1 í.iir;ř.iU^ l^Ší J %Ů t tí Q9mi ti SLOVNÍK spisovatelů LEDA PRAHA2006 Tertsetis Jeorjios Terzakis Angelos Themelis Jorges Theotokas Jorgos Theotokis Konstanlinos Thrakiotis Kostas Thysia tu Avraam viz Kornaros Vikentios Travlandonis Andonios Trivolis Jakovos Troilos Ioannis Andreas viz Krétske divadlo Tsirimokos Markos Tsirkas Stratis Typaldos lulios Uranis Kostas Vafopulos Jeorjios Thomas Valaoritis Aristotelis Valavanis Dimosthenis Valetas Kostas Valtinos Thanasis Varnalis Kostas Varvitsiotis Takts Vasiliadis Spyridon Vasilikos Vasilis Venezis Uias Vemardakis Dimitrios Vikelas Dimitrios Vilaras Jannis Vizyinos Jeorjios Vlachojannis Jannis Vlachos Anjelos i. Vlachos Anjelos 2. Vlamisová Eva Yoisku Eleni Voskopula (Pastýřka) Vrettakos Nikiforos Vulgaris Evjenios Vutyras Dimosthenis Vyzantios Dimitrios Xefludas Stelios Xenopulos Grigorios Xenos Stefanos Zalokostas Jeorjios Zambehos loannis Zambelios Spyridon Zatelisová Zyrana Zaviras Jeorjios Zeisová Alki Zevgolisová-Glezosová Diak chti EDIČNÍ POZNÁMKA Slovník řeckých spisovatelů zpracovává řeckou literaturu poprvé v jejím úplném historickém vývoji ~ od počátků až do doby moderní. Rozhodnutí shrnout do jednoho svazku řecké autory starověké; byzantské i novořecké a podat souvislý obraz vývoje celé řecké literatury postavilo vydavatele před některé problémy, které musely být řešeny pro každé ze tří období'zvlášť. Vyplývá to jednak z podstatných zrněni k nimž došlo ve výslovnosti a celém vývoji řeckého jazyka i ve vývoji literatury samé, jednak z rozdílného stavu jejího dochováni a z rozdílného stavu znalosti Uterárněhistorických fakta v jednotlivých dobách. Literatura starověká (asi do r. 525) Otázkou, v níž není stále shoda, je přepis řeckých a latinských slov a vlastních jmen do češtiny. Slovník vychází z konvence ve výslovností a transkripci staré řečtiny a latiny, která je u nás běžná. Tato konvenční výslovnost je pro(celou starověkou řečtinu jednotná a nepřihlíží ke změnám, ke kterým docházelo ve výstavnosti postupně již ve starověku. Ve skutečnosti neodpovídá přes-ně skutečné výslovnosti řečtiny ve. starověku v žádné historické etapě. Stejně tak neodpovídá ani žádný obvyklý přepis skutečné písemné podobě řeckých slov (konvenční způsob výslovnosti a transkripce nezachycuje např. nosovky). Ustálený zp&sob přepisu řeckých jmen byl v novější době rozkolísán tím, že se do něho začalo zavádět označování délek, přičemž se filologové neshodují v zásadě, které délky označovat. Starověká řečtina vyznačovala graficky pouze dlouhé otevřené é písmenem éta a dlouhé'otevřenéó'písmenem omega. Dlouhé bylo vždy ú (psalo se však ou). V samohlásek a, i, y kvantitu řecké písmo nevyznačovalo. Pokud jde o délky, řídí se slovník v podstatě zásadou transliterace, tj. označuje v řeckých slovech a vlastních jménech pouze ty délky, které i řečtina graficky vyznačovala (přitom ovšem počítá s výše uvedenou konvencí, podle níž se např. skupina, ei vyslovuje jako ej, ačkoli se již velmi záhy začala vyslovovat jako e a později jako i). činíme tak jednak z toho důvodu, že důsledné označování všech vyslovovaných délek ve jménech by se v některých případech silněji rozcházelo s podobou, v níž tato jména u nás již zdomácněla, jednak i proto, že v mnoha případech nejsou tyto délky dobře známé ani odborníkämav některých případech nejsou ani bezpečně doloženy. Pro informaci uživatele však uvádíme u jmen spisovatelů, v záhlaví vždy ještě 576 577 výslovnost řeckých jmen, pokud se kvantitou samohlásek a, i, y liší od grafické podoby jména. U dvojhlásek ai, ei. oi, které byly chápány jako dlouhé, není kvantita ve výslovnosti označována. Pro výslovnost řeckých slov je třeba ještě připomenout, že se v našíkonvenci nečiní rozdíl ve výslovnosti i a y; na rozdíl od češtiny ve starověké řečtin? neměkčila však hláska i předcházející souhlásku. Podle stejných