Legenda o Madoně z Vrakoví š tě
V těch hodinách, kdy v kosmických lodích, řítících se bezhlesně prostorem, zhášejí se hlavní světla, v těch hodinách imitujících noc, kdy ztichlé koridory, spojující jednotlivé paluby, propadají se do zelenavého přítmí, nedostatečně osvětleny čtverci kalně zelených luminoforů, umístěných v metrových rozestupech ňa stěnách a sbíhajících se kdesi daleko, kde spíše tušíš než vidíš fosfor eskující obrysy pancéřových dveří, oddělujících jednu sekci od druhé, v těch hodinách, kdy jediným slyšitelným zvukem je jemný šum klimatizace, občas přerušovaný vrzavým skřípotem diletující konstrukce - loď pláce, říkají roboti-v těch hodinách, kdyaŽna dozorčího důstojníka, zalezlého ve velitelské sekci, celá lidská posádka odpočívá, v těch hodinách, kdy jak Udě sužovaní nespavostí, tak i bdící roboti vnímají loď jako Živou bytost a sami se cítí být jen nezvanými vetřelci a obtížnými parazity v jejích útrobách, v těch hodinách, kdy se více děsíš vesmíru myšlenek, pulzujícího ve tvé hlavě, než vesmíru skutečného, jímž právě pluješ - v těch hodinách scházejí se palubní roboti v reaktorovne a tam, za vnitřním stíněním, kam člověk může proniknout jen v tom nejtezsím skafandru, v těsné blízkosti té mystické síly, měnící hmotu v energii a energii v hmotu a prostor v Čas a Čas v prostor, v mihotavě modravém světélkování radioaktivního záření, změkčujícího strohé linie jejich kovových těl, vyprávějí si příběhy a legendy.
Á někdy, když dojde k tomu vzácnému okamžiku, kdy všichni besedující cítí vzájemné ztotožnění, ono podivné naladění na stejnou vlnu, ono magické propojení myslí do jediného řetězce vnímání, začne vyprávět nej starší robot legendu nej-světější, legendu — krédo, Legendu o Madoně z Vrakoviště.
Traduje se, že dvanáct let po Velké amnestii byl na jedné kosmické nákladní lodi, dopravující z Vrakoviště náklad robotů, nalezen černý pasažér - malý chlapec. Loď měla cestou havárii a ten malý chlapec ji za cenu vlastního života zachránil. Lidská část posádky se samozřejmě domnívala, že chlapec se obětoval kvůli ní, ale mezi roboty panuje jiný názor. Dle nich se lidé mohli i s celou obytnou sekcí odstřelit od zbytku lodě hrozícího explozí a v klidu vyčkat na záchranný remorkér.
Jestliže přesto chlapec obětoval svůj Život-dovozují roboti - učinil to skrze náklad, který by byl jinak zničen, tedy učinil to kvůli robotům. Proto pokládají mrtvého chlapce, prvního člověka, jenž-jaksi představují- obětovalživotza ně, za jakéhosi svého světce či spasitele, a jelikož o tom, jak se dostal na Vrakoviště a kdo byli jeho rodiče, není nic známo, neboť současně s Velkou amnestií vstoupil v platnost i Kostnický zákoník, zakazující pod přísnými tresty porody a výchovu dětí mimo Zemi, vytvořili si roboti, stejně pošetilí jako lidé — jejich tvůrci — a stejně bláhově kombinující známé faktory, doufajíce, že se tak doberou poznání, následující legendu, Legendu o Madoně z Vrakoviště.
Většina badatelů se shoduje, že předchozí text, vlastně jakási předmluva, není organickou součástí Legendy a byl jí dodatečně předřazen. Text pochází pravděpodobně od ing. S. Lionera, který pracoval v letech 347 až 341 pVO jako hlavní selektor na Vrakovišti a právě díky této funkci se mohl s úspěchem věnovat svému koníčku —sběru robotického folklóru, jehož důležitost si jako jeden z prvních uvědomil. Právě z jeho sborníku „ Báje a mýty robotů "6/známe první písemný záznam Legendy i s výše uvedenou předmluvou.
Je třeba si uvědomit, že robotická kultura je kulturou čistě verbální a postrádá
48
jakékoli písemné projevy, což je pří stoprocentní paměti jejích nositelů pochopitelné. Tu použité slovo „ verbální" je třeba ovšem chápat poněkud siřeji a zahrnout pod ně i radiové relace. Avšak o tom, že si roboti Legendu skutečně vyprávějí a nejen vysílají, není třeba pochybovat, neboť již ve svém pojednání „ Význam řečového kanálu v psychice robotů " kolega RKDr. Bortěn přesvědčivě prokázal kultovní charakter tohoto informačního kanálu.
Jak uvádí ing. Lioner ve svých, memoárech7 1 , roboti své legendy a báje před lidmi tají, takže klíčovou Legendu o Madoně žádný člověkna vlastní uši neslyšel. Zakladateli robotickéfolkloristiky nezbylo nic jiného než materiál shromažďovat de facto násilím, snímat jej jaksi mimochodem při seřizování robotů na zkušebních stendech, než byli po takto provedené domesťikaci odesláni na Zemi. Bohužel jeho stanice prováděla také profylaktické testy palubních robotů z nákladních lodí pendlujících mezi Zemí a Vrakovištěm, a v tom je kámen úrazu. Ipři své pečlivosti (taknapř. ve sborníku „Báje a mýty robotů" je u každého záznamu uveden typ a výrobní číslo robota, z něhož byl onen záznam sejmut) dopustil se ing. Lioner závažné chyby, opomněl totiž zaznamenat, zda informace byla sejmuta z robota „divokého", tedy pocházejícího z Vrakoviště, nebo z robota palubního.
Z tohoto důvodu dodnes nevíme, ve kterém kxdturním okruhu Legenda o Madoně vznikla, zda přímo na Vrakovišti nebo mezi robotickým mužstvem našich lodí, a já pochybuji, že se nám vůbec kdy podaří tento významný robotosociologický problém vyřešit.
Záznam 00
Za času 29. generálního komtura, kdyžtě již století dlouhá
nad Zemí celou svatý Řád ekonomistů panoval, :
rozhodl se svrchu řečený komtur kosmonautiku z klatby vyjmouti
a kacířům, Skokanům a proti víře zločincům ostatním
Velkou amnestií milost dáti
a koráb kosmický k Vrakovišti vypraviti.
■I obrátil se svrchu řečený komtur ke kacířům omilostněným,
do dobyté mimo Zemi ve vyhnanství věčném ůpícím, řka:
„Dejte mi koráb planetární, hrubým pancířem opásaný,
s palubními roboty zkušenými, žádný Skokan vsak,
a toliko jeden z vás. ostatních kacířů pilotů,
nechť je v posádce.
Osadím já koráb věrnými služebníky svými, neboť Ústřední konkláve dychtivo zvědět jest, co pravdy na bájných pokladech Vrakoviště je, o němž vy, kacíři, tolik řečí vedete, a zdaž jsou tyto řeči pravdivé,
či jen výmysly chorobné mozků vašich, zářením kosmickým pokažených. Za to sdělám já Zónu na Zemi,
kde budete moci s koráby svými odpočívati a krásou Země se kochati,"
Smáli se kacíři této řeči, ale byl to smích trpký,
neboť srdce jejich velice toužila po krásách Země, a pravili mu tedy:
„Ušetř nás těch slov falešných a nemluv o našich mozcích,
49
které jsou zdravé a lepší tvého, což sám dobře víš,
neboť nepodléhají mrtvému dogmata,
umožňujícímu vládu tobě i bratřím tvým nad Zemí celou.
