JAN KLIMENT
MAĎARSKÝ „KOLOTOČ" -PŘÍKLAD FILMOVÉHO UMĚNÍ
Maďarská kinematografie soustřeďuje poslední dobou na sebe pozornostnejenom u nás, ale i v zahraničí. Proto, že maďarští filmoví umělci prorazili — zdá se — začarovaný kruh, v němž v posledních letech ustrnulo filmové umění, a začali natáčet filmy pozoruhodné, dobré. Poněvadž pak jich nenatočili jen jeden nebo dva, nýbrž hned najednou celou sérii, nutí to k zamyšlení nad otázkou í proč tomu tak je?
Už při velmi povrchním pohledu bije do očí, že maďarští umělci sahají v těchto filmech po námětech ze současného života prostých lidí. Dále je nápadné, že jde o filmy nebarevné, a nejvíc nápadné je to, že náměty těchto filmů postrádají onu všeobecnost, která odsuzuje filmové umění k ilustrování problémů, k natáčení thematiky místo the-mat, k natáčení otázek, místo příběhů živých lidí. Maďarské filmy poslední doby (od „Posledních hodin" až po „Deštivý večer") si neberou na mušku světoborná the-mata, nýbrž vidí, že film nelze beztrestně přecpat vším dohromady. Nesnaží se dostat do jednoho filmu všechno — i když to je všechno potřebné a pravdivé. Maďarští filmaři objevili — zdá se — že film musí mít jednu hlavní myšlenku, pokud možno prostou, a že hlavně musí být uměleckým dílem o člověku, o živé postavě, která pak musí mít ve filmu čas a možnost skutečné žít, projevit se, ne jen zaujímat postoj k těm a těm otázkám doby, byť by šlo o otázky sebedůle-žitější, nebo se jen vyvíjet podle předem daného schématu.
Nový maďarský film „Kolotoč" je toho dalším jásavým a přesvědčivým důkazem. Jen si uvědomme, že to je film ze současné maďarské vesnice,kde se—jako u nás — vede velký boj o socialistickou družstevní cestu, o přechod na společnou velkovýrobu, kde se vede urputný boj nového se starým, boj proti třídnímu nepříteli, že tu jde o překonávání mocného působení přežitků minula, že je to film z prostředí, kde je tisíce a tisíce otázek, jedna závažnější než druhá. Jen si uvědomme, jak těžké, j e to pole pro filmové umění, jak jednoduché je sklouznout do schematismu, do bujných vod naoktrojované ideovosti, to znamená do vod lákajících a strhujících, ohrožujících autora filmu právě tou přemírou nutných problémů, které se mu vnucují a jejichž bezodkladnost nemůže odsunout stranou, je-li poctivým občanem lidové demokracie. Jen si uvědomme, jak se tu nabízí dokonce i úskalí polopatistické instrukčnosti a didaktičnosti, které se doká-
zalo vloudit (nebo které bylo vlouzeno) příklad do naší veselohry z vesnice „Usi vá zem". A tomu všemu se dokázali aui „Kolotoče" vyhnout. To všechno dok; porazit na hlavu a zvítězit.
