LIBANONSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA Tomáš Šmíd VŠEOBECNÝ KONTEXT •V důsledku svého geografické umístění a historie lze na Libanon ve 20. století nahlížet jako na centrum mnoha náboženství a kultur. Obecně lze říci, že na jeho území ve velké míře žili představitelé pouze dvou náboženství, a to křesťané a muslimové; •Ovšem to by byl značně zjednodušující pohled, jelikož členové zmíněných náboženství se dělili celkově do 18 relevantních církví a sekt; Obsah obrázku mapa Popis byl vytvořen automaticky VŠEOBECNÝ KONTEXT II. •Nejvýraznější a také nejdůležitější roli v konfliktu sehráli členové katolické církve, a to především maronité; •Dále to byly větve islámské víry, což v našem případě znamenají sunnité, šíité a drúzové; •První a poslední sčítání libanonského lidu proběhlo pod francouzským mandátem v roce 1932; •Křesťané tvořili 50,7 % obyvatelstva, to znamená, že by již dále nebyli výraznou majoritní většinou, maronité samostatně tvořili asi 30%. Nicméně francouzské úřady započítaly do sčítání lidu i ty maronity; •V průběhu let, díky rozdílnému přírůstku obyvatelstva, tvořili majoritní většinu muslimové; dnes cca 60 % populace, šíité versus sunnité prakticky napůl (každý po 30%); VŠEOBECNÝ KONTEXT III. •Na Libanon a jeho populaci měly mimořádný vliv arabsko-izraelské konflikty; •V důsledku prvního konfliktu odešlo do Libanonu 90 tisíc palestinských uprchlíků, přičemž počet uprchlíků se během arabsko-izraelských konfliktů neustále navyšoval, až se zastavil na čísle 450 000 Palestinců; •Z toho 40 % žilo v uprchlických táborech po celém Libanonu, což mělo negativní vliv na křehké společenství libanonského obyvatelstva, které narušila početná palestinská menšina, v níž se rekrutovali členové ozbrojeného hnutí Organizace pro osvobození Palestiny (OOP); POVAHA AKTÉRŮ OBČANSKÉ VÁLKY •Kromě náboženských štěpících linií byla významným určujícím prvkem také linie levice versus pravice; •Dalším významným prvkem byla podpora ozbrojených skupin, respektive milic od zahraničních aktérů, přičemž se jednalo o podporu Sýrie, Izraele a Íránu; •V neposlední řadě měla značný vliv na podobu konfliktu intervence cizích států, mezi něž patřila Sýrie, Izrael, jednotky pod mandátem OSN (USA, Francie a Itálie) a jednotky Ligy arabských států; PRIMÁRNÍ AKTÉŘI •Křesťané – především maronité; primárním cílem křesťanů bylo zachování Národního paktu (dohoda z roku 1943 vycházející z ústavy z roku 1926), který jim zaručoval jejich výsadní postavení. Tento cíl se snažili hájit po celou dobu občanské války; současně se snažili o zmenšení vlivu či vytlačení palestinských ozbrojených sil z libanonského území; •Vytvořili křesťanský blok zvaný Libanonská fronta, jež tvořilo hnutí falangistů (Strana Kataíb) a jejich milice, reprezentované rodinou Džamáilů; PRIMÁRNÍ AKTÉŘI II. •Milice a stoupenci prezidenta Sulejmana Frandžíji, jako třeba brigády Marada, taktéž maronité; •Národní liberální strana a její milice v čele s představitelem Kemalem Šamúnem, formální nadkonfesní, ale podporovaná hlavně křesťany, hlavní ozbrojenou milicí byla od roku 1980 Tigers; •Zahliotská skupina, řečtí katolíci z údolí Bikáa; Al-Tanzim krajně pravicová pravoslavná milice; •Asyrské milice složené okolo strany Šurája, blízké Bašíru Džamáílovi, snící o znovuobnovení Asýrie v dnešním severním Iráku, asyrští křesťané; •Armáda svobodného Libanonu