšpigel: „Nu, pane mistře, mějte jen pokoj, již se stalo a není mnoho ztraceno, jedině hrst mouky, tu já hned zase sběru a mouce té nic neškodí." Řekl mu pekař: „Prvé nežli ty mouky sbereš a než se zadělá těsto, již bude pozdě péci." Odpověděl Ejlenšpigel: „Můj milý mistře, já vím k tomu dobrou radu, že tak brzy napečeme jako soused váš. Těsto jeho v díži leží, chcete-li to míti, já hned je sem přinesu a naši mouku na to místo postavím." Rozhněval se mistr a řekl: "Přineseš čerta, půjdeš na šibenici a přineseš zloděje sem." Ejlenšpigel řekl: „A já půjdu." Šel k šibenici, kdežto ležela žebra zlodějova, kteráž byla dolův spadla, i vzav ji na ramena, nesl domův a řekl: „K Čemu chcete míti, jáť bych nevěděl, čemu by se nejlépe hodila." Dí jemu Pekař: „Což nic více neneseš?" Odpověděl Ejlenšpigel: "Nic víc tam nebylo." Tehdy mistr rozhněval se a řekl: "Tys na popravě pánův mých kradl a šibenici jejich lou-Pil to já na tě purgmistru chci žalovati, což ty brzo uhlí-dati máš." S tím pekař ven z domu šel na rynk, Ejlenšpigel bral se za ním a pekař tak velmi pospíchal, že se ani neobhlédl, o tom také nevěděl, by Ejlenšpigel za ním šel. p"rgmistr pak na rynku stál, tehdy pekař k němu šel a žalovati počal. Ejlenšpigel také podlé něho tuze stál a obě své oči daleko otevřel. Pekař Ejlenšpigle uzřev, tak M horliv, že zapomněl na to, co žalovati chtěl. I řekl k Ejlenšpiglovi: „Co ty chceš zde?" Dí k němu Ejlenšpi-8* „Já nic jiného nechci, než což jste pověděli, že mám to viděli, když před purgmistrem na mne budete žalova-tl- Mám-liť pak to viděti, musímť tedy oči tuze otevřití, aby viděti mohl." Řekl mu pekař: „Jdi mi z očí, však jsi lotr." Odpověděl mu Ejlenšpigel: „Kdybych vám v očích seděl, tedy bych vám skrze nos vylezti musil, kdybyste oči zavřeli." I šel purgmistr od nich preč, nebo dobře sly-šel' že pouhé bláznovství bylo, a nechal jich tu státí. Vida t0 ejlenšpigel, běžel také preč a pekaře tu nechal. 90 J [91 HISTORIE 21. KTERAK EJLENŠPIGEL VŽDYCKY NA PLAVÉM KONI JEZDIL A NERÁD TU BÝVAL, KDEŽ DĚTI BYLY. Ejlenšpigel vždycky rád při tovaryšstvu býval a dokudž živ byl, od trojí věci se vystříhal. První, že na žádném koni plesnivém nejezdil, ale vždyckny na plavém pro uvarování posměchu. Druhé, že nikdež býti nechtěl, kdež děti byly, nebo lidé potřeb dětinských šetřili více než jeho. Třetí, kde starý štědrý hospodář byl, u toho nerád byl hospodou, nebo takový na Ejlenšpiglovo zboží nic nedbal. Také každé jitro před zdravým pokrmem, před velikým štěstím a před silným nápojem se žehnal. Před pokrmem z apatéky žehnal se proto, že ačkoliv zdravý jest, však znamení nemoci jest. A k tomu že veliké štěstí jest to, když by kámen ze střechy dolův upadl, až by někdo říci mohl „kdybych tu byl stál, byl by mne ten kámen zabil"; jaké by to štěstí bylo, takového štěstí chtěl se rád odžehnati. Silný nápoj jest voda, nebo veliká kola mlejnská vůkol žene, mnohý také až do smrti se jí napije. HISTORIE 22. KTERAK EJLENŠPIGEL U HRABĚTE Z ANHALTU ZA HLÁSNÉHO SE ZJEDNAL, A KDYŽ NEPŘÁTELÉ PŘIJELI, NEZATROUBIL NA NĚ, KDYŽ PAK ŽÁDNÝCH NEPŘÁTEL TU NEBYLO, TEDY NA NĚ ZATROUBIL. Nedlouho potom Ejlenšpigel k hraběti z Anhaltu přišel a u něho se za hlásného zjednal. Ten měl mnoho nepřá- telstva, takže toho Času na zámku rajthary a dvořany Pospolu měl, kteréž na každý den chovati musil, tak na Ejlenšpigle na věži zapomenuto bylo, že žádného jídla mu nepřinesli. Toho dne k tomu přišlo, že nepřátelé hraběte před městečko aneb zámek harcovali, krávy i jiný všeliký dobytek zajímali a všeckno preč hnali. Ejlenšpigel pak na té věži ležel a vida to skrze okno, žádného Pokřiku ani troubením, ani voláním neučinil. Tehdy J** . — - - |»-----■/ • - I I ■ ' I I I I I i I ■. I J * I I l I 1 . » ner>ř?/C,h ten před nrabě PřiSeI'íakže s svými ,idmi za ----r--------J~ Přátely pospíchal, a viděli někteří, že Ejlenšpigel na vezi v okně ležel a smál se. Tedy zavolal na něho hrabě, řka: „Kterak to v okně ležíš a tak mlčíš?" Ejlenšpigel zase v°lal: „Před jídlem ačkoli volám, však nerád toho činím.' Hrabě opět k němu volal: „Což nechceš na nepřátely ^atroubiti?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Netřeba mi nepřátel strubovati, však jich jest pole plné a někteří s kravami a Jiným dobytkem preč utekli; kdybych jich více stroubil, však by vás potom zmordovali." Řekl hrabě: „Nu dobre Jest tak, pospěšte za nepřátely a bite se s nimi." Na Ejlen-šP»gle z strany jídla bylo opět zapomenuto a hrabe za chvíli byl v pokoji, přinesl také množství zboží od svých ^přátel, k tomu požívali vařených a pečených pokrmuv. ejlenšpigel pak na věži hlídaje myslil na to, kterak by tal<é nětco z té kořisti dosáhnouti mohl, i šetril toho fllně, kdy by měli jisti, počal volati i troubiti: „Fejndio, ;eJ*dio, to jest, nepřátelé jedou, nepřátelé táhnou! lehdy hrabě pospěšně od stolu (kdežto krmě stály) běžel s svými a do zbroje se strojil a vzav v ruce své zbraň, g*hle z brány do pole s lidem svým pospíšil. V tom času ejlenšpigel rychle s věže dolů sběhl a k stolu hraběte pn-Sed, krmě vařené i pečené, cožkoli mu se líbilo, pobral ^ase na věž šel. Tehdy hrabě s svými jízdnými a lidem Péš»n do pole vytáhše, žádných nepřátel neviděli, i rekl: 92] ľ 93 L „Hlásny z lotrovství svého to učinil/' i táhli zase k bráně domů. Hrabě pak na Ejlenšpigle zavolal, řka: „Kteraks tak nesmyslný blázen?" Ejlenšpigel mlčel. Řekl opět hrabě: „Pročs na nepřátcly lermo troubil, když tu žádného nebylo?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Poněvadž žádných nepřátel nebylo, musilť jsem některé sem přitroubiti." Dí mu hrabě: „Ty lotrovskými nehty se češeš; když nepřátelé nejsou^ tehdáž na ně troubíš, a když přitáhnou, neza-troubíš, toť by dobře zradou býti mohlo," i složil ho z toho ouřadu a učinil jiného hlásným, ale Ejlenšpigel již mezi pěšími na nepřátcly táhnouti musil, což mu velmi protimyslné bylo a byl by rád odtud preč utekl, však žádným způsobem ujiti nemohl, protož kdyžkoli oni na nepřátely ven táhli, tedy on sám sobě překážku činil a vždyckny poslední byl. Když pak tažení vykonal a zase domů táhli, byl vždycky u brány první. I řekl k němu hrabě: „Kterak tomu rozuměti mám? Když na nepřátely ven z města ráhnem, vždycky poslední býváš, a když zase domů v, tu býváš u brány první." Odpověděl Ejlenšpigel: „Nemáte se proto hněvati, nebo když vy a vaše dvorská čeládka všickni jste jedli, tehdy já na věži sedě nehty lízati jsem musil, z čehož jsem velmi zemdlel; měl--li bych pak první proti nepřátelům býti, tedy bych sobě ten čas nahraditi musil, abych také u stolu první a od stolu poslední, abych tudy zase síly nabyl, a tak prvním i posledním proti nepřátelům budu." Řekl k němu hrabě: „Aby to tak dlouho zachoval, jakž dlouho na věži seděl." Řekl mu Ejlenšpigel: „K čemu kdo právo má, to jemu lidé rádi berou." Odpověděl hrabě: „Nebudeš ty dlouho mým služebníkem." 1 dal mu odpuštění, čemuž Ejlenšpigel byl velmi rád. HISTORIE 23. KTERAK EJLENŠPIGEL KOŇOVI SVÉMU ZLATÉ PODKOVY DAL PŘ1KOVATI. Takový kupec byl Ejlenšpigel, že pověst jeho před mnohý pány přišla, o němž mluviti uměli. Knížatům se to dobře líbilo, kteřížto dávali mu šaty, koně, peníze i stravu. I přijel k králi denemarskému, ten prosil ho za neJaký slavný kus, aby ho dokázal, že koně jeho chce dáti kovati nejlepšími podkovami. Otázal se krále Ejlen-šPigel: „Mám-li slovům tvým věřiti?" Odpověděl král: »veř, učiníš-li podlé slov mých." Tedy jel Ejlenšpigel s koněm k zlatníku a dal koně svýho zlatými podkovami kovati a stříbrnými hřebíky pŕibíjeti, s tím šel k králi a fekl, chtěl-li by mu podkovy zaplatili. Odpověděl král, že chce, i rozkázal, písař aby mu to kování zaplatil. Písař Pak domnívaje se, že by byl prostý a dvorský kovar, * Ejlenšpigel vedl ho k zlatníku, kterýž chtěl za ty podivy míti sto denemarských hřiven. Písař jemu zaplatit! nechtěl, ale šel k králi a to jemu oznámil. Král Ejlenšpigle Před sebe povolav, promluvil k němu, řka: „Ejlenšpigle, kterak tak drahé podkovy sobě dělati dáváš? Kdybych já všeckny SVé koně tak kovati dáti měl, tudíž bych kralov-stv»' své prodati musil, já jsem tak nemínil, aby ty kone žatými podkovami sobě kovati dáti měl." Ejlenšpigel rekl: „Milostivý králi, však ste řekli, že nejlepšími podko-Varni má se to stati, a já slovům vaším zadosti jsem chtěl Učiniti" Dí jemu král: „Tys můj ze všech nejmilejši dvo-r'1n' že činíš, co já tobě rozkáži," i smál se a těch sto hn-Ven od těch podkov mu dal. Tehdy přišel Ejlenšpigel, dal tv zlaté podkovy odtrhnouti a koně svýho železnými ukovatii * zůstal při tom králi až do smrti jeho. L'4 J [95 HISTORIE 24. KTERAK EJLENŽPIGEL POLSKÉHO KRÁLE BLÁZNA HLOUPÉHO LOTROVSTVÍM PREVÝŠIL. Za času vysoce urozeného knížete Kazimíra, krále polského, byl u ného nějaký kejklíř, náramně divných kusů a šajdýřství blázen, uměl také na housle housti. I přišel Ejlenšpigel k králi polskému, kterýž o něm mnohé a divné řeči mluviti slýchal, z té příčiny byl mu milý host i byl by ho dávno prvé rád viděl neb slyšel, a na svého blázna byl také velmi laskav. 1 sešli se jednu chvíli Ejlenšpigel s bláznem jeho spolu, tu se stalo to, což v přísloví jest: Dva blázni v jednom domu zřídka co dobrého učiní. Blázen králův Ejlenšpigle nikoli trpěti nechtěl a sám se také zahnati nedal, čemuž král srozuměv, oba dva na palác k sobě přivesti rozkázal. I řekl král: „Nu dobře, nechť jest tak, kterýž z nich lepši bláznovství provede, jehož by druhý nedovedl, tomu dám nové šaty a dvad-ceti zlatých k tomu, a to se hned stati má." Ti dva strojili se k bláznění a mnoho šajdýřství provodili, ukřivujíce tlam a divně mluvíce, což jeden přes druhého vymysliti mohl, a cožkoli Ejlenšpigel činil, to blázen ten po něm také činil. Král se tomu smál i všeckno rytířstvo jeho a rozličné věci tu viděl. Ejlenšpigel také na to myslil, řka sám k sobě: „Dvadcet zlatých a nové šaty jest dobrá věc vysloužiti, protož chci to učiniti, čehož bych sic nerád učinil." A viděl dobře, co král při tom myslil, že tomu dobře zaplatí, který by z nich chválu obdržel. I šel Ejlenšpigel na palác a pozdvíhše zadku, velikou hromadu nasral, potom vzav lžici, hovno to na dvě polovice rozdělil, i zavolav blázna, řekl: „1 lej, blázne, pojď sem a učin toto bláznovství také po mně, kteréž já teď prve učiním." Tedy vzav lžici a půl toho hovna na ní vloživ, a sežral je, potom podal lžici tomu bláznu, řka: „Teď máš lžici, sněz také toho mého hovna druhou polovici a potom ty také hromadu naser a na půli rozděl, já také po tobě jisti budu." I řekl blázen králův: „Já nechci tak, nechť po tobě to čert dělá, bych já pokud živ nahý choditi měl, ani po sobě, ani po tobě jisti nechci." Tak Ejlenšpigel mistrovství v tom lotrování obdržel a král dal mu šaty nové, k tomu dvadcet zlatých. I jel ten dobrý Ejlenšpigel pryč a chválu u krále zejs-kal. Historie 25. ktekak ĽJLENŠP1GLOVI knížetství luneburské zapovědíno bylo. v knížetství luneburském u města Celle mnohé rozmanité lotrovství provodil, až kníže luneburské zemi svou mu opověděl, a jestliže by v ní nalezen byl, aby ho popadli, Potom voběsili. I umyslil sobě Ejlenšpigel, aby té krajiny net»yl prázen, když by mu cesta tudy byla, aby nicméně Proto skrze tu krajinu jel aneb šel. Trefilo se pak jednoho casu, že skrze Lüneburg jeti chtěl, i potkalo ho knize, l Uzřev Ejlenšpigel, že by kníže bylo, myslil sobě: „Jistě kni'že jest, a budu-li utíkati, budou mne honiti a srazí mr»e dolův s koně a přijeda kníže s hněvem, dá mě vobě-s,ti na stromě." a tak vymyslil sobě krátkou radu, sšedši s koně svého dolův, rozřezav mu půl břicha, střeva a droby z něho vyndal a tak v něm stál. Když pak knize S Sinými svými k tomu místu přijel, když Ejlenšpigel V břiše svého koně stál, řekl služebník: „Pohleďte, pane, [97 kterak Ejlenšpigel v koňské kůži stojí." I jel kníže k němu a řekl: „A ty tu? Zdaliž nevíš, žeť jsem knížetství své zapověděl, a když tě v něm naleznu, že tě na stromě chci dáti voběsiti?" Řekl mu Ejlenšpigel: „Ó milostivý pane a kníže, jáť naději mám, že mi při životu mém milost uči-niti ráčíte, však jsem tak zle nečinil, což by vobčšení hodné bylo." Dí jemu kníže: „Pod sem ke mně a neprav žádné neviny, co pak tím míníš, že tak v koňské kůži stojíš?" Ejlenšpigel před něho přišel a odpověděl mu takto: „Milostivé a vysoce urozené kníže, nebezpečen jsem před Vaší Milostí a náramně se bojím, slýchal jsem to jti." Dí k němu hospodyně: „Ty lidi já v hospodě ráda mívám, a obvzláštně jsem na ně laskavá, kteříž pravdu Praví." A když Ejlenšpigel okolo sebe pohleděl, uhlídal, že ta hospodyně šilhavá byla, i řekl jí: „Šilhavá ženo, šilhavá ženo, kde mám sednouti a kde svůj pytlík a hůl Postavím?" Odpověděla hospodyně: „Ať by se nikdá nic dobrého nestalo, jak jsem živá, žádný mi toho neřekl, že jsem šilhavá." Řekl jí Ejlenšpigel: „Milá paní, mám-li vždycky pravdu praviti, nemohu toho nikoli zamlčeti." Hospodyně tomu pokoj dala a smála se. Ejlenšpigel pak Pfes tu noc tam zůstav, s hospodyní v řeč vešel, kterak by staré kožichy práti uměl. To se té paní dobře líbilo, i prosila ho, aby ty kožichy pral, že ona sousedám svým chce to oznámiti, aby kožichy své všeckny přinesly a on aby je jepral. Odpověděl Ejlenšpigel, řka: „Dobře." Tehdy ta *ena všeckny sousedy své svolala, i přinesly kožichy své. P* Jim Ejlenšpigel: „Musíte mi dáti mléka." Nelíbilo se to *enám, však že k novým kožichům libost měly, všecko *vé mléko , kteréž doma měly, přinesly. Ejlenšpigel tři kotly k ohni přistavil, do nichž mléka nalil, a vloživ koziny do něho, vařil je. Když pak mu se zdálo, že by již obře byly, fekl k ženám: „Musíte mi mladého bílého ríW lipového přinesti, a oblupte je, a když zase přijdete, dv ty kožichy ven vyjmu, nebo jsou již dosti vařený, 106] [107 potom je vyperu, k čemuž dříví takové míti musím." Ženy ty ochotně pro dříví šly a děti jejich při nich skákaly a zpívaly, radujíce se: „Oho, budem míti nové kožichy, oho, čisté nové kožichy!" Ejlenšpigel stoje smál se a pravil: „Počkejtež, ještě nejsou dobře." Když pak oni pro dříví šli, Ejlenšpigel více dříví podloživ a těch kotlů s těmi kožichy tu nechav, z té vsi preč ušel. Ty ženy přišedše- s lipovým dřívím zase, EjlenŠpigle nenalezly, a nevědouce, by preč ušel, jedna přes druhou kožich svůj z kotla vyníti chtěla, kteřížto všickni velmi spáleni byli, až na různo padali. I nechaly těch kožichů tu, domnívajíce se, že Ejlenšpigel zase přijde, ale on Bohu děkoval, že tak s poctivostí odtud ušel. HISTORIE 31. KTERAK EJLENŠPIGEL S UMRLČÍ HLAVOU, ABY LIDI ŠIDIL, MÍSTO SVÁTOSTI OBCHÁZEL. Ejlenšpigel skrze lotrovské šibalství své ve všech krajinách v známost vešel, a kdež jednou prvé byl, již tam více jiti nesměl, leč by se v šatech byl proměnil, aby ho nepoznali. Z té příčiny netušil sobě, aby zahálkou již více mohl se živiti, nebo z mladosti dobrému bydlu byl přivykl a skrze všelijaké šejdýřství dosti peněz nabyl. Když pak lotrovství jeho ve všech krajinách známé a vědomé bylo a živnost jeho již klesala, myslil sobě, co by provodi-ti měl, aby zahálkou a prázdností zboží aneb statku dosáhl; věděl zajisté, že by mnohý v zahálce jsa lepší bydlo měl než někdo v těžké a násilné práci. 1 vzal před sebe, aby se udělal stacionarius a s svátostí po krajinách jezdil sem i tam, a proměniv šaty s žákem v způsob kněžský/ hlavu umrlčí z kostnice vzav, do stříbra ji zavřití dal a šel do země pomorské, kdežto kněží více žrádla se přidržejí než kázaní. A když někdy ve vsi posvícení, buďto svadba aneb nějaké jiné shromáždění lidu bylo, tehdy Ejlenšpigel priplichtil se k faráři, pravě, že by kázati a sedlákům svátost ukazovati chtěl, aby se dali šiditi, a což by na °řěře uhonil, toho mu polovici dáti chce. Neumělým sněžím bylo to dobře, že nic jiného nedělali, než peníze b™ii. A když nejvíce lidí v kostele bylo, tedy Ejlenšpigel n<"» kazatedlnici všel a nětco jim o svátostech starých pověděl, zvláště o svátosti archy a zlatým věderci, v němž manna nebeská ležela. K tomu přimísil toto, řka, že by to největší svátost byla. Potom také pravil jim 0 hlavě svatého Brandona, kterýž svatý muž byl, jehožto °n hlavu má a že mu jest poručeno, aby jí peníze shro-mážd'ovaI k stavení nového kostela, a to že se má činiti z spravedlivě dobytého zboží, a že dokud živ žádné ofěry od žádné ženy cizoložnice brati nemá, a které ženy takové jsou, aby k ofěře nechodily, nebo jestliže by co °bětovaly, kteréž v cizoložstvu postiženy jsou, „já toho nic nepřijmu, protože by ode mne zahanbený byly; P°dlé toho umějtež se spraviti." A tak jim tu hlavu líbati jH kteráž snad nějakého kováře byla, a on ji na krchově bvl vzal. Potom dal sedlákům i sedlkám požehnání a s kazatedlnice k oltáři šel, tu farář zpívati a svými zvon-Cl zvoniti počal. Tedy hned k oltáři s ofěrami všecky naPořád zlý s dobrými šly, kteréžto pokřik mezi sebou jínily, chtějíce některé s ofěrou svou prvnější býti nežli druhé, kdežto milý Ejlenšpigel ofěru od dobrých i od ^'fch bral a nezavrhl žádné. Tak pevně tomu lotrovství ^ho chytrému ty sprostné ženy věřily, neb jsou se 0lT»nívaly, která by žena pokojně stála a nešla, že by ta P°ct'vá nebyla. Též také která žena peněz drobných 108] [109 neměla, ta obětovala zlatý aneb stříbrný prsten, a jedna každá z nich šetřila druhé, také-li tolikéž oferuje, a která tak oferovala, ta se domnívala, že tím manželství svého potvrdila, a že by zlá pověst její tudy odjatá byla. Některé také byly, ješto dvakrát neb třikrát oféru dávaly, aby lid to vidél, že oni z té zlé pověsti své vyšly. Ejlenšpigel pěkné orěry došel, k níž podobná prvé není slýchaná. A když tu ofěru vzal, těm všem, kteříž mu ji učinili, pod klatbou přikázal, aby již více v hříchy se nevydávaly, protože by napoly svobodné od nich byly; tak ženy ty poctivé byly. A kdežkoli Ejlenšpigel přišel a kázal, hned skrze to zbohatěl. Lidé pak drželi ho za znamenitého kazatele, neb tak mistrovsky své lotrovství a šejdýřství přikrývati uměl. HISTORIE 32. KTERAK EJLENŠPIGEL HLÁSNÉ V NORMBĽRCE PROBUDIL, TAKŽE DO VODY PADALI. Když Ejlenšpigel s svátostí svou daleko obcházel, lidí podvozujíc, nebo v lotrovství a šejdýřství velmi umělý, do Normbergka přišel a peníze, kteréž s svátostí na lidech byl vyšidil, tu utratil. Když pak za dlouhý čas tu byl ležel a všeckny spády i způsoby shlédl, nemohl od přirození svého odstoupiti, ale také tam lotrovství nějaké provesti musil. I uzřev, že hlásní v nějaké veliké truhle pod rathouzem ve zbroji spali a Ejlenšpigel ty cesty i lávky dobře vyzvěděl, zvláště pak spatřil ten mostek mezi Svinským trhem a fortnou, kdežto času nočního přes něj zle jest jiti, nebo mnohé dobré děvky, chtějíce vína přinesti, tu zmrhaný bývají. Ejlenšpigel pak čekal s lotrovstvim svým, až by lidé spát Šli a právě by ticho bylo, i vylomil z toho mostku tři prkna a uvrhl je do vody jménem Pegnice. Potom přišed k rathouzu, počal láti a zlořečiti a nějakým starým kordem do dlážděni sekati, až oheň vyskakoval. To když hlásní uslyšeli, byli bned vzhůru a běželi po něm. Ejlenšpigel běžel k Svinskému trhu a k tomu místu přišed, kdež ty prkna by vylomil, jakž mohl přes ten mostek sobě pomohl, i křičel vysokým hlasem: „Ho ho, nu kdež jste, vy zoufalí lotn Hlásní to slyšíce, pospěšně za ním běželi a každý z nich ch*ěl prvním býti, tak jeden po druhém do vody padali, a mezera na tom mostku tak ouzká byla, že každý na kraj bubami trefili. Opět volal Ejlenšpigel: „Ho ho, což ještě neběžíte, zejtra za mnou spěšněji pobéhnete, do této tezně zejtra ještě dobře ráno přijdete." A tak jeden z nich zIámal nohu, druhý ruku, třetí sobě prorazil hlavu, takže žádný bez škody odtud neušel. Když pak lotrovství to skonal, nezůstal dlouho v Normberce, ale šel preč, nebo nebylo by mu to libo, když by se na něj proneslo, % trestán od Normberčanův nebyl. Normberčané za-Jlsté tQho za žert přijití by nemohli. HIST0R1E33. KTERAK EJLENŠPIGEL V MĚSTĚ PAMBERCE 2A PENÍZE JEDL. o » seJdýrstvím svým Ejlenšpigel v Pamberce mnoho Peněz vysloužil. Když z Normbergka přišel, jsa velmi ^dovitý, do nějaké hospody přišel, kdežto hospodyně žral0vna sloula a veselá byla; i přivítala ho, nebo po atecn Poznala, že jest to nějaký divný host. Když pak I in | [in nazejtří jisti měli, ptala se ho paní, kterak by jisti chtěl, chtěl-li by k stolu sednouti čili zvláště za peníze jisti. Odpověděl Ejlenšpigel, že by byl chudý tovaryš, a prosil ji, aby mu nětco pro Pána Boha jisti dala. Řekla mu paní: „Příteli, mně v krámích nic darmo nedávají, ale za peníze koupiti musím, protož jisti za peníze každému dám." Odpověděl Ejlenšpigel: „Ó paní, však i mně za peníze jisti dobře slouží." Dí mu paní: „Od panského stolu 24 peněz, od druhého 18 peněz, od čeledního 15 peněz beru." Ejlenšpigel byl vesel a řekl: „Největší summa peněz jest mi nejlepší," tak za panský stul sedl. Když pak břicho své jídlem a pitím hojně naplnil, prosil paní, aby ho propustila, že pro chudobu preč jiti musí. Řekla mu ona: „Milý hosti, zaplaťte mi prvé za jídlo 24 peněz a potom na cestu svou jděte, Pán Bůh vás provoď." Dí Ejlenšpigel: „Ne tak, milá paní, ale vy jste mi 24 peněz dlužni dáti, nebo tak jste mi zprávu dali, že za tím stolem za 24 peněz jídá a pije se, to jsem já již vykonal a tolik peněz zasloužil, nebo jistě s těžkostí to mi přišlo; jedl jsem, až jsem se potil, jako by mi o hrdlo běželo, a také již více jsem jisti nemohl." Řekla mu hospodyně: „Jeď před-ce, milý hoste, buď tobě to šenkováno, jediné zase sem nepřicházej." HISTORIE 34. KTERAK EJLENŠPIGEL DO ŘÍMA PŘIŠEL, ABY PAPEŽE VIDĚL, KTERÝŽ HO ZA KACÍŘE BÝTI DRŽEL. Na to přísloví, kteréž lidé říkají, že mnohý do Říma dobrý jde, ale lotrem odtud zase přijde. Jednoho času 112] Pomyslil Ejlenšpigel, aby do Říma šel a tam lotrovstvi svého také zkusil. 