KNIHA OSMÁ
VÝCHOVA V NEJLEPŠ1 OBCI
í. Výchova má býti veřejná a společná
Otom tedy nikdo asi nepochybuje, že nejdůležitěj-ším zákonodárcovým úkolem jest uspořádati výchovu mládeže. Neboť nedeje-li se to v obcích, škodí to ústavám, ježto s každou ústavou musí souhlasiti také způsob výchovy; zvláštni ráz každé ústavy obyčejně i ústavu udržuje i od počátku ji zařizuje, na příklad demokratický ráz demokracii, oligarchický oligarchii; a vždycky lepší povaha a ráz jest příčinou lepší ústavy. Mimoto všechny dovednosti a umění vyžadují jistého předběžného vzdělání a navy kání, abychom je mohli vykonávati, a tak zjevně i ctnostná jednání.
Poněvadž však celá obec má jen jeden účel, jest zřejmo, že také výchova musí býti jedna a tatáž pro všechny a že péče o ni musí býti věcí společnou, nikoli soukromou, jako dnes, kdy se každý o výchovu svých dětí stará sám a soukromě je vyučuje předmětům podle vlastní volby. Společné úkoly vyžadují společné přípravy. Nesmíme se také domnívati, že by každý občan náležel jenom sám sobě, nýbrž musíme býti přesvědčeni, že všichni náležejí obci, neboť každý jest částí obce; i musí pak péče o každou jednotlivou část hleděti přirozeně péče o celek. V té věci můžeme asi pochváliti Lakedaimoňany; neboť o výchovu mlá-
260 kniha osmá
deže se starají velmi pilně, a to jako o veřejnou záležitost.
2. Různé názory o výchovném cíli. Mínění Aristotelovo
Jest tedy zřejmo, že výchova má býti uspořádána zákonem a že má býti veřejná; ale nemá býti ani nejasno, co výchova jest a jak se má vycho-vávati. Neboť za dnešní doby není jednoty v otázce o předmětech. O tom, čemu se má mládež učiti, af účelem života jest ctnost nebo nejlepší život, nemyslí všichni stejně, ani není zřejmo, zda výchova má přihlížeti více k rozumové schopnosti, či k mravní stránce duše. Dnes obvyklý způsob výchovy působí, že řešení otázky je spletité, i není jasno, zda se má mládež učiti tomu, co je pro život užitečné, či tomu, co vede k ctnosti, anebo má-li býti vyučována také vyšším b naukám — neboť každý ten názor našel své zastánce —. Není však také shody v tom, co vede k ctnosti — poněvadž všeobecně není jednoty již v tom, v čem vlastně ctnost záleží, takže pochopitelně jsou rozdíly i v pojetí, jakým způsobem se v ní má cvičiti a jí nabývati —.
Nemůže tedy býti pochyby, že z toho, co je užitečné, má se mládež učiti tomu, co je nutné; ale že ne všemu, když se výkony dělí na svobodné a nesvobodné, jest zřejmo odtud, že se má zabývati jen takovým užitečným zaměstnáním, které nesnižuje. Za snižující jest pak třeba pokládati každé všední zaměstnání, dovednost a znalost, které tělo, duši nebo rozumovou schopnost svobodných lidí činí méně zdatnými k užívání ctnosti a k jejím výkonům. Proto taková umění a
cemu se mláde2 má ucit1 261
řemesla, která zhoršují tělesný stav, nazýváme nízkými, jako také každou námezdnou práci. Neboť zba-* vují ducha volného času, oslabují ho a zavinují jeho
nízké smýšlení.
Také zabývati se až do jisté míry některými vyššími naukami není nedůstojné člověka svobodného; za-bíhá-li se tu však až do přehnané důkladnosti, působí to škody již uvedené. Velmi záleží také na tom, za jakým účelem někdo něco koná nebo se něčemu učí; neboť činí-li to pro sebe nebo pro přátele nebo pro ctnost, není to nedůstojné člověka svobodného, často však, činí-li to pro druhé, bývá to asi nádenické a otrocké.
3 Učebné předměty a jejich cena
V Učebné předměty v dnešních dobách zavedené kloní
se, jak bylo řečeno nahoře, na obě strany. Celkem se vyučuje čtyřem předmětům, gramatice, tělocviku, h u d b ě a za čtvrté někde kreslení; mluvnici a kreslení jako předmětům užitečným pro život a často potřebným, tělocviku pak jako předmětu, který vede k mužnosti.
