ČESKÁ DIPLOMATIKA DO ROKU 1848 Jindřich šebánek, Zdeněk Fiala, Zdeňka Hledíková UNIVERZITA KARLOVA O PRAHA ČESKÁ DIPLOMATIKA DO ROKU 1848 Jindřich Šebánek, Zdeněk Fiala, Zdeňka Hledíková Praha 1984 \ Katedra pomocných věd historických a archivního studia filozofické fakulty Univerzity Karlovy Vedoucí katedry: doc. PhDr. Zdeněk Bakovský, CSc. ^ ©Univerzita Karlova, 1971 Předmluva k I.vydání učebního textu Československá diplomatika I. Myšlenka, že potřebujeme studijní příručku diplomatiky - především pro naše posluchače archivnictví - byla v posledních letech u nás tak nasnadě, že věru nezáleží na tom, kdo ji na vhodném k tomu místě (při poradách o nových studijních plánech archivnictví jako studijního oboru) zhruba před pěti léty prvý formuloval. Podstatnější už je, že poprvé byla prodiskutována na poradě za tím účelem svolané na den 30. května 1961 do Brna, které se zúčastnili tito vysokoškolští pracovníci, zabývající se vědecky diplomatikou: S. Dušková, Zd. Fiala, I. Hlaváček, D. Lehotská, R. Marslnat R. Nový , J. Šebánek, VI. Vašků. Jak patrno, podaly si tu hned na počátku Praha, Brno a Bratislava ruce k společné práci. Podle plánu tenkrát domluveného měla v době poměrně krátké (do konce r. 1961) vzniknout v rukopise příručka, zahrnující ve smyslu věcném diplomatiku jak všeobecnou, tak také českou a slovenskou, ve smyslu časovém pak období od pozdní antiky pokud možno až do současnosti. Účastníci tehdejší brněnské porady stali se Jádrem autorského kolektivu, jehož další nezbytné rozšíření - také externími pracovníky - bylo aspoň zásadně domluveno. S přípravou rukopisů i se získáním dalších spolupracovníků se neprodleno začalo. Bohužel do konce r. 1961 sešla se Jen část hotových elaborátů. Ukázaly se také potíže s obsazením některých partií plánovaného díla, z nichž alespoň podstatná část byla plně omluvitelná, to jest podmíněna naprostým nedostatkem zatím vykonaných příprav k splnění příslušných úkolů. Tyto věci nechci tu však jmenovitě rozbírat ani hodnotit. Důležité je zase jen, že původní plán ediční musil být opětovně měněn a termíny k dodání některých rukopisů presunovány. Kolektiv autorů nakonec na schůzi konané koncem června r. 1964 v Bratislavě rozhodl takto: a) Z příručky vypadne jako celek partie věnovaná všeobecné diplomatice a bude nahrazena jen stručným výkladem o tom diplomatickém materiálu z oboru všeobecné diplomatiky, jehož znalost je pro studium našeho domácího listinného materiálu zcela nezbytná (listina císařská, papežská a listina v českém sousedství); b) Nebudeme trvat na úplnosti partií z tak zvané novodové diplomatiky, zejména pak pokud jde o diplomatický materiál XIX. - XX. stol.; c) Příručka ponese titul Československá diplomatika I., má redakční uzávěrku v prosinci 1964 a do tisku bude dána na samém prahu roku 1965. Jako redaktor autorským kolektivem určený prohlédl jsem na sklonku r. 1964 celý došlý materiál. Má redakční práce (při níž mně přispěla - 3 - svou pomocí doc. Dušková), musila za daných okolností být v jádře jen technické povahy. K obsahu příručky poznamenávám: Jako celek vzniklo po mém soudu dílo velmi užitečné a aspoň tak zdařilé, že e dobrým svědomím může být odevzdáno veřejnosti. Každý s autoru (jejichž sesnam spolu s udáním jejich pracovišt viz níže) je ovšem sám odpovědný za obsah svých příspěvků. Při čtení rukopisu jsem zjistil na nejednom místě, že se jednotliví autoři rozcházejí ve svém stanovisku k některým otázkám či problémům. Nevidím v tom zásadní nedostatek, línohem spíše jde o odlesk skutečnosti, že v oboru diplomatiky také u nás jsou nemalé různosti názorové a s tímto faktem je třeba počítat. Existující různosti vydáním naší příručky se rozhodně neprohloubí. Mnohem spíš může toto vydání dát podnět k tomu, aby se v některých věcech dospělo k zpřesnění a snad i k sblížení stanovisek. To, co se v tisku odevzdává, je prvá redakce díla, o němž s jistotou platí, že bude účinným studijním nástrojem budoucích archivářů, archívních pracovníků a všech badatelů, setkávajících, se s diplomatickým materiálem. Nepochybuji o tom, že vyjdou i další jeho vydání, která budou podstatně zdokonalena. Protože pak už toto prvé vydání dá velmi cenné podněty i těm pracovníkům, kteří jsou svou činností přímo povoláni k tomu, aby nám vybudovali obor nové a nejnovější diplomatiky, lze právem očekávat, že další vydání naší příručky právě v tomto směru budou i úplnější. J. Šebánek V Brně 6. ledna 1965 Předmluva k učebnímu textu Česká diplomatika do r. 1848 Přítomné vydání učebního textu"Česká diplomatika do roku 1948" má proti vydání "Československé diplomatiky I" z roku 1965 některé závažnější změny. Především nebylo možné z technických důvodů zařadit stati, které pojednávaly o vývoji diplomatiky na Slovensku, takže celkový rozsah svazku je o něco menší, než tomu bylo u vydáni z roku 1965. Probíraná látka se omezuje tedy jen na české poměry a z toho také vyplývá i změna názvu. Naproti tomu přibyla do textu nová kapitola o písemnostech školských a školské správy (od K. Beránka), která ve vydání z roku 1965 chyběla. - 4 - U všech ostatních kapitol byly pečlivě doplněny bibliografické přílohy o odbornou literaturu, která vyšla do roku 1970. Z téhož důvodu bylo nutné na různých místech přepracovat a doplnit i kapitolu o vývoji českých diplomatických studií. K závažnějším změnám došlo rovněž i u některých dalších kapitol. Kapitolu o písemnostech patrimoniální správy po úmrtí jejího povodního autora PhDr. Bmanuela Janouška přepracoval a doplnil PhDr. Josef Hanzal. Pozměněn a doplněn byl i text dalších kapitolt Dějiny diplomatiky (J. Šebánek), Několik dat z vývoje úředních písemností v Evropě (I. Hlaváček), obě kapitoly o české panovnické kanceláři (I. Hlaváček, V. Vašků), o písemnostech církevní správy (J. Pražák• K. Beránek) a o písemnostech městské správy (R. Nový, J. Růžička) i kapitola o veřejném notariátu (I. Hlaváček). Členové autorského kolektivu doufají, Se přítomné vydání bude studenty pomocných věd historických a archivnictví, studenty různých směrů studia historie i ostatními zájemci o českou diplomatiku přijato tak příznivě jako vydání z roku 1965» které bylo na naše poměry v pozoruhodně krátké době rozebráno. Autoři také uvítají všechny připomínky 1 náměty k dalšímu zlepšení díla z řad odborníků, protože se nevzdávají úmyslu přeměnit tento učební text ve skutečnou vysokoškolskou učebnici a dovést jej až do současnosti. Přítomné vydání věnují autoři památce těch členů původního autorského kolektivu, kteří se už tohoto vydání nedožili: redaktora vydání "Československé diplomatiky I" prof.dr. A. Húščavy (+ 1969), autora kapitoly o písemnostech patrimoniální správy dr. B. Janouška (+ 1970) a autora kapitoly o účetních písemnostech prof.dr. J. Blechy (+ 1964). Praha 13.1.1971 Za redakci: Zdeněk Plála - 5 - OBSAH Str. Předmluva k I. vydání učebního textu Československá diplomatika I. (J. Šebánek) ...................................................... 3 Předmluva k učebnímu textu Česká diplomatika do r. 1348 (Z. Fiala) ........................................................ 4 Obsah ............................................................. 7 I. Úvod. Dejiny diplomatiky (J. Šebánek) ....................... 9 Bibliografická príloha ...................................... 15 II. Základní pojmy (J. Šebánek - S. Dušková) .................... 20 Bibliografická příloha ...................................... 36 III. Několik dat z vývoje úředních písemností v Evropě (I. Hlaváček)............................................... 40 Bibliografická příloha...................................... 51 IV. Přehled vývoje českých diplomatických studií (Z. Fiala) ..... 58 Bibliografická příloha...................................... 71 V„ Česká listina v době přemyslovské (J. Šebánek - S. Dušková) .. 83 Bibliografická příloha...................................... 105 VI. Česká panovnická kancelář a listina v letech 1310 - 1526 (I. Hlaváček) ____..............................____.......... 109 Bibliografická příloha...................................... 127 VII. Desky zemské a dvorské (Zd. Fiala).......................... 134 Bibliografická příloha...................................... 141 VIII. Písemnosti církevní správy v 1. 1310 - 1526 (J. Pražák) ...... 144 Bibliografická příloha...................................... 154 IX. Písemnosti městské správy v 1. *1310 - 1526 (R. Nový) ........ 156 Bibliografická příloha (je uvedena za jednotlivými odstavci) X. Písemností vrchnostenské správy v 1. 1310 - 1526 (R. Nový) 177 Bibliografická příloha (je uvedena za jednotlivými odstavci) XI. Veřejný notariát (I. Hlaváček).............................. 187 Bibliografická příloha ...........,...................... 189 XII. Stručný úvod do otázek novější diplomatiky (Zd. Fiala) ....... 190 Bibliografická příloha................................____ 202 - 7 - Str. XIII. česká (královská) kancelář a kancelárska zařízení jiných stěžejních institucí státní (zeměpanské) správy v 1. 1526 - 1848 (V. Vašků).............................. 204 Bibliografická příloha ..................................... 249 XIV. Katastry (A. Chalupa)...................................... 252 Bibliografická příloha..................................... 266 XV. Církevní správa a její písemnosti po r. 1526 (K. Beránek) ... 268 Bibliografická příloha..................................... 275 XVI. Školy a jejich písemnosti (K. Beránek)..................... 279 Bibliografická příloha..................................... 288 XVII. Městská správa a její písemnosti po r. 1526 (J. Růžička) .... 292 Bibliografická příloha..................................... 303 XVIII. Patrimoniální správa a její písemnosti po r. 1526 (B. Janoušek - J. Hanzal).................................. 306 Bibliografická příloha..................................... 321 XIX. Účty a účetní materiál (J. Blecha)......................... 323 Bibliografická příloha..................................... 362 XX. Podnikové písemnosti z éry kapitalismu (B. Kut)............ 370 členové autorského kolektivu..................................... 376 - 8 - I. ÚVOD: DĚJINY DIPLOMATIKY Diplomatika dnes vědecky postihuje či - správněji řečeno - snaží se postihnout bez jakéhokoli omezení jak ve smyslu časovém tak i věcném či místním - a tedy vcelku - velmi důležitý a rozsáhlý materiál, který v klasifikaci historických pramenu řadíme mezi tzv. pozůstatky, který je písemné povahy, vznikal jako nástroj společenského styku organizovanou činností úřední povahy a který nazýváme materiálem diplomatickým či také listinným. Dodám-li ještě hned, že tu jde v podstatě o týž materiál, který naplňuje všechny dnešní archivy, získáváme trojí konkrétní představu. 1, Co vlastně pod pojmem diplomatického materiálu máme rozumět • 2. K čemu je historikovi - a ovšem především pak archiváři - či budoucímu archiváři diplomatika nezbytná. 3. V jakém časovém rozsahu českého pracovníka v oboru diplomatiky musí diplomatický materiál zajímat. K tomu dvojí připomínkuj především, že by nikdo neměl začít tuto příručku studovat dříve , než si prohlédne aspoň jeden z našich významnějších archivů, a za druhé, že se musíme zabývat - nemají-li nám uniknout podstatné souvislosti - diplomatickým materiálem i podstatně starším, než jaký je v našich archivech chován, konkrétně vyjít od pozdní doby římské. Tato dolní časová mez platí - aspoň teoreticky - i pro tuto příručku (blíže k tomu viz kapitolu III. na počátku). Pokud jde o časovou mez horní, snažili jsme se přihlížet i k novému, v našich archivech chovanému materiálu v té míře, jak je vůbec možné. Dnes je diplomatika historickou disciplinou, označovanou namnoze - a v podstatě právem - za jednu z pomocných věd historických a jejím předním - zdaleka ne však jediným - úkolem je, dát všem, kdož diplomatického materiálu při své práci užívají jako jeho zpracovatelé (historici) či zpřístupňovateló (editoři, archiváři) návod, jak ho užívat, jak jej vědecky, tj. v plnosti jeho společenské funkce, chápat. Trvalo ovšem velmi dlouho, než se diplomatika k jasnému poznání tohoto avého úkolu propracovala. Uvědomit si, po jakých cestách tu šla, není j en poučnou kapitolou z dějin lidského usilování o vědecký pokrok, žfaohem spíše je to i klíč k pochopení toho, jaký dnešní stav diplomatiky je a jaký má dosah i směr její vědecké snažení. Ten, kdo chce s prospěchem tohoto klíče užít, musí ovšem mít už určité vědomosti diplomatické povahy. Kapitolu o dějinách diplomatiky klademe tedy sice podle její povahy na začátek této příručky, předpokládáme však, že se k ní její uživatel během své práce bude opětovně vracet. Teprve pak plně pochopí Její smysl. - 9 - Ryze praktický zájem o diplomatický materiál mueí nutně doprovázet už sám jeho vznik i jeho užívání. Jestliže totiž - jak už víme - vznikal tento materiál organizovanou činností úřední povahy, byly přece nezbytné fc uvedení takové organizac® v život určité návody, předpisy, které - ovšem až na vyšším stupni - nazýváme kancelářskými instrukcemi. Aspoň posud pak jde o nej přednější složku diplomatického materiálu, již tvoří nepochybně listiny, platí toto; všude tam, kde listiny nabyly povahy dokladů, zaručujících svému držiteli určité právní nároky, musilo zákonitě dojít k vzniku také listinných padělků a pak ovšem i k hledání způsobu, jak rozpoznat lia. tiny pravé od falešných. Dodáme-li nyní hned ještě, že v nejvštší části Evropy (a také u nás) církev během století 10.-13. v r£incl svého boje o emancipaci s moci státu prosadila ve společenských vztazích svůj zásadně kladný poměr k listině, pochopíme, proč právě u římské kurie - a to už ve století 12, - vznikly prvé nám známé kanoelářské instrukce, či spíše zárodky takových instrukcí, i návody, jak zjištovat padělky. A poznatky takti získané se šířily dále především tam, kam přímo zasahoval vliv církve. Nepřekvapí, že mezi tyto instituce náleží už ve 13. století především také universita boloňská. Nové podněty tu přinesli však teprve italští humanisti století 14. až 15., usilující, jak známo, o vytvoření prvých skutečných předpokladů pramenné kritiky jako základu už tzv. kritického dějepieectví, Právě nejalavnějáí s takových jejich kritických kampaní se týkají listin a rozumí se, že stojí přímo ve výhni zápasů mocenských. Vzpomeňme jen Petrar-kovy kritiky falešných rodových dokumentů habsburských, stavících hráz ctižádostivosti tohoto rodu, či zžíravé kritiky Laurencla Vally proslavené "donace Konstantinovy", o níž opírala své nároky na světské panství a svěť vládu stolice papežská. Sotva menší význam mají přitom 1 četné jiné spory o pravosti listin (tzv. bella diplomatica), které zejména po třicetileté válce vznikají jako přímý projev konfliktu mezi představiteli feudální vlády a mezi obyvateli měst, směle sahajícími na zdánlivě nedotknutelné pozic* svých feudálních pánů. Všude tu se uplatňovaly nesporně diplomatické argumenty, které však namnoze měly podstatný nedostatek v tom, že se opíraly o postřehy ryze praktické povahy, jimž chyběl ještě jakýkoliv systém povahj vědecké a jakékoliv jen poněkud hlubší zakotvení v látce. Jen zdánlivě z jiných podnětů došlo v druhé půli století 17. k dalším velkým sporům o pravost listin, jimž náleží v dějinách diplomatiky významné místo proto, že mohou být označeny jako prvý počátek už jak vědeckého syst* mu v diplomatice, tak i jistého a na svou dobu pozoruhodného rozšíření příslušné látky, že tedy mají už to, co právě dosavadním pokusům plně chybělo. Spornými stranami byli tenkrát církevní feudálové navzájem, konkrétně francouzští benediktini, tzv. Maurini, a nizozemští jezuité, tzv. Bollandisté. Předmětem sporu byla autentičnost legendárního odkazu Kaurinů, konkrétně pak starých listin některých merovejakých panovníků pro maurinské kláštery - 10 - na půdě Francie. V jeho pozadí stály sílící útoky osvícenského racionalismu nového měštanstva proti metafyzickému světovému názoru římské církve, zaštítující feudální panství. Tyto útoky zřejmě přesvědčily jesuity, že nemá-li za dané situace být ztraceno vše, je třeba část hagiografické přítěže z vlastní iniciativy církve prostě vědeckými argumenty popřít a pak odložit. A protože vedli dávný zápas o moc s benediktiny, jejichž vědeckými reprezentanty byli především francouzšti Kaurini, zcela záměrně hleděli "oběti" přinášet právě na účet Kaurinů. Jezuitská "Acta sanctorum, quodquod in toto orbe colluntur" a maurinská "Acta sanctorum ordinis sancti Benedicti" byla publikačními orgány obojí strany. Spor vyvrcholil v dubnovém svazku jezuitských Act z roku 1675, kde jezuita Daniel Papebroch v úvodním pojednání "Propylaeum antiquarium circa veri ac falsl discrimen in vetu8tis membrasis" napadl pravost právě nejcennějších maurinských listin. Na jejich obhaj obu vystoupil roku 1681 Kaurin Jean Mabillon knihou "De re diplomatica libri sex". Také Mabillonovi jako Papebrochcvi (jak už název jeho spisu ukazuje) byla diplomatika jen rozlišováním pravých a falešných listin. Jeho novua spočívá však v tom, co bylo již výše formulováno jako počátek vědeckého systému diplomatiky a rozšíření látky. Svým spisem dal ovšem nadto i Mabillon nové vědecké disciplíně také její jméno. Plně se hodilo na jeho pojetí diplomatiky jako "vedy o listinách" - diplom (diplom) je totiž listina - není však důvodu, abychom se tohoto jména vzdávali dnes proto, že - jak víme - se zájem diplomatiky týká diplomatického materiálu v celém jeho rozsahu. Isjde přece o to, Jak věci nazýváme, nýbrž o tos Jak je chápeme. Dlužno jen ještě dodat, že líabillona zaj ímaly, jak už samou povahou sporu, do kterého zasáhl, bylo podmíněno, především jen listiny staršího středověku, z nich pak zase takřka jen ty, které vydali panovníci frank omer ov ej št í nebo francouzští, že založil svou diplomatiku na srovnání vnitřních a vnějších známek listin a že zvláště na písmo listin kladl velkou váhu, takže vytvořil současně i vědecký základ paleografie. Po celé století 18. žila diplomatika takřka jen z od kazu Mabillonova, třebaže na vnějšek učinila jisté pokroky zejména tím, že se na některých německých universitách stala tradovaným oborem. Vskutku byl to jen úspěch vnější, neboí tu byla diplomatika pěstována mnohem spíš jako součást právnické jurisprudenc® než jako součást studia dějepisného. Období "bella diplomatica" nebylo ještě skončeno, mnohem spíše teprve vrcholilo. UveJme hned ještě také, proč diplomatika nezbytně tehdy stagnovat musila, chybělo totiž dvojí: volný přístup do archivu a příležitost opatřit si v dostatečné míře k účelům srovnávacím reprodukce materiálu. Prvé a pak i druhé přineslo až století 19. Prvé jako jednu z vymožeností buržoázni revoluce francouzské, druhé především vynalezením fotografie. Trvalo však ještě delší dobu, než se důsledky obojího na poli diplomatiky vskutku plněji projevily, ač už v porevoluční Francii a v Německu po vídeňském míru vznik- - 11 - la brzy významná střediska historické práce. Byla to: École des Chartes v Paříži a Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde v Německu, vydavatelka díla Monumenta Germaniae Historica. Na jejich pud? zásadně byla znamenitá příležitost k rozvoji diplomatické práce, protože byla zří zena přímo jako součást nové buržoázni historiografie plně chápající, že k cíli je možno dojít jen, bude-li provedena v dostatečné míře kritika všech příslušných pramenů. Je však celkem přirozené, že kritika byla zprv převážně prováděna na materiálu povahy narativní, jehož pramenný základ b s minulosti daleko lépe znám než pramenný základ materiálu povahy diplome tické. S kritikou diplomatického materiálu nebylo možno začít přece dřív, neš došlo v dostatečné míře k jeho zpřístupnění. Prvá desetiletí století 19. jsou tedy především obdobím, kdy se diplomatický materiál vydává jedr v regestech, jednak v plných textech. Vydává se ovšem bez jakéhokoliv dip matického komentáře, po stránce časové omezuje se vydávání především na raný středověk. Po stránce věcné stojí v popředí liatiny císařské a papež ské, zájem o dějiny teritoriální vyvolává však v život také regestáře a diplomatáře povahy teritoriální. Odlesk toho je i na české půdě (viz v ke pitole IV.). Že už paralelně s touto publikační činností došlo i k vědeckému zpr< c ování diplomatického materiálu tak, jak to za daných okolností bylo moži o to náleží největší zásluha příslušníkům tzv. německé historické školy. Z nich budiž jmenován H. Brunner, který sleduje otázku právní ceny listi: a vztahy mezi právním jednáním a zlistiňováním dospěl k důležitým závěrů, pokud jde o souvislost mezi listinnými zařízeními pozdně antickými a ran středověkými. Julia Pickera zaujaly obdobné otázky pro období časově poz šís po stránce věcné pak pro okruh především listin císařských. Je nepoc né, že tito badatelé přinesli výsledky, které mají pro diplomatiku trval cenu. Ha druhé straně zatížili diplomatiku nadlouho povýtce juristickým chápáním diplomatického materiálu a aplikací běžné metody historické a p ně historické na diplomatický materiál. Možno říci, že pracovali s plomatiokým materiálem, nikoliv však důsledně diplomaticky. Rozhodující význam v dějinách diplomatiky století 19. a do jisté mi celého jejího dosavadního vývoje náleží Theodoru Sickelovi, jehož činno* je místně spjata s novým střediskem diplomatické práce, které vzniklo p< názvem Institut für österreichische Geschichtsforschung roku 1854 ve Vít Jádro významu Sickelova pro diplomatiku spočívá v tom, že tvůrčím způsol a konkrétně vypracoval jako základ metody diplomatické práce metodu sro< vání písma a ötylu diplomatického materiálu a o ní prokázal, že je meto povaze diplomatického materiálu vlastní a plně adekvátní. Toto vypracov provedl na listinách římských panovníků doby karolinské až otonské. Jak ředitel oddělení Diplomata společnosti Monumenta Germaniae Historica vy řil dosud nepřekonaný prototyp diplomaticky zpracované edice raně střed -- 12 - kých listin panovnických. Jako cíl práce diplomatické formuloval především řešení otázky, jakou cenu má diplomatický materiál (listina) jako pramen historický. Svým dílem se snažil prokazovat, že diplomatika má po té stránce možnosti zcela neobyčejné, že odpovědi, které je schopna dát vskutku diplomatickým zvládnutím materiálu, nejsou zdaleka subjektivní povahy, nýbrž takového rázu, že diplomatika se může stát časem vědou exaktní a ovšem i samostatnou vědou historickou, ne tedy jen vědou pomocnou. Sickelovi se často vytýkalo a vytýká, že povýšil písmo a styl listin tak, že odtrhl diplomatiku od historie, vytýká se mu také, že usměrnil diplomatické bádání příliš určitě jen na středověk a na okruh listin císařských. Vytýkalo se mu dokonce i to, co náleží k samému jádru pokroku, který do diplomatiky přinesl, že totiž na základě srovnávání písma a stylu zavedl rozlišování vyhotovení tzv. kancelářských (vydavatelských) a příjemeckých, které pak povýšil za hlavní kriterium pro kritiku (i ovšem ku zjištování pravosti) diplomatického materiálu. Pravda ve všem tom je jen ta, že odkaz Sickelův v diplomatice byl leckdy ne tvůrčím, nýbrž mechanickým způsobem dále rozpracováván a že ve jménu Siokelově vzniklo množství prací, které formálně podávaly "bezvadné" diplomatické rozbory listin, ale které z hlediska historického měly význam jen malý anebo vůbec žádný. Sickelovi křivdili i ti, kdož mu podkládali nezájem o mladší diplomatický materiál, jak plyne z toho, co Sickel vykonal ve své funkci ředitele Rakouského historického ústavu v Římě v rámci příprav k vydávání zpráv nunciů či akt koncilu tridentského. Na počátku 20.století nestačily ovšem už tyto podněty vzrůstajícímu zájmu o novější dějiny, e nimiž ruku v ruce musel jít zájem o diplomatické postižení i mladšího diplomatického materiálu a vůbec o chápání tohoto materiálu v plném slova smyslu. Ve smyslu věcném nestačilo omezování se na "listiny", jimiž se téměř napořád starší diplomatika zabývala, vracejíc se tak k svému prvotnímu programu, totiž k zjištování listinných padělků. Diplomatickými mluvčími takto charakterizovaných směrů se stali badatelé (Brandi, fangl, Bresslau) sdruživší se roku 1908 k vydávání nového diplomatického časopisu "Archiv für Urkundenforschung". Jejich podněty vyjádřené v programovém projevu dnes dávno ztratily přídech, který ve své době měly, totiž jakési opozice proti Vídni jako reprezentantce školy Sickelovy. Je nepochybné, že na stránkách Archivu für Urkundenforschung vznikla řada prací, jež ve smyslu onoho projevu posunuly diplomatickou práci kupředu. Sotva lze však přehlédnout, že alespoň pokud jde o položení základů k diplomatickému zpracování novodobého materiálu, podstatně více vykonali v prvých desetiletích 20.století různí editoři tohoto materiálu. Diplomatická medievistika posledních desetiletí (v sovětské historiografii zahrnovaná nejčastěji pod pojem nauky o pramenech - akt ovoje ietočnikověděnie) je ve smyslu časovém zaměřena převážně k staršímu a vrcholnému středověku, do období středověku pozdního začíná teprve pronikat. - 13 - Badatelé se zabývají převážně diplomatickým materiálem nej předně j ších vladařů světských a duchovních (císaře, papeže, králů, atd.), neřešeným problémem zůstává diplomatické zvládnutí písemností vydaných (zhotovených) Si přijatých příslušníky nižších vrstev vládnoucí feudální společnosti i nej nižších, (pokud se s listinným materiálem už aktivně setkávají), tedy tak zvaných listin soukromých. Skutečně diplomatické zpracování dějin vývoje diplomatického materiálu v jednotlivých zemích ( teritoriích) namnoze dosud chybí a zajisté chybět musí, protože vydavatelé teritoriálních diplo-matářů (tvořících tu pracovní východisko a nezbytný pracovní předpoklad) stále ještě se neodvažují rozšířit svůj vědecký zřetel na dobu zhruba od r. 1250. Vše to je do značné míry důsledek toho, že sice bylo už v stol. 19« (především zásluhou Sickelovou) využito technických možností, které skýtá řotomechanická reprodukce, k vzniku četných a významných faksimilových publikací výběrové povahy, že však vybudování velkých studijních sbírek fotografické dokumentace v samých nejpřednějších centrech diplomatické práce namnoze ještě práh stol. 13. nepřekročila. Nynější situaci spoluzavinilo to, že stále ještě je předmětem diskusí a kritických úvah téze, že metoda Sickelova (srovnávání písma a slohu) se dá a musí aplikovat na středověký materiál diplomatický bez časového omezení (tedy ve svém celku). Nechybí totiž hlasy těch, kdož, poukazujíce na charakter vývoje písma a atylu listin zejména od 13. stol., tuto možnost (tím více pak nezbytnost) popírají. Ve stavu zkoušek je teprve také aplikace moderních metod z oblasti teorie informací na studium diplomatického materiálu. Vším tím jsou podmíněny patrné rozpaky, projevující se v soudobé diplomatické medievistice. Tyto rozpaky jsou zmnožovány i tím, že se mlčky (či výslovně) dává za pravdu těm, kdož se stavěli proti Sickelovi z obavy, že by diplomatika ztratila avou nezbytnou souvislost s historií. Je podtrhována (sama o sobě nepochybná) právní stránka diplomatického materiálu na úkor stránky formální, třebaže se zásadně uznává, že je třeba respektova rovnou mírou obsah i formu diplomatického materiálu jako dvě spolu pevně spjaté (a od sebe neoddělitelné) stránky téže věci, Že je třeba hledět na středověký materiál "očima středověkých lidí" a tedy chápat diplomatický materiál v jeho společenské funkci. V jádře jde tu o otázky základní povahy, totiž jaké postavení má pří- ; slušet (po stránce metodické i organizační) diplomatice v rámci soudobé medievistiky. Autor těchto úvah považoval-za nezbytné předložit tyto otázkj spolu s příslušnými návrhy na jejich řešení k úvaze r. 1965 mezinárodnímu kongresu historiků ve Vídni. Dnes je možno konstatovat, že tato iniciativa nevyzněla naprázdno. Na mezinárodním foru se konaly už dvě prvé diplomatické konference (r. 1968 v Brně, r. 1969 ve Freiburgu ve Švýcarsku), dalš: - 14 - třetí konference, je plánována na r. 1971 v Římě" a čtvrtá r. 1973 v Budapešti. Zřetelně ae tu vytváří zcela nová a slibná tradice. V té souvislosti je důležité, že problémy diplomatické medievistiky a organizace diplomatické práce se má dostat také na pořad jednáni letošního mezinárodního kongresu v Moskvě, kde se má diplomatice dostat také konečně samostatné organizační základny ustavením zvláštní komise pro diplomatiku jako orgánu CISH. Lze tedy očekávat, že diplomatická medievistika zaujme tak časem v rámci obecné medievistiky ono místo, které jí postavení diplomatického materiálu v rámci celku středověkého pramenného materiálu i vědecké možnosti diplomatiky zásadně zaručují. Pokud jde konečně o novodobou diplomatiku, budiž tu přímo jako tvůrce tohoto speciálního oboru, tvořícího přitom ústrojnou součást diplomatiky obecné, uveden především německý badatel H.O. Meisner, a dodáno toto: plyne z potřeb souča-mé vědy, že tento obor dnes musíme vidět v popředí i našich zájmů. Bylo by však nesprávné, kdybychom se zaměřili výhradně k jeho budování a dobudování. Nesprávné jednak proto, že novodobá diplomatika může být úspěšně budována jen jako součást diplomatiky celé. Dále proto, že ani novodobá diplomatika není jako diplomatika vůbec zdaleka pouhou vědou o pramenech. Zařízení související se vznikem a uchováváním diplomatického materiálu jsou zajisté už sama o sobě velmi důležitou součástí celé organizace správní; diplomatika postihujíc vědecky tato zařízení svými vlastními prostředky nám otvírá J inak nedosažitelné vědecké poznání důležitých úseků správních dějin jak vnitřních tak i zahraničních (diplomatika souvisící tu úzce s dějinami diplomacie) a všeho, co s tím souvisí, tedy dějin politických, právních, kulturních a na neposledním místě i hospodářských. Úkoly, před nimiž diplomatika stojí, jsou tedy nesmírné. Ve svém dnešním postavení po staletích svého vývoje je přitom spíše na počátku než na konci vývoje svých možností. Všem historikům náleží podílet se na tomto budování, archivářům ovšem především. Bibliografická příloha 1. K otázce metody a cílů diplomatiky i jejího postavení mezi vědami o společnosti: Rosenmund R., Die Portschritte der Diplomatik seit Mabillon vornehmlich in Deutschland - Österreich, München-Berlin 1897. -Brandl K., Urkundenforschung, AUF II (1909), str. 132-156. -Steinacker H., Diplomatik und Landeskunde, MIÖG 53 (1911), str. 385-434. - Redlich 0., Fortschritte der Urkundenlehre, MIÖG 41 (1926), str. 1-10. - Hirsch H., Methoden und Probleme der Urkundenforschung, MIÖG 53 (1939), str. 1-20. - P i v e c K., Die Stellung der Hilfswissenschaften in derGeschichtswissenschaft, MIÖG 54 (1942), str.3-15. - 15 - -Mikoletzky H.L., Quellenkunde des Mittelalters, MIÖG 58 (1950), stre 209-227. - D u íb o n d M., Diplomatique et histoire du droit, Revue hist. du droit franc. 