1 přišel na hospodu k nějaké vdove, kterážto ptala se ho, odkud by byl a co by v Římě jednati měl. Odpověděl Ejlenšpigel, že by byl z saské země a za tou příčinou přišel, že by rád s papežem mluviti chtěl ^•kla mu ona: „Já jsem zde zrozená a vychovaná, však abych s ním mluvila, k tomu sem nikdy přijití nemohla; kterak byste vy pak toho dovesti mohli? Jáť bych ještě sto dukátů za to dala, abych slušně v rozmlouvení s tím pn-jíti mohla." Dí jí Ejlenšpigel: „Milá paní, kdybySte již s ním mluvili, také-li byste mi těch sto dukátův dáti chtě-U?" 1 slíbila mu ta paní těch sto dukátův dáti, jestliže by toho mohl dovesti, neb se domnívala, že mu to nemožné Jest, aby s papežem mluviti mohl. Byl pak obyčej, že každý papež ve Čtyřech nedělích v kaple jménem Jeruza-temě u sv. Jana Lateránského mši čisti musil. Doptal se toho Ejlenšpigel, a když ten čas přišel, vtiskl se do káply, c°ž mohl nejblíže k papeži, a tu u mše stál, a když Pozdvíhal svátosti aneb požehnání dával, obrátil Ejlen-šP»gel proti tomu hřbet, což po vykonání mše papežovi oznámeno bylo. Tedy papež poslal pro Ejlenšpigle. * když Ejlenšpigel přišel, optal se papež, byl-li by on křesťan. Odpověděl Ejlenšpigel pokorně: „A já jsem. ptal se ho dále papež, jaké jest víry. Řekl mu Ejlenšpigel, ze takové jako hospodyně jeho, kterouž ze jména jmeno-Val- Ta paní před papeže obeslaná byla. I otázal se ji PaPež, jaké by víry byla. Odpověděla, že má víru křes-|anskou a což jí církev křesťanská přikazuje i zapovídá. tJtenšpigei při tom stoje, u velikém náboženství po Vrchu se ukazoval i řekl: „Nejmilostivější otče, tuto pra-v°u víru mámť já také." Řekl mu papež: „Proč pak proti 0][*n Při tejné mši zadkem se obracuješ?" Odpověděl ejlenšpigel, kterak by veliký a bídný hříšník byl a že by [113 před zpovědí na svátost hleděti hoden nebyl. Po té řeči papež opustil Ejlenšpigle, kterýžto do hospody své šel a sto dukátův od své hospodyně požádal, kteréž mu dáťi musila. Ejlenšpigel pak lotrem a šibalem zůstal jako prvé a po římské pouti nemnoho se polepšil. HISTORIE 35. KTERAK EJLENŠPIGEL ŽIDY V FRANKFURTU PŘI VODĚ REJNU O TISÍC ZLATÝCH PODVEDL, NEB PRODAL JIM HOVNO MÍSTO PROROCKÝCH JAHOD. Jeden lotr musí druhého popadnouti, jakož se stalo Židům podvodným v Frankfurtu. Když Ejlenšpigel z Říma tam přišel, jako na jarmark všecken způsob ve všem městě spatřil. I přišel k nějakému dobře uvoděné-mu silnému muži, kterýž z Alexandrie byl muškům přinesl a nadmíru draho je prodával. Myslil sobě Ejlenšpigel: „Jáť také jsem silný lenivý potvorník, kterýž nerád dělám; mohl-li bych tak lehce se uživiti, bylo by mi dobře." O to přemejšlel celou noc. Vtom uštipla ho náramně velmi blecha mezi nohami, za nížto sáhaje, několik Šišek z zadku vyňav, a tak myslil, že to musí ten jeden důl býti, jemuž říkají Lexulnandro, z něhož muškům pochází. Když pak nazejtří ráno vstal, cendelinu šedivého a červeného koupil, do něhož ty jahody svázal, k tomu i jiných vonných věcí nakoupil a krám sobě způsobil, k němuž mnoho lidí přišlo, kteříž mnohých a divných věcí hledali a na ně se ptali, ale Ejlenšpigel žádnému odpovídati nechtěl tak dlouho, až tří bohatí Židé k němu přišli a na kupectví se ptali. Odpověděl jim ejlenšpigel, že by to byly pravé prorocké jahody, což by sami v zkušení naleznouti mohli. Židé pak hned obrátiy-§e se, mezi sebou rozmlouvali, až naposledy nejstarší Žid Pověděl: „Z tohoť bychom jistotně prorokován mohli, kdy by Mesiáš náš přijíti měl." I na tom zůstali, aby ty jahody od něho koupili, a tak zase k Ejlenšpiglovi přistoupivše, ptali se ho, co by v jednom slově ty jahody Šacoval. Ejlenšpigel pomyslil: „Jistě jakáž jest koupě, takové kupce mám. Židůmť toho muškům dobře se hodí." I řekl k nim: „Dávám jednu za tisíc zlatých, poněvadž vy psi židovští mně tolik za ní nikoli nedáte, ode-jdětež pryč a nechte mi hovna mého s pokojem." Aby Pak Židé tu koupi bez hněvu učiniti mohli, dali mu ty Peníze a ťy prorocké jahody za ně vzali. Potom v brzkém casu všecky Židy do své školy svolati dali. Tedy vstav nejstarší rábi, řekl, aby všickni za tři dni postili se a mod-li]i> nebo podlé vůle boží jahody prorocké jim v ruce při-kteréž jeden do ůst vezma, o Mesiášovi jim ku potemní prorokovali bude. Po třech pak dnech vzal ji Izák do Ust s velikou poctivostí. Tehdy optal se ho Mojžíš, řka: "Milý Izáku, služebnice boží, jakou chuť ta jahoda má?" °dpověděl: „Však jistě jsme od toho lotra vošizeni, nebo jiného nic není než člověčí hovno." Židé také všickni k Prorockým jahodám voněli a teprv poznali, když dřevo to, na němž jako by rostly, přilepené viděli. Ale Ejlenšpi-?el j'ž byl preč uvezl a na ty židovské peníze byl vesel, žraI i hodoval statečné, pokudž mu jich stávalo. 114 [115 HISTORIE 36. KTERAK EJLENŠPIGEL V MĚSTĚ QUENDLINBURCE SLEPICE KUPOVAL A SEDLCE KOHOUTA JEJÍHO MÍSTO PENĚZ V ZÁKLADU NECHAL. Některého času nebyli lidé tak zlotřilí jako nyní. Nebo jednoho času přišel Ejlenšpigel do města Quendlinbur-ku, kdežto na ten Čas byl trh, a Ejlenšpigel již peněz neměl, nebo jak jich dobýval, tak zase od něho preč šly. I myslil na to, kterak by peněz na útratu zase dobyl. Seděla pak nějaká sedlka na trhu, mající plný koš kuřat s kohoutem na prodej. Otázal se jí Ejlenšpigel, co by za dvě chtěla. Odpověděla mu: „Dvě dávám za dva Štefanovy groše." I dí k ní Ejlenšpigel: „Což nechceš laciněji dáti?" Řekla ona: „Nechci." Tehdy vzav Ejlenšpigel ta kuřata s košem, šel s nimi až k bráně. Ta sedlka za ním běžela, řkoucí: „Hej kupče, kterak tomu mám rozuměti? Což mi kuřat zaplatiti nechceš?" Ejlenšpigel řekl: „Chci, já jsem písař abatyšin." Dí mu ona: „Já se na to neptám, chceš-li ty kuřata míti, zaplať mi je, já u abatyše nemám co činiti, nebo otec můj mne tomu učil, abych od těch nic nekupovala aneb jim věřila, před nimiž bych se klaněti musila, protož zaplať mi kuřata." Odpověděl Ejlenšpigel, řka: „Paní, malés víry, aby jistá býti mohla, vezmi sobě kohouta v zástavě, ažť tvůj koš a peníze přinesu." Ale ona vošálená byla, nebo Ejlenšpigel tam zůstal a zase nepřišel. HISTORIE 37. KTERAK FARÁR Z VYSOKÉHO ENGELSHEJMU KLOBÁSU EJLENŠPIGLOVI SEŽRAL. Ejlenšpigel byl v Hyldeshejmu i koupil čistou červenou k^básu a šel s ní do Engelshejmu, kdežto s farářem byl d°bře znám, a bylo to v neděli ráno. Tehdy farář ranní ms> sloužil, aby tím dříve pojedl. Ale Ejlenšpigel v tu chvíli na faru přišed, velice kuchařky prosil, aby mu tu klobásu uvařila. Kuchařka řekla, že uvaří, a on šel do kostela. Zatím ranní mše dokonala se a druhý kněz velikou mši sloužili začal, kterouž Ejlenšpigel všecknu vyslechl. v tom času farář domu šel i řekl kuchařce své: „Coz ještě nic není uvařeno, abych kousek snědl?" Odpovědě-kuchařka: „Ještě nic uvařeno není, než červená klobása/ kterouž Ejlenšpigel přinesl a chtěl ji sám snísti, když by z kostela přišel." Řekl farář: „Podej mi sem té klobásy, af jí kus sním." Podala mu kuchařka té klobásy, kterážto fak dobře farářovi k chuti byla, že ji všecku sežral. I rekl sám k sobě: „Přižehnejž mi ji Pán Bůh, byla mi velmi Cr>utná." Kuchařce pak rozkázal, řka: „Dej Ejlenšpiglovi sIanin a zelí, jakž na něho sluší." Když pak bylo po te mši' šel Ejlenšpigel zase na faru a klobásu svou jisti chtěl. Privítal ho farář a a děkoval mu z té klobásy, pravíc, kte-rak mu velmi chutná byla, a před Ejlenšpigle slaniny a Selí postavil. Ejlenšpigel mlčel a což mu předloženo 7l0- jedl, a nazejtří šel zase preč. Tedy farář volal za Ejlenšpigiem, řka: „Slyšíš-li, když zase půjdeš, prines sebou dvě klobásy, což koli za ně dáš, já tobě zase navrá-tlm- a budeme čistě žráti." Ejlenšpigel řekl: „Tak se má stati, pane faráři," a jel zase do Hyldeshajmu. I vedlo mu se podle jeho vůle, že rasové vezli na rozhrání mrtvou SVln>, i prosil Ejlenšpigel rasa, aby peníze od něho vzal 116] [117 a dvě klobásy z té svině udělal, za kteréž mu několik stříbrných peněz dal. Učinil to ras. Tehdy vzav je Ejlen-špigel, zvařil napoly, tak jakž jelitům dělávají. V druhou neděli přišel ĽjlenŠpigel zase do Engelshajmu a trefil, že farář opět ranní mši sloužil, šel na faru a ty dvě klobásy kuchařce přinesl a ji prosil, aby je na roště upekla, že farář má jednu snísti a on druhou. S tím do kostela šel a kuchařka klobásy pekla. Když pak bylo po mši, zvěděv farář o Ejlenšpiglovi, šel hned z kostela na faru i řekl: „Co Ejlenšpigel zde jest? Přines-li je také klobásy s sebou?" Řekla ona: „Přinesl, a již jsou obě dvě upečené." 1 vzal jednu s uhlí a měl chuť klobásy jisti, posadili se oba spolu a jedli, i počalo se jim v hrdle pěnití. Přišel vtom Ejlenšpigel z kostela. Promluvil k němu farář: „Jakés nám to klobásy přinesl? Hle, kterak se mně a kuchařce mé v hrdle pění!" Řekl mu Ejlenšpigel: „Rač Pán Bůh žehnati, již se stalo po vaší vůli, jakož jste na mě volali, abych dvě klobásy přinesl, že byste je tak chtěli jisti, až by vám v hrdle pěniti musily, ale jáť na to nechutenství nic nedbám, když toliko blití za ním nejde, a toho se dobře naději, že tudíž přijde, nebo z čehož ty klobásy udělané jsou, ta byla umrlá svině, protož musil sem maso dobře obvařiti, a od toho přichází vám nechutenství." Kuchařka počala říhati a blila přes stůl, též i kněz, a popadl kej, chtěje Ejlenšpigle biti. Ejlenšpigel řekl: „Toť na dobrého muže nenáleží, však jste mi rozkázali přinesti, zaplaťte mi aspoň ty dvě, o třetí já mlčím." Farář hněvaje se řekl mu: „Žer ty shnilé klobásy sám!" Odpověděl Ejlenšpigel: „Však jsem já jich vám bezděky do břicha necpal, také bych já jich jisti nemohl, ale prvni byl bych jisti mohl kterou jste vy mi bez mé vůle snědli." 1 řekl: „Starý kněze, by zdráv spal!" HISTORIE 38. KTERAK EJLENŠPIGEL NA FARÁŘI 7r>r;,SíJB,URCE KÚŇ JEHO POD FALEŠNOU DOVĚDÍ VYMLUVIL. N Ve estýskal sobě s lotrovským šibalstvím Ejlenšpigel, nebo ye vsi Rysnburku sedláci v krčmě seděli, kdežto také Wdlel farář, který kuchařku pěknou měl a k tomu malý Pěkný koník. To dvě farář velmi miloval, tak dobře kůň j'^o kuchařku. A byl toho času kníže brunšvické v Rysn-burce, faráře skrze jiné lidi prošiti dal, aby mu toho koně d°př během shůry přiběhl k nakovadlí a kladivem s jinými bil až jiskry do lože prskaly. Rekl mu kovář: „Hle, co tu děláš, cos se zbláznil? Nemůžeš-liž lože tu nechá ti, kdež jeho místo jest?" Dí mu Ejlenšpigel: „Mistře, nehněvejte se' to jest můj obyčej podlé vašich slov, že do půl noci ja na loži lehám a druhé půl noci lože na mně ležeti ma. Rozhněvav se mistr, řekl mu: „Nes lože zase tu, kdes je V2al, a jdi mi odtud z domu, zoufalý lotře!" Rekl mu Ejlenšpigel: „a já půjdu." 1 šel na loub a lůže na sve místo zase postavil, potom vzav řebřík, vlezl nahoru a Prolomil střechu, a vylezši na střechu, táhl za sebou řebřík a spustil jej na zem, tak slezši dolův, šel preč. Usly-§av kovář, že tam nahoře bouří, šel za ním na loub s jinými Pacholky, a uzřev, že střechu proloupal a tudy ven vylezl, ještě více se hněval, i hledaje voštípu, běžel za ním z domu. Tedy popadl pacholek mistra a řekl mu: "Mistře, ne tak, dejte sobě říci, však jest jiného nic neučinil, než což jste mu rozkázali, neb jste mu řekli, aby varn VeJdouc nahoru z domu šel." Kovář dal se v tom zpraviti, a co by již 2 toho mé, činitiř p0něvadž Ejlenšpigel již ušel. 1 musil mistr dáti střechu zase pobiti. Rekl pacholek: „Na takovém člověku nemnoho se získá, kdož Ejlenšpigle Prvé neznal, ten se ho uč znáti." histor1e40. Kterak ejlenšpigel kovářovi kladiva a kleště i cožkoli nalezl, spolu vjedno skoval. Ejlenšpigel když od kováře odšel, blížila se zima a byla stu PU)«V i chtěl pro pečeni sáhnouti a řezník, jsa rychlý, vytrhl mu pečeni zase. Řekl Ejlenšpigel: „Nechte mi tu Pečené a já vám ji zaplatím." Řezník vložil tu pečeni 2ase na krám. Dí k němu Ejlenšpigel: „Jestližeť slovo P°vím, kteréžťby se dobře líbilo, nechť jest pečene ma. Jfkl mu řezník: „Mohl by ty mi taková slova povedih, k*eráž by mi k ničemuž nebyla, mohl by také taková Slova promluvili, ješto by mi se dobře líbila, a pečeni by pr° to vzal." Odpověděl Ejlenšpigel: „Já se pečené nedotknu, leč má slova tobě dobře líbiti se budou, 1 rekl dále: „Pravím takto: Nu zhůru, pane Pytlíčku, ígkť lidem. Kterakť se to líbí! Cožť to není chutno?" edV řekl řezník: „Ta slova mi se dobře líbí a jsou mi K cnuti." i rekl Ejlenšpigel k těm, kteří tu okolo stáli: 150] [151 „Milí přátelé, teď dobře slyšíte, protož pečené jest má." I vzav Ejlenšpigcl pečeni, řekl k řezníkovi posmešné: „Teď jsem opět pečeni přines." I šel pryč a nenavrátil se zase. HISTORIE 61. KTERAK EJLENŠPIGEL V DRÁŽĎANECH TRUHLÁŘSKÝM TOVARYŠEM BYL A OPĚT NEMNOHO DĚKOVÁNÍ ZASLOUŽIL. EjlenŠpigel z durynské země brzo do Drážďan přes Český les na Labe přišel a za tovaryše truhlářského se vydával. I přijal ho k sobě truhlář, nebo ku potřebě své tovaryšův neměl, protože první tovaryší byli dosloužili. 1 byla svadba v městě, na niž ten mistr byl pozván. Tedy řekl Ejlenšpiglovi: „Milý tovaryši, jáť zejtra na svadbu jiti musím a záhy domův zase nepřijdu, učin tak dobře a dělej pilně." I přinesl čtyry prkna na truhlu, aby je dobře spolu na klíh vsadil. Odpověděl EjlenŠpigel: „Která prkna mají spolu býti?" Mistr složiv je jedno na druhé, kteréž spolu měly býti, šel s manželkou svou na svadbu. EjlenŠpigel dobrý pacholek, kterýž dílu svému nic odporen nebyl, spíše nežli upřímný, počal dělati a pěkný kadeřavý stůl aneb truhel na prkna, kteráž mu mistr jeho pořádně byl skladl, na třech neb na čtyřech místech naskrze zvrtal, a maje klíh v velikém kotle vařený, tím všudy jich pomazal, spolu je zbiv, a na dům nahoru vnesl a za okna ven vystrčil, aby klíh na slunci vyschl, i udělal sobě včas svatvečer. Přišed pak mistf domů u večer, jsa dobře vopilý, ptal se Ejlenšpigle, co jest .,-------- _r_ to může \ přid Cjn".asení duší vašich poradil, což všem osadním svým s ž 1 1 dlužen jsem". Sedlák učinil tak, rozmlouval o to faráí|°u Svo", avšak jistého počtu let manželství svého kQu gruntovně pověděti neuměl. I přišli oba dva s veli-Řej<.jStarostí k faráři a za dobrou radu jsou jeho žádali, te, z í.™ řarář: "P°něvadž žádného jistého počtu neví-pífjtf u V1-*' Peč°vání o duše vaše tuto neděli nejprv 1 vás znovu oddati, jestliže byste v stavu man- [163 želském nebyli, abyste v něj zase vstoupili, a protož zabite dobrého vola, skopce a vepře a děti dobrých přátel na své hody pozvěte, učiňte jim všem veselí, jáť také chci přítomen býti." Odpověděli oni: „Dobře, pane faráři, tak učiníme, o jednu kopu slepic nic nebuď, poněvadž jsme tak dlouho spolu byli, měli bychom teprv z stavu manželského vystoupiti, což by dobře nebylo." S tím domův šli a to všecko strojili. Farář k takovému kvasu některých prelátův a kněží, 5 nimiž byl znám, pozval, mezi těmi byl probošt z Erbsdorfu, kterýž vždycky jeden pěkný kůň neb dva míval a také dobře jisti uměl, u něhož Ejlenšpigel za dlouhý čas byl. Přišed k němu probošt, řekl: „Vsedni na můj kůň a jeď se mnou, budeš vděčným hostem." Ejlenšpigel tak učinil. Když pak tam přijeli, jedli, pili a veseli byli. Tedy ta stará paní, kteráž nevěstou býti měla, nejvýše za stolem seděla, jakž nevěsty obyčej seda-ti mají. Když se pak jí seděti stesklo, řekla, aby ji ven pustili, i šla na dvůr nazad k vodě Gerdavě a vstoupila do vody. Vtom probošt s Ejlenšpiglem do Erbsdorfu domů jeti zase chtěli a Ejlenšpigel před tou nevěstou na mladém bujném koni štosoval a skákal tak dlouho, až mu tobolka s pasem upadla, tak jakž na ten čas obyčej byl nositi. To vidoucí ta dobrá paní vstala a tobolku vzavši, zase k vodě šla a na ní se posadila. Ejlenšpigel když za jedny hony ujel, teprv na tobolku vzpomenul, i jel rychle zase k Gerdavě a ptal se té staré sedlky, nalezla-li je nějakou starou zerzavělou tobolku. Odpověděla ona: „A já, milý příteli, o své svadbě nalezla jsem starou zetlelou tobolku, kterouž ještě mám a na ní sedím; ta-li je?" Rekl jí Ejlenšpigel: „Oho, toť jest dávno, kdyžs ty nevěstou byla, musíf jistě ta tobolka z potřeby zetlelá a zerzavělá býti/ jáť tvé staré tobolky nežádám." Ačkoli Ejlenšpigel šibalský a zchytralý lotr byl, však proto od staré sedlky by' 164] vošáIen a bez tobolky své býti musil. Tu tobolku ženy v Gerdavě ještě do dnešního dne mají a já za to mám, že staré vdovy tam v opatrování svém ji mají. Komuž nětco nř» tom záleží, ten se na ni ptáti může. HISTORIE 67. KTERAK EJLENŠPIGEL JEDNOHO SEDLÁKA 0 ZELENÉ LINDYŠOVÉ SUKNO PŘED OLCEM °SKRÁBAL A NAMLUVIL HO, ŽE BY MODRÉ BYLO. EJlenŠpigel pečené a vařené krmě rád jídal, protož opa-lr°vati se musil, kde by brati měl. Jednoho času na jar-ni*rk do Oleem přišel a tu na všech místech, co by ciniti mel pilně spatřoval. Mezi jinými uhlídal, že nějaký sed-lák cleného lindyšového sukna koupil a chtěl s mm jiti d°mů, i myslil na to Ejlenšpigel, kterak by sedláka o to Sukno připravili mohl, a ptal se na tu ves, v které ten ^dlák bytem byl. Vzav k sobě nějakého zlotřilého kněze J jednoho tovaryše, s nimiž z města tou cestou, odkudz *n sedlák byl přišel, [šel], a tu radu s ními skládal, jak by f^ih měli, když by sedlák s zeleným suknem přišel, aby ho namluvili, že jest modré, a jeden z nich od druhého hony vzdálí šel, jako by k městu jiti měl, i učinili takto: T^ž sedlák s tím suknem z města šel tím úmyslem, ^ntěje domův nésti, promluvil k němu Ejlenšpigel: „Kdes ak Pěkného modrého sukna koupil?" Odpověděl sed-lak: Ak jest zelené a ne modré." Řekl mu Ejlenšpigel, ^ jest modré, a na to chtěl dvadceti zlatých vsaditi, tak