L Životopis Fr. Palackého.
i
Das Schölle. Ein philosophischer Versuch von Dr. Franz Palacký. Aus den Jahren 1821—1822. Als Manuscript gedruckt für den Verfasser. Prag 1872. Selbstverlag. — Stran 16 v malé 8ce. — Tento spisek jest znova otištěn na prvním místě v následující sbírce:
Gedenkblätter. Auswahl von Denkschriften, Aufsätzen und Briefen aus den letzten 50 Jahren. Als Beitrag zur Zeitgeschichte herausgegeben von Franz Palacký. Prag 1874. Verlag von F. Tempsky. — Stran 313 v See.
v O stycích a poměru sekty Waldenské k někdejším sektám v Cechách. Psal Dr. Frant. Palacký. — Stran 32 v 8ce. Zvláštní otisk z Musejníka 1868. sv. 4. — Totéž německy:
lieber die Beziehungen und das Verhältniss der Waldenser zu den ehemaligen Secten in Böhmen. Von Dr. Franz Palacký. (Aus der böhm. Museumszeitschrift 1868 übersetzt). Prag 1869. Verlag von F. Tempsky. — Stran 38 v 8ce.
Několik slov o náboženství a víře. Podává Frant. Palacký. (Zvláštní otisk z Pokroku ze dne 21. října 1873). Nákladem vlastním. — Stran 8 v 8ce.
O roztržce v národu Českém. Psal František Palacký. Vyňato z Pokroku 1875, 11. května čís. 130. — Stran 16 v 8ce.
Historická mapa Čech rozdělených na archidiakonáty a děkanáty 14ho století, w nížto jsau poznamenány fary 14ho wěku, hrady, mnohé twrze a j. w. R. 1847 nawrhl František Palacký, r. 1874 doplnil Josef Kalausek. Nákladem Kr. České Učené Společnosti w Praze. Ryl 1847 W. Merklas, 1875 A. Knore. — K této mapě připojen vysvětlující text: De regni Bohemiae mappa historica commentarius. Auctore Ph. Dre. Josepho Kalousek. (Ex Actis Regiae Scientiarum Societatis Bohemicae, série VI. torno 8.) Pragae 1876. Stran 39 ve kvartu. — Táž mapa s českým výkladem vyšla v Památkách Archaeologických v díle X. v ročníku 1876.
Historiograf Palacký zamýšlel uspořádati novo vydání Dějin národu Českého v jazyku českém, jakmile díl druhý, na němž posledně pracoval, ukončen bude. Po jeho smrti v dorozumění s pozůstalými vyplňuje toto přání nakladatel p. B. Tempský. Uznáno za vhodné, aby na počátek postavil se stručný životopis velikého dějepisce, i aby každý svazek nového vydání opatřen byl abecedním rejstříkem jmen a věcí, jenž by usnadnil hledání v tomto klassickém díle. K návrhu p. Dra. Frant. Lad. Riegera uvázal se v obojí tu práci nížepodepsaný.
V Praze, y září 1870.
Dr. Josef Kalousek.
PŘEDMLUWA PRWNIHO WYDANL
(R. 1848.)
Wydáwaje prwní tuto částku díla již od dáwna i chystaného i ocekáwaného, nemohu opo-minauti, abych neoswěděil se o něm weřejně aspoň několika slowy.
Ode mládi neznal sem tužby wřelejší ani wyslší pro wezdejší žiwot swůj, nežli abych poslaužil milowanému národu swému wěrným obrazem minulosti jeho, we kterémžtoby jako w zrcadle poznal sebe sám a spamatowal se w tom, čeho mu potřebí jest. Již z té příčiny mělo dílo mé sepsáno býti také jazykem i duchem národním; a snad bych owšem nikdy byl nestal se dějepiscem wůbec, kdybych byl hned od prwopoěátku neobětowal se cele ke službě literatury ěeské, bohužel! ještě příliš chudé a zanedbané.
Pročež přálbych, aby milí wlastenci naši nedomníwali se, že wydaw již několik ěástek díla swého jazykem německým, a teprw počínaje po česku, nedbal sem posawad na po-
Lil
třeby a žádosti jejich. Anobrž neostýchám se wyznati, že wšecky dosawadní historické spisy swé, newyjíniaje žádného, powažowal sem wždy a powažuji ještě za předběžná takořka studia čili za pauhé příprawy k dílu přítomnému; a že tudíž tyto „Dějiny národu Českého" pokládám za hlawní a poslední aučel weškerélio dosawadního snažení swého.
K otewřenému wyznání tomuto musím wšak bez odkladu přidati také oswědčení druhé, a to neméně upřímné: že jakkoli wěrně snažil sem se, aby dílo mé mohlo slaužiti národu k užitku a mně samému ke cti, předce s bolestí widím a cítím, že jen welmi nedokonale podařilo se mi, nedostatečné jsauc téměř we každé swé stránce; aniž pak mi již zbýwalo jiné wolení, nežli aneb odříci se nawždy nej-rnilejší swé tužby a čáky, a potlačiti tudíž naprosto dílo nespokojující, — aneb podati je národu, jakéžkoli jest. I neprawím toho ani z přílišné skromnosti, ani z ukryté snad ctižádosti, ale z pauhého puzení srdce a spolu z aumyslu, aby mi wolno bylo, poslaužiti laskawému čtenáři k dorozumění o spůsobu a wýminkách dějepisu českého wůbec, a odhaliti tudíž prameny ty, ze kterýchž aspoň jedna částka nedostatkůw díla mého se prýští.
Našemu národu není osudem přáno, aby zároveň jiným národům rozwíjeti byl mohl po
LÍH
wše časy žiwot swůj duchowní cestau přiro-zenau, během pokojným a organickým. Dwojí rána zasáhši téměř až do jádra žiwota toho, zrušila w něm půwodní srostitost a článkowi-tost; dwojí přewrat rozsmekl nynějšek od ně-kdejška tak dalece, že spojení jejich napotom již zbaweno jest přirozeného základu interes-sťiw materiálních. Práwník u nás není wíce powinen znáti celý swod zákonodárstwí národního; nechceli powýšiti ducha swého nade wšední potřebii, již mu postačuje známost zá-konůw teprw od wěku Josefa II wydaných. Stawowé čeští a auředníci státní nacházejí také w Obnoweném zřízení zemském r. 1627 pewnau hráz, kiteraužto překročiti jim ani nutno, aniž snad slušno jest. Tím se děje, že studium starožitností českých, jak wůbec tak i práwních zwláště, zanedbáno jest od dáwna na wysokých školách našich; široké pole děje-zpytu národního, nebywši wzděláwáno leč od několika ochotníkůw, leželo i leží až podnes tákořka ladem, a národ náš, při wší swé, abych tak řekl, ideální k dějinám lásce, octnul se posléze we hlubší jejich newědomosti a w auplnějším zapomenutí, nežli kdekoli jinde se stalo.
