[168] [169] Paul Bourget, jeden z hlavních zastánců „psychologického roniA nu“, je jen o dvanáct let mladší než Zola. Ten ostatně neopomní, upozornit na rozdíl mezi sociálním věkem (pozicí) a „skutečným věkem: „Všichni tihle mladíci mezi třicítkou a čtyřicítkou se nim rají v titěrnostech a podobných pitomostech, i když doba je vážím a jde o další směřování idejí. Připadají mi jako ořechové skořápky tančící nad Niagarským vodopádem! Pod sebou nemají nic, jen gi gantickou, prázdnou domýšlivost!“10) Kdo obsadili pozici avantgardy, avšak nedosáhli uznání především ti (biologicky) starší —, mají zájem na tom, aby výše zmíněný druhotný protiklad mezi avantgardou a pošvě cenou avantgardou převedli na hlavní protiklad a prezentu váli úspěchy a věhlas, jehož se avantgardním kolegům po dlouhé době dostalo, jako důsledek sebepopření či kompro misu s měšťanskými pořádky. Argumentuje se tím, že měň ťanské posvěcení a ekonomické zisky, zvýrazněné poctami (Francouzská akademie, literární ceny apod.), sice připit dají hlavně spisovatelům píšícím pro měšťanský trh a trh masové spotřeby, avšak týkají se rovněž té nejkonfornu tičtější výseče avantgardy, právě té, která dosáhla uznáni Francouzská akademie totiž vždy vyhrazovala několik málu míst „čistým“ spisovatelům, jako byl Leconte de Lisle, viul čí osobnost parnasistů. Také on — ač v předmluvě k Anttc kým básním (1852) hlásal obnovu ztracené čistoty a odmíl ni módnost — totiž nakonec získal křeslo v Akademii a stužk u Čestné legie. Proto chce-li kdo uniknout přiřazení k měň ťanskému umění, a v důsledku toho i sociálnímu stárnuti musí vytrvat v odmítání společenských znaků uznání — vy znamenání, cen, členství v akademiích a poct všeho druhu Po období naturalismu se v románě a s příchodem n žisérské revoluce také v divadle začínají konečně prosazo vat jevové struktury a podoby změn, které platily v poezii Ta totiž už delší dobu pulzovala rytmem revolucí — od ro mantické k parnasistní a symbolistické. A sled revoluci, přinejmenším těch zamýšlených, pokud neuspěly, vrcholí na počátku dvacátého století v „literární anarchii“, jak jl 10) J. Huret: Enquětesur l’évolution littéraire (Paris: Charpentier, 1981); nové vyil.... s poznámkami apředmluvou D. Grojnowského (Vanves: Thot, 1982), s. 158 Pole kulturní výroby, mocenské pole a společenský prostor SSK+ 1 posvěcená avantgarda podpole podpole 1 EK+ KK+ i ® pole kulti rní výroby mocenské pole ; ;auton+; ] AUTON- ; i • i KK- i 1 EK+ 1 ! i! NHK+ ; ; ssk- ! vymezená výroba výroba ve velkém (uměnípro umění) ; kulturní výrobci, avantgarda vaudeville, i nespisovatelé bohéma román na pokračování, SSK- novinářství EK+ KK- I EK- KK- e Vynvótlivky i**- Hpolečenský prostor mocenské pole pole kulturní výroby podpole vymezené výroby ek ekonomický kapitál kk kulturní kapitál ssk specifický symbolický kapitál auton+ vysoký stupeň autonomie auton- nízký stupeň autonomie někteří označují. „Básnický kongres“, svolaný na 27. květen 11101 do Paříže na École des hautes études sociales, měl sice podpořit kolegiátní bratření, avšak skončil rámusením a strknnicemi. Dochází k rozkolům a řetězovému štěpení, množí ne básnické školy: v roce 1901 vzniká syntetismus Jeana de 1885 á nosjours (Paris: Eugéne Figuiěre, 1914), s. 292-293. 