j v ten člověk, kterýž by nejprve k nim přišel a modré 2elené rozeznati uměl, jim to pověděl. Tedy Ejlenšpigel [165 prvnímu tovaryši svému znamení dal, aby přišel. K tomu řekl sedlák: „Příteli, my dva jsme v odporu o barvu tohoto sukna, povez ty pravdu, jest-li zelené čili modré; což ty nám pravíš, při tom zůstanem." Řekl on: „Toto jest právě pěkné modré sukno." Dí jim sedlák: „Není, však jste vy oba dva lotří a na tom jste se spolu smluvili." Tehdy řekl Ejlenšpigel: „Nu dobře, aby vždy viděl, že jsem práv, chciť i toho podati a na tomto ctném knězi, kterýž teď sem jde, přestátí, což on vypoví, to mně k zisku aneb k škodě býti má." Sedlák dal tomu také místo a pokoj. Když pak kněz k nim blíže přišel, Ejlenšpigel k němu řekl: „Pane faráři, jaké barvy jest toto sukno?" Dí kněz: „Však sami to dobře vidíte." Řekl sedlák: „Tak, pane, to jest pravda, ale tito dva chtějí mne na to namlu-viti, ješto já vím, že jest vymyšlená lež." Odpověděl kněz: „Co já s vašimi sváry Činiti mám, co mně jest do toho, jest-li ono černé aneb bílé." Řekl mu sedlák: „Milý pane kněze, za to vás prosím, rozeznejte nás." Dí k němu ten dobrý kněz: „Poněvadž to míti chcete, nemohu jinač uznati, než že sukno toto jest modré." Tedy Ejlenšpigel řekl: „Teď hle již dobře slyšíš, že sukno to mé jest." Odpověděl sedlák: „Jistě kdybyste svěcený kněz nebyli, tedy bych řekl, že všickni tří v hrdlo lžete a k tomu že jste šibali a lotří, ale poněvadž jste dobrým knězem, musím mlčeti a tomu věřiti, ačkoli pouhá lež jest." A tak ten nebohý sedlák tomu věřiti a sukna Ejlenšpiglovi nechati musil. HISTORIE 68. KTERAK TEN DOBRÝ EJLENŠPIGEL V HANOVER V LÁZNI SE USRAL A PRAVIL, ŽE JEST TO DÚM ČISTOTY. před bránou Lien v městě Hanover lazebník nechtěl, aby •ázeň slouti měla lázní, ale aby sloula dum čistoty. Zvěděl 0 tom Ejlenšpigel a jakž do Hanover přišel, hned do lázně šel a donaha se svlekl; když pak do lázně vkročil, řekl: „Zdař vám Bůh, pane hospodáři, se vší vaší čeládkou i všemi, kteříž v tomto čistotném domu jsou." Lazeb-n'kovi se to dobře líbilo i přivítal ho, řka: „Hosti, pravdu Povíte, že toto jest čistotný dům, a jest taky dům čistotou a neníť žádná lázeň." Řekl Ejlenšpigel: „Tento dům že jest dům čistotnosti, to jest patrné, nebo nečistí přicha-*íľne sem a čistotní zase vycházíme." S tím Ejlenšpigel Velikou hromadu do vody nasral a doprostřed lázně Vr,esl, takže po vší světnici smrdělo. Řekl mu lazebník: "Teď již dobře vidím, že slova a skutek nesrovnávají se. Sl°va tvá byla mi příjemná, ale činové tvoji nelíbí mi se, nebo slova tvá dobrá byla, skutkové pak tvoji šeredné srr,rdi. Tak-liž lidé zde činívají?" Odpověděl Ejlenšpigel: -Zdaliž toto není dům čistotnosti? Jáť jistě zde zdravější JSem nežli vně, sic bych sem byl nepřišel." Dí k němu ^ebník: „Tato čistotnost činívá se na záchodě, ale tento dur" jest čistoty od potu, a ty z něho děláš prevít." Rekl mu Ejlenšpigel: „Zdaliž toto hovno z lidského života nePnšlo? Jestlifže se čistiti sluší, tehdyť tak dobře zde vycisHti se může jako vně." Rozhněvav se lazebník, řekl: "Takové čištěni na záchodě se činívá a ras to vyvozuje na '0zhrání, ale jáť toho nevymývam." A po těch slovích j^-kázal lazebník Ejlenšpiglovi z lázně ven jiti. Rekl mu ,lenšPigel: „Pane hospodáři, nech, ať se za své peníze 166] [167 zmyji, vy chcete mnoho peněz míti a také chci se dobře zmýti." Dí k němu lazebník: „Jdi mi z lázně ven, já tvých peněz míti nechci, pakli nepůjdeš, tehdy já tobě dvéře ukáži." Tedy pomyslil Ejlenšpigel: „Tutor jest darmo s břitvami šermovati," i šel ze dvéří ven a řekl: „Zmyl jsem se dobře za to hovno." I oblekl se zase v světnici, kdežto lazebník s čeládkou svou jedl, a zavřel ho, chtěje ho tak přestrašiti, jako by ho měl popadnouti. Vtom pomyslil Ejlenšpigel, že by v lázni nedobře se vyčistil, i hledal s pouzdrem stůl, otevřel jej, usral se na něj a zavřel zase. Potom hned vypustil ho zase lazebník a smířili se spolu. Tehdy Ejlenšpigel řekl k němu: „Milý mistře, v této světnici já teprv právě sem se vyčistil, zpo-meňte na mne v dobrém, když bude v poledne. Nyní pak od vás jdu pryč." A s těmi slovy šel odtud. HISTORIE 69. KTERAK EJLENŠPIGEL V MĚSTĚ PREMEN MLÉKO OD SEDLEK KUPOVAL A JE SPOLU SLÍVATI KÁZAL. Divnou a směšnou věc provedl Ejlenšpigel městě Přeměn. Jednoho Času přišel do Premen na rynk a vida, že sedlky mnoho mléka na trh přinesly, čekal toho s pilností, když by všeckny s tím mlékem se sešly, tedy dosáhl veliké kádi, na rynku ji postavil a všeckno mléko, což na trhu bylo, pokoupiv, do té kádi slívati je rozkázal a každou sedlku všudy vokolo zejména napsal, jedna tolik, druhá tolik a tak dále. 1 řekl těm ženám, aby počkaly dotud, dokudž by mléka pospolu všeho neměl, že jit11 chce zaplatiti. Tehdy ženy na rynku seděly všecky vůkol a Ejlenšpigel tak mnoho mléka nakoupil, až žádná žena již více nepřišla a ta káď také plná byla. Tedy přišed Ejlenšpigel, učinil žert a řekl: „Na ten čas žádných peněz nemám, která nechce do dvouch neděl čekati, ta své mléko z kádě zase vzíti může." S tím šel pryč. Sedlky dělaly tu rumrajch, když jedna pravila: „Já jsem tak mnoho dala," druhá „a já tak mnoho," třetí tolikéž, takže nádobami, džbány a flašemi vespolek vo hlavy se bily a házely i mlékem na šaty i na zem sobě lily, až se vidělo, jaký by mlékový déšť pršel. Měšťané to vidouce smáli se tomu šibalství, že sedlek tak mnoho na trh přišlo, a Ejlenšpigel v lotrovství svém byl velmi chválen. Historie 70. kterak ejlenšpigel dvanácti slepým pověděl, že jim dvanácte zlatých dal, A Jeden každý z nich za to držel, že některý z nich těch dvanácte 2Utých má, však žádný neměl. Ejlenšpigel z jedné krajiny do druhé sem i tam vandruje, Lasu jednoho zase do Hanover přišel a rozličné kejklířstvi tu Provodil. 1 jel jednou před bránu honů vzdáli na pro-Ííždku, kdežto potkalo se s ním dvanácte slepých. Ejlen-šPigel přijel k nim a řekl: „Odkud jdete, slepí?" Oni pak ^á'i a dobře slyšeli, že na koni seděl, domnívajíce se, ze by byl nějaký poctivý muž, klobouky a kápě své proti němu smekali, řkouce: „Pane milý, byli jsme v městě, net)o tam jeden bohatý člověk umřel, za něhož almužny ním dávali." Řekl Ejlenšpigel: „Jest veliká zima, já se boJím, že zmrznete zimou, teď máte dvanácte zlatých, 168] [169 jděte s nimi zase do města k Janovi Frejcovi na hospodu a utraťte je tam pro mě, až zatím zima pomine, abyste zase preč jiti mohli." Slepí stojíce děkovali mu snažně, domnívajíce se, že vždy některý z nich ty peníze má, šli s nimi do hospody, kdež jim Ejlenšpigel kázal, pravíce, že nějaký dobrý Člověk mimo ně jel a dvanáct zlatých pro Pána Boha jim dal, „ty abychom (prý) pro něho utratili, až zase léto přijde, nebo nyní náramně jest zima". Hospodář ten byl chtiv na peníze, přijal je, maje za to, že tak jest, a nic na to nepomněl, aby se jich zeptal, který by slepý ty peníze měl, i řekl: „Dobře, milí bratří, jáf vám učiním dobrou vuoli." Hned se k tomu strojil, jídlo slepým vařil a stravu jim dával dotud, až se mu vidělo, že dvanáct zlatých protrávili. Tedy řekl: „Milí bratří, chceme-li se také počisti? Dvanácte zlatých jest již utraceno." Odpověděli slepí: „Dobře, pane," a vždy jeden druhému pravil, kdo těch dvanácte zlatých má, ten aby hospodáři zaplatil. První řekl, že jich nemá, druhý také, že jich nemá, též i třetí, až do posledního. Slepí sedíce drbali se v hlavách, neb srozuměli, že jsou zklamáni. Hospodář tolikéž sedě, myslil sobě, řka: „Pustím-Ii je, strava má nebude mi zaplacená, pakli je držeti budu, prožerou ještě více, a tak budu v dvojí škodě." I vedl je do svinského chléva, a předloživ před ně slámu a seno, zamekl je. Rozpomenul se Ejlenšpigel, že již okolo toho času bylo, když nebozí slepí ty peníze utratíti měli, vzal na se jiné šaty a do města k tonu1 hospodáři na hospodu jel. Když pak do domu přijel a kůň svůj v marštali postaviti chtěl, uhlédal, že ti slepí v svinském chlévě leželi, tedy k hospodářovi přišed, řekl: „Pane hospodáři, co tím obmejšlíte, že těch nebohých slepých v svinském chlévě ležeti necháte? Zdaliž lítosti nemáte, že oni jedí to, což tělu i životu jejich jest odpor-né?" Odpověděl mu hospodář: „Já bych chtěl, aby oni tu 170] byli, kdež se všeckny vody spolu scházejí, a bylbych stravu svou zaplacenou měl," i pravil mu, kterak od nich Podveden byl. Řekl mu Ejlenšpigel: „Co, pane hospodáři, nemohli jste žádného rukojmě za to míti?" Hospodář s°bě myslil takto: „Ó bych aspoň jediného měl!" 1 řekl: "Příteli, moh-li bych jistého rukojmě dosah nou ti, přijal bVch to rád a ty bídné slepé propustil bych." Dí mu Ejlen-šPigel: „Nu dobře, já chci v městě pohledati, abych vám ukojme zjednal." A tak Ejlenšpigel k faráři šel a takto mu j*fl*iVÍl; „Milý pane faráři, račte učiniti jako dobrý přítel, h°spodář můj zde jest od zlého ducha poseděn této noci, Prosí vás, abyste skrze zaklínání jej od toho vyprostiti ráčili." ~ * J----------------T II Odpověděl farář, že to učiní, ale za den neb za dva ct*ati musí, aby s takovou věd neuspíšil. Řekl mu Ejlen-šPigel: „Já půjdu a ženu jeho sem přivedu, abyste ,ii samé t0 oznámili." Dí mu farář: „Dobře, nechť sem přijde. Tedy navrátiv se Ejlenšpigel k hospodáři svému, rekl. „jiz Sem vám rukojmě zjednal, a ten jest farář váš, kteryz za to slíbiti a vám, což míti chcete, dáti chce, protož kazte zené *Ve se mnou k němu jiti, neb jí to chce slíbiti." Hospodař bVl tomu rád a z toho vesel, ženu svou k faráři s nim P°»laL Když pak tam přišli, Ejlenšpigel mluviti počal |akto: „Pane faráři, teď jest žena hospodáře mého, povez-tež P' sami, tak jakž jste mně pověděli a zaslíbili." Odpo-VřděI farář: „Milá paní, počkajte jeden den neb dva, a jat Var" Pomohu." Řekla paní: „Tak učiníme," šla s Ejlenspig-ern zase domův a to hospodáři svému oznámila, z cehoz hosPodář jsa vesel, ty slepé pustil preč a dluhu prázdne Ucinil- Ejlenšpigel také odtud preč jel. Třetího pak dne šla pani na faru a faráře z dvanácti zlatých, kteréž slepí pro-,ravili, upomínala. Rekl jí farář: „Milá paní, co jest varn ^sPodář tak rozkázal?" Odpověděla paní: „Tak jest.' Di J1 íarař: „Toť jest zlého ducha vlastní povaha, žeť on pem- [171 ze rád míti chce." Řekla mu paní: „Neníť on žádný zlý duch, ale zaplaťte vy mi raději stravu." Odpověděl farář: „Mně jest oznámeno, že by muž váš zlým duchem poseděn byl, přiveďte mi ho a jáf mu s pomocí boží od něho chci spomoci." Řekla mu paní: „Ten obyčej lotří mají, aby lhali, když by zaplatit měli. Jest-li hospodář můj od zlého ducha poseděn, to ty máš dobře zvěděti." 1 běževši domův, muži svému pověděla, co jest jí farář pravil. Hospodář vzav v ruce voštíp, na faru běžel. Zvěděv o tom farář, sousedy své svolal a prosil jich, řka: „Milí sousedí, poďte mi na pomoc, nebo tento člověk jest poseděn od zlého ducha." Odpověděl hospodář: „Pomni se, kněze, a zaplať mi!" Farář žehnal se a hospodář chtěl ho biti. Sousedé pak mezitím přišedše, ledva s velikou nesnází různo je rozvedli. A dokudž ten farář živ byl, vždyckny to při hospodáři trvalo, kterýž faráře z té celé škody napomínal, jemuž farář pravil, že nic dlužen není, ale že on jest duchem zlým poseděn a že by mu od něho tudíž spomoci chtěl. To mezi nimi trvalo, dokudž oba dva živi byli- všecken náklad zaplatiti musil. K takovému kvasu přišel Ejlenšpigel, neb pojali ho k sobě za žertýře, aby s nimi kolací držel. Když pak ten kvas vůkol šel, přišel také na Ejlenšpigle, i pozval tovaryšuov svých do hospody své, koupiv pečeni, k ohni ji přičinil, a když čas jídla přišel, tedy ti pořádní tovaryší na rynk spolu se sešli, jeden k druhému řkouce, že Ejlenšpiglovi k poctivosti jeho jiti ch-tějí. I ptal se jeden druhého, věděl-li by kdo, vaří-li Ejlenšpigel nětco čili nic, aby tam darmo nechodili, i zuo-s{ali na tom, aby všickni spolu šli, protože by lépe bylo, aby posměch spolu měli, nežli by sám jeden míti měl. Když pak ti cechovní tovaryší před dům přišli, kdežto d°brý sprostný Ejlenšpigel hospodou byl, vzav on kus másla, do zadku jej vstrčil, a obrátiv řit k ohni nad peče-ni' tím máslem z zadku ji špikoval. Hostě před domem stojíce chtěli viděti, také-li jim co navařil, i uhlédali ho, *n tak u ohně stál a pečeni špikoval. Tehdy řekli: „Buď ^n jeho hostem, jáť té pečené jeho jisti nebudu." A Ejlenšpigel z propadený sumy je napomínal, kterouž °ni mu rádi dali, jediné aby té pečené jisti nemusili. HISTORIE 71. KTERAK EJLENŠPIGEL V MĚSTĚ PREMEN HOSTEM SVÝM PEČENI Z ZADKU ŠPIKOVAL. Ejlenšpigel mnoho lotrovství v městě Premen provodiv a všemu městu dobře znám jsa, takže měšťané již mu dobře přivykli a ve všech žertích míti ho chtěli, a tak dlouho v tom městě byl, až nějaké shromáždění měšťanův stalo se, kteříž spolu kolací měli, že jeden každý z nich předkem pečité, sejr a chléb dáti měl, a kdož bez zvláštní veliké potřeby k tomu nepřišel, ten hospodáři HlSTORIE 72. _ , KTERAK EJLENŠPIGEL V JEDNOM MESTE V SASKÉ ZEMI LOTRY ROZSÍVAL. Ejlenšpigel potom do města Veser přišel a tak dlouho tam byl, že o všech věcech vyzvěděl, nebo dvanácte hos-P°d měl; což v jednom domě utratil, to v druhem zase nalezl, siyšel j viděl/ 0 řemž prvé nevěděl. Byli ho již sytí, tež ' on s nimi sobě stýskal, i nalezl u vody drobné kamenko; chodě po ulici před rathouzem sem i tam, semen 172] [173 své na obě strany rozsíval. Tehdy přišli k tomu lidé neznámí a ptali se ho, co seje. Odpověděl Ejlenšpigel: „Rozsívám lotry." Řekli mu ti kupci: „Není potřebí jich zde rozsívati, neb jich zde prvé dosti." Dí Ejlenšpigel: „To jest pravda, ale bydlí zde v domích, ješto by vně béhati měli." Řekli mu oni: „Proč také dobrých lidí neseješ?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Dobří lidé zde vzcházeti nechtí a tato země jich nenese." Tato slova před ouřad přišla a Ejlenšpigel byl obeslán i rozkázali mu, aby semeno své zase sebral a z města se ven vlíkl. 1 učinil tak a šel odtud deset míl, jsa té vůle, aby tím semenem tarmarčil, ale ta pověst před ním do města prvé přišla, takže slíbiti musil, aby skrze město s svým semenem bez jídla a pití preč šel. Když pak jinač býti nemohlo, došel nějaké lodí a pytel s semenem i s krámem do té lodí zdvíhnouti chtěl. Jakž od země to zdviženo bylo, tedy pytel vprostředku na dvé se roztrhl, takže semeno i pytel tu zůstal. Ejlenšpigel pak preč běžel a má ještě zase přijití. HISTORIE 73. KTERAK EJLENŠPIGEL V MĚSTĚ HAMBURCE U BARVÍŘE SE ZJEDNAL A K MISTRU SKRZE OKNO DO SVĚTNICE ŠEL. Jednoho času přišel Ejlenšpigel do Hamburku na dvorský trh a tu stoje ohledal se. Přišel k němu barvíř, ptaje se ho, řka: „Jakéhos řemesla tovaryš?" Odpověděl Ejlenšpigel krátkými slovy: „Jsem barvíř." I zjednal ho mistr, kterýž na dvorském trhu obydlé své měl právě naproti/ kdež stáli, a ten dům měl vysoká okna k cestě. Tedy řekl mistr k EjlenŠpiglovi: „Vidíš-li ten dům naproti, kdež 174] vVsoká okna jsou? Tam jdi, jáť hned za tebou přijdu." Odpověděl Ejlenšpigel: „A já půjdu." I šel do domu skrze okno a řekl: „Zdař vám Bůh řemeslo." Tedy žena jeho v světnici seděci předla a náramně se ho velmi lekla, řkouci: „Ale kudy tě čert nese, nemůžeš-li sem dveřmi jiti ciliť jsou těsné?" Dí jí Ejlenšpigel: „Milá paní, nehněvejte se, hospodář váš tak mi rozkázal a za pacholka mne zjednal" Řekla mu: „Aj, toť jest jistě věrný tovaryš, kterýž mistru svému škodu činí." Odpověděl Ejlenšpigel: „Milá Paní, zdaliž tovaryš učiniti nemá tak, jakž mu mistr roz-ká*e?" Vtom mistr přišel a spatřiv tu věc, kterouž Ejlenšpigel učinil, řekl: „Tovaryši, cožs nemohl dveřmi sem vJ'ti, byl by mi okna celého nechal. Jakous k tomu příčinu mé|/ žes mi skrze okno sem vlezl?" Dí mu Ejlenšpigel: "Milý mistře, však jste mi rozkázali, kdež okna vysoká ls°u, abych tu šel, že hned přijití za mnou chcete; učinil Seni podlé rozkazu vašeho, ale vy jste za mnou nepřišli, tak Jakž jste řekli, abych já napřed šel." Mistr stál mlče, neb ho potřeboval, i myslil takto: „Kdy já sobě napravili budu moci, dobře to najdu a na jeho mzdě sobě zase frázím," i rozkázal mu břitvy brousiti. Odpověděl Jlenšpigei- „Rád to učiním." Řekl mistr: „Brus je hladce, Dohfbetě rovně jako po vostřím." Dí Ejlenšpigel: Po v0°~ " i P°čaI brousiti břitvám hřbet tak rovně jako chta Přišed mistr'chtěl se Podívati'co by z toho dě,ati tak ' Un,éda1'že břitvy, kteréž vybrousil, na hřbetě byly bfnsu měl, týmž způsobem také brousil. Tedy rek mu !nistr: „Jak to děláš? Takť bude zlá věc." Odpověděl mu ejlenšpigel: „Kterak má zlá věc býti, však jim nic neško-dl' nebo činím tak, jak jste mi rozkázali." 1 rozhněvav se mist«-< řekl: „Já tobě velím, a tys nešlechetný lstivý lotr, prestaft, nech toho broušení a jdi zase tam, odkudž ser [175 přišel." Dí Ejlenšpigel: „Tak učiním," a šed do světnice, oknem zase ven vyskočil, kudy byl přišel. Ten barvíř byl ještě horší, běžel za ním s biřicem, chtěje ho popadnouti, aby mu okno zaplatil, kteréž byl rozrazil, ale Ejlenšpigel byl rychlý a prvé hotov nežli mistr, všel do lodí a rychle odtud preč ujel. HISTORIE 74. KTERAK JEDNA ŽENA EJLENŠPIGLE K STOLU POZVALA A NEČISTOTA JÍ Z NOSU VISELA I TEKLA. Přihodilo se jednoho času, že dvůr býti měl a Ejlenšpigel k němu jeti chtěl, ale kůň jeho kulhal, protož šel pěšky; bylo pak horko a on byl by jedl. Na té pak cestě byla nějaká malá víska, v níž žádného domu hostinského nebylo, a čas polední byl, i šel Ejlenšpigel do vsi, kdežto byl dobře znám; přišel do jednoho domu, uhlédal, ano sedí žena dělajíc sejr, i měla v rukou sýření a veliký voz-her jí z nosu visel. 1 dal jí Eilenšpigel dobrý den a ten vozher viděl. Ona to znamenavši, nosu o rukáv utříti nesměla a také ho vyčisriti nemohla, tedy řekla k němu: „Milý Ejlenšpigle, seďte a počkejte, dám vám čistého nového másla." Obrátiv se Ejlenšpigel, šel ven ze dveří a paní za ním volala, řkouci: „Počkejte a pojíte prvé nětco." Řekl jí Ejlenšpigel: „Milá paní, až prvé upadne. 1 šel do druhého domu a myslil sobě, řka: „Nemůžeš ty toho másla jisti, nebo kdo by k němu málo těsta měl, nebylo by potřebí žádných vajec vrážeti, neb od vozhru bylo by dosti mastno." historie 75. kterak ejlenšpigel bělnou kaši sám toliko vyjedl, protože z nosu do ní Nakapal. Veliké lotrovství učinil Ejlenšpigel jedné sedlce. Když byl lačen, nalezl ženu samou, ona u ohně seděla a bělnou kí>ši vařila, kteráž tak dobře Ejlenšpiglovi voněla, až mu Se jí zachtělo, i prosil ji, aby mu té kaše dala. Řekla žena: "Dobře, milý Ejlenšpigle, ráda, bych sama neměla jisti." 1 dala mu tu všecku kaši, a s mísou ji na stůl postavivši, Pnnesla k ní chléb. Ejlenšpigel jsa velmi lačen, jisti počal. 1 Prišla žena a s ním jisti chtěla, jakž sedláci činiti obyčej mají. Tedy pomyslil Ejlenšpigel takto: „Jestližef ona přijde, tedyť mi té kaše málo zůstane." I vykašlav veliký šlinc, vhodil jej do té kaše. Rozhněvavši se ta žena, řekla: "pfi, lotře, vyžer tu kaši sám!" Řekl Ejlenšpigel: „Milá Paní, první slova taková byla, že byste ji sami jisti neměli, Jediné abych já sám jedl, a tof jdete, abyste jedli se mnou, J! byli byste ji třmi kusy chleba všecku z mísy pobrali." °dpověděla žena: „Ať by se nikdá nic dobrého nestalo, nePřeješ mi mé vlastní krmě." Dí jí Ejlenšpigel: „Paní, jáť einím podlé slov vašich." 