Řemesla ve středověku
suroviny pro řemeslo
vazba na krajinu a sídla
ekonomika řemesla
lesní: s vazbou na primární zdroje
surovin
vápence ruda → kov písek dřevo
s vazbou na trh a
spotřebitele
odběr
upravených
surovin
Třídění řemesel
zemědělství obchod
Speciální zaměření literatura: Archeologia Historica 8 (1983), Archeologia Technica, Forum Urbes Medii Aevii VI. k řemeslné
výrobě v moravských a slezských městech publikoval i Rudolf Procházka (Procházka 2007).
Třídění řemesel
Běžná řemesla pro chod „domácnosti“
– sídla nebo sídelní jednotky
• Kovozpracující řemesla
• Kováři, podkováři
Specializovaná řemesla
• Lesní řemesla
• Dehtářství
• Uhlířství
• Vápenictví
• Hutnictví
• sklářství
• Městská řemesla: cechy
• Potravinářská řemesla: pekaři, řezníci
• Kovozpracující řemesla: kováři, brníři, nožíři, mečíři,
ostružiníci, …
• Dřevozpracující: tesaři, truhláři
• Textilní: sukno X plátno, postřihovači, krejčí
• Kožedělná řemesla: Koželuzi, obuvník, kožešník
• Hrnčířství:
• Stavební řemesla: kameníci, zedníci,
Běžná řemesla na vesnici
• Typy dřevozpracujících řemesel
Řemesla: technologie
Přímé prameny
• Suroviny
• Těžba
• Dílny
• polotovary a nedokončené výrobky
• defektní výrobky a defekty výroby
• nástroje
• odpad
Nepřímé prameny
písemné prameny:
• úřední charakter
• knihy kšaftů± s inventáři dílny
• knihy trhové
• různé partie cechovních artikulů uvádějících někdy
podmínky výroby
• odborný charakter
• starší a mladší receptáře (např. Černohorský 1941),
• tisky popisující jednotlivá odvětví výroby
Georgius Agricola De re metallica libri XII (1556)
J.A. Komenský 1658
ikonografické prameny
Řemesla: technologie
Řemesla: technologie
dílny
Třídění řemesel
• v historiografii od konce 19. století
• pochází původně z německého prostředí: Karl Bücher ve své práci při výzkumu sociální struktury Frankfurtu nad Mohanem
(1886)
• Problém nejednoznačném třídění jednotlivých řemesel do řemeslných odvětví. Toto třídění se přizpůsobuje konkrétní skladbě řemesel
ve zkoumaném místě (Petráň 1984, 26–39).
• počátek 20. století: Zikmund Winter
• Od 60. let 20. století: modely řemeslných odvětví Marek 1965; Mezník 1972, 5–38; Procházka – Sulitková 1984
řemesla: vazba na sídla
hrady
•Písemné prameny: inventáře
•AE: kovárny, sladovny, spřádání, šití, vyšívání
kláštery
•Písemné prameny
•AE: cihelny, pivovary
vesnice
•Písemné prameny: urbáře,
•AE: kovárny, hrnčíř, domácí řemesla: spřádání, šití
města
•Písemné prameny: městské knihy,
•AE: nejširší spektrum - od silných řemesel (potravinářská, oděvní, kovodělná …)
Třídění řemesel ve středověku
obchod X řemeslo
• Město: řemeslník mohl provozovat jen jedno řemeslo (1 živnost)
• Výjimka pivovarnictví, šenkování vína z měšťanských vinic a prodej
zemědělských produktů - OBCHOD
• Vaření piva - obchod, potvrzení 1398 Václav IV.: spor o vaření piva. To, že bylo
pivovarnictví bráno jako obchod, mělo tu výhodu, že právováreční měšťané
mohli vykonávat ještě jinou živnost a mít tak dvojí příjem, což jiná řemesla
nedovolovala
• Ve 14. století se však již koncentrace řemesel téhož druhu na jednom místě
většinou nedá prokázat. Pro celý středověk ovšem platí, že v předměstích
převažovala řemesla nepříjemná pro své okolí buď přílišným zápachem (koželuzi),
ruchem (kováři, bednáři), nebezpečím požáru (kováři) a povolání závislá na vodních
zdrojích (mlynáři, koželuzi, valchaři, lazebníci).
• Brno:
• 14. století - tzv. silná řemesla (oděvní, potravinářská, kovodělná a textilní),
dále řemesla dřevoobrábějící a kožedělná
• 14. století: řemesla patřící do tzv. drobných výrobních skupin (provazníci,
svícníci, pergameníci, kostkáři,...)
• Oděvnická a příbuzná řemesla: 12 odvětví Brno: 190 samostatně výdělečně činných měšťanů). Pro
brněnský trh a okolí včetně šlechty, duchovní, markraběcí dvůr
• krejčí, vetešní krejčí, ševci, vetešní ševci, šlojířnice, věnečníci, kožišníci, kloboučníci, rukavičkáři, lazebníci, holiči a
pradleny. Řemesla potravinářská s12 řemesly a 121 zdaněnými příslušníky. Ktěm se počítali mlynáři, krupníci,
pekaři, mazanečníci, koláčníci, perníkáři, řezníci, sladovníci, pivovarníci, medníci, kuchynníci a koštéři vín. I u
těchto řemesel mělo značný význam, že Brno bylo sídlem markraběte.
• Kovodělná řemesla: 28 (Brno: 110 poplatníků).
• kováři, zámečníci, nožíři, hřebíčníci, ostružníci, mečíři, čepelníci, helméři, platnéři, brníři, jehláři, pilaři, cínaři,
konváři, kotláři, měďnáři, zvonaři, zrcadelníci, zlatníci, zlatotepci, prenéři, řezači cánů, mincíři, přezkaři, řemenáři,
knoflíkáři, drátníci a kovodělci
• Textilní řemesla: 13 (Brno: 98 poplatníků)
• tkalci, soukeníci, pláteníci, knapové, vlnaři, přádlí, česáči, postřihovači, valcháři, barvíři, peřinečníci, tkaničníci a
provazníci
• Zpracování dřeva a kostí: 16 (64 mistrů).
• bečváři, koláři, pluhaři, tesaři, truhláři, stolaři, stoličníci, hotovitelé nářadí, střelci, číšíři, soustružníci, kostkáři,
kopytáři, lžíčníci, kartáčníci a košťatáři
Třídění řemesel
• Zpracování kůže: 11 řemesel (Brno: 59 poplatníků)
• Koželuzi, jircháři, řemenáři, podešev krejčí, pasíři, sedláři, rukavičkáři, uzdaři, tobolečníci, měšečníci a
toulaři
• Základním zpracováním kůží - dvě řemesla - koželuzi a kožešníci.
• Koželuzi vytvářeli usně, které byly polotovarem pro další řemesla, a to ševce, řemenáře, uzdaře …..
• Kožešníci zpracovávali kožešiny a šili z nich další výrobky.
• Stavební řemesla a profese na zpracování zemin: 8 (Brno: 29 poplatníků)
• Zedníci, ometači, cihláři, pokrývači, rourníci, hrnčíři, mísaři a sklenáři.
• Výrobci svítiva a topiva: 19 poplatníků
• olejníci, voštníci a svícníci, kteří pracovali pro město a nejbližší okolí.
