1
Úvod do slovní zásoby japonštiny
Základním předpokladem zvládnutí moderní japonštiny je osvojení si slovní zásoby.
Slovní zásobu označujeme pojmem lexikum (japonsky 語彙
g o i
), představuje strukturovaný
soubor lexikálních jednotek (japonsky se jim říká 単語
t a n g o
), které vstupují do gramatických
konstrukcí a tvoří tak základní substanci jazykové promluvy. Při studiu a osvojování
lexika japonštiny je vhodné reflektovat jeho specifické vlastnosti.
1. Lexikální jednotka jako jazykový znak
Lexikální jednotka („slovíčko“) má povahu tzv. jazykového znaku, tj. je spojením
(jednotou) formy a obsahu. Znaková povaha lexikální jednotky současně předurčuje
zasazení daného slova do sítě systémových vztahů.
Formální stránka lexikální jednotky má několik aspektů. Předně jde o formu
fonologickou (zjednodušeně řečeno „zvukovou“). Slovo je tvořeno sekvencí slabik
(jež lze dále rozkládat na hlásky). Slabiky, které slovo tvoří, jsou dané a pouze ve
specifických případech vykazují určitou variabilitu (která může být vázána na
regionální dialekt, sociální variantu mluvy, individuální projev mluvčího apod.).
V japonštině je pak z hlediska zvukové segmentace slov rytmika založená na
mórách nadřazena rytmice založené na slabikách. Ve většině případů se móry
a slabiky překrývají, existuje však významná skupina tzv. specifických fonémů,
tj. zvukových prvků, které mají hodnotu móry,1 avšak nikoliv hodnotu slabiky.
Právě tomuto specifickému formálnímu rysu japonské slovní zásoby je nutno při
studiu jednotlivých lexikálních jednotek věnovat pozornost. Součástí fonologické
formy slova je také jeho slovní přízvuk. Jeho výklad u konkrétních lexikálních
jednotek je v tomto učebním materiálu vědomě ponechán stranou. Přízvuková
kontura je však neoddělitelnou součástí komplexu fonologické formy japonské
lexikální jednotky.2 V neposlední řadě je součástí fonologické formy některých
lexikálních jednotek soubor tendencí alterovat vybrané rysy výchozí fonologické
formy při zapojení do větších slovních či syntaktických celků. Specifickým
způsobem se mohou proměňovat vybrané (většinou koncové) móry/slabiky, může
docházet ke zkracování slova (ve vybraných komunikačních kontextech) a proměnami
prochází také slovní přízvuk. Je proto důležité nahlížet na lexikální jednotky
nejen v jejich izolované individuálnosti, ale také v zapojení do konstrukcí, ať již
slovotvorných či větných.
V japonštině, jazyku s rozvinutým písemným systémem a bohatou písemnou
tradicí i současností, má formální stránka lexikální jednoty přirozeně svůj rozměr
grafický (zjednodušeně řečeno „psanou formu“). Povaha japonského písemného
1 Hodnotou se zde myslí rytmická hodnota (jedné „doby“), časová hodnota (délka trvání ve výslovnosti)
a hodnota v rámci fonologického systému jazyka (ta se projevuje různě). Hodnota jedné móry je časově
ekvivalentní krátké slabice.
2 Lexikální přízvuk slov (i větších slovních celků) lze studovat a ověřovat v přízvukových slovnících, on-line
zdrojích (např. OJAD: http://www.gavo.t.u-tokyo.ac.jp/ojad/eng/pages/home) apod.
2
systému nabízí v rámci běžných norem značnou flexibilitu zápisu slov či výpovědí.
Při výkladu lexika má tento studijní materiál snahu předkládat lexikální jednotky
jednak v zápise kanou, který do značné míry explicitně reflektuje segmentální
fonologickou formu, od 2. lekce pak také současně v zápise pomocí čínských znaků
kandži (v jejich současné standardní japonské formě). Zápis kanou reflektuje
výchozí (bezpříznakové) užívání daných výrazů, tj. výrazy, jež jsou v běžném textu
psaném stylem kandži-kana-madžiri vnímány jako heterogenní prvek (týká se to
především nedávných přejímek z cizích jazyků, cizích slov, cizích jmen a názvů,
japonských mimetických slov apod.), jsou v přehledu slovní zásoby zapisovány
primárně katakanou. Při zápisu lexikální jednotky pomocí kandži (či kombinace
kandži a hiragany) volíme nejběžnější (nejméně příznakový) zápis tam, kde systém
nabízí určité kolísání. Variabilitu v zápisu lexikálních jednotek je vhodné
akceptovat jako přirozenou součást normy užívání japonského lexika.