Zabraw se já již před pětmecítma lety do aukolu swého, bez učitele, bez pomocníka i beze jmění, musel sem předewším obrátiti
L1V
pozor swůj k zanedbaným po tu dobu pramenům dějin našich. Chodil sem po městech i krajinách, žičil se hojně prachem archrvůw i bibliothek tytýž ještě nedotknutých, sbíral pečliwě wšecky drobty staročeského písemni-ctwí, wzácné i chatrné, jsa i písařem sobě sám, — blažený, kdykoli našla se w popeli minulosti jiskra, slibující rozbřesk nad polemi tmau zapomenutí pokrytými! A wšak útěchy takowé dostáwalo se mi we skrowné míře; dobytá kořist na mále odpowídala úsilí a potřebám zpytatelowým. Předkowé naši newalně starali &e o duchowní potřeby potomkůw swých, zapisujíce málo a zachowáwajíce ještě méně. Protož i zásoba wšeho toho, co mnoholetým snažením sebrati lze bylo, daleko ještě nepostačuje k jasnému prohlednutí do wšech obo-růw šeré starožitnosti; ještě wždy wysílá děje-zpytec otázek na tisíce nadarmo do temné a hluché noci wěkůw minulých ; a i zäbleskujeli se mu tam něco po různu, býwá ěasto po-chybno, swětlo-li jest, anebo jen bludiěka!
Jestli kdo, já jistě ctím zásluhy wšech předchůdcůw swých v dějepisu českém, počna od Kosmasa Pražského až po Dobnera i Belela, i wděěen jsem hojného naučení ze spisůw jejich: ale křiwdu-li dím; seznaje o nich, že wšickni předce ani zdaleka ještě dosti neučinili požadawkům prawé historiografie? Známosti
LV
od nich nás došlé jsau w poměru k nesčíslnosti wýjewůw dějinných welmi chudé, a nepostačují ani k sestawení auplné řady holých fakt a hrubých takořka příběhůw we wlasti: na ducha pak, ze kteréhož se dějiny prýštily, na idey, které se jimi jewily, na mnohotwárné austrojí státu, na proměny stawůw a mrawůw w národu, na formy, w kterých žiwot obecný se pohyb owal, — na tyto a podobné wěci u nás za starodáwna téměř ani pozoru neobráceno, aniž pak nowější wěk mohl jich obmy-sliti, pokudkoli prameny dějin našich nejsau auplně sebrány a wšestranně proskaumány; a jalli se kdo předce přemítati o tom na základu (jak obyčejně) bajek Hájkowých, bylo tím hůře.
Žádati ale w okolnostech takowých, abych já hned wšemu wšudy dosti učinil a sám jedním takořka rázem i půdu sobě snesl a připrawil, i jádra zasadil a štěpowal, i do kwětu je hnal a zralé tudíž owoce z nich wywodil, — tuším že jest toho příliš pro tak slabé síly, jakowých já do sebe powědom jsem. Kdokoli skaumáním starožitnosti naší se obíral, zkusil toho jistě, že každá její stránka požaduje sama celého člowěka i celý žiwot jeho: i jakžby jeden jediný mohl na krátce postačiti ke wšem? Pročež když po mně skaumatelé šťastnější — a kéž se nám jich brzy hojně dostane I — na-
LVI
leznau to, že mluwě o wšelikém starém řádu i neřádu, zůstal sem tytýž jen jako na sko-řípce, aniž proniknul až do jádra otázky: já nebudu moci než litowati, že mne nepředešli a nepoučili. Toko pak swědectwí od nick wždy se naději, že sem prawdy, jestli ne wšude dobyl, aspoň dobyti wšude wěrně a upřímně se snažil.
Milerád bylbyck také w díle swém šetřil zákonůw skladby kistorické, jak co do řeči a slohu, tak i co do rozměru a držemnosti we wyprawowání swém; mámť zajisté za to, že ohledy takowými poznání prawdy netoliko netrpí, alebrž i usnadňuje se. Než, ať nic nedím o nedostatečnosti swé, wadila mně i w této stránce chudost pramenťiw našich, ježto o lehkých wěcech někdy dosti mnohomluwné jsauce, důležitějších přitom často ani se nedotýkají. Dějepisný umělec nesmí twořiti swobodně dle fantasie swé, ale jen podlé podawkůw určitých a wěrohodných. I jakž tam lze bude upodobiti dílo krásoumné, kdež nedostáwá se ani potřebné k němu hmoty? Mnozí schwalowaliť arci za prostředek, utéci se k módě wěku našeho, jenž floskulemi wšewědaucích saustaw filosofických obalowati učí wšecky wýjewy, kterým neumíme nawrátiti forem jejich plastických: já wšak wyznám se upřímně, že nelibuji sobě w horowání onom neomylném, kteréžto zasa-
Lvn
hujíc daleko za meze zkušenosti a smyslnosti, s historií mnohem častěji se chybuje, nežli setká wá.
Wětší a těžší částku přítomného díla wy-hotowil sem již za dwojího zimního w Itálii pobytu, w Ěímě 1838/9 a w Nizze 1844/5: a předce nebylo mi lze dříwe dokonati jeho a podati milým krajanům swým. Náwal na mne prací rozličných a pilných byl a jest ještě tak weliký, že mu odolati na wše strany nestačím. W posledních letech musel sem obírati se nejwíce studiemi staročeského místopisu, nemoha již ani déle bez nich obejiti se, ani čekati, ažby kdo jiný w ně se uwázal. Protož ačkoli bych rád byl we wydání tomto spořádal wyprawowání swé wšelijak lépe, nežli w německých mých exemplářích se nalézá: wšak nemoha na ten čas dáti se do nowého proskaumání celého pásma dějin, přinucen jsem byl držeti se na wětším díle textu již hoto-wého. Dáli bůh žiwota i zdrawí, postarám se později o důkladnau revisí celého díla swého.
Budeť pak snad také potřebí, ohraditi se i w tom, že zahrnuw do dějin „národu českého" také Morawu, místních předce poměrůw moraw-ských newšude w rowné míře šetřil sem. Jest tomu bohužel! tak, a nikomu wíce k lítosti nežli mně. Aumysl můj byl od jakžiwa, nerozlučo-wati co bůh spojil, a nedělati tam hrází, kde
LVIII
jich není od přírody; pewné zajisté mám o tom přeswědčení, že jsa rodem Morawan, jsem národem čech. Ale pohříchu! jsau aneb byli aspoň také muži, dle kterýchžto smyslu wlaste-nectwí morawské měloby tuším býti protičeským. Následkem takowéto mysli a snahy odjata mně již před léty sama možnost, po-znati jaké prameny Morawa "w lůně swém chowá. —
O dalším pokračowání w tomto spisu swém nemohu jiným slibem se wázati, nežli že chci wésti wšemožnau péči o přispíšení jeho. Co z prawé lásky se prýští, newysychá nikdy.
Konečně nezbýwá mi než tužebné přání, aby bůh požehnati ráčil dílu tomuto, tak aby hojně poslaužilo národu našemu ku poznání sebe samého a k uwědomění se w tom, čím jest a čím býti má. ř^oznítí-li se kde čtením jeho w srdci ušlechtilém láska ku prawdě a práwu, k řádu a králi, ke wlasti a k národu wíce a wíce, bude mi to za wšecko mé úsilí tau nejmilejší odměnau!