Třídění řemesel
Vývoj cechů
• 2/2. 13. století: BRATRSTVA - náboženský charakter – členové se scházívali na společných
bohoslužbách v chrámu: ± vlastní oltář zasvěcený patronu řemesla; POTÉ - regulace
řemeslné výroby, počtu mistrů, tovaryšů a učedníků, cen a kvality zboží, dovozu tovarů do
města
• Cechy od konce 13. století – Praha, Znojmo – Pražští řezníci se odvolávají na statuta z
doby PO II.
• Přeměna BRATRSTEV v CECHY
• Sdružování příbuzných řemesel, veřejnoprávnost, jurisdikce v rámci cechu
• V první polovině 14. století u nás procházel vývoj cechů bouřlivým obdobím, cechy rychle
a nápadně nabyly charakteru organizací bojujících za práva řemeslníků.
• DOBROVOLNÉ ČLENSTVÍ X POVINNÉ ČLENSTVÍ
• Péče o zchudlé a přestárlé mistry
• Omezení konkurence
• zahraniční vlivy, hlavně velkých bouře řemeslníků – cechů v německých městech
(Magdeburk, Řezno, Mohuč, Štrasburk,...), vliv do Čech
• ZÁKAZY A OBNOVOVÁNÍ CECHŮ X PODPORA
• Václav II. – zákaz cechů (Brno 1293)
• Karel IV. – 1351, 1352 zákaz cechů: Cheb, Žatec, Hradec Králové, Chrudim, Brno
• střety meziměstským patriciátem a cechy
• Král výslovně zakazoval řemeslnické spolky či omezování svobodného výkonu řemesla
sledující monopolistické cíle
• MĚSTSKÁ RADA: schvalovala CECHOVNÍ artikule (privilegia, regule, pořádky, statuta, řády aj.):
písemné pořízení - cech v rámci městského hospodářství práva (monopol na výrobu zboží, práva
na přednostní nákup suroviny) a kodifikace pravidel vnitřního fungování organizace (podmínky
mistrovství, délka učení a vandru, cechovní orgány)
• nutnost obdržení měšťanského práva před vstupem do cechu, povinnost nových mistrů
zaplatit vstupní poplatek – tzv. přímus, z něhož šla polovina konšelům a v neposlední
řadě také ustanovení bránící se konkurenci ostatních řemeslníků
SM Pražské: nejstarší dochované artikule - cech krejčí (1318), 1338: statuta pražských
platnéřů
Cheb: CECHOVNÍ ŘÁDY - kolem 1350: pro cech koželuhů a usnířů, kolem 1400 pro
sladovníky, pro pivovarské závozníky z roku 1403 a kolem roku 1440 pro řezníky,
kolem 1460 pro kloboučníky
• 16. století – zemské cechy
• 1547: omezení cechů Ferdinandem I.
• 1731: generální cechovní patent, omezující zásadně pravomoc cechů a platnost jejich
privilegií - vydávání statut a konfirmace stávajících artikulí náleží pouze panovníkovi;
platný od r. 1732; r. 1739 znovu potvrzen vydáním generálních cechovních artikulí
(Generální cechovní artikule vydané v roce 1739 zcela nahrazovaly statuta cechů měst
třetí a čtvrté kategorie podle rozdělení prováděcího předpisu z roku 1732 (jednalo se o
zejména města vrchnostenská)
Ferule cechu tesařů
Ferule cechu sládků
Ferule cechu řezníků
Ferule, pečetidla, cechovní pokladny
Mosazné pečetidlo ševcovského cechu ze
Šťáhlav, 16. stol., p.2,7 cm, v.2,5 cm
oválného tvaru s negativně řezaným
obrazem. Kovové lité držadlo uraženo.
Opis: P : PO : ZR : SEF : WES : STAHLAWI.
Struktura cechu:
• v čele volení cechmistři potvrzení cechem a městskou radou:
zastupování cechu proti cizím osobám, matka pokladnice
(cechovní truhla, mravnost v cechu (dohled), jurisdikce cechu
(produkce ,dluhy, kázeň) – pokuty, vyloučení
• Cechovní starší
• Učeň → tovaryš → mistr (mistrovský kus – mistrovská zkouška)
• Učeň : přijetí na „košt“ = několikatýdenní zkouška (vhodnost k řemeslu)
→ nahlášení cechu → učení → vyučení – finance (mistr inkasoval platbu
předem (± odpracování) + záruka osob); bydlel u mistra, ten jej živil a
šatil, doba učení 2- 4 roky
• Tovaryš: vyučen, zkušenosti → „vandr“ (minimálně rok - práce v jiném
městě)
• Mistr: mistrem tovaryš většinou ve městě, kde se vyučil: finance
(peníze a vosk do cechovní pokladnice)+ zaplacení mistrům "svačinu„
(především pivo) + materiál na mistrovský kus (neobstojí: vše propadne
cechu)
• → přijetí do cechu: mistr samostatně – najímání tovaryšů , prodej na
trhu, „poctivě a řádně na svět zplozen“
• Po smrti mistra: cech - pohřeb adekvátní mistrovu postavení; živnost
dále vedla manželka – s podporou cechu(půjčky, tovaryši)
znovu provdání – nový manžel zvýhodněné podmínky pro
přijetí do cechu X syn nebo manžel dcery (zvýhodněné podmínky pro
přijetí do cechu)
Oblastní muzeum Český Krumlov,
cechovní truhla, 17. století
Muzeum Hranice
Cechovní statuta: stanovený objem výroby určením počtu výrobků nebo rozsahem
důležitých výrobních zařízení (pekařských pecí aj.).
potravinářská odvětví dodávala na trh zboží prvořadé spotřeby, rychle podléhající
zkáze, jež nebylo snadné dlouhodobě konzervovat a proto ani vyrábět na sklad,
potřebovala pravidelný odbyt a stálý objem regulovaný cechy. Obojí si zajišťovala i
právními výsadami měst v tzv. mílovém právu.
Celní sazebníky: Litoměřice konec 13. století: počty výrobků – hrnčíři 40 kusů
ŘEMESLO - REKONSTRUKCE
• analýza artefaktu (VÝROBKU) → postup výroby
• výrobní areál X „dílna - werkštat“: výrobní
zařízení, NÁSTROJE, zkoumání technologií a
jejich procesů, typy a prostorová distribuce
zjištěných objektů, zaplňování, výrobní odpad
• organizace výrobní činnosti: umístění
dílny/výrobních objektů, organizace dílen v
prostoru – vazba na sídla X odraz v písemných
pramenech
• distribuci výrobků: distribuční okruhy, vazba na
trhy – odběrová místa
• značky:
• zbrojní řemesla – pasovský vlk jednorožec
• hrnčířství – identické značky na dnech
• Zdroje surovin
• Přírodovědné analýzy: složení (chemické, spektrální) –
původ surovin – výrobní okruhy
• Distribuce: loštické poháry, číše českého typu
Hrad Žampach – značky na meči – jednorožec a vlevo
běžící vlk PASOV
• SUROVINY: suroviny pro výrobu a jejich získávání
• Vazba na zdroje: např. těžba: výjimka důlní Kutná Hora.
• nálezy nezpracované či částečně zpracované suroviny - lze pokládat za
výrobu na daném místě.
