1
Základní charakteristiky a klíčové koncepty japonského jazyka
Japonský jazyk jako předmět jazykového studia vykazuje určité charakteristiky, jež se
odrážejí v jeho struktuře i v užívání jeho gramatických1, lexikálních2 či frazeologických3
konstrukcí. Tyto charakteristiky bývají vykládány skrze sérii konceptů, jež budou
představeny níže. Jednotlivé koncepty přitom na sebe vzájemně navazují, doplňují se
a v některých případech mohou tvořit opozice (případně opačné póly určitého kontinua).
Neznamená to, že by tyto koncepty byly jedinečné pro japonštinu či zcela nepřítomné
v jiných jazycích. Jejich permanentní uvědomění však může výrazně přispět k efektivnímu
osvojení schopnosti interpretovat japonský text a komunikovat přirozenou japonštinou.
1. Vysoká kontextualita (kontextuální závislost)
Japonština bývá charakterizována jako „jazyk s vysokou kontextuální závislostí“ (
高文脈的
k ó b u n m j a k u t e k i
な 言語
g e n g o
). Z jiné perspektivy se tvrdí, že japonská kultura (jíž je
japonština neoddělitelnou součástí) je kulturou, která je „vysoce závislá na
kontextu“ (高文脈的
k ó b u n m j a k u t e k i
な 文化
b u n k a
), a v důsledku toho je vysoce kontextuální i jazyk.
Vysoká kontextualita bývá charakterizována jako schopnost sdělovat větší
množství informací, než jaké nesou jednotlivé jazykové prostředky (věty, slova
atd.). Oproti jazykům/kulturám s „nízkou kontextualitou“ pak v japonštině celá
řada sdělovaných informací bývá ponechávána bez formální verbalizace, jejich
sdělení je ponecháno „na kontextu“ (viz též 3.). Kontextem se přitom rozumí
a) komunikační situace, b) „kotext“. Komunikační situací je místo, čas, počet
a vzájemné vztahy účastníků komunikace, představa o jejich (sdílených)
znalostech a informovanosti, prostředek, jímž je komunikace vedena (tzv. kanál)
apod. „Kotext“ zahrnuje především předchozí (někdy též následný) text coby
jazykový projev.
Při komunikaci v kultuře s vysokou kontextuální závislostí kontext určuje
nejen to, co má či nemá být formálně verbalizováno, ale také to, jak sdělované
informace verbalizovat, tj. jakou jazykovou formu má sdělení mít. Prakticky to
znamená např., že nezávazná konverzace přátel na večírku obsahuje jazykové
prostředky odlišné od formálního proslovu politika v médiích, při obchodním
jednání se užívá jiných jazykových struktur než při hovoru členů rodiny u večeře
apod. Kontext přitom může určit/ovlivnit nejen formální stránku, ale také
obsahovou stránku komunikace, tj. téma hovoru či míru podrobnosti obsahu
sdělení.
1 Tímto je myšlena stavba věty, struktura jejích dílčích částí či výstavba větších textových celků.
2 Tímto je myšlena slovní zásoba, tj. slovíčka.
3 Tímto jsou myšleny ustálené výrazy, jež mají ustálenou formu a ustálený význam (jenž nemusí být
odvoditelný z gramatického či lexikálního obsazení) či plní specifické komunikační funkce.
2
2. Subjektivní orientace
Při formulaci i interpretaci výpovědi v japonštině je výrazná tendence držet se
„nepsaného pravidla“, které lze formulovat následovně: Není-li (z kontextu)
stanoveno jinak, je výchozím bodem výpovědi mluvčí (tj. ten, kdo výpověď
formuluje a pronáší). Mluvčí zde stojí v roli subjektu. Tato role se projevuje jednak
v jeho individuální volnosti (a zodpovědnosti) volby konkrétních jazykových
prostředků (tj. mluvčí se subjektivně rozhoduje co a jak – v daném kontextu –
sdělí), ale také v perspektivě, která se ve sdělení promítá a o niž se sdělení opírá.
Touto perspektivou je právě perspektiva mluvčího. Výpověď je tedy formulována
s ohledem na subjekt („já“) a jeho existenci v prostoru („tady“) a čase („teď“).
Mluvčí je subjektem nejen volby jazykových prostředků a perspektivy
výpovědi, ale také subjektem vnímajícím a prožívajícím komunikační situaci (která
se může stát situací komunikovanou). Subjektivní orientace japonštiny pak
znamená, že tato role mluvčího je všeobecně přijímaná jako přirozená
a samozřejmá, tj. je součástí jazykových norem systému (nejen) japonského jazyka.
Ústřední role subjektu neznamená, že v japonštině nelze utvářet výpovědi
„objektivně“ orientované. Znamená však, že subjektivní orientace je oproti
objektivní orientaci výchozí.
Perspektiva (tj. úhel pohledu) mluvčího mj. stanovuje, že subjekt při vizualizaci
komunikované situace nevidí sám sebe jako součást dané situace. Subjekt
tedy splývá se sdělovanou situací, spíše než že by z ní vyčníval. To má důsledky pro
užívání výrazových prostředků, jejichž obsahem je sám mluvčí jako entita. 4
Nestanovuje-li kontext zvláštní potřebu mluvčího vyzdvihnout, mluvčí sám
„autoreferenční“ 5 výrazy neužívá, ponechává informaci o sobě jako subjektu
promluvy „na kontextu“. V systému japonského jazyka se to pak projevuje
existencí široké skupiny výrazů (lexikálních i gramatických) tzv. subjektivního
konstruování,6 tj. takových výrazů, jejichž subjektem může být pouze sám mluvčí.
3. Neverbalizace zjevného
Vysoká kontextuální závislost japonštiny vede k tendenci neverbalizovat
(tj. jazykovými prostředky nevyjadřovat) ty informace, které jsou v dané komunikační
situaci zjevné či pro účastníky komunikace snadno rekonstruovatelné.
Subjektivní orientace pak má za následek to, že oněmi neverbalizovanými
informacemi jsou často právě informace, jež se přímo vztahují k mluvčímu (včetně
jeho bezprostředního kontextu). Komunikace v japonštině tak vykazuje výrazné
rysy náznakovosti, nedořečení, ukončování zdánlivě nedokončených výpovědí.
Úspěšnost komunikace v takové situaci z velké části závisí na schopnosti
posluchače interpretovat náznaky, rekonstruovat neúplné informace a vyrozumět
komunikační záměry mluvčího bez jejich přímé verbalizace. Zodpovědnost za
4 Někdy se o těchto prostředcích hovoří jako o „osobních zájmenech“.
5 Výrazy, jimiž mluvčí odkazuje sám k sobě, k místu, kde se právě nachází či k okamžiku, v němž právě
hovoří.
