STRINDBERG Osamělý
l'<> desetiletém pobytu v jednom venkovském hnízdě jsem opí i ve svém rudném městě a sedím a obědvám u stolu se starými přáteli. Všem nám je kolem padesátky a mladším ze společnosti je pře* čtyřicet nebo Lak nějak. Divíme se.žc jsme od posledního setkáni nezestárli. Jistěže tu a lani někomu již prokvetly vousy, jiný prošedivěl ua skráních, ale jsou tu i takoví, kteří od poslcdk.i o-mládli, a všichni přiznávají, že ve čtyřicítce se jejich životy podivuhodné změnily. Cílili se staří a připadalo jim, jako l.y se život blížil -.•.'mu konci. Začali objevovat nemoci, které neměli, pažo jim ztuhly n obléknout si převlečník jim dělalo potíže. Všechno jim připadalo staré a opotřebované. Vše se opakovalo, stále sc vracelo jedno a totéž. Mladí se na nč hrozně tlačili u vůbec to nestarali o zásluhy starších. A nejstrašuějši bylo, že mládež objevovala totéž, co j&nio kdysi objevili i my, ale ještě hroznější bylo, že přicházela sc svými starými novinkami, jako by o nich dřívo nikdo nic uověděl.
A jak jsme tak přetřásali staré vzpomínky z mládí, propadali jsme se do času, žili jsme doslova jen z minulosti, ocitli jsme se o dvacet lot zpět, až někteří sc začali ptát, jestli čas vůbec existuje.
„To prohlásil již Kant," poučil ui> jeden filosof. „Čas jc jen naše chápání bytí."
„Podívejme! Myslel jsem si to také, protože kdy ž si vzpomínáni na drobné události před pětačtyřiceti léty, vybaví se mi tak jasné, jako by «e staly včera. A to, co se stalo v mém dětství, jo stejně blízko jako prožitky minulého roku."
A pak jsmo se ptali, jestli si všichni vc všech dobách mysleli totéž. Šedesátník, jediný z celé společnosti, toho jsme pokládali za starce, poznamenal, žc on se starým ještě necíti. (Právě se znovu oženil a měl doma v kolébce dítě.) Po tomto vzácném prohlášení se nám najednou zdálo, že jsme kluci, a tón rozhovoru náhle jako by omládl.
Při první schůzce jsem si povšiml, že všichni přátelé jsou stojní jako dříve, opravdu jsem se nad tím podivil. Všiml jsem si však také. le se již tak snadno nerozesmějí a že mluví opatrněji. Objevili sílu a váhu mluveného slova. Zívol jejich úsudek ji»lé nczjemuil, ale moudrost jo nakonec poučila, že všechna slova se k člověku vracejí; nahlédli, žc lidé se nedají charakterizoval jcu celými ión v. ale že í jen k přibližnému vyjádření názorů o druhých lidech je často třeba použít i půltóny. Teď to však propuklo: nebáli se slov, nerespektovali názory, propadli starým návykům, ve všem bylo plno jasu, veselí.
Pak přišla první pauza, po ní další zámlky - a najednou zavládlo nepříjemné ticho. Ti, co mluvili nejvíc, pocítili podivnou stísněnost, jako by ze samých řečí ztratdi hlavu. Vycítili, že v uplynulých létech každý z nich navázal nové styky, žc se mezi nč postavily nové, neznámé zájmy a že ti, kteří mluvili nevázané, narazili na podmořský útes, zpřetrhali své sítě a dupali v nově osetých záhonech; všichni by to byli také včas poznali, kdyby si všimli pohledů zbrojících k odporu a obrauě, kdyby si všimli záškubů v koutcích úst, kdo rty skrývaly potlačené slovo.
Když jsme vstali od stolu, zdálo sc, jako by se právě navázaná pouta přetrhla. Dobrá nálada byla ta tam, každý zaujal obrannou pozici, znovu byl upjatý. A když ul musel promluvit, pak říkal fráze, což bylo vidět na očích, která ncdnpruvázela slova, a na úsměvu, který neodpovídal pohledům.