zásad jako pro řečtinu postupuje slovník i při přepisu jmen latinských. Latinské písmo kvantitu samohlásek vůbec neoznačovalo, proto není označována ani zde. Pokud sc výslovnost latinského jména, uvedeného v záhlaví, nějak liší od grafické podoby, je uvedena v závorce. Přitom se opět řídíme naší konvenční výslovností, která se liší od skutečné výslovnosti latiny ve starověku. K restituované výslovnosti (např. Klkem místo Cicero), která chce přiblížit moderní výslovnost výslovnosti starověké a která je v některých zemích nebo v některých kruzích zaváděna, se nepřihlíží, protože se u nás dosud neprosadila. Vzhledem Jfc tomu, ie se při užívání řeckých a latinských jmen často chybuje v tvoření nepřímých pádů, uvádí slovník v závorce za jménem i českou podobu genitivu jména - např. Aristofané.s (-na) -, která je základem pro tvoření všech ostatních nepřímých pádů. Zeměpisná jména označující místo narození, úmrtí nebo event. života spisovatele na začátku hesla jsou zpravidla přepisem řeckého názvu podle výše uvedených zásad (např. Alexandreia); výjimku tvoří ty případy, kdy vžitá česká podoba by se příliš odchylovala od původní podoby jména (např. Athény místo Athé nai, Tarent místo Taras). V ostatním výkladu jsou však užívánu v té podobě, v jaké u nás zdomácněla (Alexandrie). U starověkých autorů, jejichž doba života spadá plně do éň před naším letopočtem, je zkratka př. n. I. uvedena pouze u roku narození, smrti nebo event. u doby života v záhlaví, u ostatních dat v hesle již uváděna není. U spisovatelů, kteří žili na přelomu obou ér, jsou zkratky př. n. I. a n. I. uváděny i u dat v textu tam kde by mohlo dojít k nedorozumění. V záhlavích hesel jsou jména uváděna v podobě užívanr v odborné literatuře. U některých starořeckých autora se něhh-užívá jméno latinské; v takových případech je řecké jméno uzděno za jeho latinskou formou. Označení místního původu jtik- -součást autorova jména v záhlaví hesla se uvádí podle ti u v odborné literatuře (např. Apollónios Rhodský). Antická literatura nevedla přesnou hranici mezi literatut-krásnou a literaturou odbornou, již proto, že jednotlivé odbor r. vědy se v průběhu starověku teprve formovaly a naučná literatura se odlučovala od komplexu písemnictví postupně. Na rozdíl od novověku starověk zahrnoval do krásné literatury zejména i historii, řečnictví. filozofii i spisy náboženské. Na tyto druhy byla kW dena většinou i -.měřítka- literárnía zvláště u dějepiséctvfa řečnic-tví byla tato měřítka v některých dobách převažující. Proto tento slovník, který je slovníkem literárním, zahrnuje i řecké historiky, filozofy, křesámské autory a řečníky včetně teoretiků řečnictví a gramatika, kteří byli zčásti i literárními kritiky a měli vliv na vývoj literárního jazyka. Na rozdíl <>d obvyklého pojímání starořecké literatury nejsou do slovníku pojati spisovatelé ryze odborní, jako méně známí lékaři, astronomové, matematikové oj. Stanovení hranice mezi krásnou literaturou a literaturou odbornou ve starověku zůstává však v mnohých případech problematické a obtížné, stejně jako bylo pro vydavatele obtížné stanovit i hranice výběru hesel. Slovník zpracovává starořeckou literaturu v širším rozsahu, než je tomu v ostatních českých příručkách. V hraničních případech je však výběr hesel nutně do jisté míry subjektivní. Z ohromné literární tvorby starověku se dochovala jen její menší část. Jen velmi málo děl je známo v úplnosti, z děl mnoha autorů máme jen zlomky, tj. většinou krátké úryvky buď citované jinými autory, nebo nalezené náhodou na papyrech, nápisech, ostrahách (střepinách) nebo na zbytcích rukopisů. Neúplné jsou i životopisné údaje o převážné většině řeckých spisovatelů, u mnohých dokonce velmi nejisté. Jen v: málo případech známe rok, kdy dílo bylo sepsáno nebo zveřejněno. Pokud jsou tato data známa, jsou v heslech zachycena. Díla řecké