1 vyjedl tu všecku kaši, a utřev Usta, preč odtud šel. 176] [177 HISTORIE 76. KTERAK EJLENŠPIGEL V JEDNOM DOMĚ SE USRAL A TÍM SMRADEM SKRZE STĚNU DO NĚJAKÉHO POKOJE DÝMAL, TAKŽE TOHO SMRADU TRPĚTI NEMOHLI. Velmi snažně vandroval EjlenŠpigel, až do Normberka přišel, kdežto dvě neděle byl. Podlé pak té hospody bydlel nějaký dobrý muž a bohatý, týž rád do kostela chodil a tu nerád býval, kdež lidé hráli neb kdežkoli hráči byli, tehdy on preč šel. Měl pak ten dobrý muž obyčej, že sousedy své k stolu svému zvával, a který přespolní k němu přišel, toho také pozval jako souseda svého. Když pak ten čas přišel, že ten bohatý muž hostě míti chtěl, a rovně se trefilo, že Ejlenšpigcl v domu souseda jeho podlejšího hospodou byl, tedy ten bohatý člověk sousedův svých podlé obyčeje svého i všeckny hostě přespolní k sobě pozval kromě samého Ejlenšpigle; toho nepozval, neb ho měl za šejdýře, protož ho pozvati nechtěl. Když pak sousedé s dobrými lidmi, hostmi svými, k bohatému člověku do domu jeho šli, tehdy hospodář ten, u něhož hospodou byl EjlenŠpigel, s hostmi svými šel také, i pravil k Ejlen-špiglovi, kterak ten bohatý muž za šejdýře ho býti držel a že ho proto k sobě nepozval. EjlenŠpigel nechal toho na pokoji a myslil sobě: „Sem-liť já šejdýř, chci mu ukázati šejdýrství," i bylo mu to proti mysli, že ho také nepozval-A to bylo hned po sv. Martině, kdy ti hosté pozváni byli-Hospodář pak ten s hostmi svými v krásném pokoji seděL kterýž byl podlé té stěny, kdež EjlenŠpigel hospodou byl-Když pak oni sedíce veseli byli, přišel dobrý EjlenŠpigel a provrtal díru skrze tu stěnu, kteráž do toho pokoje byla» v němž ti hosti seděli, i vzav měchy a velikou hromadu hoven nasral a těmi měchy do té díry, kterouž provrtal/ ustavičně dýmal, že tak velmi smrdělo, až žádný host v tom pokoji zůstati nemohl, ale vždy jeden na druhého shledaje, domníval se, že on smrdí, a tak jeden na druhého důmnění měl. EjlenŠpigel pak nepřestal dýmati tak dlouho, až ti hosti již vyvstati museli a pro ten hanebný smrad zůstati tu nemohli, hledali všudy pode všemi lavicemi a ze všech koutův metli, však to vše nic plátno neby-,0 a žádný nevěděl, odkud by to bylo. I přišel hospodář Ljlenšpiglův domů, jsa od toho smradu tak velmi ^mdlený, až všeckno to vydávil, což v životě měl, i rozprávěl, kterak v tom pokoji lidská hovna smrděla. EjlenŠpigel tomu se smál a řekl: „Poněvadž ten muž bohatý mě k sobě pozvati a pokrmův svých příti mně nechtěl, ješto lá jemu více přeji nežli on mně, jáť bych mu krmí svých Přál; kdybych tam byl, bylo by tak šeredně nesmrdelo. 1 hned s hospodářem svým se počítal a jel preč, nebo se b*l, že by se na něj to neproneslo. Z čehož hospodář sro-2uměl dobře, že on o tom smradu nětco ví, však toho Právě vyzvěděti nemohl, kterak by to přistrojil, a náramně se tomu divil. Když pak EjlenŠpigel již z města preč bvl ujel, nalezl hospodář ten měch, kterýž velmi hovny žrr»azán byl, nalezl také i tu díru, kterouž on do domu s°useda jeho skrze stěnu byl provrtal, i hned tomu srozuměl a přivedl souseda svého i věci mu oznámil, že je ^lenšpigei učinil a slova jeho že o tom byla. Řekl ten bo,iatý muž: „Milý sousede, od hráčův a bláznů žádný se popraví, protož já nechci jich více v svém domu míti. r°to šibalství z příčiny domu vašeho stalo mi se, nevím -mu co říci, já jsem věděl, že ten host váš lotr jest Odpověděl hospodář: „Milý sousede, však jste slýchán Přísloví, že před lotra dvě svíce postavili sluší, a toť ja čl^ti musím, nebo všelijaké hosti chovám." S tím od sel Se rozešli. EjlenŠpigel byl tu a nepřišel zase. 178 ] j [179 HISTORIE 77. KTERAK EJLENŠPIGEL HOSPODÁŘE V EJSLEBEN UMRLÝM VLKEM, KTERÉHOŽ SLÍBIL POPADNOUTI, PŘESTRAŠIL. V městě Ejsleben byl jeden hospodář žvavý a posměšný, kterýž za velikého hospodáře býti se držel, k tomu Ejlen-špigel na hospodu přišel; a to bylo času zimního. I přijeli tři kupci z země saské v noci do té hospody, chtějíce odtud do Normberka jeti. Hospodář ten byl spěšné řeči i přivítal tři kupce pospěšnými slovy, takto řka: „Odkud jedete tak pozdě, u kýho Čerta tak dlouho jste byli?" Odpověděli kupci: „Pane hospodáři, netřebaf na nás tak hurtem dojížděti, stala se nám na cestě příhoda, že vlk velikou práci nám učinil, kterýž v lese na nás přišel, až jsme se biti s ním museli, a to nás tak dlouho zdrželo." Slyše to hospodář, velmi pospěšně na ně se domlouval, řka, že jest hanba dáti sobě vlku překážku činiti, a kdyby on sám v poli byl a by ho dva vlci potkali, že by je chtěl zahnati, oni pak jsouce tři, dali se jednomu vlku přestra-šiti. A to trvalo za ten celý večer, že hospodář těm kupcu-om se posmíval, až spat šli. Ejlenšpigel při tom seděl a ty posměchy slyšel. Když pak šli spat, tehdy ti kupci a Ejlenšpigel v jedné komoře leželi, i mluvili vespolek, kterak by dělati měli, aby se hospodářovi odplatili. Řekl jim Ejlenšpigel: „Milí přátelé, jáť dobře to znamenám, že hospodář náš veliký posměvač jest, chcete-li mne poslechnouti, jáť jemu odplatím, že vám o vlku více rozprávěn' nebude." Líbilo se to kupcům velmi dobře i sbbili mu peníze nějaké dáti. I řekl jim Ejlenšpigel, aby oni po svém kupectví předse jeli a zase na tu hospodu aby se navrátili, „já také k tomu času zde budu a tehdáž hospodářovi odplatiti chci". Tedy ti kupci strojili se preč, za stravu zaplatili i za Ejlenšpigle a z té hospody preč odjeli. Hospodář pak po kupcích posměšně volal takto: „Vy, kupci, hleďte se, ať na vás vlk nepřijde." Řekli oni: "Děkujeme vám, že nás vystříháte, snědí-li nás vlci, teh-dyťzase nepřijdeme." Ejlenšpigel pak jel na lov, políkl na vlky, i popadl jednoho a zabil ho a nechal ho, aby velmi zmrzl k tomu času, kdy ti kupci do Ejsleben na hospodu zase přijeti měli. I vzav Ejlenšpigel toho mrtvého vlka do Pytle, jel do Ejsleben a nalezl ty tři kupce, kteříž již zase byli z kupectví svého přijeli. Potom u večer při večeři hospodář ten opět s těmi kupci o tom vlku rozprávěl. A oni pravili, že jest se jim tak přihodilo, kdyby se pak treřilo, že by na něho samého dva vlci přišli, aby nejprve tomu jednomu se obránil a potom druhého zabil. Hospodář velmi se chlubil, kterak by dva vlky zabiti a na kusy rozsekati chtěl; ta řeč za celý večer trvala, až již spat liti chtěli. Ejlenšpigel vždy mlčel, až k kupcům do komo-rV přišel i řekl jim: „Vy dobří přátelé, buďtež v pokoji a nespěte, nebo což já chci, to vy také chcete, nechte, ať Jtf tu světlo hoří." Když pak hospodář s čeledí svou spat H tehdy Ejlenšpigel z komory se vyloudil a maje toho fmrlého vlka dobře zmrzlého, nesl ho k ohništi a pode-Pfel ho holemi, aby přímě vzhůru stál, i otevřev mu ústa, dva dětinské střevíce tam mu vložil a do komory zase kupcuom šel i zavolal na hospodáře, kterýž hned usly-H neb ještě byl neusnul. Řekl: „Co chcete, zdali snad °Pět vlk chce vás zhrýzti?" Tedy řekli oni: „Ó milý hospodáři, pošlete hausknechta, ať nám přinese pih, nemučme zde pro žízeň zůstati." Hospodář hněvaje se, řekl: **° jest obyčej Sašův, že ve dne i v noci žerou," i zavolal dlvku, aby vstala a přinesla jim piti. Vstávši pak dívka, s a k ohništi, aby rozsvítila, i pohleděla vlkovi právě usta, lekla se, až světlo upustila, zase na dvůr běžela, 180] [181 domnívajíce se nejinač, než že vlk děti sežral. Ejlenšpigel a kupci předce napiti volali. Hospodář za to maje, že dívka zase usnula, zavolal pacholka, kterýž vstav chtěl také světlo rozsvítiti, i uzřev vlka, an tu stojí, tak se domníval, že dívku snědl, i utekl do sklepu. Ejlenšpigel a kupci ty věci dobře slyšeli. Řekl jim Ejlenšpigel: „Buď-tež veseli, ta hra se nám dobře daří." Opět ti kupci a Ejlenšpigel po třetí volali, kde by se pacholek a dívka poděli, že jim žádného pití nenesou, aby ale sám přišel a světlo jim přinesl, že nemohou z komory ven uhoditi. Hospodář nejinač za to měl, než že by pacholek také sám usnul, i vstal sám, hněvaje se, a řekl: „Tuším, že čert ty Sasy s tím žrádlem dělal." 1 rozsvítiv světlo u ohně, uzřel vlka u ohniště sedícího, an má střevíce v hrdle. Zkřikl hlasem, volaje: „Mordio, mordio, vzhůru, vzhůru, retůj-te, milí přátelé!" 1 běžel k kupcům do jejich komory a řekl: „Milí přátelé, poďte mi na retuňk, šeredná šelma u ohně stojí, kteráž mi děti, děvku i s pacholkem sežrala." Kupci hned hotoví byli a Ejlenšpigel také i šli s ním k ohni, pacholek ze sklepu přišel, dívka ze dvoru se vrátila, žena děti z komory přinesla živé. Přišel k tomu Ejlenšpigel a vlka nohou porazil, kterýž ležel a nehnul se. Dí k němu Ejlenšpigel: „Toto jest vlk mrtvý a vy takového křiku jste nastrojili, jaký jste tak nestatcčný muž, že umrlý vlk v domě vaším vás hryze a všecku vaší čeleď do koutův rozhání, ješto nedávno jste chtěli dva živé vlky v poli zabiti." A kupci tomu se náramně smáli, i zaplativše, což s Ejlenšpiglem protrávili, preč odjeli. historie 78. kterak ejlenšpigel v rejně kolíně Hospodáři na stole se usral. potom Ejlenšpigel přišel do Rejna Kolína na hospodu a nedal se žádnému znáti za den neb za dva, vtom znamenal, že ten hospodář byl lotr urvalý, i myslil sobe takto: „Kde jest hospodář lotr, tu se hosté dobře nemají, n^sím já sobě hospody jinde hledati." Večer pak znamenal hospodář na Ejlenšpiglovi, že by jinou hospodu měl, ká*al jiným na lúže spat jiti a jemu nic. Tedy řekl Ejlen-šP'8el: „Kterak jest to, pane hospodáři, však já za stravu tak dobře platím jako ti, jímž na lůže spat jiti velíte, a ja tuto na lavici spáti mám?" Odpověděl hospodář: „Hle, |eď máš dvě plachty." 1 uprdl se velmi a řekl: „Teď máš h,avní polštář." Po třetí se uprdl ještě více, řka: „Teď máš P* celé lůže, poživ toho až do jitra a sklad mi na hroma-du' ať je zase pospolu najdu. „Ejlenšpigel mlčel a myslil sobě; . Mio.r »__r um _i_t_-___:j« —..-íí tv~.»v»iitn Spirlvři »Hleď. teď již dobře vidíš, musíš tomuto šejdýři 1 aJstvím zaplatíti," i ležel tu noc tak na lavici. Měl pak [en ho— *" ♦• • ľ"« — en hospodář pěkný stůl s pouzdrem, otevřev jej Ejlcn ^gel, na něj se vysral a zase jej zavřel. Ráno pak; pred h°spodářovou komoru přišed, řekl: „Hospodaří, dekuji Várn z hospody," a s tím velmi se uprdl, řka: „Slyšte/. totof jest peří z lože, hlavní polštář, prostěradlo, svrchní Peři"u i s lůžem na hromadu jsem složil." Odpověděl ho*podář: „Pane hosti, to dobře, já potom, když vstanu, na to Pohledím." Řekl Ejlenšpigel: „Učiňte to a ohlednete Se vokol, naleznete." S tím šel z domu ven. Hospodař v. Poledne mnoho hostí míti měl, kteříž na pěkném sto e Jlstl chtěli, a když to pouzdro otvíral, nechutná vune šla Pr°h němu, i nalezl v něm hovno a řekl: „Zaplatil mi Podlé skutku prdění, odplatil usráním." Tehdy kázal ho 182] [183 SSzaP,pVeStťhtěJ!h° ^ mmm& Ejlenšpigel přisel zase a s hospodářem o to lotrovství smířil se takže potom na měkkém loži lehal. ' HISTORIE 79. KTERAK EJLENŠPIGEL HOSPODÁŘI ZNĚNÍM PENÍZE ZAPLATIL. V Rej ně Kolíně Ejlenšpigel za dlouhý Čas na hospodě byl. I trefilo se, že jídlo pozdě k ohni přistaveno bylo, až právě k poledni přišlo, což těžké Ejlenšpiglovi bylo, že se tak dlouho postiti měl. Tu těžkost hospodář na něm dobře znamenal i řekl mu: „Kdo nechce Čekati, až by jídlo hotovo bylo, ten může jisti, co má." Ejlenšpigel šel a snědl žemli, s tím na ohniště šel. A když dvanácte hodin bylo, hned na stuol kryli a jídlo dávali. Hospodář s hostmi k stolu šli a Ejlenšpigel v kuchyni zůstal. Řekl mu hospodář: „Což ty nechceš k stolu sednouti?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Nechci, já nemohu jisti, najedl jsem se vůně od peckého." Hospodář mlčel a s hostmi jedl. Po jídle pak platili hosti od stolu, z nichž někteří preč šli a druzí tu zůstali. Ejlenšpigel seděl předce u ohně. Tehdy přišel hospodář s celpretem, a hněvaje se, k Ejlenšpiglovi řekl: „Dej dva kolínský bílý groše za jídlo." Odpověděl Ejlenšpigel: „Pane hospodáři, takový-li jste vy člověk, že peníze od těch berete, kteříž pokrmův vašich nejedí?" Řekl mu hospodář zuřivě, aby dal peníze, že se dosti najedl, poněvadž od vůně syt jest a nad pečení seděL tolikéž jest, jako by za stolem seděl a to též jedl, a to za jídlo počítati mu chtěl. Ejlenšpigel vyňav z tobolky kolínský bílý groš, hodil ním na lavici a řekl: „Pane hospodáři, 184] %šíte-li toto znění?" Odpověděl hospodár: „Zněm j* dobře slyším." Ejlenšpigel s penízem rychiy y , měšce zaL jej schoval, řka: „Jak mnoho toto zněn. pem ze vám užitečné jest, tak mnoho vuoně OJP v břiše mém platná jest," i posmíval se hospodárov! Rejnu zase do saské země přišel. HISTORIE 80. . řc. KTERAK EJLENŠPIGEL Z ROSTOKU PŘEC USEL. Ejlenšpigel když lotrovství v Rostoku provedl, preč °dtud šel a do jednoho kraje na hospodu přišel, kde/. nebylo co jisti, neb hospodář ten mnoho děti měl, pn n*hž Ejlenšpigel velmi nerád byl. 1 přivázav kun svůj v maštali, do domu šel i přišel do kuchyně, nalezl ohnište st"dené a špižírna prázdná, z čehož dobře srozuměl, ze tu chudoba byla, i řekl: „Pane hospodáři, zlé sousedy ^te." Odpověděl hospodář: „Tak jest, pane hosti, všec-ko mi pokradou, což v domě mám." Smál se tomu hjlen-sP'gel a myslil, řka: „Tutoť jest hospodář jako host. Chte-,0 mu se tu zůstati, ale nemohl dětí trpěli, nebo videi, ze 'n°dily a potřebu svou za dveřmi činily jedno po dru-2*- I řekl Ejlenšpigel k hospodáři: „Kterak jsou vaši děti tak nečistí, což žádného místa nemají, kdež by ^třebu svou činili mohly, než za dveřmi?" Odpověděl hospodář: „Pane hostě, co vy se na to domlouváte? Poně-j!a,d* mně se to ne zle líbí, neb zejtra káži to preč odvez-7. Ejlenšpigel mlčel. Potom když mu potřeba přišla, *e,lkou hromadu také u ohně nasral. Přišel k tomu hos-a u3ř'dokudž Ejlenšpigel ještě na potřebě své byl i rekl: "Aby tě zimnice napadla, a ty již u ohně sereš, však jest [185 dvůr nedaleko." Odpověděl Ľjlenšpigel: „Pane hospodáři, proč se na mne domlouváte? Však mně se to dobře líbí, já to ve dne ven vymetu." 1 vsed na svůj kůň, ze dveří ven jel. Hospodář za ním volal, řka: „Hej, počkej, počkej a ukliď hovno z ohniště." Řekl mu Ejlenšpigel: „Kdo jest poslední, ten umeť duom, a tak mé i vaše hovno vyklízeno bude." S tím jel předce. HISTORIE 81. KTERAK EJLENŠPIGEL PSA VODŔEL, KŮŽI DAL HOSPODYNI MÍSTO ZÁPLATY, PROTOŽE S NÍM JEDLA. Jeden čas trefilo se, že Ejlenšpigel na nějakém místě do domu přišel a nalezl hospodyni samou, kterážto měla psejčka zlého, jejž velmi milovala, a když po práznu byla, vždycky na lůně jejím ležeti musil. Ejlenšpigel u ohně sedě z konve pil. Ta pak paní toho psa naučila tomu, když sama pivo pila, tedy mu ho na misku naliti musila, aby on také pil. A když Ejlenšpigel seděl a pil, tedy vstav pes k němu se lísal. To vidouce hospodyně, řekla: „Milý hosti, dejte mu piti na misku, tomu on chce." Odpověděl Ejlenšpigel: „Učiním to rád." Hospodyně ven jdoucí své věci opatrovala. Ejlenšpigel pil a dal psu na misku také, mezi tím i kus masa. Když pak pes syt byl u ohně se položil a stáhl se, jak dlouhý byl. Řekl Ejlenšpigel hospodyni: „Počítejme se." Dí jí dále: „Milá paní hospodyně, když host u vás tráví a vaše pivo pije, neměl-l' by peněz, také-liž byste chtěli uvěřiti?" Hospodyně nerozmyslila se na to, že by on psa mínil, ale myslila, že by on tím hostem byl, i řekla mu: „Hosti, zdeť v žádnému se nevěří, než musí každý peníze neb základ dán" Di Ejlenšpigel: „Z strany osoby mé mějte pokoj, nechť jiný 0 sebe se stará." S tím hospodyně odtud odešla. Když Pak Ejlenšpigel přístup k tomu míti mohl, vzal psa pod sukni a všed do marštale, vodřel mu kůži a vrátiv se do domu k ohni, tu psí kůži pod sukní měl. Tedy hospodyně Vzkázala Ejlenšpiglovi k sobě přijíti, řkoucí: „Počítejme se" Počítala hospodyně a Ejlenšpigel polovici záplaty Položil. Řekla mu hospodyně: „Kdož pak druhou polovici dá? Tys sám toliko pivo pil." Dí on: „Nic, ale měl jsem jednoho hostě, kterýž také se mnou pil a peněz žádných neměl, ale základ měl, ten druhou polovici zaplatiti má." Řekla mu hospodyně: „Jaký jest to host a jaký má Základ?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Teď jest jeho sukně." 1 vytáhši pod sukní tu psí kůži, položil před hospodyni. Eekla se toho hospodyně, vidoucí dobře, že ta kuože jest *e Psa jejího, rozhněvala se a řekla: „Ať by se nikdá dobře nestalo, pročs mi psa mého vodřel?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Paní, to jest vaše vlastní vina, lajte sami ?obě, však jste mi řekli, abych psu piva nalil, a já jsem rekJ> že host ten peněz žádných nemá, a vy jste nechtěli svénti, ale chtěli jste peníze aneb základ míti, on pak Per»ěz žádných neměl a pivo zaplaceno býti musilo, pro-tož sukně své v základu nechati musil; vezmětež ji za to plyo, kteréž pil." Hospodyně byla ještě horší a jemu ven * domu jiti rozkázala, aby do jejího domu nikdá necho-dl1- Odpověděl Ejlenšpigel: „Jáťz domu vašeho nepuo-Jdu, ale pojedu." I osedlav svůj kůn, ze dveří preč jel. 186] [187 HISTORIE 82. KTERAK EJLENŠPIGEL TU JISTOU HOSPODYNI NAMLUVIL, ŽE BY ON NA KOLE LEŽEL. Nedaleko od Štrosfurtu leží jedna ves, do níž přišed Ejlenšpigel na hospodu, uzřel v domě, ano leží kolo, i položiv se na ně, dal hospodyni dobrý den, ptal se jí, slyšela-li jest kdy co o Ejlenšpiglovi. Odpověděla ona: „CO'bych o lotru slyšeti měla, a já bych ho neřáda jmeno-vati slyšela." Dí jí Ejlenšpigel: „Co je vám učinil, že na něho nevrazíte?" Řekla ona: „Neb vím, že kamžkoli přijde, bez nějakého šejdýřství neodejde. Neb jest nedávno i u mne byl a psa mi mého vodřel a tu kůži dal mi za pivo, kteréž mu pes vypil." Ejlenšpigel řekl k ní: „Milá paní, to se nedobře stalo." Dí k němu hospodyně: „Takéť se mu nedobře povede." Řekl Ejlenšpigel: „Paní, to se již stalo a on leží na kole." Dí hospodyně: „Buď z toho Bůh pochválen." Ejlenšpigel odpověděl: „Však jsem já a teď preČ již jedu." HISTORIE 83. KTERAK EJLENŠPIGEL HOSPODYNI NAHOU ŘITÍ DO HORKÉHO POPELE VSADIL. Pomlouvání zlá a hněvivá odplatu zlou přinášejí. Když Ejlenšpigel z Říma šel, do nějaké vsi přišel, kdežto byla veliká hospoda a hospodář doma nebyl. Tedy řekl Ejlenšpigel k hospodyni: „Také-li znáte Ejlenšpigle?" Odpověděla hospodyně: „Jat ho neznám, ale slýchám o něm roz-právěti, že by byl urvalý lotr." Řekl jí Ejlenšpigel: „Milá paní, proč vy pravíte, že jest urvalý lotr, a neznáte ho?' Dí k tomu hospodyně: „Co jest na tom, že já ho neznám, na tomf nic nezáleží, ale lidé praví, že jest nešlechetný lotr." Řekl Ejlenšpigel: „Udělal-li je vám kdy co zlého, že jest lotr, jakž jste o něm slyšeli?" „Já pravím tak, co jsem °d lidí slyšela, kteříž u mne bývají." Ejlenšpigel mlčel. Nazejtří, když svítalo, tedy rozhrnul horký popel na různo a přišed k lůži, vzal hospodyni ze spaní na sebe a nesa do kuchyně, posadil ji holou řití do horkého popele, takže jí všecku řit spálil, a řekl: „Nu, hospodyně, již budete moci dobře o Ejlenšpiglovi praviti, že jest lotr a že jste ho viděli, po tomto znáti můžete." Ona pak křičíc žalostně naříkala a Ejlenšpigel, jda ven z domu, lotrov- ství svému tajně se posmíval HISTORIE 84. KTERAK EJLENŠPIGEL JEDNÉ HOSPODYNI DO LuŽE NASRAL A NAMLUVIL JÍ, ŽE BY TO KUPEC UDĚLAL. Vandroval Ejlenšpigel s nějakým kupcem do Frankfurtu P" Odre i přišli oba do hospody u večer, kdežto hospo-úái "činil jim dobrou vůli, dal jim ryb i zvěřiny. Když Pak k stolu sednouti měli, tedy hospodyně posadila kuPce nejvýše za stolem, a cožkoli dobrého v míse bylo, % *° Před kupce položila, řkoucí: „Jezte to pro mne." Ejlen-šP»geI na zadním místě za stolem sedě, na hospodáře a hospodyni velmi pilně hleděl, ale žádný mu nic ^Předkládal ani ho pobízel, však proto rovně tolikéž Plat'ti musil. Potom po večeři, když spat měli jiti, Ejlen-sPl8el a kupec v jedné komoře leželi a každému z nich Pékné lůže bylo ustláno, na němž spáti měli. Nazejtn 188 [189 pak ráno v příhodný čas vstal kupec a modlitbu svou říkal, potom zaplativ hospodářovi, šel dále. Ejlenšpigel ležel předce, až devět hodin bylo, a usral se v loži, na němž kupec byl ležel. I ptala se hospodyně hausknechta, již-li kupec aneb jiní hosti vstali, aby zaplatili. Odpověděl jí hausknecht: „Kupec jest dávno vstal a