Byl to nesnesitelně dlouhý večer. Ojedinělé pokusy oživil staré vzpomínky vc skupinkách nebo mezi čtyřma očima sc nezdařily. Ptali jsme «c z naprosté neznalosti na věci, na něž jame so ptát neměli. Například: „Jak se vede bratru Hermanovi?" (Nadhozená otázka, která si nežádá odpověď. Skupince zkazila náladu.) „Hru, děkuji za optání, pořád skoro stejně, žádné zlepšeni!"
„Zlepšení? Byl snad nemocný?"
Kdosi se vloží do rozhovoru a zachrání nešťastného bratra od bolestného doznáni, žc Herman zešílel.
Pomalu jsem se .itával osamelým člověkem, odkázaným jen na zcela vnějškové styky, ke kterým mé nutila má práce, a i to jsem vyřizoval většinou telefonicky. Ncpopírám, žc začátek byl těžký a že prázdnota, ktorá mě obstoupila, chtěla být vyplněna. Zpočátku pn přetržení kontaktů se mí zdálo, jako by mi ubývalo sil, jenže současně začalo mé „já" jaksi krystalizovat, zpevňoval ne. kolem jádra, v němž se shromažďovaly a přetavovaly všechny mé prožitky, které pak vyživovaly mou duši. Tak jsem si navykl proměňovat vše, co jsem v domě, na ulici a v přírodě spatřil a zu-slech). Převáděl jsem všeel ny vjemy do rozpracovaného díla a cítil jsem, jak kapitál roste. Studie, rodicí ne v osamění, byly mnohem cennější než ty, které jsem prováděl na lidech vc společnosti.
Již několikrát jsem měl vlastní domov, ale tentokrát si pronajímám od jedné vdovy dva zařízené pokoje. Chtělo to čas, než jsem sc s tímto cizím nábytkem siil, ale netrvalo to příliš dlouho. Nejobtížnéjší bylo zabydlet sc u psacího stolu a udělat ho „svým", protože nebožtík radní u něho se svými protokoly vysedával jistě po celý lidský věk. Zanechal na učm stopy svého otřesně chrpově modrého inkoustu, který nenávidím. Jeho pravá paže vybrousila na pravé straně polituru; vlevo na něj nalepil kulatý, brčálově zelený plátek voskovaného plátna pro lampu. Ten kousek plátna mě hrozně rozčiluje, ale rozhodl jsem se, že se se vším vyrovnám, a taky že ano, už mi ten odporný plátek vůbec nevadí. Postel — ano, bylo mým snem moci jednou ulehnout do vlastuího povlečení — ale i když bych si to mohl dovolil, nechci začít s nákupy, protože nemít nic, lo je také jedna stránka svobody. Nic nemít, nic ni nepřát, to znamená být nezasažitelný, i ty ncjlěžšt rány osudu tě minou. A mít přitom peníze a vědět, že mohu mít cokoliv, budu-li chtít, je přímo štěstí;.lo jc totiž nezávislost, a la jc také jednou stránkou svobody.
Na stěnách visí pestrá sbírka špatných obrazů a pár litografií a barvotiskú. Nejdříve sc mi svou škaredosti protivily, ale záhy, aniž jsem si to uvědomd. mě začaly zajímat. Když jsem jednou při své spisovatelské práci ztroskotal, chyběla mi jedna rozhodující scéna, vrhl jsem zoufalý pohled na stěnu. Tam sc mé oko zastavilo na otřesném barvotiskú, který byl jistě kdysi dávno přílohou některého z ilustrovaných časopisů. Představoval sedláka, stojícího na přistávacím můstku a držícího krávu, která so a ním měla plavil na neviditelném přívozu. Osamělý muž ua vzduchoprázdnem pozadí, jeho jedna jediná kravka, zoufalé pohledy... Našel jsem svou scénu.