vedené Antoine Barakatem, maronitským důstojníkem a přívržencem Frandžíji; •Strážci cedrů; Libanonské hnutí mládeže; •Jiholibanonská armáda. Ozbrojená skupina, která se od oficiální armády oddělila a operovala v jižním Libanonu pod vedením generála Haddada; PRIMÁRNÍ AKTÉŘI III. •Arméni - Komanda spravedlnosti Arménské genocidy (Mstitelé arménské genocidy), později přejmenovaní na Arménská revoluční armáda, ti spíše pravicoví, navázaní na Dašnakcutjun •ASALA (Arménská tajná armáda za osvobození Arménie) marxistická, národní věc měli společnou, ASALA vlastně prosovětská, dašnaci chtěli nezávislou Arménii v historických hranicích; PRIMÁRNÍ AKTÉŘI IV. •Muslimové - muslimská komunita do značné míry roztříštěna. Obecně lze říci, že se v průběhu konfliktu projevovali spíše šíité než sunnité; •Šíité nebyli na občanskou válku vůbec připraveni, zpočátku byli součástí propalestinského Libanonského národního hnutí; významní šíitští aktéři se zformovali až během války; nejvýznamnější z nich byla hnutí Amal a Hizballáh; •Sunnité měli hlavní představitele Rašída Karámího a Abdullaha al-Yafiho; •Za nejvýznamnější sunnitské hnutí lze považovat Libanonské národní hnutí, které v počátcích seskupovalo značnou část muslimských hnutí, avšak v průběhu času se z něj vyprofilovalo sunnitské hnutí, čemuž dopomohl i odchod levicových a šíitských organizací; • PRIMÁRNÍ AKTÉŘI V. •Drúzové - Předním politickým aktérem drúzské komunity bylo socialistické hnutí Progresivní socialistická strana (PSP) s Kamálem Džumblátem v čele; •Džumblát disponoval dostatečnou politickou silou, aby mohl vyžadovat reformy libanonského politického systému. V první fázi občanského konfliktu levicový blok; •Libanonský národní blok, vedený PSP stál v opozici vůči křesťanům a jejich syrské podpoře; PRIMÁRNÍ AKTÉŘI VI. •Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) - z Jordánska se uchýlila výlučně do Libanonu, odkud chtěla dále provozovat svou protiizraelskou činnost; •Dne 3. listopadu 1969 byla podepsána dohoda v Káhiře, dle které má OOP výlučnou moc nad palestinskými tábory v jižním Libanonu, čímž byl prakticky legitimizován její pobyt a činnost na libanonském území; •Přítomnost Palestinců v Libanonu byla jedna z bezprostředních příčin, která vedla ke vzniku libanonské občanské války; •Po celou dobu své účasti v konfliktu OOP stála proti křesťanským milicím a také proti státu Izrael; •Hlavním cílem v intencích libanonského občanského konfliktu bylo vést útoky proti Izraeli, především z území jižního Libanonu. PRIMÁRNÍ AKTÉŘI VII. •Stála kdesi mimo, slabá, generalita byla hlavně maronitská (Michel Aún), takže muslimové jí nedůvěřovali a dezertovali; SEKUNDÁRNÍ AKTÉŘI I. •Nepřímé zapojení Iránu do libanonského konfliktu zaktivovala izraelská intervence do Libanonu (1982), na kterou reagoval nový íránský režim konsolidací a podporou šíitského hnutí Hizballáh; •Írán v izraelské intervenci spatřoval možnost a obhajitelnost vývozu islámské revoluce do Libanonu. V návaznosti na to vyslal do údolí Bikáa revoluční gardy o síle 500-1500 členů s cílem sjednotit šíity v boji proti izraelskému nepříteli. Výsledkem byl vznik hnutí Hizballáh, na kterém se Irán přímo podílel; SEKUNDÁRNÍ AKTÉŘI II. •Írán se v počátku orientoval na navázání vztahů se šíitskou skupinou Amal, kterou v té době, po zmizení jejího vůdce Musy Sadra, vedl jeho nástupce Nabih Berri; •Sadr