Georg Trakl MELANCHOLIE VEČERA Les, který zahynuv se rozkládá — kol něho stíny jsou jak ohrada. Zvěř chvějíc se jde z úkrytů, co potok smýká se jen potichu a smáčí kapraď, staré balvany a v listech třpytí se jak stříbrný. Zas z černých jícnů slyšeti ho jest. Již planou snad i jiskry hvězd. V tmě niva zdá sc beztvará, ves, bažina i jezera, cos šálí tě jak plameny. Lesk po cestách se mihá studený. Lze vytušiti pohyb v nebesích, voj ptáků divokých se snuje v jih, v kraj jiný, krásný jako zahrada. Šum rákosin se zdvihá, upadá. ZIMNÍ SOUMRAK Maxovi von Esterlemu Černé nebe kovové se klene. Křížem rudý vichr žene večer vrány, vzteklé hlady, nad zsinalé nad zahrady. V mracích zmrzá paprsk bílý; z Satanových kleteb rozkroužíly let svůj ony černé vědmy, zřicují se v poetu sedmi. V shnilině, jež plna mdlobně sladké rosy, zobáky jich nehlesnouce kosí. Domy z němé blízkosti nás děsí. Plna světel divadla jsou, plesy. Chrámy, mosty, nemocnice v šerosvitu mají hrůzy líce. Mnohé prostěradlo krví poskvrněné, plachtou na průplavu vítr žene. RONDEL Rozteklo se zlato dnů, modré, hnědé barvy večera: mrtva sladkých fléten pastýřských jest hra, modrá, hnědé barvy večera, rozteklo se zlato dnů. V JESENI Slunečnice u plotu jsou rozsvíceny, choří tiše sedí v záři sluneční. V poli zpívajíce lopotí se ženy, zvonů klášterních hlas k tomu zní. Ptáci vyprávějí dálnou báji, zvonů klášterních hlas k tomu zní. Z dvorce sladké tóny houslí doléhají, šlapou dneska hnědé víno letošní. Člověk milé, radostné má chvíle. Šlapou dneska hnědé víno letošní. Dokořán jsou jizby umrlčí, a mile barvami je krášli světlo sluneční. MELANCHOLIE Stíny modravé. Vy temné zornice, jež tu jdouce, upíráte na mne pohled dlouhý. Kytar zvuky jeseň provázejí přesladce v sadě, rozpuštěny v hnědé louhy. Smrti vážnou zachmuřelost chystají ruce nymfy, z rudých prsů žízeň hasí rtové zpráchnivělí, v černých louzích smýkají slunce-jinocha se vlhké, kadeřavé vlasy. ODPOLEDNI N A S E P T Á N O Slunce v podzimních cínech bledne, s větví padá plodů nach; |>okoj v modrých prostorárh. Dlouhé, dlouhé odpoledne. Cinká umíráček kovový; bílé zvíře unaveno klesá, hnědých dívek drsné písně z lesa nezní, zavály jsou v listoví. O barvách si dumá Boží čelo, cítí měkká křídla šílenství. Stínové se otáčejí na kopci, hnití černě kolo jejich ověnčilo. Soumrak plný pokoje a vína; kytary se roztěkají truchlivé. Navracíš se k milé lampě své, jak když duše v snách se rozpomíná. DĚTSTVÍ Pln plodu černý bez; tiše přebývalo dětství v modré sluji. O zaniklé stezce, kde nyní hnědavá svistí planá tráva, dumá pokojné větvoví; šumot listů týž jest, zní-li modrá voda v skále. Líbezný je nářek kosův. Pastvec bez hlesu jde za sluncem, jež s podzimního pahorku se kotálí. Modrý okamžik již není než duší. Na okraji lesa zjevuje se plachá zvěř, a pokojný na dně odpočívají staré zvony ■ temné dvorce. Nábožněji znáš smysl tmavých let, chládek a jeseň v osamělých jizbách; a v svaté modři se rozléhají zářící kročejc. Tiše drnká otevřené okno; v slzy dojímá pohled na zřícený hřbitov na pahorku, vzpomínka vyprávěných legend; ale občas rozzáří se duše. pomní-li radostných lidí, temně zlatých dní jara. ZIMNÍ VEČER Zříš-li v okně sněhu chvění, klekání se rozčeří, mnozí jdou již k večeři, pořádek jest po stavení. Leckdo, unaviv se za dne, temnou stezkou najde vrata. Milostí strom pln je zlata, květů z země šťávy chladné. Tiše vchází putující; bolest v kámen mění práh. Zazáří v tom úběl, nach, chléb a víno ve světnici. Podzimní duše Pokřik lovců, krev a psi; kříž kraluje hnědým stráním, rybník tiše slepne za ním, jestřáb břeskně halasí. Za strništěm stezka v tmě a tam teskní ticho soví; čisté nebe ve větvoví; potok teče malátně. Zvěř a ryby zastře šlář. Modrá duše, dálky siné urvaly nám milé, jiné. Večer střídá smysl, tvář. Chléb a víno života, ve tvé dlaně, Bože tichý, vkládá člověk smrt, své hříchy, rudé viny, trýzní sta. Zasmušilost Světabol odpolednem nese strach. Chýše se řítí zhnědlou zahrádkou. Světélka na spáleném hnoji žhnou, dva spáči domů kráčí v mlžných snách. Na suché louce dítě skotačí, hraje si, v černých očích divný lesk. V houštinách stéká zlato, žal a stesk. Ve větru starý muž se otáčí. Večer se znovu stávám kořistí, můj bídný osud Saturn ovládá. Pes couvá za strom, strach jej opřádá, v černi se kývá nebe bez listí. Potokem rybky rychle proklouzly v místech, kde leží mrtvý kamarád; pohladí jeho ruku, tělo, šat. V pokojích světlo stíny vykouzlí. Klid a mlčeni Pastýři pohřbili slunce v holém lese. V žíněné síti vytáhl rybář měsíc z mrznoucí tůně. V modrém křišťálu přebývá bledý člověk, tvář opřenou o své hvězdy; anebo sklání hlavu v purpurovém spánku. Stále však dojímá černý let ptáků přihlížejícího, svatost modrých květů, blízké ticho myslí cosi zapomenutého, vyhaslé anděly. Znovu se čelo stmívá v měsíčném kamení; zářivý jinoch sestra se zjevuje v podzimu a v černém trouchnivění. Oněmělým Ó, to šílenství velkého města, když večer u černé zdi zírají stromy zmrzačené, ze stříbrné masky hledí duch zla; světlo magnetickým bičem vyhání kamennou noc. Ó, vy večerních zvonů tóny propadlé. Děvka, jež v ledové hrůze rodí mrtvé dítě. Zuřivě boží hněv šlehá čelo posedlého, purpurová nákaza, zelené oči, jež rozbíjí hlad. O, to úděsné chechtání zlata. V jeskyni temné však tiše krvácí němější lidství, z tvrdých kovů přetavuje spásonosnou hlavu.