6 Některé zdroje hovoří o tzv. „soukromých predikátech“.
3
„přenos“ informací v komunikaci tak spíše než na straně mluvčího figuruje na
straně adresáta.
Vědomí subjektivnosti komunikace v japonštině současně klade nároky na
schopnost adresáta vcítit se do emocí mluvčího, tj. vyžaduje schopnost empatie.
Ta umožňuje interpretaci i subjektivně konstruovaných či co do verbalizace
neúplných sdělení.
4. Uči vs. soto
Subjektivní orientace předpokládá, že pole dosahu či působnosti subjektu
(mluvčího) není neomezené, tj. že neobsahuje veškerý konceptualizovaný prostor.
Ve skutečnosti mluvčí konceptualizuje hranici mezi prostorem svého dosahu
a prostorem mimo svůj dosah. Pro charakteristiku této „prostorové“ dichotomie
lze užít opozici konceptů uči a soto. Pojem uči primárně označuje vnitřní prostor
existence či přítomnosti (z perspektivy mluvčího), zatímco soto primárně označuje
prostor vnější. Výraz uči tak může označovat „(můj/náš) dům“, „(u mě/nás) doma“,
výraz soto pak může označovat „venku“, „vnějšek“ apod. Dichotomie těchto
konceptů se však neomezuje pouze na fyzický prostor, zahrnuje též psychologickou
konceptualizaci a prostor metaforický. Uči se tak může vztahovat mj.
k bezprostřední sociální skupině, do níž mluvčí sám sebe zařazuje, soto se pak
vztahuje ke skupinám jiným. Přestože takto pojatá dichotomie „vnitřního“
a „vnějšího“ není něco výlučně japonského, ve struktuře japonské společnosti
a chování jejích členů hraje zcela zásadní roli.
Hranice mezi uči a soto je konceptualizována vždy jako ostrá (tj. žádný prostor
či entita v něm není „napůl uči a napůl soto“). Současně je však také neustále
potenciálně proměnlivá – v závislosti na kontextu (komunikační situaci).
Příkladem je právě začleňování osob z hlediska společenských vztahů s mluvčím.
Zatímco ve vztahu k rodině mluvčího je kolega z práce konceptualizován jako soto
(rodina je uči), ve vztahu k zástupcům obchodního partnera zaměstnavatele je
tentýž kolega vnímán jako uči (obchodní partner domovské firmy je soto). To vede
mj. k „relativní“ konceptualizaci a potažmo k „relativnímu“ jazykovému pojmenovávání
věcí či osob, jež se vztahují k mluvčímu, adresátovi či dalším účastníkům
komunikace. Určení hranice mezi uči a soto se řídí jednak společenskými (a jazykovými)
normami, nezřídka je však předmětem subjektivity mluvčího (tj. jeho
subjektivním posouzením a rozhodnutím).
Posouvání hranice mezi uči a soto je dáno situačně a může mít různé podoby.
Příklad je uveden v tabulce níže (pozn.: Stupně blízkosti mluvčímu jsou pouze orientační
a ad hoc).
4
uči soto
1. stupeň já (subjekt/mluvčí) osoby v mém okolí
2. stupeň moje rodina/domácnost rodiny/domácnosti žijící v našem okolí
3. stupeň náš (činžovní) dům ostatní (činžovní) domy (na sídlišti)
4. stupeň naše ulice/sídliště ostatní ulice/sídliště (v dané čtvrti)
5. stupeň naše čtvrť ostatní čtvrti (v daném městě)
6. stupeň naše město/vesnice jiná města/vesnice
7. stupeň náš okres/prefektura lidé z ostatních okresů/prefektur
… … …
Součástí osobní identity Japonců je mj. právě regionální příslušnost (např. původ).
Klíčovým výrazem je zde 出身
š u š š i n
, jenž označuje místo původu mluvčího (místo, z nějž
mluvčí „vychází/přichází“ do světa řízeného sociálními normami). Daný výraz
může být součástí jiných složených výrazů např. 出身地
š u š š i n č i
(rodná oblast, rodiště),
出身校
š u š š i n k ó
／ 出身大学
š u š š i n d a i g a k u
(alma mater) aj. Posouvání hranice mezi uči a soto není
neomezené. Na nejzazším bodě se zastavuje v pozici „my-Japonci“ (= uči)
a „oni-cizinci“ (= soto).
S ohledem na kulturně-společenský význam této dichotomie není překvapivé,
že se konceptualizace uči / soto odráží také ve struktuře japonského jazyka. Její
projevy jsou různé a zahrnují mj. lexikum (např. výrazy pro členy rodinných
vztahů), ukazovací výrazy, užívání uctivých a skromných výrazů (viz 8.),
komunikační styl, či gramatickou osobu (z hlediska formálních projevů není pro
popis většiny gramatického systému japonštiny zapotřebí koncept tří osob, postačí
dvě: „osoba uči“ a „osoba soto“).
5. Neagentivní orientace
Hovoříme-li o „konceptech“, máme na mysli určité mentální struktury, které se
podílejí na tvorbě našich myšlenek a také na tvorbě významů jazykových výrazů.7
Při snaze komunikovat určitou (mimojazykovou) situaci (např. popsat nějakou
událost apod.) je nejprve zapotřebí danou situaci konceptualizovat, tj. mentálně
uchopit. Konceptuální strukturaci určité situace pro potřeby jazykového vyjádření
označujeme pojmem konstruování (angl. construal). Jazykové prostředky
odrážejí konstruování. Každá mimojazyková situace se přitom nabízí k různým
alternativním konstruováním. Různá konstruování jsou pak vyjadřována různými
jazykovými prostředky.8
7 Významem zde v tuto chvíli rozumíme výsledný (psychický) stav procesu (po)rozumění, jenž se váže na
interpretaci užití určitého jazykového výrazu v konkrétní komunikační situaci. Mechanismus sdílení a ve
výsledku pak nadindividuální (intersubjektivní) charakter významu pro tuto chvíli ponecháváme stranou.