byl orientován více na duchovní bázi, Berri ovšem posiloval sekulární prvky Amalu, což nekorespondovalo s íránskou politikou; •Došlo ke sporům mezi Amalem a Íránem, ale i v samotném Amalu; •Na základě zmíněného sporu se část hnutí radikalizovala a odštěpila se pod názvem Islámský Amal a na jeho platformě bylo posléze utvořeno právě hnutí Hizballáh; •Výsledkem se jeví soupeření Amalu a Íránu prostřednictvím Hizballáhu o vliv nad šíitskou komunitu v Libanonu; HIZBALLÁH SEKUNDÁRNÍ INTERVENUJÍCÍ AKTÉŘI •Sýrie - v libanonském občanské válce oficiálně zastávala pozici prostředníka a zastřešovala své jednání neutralitou; •Skutečná realita byla taková, že sledovala své národní zájmy. K jejich prosazení využívala jako prostředníky palestinská hnutí a muslimskou levici, které finančně a vojensky podporovala; •Značnou roli v angažovanosti Sýrie v Libanonu sehrála představa Háfize Asada, syrského prezidenta, o vytvoření Velké Sýrie; HÁFIZ ASAD Obsah obrázku muž, osoba, vázanka, oblek Popis byl vytvořen automaticky SEKUNDÁRNÍ INTERVENUJÍCÍ AKTÉŘI II. •Izrael - Stát Izrael je neopomenutelným aktérem libanonské války a to i proto, že se díky jeho intervenci v roce 1982 stalo libanonské území bojištěm arabsko-izraelského konfliktu; •Izrael, jakožto stát hraničící s Libanonem, byl do libanonského konfliktu vtažen prostřednictvím útoků OOP; •Útoky OOP vyvolaly ze strany Izraele odvetné přeshraniční akce mířící na základy OOP na libanonském území. V intencích stálých útoků OOP proti Izraeli, byly naplánovány a provedeny dvě vojenské akce pod názvy Litani (1978) a Mír pro Galileu (1982); •S cílem vyhnat palestinské ozbrojence z Libanonu a ukončit ataky proti Izraeli. Cíl byl částečně naplněn prostřednictvím operaci Mír pro Galileu; SEKUNDÁRNÍ INTERVENUJÍCÍ AKTÉŘI III. •Organizace spojených národů se do libanonské války zapojila dvakrát. Nejprve v roce 1978 byl na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 425 a č. 426 zastaven postup Izraele u řeky Litani, byly zřízeny a následně do země vyslány Dočasné jednotky Spojených národů v Libanonu; •Následně v roce 1982 se jednotky UNIFIL podílely na dohledu nad stahujícími se oddíly OOP; SEKUNDÁRNÍ INTERVENUJÍCÍ AKTÉŘI IV. •Liga arabských států, kromě pokusů o řešení konfliktu, sehrála v libanonské občanské válce nešťastnou roli, kdy po summitu arabských zemí v Rijádu (1976) legitimizovala Syrskou intervenci do Libanonu. Na rijádském summitu bylo Sýrií navrženo, aby byly do Libanonu vyslány Arabské odstrašující síly (AFD), které by se skládaly z jednotek arabských států; •Výsledkem summitu bylo vyslání kontingentu ADF do Libanonu o síle 30 000 mužů, z čehož 25 000 tvořili vojáci Sýrie, zbylých 5 000 tvořili vojáci z Jemenu, Súdánu, Saudské Arábie, Egypta a Kuvajtu; DYNAMIKA A PRŮBĚH KONFLIKTU •Začátek občanské války (1975-1976); •Spouštěčem pro vznik konfliktu byly události ze 13. dubna 1975, kdy proběhly nejprve při otvírání nového křesťanského kostela, za účasti vůdce falangistů Pierra Džamaíla, násilnosti mezi palestinskými fidajíny a falangisty a později u stejného kostela (Notre Dame) neznámí útočníci, stříleli po účastnících křtu a zastřelili čtyři lidi a ujeli; •Téhož dne přišla odveta, když byl při projíždění křesťanskou čtvrtí Ajn el-Remmámé zastaven autobus se členy palestinské organizace Fronta za arabské osvobození (ALF) a falangisté spustili palbu; •Při