29 (1951), str. 79-92. - Brandt A., Vorbereitung zu einer mittelalterlichen Aktenlehre, Sborník Archivar u. Historiker. Zum 65. Geb. von H.O. Meisner, Berlin 1956, str. 429-440. - Vojtíšek V., 0 vývoji metody diplomatické a jejích potřebách, SH 1, str,5-38. - P r a ž á k J., 0 metodě dipl. studia m. knih, AÖ 1953» str. 145-162. - Largiaděr A., Neuere Richtungen im Bereich der Historischen Hilfswissenschaften, Schweizer Beiträge zur Allg. Geschichte 12 (1954), str. 174-194. - Šebánek J., Das Verhältnis zur Urkunde als methodische Paktor der diplomatischen Arbeit, SPPPBU C 6 (1959), str. 5-19. - Š e b á n e k J., Pomocné vědy historické, ÖSÖH 7 (1959), str. 464-474. - P i a 1 a Zd., Diplomatika jedna nebo dv§? AÖ 10 (i960), str. 1-19 (srov. tamtéž roč. 11, str. 167-9, str. 231-234, a 12, str. 113-118). - V a š k C VI., Sovětské a polské pojetí nauky o pramenech a pomocných vědách historických, AÖ 11 (1961), str. 219-230. - Ružička J., Naše archivy a diplomatika novodobých písemností, AÖ 1962, str. 37 ss. - Fichtenau H., La Situation actuelle des études de diplomatique en Autriche, BBCh 119 (1961), str. 1 ss. - Bautier H.H., Lecon d'ouvertuře dt cOurs de diplomatique a 1'ficole des chartes, tamže str. 194 ss. öerepnin L.V., K istokov archivovědenija i aktovogo istočnikověde-nija ("praktičeskoj diplomatiky") v Rossii, Vopr. arch. 8 (1963), str. 52-62. - Kaštanov S.M., Diplomatika kak speclaínaja istoričeeka, disciplina, Vopr. ist. 40 (1965), str. 39-44. - Šebánek J., Možnosti dalšího vývoje diplomatiky v rámci historické medievalistiky SPPPBÜ C 12 (1965), str. 33-52. - Šebánek J., Současná česká dipl. me-dievistika, SAP 1967, str. 10-23. - R. M a r s i n a, Dipl. medievistiki na Slovensku, Slov. Archivistika II (1967), str. 29 ss. 2. Nejdůležitější časopisy: Bibliothěque de 1'école des chartes. Paris, roč. 1 (1840). - Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsch Gesohichtskunde 1-50 (1876-1936) pokračuje pod názvem Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters 1-7 (1937-1944), po druhé světové válce pod názvem Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters. - Mitteilu gen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 1 (1880), Brgbd. - Archiv für ürk und enf or s chung 1 - 18 (1908-1944) pokračuje po druhé svět válce pod názvem Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte, Siegel- und Wappenkunde. - Aus Archiven und Bibliotheken 1 -. - Archivalische Zeitschrift 1 - (1876-). - Le moyen age. Paris 1888 -. Časopis archivní škc ly 1 - 16. Praha 1923-1946. - Studia zródXoznawoze. Commentationes 1 -. Warezawa - Poznan 195? - Problémy istočnikověděnija 1 -. Moskva 1951- - 16 - 3. Z kompendií, učebnic a příruček: Bresslau H. , Handbuch der Urkundenlehre für Deutachland und Italien, Leipzig 1889; 2. vyd. za účasti H. Klewitze, Leipzig 1912, 1931; 3. vyd. Berlin i960 s rejstříkem. - P o s a e 0., Die Lehre von den Privaturkunden, Leipzig 1887. - G i r y ' A., Manuel de diplomatique. Paris 1894, 2.vyd. 1925. -R i e t s c h K.Pr., Handbuch der Urkundenwissenschaft. II. Aufl. Berlin 1904. - Urkundenlehre I. Allgemeine Einleitung zur Urkundenlehre v. 0, Redlich; Die Kaiser und Konigsurkünde des Mittelalters in Deutschland, Prankreich und Italien v. W. B r b e n; III. Privaturkunden des Mittelalter v. 0. R e d 1 i c h. (Below - Meinecke Handbuch), München-Berlin 1907, 1911. - Thommen R., Grundbegriffe, L, Schmitz--Kallenberg, Papsturkunden, H. Steinacker, Die Lehre von den nichtkgl.(Priv.-) Urkunden vorn, des deutschen Mittelalters, 1.vyd. Leipzig 1906; 2.vyd. bez Steinackera 1913. - R. H e u b e r-g e r, Allgemeine Urkundenlehre für Deutschland und Italien, Leipzig - Berlin 1921 (vše Meiaterav Grundriss). - Steinacker H., Die antiken Grundlagen der frühmittelalterlichen Privaturkunde, Leipzig 1927. De B o ü a r d A., Manuel de diplomatique francaise et pontificale. Paris 1. II. 1929, 1948. - Santifaller L., Urk und enfor schung (Methoden, Ziele, Ergebnisse), Weimar 1937. - Gieysztor A., Zarys nauk pomoczniczych historii. 3.vyd. Warszawa 1948. - Tessier G La diplomatique. Paris 1952, II.vyd. Paris 1962. - Brandt A., Werkzeug das Historikers, 2.vyd., Stuttgart 1961. - Tessier G., Diplomatique royale francaise, Paris 1962. - Hlaváček I., Základy PVH pro historiky (skripta) 1967. 4. Z literatury k dílčím otázkám dotčeným ve zpracovaní: Stengel E. , Eine Deutsche Urkundenlehre des 13. Jhdts. Neues Archiv 30 (1905), str. 649-671. - Foerster H., Beispiele mittelalterlicher Urkundenkritik. AZ 50-51 (1955)♦ str. 301-318. - R. Gericke W. Wann entstand die Konstantinische Schenkung ZSSRG (KA) 1957 1 ss. -Fuhrmann H., Konstantinische Schenkung u. Silvesterlegende in neuer Sicht. Deutsches Archiv 15 (1959) str. 523-540. - Fahrmann H., Konstant. Schenkung u. abendländisches Kaisertum. Deutsches Archiv 22 (1966), str. 63-178. - Bosse H., Die Konst. Schenkung u. die Verhandlungen des Florent. Konzils, Deutsches Archiv 21 (1965),str. 576-592. - Meyer - Knonau G., Das bellum diplomaticum Lindaviense. Historische Zeitschrift 26 (1871), str. 75-130. - Leclercq D.H., Mabillon. Paris 1953-1957. - Ludewig J.P., De usu et praestantia diplomatům. Lipsiae 1720. - Heumann J., Commentarii de re diplomatica Imperator tun et regum Germanorum I.-II. Nurembergae 1745-53. - Toustain Ch.Fr. - T a s s i n fi.Fr., Nouveau traité de diplomatique. 1.-6. Paris 1750 - 65 (ním.vydání 1759-69). - G r u b e r G., - 17 - Lehreystem einer allgemein enDiplomatik. Wien 1783. - Gatterer J.Ch., Praktische Diplomatik, Göttingen 1799. - Brandl K. .Zur Geschichte der Historischen Hilfewissenschaften: I. Die ácole des Chartes au Paris, AUF 1? (1943), str. 319-328. - Bresslau H., Geschichte der MGH. Neues Archiv 42 (1921). - Seznam publikací MGH viz Deutsches Archiv 20 (1964) Num. 2 Beilage. Jaffa Ph., Regesta pontificum Roman or um - 1198. Romas 1851. - Böhmer J.Pr., Regesta Imperii, ediční série vycházející od r. 1831 dosud, srov. k obnovenému vydání ČSČH i960, atr. 717-719 a zprávu o novém vydání RI I (751-918) z r. 1966 v Deutsches Archiv 22 (1966), str. 642-3. Naposled vyšel v řadě Diplomata svazek Hausmanna P., Dle Urkunden Konrads III. u. seines Sohnes Heinrich 1969 = MGH DD Band IX. - Srv. také Santifaller L. , Neuere Editionen mittel. Königs u. Papsturkunden, Wien 1958. - Brun-n e r H,, Zur Rechtsgeschichte der römischen u. germanischen Urkunde. 1880, - Picker J., Beiträge zur Urkundenlehre I. II. Innsbruck 1877 - 8. - Lhotský A., Geschichte des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 1854 - 1951. MIÖG. Brgbd. 17 (1954). - S i c k e 1 Th. Beiträge zur Diplomatik I. - VIII. Sitzungsberichte der Wiener Akademie 1861 - 1882. - S i o k e 1 Th., Acta regum et Imperatorum Karolinorum dlgesta et enarrata. Wien 1867 - 68. - S i c k e 1 Th., Programm und Instruktion der Diplomata- Abteilung. Neues Archiv 1 (1876), str. 429-505. - S i c k e 1 Th., Röhmische Berichte. Sitzungsberichte der Wiener Akadem 133, 135,. 141, 143 a násl. (1895 - 1901). - S i c k e 1 Th., Zur Geschichte des Konzils von Trient. Wien 1870-72. - Šusta J., Die römische Kurie und das Konzil von Trient. Úvod Sickelfiv. - K U c h P. , Politisches Archiv des Ldgr. Philipp des Grosamütigen v. Hessen. Bd. 1. Leipzig 1904. - Walter A., Die Kanzleiordüngen Maxmiliáne I., Karls V. und Ferdinands I., AUP 2 (1909), str. 335 - 406. - S c h m e i t ler B., Kaiser Heinrich IV. und seine Helfer im Investiturstreit. Leipzig 1927. - Hausmann Pr., Reichskanzlei und Hofkapelle unter Heinrich V. und Konrad III., Stuttgart 1956 (srv. ref. SPPPBU C 5, str. 154.) - Fleckenstein J., Die Hofkapelle der d. Könige I. 1959. II. 1966. - Šebánek J. , Über die Stellung und die Aufgaben der historischen Hilfswissenschaften im Rahmen der Geschichtswissenschaft . (Vom Standpunkte eines Mediävisten gesehen.) Zeitschrift für Geschichtswissenschaft 1961. - Bruckner A., Marischal R., Chartae latinae antiquiores. I (1954) a násl. -Battelli G., Acta pontificum I - III (2 Bd.) 1965. - S y b e 1 - S i c k e 1 Th., Kaiserurkunden in Abbildungen. Berlin 1880-1Ö91. - P f 1 u g h - Harttung J., Specimina chartarum pontificum Romanorum, Stuttgart I855. -Monaci B., Archivio paleografico Italia-no. Vol. I. a další. Roma 1882 (zejména vol. IX.). - Chroust A., Denkmäler der Schreibkunst des Mittelalters I. - III., München - Lei; zig 1902 - 1939. - Blatt Fr.,-Christensen O.A., Corpus - 18 - diplomatům regni Danici, I, II. Kodaň 1938. - Santifaller L., Gedanken und Anregungen über technische Probleme der historischen Grundwissenschaften. Relazioni del X. Congresso Internazionale de Scienze Storiche, Vol. 1., str. 445 - 447. - Dülfer K., Urkunden, Akten u. Schreiben im Mittelalter und Neuzeit. AZ 53 (1957), str. 11 - 53. -Papritz J., Grundfragen der Archivwissenschaft. AZ 52 (1956), str. 127 - 176. - Sebánek J., Über die Methode und die Ziele úst diplomatischen Arbeit auf Grund der Vorarbeiten zum böhmischen Dlplomatar. Zeitschrift für Geschichtswissenschaft 6 (1958), str. 1107-1116. -Šebánek J., Möglichkeiten der Weiterentwicklung der Diplomatik im Rahmen der historischen Mediävistik, XIIe Congres Intern, des Sciences Historiques Vienne, Rapports IV, S. 147-153. - Šebánek J., Einige Probleme der gegenwärtigen dipl. Mediävistik u. der Plan einer internationalen Kommission für Diplomatik, SPPPBU C 17 (1970). - T o m b e u r P., Application des méthodes mecanographiques a un auteur medieval. Arch. lat. medii aevi 34 (1964), str. 125-160. - Pletka V., Pokusy o mechanizaci vždeckoinformačních prací v archivech, SAP 1965/2 str. 168-207. B r d m a n n C., Briefe Meinhards v. Bamberg, Neues Archiv 49 (1931), str. 382 a násl. - Brdmann C. -Pickermann N., Brief-Sammlungen der Zeit Heinrichs IV. MGH Briefe V. Weimar 1950. - Meie-n e r H.0., Aktenkunde 1935, druhé vydání pod titulem Urkunden- und Aktenlehre der Neuzeit, Leipzig 1952. - Neuss B., Aktenkunde der Wirtschaft I, II. Berlin 1954-56. - Schmid G., Aktenkunde des Staates I, II (1958, 1959). - Meisner H.O., Archivalienkunde (Göttingen-Zürich) 1969. - Meisner H.O., Archivalienkunde vom 16 JH. bis 1918 (Leipzig 1969). J. Šebánek - 19 - II. ZÁKLADNÍ POJMY Při práci v oboru diplomatiky je třeba jako při každé práci vědecké osvojit si znalost určité zásoby pojmů, vyznat se v tzv. diplomatické terminologii. Na propracování této terminologie se pracuje od samého počátku diplomatiky jako vědy. Souvisí a jejím vývojem, že poměrně dlouho byla platnost diplomatické terminologie přizpůsobována jen potřebám vlastního materiálu středověkého, že se tedy nehledělo na to, zda a do jaké míry se příslušné termíny hodí také pro diplomatické postižení materiálu mladšího a nejmladšího. I níže budeme z praktických důvodů postupovat tak, že vyjdeme z terminologie diplomatiky středověké (klasické) a osvětlíme především z jejího hlediska příslušné pojmy. Speciálně k otázkám terminologie novějš: diplomatiky viz níže (kap. XV). I. Co rozumíme pod pojmem diplomatického materiálu Víme již (viz výše), že je to ten materiál, který tvoří hlavní náplň všech dnešních archivů. Zde taxativně vypočteme jeho složky. Je jich celkem pět. 1. Listiny. Ty tvoří, jak známo, kmen obsahu starých archivů středověkých. Nechybíme, stotožníme-li pojem středověké listiny a tím, co se běžně označuje názvem privilegia, protože pak rázem budeme vědět, proč ve středověkých archivech ae dochovaly výhradně Či převážně listiny; zajis té proto, že na uchování svých "privilegií" měli majitelé středověkých archivů praktický zájem. Nebylo by však správné, kdybychom i ve středověkém slova smyslu pojem listiny jen na privilegia zúžili. Bude správnější, použijeme-li formulace, že listina je každá taková písemnost podle určitýc (přitom různých) pravidel upravená, která je určena k tomu, aby vydala svě dectví o nějakém počinu právní povahy. Ne ovšem ještě správné. Třeba vědět že taková definice pojmu listiny je idealistická a že může vést k nesprávnému chápání nejen listiny, nýbrž i diplomatické práce samé, o jejíchž nedostatcích jsme výše slyšeli. Musíme tedy mít stále na zřeteli toto: Listina je produktem určitých poměrů právních, tvořících ideovou nadstavby určitých poměrů společensko-ekonomických. Vzniká ovšem teprve na vyšších stupních společenského vývoje; listinu nezná řád prvobytně pospolný, zná ji už řád otrokársky, a nelze si představit, že by se kterýkoli společensf řád vyšší bez ní obešel. Přitom se ovšem společenská funkce listiny podstí - 20 - něji mění: za rádu otrokárskeho až kapitalistického slouží převážné ochrane zájmu individuálních držitelů určitého práva (výsady) materielní povahy. 1 listiny vysloveně veřejnoprávní povahy konec konců takovým zájmům sloužily (mezinárodní smlouvy). K definici pojmu listiny budiž dodáno ještě toto: a) Bez písemnosti není listiny, forma písemnosti může být ovšem velmi primitivní (např. tzv. vrubovky). b) Pravidla, podle nichž jsou listiny upravovány, zjištovat, je jedním ze základních úkolů diplomatiky, c) Listinami ve vlastním slova smyslu nejsou takové písemnosti, které vznikly výhradně či převážně jen proto, aby zachovaly parnět o nějaké události, i když vnějškově by měly formu listiny (pamětní "listiny" vkládané do základních kamenů nebo do makovic kostelních věží), d) Nesmíme se dát zmást, určujíce, zda to či ono jest listinou, starou terminologií. Listiny samy sebe označují ve středověku nejrůznějšími jmény (lat. nejen diplom* či privilegium, nýbrž také charta, praeceptum, littera, scriptum či pagina; něm. nejen Urkunde, nýbrž také Brief; v Češtině je termín listina novodobý, vytvořený Pr. Palackým, do jeho doby se užívalo termínu list s příslušným adjektivem - erbovní, vejhostní atd. - nebo majestát atd.). e) Aspoň zpravidla má listina časově neomezenou platnost. Výjimku tvoří ve středověku ty listiny, jejichž platnost pomíjí smrtí jejich příjemce, či listiny odpustkové, jejichž platnost je výslovně omezena na určitý počet let. f) Listina je zpravidla vyhotovována ve formě otevřené, není tedy uzavřena. g) Listina už svou vnější formou zaujímá v celém diplomatickém materiálu nej přednější místo. Na vnějšek se to projevuje jistou slavnostností v úpravě listin, vyjádřenou už tím, že středověké listiny jsou aspoň zpravidla po odeznění éry papyru psány na pergamenu; papír do listin proniká zvolna teprve od 15. stol. 2. Mand á t y. Jsou to písemnosti, Jimiž je udělován nějaký rozkaz , příkaz. Podobně jako listiny, jsou i mandáty zpravidla vydávány ve formě otevřené; proto se jim říká litterae patentes, patenty. Mnohé mandáty mají na rozdíl od listin platnost jen dočasnou, tato platnost zaniká v té chvíli, kdy rozkaz v mandátu obsažený byl splněn. Takových mandátů se nám ovšem v archivech zachovalo málo, byly totiž jako bezcenné prostě ničeny. Ty mandáty, které se rám zachovaly, mají zpravidla časově neomezenou platnost a cenu, nikoli však pro toho, komu byly adresovány, nýbrž pro toho, v jehož prospěch znějí. Mluvíme tu o mandátech stojících na přechodu k listině. Takové mandáty se odlišují od vlastních mandátů zpravidla už svou formou. Vzhledem k své povaze vlastní mandáty bývají mnohem méně slavnostně upraveny než listiny, poměrně záhy (od 14. stol.) bývají psány už na papíře. Pečet v této době i později na mandátech bývá přitištěna na přední straně pod textem nebo na straně zadní, zatímco v téže době se udržuje zvyk pečetit listiny pečetí přivěšenou. Běsnost mandátů se projevuje i v tom, že již v 15. stol. se setkáváme s mandáty nikoli psanými, - 21 - nýbrž tištěnými. Vynutila ei to praktická potřeba, kdy určitý rozkaz musel být rozeslán současně z určitého centra početným podřízeným místům, 3. Listy. Ve vlastním slova smyslu nazýváme listy takové písemnosti, které na rozdíl od listin či mandátů obsahují pouhá sdělení. Po vnější stránce charakterizuje listy jednoduchost formy, a to, Se jsou vydávány ve formě uzavřené. Ze středověku se nám originálů vlastních listů zachovalo jen poměrně málo. Důvody jsou tytéž jako u mandátů. Dlužno dodat, že se v dosti značném množství dochovaly takové listy v opisech, přičemž jde o listy významných osob, resp. i o významných událostech, fakové listy přecházely totiž do oblasti literární, byly opisovány a zhusta také různým způsobem doplňovány, takže dnes je leckdy velmi obtíž né rozeznat listy skutečné (autentické) od listů fingovaných či z různýc důvodů složených. Ty listy, která se nám v originále zachovaly, byly aic také vydány ve formě uzavřené, po stránce obsahové neomezují se však na pouhá sdělení, přecházejíce tu do oblasti buď mandátů či dokonce listin. 4. Úřední akta. Jsou to písemné záznamy vzniklé z přípravných jednání právních vedoucích ve svém závěru zpravidla k vydání ni jaké listiny či mandátu. (Odtud okřídlený výrok, že cesta k listině je dlážděna úředními akty.) čím méně je přípravného úředního jednání, tím méně musí být ovšem úředních aktů. K věci přistupuje ještě i to, že ve středověku poměrně dlouho (do 15. stol.) většina úředních přípravných jednání nebyla vedena formou písemnou, nýbrž ústní. Teprve hluboké změn: k nimž došlo ve veřejné správě během stol. 15., vynutily si zavedení pí semného úřadování ve větším rozsahu. Úřední místa si zcela pravidelně sdělují k určitým otázkám svá sta viska, pro úřední jednání se připravují instrukce, o jednání už provede ných se podávají zprávy. Vše to se děje ve formě úředních aktů nejrňznž Ší, často velmi letmé povahy (vesměs na papíře). Tato akta jsou považo* na za tak důležitá pro budoucnost, že jsou uchovávána v příslušných spi sovnách, z nichž pak přecházejí v uschování archívní. Takto už během lí atol. začíná se tvořit jako výsledek společenských změn tehdejších a s< visejícího s nimi procesu laicisace a byrokratizace úřední správy zákl; budoucího aktového materiálu novověkého. 5. Úřední knihy. Tyto knihy vznikají zásadně buď ze Šené péče o písemnosti listinné povahy, nebo aby nahradily vyhotovován jednotlivých listin, či aby zápisům listinné povahy poskytly plnou dův hodnost. Podle jejich funkce rozlišujeme mezi úředními knihami, které slouží vnitřní potřebě a vnější úřední potřebě. Jednotlivé skupiny úře nich knih označujeme určitými termíny. Probereme nejdůležitější z nicf ukážeme, kam náležejí podle třídění, které jsme výše uvedli. - 22 - a) Kopiáře. Jsou to úřední knihy, do nichž jsou opisovány zpravidla v plném text)* listiny či jiné písemnosti jistému příjemci došlé, Kopiáře jsou tedy pomocnými knihami vznikajícími ze zvýšené péče o listinný materiál pro vnitřní potřebu. Proto se např. u nás s kopláři setkáme nejdříve u velkých církevních ústavů (viz např. kopiář vyšehradský, olomoucký, osecký atd.); kopiář šlechtický existuje u nás naproti tomu ještě ve XIV. stol. jen výjimečně (viz kopiář tzv. rožmberský). b) Za speciální druh kopiářů možno označit knihy tradiční. c) Registra. 0 nich platí totéž, co jsme řekli o kopiářích, jen s tím rozdílem, že je do nich opisován materiál vydaný. Zcela zákonitě nejdříve došlo k vzniku register u papežů, teprve koncem 12.stol. u králů francouzských, na poč. 14.stol. u králů římských. 0 tom všem viz blíže na příslušných místech. Tu třeba jen dodat, že existuji také knihy povahy smíšené, do nichž je tedy zapisován materiál jak došlý, tak vyšlý; to platí o nej starších registrech papežských. V praxi dochází i k terminologickému změtení kopiářů a registry. Běžně se např. mluví o kopiářích olomouckých biskupů, ač jde ve skutečnosti o jejich registra. d) Pomocné knihy kancelářské. Svým účelem a rázem stojí blízko kopiářům a registrům. Na rozdíl od nich zachycují materiál jen ve formě regesto-vé. Do poč. 16.stol. jen málokde vznikly podmínky pro vznik tohoto druhu úředních knih. e) Urbáře (katastry), knihy berní a účetní. Jde vesměs o knihy vzniklé pro vnitřní potřebu z důvodů ekonomické povahy. Vlastní rozvoj všech těchto knih náleží rovněž až mladší době, jejich významné zárodky objevují, se však mnohem dříve (např. staré římské katastry, knihy tradiční, urbáře, tzv. zemské urbáře a staré obchodní knihy). f) Knihy veřejných notářů (knihy imbreviatur). Jsou typickými knihami vzniklými pro vnější potřebu a mnohdy také nahrazují vydávání jednotlivých listin. 0 vývoji knih veřejných notářů viz kap. XIII* g) Knihy městské,gruntovní, desky zemské. Jsou jistou obdobou knih veřejných notářů a již od 13.stol. dochází k značnému jejich rozvoji. (Viz o nich v kap. IX, XI, XII, 2.) h) Sbírky formulářové. Z úředních knih jsou nesporně nejdůležitějŠÍ a nejmnohotvěrnější. Povšechně je možno říci, že byly sestavovány jak o vzory stylistického umění pro ty, kdož toto umění v praxi potřebovali. Jen o části těchto knih, jejichž počátky sahají hluboko do středověku, možno však říci, že z nich byly prostě listiny mutatis mutandis opisovány. Takovou povahu mají některé z těchto pomůcek vzniklých konkrétně v kanceláři papežské (viz kap. III atd.). (0 nej starších form. sbírkách u nás a o jejich povaze viz kap. VI, VIII.) Formulářové sbírky - 23 - přesahují častěji do oblasti epistolografické, častěji mají povahu vyučovacích pomůcek na školách. II. Dochování písemností 1. Originál. Originálem písemnosti označujeme tátové její vyhotoveni prvotní, které vzniklo s vůlí a vědomím vydavatele písemnosti. Už tím je řečeno, že můžeme mluvit zpravidla jen o originálech listin (táž listina může mít dokonce i několik originálů), mandátů a listů, jen za určitých okolnosti také o originálech úředních akt a úředních knih. Nelze také mluvit o originálech aktů, nýbrž jen o jejich prvotních vyhotoveních. Pojem originálu písemnosti kryje se s pojmem pravosti její. To znamená, že je neúčelný pleonasmus, mluvíme-li o pravém originálu. Staré latinské označení originálu zní "autographum" či "autenticum"; užívá se také termínu "mundum" * čistopis. Psaní čistopisu označují slovesa "grossare, ingroesare, copiare". 2. Koncept. Zcela povšechně platí, že koncept nějaké písemnosti je předstupněm jejího originálu. Mluvíce o konceptech, musíme si však uvědomit: Koncepty mají do té míry pomíjející ráz, že do doby, kdy dochází postupně k pevné organizaci spisové služby, tedy clo stol. 16., musíme předem počítat a tím, že se nám největší část konceptů nedochovala, ba že za ty případy, kdy ojediněle koncepty dochovány jsou, vděčíme pouhé náhodě. Koncepty byly leckdy také psány na materiálu velmi pomíjivé povahy. Tak např. víme, že prvá letmé zápisy o jednáních provedených před městským soudem brněnským ve 14,stol. psal tehdejší brněnský městský písař na voskové destičky. Při jejich psaní (v kanceláři pan. franských) se uplatnily i tironskó noty. Koncepty mohou zachycovat plné snění příslušné písemnosti nebo jen jádro jejího obsahu. Takovou povahu mají tav. dorzuál-ní koncepty, jichž se nám několik zachovalo na zadní straní originálů liatin s okruhu kláštera sv. Havla na Bodamském jezeře, pocházej*cích z 8. -9. stol. Důležité je dále to, že zdaleka nikoli u každé písemnosti, jejíž originál máme před sebou, musíme předpokládat, Že existoval také ve vlastním alova smyslu její koncept. Středověcí skladatelé listin byli tak dovední, že psali leckdy přímo čistopisy listin, které pak tu Či onde podle potřeby opravili. Jako "koncepty" písemností posloužily leckdy také vzorce formulářové, při skladbě listin užili písaři někdy starší listiny táže věci se týkající, kterou prostě mutatis mutandis opsali. Tu mluvíme pak o tzv. listinách předchozích. Teprve ve velikých kancelářích, v nichž práce mezi kancelářský personál byla rozdělena, bude třeba předpokládat existenci konceptů, jejichž vyhotovování měli na starosti úředníci vyšší služby, tzv. koncipisté, ve větší míře. Tu dochází pak také k formální aprobaci konceptů představeným kanceláře a tedy k určitému stupni oné - 24 - služby kancelárske, která je vlastní novejší a nové době. Koncept se označuje různými názvy: imbreviatura, notula, exemplum, proiectum, Mnuta atd. V německé terminologii se objevuje také termín "copey" vedoucí k záměně mezi koncepty a opisy. 3. Opis. Rozlišujeme zásadně dva druhy opisů: 1. ověřené, 2. neověřené. Ověřené jsou upraveny tak, aby nahradily originál příslušné písemnosti, majíce stejnou právní průkaznost jako příslušný originál. Ověření může být buď samo o sobě (a), či spojeno 8 potvrzením (renovací) příslušné písemnosti (b). Pro každý z těchto způsobů ověření je třeba zvláštní kvalifikace. Speciální kvalifikaci pro vyhotovování pověření prostých (a) měli veřejní notáři, o jejichž činnosti po té stránce jak v Itálii, tak později i za Alpami (od 14. stol. i u nás) viz kapitolu XIII. - Počínajíc stol. 12. vydávají prosté ověřené opisy také ti činitelé, kteří disponují tzv. autentickou pečetí, tj. kteří mají oprávnění zlistiňovat cizí právní pořízení. Nejstarší známý doklad severně Alp je ze Strassburku z r. 1153; u nás užili své pečeti jako autentické prokazatelně už okolo r. 1230 představitelé kostela pražského a vyšehradského. Podle dispozičního slovesa v takovýchto opisech obvyklého (viděli jsme, vidimus litteras ...) označujeme tento druh opisů termínem vldimuey. Písemnost, jejíž text je ve vidi-musu obsažen, jmenujeme transumptem. Doporučujeme přidržet se této terminologie, abychom se vyhnuli terminologickým výkyvům v dipl. literatuře stále ještě se objevujícím. K vydávaní ověřených opisů sub b) jsou ovšem oprávněni jen ti, jimž podle jejich postavení přísluší písemnost potvrdit či renovovat. Běžně tedy renovuje (potvrzuje) panovník listiny svých právních předchůdců atd. Opisy sub b) nazýváme podle jejich povahy konfirmacemi, renovacemi či povšechně insercemi. Písemnost inserovaná se nazývá insertem. Opisy neověřené nemají jiný účel než poskytnout text opsané písemnosti. Mohou být zajisté nejrůznější povahy, nejdokonalejší z nich jsou ty, které jsou zhotoveny mechanickou cestou, tedy fotokopie; podobný ráz měly dříve opisy napodobující přesně tahy opisované předlohy, tzv. kopie obkreslené. Jiným zvláštním druhem kopií jsou kopie tzv. slavnostní. Zhotovovány jsou tam, kde je třeba slavnostní úpravou zdůraznit důležitost opisované písemnosti, či uvést ji ve veřejnou známost. (Viz kameny s texty zákonů zazdíva-né do stěn římského Kapitolu.) Diplomatik pracující s opisy nebude zásadně dávat přednost opisům ověřeným před neověřenými. Mnohem spíše mu půjde vždy oto, stanovit, v jakém vztahu je opis k příslušnému originálu, resp. na základě jaké předlohy je opis zhotoven. Tento úkol je ovšem nesnadný v těch případech, kdy originál příslušné písemnosti neexistuje, nikoli však neřešitelný, postupuje-li se vskutku diplomaticky a s užitím všech oněch možností, které nabízí textová kritika. Rozumí se, že existence ověřeného opisu vydaná zdánlivě nej spolehlivějším úředním místem neskýtá záruku, že by písemnost k ověřeni předložená, musela být pravá. Konkrétně existuje množ- - 25 - ství případů, kdy byly vyhotoveny pověřené opiay hrubých padělků. V některých jednoduchých opisech došlo z praktických důvodů k tomu, že text oůvodní, zpravidla latinské písemnosti, byl převeden do národního jazyka- Diplomatikovi tu vyvstává obtížný, ale záslužný úkol, pokusit se o rekonstrukci původního nedochovaného znění. Užívajíce termínů originál, koncept a opis, musíme mít stále na mysli jejich vzájemné vztahy. K vystižení diplomatické povahy určitého dochování je třeba někdy užít terminologie sdružené. lak oprávněně můžeme mluvit napr. o originálním konceptu, chceme-li vytknout, že příslušný koncept je prvotním vyhotovením, nikoli tedy opisem na základě prvotního konceptu zhotoveným, který nazveme opisem konceptu. Budeme také mluvit o opisu originálu, zjistí-me-11, že příslušný opis vskutku na základě originálu zhotoven byl. Byl-li zhotoven na základě opisu, konstatujeme, že jde o opis opisu, či o opis druhého, třetího atd. řádu. Užívajíce termínu originál, koncept a opis, musíme dále jočítat s možností jistého kolísání, přičemž jde v období do poč. 16. stol. především o úřední knihy. Onen exemplář úřední knihy, který má právní cenu originálu, nazývá sám sebe častěji "liber authenticus"; přitom nejde vrak o prvotní vyhotovení příslušných zápisů, nýbrž o čistopis (opis), před nímž stojí nejen původní konceptní záznamy, nýbrž ještě také další vyhotovení jejich, které ve skutečnosti už povahu originálu má. III. Písemnosti pravé a nepravé (falza) Diplomatika, jak víme, dnes už dávno není pouhé discrimen veri et falši in vetustis membranisj diplomatik musí při své práci však stále počítat s tím, že se s falzy setká, musí umět falza z jištovat. Bylo by omylem domnívat se, že zjišťováním falz se ochuzuje zásoba pramenná, skutečností naopak je, že jedno do důsledků postižené falzum má větší cenu jako pramen historický než deset písemností pravých. Falza je možno najít v kterémkoli druhu písemností pod pojem diplomatického materiálu patřících. Je pochopitelné, že relativně nejvíce mezi listinami, neboi k výsadám si lidé vždycky také snažili dopomoci padělky. Povšechně je možno říci, že padělky jsou takové písemnosti, které podle záměru toho, kdo je zhotovil, nebo dal zhotovit, se chtějí vydávat za něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou. Rozlišujeme několik druhů padělků: a) Padělky moderní. Jsou to padělky, které vznikly ze ctižádostivosti bud rodové či vědecké. Moderní padělatelé falšují takřka vesměs listiny, přičemž vždy své padělky posunují do dávno minulých staletí. S moderními padělateli dokladů povahy rodové (tzv. falza genealogická) se setkáme poprvé ve 14. stol. v Itálii; tehdejší humanističtí kritici listin to také - 26 - tyli, kdo na nich zkoušeli své kritické schopnosti. Z našich domácích genealogických falzétorů vzpomeňme jihočeského pána Oldřicha z Rožmberka, který chtěl dovodit souvislost svého rodu s prastarým italským rodem Orsiniů. Padělky z vědecké ctižádostivosti jsou doloženy od 16. stol.; u nás je typickým jejich představitelem první vydavatel mor, diploaatáře Antonín Boček. Při odhalování moderních falz je třeba mít na mysli specifičnost poměrů, za kterých vznikaly - zvláši cenným pramenem jsou tu literární pozůstalosti moderních falzátorů. b) Padělky staré. Stará falza liší se od moderních tím, že aspoň zpravidla není rozdíl mezi termínem, ke kterému se hlásí, a termínem, kdy skutečně vznikly, tak značný, jako u falz moderních, dále tím, že motivy jejich vzniku jsou nejrůznější, přitom však jde zpravidla o zajištění určité výhody materielni povahy ve prospěch falzátorův. Konkrétní zjištění této "výhody", a tedy zjištění motivu falza, je nepominutelnou součás-cí jeho vědeckého postižení. Pojem padělku písemnosti nesmí být zaměňován s pojmem pravdivosti jejího obsahu. Jsou totiž písemnosti falešné, které věcně nic nepravdivého neobsahují, ale vydávají se za něco, čím ve skutečnosti nejsou, na druhé straně jsou písemnosti pravé, obsahující prokazatelně řadu věcí neodpovídajících skutečnosti. Pro zjišťování padělků není možno dát určitý obecně platný návod. Platí snad jen to, že odhalíme bezpečně padělek, postihneme-li jej v plném smyslu slova diplomaticky, tj. zjistíme-li, kdy, kde, jak a proč vznikl a jaká byla jeho společenská funkce. Rozumí se, že padělatele musíme tu vždy jen hledat V okruhu příjemce padělku. Pracujíce na řešení