8 Viz též subjektivní konstruování (2.).
5
Situace, která zahrnuje konatele nějaké akce, může být konstruována jako akce,
vykonána daným konatelem.9 Může však být konstruována také alternativním
způsobem – konstruováním, které potlačuje prvek konatele. V prvním případě
bývá konatel (agens) často gramatickým podmětem věty. Agentivně (konatelsky)
orientované jazyky mají tendenci využívat konstrukce s konatelským podmětem
i pro konstruování situací, v nichž prototypický konatel nefiguruje (viz např. The
light illuminates all the dark corners of the room.; „Teploměr ukazuje pětadvacet
stupňů Celsia.“; Excel 2003 bietet verschiedene Möglichkeiten. aj.). Na druhou stranu,
neagentivně orientované jazyky mají tendenci využívat neagentivní konstruování
i v situacích, jejichž součástí je konatel a vůlí realizovaná akce. V rámci komunikace
různá konstruování umožňují zaměřit pozornost na různé aspekty situace, jež je
předmětem jazykového vyjádření. Agentivní konstruování umožňuje fokalizovat
(tj. upřít pozornost na) konatele a akci jako vůlí řízený proces. Neagentivní
konstruování umožňuje fokalizovat výsledný stav situace jako celku, případně
konstruovat proces jako dějící se samovolně. Oba póly lze charakterizovat jako
„Kdo co dělá“ vs. „Jak se co děje (resp. jaký je stav věcí)“.10
Výrazové prostředky japonštiny umožňují jak agentivní (procesní),
tak i neagentivní (ontologické) konstruování. Z hlediska textových norem však
japonština (na rozdíl od většiny evropských jazyků) dává výrazně přednost
neagentivním vyjádřením. V japonštině je tedy obecně větší tendence používat
pro popis situací konstrukce typu „událo se X“, a to i v případech, kdy tutéž situaci
v západních jazycích přirozeněji popíšeme stylem „Y udělal Z“. Neagentivní
(ontologický) charakter japonštiny se přitom projevuje nejen v situacích, kde jde
o nějakou akci, ale i v jiných situacích (např. posese).
6. Mono vs. koto
Stavba větných konstrukcí v japonštině vychází ze systematické interakce výrazů,
jejichž obsah lze abstrahovat do dvou velmi obecných konceptů: mono a koto.
Pojmem mono rozumíme takovou skupinu výrazů, jež označuje „věci“, hmotné či
nehmotné, především však nerelační. 11 V gramatickém inventáři výrazů
konceptům mono odpovídají podstatná jména (substantiva) 12 či výrazy,
jež formálně substantivizují nějaké jiné prvky věty. Jinak řečeno, pod pojmem
mono rozumíme všechny prvky věty, které se gramaticky chovají jako substantiva.
Pojmem koto pak rozumíme takovou skupinu výrazů, jež označují stavy, vlastnosti,
9 Koncept konatele má určité prototypické charakteristiky. Prototypickým konatelem je živá bytost
(nejčastěji člověk), disponující vůlí, schopností akci vykonat (nejčastěji fyzickou schopností), zodpovědností
za výsledek akce atd.
10 Agentivní orientace bývá schematicky asociována se slovesem „dělá“ (angl. do, jap. suru), neagentivní
orientace pak se slovesem „nastane“ (angl. become, jap. naru), případně „je“ (angl. be, jap. aru).
11 Hovoříme o tzv. nerelačních predikacích. Těmi máme na mysli pojmy, jejichž konceptualizace typicky
nevyžaduje konceptualizaci nějakého jiného klíčového konceptu.
12 Mezi substantiva zde řadíme též výrazy, které se někdy klasifikují jako „osobní zájmena“, některé číselné
výrazy a další kategorie slov.
6
akce, události apod., tj. predikace relační. Formálně bývá koto vyjádřeno pomocí
výrazů, jež disponují schopností utvářet věty s jádrem v přísudku. Gramaticky se
tedy jedná o slovesa (verba), přídavná jména (adjektiva) či výrazy, jež konstrukcím
navyšují tzv. predikační náboj. 13 Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být věta
výsledkem interakce a vzájemného propojování substantiv se slovesy či adjektivy
(např. ve formě spojení podmětu s přísudkem či substantiva s přívlastkem) na
rovině gramatické, je věta také výsledkem interakce a vzájemného propojování
mono a koto na rovině konceptuální.
Z hlediska preferencí bývá japonština charakterizována jako jazyk,
jenž preferuje vyjadřování koto před vyjadřováním mono. To souvisí s neagentivní
orientací japonštiny. Důraz na stav věcí, situaci jako celek odpovídá důrazu na koto.
Snaha potlačovat konatele, tj. jednotlivinu, která z popisované scény svým
konatelstvím „vyčnívá“, odpovídá snaze potlačovat mono. 14 Důraz na koto se
projevuje také tím, že nemalá část větných výpovědí je konstruována pouze
s výrazem koto, tj. bez konceptualizace mono. To platí především pro konstrukce
subjektivního konstruování, kdy je subjekt (= mono) neverbalizován (viz 2.).
7. Informační struktura a stavba věty
V komunikační situaci je základním předpokladem komunikace (kromě účastníků
komunikace samotných) existence „předmětu“ komunikace, tj. obsahu jazykového
sdělení. Tento může mít různé podoby (ukázání na nějakou věc či situaci, popis
nějaké situace či stavu, přimění adresáta k vykonání určité akce či zaujetí určitého
postoje apod.). Samotnou komunikaci přitom lze strukturovat do dvou základních
prvků: a) to, o čem se chce mluvčí vyjadřovat (téma), b) to, co mluvčí o daném
objektu sděluje (réma).15 Dělení na téma a réma současně představují jeden ze
způsobů, jak strukturovat větu (coby formální jazykovou jednotku). Obecně lze
takové dělení shrnout pod pojem informační struktura.16
Analyzovatelnost věty (či výpovědi) skrze pojmy TÉMA a RÉMA lze pokládat za
obecnou jazykovou charakteristiku, tj. za charakteristiku, která je identifikovatelná
ve strukturách všech známých jazyků.17 Některé jazyky však v procesu
vývoje vytvoří specifické formální prostředky pro vyjadřování této dichotomie.
Nejčastějším z nich je slovosled, tj. pořadí slov či větných členů (konstituentů)
13 Predikačním nábojem rozumíme schopnost tvořit větu. Může se projevovat např. tím, že určitý výraz
disponuje potenciálem proměňovat gramatickou kategorii ČAS.
14 Výraz mono může mj. označovat člověka, osobu 者. Může však také označovat jinou (ne-lidskou) věc, živou
či neživou – 物.
15 Někdy se též užívá pojmu „komentář“.
16 V různých jazykovědných tradicích či teoreticko-metodologických rámcích lze narazit i na jiné, více či
méně shodné pojmy (viz např. v české tradici běžný pojem „aktuální členění větné“, případně „funkční větná
perspektiva“).
