Seminář k historické mluvnici Distanční studijní text Roman Sukač Opava 2017 Obor: Lingvistika a jazykověda. Klíčová slova: jazyk, jazykověda, jazykovědné disciplíny Anotace: Předložená studijní opora uvádí studenta do základní orientace v metodologii historické jazykovědy. Nedílnou součástí textu je jazykovědná terminologie. Po zvládnutí látky v této opoře získá student větší rozhled v oblasti bádání jazykovědných disciplín. Autor: Roman Sukač Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 3 Obsah ÚVODEM............................................................................................................................8 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY...........................................................................9 1 HLÁSKOVÉ ZMĚNY...............................................................................................10 1.1 Úvod....................................................................................................................10 1.2 Hláskové zákony .................................................................................................10 1.3 Sporadické hláskové změny................................................................................11 1.4 Hláskové zákony v místě a čase..........................................................................11 1.5 Podmíněné hláskové změny................................................................................12 1.6 Relativní chronologie hláskových změn .............................................................12 1.7 Typy hláskových změn a fonemický systém.......................................................13 1.7.1 Změna A>B..................................................................................................13 1.7.2 Sloučení A, B > B........................................................................................14 1.7.3 Ztráta A > 0..................................................................................................14 1.7.4 Rozvětvení: A >A, B; A >B, C....................................................................14 1.7.5 Vznik fonému: 0 >A ....................................................................................14 2 ASIMILACE HLÁSEK, JEJICH OSLABOVÁNÍ A ZTRÁTA...............................16 2.1 Úvod....................................................................................................................16 2.2 Asimilace částečná a úplná .................................................................................16 2.3 Asimilace regresivní a progresivní......................................................................17 2.4 Dálková asimilace ...............................................................................................17 2.5 Umlaut.................................................................................................................17 2.6 Vokalická harmonie ............................................................................................18 2.7 Kontrakce ............................................................................................................18 2.8 Palatalizace..........................................................................................................19 2.9 Oslabování...........................................................................................................19 3 DISIMILACE, METATEZE, EPENTEZE A JINÉ ZMĚNY ...................................22 3.1 Disimilace............................................................................................................22 3.1.1 Dálková regresivní disimilace......................................................................22 3.1.2 Dálková asimilace sousedních segmentů.....................................................23 3.1.3 Dálková progresivní asimilace.....................................................................23 3.1.4 Progresivní disimilace v sousedních segmentech........................................23 Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 4 3.1.5 Úplná a částečná disimilace.........................................................................23 3.1.6 Haplologie....................................................................................................23 3.1.7 Diftongizace.................................................................................................24 3.2 Metateze ..............................................................................................................24 3.2.1 Slovanská metateze likvid............................................................................25 3.3 Epenteze ..............................................................................................................26 3.3.1 Epenteze konsonantu ...................................................................................26 3.3.2 Epenteze vokálu...........................................................................................27 4 ANALOGIE A JEJÍ PRINCIPY................................................................................28 4.1 Úvod....................................................................................................................28 4.2 Vyrovnávání........................................................................................................28 4.3 Produktivita.........................................................................................................30 4.4 Reinterpretace......................................................................................................30 4.5 Morfologické vyrovnávání..................................................................................30 4.6 Proporční analogie...............................................................................................31 5 SÉMANTICKÉ ZMĚNY...........................................................................................32 5.1 Úvod....................................................................................................................32 5.2 Zužování a rozšiřování významu ........................................................................33 5.3 Přenášení významu..............................................................................................33 5.4 Deteriorace a meliorace.......................................................................................33 5.5 Wörter und Sachen..............................................................................................34 5.6 Sémantické paralely ............................................................................................35 5.7 Sémantická pole ..................................................................................................35 5.8 Tabu.....................................................................................................................35 6 LEXIKÁLNÍ VÝPŮJČKY........................................................................................38 6.1 Úvod....................................................................................................................38 6.2 Přejímání a další "získané jevy"..........................................................................39 6.3 Prestiž jako motivace přejímek ...........................................................................39 6.4 Fonologické faktory při přejímání.......................................................................40 6.5 Kalky...................................................................................................................41 6.6 Rod přejímek.......................................................................................................41 6.7 Motivace pro přejímání.......................................................................................42 7 HISTORICKOSROVNÁVACÍ METODA A VNITŘNÍ REKONSTRUKCE.........44 Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 5 7.1 Úvod....................................................................................................................44 7.2 Náhodné podobnosti............................................................................................44 7.3 Výpůjčky.............................................................................................................44 7.4 Univerzálie ..........................................................................................................45 7.5 Srovnávací metoda ..............................................................................................45 7.5.1 Hláskové responze .......................................................................................45 7.6 Vnitřní rekonstrukce............................................................................................46 7.7 Cíle indoevropské jazykovědy ............................................................................47 8 REKONSTRUKCE PRAINDOEVROPŠTINY........................................................48 8.1 Úvod....................................................................................................................48 8.2 Konsonanty..........................................................................................................48 8.3 Resonanty............................................................................................................49 8.4 Laryngály ............................................................................................................49 8.5 Vokály.................................................................................................................50 8.6 Diftongy ..............................................................................................................50 8.7 Indoevropský kořen.............................................................................................50 8.7.1 Kanonická struktura kořene .........................................................................50 8.7.2 S-mobile.......................................................................................................51 8.7.3 Kořeny s laryngálami...................................................................................51 8.7.4 Kořeny s fundamentálním vokálem a..........................................................51 8.7.5 Nemožné typy kořene ..................................................................................51 8.8 Ablaut..................................................................................................................51 8.8.1 Původ ablautu...............................................................................................52 8.9 Tematická a atematická flexe..............................................................................52 8.10 Praindoevropská substantiva ...........................................................................53 8.11 Tematická substantiva .....................................................................................54 8.12 ā-kmeny...........................................................................................................55 8.13 Indoevropské sloveso ......................................................................................56 8.13.1 Atematická a tematická slovesa...................................................................57 8.13.2 Imperfektum.................................................................................................57 8.13.3 Aorist a perfektum .......................................................................................58 8.13.4 Subjunktiv....................................................................................................58 8.13.5 Optativ..........................................................................................................59 Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 6 9 HLÁSKOVÉ ZMĚNY OD BALTOSLOVANŠTINY K PRASLOVANŠTINĚ .....60 9.1 Úvod....................................................................................................................60 9.2 Balto-slovanské lexikální paralely ......................................................................61 9.3 Pravidlo ruki........................................................................................................61 9.4 Spirantizace palatálních velár k', g'.....................................................................63 9.5 Relativní chronologie pravidla ruki a satemizace ...............................................63 9.6 Disimilace alveolár..............................................................................................63 9.7 Splynutí *a s *o...................................................................................................64 10 PRASLOVANSKÉ HLÁSKOVÉ ZMĚNY ..............................................................66 10.1 Úvod ................................................................................................................66 10.1.1 První palatalizace velár................................................................................66 10.2 Praslovanské přehlásky....................................................................................67 10.3 Monoftongizace diftongů ................................................................................67 10.4 Druhá palatalizace velár ..................................................................................68 10.5 Třetí palatalizace velár.....................................................................................68 10.6 Palatalizace alveolár ........................................................................................69 10.7 Epentetické ľ....................................................................................................69 10.8 Metateze likvid ................................................................................................69 10.9 Vznik nosovek.................................................................................................70 10.10 Praslovanské jery.............................................................................................70 11 REKONSTRUKCE PRASLOVANSKÉ MORFOLOGIE........................................72 11.1 Úvod ................................................................................................................72 11.2 Substantivum ...................................................................................................72 11.2.1 Nominální paradigmata................................................................................73 11.3 Sloveso.............................................................................................................77 11.3.1 Imperfektum, aorist, imperativ, kondicionál................................................77 11.3.2 Atematická a tematická slovesa...................................................................78 12 ZÁKLADY INDOEVROPSKÉ AKCENTOLOGIE ................................................80 12.1 Úvod ................................................................................................................80 12.2 Akcent a ablaut ................................................................................................80 12.2.1 Funkce ablautu a akcentu.............................................................................81 12.3 Tematická substantiva .....................................................................................82 12.4 Praslovanská akcentuace .................................................................................82 Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 7 12.4.1 klasická akcentologie...................................................................................82 12.4.2 de saussureův a hirtův zákon .......................................................................83 12.5 Vyvrácení dogmat klasické akcentologie........................................................84 12.5.1 Nové akcentuační zákony ............................................................................85 12.6 Reinterpretace akutu........................................................................................86 12.7 Původ české kvantity.......................................................................................86 13 ZÁKLADNÍ PŘÍRUČKY K PRINCIPŮM HISTORICKÉ LINGVISTIKY............89 13.1 Úvod ................................................................................................................89 13.2 Hock.................................................................................................................89 13.3 Lehmann ..........................................................................................................90 13.4 Bynon...............................................................................................................90 13.5 Hale..................................................................................................................90 13.6 Jeffers a Lehiste...............................................................................................91 13.7 Sihler................................................................................................................91 13.8 HHL.................................................................................................................91 13.9 Trask ................................................................................................................92 13.10 Glossary of HL ................................................................................................92 13.11 Campbell..........................................................................................................92 13.12 Fox...................................................................................................................93 13.13 Baldi.................................................................................................................93 13.14 Ringe a Eska ....................................................................................................93 LITERATURA ..................................................................................................................98 SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.........................................................................................99 Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 8 ÚVODEM Tato studijní opora slouží jako distanční studijní text k předmětu Seminář k historické mluvnici. Slouží jako doplňující text k předmětu Historická mluvnice 1. Předložená opora seznamuje studenta se základní terminologií a metodologií historické jazykovědy tak, aby student byl schopen chápat princip změn v jazyce. Předpokládá se, že student pracující s touto oporou zvládl základní lingvistickou terminologii a je tedy schopen bez potíží chápat odborné výklady. Veškerá látka je rozdělena na úseky koncentrované na nejdůležitější témata historické jazykovědy. V průběhu lekcí si student může své znalosti ověřit kontrolními otázkami a prohloubit samostatnými úkoly. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 9 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Jednotlivá témata se probírají v lekcích. Probíraná témata: 1. Hláskové změny a hypotéza jejich pravidelnosti. 2. Asimilace hlásek, jejich oslabování a ztráta. 3. Disimilace, metateze, epenteze a jiné změny. 4. Analogie a její principy. 5. Sémantické změny. 6. Lexikální výpůjčky. 7. Srovnávací metoda a vnitřní rekonstrukce. 8. Rekonstrukce praindoevropštiny. 9. Hláskové změny od baltoslovanštiny k praslovanštině. 10. Praslovanské hláskové změny. 11. Rekonstrukce praslovanské morfologie. 12. Základy slovanské akcentologie. 13. Základní příručky k principům historické lingvistiky. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 10 1 HLÁSKOVÉ ZMĚNY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o hláskových změnách. Je podána jejich základní typologie a vysvětlen pojem hláskový zákon. Vysvětleny jsou také příčiny hláskových změn. CÍLE LEKCE Student chápe princip hláskového zákona. Umí vysvětlit jeho princip. Dokáže vyjmenovat některé důležité hláskové změny a zná příklady na tyto změny. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE mladogramatici, hláskové zákony, hláskové změny 1.1 Úvod Hláskové změny jsou nejdůležitějšími změnami ve vývoji jazyků. Často vedou kze změnám morfologickým. 1.2 Hláskové zákony V druhé polovině 19. století si lingvisté začali všímat, že hláskové změny v jazyce se nevyskytují náhodně, ale podle určitých pravidel. August Leskien byl jedním z prvních, který zdůraznil "Ausnahmlosigkeit der Lautgesetze", čili bezvýjimečnost neboli pravidelnost hláskových zákonů. Tím byl položen základ srovnávací historické jazykovědy. Hláskové zákony ovšem nebylo možné aplikovat na podobné operace v morfologii, sémantice nebo syntaxi. Můžeme pozorovat, že určitá hláska v sanskrtu odpovídá určité hlásce v řečtině, v gótštině apod. Vždy je to tatáž hláska. Srovnávací metoda je na této korespondenci založena. Pravidelnost těchto korespondencí má svá pravidla. Například o v řečtině odpovídá a v Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 11 sanskrtu: ř. néphos - skt. nábhas "mrak", ř. ostéon - skt. ásthi "kost". Předpokládáme, že o se změnilo v a a tento jev si můžeme ověřit na všech příbuzných slovech. Někdy pozorujeme, že postulované pravidlo má nějakou výjimku. Například řeckému gónu odpovídá sanskrtské j nu "koleno". Vidíme, že řeckému o zde odpovídá ā v sanskrtu. Pokud ale srovnáme další data, vidíme, že tato výjimka je opět pravidelná. Každé řecké o v otevřené slabice odpovídá ā v sanskrtu. Jde o tzv. Brugmannův zákon. To bylo zjištění neogramatiků. Hláskové změny jsou pravidelné, jsou popsány určitými zákony a výjimky z těchto zákonů představují opět pravidelné změny popsané zákony. Neogramatická hypotéza o pravidelnosti hláskových zákonů byla později kritizována jak dialektology, tak sociolingvisty. KONTROLNÍ OTÁZKA 1 V čem byla kritizována hypotéza o pravidelnosti hláskových jevů? 1.3 Sporadické hláskové změny Sporadické změnyse vyskytují v určitých případech a většinou jen jednou. Nejčastějšími příklady změn jsou disimilace, například v latinském peregrīnus > pelegrínus "cizinec". Jiným příkladem je haplologie (něco se řekne jednou místo dvakrát), například řecké amphoreús z homérského amphiphoreús (amphi - na obou stranách, phor - nést). 1.4 Hláskové zákony v místě a čase Hláskové zákony jsou vždy omezeny na určitou oblast, ať už tato oblast pokrývá všechny mluvčí daného jazyka nebo jen některé z nich. To je princip vzniku dialektů. Hranici mezi různými dialekty je možné znázornit imaginární linií, za kterou se daná hlásková změna neprojeví. Tato linie se nazývá izoglosa. Izoglosy často kopírují přirozené hranice, jako jsou řeky nebo horská pásma. Svazek izoglos také může probíhat paralelně. Hlásková změna je také omezena na určité časové období. Například každé české a se změnilo v ě po měkké souhlásce. Tato změna ovšem probíhala v období od 12. do 13. století. Navíc je i teritoriálně provedena, protože důsledně probíhá jen v Čechách a v severozápadní části hanáckých nářečí. Proto máme v češtině naše kaše (středočeská varianta pronikla do spisovné češtiny), ale ve slezských dialektech na východě naša kaša. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 12 1.5 Podmíněné hláskové změny Jedna zvuková změna je často závislá na existenci určitého hláskového prostředí. Například každé g se v češtině ve 12.-13. století mění v h bez výjimky. Ale krátké u se mění v i jen po měkkém konsonantu, například Juří >Jiří. Podmíněné hláskové změny se projevují i v morfologii, často způsobují nepravidelnosti v paradigmatu. Například praslovanské palatalizace měnily veláry v palatály před předními vokály. Tak v případě praslovanského *bogъ došlo ve vokativu singuláru k palatalizaci g >ž na tvar bože. Tyto tvary jsou dobře doloženy ve staroslověnštině. Předpokládá se, že tato první palatalizace probíhala v 5. století. Druhá palatalizace ale následovala až po monoftongizaci diftongů, kdy vznikly nové přední vokály. Tvar nominativu plurálu byl původně *bogoi >bogi, ovšem palatalizace před těmito vokály je již jiná, g se mění na z tedy bozi. Jedna změna tak navazuje na druhou a výsledkem je znepravidelnění původně pravidelného paradigmatu. Jako podmíněné hláskové změny mohou být považovány i určité morfematické podmínky. Například hlásky na konci slova, tedy v koncové slabice, často podléhají změnám, které se nevyskytují jinde ve slově. Na konci slova (v auslautu) nemá kupříkladu sanskrt více než jeden konsonant: ábhār "on nesl" < *á-bhār-s-t. V jazycích, které mají silný přízvuk na začátku slova, dochází ke změnám v popřízvučných slabikách. V západní germánštině původní i a u v poslední slabice zmizelo po dlouhé slabice, ne však po krátké: starohornoněmecky gast <*gastiz "host", ale wini "přítel" < *ṷiniz. KONTROLNÍ OTÁZKA 2 Jaká podmínka musí být splněna, aby proběhla přehláska aj >ej ve slově vajce >vejce, ale vajec? 1.6 Relativní chronologie hláskových změn Hláskové změny mohou vzhledem k sobě probíhat v určitém pořadí. U historických změn, u kterých víme, že proběhly, ale nemůžeme je přesně datovat, hovoříme o relativní chronologii. Jedna změna musela proběhnout před druhou, ne naopak. Jinak bychom měli rozdílný výsledek. Jednou z nejdůležitějších změn v germánských jazycích je Grimmův zákon. Grimmův zákon se týká původně PIE (protoindoevropských) souhlásek, konkrétně ploziv, a zahrnuje tři změny: PIE neznělé plozivy se frikativizují (srv. latinské pēs, pedis, řecké πούς s anglickým foot a německým Fuß); Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 13 PIE znělé plozivy se desonorizují (srv. latinské decem nebo řecké δέκα s anglickým ten); PIE aspirované plozivy ztrácí aspiraci (srv. sanskrtské bhrātṛ s českým bratr, anglickým brother a německým Bruder); Tento zákon má ovšem výjimky. Jednou z nich je Vernerův zákon. Ten říká, že neznělé hlásky vzniklé Grimmovým zákonem se staly znělými, pokud následovaly po původně nepřízvučné slabice: PIE *p *t *k *kʷ *s Grimm *ɸ *θ *x *xʷ Verner *ɸ *β *θ *ð *x *ɣ *xʷ *ɣʷ *s *z Tím je také vysvětlen rozdíl vývoje indoevropských slov *patḗr "otec"a *bʰrā́ tēr "bratr" do pragermánštiny. Očekávaný pragermánský tvar je *faþar, ale místo toho máme *fadar. Původní tvar *bʰrā́ tēr se vyvíjí očekávaně na *brōþar. Řešení ukazuje védština, která zachovává původní místo přízvuku: pitā́ versus bhrā́ tā. Nepravidelnost ve *faþar je tedy způsobena Vernerovým zákonem. Oba zákony proběhly již v pragermánštině, ale přesná datace není možná, protože z té doby nemáme žádné písemné doklady. Víme, že oba zákony probíhaly ještě v době, kdy pragermánština měla pohyblivý přízvuk, protože právě ten je způsobuje funkci Vernerova zákona. Po obou zákonech tedy muselo následovat ustálení přízvuku na první slabice, protože to pak způsobuje pozdější redukci slabik koncových. Relativní chronologie je tedy následující: PIE *patḗr GZ *faþár VZ *fadár Ustálení přízvuku *fádar 1.7 Typy hláskových změn a fonemický systém Podle vlivu na fonemický systém můžeme rozlišit následující typy hláskových změn: 1.7.1 ZMĚNA A>B Foném A se mění na foném B, který v systému předtím nebyl. Tato změna je poměrně vzácná. Například praindoevropské *k' se mění v sanskrtu na ś, *k'mtóm "sto" > śatám. Sanskrt neměl foném ś, který touto změnou vznikl a byl zařazen do systému. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 14 1.7.2 SLOUČENÍ A, B > B V pragermánštině každé o splynulo a. V indoíránštině splynulo r a l do r. Podobně splynulo pragermánské *z a *r do jednoho fonému *r. Tak pragermánské *aiz- "kov" a air"posel" se reflektují jako homonymum ār ve staroangličtině. 1.7.3 ZTRÁTA A > 0 V keltských jazycích zmizelo počáteční p, např. *ph2tḗr "otec", staroirsky athir. 1.7.4 ROZVĚTVENÍ: A >A, B; A >B, C Většinou jde o hláskové změny podmíněné okolím, například latinské genus, generis < geneses. Původní *kw dává v řečtině k před nebo po u a před j; dále t před e, i a p v ostatních případech. Tak se původní kořen *kw el reflektuje v téllomai "otáčet se", boukólos "pastýř krav", aipólos "pastýř koz". 1.7.5 VZNIK FONÉMU: 0 >A V řečtině je od nominativu singuláru anḗr tvar genitivu andros z původního *anros. Mezi n a r je vloženo d pro usnadnění výslovnosti. Příčiny hláskových změn Faktory ovlivňující hláskové změny mohou být inherentní (přítomné v jazyce) nebo ex- terní. Jedním z inherentních faktorů je usnadnění výslovnosti. To je patrně jedna z nejdůležitějších příčin. Další příčinou je pozice a síla přízvuku. Silný počáteční přízvuk většinou způsobuje redukci či zánik následujícíh hlásek. Dalším faktorem je struktura fonemického sistému. Pokud v něm existuje nějaká mezera, jazyk má snahu ji zaplnit. Například jestliže v jazyce existuje opozice znělých a neznělých konsonantů t:d, p:b, ale ne g:k, pak tato mezera povede ke vzniku k, pokud v jazyce jako protějšek ke g existuje jen frikativa. Mezi externí faktory patří vliv jiných jazyků a dialektů. Typickým případem je vliv substrátu. Sanskrt má retroflexní konsonanty, které nejsou v jiných indoevropských jazycích. Naopak neindoevropské jazyky je mají, takže sanskrt byl těmito původními substrátovými jazyky ovlivněn. Naopak superstrátové jazyky mohou překrýt původní jazyk, například germánský jazyk Franků převrstvil původní latinu ve Francii, aby nakonec sám vymizel. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 15 SAMOSTATNÝ ÚKOL Popište následující změnu z hlediska rozvětvení a sloučení fonémů: PIE *trno- *stā- *drnoPGm *þurna- *stand *turnastangl. þorn "trn" standan "stát" *torn "hněv" SHRNUTÍ LEKCE V lekci byl podán výklad o hláskových změnách a hláskových zákonech tak, jak byly postulovány mladogramatiky v 19. století a většina z nich stále zůstává v platnosti. Byly uvedeny nejdůležitější typy hláskových změn s příklady. Závěrečná kapitola se věnuje příčinám hláskových změn. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 16 2 ASIMILACE HLÁSEK, JEJICH OSLABOVÁNÍ A ZTRÁTA RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o asimilaci a změnách s ní spojených. Je podána jejich základní typologie. CÍLE LEKCE Student chápe princip asimilačních změn. Umí vysvětlit jejich princip. Dokáže vyjmenovat některé důležité změny tohoto typu a zná příklady na tyto změny. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE asimilace, oslabování, palatalizace, umlaut, retroflexe, vokalická harmonie, apokopa, synkopa, afereze, ztráta, kontrakce 2.1 Úvod Asimilace jsou nejběžnější hláskové změny, které se vyskytují v důsledku usnadnění výslovnosti. Gótské stibna "hlas" zachovává původní konsonantickou skupinu bn, která byla západogermánských jazycích zjednodušena asimilací, viz staroanglické stemn, starohornoněmecké stimma, holandské stem. Samotné slovo asimilace pochází z latinského assimilāre. To je složeno z původního prefixu ad-, kmene simil- a verbálního sufixu -āre. Koncové -d- prefixu je ovšem změněno tak, že se přízpůsobilo způsobu artikulace a znělosti následujícího konsonantu. 2.2 Asimilace částečná a úplná Částečná asimilace znamená přízpůsobení jen jednoho distinktivního rysu druhému. Jinak si hlásky ponechávají stále svou vlastní identitu. Latinský prefix in- se tak podléhá jen částečné asimilaci: in + primere > imprimere "dojmout"; in + tendere > intendere "zamýšlet". Naopak ve výše uvedeném latinském assimilāre došlo k úplné asimilaci, kdy se koncové -d- prefixu ad- změnilo na stejnou hlásku, jako je hláska následující. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 17 2.3 Asimilace regresivní a progresivní Regresivní neboli zpětná asimilace byla uvedena v předchozím příkladě. Hláska, která je vyslovena dříve, "předjímá" část distinktivních rysů nebo všechny rysy. U progresivní asimilace je směr působení opačný. Dříve vyslovená hláska působí na hlásku následující. Například pragermánské *wulnō se asmilací mění na *wullō, což máme doloženo ve staroanglickém wull "vlna". Podobně *fulnaz > *fullaz, staroanglické full "plný". I progresivní asimilace může být částečná. Sanskrtské ātman "duch" se reflektuje v prákrtském atpan "sám". Regresivní a progresivní asimilace mohou na sebe působit navzájem. Tak již zmíněné ātman se v prákrtech vyvíjí progresivní asimilací jednak na atpan, ale změna může pokračovat regresivní asimilací na appan. KONTROLNÍ OTÁZKA 3 Která asimilace se uplatňuje ve výslovnosti českého prosba? 2.4 Dálková asimilace Výše uvedené příklady se týkaly kontaktní asimilace, kdy segmenty, které se ovliňují, jsou bezprostředním kontaktu. K asimilaci ale také dochází "na dálku", kdy se ovlivňují hlásky oddělené od sebe řadou jiných hlásek: *penkw e >*kw enkw e >latinské quīnque "pět" *pekw ō >*kw ekw ō > latinské coquō "vařím" *perkw us >*kw erkw us > latinské quercus "dub" 2.5 Umlaut Umlaut neboli přehláska je asimilace určité skupiny vokálu k jinému vokalickému segmentu v následující slabice. Typické příklady umlautu pocházejí z germánských jazyků, například *gastiR > staroislandsky gestr " host". Zde jde o tzv. i-umlaut, kdy koncová slabika obsahující přední vokál mění kvalitu vokálu v kořeni. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 18 Umlaut je ve většině germánských jazyků historickým procesem. V některých živých jazycích (němčina) je hláskově již nepodmíněný umlaut morfologizován jako ukazatel plurálu, např. Gast - Gäste. V moderní islandštině je ovšem umlaut stále živým jevem, například u-umlaut nacházíme běžně u substantiv v dativu plurálu, např. hattur "klobouk" - höttum. V současné angličtině je umlaut neživý, ale setkáváme se s ním v některých tzv. nepravidelných tvarech plurálu, které ovšem v době svého působení byly výsledkem zcela pravidelného vývoje: man - men, woman - women, mouse - mice, louse - lice, goose:geese, tooth - teeth, foot - feet. 2.6 Vokalická harmonie Vokalická harmonie, podobně jako umlaut, je asimilační proces který ovlivňuje celou třídu vokálů a je podmíněn jinou třídou vokálů v sousedních sabikách. Vokalická harmonie se svým charakterem podobá umlautu. Obecně je ale u jazyků, které vokalickou harmonii mají, dost těžké stanovit dobu, kdy vznikla, protože tato vokalická harmonie probíhá velmi dlouho, dokonce až do prajazyků. Typickým jazykem s vokalickou harmonií je finština. Vokalická harmonie je způsobena vokalismem kořenů a ovlivňuje vokalismus sufixů podle distinktivního rysu +/-front a +/round. Tím vzniká rozdíl mezi suoma-lainen "Fin" a venä-läinen "Rus" nebo tuoli-lla "na židli" a pöydä-llä "na stole". Vidíme, že v sufixex alternují vokály podle toho, který vokál v kořeni předchází. 2.7 Kontrakce Kontrakce může být rovněž charakterizována jako asimilační proces. Při kontrakci jde o vznik dlouhých vokálů. Buď se jedná o kontrakci uvnitř slabiky, pak z diftongu vzniká dlouhý vokál: PIE *bheid- >PGm *bīt- "kousat" PGm *bait > staroanglické bāt "kousl" Kontrakce ovšem může probíhat tak, že se spojí dvě slabiky. To je typické pro pozdně praslovanskou kontrakci. Tam, kde bylo spojení vokál-j-vokál docházelo ke ztrátě intervokalického -j- a vzniku dlouhého vokálu. Na jeho kvalitu měl většinou vliv druhý vokál, jedná se tedy v principu o druh regresivní asimilace: oje >oe >ee>é. dobroje >dobré, moja >má, našeji >naší, toju >tú. Rozdílné výsledky měly kombinace s jery: dobrъjь >dobrý, pěšьjь > pěší, stryjьcь >strýc. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 19 KONTROLNÍ OTÁZKA 4 Které zásadní morfologické změny přinesla pozdněpraslovanská kontrakce? 