O hudbě jest asi již možno míti mínění různé. Neboť dnes ji mnozí pěstují pro pobavení; staří ji však zařadili do výchovy proto, že sama přirozenost, jak jsme již častokráte řekli, hledí nejenom k tomu, aby mohla býti správně zaneprázdněna, nýbrž také, aby mohl býti správně vyplněn volný čas. Vždyť to, abychom
!o tom ještě jednou mluvili, jest základem všeho. Je-li totiž potřebí obojího, míti volný čas jest však něčím ^ žádoucnějším než život plný starostí, a jest cílem,
jest třeba hledati, jakou činností máme vyplniti volný čas. Zajisté ne hrou; sice by se nám hra stala
4>
262
kniha osmá
vychová nema hledéti jen užitečnosti 263
nutně účelem a cílem života. Je-li to však nemožno, a her se má užívati spíše mezi pracemi — neboť ten, kdo pracuje, potřebuje oddechu, hra pak má účelem zotavení, ježto práce jest spojena s námahou a napětím —, proto se hry mají zaváděti, ale při tom jest nutno určiti správně dobu, kdy se jich má užívati, jako když se předpisuje lék. Neboť takový pohyb duše jest oddechem a pro libost toho zotavením. Volný čas pak, zdá se, zahrnuje v sobě libost, blaženost a šťastné žití. A toho se nedostává těm, kteří jsou plni starostí a práce, nýbrž těm, kteří jsou jich prosti; neboť ten, kdo jest zaneprázdněn, pracuje pro nějaký cíl, kterého ještě nedosáhl, blaženost však jest cílem, který podle mínění všech jest ve spojení nikoli s bolestí, nýbrž se slastí. Ovšem tuto slast nepojímají již všichni stejně, nýbrž každý podle svého vlastního stavu, nejlepšímu člověku však je to slast, která má zdroj v nejkrásnějších činnostech. A tak jest zřejmo, že jest třeba lecčemu se učiti a vzdělávati se v tom i pro život ve volném čase, a že tato stránka vzdělání a učení má účel v sobě, kdežto to, čemu se učíme pro práci, slouží nutnosti a jest prostředkem k účelu.
Proto naši předkové zařadili do vzdělání a výchovy také hudbu, a sice ne jako to, co slouží nutnosti — neboť nic takového do sebe nemá —, ani jako něco, co jest užitečné, jako jest gramatika užitečná výdělečnému zaměstnání, hospodářství, vědám a mnohým zaměstnáním při správě obce, anebo také jako kreslení, jež, zdá se, jest užitečné správnějšímu hodnocení uměleckých děl, a konečně jako tělocvik přispívá ke zdraví a k zesílení — neboť nepozorujeme, že by něco z toho bylo účinkem hudby —; zbývá tedy jen, že jest určena pro život ve volném čase, k čemuž také patrně byla zavedena. Neboť bývá zaradována všude tam,
v čem se podle mínění všech projevuje zábava svobodných lidí. Proto Homeros pěje takto:
Nýbrž toho, koho lze zváti k hostině
skvostné,
a když vyjmenoval některé jiné, kteří bývají zváni, pokračuje:
....pěvce, by zpěvem ducha všech
blažil.
A na jiném místě praví Odysseus, že nejlepší zábavou lidí dobré mysli jest,
když jsou hosté v domě a slyší pěvcovu píseň sedíce pospolu v řadách.
Jest tedy zřejmo, že jest jakési vzdělání, které se má synům dáti ne proto, že by bylo užitečné nebo potřebné, nýbrž proto, že jest ušlechtilé a krásné; později však bude třeba promluviti o otázce, zda jest jen jediné, či je-li více oborů, které to jsou a jak k němu náležejí. Prozatím máme aspoň takovou výhodu, že pro navrhované učebné předměty máme jisté svědectví u našich předků; dokladem totiž jest hudba.
Také v tom, co jest užitečné, mají se děti vzdělávati nejenom pro užitečnost, jako na příklad v gramatické nauce, nýbrž také proto, že tím je možno získati ještě i jiné vědomosti. Stejně je tomu v kreslení, kterému se neučí jen proto, abychom se nemýlili při vlastní koupi a při koupi a prodeji nářadí a uměleckých předmětů nedali se klamati, nýbrž spíše proto, b že nás činí vnímavějšími pro tělesnou krásu. Ve všem a všude hleděti jen toho, co jest uži-
264
kniha osmá
správné pěstováni telocviku
265
tečné, nejméně sluší lidem velkomyslným a svobodným.
Ježto jest zřejmo, že se má vychovávati dříve zvyky než naukou a že tělo se má cvičiti dříve než rozumová schopnost, plyne z toho, že se děti mají věnovati napřed tělocviku a zápasnictví; neboť onen utváří určitý stav tělesný, toto uschopňuje k výkonům.
4. O pěstování tělocviku
Dnes tedy obce, které mají pověst, že se zvlášť horlivě starají o výchovu mládeže, usilují jednak o to, aby z ní učinily atlety, a tím škodí tvaru a vzrůstu tělesnému, jednak, jako Lakonové, této chyby se sice nedopustily, ale zato zas tvrdou prací ji činí divokou, jako by divokost přispívala zvlášť k statečnosti. A přece, jak už často bylo řečeno, výchova nemá hleděti ani jen této ctnosti, ani v první řadě; a byť i této, tak přece se účelu nedosáhne. Neboť nepozorujeme ani u ostatních živočichů ani u národů, že by byli stateční ti, kteří jsou nejdivočejší, nýbrž spíše ti, kteří jsou klidnější a mají lví povahu. Jest mnoho národů, kteří jsou náchylní k zabíjení a k lido-jedství, jako Achaiové v Pontu a Heniochové a jiní vnitrozemní národové, kteří jsou jim podobní anebo jsou ještě horší, ale ač jsou loupeživí, statečnosti přece nemají. Ale i o Lakonech jest známo, že nad ostatní vynikali, dokud se horlivě cvičili v tvrdých pracích, za našich dob však jsou za druhými jak v zápasech tělocvičných, tak válečných; nevynikali totiž proto, že mladé lidi cvičili tímto způsobem, nýbrž jen proto, že je cvičili proti těm, kteří ten cvik zanedbávali.