12) Tamtéž. V románě naturalistická revoluce po čase vyvolává reakci „psychologů“. V dramatu, jak jsme viděli, vznik Antoi nova Théátre-Libre takřka vzápětí podněcuje Lugné-Poeu k vytvoření Théátre de 1’CEuvre. Oba tak otevřeli prostor protikladu mezi naturalismem a symbolismem. Hranice li terárních druhů a žánrů se stírají: Huysmansovou a Mac terlinckovou zásluhou poezie prosazuje svůj vliv v románe a v divadle. Každá z úspěšných revolucí opravňuje nejen sebe samu, ale i revoluci jako takovou, i kdyby to byla révo luče namířená proti estetickým formám, jež sama ustavila Jednání a manifesty všech, kdo počínaje dvacátým stole tím usilují o prosazení nového uměleckého řádu některým z ismů, jen dokazují, že revoluce se postupně stává vzorcem postupu majícího zajistit průnik do literárního pole. Exemplárníje případ takzvané „krize naturalismu“. Není to nic jiného než několik symbolických strategií, jež s jistým úspěchem rozvinula skupina spisovatelů a kritiků, z části pti vodně spojených s naturalismem. K nástupnictví se hlásíjn kýmsi symbolickým převratem: kromějiž zmíněných pěti au torů manifestu z 18. srpna 1887 (viz výše s. 162) je to článek Ferdinanda Brunetiěra z 1. září 1887 o krachu naturalismu dále předmluva Paula Bourgeta k románu Žák (1889), kde Miitor útočí proti nadvládě naturalismu, a nakonec známá anketa Julese Hureta — první případ performativních dotazníků, napříště dosti běžných, kde otázky samy navozují účinek, který chtějí údajně zjistit. Všem, kdo se chtějí prosadit, kupříkladu Huysmansovi, je v anketě dán prostor, aby udělili, že „naturalismus je odbytá věc“.13) Vytváří se tak jisti' myšlenkové schéma a to se šíří mezi spisovateli, novináři ti u části čtenářstva, jež si zakládá na své kulturní úrovni. Vzniká představa, že literární život a obecněji veškerý život Intelektuální podléhá zákonu módy a že lze odsoudit to či ono liněřování, proud nebo školu poukazem, žejsou „překonané“. DIALEKTIKA ODLIŠNOSTI Při četbě literárních děl té doby a doby bezprostředně následující,14) stejně jako při pohledu na podrobný výčet všech literárních škol, se nelze ubránit dojmu, Iv máme co činit se světem podléhajícím takřka mechanicky zákonu akce a reakce anebo, zohledníme-li tvůrčí záměry ii sklony, zákonu ctižádosti a snahy se odlišit. Není činu kteréhokoli činitele, aby nebyl reakcí na činy všech ostatních či alespoň na některý z nich: novoromantismus odmítá nesrozumitelnost symbolismu a hodlá smířit poezii a vědu; Moréasovii románská škola se návratem ke klasicismu vymezuje vůči wvmbolismu; humanismus Fernanda Gregha se vzpírá symbolismu pro jeho nesrozumitelnost a nelidskost; Moriceova liovoklasicistní renesance odmítá šmahem vše nové atd. I ,ze souhlasit s Robertem Wohlem, že právě na přelomu devatenáctého a dvacátého století se projevuje výrazná tendence pojímat celé společenské uspořádání schématem generačních odlišností (neboť I *) lato anketa, uveřejňovaná v L’Écho deParis od 3. března do 5. července 1891, je typickým příkladem nových pořádků v literárním poli. Anketa přináší odpovědi šedesáti čtyř spisovatelů. Kladenými otázkami nepokrytě vyjadřuje novou filozofii dějin jakožto neustálého překonávání starého novým: „1. Je naturalismus chorý? Je mrtev? 2. Může být zachráněn? 3. Co jej nahradí?“ |4) Viz Florian-Parmentier: La Littérature et 1’Époque. Histoire de la littérature franfaise de 1885 á nosjours, cit. dílo; J. Muller — G. Picard: Les Tendances présentes de la littératurefran<;aise, 1913; G. Le Cardonnel — Ch. Vellay: La littérature contemporaine (Paris: Mercure de France, 1905).