GIOVANNI BOCCACCIO (1313-1375) Dekameron
Agilulf, král Langobardů, si zvolil, jak učinili i jeho předchůdci, za své vladařské sídlo lombardské město Pavii, když si předtím vzal za ženu Theo-dehndu, vdovu po králi Anatarikovi, jenž byl rovněž lombardským králem; Theodelinda byla překrásná paní, moudrá a velmi počestná, leč převelice málo zkušená ve věcech milostných. Dík ctnostem a důvtipu krále Agilulfa se záležitostem Langobardů dařilo a byly v pokoji, ale tu se stalo, že se do svrchu řečené královny zamiloval její podkoní, člověk převelice nízkého
198
původu, pokud se týče rodu, nicméně jinak ducha mnohem ušlechtilejšího, než by se dalo čekat od tak nízkého zaměstnání; měl postavu krásnou a velikou jako sám král a zamiloval se do královny bezměrně.
Protože mu však jeho nízký stav neodňal možnost poznat, že tato láska nemá žádné vyhlídky, byl tak chytrý, že ji žádnému neodhalil, ba neodvážil se ji dát najevo očima ani jí samé. A třebaže žil bez jakékoliv naděje, že se jí někdy bude moci zalíbit, přece jen se sám před sebou holedbal, jak vysoko povznesl své myšlenky, a protože hořel milostným ohněm, vykonával snaživě všecko, o čem soudil, že bude královně milé, ba předstihoval v tom všechny své druhy. Tak se stávalo - když si královna měla vyjet na koni -, že jela raději na oři, kterého opatroval on, než na nějakém jiném, a podkoní, když se toto přihodilo, považoval to za největší projev milosti; nikdy se mu ani nechtělo odstoupit od třmene, neboť se cítil blaženým, když se dotkl třeba jen jejích šatů.
Dosti často se však přihází a my toho býváme svědky, že láska roste tím víc, čím menší má naději - tak se přihodilo i ubohému podkonímu, že jen přetěžko tajil svou velkou touhu, a ještě neměl oporu v žádné naději a nemohl se od své lásky odpoutat, rozhodl se, že zemře. Jak tak ale sám nad sebou rozvažoval, rozhodl se pro takovou smrt, z níž by bylo zřejmé, že zemřel z lásky, kterou choval ke královně, a umínil si též, že se přitom přece jen ještě pokusí o štěstí, aby mohl úplně nebo částečně dosáhnout splnění svých tužeb.
Ani ho však nenapadlo promluvit s královnou či napsat jí, že ji miluje, neboť věděl, že by hovořil či psal nadarmo; chtěl se pokusit o to, zda by nemohl pomocí nějakého uskoku s královnou ležet. Nebylo však jiného uskoku či cesty než najít způsob, jak by se mohl vydávat za krále - o němž věděl, že u ní nespává celou noc - a tak se dostat ke královně a vniknout do její komnaty.
Pročež - aby zjistil, jak a v jakém úboru k ní přichází král, když k ní chodí, ukryl se několikrát ve veliké síni královského paláce, jež byla mezi komnatou krále a královny - a tak jedné noci uzřel krále, jak vychází ze své komnaty zahalen do velikého pláště, v jedné ruce zažehnutou nevelikou pochodeň a v druhé hůlku, jde ke královnině komnatě a tam beze slova jednou nebo dvakrát udeří hůlkou na dveře, načež je mu neprodleně otevřeno a z ruky je mu odebrána pochodeň.
Když tohle uviděl a když viděl rovněž, jak se král vrací, napadlo ho, že si musí počínat zrovna tak: a když si opatřil plášť podobný plášti, který viděl na králi, a pochodeň a hůlku, umyl se nejprve pořádně v parní lázni, aby královnu neurazil hnojný pach či aby si nevšimla úskoku, a skryl se s těmito věcmi, jako obvykle činil, ve veliké síni.