17 To vyplývá ze základních jazykových funkcí, především z funkce komunikační. Mluvčí všech jazyků užívají
jazyky ve snaze „o něčem“ se vyjádřit a „něco“ o tom sdělit.
7
v lineárním toku sdělování informací. Slovosled japonské deklarativní
(oznamovací) věty pak má podobu: TÉMA – RÉMA. Mluvčí tedy nejprve stanoví
základní rámec svého sdělení (k tomu slouží právě TÉMA), teprve do takto
vytvořeného rámce pak vkládá jádro svého sdělení (tj. RÉMA). K nastolení tématu
slouží různé výrazy či gramatické prostředky. 18 Konstrukce se specifickými
komunikačními funkcemi mohou z výše popsané struktury vybočovat. Např. tzv.
doplňovací otázky (W questions) mohou být vyjádřeny konstrukcemi
s rematickým prvkem na začátku. Některé věty pak mohou být tvořeny pouze
rematickými prvky.19
TÉMA vykazuje následující charakteristiky: jedná se o informaci, která je známá
(z kontextu či předchozího textu, tj. „kotextu“), proto také bývá vyjadřováno jako
něco určitého, často pak pomocí substantiva či skupiny slov se substantivem
v jádru, v mluveném jazyce bývá tematická část osazena nezdůrazňující intonací.
RÉMA vykazuje následující charakteristiky: jedná se o informaci, která je nová
nebo z kontextu doposud neznámá, proto bývá často vyjadřováno jako něco
neurčitého, spektrum potenciálních nových informací v komunikaci neomezuje
rematické výrazy co do slovnědruhového zařazení, v mluveném jazyce však
rematická část bývá naznačena specifickou (zdůrazňující či jinak odlišující)
intonací.
S ohledem na skutečnost, že jádrem informační struktury (tj. rematickým
prvkem výpovědi) bývá často výraz s výrazným predikačním nábojem (tj. přísudkové
tvary sloves či adjektiv), není překvapující, že přísudek v japonštině
následuje až za tematickou částí. Větné konstrukce pak situují přísudek do
rematicky nejexponovanější pozice, tj. na samotný konec věty. Přestože za
přísudkovým výrazem mohou figurovat některé doplňující (modální) gramatické
prostředky (např. koncové/modální částice), je základní struktura japonské věty
klasifikována jako struktura s přísudkem na konci.20
8. Rozvinutý systém zdvořilostních výrazů a stylů
Japonský jazyk svojí strukturou odráží komunikační funkce, jichž mluvčí využívají
v nejrůznějších typech sociálních interakcí. Proto lze na strukturu japonštiny
nahlížet jako na v jistých ohledech reflektující společenské a mezilidské vztahy,
tj. jako na odraz japonské společnosti. V tomto ohledu jsou jazykové normy
normami společenskými. Je-li jazykový systém systémem norem, pak při pohledu
na japonštinu je patrné, že je sama tvořena celou řadou systémů (s různými
normami). Tyto systémy v japonské společnosti (i ve znalosti japonských mluv-
18 V japonštině jde např. o konstrukce se specifickými částicemi či jinými ustálenými gramatickými
prostředky.
19 Jedná se typicky o případy, kdy je TÉMA známo z kontextu a není zapotřebí je adresátovi připomínat.
20 Tato charakteristika je platná bez ohledu na to, jakým slovním druhem je přísudek tvořen.
8
čích) koexistují a mluvčí je aplikuje v závislosti na konkrétní situaci a konkrétních
společenských vztazích účastníků komunikace.
Z formálního hlediska lze v japonštině rozlišovat několik jazykových stylů,
tj. norem, podle nichž jsou systematicky užívány specifické výrazové prostředky
(slova, slovní tvary či jiné gramatické prostředky). Hovoříme o tzv. prostém stylu
(普通語
f u c ú g o
),21 který bývá charakterizován též jako styl „neformální“ či „důvěrný“.
Využívá se v neformálních situacích, mezi blízkými přáteli, členy rodiny apod.
Oproti tomuto stylu existuje tzv. zdvořilý styl (丁寧語
t e i n e i g o
), jenž se využívá ve formálních
situacích, při styku s neznámými osobami. V mluvené komunikaci bývá
považován za neutrální.22 Každý z výše uvedených stylů se vyznačuje především
specifickými tvary větného přísudku. K dalším formálním projevům pak patří
formulace oslovení (užívání tzv. osobnostních sufixů), způsoby formulace otázek,
specifické intonační průběhy, ale též normativní neverbální projevy. 23 Jelikož
v užívání prostého či zdvořilého stylu hraje klíčovou roli „formálnost“ situace,
kterou lze převést na konceptualizaci sociální vzdálenosti adresáta od mluvčího –
„společensky blízký“ vs. „společensky vzdáleny“ –, nahlížíme na tuto dichotomii
jako na opozici v horizontální rovině společenských vztahů.
Kromě zmíněných stylů disponuje japonština také lexikálně-morfologickým24
systémem interpersonálních výrazů, jimiž mluvčí vyjadřuje subjektivní
konceptualizaci společenských vztahů mezi sebou samým (včetně svého uči)
a adresátem či objektem komunikace na vertikální rovině společenských vztahů.
Jedná se tedy primárně o vyjádření vztahů ke společensky výše postaveným
osobám (tzv. 目上
m e u e
), vůči nimž je mluvčí v pozici osoby společensky níže postavené
(tzv. 目下
m e š i t a
). Tomuto systému se obecně říká keigo (敬語), je normativní a bývá
předmětem oficiálních předpisů a regulací.25 Některé vybrané výrazové prostředky
z inventáře keigo jsou užívány v podobě ustálených frází či obratů i v neutrální
mluvě, tj. bez specifických interpersonálních komunikačních funkcí.
21 Doslova jde o „běžnou mluvu“ či užívání „běžných slov“. Rozdíly mezi „mluvou“ (-go) a „stylem“ (-tai)
pro tuto chvíli vědomě ponecháváme stranou.
22 Je nutno zdůraznit, že opozici „prostého“ a „zdvořilého“ stylu nelze přenést na „tykání“ a „vykání“ v češtině.
Jedná se o opozici norem vázaných na japonský jazyk (a japonskou společnost) a nelze ji tedy formálně
přenášet na systémy, v nichž jsou platné odlišné jazykové (a tedy společenské) normy. Prakticky to
znamená, že i v situacích, v nichž by mluvčí češtiny použil „tykání“, mluvčí japonštiny mohou přirozeně
užívat výrazy „zdvořilé“ mluvy, a naopak.