2.8 Palatalizace Palatalizace znamená částečnou asimilaci konsonantu k sousednímu přednímu vokálu. Foneticky jde o vložení glidu j s následknou změnou způsobu a místa artikulace: Latinské centum > italské cento /čento/ "sto"; francouzské cent /s-/ V praslovanštině proběhly celkem tři palatalizace, dvě regresivní a jedna progresivní. První regresivní palatalizace mění k >č, g >ž, ch >š: *kimst- >čęstъ "častý"; *gelēz- > želězo; *duchētei > dyšati "dýchat" Druhá regresivní palatalizace mění k >c, g >dz/z >ch >s před předními vokály vzniklými z diftongů: *kainā >cěna; *nagai >nodzě, *chair- >sěrъ "šedý". Progresivní palatalizace dává stejné výsledky, jako druhá regresivní palatalizace. Konsonanty ovšem následují slabiku s předním vokálem, ale v následující slabice nesmí být labializovaný vokál y nebo ъ: *atikas >otьcь; *kuningas >kъnędzь, *vichas >vьsь "celý, všichni" 2.9 Oslabování Oslabování znamená ztrátu artikulačního úsilí, výslovnost je tedy lenis. Může jít o znělost konsonantů mezi vokály: PGm *wulf > staroanglicky wulf "vlk" PGm *wulfōs > staroanglicky wulvas "vlci" Dalším krokem může být frikativizace: Latinské pacatum >*pagado >španělsky /paɣađo/ Mezi další proces oslabování patří degeminace neboli změna gemináty v jednoduchý konsonant: Latinské cippus >španělsky cepo "tyč" Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 20 Latinské rattus >španělsky rato "krysa" Jiným výsledkem artikulačního úsilí je rotacismus, kdy z frikativy mezi vokály vzniká r: Latinské *genesis >generis PIE *esō >*ezō >latinské erō "budu" Konečným a extrémním výsledkem artikulačního oslabování je ztráta segmentu. Je zvláště běžná v koncových slabikách a ovlivňuje jak vokály, tak konsonanty: Latinské causa > starofrancouzské chose /šozǝ/ > francouzské chose /šoz/ "věc". Ke ztrátě jsou náchylné konsonantické clustery, u kterých často dochází ke zjednodušo- vání: *bharants >sanskrtské bharan "nesoucí" staroanglické cnoccian > anglické knock /nok/ staroanglické cnāwan > anglické know Ztráta segmentu může být doprovázena jeho náhradním dloužením, jestliže tento segment byl mórový: PGm *gans- > staroanglicky gōs "husa" PIE *nisdo- > latinsky nīdus "hnízdo" Ztráta vokálu na konci slova se nazývá apokopa: staroanglické nama > anglické name praslovanské *bereši >české bereš vulg. latinské panem > španělsky pan Pokud dojde ke ztrátě vokálu ve slabice uprostřed slova, nazýváme tento jev synkopa: latinské calidum > italské caldo "horký" latinské tremulāre > italské tremare "třást se" Synkopa může být i záměrná v důsledku poetizace slova: Anglické heaven >heav'n, over >o'er, ever >e'er Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 21 Dojde-li ke ztrátě vokálu na záčátku slova, jde o aferezi. V mnoha případech nejde o pravidelnou změnu, ale o jev spojený s rychlou výslovností, například anglické arithmetic >'rithmetic. Také může jít o poetickou dikci, například anglické it is >'tis; upon >'pon. Historicky může k aferezi docházet v počáteční nepřízvučné slabice, která je tak osla- bená: řecké epískopos >vulg. latina ebiscopus >staroanglické bisceop starofrancouzské estable, estrange > anglické stable, strange. KONTROLNÍ OTÁZKA 4 Jak se projevuje oslabování v angličtině a čím je způsobeno? SAMOSTATNÝ ÚKOL Pokuste se zjistit, zda v češtině máme následující změny: apokopa, afereze, oslabování, palatalizace. Které z těchto změn nacházíme v angličtině nebo v němčině? SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány asimilační změny konsonantů a vokálů a procesy s nimi spojené. Jednotlivé změny byly ilustrovány příklady z různých jazyků. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 22 3 DISIMILACE, METATEZE, EPENTEZE A JINÉ ZMĚNY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o disimilaci a změnách s ní spojených. Je podána základní typologie dalších hláskových změn, jako je metateze, epenteze, haplologie. CÍLE LEKCE Student chápe princip disimilačních z měn. Umí vysvětlit jejich princip. Dokáže vyjmenovat některé další důležité hláskové změny a zná na ně příklady. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE disimilace, haplologie, metateze, hláskové změny 3.1 Disimilace Disimilace je opakem asimilace. Jde o rozlišení segmentů s podobnou nebo identickou výslovností. Týká se jak vokálů, tak konsonantů. 3.1.1 DÁLKOVÁ REGRESIVNÍ DISIMILACE Dálková regresivní disimilace je poměrně běžná. Příklady mohou být uvedeny z různých jazyků. Například: Latinské *medio-diēs "poledne" se vyvíjí na merīdiēs; Latinské venēnum "jed" dává do italštiny veleno. Dálková disimilace zahrnuje i některé pravidelné jevy označené jako hláskové zákony. Typickým příkladem je Grassmannův zákon v řečtině a sanskrtu. Pokud aspirovaný konsonant byl následován dalším aspirovaným konsonantem v sousední slabice, pak první konsonant ztratil aspiraci. Tak z původního řeckého *thí-thē-mi "dávám" máme tí-thē-mi. Podobně původní *dhá-dhā-mi dává do sanskrtu dádhāmi. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 23 3.1.2 DÁLKOVÁ ASIMILACE SOUSEDNÍCH SEGMENTŮ Poměrně vzácná je dálková asimilace, která vzniká v důsledku kontaktu dvou sousedních segmentů. Typické příklady se týkají frikativ. Německé sechs s výslovností /zeks/ je výsledkem disimilace původních frikativ, jak ukazuje zápis. V sanskrtu dochází v sekvenci dvou sykavek k disimilaci a první sykavka se stává okluzivou, například z kořene vas- "oblékat se", futurum vas-sya > vatsya. 3.1.3 DÁLKOVÁ PROGRESIVNÍ ASIMILACE Je poměrně běžná. Například latinské purpura se do angličtiny vyvíjí jako purple s disimilací r na l. Podobně latinské marmor se do angličtiny přejímá jako marble. 3.1.4 PROGRESIVNÍ DISIMILACE V SOUSEDNÍCH SEGMENTECH Tato změna je poměrně vzácná. Latinské hominem se přejímá do staré španělštiny jako omne >omre s novošpanělské hombre. Podobně nomen >nomre >nombre. 3.1.5 ÚPLNÁ A ČÁSTEČNÁ DISIMILACE Disimilace je sice opak asimilace, ale to neplatí pro rozdíl mezi úplnou a částečnou disimilací. Úplná dismilace totiž znamená ztrátu segmentu a má většinou nepravidelný vývoj, netýká se všech případů. Řecké *Leukaliōn > Deukaliōn (vlastní jméno) *Leukaliōn >Leukariōn (vlastní jméno) Vidíme, že zde nedochází ke ztrátě, ale k disimilaci, nicméně vývoj není pravidelný. To je typické pro likvidy. V následujícím příkladě je vývoj rovněž nepravidelný: v jednom případě dochází k disimilační ztrátě, v druhém případě disimilace neprobíhá: Anglické library >/laybǝri/ Anglické contrary >nezměněno 3.1.6 HAPLOLOGIE Zvláštním případem disimilační ztráty je ztráta celé slabiky před nebo po foneticky podobné nebo identické slabice. Latinské *nutrītrīx se vyvíjí na nutrīx "zdravotní sestra". Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 24 Dvě slabiky nemusí být nutně identické. Do musí být identické, jsou konsonanty: homérská řečtina amphiphoreús >amphoreús "dvouuchá nádoba" Nebo musí být identická sekvence konsonantu a následného vokálu: Latinské trierarchus > trierchus/triarchus "kapitán triéry" 3.1.7 DIFTONGIZACE Pokud řekneme, že kontrakce znamená druh asimilace, pak diftongizace je disimilační proces. Diftongizovat se mohou dlouhé vokály, což je v zásadě proces rozdělení mór: staroanglické bītan > novoanglické bite /bajt/ staroanglické rīdan > novoanglické ride /rayd/ Diftongizace se ale netýká jen dlouhých vokálů, ale také krátkých. Tady ovšem nemůžeme počítat s vysvětlením distribuce mór, ale spíše se jedná o vnitřní diferenciaci seg- mentu: latinské nostrum > španělské nuestro latinské terra > španělské tierra KONTROLNÍ OTÁZKA 5 Ve kterém století probíhá diftongizace typu strýc >strejc v češtině? 3.2 Metateze Metateze znamená výměnu pozice konsonantů. Je poměrně běžná. Latinské parabola > španělské palabra "slovo" Latinské periculum > španělské peligro Metateze je často nepravidelná. Napříkad likvida se metatezuje s okluzivou v následujících příkladech: staroanglické bridd > novoanglické bird Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 25 frist > first ale už ne v následujících příkladech: staroanglické bricg > novoanglické bridge crisp > crisp Metateze je důležitým jevem ve slovanských jazycích. Probíhala ke konci praslovanštiny a byla spojena se změnami akcentu. 3.2.1 SLOVANSKÁ METATEZE LIKVID Metateze likvid ve slovanských jazycích je diachronní proces, kdy koncem praslovanštiny docházelo k přesmyknutí likvid r a l a vokálů s nimi sousedících. Jedná se především o diftongické spojení VR, tedy vokál a likvida v původních praindoevropských skupinách *or, *ol, *er, *el, které byly součástí slabičného jádra. Metateze likvid probíhala jak v počáteční pozici tvaru slova #ORT (T=konsonant mimo "j" a likvidy), které bylo odstraněno dřívější palatalizací alveolár), např. *olkъtь > č. loket, tak v pozici TORT, kdy metateze probíhala i ve slabice s iniciálou, např. *gordъ > č. hrad. Výsledkem metateze je resylabifikace slovního tvaru *ol.kъ.tь >*lo.kъ.tь, *gor.dъ >*gra.dъ. Vokalické jádro je kvalitativně modifikováno pod původní praslovanskou akcentuací. To se týká především ORT pozice: *ôlkъtь >č. loket (původní cirkumflex), * > č. laň (původní akut). Ve skupinách TORT nastává ve východoslovanských jazycích tzv. polnoglasie, kdy se skupina TORT mění na TOROT. K metatezi tedy nedochází, ale slabika je vnitřně rozšířena o "imitativní" vokál stejný, jako původní vokál v TORT, např. *gôrdъ >rus. górod, * >goróch. Pozice ruského přízvuku na polnoglasie je závislá na původní akcentuaci. Při metatezi tvaru s původním cirkumflexem je ruský přízvuk na první slabice polnoglasie, při metatezi pod původním akutem je na slabice druhé. Substantiva původního akcentuačního paradigmatu APb mají obě slabiky polnoglasie nepřízvučné, např. *melkò >molokó, *poltьnò > polotnó. Totéž platí o derivátech, které mají přízvuk na prefixu nebo sufixu: ukr. pámoroz, ukr. korovýna Příklady metateze likvid: 1) ORT akut Ru Pol Pb Cz CentSlov S-Ch Sln Bulh rálo radło rådlü rádlo radlo rȁlo rálo rálo rak rak rak rak rȁk ràk rak 2) ORT cirkumflex Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 26 Ru Pol Pb Cz CentSlov S-Ch Sln Bulh łabędź labuť labuť lȁbūd lébed lókoť łokieć loket lakoť lákъt loní łoni loni lani láni láni 3) TORT akut * berémja brzemię břímě bremä brȅme bréme bréme * rza berëza brzoza bříza breza brȅza brẹ brezá * boloná błona blána blana blaná 4) TORT cirkumflex * béreg brzeg břeh breh brȉjeg brjag * bérest brzost břest brest brȉjest brẹ brjast *bo bólogo błogo blaho blagọ blágo SAMOSTATNÝ ÚKOL Popište, jakým způsobem se uvedené metateze likvid reflektují v jednotlivých slovanských jazycích. 3.3 Epenteze Epenteze je změna, která má opačný průběh, než ztráta segmentu. Epenteze vkládá segmet do slabiky. 3.3.1 EPENTEZE KONSONANTU Konsonant může být vkládán mezi nasálu a ne-nasálu z důvodu usnadnění artikulace: prařecké *anros >andros (Gsg "člověk" prařecké *amrotos > ambrotos "nesmrtelný" pralatinské *dēmsei > dēmpsī "odnesl" Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 27 Ve slovanských jazycích máme tzv. epentetické l, které vzniká při zjednodušení výslovnosti palatalizovaných labiál v praslovanštině. Skupiny pj, bj, mj, vj se tak začaly měnit na pľ, bľ, mľ, vľ. Tento jev se ovšem týká východoslovanských jazyků, staroslověnštiny, srbštiny-chorvatštiny a slovinštiny, například: zemja > staroslověnsky zemlja; kapja >staroslověnsky kaplja. 3.3.2 EPENTEZE VOKÁLU Epentetický vokál se vkládá pro usnadnění výslovnosti skupiny konsonantů, většinou jde o iniciální nebo mediální pozice ve slově: *ṛkstos > latisnké ursus, řecky arktos "medvěd" latinské spiritus > španělsky espiritu "duch" latinské schola > španělsky escuela "škola" KONTROLNÍ OTÁZKA 6 Který segment se vkládá do slova pronunciation k usnadnění výslovnosti? SHRNUTÍ LEKCE V uvedené lekci byly probrány příklady disimilace a její typologie. Dále bylo pojedáno o jiných hláskových změnách, jako metateze a epenteze. Změny byly ilustrovány příklady. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 28 4 ANALOGIE A JEJÍ PRINCIPY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o analogii a změnách s ní spojených. Je podána základní typologie a uvedeny příklady. CÍLE LEKCE Student chápe princip analogických změn. Umí vysvětlit jejich princip. Dokáže vysvětlit motivaci analogických změn. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE hláskosloví, morfologie, syntax, analogie, paradigmata 4.1 Úvod Zatímco hláskové změny mohou být vysvětleny čistě fonetickými nebo fonologickými důvody, jiné změny, které ovlivňují strukturu slova, nejsou na těchto důvodech závislé. K těmto změnám patří analogie. Funkcí analogie je vytvářet morfologické, syntaktické nebo sémantické tvary, které jsou podobné ve své struktuře. 4.2 Vyrovnávání Analogické procesy se liší ve stupni pravidelnosti. Pokud jde o termín vyrovnávání, parametrem, který je ovlivněn analogickým procesem je celé paradigma. Paradigma je množina tvarů daného slova. Může se jednat o nominální nebo verbální paradigma. Vyrovnávání tedy zasahuje ohebné slovní druhy. Vyrovnávání znamená částečnou nebo úplnou eliminaci morfofonemické alternace v paradigmatu. Staroanglické verbální paradigma slovesa "vybrat si" mělo morfofonemickou alternaci mezi s, z a r. Důvodem byl Vernerův zákon a rotacismus. Analogicky byly tvary tohoto slovesa vyrovnány v moderní angličtině ve prospěch z: Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 29 staroangličtina moderní angličtina pres. cēozan choose /z/ past sg. cēas chose /z/ past pl curon chose /z/ past ppl. gecoren chosen /z/ Podobná situace je v němčině. Starohornoněmecké tvary stejného slovesa byly kiusan, kōs, kurun, gikoran. V moderní němčině jsou sice tvary opět nepravidelné, ale hláskově je kořen vyrovnán ve prospěch koncového r: küren, kor, koren, gekoren. Analogické změny neprobíhají okamžitě. Po určitou dobu vedle sebe existují dublety. Ne všechny tvary jsou eliminovány analogií. Dokonce i dnes máme po stech letech běžně používané tvary, které analogickému vyrovnání unikly. Typickým příkladem jsou tvary minulého času anglického slovesa be, které mají nepravidelné tvary was, were. Paradigmatickému vyrovnávání nepodléhají jen konsonanty, ale také vokály. V předchozím příkladě bylo uvedeno sloveso cēozan, které vyrovnává i kořenový vokál o. Jiným příkladem může být starohornoněmecké sloveso biutan "nabídnout": starohornoněmecky modení němčina pres. biutan bieten min.č. bōt bot min.č.pl. butun boten min. part. gibotan geboten V moderní němčině je sloveso stále nepravidelné, ale na rozdíl od infinitivu/prézentního tvaru má kořen vyrovnaný ve prospěch vokálu o. KONTROLNÍ OTÁZKA 7 Staročeské sloveso píti mělo tvary p'u, pieš, pie, pieme, piete, p'ú. Podle čeho bylo později analogicky vyrovnáno? Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 30 4.3 Produktivita Ve většině jazyků jsou určité morfologické kategorie produktivnější, než jiné, alternativní. Produktivní kategorie jsou typické velkým množstvím jednotek. Typickým příkladem je plurál -s v moderní angličtině, který až na několik výjimek převažuje u slov domácího i cizího původu. U slov cizího původu (zvláště latinských a řeckých) máme dosud dublety, ale produktivita sufixu -s je taková, že původní tvary plurálu nezabraňují jejímu šíření a používání: forum : fora > forums stadium:stadia >stadium cactus: cacti >cactuses 4.4 Reinterpretace Morfologická reinterpretace znamená mylnou dekompozici slova a použití jeho části jako morfologický model. Anglické slovo hamburger znamenalo "hamburský řízek", je tedy spojeno se slovem Hamburg, podobně jako wiener, frankfurter. Výrobky tedy označovaly místo, odkud pocházely nebo kde byly vyráběny. Slovo hamburger ovšem začalo být chápáno tak, že obsahuje základ ham "šunka", ačkoliv původní výrobek byl vyroben z hovězího masa. Extrahovaná část -burger pak začala sloužit jako model vytváření nových výrobků, odtud cheeseburger. Samotné hamburger přestalo být chápáno jako slovo příbuzné se slovem Hamburg, ale stalo se označením výrobku. Proto může být i spojení cheese hamburger. Podobně staroanglické hād mělo význam "charakter, podmínka". Zcela běžně se používalo samostatně, například cīld-hād "child condition". Slovo se později stalo sufixem, kterým se vytváří abstrakta: brotherhood, motherhood, nationhood. 4.5 Morfologické vyrovnávání Morfologické vyrovnávání alternací kořene vede ke zpravidelňování tvarů, které mají jiné tvary v důsledku supletivismu. Supletivismus znamená použití různých kořenů nebo kmenů pro tvary stejného slova, například anglické go - went. Příklady mohou být uvedeny pro stupňované tvary adjektiv: starohornoněmecky: ubil wirsiro wirsisto nová němčina: übel übler übelst Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 31 KONTROLNÍ OTÁZKA 8 Jak je výše uvedené adjektivum stupňováno v češtině analogickým vyrovnávním? Vyrovnávání může také vést k situaci, kdy oba kořeny vytvoří nová slova s rozdílným významem. Tak kořen din- "jíst hlavní jídlo" a dejeun- "snídat" tvoří dnes samostatná slova z původního nepravidelného paradigmatu: latina starofrancouzština nová francouzština 1pl. *disiēiūnāmus disnjons dînons déjeu- nons 1sg. *disiēiūnō desjune dîne déjeune 4.6 Proporční analogie Na rozdíl od angličtiny, kde umlaut v plurálových tvarech substantiv byl jako produktivní kategorie eliminován a dnes je omezen pouze na několik slov: foot - feet, apod., v němčině došlo ke generalizaci umlautu jako markeru plurálových tvarů: starohornoněmecky nová němčina gast : gesti Gast : Gäste boum: bouma Baum : Bäume SAMOSTATNÝ ÚKOL Pokuste se aplikovat jednotlivé druhy analogie na příklady z vývoje češtiny. SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány některé příklady analogie jako hláskově nepodmíněného jevu sloužícího k vyrovnávání tvarů. Jednotlivé pasáže se týkaly produktivity, vyrovnávání, reinterpretace a proporční analogie. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 32 5 SÉMANTICKÉ ZMĚNY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Lekce podává výklad o sémantických změnách slov v průběhu jejich vývoje. Jde především o zužování nebo rozšiřování významu, přenášení významu a různé opisné tvary v důsledku tabuizace slov. Vysvětleny jsou rovněž příklady na sémantické paralely a sémantická pole. CÍLE LEKCE Student chápe principy zužování a přenášení významu mezi slovy. Dovede vysvětlit pojmy sémantické paralely a sémantická pole. Rozumí pojmu tabu a dokáže uvést příklady. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE Metafora, metonymie, sémantické paralely, sémantická pole, tabu 5.1 Úvod Jedním z hlavních úkolů etymologie je rekonstrukce původního tvaru lexikálních jednotek. To je ovšem jen jedna část rekonstrukce. Druhá část je stránka obsahová, tzn. původní význam. Například české slovo kněz a polské ksiądz je srovnatelné s východoslovanským knjaz' ve významu "kníže, princ" a lužickým knjez/kněz ve významu "pán". Praslovanská podoba je rekonstruována jako *kъnędzь. Toto slovo bylo do praslovanštiny přejato z germánského *kuningaz ve významu "panovník, vládce". Původní význam se specifikoval u východních Slovanů. U západních Slovanů mimo lužičtinu došlo pak k přenosu označení pro světskou vrchnost na vrchnost církevní. Sémantické změny a rekonstrukce nepodléhají podobným zákonům jako zákony hláskové. Rekonstrukce původního významu je tedy možná jen s určitou mírou pravděpodob- nosti. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 33 5.2 Zužování a rozšiřování významu Jedná se o běžné sémantické změny. Slova původně obecnějšího významu dostávají význam konkrétnější. Zvětšuje se jejich obsah, ale zmenšuje rozsah označení. Naopak generalizace významu znamená ubývání sémantických znaků. Zmenšuje se obsah slov, ale zvětšuje rozsah. Například slovo žito, které ve staročeštině označuje "obilí", místy označuje "pšenici" a na východoslovanském teritoriu dokonce nářečně "ječmen". Došlo ke zúžení obecnějšího významu na význam konkrétní, ale různě na slovanském území. Podobně je tomu i se slovem pivo, které je odvozeno od slovesa pít. Původně znamenalo "pití, nápoj". Tak je tomu ještě ve staroslověnštině, staročeštině a staroruštině. Dnes však je jeho význam specializovaný a označuje pouze určitý druh alkoholického nápoje. Slovo zápasit znamenalo původně druh boje, kdy se protivníci drželi za pasy. Dnes je rozšířen na kterýkoliv druh sportu, kde proti sobě soutěží dva nebo více protivníků. 