A když pak seznal, že všichni už spí, a když se mu zdálo, že nadešla vhodná doba buď pro splnění jeho přání, nebo k cestě vstříc vytoužené smrti,
199
vykřesal z kamene a oceli, které si přinesl s sebou, trochu ohně, zažehl pochodeň, upjal se a zahalil do pláště, načež šel ke dveřím komnaty a dvakrát do nich hůlkou udeřil.
Jedna komorná celá rozespalá otevřela komnatu, vzala od něho světlo a skryla je, načež on beze slova vešel za záclonu, odložil plášť a vstoupil do lože, v němž spala královna. Toužebně ji vzal do náručí a dělaje, že je rozezlený (neboť věděl, žé když je král rozezlený, nechce nic slyšet), poznal královnu několikrát tělesně, aniž při tom on a ona promluvili slovo. A třebaže se mu odchod zdál těžký, přece jen se bál, aby příliš dlouhé prodlévání zde neproměnilo jeho slast v zármutek, zdvihl se, vzal svůj plášť a světlo a mlčky odešel a co nejrychleji se vrátil do své postele.
Sotva se v ní octl, zdvihl se král a vešel do komnaty ke královně, jež se tomu tuze podivila; a protože vstoupil do jejího lože a zvesela ji pozdravil, dodala si královna odvahy, vidouc ho veselého, a řekla:
„Ó pane můj, jaké jsou to dnes v noci novosti? Před chvilkou jste ode mne odešel, když jste si se mnou užil radostí víc než obvykle, a už jste tu zase? Dávejte pozor na to, co děláte!"
Když král zaslechl tato slova, rázem si domyslil, že někdo, kdo má podobné zvyky a postavu jako on, královnu oklamal, ale protože byl moudrý, hned ho napadlo, že by jí to neměl dát znát, zvlášť když viděl, že to nepoznala ani královna, ani nikdo jiný - což by mnoho jiných hlupáků neudělalo. Právě naopak by říkali: „Já tady přece nebyl. Kdo to tu byl? Jak se sem dostal? Kdo to sem přišel?" Bylo by z toho povstalo mnoho věcí, jimiž by byl paní neprávem zarmoutil a byl by ji podnítil toužit, aby měla zase to, čeho už okusila. Věděl, že mu z toho nemůže vzejít žádná hanba, bude-li mlčet, a že si tím získá jen pohanu, bude-li o tom mluvit.
Pobouřen tedy více v mysli než ve tváři a ve slovech, řekl:
„Paní, nezdá se vám, že jsem takovým mužem, který už tu mohl jednou být a pak se sem znovu vrátit?"
Paní mu odvětila:
„Ale ano, pane můj, nicméně vás prosím, abyste dbal o své zdraví." Tu pravil král:
„Dobrá, budu se řídit vaší radou, odejdu tentokráte a už vás nebudu obtěžovat."
A maje mysl naplněnou hněvem a zlobou skrze to, co se mu stalo a co právě shledal, vzal si opět plášť, vyšel z komnaty a pojal úmysl najít v tichosti toho, jenž to spáchal; soudil rovněž, že to musí být někdo z domu a že z něho nemohl odejít, ať to byl už kdokoli.
Vzal tedy lucerničku s malinkým světýlkem a odebral se do veliké míst-
nosti nad konírnami svého paláce, kde na různých ložích spalo skoro veškeré jeho služebnictvo; měl totiž za to, že se po přestálé námaze nemohl ještě uklidnit tep a bušení srdce tomu člověku, jenž spáchal čin, o němž
200
právě slyšel od své paní - a jal se tiše od jednoho konce obcházet jednoho po druhém a všem sahat na hruď, aby zjistil, jak komu tluče srdce.
Všichni tvrdě spali, jenom ten, jenž byl u královny, dosud neusnul, a když viděl, že přichází král, uhodl, co asi přišel hledat, a dostal takový strach, že bušení po přestálé námaze zesílilo strachem ještě víc, neboť podkoní byl přesvědčen, že ho král, všimne-li si toho, pošle bez okolků na smrt. Hlavou mu sice táhly všelijaké nápady, co by měl udělat, ale když viděl, že král nemá zbraň, rozhodl se posléze, že bude dělat, jako by spal, a že počká, až co král učiní.
