Gottfried Benn
ZÁTIŠÍ
Když opadalé vše tu leží,
myšlenky, nálady, dueta,
vše oloupané - bez kůže tu leží,
staniol žádný - a co je stažené
- všechny kožešiny odplavaly -
krvavými spojivkami civí do němoty -:
co to má být?
Otázka otázek! Nikdo rozvážný však už ji neklade -renesanční reminiscence, barokní nabubřelosti, zámecká muzea -
jen žádné další vrty, spodní voda nikde, studny tmavé, styly vyčerpané -
čas najednou jaksi tichý,
hodina dýchá
nad džbánem,
je pozdě, údery rozdány,
ještě trochu držení, clinche,
gong - rozdám celý svět,
komu postačí, ať se raduje:
hráč nemá zvážnět,
piják nemá odejít do pouště Gobi,
i dáma s brýlemi
činí si nárok na štěstí:
má je mít -
jezero tiše odpočívá obroubeno pomněnkami a zmije se smějí.
JEN    DVĚ VĚCI
Tolika světy jsem prošel, skrz já, ty, my, skrz pláč, vše ale hatilo se na věčném ptaní: nač?
Otázka přímo dětská. Pozdě jsi poznal její dno: ať řád, ať vášeň všecka, jen jedna věc vše přečká: Ty musíš. To je ti určeno.
Sníh, růže, moře a mrak, co rozkvetlo, to musí ztlít, jsou jen dvě věci: prázdno a pak sám sebe vyslovit.
TRISTESSE
Stíny se plouží nejen v šerých hájích, lán asfodelů před nimi je rozprostřen, putují mezi námi a jsou v jinotajích tvých objetí, když kolébá tě sen.
Co je to maso - z růží je a z trnů, co jsou to ňadra - vrásky, samet, žár, co vlasy, ramena - och, slastí trnu v těch důlcích - zrak je zralý na požár:
Kdysi: to člověk plno blízkých znával. Když nelaskáš už tuto minulost, nenaslouchej jí: tichá nebo rvavá zaklínání si jednou řeknou: dost.
Pak listopad, samotu smutek kypří, hrob nebo hůl sloužící ochrnutému -nebesa nežehnají, jenom cypřiš se tyčí tu a rozhrnuje tmu.
K V ŕ T I N Y
MNOHÉ PODZIMY
Jezero,šedivou krví
Když mnohé podzimy se slijí podzimu zeela otrávené,
v tvé krvi, ve tvých myšlenkách nakazil"' "mc-
a štěstí léta pozakryjí, Zkormouceně přijal břeh,
Ztučnělé růže Smeťte V prach, zbaven štěstí, posypán listím,
mé kroky jak hlínu hrobů.
celou tu pompu, štukatury, , _
i   i . ,       , Pak park a v nem záhon:
ples krasavic, noc beze slov, zavalil kvřtinarai celou tu bíau,
krepdešín, dřív než padnou chmury, jezero, mračna, vichr na zahradě,
než zahrká vám lehký kov,
a křičel: Jsem naprosto nezničitelný ,v ,.  ,   , , Ožehnu smrti její chladný ksieht.
bremena, hsti, zkysle vino, Jak |faJlM ,.uJéižárné, pia,llenné
cár geránií za ploty - se kurví z mých stehen!
co potom jsi, mdlá měkkotino, Nazdar! čím tomu v duši čelíš ty?
LOUČENÍ
Plníš mě tak jako krev čerstvou ránu a cestou stružky stékáš do dolin, šíříš se jako noc než dojde k ránu, kdy louku zbarví rozsochatý stín, kveteš jak růže, zahrad je však málo, samoto stárnutí - vše stále níž -, živote navíc, když se sny nám lámou, příliš se trápit, vědět přespříliš.
Odcizen záhy bludu skutečností,
odpíraje si rychle daný svět
i klamem jednotlivin znaven dosti,
když žádná nechce k jáství náležet;
teď z prohlubin, nedotknutelných nyní,
nezraditelných slovem, znamením,
musíš jít dolů, mlčenlivý, stinný,
k noci a smutku, k pozdním růžím svým.
Ještě se vídáš ve slávě své fámy? -: tos přece byl - ach, jak ses zapomněl! Byl to tvůj obraz? Hýřils otázkami? Tvé slovo, svit tvých nebes, měls je? Měl! Mé slovo, svit mých nebes - běsné, sněné, mé slovo, svit mých nebes, samé Ne -Kdo prožil to, na sebe zapomene a starých časů již se nedotkne.
Z posledních dnů: žár, prostory jak dómy,
k cíli v dálce tě žene voda prý,
veliké světlo halí staré stromy
a ze stínů si tvoří odraz hry,
bez plodů, bez koruny z klasobraní
den ani žní se neptal na jméno -
hraje svou hru, cítí svůj svit a aniž
se rozpomíná - vše je řečeno.
Malá astra
Na stůl nám dali utopeného rozvážeče piva. Kdosi mu vpáčil mezi zuby astru: byla světle fialová. Když jsem dlouhým nožem pod kůží
směrem od hrudníku
vyřezával jazyk a patro,
zřejmě jsem se dotknul té květiny
a sklouzla do mozku, který ležel vedle.
Přibalil jsem mu ji do hrudní dutiny
mezi dřevitou vlnu,
když ho zašívali.
Napij se dosyta ve své váze!
Spi sladce,
malá astro!
P A K -
Jak mladou kdysi znali jsme tě, tváři, z níž slíbali jsme slzy, třpyt i jas, náhle tě skreslil první příznak stáří: raného kouzla - žijíc - pozbylas.
Luk kdysi, jemuž všechno poštěstí se, šíp rudě opeřený v terči tkví, zvonkohra notující všechny písně: - "Jiskřivá číše" - "Luční tajemství"" -
Znamením dalším tvář se rozechvěla, v podřeli hlídkuje už, temný mrak, poslední hodina, tak osamělá -tu luznou tvář noc zastře pak.
RŮŽE
Když růže, marná sláva, z keřů či ve vázách započnou opadávat, i slzy padnou, ach.
Sen o trvání hodin,
o střídě začátků a změn,
sen - před žalem, jímž se brodím:
růže jsou dány vplen.
Blud, přelud o vzkříšení,
o růstu nastokrát,
blud - před pádem, před mlčením:
když skončen růží pád.
NE,    ŽÁDNÝ SMUTEK
Na tomhle lůžku, téměř postýlce, umřela Droste-Hiilshoffová
(lze spatřit v jejím muzeu v Meersburgu), na téhle pohovce Iliiltlerlin ve věži truhlářově, Rilke, George usi ve švýcarských nemocnicích, ve Výmuru spočívaly veliké černé oči Nietzscliovy na bílém polštáři až do posledku -
všecko teď harampádí anebo dávno pryč,
neurčilelné, nepodstatné
ve věčném bezbolestném rozpadu.
Nosíme v sobě zárodky všech bohů, gen smrti i gen rozkoše -kdo oddělil je: slovu od věcí, kdo smísil je: tu trýzeň a to lože, na němž se končí, dřevo s proudy slz, ubohý domov nu tak krátký čas.
Ne, žádný smutek. Příliš, příliš daleko je lože, daleko jsou slzy, už žádné Ne a žádné Ano, tělesná bolest, narození, víra, nic nežli bezejmenné vlnobití, nadzemský zákmit, pohyb ve spánku, pohnuté lože, slzy -jih už spát!