5.3 Přenášení významu Význam slova se může měnit přenášením významu. Buď jde o metonymii, tedy přenesení významu na základě věcné souvislosti, nebo o synekdochu, kde dochází k přenesení části na celek a naopak, nebo o metaforu, kdy se přenáší význam na základě vnější podob- nosti. Z živého jazyka známe řadu polysémních výrazů, které vznikly právě takovými postupy. Například koruna "mince" je metonymicky vytvořený podle významu koruna jako ozdoba hlavy a symbol hodnosti panovníka. Ten byl také na líci mince. Koruna stromu je pak metafora založená na tvarové podobnosti stavby větví a tvaru předmětu. Slovo mouka je všeslovanské, nacházíme ho ve všech slovanských jazycích mimo bulharštiny. Je praslovanský tvar je *mǫka. Kořen *mǫk- je ablautovou variantou od kořene *męk-, který máme ve slově měkký. Tento kořen je ovšem možné identifikovat s kořenem obsaženým v litevském minkýti "hníst něco měkkého, míchat kaši", staroanglickém mengan, sanskrtském mačate "drobí, rozmělňuje". České mouka je tedy prapříbuzná s adjektivem měkký a znamenala asi "materiál hnětený, změkčovaný pro budoucí pečivo." 5.4 Deteriorace a meliorace Jiným typem sémantických posunů jsou významové přechody vyplývající ze změny hodnocení. Buď jde o zhoršování významu (deteriorace) nebo o zlepšování významu (me- liorace). Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 34 České slovo páchnout má význam "smrdět". Tím se ale liší od ruského pachnuť, které má význam neutrální, tedy "vydávat pach, vůni". Protože ještě u B. Němcové nacházíme páchnout ve významu "vonět", jedná se v češtině o deterioraci významu. Sémantický vývoj až k výsledné opozici je někdy dosvědčen u jednoho slova v jednom jazyce. Například ruské bescennyj má význam "drahocennný, neocenitelný", archaicky také "bezcenný". Jedná se o výsledek různého chápání výchozího tvaru bez cěny. Také lidová etymologie se uplatňuje jako významný činitel působící na změnu významu. Mylným ztotožněním jednoho slova s podobně znějícím dochází i ke změně významu. Například české slovo bodrý je výpůjčka z ruštiny. Východí praslovanská podoba je *bъdrъ. To, že jde o výpůjčku, prozrazuje vývoj jerů, v češtině by muselo být bedrý. Původní indoevropský kořen je *bhudh-/bhoudh-, který je základem slov bdít, budit, bedlivý. Původní význam slova bodrý byl tedy "čilý, plný života, radostný", tak, jak je tomu dosud v ruštině. V češtině ale toto slovo nabylo významu "dobrácký, poctivý", patrně příklonem k adjektivu dobrý. KONTROLNÍ OTÁZKA 9 České adjektivum pitomý je odvozeno od starého slovesa pitati "živit". Proč došlo k deterioraci významu? 5.5 Wörter und Sachen Při rekonstrukci významu jsou nutné i speciální znalosti věcné, které ukazují souvislosti slov s věcmi, které označují nebo původně označovaly. České adjektivum červený, staročesky črvený je obecně slovanské. Dnešní mluvčí těžko vidí souvislost se substantivem červ, které je rovněž obecně slovanské. Existuje ovšem sloveso *čьrviti "barvit červcem", které je odvozeno od červ <*čьrvь. Určitého druhu červa se totiž užívalo jako suroviny k získávání červeného barviva. Abychom souvislost červenýčerv pochopili, musíme mít znalost starších výrobních technik. Na základě pouhé etymologie by byla souvislost nejasná. SAMOSTATNÝ ÚKOL Z etymologického slovníku nebo z publikace Dědictví řeči zjistěte proměny významu slova nohavice v češtině. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 35 5.6 Sémantické paralely Existence jistého konkrétního sémantického vztahu, prokázaného v některém jazyce nebo jazycích, slouží jako podpůrný argument pro uznání téhož výchozího vztahu mezi lexikálními jednotkami, jejichž etymologický význam se hledá. Například české slovo skot, které je přejato z germánštiny a má ekvivalenty v německém Schatz "poklad", gótském skatts "peníz", staroislandském skattr "poklad". Význam "dobytek" je na gemánské půdě doložen pouze ve staré fríštině, kde sket znamená "dobytek, peníze". Významová spojnice dobytek-peníze má paralely v latinském pecus - pecūnia "dobytek- peníze/majetek" nebo anglickém fee "odměna" a staroanglickém feoh "skot". Dobytek tedy ve starých společnostech představoval jednak jmění, jednak platidlo. 5.7 Sémantická pole Teorie sémantických polí vychází z komplexu starobylé životní nebo pracovní situace. Výklad celého daného sémantického pole má přitom být orientován na soubor lexikálních jednotek, organizovaných jako konfigurace jistých sémantických příznaků. Například latinské planta "chodidlo, šlapka, rostlina" je možné vysvětlit ze způsobu sázení rostlin. Původní význam byl "chodidlo", jímž se při sázení přitlačovala kořenná část sazenice k zemi. Odtud se vytvořilo i sloveso pro tuto činnost s významem "šlapat chodidlem při sázení" > "sázet", a z tohoto slovesa substantivum verbální s významem "to, co bylo vysázeno", ttedy rostlina. Nesouhlas v označování shodného pojmu ve skupině příbuzných jazyků může mít různé příčiny. Důvodem takové různosti může být například to, že jev označený v různých jazycích různými slovy byl objeven nebo vznil až v době, kdy už příslušná jazyková skupina netvořila společenství a jev byl pojmenován v každé jednotlivé větvi nebo jazyce nezávisle na ostatních. Zato rozdíl v základních slovech, která označují důležité pojmy, jejichž existenci můžeme pro starší období jazykových společenství předpokládat, je důsledkem zániku poůvodně společného slova v některých jazycích a jeho druhotné náhrady. Příčiny takového mizení slov z jazyka mohou být různé. Je to třeba důsledek hláskových změn a redukce tvaru. Dále sémantický posun slova nebo celého sémantického hnízda či slovotvorného typu, který se tak ocitl na periférii lexikální soustavy. 5.8 Tabu Jinou častou příčinou zániku slov je tabu. Tabu je termín převzatý z polynéského jazyka Tonga. V jazykovědě se ho užívá při popisu zákazu užití daného slova v jazyce. Tabu existují ve všech známých kulturách a odkazuje na činnosti, jejichž zmiňování se společnost Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 36 chce vyhnout. Buď je zmiňování těchto činností nevhodné, nebo může podle představ způsobit i újmu na zdraví či smrt. Jazyková tabu se týkají sexu, nadpřirozených bytostí, vyměšování, smrti, některých aspektů domácího a sociálního života. Jako tabuizovaná jsou i některá zvířata. Z indoevropských jazyků známe jazykové tabu pro medvěda. Starý tvar *h2ŕtk'os je zachován v řeckém arktos, latinském ursus a sanskrtském ṛkša-. V jiných indoevropských jazycích byl tento tvar nahrazen opisem, například slovanské *medu-ēdь, česky medvěd, doslova "jedlík medu". Litevské lokys znamená "lizoun", německé Bär zase "hnědák". Pravá jména boží, ať už jednoho boha v monoteistických náboženstvích nebo určitých bohů v polyteistických vírách jsou často také tabuizovaná a známá jen určitým společenským vrstvám (kněžím). Někdy je tabuizované slovo natolik potlačeno, že ani neznáme jeho tvar, natožpak původ. Tak se nevyslovuje jméno boží v Tóře. Tóra je psaná hebrejsky a jméno boží se píše tetragrammatonem JHVH, tedy bez samohlásek. Slovo se nevyslovuje, protože je tabuizované. Z obavy z magické manipulace s božím jménem a jeho znesvěcením se Bůh raději označoval opisnými tituly 'adonaj "pán", el šadaj "bůh všemohoucí", později také ha-baruch hu "velebený". Nakonec se od 3. století prosadil opisný tvar ha-kadoš baruch hu "svatý, budiž požehnán". Protože původní výslovnost JHVH byla zapomenuta a význam také, pozdější renesanční učenci mylně přisoudili tetragrammatonu výslovnost Jahve, Je- hova. V překladech se pak JHVH nahrazuje různě. Řecká Septuaginta má kyrios tedy "pán", latinská Vulgata dominus "pán", zatímco anglická King James Version Bible používá přepis JHVH jménem Jehovah, Český ekumenický překlad rozšířil toto slovo na Bůh Jahve. V češtině se jako označení pro ďábla, jehož jméno nesmělo být vyslovováno vytvořilo pojmenování čert. Ale i toto slovo podléhalo tabu. Proto se začaly vytvářet opisy jako rohatej, nebo bylo komoleno do čerchmant. Známe rovněž tabuové změny hláskové, kdy se slova prodlužují dodáváním slabik nebo vsouváním různých hlásek do slov. Jednoduchým příkladem je střídání v/k v násloví, například latinské vermis "červ", litevské kirmis. Tabuizace ovlivňuje také místní jména, když se změnou politických nebo společenských poměrů vyplyne snaha odstranit nežádoucí asociace, které jméno vyvolává. Odtud typické přejmenovávání ulic se změnou politických poměrů: Brno: Kaiser-Franz-Josef-Platz >Freiheitsplatz (Náměstí svobody) > Školní náměstí >Slovanské náměstí Fulnek: Náměstí Adolfa Hitlera > Náměstí J.A. Komenského Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 37 Nejde jen o přejmenování ulic, ale dokonce i celých vesnic. U nás v poválečné protiněmecké hysterii byly přejmenovány desítky obcí v pohraničí, například obec u Bruntálu Spillendorf byla po vysídlení přejmenována na Oborná. Přejmenovávána jsou i města, například v roce 1868 japonské Edo bylo přejmenována na Tokio jako symbol nové éry japonské historie. Sankt Petěrsburg byl přejmenován na Petrograd, pak na Leningrad a opět zpátky na Sankt Petěrsburg, Christiania na Oslo apod. Nové národy mění jména svých hlavních měst i zemí, aby tak symblizovaly nezávislost a svobodu. Tak Rhodesie se změnilo na Zimbabwe a hlavní město Salisbury se stalo Harare, Francouzský Súdán na Mali, Dahomey na Benin. KONTROLNÍ OTÁZKA 10 Které tabu je vyjádřeno větou: Svědilo ji tam, kde se tělo stýká se židlí? SHRNUTÍ LEKCE V této lekci bylo pojednáno o sémantických změnách slov v průběhu jejich vývoje. Jde především o zužování nebo rozšiřování významu, přenášení významu a různé opisné tvary v důsledku tabuizace slov. Vysvětleny jsou rovněž příklady na sémantické paralely a sémantická pole. Uvedena byla rovněž pracovní etymologická metoda Wörter und Sachen. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 38 6 LEXIKÁLNÍ VÝPŮJČKY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o výpůjčkách. Následující pasáže se věnují typologii výpůjček a zvláštnostem při přejímání. CÍLE LEKCE Student chápe princip lexikálních výpůjček. Umí vysvětlit jejich motivaci a důvod. Dokáže vysvětlit charakter změn při přejímání. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE hláskosloví, morfologie, výpůjčky, kontakt 6.1 Úvod Jazyky neexistují samostatně a ve vakuu. Vždy jsou v kontaktu s jinými jazyky nebo dialekty. Záleží na stupni kontaktu a vzájemném ovlivňování. Poměrně snadné je povědomí cizosti to u nových přejímek. Slova jako kompjútr, kliknout, cédečko, mobil jsou zcela zřejmou přejímkou z angličtiny. Daleko větší potíže působí identifikace starších výpůjček. Ty jsou totiž často při svém přejímání přizpůsobovány fonologickému systému daného jazyka. Například latinské rosa bylo přejato do staročeštiny jako róže, hláskovým vývojem staročeským pak změněno na ruože a následně róže. Způsoby úprav nám pomáhají určit, kdy slovo mohlo být přejato. Například slovo Markéta z původního Margareta nemohlo být přejato ve 12. století, neboť v té době se každé g změnilo v h. Muselo být tedy přejato v době, kdy čeština g ztratila a nahrazovala jej nejbližší možnou hláskou. Důležitou oblastí jsou tzv. kulturní slova. Jsou to výrazy z oblasti materiální kultury, pokroků v technologii, duchovní kultury atd., která se přejímají ze sousedního jazyka nebo jiných jazyků. Tak slovo papír je přejato z němčiny Papier, a to zase z latinského papyros, to z řeckého pápyros, přičemž Řekové jej přejaly z egyptštiny. Se zaváděním křesťanství přišla do našeho jazyka prostřednictvím němčiny rovněž latinská a řecká terminologie: mše z latinského missa, kříž z latinského crux, mnich ze starohornoněmeckého munih a to z latinského monicus převzatého z řeckého monachos, atd. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 39 V současné době máme vrstvu slovní zásoby, která je přítomna v různé podobě ve většině jazyků Evropy či dokonce i světa. Hovoříme o tzv. evropeismech nebo internacionalismech. Například auto, taxi, telefon, atom, literatura, ministr, revoluce, sport atd. Některá slova byla přejata několikrát a pokaždé s jinou formou a významem. Například latinské hospitāle bylo přejat jednak přes němčinu ve formě špitál, jednak přes francouzštinu ve formě hotel. Někdy jen etymologická analýza odhalí společný původ zdánlivě nepříbuzných slov. Tak je to mu v českém zeď, figura a finta, kde původní indoevropský kořen je *g'heidh"tvořit z hlíny, stavět". Slovo zeď je slovanské, figura bylo přejato z latiny a slovo finta přešlo do češtiny z italštiny, ovšem přes němčinu. 6.2 Přejímání a další "získané jevy" Slova často nejsou přejímána samostatně, ale dochází zároveň i k přejímání určitých kategorií. Masivní výpůjčky z francouzštiny, latiny a řečtiny (přes francouzštinu) vedly v angličtině k radikální přestavbě systému. Slova jako equatable, legible, portable, derivation, deliberation, equation, deliverance, occurence. Mnoho z podobných slov koexistuje s jinými výpůjčkami, z nichž jsou synchronně jasně vytvořeny, například equate, derive, deliver. Uvedená slova mohou tedy být analyzována tak, že obsahují základní slovo a sufix -able/ible, -ation/tion, -ance/ence. Angličtina tedy kromě přejímek získala i poměrně komplexní morfologii. Některé morfémy se začaly kombinovat i s domácími kořeny, například -able: readable, laughable, drinkable, eatable. Francouzský způsob stupňování pomocí plus "více" (beau - plus beau) dal v angličtině vzniknout jevu, kdy máme v angličtině dvojí způsob stupňování beautiful - more beautiful, long - longer. Původní paralelní tvary se postupně omezily ve výskytu. Jednoslabičná adjektiva a dvojslabičná adjektiva zakončená na -y mají krátké stupňování, víceslabičná pak dlouhé. Důvodem pro toto omezení nebo specializaci byl tvar adjektiv. Domácí adjektiva jsou v angličtině většinou krátká, přejatá pak dlouhá. KONTROLNÍ OTÁZKA 11 Co můžete říct z hlediska původu o anglických výrazech pro "otec" a "otcovský"? 6.3 Prestiž jako motivace přejímek Zatímco mnoho slov je přejímáno proto, že pojmenovávají jména nových výrobků nebo kulturních jevů, určité oblasti slovní zásoby vyžadují zvláštní motivaci k tomu, aby byly z Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 40 jiného jazyka přejaty. Nejdůležitější z nich je prestiž daného jazyka. Jako příklad lze opět uvést angličtinu, a sice názvy pro domácí zvířata: cow, bull, ox - beef calf - veal pig, hog, swine - pork Tvary nalevo představují představují domácí anglické názvy. Tvary napravo jsou výpůjčkami z francouzštiny. Důvodem byla prestiž francouzské kultury a její pěstování ve vyšších kruzích po roce 1066 a s tím spojená i kultura stolování. To motivovalo přejímání názvů pro pokrmy ze zvířat, které byly podávány u stolu. Domácí slova zůstala vyhrazena místnímu obyvatelstvu, o čemž svědčí i složeniny, které jsou odvozeny od domácích, nikoliv od přejatých slov: piggard/pig herd, ale ne porcard/ pork herd. Podobný vliv francouzské kultury na přejímání slov měla její prestiž ve válečnictví, soudnictví, správě apod. Mnohé termíny z této oblasti nahradily domácí slova, například royal (domácí king, kingly, queen), arms (domácí weapons), justice, legal (domácí law) apod. Na straně druhé základní slovní zásoba nebyla ovlivněna, francouzština nijak nenahradila základní slovní zásobu angličtiny typu eat, sleep, moon, rain, do, have, be, this, the, or apod. 6.4 Fonologické faktory při přejímání Fonologické faktory při přejímání jsou jedny z nejdůležitější. Aby přejímka mohla v novém jazyce fungovat, musí být vyslovitelná. Znamená to, že cizí fonémy se přizpůsobují co možná nejvíce domácímu fonologickému systému. Tak příjmení spisovatele Thackeray má v angličtině počáteční neznělou dentální frikativu. Ta se přejímá jako s ve francouzštině, ale jako t v mnoha jiných evropských jazycích. Při nové přejaté výslovnosti rozhoduje také pravopis. Francouzské rouge je vyslovováno s velární vibrantou. Angličtina však tento foném nemá, proto ho nahrazuje svým oslabeným alveolárním r. Na tvar přejímky má také vliv fonolotaktika. Známé jsou příklady z japonštiny, která provádí poměrně značnou přestavbu původního slova v důsledku rozsáhlé epenteze: basebal > bēsubōru crawl > kurōru Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 41 Někdy jazyk přijme foném, který v jeho systému není a vyskytuje se pouze v přejatých slovech. Anglické /ž/ se objevuje v přejatých slovech z francouzštiny, jako prestige, rouge. 6.5 Kalky Kalk je doslovný způsob překladu. Nejedná se o klasickou přejímku, ale o překlad morfologicky komplexního výrazu tak, že se původní výraz přeloží inovovanou kombinací domácích prvků, které víceméně kopírují strukturu tohoto výrazu. Nejde tedy o zavádění cizích prvků do jazyka, ale o zavedení nových forem. Například anglické world view odpovídá německému Weltanschauung, z čehož bylo přeloženo. Na rozdíl od Weltangschauung však angličtina slovo z němčiny nepřejala, ale přeložila pomocí domácích prvků. Jiné příklady: francouzsky: il va sans dire - anglicky it goes without saying anglicky: chain smoker - německy Kettenraucher anglicky: sky scraper - německy Wolkenkratzer. Všimněme si, že ve výrazu Kette-n-raucher němčina sice překládá původní slovo, ale zároveň zachovává pravidla kompozice zavedením konektému -n-. Tvar Wolkenkratzer je příkladem přibližnéno překladu, nikoliv doslovného. Sky a Wolk si neodpovídají významově, označují jiné skutečnosti. KONTROLNÍ OTÁZKA 12 Co můžete říct o současném českém výrazu Mějte hezký den? 6.6 Rod přejímek Mimo přizpůsobení přejímky fonologickému systému nového jazyka je důležité také zařazení do kategorie rodu (pokud daný jazyk tuto kategorii rozlišuje). Francouzské garage a jiná francouzská slova na -age jsou v němčině feminina: die Garage. Důvod je ten, že německá slova zakončená na -e mají tendenci být feminina. Problém je u slov, která se přejímají z angličtiny, protože tam kategorie rodu není výrazná. Němčina zde uplatňuje formální kritéria. Tak anglické computer zapadá do německé třídy substantiv činitelských nebo názvů prostředků zakončených na -er, například Bäcker "pekař", Schaber "škrabka", což jsou typická maskulina. Slovo Computer tedy bude v němčině maskulinem. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 42 Slovo Beatnik bude rovněž maskulinem, ale ne kvůli formálním důvodům, ale kvůli sémantice. Jestliže se jedná o názvy osob, maskulinum je normálně nepříznakové označení. Konečně případy typu Meeting jsou takové, kdy nelze uplatnit ani formální, ani sémantické kritérium. Slovu je tedy přidělen implicitní rod (default), což je u přejímek v němčině neutrum. 6.7 Motivace pro přejímání První motivací pro přejímáni slov je potřeba nebo nutnost pojmenovat nové technické, náboženské nebo jiné termíny, s nimiž se mluvčí daného jazyka setkávají a pro které chybí pojmenování v domácím jazyce. Příklady z angličtiny: umlaut < z němčiny karma < ze sanskrtu gnu "pakůň" < z jazyků khoisan potato < z indiánského jazyka Taino Dále pro přejímání rozhoduje prestiž daného jazyka. O této situaci bylo pojednáno výše. Mohou být ještě uvedeny další příklady. Po obsazení části anglického území dánskými vikingy, kteří si vytvořili samostatné teritorium Danelaw, došlo k přejímání poměrně značné části základní slovní zásoby do angličtiny, např. egg, get, give, guest, hit, husband, like, raise, skill, skin, skirt, sky, take, dokonce i části většinou neměnného jádra, jako jsou osobní zájmena: they, their, them. Prestiž jednoho jazyka nad jiným neznamená, že by tento jazyk nebyl ovlivňován těmi neprestižními. Tak indiánské jazyky ovlivnily angličtinu především toponymy. Ze 48 států USA má téměř polovina původní indiánské názvy, například Illinois, Michigan, Wisconsin. SAMOSTATNÝ ÚKOL Shromážděte dvacet neologismů přejatých z angličtiny v poslední době. Jakým způsobem je jim přiřazován rod a zařazení do deklinace? SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány základní principy fungování přejímek z jednoho jazyka do druhého. Zmíněny byly fonologické faktory, prestiž zdrojového jazyka, otázky přidělení rodu v novém jazyce a motivace přejímání. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 43 Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 44 7 HISTORICKOSROVNÁVACÍ METODA A VNITŘNÍ RE- KONSTRUKCE RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o historickosrovnávací metodě jako o hlavním metodologickém principu etymologie. Uvedeny jsou však také příklady z náhodných podobností slov, výpůjček, a jazykových univerzálií. Popsána je také metoda vnitřní rekonstrukce. CÍLE LEKCE Student chápe rozdíl mezi náhodně podobnými slovy a slovy příbuznými. Rozumí principům historickosrovnávací metody a metodě vnitřní rekonstrukce. Umí uvést příklady hláskových responzí v indoevropských jazycích. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE etymologie, indoevropeistika, historickosrovnávací metoda, vnitřní rekonstrukce 7.1 Úvod Všechny jazyky jsou si nějak podobné, ale určité podobnosti jsou hodně nápadné. Mohou se shodovat nejen hlásky, ale i slova, fráze, celé věty. 7.2 Náhodné podobnosti Prvním zdrojem takových podobností jsou slova nepříbuzná, ale podobná čirou náhodou. Řecké theós a latinské deus vypadají podobně, ale historicky mezi nimi žádná příbuznost není. 7.3 Výpůjčky Druhým zdrojem podobných slov jsou výpůjčky. Důvodem je kontakt jednoho jazyka s druhým, což také vede k vzájemné výpůjčce kulturních jevů. Například angličtina si vypůjčila slovo iglu z eskymáčtiny pro označení určitého typu příbytku. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 45 7.4 Univerzálie Třetím zdrojem podobnosti jsou jazykové univerzálie, které odrážejí ligvistickou kreativitu lidské civilizace. Typickým příkladem jsou citoslovce označující zvuky, například anglické cuckoo, německé Kuckuck, české kukú. 7.5 Srovnávací metoda Někdy ovšem jazyky vykazují podobnosti ve slovní zásobě, které nemohou být ani výpůjčkami, ani náhodami. Typickým příkladem jsou například románské číslovky: španělsky italsky francouzsky portugalsky uno uno un um dos due deux dois tres tre trois três cuatro quattroquattre quatro Nejen číslovky jsou si zde podobné, ale i jiné oblasti slovní zásoby: diente dente dent dente (zub) duermen dormoro dorment dormem (oni spí) somos siamo sommes somos (my jsme) Jestliže dva nebo více jazyků mají tyto podobnosti, jsou v dostatečném počtu a vykazují určitou systematičnost, pak jedinou hypotézou, která by tyto podobnosti vysvětlila, je společný původ těchto jazyků ze společného prajazyka. To je základní postulát srovnávací metody. Protože se při srovnávání snažíme dobrat původního historického tvaru, jedná se o historickosrovnávací metodu. 7.5.1 HLÁSKOVÉ RESPONZE Hláskové responze jsou pravidla, podle kterých si odpovídají hlásky v příbuzných slovech dvou nebo více příbuzných jazyků. Vezmeme-li například románské tvary pro "zub". Všechna slova začínají na d-, což určitě znamená, že d- měl i společný románský prajazyk. Všechna slova obsahují konsonantický cluster nt, což také vede k závěru, že struktura slova v původním prajazyce byla d...nt. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 46 Italština, francouzština a portugalština mají před tímto konsonantickým clusterem e, španělština však diftong ie. Protože španělština jako jediný jazyk se od společných responzí odchyluje, je vhodné se domnívat, že v ní proběhla změna e >ie. Mimoto všechny jazyky kromě francouzštiny mají na konci slova e. Nepředpokládáme, že se ad hoc klade tato hláska na konec slova. Pravděpodobnější je, že e je původní a francouzština ho ztratila, zatímco ostatní tři jazyky jej uchovaly. Jako původní tvar nám tedy vychází tvar *dente. Hvězdičkou pak označujeme rekonstruovaný, jinak nedoložený tvar. Na základě společných hláskových responzí v různých jazycích lze rekonstruovat fonémy jejich prajazyka a jednak také odhlaovat hláskové zákony platné pro historické období vývoje daných jazyků. V případu slova "zub" jsme viděli, že si hlásky víceméně odpovídají. Někdy ovšem zjišťujeme, že příbuzná slova mají jiné hlásky. Například českému sto odpovídá litevské šimtas, latinské kentum, řecké hekaton, sanskrtské śatam. V takových případech je společným východiskem buď hláska foneticky totožná s některou z korespondujících hlásek nebo jiná hláska. Při rekonstrukci můžeme uplatnit několik postupů. Jedním z nich je sčítání distinktivních rysů. Jestliže latinskému v odpovídá řeckému b a litevskému g, pak výchozí praindoevropské *gw je výsledkem sečtení rysů znělost, labiodentála, labiála, velára. Abychom došli ke správným závěrům, musíme srovnat dostatečné množsví podobných slov. Hláskové korespondence v jedné sérii příbuzných slov (kognátů) musí odpovídat jiné sérii. To je princip pravidelnosti hláskových korespondencí. Tímto způsobem lze rekonstruovat s větší nebo menší mírou pravděpodobnosti celé fonologické systémy prajazyků. KONTROLNÍ OTÁZKA 13 Proč nemůžeme rekonstruovat fonetický systém prajazyka? 7.6 Vnitřní rekonstrukce Vnitřní rekonstrukce znamená rekonstrukci starších stadií jazykového vývoje určitého jazyka. Při vnitřní rekonstrukci pracujeme s daty konkrétního jazyka, neprovádíme tedy srovnávání s příbuznými jazyky. Například latinský genitiv slova genus je generis. Genitivní koncovka je -is, základ je tedy gener-, který je ovšem rozdílný od genus. Z typologického hlediska víme, že mezi vokály dochází k rotacismu konsonantu s, můžeme tedy předpokládat, že gener- má původ v pravidelném *genes-. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 47 České slovo bůh má staročeský tvar bóh. Víme, že od staročeštiny do moderní češtiny proběhlo několik hláskových změn, a sice ó >uo a uo >ů. Tyto změny jsou doloženy v různých slovech. Můžeme tedy rekonstruovat všechny tvary: bóh >buoh >bůh (jsou i písemně doloženy). Zároveň víme, že vokativ zní bože. Hláska ž nemůže ovšem být původní, ale jde palatalizaci g před předním vokálem, tedy boge >bože. My ovšem ve slově bůh nemáme doloženo g, ale h. Z historické mluvnice češtiny víme, že každé g se ve 12. století změnilo v h. Zároveň víme, že dlouhé ó je výsledkem procesu ztráty původního jeru, který měla slova stejného druhu v nominativu singuláru. Výsledný pračeský tvar před ztrátou jeru je tedy *bogъ. 7.7 Cíle indoevropské jazykovědy Hlavním cílem srovnávací indoevropské jazykovědy je rekonstrukce praindoevropského jazyka. Zároveň nám etymologie a rekonstrukce podává vysvětlení vývoje doložených dceřinných jazyků, ať už mrtvých či moderních. Etymologie a srovnávací metoda nám také poskytuje rekonstrukci praindoevropského myšlenkového a kulturního světa. KONTROLNÍ OTÁZKA 14 K čemu nám pomáhá rekonstruovaný prajazyk, i když není živý? SHRNUTÍ LEKCE V lekci byly probrány základní principy historickosrovnávací metody jako hlavního metodického postupu práce etymologie. Dále byla uvedena metoda vnitřní rekonstrukce. Bylo upozorněno na příklady výpůjček, jazykových univerzálií a náhodných podobností. Byly postulovány cíle indoevropské jazykovědy. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 48 8 REKONSTRUKCE PRAINDOEVROPŠTINY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o rekonstrukci praindoevropštiny jako původního jazyka indoevropské jazykovědné rodiny. Z praktických důvodů je uvedeno jen hláskosloví, substantiva a slovesa CÍLE LEKCE Student zná současný stav rekonstrukce praindoevropštiny. Umí vyjmenovat základní slovní druhy a dovede uvést příklady. Dokáže rozdělit substantiva a slovesa podle tematičnosti a uvést příklady. Má orientační přehled o tom, jak rekonstruovaný prajazyk vypadal. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE hláskosloví, morfologie, lexikon, praindoevropština, rekonstrukce 8.1 Úvod Lingvistická rekonstrukce praindoevropštiny je datována do šedesátých let 19. století a dílu Augusta Schleichera. Schleicher postuloval jen tři vokály pro praindoevropštinu (a, i, u) a celkem 15 konsonantů. Další bádání ovšem ukázalo, že tato rekonstrukce nestačí. Ke konci 19. století už bylo rekonstruováno jen 25 konsonantů a 10 vokálů. 8.2 Konsonanty Pro praindoevropštinu rekonstruujeme následující systém okluziv: neznělé p t k' k kw znělé b d g' g gw znělé aspirované bh dh g'h gh gw h Například: *p *ped-/pod- "noha": skt. pad-, lat. ped-, arm. otn, engl. foot, toch.A. pe Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 49 *kw *kw i/kw o "tázací zájmeno": chet. kuit "co", skt. kás "kdo", avest.kō "kdo", ř. tí "co", lat. quid "co", stsl. kъto "kdo" *gw *gw en- "žena", chet. kuinnaš, skt. jáni-, ř. gynē, stir.ben, arm. kin, stsl. žena *dh *medhu- "med, opojný nápoj", skt. madhu-, ř. méthu "víno", angl. mead, tochB mit "med", stsl. medъ 8.3 Resonanty Pro praindoevropštinu rekonstruujeme šest resonant, jednak likvidy l, r, dále nasály m, n, a dva glidy a 8.4 Laryngály Laryngály jsou třídou hlásek, jejichž skutečnou výslovnost neznáme. Předpokládá se, že byly vyslovovány v zadní části ústní dutiny případně hrdla a měly charakter frikativ. Mimo anatolské jazyky nejsou dochovány jejich konsonantické reflexy. Víme pouze, že ovlivňovaly zabarvení vokálů. Jejich objev předznamenal už de Saussure, potvrzeny byly až rozluštěním chetitštiny. Ve standartní teorii jsou pro praindoevropštinu postulovány tři laryngály h1, h2, h3. Pokud jsou laryngály mezi konsonanty, tedy slabičná, dochází k jejich vokalizaci. Ve většině indoevropských jazyků se vyvíjejí na a, v sanskrtu na i, pouze v řečtině se každá laryngála vyvíjí jinak. Výsledkem je e < h1, a < h2, o < h3. Neslabičné laryngály zabarvují základní vokál e. Laryngála h1e nemá na zabarvení efekt. Ostatní dvě ano. Spojení h2e dává a, spojení h3e dává o. Jestliže laryngály následují vokál e, dochází k zabarvení a zároveň zdoužení vokálu. Tak eh1 dává ē, spojení e h2 dává ā, spojení e h3 dává ō. KONTROLNÍ OTÁZKA 15 Ve kterých jazycích jsou laryngály regulérními fonémy? SAMOSTATNÝ ÚKOL Jak se vyvíjí následující tvary: *dh1s-, *dh3ti-, *h2ant-, *h3erbh-, *peh2s-, *deh3rom-? Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 50 8.5 Vokály Praindoevropština měla pět krátkých vokálů i, e, a, o, u. Dlouhé vokály vznikaly buď ablautovým stupněm, nebo spojením s laryngálami. 8.6 Diftongy Vokály e, a, o se mohly kombinovat s i, u a vytvářet diftongy ei, ai, oi, eu, au, ou. SAMOSTATNÝ ÚKOL Identifikujte indoevropské vokály a diftongy: *sauso-, *h2kous-, *kaiko-, *mizdho, *snusos, *nās-, *sal-. 8.7 Indoevropský kořen Kořen je morfém, z něhož jsou odvozena sémanticky příbuzná slova. Kořen se většinou nevyskytuje v samostatné formě, ale nese sémantické jádro slova, které je z něj odvozeno. Když rekonstruujeme slovní zásobu praindoevropského jazyka, kořen je většinou to, co rekonstruujeme nejdříve. Protože se kořen nevyskytuje samostatně, většinou jej udáváme s hvězdičkou a spojovníkem, např. *sed- "sedět". Za spojovníkem bývají sufixy. Na rozdíl od hláskových změn, kořeny se většinou podle nějakých pravidelných pravidel nemění. Změny mohou někdy ovlivnit celý morfologický systém, ale málokdy mění celé slovo. Takové změny, pokud se vyskytují, jsou sporadické a jsou výsledkem analogie, paradigmatického vyrovnávání nebo lidové etymologie. 8.7.1 KANONICKÁ STRUKTURA KOŘENE Většina indoevropských kořenů má strukturu *CeC-, kde C je konsonant a e je základní vokál. Tento templát může být různým způsobem modifikován, například rozšířením iniciály nebo kody. Většinou se jedná o resonantu, takže kořen pak má tvary *CReC-, *CeRC, *CReRC. Například: *CeC- kořen: *pet - "letět", *ped- "noha, *bel- síla *CReC- kořen: *dhw er- "dveře", *smei- "smát se", *sreu- "téct" *CeRC- kořen: *derk'- "vidět", *h3erbh- "změnit sociální status", *melg'- "utřít" *CReRC- kořen: *ghrendh- "brousit", *kreuh2- "násilí", *mleuh2- "mluvit" Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 51 8.7.2 S-MOBILE Některé kořeny se někdy vyskytují s počátečním s-, jindy ne. Důvody nejsou známy. Tento jev, kdy se s- někdy v kořeni vyskytuje, a někdy ne, nazýváme s-mobile. Příkladem může být kořen *steg-, který se objevuje ve tvaru s počátečním s- v řeckém stegō "pokrývám", ale bez tohoto s- v latinském toga "pokrývka". KONTROLNÍ OTÁZKA 16 Proč nemůžeme říct, že s- v latině prostě odpadlo? 8.7.3 KOŘENY S LARYNGÁLAMI Mnoho kořenů obsahuje rekonstruované laryngály, například *CeH-, *HeC-, *HReC-. Jako příklady můžeme uvést kořeny *wemh1- "zvracet", *h1reudh- "rudý", *pleth2- "ši- roký". 8.7.4 KOŘENY S FUNDAMENTÁLNÍM VOKÁLEM A Malé množství kořenů rekonstruujeme nikoliv s fundamentálním vokálem e, ale s a. Jsou to například kořeny *mad- "být opilý", *nas- "nos", *sal- "sůl" a *k'as- šedý. 8.7.5 NEMOŽNÉ TYPY KOŘENE V praindoevropském kořeni se nevyskytují určité kombinace konsonantů. Například nemůžeme rekonstruova kořeny obsahující dva znělé neaspirované konsonanty typu *bednebo kombinaci neznělého konsonantu a znělé aspiráty, například *bhet- nebo *tebh-. Původ tohoto omezení stavby indoevropského kořene znám není. 8.8 Ablaut Pro praindoevropštinu rekonstruujeme vokál e jako fundamentální vokál. Za určitých podmínek je ovšem toto e nahrazováno jinými vokály. Máme-li tedy kořen *sed-, může se vyskytnout i ve tvarech *sod-, *sēd-, *sōd-, *sd-. Výběr těchto vokálů v kořeni určuje tvar slova, který je od původního kořene odvozen. Tyto vokalické změny v kořeni nazýváme ablautem. Ablaut je typický pro indoevropskou morfologii a jeho dozvuky máme i v živých jazycích. Například anglická nepravidelná slovesa mají ve svých tvarech ablaut, který je ovšem již mrtvou záležitostí: sing-sang-sung. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 52 Ablautové variace se nazývají stupně a jsou pojmenovány po vokálu, který se v daném stupni vyskytuje. Máme-li tedy v kořeni e, jde o e-stupeň. Podobně tedy o-stupeň, prodloužený e-stupeň, prodloužený o-stupeň. Ve tvaru *sd- není žádný vokál, jedná se tedy o nulový stupeň. Tvary kořene *sed- v ablautových stupních: *sed- (e-stupeň): latinské sedēre "sedět" *sod- (o-stupeň): anglické sat (a*porchъ, česky prach *pirst- >*pьrstь, česky "prsť" *būsom >*bychъ (1sg aorist od byti) *būstā > *bysta (2du aorist od byti) Fonemický status ch v praslovanštině byl posílen výpůjčkami, kde se ch objevovalo v iniciální pozici, například gótské hláfs >chlěbъ. Dalším zdrojem ch bylo spojení *sk, které se patrně metatezovalo di *ks a pak fikativizovalo na ch, například lotyšské skarbs "ostrý", ale staroslověnsky chrabrъ. Dalším příkladem pravidla ruki je slovesný kořen *sod- "chodit", který podléhal tomuto pravidlu po přijetí některých prefixů: *persod- >*perchoditi, rusky perechodíť "přejít" *preisod > *prichoditi, rusky prichodíť "přijít" *ausod- > *uchoditi, rusky uchodíť "odejít". Praslovanština vyrovnala neprefigovaný tvar choditi v důsledku zabránění nežádoucí alternace s/ch. Pravidlo ruki probíhalo v hláskově podmíněných pozicích, ale některé výskyty ch jsou vysvětlitelné jen analogií: *plodoisu > *ploděchъ (Lpl od plodъ) - pravidlo ruki probíhá *wodāsuch > *vodachъ (Lpl od voda) - pravidlo ruki neprobíhá, ale v koncovce je ana- logicky *molīsom > *molichъ (1sg aorist od moliti "ptát se"), pravidlo ruki probíhá *znāsom >*znachъ (1sg aorist od znati "znát"), pravidlo neprobíhá, koncovka má ch analogicky. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 63 9.4 Spirantizace palatálních velár k', g' Původní praindoevropské k', g' se změnily ve spiranty. Tato změna proběhla v celé jedné větvi praindoevropštiny. Podle číslovky *k'ṃtom "sto" nazýváme tyto jazyky satemové podle sanskrtského śatam, ale kentumové, kde ke spirantizaci nedošlo, například latinské centum. Praslovanština a baltské jazyky patřily do satemových jazyků. V praslovanštině se původní k', g' vyvinulo na s, z, v litevštině na š, ž. *k' - praslovansky desętь, litevsky dešimt, latinsky decem, řecky deka, sanskrtsky daśa g' - praslovansky znati, litevsky žinoti, latinsky gnōscō "znám"; praslovansky brěza, litevsky beržas, německy Birke "bříza"; 9.5 Relativní chronologie pravidla ruki a satemizace Ve stanovení relativní chronologie máme dvě možnosti, buď ruki proběhlo dříve, než satemizace, nebo po satemizaci: původní kořeny: *pisa- "bodat, píchat" *pik'a- "psát" satem *pisa- *pisaruki *picha- *pichaVidíme, že při této chronologii dostáváme tvary, které nejsou doloženy, tvar "psát" je homonymní s tvarem pro "píchat". původní kořeny: *pisa- "bodat, píchat" *pik'a- "psát" ruki *picha- pik'a satem *picha pisaVýsledek je *pьchati a *pьsati, což jsou doložené tvary. 9.6 Disimilace alveolár V baltoslovanském období došlo v souvislosti so becnou likvidací reduplikace konsonantů i ke změně původních skupin *dt, tt na st. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 64 Týká se to hranic morfémů, například *vedtei >praslovansky vesti (totéž litevsky), *mettei >praslovansky mesti (totéž litevsky ve významu "vrhnout"), *padtis > pastь. KONTROLNÍ OTÁZKA 19 Jak víme, že původní kořen byl vedtei? Využijte metodu vnitřní rekonstrukce. 