těchto otázek, musíme mít na paměti, že padělatelé jen málokdy pracovali bez určité předlohy, že tedy v padělku bývá obsažen základ nějaké písemnosti pravé. Ten je ovšem třeba všemi prostředky hledat a najít. Že se takto obohacují naše vědomosti a znalost pramenů zdánlivě ztracených, rozumí se samo sebou. Zvláštním případem padělků jsou písemnosti zpadělané. Jde o ty případy, kdy falzátor % textu písemnosti pravé něco vymazal (vyškrabal) a na takto získané místo napsal to, na čem mu záleželo. Pokud se nám dochoval originál takové zpadělané písemnosti, zjistíme manipulaci poměrně snadno. K dispozici tu máme technické metody fotografické (ultrafialové a infračervené záření). Obtížnější je, doohovala-li se nám písemnost jen v opise. Staří falzátoři listin stáli zpravidla také před úkolem opatřit svůj padělek pečetí. Jen málokdy se odhodlali k tomu, vyrobit si falešný pečetní typář, anebo se dokonce spokojit zpečetěním padělku jakoukoli pečetí. Mnohem častěji se setkáváme s případy, kdy na falešné listině visi pečei prokazatelně pravá. Možnosti jsou tu různé. Buď falzátor užil blanketu příslušnou pečetí opatřeného, z něhož původní text podle potřeby odstranil, nebo falzátor různou manipulací přenesl pečei z listiny pravé na padělek. c) Padělky kancelářské. Kancelářským padělkem nazýváme takovou písemnost, - 27 - kterou podloudně vylákal (dal zhotovit) bez vědomí jejího vydavatele v jeho kanceláři některý z úředníku této kanceláře. JTe j známějším případem toho druhu jsou padělky Kašpara Šlika. Způsob zjišťování kancelářských padělků musí ovšem přihlížet zase k jejich specifičnosti. Běžné metody diplomatické tu selhávají, jak písemnost vznikla, je předem známo, důraz je třeba položit na zjištění, zda vskutku vznikla mimo vědomí svého vydavatele. IV. Osoby zúčastněné při vzniku diplomatického materiálu Diplomatický materiál může aít zásadně trojí funkci, sloužit bud potřebě vnější nebo potřebě vnitřní, či potřebě obojí. Prvé potřebě zpravidla slouží listina. Největší část listin je vydána na něčí jméno a svědčí v něčí prospěch. Prvého z těchto Činitelů označujeme termínem vydavatel, druhého termínem příjemce. Obou těchto termínů jsme ostatně již výše několikrát užili. Vydavatel listiny nemusí být ovšem vždy také jejím zhotovitelem, mnoho listin bylo zhotoveno u svého příjemce. Zmínili jsme se již výše také o listinách vydaných v cizích právních záležitostech. Sejcharakterističtějšími takovými listinami jsou listiny veřejných notářů. V nich bývá tato situace: vydavatelem listiny je veřejný notář, osoba, jejíž právní pořízení je zlistiněno, je původcem listiny a tímto termínem je také označena; osoba, v jejíž prospěch je listina vydána, je jejím příjemcem. ? listinách setkáváme se dále s osobami, které se bud za vydání listiny přimluvily, nebo byly oprávněny dát k vydání listiny svůj souhlas, či provedení právního činu dosvědčily; prvé nazýváme intervenienty, druhé konsencienty, třetí svědky. Tyto trojí funkce leckdy splývají, tak např. v listinách císařských přecházejí na poč. 12. stol. intervenienti v svědky. Všechny pojmy, které jsme právě uvedli, s určitými obměnami mají své uplatnění i v ostatním diplomatickém materiálu. Hamnose tu dochází k přesunům, které si vždy diplomatik musí jasně uvědomit. Tak existují listiny pro vnitřní potřebu, v nichž příjemce splývá s vydavatelem, existují mandáty, jejichž příjemce není totožný s tím, v čí prospěch je mandát vydán, existují zápisy listinné povahy objektivně stylizované (např. akty), které formálně nemají ani vydavatele ani příjemce, vydavatele ani příjemce nemají ovšem z úředních akt různá vyúčtování, poznámky atd. Diplomatický materiál vznikal, jak víme, organizovanou činností úřední povahy. Ha určitém vyšším stupni nazýváme zařízení, z této činnosti vzniklá, kancelářemi. Dějiny kanceláří jsou významným článkem dějin správních, důležité je, že jsou vědecky postižitelné, jak bylo prokázáno Sickelem (k jehož zásluhám náleží, že zavedl pojem tzv. "Kanzleimässigkeit" do diplomatiky) jedině prostředky diplomatickými. Proti této zásadě se mnoho hřešilo a hřeší k velké škodě jak diplomatiky, tak také dějin správy a v důsledku toho i - 28 - nauky archivní. Jak se vyvíjela zařízení kancelářská od doby římské přes středověk do novověku, bude ukázáno v příslušných kapitolách o vývoji diplomatického materiálu. Zde se omezujeme jen na několik postřehů metodické povahy: a) Poměrně dlouho si kancelářská zařízení zcela obecně musíme představovat jako dosti primitivní, třebaže jde o kanceláře, které reprezentují výkon moci i nejpřednějších činitelů, jakými byli ve středověku císař a papež. b) Od raného středověku až do 15. stol. zůstávají kanceláře výhradně či takřka výhradně v rukou příslušníků církve, která takto držela v rukou vpravdě klíčová postavení celého feudálního zřízení. c) Jen postupně dochází v kancelářích k dělbě práce, k zárodkům byrokratické organizace kanceláří, která je vlastní novodobému vývoji. d) Osoby, působící v kancelářích, leckdy zůstávají pro nás anonymní a postižitelné jen graficky a stylisticky. Vypomáháme si tím, že užíváme k jejich označení vhodně zvolených siglů. e) šéfové kanceláří mívali titul arcikancléřů, vicekancléřů, hodnost šéfa kanceláře bývá titulární, spojená s určitými hodnostmi církevními; šéf kanceláře zpravidla není účasten na vlastním zlistiňování, obor jeho působnosti je na poli politiky zahraniční a vnitřní. Skutečný vědoucí kanceláře mívá titul protonotáře, ti, kdož stylizují i píší písemnosti, mívají titul notářů. Při dělbě práce setkáváme se päk s tituly dalšími; ti, kdož jenom stylizují, jsou sekretáři (koncipisté), ti kdož jen píší, jsou písaři (scriptores), ti kdož čistopisy opravují, jsou korektoři, ti kdož je zapisují do register, jsou registrátoři, atd. T. Známky vnější a vnitřní Pravidla, podle nichž se řídila úprava diplomatického materiálu, musíme odvozovat - pokud se nám nedochovaly tzv. kancelářské instrukce -namnoze z materiálu samého. Známky, kterých si přitom zejména všímáme, dělíme do dvou kategorií výše uvedených. Povšechně možno říci, že vnějšími známkami nazýváme všechny ty, které můžeme zjistit, máme-li před sebou originál příslušné písemnosti nebo jeho dokonalou fotografickou reprodukci. Známky vnitřní zjišíujeme z kteréhokoli bezvadného opisu (edice) příslušné písemnosti. 1. Zhruba táž pravidla platí pro zjišťování vnějších známek u listin, mandátů a listů. Sledujeme zejména tyto známky: a) Látka psací; v úvahu přichází pro nejstarší dobu papyrus a voskové destičky, později pergamen a ještě později papír. Úprava pergamenu může sama o sobě být důležitým znakem k diplomatickému postižení listiny* V jisté době a v jistých prostředích bylo totiž zásadně užíváno tzv. pergamenu italského, jinde středoevropského. b} Svar, formát; zatímco u papyru a papíru je dán formát zčásti výrobními normami, mohou být písemnosti psané na pergamenu nejrúznějšíeh formátů, tím spíše proto, že kusy kůže pro psaní listin bývaly sešívány či slepovány (listiny veřejných notářů, tzv. rotuly, bývají až 22 m dlouhé). Písemnost, jejíž výška je větší než šířka, označujeme termínem "charta transversa". Už tím je řečeno, že alespoň středověké listiny bývaly častěji psány na pergamenu širší* ne8 delším (charta recta). c) Linkování. Středověcí písaři si zpravidla aspoň pergamen k psaní připravili tak, že si jej nalinkovali. Linkování prováděli buä rozředěným inkoustem, olůvkem či rydlem (linkování slepé). Předznačovali si je postranními vpichy. Úprava linkování může být pro určitá prostředí velmi charakteristická. Důležité je také všímat si případů, kdy hustota řádek není pravidelná, či když část plochy psací látky zůstala nepopsána, či jestli linky odpovídají současně vpichům. lo vše totiž může být určitým náznakem toho, jak písemnost vznikla, konkrétně zejména že jde o tzv. chartu bianeu, tj. o předem zpečetěnou písemnost. Dlužno dodat, že středověké písemnosti, opatřené středověkými pečetěmi, mají zpravidla dolní okraj přehnut vzhůru (tzv. pliku), aby bylo možno pečeti bezpečněji upevnit. Psalo se zpravidla až po přehyb pliky, někdy dokonce je poslední řádek pod plikou. d) Inkoust. Důležité je všímat si odstínu barvy inkoustu, tak totiž můžeme zjistit, zda zkoumaná písemnost byla napsána na jeden ráz či na několikrát (resp. na kolikrát), zda v ní jaou přípisky, doplňky atd. S určitým kolísáním odstínu inkoustu musíme přitom vždy počítat; toto kolísání je podmíněno tím, Že písaři po namočení v kalamáři pero více spouštělo než později. e) Písmo. Vývoj písma užívaného v diplomatickém materiálu je zásadně paralelní s vývojem písma knižního. Má přitom některá specifika, podmíněné povahou a funkcí některých druhů diplomatického materiálu. Týká se to především a dosti dlouho písma užívaného v listinách, resp. v mandátech. Vcelku projevuje toto písmo zvýšenou snahu po ozdobnosti všude tam, kde listina nebyla Deště běžným prostředkem společenského styku. Některé zvláštní listinná písma vznikla přitom v určitých prostředích. Tak v kanceláři pozdně antických císařů římských tzv. kurzíva císařských reskriptů, nebo v raně středověké kanceláři papežské tzv. kuriála. Jedno z těchto zvláštních písem, tzv. diplomatická minuskula, vzniklá v 9.stol. v kanceláři Ludvíka Němce, dala základ k vývoji takřka veškerého latinského písma listinného až do 13. stol. Naproti tomu v Itálii, kde od doby - 30 - pozdně antické se listina jako prostředek běžného společenského styku udržela, žije až takřka do téhož stol. běžná a neúhledná mladší římské kurzíva. Od 15. stol. obecně, až na některé výjimky, už zaniká postupně zvláštní listinné písmo a v listinách se užívá běžného písma užitkového, bud tzv. bastardy, či později i kurzívy. Pokud jde o listy a úřední akta, platí povšechně, že bývají psány tím typem písma, jehož se v té které době užívá k běžné písařské potřebě. Úkolem - nikoli však cílem diplomatikovým při zkoumání písma je, zjištovat písmo individuální písařské ruky. Toto zjišťování je východiskem důsažnějších zjištění dalších, zejména určitých typů písma v tom či onom prostředí užívaných, a vzájemného vlivu grafických prostředí diplomatických na sebe. f) Korektury a razury. 0 významu korektur a razur bylo již výše pověděno, když jsme jednali o listinných falzech. g) Grafická znamení. S nimi se setkáváme pouze na listinách; mají bul zdobný (slavnostní) nebo poverovací charakter. Uvedeme nejdůležitější z nich: 1. Chrlsrnon je zkratka jména Christus C, -+ vyjadřující symbolicky invokaci (viz níže známky vnitřní - součásti listinného formuláře). Užívá se jí v nejrůznějších listinách běžně do 13. stol. Zvlášt-. ní forma chrismonu je tzv. labarum |? častěji užívané v kanceláři papežské. 2. Monogram je několik spolu spojených písmen vyjadřujících jméno, popř. i titul panovníkův. Užívá se ho takřka výhradně jen v listinách králů a císařů římských a to ještě v 15. stol. Má charakter podpisového znamení. 3. Znamení rekogniční je zkratkou slova "subscripei", ukončující poverovací formuli připojovanou jménem šéfa kanceláře do listin především římských panovníků. Mizí již během 12.stol. 4. Rota je grafické znamení, jehož základ tvoří dva soustředěné kruhy křížem rozdělené. Užívá se ho v slavnostních privilegiích papežských zhruba do 14. stol., napodobením se objevuje tu či onde i v listinách jiných. 5. Bene valete je monogramem vyjádřený pozdrav, tvořící původně vlastnoruční přípisek listin papežských. Doprovází později běžně rotu. 6. Znamení chirografu jsou písmenková znamení, tvořící poverovací prostředek středověkých chirografu. 7. Znamení notářské je grafické znamení doprovázející pověření notářské listiny veřejným notářem provedené. h) Podpisy, poznámky a přípisky kancelářského původu. Podpisy vydavatelů na listinách do konce 15. stol. jsou nečetné; je to zčásti dáno tím, . že vydavatelé listin mnohdy psát neuměli, zčásti ovšem i tím, že za hlavní poverovací prostředek listiny byly považovány prostředky jiné, především pečeti. V raném středověku známe vlastnoruční podpisy vydavatelů takřka jen na listinách papežských, z panovníků římských prvý (a jen ojediněle) listiny podepisoval Karel IV. Z českých panovníků po Karlovi IV. prvý podpisuje některé své listiny Ladislav Pohrobek. - 31 - Celkem vzácné jsou také podpisy rekognoscentů. Sejdůležitější formou podpisového pověření listiny je tzv. kancelářská poznámka, která se vyvíjí od stol. 14. a našla uplatnění v listinách jak králů římských, tak i jiných (i českých), v listinách biskupských atd. Tam, kde došlo k registrování listin, setkáváme se také s poznámkami registrátorskými, ve velkých kancelářích, zejména papežské, s poznámkami korektorů, taxá-torů atd. Velmi složité jsou už od 13. stol. kancelářské přípisky a poznámky na listinách papežských. Rozumí se, že postižení všech poznámek, vzniklých u vydavatele listiny, má velký význam pro řešení základních úkolů diplomatické práce, pokud jde o vznik písemností. Druhý typ poznámek zpravidla na zadní straně písemností jsou poznámky příjemeckého původu. Pro diplomatika nemají menší význam než poznámky typu prvního, jsou totiž klíčem k pochopení osudů písemnosti dodané už svému příjemci. i) Čeho si všímá diplomatik na pečetích, jimiž jsou písemnosti opatřovány, vykládá se ve sfragistice. Pokud jde o vnější známky úředních knih, je možno říci, že studujíce je, postupujeme v podstatě stejně jako při popisu rukopisů nediplomatické povahy. 2. Z vnitřních známek diplomatického materiálu má význam především, v jakém jazyee jsou stylizovány. Až do 16. stol. převládá tu nesporně latina. Ovšem už počínajíc stol. 12. do diplomatického materiálu pronikají národní jazyky (francouzština, italština, němčina), ve stol. 14. také čeština. Budiž jen dodáno, že tento proces je přímým důsledkem toho, jak se diplomatický materiál postupně stává běžnou součástí společenských styků, že tu jde tedy o přímý důsledek vývoje jeho funkce. Vedle písma diplomatického materiálu je jeho styl nejzákladnějším zdrojem poučení diplomatikova. Tak jako u písma je východiskem zjišťování individuálního diktátu, cílem postižení určitých skupin stylistických a jejich vzájemné souvislosti. Zabývaje se poznáním stylu diplomatického materiálu, musí diplomatik mít na zřeteli, že existovala pro určitou dobu a pro určitá prostředí také určitá, běžně platná stylistická pravidla. O nich se můžeme poučit jednak ze starých příruček stylistického umění, jednak si je odvodit z diplomatického materiálu. Hěkterá z pravidel mají velkou stabilita. O většině diplomatických písemností především platí, že se rozpadají na tři části -protokol, text a eschatokol - a že jsou stylizovány buä subjektivně či objektivně. Plně vyvinutý protokol listin má tyto součásti: a) invokaci = úvodní vzývání boha, které může mít formu slovní nebo také grafickou (viz o symbolické invokaci výše); b) intitulaci s formulí devoční = jméno a titul vydavatelův, odvozené výslovně z milosti boží; c) adresu se salutací = uvedení příjemce, resp. u adresy obecné zjištění, - 32 - že se listina obrací ke všem osobám, jimž se také tlumočí pozdrav. Text listiny se skládá: a) z arengy, vyjadřující obecně myšlenku, proč k vydání listiny došlo; to) z promulgace, vyjadřující úmysl uvést obsah listiny ve všeobecnou známost; c) z narace, uvádějící okolnosti, které k vydání listiny vedly (tu bývají také uvedeni intervenienti, o nichž viz výše); ŕ.) z dispozice, vyjadřující vlastní právní pořízení v listině obsažené; součástí dispozice bývá v listinách tzv. formule pertinenční, v níž je vypočteno příslušenství statku nebo půdy, s níž se disponuje; e) ze sankce, mající část pozitivní a negativní; prvou se slibují milosti všem, kdož ustanovení listiny budou zachovávat, druhou se rušitelům týchž ustanovení hrozí tresty; milosti i tresty mohou mít povahu hmotnou i nehmotnou (hrozí se klatbou, pokutami atdf); f) z koroborace, v níž jsou ohlášeny prostředky, jimiž je listina pověřena, především tedy pečeť. Závěr listiny má tyto části: a) podpisy či svědky, přičemž jméno formule samé označuje dostatečně povahu i její obsah; b) datum, kde je táž situace, jen třeba dodat, že údaji datovacími se speciálně zabývá chronologie a že součástí této formule bývá častěji tzv. "datum per manus" - formule, uvádějící jméno některého s vyšších členů kanceláře vydavatele listiny; c) aprekace je závěrečné vzývání boha (amen). Při zjišťování individuálního slohu skýtá zpravidla nejvíce možností arenga. Přitom je to však formule, v níž bývá také největší závislost na vzorech formulářové povahy. Pertinenční formule v dispozici má leckdy stereotypní a nárokový ráz, nemůže tedy běžně být považována za popis náležitostí příslušného statku. V plně rozvinuté formuli datovací se uvádí jednak doba či i místo, kde bylo pří slušné právní pořízení provedeno (actum), jednak také doba (místo) sepsání či vydání listiny. Význam formule "datum per manus", o níž viz výše, nebo jí podobných "scriptum per manus* atd, je velmi rozličný. V jednotlivých listinách nebo skupinách listin musí být zjišťován diplomaticky. Mandáty mívají jednodušší strukturu a obdobně také listy, základní rozdělení na protokol, text a eschatokol je však i tu zachováváno. Určitá pevnost formulářová projevuje se také v zápisech do úředních knih, majících zpravidla objektivní protokolární formu. Největší volnost po stránce formulářové vykazují ovšem úřední akta. Především v listinách, ale také v mandátech i listech projevuje se značný smysl pro stylistickou ozdobnost, zejména v některých obdobích vývoje diplomatického materiálu (stol. 10. - 13. a pak znova v období humanismu). Tato ozdobnost se projevuje v užívání určitých figur a tropů, tzv. flores rethorici, dále v užívání rytmického kursu i v rýmování. Závěrem budiž řečeno jeStě toto: Zjišťování jak vnějších tak i vnitřních známek je vždy nástrojem, nikdy však cílem diplomatické práce. Při samém jejich zjišťování je třeba bedlivě dbát toho, abychom případy ojedinělé negeneralizovali a abychom neupadli v planý formalismus. Od obojího uchrání pracovníka, bude-li pracovat s ustrojně vzniklým a dostatečně širokým materiálem srovnávacím a zachová-li při své práci jednotu formy a obsahu v tom smyslu, že stále a důsledně bude chápat diplomatický materiál jako součást celého života, v němž tento materiál vznikl a působil. VI. Jednáni a zlistiněni a právní povaha diplomatického materiálu Při vzniku diplomatického materiálu musíme počítat s tím, že nemá povahu jednorázovou. To- platí snad jedině s výjimkou listů a úředních akt tehdy, když je úřední akt jen přípravným prostředkem v rámci složitého právního jednání. Zvláště složitá situace, pokud jde o tzv. stupně zlistiněni, je u listin, zejména pak u těch z nich a v té době, kdy listiny mají povahu pouze dokazovací, tj. kdy vlastní právní pořízení se tvoří formálními akty. Jednání není ovšem jediným stupněm zlistiněni, předcházejícím odevzdání listiny příjemci. Předchází tu zejména prosba o vydání listiny, předběžná jednání s příslušnými interesenty a následuje po něm rozkaz k zlistiněni, vyhotovení konceptu, čistopisu, jeho schválení, jeho zpečetěni atd. Diplomatik stojí zde znovu před dalším ze svých základních úkolů, totiž konkrétně zjistit postup vzniku té které písemnosti, a pak ovšem také odvodit pravidla, jak ten který druh písemnosti v určitém prostředí vznikal. Při této práci nesmí zdaleka spoléhat na to, co písemnosti samy k těmto otázkám říkají, ba musí tyto údaje velmi kriticky vážit. Jeho přístup k řešení všech těchto otázek musí být i tu důsledně diplomatický a obdobně založen jako při sledování známek vnitřních a vnějších. Tím, že vznikal diplomatický materiál organizovanou činností úřední povahy, je dáno, že nemůže existovat jakákoli součást diplomatického materiálu, která by z hlediska právního mohla být považována za bezcennou. Cena diplomatického materiálu je ovšem nesmírně různá a přímo úměrná jeho funkci jako společenského prostředku, jsouc po té stránce syntézou vztahů, které k diplomatickému materiálu mají ti, kdož se s ním setkávají, do jejichž života zasahuje. Jsou některé písemnosti, kterým přísluší jakýsi vrchol právní ceny. Středověká listina císařská a papežská je považována takřka obecně za nenařikatelný právní průkaz, obdobnou povahu mají ovšem i listiny jiné a také zápisy do právních knih. Na nej-nižšim stupni stojí naproti tomu zápisy listinné povahy, které si příjemce - 54 - práva zhotovil v jádře pro svou potřebu (akty). To, co tu bylo řečeno, nesmí nás svádět k tomu, abychom se vraceli k starým, juristický chápaným pojmům listin "veřejných" a liatin "soukromých"; zase jde jenom o to, abychom si našli diplomatické prostředky k tomu, abychom právní platnost kterékoli písemnosti, tvořící součást diplomat*.ckého materiálu, dovedli správně a přesně stanovit. Zabývajíce se konkrétně stanovením právní platnosti listin, budeme vždy bedlivě přihlížet k tomu, do jaké míry se listinou samou právní čin zakládá, zda vydání listiny nezbytně musel předcházet právní akt, resp. zda snad právní čin mohl byt vytvořen jedině právním aktem a listina o něm vydaná je jenom subsidíárním a tedy ne nezbytným prostředkem komplečním. Mluvíme zásadně o listinách pořizovacích (dispozitivních) a dokazovacích, rozlišujíce přitom ještě různé stupně dispozitivnosti. VII. Tříděni diplomatického materiálu Souvisí s dějinami diplomatiky, že-se ujalo dělení diplomatického materiálu na tři kategorie, konkrétně na diplomatický materiál římských papežů, na materiál římských králů a císařů a na materiál tzv. soukromých osob. Stručně se mluvilo o listinách papežských, císařských a soukromých. 8 tímto tříděním nemůžeme vystačit z několika důvodů. Materiál tzv. listin soukromých se prezentuje především jako zcela nepřehledná směsice písemností, pocházejících od nejrůznějších vydavatelů, z nejrůznějších krajů a z nejrůznějších dob. Přitom nám na diplomatickém ovládnutí právě tohoto materiálu musí dnes nejvíce záležet. Je to dáno jednak tím, že se, jak víme z dějin diplomatiky, postižení právě tohoto materiálu u srovnání s postižením listin papežských a císařských nebezpečně opozdilo, jednak i tím, že právě tzv. soukromé listiny jsou nej cennějším diplomatickým materiálem vůbec, nebot se dotýkají zpravidla samých kapilár společenských vztahů. Pravíme tzv. soukromé, protože do kategorie listin soukromých se dostaly při tomto třídění listiny i tak vysloveně veřejnoprávní povahy, jakými jsou např. listiny českých panovníků. Diplomatika již před několika desetiletími postihla, že je účelné tzv. soukromé listiny rozdělit na skupiny podle jejich vydavatelů a že subsidiáraě je vhodné zavést i třídění teritoriální. Za zvláštni kategorii se uznávaly tady např. listiny biskupské nebo listiny klášterní, šlechtické, městské, atd. Diplomatici se zabývali studiem jednotlivých z těchto skupin, na menších či větších teritoriích a viděli cíl "obecné" diplomatiky v tom, že zjistí, jaké jsou třeba ve vývoji biskupské listiny celé Evropy znaky společné a které diskriminující podle jednotlivých zemí. Toto třídění, sledující jen linii vydavatelskou a stavovskou příslušnost vydavatelů diplomatického materiálu, nese na sobě podstatné stopy juristického chápání diplomatického materiálu, a tudíž formalismu. Má-li být splněn požadavek soudobé marxistické diplomatiky a diplomatický materiál chápán v plné souvislosti s životem, v němž vzniká - 55 - a působí, je na místě zavést třídění diplomatického materiálu se zřetelem k třídám a třídním skupinám příslušné společnosti. V jednotlivých skupinách půjde o důsledné vyšetření všech vztahů jejich příslušníků k diplomatickému materiálu. Skupiny tedy sledují nejen linii vydavatelskou, nýbrž i příjemeckou. Provádějíce takto diplomatickou práci, přesvědčíme se, že vztah diplomatického materiálu v jednotlivých skupinách je třídně podmíněn a syntézou jednotlivých dílčích výsledků dojdeme k přesně formulované odpovědi na otázku, jakou funkci diplomatický materiál v určité společnosti na určitých, i těch nejvžtších teritoriích mši. Bibliografická příloha Povšechně je tu možno odkázat na literaturu uvedenou v nejrůznějších oddílech této příručky a to jednak základní povahy (viz učebnice diplomatiky, uvedené v literatuře ke kapitole I), tak také literatury speciální. Zde se omezujeme na uvedení prací, které by si uživatel této příručky měl přečíst, protože se dotýkají metodické podstaty jednotlivých dílčích otázek, nebo které musí znát, kdo pracuje s diplomatickým materiálem, jež však přitom nenáleží do vlastního oboru diplomatiky. Většina literatury, kterou tu uvádíme, je ostatně jen na tomto místě. K 1/5 c, h*- Palacký Fr., Über Formel buch er zunächst im Bezug auf bßhm. Gesch. Praha 1843, 1848. - B ä r w a 1 d H., Zur Charakteristik u. Kritik mittelalterlicher FormelbUcher und Handschriften der Wiener Hofbibliotek. Wien 1858. - Edice také pro českého diplomatika důležitého souhrnu formulářových sbírek viz Rockinger L., Briefsteller und Formelbücher des 11. bis 14. Jhdts. München 1863. - Foerster H., Liber Diurnus Rom. pont. Bern 1958. - H e c k e 1 R., Das päpstliche u. Sicilische Ragisterwesen in vergleichender Darstellung mit besonderer Berücksichtigung der Ursprünge. AUF (1908), str. 371-510. -Zatschek H., Studien zur mittelalterlichen Urkundenlehre (Konzept, Register, BriefSammlung), 1929. - Bock Fr., Studien zu den Original-regietern Innocenz III. AZ 50/51 - (1955), str. 329 - 364. - Týž, Studien zu den Registern Innocenz IV. AZ 52 - (1956), str. 11-48 (viz také referát ve SPFFBU C 4 (1957), str. 154-159. K II/2; T a n g 1 M., Der Entwurf einer unbekannten Urkunde Karls d. G. in tironischen Noten. MIÖG 21 (1900), str. 344-350. - Kern F., Dorsualkonzept und Imbreviatur. Tübingen 1906. - 36 - K II/3: Typický případ vidimování hrubého padělku viz Š e b á -n e k J,, Listina města ürna z r. 1252 pro klášter herburský a její pravost. ÖSPS 1930, str. 54-71. - K rekonstrukci listin dochovaných jen v překladech viz týž, Kapitoly z české diplomatiky ČMM 66 (1946), etr. 28-97. K IlI/a: Ryneš ová Bl., Kdy vznikla fikce o italském původu Vítkovou. Friedrichův sborník 1931. str. 369-373. - Šebánek J., Zu den modernen Urkundenfälschungen und ihrer Feststellung. Bulletin of the Internat. Comitee of Hietorical Sciences 1938, etr. 202-4. K III/b: Engel W., Urkundenfälschungen und Strafrecht. AZ 39 (1930). str. 199 a násl. - Steinacker H., Der Streit um das österreichische Privilegium minus und die methodische Lage der Diplomatik. HZ 150 - 2 (1934), etr. 268-289. Die Fälschungen im Mittelalter. (H. Fuhrmann - K. B o s 1 - H. Patze) HZ 197, 3 - (1963), str. 529-579. K III/c: Z e c h e 1 A., Studien über Kaspar Schlick. Praha 1939. K IV: K pojmu středověké kanceláře: K 1 e w i t z H.W., Cancella-ria. Bin Beitrag zur Geschichte des geistlichen Hofdienstes. Deutsches Archiv 1 (1937), etr. 44-79. - Týž, Königstum, Hofkapelle u. Domkapitel. AUF 16 (1939), etr. 102-156, - Týž, Kanzleischule u. Hofkapeile. Deutsches Archiv 4 (1940), etr. 224-228. - Elze R., Die päpstliche Kapelle im 12. u. 13. Jhdt. ZSSRG (KA) 36 (1950), str. 145-204. - Herde P., Beiträge zur päpst. Kanzlei u. Urkundenwesen im 13. Jhd. Lassleben 1961. - Schaller H.M., Die Kanzlei Kaiser Friedriche II. A. Dipl. 3 (1957) 207-286. - Z další literatury viz např. úvod k článku N. G r a e a e, Pfalzkapellen und Hofkirchen in Österreich. ZSSRG (KA) 77 (1960) str. 345, kde je literatura uvedena. K V/1 a: Breselau H., Papyrus und Pergament in der päpstlichen Kanzlei bis zur Mitte des 11. Jhdts. MIÖG 9 (1888), str. 1-30. -Santifaller L., Beiträge zur Geschichte der Beschreibstoffe im Mittelalter. I. Untersuchungen. MIÖG XVI, H. 1, 1953. K V/1 es Po stránce metodické (také pokud jde o styl): Breselau H., Internacionále Beziehungen im Urkundenwesen des Mittelalters. AUF 6 (1918), str. 42-43, 65-76; Arbusow L., Colores rhetorici. II. Ausg. Göttingen 1963; jen pokud jde o písmo: Krupit z k a W., Die Schriftkritik, eine Grundfrage d. schlesischen Urkundenforschung. Zeitschrift für Geschichte Schlesiens 83 (1939), str. 11-41; obecně o vývoji listinného písma viz v rukovětích paleografie, - 37 - z nichž hlavní jsou uvedeny u Šebánka J., Pomocné vědy historické I. Paleografie. 2.vyd. 1961. Ze speciálních monografií: Heinemeyer W., Studien zur Geschichte der gotischen Urkundenschrift. Archiv für Diplomatik 1955, str. 330 a násl. - Rabikauskas P., Die römische Kuriale in der päpstlichen Kanzlei. Roma 1968. - Stiennon J., L'ócriture dipl. dans la diecese de Liege du XIe au milieu du XIII6 siecle. Paris 1960. K V/l i: Pokud jde o literaturu sfragistickou, je mošno odkázat na nejnovější dílo: Gumowski M. , H a i a i g M. , Mikucki S. , Sfragistyka. Warszawa 1960. K V/2: Český diplomatik musí při své práci často užívat slovníku a glosářů. Z latinských pro speciální potřeby středověké latiny: Du Gange, Glossarium mediae et infimae latinitatis, Niort 1883-1887. - B r i n c k-m e i e r S., Glossarium diplomaticum, Gotha 1850 - 63. - Slovník střed, latiny na půdě střed, českého státu je připravován k vydání kolektivem pracovníků v Kabinetu pro studia řecká a římská ČSAV. - G r i m m J.u.W., Deutsches Worterbuch, Leiptig od 1854. - Gebauer, Slovník staročeský A-N. Praha 1903. - První sešit pokračování Gebauerova slovníku vyšel r. 1969. - Ze speciálních prací: Steinen W., Das Mittelalterliche Latein als historisches Phänomen, Schweizerische Forschungen zur Geschichte 7 (1957), str. 1-27. - Bindewald H., Die Sprache der Reichskanzlei zur Zeit Königs Wenzel. Halle 1928. - Wolfram H., Intitulatic I. MIÖG Brgb. 21 (1967). - Hunger H., Prooimion, Elemente der byzantinischen Kaiseridee in den Arengen der Urkunden, Wien 1967. - Gran-sin, Die Arenga der frühmittelalterlichen Urkunde. Halle 1930. Fichtenau H., Arenga, spätantike u. mittelalterliche im Spiegel der Urkundenformeln. MIÖG Brgbd. 18 (1957). - Studtmann I., Die Pönformel der mittelalterlichen Urkunden, AUF 12 (1932), str. 251-374. -Fajnovější chronologickou příručku mají Poláci, vznikla pod redakcí B. f I odarského. a byla vydána r. 1957 u nás stále užíváme osvědčených starších chronologií Bmlerovy z r. 1876 a Friedrichovy z r. 1934. 1 prací věnovaných rozboru stylistickému a řečnickým ozdobám: Blaschke A., Zum mittelalterlichen Stilvergleich. Zeitschrift für sudetendeutsche Geschichte 1938, str. 168-175. - P i v e c K., Stil- und Sprachentwickelung in mittelleiteiniachen Briefen. MIOG Brgbd. 14 (1939), str. 33-51. - Schaller H.M., Die Kanzlei Friedriche II., ihr Personal u. ihr Sprachstil. Archiv für Diplomatik 4 (1958). -F a r a 1 B., Les arte poétiqueedu XII6 et du XIII8siecle. Bibliothéque ďécole des hautes études 1924. - Fichtenau H., Rhetorische Elemente in der Ottonisch-salischen Herrscherurkunde. MIÖG i960, str. 39-62. - 38 - K VI: Redlich 0., Geschäftsurkunde u. Beweisurkunde. MIÖG Brgbd. 