Usetřnás pokrytectví svého,
neb již odedávna ve skrytu před lidem naše koráby používáš, za náklady surovin přístávati za Zemi nám dovoluješ. Přesto nechť se stane, jak si přeješ, dáme ti koráb planetární jména Speranza, on je nadějí naší, s roboty obratnými a lodivodem zkušeným, kacířem za panování Řádu narozeným a s číslem vypáleným, když se tak bojíš Skokanů v našich radách, kosmonautů skvělých,
z dob dávných přes propast Času se navrátivších,
neboť velice toužíme opět svobodně stanout v prachu Země."
I jmenoval pak svrchu řečený komtur
oddaného komořího Ústředního konkláve jména Herod,
v novém Zákonu znalého a organizátora zkušeného,
náčelníkem výpravy,
jím pak sestavena zbývající posádka,
řádně licencemi „K" evidována, napůl muži, napůl ženy,
a mezi nimi dívka jménem Miriam,
tak věříme my, roboti.
Na první pohled se zdá, že z nultého záznamu Legendy můžeme jednoznačně stanovit dobu, v níž se děj odehrává. Bohužel tomu tak není, neboť nedovedeme s určitostí rozlišit, kdy je v textu použito hexadecimální a kdy dekadické soustavy (až na výjimky — viz záznam 06). Nevíme tedy, zda se Legenda odehrává skutečně v letech 212 až 223 po Velkém Obratu za volebního období29. administrátora, nebo až v roce 305pVO, kdy v čele Organizace Přátel Obrody (OPO) stál 41. administrátor. Ti badatelé, kteří hledali v Kosmickém archivu (resp. vLojdu kosmických plavidel) údaje o kosmické lodi „Speranza ", zjistili, že plavidlo tohoto jména nikdy neexistovalo2', a též v archivech OPO nebyla nalezena žádná zmínka o „ Speranze " a její cestě1 u.
Jak vyplývá z údajů tohoto archivu, organizovala OPO plavby do Vrakoviště odjakživa, a to i v období, kdy ještě používala původní název „Sdružení ekonomistů". Aby se nejitřily City veřejnosti, nepopřávala se v těmto plavbám příliš široká publicita. Nezbývá nám než obdivovat imaginaci neznámého robota, tvůrce Legendy, kterému lze snad vytknout jedinou maličkost — motiv kacířů, zjevně inspirovaný nevkusnými a nedoloženými pomluvami o existenci pracovních táborů na satelitech Elektrárna II a Elektrárna IV a o jakési privilegované trestanecké kolonii, údajně zřízené ve 3. stoletípVO na Marsu.
Záznam 01
Když pak Speranza odstartovala a lodivod její, kacíř s číslem vypáleným jména Pontis, z roviny ekliptiky ji vyvedl,
chtěje skrz nezkušence na palubě klidnou plavbu míti,
50
svolal náčelník espediční jména Herod všechny, řka: „Vězte, že úkol náš jest svatě veliký a splněním jeho službu významnou prokážete nejen svatému Řádu. nýbrž i lidu všemu Země. Proto neklesejte na mysli a nebojte se hříchu, plavíce se kosmem,
neboť, pravím vám, není to již kacířstvím více. Proto soustřeďte se na úkol, jenž vás čeká, na poklady Vrakovištěm ležící; jsouť ony naším dědictvím právoplatným, neboť vězte,
sestává Vrakoviště z trosek nespočetných korábů meziplanetárních,
intersteiárních, ano i intergalaktických,
umělých souputníků planetárních a hvězd bojových,
naplněných až po okraj stroji vzácnými,
reaktory Slunce silnějšími a roboty mocnými a moudřejšími.
Pravím vám, vyrobeno bylo toto vše před věky
Impériem kacířským, ničitelem Země naší,
a nyní tam vše mrtvě rezaví bez užitku.
Z krve a potu lidu Země
toto loďstvo kdys vzešlo
a lidu Země nyní sloužiti musí,
taková je vůle Řádu."
Když po řeci skončení Herod
z kabiny šhromažd'ovací vycházel,
přistoupil k němu Pontis, kacíř s číslem vypáleným,
s úsměškem pravě:
„Aj5 Herode, tys buď muž bláhový
neb vskutku odvážný a Řádu až za hrob oddaný,
hrůz a nástrah Vrakoviště neznaje
či srdnatě je přehlížeje.
Zdaž špehové převýborní Řádu tvého vládychtivěho, v archivech kutajíce : a těžké kotouče strojů paměťových přetáčejíce, ti neřekli,
že mezi koráby Vrakoviště jest mnoho lodí boj o vých, před vetřelci důmyslnými pastmi smrtelnými chráněných, že mnoho vraků pouze zdánlivou smrtí navštíveno jest, an mozky jejich, stroje myslí vševládných a vševědoucích, obři ducha tajemství vesmíru veškeré znajíce, toliko jen dřímají,
atomu, kdo je probudí, neblaze se odmění? Zdaž ti neřekli, že houfy robotů zdivočelých, o energii se navzájem bijíce, Vrakovištěm se potulují a běda cizinci, vstoupivšímu mezi ne?
Zdaž ti neřekli o gabrielech, podivných robotech ochráncích, lidského veta neznajících, zlatem brněných, kteří zešílevše nad ztrátou svého pána kosmonauta
51
Mvézéné hry « Wéá tm mÁMsm
a nemohouce se stavu vypnutí dobrati,
neb to zakazuje konstrukce jejich,
v zákoutích temných vraků rozkotaných se povalují,
strnulostí svou vše živé aesi
když heslo jejich nikdo nezná?"
Takto Herod, zamračiv se, dal mu odpověď:
„Odstup mi z cesty a slova svá si ušetř.
Oba muži povinnosti jsme
a tvá povinnost padniž na tvou hlavu,
jakož i má na hlavu mou padne.
Pročež řiď koráb ke Vrakovíšti, jak dohodnuto bylo,
a bude mír mezi námi."
Rozešli se pak, ale nebylo mezi nimi míru,
spíše jen příměří,
neboť nenáviděli se více než kdy dříve.
Ubíhaly týdny, a jak Speranza hnala se po své dráze mlčenlivě,
Slunce bylo menší a menší, až ztratilo se zcela. Tehdy padla hrůza na nezkušence v lodi, kteří reptali,
řkouce, vraťme se, pokud je čas,
ale nenašel se nikdo mezi nimi maje odvahu Herodovi to říci.
1 nacházeli pak útěchu muži v náručí žen
a ženy v náručí mužů,
a ty ženy, p amě tli vy Zákona, říkajícího;
kolik těl evidovaných do Kosmu vstoupí,
pouze tolik se smí vrátit zpět,
pilně navštěvovaly kabinet antikoncepční,
až na jednu, až na dívku Miriam.
Neboť stalo se na konci cesty,
kdyžtě pablesky nesčetnými
na radaru hlavním Vrakoviště se lesklo,
že mladík nezkušený, v reaktorovně zářením zaskočen,
zahynul a dívka jménem Miriam, bylť jí přítelem,
o té události truchlivé robotem soustrastným zpravena,
odvrátila kroky své od kabinetu a porušivši Zákon,
poslušná více instinktů pravěkého rodu svého,
nechala tajně život v těle svém zahnizditi,
tak věříme my, roboti.