modlitby své říkal, zaplativ stravu, šel dále, ale tovaryše jeho toto jitro jsem ještě neviděl." Paní obávajíc se, aby nemocen nebyl, šla do komory a Ejlenšpigle se ptala, chtěl-li by vstáti. Ejlenšpigel řekl: „Chci, paní hospodyně, ještě jsem se dobře nevyspal." Vtom paní prostěradla z kupcova lože vzíti chtěla, a když je odkryla, tedy veliké hovno na loži leželo, i řekla: „Aj, zachovejž mne švec, což tuto leží?" Ozval se Ejlenšpigel a řekl: „Ó milá paní, tomuť já se nedivím, nebo což dobrého včera na stůl přišlo, to jste vy kupci předkládali a žádné jiné řeči nebylo než ,jezte, pane'. Jáť se divím, že jest na tom přestáno, tak mnoho ten kupec jedl, až jest div, že plné komory nenasral." I lála paní tomu nevinnému kupci, pravíc, kdyby sem zase přišel, musilť by jistě dále jiti, ale Ejlenšpiglovi, dobrému pacholku, chtěla ráda hospodu dáti. HISTORIE 85. KTERAK NĚJAKÝ HOLAND EJLENŠPIGLOVI PEČENÉ JABLKO Z TALÍŘE SNĚDL, KTERÉŽ MU K DUHU NEPŘIŠLO. Přišel Ejlenšpigel také k stolu a měkká vejce přinesl s sebou. Jeden ten Holand měl Ejlenšpigle za sedláka » řekl: „Což ty, sedláče, stravy hospodářovy jisti nemuo-žeš, ale musíf vejce vařiti?" Vzav ty obě vejce, otevřel je a jedno po druhém vypil. Skořápky pak před Ejlenšpigle zase položil, řka: „Teď máš, vylízej nádobu, žloutekř jest Preč." Smáli se jiní hosté i Ejlenšpigel s nimi. Večer pak koupil Ejlenšpigel čisté jablko, kteréž vnitř vykrojiv, nakladl plno komárů, hoven a much, i pekl je Znenáhla, a obloupiv je, obalil zevnitř cukrem a zázvorem. Potom když opět k stolu sedali, přinesl Ejlenšpigel to jablko na taléři a obrátil se od stolu, jako by jich chtěl vfce přinést. Když pak hřbetem se obrátil, tehdy ten Holand sáhl a to pečené jablko s talíře mu vzal a pojednou je snědl. Potom hned se dávil a cožkoli v životě Svém měl, všeckno zase vyvrátil a nedobře se měl, až se hospodář domníval i jiní hosti, že by mu tím jablkem Íedu dodal. Řekl Ejlenšpigel: „Neníť to žádný jed, ale jest vyčištění žalúdka jeho, nebo lakotnému žaludku potrava Íeho k dobrému nepřichází. Kdyby mi byl pověděl, že by toho jablka tak žádostiv byl, byl bych já ho vystříhal, nebo do měkkého vejce žádná moucha nemůže přijíti, ale v pečeném jablku ležely mouchy, protož musil je zase vyvrátiti." Potom přišel ten Holand sám k sobě, že mu neškodilo, i řekl k Ejlenšpiglovi: „Jez a pec neb vař sobě, lcoI chceš, jáť nebudu více jisti s tebou, by pak třebas Pečené jeřábky měl." Nějakému Holandovi odplatil Ejlenšpigel slušně a právě v Andorru na hospodě, kdežto byli holanští kupci, a Ejlenšpigel byl trochu nemocen, že žádného masa jisti nemohl, i vařil sobě měkká vejce. Když pak hostě sedli/ 190] [191 HISTORIE 86. KTERAK EJLENŠPIGEL UČINIL, ŽE JEDNA ŽENA VŠECKY SVÉ HRNCE V KUSY ZTLOUKLA. Ejlenšpigel bláznovství toto vykonav, šel zase do města Břemen k predikantu, kterýž velmi žertovné kusy před ním provodil, čemuž predikant smál se a kůň jeho nákladně u sebe choval. Tedy učinil se Ejlenšpigel, jako by již s lotrovstvím ustal, a do kostela jiti chtěl, čemuž predikant velmi se posmíval, ale Ejlenšpigel na to nic nedbal, šel a modlil se, až ho predikant náramně rozdráždil. Tedy Ejlenšpigel tajně s nějakou ženou se smluvil, kterážto hrnčířka byla a na rynku seděci hrnce prodávala. Ty všecky hrnce Ejlenšpigel jí zaplatil, smluviv se s ní, kterak by činiti měla, když by na ní pokynul neb znamení dal. Potom k predikantu zase přišel a činil sobě, jako by v kostele byl. Predikant opět z něho žerty a posměchy měl. Naposledy Ejlenšpigel dí k predikantu: „Milostivý pane, poďte se mnou na rynk, tam stojí hrnčířka s hrnci a já se s vámi chci založiti, že nic k ní nemluvíc ani očima mhourajíc, ale tajnými slovy k tomu ji přivedu, že vstanouc vezme kej a všecky ty hrnce v kusy potluče." Odpověděl mu predikant: „Chci to rád viděti." I založil se s ním o třidceti zlatých, že toho ta žena neučiní, a šel s ním na rynk. Ejlenšpigel tu ženu mu ukázal, i šli na rathouz. Ejlenšpigel pak při predikantu zůstal, rozličné kusy slovy i skutky provodil, kterak by tu ženu přivesti chtěl, aby tak učinila. Naposledy dal ženě znamení, tak jakž s ním zůstala, tedy ona vstávši, všecky hrnce na kusy ztloukla. Když predikant ke dvoru svému zase přišel, pojal ho stranou a mluvil mu, aby ho tomu naučil, kterak toho dovedl, že ona ty hrnce v kusy /.tloukala, a za to že by mu chtěl třidceti zlatých dáti, o něž se založili. Řekl mu Ejlenšpigel: „A já, milostivý pane, naučím." I pověděl mu, kterak nejprve ty hrnce zaplatil a s ženou se smluvil, toho pak černým uměním že nečinil. To všecko vyslyšev predikant, smál se a dal mu třidceti zlatých, k tomu slíbiti mu musil, že toho žádnému Praviti nechce, a to že mu tučným volem nahraditi chce. Odpověděl Ejlenšpigel: „Milostivý pane, já tak učiniti a toho rád zamlčeli chci." I přistrojil se na cestu, a vstav, táhl odtud hned preč. Když pak Ejlenšpigel již ujel, sedě predikant s rytíři a služebníky svými za stolem, řekl k nim, kterak by jedno umění uměl a chtěl by tu ženu k tomu přivesti, aby yseckny hrnce své v kusy ztloukla. Rytíři a služebníci nežádali toho viděti, aby hrnce na střepy ztloukla, ale % toliko to umění věděti mohli. Řekl jim predikant: "Chcete-li mi jeden každý z vás dobrého tučného vola do kuchyně dáti, a já vás všechny tomu umění naučím." Bylo pak v čas podzimní, kdyžto volové nejlepší bývají. 1 myslil jeden každý z nich: „Bych pak měl dva voly dáti, však mi těžce nepřicházejí, abych se tomu umění naučiti m°W* Rytíři i oni slíbili dáti predikantu každý jednoho "Jčného vola, a jeden každý vůl za dvanácte zlatých stál, takže těch třidceti zlatých, kteréž Ejlenšpigel vyhral, troj-násob zaplaceno bylo. A rovně v ten čas Ejlenšpigel při-Íel' když ti volové ještě pospolu stáli, a řekl: „Této kořisti ná'eží mně polovici." Odpověděl Ejlenšpiglu predikant: !'2drž ty mi, cos slíbil, a jáf tobě také zdržeti chci, coť lSem přiřekl, a nech pánův svých při jejich chlebě také ^stati." 1 dal mu jednoho tučného vola, kteréhož vzav Ejlenšpigel, predikantu poděkoval. Potom pojav predi-*ar>t služebníky své, řekl, aby ho všickni poslouchali, že Jlrn to umění pověděti chce, i pravil jim všecky věci, kte-rak Ejlenšpigel prvé s tou ženou smluvili se a hrnce jí 192] | 193 zaplatil. To když predikant jim pověděl, tehdy všickni ti služebníci jeho seděli, jako by lstivě podvedeni byli, a žádný z nich před druhým nic nesměl mluviti, jeden se v hlavě drbal, druhý za uchem, litujíce trhu toho, nebo trápili se pro ty voly. Naposledy musili o to pokoj míti a tím se těšili, že mají pána milostivého, ačkoli mu voly dáti musili, však také jich sami požívali, protož ne tak velmi toho litovali, že velicí blázni byli a voly své za to umění dali, ale že takové umění holé bláznovství bylo. Ľjlenšpigel vzal odtud voly, preč ujel. HISTORIE 87. KTERAK SEDLÁK EJLENŠPIGLE NA KÁRU VSADIL, KTERÝŽ SLÍVY DO EJMBEKU NA TRH VÉZTI CHTÉL. Osvícená a vysoce urozená knížata z Braunšvíku jednoho času honění, kolbu a turnaj s mnohými přespolními knížaty a pány, rytíři i služebnými v městě Ejmbeku s svými poddanými drželi, a to bylo v létě, když slívy a jiné ovotce zralé bylo. Byl pak v Altcmburku u Ejmbeku dobrý sprostný muž, kterýž měl zahradu plnou slívoví, i rozkázal plnou káru sliv natrhati, aby s nimi do Ejmbeku na trh jel, kdežto množství lidu bylo, a myslil, že jich tu lépe odbude nežli kde jinde. Když pak před město přijel, ležel tu Ejlenšpigel pod nějakým stromem zeleným v stínu a tak se byl u panského dvoru přepil, že ani jisti, ani piti nemohl a k mrtvému člověku podobnější byl nežli k živému. A když ten muž mimo něho jel, tedy Ejlenšpigel promluvil k němu velmi těžce, řka: „Ad1, dobrý můj příteli, pohleď, ležel jsem tuto tři dni tak nemocný, a měl-li bych ještě jeden den tak ležeti, musil bych hladem a žizní umříti, protož učiň tak dobře a vez ttine do města." Odpověděl mu ten dobrý muž, řka: "Milý příteli, učinil bych to rád, nabral jsem plnou káru sHv, kdybych tě na ně vsadil, všecky by mi je zmrhal, kekl mu Ejlenšpigel: „Vezmi mne s sebou a já se napřed na káru podržím." Ten dobrý muž byl starý, i pomohl mu na káru, kterýžto což mohl nejvíce ztížil se, a on jel tím lehčeji jako s nemocným. Když pak Ejlenšpigel jel dob-r°u chvíli, tedy vytáhl slámu z sliv a vlezl tejně z zadu na ká>u i nasral tomu nebohému člověku na ty slívy a slámou to zase přikryl. Když pak ten sedlák již do města Př»jel, volal Ejlenšpigel: „Stuoj, stůj a pomoz mi dolův 2 ka>y, já před bránou zůstanu." Ten dobrý sedlák pomohl tomu nešlechetnému lotru z káry, potom cestou svou předce jel až na rynk. I byl jeden člověk v tom m*stě, kterýž vždyckny nejprve přišel, kdyžkoli kdo nětco na trh přivezl, však řídko kdy co koupil, ten take *e<*y přišel k tomu a slámu dolů stáhl, až sobě obě ruce hovny zmazal. Vtom sedlák ten zase z hospody své pn-sel- Ejlenšpigel proměniv šaty a jinou cestou také k tomu Pfišel. I řekl Ejlenšpigel: „Cos na trh přivezl?" Odpově-m mu sedlák: „Slívy." Dí Ejlenšpigel: „Přivezls jako lotr, však jsou to slívy zesrané, hodens, ať by tento kraj zapo-věděli s tvými slívami." Ten dobrý muž hleděl na to 3 viděl, že to tak bylo, i řekl: „Ležel před městem jeden J'°věk, kterýž hleděl rovně jako tento, jenž teď stoji, nez *e Jiné šaty má, toho z milosti před bránou jsem vezl a 0n tu škodu mi učinil." Odpověděl Ejlenšpigel: „Takový otr byl by hoden bití." Tak ten dobrý muž slívy své prec na rozhrání vézti musil a nikdež více prodávati jich nesměl. 194] [195 HISTORIE 88. KTERAK EJLENŠPIGEL KONÍŔEM BYL. Jednoho času Ejlenšpigel v koních kupčil. 1 přišel jeden kupec, chtěje od něho kůň koupiti. Ohledavši jej ptal se ho, nemá-li nějaké zlé vady do sebe, aby mu pověděl, že mu jej chce slušně zaplatiti. Odpověděl Ejlenšpigel: „Jáť žádného nedostatku do něho nevím, než že nechodí přes stromy." Řekl mu kupec: „Jáť přes žádné stromy jez-diti nebudu, chcéš-li mi jej za slušné peníze dáti, tedy ho vezmu." Dí Ejlenšpigel: „Za žádnéť peníze ho nedám, ale za patnácte zlatých dáti ho chci." Tedy smluvil se s ním kupec a zaplatil mu. Když pak s ním z města jeti chtěl, nemohl ho přes most přepraviti, nebo most z stromuov udělaný byl, i domníval se ten, kterýž kuoň koupil, že by přes stromy zhuoru stojící choditi nechtěl, i obžaloval EjlenŠpigle před právem, kdežto uznáno bylo, že by to byl podvod. Ejlenšpigel měl mu tu peníze jeho zase dáti, kůň svůj sobě vzíti, což Ejlenšpiglovi se nelíbilo. HISTORIE 89. KTERAK EJLENŠPIGEL OD JEDNOHO KONÍRE KÚŇ KOUPIL A TOLIKO POLOVICI MU ZAPLATIL. V městě Hejdlshejmu Ejlenšpigel k koníři přišel, kterýž procenil mu kůň za pětmecítma zlatých. Ejlenšpigel stržil s ním, aby mu čtyrymecítma zlatých dal, i řekl: „Dámť nyní dvanácte zlatých hotových, druhých dvanácte zůstanuť dlužen." Řekl mu koníř: „Vezmi sobě," i dal mu ho za to. Ejlenšpigel načetl mu dvanácte zlatých a s koněm jel preč. Stálo to tři měsíce, tedy koníř přišel k němu a z těch dvanácti zlatých ho upomínal. Řekl mu Ejlenšpigel: „Všakť je mám dlužen zuostati." I přišli spolu před právo, Ejlenšpigel vymlouval se a od smlouvy, jakž koupil, jiti nechtěl, řka: „Koupil jsem kůň za čtyrmecítma žatých a dal jsem mu na to dvanácte zlatých hotových, druhých dvanácte mám jemu dlužen zuostati, a kdybych mu je dal, tedy bych při svých slovích nezůstal, ješto slova svá vždyckny vpravdě jsem držel, naději mám, že Při tom ještě zůstanu." A tak Ejlenšpigel z práva jest puš-ten a ty peníze ještě má dáti. Historie 90. KTERAK EJLENŠPIGEL PASTÝŘEM BYL V KNÍŽETSTVÍ BRAUNŠVICKÉM. Cožkoli Ejlenšpigel začal, však pro to vždy nemohl bohat býh ani k statku přijití, i myslil sobě, kterak má činih, aby také nějakého zboží dosáhl. „Všickni ouředníci kmzetci b°hatnou, kromě já nic." I přistoupiv také před kníže, Pr«sil, aby za některý rok dobytka jeho pastýřem byl, ze mu- žádné mzdy dávati nemá. Propůjčil mu toho knize *a deset let. Když pak Ejlenšpigel mocným pastýřem byl, Jfdnomu městu v kraji psal, že by o tom slyšel, kterak dobrou pastvu mají, že by chtěl přijíti knížete svého dobytek na ní pasti. Ulekli se toho oni a myslili sobě, ze °y Jim pastvy všecky zhubil a dobytek jejich nedostatek bV ""Pěti musil, a poslali mu pětmecítma zlatých, aby jim °ho nečinil, mnohými slovy prosíce. Tedy pomyslil ejlenšpigel sobě, řka: „Bude dobře." Potom opět jinému městu blízko to|ho] ležícímu psal, ti také poslali mu peni- 196 [197 ze, a tak vždy více a dále, až v liščí čubě chodil a statku nabyl. Optal se ho kníže, jak by se mu vedlo. Odpověděl Ejlenšpigel: „Milostivý pane, přísloví jest, že žádný ouřad tak malý není, aby nějakého užitku v sobě nenesl." Jiní praví, že žádného ouřadu tak malého není, ješto by voběšení hoden nebyl. HISTORIE 91. KTERAK EJLENŠPIGEL BEZ PENĚZ STŘEVÍCE KOUPIL. Jednoho času šel Ejlenšpigel v Erfurtě skrze ševcovsko ulici. Tedy řekla mu jednoho ševce žena, aby střevíce od ní koupil. Koštoval jednoho, kterýž mu se dobře trefil, druhý také obul a s tím z ulice pryč běžel. Ta žena za ním běžéci volala: „Držte zloděje, držte!" Sousedé chtěli ho chytiti, tehdy on řekl: „Nepřekážejte běžeti, neb běžím o základ jedněch střevíců," a tak odtud utekl. Ty pak střevíce dal pacholku svému. HISTORIE 92. KTERAK EJLENŠPIGEL U JEDNOHO SEDLÁKA SE ZJEDNAL. Jednoho Času nějaký sedlák s pacholkem svým Ejlen-špiglem do lesa jeti chtěl, aby káru dříví přivezl. Pacholek na koni seděl a sedlák za koněm na dříví. Tehdy sedlák vida zajíce před sebou přes cestu běžeti, řekl: „Pacholče, vobrať se zase, nebudeť dnes žádného štěstí, nebo zajíc přes cestu běží, budeme dnes nětco jiného dělati," i jel zase domů. Druhého dne vyjeli opět ven. Když pak skůro k lesu přijeli, řekl Ejlenšpigel: „Mistře, vlk teď přes cestu běžel." Odpověděl sedlák: „Jeďpředse, nebo pouhé štěstí jest, když vlk přes cestu běží." í vypráhli koně na pastvu a nechavše káry tu stati, do •esa šli a sekali drva. Potom poslal sedlák pro koně a káru, aby dříví nakladli a domů vezli. Když ten dobrý Pacholek z lesa vyšel, u hledal, že kůň ležel a vlk hlavou v něm vězel a žral ho. Ejlenšpigel byl podtají vesel a běžel, přivolal svého pána, řka: „Poďte sem, pane, štěstí Veal v koni." Řekl mu sedlák: „Co pravíš?" Odpověděl Ejlenšpigel: „Jděte rychle, neb zmeškáte štěstí." I šel tam a viděl vlka, an v koni vězí a jej žíre. Tedy řekl pacholek: "Kdybyste byli dali mi za zajícem jeti, byl by vám koně nesnědl." I dí dále: „Mistře, vy jste pověrný člověk, protož beru od vás odpuštění." ASTÓRIE 93. , KTERAK EJLENŠPIGEL DO PAŘÍŽE NA UČENI TÁHL. šel Ejlenšpigel jednoho času do Paříže, kdežto byla dis-Pntací od některých doktoruov podlé obyčeje promová-ní na doktorství. Tedy šel Ejlenšpigel také s nimi tam * stal před tím, kterýž na stolici seděl, a tuze na něho hle-~ěl- Ten doktor řekl k němu: „Milý tovaryši, co tak pilně nledíš? Chceš se snad nětco ptáti?" Odpověděl Ejlenšpi-feI ^átce: „A já, pane, chci otázku učiniti: Co jest lepši, jo-li aby člověk učinil, což umí, čili to, aby se učil tomu, čehož prvé neumí? Aneb dělají-li doktoři knihy čili knihy 198] [199 dělají doktory?" Doktoři jeden na druhého hleděli a myslili jeden takto, druhý jinač, ale větší jich částka byla na tom, aby člověk činil to, což umí, že jest lépe, nežli by se učiti měl tomu, čehož neumí. Tedy řekl Ejlen-špigel: „Všickni vy jste velici mudrci, že ustavičně učiti chcete tomu, čehož neumíte, a což umíte, toho žádný z vás nečiní." 1 řekl dišputa o knihy, jakž nahoře stojí, a obrátiv se šel pryč. HISTORIE 94. KTERAK EJLENŠPIGEL V BERLÍNĚ BIŘICEM BYL A VELIKOU CHTIVOST MĚL OD SEDLÁKŮV PENÍZE BRATI. Ejlenšpigel jednoho času poslán byl do vsi, aby sedláka z peněz upomínal, kterýž nerád peněz vydával a byl také chudý. Ejlenšpigel šel tam k němu nenadále. Tedy přišel k němu čert v způsobu sedláka, ale on to dobře znamenal, že by byl čert, i jdouce rozmlouvali spolu. I řekl mu sedlák: „Ty jdeš upomínat z peněz, aby je bral, mějme spolu, nebo já jdu na skrytý poklad, kterýž vezmu a s tebou se rozdělím." Ejlenšpigel pomyslil sám v sobě a řekl: „Dávnos to slýchal, že zlý duch umí dobře pokladův hledati," i srovnal se s ním pěkně, a šli skrze ves, kdežto slyšeli, ano dítě křičí a pláče, tedy přišedši máti k dítěti, řekla v hněvu: „Aj, křič sobě a plač, až tě čert vezme." Řekl mu Ejlenšpigel: „Slyšíš-li, žeť chtějí dítě dáti, proč ho hned nevezmeš?" Odpověděl mu čert: „Mátiť nemíní toho opravdu, ale že se hněvá." Potom 8» dále přes pole, kdežto veliké stádo sviní chodilo, z nichž-to veliká tlustá svině ven vyběhla. Pastýř za ní běžel a j1 zase vehnal i řekl: „Huš tam, aby tě čert vzal i ty všecky svině." Ejlenšpigel byl by rád v tom díl měl, i řekl: „Což neslyšíš, žeť teď svini dávají, proč ji nevezmeš? Jáť tobě Potom spolek vypovím." Odpověděl mu čert: „Medle co bych s jednou sviní dělal, onf také toho nepraví opravdu, 9 bych pak ji i vzal, tedy nebohý pastýř musil by ji zapla-titi, ale já na lepší čekám." Ejlenšpigel mínil to vše na příklad, i šli předce až do toho dvoru, kdež Ejlenšpigel měl 'Ĺ peněz upomínati. Tedy sedlák stoje v stodole mlátil ž«to, a jakž Ejlenšpigle s ručnicí uzřel, řekl: „Vítej k nám ve jméno všech čertův, aby tě čert vzal." Rekl čert k Ejlenšpiglovi: „Slyšíš-li také, co sedlák praví? A onf to uyní opravdu míní, protož musíš se mnou." Odpověděl Ejlenšpigel: „Volám se s tebou před právo, nebf jsem Pověděl, žeť chci spolek tudíž vypověděti, a to nyní č'ním, z té příčiny nečiň mi nic proti právu, jáť sem městky pacholek a obsílám tě před mého rychtáře." Ale čert nePřišcl, a tak Ejlenšpigel ouřadu brzo se zbavil. HISTORIE 95. KTERAK EJLENŠPIGEL ŽENU KURVU MĚL, KTEROUŽ MANŽELKOU SVOU BÝTI PRAVIL, A U NĚJAKÉHO VESSKÉHO KANTORA SE SJEDNAL. Jednoho času Ejlenšpigel slušnú záplatu vzal od nějakého vesského kantora, kterýž zvoníka potřeboval, i pnja Ejlenšpigle a najal ho. Když pak za některý čas pobyl u nčho, spatřil to dobře, že kantor rrejovný byl, jsa na 2enľ láskav, i řekl mu jednou: „Pane kantor, já bych rád Veděl, mnoho-li jest žen v této vsi, jichžto jste koštovali, 200] [201 povězte mi tajně, to při mně zůstane." Odpověděl kantor: „Chciť oznámiti, nebť věřím, protožes můj věrný služebník, a teď v pondělí bude svátek a bude veliká oféra, protož když já u oltáře stanu, na ofěru čekaje, stuojž ty podlé mne, a od které budu co brati, a když já dím ,Brembs', mějž na to pozor, téť sem já zkusil." Tedy šla rychtářka a konšelka okolo oltáře a kantor řekl „Brembs". I zdálo se to Ejlcnšpiglovi velmi divno a mlčel. Vtom šla žena Ejlenšpiglova také okolo oltáře, i řekl kantor: „Brembs." Ejlenšpigel řekl: „Pane kantor, jest má žena." Odpověděl kantor: „Buď tvá žena neb nebuď, jest Brembs, jáť tobě křivdy neučiním." Ihned tu chvíli Ejlenšpigel vzal odpuštění a šel preč, nechav tu kantora s jeho kurvami. HISTORIE 96. KTERAK EJLENŠPIGEL MNICHY V MARIENTÁLE NA JITŘNÍ POČÍTAL. Toho času, když Ejlenšpigel všecky krajiny sem i tam zbě-hal, byl již starý a obtížený, i přišla na něj lotrovská lítost nad hříchy i myslil, aby se do kláštera dal s chudobou svou a čas svůj tak proměně Bohu sloužil po všecken život svůj a Bohu se za to modlil, aby ho nezatratil. I přišel k opatovi v Marientále a prosil, aby ho za bratra přijal, že by toho všeho, co má, při klášteře nechari chtěl. Opatovi také blázni se dobře líbili, i řekl: „Však jsi ty ještě možný, přijmu tě rád, jakž prosíš, ale musíš také nětco dělati a nějaký ouřad jakýžkoli na se přijití, nebo vidíš, že bratří moji i já také všickni nětco činiťi mají a každému jest nětco poručeno." Tedy odpověděl dobrý a věrný Ejlenšpigel: „Dobře, důstoj- ný pane opate, chci rád všecko učiniti, cožkoli rozkážete." Řekl mu opat: „Nuže ve jméno boží, ty nerad děláš, budeš naším vrátným, tak v pokoji svém zůstaneš a žádné starosti o jiné míti nebudeš, než toliko stravu ze sklepu vynášeti a vrata odmykati i zamykati." Řekl mu Ejlenšpigel: „Ctihodný pane opate, zaplatiž vám Pán Buoh, že mne starého člověka tak dobře opatrujete, já také rád činiti chci, což mi rozkážete." Dí jemu opat: „Teď hle máš klíč, hleď, aby ne každého sem pouštěl, ze tří aneb čtyř ledva jednoho pusť, neb mnoho jich sem pouštěti, klášter chudý tudíž vyžerou." Odpověděl Ejlenšpigel: „Dobře, ctihodný pane opate, já ť to dobře zpravím," a všeckny, kteříž přicházeli, buďto klášterní nebo cizí, toliko čtvrtého z nich pustil a ne více. Ta žaloba před opata přišla, kterýž Ejlenšpigle povolav, řekl: „Ty jsi dygnovitý lotr, proč nechceš sem pouštěti těch, kteříž sem náležejí?" Odpověděl mu Ejlenšpigel: „Pane opate, však jste mi rozkázali čtvrtého sem pouštěti a ne více, já sem slovo vaše naplnil." Řekl opat: „Učinils jako lotr," a byl by ho rád zase prázen, i ustanovil jiného vrátného, neb dobře tomu srozuměl, že on starého šejdýř-ství svého nechati nechtěl, a dal mu jiný ouřad, řka: „Musíš mnichy v noci na jitřní počítati, přehlédneš-li jednoho, musíš vandrovati." Odpověděl Ejlenšpigel: „Toť jest mi těžké učiniti, však poněvadž jinač býti nemuože, musím to vykonaťi, jakž nejlépe budu moci." I vylámal v noci některé stupně z schodu. Byl pak převor dobrý, ctný starý člověk a vždycky na jitřní první, ten přišed mlčečky k schodu, domnívaje se, že na schod vkročí, i propadl se doluo, a propadše přelomil nohu na dvé. Tu křičel žalostně, až jiní mniší všickni k němu se sběhli, a chtějíce viděti, co by mu bylo, padali tou derou jeden po druhém. Tedy řekl Ejlenšpigel k opatovi: „Důstojný otče, již sem ouřad svůj právě vykonal," i dal mu vrub, na nějž mnichy byl navruboval. 