1901. - Steinacker H., "Traditio chartae" und "Traditio per chartam" ein Kontinuitätsproblens. A. Dipl. 5-6 (1959-60), str. 1-72. J. Sebanek - S. DuSkova - 39 - III. HBK0LIK DAT Z YiVOJB ÚŘEDNÍCH PÍSEMNOSTÍ V BVRQPB VB STŘEDOVĚKU Aby bylo možno lépe porozumět vzniku a vývoji Českého diplomatického materiálu, je třeba obrátit aspoň ve stručnosti pozornost k obecnému vývoji úředních písemností v Evropě, Či přesněji k takovým oblastem a institucím, které se v nějaké formě uplatňovaly v českém prostředí a mohly tak do určité míry český vývoj ovlivňovat a to především v době ještě starší, kdy u nás diplomatické tradice vznikaly (v jednotlivostech to ovšem byle v razných dobách). A protože český stát se po této stránce zapojuje do širších souvislostí - odhlíží-li se od episodického v tomto směru údobí velkomoravského - až od desátého století, je tím rovněž určen chronologický výchozí bod (víz k tomu kap. 5 na poč.). Zarámování teritoriální je pak dáno tím, že vnější politické dějiny českého státu spoluvytvářely vedle styků se sousedními státními útvary a především císařstvím též bezprostřední vztahy s papežskou kurií. Bylo by sice ještě možno uvažovat o bezprostředním působení Byzance v době velkomoravské, protože však šlo o působení krátkodobé, jež bylo přerváno, aby nebylo již znovu obnoveno, a přímé doklady pro ně vlastně nejsou, je možno nechat je úplně stranou. A tak je třeba vědomě se omezit na oblasti sousedící s českým státem a především na dvě instituce, jež byly vedoucími i v oblasti produkce písemností v západním křesťanství, císařství a papežství. Pokud jde o sousední státní útvary, je jejich podíl na listinné a příbuzné produkci velmi rozdílný. Zatímco v oblastech sousedících s českým státem zhruba na západě a na jihu měla listinná tradice starou historii (Rakousko a hlavně Bavorsko), v ostatních teritoriích se diplomatická činnost fixovala jen o něco mále dříve nebo zhruba ve stejné době jako u nás (Sasko, Uhry). Tato chronologická předčasnost, souslednost či ná~ slednoet není ovšem lineárně převodltelná na intenzitu vzájemného bezprostředního ovlivňování, neboť hlavní úlohu tu hrály skutečnosti vlastního domácího správního i ekonomického a v neposlední řadě i církevního vývoje. Teprve pak lze uvažovat o možnostech cizích vlivů, jej ich prolínání apod. Institucí a nej starší listinnou tradicí i s relativně nejvyvinutěj-ším diplomatickým zařízením je v oblasti západního křesťanství papežství, které si svůj předstih před ostatními producenty listin ve středověku i později nejen zachovalo, nýbrž (pokud to bylo možno) ještě zvětšovalo, byť i tu dochází v souvislosti s politiokým úpadkem či s vyvýšením význa- - 40 - jdu ke kolísání. Nej větší důležitosti nabývá papežská diplomatika ve vztahu k diplomatikám národním v období středověkém a to v dôsledku různých skutečností. Z nich podstatné jsou tři: 1. ústřední postavení papežství v politickém a kulturním dění Evropy; 2. množství písemností expedovaných papežskou kanceláří a na svou dobu neobyčejně vyvinutá technika kancelářské praxe a 3. poměrně značné množství fale (především příjemeckých), jež na jedné straně nelze studovat (a tím méně řešit) bez znalosti papežské diplomatiky, ale na druhé straně ovšem ani ne bez znalosti poměrů panujících u příjemce. S dozníváním středověku ovšem význam papežství postupně upadá, a to se odráží i ve sféře diplomatiky. Nebyl to jen rozpad dotud jednotné církevní organizace v oblasti západní vzdělanosti, nýbrž i stále samostatnější postavení jednotlivých politických útvarů a s tím pak související, stále se rozvíjející a prohlubující byrokracie nejvyšších státních úřadů, jež silně ovlivňovala i složky nižší. V důsledku všech těch skutečností pak všechny uvedené přednosti papežství s počínajícím novověkem postupně prakticky buď vůbec mizí, nebo se stávají podružnými (čímž ovšem není nijak dotčen historický význam papežských písemností a ani není brána v pochybnost stále se prohlubující byrokratizace papežské kurie). Také český stát byl ve středověku spojen těsnými svazky s papežským stolcem, především pak v období Karlově a Václavově (po zřízení arcibiskupství) , zatímco pak husitstvím počínaje se tyto úzké svazky definitivně uvolnily a kurie se tak dostala - pokud jde o vzájemné styky - na vedlejší kolej o sto let dříve, než tomu bylo jinde. Papežství bylo jedinou středověkou institucí, která svými kořeny a první fází vývoje tkví v době antické, z níž pochopitelně čerpá bezprostředně a prakticky i vyrůstá. Periodizace papežské diplomatiky, jak je dnes přijímána, dělí celou epochu existence na šest údobí, a to převážně na základě změn vnějších a vnitřních znaků papežských písemností, jež ovšem jsou zpravidla odrazem různých kancelářských reforem, v dobách starších pak též způsobu dochování materiálu. Tyto aspekty jsou sice převážně vnějškového charakteru, přesto však není třeba je opouštět, protože jsou zpravidla důsledkem hlubších změn, j inak často skrytých. Nej starší perioda papežské diplomatiky, pro niž jsme odkázáni pouze na materiál opisový a často i jinak defektní, se táhne od nejistých počátků v pozdní antice až do 2.poloviny 8.století, do konce pontifikátu Štěpána III. Papežské písemnosti tu vyrůstají zcela bezprostředně z antických písemností listového charakteru, z nichž se vymykají vlastně jenom listiny synodální. 0 samotné kanceláři a způsobu zlistinění v ní se ví velmi málo, prakticky jen to, že mezi notáři římského kostela mělo přední postavení 7 notářů zvaných notárii (zvaní též scriniarii sanctae Romanae - 41 - ecclesiae SI sacri Lateranensis palatii), jimž v Sele stáli primi- a secundicerius notariorum. Z nich první byl zřejmě osoba více politická, druhý pak asi vlastním kancelářským představeným, jak se s tím ostatně shledáváme i později i v jiných poměrech. Vedle těchto dvou hodnostářů se však jednorázově při výkonu vyšších kancelářských funkcí setkáváme i s jinými úředníky papežského dvora. A co je nejdůležitější, papežská kancelář užívala již nejméně od poloviny 4.století register, i když jsou o nich z celé té epochy jen nezřetelné zmínky (mimo opisy některých partií register Řehoře I.). Počínaje druhým obdobím (Hadrián I. - Damas II., 772-1048), můžeme kancelář, její produkty a činnost sledovat již určitěji, nebot se začínají objevovat i písemnosti dochované dodnes v originále; nejdříve sporadicky (nejstarší známý orig. na papyru je list Hadriána I. z r. 788), pak od konce 10. století stále častěji, především díky tomu, že papyrus byl vytla čován (a v l.pol. 11.století v listinách definitivně vytlačen) písemností pergamenovou. A konečně z této doby jsou první stopy po papežských písemnostech, adresovaných do českého prostředí; nejdříve jsou to především listy papežů Jana VIII. a Štěpána V. velkomoravským panovníkům a Metodějovi. Po stoleté přestávce pak zahajuje již nepřetržitou řadu písemností protekční privilegium papeže Jana XV. klášteru břevnovskému (srv. o tom v kap. VI.). Vnější vzhled těchto písemností je dán především typem užívaného písma, jímž je původně starší a později mladší římská kuriála, jež přežívá částečně ještě do období následujícího. Vnější vzhled i struktura písemností je odvislá od j ej ich charakteru: listiny - privilegia - obsahující potvrzování či donaci trvalých práv byly doprovázeny zpravidla velkým datováním mimo vlastní kontext a Skriptum formulí (nebo alespoň jednou z nich), listy obsahující texty jen okamžité platnosti postrádaly obojí a nemají často ani malé datování. Jinak není ještě vnější úprava privilegia určitěji stabilizována a papežův podpis a Bene valete formule přicházejí v různých variantáoh. Kancelář sama prochází v této době složitým vývoje, během něhož dochá zí v jejím personálním obsazení k zásadním změnám a v souhlasu s politickým vývojem papežství koncem 9. a v 10.stol. i k hlubokému úpadku. Do Sela kanceláře se dostává namísto starých představených bibliothecarius, mající však i Jiné povinnosti, jenž pak od konce 10. stol., kdy dochází k nové k on solidaci, je napodobením zvyklostí kanceláře císařské nahrazen kancléřem, nikoli však definitivně, nebot titulatura kolísá a někdy jsou i oba tituly spojovány. Ve vlastním sboru úředníků, přicházejících ovšem spíše jen přile žitostně, dochází k uplatnění nových kategorií písařů, nevázaných již na římskou církevní organizaci, totiž notářů píšících původně římské soukromé - 42 - listiny (tabelliones), kteří tak vstupují do bezprostředního vztahu k papeži, který i tímto způsobem chtěl svou kancelář oprostit od převažujících dosud vlivů římského vysokého kléru. Nelze ovšem do této doby přenášet naše představy z doby mladší, kdy papežská kancelář byla již pevně organizovaným úřadem; zde Šlo zatím vždy jen o primitivní zárodky příštího vývoje, jež se nelišily mnoho od kanceláře např. císařské (třeba v tom, jak se uplatňovali v písemnostech jednotliví klerici), naopak v 11.stol. z ní papežská kancelář i po formální stránce leccos přebírá. Liber diurnus je snad nejznámější pojem papežské starší diplomatiky vůbec. Přitom jde i o jeden z nejdiskutovanějších problémů. Tato sbírka papežských formulí, jejíž nej starší vrstva sahá až do konce 6.století, najmladší pak do konce 8. věku, byla považována za oficielní kancelářskou pomůcku - formulář, za kanonicko-právní sbírku, učebnici notářského umění, abych uvedl aspoň hlavní názory. Dnes se zdá, že i když v různých dobách mohly být akcentovány rozličné stránky tohoto díla, jeho základní funkcí byl úkol formulářové sbírky i když soukromého charakteru (od pokročilejšího 11.stol. vychází pak zcela z užívání); název, který byl tomuto dílu dán teprve později se však vztahuje k jiným, dnes nedochovaným sbírkám. V této době dochází též k rozvoji register kanceláře, protože registra však byla rovněž papyrová, jsou z nich dochovány jen různé druhotné výpisy a mladší opisy: tak je tomu např. u části register Jana VIII. (která jsou známa v opisu písmem benevento-montecassinským z 2.pol. 11.stol.), v nichž se uchovaly 1 písemnosti, dotýkající se i našich dějin doby velkomoravské. Dále pak jsou známy fragmenty register Štěpána V. Pro české poměry mají největší důležitost následující dvě periody dějin papežské diplomatická činnosti, nebot její produkty se u nás uplatňují v širokém měřítku. Je to období třetí od poloviny 11. do konce 12. stol. (Lev H. - Celestín III., tj. 1048-1198) a čtvrté od konce 12. do počátku 15. stol. (Inocenc III. - Jan XXIII., 1198-1415). V těchto dobách dochází k neobyčejnému mocenskému vzestupu kurie, provázenému též rozvojem kanceláře ve všech směrech: kvalitativně i kvantitativně. Tento rozmach lze pozorovat i na písemnostech z kanceláře vycházejících, jež lze stále dělit dle obsahu na privilegia a listy, jež ale uvnitř těchto kategorií lze dále specializovat. Privilegia zhruba od konce 11.stol. na slavnostní (při značném kolísání různých vnějších a vnitřních znaků lze za hlavní jejich rysy považovat rotu s monogramem a jednu dobu i s kornou, papežův podpis, velké datování a podpisy kardinálů ve třech sloupcích podle hodností: uprostřed kardinálov é-biskupové, heraldicky vpravo k.-kněží a vlevo fc.-jáhnové) a jednoduchá (bez roty a monogramu, ale s ostatními vnějšími znaky jako slavnostní privilegia, jen s menší výpravností). Také listy se začínají od 12. století specializovat do několika skupin, i když počet jejich originálních uchování - 43 - je zpočátku jen velmi sporý, což lze vysvětlit pomíjejícností jejich obsahu, neboť není pochyb, že jejich počet značně převyšoval množství privilegii. Teprve od poloviny 12. stol. je jich dochováno více. První skupinu tvoří lítterae cum (filo) serico, druhou cum filo canapis, u nichž se vyvinula ještě zvláštní skupina listů uzavřených (litterae clausae). Obsahově zaměřeny zprvu na zliatinění příkazů a administrativních a jurisdikčních aktů, rozšiřují listy od 12. stol. svůj tématický rozsah a je jich leckdy užíváno i v záležitostech dosud vyhrazených výlučně privilegiím. Jejich původně jednotné úprava je jednoduchá a prostá, ať jde o formát, použití jednotlivých formulí atd. a je tedy v příkrém rozdílu proti privilegiím. Od doby Inocence H. (1130 - 1143) dochází stále zřetelněji k oddělení obou skupin listů: listy s bulou na hedvábném závěsu jsou zpracovány pečlivěji (např. papežovo jméno přichází v majuskule s příp. ornamentální výzdobou prvního písmena ap.) a obsahují udělování milostí, listy s konopným závěsem (mají zpravidla pouze Iniciálu papežova jména a jsou i jinak prostší) pak jsou ryze mandátní povahy. Přesto však lze stále spatřovat kolísání, jemuž učinil konec až pontifikát Inocence III. Tak především prakticky zanikají jednoduchá privilegia, o jejichž agendu se zpočátku rozdělila jednak privilegia slavnostní, jednak listy cum serico. V polovině 13. stol. však vzniká nový druh papežských písemností, zaujímající jakési zprostředkující místo mezi oběma uvedenými typy, a to jak pokud jde o formy, tak i co se týká obsahu. Jsou to tzv. buly v technickém slova smyslu (jež je pochopitelně nutno odlišovs* od označení papežských pečetí). Z formálních rysů tohoto typu písemností je třeba se zmínit o zakončení zvěčňovací formule (ad perpetuam či futuram rei memoriam ap., napodobujícím formuli in perpetuum privilegii), stejně jako užívání oblongaty v první řádce; naopak kontext a eschatokol svou jednoduchostí se blíží listům cum serico nejen tím, že užívá malého datování, ale i jinak. Jejich věcná škála pak jde od obsahu vyhrazeného původně slavnostním privilegiím, jež podstatně ustupuji do pozadí, až mizí úplně ve století 14., až k dekretům a politicky závažným textům. Vedle tohoto základního dělení lze písemnosti papežské kanceláře dělit i z jiných hledisek, podle nichž vznikají jiné skupiny písemností. Tak např. je to dělení písemností dle charakteru obsahu na písemnosti de iustitia a de gratia (týká se především listů) či na litterae legendae a dandae (podle toho, jaký byl postup kanceláře při vzniku písemností, či lépe, zda se na něm podílel papež v tom smyslu, že mu byly jejich texty rámcově přednášeny), nebo na litterae communes či curiales (podle toho, zda písemnosti vznikly na základě nějaké supliky či z vlastního popudu kurie), abychom uvedli aspoň několik základních eventualit. S tímto vnějškovým rozmachem kanceláře souvisí i její stále se prohlubující organizovanost, jež pak je korunována pontifikátem Inocence III., za něhož se poprvé ve větší míře objevují kancelářské poznámky všeho druhu - 44 - (korektorské, registrační, taxovní, jména prokurátorů či úředníků ap.) a odkdy přicházejí ve značné míře i papežská registra, až dosud velmi sporadicky dochovaná (jediným rozsáhlejším originálním celkem jsou registra Eehoře VII.). Jejich jednoznačný charakter není stále ještě pevně fixován, i když nelze pochybovat, že i tu jejich základní funkcí byla evidence kanceláří vydávaného materiálu, byť je to činěno ne vždy v dostatečné míře. původně jednotná registra se ve 13. stol. začínají ve větší míře specializovat dle obsahu písemností a dle různého způscbu vzniku, případně i dle toho, že vznikala v jiných kuriálních úřadech (význam tu má především papežská komora); jejich počet již ve středověku jde do tisíců. A konečně zmínky zasluhují i od 13. stol. se množící a stále zevrubnější kancelářská řády a předpisy, jež kodifikovaly průběh vzniku písemností v papežské kanceláři a rovněg četné sbírky listů, které čerpají z papežského materiálu. Tomuto rozmachu pochopitelně odpovídala i postupná změna struktury kanceláře, kde v čele v 13. stol. nespojí kancléř - kardinál, nýbrž vicekancléř mimo kardinálske kolegium. Teprve od roku 1325 se vicekancléř stává opět členem kardinálskeho kolegia (ale až v 20. stol. dochází k obnově titulu kancléřského). Vlastní kancelářská hierarchie je pak uspořádána podle postupu kancelářských prací na písemnosti - je to předně několik notářů (pak též pronotáři zvaní) podléhajících přímo papeži, kteří připravovali koncepty písemností, dále desítky písařů, kteří písemností přepisovali načisto a kteří měli i své bezprostřední vlastní představené. Dále pak přicházejí osoby zabývající se pečetěním, registrováním či taxováním písemností, což vše postupně získalo svá pevná pravidla. Zvláštními odděleními kanceláře pak byly audientia litterarum contradictarum a audientia publica, které později splynuly a jejichž účelem bylo mj. dát možnost stranám vznést odvolání proti těm papežským listinám, jež vznikly z jednostranné, neúplné či falešné informace a mohly tedy způsobit různým stranám újmu. V papežské kanceláři 15. stol. dochází k některým změnám a další specializaci, jak je to patrné i na vzniku nových typů písemností: u bul vzniká nový pododdíl tzv. bul konsistoriálních, v listinách tzv. breve (velmi sporadicky od sklonku 14. stol.), jež je zpečetěno rybářským prstenem (tj. voskovou pečetí) a je skutečně zcela oproštěno od jakékoliv výpravnosti a omezující se především na politické a správní záležitosti. Koncem 15. stol. pak k tomu přicházejí motus proprii, ověřovaná již pouhým papežovým podpisem, a v nichž jako v jediném typu písemností se projevovala někdy i italština. V této době už papežská diplomatika ztrácí své dominantní postavení - v souladu s politickým vývojem, jak už bylo výše naznačeno - v evropském měřítku; pro časké poměry je ztrácí již dříve - prakticky v husitství -a proto není třeba věnovat jí další pozornost, i když v 16. a 17. stol. - 45 - dochází k dalšímu prohloubení kancelárske organizace (nap?, vznik tzv. sekretariátů ap.}. XXX V následujícím obrátíme pozornost k další instituci univerzalistického charakteru v západním křesťanství, totiž kanceláři králů a císařů říše římské národa německého (jak zněl její titul v mladších dobách), jež je podle toho, zda příslušný panovník byl králem či císařem římským nazývána kanceláří královskou či císařskou, aniž by v tom byl nějpký kvalitativní rozdíl; lépe je užívat tu jednotného názvu kancelář říšská. Ta se konstituovala v 10.stol., vyrostla však organicky z kanceláři; karlovské (od r. 800 císařské), Tatp ovšem zase úzce navazovala na kancelář merovejakých králů a je tedy patrno, že i tu byla dlouhá tradice. Tato tradice však nebyla zase tak silná, aby přemohla jiné, změněné podmínky kulturní (vznik výlučné vzdělanosti církevní proti původní silné tradici kultury laické), politické i hospodářské. Tato kancelář však nebyla vždy jednotná, nýbrž podle potřeby vedle kanceláře německé vznikala kancelář nebo oddělení italské či burgundské, ovšem pravidelně se stejným personálem. V době karlovské, tj. v podstatě v 9. stol. nejsou bezprostřední písemné vztahy mezi říšskou kanceláří a moravským státem prokázány a ani nejsou - víme-li, jaká byla politická situace - příliš pravděpodobné. Obdobně je tomu i pro počátek přemyslovského státu v 10. stol., kdy jsou dosvědčeny jen některé císařské listiny, které se našich poměrů dotýkají obsahem, ,případně svědečnými radami, ale nikoliv příjemecky. Nejstarší písemností českému příjemci je tak proslulá a stále ještě nejasná listina Jindřicha IV. (tzv. zakládací listina pražského biskupství) z r. 1086 (CDB I. č. 86); na další listiny však musíme opět čekat až skoro do pol. 12. století, kdy už jejich řada začíná plynout soustavněji. I kdy. tato říšská kancelář v 11. století dokonce ovlivňovala v některých aspektech i kancelář papežskou, přesto není možnc pod názvem can>' eilaria vidět v této době a ještě dlouho ani ve 12. sto . nějakou pevněji organizoval. »u kancelář, nýbrž daleko spíše jen soubor práv a povinností, vížících se k osobě kancléřově. Vlastní kancelářskou činnoo í byli při d:< k.ování (tj. koncipování) listin a jejich ingrosování (to. opisování na cisto) po: i mu pověřováni členové kaple (již se v této souvislosti míní shoř kleri.i, kteří konali církevní službu u dvory^ příslušného panovníka, kteří ovšem mohli působit soustavněji nebo jednorázově. Kaple je přitom v této době j akýmsi zázemím, v němž se síly notářské vzdělávaly a odkud se kancelářský personál doplňoval t 46 - V hierarchii osob s touto kanceláří spjatých stojí nejvýše arcikanclé-fi, kteří však - s výjimkou uplatnění se v rekogniční formuli - do procesu vzniku listiny prakticky nezasahují. Neúčastnili-li se arclkancléři vlastních kancelářských prací, neznamená to ovšem, že by byli osobami, které se tu vůbec neuplatnily - aspoň pokud jde o starší dobu. Naopak: šlo o výrazné a politicky vlivné osoby z nejvyšších církevních kruhů, které často spolu-určovaly politické osudy své doby a pro něž konkrétní ovládnutí kanceláře znamenalo podstatné upevnění jejich postavení. Důležitou úlohu tu pochopitelně hrály i jejich osobní vztahy k panovníkovi ap. Složitým a dlouhým vývojem došlo k tomu, že se tedy vytvořila trojice arcibiskupů - arcikancléřů s různou titulaturou i rozličnou kompetencí? arcibiskup mohučský se stal arcikancléřem nejdříve a to ve stabilní říšské kanceláři - kanceláři pro Německo; arcibiskup kolínský se stal v polovině 11. stol. arclkancléřea pro Itálii (v dobách, kdy působila kancelář italská byl jejím představeným) a obdobně se stal va 12. stol. arcikancléřem burgundské kanceláře arcibiskup ve Vienne, jenž byl v r. 1308 definitivně vystřídán arcibiskupem trevír-ským a to opět již ve spojené kanceláři říšské. Á v těchto funkcích zůstali tito hodnostáři až do zániku říše v r. 1806, a zatímco tituly obou posléze zmíněných arcikancléřů se staly ryze formálními, arcibiskup mohučský sváděl ... panovníkem boj o nadvládu v kanceláři celá staletí i v novověku. Arcikancléřem panovníkovy manželky se stal po dlouhém vývoji za Karla IY. opat kláštera ve Puldě, Eekognlční formule listin psaná arcikancléřem se nejdříve řídila tím, do jaké části říše byla písemnost vydávána, toto pravidlo však bylo ješ-uě ve 12. stol. (kdy už fungovala jednotná kancelář říšská) nanrazeno zásadou provenienční, že totiž rekognoskuje ten arcikancléř, na jehož území byla písemnost vydána. Tak se stalo, 2-a nedůležitějším činitelem se stal arcibiskup mohučský, nebot panovníci se převážně zdržovali v Německu a tím je vysvětlena i úloha, kterou tento arcikancléř hrál v dobách mladších i jako reprezentant říšských 3tavů. Jedním z předních aspektů tohoto boje bylo úsilí strhnout na sebe právo dosazovat kancléře , jenž byl ovšem též osobou politickou, a který byl zpravidla důvěrníkem a exponentem panovníkovým a až do počátku 15. stol. i vysokým církevním ' odnostářem. Teprve tehdy přichází za Zikmunda Luc. na tomto místě laik - Kašpar šlik, jenž sloužil i za jeho nástupců, když na nižších místech laický živel pronikl, i když nelze říci že převládl, již za jeho předchůdců. Protože ale i u kancléře šlo o osobu výrazně exponovanou ve velké politice doby, jež se ani nemohla soustavněji věnovat kancelářským povinnostem, byl vlastním představeným kanceláře jeden ze skutéóných úředníků kanceláře ,3 titulem protonotáře. Za ním se pak hierarchie kancelářských úředníků člení dále, i když i v době středověkého rozmachu zůstává ctále poměrně chudá; teprve v novověku dochází podstatnému zvýraznění a detailnějšímu rozvrstvení této stupnice. - 47 - Teprve od 15. stol. se kancelář stává skutečným úřadem a její souvislost s kaplí se uvolňovala, až se uvolnila docela. Poněvadž říšská kancelář dlouho nebyla fixována na jediné místo, nemehly se v dostatečné míře a dostatečně brzy vyvinout ani její kancelářské pomůcky a tak teprve od první poloviny 14. stol. víme o říšských registrech (poprvé se objevila za Jindřicha VII.; názory, které předpokládají zárodky register u Adolfa Nasovského, jsou bez určitějšího pramenného podkladu), přičemž je třeba zdůraznit vnější vliv francouzský. Tato registra jsou však ve větší míře dochována až do doby Ruprechta Falckého, kdy jsou již i dělena, a to podle teritoriálního i věcného aspektu (náznaky toho lze však spatřovat i u zlomků register ludvíka Bavora). Toto dělení však za Ruprech-tova nástupce Zikmunda Luc. bylo opět nahrazeno jednotnými říšskými registry a teprve od Friedricha III. (1440-1495) dochází k definitivnímu rozdělení register na různé skupiny věcné i teritoriální. Stejně tak jako užívání register se u štaufských panovníků prosadilo podstatně dříve v jejich království oboji Sicílie, užívalo se tam dříve i formulářových sbírek, z nich nejvýznamnější byla sbírka Petra de Vineis ( + 1249) jež působila ještě dlouhá léta po smrti svého tvůrce a jejíž vliv lze dlouho pozorovat i ve střední Evropě. Teprve po interregnu (zhruba třetí Štvrtina 15. stol.) se začínají objevovat samostatné formulářové sbírky v kanceláři říšské ve větším měřítku (např. sbírka Ondřeje z Rode). Ještě později - až koncem 15. stol. - se objevují v říbP.ké kancelářské řády, jejichž rozvoj lze však sledovat až v polovině následujícího věku. Vedle vlastní říšské kanceláře se v pozdním středověku začínají objevovat v říši další kanceláře ústředního charakteru; z nich zaslouží jmenovitého uvedení kancelář říšského dvorského soudu, dosvědčené již od doby Rudolfa I. (1275 - 1291). Podobně jako papežskou, i říšskou kancelář opouštěly různé typy písemností a stejně tak je různé jejich dochováni. Relativně nejlépe a nejúplněji dochovanou skupinu písemností tvoří diplomy (privilegia), které jsou též nejstaršía druhem císařských písemností a které i po formální stránce vykazují největší pečlivost i plnost formulí. Tak zvláštní zmínky zaslouží tu velké datování, svědečná řada a monogram, z nichž především poslední dvě jsou pak v pozdním středověku - v podstatě za Lucemburků -na ústupu, až prakticky zanikají vůbec. Z nedispozičních formulí mají ještě značnou důležitost arengy (především pro poznání otázek ideologických) a petiční nebo Intervenční formule (pro zjištění různých mocenských vztahů). Vedle privilegií jsou v starších dobách užívána ještě kapitulárla (královské zákony vb formě listin) a placita (soudní listiny). Tyto písemnosti - 48 - však s kanceláří říšskou nesouvisely, nýbrž byly stylizovány buä zcela nebo aspoň převážně mimo ni, není proto třeba jim věnovat pozornost. Když se pak postupně začínala prosazovat soustavnější snaha ústřední moci - římského krále či císaře - o uplatnění se i v záležitostech pomíjející životnosti, setkáváme se pochopitelně i s písemnostmi, které jim odpovídají. Sak vznikají mandáty (litterae patentes) a později i listy, často i uzavírané. Kozšl-ření se právního pořízení jak po stránce obsahové, tak i pokud šlo o příjemce, způsobilo, že nezřídka dochází k použití toho typu písemnosti, který pro tento účel není formálně určen. Tak např. různá privilegia mohla být vydána ve formě mandátů, nebot se tu mohlo uplatnit hledisko příjemcovo: taxy kanceláře za jednodušší písemnosti byly menší - někdy ale mohlo jít o přehlédnutí kanceláře, případně nejistotu při určování typu písemnosti ap. Písemnosti, vzniklé z impulsu vydavatele, byly ovšem prosty tax i nadále. Mandáty a listy měly poměrně velmi jednoduchou skladbu, jež se omezovala na nejnutnější údaje, takže řada formulí u privilegií běžných tu vůbec nepřichází. Další zestereotypnění přináší vniknutí národního jazyka do královských písemností, neboť šlo o činitele, který neměl vlastně žádnou listinnou minulost a tak od počátku směřoval k zjednodušení forem písemností, zatímco latina naopak uplatňováním rytmu a jiných literárních ozdob se tomu bránila. První německá písemnost přichází za Konráda TV. (v r. 1240), ale teprve za Rudolfa I. se tyto texty prosazují více. Ke kvalitativnímu vyrovnání se latinským písemnostem a pak k jejich zatlačení dochází ale až za Lucemburků. Užití jazyka je podmíněno přáním příjemcovým a k posunu dochází v souvislosti s tím, jak se rozšiřovaly sociální vrstvy příjemců panovnických písemností (k duchovním příjemcům přistupují příjemci šlechtičtí, města a jejich obyvatelé atd.), i jak docházelo k vzniku novýoh právních institucí i procesních zvyklostí (původně byly listiny čteny, byly tedy přístupny pouze lidem gramotným, od 15. stol. pak stále častěji předčítány, tg. obsah musil být srozumitelný širšímu okruhu i osob negramotných). 