v Kde je kořen, z něhož pramenilo toto tězství? Podle mého názoru je ve dvou hl nich příčinách. První z nich je z oblasti mětové: autoři filmu dokázali vytvořit ne o vesnické thematice, ale o lidech, o jejicl životě. Druhá je v tom, že o tom natočili Jiřin
^Zamysleme se nejdříve nad první z těchtt příčin úspěchu. Příběh mladé lásky překráS' né prosté dívky Mari a mladého Máté, to ji příběh pravdivý, prastarý a vždy nový, příběh opakující nesmrtelnou lásku Romea i Julie, vzrušující hluboce každého citlivéhc diváka právě svou pravdivostí a prostotou Láska dvou mladých lidí naráží na překážky, A právě v tom, na jaké překážky naráží, právě v tom je pravdivost i hluboká lidskost a přesvědčivost díla. Protože to je film o dnešních maďarských lidech z dnešní maďarskí vesnice, naráží také láska těchto lidí na překážky, které se právě tam dnes vyskytují. A^ tady se stává film účinným pomocníkem přerodu dnešní maďarské vesnice. Prostřednictvím zaujetí diváka, tím že ho chytne za srdce a dojme, působí pak pravdivou logikou okolností tak, že si divák nemůže nepřát změnit dnešní stav k lepšímu, že nemůže nechtít pomáhat všem podobným Mari a Máté, všem dnešním Romeům a Juliím, aby dokázali překážky překonávat, aby dokázali a měli možnost vybojovat si své štěstí. Film nehovoří o přežitcích v hlavách lidí. Ale jako umělecké dílo staví nám před oči lidi, v jejichž jednání se právě jejich zaostalé myšleni projevuje. A nám nechává, abychom soudili, abychom se sami postavili na stranu práva a pravdy. V tom je také důvěra autorů filmu „Kolotoč" k nám jako k divákům, v tom je také kouzlo účinnosti jejich nepolo-patistické a nedidaktické methody. Cožpak by mohl někdo nepřát Mari, aby dostala svého chlapce, kterého miluje z celého srdce, a za kterého někdy už už zapomíná bojovat, zavalena okolím, ve kterém bez své viny musí žít? Vždyť právě v tom je na příklad napína-vost, poutavost filmu, že sledujeme vášnivě, s celým osobním zaujetím, zda se Mari dokáže vymanit z pout minulosti, kterými ji opřádá neprobuzené nazírání především jejího otce. A přitom její otec, to není nějaký zlý, odpuzující člověk. Vždyť víme, co ho přivedlo k tomuto nazírání, že to byl nesmírně těžký život, v němž mu nikdy nikdo nepo-
Mari Torocsiková v hlavni ženské roli maďarského filmu „Kolotoč" (scénář Zoltán Fábry a László Nádasi, režie Zoltán Fábry)
dal pomocnou ruku, v němž měl vždy jen to^, co sám vydřel doslova v potu své tváře. Proč má starý István Pataki, Marin otec, věřit všemu tomu novému, co přináší ssebou družstevní způsob života, když vidí kolem sebe nedokonalosti? Nedovede rozeznat, že to jsou nedokonalosti růstu. Jak by to měl umět rozeznat? Vždyť jeho celý minulý život musil poznamenat a poznamenal jeho nazíráni, jeho způsob chápání. A jak bychom nechápali defaitistickou filosofii Mariny matky, filosofii resignace a neodporování osudu, filosofii neprorážení zdi hlavou? Vždyť i tuto filosofii utvářel život. Ten život, který ukázal vždycky vějičku štěstí, aby pak místo ní podstrčil dřinu všedního trápení. Kapitalismus, to zdaleka není minulost dávno zažehnaná. Kapitalismus se lidem zaryl do duší. Je to logické. Není možné, aby tomu bylo jinak. A jedině vlastní zkušenost, získaná dokonce někdy proti vlastní vůli, dokáže změnit takový zažraný názor.
Tohle všechno a mnohem, mnohem víc, říká film „Kolotoč". Neříká to však jako these.Tohle všechno si člověk při jeho zhlédnutí uvědomuje, o tom a o mnohém jiném pře-
mýšlí, když film skončí, aby před naším vnitřním zrakem nechal odvíjet nekonečnou cívku filmu vlastních myšlenek. A to všechno se mu daří právě jedině proto, že nám nepředkládá neslanou nemastnou omáčku a odvar všeobecně známých nebo uznávaných thesí, nýbrž proto, že nás zavádí přímo do života. Film „Kolotoč" není film o thematice, nýbrž o lidech, V tom je jeho nesporná zásluha, proto nám přirůstá k srdci. Je to film prostinký a přitom složitý, jako je prostý a složitý každý den života každého Z nás. Nevymýšlí si žádné mimořádné situace, neomračuje nás žádnými zvraty a efekty. Činí nás svědky — bohužel jen svědky, protože často bychom si přáli během jeho promítání moci zasáhnout do děje, jako zasahují děti, když volají na své kašpár-kovské hrdiny a upozorňují je na nebezpečí, které loutka na scéně nevidí. Činí nás tedy svědky obyčejné události a rozvoje této události, činí nás svědky historie jedné mladé lásky až k svobodnému závěrečnému vydýchnutí nad tím, že se dobrá věc podařila, jako si obdobně vydychujeme vždy znovu při závěru „Prodané nevěsty".
