Minul ještě den a husar se docela uzdravil. Byl neobyčejně veselý, neúnavně žertoval hned s Dunou, hned s dozorcem; pohvizdoval si písničky, rozmlouval s cestujícími, zapisoval jejich cestovní výkazy do poštovní knížky a dobrému dozorci se tak zalíbil, že mu bylo líto, když se třetího dne musel se svým milým hostem loučit. Byla neděle; Duna se chystala do kostela. Husarovi připravili vůz. Rozloučil se s dozorcem, štědře se mu odměnil za byt i stravu; rozloučil se s Dunou a nabídl se, že ji sveze do kostela, který byl na kraji vesnice. Duna byla na vahách. „Co se bojíš?" řekl jí otec. „Vždyť fy-
Jeho Blahorodí není vlk a neukousne tě; svez se s ním do kostela." Duna usedla do vozíku vedle husara, sluha vyskočil na kozlík, vozka hvízdl a koně se dali do klusu.
Ubohý dozorce nechápal, jak mohl sám své Duně dovolit/ aby jela s husarem, jak byl zaslepen a kam se tenkrát poděla jeho rozvaha. Neminulo ani půl hodiny, když začal tesknit a neklid se ho zmocnil do té míry, že to nevydržel a šel sám na bohoslužby. Přicházeje ke kostelu, spatřil, že se lid už rozešel, ale Duna není za hřbitovní zdí ani v kostelní předsíni. Vstoupil spěšně do kostela; kněz vycházel z prostory za oltářem; ďáček zhášel svíčky, v koutě se ještě modlily dvě babičky; Duna však v kostele nebyla. Ubohý otec se^ stěží odhodlal zeptat se ďáčka, zda byla na bohoslužbách. Ďáček odpověděl, že nebyla. Dozorce šel domů polomrtev. Zbývala mu jediná naděje: Dunu z mladické lehkomyslnosti snad napadlo jet až do nejbližší stanice, kde žila její kmotra. V mučivém rozechvění očekával návrat trojky, s kterou ji pustil. Vozka se nevracel. Konečně přijel kvečeru sám, opilý, s vražednou zprávou: „Duna se vypravila z tamté stanice s husarem dál." ,
Stařec nesnesl své neštěstí; ihned ulehl do téže postele, kde den předtím ležel mladý podvodník. Teď, když uvážil všechny okolnosti, dovtípil se dozorce, že nemoc byla před-
stíraná. Ubožák se rozstonal silnou horečkou; odvezli ho do S*** a na jeho místo dali dočasně jiného. Týž lékař, který přijel k husarovi, léčil i jeho. Ujistil dozorce, že mladý muž byl zcela zdráv, a on už tehdy tušil, že nemá dobré úmysly, ale mlčel ze strachu před jeho knutou. Ať už Němec mluvil pravdu, či se chtěl pochlubit svým důvtipem, ubohého nemocného tím ani za mák nepotěšil. Jakmile se uzdravil, vyprosil si dozorce u s-ského poštmistra na dva měsíce dovolenou, neřekl nikomu o svém plánu ani slova a vydal se pěšky za svou dcerou. Z cestovního výkazu věděl, že rytmistr Min-skij jel ze Smolenska do Petrohradu. Vozka, který ho vezl, vypravoval, že Duna po celou cestu plakala, ač, jak se zdálo,
jela ze své vůle. Snad, myslil si dozorce, přivedu domů svou zbloudilou ovečku. S tou myšlenkou se dostal do Petrohradu, ubytoval se poblíž kasáren Izmajlovského pluku v domě penzionovaného poddůstojníka, svého starého kamaráda ze služby, a začal své pátrání. Brzy se dozvěděl, že rytmistr Minskij je v Petrohradě a bydlí v Děmutově hostinci. Dozorce se odhodlal jít k němu.
Časně ráno přišel do jeho předsíně a prosil, aby oznámili Jeho Blahorodí, že ho chce vidět starý voják. Vojenský lokaj, čistící boty na kopytech, prohlásil, že pán spí a před jedenáctou nikoho nepřijímá. Dozorce odešel a vrátil se v ustanovenou dobu. Minskij k němu vyšel sám, v županu, v rudé čapce. „Copak chceš, brachu?" zeptal se ho. Starcovo srdce vybuchlo, slzy se mu nahrnuly do očí a třesoucím se„ hlasem řekl jen: „Vaše Blahorodí! Buďte tak milostivý..." Minskij se na něho rychle podíval, zrudl, vzal ho za ruku, odvedl do pracovny a zavřel za sebou dveře. „Vaše Blahorodí," pokračoval stařec. „Co padlo z vozu, po tom je veta. Vraťte mi aspoň mou ubohou Dunu. Vždyť jste se s ní už dost potěšil; nezkazte ji zbytečně." — „Co se stalo, to se nedá odčinit," řekl mladý muž krajně zmaten. „Jsem vinen vůči tobě a ochotně tě prosím za odpuštění; ale nemysli si, že bych mohl Dunu opustit; bude šťastná, dávám ti své čestné slovo. K čemu ji potřebuješ ty? Má mě ráda; odvykla dřívějšímu způsobu života. Ani ty, ani ona — oba nezapomenete na to, co se stalo." Pak mu vsunul něco do manžety
rukávu, otevřel dveře a dozorce, sám nevěděl jak, octl se na ulici.