202] [203 Odpověděl opat: „Uéinils jako lotr, jdi mi z mého kláštera." Ejlenšpigel šel a tomu lotrovství se smál, i přišel do města Mellen, kdežto nemocí byl obtížen, v kteréž v krátkém času potom umřel. HISTORIE 97. KTERAK EJLENŠPIGEL V MĚSTĚ MELLEN NEMOCEN BYL A APATEKÁŔ1 DO NÁDOBY NASRAL. Ejlenšpigel přišed do města Mellen, byl velmi nemocen, i šel do apatéky na hospodu za příčinou lékařství, kdežto apatekář byl také zchytralý muž, kterýž Ejlenšpiglovi ostré počištění dal, a když k světlu bylo, počištění to dělati chtěl. Ejlenšpigel vstal a chtěje počištění zbyti, z domu ven jiti chtěl, ale duom ze všech stran všudy zavřín byl, a jemu těžko bylo, však proto do apatéky přišed, do jedné nádobky se usral, řka: „Odtud to lékařství přišlo, musí tam zase vjíti, a tak apatekář nic neztratí, neb mu sic žádných peněz dá ti nemohu." Apatekář zvěděvše 0 tom, lál Ejlenšpiglovi a více ho u sebe míti nechtěl, i dal ho do špitala vésti. Tehdy pravil Ejlenšpigel těm lidem, kteříž ho tam vedli: „Jáf jsem velice o to stál a Boha za to vždycky prosil, aby Duch svatý ve mne přišel, však dal mi Bůh odpornou věc, že já k Duchu svatému jdu, a on krom mne zůstává." Ti lidé smáli se a všickni smíchem od něho odešli, nebo jakýž jest život člověka, takový také jest i konec jeho. Oznámeno jest to mateři jeho, kterážto hned k němu přišla, domnívající se, že by nějakých peněz od něho dosáhla, nebo chudá stará žena byla, 1 plakala, řkoucí: „Můj milý synu, kde tě bolí?" Odpově- děl jí: „Teď mezi truhlou a stěnou." Řekla ona: „Ach můj milý synu, promluv ke mně lahodně." Dí Ejlenšpigel: „Milá matko, med jest sladká věc." Řekla mu máti: „Milý synu, dej mi své utěšené naučení, abych na tě vzpomína-ti mohla." Odpověděl Ejlenšpigel: „Milá matko, když potřebu svú činiti chceš, obrať rit svou po větru, a také smrad do nosu nepůjde." Řekla máti: „Milý synu, dej mi také nětco z tvého statku." Řekl jí Ejlenšpigel: „Milá máti, kdož nic nemá, tomuť sluší dáti, a kdož něco má, tomuť sluší nětco vzíti, nebť zboží jest skryté, o němž žádný neví. Najdeš-li, ješto nětco mého jest, můžeš k tomu sáhnout!, však proto dávámť z zboží mého všeckno, což křivé a rovné jest." Potom tak velmi nebohý Ejlenšpigel nemocen byl, až lidé za to měli, že již umře, i napomínali ho, aby se zpovídal a správu boží přijal, což on učinil, nebo sám na sobě dobře cítil, že z té nemoci nevyjde. HISTORIE 98. KTERAK EJLENŠPIGEL ZBOŽÍ SVÉ NA TŘI DÍLY ROZDĚLIL, PRVNÍ DÍL PŘÁTELŮM SVÝM, DRUHÝ DÍL RADĚ MĚSTA MELLEN A TŘETÍ DÍL FARÁŘI. Když pak Ejlenšpigel čím dále vždy nemocnější byl, učinil svuoj kšaft, rozděliv statek na tři díly. První dal svým přátelům, druhý díl ouřadu města Mellen a třetí pak faráři tutéž, však s tou výmínkou, kdyby Pán Bůh na něho dopustil a smrtí z světa sšel, aby tělo jeho v posvátné zemi pochováno bylo a duši jeho vigiliemi i zádušními mšemi podlé nařízení a obyčeje křesťanského opatřili; potom po čtyřech nedělích aby společně tu pěknou truh- 204] [205 lu, kterouž on jim krásnými klíčmi dobře opatřil, odemkli a přátelsky i dobrotivě o to se snesli. Ty tři strany přijaly to dobrotivě, vtom Ejlenšpigel umřel. Když pak všecky věci podlé znění kšaftu vykonali a čtyry neděle také pominuly, přišel ouřad, farář a Ejlenšpiglovi přátelé i otevřeli truhlu, aby se o jeho pozůstalý poklad dělili, nic jiného v ní nenalezli než kamení. Tedy hleděl jeden na druhého a všickni se hněvali. Farář a ouřad myslili, že by ti, kteříž truhlu opatrovali, ten poklad tejně vyzdvihli a truhlu zase zavřeli, přátelé za to měli, že kněží poklad tejně z truhly vzali a preč odnesli, a tak ve zlé mysli jedni od druhých se rozešli. Farář pak i rada chtěli Ejlenšpigle zase dáti vykopati, jakož byli počali, ale on již byl shnil, takže nižádný při něm pro smrad zůstati nemohl, i zavřeli hrob zase. Tak on v svém hrobě předce ležel a na památku jeho kámen na hrob položen byl. HISTORIE 99. KTERAK EJLENŠPIGEL UMŘEL A SVINĚ MEZI VIGILIEMI MÁRY PŘEVRHLY, AŽ ON DOLŮ SE SVEZL. Ejlenšpigel když umřel, tedy lidé sešli se do špitala, plakali a vložili ho na máry. Přišla k tomu špitálská svině s svými mladými prasaty, běželi pod máry a počali se drba ti, až Ejlenšpigel z már se vyvalil. Přišly ženy a predikant, chtěli tu svini s prasaty ze dveří vyhnati a svině rozhněvavši se nedala se vyhnati, ale s prasaty tak porůzno do špitala běžela, kdež sem i tam skákali a běželi na bekyné a na nemocné i zdravé, též na máry, kdež Ejlenšpigel ležel, z čehož veliký křik stal se od starých i mladých bekyní, predikant nechav vigilií, ze dveří ven běželi, jiní pak naposledy svini s prasaty pryč zahnali. Tehdy přišedše bekyně, mrtvého na máry zase vložily, kterýž [..............................j břichem k zemi se obrátil. Když pak predikant pryč ušel, řekli, chtějí-li ho pochovati, že by to mohli učiniti, však nechtěli zase přijití, i vzaly ho bekyně a nesouce ho na krchov, do hrobu položily tak, jakž ležel. Predikant přišel zas, řekl, jakou by radu k tomu dáti chtěli, kterak by měl pochován býti, že by nemohl ležeti v hrobě jako jiní křesťanští lidé, vzvěděli, že by truhla převrácená byla a on že by na břiše ležel, i smáli se, řkouce: „Sám to ukazuje, že na břiše ležeti chce, protož ho tak necháme." HISTORIE 100. KTERAK EJLENŠPIGEL OD BEKYNĚ CHTĚL POCHOVÁN BÝTI. Při pohřebu Ejlenšpigle divně se stalo. Když všickni na krchově okolo truhly, v níž Ejlenšpigel ležel, stáli, položili na dva provazy, chtějíce ho do hrobu pustiti, i přetrhl se provaz nadvé a truhla vešla do hrobu kolmo a Ejlenšpigel v truhle na nohy přišel, I pravili všickni: „Nechte ho tak stati, nebo divný člověk v životě svém byl, chce ť také po smrti své divný býti." A tak zakopavše hrob, nechali ho tak stati a položivše kámen zvrchu na hrob [..............] zrcadlo, kteréž sova v pařátích drží, a na tom kameně napsali takto: Tohoto kamene žádný zdvíhati nemá, tuto leží Ejlenšpigel rovně stoje pochovaný. Kterýžto nápis v městě Mellen na hrobě a na tom kameně jeho vytesaný stojí. Léta MCCCCL. >Konec< 206] [207 PALEČEK Historie o bratru Janovi Palečkovi stavu rytířského, jenž jsa při králi Jiřím Českém velmi šlechetného života králi milý a vzáctný i každému dobrému byl a mnoho kratochvilných věcí činil. V Češtině spravená a k žádosti mnohých pánů vytištěná od Sixta Palmy. Slovutné poctivosti panu Řehořovi Smrčkoví, primátoru a správci města Soběslave etc, a poctivé paní Dorotě, manželce jeho, pozdravení mnohé vzkazuje a přednáší Sixt Palma. Kratochvilná teď historie tato muž býti i k naučení, tak mám za to, kterážto mezi lidmi rozepsaná jest od dávního času mnohým známá, teď nyní v češtině poopravená a k žádostí některých vytištěná. Tu imprímovanou vám dedikuji, na důvod lásky bratrské daruji, abych též znamení vděčností nyní prokázal za přijatá dobrodiní. Věřím, že ji dobrotivě přijmete a mne v své paměti míti budete. A s tím vás poroučím boží milosti, budiž s vámi i se mnou Pán mocnosti. O BRATRU JANOVI PALEČKOVI PRVNÍ KUS ANEBO ARTIKUL Bratr Palček býval obyčejně při králi Jiřím v radě a všudy mu volno bylo, a když ho král neviděl, tehdy po něm teskliv býval. Kterýžto bratr Jan Palček měl obyčej v radě v světnici sedati a pilně pozorovati, co páni čeští králi svému za radu dávají. Každého pána, jakž v radě sedali nebo stáli, pořád ze jména sobě napsal a krále naposledy; [213 a který pán radil k dobrému zemskému obecnému, tehdy od jeho jména, které před sebou napsané měl, přímou línu neb štrych napsal; a který radu k svému vlastnímu užitku dával, napsal línu nakřivo. A když radu zavříti měli, každý své zdání pověděvše, tehdy bratr Palček, sedě u svého stolu u dveří, zvolal: „Bratře králi, přímo, přímo! Tobě platí o duši, o lidi i o všecku zemi." Potom když král vyšel s pány z soudné světnice, optal se bratra Palečka: „Co si to napsal?" A on odpověděl: „Teď jsem spisoval pány bratry, kteří tobě radí.etc." A tak sou páni čeští na Palečka veliký pozor mívali. DRUHÝ KUS Když bratr Palček byl s králem Jiřím na projíždce okolo Prahy, ptal se krále: „Čí jest to ves dobrá s rybníky a lukami?" A král mu odpověděl, že jest těch ubohých lidí v špitále svatého Ducha u mostu. Tehdy Palček nemeškaje dlouho, v pátek šel do toho špitálu k těm ubohým lidem k obědu a jedl s nimi; kteříž neměli na obědě než polívku, kroupy a drobné ryby z rosola. A druhý pátek šel k špitálskému mistru, ačkoli nebyl od něho zván, a jedl s ním; za kterýmžto stolem bylo jídla dosti. A nedočekavše poslední krmě, bratr Palček vstal od stolu, běžel z špitálu k zámku s chvátáním a žalostivě králi řekl: „Bratře králi! Zle tam, zle tam! Nemůž hůře býti." I řekl král k němu: „Co se děje?" Odpověděl: „To, že ubozí pánové, majíc velké panství, musejí hladem při-mírati, a jejich služebníci a šafáři nazbyt dosti mají." Král řekl: „Kde se tak děje? Nebylo by dobře, kdyby se služebníci lépe měli míti nežli jejich páni." Palček králi zase řekl: „Víš-li, bratře králi, že sem se tebe, když jsme byli na projíždce okolo Prahy, nedávno ptal, čí by to ves dobrá s rybníky a lukami velikými byla. A tys mi pověděl, že jest ubohých lidí ze špitálu svatého Ducha. A protož sem já tam k nim musil jiti a přezvěděti, kterak takového panství užívají za svými stoly. A tak sem k nim tam šel k obědu dnes tejden a jedl sem s nimi, kdežto ubozí pánové neměli než polívku, kroupy, nemastné rybičky z rosola. A dnes byl sem také u jejich služebníka, špitálského mistra; tu měli všeho dobrého dosti, ryby několikerý, s kořením, smažený, pečený, víno dvoje, i také paní mladé. Protož, bratře králi, pošli se mnou hned pro toho jejich služebníka a šafáře, a rozkaž mu, aby svým pánům také z koření ryby dával a lépe je choval z takového jejich panství, ať již více tak hladu a nouze netrpí, aby tebe král nebeský pro takovou šafářů nepravost a ne-opatrování těch ubohých pánů netrestal." A tak jest král Jiří hned s bratrem Palečkem svého hofmistra do toho špitálu poslal a nařídil, aby jim dávali v pátek dvoje ryby z rosola a z koření, jakž to podnes tak jest. TŘETÍ KUS Jednoho času stal se mord v Praze v domě průchoditém u Sixtů proti Tejnu u večer, a ten mordýř vyskočiv ven utekl, a hned ten dům zamkli. Rychtář s služebníky brzo přišel a vzal tam mladého Dubčanského za vinného, a potom Pražané nazejtří ráno dali jej katu visti z města jako vinného. Kterýž Dubčanský, sa nevinen ubohý, zvolal a řekl: „Ach všemohoucí milý Bože, budiž tobě žel, že mám z tohoto světa sjíti a nemám prvé před Jeho Milostí 214] [215 královskou vyslyšán býti." A vtom stalo se, že bratr Palček tudy šel a uslyšel volání toho Dubčanského; řekl rychtáři a katu: „Bratře fojte a ty, bratře kate, počkejte mne tu s tímto vězném, až já se zas vrátím od bratra krále." I běžel velmi spěšně na zámek k králi a řekl mu: „Bratře králi, slyšel jsem tam na té žalobu králi nebeskému od ubohého vězné, a protož sem přiběhl, abych tobě pověděl. Jestlipak že jsi ty lepší než Pán Kristus, syn boží, a jest-li ten ubohý člověk horší než ďábel, tehdy můžeš ho neslyšeti; pakli ty nejsi lepší než Pán Kristus a on není-li horší než satan, tehdy máš spravedlivě toho člověka vyslyšeti, poněvadž Pán Kristus ďábla vyslyšel a dal se mu na jeruzalémský kostel nositi a s sebou mluvití." Jemuž král řekl: „Milý bratře Palečku, není na světě člověka žádného lepšího než Pán Kristus, ani horšího než ďábel. A protož pověz nám, co rozumíš v svém ptaní." 1 řekl Palček: „To, bratře králi, že tam vedou jednoho mládence, an lituje s pláčem, že má z tohoto světa jiti a že nemá prvé před tebou, pánem svým, vyslyšán býti. A tak sem já kázal rychtáři a katu, aby s ním počkali, až já se od tebe vrátím. Protož pošli se mnou maršálka svého do Prahy, ať jej před tebe přivedou, aby ho vyslyšel." A tak se stalo, že byl ten Dubčanský přiveden před krále. A potom dán na veliké růkojmě, aby se z toho vyvedl do čtyř neděl pořád sběhlých. V tom času pak vinného se doptali a skrz to Dubčanský nevinný nalezen. A byl živ čtyryceti let, jehožto rod podnes trvá. ČTVRTÝ KUS Některého času na zámku pražském kanovníci před krále Jiřího přišli v svých popelicích kaptouřích z kostela a mluvili o své potřeby s králem velmi poctivé a vážně. Tehdy bratr Palček, jda mimo ty kanovníky k králi, chytil za ty čapličky kaptourovy toho jednoho kanovníka, který od nich mluvil, a trhl ním, řka: „Hara, hara! Naši již kožichy naruby obrátili a ještě masopust není." Pročež se ten, jenž mluvil k králi, zastyděl a řekl králi: „Prosíme, ať nám dá ten dobrý muž pokoj." Tehdy král Jiří postavil se neochotně a řekl: „Bratře Palečku, proč ty nenecháš s pokojem pánů kněží?" Odpověděl Palček: „A co jsou to, bratře králi, kněží páni? Prosím tebe, nechť mi se nediví; jáť sem měl opravdu, že sou masopustní blázni: nebo rádi o masopustě tak kožichy převracejí." V ten čas král Jiří rozkázal podlé týchž kanovníků do Ríma list psáti; a když byl napsán, přišel s ním kanclíř k králi a ptal se ho, kterak má papeži jeho titul napsati. Jemuž král odpověděl: „Napiš jemu tak, jakž obyčej; Svatě svatému, nejsvětějšfmu otci atd." Bratr Palček, nemoha toho vytrpěti, řekl: „Bratře králi, nikoli nečiň toho, aby měl papeži takový titul dáti, neb by potom musil toho litovati." A král řekl: „I proč, milý bratře Palečku? Poněvadž jest obyčej tak jemu psáti?" Palček zas řekl: „Bratře králi, hleď ty pravdy a spravedlnosti, jakož na krále křesťanského náleží, a ne obyčeje nepravého. Prosím tebe, bratře králi, kdyby měl Pánu Bohu do nebe list psáti, jaký by titul Jeho božské Milosti chtěl dáti, poněvadž papeži ten titul ,Nejsvětějšímu' napsati chceš." I řekl král: „Milý bratře Palečku, kterak pak mám jemu titul dáti napsati?" Palček odpověděl: „Napiš mu tak, jakž samo v sobě jest pravé a nepochybné: Tomu pyšně pyšnému, nejpyšnějšímu a nejbohatějšímu biskupu a pánu v Římě má býti list dán." 216] [217 PÁTÝ KUS Prihodilo se, že paní Ríčanská, vdova, na rychtáře svého se rozhněvala a od něho pokuty několik kop vzala. Kterýž prosil Palečka za přímluvu, zda by mu co zas navrátila. Paleček kázal mu k té paní v neděli přijíti, že u ní jistě bude u oběda, a tu chce se rád o to přičiniti. Tehdy ten rychtář podlé rozkazu Palečkova tam přišel a vstoupil do světnice, kdež byla paní a Palček, řka: „Dej Pán Bůh dobrý den Vaší Milosti, milostivá paní!" A vtom Palček řekl mu: „Ó nešlechetný lháři! Jdi mi hned z očí pryč." Ale ta paní proti tomu řekla: „Milý bratře Palečku, proč mu mluvíš tak nepoctivě?" Palček odpověděl: „Proto, že v oči hledě nepravdu mluví. Praví tobě, že si milostivá paní, a tys jeho tyranka ukrutná; než kdyby byl řekl: Dej Pán Bůh dobrý den, paní nemilostivá, nebyl by lhářem. A protož, nechceš--li z něho míti lháře, ale pravdomluvného rychtáře, vrať mu zas jeho peníze a potresci ho ne na měšci, ale slovy aneb vazbou, tak budeš milostivá paní v pravdě." A skrz to Paleček rychtáři pomoh k jeho penězům. ŠESTÝ KUS Bratr Palček měl obyčej v létě choditi pomáhati do vsi chudým lidem jejich chalup pokrývati a opravovati; ale k stolu chodil tu, kde viděl veliké stavení, k zemanu neb k šafáři. Jemuž někteří říkali: „Bratře Palečku, všaks u nás nedělal, proč u nás jíš?" Odpověděl Palček: „Víš-li co, bratře, ou, když ty budeš tak nuzný a chudý jako onen, tehdy já tobě budu pomáhati dělati; a když on bude tak bohatý jako ty, tehdy půjdu k němu jisti." A tak jsou Palečka rádi lidé u sebe mívali. SEDMÝ KUS Bratr Paleček vždycky v svém měšečku na pasu některý groš měl, neb mu král Jiří dával každou sobotu patnáct bílých, a ty on rozdával těm, jenž měli dětí mnoho a statku málo. Někdy vysev od krále, přišel na noc do jedné krčmy. A byl tam jeden zlosyn zběh, kterýž myslil, aby Palečků měšeček, když by spal, uřezal, čemuž Palček porozuměl. Když pak sami dva spolu v jizbě leželi a přes půl noci nespali, Paleček vstav vzbudil zlosyna toho, který se činil, jako by spal, a rozkázal mu světlo rozsvítiti, že chce jemu na pivo dáti. A jakž zlosyn rozsvítil, Paleček vysypal peníze z měšečku na dvě hromádky po půl osmu bílým a řekl k němu: „Milý bratře, rozumím tomu, že nespíš, chtě rád můj měšec uřezati, a já také bdím, boje se tebe, a tak sobě oba hlavy trápíme. A protož vezmi sobě teď půl osma bílého, a dadouc sobě pokoj, spěme. A prosím tě, nechej toho řemesla; nebo jistě, nenecháš-li ho, visneš." OSMÝ KUS Jednoho času trefilo se, že Palček pomáhal jednomu člověku pošívati stodolu. V tom času královna tudy na pout k svatému Prokopu se brala a jeden z služebníků, uhlé- 218] [219 dav Palečka, pověděl královně o něm. Královna zavolala Palečka, aby k ní přišel dolů, a ptala se ho: „Milý bratře Palečku, prosím tebe, pověz nám, také-li co Pán Bůh dá mně za to, že teď za vozem pěšky na pout jdu?" Odpověděl Palček: „Jestliže bude jiným tulákům a zahalečům platiti a ty nezmeškáš-li, i tobě muž nětco dáno býti. Ale, milá sestro královno, kdyby raději doma seděla, příze napředla a z ní plátna nadělali dala a chudým rozdala, to by tobě Pán Bůh dobře odplatil, zde i věčně." A tak se krále Jiřího manželka, poslechši ho, zasese k Praze obrátila, a Palček šel k své robotě na stodolu. DEVÁTÝ KUS U Veliký pátek bratr Palček vesel byl a zpíval jako na Velikú noc, a v masopustní dni plakal a modlil se Pánu Bohu víc než v jiné dni, a často litoval těch zbytků a obžerství, kteréž se mezi lidmi rozmohly. DESÁTÝ KUS Některého času šel Palček podlé svého obyčeje mezi chudé do špitálu k svatému Pavlu. 