VI / A slunce přece vychází
Brzy potom začalo na obzoru svítat.
S prvním rozbřeskem rána se objevilo na tourgueské pláni nad lesem Fougěreským něco podivného, nehybného a překvapujícího, co nebeští ptáci dosud neviděli.
Lidé to tam postavili či spíše vztyčili v noci. Z dálky se to rýsovalo na obzoru v přímých a tvrdých čarách podobajících se jakémusi hebrejskému písmenu či egyptskému hieroglyfu ze záhadné abecedy starověku.
Na první pohled to vzbuzovalo představu něčeho nepotřebného. Stálo to uprostřed kvetoucího vřesu. Člověk se maně ptal, k čemu to může být. Hned nato však pocítil zamrazení v zádech. Bylo to jakési lešení upevněné na čtyřech kůlech. Na jednom konci lešení dva kolmé rovné trámy spojené nahoře příčkou zvedaly a přidržovaly jakýsi trojúhelník, který se černal na pozadí blankytné oblohy. Na druhém konci lešení stál žebřík. Dole pod trojúhelníkem vyplňovala prostor mezi oběma trámy jakási přepážka ze dvou pohyblivých částí. Když přiléhaly k sobě, bylo možno vidět uprostřed kulatý otvor o průměru lidského krku. Hořejší část přepážky se pohybovala v drážce, takže se dala zdvíhat a spouštět. V té chvíli byly obě půle, tvořící dohromady obojek, od sebe odděleny. U paty obou sloupů nesoucích trojúhelník bylo na stěžejích připevněno prkno připomínající houpačku. Vedle tohoto prkna stál dlouhý koš a vpředu mezi oběma sloupy byl vysunut takřka k samému okraji lešení malý čtverhranný koš. Vše bylo ze dřeva, červeně natřeno, kromě trojúhelníkové čepele, jež byla z ocele. Člověk tušil, že to sestrojili lidé, tak to bylo ošklivé, ubohé a nedůstojné, nic by se však nedivil, kdyby to sem přinesli zlí duchové, tak to bylo hrůzné.
Táto nestvůrná stavba byla gilotina.
Několik kroků proti ní stála v rokli druhá nestvůra, Tourgue. Obluda kamenná tvořila protějšek obludě dřevěné. A řekněme hned, že kámen a dřevo přestanou být kamenem a dřevem, dotkne-li se jich lidská ruka, že přijmou něco* z člověka. Budova je dogma, stroj je myšlenka.
Tourgue byla osudovou výslednicí minulosti, jež se nazývala v Paříži Bastilou, v Anglii Towerem, v Rakousku Špilberkem, ve Španělsku Escorialem, v Moskvě Kremlem, v Římě Andělským hradem.
V Tourgue bylo zhuštěno patnáct set let středověku, vazalství,
/ j
nevolnictví, feudalismu; gilotina představovala jediný rok, rok 1793, avšak těchto dvanáct měsíců plně vyvážilo oněch patnáct století. Tourgue, to byla monarchie; gilotina, to byla revoluce. Tragické střetnutí.
Na jedné straně dluh, na druhé splatnost. Na jedné straně bezvýchodný středověký řád, nevolník, šlechtic, otrok, pán, měšťanstvo,
šlechta, složitý zákoník rozvětvený ve zvyky, soudcové a knězi věrní spojenci, nesčetné svazky, státní pokladna, dávky, odúmrť, daň z hlavy, výsady, předsudky, fanatismus, královské právo prohlásit státní úpadek, žezlo, trůn, libovůle, božské právo — na druhé straně prostá věc, ostří gilotiny.
Na jedné straně nerozpletitelný uzel, na druhé sekera.