W Praze, 8. března 1848,
Spisowatel.
I
PŘIPOMENUTÍ K WYDÁNÍ DRUHÉMU.
Když mi oznámena potřeba druhého wy-dání mého díla, ano prwní již drahně let rozebráno jest, roztaužil sem se tím wíce po auplném jeho přepracowání, čím wětší zdařily se za posledních desítiletí pokroky we skau-mání a známosti starožitností českých wůbec. A wšak sotwa přikroěiw k wěci,. spatřil sem. že ona požadowati bude mnohem wíce ěasu ode mne, nežli mi nyní dowoleno jest naložiti na ni. Již mi ubýwá wěku i síly, a při wší swé přičinliwosti nedowedl sem wyprawowání swého ještě ani do r. 1526; zkušenost pak mě učí, nejen že dějiny české XV a počátku XVI století jsau ještě zanedbanější a požadují pilnější péče, nežli kterékoli předešlé, ale žeby jiným wrstewcům mým snad ještě tíže přišlo poslaužiti w tom potřebám národu i nauky samé nežli mně. Protož musel sem mimo wůli swau odříci se přepracowání takowého, a od-ložiti také české wydání druhého dílu (1253 — 1403) až po dokončení aspoň wěku Jagjelow-
LX
ského w Čechách. Potom, popřejeli bůh ještě žiwota i zdrawí, obrátím já se opět k dějinám starším, an mezitím snad někdo jiný bude po-kraěowati moci w díle ode mne počatém. Tak aspoň myslím že poslauženo bude nejlépe wěci samé, a tudíž i národu našemu. Ve přítomném pak wydání nebylo mi tudíž ani lze jinak, než obmeziti se na skrownó některé přídawky a opráwky, nejwíce jen co do sloku a slowo-sledu. I doufám, že- krajané moji mně w tom tím snáze skowíwati budau, ěím wíce uznají, že jen péěe o další prospěch díla mého byla mi přitom prawidlem.
"VY Praze, 18. prosince 1861.
Spisowatel.
DEJINY C E S K E.
KNIHA PEWÁ.
ÍTWOD A ČECHY PĚEDSLOWANSKÉ AŽ DO B. 451 PO KRISTU.
t
Palacký, Dějiny české I. 1. wyd. 3.
*   -1
■
íl ii;
	K *
I	Ej-
	
	
	
1	
	i?
	
CLANEK PEWY.
ÚWOD, O DĚJINÁCH ČESKÝCH.
cechy a Morawa.  Dejepis a dejiny wůbec. Hlawni ráz dějin římských, německých a slowanských.    Powšechný  obsah dějin Českých. Epochy a prameny jejich.  Řada dějepiscůiv českých a morawských.
Historické diwadlo národu našeho, země Česká, prostírá se u prostřed pewniny Europejské asi po tisíci milícii čtwercowých. 1 Popatříce na obraz její na mapě, uhlédáme podobu neprawidelného čtwerohranu, jehožto braný čelí práwě k seweru a jihu, k wýcbodu i západu. Na pokrají swém odewšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se wybíhati ze dwau uzlůw: od wýchodu totiž, ode sněžky Králické, k sewerozápadu wznášejí se Krkonoše, jenž Čechy ode Slez, a k jihozápadu rozkládají se Žďárské hory, jenž je od Morawy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnau se k sewerowýchodu, mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihowýchodu, mezi Čechami a Bawóry, Šumawa, Obojí pak pohoří stýká i sceluje se s obau stran: na jihu, proti Rakausům, horami Cáhlowskými; na seweru, proti Lužici, Zhořelskými horami.
1) Dle wýměru c. k. hlawního štábu celý powroh králowstwí českého, pokud nyní ohraničeno jest, činí 95282 mil □ zeměpisných. Býwal wšak někdy wětši, ano ještě hrabstwi Kladské, okolí Žitawské a Kámen králowský na Labi na seweru, Witoraz na jihu, náležely k Čechám w užším smyslu.
1*
f $ .i ,
1
4 Kniha I.   článek 1. Úwod.
Jsau tedy Čechy již přírodau samau ohraničeny, a wěncem hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajních winau se do země rozličná odhoří a protihoří, zpowlowna se nížíce, až pak se tratí, tu w auplné rowině, tu we krabatině. Rowina wšak ty týž brázděna jest i hlubokými stržemi a řečištěmi, a hory bud homolité, bud i báůowité,' tu w ohromných kupách, tam osamělé, wysoce nad ni se wypínají.
Jižné pohoří, dělící Cechy od Morawy, Rakaus a Bawor, činí spolu rozhraní wod Europejských. Z toho patrno, že země tato do wysokého podnebí položena jest.2 Pramenowé wšickni, jenž se prýští po horách zemi wůkol wěnčících, stékajíce se pomalu w potoky a řeky, spojují se téměř u prostřed země w jediný praud Labský, a odtékají k seweru jediným aužlabím, prorwawším se hluboce skrze hornaté ty waly. Cechy celé jsau jen hořejší poříčí Labské w Europě.
Přirození prosmykowé w pohoří pomezném označeni jsau nyní wšude silnicemi, wybíhajícími skrze ně wen ze země. W dějinách prosluli nejwíce Domažlický a Chlumský; neméně wšak důležití jsau Chebský a Lito-myšlský, čelící od západu i od wýchodu téměř zrowna naproti sobě.
Příroda sama, ukončiwši a uspůsobiwši Čechy co zwláštní celek, předustanowila tím hlawní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, žeby náro-dowé wůbec tělesnau a mrawní powahu swau brali ze spůsoby, polohy a powětrnosti zemí těch, we kterýchžto
2) To již i nejstarši náš kronikář domácí, Kosmas Pražský, pozo-rowal, prawě (Scriptores rer. Bohem. I p. 6): Mira res, et unde perpendere potes, quam in alto aere pendeat haeo regio, cum nulla peregrina hanc influat aqua, sed quotquot amnes, parvi et immanes, ex diversis montibus orti, a majori aqua quae dicitur Labe recepti, usque aquilonale fluunt in mare.