23 Postavení těla, gestikulace, mimika apod.
24 Tento systém je tvořen specifickým lexikem a specifickými slovními tvary. Větná stavba se od neutrální
mluvy neliší.
25 Ty bývají vydávány oficiálními státními institucemi (především vládní Agenturou pro kulturní záležitosti
文化庁
b u n k a č ó
). S ohledem na dynamický charakter vývoje jazyka však mají standardně podobu doporučení.
9
Základním východiskem při užívání zdvořilostních či interpersonálních
výrazů je udržovat jednotnost stylu, tj. v projevu nemíchat výrazové prostředky
různých stylů.
9. Rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem
Různost systémů v rámci japonštiny se netýká pouze zdvořilostních výrazů
a různost stylů není omezena pouze na styl „prostý“, „zdvořilý“ či výrazy keigo.
Odlišnosti lze pozorovat také na úrovni média komunikace. Mluvený jazyk
vykazuje jistá strukturní specifika, psaný jazyk vykazuje specifika jiná. Mezi jejich
odlišnosti lze zařadit jak charakteristiky obecné (tj. takové, které platí i pro jiné
jazyky, jež disponují písmem), tak také charakteristiky specificky vázané na
japonský jazyk. Stylistické odlišnosti mluveného a psaného jazyka byly
v japonštině přítomny po většinu historie jejího vývoje, a to do takové míry, že se
jednalo o dva výrazně odlišné kódy (pro mluvený jazyk se používá označení 口語
k ó g o
,
pro psaný pak 文語
b u n g o
).26 Od konce 19. století sice probíhaly vědomé snahy sjednotit
mluvený a psaný jazyk (skrze tzv. hnutí genbun ičči), k úplnému sjednocení
fakticky nikdy nedošlo. I v současnosti si psaná japonština – oproti mluvené –
ponechává některá specifika a některé specifické styly (např. tzv. „styl dearu“,
užívaný pro psaní vědeckých prací). Odlišnosti mezi texty mluveného a psaného
jazyka lze pozorovat i v evropských jazycích, obecně však lze říci, že stylistické
odlišnosti v japonštině jsou výraznější než např. v češtině či angličtině.
10. Regionální a sociální variace
S ohledem na počet mluvčích, historický vývoj, společenskou strukturu a rozlehlost
(a přitom členitost) japonského území není překvapením, že je japonština
výrazně regionálně různorodá. Tato různorodost se v důsledku rozmachu
masových sdělovacích prostředků, médií, jednotného vzdělávacího systému
i mobility japonského obyvatelstva v posledních desetiletích výrazně zmenšila.
I přesto zůstává počet regionálních dialektů relativně vysoký. Pojem
„dialekt“ přitom předpokládá existenci pojmu „standardní jazyk“. Teprve vůči
standardnímu jazyku se totiž vymezují varianty regionální či sociální. Současná
standardní varianta japonštiny27 je do značné míry vědomě a uměle vytvořený
konstrukt, z velké části založený na dialektu mluvčích tokijské oblasti Jamanote,
doplněný prvky některých dalších dialektů (především kjótského). Za prototyp
26 Psaný (literární) jazyk starších období je dodnes specifickým předmětem studia, neboť jeho znalost je
nezbytná pro práci s literárními texty starších období (cca do konce 19. století). Označuje se též pojmy 古語
k o g o
(starý jazyk) či 古典語
k o t e n g o
(klasický jazyk).
27 Pro označení standardního jazyka se užívají pojmy 標準語
h j ó d ž u n g o
či 共通語
k j ó c ú g o
.
10
standardní japonštiny se obecně považuje mluvený projev hlasatelů celostátní
vysílací stanice NHK.
Varianty má japonština nejen s ohledem na regionální faktory, ale také
vzhledem k sociální strukturaci společnosti. Specifický „sociolekt“ se může
projevovat u mluvčích v závislosti na sociálním původu, vzdělání, profesi, věku
a v určité míře i pohlaví. V psaném jazyce je určujícím faktorem mj. typ či žánr textu.
Předmět výkladu
Předmět výkladu struktury a užívání japonského jazyka je nutno funkčně omezit na
určitou specifickou variantu japonštiny. V tomto ohledu volíme za primární předmět
výkladu moderní (oproti starší či klasické), formální a zdvořilou variantu standardní
japonštiny (z hlediska zdvořilosti v pozdější fázi výkladu bude figurovat také systém
keigo). Volíme variantu nejméně příznakovou, tj. neutrální co do uživatelů (užívanou muži
i ženami), uplatnitelnou v mluveném i psaném projevu. Takto zvolený předmět studia je
nutně abstraktním „ideálem“, jenž postrádá individuální specifika konkrétního mluvčího
(idiolekt či sociolekt). K vybraným charakteristikám některých jiných variant japonštiny
budeme případně odkazovat v průběhu výkladu.
発展問題
h a t t e n m o n d a i
28
i. Posuďte anglickou výpověď: “We went just the two of us, because Lenny was sick.”
Ve srovnání s českým/slovenským ekvivalentem, který z jazyků vyznívá jako více
„kontextuálně závislý“? (Pozn.: Pozorujte mj. uplatněné gramatické prostředky.)
ii. Je-li výchozím bodem výpovědi mluvčí, kdo je v hierarchii (interpretovatelnosti
informace) na druhém místě?
iii. Přetvořte následující výpověď tak, aby některá z kontextově rekonstruovatelných
informací nebyla verbalizována: „Já teď jdu vyzvednout svoji dceru ze školky.“
iv. Jak by vypadalo posouvání hranice mezi uči a soto, nikoliv v kontextu
lokálním/regionálním (jako v tabulce výše), nýbrž v kontextu institucionálním,
např. je-li mluvčí studentem určité vysoké školy?
v. Nahraďte následující výpovědi takovými, které potlačí konatelský prvek a zvýší tak
„neagentivní“ charakter vyjádření:
a) Ředitel mě v práci povýšil.
b) Společnost TESCO postavila v centru nové nákupní středisko.
c) Orchestr dnes večer zahraje Beethovenovu symfonii.
d) K dokončení potřebujeme ještě dvacet tisíc korun.
28 Úkoly či zadání, jejichž řešení má přispět k prohloubení uvažování studenta o předkládaných jevech a tím
přispět k jejich hlubšímu porozumění.
11
e) Máme jenom vozy s automatickou převodovkou.