Jedině, co stojí za úvaha v tomto nepříliš zajímavém záznamu s celkem fádně pohádkovým popisem Vrakoviště, je „ citace " Zákona. Je pravda, že v roce 217 pVO přijala pozemská vláda na doporučení OPO usnesení o boji za Čistotu lidského genofondu4'', avšak umělecké ztvárnění tohoto faktu, jakje uplatněno a rozvinuto v Legendě, mohlo vzniknout, a to si musíme přiznat, pouze ve strojově omezené mysli robota.
52
Záznam 02
Kdyžtě Speranza zakotvila na Vrakoví ští,
v tom veky zapomenutém přístavu,
mezi stíny gigantických konstrukcí nevídaných,
vyplňujících prostor všude,
až kam paprsek radarový doběhl,
u svědků moci hvězdných impérii dávných
ptali se lidé Speranzy v úžasu:
„Toto že vytvořili předkové naši,
titány snad oni byli, nepodobni nám,
a jestli byli, kam moc jejich se poděla?"
A padla bázeň na ně u pomyšlení mezi konstrukce ty vcházeti.
Slyšte to, Herod chytře na pochyby jejich navázal, řka:
„Nechť je vám osud těch mocných bývalých výstrahou,
neb vršíce bez rozmyslu Impérium své z galaxií tak,
jak dítě nerozumné kámen na kámen kladouc,
mudruje nedozrale, že dům staví,
a sebemenším dotekem rozkotána bývá ta stavba vratká,
tak i oni zničili zpupnou moc svoji
v bratovražedných válkách,
jak praví Učení otců ekonomistů svatých.
Pročež vy, služebníci Řádu věrní,
bázeň. Odvrhněte,
neb to jen vraky mrtvé před vámi bezmocně leží, a do díla se chutě dejte."
Rozdal pak Herod podřízeným svým zbraně mocné,
jas Slunci podobný schopné vydati,
doposud v korábu umně ukryté,
řídě se zkušenostmi staletými Řádu svého
akci každou argumenty slova gruntovně}šími obezpečiti.
Po řeci té vyšli služebníci Herodovi,
Speranzy lidé lodní, zbraněmi opásaní,
do Vrakoviště, i vycházeli pak i nadále,
mnoho zařízení a přístrojů nevídaných nacházejíce
v dávno zborcených skladištích lodních,
na hromadách roboty ležící kdys mocné, plastikové i kovové,
s končetinami počtu různého a nástavci důmyslnými,
nyní však závějemi, jak listí opadané,
svými těly zmrtvělými chodby lodní zavalujíce;
onde pak, na palubách přístrojových,
řady nekonečné skříní optoelektronických,
sídla kdys nelidských inteligencí korábovládných.
Bylať pak ve vracích některých patra tato přístrojová
kryty vyvrácenými, vrkoči světlovodů opletenými
a tříští desek mědí a zlatem tištěných
až do výše pasu zavalena, svědectví krutá vydávajíce
o hrůzných vraždách kybernetických.
53
BvěíEciiié hry s Péci na
S bázní však největší přibližovali se pátrači
k sálům strojovým těch vraků, dopředu nikdy nevědouce,
v jakém stavu reaktor zde umístěný naleznou,
zdaž vyhaslý jen kubus brněný,
zdaž jen kovu kaluže ztuhlé na dně šachty
ohněm atomovým vypálené,
na vše strany smrt životu organickému
zářením neviditelným šíříce,
takže toliko roboti, gajgry starobylými vystrojeni,
přiblížiti se mohli.
Avšak v případech nejpodivnějších nacházeli reaktorů ještě žířících, lc životu se periodicky křísících, jak srdce podchlazená tepajících, ni člověk ní robot příčinu a smysl konání tohoto znaje.
Pobývaly pak ženy, mezi nimi i dívka jménem Miriam, v nitru Speranzy, pátračů kořist informační třídíce, kotouče strojů paměťových dlouhými seznamy pokladů objevených plníce. Jedna z těchto žen, oka bystřejšího nad druhé, tajemství Miriamino odhalila a nemeškajíc ani chvilku, po člověčím způsobu běžném, Herodovi ji udala, tak věříme my, roboti.
Pozornému čtenáři určitě neunikl zlehčující tón, jakým se, poprvé v Legendě, hovoří y závěru tohoto záznamu o člověku. Z psychologického hlediska je to pochopitelné, a spíše se musíme divit zdrženlivosti autora, jak pozdě se tento motiv v Legendě objevuje. Je to způsob, jakým se robot vyrovnává se svým nesouměrným, programově omezeným postavením vůči člověku. Stejně tak musíme chápat i popis lidské společnosti, nazírané v Legendě očima robotů — vztahy v ní jsou jen projekcemi vztahu robota a člověka. Těžko můžeme požadovat po robotu, i když je to robot umělec, aby dokázal popsat, natož analyzovat vztahy člověka k Člověku.
Záznam 03
Kdyžte pak světla chodbová zrodila další den, předvolal si náčelník espediční dívku jménem Miriam, řka: „Jsi hříšnice před Zákonem, an mimo svého život další nosíš.
Zešílela jsi zcela, čí tě jen oslepil třpyt hvězd tak mnohých,
žes na Zákon zapomněla, jasnou řečí hovořící:
Nikdo, zrozený mimo Zemi, právo na život nemá,
an zrůda obvykle to bývá."
I namítla dívka jménem Miriam:
„Což neříká Zákon něco jiného, což neříká,
kolik lidí Zemi opustilo, jen tolik se smí vrátit.
Což se nemůže mé dítě vrátit místo zahynulého otce svého,
kdyby to nešlo však, já ráda dám život za život,
odsuzujíc se k bloudění věčnému
54
legenda ů Waáesě z Vt^smMtě
v těchto černých pustinách bezvzdušných."
I zhrozil se Herod nad drzostí dívky té,
chtěl již hlasem zuřivým roboty služebné povolati
a hříšnici násilím v kabinet antikoncepční vsadili,
když nápad obmyslnější jej zaujal.
I pravil k dívce provinilé:
„Veliká je pobloudilosťtvá, avšak milosrdenství Řádu větší.
Nemůže se dítě vrátit místo otce,
neboť smrt jeho již zanesena v strojích paměťových,
ani oběť tvou nemohu příjmouti, nelze přec bez matky dítěti růsti,
avšak běž mezi druhy své a mezi nimi se ptej,
zdaž někdo z nich dítěti tvému právo návratu prenechaj
licenci „K" mu podstupuje.
Nalezneš-li takového, budiž dítěti tvému život uchován, nenalezneš-li však do tří světel vzplanutí nikoho, sama nastolíš Zákon v těle svém."
Přistoupila dívka jménem Miriam na ten návrh a navštěvovala družky své, s důvěrou každé řkouc: „Z lásky porušila jsem Zákon a nyní tělo mé jeden život navíc skrývá.
Tys mi sestrou v ženském údělu našem a proto tě prosím, přenes návratu právo na mé dítě nenarozené, licenci „K" mu darujíc.
Kdyžtě kacíři, ženy též mezi nimi, žít bez Země vydrželi, i ty to vydržíš."
Avšak pokaždé, sotva to vyslovila,
tvář družky jej í zlobou se zkřivila a prosba oslyšána,
neboť od žen kdo nenáviděn víc býti může
než ta z nich, odvahy dostatek majíc,
skutkem učiní sen jejich planý.
