Geopolitické proměny středověké Evropy


Hranici světa staré římské říše tvořil limes romanus, linie měst, vojenských táborů, stanic a
pevnůstek, která oddělovala poměrně rychle se christianizující svět Říma od barbarika, chladné země
plné hlubokých lesů a zrádných močálů na severu a východě.  Germánské kmeny (Kimbrové, Teutoni,
Chaukové, Cheruskové, Brukterové, Markomani, Kvádové) a východnější Dákové ovšem s říší někdy
bojovaly, jindy se zase přátelily, mnoho důvěry bychom však na obou stranách nenalezli. Někteří se
již usazovali na římském území jako foederati, tedy spojenci.

V roce 376 se dostaly k důstojníkům podunajských legií první zprávy, že celý svět za limitem,
všechny kmeny na území, jež bychom mohli vymezit řekou Tisou a severními okraji Černého moře, jsou
v pohybu. Vyděsil je prý jakýsi divoký lid a oni v panice opouštějí své domovy. Tím divokým,
krvelačným lidem byli kočovní Hunové. Porobili si nejdříve kočovné Alany (nejspíše íránského
původu) a s nimi pak zaútočili krátce po roce 370 na rozsáhlé ostrogótské království, které se se
krátkou dobu rozprostíralo od Donu k Dněstru a od Pripjaťských bažin (ano, na jejich jižním okraji
dnes leží Černobyl) až k Černému moři. Ostrogótské vojsko vedené králi Ermanarichem, Vithimirem a
Viderichem utrpělo řadu porážek a nakonec se germánští Ostrogóti, jejichž domovinou byla severní
Evropa, poddali Hunům a ustoupili směrem na západ, za Dněstr. Tam, se rozkládalo království
Vizigótů, jimž vládl Athanarich, který se sice pokusil Huny zastavit, jeho vlastní lidé však začali
ustupovat na území říše. Nakonec se však Vizigóti s Huny spojili a zvítězili v bitvě u Adrianopole;
padl v ní mj. římský císař Valens. Zdá se také, že již tehdy obsadili Hunové značnou část Panonie.

Barbarské, z  velké části germánské kmeny, kterým začala být těsná jejich severská domovina u
Baltského moře, začali hledat nová sídla v jihoruských stepích, disponovali značným lidským
potenciálem, houževnatostí a mobilitou, již získali především díky sblížení s nomádskou, jezdeckou
kulturou. Vizigóti pak v závěrečných letech 4. století protáhli Řeckem – vstoupili dokonce až na
Peloponés – a nakonec napadli a vyplenili roku 410 pod Alarichovým vedením Řím. Po dohodě s Římany
se usadili v jižní Francii, kde založili království tolosánské (podle města Tolosa – dnešní
Toulouse). Ve druhé polovině 5. století za krále Euricha ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov.
Na počátku 6. století je však z většiny území Galie vytlačili Frankové, konkrétně zakladatel jejich
moci Chlodvík (Chlodovech, francouzsky Clovis), jak výstižně charakterizoval Isidor ze Sevilly:
„Regnum Tolosanum destructum est“ Vizigóti udrželi po nějaký čas svůj vliv jen na úzkém pruhu u
pobřeží Středozemního moře nazývaném Septimánie (dnes dolní Languedoc). Jejich říše se sídlem
v Toledu zaujímala téměř celou Hispánii, krom severozápadu, kam byl zatlačen jiný germánský kmen,
Svébové. Ti přišli na poloostrov ještě předtím společně s Vandaly.

Hunové, jak již bylo řečeno, se usadili v panonské pustě. Na samém počátku 5. století podnikli
tažení směrem na západ a před nimi ustupovali další germánské kmeny, mezi nimi i Burgundové. Ti se
usadili jako foederati roku 413 na levém břehu středního toku Rýna, kde založili království
s centrem ve Wormsu (Wormatia).  Po dvaceti letech jim však začalo být těsno a tak v roce 435 pod
vedením krále Gundahara napadli Římany. Nejdříve je však rozdrtil římský vojevůdce Aetius a zřejmě
také na jeho popud zaútočili na Burgundy o dva roky později Hunové. Výsledek byl strašlivý, většina
národa včetně krále byla pobita. Burgundové, kteří přežili, se usadili v Savojsku; jejich novým
střediskem se stal Lyon. Zničení krátkou dobu trvajícího burgundského království na Rýnu se stalo
historickým podkladem Písně o Nibelunzích a několika dalších germánských a severských skladeb.