16. století pak přináší v nejrůznějších směrech nové podněty a zvraty a tak od této doby jsou dějiny kanceláře a listin římských panovníků další samostatnou kapitolou, které tu už nemůže být věnována pozornost. XXX Pokud jde o úřední písemnosti vznikající v sousedních zemích u nižších světských a duchovenských feudála (či jak se nepřesně říká o diplomatiku soukromou), lze říci, že nejvýše stál vývoj v našem bezprostředním sousedství na západě a na jihu, totiž v Bavorsku a Rakousku, kde se ale již v devátém století lze setkat s výrazným úpadkem staré listinné tradice původně římské, jež tu byla - převážným působením církve - zprostředkována germánskou chartou, tj. listinou dispozitivního charakteru, jež byla integrující součástí právního pořízení, neboi je završovala. Tento úpadek byl zaviněn různými skutečnostmi, především poklesem laické vzdělanosti a v souvislosti s tím se zmizením veřejných písařů a převládnutím primitivnějších národních práv, jež písemné řízení neznala. Stává se tak, že v 9. až 11. století se tu ve sféře soukromé listiny setkáváme skoro výlučně s neověřenými a velmi jednoduchými zápisy převážně jen pamětního charakteru (akty), jež jsou ovšem jen jakýmsi posledním stadiem vývoje, který klesal od charty k listině pouze vysvědčující (notitia), jež pouze informovala o právním pořízení na ní nezávislém, až skončil u zmíněných již aktů. Tyto aktové zápisy, činěné jen pro pamět, byly pak často sestavovány přímo do knih jednotlivých příjemeckých institucí (tav. tradiční knihy), jež ovšem nemohly mít žádnou právní závaznost, přesto ale mohly konat dobré služby pro oživení paměti a to především uváděním svědků. A je jenom pochopitelné, že to byli výlučně církevní činitelé, kteří byli téměř monopolními příjemci různých donací ap., kteří udržovali alespoň jakousi povědomost o významu písemného záznamu právních aktů. Od nioh pak koncem 11. stol. dochází též k renesanci zpečetěné listiny soukromé . Jinými slovy je možno říci, že si tuto listinu prakticky vynutili v souvislosti s tím, jak dochází k emancipaci církve jako celku i jejích jednotlivých institucí. Od této doby přichází tento druh písemností (ze začátku zpravidla jen jako notitia) ve větším rozsahu nejen v Bavorsku, ale též v Rakousku a Sasku, a o něco později - především českým prostřednictvím -i v Polsku. Jde tu zpočátku snad vesměs o listiny příjemeckého charakteru, které byly církevními institucemi na světských feudálech, příp. jiných církevních složkách nejen vyžadovány, ale i stylizovány a psány. Teprve postupně dochází tu ke vzniku převážně ovšem velmi primitivních jednotlivých organizovaných kanceláří vyšších představitelů feudality světské a duchovní, které produkují, obdobně jako jiné kanceláře, nejdříve zpravidla listiny týkající se právních pořízení pro církevní instituce. Teprve postupem doby se tam dostávají ke slovu i jiné druhy právního pořízení, případně písemnosti jiného charakteru, v tom i různé kancelářské pomůcky. Tak napr. autochtónne po polovině 13. stol. vznikající registra církevních institucí v Německu, či zeměpanská registra štýrská z počátku 14. stol. Jinak je tomu s formulářovými sbírkami, které jen zčásti vznikají v souvislosti s kancelářskými zařízeními, i když z jejich materiálu čerpají; jde totiž většinou o pomůcky umění notářského, které mívají i úvodní část teoretickou (různé summae de arte prosandi, summae dietaminům atd. autorů známých i neznámých). Te 13. století se ke starším kategoriím kanceláří začínají ve větším měřítku připojovat kanceláře městské s některými typickými produkty své správy, tj. hlavně s mětskými knihami (které ovšem ani tu nebyly dány, ale - 50 - vyvíjely se z jednodušších předchůdců a zárodků). U tohoto zařízení je nut-n0 výslovně konstatovat mimořádný vliv na české právní prostředí. Městské kanceláře pro svou velkou stabilitu a šíři správních úkolů jsou pak pod-gtatným faktorem, který ovlivnil budoucí vývoj; v nich se též ve větším měřítku dochoval už od konce 13. - poč. 14. stol. aktový, konceptní a účetní materiálj posléze jmenovaný je ve větší míře vedle urbářů dosvědčen i u institucí duchovních. Kancelářské instrukce jsou pak dosvědčeny od 2.poloviny 14. století. Koncem 13. století přistupuje k těmto, již tak dost složitým poměrům, ještě instituce veřejného notariátu, jež do našich zemí pronikla z alpské oblasti jako do jedné z prvních ve střední Evropě; současně přichází např. i do Slezska. Další století prakticky již nepřináší nic nového, protože diplomatická činnost v českém státě už byla, pokud šlo o základní kvalitativní ukazatele, dostatečně rozvinutá a mohla se vyvíjet a prohlubovat již na vlastních základech a vlastními silami, nehledí-li se k různým jednorázovým výjimkám, jako je např. vliv francouzský za Lucemburků ap. Bibliografická příloha Obecným poměrům je věnována pozornost především ve výše citovaných příručkách Breaslauově, Steinackerově a Heubsrgerově. Papežské diplomatice je věnováno už nepřehledné množství publikací, jak pokud jde o zpřístupnění materiálu, tak i o jeho analýzu. Je tedy jen pochopitelné, že tu lze upozornit jen na práce ne j základnější, případně nejaodernější. Periodickou bibliografii přináší především časopis Archivům historiaa pontificiae I, 1963 nn. Reprodukce papežských písemností jsou roztroušeny snad ve všech paleografických publikacích všeobecných, především u P. Steffense, Lateinische Palaographie; 2. vyd. s.d. Trier; ze specielních to jsou hlavně Pontificum Romanorum Diplomata Papyracea, quaa supersunt in tábulariis Hispaniae, Italiae, Germaniae phototypicae expressa Romae 1928; A. B r a c k - a a n n, P ap s turkuna en v řadě tJrkunden und Siegel in Uachbildungen far dea akadémia chen Gebrauch II, Leipzig-Berlin I914 a B. Katterbach, Specimina supplicacionum ex registris Vaticanis I. II., Romae 1927. - 51 - Pokud jde o zpřístupněni materiálu, je to především průvodce po vatikánských archivech od K. A. F i n k a, Das vatikanische Archiv. Einführung in die Bestände und ihre Erforschung, 2. Aufl., Horn 1951. Základní evidující práce jsou regestáře Ph. J a f f é h o, Regesta pontificum Romanorum etc. I. II., 2. vy d. připravili S. Löwenfeld, F. Kaltenbrunner a P. Ewald, Leipzig 1885-1888 a obsahuje látku do r. 1198; pokračováním je pro léta 1198 - 1304 A. Potthast, Regesta pontificum Roaanorua I. II., Berlin 1874 - 5. Pro dobu nej starší do r. 1198 se nyní připravuje kritická vydáni všeho materiálu uloženého v příjemeckých archivech. Iniciátorem toho byl P.F. Kehr, který též sám vydal - vedle četných samostatných rozprav - osm svazků díla Regesta pontif icum Romanorum, Itália pontificia I. - VIII., 1906 - 1935. Péčí ¥. Holtzmanna a spolupracovníků vyšel z pozůstalosti nedávno IX. sv. Pro Germania ponti-fioia vydal A. Brackaann zatiatři sv., 1910 - 1933 (vše i anasta-tický přetisk). Jeho smrtí však práce na tomto poli na dlouho ustaly a teprve nyní se oživuji. Pro ostatní teritoria, především pro Galiia pontifi-oiaf Hispánia pontificia a Británia pontificia jsou zatím k dispozici jen předběžné práce K e h r o v y, Ramackers ovy, Holtzman-n o v y aj. Jednotlivé svazky tohoto rozsáhlého díla jsou zpracovávány podle příslušných diecésí. Chronologicky na toto dílo navazuj e další mezinárodní podnik, který chce provést evidenci papežských písemností opět podle příjemeckýoh archivů do poč. 15. stol. (tzv. "Papst Pius XII. Stiftung", NCenBimentUBtt starších papežskýoh písemností). Z publikací této řady viz zatím A. Largiader, Die Papsturkunden des Staatsarchivs Zürich von Innozenz III. "bis Martin Y., Zürich 1963 a týž, Papsturkunden der Schweiz von Innozenz III. bis Martin V. ohne Zürich 1, tamže 1968. Početná skupina dalších prací je věnována vytěžení papežských register; registra fieheř© I. vydali pro léta 590 - 604 P. 1 w a 1 d a L. I. H a r t-a a n n, Gregoru I. papae Registrum epistolarua v MGH, Epp. I. II., 1891 a 1899. V téže sbírce vyšla i registra dalších papežů Jana VIII., Štěpána V. a Řehoře VII. prací S. C a s p a r a aj. Registra Inocence III. jsou jednak vydána v nevyhovující dnes již edici Hignetově, Patrologia latina sv. 214 - 216; nově je vydáno jen Regestum Innocentii III. papae super negotio Romani imperii Fr. K e m p f e m, Roma 1947. Moderní edici ostatních svazků začal vídeňský Institut für österreichische Geschichtsforschung (zstía vyšel první svazek s rejstříkem). Registra následujících papežů od Honoria III. až k Urbanu Y. (1216 - 1370) jsou vydávány francouzským ústavem, v Athénách a v Símě (s výjimkou register Klimenta V., jež hýla vydána již dříve, a k nimž francouzská škola sestavila pouze rejstříky). Registra byla vydána i pro pontifikáty některých papežů 16. a 17. stol., pro nás už ale nemají v této souvislosti důležitost. | - 52 - Material z papežskýeh register konce 14. a poč. 15« stol. je pro oblast střední Evropy excerpován v díle Repertorium Germanicum. Verzeichnis der in den päpstlichen Registern und Kamera!akten vorkommenden Personen, Kirchen und Orte des Deutschen Reiches, seiner Diözesen und Territorien 1-4» zpracovaném E. ff ollerem, G. Tellenbaehem, U. Kühnem a K A. F i n k e m 1916 - 1958; dílo je zpracováno alfabetně a obsahuje období let 1373 - 1431, v úvodech přináší i důležité příspěvky diplomatické (neplést s dílem Repertorium Germanicum. Rege sten aus den päpstlichen Archiven zur Geschichte des deutschen Reichs und seiner Territorien im XIV. und XV. Jahrhundert. 1. Teil bearb. von R. A r n o 1 d, Berlin 1897, obsahující pontifikát Evžena IV., tj. léta 1431 - 1447)» V současné době se připravuje pokračování - viz informativní čl. v Blätter für deutsche landesgeschichte 105, 1969. Pro české poměry doby Karla IV. a Václava IV. jsou důležitá Monument a Vaticana, res gestas Bohemieas illuatrantia, o nichž podrobněji níže* Ze speciálních edic stojí za zmínku vydání kancelářských řádů (E. von Ottenthal, Regulae cancellariae apostolioae. Die päpstlichen Kanzleiregeln von Johann XXII. bis Nicolaus V., Innsbruck 1888 is, M. T a n g 1, Diempäpstlichen Kanzleiordnungen von 1200 - 1500, Innsbruck 1894) a nová kritická edice formuláře Liber diurnus Romanorum pontificum, Bern 1958, zpracovaná H. Försterem. Detailnější bibliografii i starších edio Čerpajících z produkce papežské kanceláře - jež zde nelze jednotlivě uvádět - podává L. S a n t i-f a 1 1 e r, Heuere Editionen mittelalterlicher Königs- und Papsturkunden, Wien 1958, str. 37 - 69. Souhrnných zpracování tématu je poměrně málo. Lze se tu zmínit jen 0 L. Schmitz -Kallenbergovi, Lehre von den Papsturkunden, 2. Aufl. v Meisterově Grundriss der Geschichtswissenschaft 1-2, Leipzig - Berlin 1913, str. 56 - 116, příslušné pasáže v H. B r e s - 1 a u o v ě Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien I, II -1, 2, Leipzig 1912 - 1931 a A. de Boüard, Manuel de diplomatique francaiae et poatificale I, Paris 1929, kde je též shrnuta starší příslušná literatura, z níž zvláštního zdůraznění zaslouží práce W. Diekampa o vnějších znacích papežských písemností ve vrcholném středověku s M. Baumgartena o době pozdně středověké. Velmi důležitá jsou stručná hesla v Lexikon für Theologie und Kirchs I - X, 2.vyd. Freiburg i.B. 1957 - 1967. Z moderní monografické literatury je třeba zvlášť jmenovat práce pr. Bocka a Fr. K e m p f a, týkající se především otázek register - 53 - papežských, jimž jsou věnovány 1 některé práce členů vídeňského Institutu, jak vyplývají z přípravy edice register Inocence Til. (tyto práce - pro jejich početnost je nelze jmenovitě uvádět - jsou ti&těny především v posledních ročnících těchto časopisů: Archivalische Zeitschrift, Quellen und Forschungen aus italienischen Archiven und Bibliotheken, Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung a Römische historische Mitteilungen). Tis i D. L o h r m a n nä Das Register Papst Johannis VIII. (872 - 882). rubingen 196$. Pro řadu otázek, především pokud jde o genesi písemnosti v papežské kanceláři, js důležitá kniha P. H e r d e h o, Beiträge zum päpstlichen Kanzlei- und Urkundenwesen im 13. Jahrhundert, Kallmünz 1961, 2.doplněné vydání tamže 1967» Viz i P. H e r d e, Audientia litterarum contradictarum I. II., Tübingen 1970. O látce psací a o vývoji v jejím používání informuje L. Santifaller, Beiträge zur Geschichte der Beschreibstoffe im Mittelalter. Mit besonderer Berücksichtigung der päpstlichen Kanzlei. MIOG Ergbd. XVI-1, Graz-Köln 1955. Stejně pro papežskou jako pro císařskou diplomatiku je závažná kniha H. F i : h t e n a u a, Arenga. Spätantike und Mittelalter im Spiegel von Urkundenformeln, MIOG Brgbd, XVIII, Graz-Köln 1957 a starší již kn;;.ha H. Z a t i-. h k a, Studien zur mittelalterlichen Urkundenlehre. Konzept, Register, Frl. fsammlung, Brünn-Leipzig-Wien 1929. Rozbor jedné důležité .sbírky listů papežských 15» stol. podal v širších souvislostech H. M. S c h a 1 1 e c, Studien zur BriefSammlung des Kardinals Thomas von Capua, DA 2i, 1965. Z českých autorů věnoval pozornost papežské diplomatice ve větším měřítku vlastně jen J. S e i g e, hlavně ve dvou knižní3h pracích: Příspěvky k diplomatice reskriptů papežských I-, Praha 1896 a Beiträge zur Geschichte der Audientia litterarua contradictarum I., Prag 1897- Jinak byly zpracovány zpravidla jen jednotlivé papežské písemnosti pro naSe příjemce (vedle G. Friedricha hlavně A. Htíščava a 'J.Kristen pro starší údobí, pro období Karla IV. pak J. 1 r š i 1, Správní a finanční vztahy avignonského papežství k českým zemím ve třetí čtvrtině 14« století, Rozpravy ČSAV 1959, hlavně str. 50 nn.). Rovněž císařské diplomatice byla a je věnována velká pozornost; to se odráží i v reprodukcích materiálu. S jednotlivými i-eprodukcemi se lze setkat porůznu opět ve všech paleografickýoh dílech, základní prací tu ale je dílo redigované H. Sy belem- fh. v. Sickelem, Kaiserurkunden in Abbildungen, Berlin 1880 - 1891* jež obsahuje na 361 reprodukcí listin od Karlovou počínaje až k Maxímiliánovi I. Práce však obsahuje více, neboť v textovém svazku přináší i množství důležitých diplomatických konstat.vání z pera předních specialistů. Edice a regestáře císařských listin jsou též poměrně Četné, zvláště, když se berou v úvahu i takové práce, které evidují i jiný materiál. - í>4 - výlučně čí převážně jim jsov pak věnovány dvě rozsáhlé sbírky, a -co některá oddělení Monument Germaniae historica a pak tzv, Regesta imperii, vyvolaná v život v první polovině minulého století J.F, Bohmerem, jenž sám vyaal řadu svazků od Karlovou až k r. 1347 (poslední svazek vydán již z pozůstalosti). Jeho práce však zpracováním i heuristikou brzy zastarávala a proto byla nej řIve doplněna dílem K. S t u m p f - B r e n t n a, Die Reichskanzler vornehmlich des X., XI. und XII. Jahrhunderts I. - III., Innsbruck 1865 - 1883. Od osmdesátých let minulého století vychází přepracované a prohloubené v-ydání této základní publikace prací předních odborníků (J. Fic ker E Winckelmann, E. Mühlbacher, B, Ottenthai; 0. Redlich aj.), takže dnes jsou k dispozici moderní regesta pro údobí let 751 - 1437» a mezerami, v těchto letech: 1002 -■ 1024, 1056 - 1197, 1298 - 1347 (s výjimkou protikrále z habsburského rodu Friedricha Krásného z let 1314 - 1530, jehož písemnosti zpracoval 1, Gross v rámci díla Regesta Habsburgiea III.) a 1378 - I400j vláda Ruprechta Falckého v letech 1400 - 1410 je zpracována v II. svazku regestá-ře Die Regesten der Pfalzgrafen am Rhein. Současně se připravuje ještě zpracování materiálu Albrechta II. až Maximiliána I. ( srv. blíže L. S a n t i f a 1 1 ;? rľ Neuere Editionen etc. str. 11 - 16). Z jednotlivých řad MGH padá v úvahu vedla oddělení Constitutione« (které mají v programu edici listin zákonného charakteru) především oddělení Diplomat a, kde .jsou v podstatě vydány listiny merove jské a karlovské a z římských králů a císařů listiny od Konráda I. ke Konrádu III. Práce aa listinári Friedricha Barbarosy intenzívně pokračují. Podrobněji opět viz u Santifa:lera, Neuere Editionen etc. str. 16 - 18. Ze soudobých prací o císařské listině je to opět H. B r e a s 1 a u, Handbuch etc., déle stat R. Thommena, Die Lehre von den Königs- und Kaiserurkunden v 2. vyd. v Meisterově Grundriss der Gescliohtswissenschaft I. - 2 etc. str. 2^.-55 a dále W. E r b e n, Die Kaiser- ur 1 Königsurkunden des Mittelalters in Deutschland, Frankreich und Italien v Handbuch der mittelalterlichen und neueren Geschichte IV. - I. Urkunden. eiirc, München-Berlin 1907 str. 37 - 369. Ze starších prací si dodnes udržely svou cenu dvousvazkové Fickerovy Beiträge zur Urkundenlehre {,:c v. výše v dějinách diplomatiky), S icke lovy Beitrage zur " i. lomatik (srv. tamže) a G. Seeligera Erzkanzler und Reichskanzleien, Innsbruck 1889. Není :c opitelně ani tu možno uvádět ani výběrově bibliografii k císařské diplomatice, -tarší práce jsou registrovány především v Breaslauově Handbuchu, jinak je nutno obrátit- se k příslušným bibliof.tifiím. Z klasiků moderní diplomatiky je tu třeba vzpomenout alespoň P. Kehr «, 55 - 2 nové a ne jnovější literatury zaslouží zvláštní zmínky pro období karlovské kniha J.Fleckeasteina, Die Hofkapelle der deutschen Könige I. Grundlegung. Die karolin gis che Hof kapelle, Stuttgart I959 a II. Die Hof kapelle im Rahmen der ottonisch-salischen Reichskirche, I966. Schriften der MGH 16 - 1, 2, ukazující na úzky vztah této instituce ke kanceláři (jak to před ním obecně učinili již jiní, v tom předavším I. Ile-v i t z, Canoellaria. Bin Beitrag zur Geschieht® des geistlichen Hof-dlenstes v Di. 1, 1957» str. 44 - 79» pří p. v jiných pracích). Vzornou moderní monografií omezené látky je kniha Fr. Hausmanna, Reichskanzlei und Hofkapelle unter Heinrich V. und Konrad III., Stuttgart 1956, Schriften der MGH 14 (snad jen by bylo možno si přát, aby více pozornosti bylo věnováno instituci kanceláře). 0 formulářové sbírce Petra de Vineis psal - bez znalosti starobylého rukopisu olomoucké kapituly - H.M. S c h a 1 e r, Zur Entstehung der sogenannten BriefSammlung des Petrus de Tinea v DA ZU, 1956, str. 114 - 159, připravující její edici, který též podal rozbor písemností kanceláře Friedricha II. v Archiv für Diplomatik III, 1957 a IV. 1958 pod tit. Die Kanzlei Kaiser Friedrichs II. Ihr Personal und ihr Sprachstil. Kanceláři Ludvíka Bavora věnuje nejnověji pozornost H. B a n s a, Studien zur Kanzlei Kaiser Ludwigs des Bayern vom Tag der Wahl bis zur Rüekkehr aus Italien (1514 - 1529), Kallmünz I968, kanceláři luprechta falckého v řadě časopiseckých rozprav P. M o r a w (především v Arch. f. Diplomatik 15, 1969).Viz i B. P i t », Papstreekript und Kaiser-reskript Im Mittelalter, Tubingen 1971. 0 registrech, jakož vůbec o literatuře o diplomatice Karla IV. -Zikmunda Lucemburského vedle prací cit. níže u české diplomatiky ještě W. B r b e n, Berthold von Tuttlingen. Registrátor und Hotar in der Kanzlei Kaiser Ludwigs des Bayern nach seinem Werke dargestellt. Denkschriften der Akademie der Wissenschaften in Wien, Phil-hist. Klasse 66. Bd. 2. Abh., Wien 1923. Z české literatury lze - s výjimkou dob spojení české a říšské kanceláře za Lucemburků (viz níže v české diplomatice) uvést poměrně málo, nehledíae-Ii k pracím německých historiků, kteří u nás kratší či delší čas působili (jako např. B. Bretholz, H. Hirsch, H. Z a t -s c h e k). Především jde opět o studie a úvahy, věnované jednotlivým listinám, např. výše zmíněné listino Jindřicha IV. (B. Kriemieneka _ D. T ř e š t í k, 0 dokumencie praskim z roku 1086 v Studia árodlo-znavoze V, i960, str. 79 - 88) či práce němeoko-českéhe historika R. K o s s e, locran et Hooran o jedné listině Friedricha II. pro markraběte moravského ve Zprávách Zemského archivu VII, 1931, str. 15 - 42. Z prací, věnovaných jednotlivým typům písemností tu zaslouží zmínky právněhistorická kniha F. Ganshofa, Was waren die Kapitularien, Weimar 1961. Jinak srv. některá díla, uvedená závěrem bibliografie k papežské diplomatice. - 56 - Materiál k tzv. soukromé diplomatice je roztříštěn v téměř nepřehled-ném a nekonečném množství edic, regestářů ap., jejichž evidence se už vymyká i bibliografickému zachycení. Nejnověji je eviduje 10. vyd. bibliografie Dahlmann-Waitz, Quellenkunde zur deutschen Geschichte. ZéŽ literatura je neobyčejně rozsáhlá, a to i pro území, jež a námi bezprostředně sousedila. Starší shrnují především tyto práce: 0. Posse, Lehre von den Privaturkunden, Leipzig 1886; H. Steinacker, Die Lehre von den nichtköniglichen (Privat-) Urkunden vornehmlich des deutschen Mittelalters v Meisterově Grundriss der Geschichswissenschaft I, Leipzig-Berlin 1906, str. 231 - 266; 0. R e d 1 i c h, Die Privaturkunden des Mittelalters v Handbuch der mittelalterlichen und neueren Geschichte, München-Berlin 1911 a R. Heuberge r, Allgemeine Urkundenlehre für Deutschland und Italien, Grundriss der Geschichtswissenschaft I-2a, Leipzig-Berlin 1921. Novější přehledové práce v jednotlivých typech listin bohužel neexistují. Písemnostem různých skupin institucí je v poslední době věnována zvýšené pozornost; především to jsou městské kanceláře se svými produkty. Tu k neJzávažnějším patří skoro pětisetstránková práce E. P i t z e, Schrift- und Aktenwesen der städtischen Verwaltung im Spätmittelalter v Mitteilungen aus dem Stadtarchiv von Köln XLV, 1959« Mnoho pozornosti bylo též věnováno pronikání němčiny do listin ve 13. a na poč. 14» století, Jak to dosvědčuje mj. řada článků v prvních ročnících časopisu Archiv für Diplomatik. Staršímu rakouskému vývoji je věnována kniha 0. M i t i 3 e, Studien zum alteren österreichischen Urkundenwesen, Wien I912, jež podává i výklad poměrů bavorských, jimiž se obírá i Redlich ve výše citované knize i některých dalších studiích speciálních, viz i H. Fichtenau, Das Urkundenwesen in Österreich, MIÖG Brgbd. 23, 1971. 0 starších poměrech sas-kých není - vedle výše zmíněné knihy P o s s e h o - zatím soustavnějších nových studií moderních. Polským poměrům jsou pak věnovány hlavně dvě větší práce polské: S. Ketrzynßki, Zarys nauki o dokumencie polekim wieków srednich I., Waraeawa 1934 a K. Maleczyáski, Zarys dyplo-matyki polskiej wieków srednich I., Wroclaw 1951. Nejnověji třeba uvést kompendium K. Malecsyneki - M. Bielinska - A* G a-aiorowski, Dyplomatyka wieków srednich, Warssawa 1971. 0 pracích a poměrech uherských viz v různých pracích R. Marsiny, především v I. dílu jeho edice Codex diplomaticue Slovaciae I, Bratislava 1971. I. Hlaváček IV. PŘEHLED VÝVOJE ČESKÝCH DIPLOMATICKÝCH STUDIÍ Následující přehled dosud vykonané práce na poli Českých diplomatických studil má sloužit především k věcné informaci čtenáře. Podává proto v hlavním textu v nejetručnější formě jen základní linie vývoje, přičemž se autor řídil zásadně takovým hlediskem, že rozšiřování diplomatických studií bylo vždy dáno širším záběrem, tj. přibíráním dalších a dalších typů písemností úředního a správního charakteru k diplomatickému zpracování. Základním typem, od něhož se vychází - a zároveň ovšem nejdříve vědecky zpracovávaným - jsou pochopitelně listiny (a listy) a s tím úzce spjaté snahy o český diplomatář. K nim se postupně připojují další typy diplomatických písemností a studie o nich. Toto hledisko vyhovuje v podstatě i pro chronologické sledování českých diplomatických studií. Současný stav je podán zvláště v "horizontálním'1 přehledu. Hledisko vývoje diplomatické metody nebylo použito ze zásadních důvodů. Jednak by se tím stal rozšířila do neúnosné velikosthlavně však použití tohoto hlediska bránila úvaha, že pro toho, kdo teprve začíná diplomatiku studovat, by tento způsob nebyl vůbec štastný. Žádná vědecká metodika není dogmatem a nebyla jím a není ani žádná konkrétní metodika diplomatická, nehledíc ani k tomu, že při bohatství různých typů diplomatických písemností není jedna "jediná" diplomatická metodika možná. V bohatě dokumentované poznámkové části nalezne čtenář všechna hlavní díla z českých diplomatických studií (i práce teoretické a metodické) a s přibývajícím rozhledem po bohatství látky studované disciplíny bude přibývat i jeho vlastní rozhled po otázkách metodických. S podrobnými a často komplikovanými otázkami metodickými nelze přirozeně ztotožňovat pevně zakotvené základní pojmy a pravidla diplomatiky, o nichž je řeč v II. kapitole tohoto textu. Ty si musí bezpodmínečně osvojit každý, kdo chce postoupit dále. í xxx i i První náběhy ke skutečným diplomatickým studiím v našich zemích s au vi - | sely s počátky kritické historiografie v 18. století. Je pravda, že už Bal- 5 bia & Pěšina vydali porůznu řadu listin ve svých spisech"1^, ale tam šlo o práci jen mechanickou a bezplánovitou, u níž nelze mluvit o vědeckém a kritickém diplomatickém přístupu. Jak tomu bylo i v cizině, týkaly se i prv- Pozn.s Poznámky k tomuto článku jsou na str. 71. - 58 - ni české náběhy ke kritickému pojetí diplomatiky v 18. století především otázky pravosti či nepravosti nejstarších domácích listin.2^ Šlo tedy hlav-ng o polemiky, ale metodická úroveň prvních pokusů o diplomatickou kritiku byla velmi chabá a cizím kritikům sloužila spíše k posměšným poznámkám než k tomu, aby se českými otázkami vážně obírali,"^ Počínající domácí kritická historiografie nutně si všímala listin jako pramenů historických mnohem více než předcházející katolické dšjepisectví pobělohorské, protože listiny jako bezpečné pramenné opory právě kritiku usnadňovaly. V hojné míre jich užíval zvláště Dobner, ale metodicky, tj. diplomaticky nevynikl ve způsobu jejich vydání nad své starší barokní předchůdce. Dubnerovi šlo hlavně o to, aby s pomocí listin vyvrátil jednotlivé výmysly a nepřesnosti Hájkovy, jednak i o to, aby podle nich stanovil přesně jednotlivá historická fakta starších českých dějin.Nepřistoupil proto nikdy k soustavnějšímu studiu listin. Nad starší pojetí vynikla však studie Dobrovského z r. 1?85 o zakládací listině kláštera břevnovského ', v níž bylo poprvé u nás ukázáno, jak by bylo možné využiti všestranně listin "pro různé druhy vlasteneckého dějepisu", konec konců tedy pro všechny složky dějinného vývoje, metodický přístup dodnes platný. V závěru své studie Dobrovský litoval, že dosud není vydán český diplomatář alespoň do 14. století, a upozornil na to, jakou službu by mohl vykonat pro hlubší poznání českých dě-jin.6a) Tak dospěl Dobrovský v r. 1785 k teoretickému zhodnocení významu diplomatář e pro českou historiografii a již o rok později podal P. M. Pelcl v Král. české společnosti nauk návrh na vydání českomoravského diplomatáře 7) tiskem. ' Návrh byl sice přijat, nebyl však realizován a stejně neúspěšně skončilo i jednání o několik let později.8^ Jediný výsledek tohoto prvního náběhu k vydání českého diplomatáře byla sbírka několika set opisů listin, která se později částečně dostala do Muzea, větší část však do thunovaké knihovny v Děčíně. Diplomatář a snahy o jeho vydání vždy byly (a jsou i dnes) hlavním podněcujícím momentem k diplomatickým studiím pro starší období. I tehdy, jestliže nedocházelo k samostatným studiím, vyžadovalo už zařazení každé jednotlivé listiny alespoň základní kritickou úvahu o její pravosti či podvrženosti, stupni spolehlivosti jejího dochování, nebyla-li zachována v originále apod. Proto je třeba alespoň v nej stručnější formě nastínit další osudy snah o vydání českého diplomatáře až dodnes. Po naznačených pokusech z konce 18. století ee otázka diplomatáře už nikdy neobjevila v KČSN, ale na půdě Muzea a to zásluhou Palackého. Palaoký, když začal pracovat o českých dějinách, brzy poznal důležitost a nutnost diplomatáře a od počátku let třioátých začal se soustavným doplňováním sbírky opisů listin, která byla uložena v Muzeu.Sbírka vzrůstala dosti rychta, ovšem bylo to možné jen proto, že se nevěnovala přílišná péče - 59 - kritickému aparátu; ponejvíce šlo jen o prosté opisy. ' Vedle toho už po r. 1840 upustil Palacký od úmyslu vydati diplomata? pro celý český stát, protože mešitím začal na Moravě Ant. Boček od r. 1836 vydávat C o d e x diplomaticus et epistolaris Moravlae, avšak způsobem svrchovaně nekritickým a nadto ještě zatížil své dílo četnými vlastními padělky.^ Palacký se asi koncem let čtyřicátých úplně vzdal myšlenky na vydání diplomatáře a čeští historikové se musili zatím spokojit jen regesty listin a listů, které z nashromážděného materiálu vydal r. 1855 Erben pod názvem R e g e s t a diplomatica nec non epistolari Bohemiae et Moraviae (I.díl do r. 1253) a v jejichž vydávaní potom pokračovali Bmler, Mendl, Linhartová, Rynešová a v současné době Spěváček.14^ Vydání Regest slouží ovšem jen historiografii, pro diplomatická studia jsou téměř bezvýznamná, protože ani Erben ani Bmler se při vydávání ohromného počtu listin prostě nemohli pouštět do podrobnějších diplomatických studií. Nanejvýše se ukázalo, kolik látky ještě zbývá pro vlastní diplomatické zpracování. Sám Emler jako-prvý český odborně školený diplomatik1^ si byl velmi dobře vědom toho, že regesta nemohou diplomatář nahradit, a proto podal r. 187? návrh na pokračování ve sběru látky pro diplomatář a zároveň také poprvé podrobnější návrh na pravidla, podle nichž by se mělo při pořizování i při vlastním vydávání tiskem postupovat.16^ Sám se však už vydání nedočki Teprve v letech 1904-7 (s přispěním na náklad z veřejných prostředků) mohl vydat jeho žák Gustav Friedrich I.díl C o d e x diplomaticus e t epistolaris r e g n i Bohemiae (do r. 1197), jemuž v r. 1912 následoval díl druhý (do r. 1230). Vydání diplomatáře stálo na nejvyšší vědecké úrovni té doby, vynikajíc důkladnou znalostí veškerého materiálu i jeho literatury (srv. úvodní poznámky u jednotlivých listin) a spočívajíc hlavně v II. dílu na známé diplomatické metodě porovnávaní písma a slohu (tzv. metodě Sickelovš), která byla v Codexu aplikována na české poměry.1^ Potom však opět vydávání diplomatáře na dlouhou dobu ustalo. Teprve v r. 1942 vyšla část třetího dílu, Friedrich sám v r. 1943 zemřel.18' Vydávání diplomatáře přešlo na jeho žáka Jindřicha Sebánka, který se po důkladné přípravě ujal opuštěného díla spolu se Sášou Duškovou a v poměrně krátké době připravil k tisku díl čtvrtý. V souvislosti s pracemi na diplomatáři (a později na základě vydaných už částí) vznikla největší část českých diplomatických studií a prací k přemyslovskému období. Jako v mnoha jiných oblastech dějepisné práce, i tu začal razit cestu Palacký. Z jeho pera vzešla první diplomatická studie v českém jazyku, která se zabývala nejstarší - 60 - známou písemností diplomatické povahy v Čechách vzniklou.20^ Stejně tak byi Palacký původcem myšlenky na vydávání zvláštní edice, do níž byly pojaty písemnosti převážně diplomatické povahy psané jazykem českým.21^ Bmler pfi své mnohostranné vydavatelské činnosti věnoval diplomatáři zásadní článek teoretický a jako prvý u nás se zabýval dějinami české panovnické kance-iáfe, hlavně v druhé polovině 13. století.22^ V této studii o dějinách kanceláře se obíral i sbírkami formulářů, jimž rovněž předtím věnoval první pozornost Palacký.2"^ Studium formulářových sbírek se však u nás ani pozdili systematicky nepěstovalo a zůstávalo jen na okraji vědecké práce v diplo-24) matice. Friedrich se na svůj úkol připravil několika předběžnými studiemi, v nichž se pokusil o řešení otevřených diplomatických otázek z 11. - 13.století. 2"^ prvý upozornil na skutečnost, že nej starší písemností diplomatické povahy u nás nebyly listiny ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen akty, tj. prosté nepoverené záznamy pro parnět, a své správné mínění proti námitkám uhájil.26) Proti Friedrichovu názoru o aktech vystoupil později Václav Hrubý v práci, v níž se současně jako prvý pokusil o podání syntetického obrazu počátků 27) listin v českých zemích. ' Hrubého práce přinesla cenné dílčí postřehy a doplňky k vydaným dílům Codexu, hlavně o nej starších padělaných a zpadělaných listinách, avšak její hlavní teze je třeba dnes pokládat za naprosto nezdařené, protože odporují známým faktům a jsou nadto v nesmiřitelném rozporu s bezpečně prokázanými zákonitostmi historického vývoje příslušného období. Kriticky se k názoru Hrubého o neexistenci aktů postavil už vydavatel jeho knihy Šebánek28^, později pak provedl důslednou kritiku jeho synteze o počátcích listin z marxistického hlediska Fiala2^, který u nás první poukázal na význam společenské funkce listin a dalších písemností diplomatické povahy, bez jehož uvědomění zůstává jakýkoliv diplomatický rozbor kusý a neúplný.^0' Jednotlivými případy se dále proti Hrubému zabývali Pražák a Kristen.^1' Nynější vydavatelé Codexu - Šebánek a Dušková - se v četných přípravných pracích věnovali jednak listinám přemyslovského období jako celku, jednak se obírali jednotlivými menšími skupinami listin, aby dospěli k správnému jejich zařazení do diplomatických okruhů. Jako zvláště důležité je třeba vytknout práce k "vyčištěni" příslušných svazků moravského diplomatáře od falz a dále neobyčejně zajímavý problém možného diplomatického působení olomouckého biskupa Roberta (1202 - 1240 biskupem), který má zásadní důležitost pro středověké poměry vůbec.32^ Jak je z dosud uvedeného jasně patrné, pokročila práce na diplomatickém zvládnutí přemyslovského období (konkrétně tedy hlavně práce na diplomatáři) znatelněji kupředu až od počátku 20. století (avšak s přestávkou - 61 - let 1912 - 1942), stále má však ještě daleko do stavu, s nímž by byla možné 1 spokojenost. Je pochopitelné, že ještě méně je možná spokojenost pro období I popřemyslovské a v ostatních oblastech diplomatických studií vůbec. I xxx 1 Až do dob Bmlerových byla veškerá práce zaměřena téměř výhradně k lis- í tinam přemyslovského období. Emlerovi zůstane navždy zásluha, že u nás dipl^j matická studia rozšířil i na další druhy diplomatického materiálu, především I na desky zems I když ve svých pojednáních o deskách (a i v jejich edi-S cích) vycházel původně z nesprávného předpokladu (pod vlivem Rukopisů) o pradávném a čistě domácím původu této instituce'4^, není možné přejít mlčením " skutečnost, že í mierovými pracemi a edicemi se u nás poprvé vůbec dostal do vědecké dějepisné práce jiný typ diplomatického materiálu, než byly listiny. Imler ostatně jako odborný diplomatik sám poznal, že Palackého předpoklady byly nesprávné - a edici pozůstatků desk zemských z doby před požárem r. 1541 nedokončil, avšak proti názorům Palackého se nikdy veřejně nevyslovil'^ . Teprve další bádání ukázalo, jaké byly vlastně počátky desk zemských a jaký byl jejich počáteční stav'^. Dodnes však zůstává vážným úkolem soustavné diplomatické zpracování desk zemských, protože dosavadní práce ani zdaleka nestačí.'"