450
451
V současné světové kinematografii to nevypadá nejlépe s otázkou námětů a scénářů. Poukázali na to správně účastnici letošního festivalu v Cannes. Promluvila o tom ostatně nejvýmluvněji sama ta skutečnost, |e v Cannes získaly hlavní ceny filmy nehrané, dokumenty a snímky podobného druhu. Jestliže ani maďarský „Kolotoč" nezískal ocenění v Cannes, nedívejme se na to příliš černě. Vždyť nedošel uznání ani nový film Vittoria De Sicy „Střecha", Zajímavé ostatně je, že někteří kritikové při předběžném tipováni, které je v Cannes oblíbené, vysoko vyzdvihovali právě „Kolotoč", a že na příklad ĽHumanité napsala s lítostí, že si tento maďarský film rozhodně zasluhoval cenu. Vždyť její kritik zařadil „Kolotoč" mezi nejvátší události festivalu spolu s Jutkevičovým „Othellem", De Sicovou „Střechou", „Červeným balónkem" režiséra A. Lamorisse, tvůrce kouzelné ,;Bílé hřívy" a Clouzotovým filmem „Le mystěre de Picasso" („Picassovo tajemství"). Vraťme se však ke zjištěni, ke kterému došli členové naší delegace stejně jako západní novináři, že totiž situace současného filmového dramatu, situace námětová a scénáristická, je neutěšená v celém světě. Zdá se, že cesta „Kolotoče" je cestou z této vleklé filmové choroby. Je to cesta prostého příběhu ze skutečného života, je to cesta ztvárnění skutečných (ovšemže ne jen kopírovaných, nýbrž umělecky umocněných) lidských osudů. Kinematografie v celém světě hledá zázračné léky. Objevuje je tu v barevnosti fotografie, tu v rozšiřováni plátna, v pokusech s plastickým filmem, ve stereofonním zvuku. Aniž bych chtěl tyto technické novosti podceňovat, domnívám se, že cesta filmového umění vpřed nevede tudy. Nebo alespoň ne především a určitě ne jenom tudy. Jsem přesvědčen, a příklad „Kolotoče" o tom znovu svědčí, že cesta filmového umění vpřed vede přes zlepšování, prohlubování a zlidšťování námětu, přes obsah a nalezení jemu odpovídající skutečně filmové formy. Přitom nemusí být film nijak honosný ani nákladný, jako jím skutečně není také v našem případě „Kolotoč". Jde přece o film nebarevný, tedy klasicky černobílý, o film na normální formát, bez stereofonního zvuku a ostatních technických vymožeností. Jeho působivost však je v jeho námětu, v tom, jak je tento námět podchycen, vyložen a zpracován ve scénáři a potom v tom, jak je tento scénář reali-sován.
Všimněme si proto nyní aspoň několika slovy této stránky realisace filmu. Doporučuji každému, kdo se zajímá o filmovou stránku kteréhokoli zahraničního filmu, zkušenost s titulkovou listinou. To je překlad titulků, které provázejí film v našich kinech. Překladatel seřadí titulky za sebe, jak se objevují na plátně. Dělá to obvykle několik listů papíru, na nichž je prostě chronologicky seřazen překlad všeho toho, co se ve filmu
říká. Tato titulková listina nemá levou stranu jako scénář. Není tu popis obrazu. A tu] je zajímavé: vyčtete-li z pouhého překladu titulků přesně situaci, všechno, co se ve filmu děje — je to špatné. V případě několika posledních maďarských filmů a v případě ,,Kolotoče" úplně markantné nevyčtete z této listiny nic. To proto, že váha filmu není v tom, co se v něm mluví, nýbrž v tom, co se I v něm vidí. A to je pro film znamenité. To mu slouží ke zdraví. Taková zkušenost z četby titulkové listiny svědčí o tom, ze film je vytvořen s filmovou představivostí, že v něm jsou scény filmově viděné, že scénář je stavěn jako podklad právě pro film a pro nic jiného. Je dnes bohužel běžné, že odcházejíce Z kina si můžeme položit otázku: a proč to natáčeli? Proč to autor raději nenapsal jako povídku, nebo proč se to raději nehraje na divadle? Jen málokdy — a to je právě průvodní zjev onoho něčeho nezdravého v současné kinematografii celého světa — si odpovíme, že to musil prostě být právě film, že tento námět musil být natočen právě jako film. V případě „Kolotoče" tomu tak je a y tom je jedno z dalších, snad nejvýznamněj-ších tajemství jeho úspěchu.