Král se tedy dotkl mnoha služebníků, ale nenašel ani jednoho, o němž by mohl usoudit, že je to ten pravý, a dospěl už i k tomuto podkonímu, jemuž srdce bušilo. I řekl si: „Tenhle to byl!" Ale protože nechtěl, aby vešlo ve známost, co chce udělat, neudělal mu nic než to, že mu nůžkami, které si přinesl, ustřihl na jedné straně vlasy, které lidé v té době nosili velmi dlouhé, aby ho nazítří podle toho znamení poznal. To učiniv, odešel a vrátil se do své komnaty.
Podkoní tohle všecko sledoval, a že to byl lstivý člověk, bylo mu hned zřejmé, nač si ho král poznamenal; i vstal bez meškání, došel si pro nůžky, jichž bylo naštěstí ve stáji pro obsluhu koní několik, šel tiše od jednoho k druhému, kteří spali v oné místnosti, a všem ustřihl vlasy stejným způsobem, jakým byly ustřiženy jemu. Když s tím byl hotov, šel si, aniž ho někdo zpozoroval, zase lehnout.
Král ráno vstal a přikázal, aby se všechna čeleď, ještě než se otevrou brány paláce, shromáždila před ním. Tak se také stalo. A když všichni stáli před ním s nepokrytou hlavou, jal se pátrat po onom, jejž v noci ostříhal; vida však, že týmž způsobem má ustřižené vlasy většina čeledi, podivil se tomu a řekl si sám pro sebe: „Ten, jejž hledám, je sice nízkého původu, ale přesto je vidět, že je vysoce důvtipný." A když takto seznal, že nedopadne bez rámusu toho, jejž hledal, a ježto se mu také nechtělo utržit si pro malou pomstu velkou hanbu, rozhodl se, že ho napomene pouhým slovem a že mu takto dá najevo, že o všem ví. I obrátil se tedy ke všem a řekl:
„Ten, jenž to učinil, ať tak již nikdy nečiní - a jděte sbohem."
Jiný by je byl dal napnout na provaz, mučit, trýznit a vyslýchat, při čemž by byl odhalil právě to, co se má každý snažit zakrýt. A kdyby ho byl odhalil, nebyl by svou hanbu nijak zmenšil, i kdyby se mu byl pořádně pomstil, ba naopak jeho hanba by byla bývala vyrostla a čest panina by byla pokažena.
Ti, kdo slyšeli tato slova, velmi se podivili, co jimi chtěl král říci; nikdo jiný však nerozuměl, jenom ten, jehož se to týkalo. Jelikož to však byl chytrý muž, nikdy to za života králova nedal najevo a nikdy už pak podobným kouskem nepokoušel Štěstěnu.
Autorův závěr
Autor oslovuje „nejšlechetnější dívky":
Snad některé z vás řeknou, že jsem si při psaní těchto příběhů počínal s přílišnou nevázaností, že jsem někdy dovolil, aby paní mluvily a ještě častěji naslouchaly věcem, jež se nehodí k tomu, aby je vyprávěly a poslouchaly počestné ženy. To ovšem popírám, neboť nic není tak neslušného, co by mohlo být někomu proti mysli, je-li to vyprávěno počestnými slovy, a tomu jsem - myslím - dosti náležitě vyhověl.
Leč dejme tomu, že to tak je - nezamýšlím se s vámi totiž přít, neboť byste nade mnou vyhrály. Na otázku, proč jsem tak učinil, mám však pohotově mnoho důvodů.