Země česká. 5
přebýwají: předce také zapírati nemůžeme, anonajewě jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození swého naskytuje, mocně pilsobí w rozwíjení se a we směru žiwota národního. I země Česká howěla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné powahy jejich rozdílně. Národ we wálkách podnikawý mohl odsud, co s přirozené hradby, podmaniti sobě wšecky sausedy a jim panowati, Čechy mohly se mu stati jádrem nedostupným státu na sewer, na wýchod a západ široko daleko rozlehlého. Méně přízniwé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, auzce 1 obmezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zweličeti3; aniž mu poloha jeho u prostřed Europy platná byla, pokud se mu nedostáwalo pomoci té, kterauž jediné umy wěkůw oswícených po-skytowati mohau. Wzdálenost moře, nedostatek weli-kých plawných jezer a řek w zemi, a sám ten wěnec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Europau, osamocowali 'Čechy, až teprw cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražowati nedostatek přirozených. Mimo to, pro wysokost a sewerný swah celé krajiny, tratí jižná země částka wšecky ty wýhody, kteréby jí plynauti měly z menší wýše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k wychowání lidstwa na duchu i na těle zdrawého, čilého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného, a wzduchu, kterémužto škodliwé wýpary
3) Dle historických zpráw o lidnatosti země České, podaných námi w časopisu českého Museum na r. 1834 (I, 67—79) počítáno w Cechách w XVI století 3—4 milliony obywa-telstwa, při wypuknutí 3Ctileté -wálky asi 41/, millionu. W XVIII století držel se počet mezi 2—3 milí., wstaupil r. 1800 přes 3 milliony, dosáhl r. 1834 již 4,059,546 duši, a wystaupil r. 1846 na 4,589.436 duší.
G
Kniha I.   článek 1. Úwod.
Čechy a Morawa.
7
—bahnišr, ani wěčné ledy sněžek wysokých, ani bauřliwé pískowiny a stepe, nikde lahody a zdrawoty neujímají; nejwětší rozmanitost, jak w powrchu krajiny, tak i we plodinách půdy zemské, působí blahočinně w těle i w duchu obywatele každého. I ačkoli tu nic samo sebau w bujné hojnosti se mu nenaskytuje, předce také i práce rukau jeho nebýwá nikde bez odplaty: ano příroda, složiwši do lůna této wlasti hojné a wzácné poklady kopanin a wod léčiwých, a odepřewši jí soli, této přední potřeby wezdejšího žiwota, zdá se jakoby tím Cechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přiěinliwosti a k obchodu se sausedy.
Ačkoli pak pomezí jiliowýchodní swau wywýšeností spůsobuje rozhraní wod w Europě, jest předce tak spleštělé, že přes ně, co přes wysokau pahořinu, wšude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zwláštní, Moraioa, zwící4 asi co polowice óech, se zwláštními pohořími a poříčími, také přírodau samau, a wšak méně dokonale, ohraničená. Na seweru chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodlaužené to Krkonoše; na wýchodu dlauhotáhlé Tatry stanowí její meze proti Uhersku. Na sewerowýehodu wšak nachází se tu otwor, skrze kterýž ona s wýšiny swé wysílá řeky Odru a Wislu až do baltického moře; na jihu pak, proti Rakausům, nedostáwá se jí owšem hranic prírodných,
ježtoby zde teprw Dunaj působiti mohl. Přirozená powaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale swahem jižným.
4) Nynější markrabstwl Morawské, spolu se Slezkem rakau-ským, wynáší 48158iQ mil; na nich počítalo se r. 1844 obywatelstwa 2,224.153 duši. Že částka hořejších Slez, jmenowitě Opawsko a Krnowsko, od prwopočátku k Morawě náležela, až we XIII století na zwláštní knížetstwl powýšena byla, o tom u znatelů dějin není pochyby.
Spojení tedy Čech a Morawy w jeden celek, majíc we přírodě samé podstatný swůj základ, nemůže powa-žowáno býti za pauhau náhodu. A skutečně w obau krajinách od wěkůw, pokudkoli historie stáwá, wždy a pokaždé jeden a týž národ přebýwal, jedna i táž nejwyšší wláda panowala5: obě tedy, Čechy i Morawa, co národ i co stát, wždy za jedno byly. Tímto spojením ale přirozené wýminky dějin takowého celku zlepšily se znamenitě. Wětší počet a prostranstwí pojišťowaly spojenému národu wětší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlawní kupecká silnice u wnitř Europy, zowauc ho k obchodu s celým swětem, bránilo jeho doma osamocení; a otwor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebýwajícími w rozlehlých krajinách mezi moři baltickým a černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu Českého, máli
důkladná býti, obau
Čech i Morawy, stejně
šetřiti musí, jelikož dějinám obau, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozumějí nelze.
Dějepis wůbec jest nejpozdnější plod oswěty ná-~ rodůw. Dějiny, we wyšším a prawém toho slowa smyslu, jen tam wznikaji, kde národ duchem procitlý a ke společenským aučelům we stát zákony wlastními spojený, swobodnau wůlí s odpory swými zápasí, a kde zápas
5) Bojowé, národ wlaský, panowali w obau zemích, až je pospolu proti Němcům ztratili; Marobudowa říše wztaho-wala se až za Morawu; a Slowané stejným časem i w cechách i w Morawě se rozmohli. Od té doby Morawa wůbeo aučastna býwala wšech osudůw země české, s wýminkau krátkotrwalé někdy říše Swatoplukowy, kdežto cechy samy Morawě podléhaly. Protož my uwažujíce, že jméno „Mo-rawan" značí částku národu jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdílnau, kdykoli o národu Českém wůbec mluwíme, wždy Slowany jak w cechách tak i w Morawě bydlící roz-umíwáme.
----• Sä—"
al.;"L
8
Kniha I.   článek 1. Ůwod.
ten spolu tak. jímawý býwá, že i pamět jeho ráda se obnowuje. Jen tam, kde ušlechtilejší částka člowěka wládne nad oborem činnosti pauze zwířecí, kde žiwot lidský tauhau po ideách a bohowosti nabýwá wýznamu wyššího, a duch ani w kalu tupé wšednosti netone, ani jedem přebraušené smyslnosti se newysiluje, kde jména boha i wlasti, zákonůw a ctnosti, práwa i swobody budí w duších takowý ohlas, že obec celá hotowa býwá i krwí swau o ně se zasazowati: jen tam díti se mohau skut-kowé, které připomínati potomstwu i milo i hodno jest. Žiwot bezidejný wšude jest nepamatný, a protož ani wyprawowán býti nezasluhuje. Dějepis ale nad to, zakládaje se celý na památkách strojných a zwláště na písemnostech, nemůže znikati ani kwésti, leč při hojné a horliwé péči o nauky a umy wůbec. Dějepisec zajisté ne wšecky památné příběhy samy w sobě, ale jen ty wyprawowati může, kterých pamět se mu zachowala. Potřebujeť pramenůw dostatečných a wšestranných, po-dawkůw určitých a srozumitelných, swědectwí půwodních a hodnowěrných, aby čtenáře swé o tom, co jak a proč se stalo, zprawiti mohl, aniž pak s prawdau se chybil. A poněwadž každý skutek dějinný záleží na zápasu, tudíž na sporu dwau stran, do kterého wždy wášně lidské wšelijak se wplétají: wěčnými zákony práwa i spra-wedliwosti wyhledáwá se, aby swědectwí obojí strany wyslýcháno a nepředsudně uwažowáno bylo. Kde toho-nelze, protože ho s jedné strany snad se nedostáwá, tam šetřiti sluší při uwažowání jednostranných zpráw tím opatrnější kritiky.