Tudíž krása a nikoli divokost má míti přednost;
neboť ani vlk ani jiné divoké zvíře nedovede pod-stoupiti krásný boj, nýbrž spíše zdatný muž. Ti však, kteří v tom při výchově dětí přehánějí a v tom, co je nutné, ponechávají je bez výchovy, vychovávají si opravdu řemeslníky, neboť je učiní užitečnými jenom pro jediný úkol v obci, a to ještě, jak náš výklad dokazuje, hůře než ostatní. Nemá se tedy souditi podle dřívějších činů, nýbrž podle nynějších; neboť za našich dob mají ve výchově soupeře, dříve jich neměli.
Jest tedy souhlas v tom, že se tělocvik má pěstovati a jak se má pěstovati — neboť až do dospělosti jest třeba prováděti lehčí cviky a vyloučiti nepřirozené stravování a každou těžkou práci, aby se nepřekáželo vzrůstu; neboť významným důkazem pro to, jaké škody to působí, jest skutečnost, že v seznamu olym- 1339 pijských vítězů najdeme jen asi dvě nebo tři jména těch, kteří zvítězili jako muži i jako hoši, poněvadž nepřirozeným cvičením v mládí vyčerpali svou sílu; když se však v dospělosti tři léta věnují jiným naukám, potom se již hodí další věk podrobiti námahám a nutnému způsobu výživy; neboť zároveň duševně i tělesně se pracovati nemá, ježto každá tato práce přirozeně působí opačně, tělesná práce překáží činnosti rozumové a tato tělu —.
5. Výchovná cena hudby
Již v dřívějším výkladu jsme uvedli některé pochybnosti o hudbě, ale bude dobře obnoviti jej i tecľ a rozvésti, aby byl jakoby předehrou k úvahám těch, kteří by snad chtěli psáti o tom předměte. Neboť není ani snadno o ní vyložiti, v čem jest její význam, ani určiti, proč se jí vlastně máme zabývati, má-li se to
i
q66 kniha osmá
činiti jen pro hru a zotavení, jako se užívá spánku a nápoje — neboť tyto věci nemají v sobě nic ctnostného, ale jsou příjemné a zároveň utišují starosti, jak praví Euripides; proto se jim na roveň klade i hudba, a všeho toho, spánku, vína i hudby se užívá stejně; k tomu se počítá ještě tanec —, či se máme spíše domnívati, že hudba směřuje k ctnosti, poněvadž jako tělocvik nějak vytváří tělo, tak i hudba nějak může vytvářeti povahu tím, že nás navyká, abychom se dovedli správně radovati, anebo — a to jest třeba po-kládati za třetí část výkladu — přispívá nějak ke správě života a k rozumnosti.
Jest tedy zřejmo, že mládež nemá býti vzdělávána, aby si hrála ■— když se učí, nehraje si; neboť učiti se bolí—. Ale hochům a vůbec takovému věku ani za zábavu se jí nemá dopřávati — neboť tomu, co je nedovŕšené, nedospělé, nepřísluší vrchol —. Než snad možno míti zato, že snaha mládeže má účelem hru v mužném a dovršeném věku. Kdyby však tomu tak bylo, proč by se pak hudbě měli učiti sami a neopatřovali si toho požitku a znalosti od jiných umělců, jako to činí perští a medští králové? Vždyť také provozování umění se musí lépe dařiti těm, kteří si je učinili hlavním zaměstnáním a životním úkolem, než těm, kteří se mu věnovali jen tak dlouho, aby se mu naučili. Mají-li se však sami v tom vycvičiti, pak by bylo třeba vzdělati je také v přípravě pokrmů; ale to by bylo nesmyslné. Tatáž obtíž jest také s otázkou, může-li hudba zlepšovati povahu; proč se jí mají učiti sami a proč by se nemohli správně radovati a tříbiti svůj úsudek tím, že by poslouchali hru jiných, jako Lakonové? Ti, ač se hudbě neučí, přece, jak tvrdí, dovedou správně sou-diti o dobrých a špatných zpěvech. Stejně je tomu
ocel pestovaní hudby 267
s otázkou, má-li se jí užívati k ušlechtilému požitku a k zábavě; nač se jí mají sami učiti, když ten požitek mohou míti od jiných? Uvažme představu, kterou máme o bozích: Zeus u básníků nezpívá sám ani nehraje na kitharu. Ba docela takové hráče nazýváme řemeslníky a uznáváme, že něco takového nečiní muž, leč v podnapilosti nebo v žertu.