Vytvořte vlastní opozice výpovědí s „neagentivními“ konstrukcemi a takovými,
jež mají stejný obsah, pouze doplněný o konatelský prvek.
vi. Dejte příklad české/slovenské věty či výpovědi, která obsahuje pouze prvek
(prvky) koto.
vii. Dejte příklad komunikační situace, v níž lze uplatnit otázku formulovanou
s rematickým prvkem a) na začátku věty; b) na konci věty.
viii. Uvažujte o rozdílech ve „stupních zdvořilosti“ u výpovědí v češtině, které se neliší
z hlediska „tykání“ a „vykání“:
a) Mohl byste, prosím, otevřít okno?
b) Nemohl byste, prosím, otevřít okno?
c) Chceš ještě kousek dortu?
d) Chtěl bys ještě kousek dortu?
Uvažujte o dalších výrazových prostředcích zdvořilosti v češtině/slovenštině
(případně angličtině).
ix. Pořiďte audiozáznam náhodné (krátké, neskriptované) konverzace a pokuste se
jej co nejvěrněji převést do psaného textu. Porovnejte výsledek se zápisem dialogu
v libovolném literárním díle.
x. Dejte příklad odlišnosti standardního jazyka a dialektu/sociolektu ve své mateřštině
na rovině a) lexikální, b) gramatické. Vnímáte pojmy „standardní čeština“
a „spisovná čeština“ jako totožné?
Výkladová terminologii
Při výkladu struktury, systému a užívání japonského jazyka může být užitečné odkazovat
k některým obecnějším jazykovědným pojmům. Aby jejich užívání bylo efektivní,
je zásadní, aby byly tyto pojmy dostatečně jasné a explicitně definovány. Důsledné
vymezení však většinou vyžaduje vyložení značně obsáhlého teoretického aparátu,
na jehož pozadí daný pojem funguje. V různých lingvistických přístupech pak může být
jeden a tentýž koncept pojímán různě. S tímto vědomím níže stručně nastíníme vybrané
základní pojmy, s nimiž budeme při výkladu operovat.
 konstrukce – K pojmu „konstrukce“ přistupujeme z perspektivy tzv. konstrukční
gramatiky. Ta nahlíží na konstrukci jako na schematický jazykový znak, tedy jako
na spojení (jednotu) jazykové formy a obsahu. Konstrukce přitom může mít
různou velikost a různou míru schematičnosti. Za konstrukci lze pokládat ustálené
slovní spojení, frazeologismus, gramatickou konstrukci či větnou stavbu (ta má
12
typicky vysokou míru schematičnosti).29 Jazykovou formou konstrukce je výraz,
který může mít podobu hláskové či slabičné sekvence (v mluveném jazyce),
grafického symbolu či sekvence znaků (v psaném jazyce). U větných konstrukcí
však formu představuje např. slovosled či užití specifických gramatických
prostředků. Obsahem konstrukce rozumíme jeho význam či funkci. Význam
přitom dáváme do souvislosti s konceptualizací, tj. s tím, jak mluvčí dané
konstrukci rozumí, co si pod ní představí, v jaké komunikační situaci je připraven
ji použít apod. Součástí obsahového plánu konstrukce jsou přitom nejen prvky
tzv. referenční (tj. ukazující na nějakou mimojazykovou skutečnost, s níž je obsah
konstrukce identifikován), ale také řada tzv. inferenčních30 informací, tj. společenské
konotace, vazba na identitu mluvčího apod. Konstrukce mohou tvořit
hierarchické struktury, tj. určitá konstrukce může být součástí jiné konstrukce
vyššího řádu. Příkladem konstrukcí mohou být: [zjišťovací otázka], [adjektivní
přívlastková konstrukce], [substantivní přívlastková konstrukce], [pasivní konstrukce],
[konstrukce pádového substantiva], [konstrukce -tari … -tari suru] aj.
 diference – Při nahlížení na význam, funkci či užití určitého výrazového
prostředku je účinnou metodou tzv. diferenční vyšetřování. Daný výraz je
postaven do kontrastu k jinému, pokud možno minimálně odlišnému výrazu
(ideálně v totožném kontextu), přičemž pozorujeme účinek dané opozice. Účinkem
může být změna významu, změna konstruování, změna inferenčních rysů
či přijatelnost celé konstrukce. Odlišnost ve významu či funkci je potom klíčovým
obsahovým rysem – diferencí oproti jiným systémovým prvkům – vyšetřovaného
výrazu.
 příznakovost – Vyšetřujeme-li (diferenčně) dva podobné jazykové prvky (konstrukce),
může jeden z nich ze srovnání vycházet jako tzv. příznakový (angl.
marked), tj. disponující téměř totožným obsahem, avšak navíc také určitým
specifickým rysem – příznakem. Tento příznak může mít podobu význačnosti,
inferenční specifičnosti apod. a bývá většinou doprovázen formální odlišností
(odlišností tvaru, přízvuku, intonace apod.). Příznakový člen je přitom
příznakovým pouze v opozici k bezpříznakovému (či nepříznakovému, angl. unmarked)
členu vyšetřované diference. Mezi charakteristiky bezpříznakových
prvků patří většinou vyšší frekvence výskytu, širší významový či funkční záběr.
Příznakovost se může projevovat na různých úrovních jazykového systému.
V případě gramatických kategorií je např. minulý čas příznakový oproti
bezpříznakovému neminulému (přítomnému) času – zatímco „přítomný“ čas lze
použít i pro vyjádření minulosti („V roce 1853 přijíždí do Japonska komodor
Matthew C. Perry.“) či budoucnosti („Příští rok se olympiáda koná v Tokiu.“),
minulý čas má omezený funkční záběr a může vyjadřovat pouze události či stavy
minulé; ženský rod je příznakový oproti mužskému – zatímco mužský rod lze
využít pro označení kategorie, která zahrnuje muže i ženy („Všichni studenti musí
29 Z hlediska konstrukční gramatiky je konstrukcí i samotné slovo (případně morfém, tj. část slova,
která nese nějaký význam či funkci). Takové minimální konstrukce, jejichž obsahová složka se vztahuje
k nějaké mimojazykové skutečnosti, pak vykazují rovněž minimální míru schematičnosti.
30 Též „sociopragmatických“.
13
dodržovat studijní řád.“), ženský rod lze využít pouze pro označení skupiny entit
se specifickým příznakem („Všechny studentky musí dodržovat studijní
řád“ implikuje, že na studenty jiného pohlaví se povinnost nutně nevztahuje).
Na úrovni větných konstrukcí může příznaková intonace odlišit otázku od
deklarace (daný příznak může být v zápise vyjádřen otazníkem) – „Prší.“ vs.