• pracovní nástroje: TECHNOLOGIE VÝROBY - 2 základní informace: 1. nástroj
samotný: charakter - jeho výrobní technologie a kvalita, 2. nástroj v procesu:
využití v procesu výroby a o výrobní možnosti
• polotovary a nedokončené výrobky: doklad hlavních fází výrobních procesů
→ rekonstrukce výrobního procesu a indikace místa provozu X odpad
• Nedokončené nože: Hradišťko Sekanka
• výrobní odpad:
• defektní výrobky a defekty výroby:
• při určité koncentraci na jednom místě potvrzují výrobu: obecně
dochování - defektní výrobky z materiálu, který nelze ekonomicky
výhodně druhotně zpracovat - hlína
• samotný defekt výroby: limity dosažené úrovně zpracování v daném
místě.
• výrobní odpad defacto: vzniká v různých fázích výroby – hrnčířské
suroviny, strusky, okuje, slitky, odstřižky plechu a kůže, odštěpky dřeva i
kamení (stavební činnost: bez dokladu destrukce stavby)
ŘEMESLO - REKONSTRUKCE
dílna a stopy pracovních
procesů: technologie řemeslné
výroby – jejich úrovně v prostoru a
čase
Dům pasíře Prokopa
Kovárna Sezimovo Ústí
těžba (písek, kámen, hlína, rudy, dřevo)
vazba na zemědělství: zvířata a plodiny:
(technické, potravinářské
• výrobní areál
• hutě – sklářské, rudní (železářské, Ag, Au)
• Mlýny
• kovárny
• Pyrotechnologická zařízení: tavící pece,
výhně, pece (hrnčířské, vápenické,
dehtářské, potravinářské)
• vodní díla: náhony, koryta, žlaby, nádrže,
jezy, stavidla
• mlýny: hamr, obilné (moučné, krupní),
valchy,
• kumulace: železářství (Praha –
předlokační)
Sukno na valše Liptovská osada, 1963. SNM –
Etnografické múzeum v Martine.
http://www.ludovakultura.sk/index.php?id=1467
valcha
Vesnická valcha z Oravy
hamr
mlýn
Mlýn: Výrobní objekt na mletí různých druhů surovin mlecím
zařízením, které je poháněné vodou nebo větrem. Druh energie určuje
umístění stavby a strukturu stavby, konstrukce mlecího zařízení byla
identická.
od VS - větrné i vodní mlýny.
AE: starší fáze (13. století) zaniklého mlýna v Ústupicích. Zánik mlýna
proběhl v 15. století. Na počátku 15. století je doložen i zánik mlýna v
Jahodově
Vodní mlýn:
obilný mlýn (moučné, krupní, kašní (jahelka), cukerný, pilní
(pily na dřevo), tříselné (koželužny), hamerní (železárny), valchovní
(valchy), rudné a popřípadě čerpací (vodní pumpy např. u dolů)
objekt nebo areál s výrobním a později i obytným
charakterem přizpůsobený k využití vody na pohánění mlýnského kola.
Středověké mlýny představovaly jen technologické zařízení bez obydlí
mlynáře nebo samostatnou mlýnici a v blízkosti obydlí mlynáře
(Mstěnice). Na konci středověku se objevují mlýny již s obydlím mlynáře
jako Hoslovice nebo Bláhova Lhota pod jednou střechou.
Spřevodováním získaná energie uvádí do pohybu mlecí kameny (běhoun)
nebo stoupy a hamry. Vodní tok pohání kolo vodou spodem, náhon
dovoluje přivést vodu na kolo horem a lépe regulovat množství přitékající
vody. Mlýny se vymykají klasickému půdorysnému uspořádání vesnice a
jsou vázány na vodní zdroj, popřípadě zpracovávanou surovinu (např.
rudní mlýny).
Vrcholně a pozdně středověké mlýny byly vybaveny vertikálním kolem na
spodní vodu na průtokově vydatných vodotečích. Jednoduchá instalace
nevyžadovala zásadní terénní úpravy. Nejpozději od 2. poloviny 14. století
se začínají používat mlýny s koly na horní vodu, které posunuly výskyt
těchto objektů i na méně vydatné vodní toky.
Mlýn ve vztahu k vodnímu zdroji:
1. mlýn podhrázný s vantroky
2. mlýn s náhonem a retenční nádrží ve větší vzdálenosti (desítky metrů)
3. mlýn s náhonem bez identifikované retenční nádrže
Vodní kolo upevněné na valu bylo odděleno stěnou Průměr vertikálních vodních kol
mohl dosahovat od 1,5 do přibližně 4-5 metru.
Dochovaný pozdně středověký mlýn v Hoslovicích (okr. Strakonice), Mítov (okr. Plzeň
– jih), Bláhova Lhota (okr. Příbram), Morašice (okr. Svitavy) jsou stavbami, které již
dokládají spojení obytné a výrobní části pod jednu střechu
Krašov objekt staršího zaniklého mlýna
s identifikovatelnou 1. mlýnicí a 2. lednicí
relikty zaniklého mlýna na Blehovském potoce a. zářez pro vodní
kolo (lednice), b. relikty objektu mlýna, c. mlýnský náhon, 2.řez
zaniklým náhonem , 3. zalesnění zaniklého mlýnského náhonu
Rudní mlýn
rudní mlýn - pohon vodní kolo
(drtil a mlel) rudu vytěženou v okolních dolech
Úprava rudy po průchodu rudním mlýnem nepochybně
pokračovala jejím plavením a zřejmě i pražením.
Samo hutnění (tavení) upravené rudy, dokládá hutnická struska
mlecí kameny rudních mlýnů
Replika rudních mlýnů na řece Olešnici
ve Zlatých Horách
Železná ruda: 2. severní a západní Morava; E. Horní Slezsko – (známé z písemných pramenů)
Stříbro:
Zlato:
HUTĚ
Železo: u významných ložisek (oblast Brd, Železných a Krušných hor, Krkonoš, Hrubého
a Nízkého Jeseníku, Pošumaví, Moravského krasu aj.) ; i v místech nižšího výskytů
železných rud
TĚŽBA
Povrchová těžba - pozůstatky
mělkých kutacích rýh
vyhledávací
ověření dalšího průběhu žíly
zaniklé kutací jámy – menší odvaly
A
Přípovrchová těžba
– exploatace svrchních pásem
Odval - halda
1. propadlá těžební jáma + hromada
hlušiny
2. úzké dobývky s kolmými stěnami
3. propadlina – vzniká sekundárně z 2
Hlubinná těžba
Příkopy s odvalem
1. na jedné straně
2. na obou stranách
3. lomy - zemníky
hloubka: 10-stovky m
Dědičná štola: podesdnutí a odvodnění místa
těžby
Při úpatí svahů
Andělské domky – přípovrchová těžba pegmatitu
areál úpravny rud
v těsném sousedství těžních šachet
menší objekty
– dřevěné kádě na praní rud
– kanálky – úpravnické soustavy
• Hutě: výrobní areály navázané na těžbu suroviny
a její následné zpracování, jedná se o hutnictví
barevných kovů a železa.
• Při hutnění železa je prokazatelná vazba na
surovinové zdroje a odbytiště.
• Těžba
• 1. získávání suroviny ve svrchních polohách, kdy
vznikají dobývací jámy (pinky). Doklady
takovéhoto typu těžby jsou viditelné
v Moravském krasu v okolí obcí Rudice, Habrůvky
a Olomučany.