Nový rozmach Hunů nastal ve druhé čtvrtině 5. století, kdy se jim do čela staví Attila, který si
vyslouží v krátké době nechvalnou pověst a přezdívku Bič boží. Nejdříve znepokojuje, podobně jako
předtím jeho strýc Rua,  východořímskou říši – říše se mezitím v roce 395 rozdělila na západní a
východní – pak se ale obrací na západ.  Připomeňme ještě, že po strýcově smrti roku 434 vládl
Attila společně se svým starším bratrem Bledou, v roce 445 jej však zavraždil. Na konci 40. let
uzavírá Attila s východními Římany mír; hranice už dávno nevede po Dunaji. V roce 450 Attila
připravuje tažení na Západ, zván částí ripuárských Franků a římskou princeznou Honorií. Attilovo
vojsko však, čítající několik desítek tisíc mužů, nezamíří proti Římu či sídelní Ravenně, nýbrž
proti Vizigótům v Galii.  Říman Aetius diponující jen nevelkým vojskem složeným z pomocných oddílů,
bez legionářů, se spojí se svým dosavadním nepřítelem, Vizigótem Thedodorichem (pozor, neplést
s pozdějším stejnojmenným ostrogótským panovníkem s přízviskem Veliký), a postaví se někdy kolem
20. června 451 na Katalaunských polích – zřejmě se tak označovala celá Champagne – Attilovi. Snad
šlo o místo vzdálené asi 5 mil od Troyes.  Hunové pod náporem vizigótsko-alansko-francko-římského
vojska ztratili pole a opevnili se ve svém táboře. Druhý den se je vizigótský vůdce, syn
Theodoricha, který v bitvě padl, jménem Thorismund chystal zničit, Aetius, který kdysi u Hunů
pobýval a poté s nimi spolupracoval, však takový vývoj zvrátil. Attila dostal šanci uniknout.
Vděčný však nebyl, neboť následujícího roku vpadl do severní Itálie, přičemž zničil kvetoucí město
Akvileju. Od útoku na Řím odvrátilo Attilu poselstvo, jež vedl papež Lev I. Tahle příhoda se stala
slavnou dík četným vyobrazením, z nichž nejdramatičtěji působí zpracování barokní od Bernadina
Nocchiho a Giovanniho Volpata. V roce  453 Attila umírá; spíše než zavražděn novomanželkou, jak
tvrdila mladší podání,  se udusil v opilosti.

Na Katalaunských polích bojovali Ostrogóti na straně Attilově proti svým příbuzným Vizigótům. Po
neúspěšném pokusu o průnik do severní Itálie na počátku 5. století zůstávali ve svých sídlech
v Panonii. V 80. letech 5. století protáhli ničivě Balkánem a pod vedením Theodoricha Velikého (s
podporou Byzantinců) napadli Itálii, kde zničili panství, jež si zde vybudoval Odoakar. Tento
příslušník germánského kmene Skirů v roce 476 sesadil posledního císaře Romula Augustula a  sám se
považoval za jakéhosi náměstka císařů v Itálii. Theodorich se v roce 493 usídlil v Ravenně a jeho
říše se vyznačovala klidnou koexistencí starého římského i nového ostrogótského obyvatelstva.
Nepřežila ovšem nadlouho Theodoricha, v letech 526-553 byla zničena vojevůdci východořímského
císaře Justiniána I. Belisariem a Narsesem.

Byzantský úspěch v Itálii relativizovali Langobardi, kteří přišli ze Skandinávie, pobývali na jižní
Moravě a v dolním Rakousku a pak v 1. polovině 6. století  vybudovali svoji říši v Panonii. Po
polovině 6. století uzavřeli spojenectví s novými kočovníky, kteří se objevili v Karpatské kotlině,
s turkotatarskými Avary, a společně s nimi zničili říši Gepidů. Pak ovšem v roce 568 ustoupili před
Avary spolu se zbytky Gepidů  do Itálie. Pavie dobytá v roce 572 se stala sídlem jejich panovníků.
Relativní samostatnosti požívali jejich další státečky, vévodství spoletské a beneventské, zatímco
exarchát ravennský, vévodství římské a neapolské, a Sicílii a špičku italské boty podrželi
Byzantinci. Kuriozní cestou prošli Vandalové. Z Jutska táhli střední Evropou do Galie, pak do
Hispánie a přes Gibraltar do severní Afriky, kde obsadili roku 429 dnešní Tunisko, částečně
Alžírsko a Maroko. Vybudovali poměrně dobře fungující říši, ze které ohrožovali jih Itálie a roku
455 zpustošili Řím. V letech 533-534 je zničil Justiniánův vojevůdce Belisarios a severoafrická
území převedl nakrátko pod správu východořímské říše.

