Nechápu, jak bych měl hájením rodin otřásat společností a z jakého důvodu mám být kvůli tomu, že se
zasazuji za zájmy nevinných, obhájcem zločinu.

Znamená to snad, že když jsem viděl případy neslýchaného a nezaslouženého neštěstí, nezměrné
chudoby, vzlykající matky a manželky, starce, kteří přišli už i o ubohou pryčnu, a kojence, kteří
už nemají ani kolébku, a řekl jsem: „Tady mě máte, co pro vás můžu udělat? Jak vám můžu pomoci,“ a
matky mi odpověděly: „Vraťte nám syna,“ a manželky mi řekly: „Vraťte nám muže,“ a já jsem
odpověděl: „Pokusím se,“ že jsem jednal špatně a neměl jsem to dělat?

Ne, to si nemyslíte, to vám musím přiznat! To si nemyslí nikdo z vás!

A tak se teď tedy pokouším.

Pánové, dopřejte mi trpělivě sluchu, jako se dopřává tomu, kdo vykonává obhajobu – já před vámi teď
využívám tohoto posvátného práva, a pokud se mi při pomyšlení na tolik zbídačených a zmučených,
kteří mi s vírou v můj soucit svěřili svou věc, stane, že nechtě překročím meze, které chci
dodržet, vzpomeňte si, že jsem v tu chvíli hlasatelem shovívavosti, a že je-li shovívavost
neopatrností, je to neopatrnost krásná a jediná, která je v mém věku dovolena.