1 našel za městem jednoho nemocného člověka v hnoji, kteréhož se lidé štítili a do špitálu ho přijíti nechtěli pro nenakažení jiných. Tehdy bratr Paleček běžel do Tejna v Praze k mistru Janovi Rokycanovi arcibiskupu a řekl: „Ach, zle se děje, zle, bratře Rokycane! Nalezl sem tam v hnoji zakopané tělo boží, ano samého Krista. A protož prosím tebe, což nej- rychleji můžeš, vyprav se mnou čtyry žáky, aby mi ho pomohli zdvihnou ti a k tobě poctivě přinesti." A tu Rokycan vystrojoval s Palečkem čtyry žáčky malý v komžičkách se zvonečky. Ale Paleček, uzřev ty žáčky malý, řekl: „Ach, bratře Rokycane, nic to není; však pošli se mnou ty čtyry hrubý trulanty mocný s nosidly, neb budou míti co nýsti." Rokycan tak učinil a vyslal s ním čtyry veliké kumpány ze školy s nosidly, a když tam přišli, řek! Paleček: „Nuže, milí bratří, teď máte tělo Kristovo. Pomozte mi je poctivě na nosidla vložiti a k bratru Rokycanovi donesti." A když ho k němu do fary přinesli, řekl Paleček: „Nuže, bratře Rokycane, máš tu ubohého nahého Krista, prosím tebe, přioděj ho a učiň nad ním milosrdenství, tak jakž jiné učíš, že což nejmenšímu božímu učiníš, to samému Bohu učiníš. „A tak Rokycan musil toho chudého člověka do špitálu dáti donesti a přioditi, prvé nežli bratr Palček odšel. JEDENÁCTÝ KUS V jeden pátek bratr Palček v královské světnici sedl za stůl u dveří mezi mládence, kteří nemívali velikých ryb na svém stolu. A když jim dali na stůl ryby plodíce, vzal Palček jednu, přistrčil ji sobě k uchu a ptal se jí, ví-li co o jeho bratru; po druhý i po třetí. Skrz to ti mládenci dali se v smích v královské světnici, až se král optal, co se to děje. Maršálek odpověděl: „Milostivý králi, bratr Palček, sedě s mládenci za stolem, mluví s rybami." Řekl k němu král: „Bratře Palečku, co tam, děláš? Proč k nám nejdeš k stolu?" Odpověděl Palček: „Králi, povímť. Měl sem bratra rybáře a utonul mi v řece; protož se těchto ryb ptám, 220] [221 vědí-li co o něm." A král se ho optal: „I coť praví?" Řek! Palček: „Tak praví, že jsou ony velmi mladé, a proto o něm nic nevědí; než abych se ptal těch starých ryb, které sou na tvém stole." Král Jiří, porozuměv tomu, kázal naklasti největších ryb na talíř a donesti Palečkovi. A tak Palček nakrmil ty mládence starými rybami. DVANÁCTÝ KUS Bratr Palček mnoho sukní do roka míval, neb když koli viděl člověka nuzného bez sukně, hned dal jemu s sebe svou sukni. A přijda k králi, řekl: „Bratře králi, dej mi sukni, nebo jsem první dal Pánu Bohu." Řekl k němu král: „A kde jsi viděl Pána Boha, žes jemu sukni dal?" Odpověděl Palček: „I zdali nevíš Písma: Co ste mému nejmenšímu učinili, mně jste učinili?" Mnoho jiných podivných věcí bratr Palček činíval, a více milosrdných skutků prokazoval, kteříž nejsou tuto napsáni. Sumou, staří lidé, kteří ho znali, to o něm v pravdě vyznali, že jeho péče a práce byla o chudé, o špitály i o kněží, aby ctnostně živi byli, pravdu lidem oznamovali. Krále Jiřího napomínal, aby se krále nebeského bál, lidí v pokoji a spravedlnosti spravoval. A pobožně při králi živ jsa, s ním se rozžehnal, duši Bohu poručil, v Pánu usnul; po němž král Jiří byl teskliv a brzy umřel. ^KOMENTÁŘ I Postava, která je centrálním aktérem většího počtu drobných vyprávění, se odedávna stávala v různých podobách a variacích nosným typem literárního hrdiny ve slovesné kultuře snad všech společenských formací a ve všech krajinách světa od starověku až do nové doby. Cykly takových rozprávek se zprvu Šířily ústním podáním, potom v rukopisech zpravidla už v jisté literární stylizaci a posléze tiskem. Těšily se obvykle značnému zájmu a popularitě, která přesahovala hranice původních jazykových oblastí; uplatňovaly se tak i v jiných kulturách, zprvu sousedních, s šířením vyvolaným oblíbeností pak i v dalších, tam, kde příbuzná rozvi-nutost společenského uspořádání a podobný způsob myšlení spolu se shodným hodnotovým horizontem umožňovaly takové rozprávky a hrdiny přejímat a včleňovat je do domácí slovesnosti. Tento obecný model se v určitých variantách, daných na jedné straně místními společenskými podmínkami, na druhé straně rozdílnou podobou literárního života v jednotlivých časových etapách, uplatňoval ve všech národních literaturách. V české literatuře dokládají rozvinutou podobu tohoto jevu nejméně tři památky, vyprávění o Ezopovi, o Ejlenšpiglovi a o Palečkovi. Jen poslední z nich je domácího původu, ale právě to, že se přiřazuje k skladbám cizích kořenů a mezinárodní proslulosti, dává možnost postihnout její literární kvalitu v širších souvislostech, na základě srovnávání, přihlédnutím k příbuznostem i odlišnostem mezi všemi třemi památkami. Aby bylo možné jejich spo- 222] [223 léčné i rozdílné vlastnosti rozeznat, je třeba nejdříve všechny cykly podrobněji charakterizovat a zejména naznačit, kdy a v jaké podobé se česká literatura s danými látkami setkala. II S Ezopovými bajkami se česká literatura setkala už ve 14. století, a to ve veršované podobě. Latinské soubory bajek, často využívané při vyučování v klášterních školách, byly už od středověku provázeny nástinem života mytického bajkáře Ezopa. Postavu tohoto chytrého filozofujícího otroka odpudivého vzhledu přiblížil česky čtoucímu publiku patrně až neznámý první překladatel starého vyprávění o jeho životě. To vznikalo snad už od 6. století před Kristem v podobě ústně tradovaných historek z jeho života, v prvních stoletích našeho letopočtu už se šířilo jako řecky a pak i latinsky psaný soubor takových rozprávek, sledující jeho život od nastoupení služby u filozofa Xantha až do smrti. Do češtiny byl tento „životopis" sestavený z jednotlivých zábavných epizod přeložen, jak se zdá, dost neobratně, až na sklonku 15. století. Překlad se však dochoval jen na dvoulistovém fragmentu prvotisku patrné pražského původu z roku 1488; je možné, že součástí knihy s překladem Života Ezopova byl i nový, prozaický překlad ezopov-ských bajek, ale nebyl dosud nalezen žádný doklad, který by tuto domněnku potvrdil. Nový překlad Života Ezopova, založený na německém znění Heinricha Steinhowla, šířeném četnými řreiberskými tisky z třicátých let 16. století, a místy doplňovaný přihlédnutím k řeckému textu přinesla roku 1557 kniha Ezopa mudrce íwot sfabule- mi anebo s básněmi jeho. Vydal ji jako krásný tisk Kašpara Aorga olomoucký nakladatel Jan Giinther z pozůstalosti nadaného a vzdělaného humanistického literáta Jana Akrona Albína Vrchbělského (kolem 1528-1551). Sborník obsahuje vedle Života Ezopova nejrozsáhlejší český soubor Ezopovi připisovaných bajek, shromážděný z několika latinských, ale i řeckých sbírek a doplněný řadou renesančních rozprávek z latinských souborů německých humanistických literátů Heinricha Bebela a Sebastiana Branta. Ta/o kniha, označovaná v odborné literatuře Prostějovský sborník, se stala východiskem pozdější české ezopovské tradice. Představuje ji až do počátku 19. století řada víc než deseti vydání, přinášejících někdy Ezopův život s různě rozsáhlým výběrem bajek, jindy jen Ezopův život bez bajek nebo bajky bez životopisného úvodu; řada dalších vydání bajek od počátku 19. století, zaměřená na dětské čtenáře, už Ezopův život vypouští a nahrazuje tradiční bajkové texty novodobými úpravami. Naše vydání Života Ezopova je založeno na Prostějovském sborníku s tím vědomím, že právě toto znění bylo základem české ezopovské lidové knížky od druhé poloviny 16. století až po krameriovská vydání 1791 a 1815. Podobně dlouhou tradici, i když tíž sledovatelnou, má v české literatuře postava Ulenspiegla - Ejlenšpig-la - Enšpígla. Už tato trojí forma jména napovídá, že tu do české kultury vstoupila postava z cizího prostředí, hrdina německé knížky, která vznikla asi na sklonku 15. století z kolujících rozprávek o vandrov-ním šprýmaři. Východiskem knížky i její podoby byl společenský jev společný všem evropským zemím raného novověku, vandrovní cesty řemeslnických tovaryšů, na nichž vyučenci různých řemesel získávali poznatky a zkušenosti o stavu a zvyklostech 224] '225 svého řemesla v jiných městech a zemích, poznávali svět, hledali obživu i uplatnění pro svou životní dráhu. Ejlenšpigel je právě typem takového vandrov-ního tovaryše, ovšem zvláštního: vychytralého chlapíka, který umí všecko a nic, táhne rozmanitými německými městy, nevybíravým způsobem si dělá blázny z řemeslníku, kupců, kněží i velkých pánu, měšťáku, venkovanu i vladařů. Není divu, že se žerty takového „hrdiny naruby", ať už skutečného nebo smyšleného, stávaly předmětem anekdotických vyprávění, sváděly k stálému rozmnožování svého počtu, ke slučování s jinými příbuznými látkami různého původu. Bylo jen otázkou času, kdy tyto rozprávky budou shromážděny do výpravného celku a stanou se v podobě tištěné knížky předmětem výnosného obchodu. Člověk, který se této úlohy podjal, měl určitě jistou literární zkušenost. Lokalizace rozprávek napovídá, že knížka vznikla nejpravděpodobněji v severoněmeckém Brunšvicku. Z brunšvických literátů ze sklonku 15. století by snad, jak naznačuje německá literární historie posledních desetiletí, jako původce ulenspieglovské knížky nejspíš přicházel v úvahu Herrman Bote (kolem 1450-1525), brunšvický celní písař, významný dolno-německý autor řady básní a kronikárskych zápisu; v jednom z nich uvedl blíže necharakterizovaného Ulenspiegla v souvislosti s morovou ranou a městem Mölln. Pátrání po autorovi či přesněji pořadateli ulenspieglovské knížky však nemá valný význam z několika důvodu: jde o památku, která měla od samého počátku povahu lidové knížky, pro jaké byla vždy příznačná anonymita; na začátku stručné předmluvy k štrasburskému tisku z r. 1515 se pořadatel, který prý byl přáteli vyzýván, aby kolující ulenspieglovské historky sebral a uspořádal, sám označuje jen literou N, a tím naznačuje záměrnou anonymitu; nikdo neví, jaký byl vztah původní sbírky k štrasburskému tisku, když i jiné, mladší tisky bývaly někdy obohacovány o další historky a doplňovány jednotlivostmi /. jiných příbuzných knížek. Zjištění původcova jména, jakkoli zajímavé, není tedy pro studium památky záležitost prvořadé důležitosti. Do češtiny byla knížka přeložena někdy kolem poloviny 16. století z nezjištěného německého tisku, byla zřejmě několikrát tištěna a rychle si získala širokou oblibu. Z těchto raných vydání se dochovaly jen bědné trosky (mj. z Melantrichova vydání asi z r. 1576) a ostatně i z mladších vydání ze 17.-18. století existují dnes jen poškozené, neúplné exempláře. Jediný textově téměř úplný výtisk jednoho vydání z 18. století, jemuž však chybí titulní list (a tedy také autentický titul), přežil v žitavské knihovně a je dnes uložen spolu s ostatními žitavskými bohemiky v pražské Státní knihovně. Právě díky němu můžeme vydat v této knize Ejlenšpigla v úplnosti. Špatné dochování starších tisku památky má však na druhé straně hodnotu zajímavého svědectví: dokládá, že se knížka hojně četla, tak dychtivě, že se její výtisky „rozečetly" na cáry. Ostatně už od 16. století jsou svědectví o její populárnosti a o tom, že byla trnem v oku zastáncům a propagátorům nábožensko--moralistní funkce literatury. Např. v roce 1620 veršuje neznámý autor mravokárne Knížky o nebi a pekle: Pakliť se komu nelíbí, muž čisti, co se mu vidí. Mrzí-li ho písma svatá, může Čisti Fortunata, Ejlenšpigle a jiné básně frejířské, sepsané krásně, třebas i Frantova práva, na vůli se všechněm dává. 226] [227 Jedinou domácí látku v našem souboru trojích rozprávek o jednom hrdinovi představuje drobný cyklus Historie o bratru Janu Palečkovi. Vznily patrné počátkem 16. století jako literární zpracování historek, které se v ústním podání vázaly k známé postavě z nedávné národní minulosti, a to k postavě osobité spjaté s nejvyšším společenským prostředím, se samým královským dvorem. Několik zmínek v jiných památkách svědčí o tom, že takových historek o Palečkovi kolovalo víc a že dochovaný soubor je výsledkem cílevědomého a promyšleného zredigovaní, vycházejícího z většího počtu rozprávek, které se vázaly k obecně známé a populární postave. Soubor rozprávek o šaškovi „husitského krále" se dochoval ve dvou českých rukopisech a dvou tiscích a v jednom rukopisném překladu do němčiny. Všechny tyto záznamy pocházejí z časového rozmezí asi od poloviny 16. století do prvních let 17. století a představují jedinou, jen málo vario-vanou redakci díla. Přesto lze z rukopisu, ale i ze zmínek v jiných pramenech rozpoznat, že jde o zbytky původní bohatší rukopisné tradice. Mezi lidovými knížkami 17.-18. století se Paleček neuplatnil, bránilo tomu v období protireformační rekatolizace zřetelné protestantské zaměření památky blízké k názorovému světu Jednoty bratrské. Nepřekvapuje proto, že se nový přetisk Palečka objevil až 1756 mezi exulantskými tisky jako dodatek při vydání Komenského Historie o těžkých protivenstvích církve české. III Všem cyklům je společný sympatizující zájem o hrdiny, kteří se jako představitelé nebo mluvčí nižších společenských vrstev dostávají do konfliktů s reprezentanty těch, kteří stojí ve společenské hierarchii nad nimi, ale chytrostí a dalšími osobními vlastnostmi získávají ve střetnutí s nimi vrch. Tato společná charakteristika je však v jednotlivých památkách příznačně modifikována: každý z těch tří hrdinů je trochu jiný svými osobními vlastnostmi i tím, jaké místo zaujímá cyklus rozprávek o něm v dobové literatuře. Český Život Ezopúv byl původně zřejmě složkou humanistické literatury, tedy produkce spjaté se vzdělanými vrstvami (naznačuje to i jeho souvislost s ezopovskými bajkami, které se tradičně uplatňovaly při výuce na středověkých i humanistických školách), a teprve později našel cestu mezi lidové knížky. Naproti tomu enšpiglovská knížka byla od samého počátku - v Německu, odkud vzešla, stejně jako v českých zemích, kde v překladu rychle zdomácněla - čtením určeným pro zábavu nej Širších, literárně nenáročných vrstev; k tomu poukazuje děj většiny rozprávek, pohybující se v horizontu jednoduchých lidí měst a venkova a odpovídající předpokládanému způsobu jejich myšlení i hrubozrnnému, nevybíravému humoru, stejně jako obliba často uplatňovaných skatologických motivů a žertů. Přitom však jistá vrstva motivů naznačuje, že pořadatelem souboru byl člověk nepostrádající určitou míru vzdělanosti a orientace v dobovém intelektuálním životě. Je to vrstva poměrně chudá, ale právě ona svědčí o tom, že šlo o zábavnou lidovou knížku vzdelaneckého původu. Palečkovský soubor se od Ejlenšpigla liší co do sociálního určení právě zaměřením na celek společnosti. Exponuje v naprosté většině svých čísel vtipné příklady praktické aplikace základních postulátů křesťanské etiky, obrací se k příslušníkům všech společenských vrstev se snahou demonstrovat činorodý 228] [229 křesťanský humanismus ve smyslu evangelijních postulátů spravedlnosti a rovnosti před Bohem. Všem třem památkám je společná povaha cyklu, principem cyklizace se však liší. Z literárního hlediska nejarchaičtější Život Ezopúv (obsahuje i některé nadpřirozené, pohádkové motivy) je řetězcem relativně samostatných epizod ze života nestvůrného filozofujícího otroka, jemuž chytrost pozvolna dopomáhá až k získání svobody a k význačnému společenskému postaveni. Ejlenšpiglovský soubor je jen zhruba rámcován na začátku rozprávkami o jeho narození a dětství, na konci o jeho stáří a smrti; daleko největší prostřední část exponuje izolované rozprávky o hrdinových šibalských kouscích v různých německých městech i drobných lokalitách. Jsou většinou spojeny s městským prostředím řemeslníků, kupců, kněží a trhu a jen místy vybočují z německého teritoria. Rozprávky přitom poskytují jakoby bezděčně, v druhém plánu, kultúrnohistorický zajímavé průhledy do každodennosti dobové životní praxe a staví tak rozprávky na poměrně pevnou základnu životní reality. Tím výrazněji se od ní odrážejí Ejlenšpiglovy kousky, založené ve většině případu na doslovné realizaci příkazů, které potulnému tovaryši dávají řemeslničtí mistři běžnými, často obraznými, ale otřelými formulacemi každodenní mluvy; ten v nich však svou zlomyslnou chytrostí odhaluje možnosti, jak důstojné mistry zesměšnit a ještě na tom vydělat. Historie o bratru Janovi Palečkovi představují cyklus jiného typu. Cyklizační princip vychází z jejich počtu, omezují se na pouhých dvanáct rozprávek. Je to počet spjatý se starou křesťanskou tradicí (např. dvanáct apoštolů). Je přitom zřejmé, že tento počet je pečlivě redigovaným výběrem z většího počtu vyprávění, která se k osobě a působení 230] populární postavy šaška českého krále vázala v ústní výpravné tradici. Historik Rudolf Urbánek, který se touto postavou zabýval v rozsáhlé monografické studii, shledal v pramenech 16. století narážky na některé další rozprávky, které zůstaly mimo cyklus, a na jinak vyznívající varianty těch, které jsou v cyklu obsaženy. To dosvědčuje, že palečkovské rozprávky byly v ústním podání 16. století značně populární a že známé Historie představují cyklus uspořádaný z jednotného ideového hlediska a pečlivě zredigovaný neznámým, nepochybně vzdělaným literátem a záměrně omezený na nevelký počet rozprávek; v tomto vymezení měla celá skladba lepší předpoklad k cílenému ideově uměleckému působení než soubor většího rozsahu, ale kvantem vyprávěnek spíš rozmělňující základní charakteristiku postavy a zamlžující ostrou konturu hrdinova profilu. Pro povahu celého paieč-kovského cyklu je příznačná jeho velmi stručná a „neepická" devátá část, která charakterizuje hrdinův osobitý, evangelijně podložený vztah k světu, odlišný od zvyklostí ostatních lidí, poukazem na jeho svérázné chování o význačných dnech církevního roku (veselil se na Velký pátek, plakal o masopustu), a tím vlastně ukazuje Palečkův svět ve srovnání s okolím jako jakýsi „svět naruby". Rozdílný způsob cyklizace všech tří památek poukazuje k jejich rozmanitému funkčnímu zaměření a tím i k jejich původnímu místu v celku domácí slovesné produkce. Souvisel-li v 16. století Život Hzopúv spolu s bajkami, které se mu tradičně připisovaly, se světem škol a vůbec humanistické vzdělanosti, tedy jistě také ve větší míře s životem vyšších městských vrstev než s prostředím venkova a světem té části městského obyvatelstva, kterou tvořili řemeslničtí tovaryši, děvečky, nádeníci a další pří- [231 slušníci nejnižší, ale nejpočetnější městské vrstvy; promlouval k svému obecenstvu v kódu dobové vzdělanosti a plnil tedy spolu se zábavností funkci vzdělávací. Naproti tomu u knížky o Ejlenšpiglovi, pohybující se co do děje většiny rozprávek v názorovém horizontu zmíněných nejnižších městských vrstev, dominovala funkce zábavná. Stejné funkce plnily knížky o Ezopovi a Ejlenšpiglovi i v jiných literaturách, kde se uplatnily, v Německu, v Nizozemí, v Polsku atd. Funkčnost palečkovského cyklu, který zůstal omezen na české prostředí (o větším ohlasu jeho dobového německého překladu nejsou žádné doklady), lze spatřovat v zábavném apelu na obecné uplatňování křesťanských nábožensko--morálních principu, jak se uplatňovaly v postulátech české reformace, zejména Jednoty bratrské. Je proto dobře pochopitelné, že cyklus má blíž k dobovému kronikářství než k typu rozprávek uplatňovanému v ostatních cyklech našeho souboru. Zajímavě se látka jednoho palečkovského vyprávění objevila v značně odlehlé literární oblasti - v latinském humanistickém písemnictví té doby; cyklus byl tedy svou dobou zřejmě nazírán i v souřadnicích „náročné" literatury. Motiv, o nějž jde (Palečkův rozhovor s rybami podávanými k obědu), lze přitom sledovat zpět až do 2. století k dílu řeckého spisovatele Athenaia. K rozdílu mezi třemi cykly poukazuje i zacházení s