Formální stránka lexikální jednotky je pevně spjata s její rovinou obsahovou.
Tou rozumíme lexikální význam daného slova. Samotný lexikální význam má
přitom (podobně jako formální stránka slova) také několik aspektů. Prominentní
je význam referenční. Slovní forma denotuje, ukazuje na nějakou mimojazykovou
skutečnost, entitu (objekt, proces, stav, vlastnost apod.) v mimojazykové realitě.
Samotná povaha referenčního významu je komplikovaná a její popis je stále
předmětem vědeckých bádání. Různé skupiny slov přitom vykazují zvláštnosti ve
vztahu k referenčním významu. Obecně lze usuzovat, že slovní forma většiny
lexikálních jednotek neukazuje přímo na entity ve vnějším světě, nýbrž odkazuje
na „konceptuální“ kategorie, tj. na typy entit v pojmovém (mentálním) aparátu
mluvčího.3 Referenční význam přitom není jednoznačně objektivně dán, jeho popis
ve výkladu lexika je, více než čím jiným, abstrakcí. Základem referenčního
významu je to, jak mluvčí japonštiny danému slovu rozumí a s jakým komunikačním
záměrem je užívají. 4 Kromě referenčního významu lexikální jednotky
disponují také významem stylistickým. Všechny jazykové prostředky se užívají
v konkrétních textech, promluvách, výpovědích. Klíčovou charakteristikou
konkrétních textů je přitom jejich žánrové zařazení. To znamená, že mluvčí
přirozeně identifikují výpověď či text jako patřící do určitého žánru.5 Textový žánr
přitom vykazuje charakteristiky stylistické. Lexikální jednotka se tak svým
stylistickým obsahem může vázat ke konkrétnímu textovému žánru či
konkrétnímu situačnímu ukotvení. Lexikální jednotky, které mají shodný (či
podobný) referenční význam, se mohou lišit právě významem stylistickým a tato
odlišnost může být rozhodující při volbě té či oné lexikální jednotky pro konkrétní
komunikační situaci. Ne každá lexikální jednotka se normativně hodí do každého
textu (se specifickými stylistickými vlastnostmi a situačním ukotvením).
3 Specifická jsou v tomto ohledu především vlastní jména a tzv. zájmena, která se z hlediska reference
(denotace) liší od jiných lexikálně-sémantických skupin.
4 Tento aspekt je vhodné mít na paměti i ve chvíli, kdy nás zajímá, co určité slovo znamená – vhodnější
perspektivou se totiž zdá být ptát se, jak danému slovu mluvčí rozumí. Role subjektivity mluvčího přitom
není v rozporu s normativní povahou celého systému.
5 Nemáme zde na mysli pouze žánry literární (ve smyslu fejetonu, románu, lyrické básně apod.), ale též
žánry specifických komunikačních funkcí (např. pozdrav, nabídka, pozvání, výhružka apod.).
3
V neposlední řadě je zapotřebí u lexikálních jednotek sledovat význam gramatický,
tedy její gramatické vlastnosti. Mezi ně řadíme především potenciál vystupovat
v určitých gramatických konstrukcích. Hlavním projevem gramatického významu
lexikální jednotky je její slovnědruhové zařazení.
2. Lexikální jednotka ve vztazích
Jak již bylo zmíněno výše, lexikální jednotky v systému jazyka nefigurují nezávisle.
Jsou přirozenou součástí sítě vztahů. Z hlediska gramatiky přitom spatřujeme
především dva klíčové typy vztahů, jež jsou na sobě vzájemně závislé.
Syntagmatické vztahy chápeme jako lineární vztahy mezi lexikálními
jednotkami v konkrétní konstrukci či výpovědi. Lexikální jednotka vykazuje (jako
součást svého gramatického významu) určitý kolokační potenciál, tj. potenciál
vázat se na jiné (často konkrétní) lexikální jednotky a vystupovat v určitých
pozicích v rámci gramatických konstrukcí. Syntagmatické vztahy nejsou univerzální,
váží se na konkrétní konstrukce. Je proto vhodné osvojovat si lexikální
jednotky včetně jejich kolokačního potenciálu, např. v rámci konkrétní konstrukce.