Dlouho stál nehnuté, konečně spatřil v manžetě svého rukávu svazek papírů, vyndal je a spatřil několik zmačkaných padesátirublových bankovek. Zase se mu nahrnuly slzy do očí, slzy nevole. Zmačkal papíry v chumáč, hodil je na zem, zadupal podpatkem a šel. Po několika krocích se zamyslil... a vrátil se ... ale bankovky tam už nebyly. Dobře oblečený mladý muž ho zahlédl, odběhl k drožce, spěšně usedl a vy- £0
křikl: „Jeď!..." Dozorce ho nepronásledoval. Rozhodl se, že odjede domů do své stanice, ale předem chtěl ještě jednou aspoň spatřit svou ubohou Dunu. Za tím účelem se vrátil za dva dny k Minskému; ale vojenský lokaj mu řekl hrubě, že pán nikoho nepřijímá, hrudí ho vytlačil z předsíně a zabouchl mu dveře před nosem. Dozorce chvilku postál, postál — a šel.
Téhož večera šel po Litějné ulici, když byl dal sloužit bohoslužbu za všechny ztrápené a zkormoucené duše. Náhle se kmitl před ním švihácky kočár a dozorce poznal Minského. Kočár se zastavil u podjezdu třípatrového domu a husar vyběhl na zápraží. Šťastný nápad mihl se dozorcovou hlavou. Vrátil se, a když dostihl kočího, zeptal se ho: „Čí jsou to koně, brachu? Nejsou to koně Minského?" — „Baže," odpověděl kočí, „a co chceš?" — „Ale tohle: tvůj pán mi rozkázal, abych odnesl jeho Duně lístek, a já zapomněl, kde ta jeho Duna bydlí." — „Tady přece, v prvním patře. Opozdil ses, brachu, se svým lístkem, teď už je u ní sám." — „To nevadí," namítl dozorce, jehož srdce bylo v nevýslovném pohnutí, „děkuju, žes mě upozornil, já si už svou věc vyřídím." S těmi slovy stoupal po schodech.
Dveře byly zavřeny; zazvonil, minulo několik vteřin trapného očekávání. Klíč zaskřípal, otevřeli mu. „Bydlí zde Av-doťja Samsonovna?" zeptal se. — „Ano," odpověděla mladá služka, „co jí chceš?" Dozorce vstoupil bez odpovědi do salónu. „To se nesmí!" křičela za ním služka. „Avdoťja Samsonovna má hosty!" Ale dozorce neposlouchal a šel dál. Dva první pokoje byly tmavé, v třetím bylo světlo. Přistoupil k otevřeným dveřím a zastavil se. V nádherně zařízeném
pokoji seděl zadumaně Minskij. Duna, oblečená nanejvýš elegantně a módně, seděla na opěradle jeho křesla jako jezdkyně v anglickém sedle. Dívala se něžně na Minského, omotávajíc si jeho černé kučery na své blýskavé prsty. Ubohý dozorce! Nikdy se mu nezdála jeho dcera tak krásná; mimoděk se jí kochal. „Kdo je to tam?" zeptala se, nezdvíhajíc hlavu. Stále ještě mlčel. Když nedostala odpověď, zdvihla Duna hlavu ... a s výkřikem padla na koberec. Polekaný Minskij se k ní vrhl, aby ji pozvedl, a vida náhle ve dveřích starého dozorce, nechal Dunu a přistoupil k němu, roztřesen hněvem. „Co chceš?" řekl mu se zaťatými zuby. „Co se za mnou všude kradeš jako lupič? Chceš mě snad zabít? Marš ven!" A chytil silnou rukou starce za límec a vyhodil ho na schody.