topografickými daty. Ezopovy osudy se odvíjejí v lokalitách většinou sice pojmenovaných nebo aspoň naznačených, ale tak odlehlých a čtenáři nepovědomých, že dějiště Ezopova života nehraje pro celek vyprávění prakticky žádnou roli. Ejlen-špiglovy kousky se odehrávají v lokalitách důsledně a přesně určených, ale jejich děj s udávanými místy až na výjimky nijak nesouvisí, mohou být lokalizo- 232] vány jakkoli, ani sled udávaných míst nenaznačuje nějakou významově zatíženou trasu Ejlenšpiglova putování. Topografické údaje pouze „zakotvují" hrdinovy činy na teritorium tohoto světa v dano době, pomáhají ho charakterizovat jako postavu po výtce německou. Na rozdíl od toho je palečkovský cyklus jednoznačně spjat s Prahou, s jejími předměstími, s jednotlivými domy a institucemi, ať přímo jmenovanými, nebo zřetelně naznačenými, každému známými. I topografickou určeností je cyklus postaven do blízkosti ke kronikárskemu spisování: jedna z rozprávek je ve vydávaném textu lokalizována do domu „u Sixtú" na Staroměstském náměstí; tento dum se však stal majetkem známého pražského městského politika a kronikáře Sixta z Ottersdor-fu až na sklonku 16. století. Není tedy divu, že v jednom z rukopisu palečkovských historií, který je zřejmě staršího původu, je dům jen obecně charakterizován bez jmenovitého určení. Pozdější zpřesnění místa události tak významně „kronikársky" navozuje dojem historické pravdivosti. O otázce, jde-li u Ejlenšpigla a Palečka o postavy původně historické, kolem nichž lidové ústní podání soustředilo jistý počet vyprávění charakterizujících jejich povahu a společenskou aktivitu, se v německé i české odborné literatuře uvažovalo už dávno a starší bádání došlo k závěru, že aspoň u Palečka šlo skutečně o postavu historickou. Je možné a dokonce pravděpodobněfže krystalizačním centrem ejlen-špiglovského podání také byla nějaká historická postava, kolem níž se „nabalovala" humorná vyprávění různé provenience. Jde však o otázku náležící do kompetence obecných dějin, pro literární historii sice zajímavou, ale vlastně jen dílčí a druhořadou. U mytického Ezopa se taková otázka pochopitelně vůbec nekladla, třebaže pro úvahy o literárním [233 významu útvaru rozprávkového cyklu soustředěného kolem jednoho hrdiny jde o památku nadmíru důležitou. V souvislostech evropského literárního vývoje představují cykly rozprávek o jednom hrdinovi důležité stadium na cestě ke vzniku moderní výpravné prózy. Sřetězením takových epizodických vyprávění o šelmovském a rošfáckém hrdinovi do jedné kauzálně spjaté řady směřující k určitému cíli vznikl např. už v 16. století ve Španělsku tzv. pika-reskní román (Lazarillo des Tormes), v Německu v 17. století byl princip rozvíjení rozmanitých epizod jednoho lidského života v podmínkách bouřlivé doby základním východiskem Grimmelshausenova Simplicissima. Poukazovat na další příklady by znamenalo stopovat vývojovou cestu jedné větve evropského románu. V české próze 16.-18. století se podobné tendence neuplatnily. Hrdinové rozprávkových cyklů se však stali působením lidového čtení, v němž se vyprávění o nich dlouho udržovala, jako určité typy lidského jednání součástí obecného kulturního povědomí nejen literárního a v něm přežívají do jisté míry až do dneška. IV Ediční problematika tří rozprávkových cyklů se odvíjí ovšem od jejich jazyka. Třebaže původně jde ve všech případech o jazyk téže epochy, doby před polovinou 16. století, jsou mezi jednotlivými památkami určité rozdíly, dané jednak jejich uvedenou funkcí a místem v soustavě dobového literárního života, jednak rozdílem v datech a kvalitě výchozích textů edice. Pro všechny texty obecné platí, že jsou vydávány v transkripci do dnešního grafického systému tak, aby byly zachovány zvukové charakteristiky textu, pokud o nich stará tištěná podoba zřetelně vypovídá. Na dnešní způsob bylo upraveno psaní náslov-ného s a z a stejně znějících předložek {s výjimkou případů, kde vokalizace naznačuje výslovnost) B chaotické psaní flektivních zájmenných tvarů mč-mnč - mne, bylo odstraněno nenáležité zdvojování grafémů (např. winniti > vinili, za f Je > znse, medenni-ce > medenice, weffele > vesele). Kolísající psaní naywy-žjfij - nnywyffij bylo sjednoceno na najvyšší. Byly opraveny chyby vzniklé tiskařovou nepozorností (např. muce > ovotce, fjkody > škodí, vinij > viny, ozdo-nana > ozdobováno, Eroniowanj > promovaní). Takové zásahy byly poměrně hojné v mimořádně nedbalém tisku Ejlenšpigla, kde bylo nutno i doplňovat (v hranatých závorkách) podle možnosti vynechaná slova, rektifikovat sazečovou nedbalostí popletená jména (Sedlák > Ejlenšpigel), atp. Všechny tyto chyby jsou však natolik evidentní a jejich napravení bylo tak jednoznačné, že mohly být chápány jako chyby tiskové a nebylo na místě upozorňovat na ně zvláštními poznámkami. Vedle toho bylo v Ejlenšpiglovi třeba výrazněji zasahovat do chaoticky značené kvantity vokálů, a to v tom smyslu, že kvantita značená v předloze byla pokud možno respektována v slovním základu, morfologické přípony editor Častěji upravoval podle kontextu na logicky odpovídající podobu, protože podoba předlohy nezřídka vedla k významovému zkreslení nebo k nesrozumitelnosti. Ve sporných případech byla dávána přednost syntaktickému kontextu. Názvy lokalit byly ponechávány podle předlohy i v těch případech, kde jsou evidentně zkomoleny, protože nelze bezpečně stanovit, jde-li o chybu nebo o hovorový tvar. Naše vydání Života Ezopova je založeno na textu obsaženém v tzv. Prostějovském sborníku z r. 1557, 2.M] [135 který je dílem Jana Akrona Albína Vrchbélského (editor pracoval s exemplářem uloženým v knihovně Národního muzea v Praze, sign. 27 C 20; Život Ezo-pův je tam na 1.1-3U). Celý sborník vydal translitero-vaně A. Truhlář v knize }ana Albína Ezopovy fabule a Brantovy rozprávfaf, Praha 1901; ukázky z Života Ezopova se čtou v antologiích B. Václavka Historie utěšené a kratoclwilné, Praha 1941 a 1950, a A. Grunda Kratochvilné rozprávky renesanční, Praha 1952. Historii o Ejlenšpiglovi vydáváme podle jediného relativně úplného tisku z doby před 1800, chovaného v Státní knihovně ČR - Univerzitní knihovně v Praze, sign. 54 S 206. Text je podobný fragmentárne dochovanému tisku z Knihovny Národního muzea v Praze, sign. 27 E 24; z tohoto fragmentu čerpali své ukázky B. Václavek a A. Grund v uvedených antologiích. Jako celek nebyla památka dosud vydána. Fragmenty ostatních starých vydání do r. 1800 jsou evidovány v Knihopise českých a slovenských tisků do r. 1800, č. 2384-2389. Spolu s mladšími tisky, v Knihopise už neevidovanými, jde celkem o víc než 20 vydání. Naše edice Historií o bratru Janovi Palečkovi je založena na mladším z obou dochovaných tisku, pořízeném asi 1602 Sixtem Palmou a věnovaném jeho příteli, soběslavskému primátoru a literátovi Řehoři Smrčkoví. Exemplář je uložen v Knihovně Národního muzea v I*raze, sign. 27 E 41. Podle staršího tisku (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. 25 E 17) vydal památku K. J. Erben ve Výboru z české literatury II, Praha 1868, sl. 1337-1348, a A. Grund v Kratochvilných rozprávkách renesančních, Praha 1952. Podle budapešťského rukopisu byla památka vydána jako příloha studie R. Urbánka (viz níže). O Životě Ezopové psal A. Truhlář v komentáři uvedené edice, o Ejlenšpiglovi Č. Zíbrt v stati Enšpiglovská literatura cizí a česká v knize /. N. šiipínek, Eylenšpigl, Praha 1926, o Palečkovi z historického hlediska R. Urbánek, Jan Paleček, Šašek krále Jiřího, a jeho předchůdci v zemích českých, sborník Príspevky k dějinám starší české literatury, Praha 1958, s. 5-82, z literárněhistorickcho hlediska B. Ryba, Paleček - plagiátor?, Listy filologické 41, 1934, s. 465-466, a J. Kolár, Historie o bratru Janovi Palečkovi, Česká literatura 5, 1957, s. 402-409. Všechny památky zařadili do širších souvislostí B. Václavek a A. Grund ve v komenářích ke svým antologiím. Srov. i J. Kolár, Česká zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení, Praha 1960. Při studiu Ejlenšpigla bylo editorovi cennou pomocí moderní komentované vydání nejstaršího německého tisku památky z r. 1515 (Ein kurzwcilig Lesen von Dii Lllen-spiegel, ed. W. Lindow, Stuttgart 1966); tam je též uvedena základní literatura o německé památce. Za přátelské prispenia technickou pomoc při přípravě knihy vydavatel upřímnč děkuje Mgr. Václavu Petrbokovi, PhDr. Miladě Homolkové, PhDr. Marii Havránkové, Evě Hrachovinové a Kateřině Ondřejové. 2:u, ] [237 ^SLOVNÍČEK apatčka lékárna a}K)štolský: den apoštolský církví stanovený svátek určitého světce archa schránka, truhla, skříňka barviř lazebník, holič, ranhojič báSeň smyšlenka, vyprávění bcdcl pedel, univerzitní služebník bezděky proti vůli, nedobrovolně bekyně zbožné ženy bělný: bělná kaše bělavá kaše, světlý prejt bídný ubohý bílý \bílý$roš, bílý peníz) druhy drobných stříbrných mincí blekotný povídavý, žvanivý bopomozi pomož Bůh Hiih: pro Pána Boha z milosti, ze smilování, zadarmo bzdíti pouštět větry celpret (z něm. Zahlbrett) destička na počítání útraty cendelin druh látky, polohedvábná tkanina čaplička ozdoba, paráda Čisti počítat čistý spořádaný čtyřmeciima čtyřiadvacet čuba kožich, kožešinový plášť dědinník vesničan, venkovan, svobodný sedlák dišputa rozhovory, hádky domnění podezření doptat i se někoho doptáváním najít někoho dopuštěni dovolení, povolení dověrnost důvěra drsnatý drsný, nepohodlný druhý: sám druhý s někým jiným duchovenství farnost [239 duomysl domněnka durmatý nadutý, tlustý důmnění podezření, mínění dvandcterník: groš dvanáclerník mince o hodnotě dvanáct drobných peněz dvořák dvořan; Šafář; svobodný sedlák dvorský náležející k dvoru; zdvořilý; zahálčivý dvůr dvorská slavnost, shromáždění iht^iiiivih/ řádný, notný; ry/.i feindio (z něm. Feind) nepřítel, nepřátelé flek odstřižek fojt rychtář frejovný rozpustilý, smilný hadrovati se hádat se, hašteřit se hara hle, podívejme se harcovati vycházet, útočit, jet na koni hausknccht podomek herka klisna hlavně ohořelé poleno hon délková míra, asi 125 kroků /lo/iěwi rytířský sport hospoda ubytování hospoda: do hospod}/ k pohoštění hospodař hostinský hotísti hrát na strunný nástroj hrob skrýš, sluj hubalý: usta hubatá veliká ústa, otlemená hurt soukenické zařízení hurt: s kurtem hrubě, násilím hyn tam chutný: chutcn býti být v dobré míře, být spokojen ilem (lat.) dále, rovněž jako než jednom jen, jenom jitřní ranní mše kaptour kapuce, kápě kárník povozník s malým vozem kldpet špalek, kus kmene kej kyj kliditi uklízet, čistit knap soukenický tovaryš kolací hostina, slavnostní jídlo kolba rytířské hry, klání koledt koleját, člen koleje kolkraf zkomolenina z německého asi krajového výrazu s významem „kat" koltryna opona, čaloun, obraz na látce kolumneser míní se nějaký římský hodnostář korědk dřevěná nádoba, schránka na obilí korbička košík koštovali ochutnávat, zkusit, okoušet kratec krátká motyka krchov hřbitov krom mimo kro})dč: uhelný kropáč nástroj na kropení uhlí kryti na sluol prostírat křik hlasité rozhlašování kšaft závěť, poslední vůle kumpán starší žák, silný mladík kusa (po záporu) vůbec, ani trochu kustor (z lat.) pozorovatel, rozhodčí larva škraboška, maska, maškara leč jestliže ne ledva sotva lehký: lehká slova lehkovážná, zlehčující, urážlivá slova lékařství lék léno pozemkový majetek propůjčovaný majitelem závislému držiteli lermo poplach, na poplach lína čára lotrevsk}/ lotrovsky /omÍ? část domu, podlaha pod střechou luštili praskat maršálek vysoký dvorský úředník mazfiaus centrální vstupní síň domu, reprezentativní místnost medenice nádoba míltíký roztomilý, rozkošný miti: mějme spolu spojme se, spolupracujme mlčečky mlčky mnedlc podle mne, po mém mínění možný schopný muškihn vonná látka, parfém, mošus nabídnout i vybídnout načisti napočítat nádobí nářadí náhlost vztek, nerozvážnost najednání ujednání najprouže nejprudčeji nakovadli kovadlina napískati namluvit; zalít močí narůzno do různých stran; všelijak násilný namáhavý, vyčerpávající navrubovali označit, zaznamenat tiazobati se nasytit se nemáhali být sláb, být nemocen nemístně špatně; na nesprávné místo nemravný neukazující dobré mravy nepodoba nestvůra, ošklivec; ošklivost, nevzhlednost nepodobný ošklivý, nevzhledný, neforemný neřest nenáležitost; obludnost nestydatý postrádající stud a vychování netrefa nešikovný Člověk netrefily ošklivý, zrůdný než ale; nýbrž nosatec Špičatá motyka obecně veřejně; vůbec; všeobecně obtáčeli oblékat obloupit i oloupat oblěžovati se těžknout, stávat se těžším obtížený sešlý, shrbený obtížit i obtěžovat, trápit oddali: neoddal tomu Tcrsitovi nezůstával za Thersi- tem, byl roven Thersitovi odlouditi se odejít, odtáhnout odporný nepříznivý, nepřátelský, protimyslny odporný: odporný býti odporovat odpověděli odepřít odpustili dovolit Odpuštění dovolení, souhlas; rozloučení ofěra oběť, finanční příspěvek na kostel oko: vidí se na oko je zřetelné, jasně se rozpozná omluvili pomluvit, pohanět, osočit opasovali ovíjet pasem osobný pohledný, způsobilý, neobyčejný oškrábati ošidit pachtovali mávat, zmítat, klátit sebou parlěk skrojek, krajíc pastorce pastorek, nevlastní dítě pěň pěna pětmecítma pětadvacet pivnice sklep plac: plac obdržeti zvítězit, ovládnout bojiště platili mít cenu, mít vážnost; splácet dluh pliskač mluvka, žvanil plundrovati řádit plynulí plavání poctivice kalhoty poctivost čest, úcta počištění projímadlo počílali se vyrovnávat se placením, účtovat podlejší vedlejší, nižší; vedle bydlící podobný pěkný, vzhledný, vhodný podpadnouli nčkomit podlehnout někomu podtají tajné, v skrytu podvozovati podvádět pohádka hádanka pohkzovali pohlížet, hledět pohnout i se rozčílit se pohodlí laskavost, úslužnost potáček polský peníz pomněti zapamatovat si, vzpomenout si ponebí patro popadnouti přepadnout, zajmout .. popelicí popelkový, vyrobený z drahé kožešiny pořád ze jména řadou po jménech posměšný směšný, komický pouzdro schránka, zásuvka pověrný pověrčivý povolit i sobě učinit si po vůli poujiti odejmout, trochu odebrat právě náležitě, správně, právem, po právu prázno (prázdno): po práznu byla měla kdy, ničím se nezabývala, měla volno; při práznu Iryl měl lačný žaludek; prázen býti někoho zbavit se někoho preč pryč prebeuda užitek, zisk predikant kazatel prevít záchod procititi procitnout prodajný: prodajný dum dům na prodej; dum, kde se prodává prodlený dostatečný, nutný promováni povyšování, jmenování pronésti prozradit prostranně svobodně, volné, bez zábran prostranný rozsáhlý, obsažný protiva: dělati na protivy dělat pro zlost protulovati se toulat se prvé dříve, nejdříve předce, předse před sebe, dále, pořád předmílati předhazovat, předkládat přelřiti přeřezat přijíti přijmout, vzít přimíněný zmíněný, slíbený přimirati bezmála umírat přimítati přihazovat, nahazovat přimlouvati domlouvat, vyčítat přiříci přislíbit přísloví úsloví příti přát, dopřát puojčiti dopřát, vyhovět purgací pročištění, způsobení průjmu rábi rabín radný: radná stolice městský úřad rano brzy rauš alkoholové opojení, špička rekovský hrdinský rouš opilost, opička rozeznali rozsoudit, rozhodnout rozhráni rozcestí s popravištěm; potupné místo; odpadiště rozchochtati se rozesmát se rozpraveni vyprávění rozvésti základ zrušit sázku rumrajch zmatek, šarvátka, hluk, rozbroj nioznice spor, hádka rychtář správce rytmy verše sedlo: sedlem se Uvili potulovat se na koni, loupit sekrét pečeť sic tak; jinak sklenný: sklenné oči brýle slívoví švestkové stromy směti odvážit se, troufat si 244] [245 smyslně důmyslně, chytře, smysluplné smývání voda po omývání, splašky spravování vykládání, objasňování stacionahus potulný kazatel stanout i: udalnějí stal odvážněji se postavil stolice katedra, učitelovo místo v posluchárně stonali sténat strojný vystrojený, bohatý struna soukenický nástroj stržili obchodné dohodnout, usmlouvat střela soukenická pomůcka svědomí vědomí, svědomí, svědectví svoliti sobě dohodnout se sýření hmota k dělání sýra, tvaroh šacovali oceňovat šálenost zmatenost, zavedenost šalk šašek, šibal, šelma, blázen šamlat tkanina z velbloudí srsti šebryiíkové šprýmy, klamy, kejkle šenkovali darovat šermířslví kejkle, šprýmy šetřiti zkoumat, pozorovat šilink peníz v hodnotě 12 drobných peněz škrabati dráždit, napadat, utahovat si šlinc slina, hlen špikovati mazat, potírat tukem Štefanovy: Štefanovy groš uherská mince Štěstí osud, Fortuna štiprík kohout štosovati natřásat se, poskakovat štráfovati hanět, trestat, napadat štrych čára šlurm bouře švachtání žvanění švástali žvanit, plácat larmarčili obchodovat s veteší ledy tehdy /«/zde ■ thum dóm, chrám llampati plácat, žvanit, tlachat loužiti stěžovat si, naříkat, litovat něčeho trefný vhodný, příhodný trestali napomínat, kárat trh obchod, prodej, tržiště tnthwt silný chlap; hlupák Irupcl hrubá hmota, hlupák, nemotora tržili smlouvat, jednat o koupi lumlovati se honit se, projíždět se luna bečka, soudek tušili sobě doufat, dávat si naději ubzdíli se pustit větry uhoditi trefit umělý vzdělaný, umějící, znalý umileti se lísat se uprázdnili odejít, opustit, vyklidit upřímně přímo, rovně unmlý utržený od šibenice, špatný, otrlý, sprostý usta Euripidis ústa dramatika Euripida uškrnouti se ušklíbnout se utěšený pohledný, příjemný, milý uvézti utéci uvoděný oblečený uvříti uvařit se vadili se hádat se vdy vždy Veliká noc Vzkříšení vejsady zvláštní práva, osvobození, výjimky veršlal dílna vesský vesnický vetovali uzavřít sázku věřili dávat na úvěr věští věštec 246] vigílie noční bohoslužba, slavnost v předvečer svátku vlaský italský vlnobitedlný rozbouřený (o moři) vokáles vokály, samohlásky vokřín misa volatí se odvolávat se vomice onuce, bezcenná věc voškrabati podvést, ošidit vošlnch omáčka vrcheáby desková hra vrub záznam počtu nebo dluhu vůkol: vůkol jiti pokračovat podle pořadí, zabývat se něčím vuobec obecně, hromadné, zjevně, veřejně vycidili vyprášit, zmydlit, vyplatit, potrestat vyčisti odpočítat, vyjmenovat vyčítali vypočítávat vynášeli se vydávat se vi/pryšťovati se vyrůstat vystříliati varovat vyvěsti se obhájit se vyvstali vstát vzebrati okrást, vyloupit vzeptati se zeptat se zábradlo zábradlí, plot zajíkání koktání základ zástava, sázka založili se vsadit se zamluvili se zaříci se záplata plat, odměna, zaplacení zapovčděti přikázat zapříci zapřáhnout zastarati se zestárnout; upadnout do starostí zboží majetek zbytky nadbytek, nestřídmost zevnitř zvnějšku zlólajct haníte! pomlouvač zlotrovaný zlotřilý zmetali potratit zoufalý ničemný, zlý zpuosobiti opatřit, zjednat zíiostali s někým domluvit se zrádní zrádcovský zřejmě patrně, otevřeně, zřetelně zstarat i se zestárnout zstrašiti se někoho leknout se někoho zuosfavili nechat žebra žebro živný dobře se živící život břicho žváč žvanil ivavý žvanivý 248] BOň SA H EZOP / 7 EJLENŠPIGEL / 63 PALEČEK / 209 KOMENTÁŘ / 223 SLOVNÍČEK / 239 M ČESKÁ KNIŽNICE fcid! včdeckd rada Nadačního fondu Česká knižnice za předsednictví prof. PhDr. Miroslava Červenky Uspořádáni a ediční příprava Jaroslav Kolár Komentář a slovníček Jaroslav Kolár Přebal, vazba a typografie Vladimír Vimr Na vazh% použito detailu vývčsnfíio štítu hostince. Muzeum Litovel (Vlastivedné muzeum Olomouc) V roce 2004 vydalo NLN, s. r, o.. Nakladatelství Lidové' noviny, Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2 Vydáni první Odpovčdná redaktorka Zdenka Nováková Sazlm NLN, s. r. o. Vytiskl AKCENT, tiskárna Vimperk, s. r. o. Doporučená cena včelnč DPH 160,- Kč Knihovno Jiřího Moheirn v Brní Kobližná 4. 601 50 BRfttQ