Dějepis tedy stejnau podstatau zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachowané. Kdekoli jednoho nedostáwá se z obau těchto žiwlůw, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Protož také marno byloby se ptáti po dějinách a žiwotu neznámých prwobytelůw země
Dějiny wůbec a české zwláště. 9
České a Morawské. Wyprawowání naše nemůže sahati dále, nežli pokud stačí zachowané nám zpráwy písemné. Ty mluwí sice o trojím národu, který přebýwal jeden po druhém we wlasti naší: o wlaských Bojech, o německých Markomanech i Kwadech a o slowanských Češích: ale jen poslední národ objewil se w běhu wěkůw oběma žiwly historickými, hojností totiž i dějin i památek jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem wlast-ním historie naší; děje bojské a markomanské jen potud uwedeny budau, pokud jich potřebí k určitějšímu obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.
Dějiny národu českého jsau w nejednom ohledu poučnější a zajímawější nad dějiny mnoha jiných národůw. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Európy, tak i národ český stal se po mnohé wěky stře-dištčm, we kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prwky a zásady nowoeuropejského žiwota národního, státního i církewního. Jmenowitě spatřiti jest tu očitě i dlauhý spor i wzájemné pronikání se žiwlůw římského, německého a slowanského w Europě.
Kterak celé pokolení lidské, přirozením a půwodem swým jedno a téže jsauc, předce rozrodilo se na tolikeré plemena, kmeny, národy a wětwe, rozdílné co do tělesné postawy a barwy, duchowní powahy a řeči, mra-wůw a obyčejůw, o tom žádný nepoučuje nás podawek historický. Na samém počátku wěku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost weškerého člowěčenstwaw nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezáwisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstwa k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodůw a plemen, zanikáním jedněch a zmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; a wšak síla. duchowní a mrawní wítězíwala konečně nad tělesnau.
10
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
— Nicméně jako we hmotném swětě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se w jednom bytu, zárodkem býwá bytu jinému; a jako plemena křížením, sady štěpowáním wždy se wíce sílí a šlechtí: tak i míšení se a splýwání různých národůw zdaříwalo i daří se konečně ku prospěchu člo-wěčenstwa, hýbajíc a pružíc ducha lidského, i zúrodúujíc ho wždy nowými žiwly. Již w nejstarších oswěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorowati bylo směs národůw různého půwodu; do starého Kecka přineseno bylo z Egypta i z Fénicie prwní símě wzdělanosti, které potom wyspělo w blahodárné půdě té w nejutěšenější plody; starý pak Řím teprw tehdáž oprawdowě zawládnul swětem, když w něm zdomácněl kwět oswěty řecké. Tak již we starém wěku národowé přední, dědíce wzdělanost po sausedech swýcli, i u sebe doma dokonaliti, i wně u cizích ji šířiti napomáhali, jiné wždy stránky její nad jiné zwelebujíce, ale i jinými také wadami, jež přiměšowali, ku konečnému ji aupadku wodíce.
Nejznamenitější a nejwznešenější wýsledek i úkaz celé dáwnowěkosti bylo dokonalé spojení a ujednocení se náboženstwí Kristowa se wzdělanosti řeckau we swěto-wládném někdy panowání Římském. Kdyby osudem božím nebylo i do toho auwazku hned s počátku wlaudilo se porušení, swět celý bylby pomalu musel se zříma-niti: ale wšemaudrý bůh, neučiniw ani dwau zrnek pís-kowých dokonale stejných, tím méně chtěl pauhé jedno-twárnosti w nejušlechtilejším tworu swém, jejž k obrazu swému poněkud připodobnil. Císařský Ěím byl sice wzdělal umění panowničí a wladařské až k nejwyšší dokonalosti: předce wšak prospíwaje w auhonách a wadách wždy wíce nežli we cnostech, stal se posléze wzoremwlády, jakowá býti nemá. Sestřediw weškeru weřejnau moc a wůli w jediné hlawě, udusil konečně wšecko samostatné wywíjení se ducha, wšecku samočinnost a samohybnost,
Hlawní. ráz dějin římských a německých.
11
jak jednotliwých osob, tak i celých obcí a národůw. Pa-nowník, snížiw wše mimo sebe pod důstojenstwí člowěka, nemohl wšak sám sebe i potomkůw swých uchrániti práwa přírody a zbawiti křehkostí lidských. Wšeobecné wy-sílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu, byly newyhnutelné následky austřednosti přepiaté a mnoho-wěké, a konec wšeho neuchranný pád říše římské. Jediný jen žiwel w ní měl tolik wlastní síly, že odolaw wšeobecné záhubě, zárodkem stal se nowého žiwota: to bylo náboženstwí křesťanské.
Na zříceninách swětowládného Ěíma postawil swé žezlo swět Německý. Jím roztrhány sítě, dusiwší s hůry tak dlauho wšecku w národech samohybnost, člowěk nabyl opět práwa swého, zničená politikau Cíesarůw energie osobní dostawši se na wrch, počala znowu dáwati swětu zákony. Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama w sobě blahodějná, potáhla nowé neřesti za sebau. Němec zajisté ztroskotal byl římskau wládu ne k obecnému národůw prospěchu, ale jen ke swému wlast-nímu. Bažení po zboží a panstwí, nikoli pak cit nebo potřeba swobody, ozbrojowaly silné rámě jeho, a pudily ho hledat swého štěstí za hranicemi wlasti. • Pročež ani poroby w Europě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinowládu w bujnau mnohowládu. Tau wšak proměnau počal jinačiti se i wlastní jeho žiwot národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbýwalo jarého z římského swěta; horliwost náboženstwí křesťanského a umění panownické jaly se wzděláwati austřednost nowau a dwojitau sice, ale skrze mnohá století aspoň swornau: císařstwí totiž a papežstwí.
Jak mile Němec uwázal se byl wýbojem \i weliké starého Ěíma dědictwí, Slowan mírný tiše za ním po-staupiw, usadil se wedle něho.   S ním wkročil spolu
■
12
Kniha I. článek 1. Ůwod.
Hlaivní rás dějin sloiuanských a českých.
13
ífl
: lil U
lil.
• li
- nowý žiwel národní do žiwota europejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně auhonný. Wolnost a rownost wšech občanůw mezi sebau, co synůw téže rodiny, byly hlawní známka starých Slowanůw; kéž se k nim jen i swornost byla přidružila! Patriarchální mrawy a spůsoby jejich bylyby snad postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci wyšší uchrániti se wšech bauří a pohrom mimořádných. Slowanowa nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbawila ho wší swéhlawosti a urputnosti. Nechtěje panstwí ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotau národní také silné auwazky řádu awlády; přeje stejných práw a stejné wšem domácím swobody, žádal spolu, aby wšickni také drželi se stejné koleje starých zwykiiw;-nedáwaje u sebe místa ni rozdílům stawůw ni wýsadám, nehowěl předce ani wliwu wýtečných osob, ani rychlému rozmáhání se wyšší oswěty; nebažiw po wýboji, sotwa sám brániti se uměl; žádaje w pokoji požíwati aurod pole swého, tím častěji podléhal rozkazům cizincůw. Nemělli konečně zahynauti, muselt i Slowan postupem wěkůw zjinačiti spůsoby swé a přimísit! žiwlůw říman-ských i německých do národního žiwota swého.
