Matka se pomalu vzpamatovala. Obě děti, které se právě probudily, byly spíše zvědavé než ustrašené. S obdivem hleděly na chocholy na vojenských čapkách.
„Božínku," vzdychla matka, „mají velký hlad." A dodala:
„Nemám už mléko."
„Dáme jim najíst," zvolal seržant, „a tobě taky. Ale ještě jsi nám neřekla všechno. Jaké je tvé politické přesvědčení'" Žena hleděla na seržanta a neodpovídala. „Slyšelas, co jsem se tě ptal?"
„Dali mě do kláštera, když jsem byla ještě docela malá," koktala žena, „ale já se vdala, nejsem jeptiška. Sestry mě naučily francouzsky. Vojáci nám zapálili vesnici, utíkali jsme tak rychle, že jsem neměla ani kdy se obout."
„Ale já se tě ptám, jaké je tvé politické přesvědčení?"
„Nevím, co to je."
Seržant vysvětloval:
„Totiž, abys rozuměla, jsou tu vyzvědačky. A ty my střílíme. Tak mluv! Nejsi tulačka? Kde je tvoje vlast? Žena na něj pohlížela stále nechápavě. Seržant opakoval: „Kde je tvoje vlast?" „Nevím!"
„Cože, ty nevíš, z kterého jsi kraje?" „Ach, odkud jsem, to vím." „Nu tak, z kterého kraje pocházíš?" Žena odpověděla:
I^Jsem ze dvora Siscoignardu ve farnosti Azé." Teď zase seržant zůstal celý zkoprnělý. Na chvilku se zamyslil. „Co to říkáš?" „Siscoignard." „Ale to není přece vlast!" „Je to můj rodný kraj!" A po chvíli rozmýšlení dodala:
„Už vám rozumím, pane. Vy jste z Francie a já jsem z Bretaně." „No a?"
„To není jedna země." „Ale je to jedna vlast," rozčilil se seržant. Žena odpověděla prostě: „Jsem ze Siscoignardu."
„Jdi mi k šípku s tvým Siscoignardem!" odsekl seržant. „Je tvá rodina taky odtud?" „Ano." „Co dělá ?"
„Všichni umřeli. Nemám už nikoho." Seržant, který byl tak trochu mluvka, vyptával se dál:
„U čerta, člověk má přece rodiče, nebo je aspoň měl! Kdo jsi ' vlastně? Mluv!"
Žena se znovu vyděsila. Seržantova poslední slova jí připadala spíše jako křik divokého zvířete než jako lidský hlas.
Markytánka usoudila, že musí opět zakročit. Pohladila děťátko, jež sálo prs, a druhé děti poplácala po tvářích: „Jak se jmenuje to kojeňátko? Je to přece holčička?" „(.Vorgetta," odpověděla matka. „A tenhle starší chlapec, ten uličník?" „René-Jean."
„A mladší? Je to přece taky kluk, a jaký cvalík!" „Gros-Alain."
„Roztomilí caparti," pravila markytánka, „a dívají se už vážně jako dospělí!"
Seržant znovu zaútočil otázkou: „Tak mluv, přece, ženo! Máš nějaký dům?" „Měla jsem." „Kde?" „V Azé!"
„Proč jsi tam nezůstala ř" „Protože nám dům zapálili!" „A kdo?"
„Nevím. Byla tam bitva." „Odkud jsi přišla ?" „Odtamtud." „Kam jdeš ?" „Nevím." „Mluv, co jsi zač t" „Nevím."
„Ty nevíš, co jsi?" „Jsme uprchlíci." „Ke které straně patříš?" „Nevím."
„Hlásíš se k bílým ? Hlásíš se k modrým í1 S kým vlastně jsi ?" „Se svými dětmi."
Okamžik bylo ticho. Markytánka poznamenala: „Já jsem neměla děti. Neměla jsem na to kdy." Seržant začal znovu:
„A co tvoji rodiče ? Pověz nám něco o nich! Povídej: Já se jmenuju Radoub, jsem seržant, jsem z Paříže z ulice Cherche-Midi, můj otec a moje matka tam taky žili, a mohl bych ti o nich vyprávět. Řekni nám něco o svých rodičích! Kdo byli tvoji rodiče?" „Fléchardové. Víc nevím."