Stařec se vzpamatoval až v bytě. Jeho přítel mu radil, aby si stěžoval; ale dozorce si věc promyslil, mávl rukou a rozhodl se všeho nechat. Za dva dny se vypravil z Petrohradu zpátky do své stanice a začal zase vykonávat svou povinnost. „A tak tu žiji už třetí rok," skončil, „bez Duni, a nemám o ní nejmenší zprávy. Je živa či mrtva, ví pánbůh. Všechno se stává. Není první ani poslední, kterou oklamal projíždějící dareba, nechal si ji tam a pak odhodil. Mnoho je jich v Petrohradě, těch mladistvých hus, které jsou dnes v atlasu a aksamitu, a zítra, koukáš, metou ulice spolu s holotou z putyk. Když si tak někdy pomyslím, že snad Duna tam hyne, tak si mimoděk zahřeším a přál bych jí, aby byla pod zemí..."
To bylo vypravování mého přítele, starého dozorce, vypravování nejednou přerývané slzami, které si utíral malebně šosem jako horlivý Těrenťjič v Dmitrijevově krásné baladě. Slzy byly částečně vzbuzeny punčem, kterého za dobu svého vypravování vytáhl pět sklenic; ať tak či onak, jeho slzy mě silně dojaly. Když jsem se s ním rozloučil, dlouho jsem nemohl zapomenout na starého dozorce, dlouho jsem přemýšlel o ubohé Duně.
\ Ještě nedávno, když jsem jel městečkem***, vzpomněl jsem si na svého přítele; dozvěděl jsem se, že stanice, jejímž byl správcem, je už zrušena. Na mou otázku, je-li starý dozorce ještě živ, mi nemohl nikdo dát uspokojivou odpověď.
Rozhodl jsem se, že navštívím známý kraj, a vzal jsem volné koně a pustil jsem se do vesnice N. To bylo na podzim. Nebem táhla šedivá oblaka; z poža-
tých polí dul chladný vítr, unášel rudé a žluté listí ze stromů, které cestou provál. Přijel jsem do vsi při západu slunce a zastavil jsem se u pošty. Do předsíně (kde mě« kdysi políbila ubohá Duna) vešla tlustá žena a na mou otázku odpověděla, že je to rok, co starý dozorce umřel, že do jeho domu se nastehoval släflek a ona žt je jeho žena. Bylo mi líto marné vyjížďky a sedmi rublů, které jsem zbytečně vydal. — „Nač umřel?" zeptal jsem se ženy. — „Upil se, holečku," odpověděla. — „A kde ho pochovali?" — „Za humny, vedle jeho nebožky ženy." — „Nemohl by mě někdo dovést k jeho hrobu?" — „Pročpak ne. Hej, Vaňko s tou kočkou sis nahrál už dost dlouho. Doprovoď pána na hřbitov a ukaž mu dozorcův hrob."
Při těch slovech roztrhaný kluk, ryšavý a jednooký, ke mně vyběhl a ihned mě vedl za humna.
„Znals nebožtíka?" zeptal jsem se ho cestou.
„Jak bych ho neznal! Naučil mě otloukat píšťalky. Někdy tak (dej mu pánbůh nebe!) chodíval z krčmy a my za ním: .Dědečku, dědečku! Dejte nám oříšky!' a on nás podělil oříšky. Pořád si jen s námi hrál."
„A co cestující, vzpomínají si na něho?"
„Teďka je málo cestujících; jen někdy sem zabloudí přísedící, a ten se o mrtvé nestará. Jen tuhle v létě přijela nějaká paní, vyptávala se na starého dozorce a šla k jeho hrobu."
„Jaká paní?" zeptal jsem se ho zvědavě.
„Krásná paní," odpověděl chlapec. „Přijela ve voze se šesti koňmi, s třemi malými chlapečky a s chůvou a s černým pejskem; jak jí řekli, že starý dozorce umřel, dala se do pláče a řekla dětem: ,Buďte tu hodné, já si zajdu na hřbitov.' Chtěl jsem se nabídnout, že ji dovedu. Ale paní řekla: Já znám sama cestu.' A dala mně stříbrný pěťák — taková hodná paní!..."
Přišli jsme na hřbitov, pusté, neohrazené místo, poseté dřevěnými kříži, neostíněné jediným stromem. Jakživ jsem neviděl tak smutný hřbitov.
„Tu je hrob starého dozorce," řekl mi chlapec a vyskočil na hromadu písku, do níž byl zasazen černý kříž s bronzovou ikonou.
„A paní přišla sem?" zeptal jsem se.
„Přišla," odpověděl Vaňka: „díval jsem se za ní z dálky. Lehla si tady a dlouho ležela. A pak šla paní do vsi a zavolala kněze, dala mu peníze a odjela, a i mně dala pěťák — báječná paní!"
I já dal chlapci pžťáCek a nelitoval jsem ani vyjížďky, ani sedmi rublů, které jsem utratil.
PUŠKIN, Alexandr Sergejevič. Bělkinovy povídky. Sedmé, v Odeonu třetí. Praha: Odeon, nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1986.
ti
6f