Další germánské kmeny či národy, Bavoři a Durynkové, vznikli zřejmě ze starších kmenových skupin. U
Bavorů  šlo zřejmě o Markomany a Kvády, kteří předtím sídlili na území Čech, jež nesly starý
keltský název Boiohaemum. Název Bavoři/Baiuwaren vlastně označuje lidi, kteří přišli ze země Baia,
tedy z Čech. Bavoři uznali před polovinou 6. století svrchovanost Franků, jejich vévodové si však
zachovali značnou autonomii. Říše Durynků trvala ve střední Germánii jen krátce, ve 30. letech 6.
století si ji podmanili Frankové. Rozsáhlé nížiny na sever od Durynků obývali Sasové, kteří
setrvávali, na rozdíl od jmenovaných germánských národů, v  pohanství a nevytvořili stát.  Část
Sasů se ovšem, společně s Juty, Angly i některými Franky, kolem poloviny 5. století uchytila na
jihovýchodním pobřeží Anglie, kterou v roce  408, resp. 418, opustily nadobro římské legie, a
začala vytláčet na západ britské Kelty, které právě od západu zase tlačili Keltové irští. Boje Sasů
s Brity, kteří byli ze značné části romanizovaní, se staly základní látkou pro středověký okruh
hrdinské a poté rytířské epiky soustředěný kolem krále Artuše, s jehož spolehlivou identifikací si
historikové dodnes nevědí rady.  Pod tímto tlakem část britských obyvatel opustila ostrov a
usídlila se v Armorice, severozápadním výběžku Galie, od té doby jmenované Malou Británií –
Bretaní. Britové na ostrovech byli zatlačeni do dnešního Walesu (zde existovala království Gwyned,
Powys, Gwent) a jihozápadního cípu ostrova (Dumnonie). Dobyvatelé, jimž se říká Anglosasové, pak
vybudovali řadu malých království, obvykle se hovoří o sedmi, známých jako heptarchie (Kent,
Sussex, Wessex, Essex, Eastanglia, Mercia, Northumbria), i když šlo o útvary nestabilní a
proměnlivé (prvním byl Kent založený legendárním vůdcem Hengistem).

Frankové, kteří měli prokázat v dalších staletích největší životaschopnost, dravost i organizační
talent, se objevují v římských pramenech již roku 240. Šlo o poměrně rozsáhlý kmenový svaz, k němuž
se počítali (nebo byli Římany počítáni) Sálové, Chamavové, Brukterové, Tenkterové, Amsivarové,
Usipetové, Tubantové a Chattové. Sídlili západně od dolního toku Rýna, kde sousedili s římskými
provinciemi Germania Inferior a Gallia Belgica. Od konce 3. století usazují římští císaři francké
zajatce (tzv. laeti) na říšském území na druhém břehu Rýna, od poloviny 4. století se usazují další
Frankové v říši jako foederati. Na Katalaunských polích bojovala většina Franků, především Sálové,
kteří začínají dominovat v oblasti kolem měst Cambrai a Tournai, zatímco kolem Kolína nad Rýnem se
instituuje svazek Ripuárských Franků, na straně Aetia a Vizigótů. Základy moci Sálských Franků
položil král Childerich I., jehož hrob byl objeven v Tournai roku 1653. Childerich porazil zřejmě
společně s Římany roku 463 Vizigóty u Orléansu, přesto však Vizigótům zůstávala ještě značná část
Galie. Childerich zemřel roku 483 a vládu předal svému synu Chlodvíkovi I. V oblasti kolem Soissons
vládl tehdy představitel jakési „postřímské“ moci Syagrius, v Trevíru podobným způsobem hrabě
Arbogast. Chlodvík porazil roku 486 u Soissons Syagria, podrobil si dočasně Durynky, zatlačil
Vizigóty (v Akvitánii) a konečně sjednotil vlastní Sálské Franky s Ripuárskými, když přesvědčil
jejich prince Chlodericha, aby zabil svého otce Sigiberta Chromého. Když se tak stalo, nechal
Chlodvík zabít Chlodericha a stal se vládcem všech Franků. Tradiční oblast obývaná Sálskými Franky
se pak nazývala v merovejské říši – tak se totiž jmenovala Chlodvíkova dynastie odvozovaná od
bájného Merovecha – Neustrie, kdežto pro oblast Ripuárských Franků se užíval název Austrasie.
Neustrijci začali brzy mluvit lidovou latinou, zatímco Austrasijci hovořili nadále germánskou
frančtinou. V Neustrii platil Lex Salica, v Austrasii Lex Ribuaria. A právě v Austrasii měla svůj
původ druhá velká dynastie Franků, Karlovci.