Je-li některý příběh drobet rozpustilý, pak je to proto, že to vyžadovala povaha příběhu, a každý chápavý člověk, pohlédne-li naň rozumným okem, jasně pozná, že jsem jej nemohl vyprávět jinak, jestliže jsem ho nechtěl připravit o jeho pravou podobu. A zůstala-li přesto v některém příběhu leckterá ta stránka, leckteré to volnější slůvko, jež snad nejde pod nos nějaké růženečkářce, která klade větší váhu na slova než na činy a snaží se dobrou ženou spíše zdát než jí být, pak pravím, že když se neupírá mužům a ženám právo říkat celé dny taková slova, jako je: díra, klín, moždíř, palička, jitrnice, jelito a jiná podobná -nelze upírat mně právo taková slova napsat. Krom toho nemůže nikdo mému peru dopřávat méně volností než malířovu štětci, který bez jakýchkoli výtek, nebo aspoň bez spravedlivých výtek, může nechat svatého Michala zraňovat mečem a kopím saň a svatého Jiří zabíjet draka, jak se mu uráčí. Může malovat Krista jako muže a Evu jako ženu, ba je mu dokonce dovoleno přibíjet někdy jedním, někdy dvěma hřeby na kříž Toho, jenž chtěl na něm zemřít pro spásu lidského pokolení. Nem dále tak těžké pochopit, že tyto věci nebyly vyprávěny v kostele, kde se má mluvit s myslí vážnou a slovy nejpočestnějšími - i když v církevních kronikách nacházíme množství příhod, daleko horších, než jsou ty, o nichž jsem psal. Tyto věci nebyly vyprávěny ani ve filozofických školách, kde se vyžaduje počestnost ne méně než někde jinde, ani uprostřed duchovních, ani někde jinde mezi filozofy. Vyprávěli šije v zahradách pro zábavu mladí lidé, kteří však byli dost zralí, aby se nedali povídkami ovlivnit, a vyprávěli si je v dobách, kdy nikdo neměl za zlé ani těm nejpočestnějším osobám, když prchaly s kalhotami přetaženými přes hlavu, aby se zachránily.
Zkažená mysl nechápe zdravě žádné slovo. Tuto zkaženou mysl nenapraví žádná slušná slova a žádná neslušná slova mysl řádnou nezkazí - právě tak, jako nemůže bahno poskvrnit sluneční paprsky, nebo jako nemůže pozemský kal pokazit krásu nebes.
Které knihy, která slova, které listy jsou světější, důstojnější a úctyhodnější než Písmo svaté? A přece bylo mnoho takových, kteří je chápali falešně, čímž přivodili záhubu sobě i jiným. Každá věc sama o sobě je k něčemu dobrá, ale je-li jí nesprávně použito, může tuze uškodit. To tvrdím i o svých příbězích.
(...)
202
201
Najdou se i takové, jež budou říkat, že by bylo bývalo lépe, kdyby tu některé příběhy nebyly. Připouštím. Já jsem však nemohl a nesměl psát nic jiného než to, co bylo vyprávěno; kdyby byly ty paní, jež si je povídaly, vyprávěly jen krásné příběhy, byl bych i já psal jen ty krásné.
Kdyby někdo chtěl předpokládat, že jsem si tyto příběhy vymyslel a sepsal, což jsem neudělal, odpověděl bych, že se nehanbím za to, že nejsou všechny krásné, neboť kromě Boha se nenašel žádný mistr, který by byl vytvořil vše pouze dobře a dokonale.
(...)
Je třeba, aby uprostřed množství věcí byly věci různé hodnoty. Nikdo nikdy neobdělal žádné pole tak, aby se na něm nenašly v nej lepších rostlinách zamíchané kopřivy, bodláčí nebo nějaké býlí.
(...)
Rád bych však odpověděl na jejich námitky tímto: přiznávám, že jsem vážný a že jsem byl častokrát v životě vážený. Právě proto ale tvrdím těm, které mé váhy neokusily, že nevážím mnoho, ba že vážím tak málo, že dokáži plavat na hladině. Uvážíme-li však, že kázání mnichů - zahrnující lidi výčitkami za jejich hříchy - jsou odedávna plná tlachů a nepřístojností, soudím, že totéž nemusí špatně slušet mým příběhům, napsaným k zahánění ženského zármutku.
A jestli se přesto budou příliš smát, snadno je z toho může vyléčit pláč Jeremiášův, utrpení Spasitelovo a Magdalenino pokání. . _
(Přeložil Radovan Krátký) oC-U-J
SOUKAL, Josef. Čítanka pro I. ročník gymnázií. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001. ISBN 80-7235-153-2.