• Pinkoviště patrně raně středověkého původu Vystrčená JV
od Olomučan mezi tratěmi dokládá těžbu na ploše
150x100 m. Pinky jsou v terénu vymezené kruhovými
nebo půlměsícovými odvaly vykopané hlušiny. Hloubka
těžby dosahovala 2-3 m.
• Pinka se zásypem z pozdního středověku a keramikou i ze
13. století se nachází v blízkosti obce Saky, zde byly zjištěny
dvě těžební šachty. Pinka s pozdně středověkým zásypem
měla průměr ústí 3,5 m a hloubku 4,5 m
1. pec typu Želechovice (8.- počátek 10. století)
2. zadlabaná pec s tenkou hrudí (8.- počátek 10. století)
3. samostatně stojící šachtová pec s dyšnovým panelem a mělkou nístějí
(konec. 10.-11. století)
4. samostatně stojící šachtová pec se zahloubenou nístějí a dyšnovým
panelem (konec. 10.-11. století)
5. Radětice hutnická pec ze 13. století
6. Chýnice u Prahy, hutnická pec ze 13. století
7. hutnická pec na stříbrnou rudu ze Cvilínku, 13. století
8. hutnická pec na tavbu stříbronosných rud ze Stříbrnice
9. -10. Agricolovy hutnické pece
Sklárny: jsou specializovaným výrobním zařízením zaměřeným na výrobu skla (dutého i okenního).
K oblastem tradičního archeologického nedestruktivního i destruktivního zkoumání skláren náleží
oblast Krušných Hor. Zde proběhlo i první odkrytí zaniklé sklárny v Moldavě archeologickým
výzkumem. Z Krušných hor se bádání rozšířilo do Lužických hor a Děčínské vrchoviny. Z prostoru
severních a severozápadních Čech je známo k roku 2010 na 29 zaniklých skláren.
V rámci východokrušnohorské oblasti bylo vydefinováno šest výrobních sklářských okruhů, a to
Přísečnický, Bečovský, Brandský, Mníšenský, Moldavský a nejstarší Jilmovský s vazbou na cesty přes
horský masiv do Saska. Při terénní prospekci prostoru Krušných hor se využíval geofyzikální průzkum,
který detekoval polohu výrobních objektů
K lokalizaci sklárny mohou napovědět pomístní názvy Glasberg/Sklářský vrch v Krušných
horách, nebo názvy zaniklých osad jako Skláře, Sklené, Sklená Huť, Sklenařice nebo
Sklenářovice a mnohé jiné.
Mezi nejstarší písemné zmínky o sklárnách patří zprávy o těch šumavských kolem poloviny
14. století je zmíněna huť ve Sklenářově Lhotě u hradu Hus a Sklenáře u Vimperku, Moldava
se sklářskou hutí v Krušných horách je zmiňována mezi lety 1399-1406
Areál sklárny - nekonstantní zástavba - proměnlivá v závislosti na čase, prostoru a na typu
sklárny. Prokazatelné změny ve velikosti i půdorysné dispozici výrobních objektů a také v
jejich počtu.
Geomorfologicky sklárny využívají mírné návětrné svahy s přímou vazbou na vodoteče nebo
jejich prameniště a surovinové zdroje jako křemen a vápenec v neposlední řadě vazbu na
topivo (dřevo).
Dělení - mateřské a dceřiné sklářské hutě. Mateřská sklárna má většinou tři pece, a to pec
hlavní a dvě vedlejší. Vedlejší pomocné pece mohly sloužit ke fritování, tedy k primární
1. pohled do tahové kanálu sklářské pece Jilmová, odkrytá pec Vlčí Hory, iluminace sklárny z tzv. Mandevillova cestopisu, 1410-
1420, vzniklého na území Čech, oválné pec s chladicí a tavící částí, se dvěma vstupními otvory v dolní části, a dvěma
manipulačními otvoru v kupoli, 4. Jilmová, obj. II. hlavní sklářská pec, 5. Jilmová II. obj. I vedlejší sklářská pec, 6. Vlčí Hora obj.
č. 1, hlavní sklářská pec, 7. Moldava I., obj. č. 12, hlavní sklářská pec, 8. Moldava II. s objekty č. 1 hlavní sklářská pec a obj. č. 2
vedlejší sklářská pec
terénní relikty vápenek: 1. Staré Kestřany, 2. Krajníčko, 3-7.
selské polní vápenky v Moravském Krasu, 8. Hostěnice
vápenická pec nedaleko Cudrovic (Prachaticko)
Vápenky, vápenické pece: představují výrobní objekty (pece)
v blízkosti těžebního areálu, který vytvořil úbytek materiálu v původním
georeliéfu, nebo jsou součástí sídla, kde docházelo ke stavbě. V případě
vápenických pecí se jedná o do terénu zahloubené objekty, které mohou
využívat svahovitost reliéfu nebo upravené antropogenní terasy. Existuje
několik konstrukčních typů a jejich variant na základě zahloubení, tvaru a
použitého stavebního materiálu. Pro identifikaci zaniklého objektu vápenické
pece v terénu je tvar s obezděním stěn, popřípadě vytažením zděných struktur
nad terén, lépe zachytitelný. Centrální propad do peciště je typickým projevem
destruovaného reliktu. Zaniklý objekt se v krajině rýsuje buď jako vyvýšený
podkovovitý útvar s centrální vkleslinou nebo jako výrazný konkávní objekt. Do
svahu zahloubené pece bez kamenné struktury s několika odtahovými kanály
se jeví ve svahu jako umělé terasování s mírnou středovou protáhlou vkleslinou
v délce osy terasy. Zděné struktury prodlužují životnost pece. Pece sloužily na
pálení vápna, na které byl používán lámaný kámen - vápenec
různé druhy půdorysů vápenické pece (komorové)
1. vápenická pec v blízkosti hradu Pyšolce
2. vápenická pec v blízkosti hradu Holštejna
3. vápenická pec u Divák
Těžební areál v kombinaci s výrobním zařízením lze objevit u hradu Pyšolce, Obřany,
Holštejn, Šaumburk nebo Vildenberk
V městském prostředí jsou výrobní objekty odkryty převážně při záchranných
archeologických výzkumech (Brno, Praha), obdobně je tomu i ve vesnickém prostředí jak
ov Maršově, kde byla částečně zachycena vápenka na domácí pálení vápna
Vápenické pece jsou většinou zahloubené do terénu s předpecním manipulačním
prostorem (pece dvoudílné). V dalších případech jsou zabudované do svahu nebo stojí na
úrovni terénu (šachtové zděné pece) bez viditelného zahloubení manipulačního prostoru
(pece jednodílné).
Zahloubené pece:
kruhový půdorys: jámové pece se stěnami - rovné nebo kónicky vzhůru
rozevřené (tzv. trychtýřové), úprava stěn v podobě hliněné nebo zděné kamenné nebo
cihlové plenty s 1-2 (max.) tahovými kanály.
Čtvercové → obdélného půdorys: stěny hliněné nebo oplentovány kamennou
nebo cihlovou zídkou popřípadě opatřené doplňujícím bočním soklem pro skládání
vápencové suroviny do klenby nad topeniště. Na obezdění nebo boční sokly se sklenula
klenba ze suroviny na pálení vápna, pomocný středový sokl vytvářel další podpěru pro
sklenutí suroviny do dvou kleneb. Pece jsou opatřeny 1, 2 a více topnými kanály.