literatury še dochovala většinou ve středověkých opisech. V dlouhé řadě opisů od starověku až do středověku, jimiž díla: starověkých autora procházela, byl pů vodn í autorův text někdy méně, někdy více různými zásahy nebo i náhodami pozměněn nebo porušen. Moderní vydavatelé se snaží odstranit tyto chyby rukopisně tradice a přiblížit text pokud možno původní podobě. Proto je při styku s antickými originály důležité vědět, ke kterým vydáním se máme obrátit. Z toho důvodu uvádíme zn českým překladem názvu díla i informace o vydání spisu, event. i vydání zlomků nebo v závěru hesla o souborném vydání spisů nebo zlomků příslušného iiutora. Neuvádíme ovšem vydání všechna, pouze ta nejdůležitěji <ía nejmodernější. U spisů vydávaných častěji je uvedeno zpravidla vydání několik. Pokud vydavatel vydal dílo později znovu n s opravami, je uváděno vydání poslední. Nezměněné přetisky starých vydání se zpravidla neuvádějí. Některá rozsáhlejší souborná vydání vycházejí v rozpětí mnoha let; slovník uvádí pouze časové rozpětí mezi prvním a posledním vyšlým svazkem (ten se 578 579 nemusí krýt s prvním nebo posledním svazkem celého díla; u některých reedic nejsou nově vydávány všechny svazky díla). Nent-li vydání spisů ještě dokončeno, je za letopočtem vydání zkratka nn. {následující léta). K vydání větších souborů se někdy spojuje více filologa; slovník uvádí jména všech, avšak v případech, kdy vydavatelů je příliš mnoho, uvádí jen nejdůležitější. Zlomky mnoha autora nejsou dosud vydány samostatně, ale ve větších souborech (jako napf. zlomky tragických básníka ve sbírce Tragicorum Graecorum Fragmenta). Pro tyto sbírky užíváme běžných odborných značek jejichž seznam a vysvětlení uvádíme v Seznamu zkratek edic, antologií a vědeckých periodik. Pokud jde o překlady, uvádí'Slovník řeckých spisovatelů: u významných překládá i jméno překladatele. Názvy děl, která vyšla česky nebo slovensky, jsou uváděny zkratkami c, nebo st. a tištěny kurzívou. Pokud dílo nevyšlo samostatně, je kurzívou vyznačen sborník nebo časopis; kde dílo česky nebo slovensky vyšlo. Známější sborníky a časopisy jsou označovány zkratkami.; jejichž vysvětlení je rovněž uvedeno v Seznamu zkratek edic. antologií a vědeckých periodik. Byzantská literatura (asi od 5. stol. - zhruba do 1453) Pro řečtinu doby byzantské i pobyzantské, např. krétske litera ■ tury 16. a 17. stok (např. Chumnos Geórgios), používáme* podiv běžných zvyklostí, platných v naší i zahraniční odborné literatuře, týž způsob přepisu jako pro řečtinu starověkou, tj. translitent-ci, přestože výslovnost odpovídala v té době již dnešní výslovnou -ti řečtiny. Graficky rozlišujeme délkou pouze řecké písmeno étu (é) od písmene epsilon (e) a omega (ó) od písmene omikron (o). Dvojhlásku ou (graficky oy) přepisujeme u, neoznačujeme ji vká délkou (ú) jako při přepisu ze staré řečtiny, poněvadž rozlKovoiu dlouhých a krátkých slabik ve výslovnosti byzantské řečtin^ zaniklo. Ostrý přídech na začátku slova přepisujeme písmenem h Řecká jména doby byzantské skloňujeme v češtině stejně jak" starověká řecká jménu, tj. tvoříme nepřímé pády od kořene ín kého genitivu. Slovník uvádí v závorce koncovku genitivu českť podoby jména (např. Nikéforos, gen. Nikéfora). Místo narození a úmrtí spisovatele v záhlaví hesel je zpm-i-dla transliierovaným přepisem řeckého zeměpisného nd^-tt (např. Thessaloniké místo čes. Soluň). V textu hesel pouíťviiiiu většinou vžité české názyy (např. Damašek, Soluň ap.). Místo r.