Dokonce titulková listina svědčí í o tom, I že tvůrci „Kolotoče" dokázali zapojit někdy i slovo do filmu funkčně jen jako ilustrační faktor. To platí na příklad hned v úvodní scéně na trhu. A řekli-li jsme již tolik, všimněme si nyní několika klíčových scén, jak následují ve filmu za sebou, abychom si na nich dokázali pravdivost těchto názorů.
Tak hned exposice filmu nás zavádí na lidovou veselici, na výroční trh, jakousi pouť,' Atmosféru tu nevytváří jen obraz a zvuky, ale i střídání krátkých záběrů s útržky rozhovorů, které jsou sice samy o sobě srozumitelné, které však pro svou útržkovitost každý i zvlášť nedávají vlastně smysl, ale které společně jeden vedle druhého se skládají v mocně působící obraz, vtahující nás okamžitě do filmu jako přímé účastníky. Od prvního záběru filmu věříme. Snad tyto záběry připomenou někomu záběry z českého filmu režiséra Radoka „Divotvorný klobouk". Taká tam byla natočena podobná atmosféra s použitím všech kouzel filmu, s mocnou a rozvinutou režijní fantasií. Proti atmosféře pouti Z Radokova filmu je však atmosféra trhu v „Kolotoči" jednotněji spjatá s celým filmem, je logičtější, nepůsobí dojmem schválnosti.
Zde, na trhu, dojde k jedné z nejkrásněj-ších událostí, a to jak obsahově, tak způsobem, jakým ji dovedli tvůrci filmu v čele s režisérem Zoltánem Fábrim vyjádřit a ztvárnit. (Ovšem nezapomínejme, že Fábri je režisérem na příklad filmu „Pro 14 životů",) Máté a Mari se svezou na řetízkovém kolotoči, Nic víc, ale také nic méně. A jediná slova při tom zazní: „Letíme, Mari!" Co však je v těch slovech. Co je v celé té scéně, kdy dva Zamilovaní lidé skutečně letí volní jako ptáci,
odpoutaní od světa, který zbraňuje jejich lásce. Kameramanský jsou to skutečné hody. Kolik umění se tu spojilo u všech tvůrců této mocné scény, aby vyšel výsledek tak nenásilný, tak prostinký, tak zdánlivě obyčejný, nevtíravý!
Tvůrci filmu „Kolotoč" neváhali. Ve filmu se střídá odvážně různé tempo. Zatím co scéna na kolotoči, o které byla řeč, se vyznačuje přímo rozeviátostí, podporována jak skvělým hereckým projevem, tak i vynikající hudbou,skončí nárazem na realitu života, probuzením ze snu, které předznamenává opět 1 i v tempu. Vezměme jen jednu z dalších . Mari jde blátivou cestou do družstva, é jí dohoní na voze a vezme na kozlík. :h cesta, toto jejich setkání, v tom se na v obraze, v herecké akci, v celé atmo-odehrává střetnutí odvážného mladíka é, odhodlaného za své lidské štěstí bojo-se zakřiknutou Mari, která přes svou ku k Máté by snad v tomto okamžiku hla podlehnout rodičům, hlavně otci, a řlit k sňatku s tím, jehož jí vybral zcela llácky spekulačně, se Sándorem Farka-. A opět, jako ve vzpomenuté scéně hrál otoč, rozmazané pozadí, viděné jakoby na létajícího v závratné rychlosti, hraje ^ neútěšnost blátivé cesty, atmosféra ijiny, celý obraz.
