MICHELANGELO
Stačí jen chvilinka, a je pln vzlyků, kdo celá léta tonul ve štěstí, a zapadne v jediném okamžiku, kdo proslul rodem nebo pověstí.
Každou věc, jež se hýbe pod nebesy, přemůže smrt a zvrátí štěstěna...
Kdo se zrodí, spěje k smrti v letu dnů a každá věc musí zajít nakonec. Míjí slast i to, co drtí, míjí moudrost hlav i knih a z nás a všech předchozích zůstávají pouhé stíny. Bývali jsme jako vy, veselí i truchliví, ale teď jsme kupkou hlíny, teď jsme, hle, jen mrtvou mrtí. Všechno, co je, spěje k smrti. Z našich očí, plných jasu, zářil dřív pár zřítelnic; teď je z nich pár děr, nic víc. a to vše je dílem času.
Ó noci, sladká, i když plná tmy,
v níž nakonec vždy tichne shon všech lidí,
kdo tebe chválí, ten ví a ten vidí,
kdo tebe ctí, ten teprv rozumí!
Ty krátíš knot všem skleslým myšlenkám, jež nacházejí smír v tvém vlahém stínu, ty mě tak často vynášíš v svém klínu z hlubiny k výškám, po nichž prahnu sám.
Ó stíne smrti, v kterém končí žaly, jež lidskou duši, srdce rozdíraly, tys pro trpící nejsilnější lék:
ty uzdravuješ naše chorá těla,
ty stíráš slzy, snímáš tíhu z čela
a krotíš v dobrých hněv a zármutek.
Žiji svou smrtí, a jak vidím sám, jsem blažen tím, co neblaze mě drtí. Kdo neumí žít úzkostí a smrtí nechť vstoupí do ohně, kde plápolám.
V každém tom prázdném, uzavřeném tvaru, i když jej v sobě svírá cokoliv, se skrývá noc, byť byl den dávno živ, před hravým jasem slunečního žáru.
A když přec prchne před světlem a třpytem,
nemusí ji hned slunce rozehnat:
i horší věc jí vezme majestát,
i pouhý červ ji poruší svým svitem.
Pole, jímž oráč za svým pluhem chodí a jež tu leží nahé slunci vplen, raší a pučí květem o překot.
Člověk, ten se však pouze ve tmách rodí -a tak je noc tím světlejší než den, čím cennější jsme my než každý plod.
Běda, ach běda, jak mě ošálily mé prchající dny a zrcadlo, jež nelže očím, které zrcadlí. Tak skončí ten, kdo příliš otálí, kdo jako já zde promarnil svou chvíli a shledá, že ho stáří přepadlo! Leč nemám sil se chystat na to zlo, kát se a radit s blízkou smrtí, žel: sám sobě nepřítel
jen marně pláču, marně vzdychám vždy: ztracený čas je škoda nad škody.
Běda, ach běda, a když hledím zpátky do zašlých časů, nenacházím tam jediný den, jenž vskutku patřil mně. Ty marné touhy, klamné naděje mi pláčem, vzdechy, milostnými zmatky -vždyť já už všechny lidské city znám -bránily stále, teď to vidím sám, dostat se k pravdě blíž, a tak tu hynu již:
neboť já zmarnil ten svůj krátký čas a žít zde déle, zmarnil bych jej zas.
Běda, jdu znaven k neznámému cíli,
z něhož mám strach a jejž mi zjevuje
ten prclilý čas, ač oči zavírám.
Teď, když se mění slupka, kterou mám,
duše a smrt mi společně co chvíli
dávají důkaz, jak to se mnou je,
a nemýlím-Ii se -
ó kéž to omyl jest -
čeká mě věčný trest,
že jsem zlo páchal, ač jsem dobro znal -
a nevím, Bože, več bych doufal dál.
Ten, který stvořil - a jen pouhou vůlí -z ničeho čas, jenž dotud neplatil, dal slunci v nebi jednu jeho půli a bližší luně zase druhý díl.
A tak se zrodil v jednom okamžiku i Úděl, osud, los každého z nás: mně pak byl určen od prvního vzlyku, od první plenky temný noční čas.
Ale ač tma vždy patří k noční době, já jako člověk, jenž se vzpírá sobě, nad svými skutky věčně naříkám.
Útěchou je mi jen, že je mi dáno být černou nocí pro slunce a ráno už od kolébky přisouzené vám.
Lásko, ty -vyháníš
smrt z mého pomyšlení
a tvoje ruka plení
mou duši tak, že se té touží zbýt.