V pokoji však byla spousta celek, jaké se mohou shromáždit jen v rodině a které pronikavě voní vzpomínkami; vyrohilv je laskavé ruce, nebyly koupeny. Byly tu ochranné potahy ua nábytek, přehozy, elažérky se sklem a porcelánem. Mezi nimi jsem si všiml velkého poháru s nápisem: vděčni atd. Ze všech těchto věciček vyzařuje přátelství, vděčnost a snad i láska. A opravdu, už po několika dnech se v pokojích cítím jako doma. Všechno, co patřilo někomu jinému, jsem zdědil; zdědil jsem to po mrtvém, kterého jsem nikdy ani nespatřil.
Domácí hned poznala, že jsem nemluva. Má však takt a vychování. Zařídila to tak, že pokoje uklidila vždy dřív, než jsem se vrátil z ranní procházky. Pozdravili jsme se pokaždé jcu přátelskou úklonou, která mohla znamenat ledacos: Jak se vede? Děkuji! Jak »n daří? Výborně! To mé těší!
-4-
Osamění není nic jiného nci praví tohle: zapříst se <lo pavučinky ve Evu vlastni duši, zakuklit se a lekal na prominu, která sc musí jednou dostavit. V té dobi iijeme z* »vých prožitků n telepaticky žijcine iivoly druhých. Smrt a zmrtvýchvstání, nový růst k nové
lilii . ,
Svoo osobnosti disponuje koneckonců kaidý sáni. Nikdo nekontroluje mé myšlenky, netíží mě ničí sklony ani nálady. Duše ne rozrůstá do noví získané svobody a élověk prožívá neslýchaný vnitřní klid, tichou radost a pocit bezpečí a sebeodpovědnosti.
Vrátim-li se ve vzpomínkách k souíiti, které mělo být výchovou, pak dnes vidím, le to byla jen kuedukovaná škola neřesti. Muset se stále dívat na ošklivost je pro toho, kdo má smysl pro krásu, utrpením a člověka to nutí, aby v sobě hlodal mučedníka. Zavírat z ohleduplnosti oři před nespravedlností, to je výchova k pokrytectví. A zvykat si kvůli viíuým ohledům potlačovat vlastni názory, to dělá z člověka zbabělce. Brát no sebe nakonec vinu za věci, které jsme nespáchali, to člověka nepozorovaně ponižuje, ie si jednoho krásného due sám o sobě mysli, že je mizera. Neslyšet uikdv ani ilovu povzbuzení, to připravuje o odvahu a sebejistotu. A brát na sebe následky chyb druhých lidí, to v člověku probouzí nenávist k lidem i k světovému pořádku.
Ve své osamělosti jsem již dosáhl, ie mohu rozhodovat sám
0 své duchovní dieté. Nemusím se dívat doma u svého sloha na nepřátele a mlčky poslouchat, jak pomlouvají všechno, čeho si vysoce, vážim. Nemusím poslouchat za svými dveřmi Kmihu, která ae mi hnusí, nemusím se dívat ani ua noviny s karikaturami svých přátel a sebe samého. Jsem svobodný i v tom, že nemusím číst knihy, kterými pohrdám, a chodil na výstavy a dívat sc na obrn-zv, které se mi nelíbí. Jedním slovem, vládnu svou duší alespoú v těch případech, kde jí vládnout mohu, mohu volit, co je sympatické a co nesympatické. Nikdy jsem nebyl tyran, ale vždycky jsem se snažil vyhnout se tyranizovaní, a to nomají tyrani rádi. Byl jsem vidy nepřítelem tyranů a to tyrani neodpouštějí.