Hlawní tedy obsah a základní tah celého dějinstwa českomorawského jest, jakož jsme již podotkli, ustawiěné stýkání a potýkání se Slowanstwí s Éímanstwím a Ně-mectwím, we smyslu nyní wyloženém; a jelikož lií-manstwí dotýkalo se Čechůw ne samo sebau, ale téměř weskrze jen prostředkem Němectwa, může se také říci, že dějiny české zakládají se wůbec hlawně na sporu s Ně-mectwem, čili na pojímaní a zamítaní spůsobůw a řádůw německých od Čechůw. Jest sice prawda, že i u jiných kmenůw slowanských dálo se takowéto stýkaní obojích žiwlůw: ale bud nebylo tak wšestranné, žiwé a proni-kawé, na příklad u Polanůw a Rusůw, bucTto skončilo
i
se již dáwnau záhubau národnosti slowanské, jako u někdejších Luticůw, Bodrcůw a jiných Polabanůw. Český národ sám jediný, k německému co roweň k rowni se přibočiw a od wíce nežli tisíciletí do swazkňw nejužších s ním wstaupiw, uhájil až podnes národnosti swé, a jakkoli mnoho německého do žiwota swého pojal i duchowně zažil, nepřestal proto býti slowanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z powahy zeměpisné, úloha jemu se klade: slaužiti za most mezi Němectwem a Slowan-stwem, mezi wýchodem a západem w Europě wůbec.
Wykládajíce tedy dějiny národa Českého, budeme wyprawowati, jaké úkazy wywodil na jewo spor a zápas ten od wěkůw we wlasti naší; zápas, wedený netoliko na hranicích ale i u wnitř země české, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slowem, ústawami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, wěhlasným horlením i slepau wášní, netoliko .k wítězstwí aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem neweliký weliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce kles-nauti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa wichřicemi od wýchodu i od západu, wnô i doma powstalými, panštěl nejednau naději o zacho-wání bytu swého, a nepřestáwá předce i podnes ještě dou-fati we budaucnost. Spatříme panowníky wznešené, prawé otce wlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho národu; hrdinné wojewody, ježto uměli ku praporcům českým wítězstwí pautati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských wůkol sypati; myslitele wýtečné, jichžto ducha plápol oswěcowal temnoty wěku swého a křísil jiskry wědomí a wíry u domácích i cizích; wlastence ušlechtilé, jimžto milo bylo zapírati sebe k dobrému národu swého, a obětowati jemu čas i žiwot, wšecko jmění, wšecky síly swé; konečně i lid bystrý a jemný,
1
14
Kniha I.   ôlámék 1. Ůtvod.
— poslušný hlasu swých panowníkůw a wůdcůw, a hotowý nasaditi sebe i s celau podstatau swau, jak mile bylo hájiti wlasti a krále, náboženstwí a wíry, práwa i zá-konůw.   Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestáwaly wyššímu prospěchu wlasti a národu stawěti se na odpor; nejen od cizozemcůw a nepřátel, ale i od domácích odrodilcůw, nejen zjewným násilím, ale i newěrau a zradau; wyjewíme, kterak často tu nízké sobectwí neb přewrácená mysl jedincůw, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost welikého haufu zawo-dily obec .do neštěstí, kterak tytýž nejapností zmařeno, ěeho chytrostí zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude díwati se na raný ale autlý kwět wzdělanosti slowanské, na pra-wěké hrady a města, sídla swatých popraw a bohoslužeb, ochranná autoěiště w čas bauří wálečných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i nejwětší a nejwzdě-lanější národowé našeho wěku newždy zdárně se snaží a baží, předkowé jeho slowanští chowali a hájili od jakžiwa mezi sebau: obecnau wšech zemcůw swobodu, rowenstwí před zákonem a práwem, wrchní wládu i dědičnau i swolenau spolu a na sněmích odpowědnau, swobodné wolení auřadůw místních i zástupnictwa národního, a jiné podobné řády, až i chwálenau wšech swobod. obecných záštitu, saudy porotcůw. Poznáme wšak také, kterak proměny a oprawy, ku prospěchu státnímu newyhnutelně potřebné, nemohly wykonány býti, aby za působením ducha středowěkosti newlaudily se s nimi do země i řády feudální, jichžto síla, we bažení panském wždy hotowau nacházejíc podporu, wywrátila i uwedla w nepaměf wšecky jim newhodné stránky starých ústaw slowanských. Žiwot duchowně čilý, kterým národ náš i w těchto změnách, jak z přirozené powahy swé, tak i z přičinění oswícených náčelníků skwíti se
Obsah a epochy dějin českých.
15
nepřestal, wywede nám na jewiště nowé spory a zápasy, podiwnější a wznešenější, ale bohužel i krutější a zhaub-nójší, nežli Jcteré dotud Europa byla wídala. Ze tří wálek o záležitosti duchowní, kterými w posledním půl-tisíciletí wšickni národowé křesťanští až do dnazbauřeni byli, dwě prwní, měwše za příčinu náboženské potřeby, w Čechách i powstaly i skonaly, a byly wlastně wálky české. W jedné národ náš, zachowawší až potud neporušené jádro bytu swého, skutky zázračnými celý přemohl takořka swět; we druhé, zpronewěřiw se sám sobě, nejen nedowedl nic slawného, ale přišel i bez mála na mizinu. Wyložíme, kterak i w těch i w jiných wíce pohromách zračila se ruka Páně, jenž dawši člowěku rozum i wolení mezi dobrým a zlým, owocem obého učiti a wystříhati ho chtěla.
Popatříce na hlawní rozdíly dějin českých, rozeznáme w nich snadně a na prwní pohled wěk trojí: starý totiž, střední a noivý. Wěk střední značí se wýtečně půtkami o náboženstwí, jenž počátkem husitstwí r. 1403 wstau-pily do weřejného žiwota českého, a ukončeny r. 1627 wystěhowáním se wšech podobojích ze wlasti. W tom wěku národ náš dostaupil wrchu historické znamenitosti swé. Co jej předešlo, ke staré, co následowalo, k nowé historii počítati se musí.
Starý wěk dějin českých, obsahující téměř celé tisíciletí od prwního usazení se národu we wlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že w něm ještě nepředčily potřeby a půtky zbuzené obnowau cír-kewní, alebrž jen důležitosti swětské čili státní, zwláště pak snažení panowníkůw, moc swau i doma upewniti i wně rozšířiti. Jest w něm rozeznáwati trojí hlawní dobu r nejprwé Čechy pohanské a nezáwisné, od prwopočátku až do r. 895; potom Čechy křesťanské a záwisné od říše Německé, s přewahau wšak ještě wniterných řádůw
1(5
Kniha I.  Článek 1. Úwod.
Epochy dějin českých.