Šachtové pece stojí na povrchu nebo jsou kompletně vyzděné do svahu. Mohou mít
oddělené místo pro násyp suroviny. Pece jsou v půdoryse kruhové, čtvercové nebo
polygonální s jedním tahovým otvorem. Mezi zděné šachtové vápenky náleží i malé polní
selské vápenky s periodickým provozem
Objem páleného vápna kolísá kolem 1,5 m3, 11,5-13,5 m3, nebo téměř 17 m3, 30-32 m3, 40
m3 až 51,5 m3
relikty vápenek odkrytých destruktivním archeologickým výzkumem
sestaveno podle typologie vápenických pecí P. Kose
vápenický výrobní areál ze 13.-20. století
nedaleko 1. hradu Obřany, A, B objekty
zkoumané destruktivním archeologickým
výzkumem, objekt A kvadratické vápenické
pece I-II, trychtýřová vápenická pec III,
objekt B kvadratická vápenická pec IV se 4
topnými kanály
Cihelna:
Archeologicky odkryté pece spojené s vypalováním stavebního
materiálu označované jako cihlářské pece se objevují ve
středověkém městském nebo klášterním prostředí s přímou
vazbou na odbytiště (Brno – na Leči, Královo pole aj., Milevsko)
nebo jsou doložené jako výrobní cihlářské okrsky v Sezimově Ústí
usedlosti I a II
Novověké výrobní okrsky představují cihlářské pece v Kutné Hoře
– Jezuitská kolej, Mohelnice nebo opět Brno – Husova ulice.
Antropogenní relikty spojitelné s výrobním zařízením jako
cihlářská pec jsou doloženy patrně v předpolí hradu Vildenberka
Dochované relikty novověký cihlářských pecí představují již
torzální architekturu v krajině jako jednokomorová cihlářská pec
v Hnojnici na Lounsku z konce 18. století.
Raně novověké zaniklé cihelny severně Brna jsou zmapovány na
základě kartografických podkladů II. a III. vojenského mapování a
svou těžbou spraše zanechaly stopy zachytitelné ve stávající
krajině
Cihelny – cihlářské pece
Lucia Tonezzerová (2002): VS pece 2 základní skupiny: polní a komorové.
• polní pece: po celou dobu produkce cihel; VS-PS: při velkých stavebních akcích ( kláštery, kostely aj.)
– vyskládání cihlového milíře se vzduchovými kanály a mezerami mezi jednotlivými cihlami, podobné polní pece z prostoru Polska
• pece komorové: člení podle počtu topných kanálů 1- až 3-kanálové.
– datace: 14.-16. století, rozměry: max. 4 × 5 m, častěji menší.
• výpal: cihel, hřebenáčů, dlaždic, tak i běžné keramiky
• pece se dvěma topnými kanály: po celý VS, v PS k nim přibývá typ se 3-topnými kanály
• Milevsko: stavebníb vývoj pece 3-kanalová již ve 13. století; analogie: přeměna tříkomorové pece na dvoukomorovou fr. SoiransFouffrans:
datace poč.15. století
– počet topných kanálů - závislý asi na velikosti plánované cihlářské produkce než na typologické vývojové linii pecí
Brno: Husova ulice
• Sezimovo Ústí:
• usedlost I. (2 kvadratické, 1 kruhová) a
• usedlost II. (2 kvadratické, 2 sušárny)
• Milevský klášter: původně se 3 pecními kanály
(min. 2 přestavby), 2 jednokomorové
• Brno
• „Na leči“: (Brno ve 14. - 16. století 3 nebo 4
městské cihelny: „Na leči“, u Židovské brány,
u kostela sv. Martina)
• Ae výzkum r. 1994: z cihel, v
blízkosti hliník
• v Husově ulici
• cihelna před Veselou branou
• Žerotínovo nám.: 2. pol. 14. - 15. století
• Královo Pole – Božetěchova ulice: 2 jámy na
zpracování hlíny (fáze tzv. močení: 7-8 m3),
hliník, pec - zděná(34 m3)
Dehtárny: představují pracoviště s pecí popřípadě s pecemi na výrobu dehtu, jsou vázána primárně na lesní prostředí
Dehtářská pec, někdy označovaná jako destilační nebo nesprávně jako kolomazná, sloužila k suché destilaci dřeva s vysokým obsahem pryskyřice téměř bez
přístupu vzduchu kvůli získání dehtu a dalších produktů jako dřevěného uhlí. Dřevěný dehet je hustá olejnatá hmota hnědé až černé barvy, která po
vychladnutí tuhne. Dehet se zpracovával následně mimo pec a při smíchání s tukem vznikala kolomaz. Pro druhotné zpracování dehtu se používalo tzv.
rafinační výhně, ve které se dehet upravoval a zbavoval nečistot v keramických nádobách. V Krásné dolině jsou doložené rafinační výhně přes vodoteč
naproti čelu dehtářské peci
Součástí dehtářského areálu byly i odpadní haldy nedokonale spáleného dřeva, těžební jámy (hlína, kámen) na stavbu pecí. Blízkost k vodnímu toku je
v případě dehtáren v Českém Švýcarsku do 30 m a vazba na komunikace pro export získané suroviny z pracoviště. Dehtárny jsou zde doložené již pro
15. století.
Nejstarší známé středověké dehtářské výrobní zařízení představují dehtářské jámy nálevkovitého profilu ve středu s jímací nádobou známé např. ze Záblacan.
Základní členění zařízení je na rozkladnou část pro dřevo a jímací část, kterou tvořila nádoba na jímání dehtu. Druhou formou patrně známou již z druhé
poloviny 14. století ale především od 15. století jsou dvouplášťové pece, které byly konstruovány jako dvě sklenuté komory mírně komolého kužele s vnějším
a vnitřním pláštěm v horní části spojeným. Rozkladná komora se také nazývá hrnec. Meziplášťový prostor dosahoval šířky u pece III. z Krásné doliny kolem 30
cm při celkovém průměru dna pece 350 cm a u ruprechtské pece také 30 cm při celkovém průměru dna 250 cm. Pece byly konstruovány z hlíny, z hlíny na
kamenných podezdívkách nebo celé zděné na kámen nebo cihlu. Hamlíkovská pec, která měla být v provozu kolem roku 1840, měla vnější plášť zděný na
kámen a vnitřní plášť z cihel. Pece mohou mít v terénu viditelnou předpecní jámu a většinou jsou zapuštěné do svahu.