útoku bylo zabito 27-34 osob, nazývá se to Autobusový masakr, nebo také Černá neděle; • PIERRE DŽAMAÍL Obsah obrázku text, oblek, vázanka Popis byl vytvořen automaticky PRŮBĚH A DYNAMIKA KONFLIKTU II. •Jádrem konfliktu byla snaha levicových stran prosadit sociální změny a podpořit OOP v jejich boji proti Izraeli, zatímco pravice poukazovala na dodržování Národního paktu; •V rozmezí zmíněného roku docházelo k větším či menším střetům, z nichž lépe vycházely síly levice, dokud se do konfliktu nevložila Sýrie, která podpořila pravicové, tedy křesťanské, síly a snažila se situaci v zemi uklidnit; INTERVENCE SÝRIE •1. 6. 1976 vyslala do bojem zmítaného Libanonu vlastní armádu a začala obsazovat libanonské území; •Tím skončila první etapa libanonského konfliktu, neboť ani jeden z aktérů nebyl schopný porazit toho druhého; •Je potřeba říci, že se v průběhu času měnila povaha konfliktu, kdy původní štěpící linii levice x pravice nahradila štěpící linie křesťané x muslimové, respektive maronité x muslimové; •První etapa konfliktu měl charakter spíše libanonsko-palestinský; •Oficiálně ukončil první etapu summit v Rijádu, na kterém je rozhodnuto o ukončení války mezi falangou a levicí, přičemž do země byla vyslána spojenecká armáda čítající 30 000 vojáků, ovšem z toho 25 000 syrských; KŘESŤANSKO-SYRSKÉ STŘETY 1978-1981 •Po dosažení dohod o příměří z Rijádu proběhla jednání mezi Asadem a Jásirem Arafátem v Káhiře, kde byl domluven společný vojenský postup proti Izraeli; •Touto dohodou Sýrie skončila podporu křesťanských milic a začala podporovat libanonské levicové strany a palestinská hnutí; •V návaznosti na jednání Sýrie uzavřeli křesťané pod vedením milice falangistů otevřené spojenectví s Izraelem; JÁSIR ARAFÁT Obsah obrázku osoba, exteriér, muž, vojenská uniforma Popis byl vytvořen automaticky KŘESŤANSKO-SYRSKÉ STŘETY 1978-1981 II. •Do čela falangistů se postavil Bašír Džamaíl, jenž vedl boj za křesťanský a západní Libanon; •V důsledku toho od roku 1978 se začalo hovořit o východním Bejrútu a horských oblastech jako o samostatném křesťanském státu ve státě; •Akce falangistů byly chápany jako snaha vytvořit z Libanonu druhý Izrael, což vedlo k nárůstu vojenských střetů ze strany Sýrie; •V rozmezí září a října 1978 dochází k velkým bojovým střetům mezi křesťanskými milicemi a syrskou armádou; BAŠÍR DŽAMAÍL Obsah obrázku muž, zeď, osoba, oblek Popis byl vytvořen automaticky IZRAELSKO-PALESTINSKÁ VÁLKA (1978-1981) •V březnu 1978 Izrael intervenoval na území jižního Libanonu; •Operace nesla název Litani dle stejnojmenné řeky protékající Libanonem, u níž zastavili Izraelci svá vojska; •Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 425 vyzvala izraelská vojska k opuštění Libanonu; •Izrael se skutečně stahuje zpět a jeho vojska jsou nahrazena misí OSN pod názvem UNIFIL; •Rokem 1981 se situace začala znovu vyhrocovat. OOP útočila na jednotky Haddádovy JLA a také ostřelovala izraelské město Kirjat Šmona; IZRAELSKÁ INVAZE (1982-1985) •3. června 1982 došlo k atentátu na Šlomu Argova, izraelského velvyslance v Londýně, palestinským odstřelovačem; •6. června 1982, 3 dny po atentátu na Šlomu Agrova, začala operace Mír pro Galileu; •Den před začátkem operace ministr obrany Ariel Šaron ujistil vládu, že operace bude omezená a izraelské jednotky nepostoupí více jak 40 km do vnitrozemí Libanonu a bude probíhat dva až