DANIEL DEFOE
čeni lopotou nebo námahou duševní; není nám usouzeno otročit pro
Můj otec, moudrý a vážný muž, radil mi opravdově a výborně, aby mě odvrátil od mých úmyslů, které poznával. Jednou zrána zavolal si mě do svého pokoje, k němuž byl nemocí připoután, a velmi vroucně se mnou o tom rozprávěl. Cože jiného, tázal se mne, než nestálá krev tě nutká, abys opustil otcovský dům a rodnou končinu, kde tě dobře znají a kde bys mohl přičinlivostí a pílí dosáhnouti štěstí pohodlného a radostného života. Vyprávěl mi, že jenom zoufalci nebo lidé žádostiví neobyčejného osudu se ženou do ciziny za dobrodružstvím, buď aby se obohatili, nebo aby se proslavili neobyčejnými skutky, které vybočují z dráhy obvyklého života. Pravil, že tyto věci jsou buď příliš nad mé síly, nebo příliš mne nedůstojné; že já náležím k střednímu stavu, nebo, jinými slovy, k lepší vrstvě nižší třídy, o které se zkušeností přesvědčil, že je nejlepším stavem na světě a nejpříznivější vezdejšímu štěstí. Tu není bídy a soužení, lopoty a útrap těch, kteří jsou odkázáni na své mozoly, ani pýchy a hříšného nadbytku, domýšlivosti a závisti vyšších stavů. Podotkl, že nejlepším důkazem blaženosti středního stavu je závist, s jakou naň pohlížejí všichni ti, kteří k němu nepříslušejí; že i králové žalují často na neblahý osud svého rodu a přejí si žít uprostřed obou krajností, neobtíženi ani bídou, ani údělem vznešených stavů. I mudřec dosvědčuje, že jedině střední stav poskytuje pravé uspokojení, když si žádá, aby ušetřen byl údělu bohatství i bídy.
Otec mě prosil, abych pohlédl, jak útrapy života valnou většinou pronásledují nejnižší a vznešené vrstvy lidstva, kdežto střední stavy jsou nejméně postiženy, poněvadž nejsou vydány tak mnohým zvratům osudu, který zmítá vznešenými, aniž trpí tak četnými chorobami a nesnázemi ducha i těla jako ti, kdož buď nerestným, rozkošnickým a výstředním životem, nebo vysilující lopotou, strádáním a hladem upadli do nemocí, které jsou přirozeným důsledkem takového života. V životě středního stavu daří se však všeliké ctnosti a všem druhům radosti; v něm je spokojenost a dostatek. Klid, střídmost, pokojná mysl, zdraví, družnost, všechno příjemné vyražení a žádoucí zábava jsou požehnáním střední cesty života, po které kráčíme světem nerušeni a bez obtíží, nezplaho-
•►""»    14 ■*-•<<»
ROBINSON CRUSOE
skývu denního chleba, znepokojovat se zmatenými poměry, které duši okrádají o mír a tělo o klid; ani závist, ani utajená ctižádost nesžírají naše nitro. Umírněni ubíráme se poklidně světem, chutnajíce sladkost života, aniž okoušíme jeho hořkosti, cítíme se v něm šťastni a den ode dne se učíme lépe ho užívat.
Potom mi otec domlouval se vší vážností a co nejvroucněji, abych zanechal pošetilostí, abych se nevrhal střemhlav do nesnází, jichž mne chtějí ušetřit poměry, v kterých jsem se zrodil. Připomínal, že se nepotřebuji pachtit za chlebem, že chce pro mne všecko podniknout a vynasnaží se, aby mi pojistil takový život, jaký mi právě vylíčil. Nepovede-li se mi ve světě a budu-li nešťasten, pak to bude mou vlastní vinou nebo z určení osudu; on že jest prost jakékoliv odpovědnosti, neboť učinil dosti, když mě důtklivě varoval před počínáním, o němž věděl, že bude jen k mé zkáze. Zkrátka a dobře: jako učiní vše možné pro mne, zůsta-nu-li doma a podrobím se, tak také nepřispěje ani v nejmenším k mému odchodu, aby se nestal spoluviníkem mého neštěstí. Nakonec mi vyprávěl o mém starším bratru, aby mi poskytl odstrašující příklad. I s ním kdysi tak vážně rozmlouval, aby ho odvrátil od úmyslu zúčastnit se války v Nizozemí. Nic však nepořídil. Jeho mladistvé touhy mu našeptávaly, aby vstoupil do vojska, kde také našel svou smrt. Přesto však že nepřestává prosit a odvažuje se mi říci, že odhodlám-li se k pošetilému kroku, Bůh mi nepožehná a já budu mít dosti pokdy, abych rozjímal o tom, že jsem neuposlechl otcovské rady, až pak mi již nebude pomoci.