Po Chlodvíkově smrti v roce 511 bylo jeho království rozděleno mezi čtyři syny. Od 20. do 40. let
pak Chlodvíkovi dědicové definitivně ovládli Durynky, Bavory i Burgundy, vedli výpravy proti
španělským Vizigótům a na úkor Byzantinců se pokusili uchytit v severní Itálii.  Centrální moc se
však rozpadla, merovejská říše se pak dělila v zásadě na čtyři celky, které se různě spojovaly a
v modifikované podobě zase oddělovaly. Šlo o Neustrii (centra Soissons, Paříž), Austrasii (Remeš,
Mety), Akvitánii a Burgundsko. Z oblastí římské Galie francká moc nedosahovala jen do jižní
Septimánie a do Bretaně. K dočasnému sjednocení částí říše došlo v 1. polovině 7. století za
Chlothara II. a jeho syna Dagoberta, který je znám svým bojem se slovanským vládcem Sámem roku 631.

Na území vyklizená germánskými národy ve střední Evropě se totiž začali posunovat Slované. Za
jejich „kolébku“ se tradičně považuje oblast Pripjaťských bažin mezi dnešní Ukrajinou a Běloruskem,
je však lépe hovořit o širší „mateřské“ oblasti mezi horními toky Dněpru a Dněstru, Pripjatí a
Vislou, později dokonce Odrou. První ze Slovanů zaujímají své pozice již na samém počátku 6.
století, další přicházejí v  letech následujících, před polovinou 6. století, v souvislosti
s posunem nových kočovníků, totiž Avarů, jimž na určitém území podléhají. Slované se nejdříve
usazují v Panonii, dnešním Dolním Rakousku, Korutanech, Slovinsku a Chorvatsku, českých zemích,
další se ve druhé polovině 6. století derou na Balkán a postupují dokonce až na jeho nejjižnější
výběžek, Peloponnésos (Milingové, Jezerci). Na Balkáně se Slované promísí s domácím obyvatelstvem,
romanizovanými Dáky i Řeky, případně pozůstatky jiných etnik, jež zde zakotvily. Spojí se také
s turkotatarskými Bulhary, kteří dospěli na Balkán ze svého domova na střední Volze v 60. letech 7.
století, a po několika málo generacích vtisknou novému společenství užívajícímu název původních
kočovníků zcela slovanský charakter. Slované se z východu posunou postupně také na území mezi Labem
a Odrou, v některých případech i dále na západ za Labe, kde se stanou sousedy Sasů a Durynků. Jde o
kmeny Obodritů, Vagrů, Varnů, Rujanů, Veletů tvořených Chyžiny, Črězpěňany, Dolenci a Ratary,
Havolanů, Stodoranů, Drevljanů,  Srbů v Lužici, Milčanů, Daleminců, Glomačů, Nišanů atd., tedy tzv.
pobaltských a polabských Slovanů. Na východ od nich sídlí Pomořané a Polané, ještě dále pak na
Dněpru a jeho přítocích, Dněstru, Volchově, horní Volze, horní Oce a horním Donu jsou usazeni
Slověné, Kriviči, Vjatiči, Dregoviči, Radimiči, Volyňané, Drevljané, Sěverjané, Poljané, Uliči a
Tiverci. Mezi těmito slovanskými kmeny sedí v zemích u Baltu národy baltské jazykové skupiny:
Jatvěhové, Prusové, Litevci, a ugrofinští Kurové, Livové a Estové. Na dolním Donu a Volze se
rozkládá obrovitá říše posléze judaizovaných Chazarů  s hlavním městem Itilem ve volžské deltě.
Oblasti mezi Uralem a Kaspickým mořem patří asijským kočovníkům, z nichž je jistě dobré připomenout
Pečeněhy a Polovce/Kumány.