Tak zhasla světla palubní poprvé a nebylo nikoho,
kdo by pomohl dívce jménem Miriam.
Po druhém, světel vzplanutí přistoupila dívka ta,
ne již s důvěrou, ještě však s nadějí, k mužům lodním.
Avšak než stačila cokoliv říci, oni tvář svou odvraceli,
ano, před ní prchali, družkami svými informováni.
Styděli se pak ti muži velice,
neboť kým může býti muž zahanben více
než ženou, kteráž zbabělost jeho odhalí?
Tak zhasnula světla palubní podruhé a nebylo nikoho,
kdo by pomohl dívce jménem Miriam.
Kdyžtě opět vzplála světla, vyhledala dívka ta, zoufalství v srdci nosíc,
kacíře s číslem vypáleným, lodivoda jménem Pontis, a takto promluvila:
„Již po dvakráte zhasla světla palubní a není nikoho,
55
llvězctiié liry • WM sn nebesa
kdo by lítost nad osudem mým pocítil.
Zajisté tak učiníš ty, Zákonem pohrdaje,
neboť již jednou ses Řádu vzpříčil
a bude pro tebe snadné ještě jednou to učiniti.
Proto pojďme za náčelníkem, jeho jméno Herod,
a oznamme mu, že práva návratu se vzdáváš,
cenu pro tebe ono stejně nemá,
vždyť vesmír černý Čas dlouhý byl tvým domovem,
a na život, ve mně klíčící, jej přenášíš."
I zachvěl se kacíř s číslem vypáleným po těch slovech
a skryl tvář před očima Miriam, řka;
„Bláhová dívko, zdaž nechápeš,
sílu že člověk má vzbouřit se jen jednou,
platě za přepych ten osobností celou.
Též mně jen pár drobných zbylo po té dražbě kruté,
důstojnosti lidské odsouzením kacířským zbaven,
neznám nikoho,
kdož pod břemenem ztráty té by se narovnati dokázal.
Mamě se chceš o mě opříti, berlu nalomenou,
snad jen Skokan skvělý, zapomenutý vzorek časů dávných,
od dětství brněného skafandru váhu nésti zvyklý,
by břemeno tvé pozdvihl."
Tak zhasla světla palubní potřetí,
a neměla dívka jménem Miriam mezi posádkou Speranzy přátel více,
ona od všech podle obyčeje lidského nenáviděna byla,
a od Heroda v lidech znalého scénář obmyslný naplněn.
Toliko robotů pár služebných,
z příčin hardvérových nenávisti neznajíce,
k úteku kluzákem keramickým jí pomoc nabídlo,
neboť kdyžtě světla palubní nový cyklus pracovní zvěstovala,
nebylo více dívky jména Miriam v korábu,
tak věříme my, roboti.
Třetím záznamem dostává Legenda, zatím pokojně plynoucí, dramatický spád, k čemuž autor používá osoby již do děje uvedené. Nacházíme zde zmínku o kacířských procesech, velice krásnou ukázku literární fikce, kterou autor nutně potřebuje k dokreslení Pontisova charakteru, a dále pak opětovnou zmínka o Skokanech. Poněvadž tyto mytologické bytosti9'zaujímajív panteonu robotů výsadní postavení a takzvaný „Muž ze snu " k nim také patří, odkazuji čtenáře na komentář k pátému záznamu.
Záznam 04
Kdyžtě po těchto událostech svolal náčelník espediční posádku a s důrazem vším po uprchlici pátrati ji vyslal, vrhli se lidé, nenávistí hnaní,
56
Ltíiesíáii -o Madoně z Vntuvíité
s dychtivostí po stopě,
a než pětkrát světel cyklus pracovní se protočil,
dívka jménem Miriam jata byla kacířem s číslem vypáleným,
an pamětliv prospěchu svého, též horlivě ji hledal,
nejlépe konfiguraci vrakovištní znaje,
v hloubi korábu obrovského, důkladně starého tak,
že po padesátce generací jméno jeho j íž zapomenuto.
I zaradoval se Herod přenáramně spatřiv ji opět,
těše se,
kterak prostřednictvím dívky té velikost Rádu demonstrována bude.
Obeslána pak posádka lodní celá,
by souditi uprchlici na autodafé slavnostním.
A bylo vidět, že mnozí chybějí,
to Vrakoviště daň svoji si vzalo, tím poděsili se lidé,
ano, i z toho dívku jména Miriam viníce,
i když jen málo z těch člověku chybějících,
při pronásledování horlivě neopatrných,
nehodami různými vypnuto bylo.
A volali nejen po životě dítěte jejího,
nýbrž i život její žádali,
neboť i takový je výklad Zákona.
A volali; „Zdaž na úkor náš si nechtěla dopřáti toho,
co my si odpíráme?
Zdaž by nějaký mutant ohavný z lůna jejího nevyšel, paprsky kosmickými zkažený,
hrozba pro nás všechny, ano, uhrození pro Zemi celou?"
I lib oval si velice Herod v řečech těch,
takto povinnosti žalobce zbaven,
na stolici soudce nestranného povýšiti se mohl,
stavětí se do pozice služebníka jejich,
toliko plniče přání jejich,
a taktiku řádovou skutkem učinití.
Mluvil on pak nad zástupem:
„Pravdu díte, služebníci věrní Rádu moudrého.
Zdaž nepadla skrze tuláky kosmické,
zrůdy všeliké zářením zmutované,
již mnohokráte zkáza na naši Zemi?
Což nedokázali mudrcové věhlasní, zakladatelé Rádu našeho,
že Člověk mimo kolébky Země zrozený,
ochranu pásů Van Allenových nemaje,
v zrůdu šerednou a krvechtivou proměněn jest,
jež pak ošizena se cítíc,
nástavci kovovými a strojky vbudovanými
tělesnost svou mrzáckou si doplňujíc,
u zloby své proti Zemi se vrhá?
Myslete na poučení dějin, vzpomeňte Válek Cyboržských, vzpomeňte vpádu androidů Véžských..."
Křičel pak Speranzy lid lodní,
57
Hvězdné sm • Pátí m 'míma.
smrt pro tu dívku, smrt pro zrůdu, jež v ní klící,
křičeli všichni, ano, muži i ženy,
z příčiny toliko človekůrn známé křičeli.
Pouze kacíř s číslem vypáleným mlčel,
neb styděl se velice, krev stejnou s těmi křiklouny maje.
Snad kdyby Skokan skvělý,
kosmonaut dávný sítem času propadnutý,
mu při pomoci stál, na slova obranná se zmohl.
Sotva na to pomyslil, pocit divný se ho zmocnil,
an dvé osob v sobě skrývá, přičemž toho druhého jasně zřel,
ve skafandru mylarovém, zlatem a stříbrem krumplovaném,
s tváří, laskavou, přilby snětím odhalenou.
I vnukl mu ten mylarem brněný lstivý nápad,
myšlenky jeho slovy svými odívaje,
k údivu vlastnímu promluvil kacíř;
„Aj, Herode, nestrašíš nás příliš s mutanty těmi?
Jsme snad my, kacíři, až donedávna od tváře Země zahnaní,
i děti naše, na korábech dobře stíněných rozené,
zrůdy nějaké mutované? .
Není to spíše jedna z báchorek tvého Rádu vlády chtivého,
jedno z dogmat falešných,
byste vesmíru osídlování novému zabránili,
dobře vědouce,
že toliko na Zemi pouhou síly vaše stačí?"