Při posledních slovech, jež byla vskutku prorocká, aniž si toho otec byl sám vědom, jsem pozoroval, kterak hojné slzy smáčely jeho tvář, zejména když mluvil o padlém bratru, a když se pak zmínil o mně, kterak budu mít dosti pokdy k lítosti a nižádný mi již nepomůže. Byl tak pohnut, že ustal v rozmluvě. Pravil, že jeho srdce je tak přeplněno, že není již schopen slova. /5
o
9 íí
< o —i m
S, o
<L> 00 >™ ■ Cl OO
« r-2 ^
2 z o m co 22
"o «
É 2É S3 X . cd
<
•u
. Q
•S CL-,
3^
S £^
a o
B H
C3
ítí r=
O 'N
*->—-- DANIEL DEFOE -—-«<<»
Když jsem vyložil veškeren náklad na břeh, byl bych nejraději otevřel především soudky s prachem a prach vynášel po částech, abych si usnadnil práci, ježto soudky byly příliš těžké. Dříve však jsem postavil malý stan z plachty a několika tyčí, které jsem k tomu účelu připravil. A do toho stanu jsem snesl všecko, čemu by déšť nebo sluneční úpal uškodily. Prázdnými sudy a bednami jsem obklopil stan kolem dokola, abych jej uchránil před náhlým útokem ať už lidí, nebo šelem.
Opatřiv všecko, zatarasil jsem vchod z vnitřku prkny a zvenčí jsem nastavil prázdné bedny. Potom jsem prostřel na zemi peřinu, k hlavě jsem si dal dvě pistole, přiložil nabitou pušku a poprvé jsem ulehl do postele. Znaven a uondán spal jsem po celou noc velmi dobře, neboť předešlé noci jsem sotva zdříml a ve dne jsem pracoval těžce, zaměstnán záchranou věcí z lodi.
Měl jsem snad největší skladiště, jaké kdy kolem sebe nakupil jediný člověk. Ale nebyl jsem spokojen, domnívaje se, že bych měl zachránit všecko, co se dá, pokud loď nebude rozbita. Každého dne za odlivu jsem se tedy vypravil k lodi, vynášeje odtud to nebo ono. Při třetí návštěvě jsem odnesl všecku lodní výstroj; všechna tenčí lana i provazy, kus plátna určený pro správku plachet, i soudek zvlhlého prachu. Větší plachty jsem rozstříhal, ježto bych v celku jich sotvakdy potřeboval, a po částech jsem odnesl všecky od první do poslední.
Ale jak jsem se zaradoval, když jsem asi po šesti takových výpravách, kdy jsem se již nedomníval, že bych v lodi nalezl ještě něco prospěšného, objevil pojednou velikou bečku chleba, tři slušné soudky rumu nebo kořalky, bednu cukru a soudek vyrážkové mouky. To mě překvapilo, ježto jsem se nenadál, že bych našel ještě více potravin mimo ony, které byly již rozmočeny. Bečku jsem hned vyprázdnil, a zabaliv chléb do rozstříhaných plachet, dopravil jsem všecko šťastně na břeh.
