Ta
m a r a :
Buď, kdo buď, druhu nehledaný, já navždy ztratím vnitřní klid, tvé řeči nebudu se bránit, budu z ní tajnou radost mít. Jestli tvůj cit však není pravý, jestli tvá slova tají klam, slituj se. Dobudeš snad slávy s mou duší, i když ti ji dám? Jsem ti snad více zapotřebí než ty, jež neznáš, ale jsou též krásné jako hvězdy v nebi a jejich čistý půvab nebyl poskvrněn rukou smrtelnou? Dej přísahu, již nelze zrušit. Vždyť vidíš, jaký žal mám v duši, vidíš mé sny a strach můj též, jak drží moje srdce v drápech. Ty ale všechno víš a chápeš, ty nade mnou se ustrneš. Slib mi, že nepodlehneš, kdyby
zlé touhy začly dorážet. Nebo už přísahy a sliby navěky platné nezná svět?
D
e m o n :
Přísahám při prvním dni bytí i při posledním jeho dni, při hanbě, jež je k neomytí, při věčném pravdy vzkříšení, přísahám při pádu, jímž bozi berou nám chvilky vítězné, při tom, že spolu zase jsme, i při loučení, které hrozí, při duchu, jenž se nemodlí a před mým majestátem klečí, při andělech, co svými meči by nejradši mě probodli, přísahám při nebi i pekle, při svatyni tvé na zemi, při slze z tvého oka steklé, při zraku, z nějž svět oněmí, dechu tvých úst, jenž zlobný není,
hedvábné vlně kadeře, při blaženství i utrpení, při lásce své i důvěře. Já zřek se pomsty, láskou'veden, dřívější pýchy jsem se zřek. Proradná lichotka už jedem nezmate ničí úsudek. Chci v míru s nebem žít, dřív podlý, teď milovat chci, chci se modlit
chci v dobro zase uvěřit.
Kajícné slzy vlahý třpyt
ať na čele, jež hodno je tě,
omyje stopy plamene
a svět ať k svému konci kvete
a netuší, že beze mne..
Věř, krásu tvou, tu pravdu boží,
já chápu jako jediný.
Svou moc jsem u tvých nohou složil,
když stala ses mou svatyní.
Dám za okamžik věčnost tobě,
za chvilku lásky prastarou.
Věř, ve své lásce jako v zlobě
jsem stejně velký, Tamaro.
Tam do výše, kde sbor hvězd létá,
tě vezme jejich volný syn,
ty budeš mocnou paní světa,
má nejmilejší z přítelkyň.
Bez soucitu či pochopem
budeš se dívat po světě,
kde trvanlivá krása není,
kde pravé štěstí nekvete,
kde jsou jen zločiny a tresty,
jen mělké vášně bloudí v tmách,
kde nenávist i lásku z cesty
vždy svede nedůstojný strach.
Což sama nevíš, jak jsou zrádné
ty lidské lásky prchavé?
Krev žárem bouří, potom zchladne
a láska s vodou odplave.
Kdo cítí nudu osamění,
jakpak se svodům ubrání, když krev mu nová krása zpění a nové touhy hárání?
Ne, tebe čeká osud jiný,
ty nesmíš mlčky uvadnout,
ty nestaneš se otrokyni
žárlivých, hrubých, těsných pout.
Uprostřed malosti a chladu,
neplodných nadějí a snah,
kde od přítele čekáš zradu
a z nepřítele nejde strach.
V modlitbách oheň tvojí vášně,
ukrytý za vysokou zdí,
nezhasne, oddělený strašně
od Boha jako od lidí.
Ne, takový tvůj úděl není,
ty jiného se dožiješ.
Ceká tě jiné utrpení
a jiné vytržení též.
Zanech svých marných dávných přání.
Kam chce, ať potácí se svět.
Chci s pýchou hloubí poznávání
tě místo toho provádět.
Aby ti ve všem posloužili,
přivedu duchy poddané s
i mírné lehkonohé víly
povolám ke tvé ochraně.
Hvězdě, jež na východě svítí,
korunu zlatou uloupím,
chlad rosy z půlnočního kvítí
seberu, skropím zlato jím,
z červánku večerního stuhu ozdobnou zrobím pro tvůj pas, dám vonět květům v širém kruhu, aby jen vůni dýchalas. Lahodit budu tvému uchu kouzelným hraním lákavým, z jantaru, tyrkysu a vzduchu ti skvostný zámek postavím. Bohatství na dně moří skrytá i ta, co se jen vznášejí, vše snesu ti, co země skýtá, jen miluj mě.