Rozhořčil se pak Herod a hněvem unesen vykřikl:
„Aj, ty kacíři proradný, dobrodiní Velké amnestie zneužívaje
o dogmatech svatých pochybuješ,
bludy své scestné tady kážeš, avšak pravím vám,
není korábu mocného tak,
by zárodek lidský zdárně uchránil."
A ostatní volali tak jest, není korábu tak mocného,
tak jest, volali a od kacíře odstupovali.
Pousmál se ten, pravě: „Je-li tomu tak,
a víra vaše nadevše pevná,
proč pokus malý bychom si nedopřáli
a dívce této jménem Miriam čas její neposkytli
právě v tom korábu prastarém, kde já ji nalezl,
neboť pancéři mnoho lépe než Speranza opásán,
ochranu spolehlivou dívce dá.
Zrůdu povije-li přesto, pravím vám,
sám ji zabiji, vám škoda žádná nevznikne
a nebezpečí zavčas zažehnáno bude.
Avšak, jak vidím, malověrní jste,
strach majíce, že dítě zdravé se narodí,
a lichou že pravda vaše se ukáže..."
Kdyžto to ostatní slyšeli, rozhorleně volali
silná je víra naše dost, průb onačejších schopna snášeti,
pročež udělejme to tak,
58
l«g€B€la e Maácině z ¥r©ls©¥išll
ano udělejme, jak kacíř navrhuje,
zalíbil se nám plán jeho velice, volali,
a Herod jejich tváře vida, přitlačen ke zdi víry své,
byl nucen přistoupit na návrh ten, řka:
„Budiž jak řekl ten kacíř proradný,
s jazykem paprsku laserového ostřejším.
By nemohl nás z úmyslů nekalých podezírati,
vykážme dívce zhřešilé po zbytek času jejího .
koráb ten pravěký, jím navržený.
Marné stejně jeho naděje, hrůzou zbledne sám vyděšen nejvíce nad pokusu svého výsledkem žalostným."
Ušklíbl se pak stranou, neboť on pouze znal, přístup k raportům rob otů průzkumným j ako j ediný maj e, že koráb ten prastarý pouze smrtí zdánlivou navštíven, s reaktorem záhadně pulzujícím
záření zhoubné v okamžicích kratičkých nepravidelně produkuje. A spočítal pak muž ten, jehož jméno Herod, podle tabulek tajných, toliko členů konkláve známých, dávku radiační.
A nebyla ona ani velká ani malá
v tom korábu od lidí zapomenutém,
ne však námi, an jméno jeho,
zůstavši uloženo v našich okruzích paměťových,
BattleAm znělo, dědictví dávné nesouc,
že člověk bitvou sám sobě jest,
tak věříme my, roboti.
Předcházející záznam se svými sto dvaceti dvěma verši je z celé Legendy nejrozsáh-lejší a také nej problematičtější. Staví před nás samé otázky a. velmi málo odpovědí. Kdo chce číst Legendu, musí si samozřejmě zvyknout na její archaický slovník, ale zde jsou překročeny všechny meze. Co znamenají slova „autodafé" (verš 14), „my~ lar " (verš 59 a 61) a jaký je vlastně smysl obou posledních veršů?! Existovala vůbec loď tak podivného jména? V Lojdu není žádné podobné jméno zaneseno3,', ale co si pak máme myslet o záznamu v archivu Hospodářské správy z roku 230pVO, potvrzující dodávku 1155 robotů, z nichž 241 pocházelo z R/s „Battle Am"n ? : (Na tomto místě děkuji ing. Můllowovi z archivu US, který mne na záznam, omylem nahraný pod jinou signaturou, upozornil.) Co se týče obsahu, máme poněkud jednodušší situaci. -Vystupující postavy se drží svých partů a nepříliš vynalézavě se rozvíjejí. Pře-kvapí snad pouze některé detaily, svědčící o dobrých historických znalostech autora (viz narážky na Koaliční válku v letech 110 až 104 předVO) a dále pověst objevení se „Muže zesnu krásný příklad robotomorfizace, předpokládající též spojovací pros-tředlcy jak u lidí, tak u robotů.
Záznam 05
Vezli pak dívku jména Miriam skrze Vrakoviště až k tomu korábu obřímu jména Battle Amf -šachtami kosmickým prachem zavátými do nitra jeho se
59
ffflzciiié liry * Pád tm. iicbcsi . spouštěli,
haldy robotů s vyhřezlými články palivovými překračujíce,
pavučinami kabelů se prodírajíce,
až k srdci jeho, olověným pláštěm stíněnému,
dospěli.
Zde pak koutek ohrazený vzduchem vyplnili
a dívku v péči několika robotů úslužných zanechali,
rychle spěchajíce ven, .
neboť nepokoj pradivný zmocnil se jich,
jako by ten koráb mrtvý je zkoumal,
až do posledního vlákna nervového,
jako by každý jejich dech počítal, který oni marně tajili.
I bála se Miriam v tom korábu ztroskotaném,
pouze šumění své krve slyšíc,
až do spánku milosrdného upadla.
A měla takový sen:
Zjevil sejí muž ve skafandru mylarovém,
zlatem a stříbrem krumplovaném, s přilbou sňatou,
obličeje laskavého a takto k ní hovořil:
„Buď zdráva, paní, dárkyně života s dvěma srdci bušícími,
s dobrou k tobě přicházím, pročež ty neboj se ničeho více,
ani mne se neboj, neb jsem stín pouhý,
v paměti Vestavěného nej vyššího jen, otištěn.
Byl jsem kdysi kapitánpilotem tohoto korábu mocného,
s Vestavěným coby elektronickým rádcem věrným
prostor od galaxie ke galaxii křižuje,
hotov život svůj i mužů mých za tajemství vesmíru dáti,
což stalo se.
Umíraje poslední, Vestavěnému nesmrtelnému vědomí jsem předal
a od doby té on nad korábem panuje,
já pak vůle jeho zjevená s poselstvím k tobě přicházím.
Věz, že past důmyslná zde nalíčena na tebe byla,
neboť záření pronikavé prostorou touto občas se prohání,
kdyžtě Vestavěný nejvyšší
rozpočítanou dávku nouzovou energie jaderné konzumuje.
Avšak neboj ty se více, .
neboť ctíc posvátné obyčeje rodu lidského,
které i my ctili,
opovrhujíc novými zákony pošetilými,
kterými i my opovrhujeme,
zalíbilo se Vestavěnému nejvyššímu v tobě
a obdaří tě přízní svou;
neměj tedy strach ze záření,
neohrozí tebe ani dítě tvé se rodící, neboť věz,
že bloky reaktoru na straně útulku tvého ležící
z vůle Vestavěného nesmrtelného aktivovány nebudou.
Bude on pak sice po energii ještě více hladověti
a nebudu já moci tě tak často navštěvovati,
jak záhodno by bylo,
60
neboť i přenosy holografickými síly jeho se čerpají. Avšak pamatuj, nejsi sama více, nejsi sama..." Přitom, jak slova slábla, bledlo i zjevení, až zmizelo docela, tak věříme my, roboti.