Znovu se ve filmu objeví obdoba scény olotoče. To když na jedné svatbě vezme äté svou Mari do kola, dokonce před oči-1 toho, komu ji otec slíbil. Mladá dvojice víří sálem a opět tu je ono opojení z od-outání, ono vrcholné štěstí, které se zmocní tri, onen pocit letu. A opět náraz, opět lita tvrdé všednosti, připomenutá v nej-ně vhodný okamžik Mariným otcem, ipeme, aniž by nám to někdo ve filmu vy-al, aniž by nás podceňoval natolik, aby to musil podávat po lopatě, že tento uhý náraz, toto druhé násilné vystřízlivění, 'uje mladičkou Mari v někoho kvalita-iií odlišného, od koho budeme moci oče-it přece jen vzpouru, když potom dojde k zprvu nesmělému oji, zakončenému v hádce tím, že otec' ;vé dceři v návalu vzteku hodí sekyrou, iri se vzbouří. Beze scén, bez hysterie, tak [to odpovídá její povaze, odchází z domu. sleduje opět jedna z nejlepších scén, opět 1 ze scén klíčových. Mari se setká s Máté ileznični trati. Nejprve odmítá jeho pomoc, odmítá jeho ruku k společnému boji za
svéštěstí. Mari myslí,že už je na všechno příliš pozdě. Vzbouřila se, ale nemá už sil jít dál. A potom, aniž by si oba mladí mnoho říkali, tak jak se to děje opravdu ve všedním životě, najdou se jejich ruce, aby ve vzájemném dotyku osvědčily, že patří k sobě. Kolik lyriky, kolik poesie prostého člověka je v těchto několika záběrech.
Závěrečná sekvence na dvorku hospodářství Marina otce pak je přímo vzornou ukázkou filmového uměni. Mluví se tu nejvýš úsporně. Filmovým střihem, záběry kamery, střídáním záběrů a střídáním délky těchto záběrů dociluje režisér stálého stupňování napětí. Ve scéně Marina otce a odmítnutého ženicha Sándora jako by se bouřkové mraky stále víc zatahovaly. Jen jen uhodit. A potom přece jen neuhodí a Sándor kapituluje. Dochází k poslednímu střetnutí mezi Máté a Mariným otcem. Pár vět, na které ostatně otec skorém neodpovídá. Jen pilou řeže a podle rychlosti, s jakou řeže dřevo, podle zámlk v práci — mimochodem, jak dokonale dovedl v této scéně vyjádřit scénárista, a hlavně pak režisér spoiu s hercem psychologii vesnického pracujícího člověka — sledujeme vývoj situace, sledujeme, nač starý Pataki myslí. A když v závěru Máté po vyhraném boji při cestě do chléva klukovsky poskočí z radosti, nemůže být v kině diváka, jemuž by stejně radostně neposkočilo srdce. Až k této filmové tečce dokázal režisér dovést svůj film, který si zaslouží jako málokterý tohoto označení. Ano, největší síla díla režiséra Z. Fábriho „Kolotoč" je v tom, že to je právě a beze zbytku FILM!
Co dodat závěrem? Antonín Liehm řekl při besedě filmových novinářů v rozhlase, že mu „Kolotoč" připomíná díla nesmrtelného mistra kinematografie Ejzenštejna. Nechci se hádat o slova nebo o přirovnání. Někomu možná připomene něco jiného, rukopis některého jiného velkého mistra. Hlavní však podle mého názoru je, že Fábriho ,,Kolotoč" dokázal platnost čistoty filmové poesie, poesie naprosto realistické, a že v tom navazuje na nejlepší maďarskou tradici „Pídě země". U nás se dnes často v souvislosti s novými maďarskými filmy hovoří o italském neorealistickém vzoru. Jisté je, že se maďarští filmoví umělci dokázali poučit z toho nej-lepšího, co v italské neorealistické škole našli. „Kolotoč" však dokazuje, že jdou svou vlastní cestou, protože „Kolotoč" je výrazně národní film právě maďarský.