Ale o tom snad můžeme uvažovati o něco dále. První otázka jest, má-li se hudba pokládati za učebný předmět či ne a čeho z těch tří věcí, o něž se vede spor, poskytuje, zda vzdělání nebo hry anebo ušlechtilého požitku. Jest odůvodněno řaditi ji ke všemu, ježto se zdá, že má účast ve všem. Neboť účelem hry jest zotavení, zotavení pak jest nutně příjemné — jest totiž jakýmsi druhem léku při obtížích a bolu práce —, a také zábava podle obecného souhlasu má býti nejenom krásná, nýbrž i příjemná — vždyť blažený život se skládá z obojího —. Hudbu pak všichni pokládáme za něco velmi příjemného a slastného, jak pouhou hudbu, tak se zpěvem — i Musaios praví: »Nejsladší věcí jest pro lidi zpěv«. Proto se právem přibírá i ke společným schůzkám a zábavám, ježto dovede obveseliti —, takže i z toho jest asi možno souditi, že se v ní má mládež vzdělávati. Neboť všechny neškodné příjemnosti se hodí nejen účelu a cíli lidského života, nýbrž také odpočinku; ježto se pak stává, že lidem bývá zřídka dopřáno dojiti svého cíle, kdežto zotavení a hrám se oddávají často, ne tak pro vyšší účel, nýbrž právě pro příjemnost, jest asi užitečno óddechnouti si i v takových radostech. Stává se však, že si lidé činí hry cílem; neboť i cíl má v sobě jakousi slast, ale ne kteroukoli, kdežto oni hledají jenom tuto, i berou tuto za onu, poněvadž má s cílem jejich jednání jakousi podobnost. Jako totiž cíl není
268 kniha osmá
žádoucí pro něco budoucího, tak ani takové příjemnosti nejsou pro něco budoucího, nýbrž pomáhají od toho, co minulo, od námahy a nepříjemnosti.
V tom tedy je asi právem možno spatřovati důvod, proč lidé hledají blaženost v takových příjemnostech; to však není jediným důvodem, že pěstují hudbu, nýbrž pěstují ji, jak se zdá, také proto, že přispívá k zotavení.
Ale jest otázka, není-li tento užitek jenom něčím vedlejším a není-li povaha hudby mnohem výše, než aby byla omezována na uvedené upotřebení, i nemá-Ii býti zdrojem jen obecné příjemnosti, kterou pociťují všichni — neboř v hudbě jest přirozená příjemnost, proto se jí každý věk a každá povaha tak ráda oddává —, nýbrž má-li se hleděti k tomu, zda nějak působí také na povahu a na duši. To by bylo zjevno, kdyby jí naše povaha nabývala určité vlastnosti. A že se tak skutečně děje, ukazují kromě jiného zvláště zpěvy Olympovy. Neboť podle obecného uznání naplňují duši nadšením, nadšení pak jest vznětem mravní stránky v duši. Mimoto již pouhý poslech napodobujícího vypravování budí ve všech stejné city, i bez rytmů a nápěvů.
Ježto pak vlastností hudby jest příjemnost, ctnost však záleží v tom, abychom se správně radovali, milovali a nenáviděli, jest zjevno, že se ničemu není třeba tak učiti a navykati tomu, jako správnému soudu a radosti z dobrých mravů a krásných skutků. V rytmech a nápěvech pak jest veliká podobnost s opravdovou povahou hněvu a klidnosti, mužnosti a uměře-nosti i všech jejich protiv i ostatních mravních vlastností — svědčí o tom skutečnost; cítíme totiž v duši změnu, když něco takového slyšíme —. A od zvyku, rmoutiti se nad tím, co je podobné, nebo radovati se
účel pěstování hudby 269
z toho, není daleko k stejnému chování ke skutečnosti — na příklad, když se někdo dívá na nějaký obraz a raduje se ne z jiného důvodu, nýbrž jen z krásné podoby, bude mu nutně příjemný také pohled na toho, na jehož obraz se dívá —.
V ostatních předmětech našich smyslů není žádné podobnosti s mravními jevy, na příklad v hmatu a chuti, v předmětech viditelných málo. Neboť to jsou podoby a jen málo a ne u všech jsou předmětem mravního cítění; ani to vlastně nejsou obrazy mravních stavů, nýbrž podoby a barvy jsou spíše jen náznaky jejich, jako jest i tělo při vášních. Ale že i v takovém nazírání jest rozdíl, nemá se mládež dívati na obrazy Pausonovy, nýbrž na Polygnotovy a je-li ještě některý jiný malíř nebo sochař, který dovede podobám dávati mravní ráz.
Ale v písních již jsou napodobeniny mravů — a to je zřejmo; neboť již ráz tónin jest různý, takže posluchači bývají jimi různě naladěni a nebývají všemi stejně dojati, nýbrž některými naříkavěji a více b stísněně, na příklad tak zvanou smíšeně lydskou, jinými jako rozpustilými více změkčile, jinými zase mírně a vážně, což se zdá působiti jen tónina dorská, kdežto fryžská strhuje k nadšení. O tom správně mluví ti, kteří přemýšleli o této stránce výchovy; neboť svědectví pro své výklady berou ze zkušenosti —, a stejně je tomu u rytmů — jedny totiž mají ráz klidnější, druhé pohyblivý, a z těchto opět jedny mají ráz hrubší, druhé jemnější —.