9.7 Splynutí *a s *o V některých indoevropských dialektech došlo ke spynutí původního o s a.Tato změna nastala v baltských, slovanských, germánských a indoíránských jazycích. V indoíránských jazycích ovšem splynuly v a všechny tři nízké vokály, tedy e, o, a, ovšem až po palatalizaci konsonantů ve staré indičtině, viz staroindické pačati, praslovanské pečetь. V germánských jazycích splynulo dlouhé a s dlouhým o a dalo výsledné o, krátké a splynulo s krátkým o a dalo a. V baltských a slovanských jazycích probíhala změna patrně samostatně. V Baltských jazycích splynulo krátké a s o, ale za dlouhé a je v litevštině ō, v lotyštině ā, za dlouhé o je v litevštině někde uo, jinde ō, v lotyštině je uo. Ve slovanských jazycích krátké a a o dává o, dlouhé a a o dává a. Splynutí těchto vokálů můžeme sledovat ve výpůjčkách do slovanských jazyků. Íránské tapara přechází do staroslověnštiny jako toporъ "sekera". Řecké satanās dává do staroslověnštiny sotona "satan". V moderních slovanských jazycích máme sice Satan, ale to je pravděpodobně vliv germánského satana. Gótské asilus dává do praslovanštiny osьlъ, gótské katilus dává do praslovanštiny kotьlъ "kotel". Výjimkou z těchto přejímek je vliv přízvuku. Přízvučné á v řečtině se reflektuje jako a ve slovanských jazycích. Tak řecké karábion dává do staroslověnštiny korablь "loď". Rozdíl ve vývoji jde také vidět ve staroslověnském krovatь "postel" přejatého z řeckého krab- bátion. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 65 SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány hlavní hláskové změny v období od baltoslovanštiny po praslovanštinu. Šlo především o pravidlo ruki, satemizaci, splynutí nízkých vokálů a disimilaci alveolárních skupin. Mimoto byly uvedeny lexikální paralely baltských a slovanských ja- zyků. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 66 10 PRASLOVANSKÉ HLÁSKOVÉ ZMĚNY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o praslovanských hláskových změnách, které jsou důležité pro poznání tvarů ve slovanských jazycích včetně češtiny. Je podán popis jednotlivých změn včetně jejich chronologie CÍLE LEKCE Student umí vyjmenovat hláskové změny v praslovanštině, jak za sebou následovaly chronologicky. Umí poznat reflexe těchto změn v současné češtině nebo v jiných slovanských jazycích. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE hláskosloví, nasály, jery, palatalizace, metateze, monoftongizace 10.1Úvod Pro poznání současného stavu slovanských jazyků včetně češtiny je důležité znát změny výchozího prajazyka slovanských jazyků - praslovanštiny. Tvz. klasická praslovanština je rekonstruována mezi období 400-800 n.l., tedy v období stěhování národů a vytváření prvních státních útvarů Slovanů. V té době byla ještě většina změn společná slovanským dia- lektům. 10.1.1 PRVNÍ PALATALIZACE VELÁR Původní veláry k, g, ch se před předními vokály, tedy před i, e, ě, ь palatalizovaly. Jedná se vlastně o asimilaci konsonantů k následujícím vokálům. Původní k se palatalizovalo na č, původní g na ž a původní ch na š. *kerdā > *čerda "stádo" *kimst >*čęstь *milkētei >*mьlčati "mlčet" *gelēz- > *želězo Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 67 *genā >*žena *dūchētei >*dyšati "dýchat" *graichin- >*grěšьnъ "hříšný". Tato palatalizace je regresivní. Mimo izolovaných slov způsobovala také změnu v paradigmatu. Důsledky první palatalizace nacházíme například ve Vsg maskulin: bůh - bože, duch-duše. U většiny slov došlo k analogickému vyrovnání, takže dnes místo duše máme duchu. První palatalizace probíhala asi v období 400-475 n.l. 10.2Praslovanské přehlásky Po první palatalizaci velár došlo k provedení přehlásky některých zadních nebo nízkých vokálů na předních. Tyto vokály se totiž nacházely za změkčenými nebo měkkými konso- nanty. 'y >i: *sjū- >*sjy >*sji >*šiti "šít" *ъ>ь: *jъga (skt. yuga-, lat. iugum) > *jьga > stsl. igo, č. jho *a >e: *jaga >*jega >*stsl. jego, oproti *taga >staroslověnsky togo 10.3Monoftongizace diftongů Praslovanské diftongy ei, ai, eu, au se monoftongizovaly. Monoftongizace probíhala jen v zavřené slabice, tedy buď na konci slova nebo před kodou uvnitř slova. *ei >i : *weid- > *vidъ "pohled" *ai >ě: *laiwas >*lěvъ (foném ě se nazývá "jať", výslovnost je buď /je/ nebo /ja/ podle pozice ve slově *eu >ju: *beud- >*bljudǫ "pozoruji" (epentetické l) *au >u: *aucho- >*ucho Rozdílný vývoj diftongů mezi zavřenou (tautosylabickou) pozicí a otevřenou (heterosylabickou) pozicí je možné ukázat na výsledcích v ruštině: *pai.tei > *pěti > rusky pěť "zpívat", tautosylabická pozice, diftong je součástí slabiky *pa.iam > *pojǫ > rusky pojú "zpívám", heterosylabická pozice, diftong není součástí slabiky Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 68 Monoftongizace diftongů probíhala zhruba v letech 500-575 n.l. 10.4Druhá palatalizace velár Před novým ě a i vzniklým v důsledku monoftongizace diftongů nastávala druhá palatalizace velár. Ta dávala následující výsledky: k >c, g>dz/z, ch >s *kainā >* cěna *gail- > *dzělo *rankai >*rǫcě *nagai > *nodzě *chair- > *šěrъ "šedý" Druhá palatalizace velár měla vliv na tvary v paradigmatu. Typický příklad je Lsg: mucha - musě, vlьkъ - vlьcě nebo Npl vlьci, bozi, dusi. Dialekticky omezená byla palatalizace konsonantických skupin sk, zg. V západoslovanských jazycích vzniklo šč, ždž: stč. vojsko - u vojšče, miezha "míza", v mieždžě. Toto šč se pak vyvíjelo na šť, česky nebeští. Dialekticky podmíněná byla také palatalizace skupin kv, gv, chv. V jihoslovanských a východoslovanských jazycích probíhala, v západoslovanských ne. Tak máme česky květ, hvězda, polsky kwiat, gwiazda, ale staroslověnsky cvětъ, dzvězda, rusky cvet, zvezda. Druhá palatalizace velár byla rovněž regresivní. Probíhala v letech 575-650 n.l. 10.5Třetí palatalizace velár Třetí palatalizace velár je na rozdíl od prvních dvou palatalizací progresivní. Změny jsou stejné, jako u druhé palatalizace: *atikas > *otьcь *vainikas > *věnьcь *kuningas > *kъnędzь *vichas > *vьsь "všichni" Palatalizovány byly produktiní derivační sufixy -ьcь, -ьca, například grěšьnica "hříšnice", kupьcь "kupec". Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 69 10.6Palatalizace alveolár Po dokončení palatalizace velár začala palatalizace alveolár před následujícím j. *sj >š *peisjām > *pišǫ *zj >ž *māzjām > *mažǫ *lj >*ľ *valjā > *voľa *nj >ń *kanjād >*końa *rj >ŕ *marjas >*moŕe Rozdílný vývoj ve slovanských dialektech maji skupiny tj, dj, například *světja, medja. V západoslovanských jazycích se vyvíjí na c, z (česky svíce, meze), ve východoslovanských na č, ž (rusky svečá, mežá), v jihoslovanských je vývoj pestřejší. Staroslověnština a bulharština má št, žd (stsl. svěšta, mežda), srbština-chorvatština ć, đ (svijeća, međa), slovinština j, č (sveča, meja). Palatalizace alveolár probíhala mezi lety 670-750 n.l KONTROLNÍ OTÁZKA 20 Které morfologické důsledky měla mimo jiné palatalizace alveolár pro morfologii sub- stantiv? 10.7Epentetické ľ Ve slovanských jazycích máme tzv. epentetické l, které vzniká při zjednodušení výslovnosti palatalizovaných labiál v praslovanštině. Skupiny pj, bj, mj, vj se tak začaly měnit na pľ, bľ, mľ, vľ. Tento jev se ovšem týká východoslovanských jazyků, staroslověnštiny, srbštiny-chorvatštiny a slovinštiny, například: zemja > staroslověnsky zemlja; kapja >staroslověnsky kaplja. Tato změna probíhala asi mezi lety 720-785 n.l. 10.8Metateze likvid O slovanské metatezi likvid bylo již pojednáno v kapitole o disimilaci a jiných změnách. Zde uvedeme jen chronologii. Metatezí bylo zasaženo i jméno císaře Karla Velikého (768- Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 70 814), latinsky Carolus, germánsky Karl, které se vyvíjelo do českého král, slovinsky králj, polsky król, rusky koróľ. Metateze tedy probíhala mezi lety 750-825. 10.9Vznik nosovek Praslovanština měla dva nosové vokály ę a ǫ. Oba vokály vznikly i m-ových a n-ových diftongů: *ranka >rǫka *dumtei > dǫti *pamintis >*pamętь *g'ombh- >*zǫbь O existenci nosovek svědčí doklady z názvů českých panovníků, například Suentopulcus (870-894), Wenceslaus. Nosovky tedy vzniky mezi lety 750-825. 10.10 Praslovanské jery Praslovanské jery byly hlásky, které vznikly z původního indoevropského krátkého * i a původního * u. Z krátkého * i vznikl měkký jer ь, z krátkého *u pak tvrdý jer ъ. Tyto hlásky, které vznikly patrně již v rané fázi praslovanštiny (okolo r. 400), jsou dobře doloženy z klasické staroslověnštiny (ta ukazuje pozdní fázi praslovanštiny v 9. stol.). Přesná výslovnost jerů není známa. Jer ь byl patrně redukovaným vokálem s i-ovým zabarvením, jer ъ naopak se zabarvením u-ovým. Oba jery se výslovnostně musely rozlišovat, neboť ještě v 10. stol., tedy v době rozpadu praslovanštiny, měkké jery změkčují předcházející konsonanty. Po zániku jerů pak dochází k rozvoji měkkostní korelace, tedy vzniku opozice změkčených a nezměkčených konsonantů, např. * tvarь > tvář × * tvarъ > tvar. Na konci praslovanského období jery mizely, na českém území podle tzv. Havlíkova pravidla. Jestliže byla ve slově souvislá řada jerů, pak sudé jery (počítáno od konce) se vokalizovaly, liché jery zanikaly. Sudé jery patrně již před zánikem dostávaly e-ové zabarvení, proto se také po zániku vokalizovaly v plné /e/, neodlišné od starého e zděděného, např. *domъ2kъ1 > domek, domъ1ka > domka (dnes domku). Směrem k okraji slovanského teritoria jery mizely s větší či menší nepravidelností včetně různé vokalizace sudých jerů v závislosti na konsonantickém okolí n. na původní praslovanské intonaci. Příčina zániku jerů nebyla dosud uspokojivě vysvětlena Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 71 SAMOSTATNÝ ÚKOL Zkuste zodpovědět na otázku, proč zanikly praslovanské jery a proč právě Havlíkovým pravidlem. SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány praslovanské hláskové změny, které jsou důležité pro poznání současného stavu slovanských jazyků včetně češtiny. Především jde o palatalizace, monoftongizace, metateze likvid a vznik nosovek a jerů. Změny byly ilustrovány příklady. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 72 11 REKONSTRUKCE PRASLOVANSKÉ MORFOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad rekonstruované morfologii praslovanštiny. Z praktických důvodů je výklad omezen jen na rekonstrukci substantiv a sloves. CÍLE LEKCE Student umí rozdělit praslovanská substantiva podle kmenotvorného principu. Dokáže vyjmenovat původní pádové koncovky a zná jejich vývoj. Rozumí slovesnému systému praslovanštiny. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE Praslovanština, rekonstrukce, substantiva, slovesa 11.1Úvod Pro praslovanštinu je charakteristické zjednodušování gramatických kategorií oproti původní praindoevropštině. 11.2Substantivum Praslovanská deklinace prochází poměrně radikální změnou oproti původnímu indoevropskému stavu. Především je to rozsáhlá tematizace substantiv. Odpadávají akcent-ablautová paradigmata. Systém deklinačních koncovek se komplikuje, protože jeden pád se vyjadřuje různými koncovkami a tatáž koncovka se objevuje u různých pádů. Baltoslovanské změny, jako pravidlo ruki, ztráta koncových konsonantů (Nsg*sūnus >*synъ, Asg *sūnum >*synъ) a zjednodušení konsonantických skupin vedlo k přestavbě deklinačního systému. K rozšíření praslovanské flexe došlo v důsledku praslovanských přehlásek. Původní zadní vokály se po měkkých konsonantech měnily ve vokály předni. Jedná se o tyto přehlásky: 1) *'o>e, např. Nsg *morjom >*morje >*mor'e proti *lētom >*lěto nebo Lsg *konjoi >*konjei >*koni proti *dhūmoi > *dymě. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 73 2) *'ъ>ь, např. Nsg rabъ x mǫžь. Tím se začaly zvláštními koncovkami odlišovat tvrdé a měkké typy. 11.2.1 NOMINÁLNÍ PARADIGMATA Praslovanská nominální paradigmata byla typická poměrně značnou diverzitou. Substantiva byla rozdělena do paradigmat podle kmenotvorného principu. Z praindoevropštiny zdědila tři gramatické kategorie: čísla (singulár, plurál, duál), rodu (maskulinum, femininum, neutrum) a pádu (N, G, D, A, V, L, I). Původní genitiv byl ale nahrazen praindoevropským ablativem. Paradigmata měla také svůj vlastní repertoár koncovek. Díky hláskovým změnám se tvrdé a měkké deklinace od sebe značně vzdálily. Praslovanská substantiva byla rozdělena do následujících flektivních paradigmat (paradigmata lze s určitostí rekonstruovat pro pozdní praslovanštinu, kterou zachycuje písemně doložená staroslověn- ština): 1) maskulina a neutra o-kmeny se dvěma variantami: tvrdou a měkkou: *rogъ x *konь, *bolto x *mor'e; 2) a-kmenová deklinace převážně feminní, v menší míře maskulinní, s tvrdou a měkkou variantou: *žena, *sluga (mask./fem), x *zemja, *ubijьca; 3) i-kmenová deklinace, produktivní feminina typu *kostь, neproduktivní maskulina typu *gvozdь, *golǫbь; 4) u-kmenová deklinace maskulin, v praslovanštině neproduktivní, typ *synъ; 5) ъv-kmenová deklinace feminin (z původního *-ū), v praslovanštině neproduktivní, typ *ljuby 6) r-kmenová deklinace feminin, neproduktivní, jen dvě feminina *mati, *dъkti; 7) nt-kmeny feminin (ve skutečnosti ę-kmeny z *-ent-), sémanticky omezená kategorie neuter označující mláďata, typ *žerbę; 8) n-kmeny maskulin a neuter, v praslovanštině neproduktivní, typ *kamy < *kamōn, *vermę < *vermen; 9) s-kmeny neuter, v praslovanštině neproduktivní, typ *slovo-slovese; KONTROLNÍ OTÁZKA 21 Proč rozdělujeme praslovanská substatntiva podle kmenotvorného principu, když kmenotvorný sufix již splýval z koncovkami? Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 74 Koncovky praslovanských paradigmat O-kmeny Jo-kmeny A-kmeny Ja-kmeny sg mask./neut. sg mask./neut. sg fem./mask sg. fem./mask N -ъ/o N -ь/e N -a N -a G -a G -a G -y G -ę/ě D -u D - u D -ě D -i Ak -ъ/o Ak -ь/e Ak -ǫ Ak -ǫ V -e V -e/u V -o V -e L -ě L -i L -ě L -i I -omь/ъmь I -e/ьmь I -ojǫ I -ejǫ pl pl pl pl N -i/a N -i/a N -y N -ę/ě G -ъ G -ь G -ъ G -ь D - omъ D -emъ D -amъ D -amъ Ak -y/a Ak -ę/ě/a Ak - y Ak -ę/ě V -i/a V -i/a V -y V -ę/ě L - ěchъ L -ichъ L -achъ L -achъ I - y I -i I -ami I -ami du du du N-Ak -a/ě N-Ak -a/i N-Ak -ě N-Ak -i G-L- u G-L -u G-L -u G-L -u D-I - oma D-I -ema D-I -ama D-I -ama Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 75 I-kmeny U-kmeny Kons.kmeny sg mask./fem. sg mask. sg mask/fem/neut N -ь N -ъ N -y/o/i/ę G -i G -u G -e D -i D -ovi D -i Ak -ь Ak -ъ Ak -ь/o/ę V -i V -u V - y/o/i/ę L -i L -u L -e I -ьmь/ьjǫ I -ъmь I -ьmь/ьjǫ pl pl pl N -ьje/i N -ove N -e/i/a G -ьjь G -ovъ G -ъ D - ьmъ D -ъmъ D -ьmъ Ak -i Ak -y Ak -i/a V - ьje/i V -ove V -e/i/a L - ьchъ L -ъchъ L -ьchъ I - ьmi I -ъmi I -ьmi/y du du du N-Ak -i N-Ak -y N-Ak -i/ě G-L-ьju G-L -ovu G-L -u Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 76 D-I -ьma D-I -ъma D-I -ьma ъv-kmeny sg fem. pl du N -y -ъvi N-A -ъvi G -ъve -ъvъ G-L -ъvu D -ъvi -ъvьmъ D-I -ъvьma A -ъvь -ъvi V -y -ъvi L -ъve/i -ъvьchъ I -ъvьjǫ -ъvmi SAMOSTATNÝ ÚKOL Komentujte vývoj praslovanských koncovek do češtiny. Díky praslovanským přehláskám se již v pozdní praslovanštině ustálil rozdíl tvrdých a měkkých deklinací: N-Asg dymъ x konjь Isg dymomь x konjemь Gpl dymъ x konjь Dpl dymomъ x konjemъ Ipl dymy x konji Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 77 11.3Sloveso Vývoj slovanštiny rovněž vede k systémovému zjednodušení slovesného systému, ačkoliv zde dochází k inovacím. Především je to odstranění akcent-ablautových tříd a rozsáhlá tematizace sloves. Slovanské sloveso si nově vytvořilo kategorii vidu, která se plně rozvinula v samostatných slovanských jazycích. Slovanskými novotvary jsou infinitiv a supinum. Infinitiv je zakončen na ti- a od původu je to adverbializovaný pád slovesného substantiva na -t-, patrně dativ zakončený na *-tei >-ti. Supinum bylo zakončeno na -tъ. Původně to byl akuzativu substantiva zakončeného na -tum >-tъ. Používalo se po slovesech pohybu, například stsl. idǫ loviti rybъ a předmět supina byl v genitivu. Poměrně složitý vývoj lze sledovat u slovanských participií, které se původně většinou skloňovaly. Rozsáhle se uplatňuje reflexivní pasivum a obecně reflexivní slovesné tvary. Ablaut hraje ve tvarech sloves mizivou roli. 11.3.1 IMPERFEKTUM, AORIST, IMPERATIV, KONDICIONÁL Ze slovesných minulých časů je slovanským novotvarem imperfektum. Má tytéž koncovky jako aorist, ale dosud nebyl uspokojivě vysvětlen jeho vznik, respektive vznik sufixu -ěa-. Tvary imperfekta, jak je dokládá staroslověnština, jsou u 1. třídy takovéto: vesti > veděachъ, veděaše, veděaše, veděachomъ, veděašete, veděachǫ, veděachově, veděašeta, veděašete. Aorist pokračuje z indoevropštiny. V praslovanštině jsou tři druhy aoristu: asigmatický, sigmatický starší a sigmaticky mladší. Tvary asigmatického aoristu: *vedom >vedъ *vedomon >vedomь *vedes >vede *vedete > vedete *vedet > vede *vedont >vedǫ Tvary sigmatického aoristu staršího: *vēdsom >věsъ *vēd-s-o-mon >věsomъ vede (asigm. aorist) *vēd-s-te >věste Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 78 vede (asigm. aorist) *vēd-s-nt >věsę Sigmatický aorist starší se tvořil z ablautově zdlouženého základu slovesa a přidáním aoristového sufixu -s- a osobních koncovek. V 1. sg a 1.pl byl ještě tematický vokál -o-. Tvary aoristu sigmatického mladšího (od sloves souhláskových 1. a 2. třídy): vedochъ vedochomъ vedochově vede vedoste vedosta vede vedošę vedoste Tento aorist měl mezi kořenem a koncovkami spojovací vokál -o-. Slovanský imperativ se vyvinul z indoevropského optativu, například řecké pherois, pheroit, pheiromen, pheroite. V praslovanštině ale před i a ě vzniklé monoftongizací diftongů dochází k 2. palatalizaci velár, například rьci, rьcěte, vrьdzi, vrьdzěte U sloves 3.třídy došlo k přehlásce 'oi >ei a monoftongizaci na -i: znaji, chvali. U atematických sloves se tvoří imperativ v singuláru příponou -jь, která způsobuje palatalizaci kořene: *vedjь >věždь. Kondicionál se tvořil z participia l-ového a optativního tvaru slovesa byti, který měl tvary bimь, bi, bi, bimъ, biste, bǫ. 11.3.2 ATEMATICKÁ A TEMATICKÁ SLOVESA Praslovanská slovesa mohla být atematická nebo tematická. Atematická třída nemá kmenotvorný sufix a má koncovku 1.osoby singuláru prézenta -mь, druhé osoby pak -si na rozdíl od tematických sloves, které v první osobě mají -ǫ a v druhé -ši. Atematických sloves je jen několik, například *byti: esmь, esi, estъ, esmъ, este, sǫtъ *dati: damь, dasi, dastъ, damъ, daste, dadętъ Tematická slovesa mohou být rozdělena do 4. tříd podle zakončení prézentního kmene.. Třída 1. má za konřenem tematický vokál e/o, například nesǫ - neseši. Slovesa 2. třídy mají tematický vokál rozšířen o -n-, tedy ne/no, například minǫ - mineši. Třetí třída má kmenotvorný sufix je/jo, například lajǫ - laješi. Čtvrtá třída pak má kmenotvorný sufix i, například prosiši. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 79 KONTROLNÍ OTÁZKA 22 Jak vznikla pátá tematická třída českých sloves? SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány některé pasáže z rekonstrukce praslovanské morfologie. Především bylá stručně probrána substantiva, jejich rozdělení a vývoj, a dále slovesa a jejich kategorie. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 80 12 ZÁKLADY INDOEVROPSKÉ AKCENTOLOGIE RYCHLÝ NÁHLED LEKCE V této lekci bude probrán přehled poznatků k indoevropské akcentologii. Nejdříve je uvedena charakteristika praindoevropské akcentuace u atematických a tematických tvarů. Následuje pasáž o baltoslovanské a praslovanské akcentologii, jak ji dokážeme rekonstruovat. Závěrečná pasáž je věnována původu české kvantity. CÍLE LEKCE Student chápe základní principy vztahu akcentu a ablautu v praindoevropštině. Rozumí akcentuačním poměrům v praslovanštině. Dokáže pojednat o historii bádání v tomto oboru. Chápe možnou interpretaci vzniku české délky. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE Akcent, ablaut, paradigma, akut, cirkumflex, kvantita, přízvuk 12.1 Úvod Rekonstrukce praindoevropštiny vede i k rekonstrukci akcentuačního systému tohoto prajazyka. Při rekonstrukci akcentuačního systému využíváme především data z védštiny/sanskrtu, řečtiny, germánských a baltoslovanských jazyků. 12.2 Akcent a ablaut V praindoevropštině měl ablaut důležitou morfologickou funkci, rozlišoval tvary slov, např. v kořeni *sed-, Lat. sedēre, *sod-, Eng.sat, *sd-, Eng. nest, *sēd-, Engl. seat, *sōd-, Engl. soot; Rekonstruovaná praindoevropština byla netónový jazyk, nerozlišovala tedy intonace, alespoň nejsme schopni je pro toto období rekonstruovat. Přesto slova měla přízvuk. Rekonstrukce nám ukazuje, že v určitých případech byla závislost stupně ablautu na pozici pří- zvuku. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 81 12.2.1 FUNKCE ABLAUTU A AKCENTU 1.paradigmatická: Pro atematická substantiva můžeme rekonstruovat tzv. akcent-ablautová paradigmata. Tato paradigmata ukazují závislost akcentu ablaut v paradigmatu podle silných a slabých pádů. Podle kombinace pozice akcentu a ablautu rozlišujeme nominální paradigmata: Konstantní: Akrostatická, přízvuk na ablautovaném kořeni: Nsg *nókw ts , Lat. nox ; Gsg *nékw ts, Hitt. nekuz; Nsg *i̯ḗkw ṛ i̯ékw ns, OInd. yaknáh, Lat. iocineris Mezostatická, přízvuk na sufixu: Nsg *u̯ḷkw íh2s, OInd. vṛ - ; Gsg*u̯ḷkw íh2-as, OInd. vṛkyàs Mobilní: Proterokinetická, střídání přízvuku mezi kořenem a sufixem: Nsg *gw én-h2, OIr. bén; Gsg *gw n-éh2-s, OIr. mná Hysterokinetická, střidání přízvuku mezi sufixem a koncovkou: Nsg.*poi̯h2-mḗn, Gr. poimḗn, Lith. piemuõ; Gsg.*poi̯h2-mn-és Amfikinetická, střídání přízvuku mezi kořenem a koncovkou: Nsg *u̯édōr , Hitt. watar; Gsg *ud-n-és, Hitt. wetenaš 2. derivativní: "interní" bezsufixální derivace, pouze změna přízvuku: silný kmen odpovídá bezprostředně předcházející akcent-ablautové třídě se slabým kmenem (R - kořen, S-sufix, E- koncovka) Rḗ-S0 R(é)-S0 > R(ó)-S0 *h1u̯ē/esu1 >h1u̯o/esu2 R(é)-S0 >R(é)-S0 h2ó/éi̯u3 >*h2éi̯u/*h2i̯eu-4 R0-S(é) >R0-S(é) *h2pésos5 >h2pesés6 R0-S(0)-E(é) proter. *bhlég'h mṇ, OInd. bráhmaṇ-"sacred formulation" >amfikin. *bhlég'h mōn Ind.brahmáṇ "priest" 1 "bohatství, dobro", OIf. fíu "cenný", OInd. vásu "dobrý" 2 "dobrý", OIr. fó "dobrý", HLuw wasu "dobře" 3 - 4 "živý", OInd. āyú- 5 "penis", OInd. pásas 6 "samec", TochB paṣe Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 82 Deriváty mají většinou vlastností posesivity, vztah k něčemu, co označovalo původní jméno. KONTROLNÍ OTÁZKA 23 Jakou funkci zde má akcent - fonetickou nebo morfologickou? 12.2.2 TEMATICKÁ SUBSTANTIVA Tematická substantiva mají ablautový kmen alterující v e- nebo o-stupni, ke kterému se připojují pádové koncovky. Prakticky se ale jedná většinou o o-stupeň, takže se substantiva tohoto typu označují jako o-kmeny. Pádové koncovky jsou víceméně stejné, jako u atematických substantiv až na několik výjimek. Z hlediska akcentu je důležité, že u tematických substantiv není žádná závislost akcentu na ablatu kromě vokativu, kde došlo k retrakci pří- zvuku. 12.2.3 PRASLOVANSKÁ AKCENTUACE Rekonstrukce praslovanštiny vede kromě hláskového, morfologického a lexikálního systému také k rekonstrukci původní akcentuace. V terminologii starořecké prozódie rozlišujeme jako základní praslovanské intonace akut a cirkumflex. Jaký byl ovšem jejich intonační průběh, to nebylo nikdy příliš jasné, neboť rekonstrukce nám neumožňuje přímé akustické ověření těchto intonací. 12.2.4 KLASICKÁ AKCENTOLOGIE Klasická historická jazykověda a akcentologie od dob Meilleta (předpokládala, že akutová intonace byla stoupavá, cirkumflexová intonace pak klesavá. Obě intonace měly pokračovat z baltoslovanského a indoevropského období. Důkazem pro toto tvrzení bylo víceméně mechanické srovnávání intonačních poměrů příbuzných jazyků. Tak například v praslovanských skupinách TORT měly původní akutové slabiky vykazovat přízvuk v ruštině na druhé slabice plnohlasí: voróna; čeština pak měla vykazovat délku: vrána; srbština-chorvatština pak krátkou klesavou intonaci: vrȁna, vše z původního * Praslovanský cirkumflex se měl v TORT skupinách reflektovat jako ruský přízvuk na první slabice: gólovu, jako krátkost v češtině hlavu a jako dlouhá klesavá intonace v srbštině-chorvatštině glâvu z původního *gâlvǫ. Poměrně úspěšně se tak daly srovnávat intonační poměry ve zděděné slovní zásobě. Oporou pro tvrzení, že tyto intonace pokračují Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 83 z baltoslovanštiny, bylo srovnávání příbuzných slovanských tvarů s tvary litevskými. Litevština má rovněž intonace označené jako akut a cirkumflex. Tak akutové * mělo odpovídat litevské akutové intonaci várna, cirkumflexové * , reflektované v srbskémchorvatském vûk, mělo paralelu v litevském Příliš se neřešila skutečnost, že litevský akut a cirkumflex jsou na rozdíl od akutu a cirkumflexu praslovanského intonačně obrácené: litevský akut je klesavý a cirkumflex je stoupavý. Důvod znám nebyl. Rekonstrukce intonačních poměrů šla ještě dále. Byly nacházeny intonační paralely mezi řeckými a litevskými tvary, např. řecké "mzda", litevské algà (akut na koncové slabice zkrácen), řecké a litevské . Akut a cirkumflex pak byly považovány za původní praindoevropské intonace. 12.2.5 DE SAUSSUREŮV A HIRTŮV ZÁKON Data ovšem neposkytovala vždy jasné a jednoduché vysvětlení. De Saussure v roce 1896 popsal litevský jev, kdy přízvuk z cirkumflexové slabiky v určitých tvarech přešel na následující slabiku akutovou. Tím měl být vysvětlen rozdíl mezi litevskými tvary várna a rankà "ruka", z původních tvarů ("â" zde znamená akutovou nepřízvučnou slabiku). De Saussureův zákon byl nalézán také ve slovanských jazycích, např. ruské ruká z údajného oproti rúku. Téměř veškeré pravostranné posuny přízvuku ve slovanských jazycích tak bylo možno vysvětlit právě de Saussureovým zákonem. Levostranné posuny přízvuku byly vysvětlovány Hirtovým zákonem, kdy se přízvuk měl z koncové slabiky přesouvat na kořenovou akutovou slabiku, a to jak v baltských, tak i slovanských tvarech, např. staroindické dhūmá- oproti litevskému dúmai a praslovanskému Oba zákony se v první polovině 20. století staly pilíři klasické slovanské akcentologie. Bylo možné jimi vysvětlit takřka jakékoliv pohyby přízvuku. Posledním klíčem do systému jednoduchých vysvětlení praslovanské akcentuace byl koncept metatonií. Metatonie znamená změnu intonace. Ke změnám původních intonací na nové intonace mělo docházet koncem praslovanštiny, patrně někdy v období 10. století, kdy zanikaly jery a praslovanský akcentuační systém se rozpadal. Původní akutová intonace se měla měnit na novocirkumflexovou a původní cirkumflexová na akutovou. Intonace se měly "přepólovat". Důvodem měla být změna slabičné struktury. Jelikož podle doktríny klasické akcentologie máme za stoupavou intonaci v češtině délku a za klesavou intonaci krátkost, bylo lehké vysvětlit pomocí metatonií neočekávané paradigmatické tvary, např. staročesky noha-nóh, strana-strán (v genitivu plurálu délka za údajný neoakut vzniklý v důsledku ztráty koncového jeru) nebo české vrána-vran, kráva-krav (v genitivu plurálu krátkost za údajný neocirkumflex vzniklý rovněž v důsledku ztráty koncového jeru). Takzvané náhradní dloužení v nominativu singuláru maskulin bylo rovněž interpretováno jako délka za neoakut vzniklý po ztrátě jeru: česky např. kůň, kůl, stůl, vůl atd. Systém praslovanské akcentuace a její další vývoj tak dostal pevnou podobu. Odchylky od tohoto systému, např. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 84 jihozápadočeské kůš oproti koš nebo staročeské zíma-zim byly vykládány jako lokální varianty bez bližšího vysvětlení. Všemocné metatonie a de Saussureův zákon zdomácněly v klasické akcentologii první poloviny 20. let. V české lingvistice přetrvaly až do století ná- sledujícího. KONTROLNÍ OTÁZKA 23 Proč se klasická akcentologie spokojila s jednoduchým vysvětlením akcentuačních jevů? 12.2.6 VYVRÁCENÍ DOGMAT KLASICKÉ AKCENTOLOGIE Další vývoj poznání a pečlivé studium dat ovšem ukázalo jiný stav. Již Kuryłowicz ve svých analýzách odmítl pokračování řecké akcentuace jako pokračování praindoevropského stavu. Také povrchní korespondence litevského a řeckého akutu a cirkumflexu jsou iluzorní, neboť toto srovnání je jednak omezeno na limitovaný počet dat, jednak se porovnávají různé typy intonací. Řecký akut není totéž, co litevský akut, a řecký cirkumflex má také jiný původ než cirkumflex litevský (například kontrakční fá ). Vztah akutu a cirkumflexu v řečtině je rovněž podmíněn tříslabičným pravidlem. Akut a cirkumflex se vyskytují pouze na posledních třech slabikách. Jestliže je poslední slabika krátká, akut musí být na předposlední slabice. Cirkumflex je omezen pouze na poslední dvě dlouhé slabiky. Litevské a řecké intonace jsou tedy výsledkem vnitřního vývoje obou jazyků. Pro samotnou praindoevropštinu pak nejsme schopni jakékoliv intonace rekonstruovat. Navíc se v morfonologickém systému praindoevropštiny jako dominantní ukazuje interakce silového přízvuku a ablautu (u atematických substantiv a sloves). Nové směry praslovanské akcentologie jsou spjaty především s prací Christiana Stanga, moskevské akcentologické školy pod vedením V.A. Dyba a holandské školy pod vedení F. Kortlandta. Jak ukázal Stang, de Saussureův zákon nefungoval ve slovanských jazycích a je specifický pouze pro litevštinu. Všechna substantiva a slovesa lze v praslovanštině rozdělit do tří akcentuačních paradigmat (AP): APa * (barytona s akutovou intonací), APb * (oxytona s krátkou stoupavou intonací) a APc * (mobilia s cirkumflexovou intonací na první slabice v určitých pádech a přízvučnou koncovkou v jiných pádech). Neoakut nevznikl metatonií, ale retrakcí přízvuku z koncového jeru nebo z nepočátečního vokálu s klesavou intonací (viz níže). Reflexe neoakutu nacházíme hlavně v jihoslovanských dialektech (čakavština). Neocirkumflex není praslovanskou intonací, ale jedná se o specifický vývoj pouze ve slovinštině, např. genitiv plurálu . Akut je tedy typickou intonací paradigmat s konstantním kořenovým přízvukem. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 85 12.2.7 NOVÉ AKCENTUAČNÍ ZÁKONY Z praslovanských akcentuačních zákonů jsou nejdůležitější dva: Dybův a Stangův. Dybovým zákonem vzniklo akcentuační paradigma APb. Předpokládá se, že existovala (po oddělení jazyků baltských) dvě původní slovanská akcentuační paradigmata: paradigma s přízvukem fixovaným na kořeni (API) a paradigma s mobilním přízvukem (APII). V API se rozlišovaly dva podtypy: akutový, např. * "tlapa" a cirkumflexový, např. *žȇna. Tyto dva typy ale (na rozdíl od jazyků baltských) neexistovaly u typu APII, kde u tvarů s přízvukem na kořeni byl pouze cirkumflex, např. golv -gȏlvǫ. Akutové mobilní tvary byly neutralizovány do podoby patrně krátké stoupavé intonace. Tato intonace se šířila i do do typu API, kde neutralizovala cirkumlexové kořeny, např. *žȇna >*žèna. Následoval posun přízvuku doprava *žèna >*ženà. Původní paradigmata se stálým přízvukem na kořeni se tak rozštěpilo na paradigma se stálým přízvukem na kořeni a akutovou intonací a na paradigma se stálým přízvukem na koncové slabice s intonací, která byla patrně krátká. Vzniká tedy oxytonové paradigma. Pokud byla nová přízvučná slabika byla dlouhá, např. *vòl , došlo k retrakci přízvuku doleva. Nová přízvučná slabika se pak změnila na neoakutovou (Stangův zákon) * slovinsky vólja, srbsky-chorvatsky vȍlja, stč. vóle >vůle, podobně kůže, vůně (přízvučný vokál měl krátkou stoupavou intonaci, která byla později v češtině a slovenštině prodloužena: *wòľā > vōlja > vůle podle tzv. Kortlandtova pravidla Dybův zákon také vyvolal kvantitativní kontrast v kořenových slabikách. Přízvuk se totiž mohl posunout jak z krátké slabiky, tak ze slabiky dlouhé. Dybovým zákonem se tyto slabiky staly předpřízvučné a zachovaly kvantitativní kontrast, viz české tráva, touha, kroupa, líska, díra proti žena, koza, pila, ruda. Původní substantiva s cirkumflexem mají obecně v češtině krátkost: zima, strana, hlava, noha... Baltoslovanský akut byl patrně foneticky ráz. Důkazy pro něj máme v podobě Hirtova a Winterova zákona. Hirtův zákon, který dominoval v klasické akcentologii, má stále své oprávnění, došlo jen ke zpřesnění jeho mechanismu. Jestliže slovo obsahovalo indoevropský kořen zakončený na laryngální kodu, pak v baltoslovanštině došlo k retrakci přízvuku z předchozí slabiky právě na tuto kořenovou: *dh uH-mós >*dúmos. Staroindičtina ukazuje původní stav dhūmá-. Litevské , srbské-chorvatské dȉm a další slovanské paralely nám dovolují rekonstruovat praslovanské akcentuační paradigma APa, tedy se stálým přízvukem a akutem na kořeni . Praslovanský akut s litevskou oporou nám pak umožňují stanovit akut také v baltoslovanštině, viz uvedené *dúmos. Winterův zákon říká, že pokud vezmeme určitá baltská a slovanská data s akutem, pak tento akut se objevuje také před původními indoevropskými znělými konsonanty, např. *porgos > srbskychorvatsky prȁg, rusky poróg, litevsky pérgas, baltoslovansky pak *pórgos. Jestliže se akut objevuje u kořenů zakončených na koncovou laryngálu (Hirtův zákon), která je foneticky interpretována jako ráz, u Winterova zákona se musí jednat o totéž. Před rekonstruovaným znělým konsonantem byl ráz nebo glotalický uzávěr. Logicky pak vyplývá, že baltoslovanský akut je vlastně glotalizace, nikoliv stoupavá nebo klesavá intonace. Můžeme tedy baltoslovanské tvary zapisovat jako *duʔ mos, *porʔ gos. Baltoslovanský cirkumflex je pak jen prostá nepřítomnost baltoslovanského akutu. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 86 SAMOSTATNÝ ÚKOL Z informací na internetu se pokuste sestavit reprezentativní seznam základních akcentuačních prací v druhé polovině 20. století. 12.2.8 REINTERPRETACE AKUTU Praslovanský akut je glotalizace, která přecházela v krátkou stoupavou intonaci. Kortlandtovým pravidlem také dochází k prodloužení původní akutové slabiky v některých slovanských jazycích např. *glina, *griva, *(j)a̋ma, *kőrva, * > česky. hříva, jáma, kráva, lípa....Toto prodloužení je omezeno pouze na české dialekty v užším slova smyslu a na horní lužickou srbštinu (kruwa). Délka v kráva je pouze česká a lužicko srbská: kruwa, zatímco na Moravě je krava, ve slovenštině krava, polsky je krowa. Délka za praslovanský akut musí být v českých dialektech sensu stricto tedy sekundární. Pokud by byla primární, museli bychom předpokládat masivní krácení na zbylém slovanském teritoriu, jak to dělala klasická akcentologie. Pro tento předpoklad však chybí jakákoliv fonetická opora. Důkazy praslovanského akutu jako dlouhé intonace v některých přejímkách, jako např. finské määrä < *měra jsou dnes považovány za přejímky ze severoruských dialektů, které prošly specifickým vývojem Výše uvedené Kortlandtovo pravidlo předpokládá prodloužení praslovanského akutu v češtině. Akut, který byl původně zděděnou glotalizací, se vyvinul do krátké stoupavé intonace. Ta se foneticky prodlouží daleko lépe. Prodloužení mělo být omezeno na dvojslabičné tvary. Měli bychom tedy vedle tvarů hlína, kráva, sláma pozorovat také jiné dlouhé dvojslabičné tvary s původním akutem (feminina a-kmeny). Tomu ovšem odporují výše krátké tvary piha, pěna, hnida, niva, duha, také jikra, jiskra, řepa, ryba, u kterých rekonstruujeme praslovanský akut. Očekávanou délku sice nacházíme v jihozápadočeských dialektech - pína, plíva, slína, hňída, jískra, jíkra, douha, rejba, také v přechodovém pásu českomoravských dialektů - pína, plíva, slína, kúpa, ve východočeských dialektech kníha, slína, většina českých dialektů odráží tvar řípa. Jestliže srovnáme data se staročeským stavem, pozorujeme kvantitativní dublety tam, kde má standartní čeština krátkost: cěsta/ciesta pěna/ piena, pleva/pléva, ryba/rýba, slina/slína, kníha, múka, viežka, níva, ščíka.. Moravské dialekty mají ovšem za akut krátkost, např. baba, lipa, sliva, žila atd. 12.3 Původ české kvantity Substatntiva, která původně patřila do jednoho akcentuačního paradigmatu, mají tedy různou kvantitativní při současné flexi, zvláště v klíčových pádech Nsg-Gpl: krávakrav, hlína-hlín, slina-slin. Slovenština má naproti tomu krátký Nsg, ale dlouhý Gpl: krava- Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 87 kráv, hlina-hlín, slina-slín. Ze západoslovanských jazyků jsou čeština a slovenština jedinými jazyky, kde pozorujeme distribuci kvantity v paradigmatu (pokud odhlédneme od některých vokálů v polštině a hornolužické srbštině, které reflektují původní délky). Tyto jevy nelze vysvětlit analogií ani nepravidelným vývojem, ale individuální inovací v jednotlivých západoslovanských jazycích. Zdá se, že klíč k uvedeným nepravidelnostem leží v postpraslovanském ustálení přízvuku na první slabice v češtině a slovenštině. Jak čeština, tak slovenština mají fixní přízvuk a distinktivní slabičnou délku. Foneticky pak tato kombinace vede k vytváření trochejského rytmu. Jestliže se praslovanský akut vyvíjí z glotalizace do krátké stoupavé intonace, zcela přirozeně se pak prodlouží pod přízvukem: *kraʔ Rytmický systém je trochejský. Akut je v praslovanských akcentuačních paradigmatech očividně dominantní - celé APa obsahuje substantiva s akutem. Cirkumflex je jen v určitých pádech v mobilním paradigmatu a intonace v APb není nijak podstatná, neboť je důležitý