Vždy jsem chtěl dál a výš, a proto jsem více v právu nci ti, kdo mě chtěli srazit dolů; proto j*rni také osaměl. 1'rviií, n.iě v osamělosti narazíme, jc účtování se sebou samým a se svou minulostí. Jc to pěkně zdlouhavá práce, úplně nová výchovu a člověk v ní musí překonat sám sebe. Ale poznávat sám sebe je studium nejvděčněji! a je možné. Samozřejmě, občas ne musíme xpolrhnoat na zrcadlo, zvláště pak na zrcadlu, v němž se vidíme
1 zezadu, protože jinak bychom se nikdy nedověděli, jak vypadají uušc záda.
To účtování jsem zahájil před deseti léty po seznámení s Bal-zacem. Při četbě jeho padesáti svazků jsem dlouho netušil, co se ve muč odehrává, přišel jsem ua to, až kdyi jsem dočetl. Tehdy jsem nasel sám sebe a mohl jsem přikročit k syntéze všech svých dniitrl nevyřešených životních protikladů. Ale tím, že jsem se díval na lidi jeho skřipcem, jsem se naučil vidřt život oběma očima, zatímco dříve jsem na uěj hledět jediným okem monoklu. A ten velký kouzelník mi nedaroval jen pouhou rezignaci, pokoru před osudem či náhodami, jež mě ušetřily zklamáni nejboršího druhu, ale vnutil mi tajně i jakési náboženství, které bych chtěl nazvat bezkoufcsuiin křesťanstvím. Pří toulkách, na nichž mne vedla Balzacova nika, při procházce jeho Lidskou komedií, na níž jsem se seznámil s jeho čtyřmi tisíci lidi (spočítal jc samozřejmě nějaký Němec'), jsem si připadal, jako bych žil jiný život, a kdyi jsem ji dočetl, zdálo se mi, jako bych prožíval dva životy. Ale z jeho pohledu na svět jsem získal nový pohled na vlastní život. A po prohrách a krizích jsem se nakonec zastavil u jakéhosi usmíření a utrpením, protože jsem současně poznal, jak bolest a smutek spaluji duševní špínu, jak zjemňují instinkty a city a jak dávají duši, která se vymanila ze zmučeného těla, mnohem vyšší schopnosti. Od toho okamžiku jsem bral kalich hořkosti jako medicínu a pokládal jsem za svou povinnost snášet všechno — kromě puuížcni a nesvobody!
Samota však činí člověka i mnohem snáze zranitelným a zatímco dříve jsem se mohl bránil utrpení brutalitou, byl jsem nyní mnohem vnímavější k bolestem druhých, doslova jsem fic stal kořistí vnčjšíck vlivů, i když ne vlivů špatných. Ty mne jen děsily a donutily mne, abych se stáhl ještě více do sebe. Proto vyhledávám ješti osamělejší procházky, na nichž potkávám jen prosté, neznámé lidi.
I í tři týdny jsem nepromluvil s jediným člověkem, můj hlas jakoby ochabl, ztratil zvuk a byl neslyšitelný. Když jsem pak tu dívku oslovil, nerozuměla, co říkám, a musel jsem slova několikrát opakovat. Zneklidněl jsem, prožíval j«cra samulu jako vyhnan-■tví a napadlo mne, že lidé se mnou nechtějí mluvit, kdyi jimi opovrhuji. A tak jsem vycházel až v podvečer. Nastoupil jsem do tramvaje jen proto, abych nul pocit, ie jsem s lidmi v jednom prostoru. Snažil jsem se vycĹil z jejich pohledů, jestli mne nenávidí, ale našel jsem v nich jen lhostejnost. Naslouchal jsem jejich rozhovorům, jako bych byl na návštěvě a měl právo podílet se na rozhovoru alespoň jako posluchač. Když byl vůz plný, dělalo mi dobře, kdyi jsem se mohl lokty dotknout jiné lidské bytosti.