XI
A na její rty, vlnící se rozechvěle, svá ústa zlehka vložil teď. Pronášel svůdné řeči vřelé všem jejím prosbám v odpověď. Ten pohled neúhybně stálý, který až do duše se vpálil, v tmách nad ní blýskal se jak břit dýky, již nelze odrazit. Zlý duch už začal navrch mít. Jed jeho sladkých políbení do její hrudi rázem vnik. Bolestný, hrozný zazněl vzlyk, byť v šeru noci přidušený. Byla v něm láska, bol i snění,
poslední prosba o soucit i beznadějné rozloučení s životem, jejž už nelze žít.
XII
V tu chvíli podél příkré stěn se noční strážný musel brát. Pro poplachy a na zvonění si nesl litinový plát. Vtom tam, kde byla dívky cela zastavil, přišel o svůj klid a ruka nad kovem se chvěla, už připravena uhodit. Vždyť slyšel, když stát v tichu alespoň měl to domnění, jak líbají se dvoje ústa, jak sten a výkřik slabě zní. Pochyby temné zaplavily starcovu mysl uchřadlou, jenže hned nato, v příští chvil: zas ticho všude zavládlo. Jen vítr přeběh po stromech a zlehka rozšelestil listí a dravá horská říčka místy šplouchala o svůj tmavý břeh,
Hned slova askety a světce si opakuje zpaměti. On úkladům se poddat nechc zlý duch ať zase odletí.
Prežehná křížem rozechvěle hruď, v které rozbouřil se cit. Jen ať se srdce ztiší v těle a on zas může dále jít.
XIII
Jak spící víla spanilá ležela v rakvi. Bílé čelo víc nežli pokrývka se skvělo, jež její tělo halila. Semknutá víčka v bledé líci, kdo, Bože, neřekl by však, že pod nimi jen dřímá zrak a čeká jako na zázrak na polibek či na denici. Marně však zlatá záře dne zkoušela, jestli prohlédne, marně ta víčka bledší křídy líbaly rty jí blízkých lidí. Co smrt si sevře do svých pout, to jí už nelze vytrhnout.
XIV
I za veselých svátků předtím neměla úžasnější šat Tamara nežli tentokrát a z rodné soutěsky pár květin,
jak káže dávný věcí řád,
ji má svou vůní ovívat.
V té mrtvé ruce každý z květů
jako by sbohem říkal světu.
Nebylo v její tváři stop
po tom, že dřív než našla hrob,
prožila vášně opojení.
Teď vládl v jejích rysech klid
a krása, jakou může mít jen mramor, v kterém citu není, v němž ani rozum nebádá, dlí v něm jen smrti záhada. Podivný letmý úsměv zůstal a strnul na překrásných rtech. Kdo však si pozorně ta ústa prohlédl, našel smutku vzdech. Byly v něm pohrdání ledy duše, jež všeho vzdala se a v mysli měla naposledy jen rozloučení bezhlasé. V tom úsměvu byl život její, tak marný a tak tragický, on větší budil beznaději než oči, zhaslé navždycky, tak jako když čas večerní je a v moři zlata už se skryje za horou kočár sluneční, však jeho odlesk drží ve své tváři Kavkaz, jenž hrdě v dálce ční a malou chvilku nachem září. Ten odlesk ale zhasne hned, /
poutníkům neposkytne spásu
a nesešle jim příliv jasu
z těch výšin, kde je jenom led.
a proto k vykoupení hříchů
kostelík stavět rozkaz dal
na tvrdé žule srázných skal,
kde větry duly v mrtvém tichu,
kam krahujec jen zalétal.
Tak mezi sněhy kazbeckými
se zdvihl osamělý chrám
a člověk zlý, však mrtvý nyní,
posmrtný pokoj našel tam.
A zakrátko pak hřbitov shlížel L f
ze skály blízké oblakům, jako by měl být mrtvých dům teplejší, když má k nebi blíže, jako by úkryt poslední byl klidnější, když odlehlý je. Mrtvý už přece neprožije radost či smutek dávných dní. Lff
LERMONTOV, Michail Jur'jevič. Démon. Přeložil Milan DVOŘÁK. V Praze: Československý spisovatel, 2012. ISBN 978-80-7459-026-9.
XV
Už příbuzní i se sousedy se sešli. Gudal otřesen v zoufalství rve si svůj vlas šedý a mlčky v prsa bije se. Na svého koně hřívy bílé nasedá k jízdě poslední. Vyšli. Tři noci a tři dni to potrvá, než dojdou cíle. Kde praděd pohřben je a děd, klid nalezne i dcera teď. Gudalův předek v dávných časech přepadal vsi i poutníky. Když potom nemoc ozvala se, kál se ten hříšník veliký,