„Prší?“ Bezpříznakový člen lze tedy chápat jako „základní“ či „výchozí“, zatímco
příznakový člen jako „vůči onomu základnímu nějak specifický“.
 slovní druh – Výrazové prostředky se tradičně klasifikují na tzv. slovní druhy. Tato
klasifikace má sloužit k návodu, jak sestavovat (či interpretovat) rozsáhlejší
konstrukce (především věty), aby byly v souladu s gramatickými pravidly daného
jazyka. Východiska pro klasifikaci určitého slova mohou být obsahová (např. slova,
která označují akce, mohou tvořit jednu třídu, slova, která označují vlastnosti pak
jinou třídu), formální (např. slova, která se tvarově proměňují, mohou tvořit jednu
třídu, slova, která jsou tvarově neproměnlivá pak jinou třídu) či „behaviorální“
(různá slova se chovají různě, tj. spojují se s určitými výrazy, ale ne s jinými,
do větších konstrukcí se zapojují na specifické pozici apod.).31 Slovní druhy nejsou
univerzální, tvary a chování slov se často liší jazyk od jazyka. Slovní druhy proto
nejsou jazykovou daností, ale kategoriemi, které vědomě zavádíme za výše
uvedeným účelem. Česká školská gramatika, která tradičně pracuje s deseti
kategoriemi,32 sice rozlišuje mezi ohebnými a neohebnými slovními druhy, ale ve
snaze klasifikovat veškeré výrazivo začleňuje do kategorií slovních druhů
i prostředky ryze gramatické (spojky, předložky apod.). Tento přístup nemusí být
vyhovující pro jazyky, kde je obtížné určit hranici mezi slovy (např. rozdíl mezi
předložkou a předponou, rozdíl mezi kmenem slova a vázaným gramatickým
morfémem aj.). Při klasifikaci slov v japonštině tedy musíme vyjít ze specifické
povahy japonštiny. Pro výklad japonské gramatiky tak využijeme následující
klasifikaci:
o Lexikální jednotky
 Gramatické prostředky
Hlavním předmětem klasifikace jsou lexikální jednotky, tj. výrazy, které nesou plný
konceptuální obsah – vyjadřují buď mono nebo koto. Oběma konceptuálním
kategoriím odpovídají také kategorie formální – tzv. neohebná slova (体言
t a i g e n
) odpovídají
mono, pojmům koto pak odpovídají slova ohebná (predikativy,33 用言
j ó g e n
).
K vyjadřování mono slouží substantiva (podstatná jména, 名詞
m e i š i
). Mezi ta řadíme
i skupinu výrazů, které se v češtině většinou klasifikují jako osobní zájmena,
31 Specifický důraz na poslední kritérium vede k označování slovních druhů pojmem „syntaktické kategorie“.
32 Podstatné jméno (substantivum), přídavné jméno (adjektivum), zájmeno (pronomen), číslovka
(numeralium), sloveso (verbum), příslovce (adverbium), předložka (prepozice), spojka (konjunkce), částice
(partikule), citoslovce (interjekce).
33 Pojem „predikativ“ odkazuje ke schopnosti ohebných slov tvořit „predikát“ (přísudek), a to skrze specifický
slovní tvar.
14
tj. kategorii zájmen pro japonštinu nezavádíme, neboť výrazy, jež se obsahově blíží
českým zájmenům, nemají v japonštině specifické gramatické chování. 34
K vyjádření koto slouží především adjektiva (přídavná jména, -i 形容詞
k e i j ó š i
a -na
形容詞
k e i j ó š i
) 35 a slovesa (verba, 動詞
d ó š i
), z nichž lze dále vyčleňovat sémanticky
či funkčně specifické skupiny. Z hlediska gramatického chování pak v japonštině
bývá vyčleňována specifická kategorie tzv. atributiv (přívlastkových slov, 連体詞
r e n t a i š i
), která se funkčně podobají ukazovacím zájmenům či adjektivům, oproti
adjektivům však nemohou tvořit přísudek. Podobně jako některá atributiva pak na
pomezí lexikálních jednotek a gramatických prostředků figurují příslovce
(adverbia, 副詞
f u k u š i
). Obě dvě kategorie plní funkce modifikátorů, tj. upravují či
doplňují význam buď vybraných mono (atributiva) nebo koto (příslovce).
Mezi gramatické prostředky řadíme především partikule (částice, 助詞
d ž o š i
nebo
助辞
d ž o d ž i
) 36 a spojky ( 接続詞
s e c u z o k u š i
). Partikule slouží pro naznačování specifických
gramatických (syntaktických a modálních) funkcí a můžeme je proto dále podle
funkcí dělit na několik. V rámci tvarů (především slovesných) lze pak zavádět ještě
tzv. ohebné částice (助動詞
d ž o d ó š i
).37 Spojky slouží primárně k napojování celých vět do
větších textových celků. 38 Specifickou funkci na pomezí slovního druhu
a slovotvorného prostředku pak v japonštině plní tzv. klasifikátory (též numerativy,
pomocná číselná jména, 助数詞
d ž o s ú š i
). Ty se pojí k číselným či neurčitým výrazům
a umožňují jednak jejich zapojení do větších konstrukcí (coby tzv. početních výrazů
数量
s ú r j ó
表現
h j ó g e n
), ale především plní konceptualizační funkce – zařazují počítanou
entitu do předepsaných pojmových kategorií. Některé další zvláštní gramatické
prostředky ponecháváme bez slovnědruhového zařazení (k jejich funkcím se
vyjádříme ve výkladu konkrétních konstrukcí), u vybraných výrazů potom
připouštíme zařazení nejednoznačné (v takových případech opět bereme za
34 Podobně není zapotřebí zavádět jako slovní druh číslovky. Číselné výrazy v rámci jiných zavedených
slovních druhů tvoří pouze významově specifické okruhy.
35 Tzv. -i adjektiva tvoří oproti -na adjektivům odlišné tvarové paradigma, toto dělení je tedy založeno na
odlišnostech formálních. Pro -na adjektiva se též někdy užívá označení „jmenná adjektiva“, neboť se
v některých konstrukcích tvarově podobají substantivům. V tradičních japonských jazykovědných
přístupech se pro -na adjektiva používá pojmenování 形容
k e i j ó
動詞
d ó š i
.
36 Technicky je možné (a výkladově do značné míry vhodné) u všech kategorií gramatických výrazových
prostředků nahradit finální výraz -ši 詞 výrazem -dži 辞, tj. též např. 助動辞
d ž o d ó d ž i
apod. Označení s -ši zde užíváme
pro zachování terminologické jednotnosti s většinovými přístupy.