Tourgue stála dlouho sama v této pustině. Stála tu jako svědek nesmírné tragédie se svými střílnami, odkud proudil vařící olej, hořící smůla a roztavené olovo, se svými podzemními žaláři, dlážděnými lidskými kostmi, se svou síní, kde se čtvrtilo. Svou chmurnou tváří vévodila lesu, v jehož stínu přečkala patnáct století zlověstného klidu. Soustřeďovala v sobě všechnu moc, vážnost, hrůzu a barbarství tohoto kraje jemuž svrchovaně vládla. A pojednou spatřila, jak se před ní nepřátelsky tyčí něco, -i spíše někdo právě tak strašný jako ona — gilotina.
Někdy máme dojem, že kámen nás sleduje podivnýma očima. Socha pozoruje, věž slídí, průčelí budovy se pozorně dívá. Tourgue jako by si prohlížela gilotinu s němou otázkou:
„Co je to i"
Zdálo se, že to vyrostlo ze země. A vskutku to z ní vyrosdo.
V osudem zkoušené zemi vyklíčil příšerný strom. Z této země, skropené tolikerým potem, tolika slzami a krví, z této země, v níž bylo vykopáno tolik jam, tolik hrobů, tolik doupat a nástrah, z této země, v níž práchnivelo tolik obětí všemožného tyranství, z tétc země, navršené nad bezedným utrpením a tolika zločiny, z této hluboké země, z tohoto hrozného semene vyrosd jednoho osudného dne tento neznámý mstitel, tento krutý smrtící stroj, a rok 93 řekl starému světu:
„Tu jsem."
A gilotina mohla právem říci tvrzi: „Jsem tvá dcera."
Tu pojednou tvrz cítila, neboť ony fatální věci žijí jakýmsi temným životem, že ji gilotina zabila.
Byla jako bez sebe tímto hrozným zjevením. Člověk by byl řekl, že se bojí. Nestvůrná žulová hmota byla velebná i ohyzdná, ale ono
prkno s trojúhelníkovou čepelí bylo ještě horší. Povalená všemoc se děsila nové všemoci. Zločinná historie se dívala na historii konající spravedlnost. Násilí minulosti se porovnávalo s násilím přítomnosti. Starobylá tvrz, staré panské sídlo, starodávné vězení, kde byli odsouzenci čtvrceni, stavba určená pro válku i pro vraždu, nyní již nepotřebná, z boje vyřazená, znásilněná, pobořená, vznešenosti zbavená, hromada kamení nemající větší ceny než hromada popela, ohyzdná, velkolepá a mrtvá, plná šílenství hrůzných věků, se dívala na strašnou přítomnost. Včerejšek se třásl před Dneškem, stará krutost uznala novou hrůzu a podrobila se jí, to, co už nic neznamenalo, zíralo temnýma očima na to, co nahánělo děs — přízrak se díval na příšeru.
Příroda je nelítostná. Nedovolí svým květům, svým zpěvům, svým vůním a paprskům skrýt se před lidskou ohavností. Skličuje člověka
Poznali neúprosný hlas. Cimourdain promluvil. Vojáci se zachvěli. Kat už neváhal. Přistoupil ke Gauvainovi s provazem. „Počkejte!" řekl Gauvain.
Obrátil se k Cimourdainovi, pokynul mu dosud volnou pravicí na rozloučenou a nechal se svázat. Když byl spoután, řekl katovi: „Odpusťte, ještě okamžik." Pak zvolal: „Ať žije republika!"
Položili ho na prkno a jeho půvabnou a hrdou hlavu zasadili do ohavného obojku. Kat mu jemně zvedl vlasy, pak stiskl péro, trojúhelníková čepel se oddělila a klouzala dolů, zprvu pomalu, pak rychle; bylo slyšet šerednou ránu... 2J?^
V téže chvíli se ozvala druhá rána. Sekeře odpověděla pistole. Cimourdain uchopil jednu z pistolí, jež měl za pasem, a ve chvíli, kdy se hlava Gauvainova skutálela do koše, prohnal si srdce kulí. Proud krve mu vyrazil z úst; klesl mrtev. A obě duše, tragické sestry, odletěly spolu. Stín jedné splynul se světlem druhé.
{fyUAj. flUŮ^'
HUGO, Victor. Devadesát tři. Třetí. Praha: Odeon, nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1978.