Za příklad vztahů syntagmatických lze označit též vztahy v rámci slovotvorných
konstrukcí. Konkrétní lexikální jednotka se totiž může stát základem pro vznik
lexikální jednotky jiné, nové, a to skrze odvozování, skládání či krácení. Právě při
odvozování a skládání se projevuje syntagmatický potenciál dotyčné lexikální
jednotky. Soubor výrazů (často redukovatelný na dvojici), jež se vyskytují
v konkrétních syntagmatických vztazích, označujeme pojmem syntagma.
Paradigmatické vztahy spatřujeme dvojího typu:
a) Vztahy mezi lexikálními jednotkami, jež mají potenciál vyskytovat se
v jedné konkrétní syntagmatické pozici;
b) Vztahy mezi různými tvarovými projevy jedné lexikální jednotky
v různých syntagmatických vztazích.
Soubor výrazů, jež se vyskytují v konkrétních paradigmatických vztazích, označujeme
pojmem paradigma. Paradigma různých lexikálních jednotek je nejčastěji
dáno jejich společnými gramatickými a významovými vlastnostmi.6 Paradigma
tvarové pak předpokládá identitu, totožnost lexikální jednotky. Tu lze vidět ve
společných rysech formálních (např. část tvaru je pro všechny členy paradigmatu
totožná), ale především obsahových (jádro referenčního významu zůstává nezměněno,
proměnou může projít význam stylistický a gramatický).
3. Lexikální jednotky a idiomatické výrazy
V systému japonského jazyka lze narazit na případy výrazů, jež vykazují určité
charakteristiky lexikální jednotky, v jiných ohledech však tyto výrazy lexikální
jednotku přesahují. Jedná se o různé typy ustálených slovních spojení. Při
6 Mezi významové vlastnosti přitom můžeme zařadit též členství ve vzájemných vztazích synonymie,
antonymie, hyponymie, hyperonymie apod.
4
důkladném zkoumání lze zjistit, že přestože disponujeme intuitivní představou
slova jako lexikální jednotky, hranice mezi lexikální jednotkou a slovním spojením
bývá často neostrá. Povahu lexikální jednotky mají taková slovní spojení, jež mají
ustálený význam, jehož celek mnohdy nelze odvodit z pouhého souhrnu významů
dílčích složek. O takových výrazech hovoříme jako o idiomech (japonsky 慣用
k a n ' j ó
表現
h j ó g e n
).7 Většinou lze u idiomatických výrazů pozorovat určitou vnitřní formální
strukturu, lze také uvažovat o motivovanosti jejich idiomatických významů. Idiomy
lze různě klasifikovat (např. na přísloví, pořekadla, kolokace či jiná slovní spojení).
Jedním z hledisek přitom může být ustálenost, tj. do jaké míry jsou jednotlivé
složky tvarově obměnitelné či nahraditelné jinými lexikálními jednotkami.
Zatímco v některých slovních spojeních nelze měnit žádnou z jejich složek, u jiných
lze vybrané složky měnit z hlediska gramatického paradigmatu, u dalších pak
může být kolokační spojení relativně volné a představovat tak spíše jen tendenci.
Idiomatické výrazy a frazeologické jednotky je tak zapotřebí studovat ve stejných
dimenzích a současně s individuálními lexikálními jednotkami.
Idiomatické výrazy jsou většinou těsně vázány na kulturu svého vzniku a užívání.
Platí to i pro idiomy japonské. Za kulturně specifický typ idiomatických
výrazů lze označit idiomatické víceznakové kolokace, kterým se v japonštině říká
džukugo 熟語.8 Většina z nich má původ v Číně, je vázána na buddhistickou či
konfuciánskou slovesnost a často odráží strukturu zdrojového jazyka – čínštiny.
Přestože tento učební materiál se jim (a také dalším typům přísloví kotowaza)
explicitně nevěnuje, představují tyto idiomatické útvary nedílnou součást
lexikálního inventáře japonského jazyka.