přízvuk na nepočáteční slabice. Systém *kraʔ ovlivňuje vývoj dalších paradigmat. U mobilního paradigmatu APc dochází pouze k ustálení přízvuku na první slabice * >strana. K žádnému prodloužení nedochází, protože k němu není důvod (v tomto pádě mobilního paradigmatu není žádná intonace, která by se měla prodloužit a cirkumflex, např. v akuzativu, není stoupavou intonací). Trochejský rytmus ale ustálením přízvuku vzniká. Oxytona rovněž podléhají ustálení přízvuku na první slabice. Jelikož ale Dybův zákon způsobil kvantitativní rozdíl v předpřízvučných délkách, máme v češtině u původních oxyton paradigmatu APb zachován tento kontrast: * x >'žena. Prodloužení není rovněž nutné - u předpřízvučných délek se délky zachovávají a u krátkých slabiky typu žena není třeba nic prodlužovat. Intonace zde chybí a trochejský rytmus vzniká ustálením přízvuku. Jakmile se ustálí přízvuk a trochejský rytmus, praslovanská akcentuační paradigmata už neexistují. Substantiva začínají vytvářet skupiny tzv. kvantitativních paradigmat. Všechny dvojslabičné a-kmeny a původně dvojslabičné o-kmeny je možné do těchto paradigmat zařadit právě podle klíčových pádů. Tyto klíčové pády jsou: nominativ singuláru a genitiv plurálu pro a-kmeny (typ kráva-krav) a nominativ singuláru a genitiv singuláru pro o-kmeny (typ stůl-stolu). Jak vidíme, tyto klíčové pády jsou typické alternací koncovky vokál-nula. Irelevantní pády jsou např. Lpl nebo Ipl, jako třeba kravách, krávách, kravami, krávami, kde dochází k alternaci kvantity ale pro zařazení slova do paradigmatu nemají vliv. Rozlišujeme dvě základní kvantitativní paradigmata: alternující a konstantní. Alternující paradigma má dvě varianty podle toho, zda je v nulovém tvaru délka nebo krátkost. Konstantní paradigma má buď konstantní délku v klíčových pádech nebo konstantní krátkost. Distribuce dvojslabičných substantiv (zde jen a-kmeny) podle kvantity je tedy násle- dující: -alternující kvantitativní paradigma (tvar s nulovou koncovkou je krátký, tvar s vokalickou koncovkou je dlouhý), např. jáma-jam, bába-bab, kráva-krav); - konstantní kvantitativní paradigma (tvar s nulovou koncovkou je dlouhý, tvar s vokalickou koncovkou je také dlouhý (bříza-bříz, hlína-hlín, hlíva-hlív); Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 88 - konstantní kvantitativní paradigma (tvary s nulovou a vokalickou koncovkou jsou krátké (ryba-ryb, pleva-plev, cesta-cest); - alternující kvantitativní paradigma (tvar s nulovou koncovkou je dlouhý, tvar s vokalickou koncovkou je krátký). Toto paradigma se nevyskytuje v současné češtině (ve staročeštině ano), ale můžeme ho pozorovat ve slovenštině: brada- brád, cena- cien, hora -hȏr... Substantiva se do kvantitativních paradigmat zařazovala postupně. Také často dochází k jejich disperzi z původních akcentuačních paradigmat do různých kvantitativních paradigmat. Proto můžeme pozorovat staročeské dublety zima/zíma, strana/strána, jihozápadočeské kráj, plouh, rák nebo nářeční tvary nůž-nůža. Neočekávané tvary tedy není třeba vysvětlovat nepravděpodobnými analogickými změnami. Také "moravská krátkost" nevyžaduje žádné nemotivované krácení - žádné totiž nikdy nebylo. Jak bylo výše uvedeno, prodloužení pod akutovými slabikami nastalo jen v českých dialektech a v hornolužičtině. Na zbytku západoslovanského území došlo jen k ustálení přízvuku, vzniku rytmicity a distribuci do kvantitativních paradigmat. "Moravská krátkost" je tak jen zcela zákonitý jev přechodu původních akutových paradigmat v kvantitativní paradigma konstantní s krátkostí v klíčových pádech. SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byl probrán přehled poznatků k indoevropské akcentologii. Nejdříve byla uvedena charakteristika praindoevropské akcentuace u atematických a tematických tvarů. Následovala pasáž o baltoslovanské a praslovanské akcentologii, jak ji dokážeme rekonstruovat. Závěrečná pasáž byla věnována původu české kvantity. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 89 13 ZÁKLADNÍ PŘÍRUČKY K PRINCIPŮM HISTORICKÉ LINGVISTIKY RYCHLÝ NÁHLED LEKCE Obsahem lekce je výklad o základních příručkách k principům historické lingvistiky, které studentovi mohou pomoci prohloubit jednotlivé pasáže probírané v této opoře. CÍLE LEKCE Student se umí orientovat v základních příručkách historické lingvistiky a je schopen rozumět cizojazyčným výkladům. KLÍČOVÁ SLOVA LEKCE historická mluvnice, příručky 13.1Úvod Student, který se chce více poučit o metodologii historické lingvistiky a rozšířit si znalosti o základních principech různých změn, musí otevřít některé z obecně zaměřených kompendií. Lingvistika je ovšem vědou nikoliv úzce domácí a předpokládá se, že student vysoké školy ovládá některý ze světových jazyk (nejlépe angličtinu) na takové úrovni, aby byl minimálně schopen pasivně chápat odborný text. Proto se kompendia tohoto typu většinou do domácích jazyků nepřekládají. 13.2Hock Základní příručkou pro metodiku historické lingvistiky je obsáhlé kompendium Principles of historical linguistics, vydané v 2. vydání nakladatelstvím de Gruyter v roce 1991. Autorem je Hans Henrich Hock. Výhodou je běžná dostupnost v knihovnách. Hockova publikace se zabývá všem aspekty historické lingvistiky. Třetina sedmisetstránkového kompendia popisuje hláskové změny, další části jsou věnovány různým formám analogie. Výhodou knihy je také popis sémantických a syntaktických změn a a změn v důsledku jazykových kontaktů. Metodologie historické lingvistiky je pak popisována v části o srovnávací metodě a metodě vnitřní rekonstrukce. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 90 Výhodou publikace jsou příklady uváděné ze známých živých i mrtvých jazyků s důrazem na indoevropskou jazykovou rodinu. Nevýhodou je poměrně značný rozsah textu, který studentovi neumožňuje rychlou základní orientaci. V kompendiu rovněž chybí úkoly k řešení. 13.3Lehmann Indoevropeista Winfred.P.Lehman vydal příručku historické lingvistiky Historical linguistics. An introduction. Oblíbená kniha vyšla v nakladatelství Routledge v několikterém vydání, naposledy v roce 1993. Příručka popisuje základní principy historické jazykovědy s důrazem na indoevropský jazykový materiál. Uvádí také stručný přehled dosavadního bádání a diskusi o dobové literatuře na téma historické lingvistiky. Přínosem knihy jsou kapitoly o klasifikaci jazyků a také přehled glottochronologie. Student si rovněž může své znalosti ověřit na problémových úlohách za každou kapitolou. 13.4Bynon V sérii Cambridge textbooks in linguistics vyšla také příručka Historical linguistics od Theodory Bynon, rovněž v několikerém vydání. Výhodou příručky je stručnost, na necelých třista stranách se probírají všechny aspekty metodiky historické jazykovědy. Vzhledem k tomu, že první vydání vyšlo již v 70. letech, uvádí Bynon také pasáže o jazykových modelech vývoje jazyka z hlediska strukturalismu a transformačně-generativní jazykovědy. Téměř polovina knihy je věnována problematice jazykvých kontaktů. Příklady jsou vesměs uváděny ze známých indoevropských jazyků, což je pro pochopení jazykových změn pro studenta výhodou. 13.5Hale Nakladatelství Blackwell v sérii svých jazykových příruček Blackwell textbooks in linguistics rovněž vydalo příručku historické jazykovědy Historical linguistics. Theory and Method, autorem je Mark Hale, vyšla v roce 2007. Poměrně netradičním způsobem uvádí studenta do problematiky historické lingvistiky včetně práce filologa. Student ale postrádá jednoduchý přehled změn a metodiky, o to více se text věnuje abstraktním modelům vývoje a teoretickým diskusím z hlediska různých autorů, například o fonologických změnách. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 91 Příklady jsou bohužel uváděny v různých jazycích, jejichž gramatika a struktura není běžnému studentovi známa, například z tibetštiny, mikronéských jazyků apod. To poměrně stěžuje aplikaci poznatků na běžné a domácí evropské jazyky. Příručka není vhodná pro základní studium, ale spíše k rozšíření znalostí z hlediska různých moderních přístupů k historické lingvistice. Výhodou jsou také problémové úlohy za každou kapitolou. 13.6Jeffers a Lehiste Starší publikace Principles and methods for historical linguistics autorů Roberta J. Jefferse a Ilse Lehiste byla vydána roku 1979 na MIT jako soubor upravených přednášek pro studenty. Výhodou publikace je stručnost a přednáškový styl textu prokládaný příklady vesměs z indoevropských jazyků. Příručka je míněna jako text určený pro studenty, proto se autoři nepouštějí do diskusí o metodologii nebo různých modelech. Výhodou jsou ilustrace na známých a běžných jazycích indoevropské nebo ugrofinské jazykové rodiny. Chybí úkoly a cvičení. Nevýhodou je poměrná nedostupnost publikace vzhledem k jejímu původu vydání a také stáří. Přesto lze tuto knihu zájemcům o historickou lingvistiku doporučit. 13.7Sihler Kniha Language history. An introduction. vydaná v nakladatelství J. Benjamins v roce 2000, jejímž autorem je Andrew L. Sihler, je určena jedna zájemcům o historickou lingvistiku, jednak jako teoretický úvod do Sihlerovy monumentální New comparative grammar of Greek and Latin. Sihlerova publikace je primárně cílena na studenty, proto jsou výklady přehledné, stručné a doplněné seznamem publikací k širšímu studiu. Příklady jsou uváděny především z indoevropských jazyků, s nimiž se student setkává na kurzech obecné jazykovědy. Výhodou jsou zvýrazněné stručné definice jazykovědných termínů. Diskuse je omezena na minimum, což studenta neodvádí od sledování hlavních myšlenek textu. 13.8HHL The Handbook of historical linguistics je kolektivní dílo vydané v roce 2003 nakladatelstvím Blackwell v sérii Blackwell handbooks in linguistics. Hlavní editoři jsou Brian D. Joseph a Richard D. Janda. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 92 Kompendium není určeno jako úvod do problematiky. Jednotlivé kapitoly psané různými autory spíše jednotlivá témata historické lingvistiky rozvíjejí, diskutují různé přístupy. Čtenář se také setká s moderními aplikacemi pragmalingvistiky nebo psycholingvistiky do oblasti historické jazykovědy. Kniha je běžně dostupná v knihovnách, ale vyžaduje základní kurz v oblasti historické jazykovědy. 13.9Trask Trask's historical linguistics je třetí přepracované vydání populárního úvodu do historické jazykovědy vydané nakladatelstvím Routledge pod vedením Roberta McColl Millara. Původní koncepce Larryho Traska byla v třetím vydání rozšířena a přepracována. Výhodou knihy je přehlednost, srozumitelnost a také cvičení na konci každé kapitoly. V souladu s moderními požadavky na učebnice má i tato svou webovou stránku, kde jsou řešení cvičení a různé další aktivity. Příklady jsou uváděny vesměs ze známých jazyků, nikoliv však nutně indoevropské jazykové rodiny, protože kniha je určena studentům, jejichž mateřský jazyk je různý a studují v anglicky mluvící zemi. Výhodou jsou také případové studie, kdy se některá problematika detailněji ilustruje na určitém jazyku. 13.10 Glossary of HL Nakladatelství Edinburgh University Press v řadě stručných lingvistických slovníků vyšel také glosář historické lingvistiky (Glossary of historical linguistics) autorů Lyle Campbella a Mauricia J. Mixca. Glosář uvádí základní termíny historické lingvistiky, jejich definice a stručné příklady. Glosář je velmi vhodný k základnímu studiu a osvojení si klíčové terminologie oboru. 13.11Campbell Lyle Campbell je také autorem Historical linguistics. An introduction, která rovněž vyšla v nakladatelství Edinburgh University Press. Příručka se podrobně zabývá jednotlivými aspekty historické lingvistiky. Text je přehledný a student se v něm dobře orientuje. Výhodou příručky jsou cvičení, na nichž si student může ověřit své znalosti. Nevýhodou je však to, že příklady jsou uváděny také z ne běžných jazyků, což zvláště v kombinaci s problematickým písemným systémem stěžuje studentovi chápání látky. Knihu lze nicméně doporučit jako paralelní výukový text pro hlubší zájemce o historickou lingvistiku. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 93 13.12 Fox Příručka Antonyho Foxe Linguistic reconstruction. An introduction to theory and method, vydaná v nakladatelství Oxford University Press roku 1995, neuvádí studenta do problematiky historické lingvistiky obecně, ale především do metody rekonstrukce. Proto je důraz kladen na pochopení srovnávací metody a vnitřní rekonstrukce. Knihu lze studentovi doporučit jako příručku k důkladnému prohloubení základních dvou metod historické lingvistiky. 13.13 Baldi Philip Baldi je editorem rozsáhlé publikace Linguistic change and reconstruction methodology, vydané naklatelstvím de Gruyter v roce 1990. Kniha je upraveným sborníkem příspěvků z workshopu konaného na stanfordské univerzitě. Přestože se nejedná o klasický úvod ani učebnici, sborník je důležitý především svými texty o stavu a průběhu lingvistické rekonstrukce a historické lingvistiky různých jazykových skupin. Jednotlivé příspěvky jsou tematizovány podle jazykových rodin. Kniha je vhodná pro studenta, který již zvládl základní kurz historické lingvistiky a chce blíže poznat stav a diskuse prohloubené o teoretické otázky. 13.14 Ringe a Eska Zatím poslední moderní příručkou historické lingvistiky je text Dona Ringe a Josepha F. Esky s příznačným názvem Historical linguistics. Towards a twenty-first century reintegration, vydaný v roce 2013 nakladatelstvím Cambridge University Press. Cílem knihy je prolínání historické a synchronní jazykovědy, zvláště pak principů generativní lingvistiky, sociolingvistiky a psycholingvistiky. Text není určen jako primární studijní příručka s cílem uvádět studenta do oboru, ale spíše je zaměřen na to, vidět jazykové změny v širších lingvistických souvislostech. KONTROLNÍ OTÁZKA 25 Proč jsou uvedené příručky napsány v angličtině a ne v češtině? Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 94 SHRNUTÍ LEKCE V této lekci byly probrány základní příručky, s nimi se student s hlubším zájmem o historickou lingvistiku obecně může setkat. Každá příručka má svá specifika. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 95 ODPOVĚDI Kontrolní otázka 1: V tom, že změny mohou probíhat pravidelně jen na určitém území a v určité sociální skupině. Kontrolní otázka 2: Diftong aj musí být v tautosylabické pozici. Kontrolní otázka 3: Regresivní. Kontrolní otázka 4: Je to například redukce nepřízvučných slabik nebo tvz. flapping konsonantů mezi vokály. Kontrolní otázka 5: V 15.-16. století. Kontrolní otázka 6: Je to t, viz /pronants.../ Kontrolní otázka 7: Podle vzoru krýti, tedy 3. třídy. Kontrolní otázka 8: zlý - zlejší - nejzlejší Kontrolní otázka 9: Pitomý = nakrmený, poddajný, krotký > snadno ovladatelný, hloupý. Kontrolní otázka 10: Na zadku. Kontrolní otázka 11: Anglické father je slovo domácí, germánského původu. Slovo paternal je však převzato z latiny, jedná se patrně o přejímku z důvodu terminologického. Kontrolní otázka 12: Jde o kalk z angličtiny have a nice day. Pro mnoho uživatelů ale zní stále nepřirozeně, ačkoliv gramaticky je naprosto v pořádku (tvary imperativu, akuzativ předmětu). Kontrolní otázka 13: Jednak nemáme přímé doklady toho, jak se prajazyk vyslovoval, jednak z fonetického rozboru živých jazyků nevíme nic o skutečných alofonech rekonstruovaných hlásek. Kontrolní otázka 14: K tomu, abychom zpětně mohli pochopit jazykové změny, které probíhaly až k současným živým jazykům. Kontrolní otázka 15: V semitských, například v arabštině. Kontrolní otázka 16: Pomáhají nám jednak doklady z jiných jazyků, kde od stejného kořene rovněž chybí "s" a také bychom na reprezentativním množství dat museli ověřit, že s před t v latině neodpadá, ale pravděpodobně by procházelo asimilací a ztrátou. To ale není ověřeno. Kontrolní otázka 17: Že atematická substantiva představují starší vrstvu praindoevrop- štiny. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 96 Kontrolní otázka 18: Litevština, lotyština, vymřelá stará pruština. Kontrolní otázka 19: Sloveso vést má prézentní tvary vedu, vedeš, tedy odvozené od kořene ved-, který musí být původní. Kontrolní otázka 20: K rozdělení tvrdých kmenů od měkkých. Kontrolní otázka 21: Důvod je jednak historický (stále ještě nebyla substantiva rozdělována podle rodového principu a podle zakončení, jako dnes), jednak jde kmenotvorný sufix stále vidět v některých tvarech, například v Isg maskulin. Kontrolní otázka 22: Kontrakcí ze třetí třídy. Kontrolní otázka 23: Morfologickou. Jeho pozice určuje tvary daných slov. Kontrolní otázka 24: Na základě jednoduchých principů bylo možné vysvětlit vlastnosti poměrně velkého množství dat. Problém byl v tom, že se příliš neuvažovalo o skutečných důvodech akcentuačních změn. To, že dojde k metatonii ještě není vysvětlení proč k ní došlo. Ignorování těchto skutečností vedlo ke stagnaci akcentologického myšlení. Kontrolní otázka 25: Předpokládá se, že každý student lingvistiky ovládá alespoň pasivně angličtinu jako světový jazyk. Navíc je historická lingvistika dalším krokem ve studiu jazykovědy, předpokládá se tedy, že student běžně pracuje s cizojazyčnou literaturou. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 97 98 LITERATURA HOCK, H.H. Principles of Historical Linguistics. 2nd ed., Mouton de Gruyter: Berlin, New York, 2001. LAMPRECHT, A. Praslovanština. UJEP: Brno, 1987. BEEKES, R. S. P. Comparative Indo-European Linguistics. An Introduction. 2nd ed. John Benjamins, 2011. BYBEE, J. Language Change. Cambridge University Press, 2015. LASS, R. Historical Linguistics and Language Change. Cambridge University Press, 1997. LEHMANN, W.P. Historical Linguistics: an introduction. 3rd ed. Routledge: London, New York, 1993. TRASK, L. Why do languages change? Cambridge University Press, 2009. VAVROUŠEK, P. Glosář praindoevropštiny. Univerzita Karlova: Praha, 2007. VAVROUŠEK, P. O rekonstrukci praindoevropštiny. 2 vyd. Univerzita Karlova: Praha, 2007. Roman Sukač - Seminář k historické mluvnici 99 SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY Předložený učební text seznamuje studenty se základními principy historické mluvnice. Důraz je kladen především na terminologii změn a metodologii práce historické mluvnice. Rozsah učebního textu neumožnil podrobnější výklad a detailní rozpracování některých témat. Tyto pasáže najde zájemce v některém ze standartních kompendií uvedených v seznamu literatury. Název: Seminář k historické mluvnici Autor: Roman Sukač Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě Určeno: studentům SU FPF Opava Počet stran: 100 Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.