37 Uznávání potřebnosti ohebných částic je příznačné především pro tradiční japonskou školní gramatiku
(a s ní související jazykovědné přístupy).
38 V tomto ohledu se liší od spojek českých, která mohou spojovat též výrazy uvnitř věty. Tuto funkci
v japonštině nesou vybrané partikule.
15
stěžejní konstrukce, v nichž se daný výraz vyskytuje). Případné další pojmy
zavedeme v průběhu výkladu.
Shrnutí slovních druhů v japonštině:
o substantiva – mono
o adjektiva – koto (prototypicky vlastnosti)
o slovesa – koto (prototypicky akce)
o atributiva – modifikují mono
o příslovce – modifikují koto
 partikule – gramatické funkce v rámci věty
 spojky – gramatické funkci v rámci větších textových celků
 klasifikátory – součást číselných výrazů
 větný člen – Z výše zmíněného „behaviorálního“ hlediska je určitý slovní druh
daným slovním druhem právě pro svoji schopnost plnit určitou gramatickou
funkci, tj. vystupovat v roli určitého větného členu (konstituentu). Z hlediska věty
je nejdůležitějším větným členem přísudek (predikát, 述語
džucugo
nebo 述部
džucubu
),
který může být buď jmenný (tj. se substantivem v jádru), adjektivní (tj. s adjektivem
v jádru) nebo slovesný (tj. se slovesem v jádru). Konceptuálně přísudek
vyjadřuje koto, tj. akci, stav nebo modus existendi (klasifikaci, přisouzení určité
vlastnosti apod.). Na přísudek mohou být navázány komplementy (doplnění,
補足語
h o s o k u g o
nebo 補語
h o g o
), jež konceptuálně vyjadřují různá mono, jež se na koto váží.39
Funkci komplementů zastávají substantiva. Jak již bylo zmíněno výše, výrazy koto
i výrazy mono mohou být modifikovány. Syntaktický prvek, jenž tuto modifikaci
plní, označujeme za modifikátor (修飾語
š ú š o k u g o
). Modifikátory lze dělit na adnominální
(též „přívlastky“), které rozvíjejí mono, a adverbální (též „příslovečná určení“),
které rozvíjejí koto. S ohledem na význam informační struktury lze v japonštině
identifikovat konstrukce, v nichž figuruje větný člen, který označujeme pojmem
topos. Ten plní buď funkci uvedení větného tématu nebo funkci rematického
kontrastivního vytknutí (kontrastního tématu). Pojem „podmět“ je pro výklad
japonštiny problematický, neboť jeho běžné vlastnosti jsou rozloženy mezi určité
komplementy a topos. Jako samostatný větný člen jej proto nezavádíme.
Shrnutí větných členů:
• přísudek
• komplement
• modifikátor
• topos
39 Pro danou vazbu užíváme pojmu „valence“. Zdrojem valence může být buď sémantika predikativu
(tj. ohebného výrazu, jenž vyjadřuje koto) nebo sémantika konstrukce, v níž se dané výrazy vyskytují.
16
Kromě výše uvedených větných členů při výkladu struktury japonského jazyka
využíváme také pojem jmenná fráze (NP, z angl. noun phrase). Ten označuje
substantivum nebo substantivum rozvité přívlastkovou konstrukcí (adnominálním
modifikátorem). Jmennou frázi neklasifikujeme jako větný člen, neboť jako
taková může plnit funkce různých větných členů.
 věta a klauze – Pro komunikaci v japonštině se využívá celá řada různých
konstrukcí. Zdaleka ne všechny mají podobu věty, přesto však je věta chápána jako
základní ucelená jednotka gramatických a významových vztahů. Odlišení věty od
ne-věty není vždy jednoduché. Pro naše účely chápeme větu jako specifický typ
konstrukce, která disponuje výrazným predikačním nábojem, tj. schopností plnit
predikační funkci.40 Predikační náboj asociujeme především s konceptem koto a za
jeho projevy bereme specifické tvary predikativů v přísudkové pozici. Tvary,
jež obzvláště nesou predikační náboj, jsou především tvary časově určité.41 Ne
všechny konstrukce, v nichž se propojují mono a koto však mají dostatečný
predikační náboj k tomu, abychom je klasifikovali jako věty. Konstrukce,
které vykazují syntaktické vztahy, ale nemají dostatečný predikační náboj,
označujeme pojmem klauze. Klauze lze s odkazem na větněčlenské vztahy typově
klasifikovat (např. [přívlastková/adnominální klauze]). Typickým příkladem klauze
je pak vedlejší věta v rámci podřadného souvětí.42
発展問題
i. Konstrukce je schematickou jednotkou, výsledkem abstrakce z různých
konkrétních výpovědí. Forma tzv. pasivní konstrukce v angličtině je [SUBJ be V-ed
(by NP)].43 Jak by se dala schematicky zapsat forma tzv. existenční konstrukce,
která může být v češtině exemplifikována větou typu „Je tu spousta lidí.“?
ii. Vyšetřete diferenčně věty „Učím se japonštinu.“ a „Já se učím japonštinu.“ Jaký
funkční/významový rozdíl s sebou nese užití výrazu „já“?
iii. Která z gramatických osob v češtině je nejméně příznaková? Jak lze tvrzení
doložit? V dichotomii singulár (jednotné číslo) vs. plurál (množné číslo) určete
příznakový a bezpříznakový člen.
40
Vypovídat o něčem skrze ucelenou myšlenku.
41 Ty zprostředkovávají „ukotvení“ (angl. grounding) koto v komunikační situaci. Podobnou funkci mohou
mít výrazy kategorie ZDVOŘILOST.
42 Ne všechna podřadná souvětí klasifikujeme jako „souvětí“, neboť v některých případech tvar přísudku
vedlejší věty nedodává klauzi dostatečný predikační náboj. Nehovoříme pak o „vedlejší větě“, ale pouze
o „klauzi“.
43 SUBJ označuje jmennou frázi (NP) v roli podmětu, V označuje sloveso, které tvoří významové jádro
přísudku. Prvek [V-ed] je sám o sobě konstrukcí (participiem), tj. schematickou abstrakcí z konkrétních užití.
Uvedená schematizace zahrnuje též nepravidelné tvary sloves jako do, wear, teach aj.
17
iv. Promyslete formální a „behaviorální“ (ne významové) důvody pro zavádění
kategorie ČÍSLOVKA v systému české/slovenské gramatiky.
v. Dejte příklad konstrukce, v níž je modifikátor modifikován jiným modifikátorem.
vi. Dejte příklad konstrukce, která je klauzí (tj. vyjadřuje koto), ale není větou.