4. Lexikální jednotky a jejich klasifikace
Inventář japonského lexika je živý, tj. skrze užívání lexikálních jednotek prochází
konstantním vývojem. Lexikum je tak obohacováno, doplňováno, pozměňováno
apod. Jednotlivé lexikální jednotky přitom lze klasifikovat z hlediska etymologie, tj.
z hlediska původu. Řada lexikálních jednotek vzniká slovotvorbou a následným
ustálením. Jiným produktivním prostředkem obohacování lexika je pak přejímání
z cizích jazyků. V tomto ohledu bývá japonské lexikum děleno do několika skupin:
• Původní japonské lexikum
• Historické přejímky z čínštiny
• Přejímky ze západních jazyků
• „Hybridní“ lexikum
7 Hovoříme zde současně o jednotkách frazeologických.
8 Prominentní jsou především čtyřznakové idiomy – 四
j o
字
dži
熟語
džukugo
.
5
Pro původní japonské lexikum se nejčastěji používá označení wago 和語.9 Jedná se
o slova, která tvořila součást nejstaršího substrátu japonského jazyka nebo byla
vytvořena ze složek (tzv. morfémů) japonského původu skrze prostředky japonské
slovotvorné gramatiky. Mezi wago mají svá zastoupení substantiva, slovesa,
adjektiva, ale také většina gramatických prostředků. Zvláštním sémantickým
okruhem v rámci wago jsou pak tzv. mimetická slova. 10 Jedná se o lexikální
prostředky se specifickou formální strukturou. Jejich referenční význam se váže
k popisu stavů či způsobu realizace akcí a gramaticky také často plní funkce
modifikátorů.11 V jazykových popisech bývají mimetická slova dále členěna do
podkategorií v závislosti na oblast, která je předmětem jejich reprezentace.
Příkladem dalšího členění je následující výčet:
➢ Fonomimetická slova 擬音語
g i o n g o
– podobně jako zvukomalebná slova v jiných
jazycích reprezentují akustické vjemy (lze z nich dále vyčlenit 擬声語
g i s e i g o
, která
reprezentují a do určité míry imitují hlasy, resp. nejazykové zvuky zvířat či
jiných živých bytostí)
➢ Fenomimetická slova 擬態語
g i t a i g o
– reprezentují stavy věcí tak, jak se jeví
mluvčímu (lze z nich dále vyčlenit 擬
g i
容語
j ó g o
, která reprezentují stavy či
vlastnosti živých bytostí).
➢ Psychomimetická slova 擬
g i
情語
d ž ó g o
– reprezentují psychické či somatické stavy
lidí.
Z grafického hlediska bývají wago bezpříznakové zapisována pomocí kandži či
hiragany. Mimetická slova bývají často zapisována katakanou.
Historické přejímky z čínštiny se japonsky označují pojmem kango 漢語12
a hovoříme o nich jako o slovech „sinojaponských“. Jedná se o slova, která mají
původ v čínštině a do japonštiny pronikala jako přejímky skrze čínské texty po
většinu historického období. Mezi charakteristiky kango patří především zápis
pomocí kandži, časté reflektování čínské gramatiky ve vnitřní struktuře slov
a přizpůsobení zvukové formy fonologickému aparátu japonštiny. 13 Z gramatického
hlediska fungují kango především jako substantiva a slovesné základy,
v menší míře pak jako adjektiva. Jako sinojaponská se vnímají také některá slova,
která do japonštiny přešla z jiných asijských jazyků (např. korejštiny).
9 Výraz wago je sinojaponský. Alternativním japonským označením je jamato-kotoba. Užívá se též označení
kojúgo.
10 V japonských zdrojích se často souhrnně označují pojmem onomatope.
11 Mohou také fungovat jako základy predikativů či jako substantiva.
12 Užívá se též označení džiongo.
13 Historicky však lze též registrovat proměnu japonského fonologického aparátu právě pod vlivem
čínských přejímek.