Málokdy jsem nenáviděl, spíše naopak, ale od narozeni jsem se lidí bál. Má touha po společnosti byla tak veliká, že jsem se mohl stýkat s kýmkoliv a samotu jsem dříve pokládal za trest, což mohla být pravda. Vyptával jsem se přátel, kteří prožili vězení, v čem trest věznění vlastně vězí, a odpověď zněla: v samotě. Tentokrát jsem rlilěl bvt sáni, ale s tichou výhradou, že budu smět vyhledat přátele, budii-li mít chuť. Proč to neudělám? Nemohu, protože když stoupám po schodech — připadám si jako žebrák a u zvonku udělám čelem vzad. Když potom přijdu domů, jsem spokojen, zvláště když si představím, co bych tam asi vyslechl, kdybych do toho pokoje opravdu vkročil. A protože mé myšlenky nemohou táhnout ve stejném spřežení s druhými, dotýká se mne téměř každé slovo a i nejnevinnější slovíčko mi často připadá jako jízlivost.
Myslím, že je mi osudem přUouzeno být sám a ie mi to prospívá. Chtěl bych tomu věřit, nevěřit by bylo strašné. Jenže v samotě se múžn hlava rozskočit, co chvíli hrozí výbuchem, proto *e musím kontrolovat. Snažím se udržel rovnováhu mezi tím, co přijímám u co vydávám, každý den z ní musím něco vypsat a četbou do ní opčt něco vložit. Píši-li celý den, vznikne v ní večer zoufalá prázdnota. Mám dojem, že již nemám co říci a že je se mnou konce. A když celý den čtu, jsem tak přeplněn dojmy, ai se mi zdá, že musím puknout.
Dále musím také přesně rozdělit čas k spánku a bděni. Mnoho spánku unavuje tak jako máčeni, příliš málo spánku dráždí k hysterii.
Přes deu to jakžtakž jde, ale večery jsou zlé, protože vnímat uhasínající chod myšlenek je tak bolestivé jako vjem duchovního i tělesného rozkladu.
Káno, kdyi vstávám im> střízlivém večeru a prospané noci z postele, jc život skutečně plijemným požitkem. Je to, jako bych vstával z mrtvých. Všechny duševní schopnosti jsou obuovenv a DASpaná sila jako by se zmnohonásobila.
Když se potom vrátím domů a usednu k psacímu slolu, začnu zuovu žít. Síly, které jsem venku shromáždil, ať už z měliiěů disharmonických proudů nebo z harmonických kontaktů, mi teď slouží k rozličným účelům. Žiji— u iiji přepestrý život všech lidí, o nichž vyprávím. Jsem šťastný se šťastnými, zlý se zlými, dobrý s dobrými, vyklouznu ze své vlastní osobnosti a mluvím dětskými, ženskými i stařeckými ústy, jsem král i žebrák, jsem ten nej-vznešenéjší tyran i ten nejpoiiižov.mější, utlačovaný nepřítel tyranů. Mám všechny názory a vyznávám všechna náboženství, žiji ve všech epochách, sám jsem přestal existovat. To je stav, který mi dává nepopsatelný pocit štěstí.
Když tento pocit kolem poledne zmizí a psaní pro ten deu skončí, je mé vlastní bytí tak bolestné, ie se mi zdá, jako by s bli-žicíin se večerem mířilo k smrti. Večer jc nekonečné dlouhý. Jiní lidé se po celodenní práci rozptýlí rozhovorem, ale já nemám, * kým bych promluvil. Sevře mě ticho mlčení, pokouším se číst, ale nemohu. Procházím se po podlaze a dívám se na hodiny, kdy huile deset. Konečně přijde desátá.
Kdyi osvobodím tělo ze šatů, se všemi knoflíky, opasky a patenty, jako by má duše nabrala dech a cítila se volnější. A když se pak po orientálním umývání dostanu do postele, tu se mé bytí rozplyne: vůle k životu, 1: boji, k utkání přestane existoval. Touha po spánku se v mnohém podobá tužbě po smrti.