„No dobře, Fléchardové jsou Fléchardové jako Radoubové jsou Radoubové. Ale člověk má přece nějaké zaměstnání. K jakému stavu patřili tvoji rodiče ? Co dělali ? Co dělají ted ti tvoji Fléchardové ?"
„Byli rolníci. Otec byl nemocný a nemohl pracovat, protože ho jednou zbili holí na rozkaz pána, našeho milostivého pána, a to byla
ještě velká laskavost od našeho pána, protože otec chytil králíka, a na to byl tehdy trest smrti; ale pán mu dal milost a řekl: Dejte mu jen sto ran holí. Od té doby byl mrzák." „A dál?"
„Můj dědeček byl hugenot. Pan farář ho poslal na galeje. Byla jsem tehdy ještě docela malá." „A dál t"
„Otec mého muže pašoval sůl. Král ho dal pověsit."
„A co dělá tvůj muž;"
„No přece bojoval."
„Za koho í"
„Za krále!"
„A za koho ještě í"
1 Modří jsou republikáni, bili jsou královští — podle barvy uniformy. ^
„No za svého milostivého pána!"
„A za koho dál!"
„No přece za pana faráře!"
„Hrom do toho, to přestává všecko!" rozkřikl se jeden granátník. Žena sebou trhla.
„My všichni, jak nás tu vidíte, paní, jsme Pařížané," mírně prohodila markytánka.
Žena sepjala ruce a vyhrkla:
„Nejmilostivější Kriste Ježíši!"
„Jen žádné pámbíčkování!" zakřikl ji seržant.
Markytánka se posadila vedle ženy a vzala si na klín staršího chlapce, který se nijak nebránil. Děti se uklidní právě tak snadno, jako se vylekají, aniž víme proč. Mají jakési vnitřní vnuknutí.
„Chudinko, hodně jste zkusila, ale máte hezké kloučky, jen co je pravda! Člověk hned uhodne, jak jsou staří. Tomu velkému jsou čtyři roky, bratříčkovi jsou tři. Ta holčička, co pije, to je ohromný žrout. Ach ty mrško! Snad nechceš sníst i mámu ? Hledte, paní, ničeho se nebojte! Měla byste vstoupit do našeho praporu. Dělala byste to co já. Jmenuju se Husarka. To je přezdívka. Ale já jsem raději, když mi říkají Husarka než slečna Bicorneau, jak říkali mé matce. Jsem markytánka. Tak se říká těm, co dávají pít vojákům, když se střílejí a zabíjejí. Je to učiněné peklo. Máme skoro stejnou nohu, dám vám jedny své botky. Byla jsem v Paříži 10. srpna1 Dala jsem napít Westermanovi2. To šlo. Viděla jsem popravu Ludvíka XV., Ludvíka Kapeta, jak mu říkají. Nechtělo se mu. Tak poslouchejte přece! Představte si, že ještě 13. ledna si dával péci kaštany a bavil se se svou rodinou. Když ho násilím položili na houpačku3, jak se tomu teď říká, tak už neměl ani kabát, ani střevíce. Měl jenom košili, pikovou vestu, šedivé soukenné kalhoty a šedé hedvábné punčochy. Viděla jsem- to na vlastní oči! Kočár, ten, co ho v něm přivezli, byl natřen zeleně. Říkám vám, pojdte s námi! V našem praporu jsou správní chlapci. Budete naší druhou markytánkou, ukážu vám, jak se to dělá. Je to docela jednoduché. Vezmete soudek a zvonek a jdete do nej větší vřavy, do té
ohnivé mely, a zatímco rachotí děla a pušky, voláte v tom rámusu: ,Kdo se chce napit, chlapci?' Není to nic těžkého. Já dám napít každému. Namouvěru! Bílým jako modrým, ačkoliv patřím k modrým a jsem dobrá republikánka. Všichni ranění mají žízeň. A umírají
1 Toho dne vypuklo v Paříži povstání.
2 Republikánský generál.
8 Pohyblivé prkno, k němuž byl odsouzenec přivázán, než byl spuštěn nůž gilotiny. /fS~
bez rozdílu přesvědčení. Umírající by si měli podat ruce. Jak je to hloupé zabíjet se! Pojdte s námi! Jestli mě zabijí, nastoupíte na moje místo. Hledte, vypadám sice všelijak, ale jsem dobrá ženská a dobrý člověk. Ničeho se nebojte!"