.   . ■#•*♦   56 *-<*
«>>-—-        ROBINSON CRUSOE --►-<»
Nazítří jsem se vydal na loď znovu. Všecky volné předměty jsem již odvezl; i počal jsem přetínat kotevní lana na menší kusy, abych jimi pohnul. Tak jsem dopravil dva kotvičníky a tlusté lano i s železnými háky na vor, který jsem udělal z kusů slepého a vratiplachtového ráhna. Obtíživ pak plavidlo ještě jiným podobným nákladem, dal jsem se na zpáteční cestu. Ale štěstí mi již nepřálo. Přetížený vor se nedal ovládat, takže když jsem se dostal do zátoky, kde byl můj přístav, neřídil jsem plavidlo dosti obratně, i zvrátilo se a se vším všudy mě vyklopilo do vody. V nebezpečí jsem nebyl, poněvadž k břehu bylo blízko, zato však valná část mého nákladu byla tatam a s ním všecko železo, od něhož jsem si sliboval mnoho užitku. Když pak příliv opadl, zanechal většinu provazců a trochu železa, což jsem s nesmírnou námahou vylovil z vody a vytahal na břeh. Touto prací jsem se úžasně znavil. Poté jsem neustal ve svých výpravách, dokud jsem neodvezl všecko, co se dalo.
Za třinácte dnů svého pobytu na ostrově jsem vystoupil jedenáctkrát na palubu vraku a za ten čas jsem odvozil všecko, čeho se dovedou zmocnit dvě lidské ruce. Kdyby příznivé počasí bylo vytrvalo, věru že bych kus po kuse rozebral a odplavil celou loď. Připravoval jsem se pod-vanácté na cestu, když se vítr počínal zdvíhat. Přesto jsem se za odlivu pustil k lodi. Domníval jsem se, ž jsem už kajutu dokonale vyprázdnil a že už tam nic nenajdu. Přece však jsem objevil ještě pouzdro s několika břitvami, veliké nůžky a hromádku nožů a vidliček. V jiném pouzdru jsem našel asi třicet šest liber šterlinků v rozličné měně, evropské i brazilské, zlaté i stříbrné.
Usmál jsem se při pohledu na ty peníze: „Bědné smetí, co s tebou," zvolal jsem. „Nestojíš mi ani za to, abych se pro tě shýbal. Jediný nůž je mi dražší než celá hromádka tvého zlata. Jsi nadobro k ničemu. Lež si tu a klesni ke dnu jako věc nehodná záchrany!" Ale rozmysliv se, zdvihl jsem je přece. Zabalil jsem všechno do kusu plachty a počal jsem vázat nový vor. Zatímco jsem pracoval, zachmuřilo se nebe, zdvihl se vítr a ve čtvrthodině foukalo ostře od pobřeží. Rozvážil jsem, že musím
fchle nazpět, abych využil stoupajícího přílivu, nebo jinak se neubrá-
«*-♦   57 *-<•
ním větru a ke břehu se vůbec nedostanu. Bez dalšího váhání skočil jsem do vody a plul jsem ku břehu, ovšemže ztuha, jednak mě tížil náklad a jednak se voda již zle vzdouvala. Vítr velmi silně dul, a dříve než bych se byl dočkal přílivu, zastihla by mě bouře.
Dospěl jsem zatím domů do svého stanu, kde jsem v bezpečí prohlížel své poklady. Vítr burácel po celou noc, a když jsem ráno vyšel a vyhlížel na moře, loď jsem už nespatřil. Poněkud mě to zarmoutilo, ale záhy jsem se upokojil, uváživ, že jsem nepromeškal jediné chvíle ani nelitoval námahy, abych z uvízlé lodi zachránil všecky užitečné předměty, a pak že bych sotva již něco odtamtud vyvezl.
Vzdal jsem se tedy všech nadějí, že bych z lodi ještě něco dostal, leda snad, co vlny z jejích zbytků vyhodí na břeh. Našel jsem vskutku na břehu rozličné trosky, které mi byly jen k nepatrnému užitku.
DEFOE, Daniel. Robinson Crusoe. Ilustroval Adolf BORN, přeložil Albert VYSKOČIL přeložil Timotheus VODIČKA. Praha: XYZ, 2016. ISBN 978-80-7505-492-0.