K závažným změnám dochází na počátku 8. století na samém západě Evropy, na Pyrenejském poloostrově.
Tam je totiž vyvrácena hispánská vizigótská říše ze severní Afriky postupujícími Araby,
vyznávajícími nejmladší světové náboženství – islám. K rozhodující bitvě dochází roku 711 na jihu
země u Xerez de la Frontera a Arabové zakrátko zaplaví celou zemi a derou se dál přes Pyreneje.
V merovejské říši v té době vykonávají faktickou moc majordomové z rodu Pipinovců; cestu nahoru si
vybojovávali od 20. let 7. století. Nelegitimní syn Pipina II. Karel zvaný Martell (Kladivo)
zastaví Araby roku 732 u Poitiers. Jeho syn Pipin III. Krátký nechá posledního Merovejce
Childericha III. ostříhat (dlouhé vlasy byly odznakem merovejských králů) a zavře jej s papežovou
podporou do kláštera. Roku 751 jej shromáždění velmožů v Soissons volí králem  a arcibiskup Bonifác
jej z příkazu papeže Zachariáše pomaže posvátným olejem. Pipin se pak pro jistotu nechá pomazat na
krále ještě jednou roku 754 přímo papežem Štěpánem.  Pipin také daroval papeži exarchát ravennský,
dukát římský a tzv. Pentapolis (města Rimini, Pesaro, Fano, Senigallia a Ancona).

Po Pipinově smrti v roce 768 zdědí říši jeho synové Karel a Karloman, od roku 771 však vládne sám
Karel. Dějiny jej obdařili přízviskem Veliký, církev jej svatořečila a v českém lexiku jeho jméno
zobecnělo jako titul pomazaného vládce. Karel rozšířil nebývalým způsobem svoji moc. Přes třicet
let bojoval se Sasy, v severní Itálii vyvrátil království Langobardů (výpravy 773-774, 781) a
založil italské království. Táhl také do Hispánie a toto nepříliš zdařilé tažení poskytlo látku pro
píseň o Rolandovi, nejcharakterističtější ukázku chanson de geste. V Pyrenejích vznikla tzv.
španělská marka, podobně jako další marky vznikaly v nárazníkových pohraničních oblastech. Karel
ovšem bojoval také s Byzancí v oblasti Jaderského moře, se Slovany, s Avary, s Dány. Jeho nástupcem
se stal Ludvík Pobožný, který vydal v roce 817 výnos Ordinatio imperii, kterým rozdělil říši mezi
své syny Lotara, Pipina a Ludvíka Němce. Později dostal díl také syn z druhého manželství Karel
Holý. Po smrti Ludvíka Pobožného se Ludvík Němec spojil s Karlem Holým proti nejstaršímu Lotarovi,
který měl císařský titul. Verdunskou smlouvou z roku 843 došlo k rozdělení říše. Západní království
(Francia occidentalis)  dostal Karel Holý – šlo v podstatě o dnešní Francii, Ludvík získal východ –
v podstatě dnešní Německo (Francia orientalis) a Lotar držel spolu s císařským titulem území mezi
těmito královstvími na řekách Šeldě, Maase, Saoně a Rhoně, tedy dnešní Holandsko, Belgii, východní
Francii, Švýcarsko, a Itálii (Francia media). Východnímu království se brzy začalo říkat Germania,
území Lotharovo dostalo název Lotharingia, tedy Lotrinsko.