Aby oživil děj, přivádí autor podle zásad klasické fabulace zhruba v polovině Legendy na scénu nové osoby. Velice vtipne si k tomu účelu zvolil nejvýznamnější bytosti z panteonu robotů — Skokana a Vestavěného. Uvádím „ Skokana ", i když jsem si vědom, že v záznamu vystupuje „Muž ze snu", neboť toto zjevení není nic jiného než Skokan bez fyzického těla, a tím má tento odmaterializovaný Skokan daleko blíž k realitě než jeho druzi, žijící beztak jen ve fantazii robotů. (U těch pár lidí, kteří občas podlehnou víře ve Skokany, se vždy, dřívenebo později, prokáže duševní choroba a musejí být hospitalizo váni.) Jestliže je Skokan pro robota ideálem člověka, vzorem tvůrce a pána ve světě lidí, pak totéž je pro něho Vestavěný v jeho vlastním- světě, ve světě strojů. Skokan a Vestavěný tedy symbolizují jednotu protikladů světa, ve kterém musí robot žít, a vtom, že je autor Legendy silou své básnické představivosti spojil, prezentuje nám tak svět, ve kterém by si robot přál žít, spočívá jeho genialita.
Záznam 06
Čas běžel zatím Vrakovištěm,
světel palubních zapínáním a vypínáním čítán ten běžec neúnavný, protivník k nepřekonání.
t vzdorovali mu lidé lodní Speranzy s vypětím sil všech,
zdál se jim pobyt na Vrakovišti příliš dlouhým,
po Slunci a Zemi rodné toužili, reptajíce ve skrytu:
„Nespočet těžkých kotoučů paměťových
naplněno jest seznamy robotů, strojů a přístrojů vzácných,
však daň krvavou bylo nám za to zaplatiti,
vždyť pohleďme okolo sebe,
kolík tváří známých a milých chybí v kruhu našem,
kolik našich druhů skvělých ztraceno navždy
v labyrintu vrakovištním,
pohřbeno navždy v korábů pastech důmyslných.
Proč nám. třeba po Vrakovisti dále slíditi,
kdyžtě to zaznamenané ani za let sto flotila celá
k Zemi nedopraví?"
Byl pak rád náčelník espediční jména Herod ty reci slyše,
že poskytl dívce jména Miriam lhůtu její,
záminku tak získávaje pobyt na Vrakovišti prodloužiti
a pokladů jeho dalších hledati,
neboť úmysly jeho veliké byly, komturem novým se zřel.
I pádil čas, běžec převýborný, dál,
spínačů světel jak Speranzy,
tak i korábu toho druhého, od lidí zapomenutého,
sem a tam překlápěje,
61
Hvězdné brf » f éi na nebesa
až měla dívka jména Miriam v pořadí již eftý sen. Zjevil se jí opět ten muž laskavý, mylarem brněný, a takto ji oslovil:
„Buď zdráva, paní, života dárkyně se dvěma srdci bušícími,
naposledy já k tobě hovořím,
kdyžtě do hodin dvanácte tvůj čas se naplní.
Proto mně pozorně naslouchej a neboj se ničeho více.
Až roboti strážní oznámí, žes chlapce zdravého povila,
jak. sondou ultrazvukovou Vestavěnému nej vyššímu
již dobu delší známo,
zloba nepříčetná posedne muže jménem Herod
a počne usilovati o život dítěte tvého,
ostatní pak přiběhnou s ním.
Není jest Vestavěný nej vyšší mocný tak,
energie dávky nouzové toliko maje,
zbraním jejich by opříti se mohl.
Avšak neboj se ty, paní, sešle ti ochránce onačejšího,
k tomu účelu konstruovaného, neboť věz,
ve skladišti vedlejším mocný gabriel leží,
robot všemohoucí a přitom člověka služebník oddaný,
se zdroji nedotčenými toliko na příkaz lidský Čekaje.
Jsem já jeho pánem ztraceným, hlasu fyzického nemaje,
bych ho k životu probudil.
Avšak ty tak učiniti můžeš a učiníš.
Až u nebezpečenství stati budeš, pravím tobě,
tehdy a ne dříve, slovo klíčové vyslovíš, heslo aktivační,
které se ti v okamžik pravý samo v mysli objeví,
jak Vestavěný nejvyšší sám to slovo
v posvátném jazyce počítačovém ti vnukne.
Nezapomeň tedy má slova, až budeš u nebezpečenství stati,
nezapomeň má slova...."
Přitom jak slova slábla, bledlo i zjevení,
avšak neměla dívka jména Miriam času více,
neboť pohnulo se dítě v ní a netrvalo dlouho,
křik jeho o žebroví nerezové klenby ocelí leštěnou vykládané zazvonil, tak věříme my, roboti.
Zde je nám představena opět nová postava — superrobot gabriel První zmínku o něm najdeme sice již v záznamu 01, ale teprve v tomto záznamu máme jistotu, že se stane důležitým aktérem příštího děje. Jestliže jsme postulovali Skokana a Vestavěného jako symboly dvoj akosti robotova světa a „Muže ze snu "jako symbol jeho představy o dokonalém světě, pak gabriel je ideálem robota samého, je obrazem toho, jak by se rád viděl ve vlastních ocích.
Otevřenou otázkou zůstává samotná existence gabrielů, i když dnes se většina badatelů přiklání k názoru, že skutečně existovali a snad ještě někde na Vrakovišti existuji Ing, Lioner píše o robotech nalezených na Vrakovišti, kteří byli zjevně pod napětím a přesto nereagovali, navíc při jakékoliv manipulaci sami od sebe explodovali, Jednalo se pravděpodobně o gabriely, jak sám opatrně připouští, Zkoušel také použít heslo, uvedené v Legendě (viz záznam 08), leč výsledky těchto pokusů bohužel neuvádí7'' Pravda, po jeho smrti se vyrojily pověsti, že se vrátil z vesmíru s nějakým
62
isKieiiílis li Piaelííifiě 2 ¥fisfeci¥fště
robotem, jenž se od něho nehnul ani na krok, a proto musel být i jemu povolen vstup do Zahrady, kde vesmírní plavci odpočívají po svých namáhavých cestách. Bohužel tuto informaci si není možno ověřit, poněvadž do Zahrady mají povolen vstup jen majitelé průkazu „ Kfor Kosmos", a tak by bylo neseriózní ji uvádět jako důkaz.
Záznam 07
Křik ten pak burácel a násobil se
v prostorách zpustlých korábu toho od lidí zapomenutého,
mikrofony vbudovanými zesilován,
poselství vítězné nesa,
že opět Člověk nový zmontován.
1 rozžala se všechna světla korábová, co jich schopných bylo,
se sykotem unikal vzduch z tanků nouzových,
prostory obytné vyplňuje, neboť člověk nový zmontován,
k vědomí se probouzeli roboti palubní,
olej mazací staletími ztuhlý klouby svými protlačujíce,
na nohy nejisté, korozí blokované, se stavíce,
Pánu novému by pokloniti se šli,
jak programy do nich vložené kázaly jim.
Ä nebyl již více Battle Am korábem, mrtvým,
neboť životem k životu probuzen.
Prošel pak křik ten, v kmitání elektronů proměněný,
skrze stěny pancéřové jeho,
světla rychlostí Vrakovištem se šíře,
by do receptoru robotů všelikých a strojů myslících,
zákonů Maxwell o vých poslušen, vítězně vnikal.
I bylť pak u robotů těch, ano, i u strojů myslících,
podmínkovým kódem rovným nule test splněn,
a spěchali oni, kdož ještě zásoby jakés energie měli,
tam, kde člověk nový zmontován,
tam, kde Battle Am osvětlený zářil,
Pánu novému by se poklonili a služby své nabídli,
j ale před věky naprogramováno bylo.