Nejdřívo však půlhodinku medituji, totiž čítáváni si podle •   nálady v modlitební knize. '
Jednou večer jsem šel kolem hezkého rubového bytu s velkými okny a za nimi j tem viděl... Zahlédl jsem tam nábytek a véci tak ze šedesátých let, zkřížené •« záclonami z let sedmdesátých a závěsy osmdesátých let u atolky z let devadesátých. V okuě stála skřííika z alabastru, zažloutlá jako slonová kost od lidského dechu, vzdechů, vinných par, tabákového kouře, skrinka, která není k potřebě ani k užitku a kterou kdosi uřítil za shromáždiště navštívenek. Byla to schránka na popel, která mohla stát na hrobě B jmény přicházejících a odcházejících přátel, živých a zemřelých příbuzných, zasnoubených a tenutých, křtěných a pohřbívaných. Na stěnách byla spousta portrétů, portréty všech dob a časů, hrdinové vo zbroji, učenci v parukách, duchovní s kněžským límcem. V jednom koutě (til před divanem hrací stůl a kolem něho gcděiv čtyři podivné postavy a hiáJy karty. Nemluvily, jejich rty ac nehýbaly. Tři z nich byli starci, jeden byl mladší. To byl jistě pán domu. Uprostřed pokoje feděla mladá fena obrácená k hráčům zády, skláněla se nad pletením. Pracovala usilovně, ale bez zájmu, jen jako by očko po očku nabírala čas, vteřiny odměřovala jehlicí. Nato pozvedla své dílo a prohlížela si je, jako by z něho chtěla jako a hodin vyčíst čas. Zahleděla se však za čas i za práci, hleděla do budoucnosti — a tu se její pohledy pustily dál, ven z okna kolem schránky na popel a venku ve ttuč »e setkaly s mými pohledy, «1« vidět je nemohly. Mčl jsem pocit, že ji znám, jako by ke muč promlouvala očima, ale samozřejmě to byl jen přelud. Jedna | muinii u stolu něco řekla. Žena odpověděla jen přikývnutím, ale ani hlavu neotočila a jako by ji vyrušili z myšlenek nebo jako by I nich něco vyzradila, sklonila hlavu ještě hlouběji nei předtím a její chronometr se znovu rozběhl. Nikdy jsem neviděl dlouhou chvíli, nudu a únavu ze života v tak kondenzované podobě jako v tom pokoji.
A já, který neznal nikdy nic jiného než stěhováni a cestováni, jsem si lisí v klidu vybavoval dojmy ze svého tuláckeho života a ty se proměnily v báseň, kterou jsem nazval Ahasverus.
Večery jsou stále delší, ale vim ze zkušenosti, že nesmím l vycházet, protože ulice a parky jsou zalidněny smutnými lidmi,, kteří nemohli odjet na venkov. Když šťastnější nyní vyklidili i nrjlepíí místa v městě, vplížila ac chudina z předměstí do uvolneného prostoru. To dodává městu vzbouřenecký ráz. a protože krása provází vždy bohatství, není to hezké představeni.
Jednoho nedělního večera, když jsem cítil, že můj úděl je totožný s údělem ubohých, jsem se rozhodl vyrazit M projiiJku, podívat ae na lid.
„Raději voh'm přece jen samotu!" řekl jsem si; a to bylo naposledy, co jsem si toho léta vyšel večer ven. A tak jsem opět sám vo své vlastni společnosti, kterou musím pečlivě střežit, abych zas* špatně neskončil.
Držím se doma a jsem klidný. Představuji si, že jsem unikl životním bouřím. Přál bych si být trochu starší, abych nevnímal svody života, a věřím, že nejhorší mám již za sebou.