tři dny; IZRAELSKÁ INVAZE (1982-1985) II. •Druhého dne izraelský postup pokračoval a zastavil se dvacet dva a půl kilometru od jižního Bejrútu; •Téhož dne došlo ke střetům mezi izraelskou a syrskou armádou v údolí Bikáa na východě Libanonu; •Dne 14. června 1982 došlo k obklíčení Bejrútu izraelským vojskem s cílem navázat kontakt s falangistickými složkami na jeho východní straně; •Začalo dvouměsíční obléhání Bejrútu, kdy Izraelci 2 měsíce bombardovali západní Bejrút; •Izraelská intervence byla prováděna z Šaronovy iniciativy, který nedodržel plán, jak jej nastínil vládě a opozičním stranám; Obsah obrázku zbraň Popis byl vytvořen automaticky IZRAELSKÁ INVAZE (1982-1985) III. •Po téměř 2měsících intenzivních bojů k 4. září odešla většina členů OOP; •Současně s jednotkami OOP opustily Bejrút i syrské jednotky a vše byla připraveno k předání města do rukou Falangy; •Klid zbraní skončil ve chvíli, kdy byl spáchán úspěšný atentát na nově zvoleného prezidenta Bašíra Džamaíla, k němuž se přihlásili palestinští muslimové; •Izraelskými jednotkami byly uzavřeny palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatíla, do kterých v noci 17. září 1982 vstoupily jednotky falangistů s cílem hledat palestinské bojovníky; •Skončilo to vyvražděním obou táborů bez ohledu na povahu obětí – cca 2300 obětí; •Po událostech v táborech Sabra a Šatíla byl na Izrael ze strany OSN vyvíjen tlak, aby opustil území Bejrút; jeho pozice nahradily mnohonárodnostní síly včetně jednotek americké námořní pěchoty; •Dohoda byla přijata 17. května 1983 a obsahovala požadavek, aby území Libanonu opustila všechna zahraniční vojska; VÁLKA O TÁBORY •Boje uvnitř muslimské komunity o kontrolu nad palestinskými tábory; •Jednalo se o soupeření Amalu, Hizballáhu a drúzské milice Fronta národní záchrany; •Paralelně se jednalo o soupeření Sýrie a Íránu o zástupný vliv v Libanonu; •Ve 2. polovině 80. let docházelo nadále k eskalaci konfliktů, za kterými stál vesměs Hizballáh; •Docházelo k bombovým útokům a sebevražedným atentátům; •Období 80. let se rovněž označuje jako období chaosu, kdy v zemi působilo na 40 teroristických organizací, měla dvě vlády a žádného prezidenta; ZÁVĚREČNÁ FÁZE •Od února do konce září 1989 byly vedeny krvavé boje mezi ozbrojenými skupinami generála Aúna a syrskými vojsky; •Jako reakce byl vytvářen tlak ze strany LAS na ukončení bojů a sjednání příměří; •V srpnu došlo k předložení Charty národního smíření, která požadovala příměří a odchod syrských a izraelských vojsk z Libanonu; •V návaznosti na předložený návrh se v listopadu 1989 v Táifu sešlo 62 libanonských poslanců; •Táifské dohody očividně vycházely ze syrského návrhu, který byl podán na začátku války; •Reaguje na požadavky muslimské komunity ze 70. let, jejich výsledkem je stanovení rovnosti náboženských komunit; MICHEL AÚN Obsah obrázku osoba, muž, vojenská uniforma, lidé Popis byl vytvořen automaticky ZÁVĚREČNÁ FÁZE A DŮSLEDKY •Táifská dohoda aručila rovnoprávnost muslimů a křesťanů ve vládě; •počet křesel v Národním shromáždění byl z původních 99 upraven na 128, z čehož 64 křesel bylo přiděleno muslimům a zbývajících 64 křesťanům; •Kromě obecných deklarací se o Libanonu referuje jako o arabské zemi, tj. zemi s arabskou příslušností a identitou, zakladatele LAS, jejíž Chartu Libanon zcela respektuje; •Počet obětí hodnověrně spočítat nejde, cca 120 000 - 150 000; •