17
slowanských, od r. 895 do 1253; posléze Čechy krá-lowské, spojené s říší německau swazkem rowným, ale we wládě zemské nakládající žiwlu německému, od r. 1253 do r. 1403. Wprvmi době, ještě temné, báječné a často nejisté, spatřuje se národ we swé půwodní slowanské newázanosti; mezi hlawami jeho, na počet hojnými, rod Přemyslůw počal osobowati sobě panstwí; pokusy wšak Sámowy w Cechách a Mojmírowců na Morawě, o založení mohutného státu slowanského, zmařeny jsau. W době druhé křesťanstwí přispělo sice k utwrzení moci pano-wničí w zemi, ale učinilo ji spolu záwisnau od říše římské, čili wlastnô německé. Potlačení někdejších lechůw a kněží napomohlo k sestředění sil národních: ale rozmnožení se Přemyslowcůw, jejich časté potržky o zmocnění se wrchního žezla, i potřeba zwláštních audělůw knížecích, překážely prospěchu obecnému. Objem a hranice státu tak často se měnily, jako poměry práwní panowníkůw českých naproti císařům: awšak zachowána wždy zemi samostatná ^yrchní wláda i swézákonnost. Staroslowanská župní ůstawa udržela se we swé činnosti; stawůw zwláštních s rozdílnými práwy občanskými ještě nebylo, tudíž ani wýsad, ani feudalnosti, ani tělesné poroby, jakkoli často usilowáno uwesti je do Čech za příkladem německým. Wéwodský titul panowníkůw, po upewnění mqcnářstwí skrze Přemysla Otakara I., proměněn w dědičné králowstwí. Třetí doba wěku tohoto počala kralowáním Přemysla Otakara II. Jemu zdařilo se proměniti hlawní auwazky státní, zwláště založením stawu městského skrze německé osadníky, a udělením jemu wýsad i práw politických. Tím přiwedena stará župní ústawa konečně ku pádu, i dán počátek nejen ku práwnímu stawůw rozdílu wňbec, ale i k řádům feudálním zwláště. Po wymření Přemyslowcůw a powolání domu Lucemburského na trůn upewnil se objem státu čili
koruny 6) připojením Slezka i obojí Lužice k Čechám a__ k Morawě na mnohá století. Wýtečné kralowání Karla IV památné jest nejen padesátiletým spojením koruny české s německau a auplným na ten čas obau národůw i zemí smíšením, ale i zwelebením snaženstwí a kwětu duchow-ního we wlasti naší zwláště.
Hlawní obsah a ráz wěku středního historie české jsau, jakož sme již napowěděli, různice a půtky církewní a náboženské, jenž wedly dwakráte k wálkám krwawým a dlauhotrwalým: prwní husitské, kterauž Čechowé a Morawané až do konce wítězně prowedli; druhé třidceti-leté, kterau nešťastně počawše, ustaupili brzy až na smrt wysíleni s dějiště. Strana husitská, čili podobojí, předčila za tohoto wěku we wlasti počtem i silau. Swa-zek koruny české s říší německau nejprw ssazením krále Wáclawa, potom wálkau husitskau tak uwolněn, že na-potom stanowil se skutečně již jen na práwu králůw našich, wkládati se hlasem swým do wolení císařůw. W zemi wšak wlastní moc králowská byla slabá, národ sám ukládal sobě zákony, jazyk český we weřejné zpráwě zemské byl panujícím, Němectwo Husitstwu odporowawší kromě Slez a Lužic hluboce kleslo a téměř wyhynulo.' Naproti tomu ale feudální německé řády w zemi pomalu samy tím wětší mocí se rozwíjely; rozdíly stawůw nejen utuženy a zostřeny, ale o wýsady a práwa mezi wyšší i nižší šlechtau a mezi mestami dlauhé spory, až í krwawé wálky wedeny;   staw duchowní w Čechách
6) Předkowé naši rozeznáwali od sebe „králowstwí České" a „korunu Ceskau": „koruna Česká" znamenala jim wšecky země, králům českým někdy poddané, t. Čechy, Morawu. Slezko, Lužice, Hořejší Falc i Lucembursko; „králowstwí české" byly jen Čechy samy, w užším smyslu wzaté. „Koruna" tedy slula jim též, co nám nyní „stát" neb „monarchie" sluje.
Palacký, Dějiny české I. 1. wyd. 3. 2
18
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
_utlačen; lid selský a prostý, požíwawší dotud osobné swobody, tělesnau porobau sklíčen. Ráznejší doby a články wčku tohoto byly: wypuknutí wálky husitské r. 1419 a smíření podobojích skrze sbor Basilejský ; aupadek moci králowské we dlauhém bezkrálowí, a nezdařilé snažení krále Jiřího, powztýčiti ji zase; roz-míšky stawowské a porobení lidu prostého pod králem Wladislawem; spojení s domem Rakauským r. 1526 a utužení moci králowské na sněmu krwawém r. 1547; počátky nowých půtek o náboženstwí r. 1602 a wy-puknutí r. 1618 wálky třidcetileté, we kteréžto Cechy wstaupily do nowé swé historické doby.
Základní auwazek weškerého žiwota společenského i státního ve wéltu nowém byli řádowé i zákonowé, jež Ferdinand II. z plné moci swé r. 1627 obnoweným zřízením zemským předepsal, a stawowé čeští na sněmu téhož léta poslušně a wděčně přijali. Od té doby země Česká a Morawská staly se nepochybným dědictwím slawného domu Rakauského, a spolu podstatnau částkau státu welikého, jenž wyniká mezi čelními w Europě mocnostmi. Lužice wšak i wětší částka Slez od koruny bdtrženy. Církew Římskokatolická stala se wýhradně panující. Moc zákonodárná, wykonáwací a saudní spojena w rukau mocnářowých, a rozhodnutí na nejwyšším místě dálo se we Wídni. Politické jewení národu obmezeno a určeno bylo wýsadami stawůw prelatského, panského, rytířského i městského. Jazyku českému i německému we weřejných potřebách zemských přisauzeno sice práwo stejné: poslední wšak osobil si čím dále tím širší místo. Tentotě powšechný ráz wěku celého. W podrobném pak rozjímaní wyznamenáwají se zwláště panowání Marie Theresie i Josefa II. co střední článek, blahodějným swé-razem, a předně wymaněním obecného i selského lidu, čehož další dolíčení ale odkládáme k času swému.
Epochy a prameny dějin českých.
19
Prameny, ze kterých čerpati se musí wšecka dějin_ českých známost, jsau podlé rozličnosti wěkůw rozličné. Pro wěk předsloioanský nedostáwá se nám jich owšem; wše co tu wíme, musí nuzně wybíráno a skládáno býti ze zpráw, které někdy staří spisowatelé řečtí a římští jen jakoby mimochodem a náhodau, a protož ani hojně, ani dost určitě, o wlasti naší prohodili.
