HÖLDERLIN, Friedrich a Susette GONTARD. Hölderlin a Diotima: [podle vydání Václava Poura v Praze roku 1944. Přeložil František HUMLER. Olomouc: Votobia 1996 Malá díla ISBN 80-7198-053-6. ' [3] Večer, někdy koncem prosince 1798 Můj dopis Tě zarmoutil, milý, zato však Tvůj mě tak nevýslovně potěšil a obšťastnil! Vyzírá z něho tolik lásky, ó, jak na ni odpo- Diotima Hólderlinovi 1 3 vídám všemi strunami svého srdce; jak vřele přilnula jsem svou myslí k Tvé, když jsem jej četla! A Ty, snad nepochybuješ o mé lásce? Snad Ti můj věcný, suchý dopis nezpůsobil starost? Jak neprávem by ses rmoutil! Kdybys jen viděl mou bolest a mé slzy, vznícené při této myšlence, jistě bys smýšlel jinak. Ostatně to ani není pravá příčina Tvého soužení. Tebe jen jímá stesk, že mé srdce mi odumírá, načež bych Tě už také nemohla milovat. Nedovedu si představit, jaký dojem na Tebe učinila má slova, viděla jsem však téci Tvé slzy a cítila, jak palčivě dopadaly na mé srdce, aniž bych je byla mohla osušit!--Po celý večer jsem seděla němá a jakoby v mrákotách, až konečně přišel tento okamžik, kdy jsem osaměla a mohla ulevit svému sklíčenému srdci. Ach, kéž bych mohla k Tobě, abych Tě utěšila! Nic před Tebou netajím, můj drahý, také moje láska je příliš živá, než aby mé srdce mohlo skomírat. Píši-li neokázale a suše, nepochybuj o mně, to hlubiny se zapalují a musím se mít, právě jako Ty, na pozoru před vášní. V nitru sice HÖLDERLIN A DlOTIMA hlodá žal, ale tu v pravý čas a přímo z nebe sestoupí zádumčivost, sladká a léčivá, a vlévá své požehnání do srdce — ne, nikdy nezoufám nad přírodou. A byť bych se už cítila zasažena smrtí, řekla bych: opět mě probouzí, znovu mě obdarovává všemi mými city, jež jsem věrně schraňovala a jež patří mně, o něž jsem jenom náporem osudu byla připravena; avšak ona vítězí a ze smrti kouzlí pro mne nový, krásnější život. Neboť pramen lásky je hluboko a ne-vyhladitelně skryt v mé bytosti. Pravím to vše ze zkušenosti, neboť vím, jak mé srdce se z nej-většího úmoru dovedlo vždy pozdvihnout k nové svěžesti. Ach, nevím, drahý, je-li tohle ten pravý tón, neměla jsem Ti zajisté co vyprávět, zato však mnoho co říci; nic jiného mě však netísní, než že u Tebe nemohu být. Kéž bych Tě mohla nějak upokojit, stesk mě však jímá z toho, že Tě moje vášnivá mluva nepřesvědčí. O, zanech už toho a buď zase šťastný ve své lásce! Raduji se dnes večer z toho, že jsem Tě přece jen ještě uviděla. Bože, kéž bys byl jen býval účasten toho nadšení! Diotima Hólderlinovi i s Hleď, mohla bych šeptat děkovnou modlitbu za to, že neviditelný génius lásky mě tak obezřetně vedl! - A v tomto přemítání chci usnout a vyprosit pro Tebe požehnání.-- [i] D\o r/n€ V létě 1799 Denně musím bojovat o svého Boha. Mys-lím-li na velké muže ve velkých dobách, jak, naplněni svatým ohněm, se kolem sebe rozmáchli a obrátili všechnu tu slámu světa, to mrtvé a dřevěné, v jeden jediný plamen, s nímž pak vše vyšlehlo až k nebesům, a potom na sebe, jak často hasnu jako čadící lampička a žebrám o kapku oleje, abych ještě chvíli mohl poblikávat nocí — hleď, tu obchází všecky mé údy podivuhodný úděs a já si, pln hrůzy, šeptám: živý umrlec! Věz, že to záleží v tom, že se lidé bojí sebe navzájem, že by génius jednoho mohl druhého 9 S HÖLDERLIN A DlOTIMA pohltit, a proto si dopřávají jídla a pití, avšak nic, co by živilo duši, a nemohou strpět, jestliže někdo jiný to, co říkají a činí, svým duchem uchopí a zažehne v požár. Pošetilí! Jako kdyby to, co by si lidé spolu mohli říci, bylo něčím více než pouhým palivem, jež se teprve tehdy, když bylo zachváceno duchovním ohněm, opět proměňuje v plameny, právě tak jako z ohně a života kdysi povstalo. Jen tehdy, když si poskytují potravu navzájem, žijí a září oba, aniž by stravoval jeden druhého. Vzpomínáš si na naše samotářské hodiny, kdy jsme byli obklopeni jen sebou? To byl triumf! — oba tak svobodni a hrdí a bdělí a kvetoucí a znamenití v duši a srdci a v oku a tváři, tak vedle sebe ulpívající v nebeském míru! A už tenkrát jsem to tušil a řekl: člověk by mohl proputovat celý svět a sotva by nalezl něco podobného. Denně to pociťuji se vzrůstající vážností. Včera odpoledne přišel Morbeck ke mně do pokoje. „Francouzi jsou už zase v Itálii poraženi," pravil. „Bude-li dobře s námi," odpo- TŘI HÖLDERLINOVY NÁČRTy 9 9 věděl jsem mu, „pak bude dobře i s celým světem," načež mě objal a na našich rtech políbily se dvě hluboce pohnuté, radostné duše a naše slzící oči se do sebe zahleděly. Potom odešel. Mám ještě takové okamžiky. Může je však svět nahradit? A to je ono, co mou věrnost činí věčnou. V tom a onom jsou mnozí znamenitýn i. Avšak taková povaha, jako Tvoje, v níž vše je sloučeno ve vroucí, živou a nerozbornou jednotu, je perlou doby, a kdo ji poznal a pochopil, jak blaho, jímž nebesa ji nadala, je zároveň její bolestí a trýzní, zůstane jako ona navždy šťasten i nešťasten.