6
Pro přejímky ze západních jazyků se běžně používá označení gairaigo 外来語,
tj. „slova, která přišla z vnějšku“. V širším slova smyslu však mezi „slova ze
zahraničí“ patří také slova sinojaponská. Proto se zdá vhodnějším pro přejímky ze
západních jazyků používat označení jógo 洋語. Jedná se o slova, která se do
japonštiny dostávala od 16. století z různých západních jazyků a v současnosti jsou
vnímána jako heterogenní prvek japonského lexika. Z toho důvodu jsou jógo
nejčastěji zapisována katakanou. Do této skupiny lze pak zařadit i některé
přejímky z asijských jazyků (včetně čínštiny) z nedávné doby, která na rozdíl od
kango nejsou vnímána jako v japonštině plně zdomácnělá. Zdrojovými jazyky pro
výrazy jógo byly především portugalština a španělština (v 16. století), nizozemština
(v 17.–19. století), angličtina, němčina, italština, francouzština a ruština (od
poloviny 19. století) a od poválečného období především angličtina. Podobně jako
kango vykazují i jógo formální přizpůsobení fonologii japonštiny, často jsou
předmětem krácení a nezřídka vykazují sémantický posun oproti významu
v původním jazyce. Při zápisu se u nich často projevuje tzv. kolísání (japonsky jure),
tj. nejednotnost zápisu mór, jež ve fonologii japonského a sinojaponského lexika
nedisponují funkčními opozicemi. U řady lexikálních jednotek z této skupiny je
neostrá hranice mezi statusem jógo (tj. přejatým slovem) a cizím slovem (tj. slovem,
jež není integrální součástí japonského lexika).
Lexikální elementy (morfémy) a slovotvorné principy umožňují v japonštině
vznik dvou specifických podskupin kango a jógo. Slova utvořená ze sinojaponských
morfémů v Japonsku, jež jako hotové lexikální jednotky nemají svůj ekvivalent
v čínštině, 14 se označují pojmem wasei kango 和 製 漢 語 . Slova utvořená
z morfémů západního (především anglického) původu přímo v Japonsku, se
označují pojmem wasei jógo 和製洋語. Jejich význam je většinou jen velmi volně
motivován významem původních anglických morfémů a při studiu japonštiny tak
mohou být pro mluvčí angličtiny často zdrojem určitého nedorozumění či zmatení.
Slovotvorné procesy v některých případech umožňují tvorbu lexikálních
jednotek skládáním morfémů různých výše zmíněných skupin. Těmto lexikálním
jednotkám se říká „hybridní slova“, japonsky konšugo 混種語. Jejich objem není
nijak značný, svoji roli v inventáři japonského lexika však mají. Zápis hybridních
slov standardně reflektuje znakovou sadu, která je typická pro jednotlivé složky
dané lexikální jednotky.
Výše popsané dělení slov vychází z vnímání původu lexikálních jednotek jako
hotových jazykových znaků o různé vnitřní komplexnosti. Z hlediska minimálních
znakových jednotek, tj. morfémů, a s ohledem na jejich systémové vlastnosti se
jako účelným jeví dělení morfémů na japonské, sinojaponské, „západní“
a mimetické.
14 V některých případech nicméně došlo k přejímce těchto sinojaponských slov do čínštiny, a to díky jejich
zápisu existujícími čínskými znaky.
7
Shrnutí výkladu japonského lexika
Při osvojování lexika je vhodné zvolit takovou studijní metodu, která individuálně
vyhovuje dispozicím a preferencím konkrétního jednotlivce. Studijních metod pak
existuje celá řada, bývá proto užitečné neomezit se pouze na jednu techniku, ale spíše
hledat a zkoušet studijní metody a techniky nové, testovat a posuzovat, do jaké míry ta
která metoda přispívá k efektivnímu osvojení lexika, neefektivní metody nahrazovat
metodami jinými a vhodně propojovat studium lexika se studiem další související látky
(především se studiem písma, studiem frazeologie a studiem gramatiky). Mezi obecná
doporučení lze zařadit následující:
❖ Učit se přesně formální podobu slova, včetně správných souhlásek, samohlásek,
správného pořadí slabik a správného zařazení specifických fonémů – především co
do délky samohlásek (tzv. čóon), přítomnosti/absence geminace (tzv. sokuon)
a opozice nazální móry (tzv. hacuon) vs. slabiky fonologické řady /na/.
❖ Učit se význam slova nejen skrze překladový ekvivalent, ale také s ohledem na
specifické referenční významy (ukotvené kulturně) a specifické stylistické
významy (potenciálně v opozici k jiným lexikálním jednotkám se stejným
referenčním významem).
❖ Věnovat pozornost specifikám grafické formy lexikální jednotky – jakými znaky
(včetně znaků kany) se slovo zapisuje, jaký je vztah mezi zápisem pomocí znaků
kandži (lexikální základy) a zápisem prvků kanou (gramatické koncovky,
tzv. okurigana) apod.