Z toho jest tedy zřejmo, že hudba může duši dáti určitou mravní vlastnost. A může-li to působiti, jest zjevno, že mládež má býti k ní vedena a v ní vzdělávána. Také vyučování hudbě se velmi hodí povaze tohoto věku; neboť mládež právě pro své
2ľ0 KNIHA OSMÁ
mládí nevydrží dobrovolně při ničem nepoutavém, hudba pak jest přirozeně něčím poutavým. Podobá se také, že mezi duší, harmoniemi a rytmy jest jakýsi druh příbuznosti; proto mnozí mudrci praví, že duše jest harmonií, jiní, že ji má v sobě.
6. Cvičení v hudbě. Rozdíly v hudebních nástrojích
Nyní jest třeba promluviti o otázce, jak byla uvedena nahoře, zda se má mládež učiti tak, aby sama zpívala a hrála či ne. Nemůže býti pochyby, že pro získání určitých vlastností nemálo záleží na tom, pro-vádíme-li výkony sami; neboť jest nemožno nebo alespoň nesnadno, aby se v něčem zdatným soudcem stal ten, kdo toho sám neprovozoval. Zároveň pak mládež má míti nějaké zábavné zaměstnání, i jest za dobrý výmysl pokládati Archytovu klapačku, která se dává dětem, aby hrajíce si jí něco v domě nerozbily; neboř dítě nevydrží v klidu. Jako se tedy ta hodí nemluvňatům, tak ono učení je takovou klapačkou pro větší děti.
Z toho je tedy zřejmo, že se hudbě má učiti tak, aby učící se výkony sami prováděli; není pak nesnadno určiti, co kterému věku sluší a co nesluší, a také vyvrátiti námitku, že prý ta práce jest něčím řemeslnickým. Neboť předně, ježto provozování těch výkonů má sloužiti vzdělání úsudku, mají se provo-zovati v mládí, kdežto v pozdějších letech se má od nich upustiti, kdy jest již možno podle znalosti, získané učením v mládí, souditi o tom, co je krásné, a správně se radovati. Výtku pak, kterou někteří činí, že prý hudba činí obyčejným řemeslníkem, není nesnadno vyvrátiti, uvážíme-li, pokud se jejím provozováním může zabývati ten, kdo jest vychováván
DO JAKÉ M1R Y SE MÁ UClTI HUDBE 271
v občanské ctnosti, a jakým melodiím a jakým rytmům se má naučiti, mimoto na jaké nástroje se má učiti, neboť i v tom jest patrně rozdíl. V tom totiž jest vyvrácení oné výtky; neboť jest možno, že určité druhy hudby zavinují uvedený škodlivý účinek.
Jest tedy zřejmo, že učení hudbě nemá překážeti budoucí činnosti, ani nemá hyzditi tělo a činiti je neschopným k válečným i občanským výkonům, a to jak již k provozování, tak později k jejich naučení. Toho se při hudebním vyučování dosáhne, nebudou-li se žáci usilovně cvičiti v tom, co směřuje k odborným závodům, ani v obdivuhodných a neobyčejných výkonech, jaké se za našich dob vloudily do závodů a ze závodů do vyučování, nýbrž také, nebudou-li se cvičiti více než jest třeba, aby se dovedli s porozuměním těšiti z krásných melodií a rytmů a ne jen z obyčejné příjemnosti hudby, jakou cítí i někteří jiní živočichové a dav otroků a dětí.
Z toho jest také zjevno, jakých nástrojů se má užívati. Neboť do vyučování se nemá zaváděti píšťala ani žádný jiný nástroj vhodný pro odborníky, na příklad kithara a podobné nástroje, nýbrž takové, které by ze žáků učinily dobré posluchače hudebního vzdělání nebo jiného; mimoto píšťala nemá ráz mravní, nýbrž spíše vášnivý, proto se jí má užívati při takových příležitostech, kde provozování slouží více očistě než učení. K tomu ještě dodejme, že hra na píšťalu, poněvadž nedovoluje doprovodu slovem, jest vyučování na překážku.
Proto předkové právem vyloučili tuto hru ze společnosti mládeže a svobodných občanů, ačkoli tam v dřívějších dobách bývala obvyklá. Neboť když s rostoucím blahobytem nabyli více volného času a zesílila touha duše po zdokonalení, a když kromě toho
272
kniha osma
■275
také již dříve, ale zvláště po medských válkách hrdost nad činy naplnila je sebevědomím, chápali se dychtivě každého učení bez jakéhokoli výberu. Proto také hru na píšťalu zavedli do vyučování. Vždyť i v Lake-daimonu kterýsi vůdce sboru doprovázel jej hrou na . píšťalu a v Athénách byla tak obvyklá, že téměř každý svobodný občan na ni mohl hráti; je to viděti na obraze, který věnoval Thrasippos Ekfantidovi, když mu vypravil sbor. Později však po zkušenostech byla zase vyloučena, když se mohlo lépe posouditi, co mravní vzdělání podporuje a co ne; podobně byly vyloučeny také mnohé staré nástroje, jako citery a harfy a ty, které byly určeny pro pobavení poslu-b chačů, jako heptagony, trigony a sambyky, i všechny nástroje, které vyžadují obratnosti prstů. Výstižné jest také to, co staří vypravují o píšťale. Athéna prý totiž píšťalu vynalezla, ale odhodila ji. Není nesprávné, říká-li se, že bohyně tak učinila také proto, že byla mrzutá, že jí hyzdila obličej; ale pravděpodobnější je důvod, že učení hře na píšťalu nijak nepřispívá k duševnímu vzdělání. Athénu však pokládáme za bohyni vědy a umění.