Nemnohém šťastnější jest w ohledu tomto i wěk pokansJcoSesJcý (451—895). Z domácích jeho památek nezůstaly nám než jediné tři dějeprawné básně, milowtaí-kům národní naší literatury pod názwy „Saud Libušin" „Čestmír a Wlaslaw" i „Záboj a Slawoj" chwalně známé a tiskem již často wydané7; kteréž jakkoli nesmírně drahocenné jsau samy w sobě, co přesný a swětlý wý-jew jarého ducha předkůw našich, nemohau předce wšem žádostem dějezpytccwým wyhowěti, poskytujíce swětlo nejen na příliš skrowný obor obmezené, ale i poněkud nejisté, jelikož oprawdowě básnické. Stařiny, ježto wlůně wlasti tytýž se wykopáwají, umějí sice mluwiti ke zna-teli, ale zřídka kdy udati mohau wěk a půwod swůj. Ani w cizině té doby nikdo si na tom nedal záležeti, aby o wěcech u nás zběhlých nám pozůstawil písemnau pamět zwláštní a auplnau. Jen chudá záře tehdejších dějin sausedních odráží tu i tam náhodau některé slabé a wšelijak zprolamowané paprsky na sauwěké příběhy w Čechách a w Morawě. Dějezpytec musí tyto paprsky
7) O „Libušině saudu" wiz předewším obšírné pojednání: Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, kritisch beleuchtet von P. J. Šafařík u. F. Palacký, Prag, 1840 in 4° (w aktách král. české společnosti nauk); druhé dwě básně z rukopisu Kralodworského, W. Hankau nalezeného, často již wydány jsau, posléze a nejzpráwněji we "Wýboru z literatury České, dílu I, w Praze 1845, a s překladem německým od W. A. Swobody několikrát, pak od J. M. hrab. Thuna: Gedichte aus Böhmens Vorzeit. Prag, 1846. 8.
2*
1
20
Kniha I.   Článek 1. Úwoä-
Prameny dějin českých.
21
-u starých Byzantincůw, Wlachůw i Němcůw pracně shle-dáwané,8 spojowati w jeden swětla pramen: jakýž tu diw, jestliže potom odlesku takowému nedostáwá se žiwo-plodného tepla slunečného, a jestliže swětlo tak pochybné čirau tmu okolo sebe nezapuzuje, ale jen takořka makawější činí!
8) Důležitější pro dějiny naše spisowatelé Byzantinšti wěku tohoto jsau: Zosimus, jenž kwetl r. 460 po Kr., Priskos • Paniates r. 471, Prokop Cesarianský r. 552, císař Mauritius r. 582—602, císař Lew VI příjmím Maudrý r. 886- 911, císař Konstantin Porphyrogennetes r. 945—959 a j. w., kteříž we sbírkách pode jménem Historiae Byzantinae scrip-tores, nejprw w Paříži 1645—1711, potom w Benátkách 1729 si. we 27 dílech fol. wydáni jsau, a nejnowěji i nejauplněji w Bonne od r. 1829 sl. in 8° ještě se wy-dáwají. Dobrý z nich pro nás wýtah podal J. G-. Stritter pod titulem: Memoriae populorum olim ad Danubium, Pontům Euxinum etc. incolentium, e scriptoribus Byzantinis erutae et digestae, Petropoli 1771—1779, IV voli. in 4., kdežto zwláště díl II wěcí Slowanských se dotýká.
Kronikáři Wlaští, Frančtí a Němečtí wěku toho pro nás památní jsau: Fugippius opat kláštera sw. Sewerina kw. r. 511; Jornandes čili Jordanis r. 552; Řehoř biskup Tu-ronský we [Francii (Gregorius Turonensis) t 595; Frede-garius Scholasticus kw. r. 641—660; Pauhis Warnefridi, též Paulus Diaconus zwaný, t ok. 799; Eginhard, Karla "Welikého písař a tajemník, f 839; Hinkmar Bemešský arcibiskup t 882; Bhegino opat Prumský f 915; Liudprand biskup Kremonský f 972; Widukind mnich Korvejský kw. 946—968 Thietmar biskup Meziborský t 1018; Adam kanowník Bremský kw. 1067—1076; Šigebert Gemblacký t 1112 a. j. w. Dále připomlnati sluší letopisy (annales) mnohých klášterůw franských i německých, mezi nimiž (mimo Annales Mettenses, Alamannici, Sangdllenses, Laurissenses a Chronicon Moissiacense) pro nás nej důležitější jsau Annales Fuldenses od r. 680 do 901. Wšecky tyto zde jmeno-wané kroniky a letopisy nejlépe wydány jsou, aneb ještě budau, we znamenité sbírce pod titulem: J. H. Pertz Mo-numenta Germaniae historica, Hannoverae 1826 sl. posawad XVII dílů we fol.
Dějiny doby druhé, sahající od r. 895 do 1253, za-_ kládají se již na domácích pramenech, ačkoli ještě ne wšude dostatečných. Swětlo historie zawítalo k národu našemu zároweň se swětlem křesťanstwí, pročež sahá také, zwláště pro Morawu, o několik let wýše, do času apoštolowání bratří Cyrilla i Methodia mezi Slowany (r. 863—885). Legendy o bratřích těchto, z nichž nejstarší a nejdůležitější dwě staropannonské9 nedáwno teprw řádně wydány jsau, otwírají bránu slowanského dějepisectwí wůbec. K nim pojí se potom legendy a prology • rozličné o S. Wáclawu, S. Wojtěchu a j. w.10 Kada děje-piscůw Českých w užším smyslu] 1 počíná mužem výtečným a i pro nejdalší potomstwo památným: jest to Kosmas, jenž co děkan kapituly Pražské umřel, stařec osmdesátiletý, dne 21 Oct. 1125. Jeho wlastenecký duch kormautil se myšlenkau, žeby národ jeho měl wždy opět zapomínati na minulý žiwot swůj, a žeby osudy a děje, slasti a strasti dědůw potomkům wěčnau zůstaly po-hádkau: protož nenašed nižádného písemného podání, sám již u wysokém stáří jal se zapisowati, čeho byl
9) Wiz o nich Moskwitanína na rok 1843, n. 6. str. 405—434, a Gasopis českého Museum 1846, I, 5-33, a srown. o tom
- wůbec Safaříkowy Starožitnosti str. 809 sl. "Wydáni jejich stalo se teprw r. 1851 we spisu Šafaříkowě: „Památky dřewního plsemnictwl Jihoslowanůw," w Praze, žitie sw. Konstantina (str. 30), žitie sw. Methodia (str. 9).
10) Staroslowanská legenda o sw. Wáclawu w časopisu česk. Museum 1830, str. 453 sl. 1837 str. 406. Gumpoldi vita Wenceslai ducis Bohemiae, in Pertz Monum. VI. 211 sq. Vita S. Adalberti episcopi auctore Johanne Canapario, ap. Pertz ibid. p. 581 sq. auctore Brunone archiepiscopo ibid. p. 596. sq. Srown. Jos. Dobrowský kritische Versuche. Prag, 1803, 1807, 1819 etc.
11) "Wiz o nich spis náš zwláštní: "Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber. Eine gekrönte Preisschrift. Prag, 1830. 8.