Plod opadl a kmen se seschl již,
zhořklo, co kdysi bylo sladko pít.
A tak už mohu mít
v posledních hodinách
jen velký žal z té velké krátké slasti.
Tvůj pozdní prudký cit
vzbuzuje ve mně strach:
přináší tělu smrt a blahu strasti.
Já však, už nad propastí,
ti přesto děkuji: až mě to zdrtí,
zahynu aspoň láskou a ne smrtí.
Ta velká krása, jež svým plamenem
sta srdcí rozežíhá,
je jako velká tíha
drtící jednoho a lehká všem.
Leč jako nad ohněm
se mění i ta skála
v měkký kus vápna, který bez meškání
rozpouští voda, jak sám každý ví,
tak v žáru, který sálá
stem střel z té božské paní,
mé srdce též už celé řežaví.
Jen kéž je brzy chtí
už rozpustit ty slzy nekonečné:
radš nechci být, než žít v té výhni věčné.
Mé oči souží, nač se podívám, mé srdce tíží vše, co nosí zem, a nedat nám jej jako dar Ty sám, nevím, co bych si počal s životem.
A tak v tom hvozdu, temném jako noc, doufám pln hříchu, jenž mě objímá, nejen v Tvou milost, nýbrž nápomoc, jak jsi to slíbil tomu, kdo Tě zná.
Jsem tady zavřen, sám a truchlící, jako ten morek uvězněný v kosti anebo duch zakletý v lahvici
a moje kobka, hrobka plná hostí, pavouků s jejich pilným předením, se sotva může chlubit rozlehlostí.
Zvenčí mám hory lcjn až ke dveřím: kdo se cpal hrozny, kdo má ujímání, běží se hned vydělat zas jen k nim.
Vyznám se v moči i v tom, co jí brání, vím o cévkách i škvírách puklých stěn, kudy se hlásí den už o svítání.
Ten, co mi uklízí, si nosí sem denně nůš mršin, nočníků a trusu neb se mu nechce dál s tím nákladem.
Duše se drží v těle jenom z musu, vždyť tolikrát se z něho valí smrad, že radši nejí ze samého hnusu.
Umřít jí brání chrchlání a chlad: nemůže-Ii se dolem dostat z těla, horem se bude taky těžko drát.
V kříži mě bolí, kýla se mi dělá, dřina mě zmohla tak, že jím a spím už v hospodě, co si smrt otevřela.
Mou radostí jsou chmury především
a úlevou mé bědy neskonalé:
kdo hledá strasti, má je mít, Bůh s ním!
Jsem jak ten černý vzadu na Tři krále pro postrach dětí, zvlášť tou chalupou uprostřed zámků, co v ní dřepím stále.
Žár lásky zhasl, srdce zeje tmou, a zaniká-li menší bolest v prudší, já už mám duši celou odranou.
V džbánu mé hlavy čmelák pořád bručí, v pytli mé kůže chrastí samá kost
a v měchýři tři pecky, co mě mučí.
Z očí mám svrasklé švestky na kompost, a ze zubů je nástroj s klávesami, co přikazují hlasu spusť a dost.
Moje tvář děsí lidi na potkání
a moje šatstvo může akorát
i bez výstřelu plašit v polích vrány.
Běh mého života už dospěl, žel,
na křehké loďce bouřným oceánem
až k přístavu, kde všichni jednou stanem
dát počet ze svých zlých i dobrých děl.
Teď teprv vidím, jaký to byl klam, ta představa, dle níž jsem viděl stále v umění svoji modlu, svého krále, ta touha, jíž se člověk ničí sám.
Co zmohou lásky, z kterých už nic není, teď, když jsem dvojí smrti na dosah? Jedna je jistá, ze druhé mám strach.
Už ani malba, ani sochaření
nezhojí duši, obrácenou výš -
k Lásce, s níž vzpíná k nám své paže kříž.
Jak jen je možné to, co každý ví sám ze své dlouhé zkušenosti, paní, že obraz, v drsný kámen vytesaný, přežívá tvůrce, který vkrátku ztlí?
Příčina bledne před svým následkem, příroda stojí v stínu za uměním! Jak to sám cítím se svým sochařením: čas ani smrt nemá moc nad dílem.
Proto nás mohu oba zvěčnit sám -stačí, když nakreslím či vytesám po pravdě naše, vaše i své rysy,
a ještě po staletí bude vidět svět, co bylo ve vás krás a ve mně běd a jak jsem moudře volil v lásce kdysi!