Odsuzujeme tedy odborné cvičení na nástrojích a v jejich ovládání — za odborné pokládáme vzdělání, kterého se vyžaduje k závodům; vždyť při tom hráč nehraje pro své zdokonalení, nýbrž pro pobavení posluchačů, a to hrubší; proto soudíme, že to není zaměstnání pro lidi svobodné, nýbrž spíše práce nádenického rázu. I zkušenost učí, že se u takových hráčů vyvinuje něco řemeslnického; již proto, že cíl, k němuž směřují, jest špatný; neboť nevzdělaný posluchač nepříznivě působí na hudbu tak, že kazí duševně i umělce, kteří se ochotně řídí jeho zálibou, a tělesně pro jejich námahu —.
7. Tóniny a rytmy; jejich výchovný význam
Jest třeba ještě pojednati o tóninách (harmoniai) a rytmech, i co se týče vzdělání; zda totiž lze užíva ti všech tónin a všech rytmů, či má-li se tu činiti rozdíl, dále, máme-li pro vychovatele stanovití totéž rozlišení anebo za třetí nějaké jiné — ježto vidíme, že hudba se skládá z melodie a rytmů, takže musíme věděti, jaký význam obě ty složky mají pro vzdělání — a zda se má dáti přednost melodiČnosti hudby před jejími dobrými rytmy. Ježto pak máme zato, že o tom mnoho vhodného pověděli někteří současní hudebníci a také filosofové, kteří mají zkušenosti v hudebním vzdělání, tedy ty, kdož si přejí podrobného výkladu, můžeme k nim odkázati, i vyložme nyní věc stručně a naznačme jen hlavní obrysy.
Jestliže přijímáme rozdělení písní, jak je činí někteří filosofové, kteří jedny pokládají za etické, druhé za praktické a třetí za enthusiastické a kteří podle těch druhů písní určují také po každé zvlášť ráz tónin, tedy tvrdíme, že hudby se nemá užívati jen k jednomu účelu, nýbrž k více účelům — totiž i k jvztleEuiTii k íočište! (co rozumíme očistou, buď naznačeno jenom všeobecně, ještě jednou^djk, kladněji to vysvětlíme v Poietice), za třetí k ^ábavěj k oddechu a zotavení po práci —. Jest zřejmo, že lze užívati všech tónin, ale ne všech stejným způsobem, nýbrž při vzdělávacím a výchovném vyučování těch, které jsou etické v nejvyšší míře, při pouhém poslechu hry druhých také praktických a enthusiastic-kých — vášeň totiž, která se v některých duších mocně zdvíhá, jest ve všech, jenom tu v menší, tam ve větší síle, tak na příklad soustrast a bázeň, a také nadšení. Neboť i tomuto pohnutí jsou některé osoby
Aristoteles, Politika 18
274 KNIHA OSMÁ
náchylné, ale vidíme, že posvátnými písněmi, když se užívá písní, které připravují duši k náboženskému vytržení, se zase uklidňují, jako by byly užily léku a pročišťovacího prostředku; tentýž účinek musí po-citovati také lidé soucitní, bázliví a vůbec lidé citliví, ostatní pak potud, pokud mají v sobě něco takového, a pro všechny jest jakýsi druh očisty a úlevy ve spojení s libostí; podobně také očistné písně poskytují lidem neškodné radosti —. Proto takové tóniny a takové melodie musíme ustanoviti pro umělce, kteří provozují hudbu v divadle — ježto však obecenstvo bývá dvojího druhu, jednak svobodné a vzdělané, jednak nevzdělané, které se skládá z řemeslníků, nádeníků a podobných lidí, jest potřebí i takovým lidem dopřáti pro jejich zotavení hudebních závodů a provozování. Jako jejich duše jsou vychýleny z přirozeného stavu, tak jsou úchylky i v tóninách a v melodiích ostré a přehnané zvuky; ale každého těší to, co jest příbuzné jeho přirozenosti, a proto provozovatelům jest třeba dovoliti, aby takovému obecenstvu předváděli hudbu takového druhu —.