^ Stejně tak zbývá mnoho práce i v oblasti desk dvorských, 39) 1 když je tam situace o něco lepší. ' Imler ve svých rozmanitých edicích začal s vydáváním i dalších typů diplomatického materiálu, např. urbářů a inventářů, rejstříků berně, knih konfirmačních, nemohl však pochopitelně při své jiné ohromné práci věnovat těmto diplomatickým druhům teoretické i vědecké studie, jimiž by byly diplomaticky osvětleny a zpracovány pNicméně - i když zůstával při pouhých edicích, přispěl svou činností v praxí k tomu, že se napříště i u nás pojem diplomatiky a diplomatických studií nemohl už omezit jen na studium listin, nýbrž musil být dříve nebo později rozšířen na další písemnosti úředního původu, a to nejen ze staršího a vrcholného středověku, nýbrž (jako tomu bylo u desk) i na období pohusltské. Nemůže být sporu o tom, že Emlerova činnost - i když byla více zaměřena prakticky a hlavně k rychlé pomoci historiografii zpřístupňováním nových a nových pramenů,4^ znamenala pro vývoj českých diplomatických studií jeden z důležitých mezníků. Je to zcela jasně vidět z toho, jak se nedlouho po Smlerově smrti rozšířilo diplomatické studium na všechny druhy diplomatického materiálu. xxx - 62 - lak s počátky českých diplomatických studií městských knih zůstane už navždy spojeno jméno Táclava Vojtíška, který první u nás započal s jejich soustavným studiem.41^ Obrátil pozornost na důležitost městských knih českých ■jato historických pramenů, především pro období husitské a pohusitské až do Bílé hory, pokusil se o jejich první evidenci, podal návod na třídění a kla-Bifikaci městských knih a přikročil i k jejich vydávání ve světlotlskových ukázkách.42) Stejně jako v jiných oblastech diplomatiky, ani v oboru městských knih se potom nepracovalo příliš soustavně - i když o důležitosti věci samé pro české dějiny nebylo nikdy pochyb - a tak je možné upozornit jen na několik prací, které mají význam pro metodiku diplomatického studia městských knih4') a na vzornou Mendlovu edici brněnských berních rejstříků.44) Teprve v nedávné době byl dokončen Rost. Novým katalogový soupis všech dochovaných městských knih v Čechách a na Moravě do r. 1526, jehož vydání tiskem je prvním předpokladem k rozvinutí hlubších diplomatických studií na tomto poli.45) Studium listin a kanceláří, které nebylo vedeno cílem diplomatáře, trpělo velkou roztříštěností a náhodností, protože tu nebylo pevné diplornátářové "osy", k níž by práce jako k danému cíli směřovala. Pro období vlády Lucemburků a pozdější je možné zaznamenat jen ojedinělé práce. Tak řerd. Tadra shromáždil ve své knize o kancelářích a písařích 14. století jen základní materiál, k jehož vlastnímu diplomatickému zpracování se už nedostal.4**) Větší význam měla práce Jarom. Čelakovského o registrech domácích i cizích kanceláří, která ve své době znamenala první vědecké zpracování této problematiky u nás a pro období novější je zatím téměř jediným zdrojem poučení (partie o době předhusitské 1 o 15. - počátku 17. století jsou dnes již zastaralé a částečně překonány novou literaturou).4^) Edičním doplňkem knihy Čelakovského je Sedláčkovo vydání zbytků register z let 1561 - 1480, které je nyní metodicky rovněž zastaralé.48) K diplomatickým studiím z období pohusitského docházelo u nás před první světovou válkou jen zcela výjimečně.4^) Jisté oživení i pro toto období nastalo teprve po vzniku samostatného československého státu. Příznivě tu působila především skutečnost, že po vzniku ČSR se českým badatelům otevřela řada veřejných archivů a archivů novějšího původu, které byly za habsburské monarchie buä spravovány vládě oddanými úředníky, kteří na bádání v nich pohlíželi nepříznivě - nebo byly z důvodů "státního zájmu" vůbec nepřístupny. Při pohledu na vývoj diplomatických studií u nás a zvláště při úvahách o zanedbání diplomatiky novějších písemností nelze nikdy přehlížet fakt, že až do r. 1918 český badatel - tedy tím ffléně diplomatik - prostě nemohl a nesměl pracovat s novějšími diplomatickými písemnostmi, pokud šlo o písemnosti státní provenience či uložené ve státních archivech.50) - 63 - Vedle právě zmíněného lepšího přístupu k novějším úředním písemnostem působily na rozšíření diplomatického bádání po r. 1918 i další okolnosti. Od r. 1919 existovala v Praze Státní škola archivní, která měla vychovávat odborné archiváře a vědecké pracovníky v pomocných vědách historických. Škola vydávala i svůj Časopi3 archivní školy, určený pro práce z pomocných věd historických, což při postavení diplomatiky mezi nimi znamená, že v něm byly otiskovány četné diplomatické studie.^ Určité možnosti pro diplomatické bádání poskytoval i nově založený státní historický ústav s úkoly především vydavatelskými, i když další vývoj ukázal, že naděje do možností ústavu vkládané se z velké části nakonec neuskutečnily.-^ Je celkem pochopitelné, že po vzniku samostatného československého státu se bádání obrátilo hlavně k období od Lipan do Bílé hory, k období staré české státní samostatnosti. Protože však v tomto období nejsou už listiny (v klasickém smyslu) ne jvýznamnějšiml diplomatickými písemnostmi, znamenalo to že se zároveň rozšířila i oblast diplomatických studií na další typy. Je známým požadavkem diplomatického bádání v období už plně organizovaných kanceláří, aby se vyšlo od pramenů normativní povahy, např. instrukcí a kancelářských řádů, které umožňují učinit si základní obraz o organizaci kanceláře, jejím "úředním chodu" a tím i o procesu vzniku úředního spisu. Avšak z doby předbělohorské není žádná instrukce pro českou (dvorskou) kancelář známa, a proto diplomatické studium musí tu postupovat metodou induktivní tj, založenou na přímém zkoumání příslušných písemností došlých i vydaných, na zjišťování účasti jednotlivých pisárskych rukou při jejich vyřizování i vzniku (koncipování, opisech na čisto) a konečně na sledování spojitostí a souvislostí spisů a pomocnými knihami, které byly v kanceláři vedeny. Jde o postup pracný a časově velmi náročný, který však jediný vede za daných podmínek k úspěšnému zvládnutí úkolu. Tímto postupem se řídil Karel Stloukal v dosud základní práci pro studium předbělohorské české kanceláře "Česká kancelář dvorská 1599 až 1608".^'' Její studium je nezbytné pro každého, kdo se chce zabývat písemnostmi i organizací české kanceláře před Bílou horou. Vedle vlastní "užší" diplomatické tematiky, jak byla již zmíněna a k níž náleží i dobrý přehled o jednotlivých typech úředních písemností, jež byly z kanceláře vydávány, zachycuje Stloukalova kniha i postavení a ústavní kompetenci české kanceláře v tehdejším českém státě a je tedy nezbytná i při studiu dějin veřejné správy. Již před vydáním zmíněné práce obrátili někteří badatelé pozornost k těm zajímavým typům písemností české kanceláře, které byly v pohusitské a předbělohorské době charakteristické a rozšířené. Šlo hlavně o listy posé-lací (missivy) a listy otevřené (vydávané pod menší pečetí na rozdíl od listů majestátních) a jejich registra, jejichž historický vývoj a význam zkouma- - 64 - r li a v podrobných i důkladných studiích podali V. Xetošník a Zd. Kristen.54^ Zvláště v monografii Kristenově jde o príkladné užití metody, která zkoumá určitý typ diplomatické písemnosti v jeho organickém vývoji v rámci dlouhého historického období a umožňuje tak zachycení všech změn, jimiž prochází. Vedle vlastních písemností české královské kanceláře těšily se po r. 1918 čilejší pozornosti badatelů i další typy diplomatických písemností pokusí tského období. V něm dosahovaly svého vrcholného významu jedinečná zařízení českých a moravských veřejných knih, desk zemských (a dvorských) i jmih městských. Protože přímé diplomatické studium českých desk zemských je pro jejich zkázu možné až od jejich obnovení po požáru r. 1541, obrátil se badatelský zájem k jejich diplomatickým "príbuzným", deskám dvorským, které jsou z 15. století poměrně velmi dobře dochovány. Vydavatel desk dvorských G. Friedrich věnoval v úvodech k jednotlivým edicím pozornost i diplomatickým otázkám desk dvorských,hlavní význam má však pro tuto problematiku kniha Kristenova o soudu dvorském a jeho knihách za krále Ladislava, která soustředuje svou pozornost na zachované desky dvorské, knihy protokolů a knihy příruční a podává obraz složení a působnosti dvorského soudu i způsoby knihové agendy kolem poloviny 15. století.^6) Příliš široce založený pokus o vydávání dochovaných desk zemských od r. 1541 se nezdařil a pro diplomatické bádání přinesl jen výklad o způsobu zapisování a činění vkladů do trhových kvaternů po obnovení desk.^"^ Zmíněné snadnější přístupnost veřejných archivů po převratu r. 1918 dala vzniknout řadě prací, které by bylo asi nejvhodnější označit jako archivně - diplomatické, vychází-li se ze základního hlediska, že studium diplomatické chce zkoumat vznik písemností úředního původu a hodnotit jejich význam v době jejich "života", kdy aktivně zasahovaly a působily v dějinném procesu (tedy hodnotí jejich cenu jako historických svědectví - pramenů), zatímco archivní teorie studuje třeba tytéž písemnosti už jen jako archivál ie, které aktivně do dějinného procesu nezasahují. Výjimečně se vyskytly práce archivně diplomatického typu i pro přemyslovské období,-^ ale převážně šlo o práce z období novějších, z 16. - 19. století, které vzešly při studiu dříve téměř neznámých archiválií v býv. Archivu ministerstva vnitra. Jde především o práce Pěšákovy o dějinách české komory a o jejích písemnostech,^) dále o archivně-diplomatické studie, vztahující se k roku 1848, který svým významem badatele zvláště přitahoval (studium archiválií bylo před vznikem 5SR nemožné)*^ a řadu dalších studií s rozmanitou tematikou.^1 ^ Všechny uvedené studie (i některé jiné) se vlastně poprvé u nás obíraly úředními spisy v užším slova smyslu, a to v době, kdy teoretické zpra- ná - 65 - cování otázek novější diplomatiky bylo v cizině v pouhých začátcích a u nás nebylo pěstováno vůbec. Z toho přirozeně vyplynul zvláštní smíšený ráz těchto prací, při nichž se postupovalo většinou pouze na základě praktických archivních zkušeností; ' byla však v nich snad ve všech i snaha po zvládnutí látky z hlediska diplomatického. Diplomatické bádání z období předhusitského u nás v letech předmnichovské republiky nijak výrazně nepokročilo. Obě hlavní edice - Codex a fiegesta - stagnovaly a tak stagnovaly i případné přípravné diplomatické studie k oběma podnikům. Třetím velkým edičním dílem měla být edioe listin Archivu korunního, která byla pojata do vydavatelského programu nového státního historického ústavu vydavatelského, a o niž měl pečovat jeho první správce Václav Hrubý. Ten vydal předběžně dvě drobné studie, které mu při přípravě edice vzešly pod rukama^'' a r. 1928 pak vyšel jeho prací druhý svazek zamýšleného diplomatáře Korunního archivu, který podává liatiny v něm dosud (či kdysi) uložené z let 1346 - 1355, IV. 5.64^. Vydání prvního svazku s listinami do r. 1346 již Hrubý nemohl dokončit. Edice listin Korunního archivu odpovídá všem požadavkům moderní ediční techniky a musí být vydavateli připsána k dobru, ale v pojetí celého podniku bylo mnoho ne domyšleného,^ ^ takže po předčasné smrti editora nemohlo se už ve vydávání pokračovat. Zatímco nejznámější český teoretik diktamin a sbírek formulářů J. 2. Novák po r. 1918 tuto oblast opustil, vzešlo v letech předmnichovské republiky několik studií o formulářích převážně již známých a dříve (hlavně ř. Tadrou) nedokonale vydaných. Toto bádání bylo zaměřeno především ke 14. století, ale bez nějakého programu.Upřesňovalo z diplomatického hlediska dřívější nedokonalé popisné zkoumání formulářů. Z diplomatických písemností 14. století se jinak těšila zvýšené pozornosti zakládací listina Karlovy university, což souviselo se známými spory o státoprávní charakter university v době založení.^8^ Studium register postoupilo jen několika rozpravami, podnícenými novými nálezy zlomků register Jana Lucemb. a Karla IV. Ze samostatných studií o přemyslovském období je nutné uvést alespoň dvě, které měly širší důležitost. Již v r. 1920 uveřejnil V. Hrubý svou studii o listinných falzech kláštera břevnovského, v níž se pokusil o řešení známého Českého diplomatického problému z 13. a 14. století.*^ Širší význam měla i kritická rozprava Šebánkova o listinách přibyslav-ských, jejíž výsledky do značné míry pozměnily (a antikvovaly) názory Krof-tovy o počátcích české berně a o jejím charakteru ve 13. století*^ a rozprava Vojtíškova o privilegiu Soběslava II. pro pražské Němce. - 66 - Z diplomatických studií, které se obíraly otázkami širšího evropského významu, je třeba uvést Matouškovu prácí o turecké,otázce v evropské politice na počátku devadesátých let 16. století, jejíž druhá kapitola přináší cenné poznatky z oblasti císařské diplomacie a diplomatiky písemností týkajících se zahraničního zastoupení Rudolfa II. a obírá se tak: materií do jisté míry příbuznou práci Stloukalově.72^ Do československého státu měl vejít největší ediční podnik doby před první světovou válkou v reorganizované podobě.Jde o "Sněmy české od r.1526 až po naši dobu", hlavní edici českého zemského archivu, s jejímž vydáváním se započalo r. 1877 á do r. 1900 bylo vydáno deset svazků, čímž se dospělo k r. 1604. Edici, která vycházela anonymně, bez uvedení autora, bylo kritikou vytýkáno mnoho nedostatků, mezi nimi také naprosté ignorování diplomatického zkoumání a hodnocení vydávaných písemností, čímž byla zanedbána příznivá možnost k rozvinutí diplomatických studií v novější diplomatice , u nás již v posledních desetiletích 19. století. Pod váhou kritiky měla být metoda vydávání na počátku 20. století změněna, zodborněna a mělo se uplatnit i hledisko diplomatické, ale výsledky nebyly příliš efektivní• bylo možné očekávat, že při dokonalejším metodickém postupu dojde k zvolnění edičního tempa, ale jistě tehdy nikdo netušil, že reorganizace prakticky znamenala konec, edice stagnovala a k většímu oživení již nikdy nedošlo.7^) Pro soustavnější pěstování diplomatiky novověké nebylo tedy této jedinečné příležitosti vůbec využito. Poněkud příznivější byly pro diplomatiku obdobné podniky moravské, i když i tam skutečné diplomatické studium zůstalo vždy ve stínu převažujícího zájmu o věcný obsah vydávaných písemností, o no- 75) vé zprávy pramenů. ' Poučný přehled o stavu edičních podniků u nás v třicátých letech podal B. Mendl v článku Vydávání pramenů v našem státě.7^ Jsou v něm zachyceny i edice z hlediska diplomatických studií úplně bezvýznamné, důležité je však to, že poskytuje základní informaci o všech edicích pramenů, které pro vývoj diplomatických studií význam měly. Význam pro rozvoj diplomatických studií u nás měl i dlouholetý český historický výzkum v Símě, i když i tento úsek trpěl nesoustavností a nedomyšlenými změnami v programu.7*^ I v této oblasti to byl první Palacký, který upozornil na velký význam archiválií vatikánských archivů pro české dějiny a sám jako jeden z prvních historiků světa v nich studoval (pro Dějiny prostudoval r. 1857 registra papežské kanceláře z 13. století). Po Palackém až do otevření vatikánských archivů vědeckému bádání r. 1881 nikdo v Římě nepracoval - s výjimkou jediného B. Dudíka.78^ V letech osmdesátých byla na českém zemském sněmu vedena - 67 - jednaní, aby i badatelé z Čech se mohli účastnit rychle se rozvíjejícího historického výzkumu ve Vatikánn. Výsledkem jednání bylo zřízení "Historické komise pro království české", která r. 1887 vyslala do Říma jako první zemské badatele skriptora univ. knihovny v Praze P. Tadru a třeboňského archiváře Frant. Mareše s úkolem, aby prostudovali pro české dějiny papežská registra od r. 1316 a příslušné kusy buS opsali nebo zre gest ováli,. Později byli pak vysíláni další badatelé. Práce neměla od počátku jasný program a teprve r. 1894 komise rozhodla, že shromážděné písemnosti budou vydávány v úřední edici Monumenta Vatieana res gestas bohemicas illustrantia, která však měla započít až rokem 1342 (počátek pontifikátu ELimenta VI.) a jejíž první svazek vyšel pak v r. 1903.80^ Edice Monument sama byla diplomaticky na vysoké úrovni a vesměs kladně hodnocena, přičemž její historicko-obsahový význam pro, české dějiny doby předhusitské byl a je nesporný. Naproti tomu český výzkum v archivu Kongregace de Propaganda fide 81 \ "byl podnícen spíše náhodou ' a také historický význam příslušných písemností pro náboženskou protireformaci a rekatolizaci země po Bílé hoře není tak rozhodující, jak by se bývalo dalo předpokládat. Na tomto místě je výzkum zmíněn především proto, že v úvodním svazku edice Acta S a c r a e Congregationis de Propaganda fide res gestas bohemicas illustrantia, v Prodromu, podal Hynek Kollmann podrobný popis archivu kongregace Propagandy a velmi jemný diplomatický rozbor jejích písemností, J který je vlastně největší českou prací z novější diplomatiky až podnes, žel podniknutou na zahraničním materiálu a navíc zakletou do těžkých period ozdobné latiny. ' Její metodický význam je však jedinečný a pro vážného badatele je nepostradatelná. Dalším edičním podnikem římského ústavu8^) měla být řada B p i s -t u 1 a 'e e t acta nuntiorum apostolicorum a p u d imperatorem 1592 - 1628. I z ní bylo vydano jen torzo.85) Na okraji Českého výzkumu pro uvedené edice pramenů vznikla řada studií, z nichž však jen nepatrný počet má některou diplomatickou otázku přímým předmětem zkoumání, i když se ve všech diplomatické písemnosti významně uplatňují.86^ Hodnotí-1i se souhrnně význam římských výzkumů pro naše diplomatická studia, je třeba říci, že měly důležitost hlavně pro zjemnění a propracování moderní ediční techniky, jak to odpovídalo základnímu zaměření výzkumů pro účely historiografie. Mnohem menší byl už jejich význam pro vlastní diplomatické studie a téměř mizivý pro vývoj teorie diplomatiky. Ačkoliv v Biniě pracovaly během doby desítky badatelů a velká část z nich se zabývala obdobím 16. - 17. století, nevznikla v souvislosti s rímskym výzkumem ani jediná studie, která by se zabývala teoretickými otázkami novověké diplomatiky. Současný stav diplomatických studií.87^ - Diplomatická studia v Čechách a na Moravě jsou pěstována především na pracovištích pomocných věd historických na universitách v Praze a Brně.88^ Značná část pracovního úsilí na pražském pracovišti se soustředila v poválečných letech na diploraa^i0^ studium městských knih, podněcované cílem pořízení základního soupisu všech dochovaných městských knih do r. 1526 j vznikla tam řada disertačních a diplomových prací o jednotlivých městských knihách i o jejich souborech z některých měst, ale jen nepatrná část těchto prací byla dosud" vydána tiskem,89 ^ ačkoliv řada z nich má slušnou úroveň a přináší cenné poznatky ke starším dějinám našich měst. Mezníkem v tomto úsilí bylo zatím vydání už vzpomenutého Soupisu do r. 1526. Nynější katedra pomocných věd historických a archivního studia (zřízená od počátku školn. roku 1964/65) nehodlá však tuto tematiku opustit a bude se napříště věnovat jednak prohloubenému studiu jednotlivých městských knih doby předhusitské a husitské, jednak souborům knih jednotlivých měst z 16. a 17. století, aby bylo možné prodloužit časem Soupis do novější doby. - Druhým úkolem, v němž byly už zaznamenány reálné výsledky, je zpracování diplomatiky Václava IV.; 0 významu tohoto úkolu pro české dějiny doby těsně předhusitské není třeba ztráceti slov.9*^ Jeho konečným eílem zůstává vydání regest Václava IV., at už ve formě známých Regest imperii či formou, která by se zařadila do tzv. regestového katalogu pro dobu vlády tohoto panovníka. Tímto úkolem se pražská katedra pomocných věd historických vyrovnává s dlouho zanedbaným polem diplomatiky 14. - 15. století, na jehož vzdělávání se nyní podílí s Ústavem československých a světových dějin ČSAV, který, jak už bylo zmíněno, pokračuje pravidelným tempem ve vydávání Regest z doby vlády Karla IV. a soustředuje úsilí o vydání regestového katalogu.91 ^ Vedle toho se v posledních letech pražské pracoviště zabývá intenzivněji i diplomatikou písemností patrimoniální správy (především urbářů), a to jak z období předhusitského a husitského, tak i z 15. - 17. století.92^ Jde tu o úkol nový, který u nás nemá předchůdců, protože skutečné diplomatické studium urbářů a příbuzných písemností u nás prakticky neexistovalo; byly využitkovány jen po stránce obsahové, což při nedostatku diplomatického rozboru vede často k omylům. 1 z období přemyslovské diplomatiky vzniklo na pražském pracovišti několik studií, hlavně metodického významu, věnovaných především novému pojetí funkce našich nejstaršíoh listin do konce 12. století a listinám pražských biskupů.95) Takové návraty do nejstaršího období české diplomatické problematiky jsou žádoucí už proto, že sni po vydání listinné látky v Codexu saí možné považovat bádání v tomto okruhu za uzavřené, právě naopak, látka - 69 v Codexu shromážděná poskytuje nové a nové podněty k dalšímu studiu, jehož ideálním cílem zůstává nová diplomaticko—historická syntéza o počátcích listin (a příbuzných písemností) v našich zemích, zvláště když se ukázala neúspěšnost pokusu Václ. Hrubého. Především však je k diplomatice přemyslovského období zaměřeno brněnské pracoviště pomocných věd historických, což přirozeně souvisí s tím, že tam působí dva současní vydavatelé Codexu. V poválečných letech vznikla tam řada jejich významných přípravných prací pro zhodnocení vydávané listinné látky v tomto základním díle naší starší diplomatiky, 0 nichž byla už v tomto přehledu zmínka. S daným úkolem souvisí i některé práce disertační a diplomní, které na brněnském pracovišti vzešly, z nichž však jen malá část byla publikována.^^ Je nepochybné, že ohromný úkol ©díce diplomatáře zůstane osou pracovního programu brněnského pracoviště 1 v příštích letech, i když nebude jen jedinou jeho náplní. Důležitým dluhem současných diplomatických studií historické vědě zůstává stále novější diplomatika. Je však třeba konstatovat, že oproti stavu věcí za předválečné ČSR nastala po válce značná změna v chápání úkolů archivů (i archivní teorie), což mělo za následek, že pěstování novější diplomatiky v archivech téměř ustalo, ačkoliv před válkou podněty a popudy z novější diplomatiky přicházely většinou z archivů. Za hlavní úkol archivní publikační činnosti se dnes považuje co nejrychlejší zpřístupnění archiválií v archivech chovaných pro účely historiografie, a to se musí dít také odpovídající formou. Publikační činnost archivů je dnes u nás nesrovnatelně větší než byla dříve, ale vyčerpává se především vydáváním Průvodců po archivech, archivních inventářů a katalogů nebo do jistého "polotovaru" zpracovaných archivních fondů. Veškerá tato záslužná činnost však náleží nesporně do archivní (či archivně-teoretické, archivistické) literatury v užším slova smyslu a s diplomatickým pojetím, jak bylo výše vysvětleno, má jen velmi málo společného. Nemohu označit tyto práce ani za archivně-diplomatické v širším slova smyslu. Nezbývá proto jiné řešení, než aby i studia z novější diplomatiky byla zásadně pěstována na uvedených pracovištích pomocných věd historických. Jsou totiž zcela nesporně nutná i vedle zmíněné literatury archivní, protože pouze přísné diplomatické zhodnocení úředních písemností (a to i nejnovějších!!) může dát historiografii spolehlivý podklad pro její práci. Výstražným negativním příkladem, kam vede zanedbání či ignorování diplomatického hlediska při vydávání nových písemností, může být řada tzv. Sborníků dokumentů z nedávných let, vydaných k rozmanitým příležitostem, které jsou svou primitivní ediční technikou pro vědeckou práci naprosto bezcenné, nešlo-li ovšem čas-to dokonce o pokusy falšování významu některých písemností.J ' - 70 - Soliání základnu pro studia v novější diplomatice nelze ovšem vybudovat naráz. Nelze začínat hned nejnovějši dobou, když 18. - počátek 20. století jsou prakticky nezpracované. Je proto zapotřebí postupovat střízlivě, avšak pevně. Pražské i brněnské pracoviště mají v tomto ohledu určité programy a budou se snažit o jejich splnění.9^ Jistého pokroku proti stavu před 2. světovou válkou bylo dosaženo v novější diplomatice jen v oblasti studia kanceláří významných šlechtických činitelů období pozdního feudalismu, jimž dříve nebyla vůbec věn o v á-+ 98) na pozornost. ' Českým diplomatickým studiím současného období by bylo možné vytknout při povrchním pohledu také malou pozornost otázkám teoretickým; je však možné říci, že tu jde o jistý optický klam, protože dlouhá řada otázek sem náležejících byla řešena v rámci prací, které se obíraly konkrétními problémy. 99 ^ Přehlédne-li se závěrem vývoj českých diplomatických studií od jejich počátků až podnes, je třeba říci, že tu bylo vykonáno mnoho užitečné práce, která prospěla historické vědě i diplomatice samé. Uváží-li se dále okolnost, že i studia archivně-diplomatické 1 archivní teorie, které jsou dnes značně rozšířenými disciplínami, jsou vlastně odštěpnými naukami diplomatiky,100^ je možné posuzovat i současný stav diplomatického bádání v užším slova smyslu optimisticky a bez obav pohlížet i do budoucnosti. Poznámky Tomáš Pěšina z Ö echorodu hlavně ve spise Phospho-rus septicornis..., Pragae, 1673; Bohuslav Balbín, Miscellanea historie a regni Bohemi ae (od 1679)» hl. v 1. dek. kn. osmá. K tomu i dalšímu viz studie G.Friedricha, Český diplomatář a jeho program, ÖÖH 71, 1900, str. 223-243 a J. Šebánka, Český diplomatář SPFFBU 17, C 2, 1955, str. 43-53, t é h o ž, Zásady vydání českého diplomatáře, SPFFBU VI, C 4» 1957» str. 5-26 (seznam dalších Sebánkových prací, které byly věnovány otázkám diplomatáře, viz ve SPFFBU IX, O 7, i960, str. 293-295). Srv. polemiku o pravost či nepravost tzv. zakládací listiny kláštera brevnovského. Viz Fr. Pubits chka, Chronologische Geschichte Böhmens III., str. 100 n.,Gel. Dobner v (Borns) Abhandlungen einer Privatgesellsch. in Böhmen I., 1775, str. 359 a Annal. Hagec. V., str. 353, Jos. Dobrovský, Abhandl. d. böhm. Gesellsch. d. Wissensch, auf d. Jahr 1785, 2. Abth. , str. 178 a v litterarisches Magazin III. Stück, 1787, str. 174. Viz Schönemann, Versuch eines vollst. Systems d. Diplomatik II., str. 118 n. - 71 - ^Především ve svém edičním podniku líonumenta historica Bohemiae nusquam antehao edita... I. - VI., Pragae 1764-1785, v němž podnikl řadu pokusů o sestavení diplomatářů jednotlivých církevních institucí a šlechtických rodů, ^Chronologie ne j st arších českých dějin až do 20.stol. stála v podstatě na výsledcích Dobnerových. Palacký jeho data prostě přejímal, většinu z nich kriticky přezkoušel teprve Václav Novotný ve svých monumentálních Českých dějinách. ^fie man die alten Urkunden in Eueksicht auf verschiedene Zweige der vater-länd. Gesch. benutzen soli* jde o studii v Abhandlungen z r. 1785, citovanou v pozn. č. 2. ^a^Je zajímavé, že Dobrovský již v této studii odhadl správně datum ad quem, do něhož je vydání diplomatáře ještě reálné. "^Dne 5. srpna 1786 přednesl P e 1 c 1 v král.č. spol. nauk návrh na vydání diplomatáře. 0 věci sepsal i zvláštní pamětní spis, který však nebyl nikdy publikován (Ueber die Nothwendigkeit und Mittel ein Diplomatarium Bohémi ae zu veranstalten, srv. Friedrich, ČČH VI, str. 224). Již mnoho let před tím pojal B. Pit t e r plán na vydání diplomatáře moravských klášterů (Monasticon historieodiplomaticum omnium Moraviae monasterio-rum), shromáždil si opisy více než dvou tisíců listin od IX. do XVI.stol,, ale dílo zůstalo po předčasné Pitterově smrti r. 1764 až podnes v rukopise (srv, Friedrich, tamtéž; rukopis je nyní uložen ve St. archivu v Brně). 8)fi. 1797 v král. české spol. nauk se znovu jednalo o vydání diplomatáře, ale opět bez výsledku. ^Srv. Friedrich, ČČH VI, str. 224. - Samostatný příspěvek k počátkům diplomat, studií podal nyní Z. Šimeček, K počátkům české diplomatiky, Sb. Mat. mor. 86, 1967, str. 101-124. ^"^^Podrobnější poučení o osudech diplomatáře je v citovaných studiích Friedricha a Š e b á n k a, viz pzn. 1. 11) Pomocníky Palackého přitom byli K.J. Erben a ff.W. Tomek. Sbírka opisů vytvořila tzv. diplomatář musejní (ovšem pouze rukopisný). Palacký původně stanovil konečné datum,k r. 1346. 12) srv. Friedrich, ČČH VI, str. 225. "^O Ant. Bočkovi srv. npvěji Průvodce po Státním archivu v Brně, Brno 1954, str. 10-21, kde 1 další literatura. Boček sám vydal (počínaje r. 1836) z moravského diplomatáře díl I. - V. (pátý vyšel 1850 už po Bočkově smrti), jímž dospělo vydání k r. 1306. Díl VI. - VII. (listiny z let 1307-1349) vydali v letech 1854-1858 P. Chlumecký aJ. Chytil. Další svazky VIII. - XIII. vydal v letech 1874, 1875, 1885, 1890 a 1897 Vine. 3 r a n d 1 s listinami z let 1350 - 1407 a konečně svazky XIV. a XV. vydal r. 1903 B. Bretholz. - Čtrnáctý svazek zachycuje listiny z let I4O6.