Baudelaire
SPLÍN
Mám více vzpomínek, než kdybych žil sto let.
Sekretář s šuplaty, s tím, jaká je v nich změť, psaníčka, soudní pře, romance, verše, směnky, chuchvalce kadeří stočených na stvrzenky, skrývá míň tajemství, než jich v mém mozku s Ta krypta pyramid, obrovské podzemí, ten hrob, ta jáma je mrtvých po okraj plná. — Jsem hřbitov, kterého se štítí i ta luna, kde jako výčitky roj červů haraší a vždycky vrhá se na ty mně nejdražší. Jsem starý budoár plný povadlých růží, kde haldy veteše módě už hodně dluží, kde jen pár vybledlých a teskných Boucherů čichá pach z lahviček bez zátky kvečeru.
Nic nevleče se víc než dny belhavých kroků,
když pod napitými vločkami sněžných roků
nuda, ten trpký plod chmurného nezájmu,
až k nesmrtelnosti nafukuje svou tmu.
A od té chvíle jsi, živá hmoto, jen žula
v neohraničené úzkosti utonulá,
a zasypává tě v svých mlhách Sahara,
jsi sfinga, o niž svět se dávno nestará,
nemá tě na mapách, a ty zakvílíš chvíli
v posledních paprscích, nežli se slunce schýlí.
SPLEEN
Když, víku podobno, se spouští nebe siné na ducha, který lká, až k smrti rozteskněn, když nám kruh obzoru, který se kolem vine, dští noci smutnější, tmou černající den,
když náhle ze světa se stává vlhká cela, kde jako netopýr se vznáší naděje, svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá a hlavou tluče v strop, kde plno plísně je,
když roztahuje déšť své nekonečné nitě a připomíná nám mříž širé věznice, když němí pavouci v tmách tkají svoje sítě, až v samých mozcích nám je napínajíce,
najednou začnou se zuřivé zvony třásti a vrhnou k nebesům své hrozné skuhrání jak bludní duchové bez domova a vlasti, kteří se dávají urputně do lkaní.
— A duší stísněnou mi táhnou bez ustání smuteční průvody bez bubnů, bez hudeb. Naděje pláče mrouc a Úzkost, krutá paní, svůj černý praporec mi vráží v zbitou leb.
TOUHA PO NICOTĚ
Můj duchu malátný, dřív vždycky chtivý klání, Naděje, nitící svou ostruhou tvůj vznět, tě nechce sedlat již. Lež, oři, váháš hned, když vidíš překážku a máš se dostat za ni.
Spi tupým spánkem svým, žij, srdce, v odevzdání!
Ach, tebe, duchu mdlý, přestávší tolik běd, nemůže přivést již svár ani láska k plání! Bud' sbohem polnice a flétno plná lkáni! Přestaňte, rozkoše, mé srdce pokoušet!
Mně Jaro nevoní, byť hýří, samý květ
A nelítostný Čas mě hltá bez ustání jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led, a já se dívám s hůř, zře na kulatý svět, a nehledám si v něm již nikde pelech ani.
Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?
SPLÍN
Jsem jako onen král, jenž vládne zemi par,
ač bohat, bezmocný, ač mlád, je přece stár,
má nechuť k projížďkám a krásní psi ho nudí
jak jiná zvířata a stejný hnus v něm budí.
Zvěř netěší ho už, on zívá před krásou,
lid marně umírá pod jeho terasou,
i šašek neumí mu smazat z čela vrásky
svou směšnou baladou a výstředností masky;
hle, jeho ložnice se proměňuje v hrob
a dámy neumí už zřídit ze svých rób
dost vydražd'ující a nízkou toaletu,
ten mladý kostlivec je navždy ztracen světu.
I alchymistovi, ač užil tajných věd,
se nepodařilo z něj vymýtiti jed,
a v oněch bazénech z dob římské tyranie,
a jejichž památka až dodnes v králích žije,
se ani nezahrál, ach jaké prokletí,
vždyť v žilách koluje mu voda podsvětí.
LABUŤ
Victoru Hugovi
I
Vzpomínám na tebe, vznešená Andromaehé!
- Ta říčka, zrcátko, kde plála velebnost
tvé vdoví bolesti, přes všechen ialtetk plaché, ten lživý Simoeis, který tvým pláčem rost,
mou paměť úrodnou oplodnil nenadále, když jsem dnes ráno šel přes nový Carrousel.
- Je stará Paříž pryč, vzhled měst se mění stále a mnohem rychleji než lidské srdce, žel!
Jen v duchu vidím již ty dlouhé boudy s krámy, ty dfíky sloupoví a hrubé hlavice, omšelé balvany v kalužích s travinami, a cetky, svítící na dlážkách ulice.
Na tomto prostranství stál zvěřinec v tom čase. Zde jsem pad jeden den, kdy za mizící tmy pod chladnou oblohou se budí práce zase, kdy chrlí v klidný vzduch svůj orkán rasovny,
na labuť, uniklou za noci z klece temné.
Svou nohou blanitou trouc suché dlaždice,
vláčela perutě po hrbech hrubé země.
Do stružky bez vody zobákem noříc se
a křídla koupajíc si v prachu, lkala v stesku, v svém srdci jezero, svůj krásný rodný kraj: „Kdy, vodo, budeš dštít, kdy budeš blýskat, blesku?" Vidím ji, nešťastnou, fatální divnou báj,
jak ovidiovsky, krk napínajíc dlouze, k výsměšné obloze bezcitných blankytů potichu vztahuje svou hlavu v smutné touze, jako by Bohu cos snad vyčítala tu.
II
Jak Paňž mění se, tak ne mé smutné snění. Paláce, lešení, předměstí, brány, val, vše, všechno se mi tu hned v jinotaje mění, a moje vzpomínky jsou věru těžší skal.
Před Louvrem tísní mě též jeden obraz známý: má labuť šílená, svým steskem sžíraná, směšná a vznešená jak exulanti sami, a potom také ty, ty Andromaehé ctná,
padnuvší z náruče slavného chotě v ruce zpupnému Pyrrhovi tak jako sprostý skot, u hrobu prázdného se sklánějící v muce, ty, Hektarová dňv, teď Helénova choť!
A pak i černoška, která mře na úbytě a blátem cupitá a plaše vyhlíží
svou krásnou Afriku a palmovníky skryté za šerou stěnou mhy tak jako za mříží.
A ti, kdo pozbyli, co nezískají více, kdo v slzách topí se a sají Bolest svou, jak dobrou vlčici ji chtivě dumlajíce. Hubené siroty, které jak květy schnou.
Tak v lese, kam můj duch se utíká vždy znovu, má stará vzpomínka jak nářek rohu zní. Sním o námořnících, zůstavších na ostrovu, podlehlých, zajatých... i jiných, blízkých mi!