K vzdělání a výchově však, jak bylo řečeno, musí se užívati jen etických melodií a také takových tónin. A takového rázu jest, jak jsme poznamenali již nahoře, tónina dorská; musíme však připustiti ještě některé jiné, rozhodnou-li se pro to z dobrých důvodů mužové, kteří mají filosofické a zároveň hudební vzdělání. Sokrates v Ústavě neprávem ponechává vedle dorské jen fryžskou, zvláště když z nástrojů t vyloučil píšťalu. Nebof fryžská má mezi tóninami tentýž účinek, jako píšťala mezi nástroji; obojí má ráz vzrušující a vášnivý. Ukazuje to poesie. Každá bakchická a každá taková nálada vyžaduje z nástrojů k doprovodu především píšťaly a z tónin za přiměře-
ZRETELE PRl VYBERU TÓNIN 275
ný výraz si volí fryžskou. Na příklad se zdá, že podle obecného souhlasu pro dithyrambos se hodí jen tónina fryžská. A pro to znalci hudby uvádějí mnoho dokladů, mezi jinými zvláště ten, že Filoxenos se sice pokusil složiti z báje dithyramb v dorské tónině, ale nedovedl toho, nýbrž bezděčně nutkán přirozenou povahou věci odchýlil se od ní opět k přiměřené tónině fryžské.
Co se týče dorské tóniny, jsou všichni zajedno v tom, že jest nejklidnější a že má nejvíce mužný ráz. Ježto pak schvalujeme střed mezi krajnostmi, a tvrdíme, že jest ho třeba vyhledávati, a dorská tónina proti ostatním tu vlastnost má, jest zřejmo, že pro vyučování mládeže jsou více vhodné melodie dorské.
Jsou však dva cíle: možnost a přiměřenost^ neboť každý jednotlivec se má zvláště zabývati tím, co jest pro něho možné i přiměřené. Ale i to se ještě určuje podle věkového rozdílu, na příklad lidem, kteří jsou léty zesláblí, není snadno zpívati písně napínavé, nýbrž přirozenost přikazuje tomuto věku tóniny mírnější. Proto někteří znalci hudby i to právem vytýkají Sokratovi, že z vyučování vyloučil mírnější tóniny, ježto je pokládal za opojné, ne silou opojení — neboť opojení spíše vášnivě rozněcuje —, nýbrž pro jejich chabost. Takové tóniny a takové písně se tedy mají cvičiti i pro budoucí starší věk. A je-li konečně nějaká tónina, která je mladému věku přiměřená z toho důvodu, že budí smysl pro ladnost a zároveň vzdělává, vlastnost to, kterou má, jak se zdá, tónina lydská, jest zjevno, že se při tom vzdělání má hleděti těchto tří určení: středu, možnosti a přiměřenosti.
314
— plod, dříve nei by začal pociíooati: táž domněnka, že plod není hned oživen, jest i u Platona.
255 kteří stáří měří počtem sedmi: t. j. 7 X 7.
— Co se však týče obcování s jinou nebo s jiným: srov. kn. II., kap. 7 a Etiku Nikom. VII, 5.
256 kteří v Zákonech zapovídají křik a pláč dětí: t. j. Platon. Zákony VII, 792 A (překlad V. Sládka, str. 234).
— (odnětím čestných práv) i tělesnými tresty: někteří podle Platonových Zákonů 847 A (čes. překlad str. 298) doplňují: »hanami a odnětím čestných práv*.
257 při některých slavnostech těch božstev: týká se některých božstev, která byla uctívána a vzývána v pohlavních věcech.
— budou míti místo za společným stolem: ve starověku se u stolu nesedělo, nýbrž leželo; děti však stály a odcházely, když se začalo nalévati nesmíchané víno.
— později musíme o tom pojednati: neznámo, kde.
— tragický herec Theodoros: A—ův vrstevník. A. se o jeho krásném hlase zmiňuje v Rhetorice.
258 co svádí k ... zlomyslnosti: tím se myslí posměšné písně, t. zv. iamby. Srov. F. Stiebitz, Děj. řec. liter. str. 45 a a.
261 gramatice, tělocviku, hudbě a... kreslení: vyučování gramatické, gymnastické, musické a grafické. V gramatice (literním vyučování) učilo se mimo čtení a psaní i počtářství a měrictví. Vyučování bylo spojeno s četbou básníků, s výkladem průpovědí a mythů. (Srov. překladatelovo pojednání >Aristoteles pedagog<. Program r. gymn. ve Strážnici 1931.)
— staří ji však zařadili do výchovy: slovo xpaideia: znamená u A—a v širším významu vědní vzdělání i mravní výchovu.
— sice by se nám hra stala nutně účelem: srov. Etika Niko-machova X, 6.
263 Homeros pěje: první verš ve vydáních Homera není. Druhý a třetí verš jest z Odysseie. Druhý verš je zčásti ze zp. XVII., v. 385. (překlad O. Vaňorného, str. 344), třetí verš je ze zp. IX., v. 7. (překlad str. 165).
— zda jest jen jediné, či je-li více oborů: celé A—ovo po-
315
jednání o otázce se však nezachovalo. O otázce srov. Platon, Ústava, kn. VII.
264 aby z ní učinily atlety: Boiotové.
266 jak praví Euripides: Backchy 378—384 (přel. O. Jiráni).
267 i Musaios praví: domněle předhomérský pěvec.
268 zpěvy Olympovy: starší hudební skladatel.
— poslech napodobujícího vypravování: t. j. přednesu epických básní. Platon říká ^vypravování s užitím napodobenú. Srov. Ústava 392 D n. (čes. překlad str. 110n.).