V království západních Franků začala vzrůstat moc rodu Robertovců na úkor Karlovců. Země se rozpadá
na dílčí „regna“ (království), především mocnou a bohatou Akvitánii s Gaskoňskem, Neustrii, kde
mají základnu právě Robertovci, vévodství Burgundsko se silným vlivem královského dvora, „lenní
království“ Bretagne v čele s domácími knížaty (Erispoé, Nominoé), od roku 911 vévodství Normandie,
kde Karel Prosťáček (v literatuře se vyskytuje i s přezdívkami Tupý či Pitomý) přiznává vévodskou
hodnost Seveřanu Rollovi (Hrólf Pěšák), s novým jménem Robert, a konečně vlastní Francie (Isle de
France), území severně od Seiny. Vláda Karlovců končí v roce 987 a na krále je pomazán remešským
arcibiskupem Adalberem 3. července 987 Hugo Capet. Bezprostředně ovládá jen nevelkou královskou
doménu s Paříží a Orleánsem, ze 75 biskupství jich má pod kontrolou jen 15. Ani Lotharingia
nezůstává celistvá; vyčleňuje se Provence (někdy mylně nazývaná Dolní Burgundsko), Arelatsko (Horní
Burgundsko) a vlastní Lotrinsko, což je vlastně původní vlast Franků na východ od Rýna. Ve
východním království je důležité Bavorsko, kde se po sesazení Agilolfingů uchycují jako vévodové
Luitpoldingové, staré alamanské Švábsko, Durynsko úzce spojené s Frankami, které označují zemi
Franků (Franken, Franconia) nežijících pod vládou Karlovců ve Francii. Zde hrají prim Welfové a
Konrádovci. A konečně rozlehlé Sasko s dominantními Liudolfingy.

Obraz říše se ovšem zásadně mění v letech 870 a 880, kdy je na základě smluv z Meersenu a Ribemontu
rozdělen střední pás na sever od Alp mezi Karla Holého a Ludvíka Němce, resp. jejich nástupce.
Lotarovu synovi Ludvíkovi zůstala s císařským titulem jen Itálie. Jen jednou byla říše ještě
spojena za Karla III. Tlustého v letech 885-887.

K výrazným posunům dochází v uvedené období v souvislosti s expanzí dvou etnik či etnických skupin.
Jednou jsou (teoreticky) ugrofinští Maďaři, kteří na samém konci 9. století zaujmou travnatou pustu
v Panonii a svými bezohlednými nájezdy terorizují po půl století střední i západní Evropu. Jejich
moc je zlomena teprve v bitvách u Riade v Durynsku roku 933 a na řece Lechu u Augsburgu roku 955.
Pak se orientují na usedlý život v Karpatské kotlině, kde si podmanili slovanské obyvatelstvo.
Druhým živlem jsou germánští Vikingové ze Skandinávie, předkové dnešních Dánů, Norů, Švédů a
Islanďanů. Relativní přelidnění spojené s vyčerpáním potravních zdrojů a drsný bojový duch
vyplývající z pohanského náboženství plného neúprosných bohů hnaly obyvatele severní Evropy na
kořistné výpravy. Tyto výpravy v podstatě začínají přepadem významného kláštera Lindisfarne na
východním pobřeží Anglie roku 793. Od poloviny 9. století se dánští Vikingové ve středovýchodní
Anglii usazují a vytvářejí zde zvláštní oblast nazývanou danelaw (tj. oblast dánského práva).
Jejich expanze proti anglosaským královstvíčkům je zastavena v poslední čtvrtině 9. století králem
Alfrédem Velikým. Podobně Vikingové pronikají do Irska, které je rozděleno také na několik menších
království, v jejichž čele stojí spíše nominálně nejvyšší král v Taře. Norští Vikingové zde
ovládnou Dublin a Armagh, plení Connaught a Meath. Později se v boji o moc sráží s Dány a nakonec
nastává na ostrově jakási podivná symbióza křesťanských Irů a pohanských Seveřanů. Po smrti Karla
Velikého začali Vikingové napadat severní pobřeží francké říše, Bretaň, Vlámsko i Frísko. Především
za Karla Holého vplouvali desítky ba i stovky lodí po řekách Seině, Loiře a Garonně hluboko do
vnitrozemí, jejich posádky vylupovaly města i kláštery a vybíraly výpalné. Vikingské výpravy na
území francké říše ustaly až ve 30. letech 10. století. Vikingové ovšem znepokojovali i maurské
osady na Pyrenejském poloostrově a Gibraltarem vplouvali do Středozemního moře.