Tento typ pecí se v terénu projevuje jako vyvýšenina většinou ve formě kupy kruhového nebo oválného půdorysu, s doklady mazanice a černé zadehtované
mazanice. Dalším dokladem dehtářské činnosti jsou dehtářské kameny (tzv. smolné kameny). Jedná se do kamene vyryté rýhy, které se ve spádu soustřeďují
do jednoho odtokového žlábku. Tímto žlábkem se odváděl dehet, který se sbíral na kameni během suché destilace v milíři nebo v peci. Úprava den pecí byla
variabilní, ale vždy směřovala k vyspárování dna pro jímání dehtu. Dno mohlo být vymazáno jílem a upraveno k jímání do středového odtokového kanálku,
který podbíhal dno pece. Dno mohlo být dlážděné z pálených cihel, vyskládané z kamenů nebo vymazané jílem do tvaru mělkého trychtýře s odtokovým
kanálkem vedeným středem dna pece. Kruhový až oválný průměr den pecí z Drahanské vrchoviny se pohybuje kolem 200 cm, manipulační otvory u dna pece
pro přikládání mají kolem 40 cm
Princip retortní pece je doložen na jediné stojící dehtářské peci v českých zemích. Jedná se o zařízení na katastru Plzeň Bolevec, v lese za Kamenným
Rybníkem, které je datované do poloviny 18. století. V Holubově na Českokrumlovsku je další takovéto zařízení, ale již silně poškozené
Vedle zmíněných pecí jsou pro získávání dehtu upraveny i dna milířů. Skandinávské formy získávání dehtu v podobě destilačních příkopů nebo částečně
zahloubených milířů skandinávského typu.
1. dehtářský milíř z Choceňska z konce 19. století,
2. a 4. skandinávský typ získávání dehtu – milíř podepřený dřevěnou
konstrukcí nebo podezděný
3. způsob získávání dehtu pomocí destilačního příkopu
5. projekt dehtářské pece pro panství Lešná (Rokycansko) z roku 1838
6. dehtářská pec č. III z Krásné doliny
7. rafinační výheň č. III z Krásné doliny
1. terénní relikt dehtářské pece Divoká rokle, k.ú.
Doubice, v Českém Švýcarsku, patrně z 19. století,
2. dehtářská pec s předpecní jámou u Bílého potoka,
k.ú. Brtníky
Uhlírna: milířště, jedná se v terénu o vyvýšenou kruhovou nebo oválnou
plošinu nebo plocho zaříznutou do svahu. Objekty doprovází nálezy uhlíků
a začernalá hlína na povrchu, a to v případě dochování reliktů především
v lesním prostředí. V případě zaniklé vesnice Bzík se objekty v podobě
zarovnaných ploch s rozměry 10X8 m nacházejí v okolí intravilánu vsi, jižně
od intravilánu sídliště „Pod Hřebenem“ lze v terénu rozpoznat dva relikty
stejné morfologie s průměrem 8 a 10 m
Proudění vzduchu v milíři
hoření
Po výpalu: 1. méně kvalitní uhlí
2. kvalitní uhlí
3. méně kvalitní uhlí
4. Uhelný prach a škvára
5. Nedohořené dřevo
• získávání paliva
• milíře – dřevěné uhlí (suchá destilace); (délka procesu – odhad
1. 8-20 dní
2. 12-15 dní
Nejčastěji borové dřevo – uhlí – 85-90% uhlíku
Potravinářská řemesla
• řezníci: 1339 – Staré Město – cechovní řád
• hovězí
• Masné krámy: Praha (214 stálých), Litoměřice (50), Tábor
(31), Rakovník (20), vedle masných krámů: šlachtát (jatka),
1. masné krámy (Praha 1234)
• řemesla zpracovávající obilí
• mlynář: 1340 – Staré Město – cechovní řád
• Mlýny (obilní)
• Lokátorské
• Obecní – mlynář v nájmu
• Soukromé (např. měšťanské)
• pekař: pečivo – chléb (žitný, + pšeničný), caletníci: housky,
mazanečníci, koláčníci, kobližníci, oplatečníci, pernikáři
• pernikáři – od 15. století
• sladovník
• upravování cen pečiva (chleba) a piva – městská rada
• pivovarnictví: PRÁVOVÁREČNICTVÍ →NÁKLADNÍCI (provozovali
výrobu se služebníky a šenkování pronajmuli) X domácí výroba
upadala) – prosazování mílového práva
• Sklep – pivnice + hvozd (místnost s dymným provozem,
sušení) + humno (plocha pro klíčení namočeného obilí:
ječmen, pšenice)
Hrad Kaltenštejn: 1443: inventář 2 houfnice, 4 píšťaly, 6 kop
šípů, půl sudu střelného prachu, jedna pánev na vaření piva.
Měděná pánev→ kotel, kádě, sudy …
pivovarnictví
kláštery: výroba piva bez pravidel (organizace výroby i technologie) - v domech
- všechny fáze výroby piva: sladování, vaření a kvašení piva.
• nadační listina Břetislava I., kterou byl staroboleslavské kapitule vymezen
desátek chmele z vrchnostenských dvorů v Žatci a ve Staré i Mladé Boleslavi
• 1088: 1. zmínka související přímo s výrobou piva v našich zemích, se nachází v
nadační listině kolegiálního kostela na Vyšehradě - vymezen desátek chmele
pro potřebu vaření piva
• 3 sládci (cerevisiarii) Sobík, Sešur, Častoň, kteří vařili pivo v pivovaře „na Trávníce
pod Petřínem“
• 1130: ukládá se lidem v pražském podhradí odvádět desátek z vaření piva
Vyšehradské kapitule
Šlechta: právo vaření:
• Narušování městských práv (právo mílové, usazování řemeslníků na svých statcích)
pivovarnictví
Město: první fáze – výroba piva bez pravidel (organizace výroby i technologie) - v domech - všechny fáze výroby piva: sladování, vaření a kvašení piva.
• Vývoj: rozdělování fází procesu a profesionalizace výroba
• Královská města právo vaření: 1 fáze: každý – kdo členem obce – communitas: pro vlastní potřebu i obchodu
• Poddanská města právo vaření: povolení vrchnosti
• 1. fáze: Nejdříve všechny práce spojené s výrobou piva spadaly pod jednu živnost. Ten, kdo sladoval, také pivo vařil a šenkoval. Každý dům měl tedy svou
pivovarskou „pánvičku“ a nějakou místnost ke sladování
• 2. fáze: pouze měšťané „usedlí“ (majitelé domů uvnitř města) – zdanění X nájemníci, obyvatelé předměstí nesměli (výjimky)
• Rozdělní na právovárečníky (celý výrobní proces) a nákladníky (sladovali)
• Řemeslníci za plat: sladovníci (brasearii), mistři pivovarníci, sládkové (braxatores).
• nákladník nemohl zaplati mistra, najímal alespoň sladovnickou čeleď
• Praha: 1348 - 287 sladovníků, 36 pivovarníků (většinou řemeslníci ve službách právovárečníků → osamostatnění (9 sládků: na Starém Městě v letech 1324-1394
vlastní dům měšťanství)
• CECHY: bratrstvo sladovníků sladovníci, též všichni pivovarníci, mistr pivovarník, mládek, čeleď, šrotéři, členkami cechu se mohly stát také vdovy, pokud se
nedopustily ničeho proti své poctivosti.
• 1. sladovnický cech – Brno (1353): cechovní řád – povinnosti, určuje kolik měřic obilí se musí vzít na slad a kolik piva se z toho může uvařit. Jsou zde také stanoveny pokuty pro ty, kteří
navaří víc, než je povoleno (Winter 1906, 203).