-_1411 asvajejj_ak^^^ r. 1207. Bočkovými falzy se zabývala početnaliteratura, hlavně viz J. S e báne k, Moderní padělky v moravském diplomatáři Bočkově do r. 1306, Čas. Mat. moravské LX, 1936, str. 27-84 a 455-499; dále J. šebánek -S.Dušková, Kritický komentář k moravskému diplomatáři, zpracování látky z III. svazku Bočkova moravského kodexu, Brno 1952. ^ípo prvním dílu Erbenově vydal další svazky Regest Josef Brn 1 e r, a to druhý díl r. 1882 s regesty listin z let 1253 - 1310 a s regesty jednotlivých kusů z formulářových sbírek z druhé poloviny 13. stol., 1890 třetí díl s regesty listin z let 1311 - 1333, r. 1892 díl čtvrtý s regesty z let 1334 - 1346. Další vydávání Regest na dlouhou dobu uvázlo, až v letech 1928-29 vydal B. M e n d 1 dva sešity VI. dílu, které zahr- - 72 - nují dobu od dubna 1355 do prosince 13,57- Pak edice znovu uvázla a teprve v našich dnech dohání ediční činnost Ústavu pro čsl. a svět. dějiny ČSAV, co po tak dlouhou dobu bylo zanedbáno. Nyní je již vydán VI. díl celý (léta 1355 - 1358, chybí rejstříky), téměř dokončen je i díl VII. (1358-1363, čtyři sešity do 1362 vydány 1954-61, chybí pátý sešit a rejstříky) a z dílu V. byly zatím vydány 2 sešity (regesty z let 1346-1350). Díl VII. vydala M. Linhartová, díl V. vydává J. Spěváček s použitím materiálu, který shromáždila B. R y n e š o v a. Ve vydávání se průběžně pokračuje. Regesta v dosavadní formě jsou plánována pro dobu vlády Karla IV.; pro období předhusitské od r. 1378 je vydáván tzv. regestový katalog, který ve velmi stručné formě přináší záznamy listin postupně podle jednotlivých archivů (ne tedy v jedné souvislé chronologické řadě} až do 1419 resp. 1437» K nové formě vydávání. Regest pro předhusitská desetiletí srov. příspěvek V. J enšovské, Regestová edice z doby Václava IV. (1378 pros. - 1419 srpen), AČ 14, 1964, str. 179-182. Novým způsobem byly dosud vydány dva sešity: Regesta Bohemia© et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec. - 1419 aug.). Tomus I. Fontes archivi metropol, eccl. Pragensia; Fasciculus 1, 1378 deo. - 1382. Bdidit V. J enšovska, Pragae 1967. Dtto Tomus II. Pontes archivi capituli ecclesiae Wissegradensls. Edidit V. Vavříne k, Pragae 1968. )q Emlerovi srv. hlavně Památník Josefa Bmlera, který k 100.výročí narození vydala rada hl.m. Prahy r. 1936. Tam i úplná bibliografie jeho prací a seznam universitních čtení a cvičení. potřebě vydati diplomatář český a o tom, jak by se to díti mělo, ČČ1I LI, 1877, str. 610-625. B m 1 e r v této rozpravě navrhoval, aby diplomatář byl doveden až do počátků husitství, poukazuje na to, že i v jiných zemích mívají podobné ediční podniky hranicí počátky reformace. Rozhodně zastával názor, že najnižší hranicí by mělo být nastoupení Karla IV. -Připomínám, že z rozpravy není jasné, jak si Bmler představoval vzájemný vztah navrhovaného diplomatéře českého k existujícímu již moravskému o padělcích Bočkových se již v té době alespoň částečně vědělo). Pokud de o ediční pravidla, srovnej rozdíly mezi B m 1 e r e m a riedrichem, event. Š ebánkem v jejich přísl. programových statích o diplomatáři. ■^Srv. referát W. E r b e n a, MIOG 1911, str. 641-654, poznámky H. Steinackera, tamtéž, str. 385-434 a refer. Q. P i r c h a-n a, Historische Vierteljahrschrift, XIII, 1910, str. 213-218. -Doma vyšel jediný větší referát Ad. L. Krejčíka v ČMM XXXVIII, 1914, str. 293-300 (o I. i II. svazku). Je přímo neuvěřitelné, že ÔČH nepřinesl nikdy o I. dílu Codexu recenzi!! - Polemická práce je Rud, K o s s, Kritische Bemerkungen zu Priedrichs Codex dipl. nec non epist. (sic!) regni Bohemiae, Prager Studien XVI., 1910. 18) 'Friedrich se zatím zabýval jinými edičními podniky, např. vydáváním desk dvorských. 0 tom, proč po r. 1912 ustal s pracemi na diplomatáři, je možné pronést jendomněnky; pravděpodobně se tak stalo z důvodů lepšího hmotného zabezpečení oněch jiných edic. 0 tom, že by Friedrich nedůvěřoval pro pokračující 13. stol. Sickelově metodě, nemůže být řeči, protože v II. i v III. dílu výhradně touto metodou postupoval. - 0 torzu • třetího svazku vyšel jediný referát S ebánkův v ČMM LXVI, str. 145-157. Friedrichův nekrolog z pera téhož je v Naší vědě, roč. XXV, 1947, str. 323-326. 19híl IV/I, otiskující listiny z let 1241-1253, vyšel r. 1962; IV/2 rejstříky a další materiál vyšel r. 1965 (Fasciculus 2. Indices, exempla scripturae, sigilla, concordantias continens). R. 1962 vydal také Zd. K r i s t e n ještě z Friedrichovy pozostalosti druhý sešit třetího dílu s listinami od června 1238 do konce r. 1240. Týž autor pracoval na rejstřících k III. svazku a na doplňcích ke všem třem počátečním svazkům Codexu, ale dne 19.7*1967 zemřel (viz nekrolog od Z. F i a 1 v, Za Zdeňkem Kristenem, Arch. čas. 1967, str. 222-227, 3 úplnou bibliografií Kristenových prací). Obrazovým doprovodem ke Codexu je faximilová - 73 - edice panovnických listin Acta regum Bohemiae selecta phototypice ex-pressa, kterou vydal Friedrich ve třech sešitech (I9O8, 1913 a 1935) a která přináší ukázky listin do r. 1253. ^^Zakládaeí akt kapituly litoměřické; viz Palacký, Kritická úvaha i výklad základných listin kolegiálního chrámu Litoměřického, COM X, 1836, str. 323-346. 21^Archiv český počal Palacký vydávat r. 1840. Edice měla podávat listy, psaní posélací, listiny, prameny právní povahy a výtahy z listin čerpané, psané česky,, časově pocházející hlavně z XV. a počátku XVI. století. Palacký odůvodňoval založení nové edice, která na rozdíl od diplo-matáře měla přinášet písemnosti z uvedeného období bez nároků na úplnost tím, že jemu samotnému usnadní orientaci při zpracování příslušných dalších svazků Dějin, dále tím, že se tak dostanou čtenářům jeho Dějin do rukou prameny a doklady, na které se odvolává, protože "je mu vždy nemilé dovolávati se něčeho, co nemůže býti známo žádnému jeho čtenáři". - Sám vydal během let 1840-1872 6 svazků Archivu českého. Po jeho smrti přešla redakce na Jos. Kalouska, pod jehož vedením vyšly v letech 1887-1913 svazky VII. - XXVII a svazek XXIX.; pod Kalouskovou redakcí nebyla již přesně dodržována zásada, že vydávané písemnosti mají být psány česky a také časové období (tj. do 1526) bylo překročeno. Od r. 1912 byl redaktorem Archivu Gust. Friedrich, za jehož redakce vyšly svazky XXVIII. a XXX. - XXXVII., některé však v neúplné podobě. - Podrobné poučení o osudech Archivu českého a o obsahu vydaných svazků podává Zd. Křís ten v knížce Za odkazem Františka Palackého, Praha 1948, str. 53-71. 'Die Kanzlei der bohm. Könige Přemysl Ottokars II. und Wenzels II. und die aus derselben hervorgegangenen Formelbücher, Abhandl. der könig.-böhm. Gesellsch. der Wisensch., VI. Folge, 9. Bd., Prag, 1878. 2')p a 1 a c k ý se poprvé dotkl formulářů v článku Pomůcka ku poznání řádů zemských království Českého v druhé polovici XIII. století, ČCM V, 1831, atr. 302-325, ovšem jen z hlediska obsahu. V r. 1842 a 1847 vydal Palacký další práce o sbírkách formulářů v českých archivech a o jejich významu, doprovázené ukázkami. I tyto práce se vsak věnují především o b s a h u formulářových sbírek z hlediska historického; diplomaticky nejsou správně založeny. Ueber Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte« nebst Beilagen» Abhandlungen der kön. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften V. Folge, Bd. 2 u. 5. 1842 a 1847 i zvláštní otisky. Obě práce jsou bez rejstříku, který byl (jen he kto graf ováný) vydán až v r. 1935. 24)y 2.9. gtol. věnoval vydávání formulářových sbírek hlavni část své vědecké činnosti Ferd. I a d r a . Postupně vydal Cancellaria Arnesti (v AOG r. 1880)* Summa Gerhardi, Formelbuch aus der Zeit König Johanns v. Böhmen, tamtéž r. 1882; Cancellaria Johannis líoviforensis episcopi Olomouc. 1364-1380 (tamtéž r. 1886)• Summa cancellariae č. Cancellaria Caroli IV. (v hist. archivu Ôesxé akademie VI, 1895). Vedle toho vydal některé menší sbírky formulářů a napsal o nich několik drobnějších studií. Ani T a d r a však nepostoupil dál v teoretickém a metodickém zpracování formulářových sbírek. To učinil teprve J.B. N o v á k, ve studii Středověká dictamina v souvislosti s antikou a renaisancí (ÖÖH XV, 1909, též zvi. otisk). když předtím věnoval řadu studii českým sbírkám formulářů z 13. stol. (viz bibliografii jeho prací ve Sborníku prací věnovaných J.B. Novákovi k 60. narozeninám, Praha 1932, str. 506-511). V r. 1903 vydal v Hist. archivu České akademie č. 22 formulář biskupa Tobiáše z Bechyně 1276-1296. Po první světové válce J.B. Novák tuto tematiku opustil a už se k ní nevrátil. 0 studiu sbírek formulářů po r. 1918 srv. dále v hlavním textu a pozn. č. 67. 2-^0 kanceláři a listinách markrabí moravských Vladislava a Přemysla (1198-1239), Věstník král. č. spol. nauk, tř. fil. - hist. č. IX, 1896, str. 1-43; Kodex Tišnovský, Příspěvek k poznání novověkých padělků v moravském diplomatáři, ÖCH III., 1897, str. 359-372; 0 zakládací listině ka- - 74 - pituly litoměřické, Rozpravy České akademie, r. H. č. 2, Praha 1901, str. 1-27; Nová řada moderních padělků v moravském diplomatáři, CÖH VII, 1901, str. 195-205: Ještě o zakládací listině kapituly litoměřické, OCE VIII, 1902, str. 166-I75i 0 privilegiu papeže Jana XV., daném r. 995 klášteru hřevnovskému. ÖÖH XI, 1905, str. 12-21« 0 dvou nejstarších liatinách kláštera Rajhradského, Sborník prací hist. k 60. naroz. prof. j. Golla, Praha 1906, str. 72-80; Codex diplomations regni Bohemia®, Zprávy Zemského archivu král. Českého I., 1906, str. 96-108; Rekonstrukce dvou listův Innocence III., ÖÖH XVI, 1910, str. 15-27 a 159-152; 0 zakládací listině města Hodonína, ÖMM XXXVIII, 1914, str. 229-239. -Nejnověji zpracoval diplomatiku Vladislava Jindřicha P. Z a o r a 1 ve studii 0 listinách a kanceláři markraběte moravského Vladislava Jindřicha, Sb. Mat. mor. 86, 1967, s. 219-279. 2^)srv. obě rozpravy o litoměřickém aktu, uved. v předoh. poznámce. 27) jfi studie k české diplomatice. Z rukopisu připravil k tisku J. š e b á-n e k, Brno 1936. Srv. referát V. Vojtíška v ČIM IX, 1936, str. 522-536. 28) yiz lpi studie, úvod vydavatele, str. XVIII. ?9)Zd, P i a 1 a, K počátkům listin v Čechách, Sborník historický I., 1953, str. 27-45. '°)srv. jeho rozpravu K otázce funkce našich listin do konce 12. stol., SPFFBU IX, řada historická C 7, Brno i960 (šebánkův sborník), str. 5-54. Stejným způsobem je zpracován jeho příspěvek k diplomatice Friedricha Barbarossy, die Urkunde Kaiser Friedrichs I. für den böhmischen Pürsten Vladislav II. vom 18.1.1158 und das "Privilegium minus* für Österreich MIÖG, Bd. 78, 1970, Str. 168-192. 51) srv. J. Pražák, Ke kritice českých aktů XII. stol., SAP VIII/1, 1958, str. 150-151, Zd. K r i s t • n, Pamětní záznam o založeni a obvonění kapituly litoměřické, Acta universitatis Pal&ckianae Olomoucensia, Historica II, 1961, str. 69-97, týž, Pamětní záznamy kostela olomouckého a kláštera louckého, tamtéž, Historica III, 1962, str. 185-195. 52) srv. pozn. č. 13 a dále J. Š e b é/Wpk, Kapitoly % české diplomatiky, ÖMM LXVI, str. 28-97, týž, 5otář Otakarus 5 a nejstarší listiny oslavanské a velehradské, ÖMM IXVII, str. 222-290, týž, Po stopách díla notáře Hermana, tamže LXVIII, str. 194-243, týž, Česká listina doby Přemyslovské, díl I. - Listina nižších feudálů duchovních, SAP VI/1* 1956, str. 156-166 a díl 5. - Listina měst a jejich obyvatel, SAP VI/2, 1956, str. 99-160, t ý ž, Kdo byl notář Otakarus 5, RozpraYy ČSAV, řada společ. věd, roč. 69, 1959, seš. 9, str. 5-59. - S. Dušková, Listiny kladrubské, SPPFBTJ II, 2-4, 1953, str. 285-505, táž, Kaše listiny z doby přemyslovské pro nižší městské feudály a otázka šlechtických archivů, SPFPBU V, C 3, 1956, str. 56-77, táž, Listina světských feudálů, SAP VI/1, 1956, str. 167-209, táž, Počátky kanceláře Václava I.ř Rozpravy ČSAV, roč. 69, 1959, seš. 9, str. 57-81. Š e b á n e k -Dušková, Panovnická a biskupská listina v českém státě doby Václava I., Rozpravy ČSAV, r. 71, 1961, seš. 4, tiš, Listina v Českém státě doby Václava I., tamže, r. 73, 1965, ssi. 10. - a další práce, venované speciálním otázkám, které tu zvlášt neuvádím. Rozsáhlá studie J. § e -banka a S.Duškové, Das Urkundenwesen König Ottokars II. von Böhmen (erster Teil 1247-1265 v Archiv für Diplomatik, Schriftgeschichte , Siegel- und Wappenkunde, 14. Bd, 1968, s. 502-422, zweiter Teil 1264-1278, t am ž e, 15. Bd, 1969, s. 251-427, též separáty) je již přípravou k vydání V. dílu Codexu, jehož textový svazek již oba autoři odevzdali do tisku. 33) 'Fr. Dvorský - Jos. B m 1 e r, Reliquiae tabularum terrae citátionum vetustissimae, Praha 1868; J. B m 1 e r, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, tomus I., Praha 1870, tom. II., Praha 1872. - Díl druhý dotištěn ve skutečnosti až v r. 1878. Bmler se - 75 - příležitostně zabýval i městskými knihami, ale hlouběji je začal studovat až V. Vojtíšek (viz dále). '4^V letech 1867 - 1870 napsal E m 1 e r několik rozprav o deskách zemských a dvorských. Viz jeho bibliografii v ČČM LXIX, 1895, str. 479-485, a v jeho Památníku (srv. pozn. č. 15)» str. 157-158. '5^E m 1 e r byl vůbec znám svou věrností "panu Palackému1' a jeho názorům. Nikdy a nikde se proti mínění Palackého veřejně nevyslovil (např. ani v otázce padělaných Rukopisů), i když sám jako odborný diplomatik a paleo-graf dospěl k jinému úsudku. Srv. v článku V. Vojtíška v Emlerově Památníku, str. 96-97. '^)o počátcích desk zemských byla napsána později řada studii* z nich uvádím jen nejdůležitější (ostatní práce jsou v nich uvedeny): Václ. Vojtíšek, K počátkům městských knih pražských a desk zemských, Právník LX, 1921, str. 129-142, Václ. Hrubý, Jindřich Vlach z Isernie a počátky městských knih pražských i desk zemských, ÔAS I., 19 23, str. 142--166? otázce byla věnována pozornost i v práci Zd. F i a 1 y, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II., SAP I, 195j-, str. 165-294. - 0 počátcích desk psali i někteří historikové a diplomatikové němečtí, jejich práce jsou uvedeny ve výše citovaných studiích. '"^Základní literaturu vztahující se k deskám zemským a jejich edice viz v kap. IX. 58^otéž jako v pozn. 37. 39) '''Jde o tyto větší edice: Decem registra eensuum Bohemica, compilata aetate bellům Hussiticum prsecedente - Deset uroářů českých z doby před válkami husitskými, Praha 1881. Ein Bernaregisoer des Pilsner Kreises vom Jahre 1379 v Abhandl. der kón. b'óhm. Gesellschaf t der Wissenschaften VI. Folge, 8. Bd., Prag i876. libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim, I. - V., Pragae 1874-1889« -Malé edice zlomků a malá pojednání hledej v Emlerově bibliografii, viz pozn. č. 15 a 34. 4°)Je známo, že při zpracovávání II. dílu Regest "bral Palacký Emlerovi z rukou" i vývěsky nehotového vydání. Srv. Emlerův Památník. 41>Něco málo se ve studiu městských knih českých vykonalo už před Vojtíškem* pro diplomatiku městských knih to však bylo bezvýznamné; srv. ve zmíněné už Emlerově bibliografii, dále některé edice, např. J. Kapr as, Kniha svědomí města Nového Bydžova z 1. 1311 - 1470, Nový Bydžov 1907, Ferd. Menšík, Soudní kniha města Jičína (1362-1407). Jičín 1898. Z evidenčních a katalogových prací nutno uvést Jar. Celakovaký, Soupis rukopisů chovaných v archivu král.hlav. města Prahy, Praha 1907. - Hlavní Vojtíškovy studie a rozpravy o studiu městských knih jsou souborně vydány ve Výboru rozprav a studií Václava Vojtíška, Praha 1953 (vedle prací ve Výboru otištěných viz i přehled prací akad. V. Vojtíška, který je tam na str. 555-577). 42)srv rozpravu 0 studiu městských knih českých (z r. 1915, v citov. Výboru str. 52-85). Vydání ukázek v publikaci Vývoj městských knih v československé republice ve světlotiskových ukázkách. Rada I. Knihy pražských měst, sv. 1, tab. I-XXX, Praha 1928; sv. 2, tab. XXXI-LX, Praha 1930; sv. 3, tab. MI - LXXII (knihy nižších úřadů), Praha 1931. 4')Především jde o práci J.Pražáka, 0 metodě diplomatického studia městských knih, AČ 1953, str. 145-162 a 205-227, kde je uvedena i ostatní literatura. 44 ^B. M e n d 1, Knihy počtů města Brna z let 1343-1365, Brno 1935- V úvodu edice jsou cenné zprávy o úřadu městského písaře v té době. 45)r. N o v ý, Soupis městských knih českých od r. 1310 do r. 1526, Praha - 76 - 'T 1963, AUC, Philosophica et historica 4. V tomto soupisu jsou zachyceny podle lokalit všechny dosud dochované městské knihy na území Čech a Moravy (i některá deperdita) se stručným popisem, diplomatickým zařazením přísl. knihy a event. s uvedením té literatury o knize, v níž byla kniha vlastním předmětem bádání. Y úvodu soupisu podává autor třídění městských knih podle soudobých názorů. 46) pa j a d r a, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310 - 1420): příspěvek k diplomatice české. Rozpravy České akademie, roč. I., tř. I., č. 2, Praha 1892, - Vedle sbírek formulářů (viz pozn. č. 24) vydal t a d r a ještě: Soudní akta konsistoře pražské, část I. - VII. (1373-1424), Hist. archiv ÔA, Praha 1893 - 1901 a Listy kláštera Zbraslavského (listiny a listy z let 1292-1785), Hist. archiv ČA, Praha 1904. V nejnovější době podrobil soustavnému studiu městskou diplomatiku v Č. Budějovicích Z. Š ime ček, Městská listina ve středověkých Českých Budějovicích, sh 16, I968, str. 5 - 41. 47) jar. Čelakovský, 0 domácích a cizích registrech, zvláště o registrech české a jiných rakouských dvorských kanoeláří, Rozpravy kôsn, VII., řada, 3. svazek třídy pro filos., filolog, a dějepis č. 6, Praha 1890. Novější práce viz v pozn. č. 54. 48 )a. Sedláček, Zbytky register králův římských a českých z let 1361 - 1480, hist. archiv ca, Praha 1914. 49)fapř. článek Václ. Kratochvíla, Příspěvek ku známosti register královských z doby Ferdinanda I., 5ČM LXVII, 1893, str. 607-614, zmíněná už kniha Jaromíra Celakovského {viz pozn. č. 47); patřila by sem zdánlivě i řada edic z pohusitského období, ale ty měly pro diplomatické studium minimální význam, protože šlo ve velké většině o mechanické otisky písemností, které jejich editoři žádnému odbornému zkoumání a zhodnocení nepodrobili. Toto všechno platí do značné míry i o největší takové edici, "Sněmech českých" od r. 1526 až po naši dobu, o níž bude ještě dále zmínka v textu. ^lak zůstávaly pro historické a ovšem i diplomatické bádání prakticky nepřístupné archiválie v tehdejším místodržitelském archivu v Praze. ^0 archivní škole viz pravidelné zprávy v jednotlivých svazoích CAŠ. 52 \ 'Srv. J.B. Novák, 0 programu státního historického vydavatelského ústavu v Praze, ČAŠ* III., 1926, str. 120-135. k Programu, který tam autor nastínil, je třeba připomenout, že téměř úplně stagnovala hlavní edice, pro jejíž vydání byl ústav zřízen, totiž pokračování Emlerových Regest. á kancelář dvorská 1599 - 1608. Pokus z moderní diplomatiky. Rozpravy ČAVU, tř. I., č. 76, Praha 1931. - Hlavní recenze Zd. Kriste na v ČAS, IX - X, 1933, str. 282-289. "^Václav Let o š n í k, Registra otevřených listů české kanceláře, CAŠ III., str. 36-63 a r. IV., str. 49-102; Zd. k r i s t e n, Listy posélací a jejich registra v král. kancelári české až do Bílé Hory, CAŠ V., str. 1-109, t ý ž, K otázce register a registrovaní lista posé-lacích v české kanceláři dvorské na počátku XVII.vstoletí, ÔAŠ IX-X., str. 218-234. Obě práce v mnohém opravují a doplňují i práci Jar. Celakovského o registrech, uvedenou v pozn. č. 47« 55) 'Jde hlavně o pojednání 0 pohonných přích na soudě dvorském, úvod k edici první knihy půhonné DD (viz seznam literatury u oddílu Desky zemské a dvorské). "^Zd. K r i s t e n, Soud dvorský a jeho knihy za krále Ladislava, 1931. 57) 'Viz úvod A. Vavrouškové k vydání Kvaternu trhového běžného - 77 - červeného od léta 1542- 1643, Praha 1935. Srv. edice desk zemských u přísl. oddílu. ^8^Z tohoto hlediska je možné pod typ archivně-diplomatické práce zařadit pro přemyslovské období významnou studii Sud. K o s s e Mocran et Mocran, Zprávy českého zemského archivu, sv. 711., Praha 1931, str. 15-42, která má základní význam pro řešení důležitých obecně historických problémů, zatímco jeho knihu o dějinách Archivu Koruny české (Archiv Koruny České I., Dějiny archivu, k tisku připravil 0. Ba u e r , Praha 1939) je nutno přiřadit k pracia z oblastí archivní teorie v užším smyslu. Nekrolog Kossův z pera 0. Bauera je ve Zprávách českého zemského archivu, sv. VII., 1931, str. 5-13. 59^Václav Pěšák, Dějiny král. české komory od r. 1527. Část I. Začátky organizace české komory za Ferdinaaáa I., Sborník AMV III., 1930; týž, Studie k dějinám král. české komory, Sborník AMV VI., 1933, str. 65-178. ^®^K archivně-diploaatickým pracím o r. 1848 náleží především Fr. R o u-b í k a Registratura Národního výboru z r. 1848, ČAŠ VI, 1928, str. 126 - 153, dále týž, Národní gardy v Čechách v letech 1848 - 1851 a jejich registratury, Sborník AMV II., 1929, str. 1 - 90. Archivně-teoretickým doplňkem k první uvedené studii Roubíkově je práce Gabriely Čechové a J.Martínka,. Národní výbor v roce 1848, SAP IV/1, 1954, str. 3 - 80, edičním doplňkem pak vydání Fr. R o u b í k a Petice venkovského lidu s Čech k Národnímu výboru z r. 1848, Praha 1954 a M. Warmov é - J. Radlmského Petice moravského lidu k snemu s r. 1843, Praha 1955. 61) ?r. Roubík, Počátky policejního ředitelství v Praze, Sborník AMV I., 1926, Pr. Roubík, Místodržitelství v Čechách v letech 1577-1749, SAP IVII, 1967, str. 539 - 603 a pokračování práce s názvem K vývoji zemské správy v Čechách v letech 1749 - 1790, SAP ZU, 1969, str. 41 - 188. J. D ř í m a 1, Královský prokurátor a jeho úřad do roku 1745, SAP III, 1969, str. 348-385 a týž, Královský prokurátor a jeho úřad v letech 1745 - 1783, SAP IX, 1970, str. 363 - 424, a dvě práce založené převážně diplomaticky: V. Pěšák, Protokoly české dvorské kanceláře od pol. 16. stol. do Bílé Hory, Sborník AMV II., 1929, str. 91 - 113 a edice J. Prokeše Protokol vyšlé korespondence kanceláře českých direktorů m let 1618 a 1619, Sborník AMV VII., 1934, v jejímž úvodu je naanačen stav uvedené kanceláře a tím je dána možnost srovnání s poměry v české dvorské kanceláři na přelomu 16. a 17. století, jimž věnoval svou práci Stloukal (srv. pozn. č. 53). 62) První vydání známé příručky Meissnerovy vyšlo až v r. 1935. Dřívější různé úvody do studia (novějších) dějin (viz literaturu u úvodu do novodobé diplomatikyI) nevycházely s diplomatického přístupu k tématu a také první vydání příručky Meissnerovy diplomatické studium příliš nerespektovalo; v dalších vydáních se Meissnerovo pojetí věci značně měnilo, jak je na první pohled vidět ze změny titulů. Studie k dílu "Archivům coronae regni Bohemiae", ČAŠ II., 1924, str. 112 - 128. 64) v. Hrubý, Archivům coronae regni Bohemiae, tomua II., Praha 1928. - Ostře kritická recenze od Bedř. M e n d 1 a v ČČH XXXV, 1929, str. 402 - 412 a odpoveä V. Hrubého v ČČH XXXVI, 1930, str. 223 -228 s doslovem Mendlovým tamže, str. 228 - 231. 65) Látka 1. svazku je dovedena jen do r. 1305. Byla vydána jako Archivům coronae regni Bohemiae, tomus I., faso. 1: inde ab a. 1086 ad a. 1305 v r. 1935 už po smrti Václava Hrubého. Srv. nekrolog Hrubého z pera Zd. K r i s t e n a, ČAŠ II, 1934, str. 163 - 173. 66 íZvláště uváží-li se dlouholetá práce K o s s o v a na dějinách Korunního archivu a jeho Katalogu; nelze nepřiznat, že strukturu a dějiny - 78 - Archivu Koruny české ovládal Koss nesrovnatelně lépe. - Jak Koss tak i Hrubý se účastnili i dlouhé diskuse o privilegiích Jana lucemburského z r. 1310 a 1311, která začala článkem Václava Chaloupecké-h o v ÖÖH XV, 1909, str. 52 - 59, proti jehož výsledkům se Hrubý obrátil v rozpravě Inaugurační diplom krále Jana Lucemburského z r. 1310, ÖÖH, 1910, str. 298 - 305. Chaloupecký odpověděl replikou v temže ročníku CÖH (str. 407 - 411) a téměř současně se věcí obíral i Koss, Zuř Kritik der ältesten böhmisch-mährischen Landesprivilegien, Prager Studien XV, 1910. Hrubý na Kossovy závěry reagoval pojednáním Ueber das Privilegium König Johanns vom 18. Juni 1311 für Mähren (Věstník král. čes. spol. nauk za rok 1911, č. VI). K věci srv. i Jos. Šusta, Dvě knihy českých dějin II. str. 127. Hrubý se k otázce privilegií z r. 1310 a 1311 vrátil znovu ještě v letech 1928 a 1929 (v ČMM Lil, str. 434 - 436 a LIII, str. 561 - 564), kdy reagoval na článek Fr. Sobenka z Hlídky, 1927. - Ani touto dlouholetou polemikou nebyla otázka úplně rozřešena, protože Hrubého názor, že v r. 1310 dostali Cechové stejné privilegium jako 18. VI. 1311 Moravané, naráží na skutečnost, že po tomto českém privilegiu není nikde (ani v poadějších dobách, např. v konfirmacích) nejmenší stopy. ^7)patří sem V. Hadače Summa cancellariae regis Sohemiae (Cancella-ria regis Wenceslai IV.). Kritický rozbor a srovnání rukopisu, ČAŠ IV, 1926 - 1927, str. 11-48, dále B. Schieche, Svídnický formulář Jana ze Středy, ČAŠ V., I927, str. 110 - 159, J.Matoušek, Cancellaria Arnesti a dvě sbírky formulářové stol. patnáctého, ČAS IX. -X., 1933, str. 108 - 217, Ant. Haas, Codex epistolaris Johannis, regis Bohemiae, ČAŠ XIII. - XIV., str. 121 - 142. co \ 'Nejlepší vydání zaklad, listiny podávají V. Hrubý v Archivům coronae regni Bohemiae II., str. 67« č. 62 a (samostatně) 0. P 1 a c h t s úvodem G. Friedricha v r. 1931» - Podrobný rozbor přinesla studie Ant. Blaschky, Das Prager Universitätsprivileg Karls IV., Jahrbuch des Vereines für Gesch. der Deutsch, in Böhmen, III. roč., 1930 - 1933. - 0 sporu srv. rozpravu Bedř. M e n d 1 a, 0 založení a podstatě university Karlovy, ČAS IX. - X., 1933, str. 65 -107, která si všímá i problémů diplomatických. 69) ^'L. Gross, Ein Fragment eines Registers Karls IV. aas dem Jahr 1348, Neues Archiv der Gesellsch. für ältere deutsche Gesch., sv. 43, 1920, str. 579 nn., Bedř. M e n d 1, Výmarský zlomek register Karlových, ČAŠ VII, 1930, str. 50-56 (s edicí a světlotisk. reprodukcí zloaku, v němž zachyceny listiny z konoe r. 1358 a počátku r. 1359), Václav Vojtíšek, Pražský zlomek komorního registra krála Jana z roku 1312, Friedrichův Sborník, 1931 - i separát se světlotisk. ukázkou. 70V. Hrubý, Falsa bŕevnovská, ČČH XXVI., 1920; Studie přináší řadu námětů i podnětů, ale jednotlivé úsudky a vývody jsou příliš často podpírány pouhými domněnkami, což nutí k opatrnosti při přijímání výsledků. Platí to zvláště o východisku práoe. Břevnovskými listinami a falzy 13. stol. se podrobně zabýval i R. Urbánek v knize Legenda tzv. Kristiána ..., Praha 1948, v I. dílu, str. 464 - 513 (je to hlava čtvrté, nazvaná Bavorova falza listinná), ale ani jeho výsledky vždy nepřesvědčují. 7^J. Š e b á n e k, Listiny pribyslavické. Rekonstrukce a kritika. ČMM LVII, 1933, str. 1 - 58. Srov. k tomu názory K. K r o f t y v jeho knize Počátky české berně. 72) 'Jos. Matoušek, Turecká válka v evropské politice v letech 1592 -1594.Obra« 1 dějin diplomacie protiferormační. Rozpravy ČA, tř. I., č.82, Praha 1935. Pro diplomatiku má význam uvedená druhá kapitola: císař a jeho diplomacie, str. 35 - 89. 73) '0 starší historii edice a problémech kolem ní píše v podrobném pojednání K. K r o f t a, "Sněmy české", ve Zprávách českého zemského archivu, sv. II., Praha 1908, str. 36 - 58. - 79 - 7^)po reorganizaci (srov. o tom i pojednání Kroftovo uved. v předcnázející pozn.) převzal vydání písemností pro léta 1605 - 1610 K. K r o f t a, pro léta 1611 - 1620 J.B. H o v á k; ve skutečnosti byly vydány jen písemnosti pro sněmy r. 1605 (1. část dílu SI. r. 1910, první selit části druhé M. Volfem ažr. 1941, druhý 3ešit r. 1954) a sněmy r. 1611 (l. svazek XV. dílu r. 1917, 2.sv. r. I929, rejstřík až r. 1939 prací B. Jenäovskéh oj. Srov. i nekrolog J. B. Nováka z péra Jenšovského, Zprávy česk. zemsk. archivu, VIII, 1939, str. 5-39. 75) '^'Jde o vydání Prant. Kamení čka, Zemské sněmy a sjezdy moravské, díl I. - III., Brno 1900 - 1905 a hlavně Prant. Hrubého, Moravská korespondence a akta z let 1620 - 1636 (I. sv. 1620 - 1624, Brno 1934, II. sv. 1625 - 1636, Brno 1937). Ha Moravě byla pro "sněmy a 3jezdy" mnohem příznivější situace než v Čechách, protože sněmovní písemnosti jsou dochovány v úředních sněmovních "památkách", tj. protokolech: edice H r u b é h o stála v ediční technice na výši tehdejších požadavků. Zdá se, že až nadceněna byla naproti tomu starší edice Bohum. ÍT a v r á-t i 1 a, Jesuité olomoučtí za protireformace. I. Akta a listiny z let 1558 - 1590 z r. 1916. 76^ÔAŠ XI, 1934, str. 195 - 215. 77) '''Podrobně probírá historii římských výzkumů Zd. K r i s t e n, Za odkazem Františka Palackého, Praha 1948, str. 9 - 51, kde i seznam příslušné literatury. Na tomto místě jsou zmíněny stručně jen hlavní věci z hlediska vývoje diplomatických studií. 78) viz tamže, str. 11 - 13. 79) Viz tamže, str. 14 - 16. ®^)p r v n í svazek Monument vydal Lad. K 1 i c m a n (obsahuje listiny a příbuzné písemnosti z doby pontifikátu KLimenta VI. - 1342 - 1352); v letech 1903 - 1905 vyšel prací K. K r o f t y pátý svazek (pontifikáty Urbana VI. a Bonifáce IX. - 1378 - 1404), druhý svazek vydal r. 1907 J. K o v á k (pontifikát Innocence VI. - 1352 - 13621. Značne se opozdilo vydání třetího svazku, který byl vydán až v r, 1944 bez úvodu a rejstříku okupační německou správou tehď. archivu země České a potlačením jména vlastního vydavatele B. J e n š o v a k é-h o, který byl Němci umučen v Osvětimi. Svazek zahrnuje léta pontifikátu Urbana V. - 1362 - 1370; rejstříky k němu vydala v r. 1954 Věra J e n -š o v s k á. Konečně čtvrtý svazek byl vydán prací K. S tloukala v letech 1949 - 1954 (s datem 1953); přináší písemnosti Řehoře XI. z let 1370 - 1378. 81) k r i s t e n, uv.kn., str. 19. 82) prodromus Vyšel až r. 1939 už po Kollmannově smrti, první část prvního dílu (písemnosti z archivu kongregace z let 1622 - 1623) byla vydána r. 1923, index až r. 1950; díl druhý (písemnosti z r. 1623 - 1624) vydal z Kollmannovy pozůstalosti Ant. Haas r. 1954. 8'^Srv. K r i s t e n, nekrolog Kollmannův ve Zprávách českého zemského archivu IX, Praha 1946, str. 5 - 52. 84) o organizačním vývoji římských výzkumů poučuje Krlsten v knize, uvedené v pozn. č. 77» na různých místech. 8^Dosud bylo v této řadě vydáno: Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorea 1592 - 1628. Tomus IV. Antonii Caetani epistulae et acta 1607 - 1611, pars I. - II., III. sectio 1. - 2. Ed. Milena Linhartová, Praha 1932, 1937, 1940, 1946. Tomus III. Epistulae et acta Johannis Stephani Ferrerii 1604 - 1607, Pars I., sectio 1. Ed. Z.Kriste n, Praha 1944. - 80 - 'Všechny zaznamenává Kriste n v knize, uved. v pozn. č. 77. přehledu současného (tj. od r. 1945) stavu diplomatických studií je odkazový a dokumentační aparát omezen na minimum. Je samozrejmou povinností každého studenta pomocných věd historických, archivnictví i historie, aby sledoval všechny odborné a vědecké časopisy, v nichž se diplomatické studie (zprávy o edicích, referáty, recenze apod.) vyskytují a aby tak byl sám v neustálém styku s děním v tomto oboru. Z tohoto pedagogického' důvodu jsem nepovažoval za účelné, aby každá zmínka byla tak podrobně dokumentována jako v části do r. 1945• Časopisy a periodika pro diplomat, studie v současné době důležité jsou: Československý časopis historický, Sborník archivních prací, Sborník prací filos. fakulty brněnské university, Archivní časopis, Acta universitatis Carolinae (rada Philosophiea et Historica), Sborník historický, Polia diplomati-ca, Rozpravy CSÁV, oddíl věd společenských, přinesly přípravné studie «j.üeDanKa a S.Duškové pro 4. díl Codexu. po \ ; Státní škola archivní, která podle svého statutu nebyla školou vysokou, byla při reformách vysokých škol v letech 1949 - 1953 zrušena a studium archivnictví převedeno přímo na filosof, fakulty universit k oboru pomocných věd historických. 8^V SAP byla vydána práce Jindř. Růžičky o městské knize České Třebové; ze studia městských knih pražských vzešla i kniha Františka Grause Městská chudina v době předhusitské. Jde o četné studie Iv. Hlaváčka, vztahující se ke kanceláři a listinám Václava IV. Vznikly vesměs jako součást nebo příprava jeho velké práce o tomto tématu a byly otištěny v našich i zahraničních (rakouských) vědeckých časopisech. Určitého mezníku ve svých dlouholetých studiích diplomatiky Václava IV. dosáhl Hlaváček nedávným vydáním obsáhlé knihy Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376 - 1419> Ein Beitrag zur sgätmittelalterlichen Diplomatik. Schriften des MGH Deutsches Institut für Erforschung der Mittelalters 23, Stuttgart 1970. 7 'Z diplomatiky 14. století je třeba jinak uvésti důkladnou studii Ant. Haas e, Česká královská kancelář za Jindřicha Korutánskeho, Zprávy českého zemského archivu, sv. IX., Praha 1946, str. 65 - 101. - Nynějším vydavatelem Regest je Jiří Spěváček. Na pražském pracovišti vznikla i práce Jos. Macka O kanceláři a listinách Vladislava Jagellonského, vydaná v SAP. Ze Spěváčkova důkladného studia listinné látky z doby vlády Jana Lucemburského vzešlo několik studií, které kladou váhu především na diplomatické výsledky (publikovány v CsČH). 