Večer byl zádumčivý, ule klidný. Nepracoval jsem, jen tu a tam jsem zabloudil pohledem k ručičkám hodin. Konečně odbila devátá a já vzhlížel s hrůzou k poslední dlouhé hodině, která mi ještě zbývala. Připadala mi nekonečně dlouhá, nevěděl jsem, jak ji zkrátit. Samotu jsem si nezvolil, byla mi vnucena a led'jsem ji nenáviděl, byla uásiliin. Chtěl jsem jí uniknout, chtěl jsem poslouchat hudbu, něco od vels.ých mistrů, od toho nej většího, který celý život trpči... zatoužil jsem pn Beethovenovi a pokoušel jsem se rozeznět ve svém sluchu poslední větu jeho Měsíční sonáty, jež pro mne byla nejvyššim výruzem lidské touhy po svobodě, jakého uemohla dosáhnout žádná z básní slov!
Ahasver
Ahasvere, na cestu se výdeji Chop se rance, Itole své; osud tvůj osudem druhých není. tebe hrob neieká. Kolébku nutí jsi u svého zrodu, konce <e i neiioikúi, riini budeš šlapat bláto svila, nejedny boty unosil.
Však toni konči náhle, more před traky. -^lrWrere, teď zemi opustíš, a vieehno to, eo k sirotu tě poutávalo, jwií/nu-iiji oči tvé hluboko ta obzor.
Pohled" na těžké mraky
a na moře rozbouřené,
jak se převaluje v* vlnách,
na něm se noha neudrží,
v něm odpoiinku nedojdei.
Není dne a není noci, spánku ani buztnl,
nahoru dolů, hned sem u hned tam,
slylQ jen šumoí, skřípot, praskání
r lanoví, r trámech, v nýteeh, hřebech.
Představy zmizely, vzpomínky vyhasly, naděje odmítá přijmout viděné; musí žil přítomnu, přítomnu bolesti, bez smyslu, bez cíle, nesmyslnému jak otázka šílence, mrtvému jak kámen bez křesadla. Do šedé prázdnoty hledí poutník uvězněný na palubě, unaven zírá do hlubiny, jako by v pytli topen byl.
Znovu jo tu zima. nebe je šedivé a světlo přichází odspodu, od bílého sněhu na zemi. Samota barmouuje »c zdáulivou smrti přírody, ale i t»k je občas příliš těžká. Toužím po lidech, ak v samotě jsem tak zpřccillivčl. jako by má duše byla úplně obnažena, n právo řídit vlastní myšlenky a city mě tak rozmazUlo, že jen stěží snášim dotyk druhého člověka. Kdokobv M ke mně přiblíží se svou duchovní atmosférou, která pak působí i u« mou, mě doslova dusí.
Úplné jsem zapomněl na okno bez rulet, a když jsem si jc při- -pomúči a zvedl se, spatřil jsem v domě naproti přesně to, co jsem i očekával.
Seděl u stulu s chryzantémami, ona vedle nebo a oba se sta- • rali o dítě, které nepatřilo ani jednomu z uich. Byl to její synovec t a jediné dítě jejl sestry, vdovy. Skutečnost, ic jejich první láska l sc soustředila k dítěti, dodávala jejich vztahu od samého začátku i pečeť nesobeckosti a současně i zušlechťovala jejich city, jež sc t setkávaly v nevinné hytůjitcc. A co víc, říkal jsem si, její rozvinuté mateřské city mu dávuji již dnes jisloUi.
Občas se na sebe zadívali a zapomněli přitom na dítě. Zahleděli se do sebe s oním nepopsatelným výrazem dvou osamělých lidí, kteří se setkají a ziskuji jistotu, žc budou společně, ve dvou, bojoval proti samotě. Bylo zřejmé, že ještě nemysli ani na minulost, ani na véci příští, žili jen okamžiku a radovali se z požitku, že jsou si uablízku. „Seděl u jednoho stolu a dívat sc po celý život druhému do oči."
Byl jsem rád, žc jsem došel až sem, zuovu jsem sc mohl těšit ze štěstí druhých a nepocítil jsem přitom ani trošku lítosti, touhy nebo zbytečných obav. Opustil jsem mučirnu svého mládí a vracel jsem se domů do své samoty, k práci a k bojům.