Další směr expanze vyznačili švédští Vikingové a neměl výhradně ničivé rysy. Šlo o postup přes
Ladožské jezero po řece Dněpru až k Černému moři. Zde žily početné slovanské kmeny, o nichž se již
hovořilo. První Vikingové zde zřejmě pěstovali dálkový obchod, začali se usazovat a stali se
vládnoucí silou seversko-slovanské společnosti. Jejich výboje ale směřovaly proti Byzanci.
Konstantinopol byl ohrožen jejich flotilami v roce 860, 907 a 911. Stali se zakladateli říše zvané
Kyjevská Rus. Ryze kolonizační charakter měly cesty Vikingů severozápadním směrem. V roce 875 se
usadili na Islandu, na konci 10. století v Grónsku a na samém přelomu tisíciletí dosáhli
pravděpodobně i pobřeží Severní Ameriky. Nájezdy Vikingů ustaly s christianizací, která postupovala
přes Dánsko do Norska a Švédska, naposledy byl pokřesťanštěn Island.

Úpadek, jímž procházela východní část říše, se podařilo zastavit až příslušníku saské dynastie
Liudolfingů Jindřichu I. Ptáčníkovi, kterého postupně uznala německá vévodství, dokonce i bavorský
Arnulf, který se původně považoval za jeho protivníka. V tomto období si Jindřich také definitivně
pojišťuje nadvládu Říše na Čechami, v nichž tehdy vládne sv. Václav. Jindřichova vláda bývala
některými německými historiky považována za vlastní počátek německých „národních“ dějin. Za vlády
Jindřichova syna Oty I. (936-973, korunován na císaře v Římě 962) postupovala německá expanze na
území mezi Labem a Odrou, kde sídlili Slované. V tomto území vznikají nová hraniční územní
jednotky, tzv. marky, později nazývané markrabstvími (marka Zeitz, Merserburg, Severní marka a
marka Billungů ještě severněji, tj. území pozdějšího markrabství braniborského, Lužice a Míšeň).
Definitivně jsou také podmaněny Čechy Boleslava I., který se po vraždě bratra pokusil z říšské
nadřazenosti vojensky vymanit. Především na nově získaných územích se uplatňuje princip tzv. říšské
církve, kdy Ota vyjímá z pravomoci místních úředníků 85 opatství a uděluje jim statut říšských
opatství, a na biskupství, která nově zakládá,  se dívá jako na vlastní církev, v níž je neomezeným
pánem a v níž se může chovat k biskupům jako ke svým úředníkům. Teoreticky je tento fundátorský
systém (uplatňuje se též termín Eigenkirche, se kterým se lze setkat i v českých dějinách)
uplatňován i ke starým diecézím na Rýnu, zde se však tři nejmocnější arcibiskupové postupně stávají
říšskými knížaty s plnou suverénní mocí na biskupských statcích. Z nově založených biskupství ve
východní části říše jmenujme Brandenburg (948) a arcibiskupství Magdeburg (968), příp. další
biskupství Havelberg, Míšeň apod. S vládou otonskou dynastie a zvláště Oty III. (983-1002), za nějž
ovšem pro jeho nedospělost zpočátku vládla jeho matka byzantská princezna Theofanó a poté babička
Adelhaid, souvisí program tzv. Renovatio imperii Romanorum, jak dokonce stojí expressis verbis
v opisu Otovy pečeti. Šlo o obnovení císařství s centrem v Římě. Skládat se mělo ze čtyř částí:
Roma, Germania, Gallia et Sclavonia. Posledně uvedený termín naznačuje, že se tedy počítalo
s jistou integrací nově pokřtěných území, jako bylo Polsko, příp. Uhry (arcibiskupství ve Hnězdně a
Ostřihomi roku 1000). Otoni počítali také s Itálií, jak naznačuje předchozí výčet. Zde přijal za
první výpravy v letech 951-952 od Oty I. italský král Berengrar II. své království jako léno. Jako
inspirátoři reformy Renovatio Imperii bývají uváděni především Gerbert z Aurillacu, v letech
999-1003 papež Silvestr II., a pražský biskup Vojtěch, i když jeho podíl nelze rozhodně přesněji
stanovit. S Otovou smrtí se ovšem představy o tomto programu rozplynuly.

Jindřichem II. Svatým (1002-1024) vymřela saská (otonská) dynastie.