269 na obrazy Pausonooy, nýbrž na Polygnotovy: slavní malíři, Pauson z Efesu a Polygnotos z Thasu. A. v Poetice, kap. 2. (překlad Fr. Groha, str. 11), stručně je charakteri-suje: ^Polygnotos zpodoboval lidi lepší, Pauson horší...«.
— ráz tónin jest různý: srov. poznámku ke str. 119 a také Platonovu Ústavu 398 D (čes. překlad str. 117 n.).
270 ze duše jest harmonií: o tom A. mluví obšírně ve spise »0 duši«. (Přel. Pav. Vychodil.)
— Archytovu klapačku: pythagorovský filosof z Tarentu, astronom a matematik, Platonův vrstevník. Proslul matematickými spisy, vynálezy v mechanice a mnoho se vypravovalo i o jeho lidumilné povaze. Jeho smrt při ztroskotání opěvuje Horatius.
272 heptagony, trigony a sambyky: vícestrunné nástroje: srov. Platon, Ústava 399 D (překlad F. Novotného, str. 119).
— Athéna prý totiž píšfalu vynalezla, ale odhodila ji: »Obli-čej člověka hrajícího na dechový nástroj je Řekovi beztvarý, protože nemá té podoby, jakou má typ lidského obličeje, a tím ohyzdný; tato ohyzdnost obličeje (asché-mosyné tú prosópú) byla prý příčinou, že bohyně Athéna odhodila píšfalu, kterou vynalezla*. (Fr. Novotný, Gym-nasion, str. 20.) A. ovšem myslí, že důvod byl ještě jiný.
273 že se hudba skládá z melodie a rytmů: srov. Platon, Ústava III, 398 D (čes. překlad str. 117): »... píseň se skládá ze tří věcí, ze slov, harmonie a rytmu*.
— co rozumíme očistou... vysvětlíme v s>Poietice«: očista = katharsis. Ale slíbeného vysvětlení v Poietice není. Tam v kap. 6. (překlad Fr. Groha, str. 17) A. píše o tragedii a jen praví: »... napodobení, jež soustrastí a strachem působí očištění takových vášní*. Právě část Poietiky, v níž A. pojednával o podstatě katharse, je ztracena.
316
Proto se vykladatelé o významu katharse různí. Celkem máme o tom tři výklady, etický, estetický a pathalogický. Podle posledního výkladu si A. představoval katharsi jako homoeopatické léčení, při čemž škodlivé látky na př. v žaludku, působící dávení, odstraní se prostředkem pro dávení. Tak pohledem na tragický děj se vzbuzují v diváku vášně, ale zároveň se vybíjejí. Etický a estetický výklad vidí v katharsi estetickou libost, která působí zušlechtění divákovy duše. V hudbě patrně tu jde o úlevu od tísnivých citů a nálad. O katharsi srovnej Fr. Groh, K Aristotelově definici tragedie, Drtinův Sborník 1927, J. Ludvíkovský v Listech filolog. LV, 1928, str. 133 n., Kar. Svoboda, L'Esthétique d'Aristote, Brno, 1929.
274> podobně také očistné písně poskytují lidem neškodné radosti: t. j. všem lidem, i těm, kteří takového katharti-ckého léčení nepotřebují.
— pro umělce, kteří provozují hudbu v divadle: proto pro provozování hudby A. užívá slova s-theória*, podívaná, divadlo, a pro obecenstvo (posluchač) slova »theatés«, divák.
— Sokrates v Ústavě: Platon, Ústava III, 399 A a D (překlad F. Novotného, str. 118 n.).
275 dithyrambos: kultovní sborová píseň, oslavující původně Dionysa, později však bral látku i odjinud. Jakousi novotou v dithyrambech proslul Arion, v čemž se viděla předzvěst tragedie. Ferd. Stiebitz, Stručné děj. řec. liter., str. 57. Dithyramby byly provázeny hudbou na dvojitou píšťalu a mimickým tancem. To, co se tu vypravuje o marném pokusu složití dithyramb v dorské tónině místo ve fryž-ské, která jest jí přirozená, týká se pojmu omezení v řeckém životě vůbec a stilového omezení v umění. Příroda sama nutí umělce, aby zachovával určitou, přirozenou formu. Čti Fr. Novotného »Gymnasion«.
— Filoxenos: z Kythér (V./IV. stol.), proslul jako skladatel dithyrambů. A. se o něm zmiňuje také v Poietice, kap. 2. (překlad Fr. Groha, str. 11).
— právem vytýkají Sokratovi: srov. Platon, Ústava III, 398 E (Čes. překlad str. 118). A. tu hodnotí zcela správně.
— hleděti těchto tří určení: středu, možnosti a přiměřenosti: A. tak, opíraje se o zkušenost, stanoví zásadu, jíž se veškerá výchova má říditi, to jest zachovávati střeď mezi krajnostmi, šetřiti věku a síly, dbáti přiměřenosti předmětu a toho, co se sluší pro svobodného člověka, aby to bylo ušlechtilé a krásné. — Tím A—ovo dílo končí. Je patrno, že není úplné, vyplývá to aspoň z poznámek, že se o věci pojedná později (na př. VII, 17 ke konci a VIII, 7 na zač.). Není ovšem jisto, zda A. sám spisu nedokončil.