Když markytánka domluvila, zašeptala žena:
„Naše sousedka se jmenovala Marie-Jeanne a naše služka Marie-Claude."
Seržant Radoub zatím domlouval granátníkovi:
„Mlč! Postrašil jsi ji. Před dámou se nekleje!"
„Vždyť by z toho člověk pošel, když poslouchá takové řeči a vidí takové potřeštěnce," odpověděl granátník. „Tchána zmrzačil milost-pán, dědečka poslal na galeje farář a otce oběsil král, a oni se ještě bijí, čert aby to .spral, ženou se do vzpoury a nechají se třeba rozsekat za milostivého pána, za faráře a za krále."
Seržant zakřičel znovu:
„Ticho tam!"
„Už mlčíme, seržante," odpověděl granátník. „Ale člověka to přece jenom míchá, když vidí, že by si taková hezká ženská nechala rozbít palici pro krásný voči nějakýho kněžoura."
„Granátníku, tady nejsme v politickém klubu sekce Pík. Už ani slovo!"
Pak se seržant obrátil k ženě:
„A co tvůj muž, co ted dělá ? Co je s ním?"
„Nic. Zabili ho."
„Kde?"
„V lese."
„Kdy?"
„Před třemi dny." „A kdo?" „Nevím!"
„Cože! Ty nevíš, kdo ti zabil muže?" „Ne."
„Byl to modrý nebo bílý?" „Byla to rána z pušky." „A bylo to před třemi dny ?" „Ano."
„A v kterých místech?" „Někde u Ernée. Můj muž zkrátka padl." „A co děláš od té doby, co je mrtev ?" „Utíkám s dětmi." ..Kam s nimi utíkáš?"
„Pořád dál." „Kde přespáváš ?" „Na zemi." „Co jíž?" „Nic."
Seržant se ušklíbl, až se jeho knírky dotkly nosu. „Nic?"
„Totiž trnky, uschlé ostružiny od loňska, borůvky a mladé kapradí." „No, to je jako nic."
Starší chlapec, který patrně rozuměl tomu, co se povídalo, prohlásil: „Mám hlad."
Seržant vytáhl z kapsy kus komisárku a podal jej matce. Matka rozlomila chléb vedví a podala jej dětem. Chtivě se do něho pustily. „Pro sebe si nenechala nic," bručel seržant. „Protože nemá hlad," řekl jeden voják. „Protože je matka," řekl seržant. Chlapci přestali jíst.
„Pít, pít," volali jeden přes druhého. Seržant se zamračil:
„V tomhle prokletém lese není žádný potok."
Markytánka vzala měděný pohárek, který měla zavěšený u pasu vedle zvonku, otočila kohoutkem soudku, který měla na řemenu, nalila několik kapek do pohárku a přiložila dětem ke rtům.
První se napilo a ušklíblo.
Druhé se napilo a začalo prskat.
„Vždyť je to dobré," prohodila markytánka.
„Je to pálenka i" ptal se seržant.
„Ta nejlepší. Ale co chcete, jsou to venkovani," a utřela pohárek. Seržán se začal znovu vyptávat. „Tak ty tedy utíkáš!" „Ano, musím."
„Přes pole, kam tě nohy nesou!"
„Utíkám, co mi síly stačí! Když už nemohu, jdu pomalu, krok za krokem, áž padnu."
„Chuděrka nebohá," povzdychla markytánka.
„Lidé se zabíjejí," zajíkala se žena, „slyším kolem sebe samé střílení. Nevím, co proti sobě mají. Vím jen to, že mi zabili muže."
Seržant udeřil pažbou své ručnice vztekle o zem a vykřikl:     i y
„Válka je strašná zhovadilost, strašná pitomost!"
HUGO, Victor. Devadesát tři. Třetí. Praha: Odeon, nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1978.
Os