Po Jindřichově smrti je králem zvolen Konrád II. (1024-1039) z dynastie, jež se obvykle označuje
jako sálská, resp. francká. Daří se mu obnovit říšskou moc v severní Itálii. Za jeho vlády se lze
poprvé setkat s ministeriály, služebnými držiteli lén, která se stávají dědičnými v mužské linii.
Příslušníci sálské dynastie i později Štaufové používají ministeriály ve svých službách jako oporu
proti vévodům a hrabatům. V Říši se tak začíná vytvářet systém: Reichministerialen – Adelfreien –
Reichsgrafen – Herzöge. Jindřich II. získává po smrti posledního burgundského krále Rudolfa III.
Burgundsko. Pro říši se začíná užívat standardní označení Imperium Romanum a skládá se od nynějška
ze tří království: římského (v podstatě ovšem německého), italského (v zásadě lombardského) a
arelatského (burgundského).


Poměry v církvi:


V původní církvi 3. – 5. století stojí vedle sebe teoreticky 5 patriarchátů: Řím, Antiochie,
Alexandrie, Konstantinopolis a Jeruzalém. Římský biskup (patriarcha), kterému se říká papež, si
v tomto období osobuje jakožto nástupce hlavy církve sv. Petra přednost, která v zásadě ještě
neznamená více než první mezi rovnými. Vývoj výrazně ovlivní tzv. Konstantinova donace, která
vznikla ve druhé polovině 8. století. Jde o falzum, podle nějž potvrdil císař Konstantin Veliký
papeži jeho primát a zároveň nadřazenost nad všemi křesťanskými vládci Západu, učinil jej vlastně
svým dědicem. Kněžstvo římské církve pak obdrželo hodnosti a práva starého římského senátu. K.
donaci považoval za falzum již Otto III., definitivně ji odhalil humanistický učenec Lorenzo Valla
roku 1440. Neplést s Pipinovou donací, kdy Pipin Krátký věnoval roku 756 papeži Štěpánovi II. dukát
římský a území exarchátu ravennského, které mělo být dobyta na Langobardech. Tato území se stala
základem papežského státu, tzv. patrimonium sancti Petri.

Nejstarší biskupství a arcibiskupství západní církve vznikala samozřejmě v Itálii, v bezprostředním
okolí Říma a pak i v dalších místech, postupně také v dalších místech Říše: v Galii, Hispánii,
v Porýní a na pobřeží Jaderského moře. Přistupují k nim pak Irsko a Británie, Germánie, střední
Evropa a konečně Skandinávie. Tak v Itálii patří k nejdůležitějším církevní provincie
(arcibiskupství s určitým počtem tzv. sufragánních biskupství). Milán, Janov, Akvilea, Benátky,
Ravenna, Pisa, Řím, na jihu např. Capua, Benevento, Amalfi, Bari, Brindisi, Otranto, na Sicílii
Palermo, Monreale, Messina. Ve Francii to bylo Tours v Bretani, Rouen v Normandii, Bordeaux
v Akvitánii, Auch v Gaskoňsku a Pyrenejích, Narbonne, Arles, Aix a Embrun na jihu, Bourges, Lyon,
Sens a nejvýznamnější Remeš. V Anglii Canterbury, York a Skotsko, v Irsku Tuam, Cashel, Dublin a
Armagh. V Říši Besancon a Tarentaise, Trevír, Kolín, Mohuč, Salzburg, Brémy a Magdeburg, Riga
v Prusku a Livonsku, později též Praha, ve Skandinávii Lund v Dánsku, Trondhjem (Nidaros) v Norsku,
kam patřil i Island a Grónsko, a Uppsala ve Švédsku. V Polsku  Hnězdno, v Uhrách Ostřihom a Kaloča,
v Dalmácii Split, Ragusa a Antivari. Na Východě v době křížových výprav samozřejmě patriarcháty
Jeruzalém a Antiochie a dále celá řada biskupství jako Tripolis a Akkon atd. Po roce 1204 je nutno
připočíst také latinský patriarchát v Konstantinopoli.


Doporučená literatura:


Roger Collins: Evropa raného středověku 300-1000. Praha 2005.

Christopher Brooke: Evropa středověku v letech 962-1154. Praha 2006.

John H. Mundy: Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha 2008.

Denis Hay: Evropa pozdního středověku 1300-1500. Praha 2010.