Studijní text: Tradiční lidová kultura a její pozice v moderní společnosti

Od dob romantického zájmu o lidovou kulturu venkova na počátku 19. století se dá v evropském prostředí vysledovat stále větší zájem o její projevy, jež postupně měnily či zcela ztrácely svou v každodenním životě člověka.

V českém prostoru měla klíčový význam Národopisná výstava českoslovanská, která se konala v roce 1895 v Praze a která nejenom stála u zrodu vědeckého národopisu, ale zejména u vnímání tradiční lidové kultury jako kultury národní. Výzva k uspořádání výstavy byla vydána v roce 1891. Její příprava vedla ke sběratelské činnost, zakládaly se národopisné odbory v jednotlivých regionech, instalovaly se místní výstavy. Živá vystoupení na výstavě vedla i v následujících letech k podobným akcím a vzniku tzv. národopisných rokům, které můžeme vnímat jako počátky folklorního hnutí a festivalů (Moravský rok v Brně v roce 1914, Valašský rok v Rožnově pod Radhoštěm v roce 1925 ad.).

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla lidová kultura podporována osvětovými organizacemi – státní podpora. Oblast lidové kultury se dostávala i do zájmu politických stran (Agrární strana, přejmenovaná na Republikánskou stranu československého venkova). V meziválečném období se rozrůstala činnost tzv. krúžků, a to jak ve městech, tak na venkově.

Po druhé světové válce, resp. po roce 1948, vstoupila lidová kultura do zcela nových společenských kontextů, začalo se rozvíjet folklorní hnutí pod tlakem komunistické ideologie, vypjatý byl zejména přelom 40. a 50. let 20. století – tzv. nová tvorba (ve formách lidových projevů zcela novodobý obsah), aktivismus (např. na 1. celostátní spartakiádě v roce 1955 Veselice krojových skupin, které se zúčastnilo 12 000 účinkujících).

Konec 50. let 20. století přinesl reflexi tohoto období, o kterém se hovoří jako o tíze folkloru (Vladimír Mináč, 1958). Nastal návrat k původním tradicím lidové kultury, rozvíjela se umělecká činnost na scéně, osvětové instituce podporovaly odborné zpracování a udržování tradic, kromě souborů městského typu vznikaly venkovské folklorní skupiny ad.

Od 60. let 20. století se v etnologii v teoretické rovině začala rozvíjet problematika folklorismu; němečtí badatelé Hans Moser (1903–1990) – "zprostředkování a předvádění lidové kultury z druhé ruky", Walter Wiora (1903–1997) – "druhá existence folkloru", Hermann Bausinger (1926) – "používání folkloru mimo své původní prostředí s novými funkcemi a s novým cílem".

Folklorismus čerpá z lidové tradice inspiruje se jí, rekonstruuje či napodobuje.

V rámci folklorismu můžeme hovořit o folklorismu hudebním, tanečním, slovesném, výtvarném. Pro tuto oblast se objevují i další termíny, např. etnokulturní tradice (viz Tradice a problematika venkovské kultury).

Kulturní dědictví – soubor hodnot shromažďovaných, uchovávaných a předávaných z generace na generaci. Zahrnuje projevy hmotné (materiální) a nehmotné (nemateriální) kultury. Kulturní dědictví je základem kulturní identity.