• 1407: Praha cechovní řád sladovníků
• 1415: Litomyšl – potvrzení sladovnického cechu Janem Želeným; artikule: o přijetí do cechu, o vstupním platu a zachovávacích listech, rozdíl mezi sladovníkem s vlastním domem a
sladovníkem bydlícím v nájmu, který směl dělat slady pouze svým spoluměšťanům, plat za odvedenou práci
• 1456: Praha – Nové Město Pražské – jeden pivovarník jen v jednom pivovaru – zachování kvality piva
sladovny
• Hrady: Rábí,
• Města: Brno, Nymburk, Praha
• Kláštery:
• Vesnice: Bystřec, Mstěnice (hosp. dvůr při tvrzi –
sušárna)
• šenky → hostince/krčmy (nocleh)
• Šenk vína X piva
• Krčmy – pro každého
• Krčmy korporativní – jen z 1 cechu – výroční schůze,
přijímání do cechu
• Cechovní hostince – herberk – vandrovní tovaryši
(zdarma nocleh)
Bydliště brněnských pivovarníků vynesená do rekonstrukčního
plánu středověkého Brna na základě zápisů pamětních knih a
berních rejstříků
Legenda - značky:
Prázdné: nájemní vztah
Plné: vlastnictví domu
Zeleně: polohy pivovarů zjištěné z historických pramenů
Brno
Sladovnická pec: u Sladovnické čtvrti před Židovskou branou
Datace: do 13. století.
Nymburk
Sladovna, datace: 15. století
A – náduvníky
• B – humno a sýpka
• C – sladovna a ohradní zeď
• D – hvozdová pec
• E – topeniště
• F – předpokládaná poloha pivovaru
• šipky značí vstupy do jednotlivých částí provozu
Nález cihlové pece
na Pekařské ulici v
Brně
Potravinářská -
pekařská
16-17. století
Oděvní řemesla
• textilní
• Krejčí (kalhotník-hacník), kabátník,
pláštěník, vetešník
• Kloboučník, biretník
• Šlojířník, věnečník, koltrář (závěsy,
koberce), tkaničník, krumplíř,
ornátník, rukavičník
• kožedělná
• Švec (noviník=novotník), vetešník
• Měšečník (vačkář, tobolečník), pasíř,
kožešník, rukavičník
• zlatník (šperky), pasíř, přezkař
zastoupení
• Výroba látek a usní: pláteníci,
soukeníci, barvíři, koželuzi
• Praha, Brno
• Rozvinutí oděvních řemesel
• Menší města
• Omezení na základní: krejčí, švec
• Cechy: krejčí a ševci SMP 1318
• Na skladě pouze dvoje nové šaty
nebo 2 páry nových bot
Kožedělná řemesla provoz koželužny ± výroba kožených výrobků ↔ ševci sami činili kůže →
SPORY
Hradec Králové: doložená příprava kůží a výroba (Richter – Vokolek 1997,
20)
Olomouc - Uhelná ulice: koželužna 13. století, areál při hradbách –
Ramhof (odvozeno od soukenických a barvířských rámů); pís.pram.:
koželuzi až poč. 15. století převrstvila mladší pekárna, jejíž zánik je
datován do počátku 14. století (Zatloukal 2006, 265–266; Zlámal 2011,
18–19). podešev boty, měšec, fragmenty
kůže a polotovaryvýrobků, kosti, 4 dřevěné kádě (největší Ø 135 cm, hl. 65
cm; Ø 80-100 cm (Zlámal 2011, 67, 69).
Uherského Hradiště – Mariánského náměstí: koželužna 13. století a
počátkem 14. století byla nahrazena jiným provozem. 1-dílný dům
roubený a srubové konstrukce se zahloubenou komorou druhotně se
využívala snad jako chlév. vrstva hnojiště a válcovitá obilnice. S
koželužstvím se spojuje mělká kruhovitá jáma vyplněná kůrou. Ta byla
situována do dosud nezastavěného prostoru parcely. Uvnitř jámy byly
nalezeny i pískovcové kameny, které se používaly k zatížení kůží (Snášil
1983, 95–107).
Uherské Hradiště jezuitské kolej Reduta: 170 kusů různých kůží, datace:
rozmezí 13. a 14. století.
Uherské Hradiště – Hradební ulice: více jak 400 kusů kůží až
dvoumetrového organického souvrství, ve kterém se mimo kůže
dochovaly i zbytky dřev a semen a rostlin (Kohoutek – Procházka 1997,
251–252; Procházka 1999, 465–467; Shromáždilová 2000, 33–61).
• obuvník/švec
• kožešník
• kráječ pásků
• uzdečník
• tašvář
• kožešník
koželuzi (cerdones) X jircháři (ablicerdones)
• Koželuzi: činili kůže pomocí rostlinných třísliv
(smrková, dubová, buková, vrbová, javorová kůra,
březová).
• Jircháři: použití roztok kamence hlinitodraselného
(alún nebo aloun, latinsky alumen) + následné
přidání soli, pšeničné mouky a vaječných žloutků
• Usně: na výrobu luxusnějších věcí – jemnější a dražší
• zámišníci: činili kůže pomocí rybího tuku a
rostlinných olejů: kůže z vysoké zvěře výjimečné i
kůže kozí a skopové.
• Štumfáři: činili kůže rostlinnými tříslivy jako
koželuhové, ale nesměli mazat kůže tukem.
• Kordovaníci: činili kůže pomocí soli hliníku a cínu
• Brno, Olomouc (14. století): dělení na české
(Bohemicales) a německé (Theutunicales)
koželuhy.
• Němečtí mohli zpracovávat jakékoliv kůže
• čeští zpracovávali pouze hovězí a koňské kůže - černé
boty
Brno palác Edison: ul. Vlhká a Koliště
jircháři, koželuzi
kanál vybíhající z Ponávky - malá „nádržka“ oddělnou z obou stran
stavidly
Konstrukce vodního díla - nejrůznější kůly či sloupy, případně košatiny.
Na dně nádržky pak leží masivní deska.
Zánik: druhé polovině 13. století.
Překrytí: požárem zaniklé „lehčích“ dřevěné nebo dřevohliněné stavby -
přístřešky
VÝROBA USNĚ
• surová kůže →na useň → další zpracování
• Velká spotřeba vody – výroba vázaná na vodní toky - celé
koželužské čtvrtě (Praha, Brno)
• čerstvě stažená kůže X naložení (konzervace – sušením, solí,
mrazem)
• „námok“: kůže se propírala ve vodě a odstraňovaly se z ní
všechny nežádoucí složky a hnilobné bakterie. Změknutí → lépe
zpracovatelná (± valchy nebo přirozený proud řeky)
• Mízdření: odstraňování změkčeného podkožního vaziva, zbytků
masa, tuku a blan.
• Odstranění srsti:
• roztok vápna a vody – vápenné mléko (rychlost reakce
závislá na teplotě: Ideální je teplota mezi 15-20 °C
• Délka máčení a síla roztoku – vliv na měkkost kůže
(podešve: krátké máčení v čerstvém roztoku; měkká a
ohebná useň: starší roztok, dlouho; délka máčení 4-14
dní)
• obnovení tlecích procesů
• hnojiště (obracení kůží, pouštění srsti – ochlazení,
oprání
• směs lidské moči a zákvasu z morušového listí (moč
sběr po hospodách do nádob zvaných „chcáče“)
• Pouštění srsti: mechanické odstranění – koželužský špalek a
mízdřicí nože
• Holina: kůže po odchlupení →omykání (činnost k odstranění zbytků
po předchozích pracovních postupech) → moření (roztoky: zkvašený
zvířecí trus – ptačí a psí – naředění vodou)
• Činění = z holin usně
• Koželuzi (máčení v činících roztocích: organického – třísloviny)
• Stoupy na drcení třísel (Křižanov 1368, Přerov a Prostějov 1487)
• Jircháři (máčení – roztok z kamence - „aluniční studně“ – přidělováno
jednotlivým mistrům v podobě krystalů nebo roztoků.