❖ Učit se lexikální jednotky ve vztahu k jiným lexikálním jednotkám – sdružovat
lexikální jednotky do vhodných významových či funkčních kategorií (lexikálněsémantických
okruhů), utvářet opozice lexikálních jednotek, jež diferenčně
projevují formální či obsahová specifika apod.
❖ Učit se lexikální jednotky v rámci gramatických konstrukcí (a tím si osvojovat
jejich syntagmatický potenciál a šířeji gramatické vlastnosti).
❖ Osvojovat si ohebné lexikální jednotky jako tvarová paradigmata, tj. jako rozvíjející
se množiny tvarů s různými gramatickými funkcemi.
❖ Osvojovat si idiomatické výrazy a frazeologii stejně jako lexikální jednotky.
Cílem studia lexika je osvojení si lexikálních jednotek ve formě znalosti, jež má sloužit
především k následujícím cílům:
I. Schopnost aktivně použít lexikální jednotku v komunikační situaci, ve vhodné
gramatické konstrukci a s ohledem na významovou rovinu dané lexikální jednotky.
Předpokládá se zde schopnost užití dané lexikální jednotky jak v komunikaci
mluvené, tak i komunikaci psané.
II. Schopnost pasivně porozumět obsahu lexikální jednotky ve všech rovinách jejího
lexikálního významu.
8
III. Schopnost interpretovat lexikální jednotku v konkrétním textovém užití,
tj. s ohledem na zapojení do konkrétní gramatické konstrukce, s ohledem na
situační ukotvení a žánrové zařazení dané promluvy či textu.
IV. Schopnost zvolit vhodnou lexikální jednotku z určité množiny možností, a to
s ohledem na gramatické vlastnosti, stylistická specifika a konkrétní komunikační
kontext.
9
発展問題
hatten mondai
15
i. Posuďte anglickou výpověď: “We went just the two of us, because Lenny was sick.”
Ve srovnání s českým/slovenským ekvivalentem, který z jazyků vyznívá jako více
„kontextuálně závislý“? (Pozn.: Pozorujte mj. uplatněné gramatické prostředky.)
ii. Uvažujte o formální stránce anglických výrazů live a read v následujících
konstrukcích:
a) Live long and prosper.
b) We are broadcasting live from Tokyo.
c) I read newspaper every morning.
d) Yesterday I finally read the letter you had sent me.
iii. Uvažujte o rozdílech v lexikálním významu slov „kytka“, „květina“ a „květ“.
iv. Uvažujte o rozdílech ve stylistickém významu slov „chcípne“, „pojde“ a dalších
výrazech se stejným či podobným referenčním významem.
v. Jak se liší výraz „červený“ v češtině od výrazu „červený“ ve slovenštině?
vi. Uveďte alespoň pět dalších lexikálních, které mohou tvořit paradigma s výrazem
„studovat“ ve větě „Chtěl bych studovat v Japonsku.“ při zachování všech
syntagmatických vztahů.
vii. Předveďte maximální možné tvarové paradigma k první lexikální jednotce ve větě
„Rozumím tvojí otázce.“
viii. Zhodnoťte výrazy „křížem krážem“, „starou belu“ a „natáhl bačkory“ z hlediska
idiomatičnosti.
ix. Předveďte alespoň jeden český idiom, který je složený z několika lexikálních
jednotek a je:
a) Zcela ustálený (neumožňuje žádnou variabilitu žádného prvku)
b) Částečně ustálený (umožňuje variabilitu gramatických kategorií)
c) Částečně ustálený (umožňuje variabilitu lexikálních složek)
x. Sinojaponské lexikum má v systému japonštiny podobnou pozici jako např.
románské (na latině založené) lexikum v angličtině či slovanských jazycích.
Uvažujte o jeho specifikách na rovině stylistického významu.
xi. Dejte příklad lexikálních jednotek v češtině/slovenštině, které jsou přejímkami
z cizích (ne slovanských) jazyků a zhodnoťte jejich formální rovinu (ve vztahu
k fonologii češtiny/slovenštiny).
15 Úkoly či zadání, jejichž řešení má přispět k prohloubení uvažování studenta o předkládaných jevech a tím
přispět k jejich hlubšímu porozumění.