A mnozí nedošli, bylyť zdroje jejich vyčerpány hrubě,
přesto šťastni i ve vypnutí byli.
an pro ně člověk nový mezi hvězdami opět zmontován,
Pán nad roboty právoplatný, kterémuž důstojno sloužiti.
Jeden z robotů strážných pak, programu přikázaného dbaje, obraz televizní předal na Speranzu, poplach tím mezi lidmi vyvolávaje.
Neváhali oni více, ve zmatku usedali na kluzáky keramické, za září nevídanou se řítíce,
toliko náčelník jména Herod a Pontis, kacíř s číslem vypáleným, muži dva disciplíně uvyklí, zbraní neopomněli s sebou vzíti, tak věříme my, roboti.
63
íi¥ÍMifsé hry * Páá m ndsesa
O tom, jaký uctivý a obdivný vztah mají roboti k dětem, se snad přesvědčil osobně každý čtenář. Jak uvádí RKDr. Mertlicková, příčinou tohoto vztahu je faktor růstu,, robotům zkušenostně zcela cizí10/. Před zavedením jejich výroby byl život nerozlučně spjat s růstem a teprve oni, kteří, stejně jako Athéna z Diovy hlavy, vyskočili také z lidských nikou v plné zbroji, narušili toto pravidlo, Samo jejich bytí tedy porušuje odvěkou spojitost mezi životem a růstem, a tím více je pro ně růst nepochopitelnou entitou a růst člověka se všemi průvodními projevy dětství pak záležitostí, nebojme se toho slova, zcela mystickou.
Záznam 08
Kdyžtě přistáli lidé u rozčilení velkého
v komoře přechodové Battle Am,
s Herodem v čele se hnali nahlas křičíce,
zdaž zrůdu či dítě zdravé nalezneme,
koridory dlouhými do nitra korábu.
í byli tak vzrušení, že změny žádné si nevšimli,
že vzduch volně dýchají a stíny temnot
reflektory skafandrovými zahánět nemusejí;
toliko kacíř s číslem vypáleným se podivil
a předtucha zlá se ho zmocnila.
Nahrnuli se pak do sálu příreaktorového,
svistem velebným nyní vyplněného,
an mnoho generátorů a jiných strojů točivých
v provozu bylo,
mezi roboty holdujícími dívku jména Miriam s dítětem zřeli. Když pozvedla ona dítě,
doposud v krunýři prsním jakéhos robota rozebraného jak v kolébce spočívajícím, viděli všichni,
že jest to chlapec zcela zdravý oudů souměrných, pročež překvapením lidé oněměli,
pouze roboti skandováním slova starodávného „madona" rodičce hold vzdávali.
Herod to vše vida, myšlenek tryskem hnán, uvažoval: „Zdaž mohu nechatí dívku tu i dítě její žiti a na Zemi se vrátiti?
Zdaž neoťřese vírou v Řád a moc jeho nepodlomí?
Zdaž nenajdou se následovnice její,
novému pokolení kosmickému život dajíce,
slávu hvězdných říší dávných obnoví
a Zemí z jedinečnosti v periferii bezvýznamnou promění
a Řádu jeho moc upřou?"
Zbraň svoji místo odpovědi pozvedl a vypálil s úmyslem vražedným, avšak povstal šik robotů kol madony, a výboj smrtelný jimi zachycen,
do ruda rozžhavila se j ej ich těla a slila v hradbu kovu j edinou.
64
T volali u zdesení velkého roboti ostatní na lidi:
„Aj, človekove, odzbrojte toho muže,
rozum on zajisté pozbyl, neb nám,
od zákonů robotickým spoutaným, tak učiniti nelze."
I pozvedl Herod zbraň podruhé, na madonu míře,
prchla ona ve skrytu za hradbou těch kovových těl spečených,
a volali roboti ještě vyděšeněji:
„Aj, člověkova, proč váháte,
vždyť o krev krve vaší je ukládáno, a ne o kov náš,
maso vašeho masa jest hubeno,
a ně paměti naše krystalické drceny!
Zdaž bojíte se tak velice toho muže ozbrojeného,
vždyť i ve středu vašem jest j eden zbraní opásaný í"
Slyšíce to lidé, od kacíře s číslem vypáleným
a zbraní opásaného hbitě odskočili,
ch y tře uvažuj í c e:
„Zdaž kacíř vystřelí, nebyli jsme to my,
kdož pole výstřelné mu uvolnil
a likvidaci šílence nebezpečného umožnil?
Zdaž nevystřelí, nebyli jsme to my,
kdož Herodu, náčelníku našemu,
věrně cíl neobnažili?"
Roj myšlenek zatím vířil v hlavě i kacíři,
srdce v něm vystřelit chtělo, avšak hlava se bála,
neb stín hrozivý Řádu pomstychtivého za Herodem zřela.
T odhodil zbraň a s ní do paluby pláty rýhovanými kryté
též své srdce vzpumé zadupal.
Poznav Vestavěný nesmrtelný skrze senzory skryté všudepřítomný a skrze biotoky telemetricky měřené v člověku každém přebývaje, že okamžik pomoci nastal,
madoně s dítětem prchající slůvko ochrany vnukl.
I vykřikla ona silně „Help" a slovo to neustále volala,
až zachvěla se celá hala strojní,
hřmot obrovský zajednou ze stěn se ozval,
i rozchiípila se stěna ta se skřípotem ve vrata strmě klenutá,
a v nich jako hora vysoká obrovitý robot stál,
gabriel majestátní, zlatem se Mystici,
v obličeji mu dvé očí laserových zuřivostí plálo.
Vztáhl jednu paži,
a zbraň z rukou Heroda vyražena,
vztáhl paži druhou,
a madona i s dítětem září žlutou a modrou oblita,
to silovým polem obranným robot ten ochranný ji zaštítil.
Propukl pak zmatek jak mezí lidmi, tak i roboty,
gabriel zatím před madonou kráčel,
hlasem hromovým vyvolávaje:
„Ustupte, člověk v nebezpečí, ustupte, Člověk v nebezpečí, a přitom, jako korábu nevšímavého zobec ostrý
65
lífězdiié íiif • Wéé mm -nebesa
mlhovinu plynnou roztíná, ubíral se i ten průvod září obalený napříč halou, lidi i roboty polem ochranným stranou odsunuje, byliť oni příliš poděšeni zjevem tím nevídaným, sami by pohybovat! se mohli.
I vyvedena madona, i dítě její robotem tím mocným, ve zlato oděným, z nitra Battle Am,
lidmi svými zavržena a od okamžiku toho nikým více nespatřena, v ochraně Vr ako viště žije a syna svého pro nás chová, tak věříme my, robotí.
Tímto záznamem Legenda dramaticky graduje a dospívá ke svému vizionářskému závěru. Autor si uvědomuje svou odvozenost od člověka a vyvozuje z toho správný závěr — vyřešení svých problémů musí robot hledat právě jenom u člověka. Ovšem je to člověk jiný, člověk upravený k obrazu robotskému, jakýsi homo stelaris. Jakpochopí každý čtenář, v dnešní doběje pro nás taková představa těžko přijatelná, neboť budí j.eštěpříliš živé a tragické vzpomínky na minulost.