• Míchání kůží v roztocích - přendávání z kádí (různé koncentrace
roztoků)
• Okapání a natírání směsí rybího tuku a oleje
• Sušení a natírání
Textilní řemesla
• Využívání
• rostlinných vláken: len, konopí, kopřiva
• Živočišných vláken: vlna, žíně
tkadlec
pláteníci
soukeníci
česač sukna
krejčí
provazník
SOUKENÍCI - PROCES
výroba příze
výroba textilie
zušlechtění
textilie
skání soukání snování šlichtování tkaní
rozvolnění
surové vlny
mykání česání
valchování
Napínání na
rámy
postřihování barvení
valchaři postřihači barvíři
vlnaři
tkalci
přadleny
Základní řemesla zpracovávající železo
Sezimovo Ústí
usedlost VI – kovárna
sklad želez (hřebík,
objímka,klíč, jednoramenná a
dvojramenná skoba, podkova,
petlice, lopata/rýč, nůž, pant)
Mstěnice
součástí dvora příslušného k
tvrzi
objekt L: za zdí dvora
výheň – tvar U
dochovaná v=50cm (kam.
zdivo)
rozměry: 3x1?6m
před ústím - jáma
ve výhni: nebozez,
hřebíky, kování vozu aj.
před pecí: kleště, kovadlinka
– babka
žlab – koryto na vodu
• Lelekovice
• Trosky
• dílna existovala ještě v 17. století
• mohla sloužit již ve 14.-15. století
• Rokštejn
• kleště - kovářské
Hradní prostředí
Kovozpracující řemesla
Zbrojní řemesla
• Salbürett – brníř
• Platnéř (polyrer)
• Odběr suroviny – šíny z hamrů
Kovozpracující řemesla
kovozpracující řemesla
– barevné kovy
kovolijecká
kovotepecká
• Výrobce náprstků
• Pasíř
• zvonař
• Pasíř
Zpracování kosti a parohu
• korálkář
Dřevozpracující řemesla
• Kolář
• bečvář
• Bednář
• dřevusoustružník
BEDNÁŘI
SPODNÍ ČÁST ŠPALKU PO RZŠTÍPÁNÍ
PILKA – ÚTORNÍK, ZEJK
POŘÍZ: ROVNÝ A ZAOBLENÝ
BEDNÁŘSKÁ STOLICE
SUD
ŠKOPEK
VĚDRO
KMEN NA ŠTÍPÁNÍ DÝH
Praha – hrnčíři podle Ae Praha – hrnčíři podle písemných pramenů
Dokladů existence hrnčířských dílen vrcholně středověkého stáří však není z území
historického centra Prahy mnoho: z vltavského pravobřeží zatím nedisponujeme
v podstatě žádnými hmotnými a ani písemnými doklady výroby keramiky z období
11.–14. století.
Pozdně středověké a raně novověké nálezy z archeologických lokalit Nového
Města pražského ukazují na existenci několika specializovaných výrobních okrsků
datovaných však nejdříve do 15. století.
Až v různých písemných pramenech z 16. a počátku 17. století existují rozptýlené
informace o rozmístění hrnčířských dílen na území pražských historických měst.
Na území Starého a Nového Města se nalézalo několik oblastí se zvýšenou
koncentrací domů hrnčířů (Opatovice, Podskalí, okolí kostela sv. Jindřicha a severní
okraj města od Kozí ulice po Petrské náměstí).
toponomastika: Na Starém Městě - jižní úsek Kozí ulice původně ulice Hrnčířská,
Nové Město - dnešní Truhlářská ulice – Hrnčířská ulice
Malá Strana: 4 lokality: pece interpretované jako hrnčířské. Jejich časové zařazení
se pohybuje od konce 12. století do počátku 14. století
hrnčíři
hrnčíři
Praha
• Malá Strana: hrnčířská dílna: záchranný
výzkum r. 2012 na dvoře a na zahradě
domu čp. 355/III ve Vlašské ulici
• na pozemcích patřících do počátku 15.
století strahovskému klášteru
• Na raně středověké nadloží → mocná
hlinitá poloha datovaná do 2. poloviny
13. století → do ní zahloubeny výrobní
objekty: hrnčířská dílna (velká pec
(objekt v-04) na výrobu červeně
malované keramiky) - pec: hruškovitý
půdorys, jeho délka dosahovala 370 cm
a maximální šířka 260 cm; stěny i kopule
byly tvořeny hlínou zpevněnou pruty
Jihlava: Křížová ulice – městská hradba
a brána
Pec se sušárnou
Beroun: areál z časného novověku v Berouně
– České ulici čp. 56
Stavební hutě
Organizace hutě
• Parléři
• Stavební mistr
• Kamenický mistr
• Kameníci
• Zedníci
• Pomocní dělníci
Řemesla umělecká
• Malíři
• Sochaři
• Řezači
• Zlatníci, zlatotepci
• Sklenáři
stavební a kamenická organizace činná při významných církevních
(katedrály) i světských (hrady) stavbách. Byla současně školícím
pracovištěm pro učně a tovaryše huti.
Aktivity huti, sdružující řemeslníky různých profesí, mohly
zahrnovat i sochařskou či uměleckořemeslnou produkci.
Odborným ředitelem huti:
magister operis
jeho výkonným zástupcem parléř
Nejstarší mistr na starosti: políry, tovaryše, cestující
tovaryše a učně
Dělení podle profesí: stavitel (constructores), kameníci (lapides),
zedníci (muratores) ± kovář
Stavební huť doksanského kláštera
Křivoklátská stavební huť
Jména mistrů ↔ účty: Parléři, Václavské hrady: mistr Jan (Točník),
mistr Kříž (Nový Hrad u Kunratic); Jagellonští stavitelé: Benedikt
Reid, Matouš Rejsek, Beneš z loun
Mistři pražské stavebních hutě
Petr Parléř (*1332-†1399)
• Vyučení v otcově dílně
• Manželka: Gertruda, dcera kameníka
Bartolomějě Hamma z Kolína nad Rýnem
• 1356: na žádost Karla IV. přichází do Prahy
• Zakoupil dům v dnešní Loretánské ulici a stal
se konšenelem dvou pražských měst (Hradčan
a SMP)
Jan Parléř
• 1398-1406: vedení hutě
Mistr Perlík
• 1406-1419: vedení hutě, zánik v
důsledku husitských válek
Václav Parléř
• Stavební huť ve Vídni
Matyáš z Arrasu
• 1356: vedení hutě
organizace
stavby
zařízení
• Vápenické pece
• Cihlářské pece
tzv. Litoměřická bible, r. 1411 Bible Václava IV., 1389-1400
miniatura ze sborníku náboženských
traktátů z Českého Krumlova, ¼.15.století
služebná
obchod
za městské platy
• šenk
• Věžný
• Posel
• Zvonaři
• Výrobci palných zbraní