\ tého českého názvu Carihrad však používáme v záhlaví i ,v»f« hesel název Konstantinopol, který je bližší řecké podobě tK>=--i stantinupolis) i mezinárodně používaným podobám jména ve světových jazycích, V bibliografii hesel jsou místa vydání uváděna v původním jazyce. Názvy odborných časopisů a publikací jsou rovněž transliterovány podle zvyklostí platných v odborné byzantologické literatuře. Podobně jako v literatuře antické nebyla ani'v byzantské'literatuřepřesná:hranice mezi krásnou a odbornou literaturou. Spi' sovným, archaickým jazykem byla psána všechna díla, na jejichž formální stránku byly kladeny přísnější literární nároky. Patřila sem zejména historiografie, řečnictví, filozofie, ale také teologie, která tvořila neodmyslitelnou charakteristickou součást byzantské literatury. Na zábavnou literaturu* beletrii v dnešním- slova smyslu, nebyly'kladenytak vysoké'formálnínároky^Díla z této oblasti jsou psána lidovým jazykem blízkým novořečtině a často byla šířena jen ústní formou. To všeje pro nás svědectvím tehdejšího odlišného pojímání literatury. O dochování byzantských literárních děl ptali totéž co o-.literatuře starověké, vydáno je však z této oblasti poměrně málo, poněvadž byzantologie se jako vědecký obor pěstuje vevětŠímíře teprve odpoč. 20. stol. Rovněž počet českých překladů z této literatury'je dosud nízký. Od roku1975, kdy'-vyšlo první' vydaní tohoto slovníku, editorská aktivita na úseku byzantologie značně stoupla; bylo vydáno i několik českých překladů byzantských historiků a výborů z byzantské tutgiografie. Tyto údaje jsou doplněny u příslušných hesel. Novořecká literatura (asi 1453 - současná doba) Moderní řečtina zachovává historický pravopis staré řečtiny, liší se však značně od tradiční evropské, tzv.erasmovské výslovnosti staré řečtiny. Ve vlastním: Řecku se stará řečtina i byzantská řečtina vyslovují stejně jako moderní řečtina. Jména novořeckých spisovatelů i názvy literárních děl jsou ve slovníku uvedeny ve fonetickém přepisu, v závorce v záhlaví hesla je uvedena traaslilerovaná grafická podoba jmen autorů. V zájmu jednotnosti přepisu jsou foneticky přepsána i místní jména (zásady přepisu řeckých místních jmen pro potřeby kartografické: přihlížejí více ke grafické podobě jména, srov.ZJKF 3, 1961, 143-150). Z vžitých českých zeměpisných názvů používáme v heslech u novořecké literatury zejména názvy Athény, Soluň, Káhira aj., a to v záhlaví i textu hesel. V souladu s řeckým územ ponecháváme jméno Konstantinopol i pro období turecké nadvlády a novou dobu, kdy město nese jméno Istanbuly 580 581 ktéŕávzniklo zřěc. souslovíistiti Polinve Méstč, dó'MésMfc i Názvy odborných časopisů a piélikací z oblasti riovúřécké lilßr ratury a filologie jsou přepsány foneticky: podle zvyklostí'ip.lafi nýCh:vodbornem'íiteratuřé.[Zvplénd-fonětičk4 transkripce'odpoví^ dá těmto 'zásúäáirt'(nä;-prún(rtt\--in(ste grafická trätistiteiovahä ^^<)lia^c:i^č^^:^%TÁ': au,eu-av,ey:(před nezralou souhláskou vyslov áf, ef); b (beta) - v; gai; ge = je; gei, gé, gi gPÍgýrgyi ~ji;gM= ja; gg, gk = ríg(uvnitřslov); gio:=;jpi giöu':■= ju; é (éla),i,éi, oi, yi= :i; y%; mp = h (nä-zač;),mp: (uvnitř slov); nl = d (na zač,), nd (Uvnitř slov); on = u.[Trani skřipce nepřihlíží k přídechůmv a přízvuk&m, které se ve , výslóv-: nosit nóvořečíiny väbéc neprojevují. Přesnou fonetickou tráh-škripči-:]-^^^^oútjppúie zvláštními-. fonetickými '■■■vtí^i: Pravopisná reforma y Řecku pdk:ř.:. 1982 zrušila 'psaní- přídechů a místo bývalých dvou znaku pro přízvuk zavedla pouze jeden znak. Fonetická podoba novořeckých jrnen d slov je iránskribo-: váná latinkou podle fonetické; transkripce >ňovofcck$cÁÍHaiět-uvedené ve slovníku :H: E Wendt, Längenscheidts Taschenwörterbuch der neugriechischen und deutschen Sprache, Berlin W München ~:mrich,l969 (J9756). Vzhledem k lomu, že v posledních desetiletích značné poklesla školská znalost staré řečtiny, jeví se skloňování novořeckých jmenanalogicky'podle■skloňování'starořeckých jmén jako zasta-: raUs Byl přijat úzus tvořit mpřímép^dypřímo od řeckého nomU naúvu (např.Makarius; Makariose místo staršího Makánós,: Makariáj. Slovník uvádí koncovku genithwčeské podoby jména: v iayórce zd jeho grafickou: 'podobou. Ženská příjmení odvozená ódjtftenna ?