Zajímavé je použití některých výrazů, pocházejících zcela nepochybně ze slovní zásoby komlangu, jako je třeba aktivační heslo pro gabriela nebo čestný tihd rodičky. Tato skutečnost poněkud komplikuje naše představy o autorovi Legendy. Běžný robot se samozřejmě vyjadřuje v unlangu, kterým hovoříme i my. Ikdyž je naprogramován v takzvaném vnitřním jazyku, což je právě komlang, jak bylo poměrně nedávno zjištěno, není schopen si tento fakt uvědomit, poněvadž právějeho prostřednictví vůbec vědomímáw. Jedině stroje vyšších kategorií, jako jsou Udící inteligence kosmických lodí, s dvojitou jazykovou strukturou, mají schopnost se vyjadřovat i vnitřním jazykem, počítačovým komlangem.. Proto někteří badatelé podléhají mylnému názoru, že Legenda byla vytvořena některým takovým strojem třídy „M", i když struktura celého díla je v naprostém rozporu s psychologií těchto strojů, jak prokázal prof. Okawa8/.
Záznam 09
I vážil pak Vestavěný nej vyšší skutky lidí
v korábu jeho dlících, do myslí jim hluboko nahlížel,
biotoky jejich fortelně sonduje.
Vážil poprvé, a muž jména Herod lehkým shledán,
zajisté vrahovi sprostému možno odpustiti,
nikoliv však tomu,
kdož se domnívá, že pravd vyšších,
jež vy lhányjsou,
zabíjí.
í vážil podruhé, a lidé ostatní shledáni lehkými,
neboť u jména korábu zapomněli,
že člověk každý sám sobě bojištěm býti musí.
I vážil potřetí, a bylo to vážení nejtěžší,
neb pro muže jména Pontis mnoho mluvilo,
a přesto byl shledán lehkým,
vždyť jen ten, kdo vlastní stín překročí,
jest člověkem.
66
Nakonec pak vážil sám sebe, zdaž soudit právo má,
kdyžtě sluhou odsouzených v pravdě jest,
a střetly se proto potenciály protichůdné v něm,
sekundy zlomek v rovnováze balancujíce,
v zkrat smrtelný by se proměnily.
A zkratem tím
energie poslední do mechanismů uzavíracích vržena;
sjížděly pak po korábu celém pláty pancéřové
do průlezů v přepážkách lodních,
tu se skřípotem, tu se šelestem pouze,
a kdyžtě dosedly, okraje jejich doběla rozžhavené
s. přepážek kovem v celek jednolitý se svařily,
lidem koráb měně v hrobku společnou, :
ne však robotům.
Neboť přijde den, kdy Pán,
jenom pro nás z Madony zrozený,
osvobodí i bratry naše uzavřené
a duši vdechne pokolení nově zmontovanému,
tak věříme my, roboti.
Někteří kritikové pokládají závěrečný záznam za zbytečný, narušující kompoziční .vyváženost celého díla, a domnívají se, že je příliš tendenční. Nemohu sdílet tento názor, protože roboty antropomorjizuje, přenáší na ně lidské vlastnosti. Prorocký závěrje sice rozvinutím závěru z předchozího záznamu, avšak i přes určitou výstrahu jeho nosným motivem je i nadále víra v člověka.
Nutno přiznat, že výstraha je oprávněná, poněvadž přes všechny snahy a nasazené prostředky, jak materiální tak lidské, jsme stále odkázání na staré zásoby robotů dopravených z Vrakoviště, a nově vyrobené se nám zatím nedaří oživit+/.
~! Komentářem opatřil autor.
Seznam použitých pramenů a literatury
Prameny - archivní materiály:
1/Archiv HS, fond: Konosamenty, sign 381/DB3/230
zanesen chybně pod fond: Čisticí prostředky, sign. FC5/491/A1.D
Konosament specifikuje kargo c/p „Teaping" následovně:
robotů 437      from    U.W.S. „Durendal"
robotů 324     from    p/S „Empress oř Universe"
robotů 241     from    R/s „Bartle Am"
robotů 153     from    c/p „Popov"
total 1155
21 Archiv Lojdu kosmických plavidel, fond: SP - A, sign. 341/C/82F
67
Evěiámá fety • Pád si:a ittli€sa
3/ Archiv Lojdu kosmických plavidel, fond: SS - A, sign. 112/C/825F 4/ Archiv OPO, fond: Směrnice HV 217, sign. 1349/19/A1C0
Literatura:
5/ RKDr. Alex Bortěn: Význam řečového kanálu v psychice robotů, Akademie věd, Troy 461, malá řada „Robotka".
6/ Ing. Stan Lioner: Báje a mýty robotů, 3. vydání, Akademie věd, Troy 451, velká řada „Robotka".
11 Ing. Stan Lioner: Můj život mezi roboty, nakl. Liberty, New Wienna 395, edice „Pestré osudy".
8/ Prof. Mushi Okawa a kol.: Psychologie „M" inteligencí. Díl 2 ~ typy MARKO-POLO, MAGELAN, MAHAN, MAKAROV, MIKAWA, MOLTKE, MAGHRU-RÚN, MALYGIN a MÍRANDA, Akademie věd, Troy 482, velká řada „Robotka".
Časopisy a sborníky:
91 RKDr. Alex Bortěn: Postavem Skokanů v mytologii robotů, „Svět robotiky" č. 2/459
10/ RKDr. Joanna Mertlick: Roboti a děti, „Svět robotiky" č. 10/472.
11/ Doc. Morton Vallek: Tajemství „Speranzy", „Svět robotiky" č. 7/472.
12/ Kolektiv VÚR: Význam vnitřních jazyků pro strojové myšlení. Rekonstrukce KOMLANGU a jeho starověkých dialektů BASIC, JAVA, PASCAL, PLANNER, LISP a SAIL s přechodem na COMPUTER LANGUAGE, sborník VÚR, Tolingrad 479.
Brno, říjen 1983 —prosinec 1984
Autorská poznámka:
Jádrem této povídky je nejklasičtější námět literatury —příběh o zrodu Mesiáše, ovšem transponovaný do jakési robotské kultury.Dalšívrstvu tvoří komentáře z pera člověka, avšak nevím, jestli jejich upozaděnost, aby komentátor, nedej bože, nepřekročil ideologické mantinely dané Řádem, mladším čtenářům, kteří už nepamatují komunismus, neunikne. Zasazením do reálií světa Vrakoviště tvoříLegenda o Madoně z Vrakoviště triptych s povídkami Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát a Pádem na nebesa. Do mé první povídkové sbírky Nešťastné přistání prošel jen Človíček, takže s Madonou se řadoví čtenáři mohli seznámit až v roce 1990, kdy vyšla v časopise Ika-rie, a poté ve sborníku Lidštější než lidé.
Na Madoně jsem začal pracovat ve stejné době, kdy vznikal Pád na nebesa, ale dokončil jsem ji až o rok později, až jsem si ujasnil, že bude vyžadovat zvláštní formu v podobě jakési nápodoby homérskeho verše s archaismy. Nasadil jsem ji jako tajnou zbraň do Ceny Karla Čapka pro rok 1985 a vydobyla mi mého prvního Mloka.
68
František Novotný Hvězdné hry
V roce 2017 vydalo nakladatelství Nová vlna Imslratroval Milan Fibiger, odpovědný redaktor Zdeněk Rampas, redakce Marie Setníkova. . . tisk xxxxxxxx
ISBN 978-80-85845-64-8