92 i •Urbáři staršího období se zabývají studie R. N o v é h o, obdobím po— husitským Jos. Hanz a 1. Jinými písemnostmi patrimon. správy až do konce 18. století se obírá několik prací diplomních, které v posledních letech na pražském pracovišti vzešly. Ale tu jde zatím o pouhé přípravné^práce. - Z jiných prací, vztahujících se k tomuto tématu (a alespoň si všímajících i hlediska diplomatického), je třeba jmenovat studii Miloši. Volfa, Vývoj gruntovní knihy ve světle zákonů a hospodářských instrukcí, Zprávy česK. zemsk. archivu, sv. VIII., 1939, str. 41 - 108; nyní se touto problematikou obírá studie Mir. T r a n t í r-k a, otištěná v SAP. - Moderní požadavky plní ze starších vydaní urbářů do jisté míry jen B. Bretholze Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften llikolsburg, Dürnholz, Lundenburg etc. - aus dem Jahre 1414, Liberec 1930. Žádné starší vydání nesplňuje dnešní požadavky. 93) 'Jde o uvedené již studie Zd. Fialy a o práci R. N o v é h o o listinách biskupských. Ze starších prací na poli diplomatiky církevních institucí si podržuje význam J. Šebánka Studie o kanceláři Dětřicha, biskupa olomouckého, ČMM L, 1926, str. 171 - 275. - 81 - ^^■^Např. práce Jar. M e z n í k a, Jihlavské privilegium a počátky města Jihlavy, vydaná v SAP. 95) o novější diplomatice viz v závěru. ^^Čestnou výjimku tvoří edice ČSAV dokumentů k ohlasu první ruské revoluce u nás, která vyhovuje téměř'všem požadavkům diplomatické metody. 97) y Brně se obírá problematikou novější diplomatiky V. Vašků, na pražské katedře Jar. Kašpar, k němuž nyní přibyli^ještě další pracovníci. 2 péra V. Vašků vzešla nedávno první česká práce o diplomatice centrálních úřadů v pobělohorském období, Hej starší radní protokol moravského tribunálu (k otázce vztahu mezi úředními knihami a aktovým materiálem), SAP XVI, 1966, str. 498 - 518. 98) jde především o práci lib. Urbánkové - Hrubé, Kancelář Karla staršího ze Žerotína, SAP IV/2, 1954, str. 29 - 98, která je první česky psanou diplomatickou studií tohoto druhu vůbec. 99) lak např. četné prípravné studie Š e b á n k a a Duškové k vydání Coderu; samostatně se teoretickými otázkami diplomatiky obíraly jen rozpravy Vojtíškovy a Šebánkovy, spadá sem i článek P i a 1 ů v o postavení novější diplomatiky. Srv. též referát S. Duškové, Konference o diplomatice, AČ 1968, str. 217 - 218. 100)ještě v klasickém díle H. B r e s e 1 a u a, Handbuch der Urkunden-lehre, byla archivní teorie neznámým pojmem a pojednání o archivech a jejich dějinách bylo zcela samozřejmě zařazeno do diplomatiky. - 82 - V. ČESKÁ LISTINA V DOBĚ PŘEMYSLOVSKÉ V dějinách vývoje diplomatického materiálu na české půdě tvoří doba Přemyslovská po některých stránkách období v sobě uzavřené. Pro tuto uzavřenost je patrně vůbec nejcharakterističtější to, že se z diplomatického materiálu tehdy u nás uplatňovaly převážně (a takřka napořád dochovaly) jenom listiny v užším slova smyslu. Povšechně je možno dále říci, že se v této době užívání diplomatického materiálu na české půdě teprve začíná a že v jejím průběhu dosahuje poměrně značného rozsahu. Už tím je naznačeno, že dobu Přemyslovskou bude účelné při periodizaci dějin vývoje diplomatického materiálu na české půdě rozdělit na dvě oddělení. Prvé z nich, kdy se materiál teprve začíná uplatňovat, sahá do r. 1197 a kryje se tedy časově s tzv. Přemyslovskou dobou knížecí. Druhé, kdy se užívání diplomatického materiálu rozvíjí, sahá do konce doby Přemyslovské, či správněji řečeno do r. 1310 (krátké období korutánske čítáme totiž ještě diplomaticky k době Přemyslovské) a odpovídá časově tzv. české době královské. Sledujíce dějiny vývoje listinného (diplomatického) materiálu na české půdě, budeme si všímat jednak toho, jak tento materiál na naší půdě vznikal, jednak důsledně i toho, jak tu byl přijímán, jak tu působil. Cílem je zjistit, jak se tento materiál uplatnil jako společenský činitel, jakou měl funkci, a tedy chápat jej v důsledném a ústrojném spojení se sociálně-ekonomickým vývojem soudobé české společnosti. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je zjišťování, jaký vztah k tomuto materiálu projevovali příslušníci různých společenských tříd a třídních skupin tehdejší naší společnosti, pokud ovšem už s diplomatickým materiálem přicházeli do styku. I. ( - 1197) První základní otázka, o kterou tu jde, zní: kdy a za jakých okolností se u nás s užíváním diplomatického materiálu poprvé setkáváme, jaký diplomatický materiál k nám přicházel z ciziny a jaký vznikal na naší půdě domácí. Přehlédneme~li příslušný materiál shromážděný celkem úplně v I.svazku českého Kodexu, zjistíme především jako nejstarší z období cyrilometoděj- - 83 - sfcého nevelký soubor listů papežských, adresovaných jednak arcibiskupu Metodějovi, jednak knížatům Svatoplukovi, Kocelovi atd. Že se po pádu Velkomoravské říše nic z tohoto materiálu nezachovalo v originále, nemůže překvapit. Vzhledem k dochování listů (v papežských registrech) není však možno ani bezpečně předpokládat, že by jejich originály ve všech případech byly k nám vůbec kdy přišly. Ha druhé straně si ovšem nelze představit, že by se byla církevní organizace Velkomoravské říše mohla obejít bez korespondence mezi papežem, resp. sousedními biskupy, a představiteli církevní organizace moravské. V období Šíše velkomoravské došlo tedy určitě (a patrně poprvé na české půdě) k tomu, že k nám jistý druh diplomatického materiálu aspoň docházel. Časově nejblíže dalším podnětem k takovému našemu styku s cizinou byla nová církevní organizace čech stol. 10., jejímž vyvrcholením je zřízení pražského biskupství a založení druhého kláštera na české půdě, kláštera břevnovského. Není sice možné počítat s tím, že zřízení pražského biskupství bylo snad zlistiněno papežem a císařem, jak se někdy za to má, ale zejména u druhého pražského biskupa, Slavníkovee Vojtěcha, bude nezbytné předpokládat, že měl diplomatickou korespondenci především s dvorem papežským. Podobně jako arcibiskup Metoděj, také biskup Vojtěch byl příjemcem listů, především papežských. Velmi pravděpodobně však už existovaly jeho vlastní listy adresované jak papeži, tak i jiným hodnostářům duchovním i světským. Sice pozdní, ale spolehlivá zpráva z 13. století o pečeti biskupa Vojtěcha, kterou byly opatřeny ostatky svatých, uložené v oltáři kulaté kaple na Vyšehradě, dodává těmto představám o počátcích aspoň epistologra-fické činnosti na české půdě posilu. Další krok najdeme u kláštera břevnovského. Jeho založení biskupem Vojtěchem, provedené jistě jen formálním aktem bez listiny, bylo r. 993 potvrzeno privilegiem papeže Jana XV. (CDB I. č. 38). Toto privilegium je vůbec první listinou, o které s plnou určitostí víme, že na českou půdu přišla a že tu také došla u svého příjemce (kláštera břevnovského) archívního uchování. £. 1224 potvrdil znění tohoto privilegia Přemysl Otakar I. břevnovskému klášteru slavnostní listinou, kterou máme dosud zachovánu. Původní jeho znění bylo tu sice inserováno v porušené (zpadělané) formě, o pravosti a autentičnosti privilegia Janova, psaného po tehdejším způsobu papežské kanceláře kuriálou na papyru, není možno (po Friedrichově rozboru oelé otázky) pochybovat. Příliv písemností, přicházejících k nám od 2. pol. 10. stol. nepochybně nabyl - ják dále uvidíme - jisté stálosti. Nyní nás však více zajímá, že od pol. stol. 11. máme už také možnost utvořit si představu o tom, jaký diplomatický materiál kromě listů tehdy na české půdě vznikal. A to je druhá základní otázka, které věnujeme pozornost. - 84 - Nesporně nejdůležitější součástí tohoto materiálu je tzv. zakládací listina kapituly litoměřické (CDB I, č. 55). Dochovala se, nebledlo ke konfirmacím, opisům a překladům do češtiny, ve dvou vyhotoveních, z nichž se tu budeme pro jednoduchost zabývat jen tím, které je v diplomatické literatuře označováno obecně siglou A a které je už podle svého písma nejen starší druhého, nýbrž dokonce velmi stará. Na listě pergamenovém je tu sa-psána v podstatě v objektivní formě paměť o tom, jak vévoda Spytihněv založil kapitulní kostel v Litoaeřlcích a opatřil statky, služebnými osobami a svobodami. Paměť uvádí svědky jednotlivých darování, chybí v ní však datum. Stylisticky i vnější evou úpravou (protože text pokračuje ještě i na sadní straně pergamenového listu) má nelistinnou formu. S tím jen zdánlivě kontrastuje, že je opatřena pečetí. Snadno totiž zjistíme, že tato peče? není autentická, nenáleží vůbec do doby Spytihněvovy a podle všeho je fantastickým výtvorem a doplňkem teprve 13. věku. TJvážíme-li vše, co jsme takto zjistili, a promítneme—li do toho, co je jinak známo o vývoji listiny od stol.9., musíme nesporně uznat, že písemnost, kterou máme před sebou, musí být považována za akt. Tento akt byl, aby mu nechybělo to, co podle tehdejších představ listina mít musela, měla-li mít platnost, v 13. stol. dodatečně opatřen pečetí a tím změněn v "listinu". Napsala si jej však mnohem dřív sama kapitula litoměřická, jíž bylo v době jejího založení (podle staré a patrně správné tradice náleží toto založení do r. 1057 nebo 1058) jasné, jakou má cenu, ať v jakékoli, jen když v písemné formě, záznam o tom, co z rukou vévodových dostala. Kdy k tomuto napsání došlo, o tom byla vyslovena různá mínění. Badatelé se celkem shodli na tom, že akt A nebyl napsán celý na jeden ráz. Některé jeho části, dílem po vyškrábání textu staršího, dílem na místa původně nepopsaná, byly postupně připisovány, aby i pozdější stav darování byl zachycen. Nejmladší z těchto přípisků jsou určitě až z 12.stol., mezi nimi i onen nejzajímavější z nich, v němž se nám v diplomatickém materiálu poprvé ozývá čeština. Postupný vznik aktu A je jistě v plném souladu s tím, jak si vznik i funkci aktu představujeme. Ne tak jasná je otázka, kdy základ aktu A hyl napsán. S jistou rezervou je možno připustit, že se to a ohlo stát, jak někteří z badatelů prokazují (Friedrich, nejnověji Kristen), hned při založení kapituly, že tedy máme před sebou původní vyhotovení příslušného aktu. Dosah sporu, který tu trvá, není vhodné přeceňovat. Podstatnejií je, že exemplář A, jsa nepochybně aktem, je sám o sobě dokladem toho, že s@ u nás zápisy diplomatické povahy ve formě aktů psaly. So tedy znamená a výslovně musí být zjištěno, že jen pouhým omylem mohlo být kdysi o existenci aktů u nás poohybováno, či tato existence přímo popírána (V. Hrubý). T krajním případě bylo by totiž třeba vidět v A pokus o padělek aktu. Ala bylo by mohlo někomu napadnout u nás padělat to, co vůbec neexistovalo? Litoměřický akt není ostatně - tu jsme zase u další důležité věci -v naSÍ diplomatické látoe ojedinělý. ?robíráae~li ji, nacházíme nejasně - 85 - do konce 12. stol. některé doklady další, které musíme považovat rovněž za akty. Některé z nich jsou ovšem málo jasné; v jádře jde o pamětní zápisy, vpracované do pozdějších listinných-fals, jiné jsou však zcela přesvědčivé, tak např. testament šlechtice Aslna ve prospěch kláštera ostrovského (CDB I, 6. 154)» Si zápis o směně, kterou provedl se svými příbuznými Hartman z Mírkova (tamže S. 268). Uvádíme právě tyto dva i proto, abychom upozornili na to, že aktové zápisy u nás neexistují jen o právních činech vévodových (jak je tomu v aktu litoměřickém), nýbrž i o právních pořízeních šlechticů. Asi bez výjimky se týkají všechna právní pořízení v aktech obsažená nižších duchovních feudálů. Je tedy možno zevšeobecnit pozorování výše už učiněná o aktu litoměřickém aspoň v tom smyslu, že akty u nás vznikají vesměs nejen přičiněním, nýbrž i ve prospěch některého z nižších feudálá duchovních. Zápis o směně Hartmanově (a ještě jeden další) sice zdánlivě z tohoto pravidla vybočuje a dal do jisté míry právem. (J. Pražákovi) podnět k vyslovení domněnky, že i šlechtici u nás projevili ve 12. stol. zájem o to, dát si svá vzájemně učiněná právní pořízení sepsat ve formě aktu duchovním feudálem, fungujícím tu jaksi po způsobu pozdějších věrohodných míst uherských. Uvážíme-li však to, co je dále dovoženo o vztahu českého šlechtice k listině během stol. 12. i 13., přesvědčíme se o neudržíte ln osti takových domněnek a nutně připustíme, že aspoň v pozadí 1 těchto právních pořízení nezbytně přece ^en zase stal feudál duchovní. Jsme u třetí základní otázky: Kdy, kde a za jakých okolností vzniká na české půdě listina ve vlastním slova smyslu. Odpověa zní, že k tomu došlo za vlády českého vévody a později krále Vratislava II. Je opřena o několik listin, hlásících se vesměs ještě do vévodské doby Vratislavovy a určených vesměs nižším ducnovním feudálom, jimiž konkrétně jsou kláštery hradišťský a opatovický a kostely vyšehradský a boleslavský. Jejich seznam lze bez nesnází pořídit na základě CDB I, Třeba jen dodat, že tu jde především o listiny vydané na jméno Vratislava samého, dále o jednu listinu olomouckého knížete Oty pro klášter hradišťský, která je s Vratislavovou listinou paralelní, a konečně (pro kostel boleslavský) udániivě o listinu vévody Břetislava. Při zkoumání těcnto listin jsme v nevýhodě proto, že žádná z nich se nezachovala v původní podobě, tím méně v originále, nýbrž jen v různé formě bučí domnělých originálů či jen mladších opisů, z nichž žádný určitě není bez novějších přídavků nebo změn, z nichž jednu jsme ostatně už také zaznamenali. Předem k těmto listinám musíme také přistup©-povát s jistou nedůvěrou, hledíme-li vůbec na listiny, jimiž se panovník jistým způsobem zavazuje (a takovou povahu všechny listiny, o které jde, nesporně maji), jako na něco, co si na něm vymohl jejich příjemce. Je totiž mimo pochybnost, že proces emancipace církve, reprezentované příjemci našich listin, u nás v 11. stol. zdaleka ještě tolik nepokročil, abychom v jakékoli formě jejich "vymáháníM církevními ústavy na panovníkovi mohli připustit. - 86 - Na druhé straně jsou tu některá nesporná fakta, mluvící v jejich prospěch: 1. Naše listiny, mající všechny už skutečnou listinnou formu, ve své stavbě jsou si blízké, dvě z nich (hradišťská a boleslavská, obě Vratislavovy) vykazují dokonce některé stylizační shody, takže přichází právem v úvahu domněnka, že byly napsány nikoli snad u svých příjemců, nýbrž přímo na Vratislavově dvoře. 2. Mezi společné znaky našich listin náleží sice i to, že žádná z nich nemá koroboracl, nicméně o Vratislavově hradišťské máme bezpečnou zprávu z 16. stol., že pečetí opatřena byla; všechny domnělé originály jak listin vyšehradských, tak opatovické, maji přitištěné pečeti. Protože na jednom exempláři listiny vyšehradské a na opatovické jde o pečeti zhotovené patrně otiskem téhož typáře, musíme připustit nejen to, že všechny naše listiny zpečetěny byly, nýbrž přímo že Vratislav měl vlastní pečetní typář a tedy jeden ze základních prostředků k tomu, aby listiny mohl vydávat. 3. Naše listiny se zřejmě objevily u nás předčasně, tj. nebyly pro jejich vznik nutné společensko-ekonomické podmínky. Nemají totiž žádné pokračování, a jak hned uvidíme, za jiné situace a z jiných podnětů znovu vzniká u nás listina teprve v 30. letech 12. stol. 4. 0 Vratislavovi II. můžeme celkem s určitostí předpokládat, že na jeho dvoře byla vedena politická korespondence především s papežem a s vysokými duchovními v říši. Početné listy jemu adresované jsou jednak v papežských registrech, jednak v důležitém tzv. "Kodexu řezenském". Listy Vratislavem vydané se nedochovaly, s jejich existenci však musíme počítat. 5. Vratislav jako první český král předstihl politicky velmi podstatně vývoj své doby. Co bylo možné v Čechách v jeho době, nebylo možné během dalších zhruba sedmdesáti let. Uvážíme-li vše to, můžeme o příčinách a podmínkách vzniku Vratislavových listin vyslovit asi tuto domněnku: Jsou na české půdě zjevem vskutku předčasným a v důsledku toho také jen přechodným. Duchovní feudálové, jakkoli o ně jistě stáli, si je na Vratislavovi nevymohli. V jejich vzniku se mnohem spíše spojilo: a) přání duchovních feudálů listiny mít, b) touha Vratislavova vyrovnat se na poli diplomatickém římskému panovníkovi, c) příležitost listiny pověřit, když přece existovala Vratislavova pečeť. Možno jen ještě dodat, že dvůr Vratislavův (nebo jeho nejbližší okolí, totiž Vyšehrad) měl vztah k písemnosti jasně kladný, jak ukazují zejména velmi proslavené kodexy tam vzniklé; po této stránce byla tu tedy půda ke vzniku listiny připravena. Je ještě jedna okolnost, která nad jiné jasně naznačuje, že listina - 87 - u nás vznikající v době Vratislavově je něčím predčasným. Je to fakt, že nemáme dochovánu až do 30. let stol. 12. u nás vůbec žádnou listinu, kterou by byl vydal kterýkoli z českých feudálů duchovních, vyššícn i nižších, v jakékoli záležitosti. Tím se dostáváme k další, již čtvrté základní otázce, totiž kdy a jak vzniká listina u českých duchovních feudálů. Povšechně lze odpovědět, že mohla vzniknout teprve tehdy, kdy bylo dosaženo určitého stavu ekonomieko-společenských podmínek, spočívajících (v době, o kterou tu jde) především ve vlastnictví půdy a alespoň v jistém stupni dispoziční volnosti a ní. Dále aspoň, pokud jde o biskupy, kdy bylo dosaženo takového stupně církevní organizace, který nezbytně vyžadoval, aby základní předpisy tzv. spirituálií byly písemně fixovány. Konkrétně došlo zřejmě ke splnění všech těchto základních podmínek u nás nejdříve u olomouckého biskupa Jindřicha Zdika. Ha jméno Zdikovo máme dochováno celkem 7 diplomatických písemností, z nichž čtyři jsou listiny, tři pak listy. Tento soubor je pozoruhodný tím, že jsou v něm stylistické souvislosti, dovolující domněnku, že byl stylizován touž osobou. Je možné, že samým biskupem; některé okolnosti na to dosti určitě ukazují. Jistě to avizuje velký zájem, který biskup o diplomatické písemnictví projevoval. Ze souboru písemností Zdikových nás tu budou ovšem zajímat jen listiny, nebol listy biskupovy nejsou už tehdy u nás jistě ničím mimořádným (novým). Zjistíme toto: 1. Příjemcem tří listin je kostel olomoucký, jsou tedy listinami pro vnitřní potřebu, příjemcem Čtvrté je klášter strahovský. 2. Dvě z olomouckých listin máme dochovány v originálech, dvě zbývající jen v opise. 3. Oba originály jsou opatřeny přitištěnou kulatou pečeti biskupovou, jejíž přední strana zobrazuje postavu biskupa sedícího na stolci, na zadní straně pak je sekret a jeho poprsím; celkem s jistotou můžeme předpokládat, že sekretu užíval Zdik k pečetění svých listů. 4. Všechny Zdikovy listiny se týkají kanonických právních činů, ve dvou z nich (v známé olomoucké, obsahující soupis statků tohoto kostela, a ve strahovské) jsou také právní činy týkající se temporálií (zajištění statků). 5. 0 listinách v originále dochovaných lze bezpečně prokázat jejich napsaní v téže písařské dílně, v které vznikly také některé z oněch slavných olomouckých rukopisů, které dal Zdik pro svůj kostel zhotovit. 6. Po stránce stylistické mají listiny Zdikovy sice více vyprávěcí než listinnou formu, také v nich - podobně jako v listinách z doby Vratislavovy -chybí koroborace. Chybí v nich také datovací formule, takže jen podle vnitřních známek je možno je řadit mezi léta 1131 - 1150. Ha druhé straně jsou však skutečnými literárními díly a podle tehdejšího stylistického vkusu jsou rýmovány. - 88 Biskup Zdik se nám představuje také jako příjemce diplomatického materiálu. V opisech se dochovaly četné listy (především papežské) jemu adresované, které jen omylem nebyly pojaty do CDB I, protože je Friedrich považoval za Bočkova falza. Listiny pro Zdikův kostel máme dochovány dvě, jednu od římského krále Konráda III. (K) (= CDB I, č. 138), druhou od knížete a později krále Vladislava II. (V) (= CDB I, č. 157). (Druhé domnělé listiny Vladislavovy - CDB I, č. 158 - je třeba se vzdát, jeť falzem 13. stol. bez pravého základu z doby Zdikovy.) Obě zaručují základní svobody imunitní povahy. Listina K je výsledkem diplomatické akce, kterou Zdik zřejmě provedl u Konráda, aby pohnul svého knížete k vydání listiny V. Lze připustit, že měla určitý vliv jak po stránce grafické, tak i stylistické později v Olomouci. Není však radno tento vliv přecenit. Podstatnější je, že listinu V můžeme s určitostí přiřadit k diktátu vlastních listin Zdikových a tudíž uzavřít, že vznikla nejen na Zdikův podnět, nýbrž přímo jeho působením. Vnějškově se tu Zdikova účast projevuje tím, že přitištěná tu pečeť vévody Vladislava je kontrasignována sekretem Zdikovým. Je to po zhruba 70 letech zase první listina českého panovníka, o které víme, a nejstarší v originále dochovaná naše česká panovnická listina vůbec. Až potud by měl Zdikův zájem o listinu patrné plody jen po dvojí běžné linii, totiž vydavatelské a příjemecké. Ve skutečnosti byl však ještě Širší, jak dokumentuje tzv. zakládací listina kláštera sedleckého (CDB I, č. 155). Je to objektivně stylizovaná písemnost, dosvědčující, kterak šlechtic Miroslav založil a statky nadal nový cisterciácký klášter v Sedlci. Platnost právního činu pověřil svou pečetí kníže Vladislav a biskup Zdík svým sekretem. Snad byla připojena také ještě pečeť biskupa pražského. Písemnost má tedy vnějškově plně listinnou formu, protože pak i stylisticky má jisté souvislosti se skupinou, jejíž jádro tvoří listiny Zdikovy; je možné, že i na její stylizaci mel biskup sám podíl. Jisté je tolik, že jeho úsilí o uplatnění listiny na české půdě vyjadřovalo tehdy u nás už nesporně dosti průkaz-* nou snahu církve o emancipaci z moci světské a mělo proto výsledky už ne jen dočasné povahy. Svědčí o tom jasně některé okolnosti, které se týkají vývoje listiny na české půdě ještě v době Vladislavově. Od Vladislava známe především kromě listiny, výše už uvedené, z jeho doby královské ještě několik dalších, z nichž některé jsou v originále, jiné v opise či ve formě pozdějších padělků dochovány. Mezi nejstaršími z nich sice dvě vznikly u svých příjemců (CDB I, č. 204, 210), nicméně v nich jsou údaje, které nás zajímají. V prvé je mezi svědky uveden vyšehradský probošt Gervasius s titulem králova kancléře, v druhé je týž ve formuli datum per manus. I když tu nejde o prvé případy vůbec, kdy máme u nás zmínku o panovníkově kancléři, jsou významné proto, že ony starší jsou jen v pramenech narativní povahy či v listinách nespolehlivých, dále tím, že avizují teprve tehdy vskutku novou skutečnost: proniknutí formule datum per - 89 - manus do našich - zatím panovnických - listin, předpokládající aspoň jistý stupeň skutečné kancelářské organizace. Jsou déle i jiné doklady toho, že aspoň počínajíc Vladislavem II. taková organizace, reprezentovaná především právě kancléřem, při dvoře existuje. K této organizaci náležely i další osoby, sdružené, podobně jako na jiných dvorech, v tak řečenou panovnickou kapli. Dodat třeba: a) Hlavními tehdejšími centry této kaple u nás byly dva hlavní kostely, pražský a vyšehradský. b) Činnost tehdejší kanceláře královské (a kancléře především) se diplomaticky projevovala jen ve sféře politiky zahraniční; to znamená, že stylizování a psaní listin bylo tenkrát asi výhradně věcí podřízených kaplanů v listinách namnoze jmény vůbec neuvedených a jen graficky či stylově kriticky postižitelných. c) Významné místo tu zaujal jeden z kaplanů, jejž lze s jistou rezervou ztotožnit se známým kronikářem Vincenciem, fungujícím notářsky (jak uslyšíme) zprvu u pražského biskupa a pak CDB I, č. 208, 227, část č. 586 u Vladislava II. Diplomatický ruch zastihujeme za Vladislava II. i u pražského biskupa. Necháme-li stranou výše naznačenou možnost, že už biskup Oto měl pečet, máme jistotu, že se nám od jeho nástupce Daniela I. zachovaly čtyři listiny (č. 182, 228 - 230), kromě jednoho kanonického listu, který opět pomineme. Tyto listiny jsou jednotné už tím, že jde vesměs o autentiky, s nimiž se tak poprvé na české půdě už také přímo setkáváme. Jednotné jsou i tím, že všechny stylizoval patrně už uvedený Vincencius. K tomu budiž dodáno na vysvětlení: a) Listiny přisuzované Vincenciovi u Vladislava a Daniela tvoří stylistickou jednotu, v níž jsou stopy vlivu formuláře italských veřejných notářů, s nímž se Vincenslus měl příležitost seznámit v Itálii. b) Něco z charakteristických prvků téže diktátové skupiny se najde v kronice Vincenciově. c) Jaké měl Vincencius vztahy k Danielovi, Vladislavovi a konec konců k samému Zdikovi, vysvítá z jeho kroniky. Jsme u poslední otázky, které tu musíme věnovat pozornost. Jak se vyvíjela listina v českých zemích zhruba v posledním čtvrtstoletí 12. věku, konkrétně od abdikace Vladislava II. (1172) do počátku královské vlády Přemysla I. Že se tu projevila kontinuita listinné tradice v jistém smyslu "založená* zásahem Zdikovým, jsme řekli již výše. Nyní půjde o to, ohledat v jednotlivostech povahu a intenzitu této tradice u příslušníků tříd a třídních skupin tehdejší české společnosti. - 90 - 1. Kontinuita listinné tradice u panovníka a členů panovnického domu se význačně projevuje v tom, že se nám dochovaly listiny nyní už od všech českých vévodů, počínajíc Soběslavem II., dále dokonce i od některých českých kněžen a knížat moravských. Všechny panovnické listiny tohoto čtvrtstoletí jsou opatřeny pečetěmi svých vydavatelů. S jedinou výjimkou, která se ostatně netýká českého adresáta, není tu listin pro feudály světské a ani patrně ne pro města, necháme-li právem stranou známou, ale nikoli pravou, listinu Soběslavovu pro pražské Němce (CDB I, č. 290). Neexistují listiny, které by byl kdokoli z tehdejších Přemyslovců od kohokoli z domácích činitelů přijal. Stylistickým a grafickým rozborem jejich listin lze zjistit, že tyto listiny vznikají zčásti sice u svých příjemců (vesměs nižších či vyšších duchovních feudálů), z části však jejich kancelářskými zařízeními. Tato zařízení souvisejí jako před tím s panovnickou kaplí. Kromě dosavadních dvou center v této kapli již zjištěných (kostelů vyšehradského a pražského). vytváří se zvláště významné centrum další, jímž je cisterciácký klášter plaský. Toto centrum je přímo specifikem českého diplomatického vývoje poslední čtvrti, století 12»; uvidíme, že rychle doznívá na počátku stol. 13. V diplomatickém centru plaskám vznikl vpravdě imposantní soubor listin, který se skládá jednak z listin zeměpanských Plasům přímo určených, jednak z listin zeměpanských pro příjemce jiné, jednak konečně z kusů, dosvědčujících právní počiny různých, osob, především šlechticů, ve prospěch Plas, vykonané pod autoritou pečeti bud vévody či pražského biskupa (jeho kapituly), z největší části ve formě protokolů o příslušných prohlášeních před zemským právem učiněných. 2. Diplomatická aktivita u biskupů se projevila nyní jen u pražských; souviselo patrně s některými vnějšími okolnostmi, že v Olomouci smrtí Zdi-kovou zhruba na celé půlstoletí diplomatické činnost zaniká. TJ srovnání s dobou Vladislavovou je dále nápadné, že všechny listiny, které tu máme (necháme-li stranou ty, které vydal Jindřich Břetislav sice jako pražský biskup, avšak spolu (a především) také jako český vévoda (CDB I, č. 280, 303, 313, 335), se vesměs týkají jen temporálií. Ve třech z těchto případů je nadto - aspoň nominálně - příjemcem listiny šlechtic (v pozadí stojí feudál duchovní); prvá z nich má přímo povahu listiny lenní. Dvě z těchto listin jsou vydány vysloveně v záležitosti samého pražského kostela, jsou tedy listinami pro vnitřní potřebu; tím je už dán také předem jejich vznik u vydavatele (v kostele pražském), ve zbývajících třeba počítat s uplatněním faktických příjemců (duchovních ústavů, v jejichž prospěch listina byla vydána). 3. Jen zřídka máme zatím listiny (listy i tu nechrne stranou, jde ostatně o jediný případ), jež někdo z nižších duchovních feudálů vydává. Máme tedy u nich co činit takřka napořád s diplomatickou činností po linii pří jemecké. Ve větší či menší míře (podmíněné situací) lze v listinách, - 91 - které nižší duchovní feudálové přece jen už vydali, odkrýt snahu zabezpečit zlistiněný právní čin nejen před forem kanonickým, nýbrž především zeměpanským. lato snaha vyúsťuje ve vznik objektivně stylizovaných protokolů o prohlášeních před zemským právem, ověřených vévodskou pečetí. (Viz tu listiny plaské GDB I, č. 343, 344.) Skutečnost, že sporadické jsou zatím listiny nižších duchovních feudálů, týkající se právního činu uzavřeného s jiným duchovním feudálem, vysvětli se tím, že zatím bylo fakticky takových právních činů ještě velmi málo; nesvědčí to tedy - jak by se mohlo zdát - proti správnosti základního postřehu, že vztah duchovního feudála k listině byl vždy vysloveně kladný. Zatímco v některých okruzích (slyšeli jsme už o plaskám a možno dodat ještě okruh johanitský) máme rozvinutou činnost diplomatickou přímo doloženu, musíme v dalších některých tuto činnost aspoň předpokládat; konkrétně se to týká pražského i vyšehradského kostela (pro jejich už zjištěný těsný styk s královskou kaplí), dále kláštera břevnovského, kde by nebyly mohly vzniknout pozdější některé padělky, kdyby tu diplomatická činnost ještě ve 12. stol. nebyla věcí běžnou. V celkem značném rozsahu bude třeba počítat s tím, že představitelé aspoň významných církevních ústavů měli své pečeti, třebaže se s jejich užitím prakticky setkáváme jen sporadicky. Zvláštní postavení měla - jak už naznačeno - pečeť pražského kostela. Jsou náznaky toho (v listinných falzech), že v některých duchovních ústavech nejen že vznikaly jednotlivé akty, o jejichž existenci jsme už slyšeli, nýbrž že si tu pro svou vnitřní potřebu založili knihy k zapisování takových zápisů, které je možno považovat za období knih tradičních, známých z krajin alpsko-bavorských. Po té stránce přicházejí především v úvahu okruhy klášterů břevnovského a kladrubského, nikoli však jako místa věrohodné povahy. 4. Na jméno nižších světských feudálů, respektive o právních činech jejich se zachoval (nehledíme-li k aktům a k listinám vévodským, jimiž jsou jejich právní činy zlistinovány) zatím jen malý počet listin, ač právních činů jimi vykonaných bylo nesporně velmi mnoho. Podmíněno je to již tím, že světský feudál, nemaje vůbec kladný poměr k listině, zpravidla nedisponoval ještě svou pečetí. Většina listin o právních pořízeních šlechtických je proto vydána pod autoritou pečetí panovníkovy, po případě pražské kapituly, jakožto činitelů reprezentujících zemské právo; aspoň v některých případech vyjadřuje tato forma i souhlas panovníkův a právním pořízením šlechticovým. Neexistuje zatím žádná listina šlechtice o jeho právním pořízení zcela samostatně vydaná. Jen na dvou listinách (CDB I, č. 323, 357) je pečeť šlechtická. V prvém případě zlistiňuje právní čin šlechticův vévoda, v druhém vedle listiny šlechticovy máme paralelní zlistinění jeho právního činu listinou vévodovou (CDB I, č. 358). Příjemce listiny šlechtické je vesměs jen duchovni feudál, neexistuje tedy listina šlechticova pro jiného šlechtice, ba zatím ani ne pro panovníka. 0 listinách pro světské feudály viz, co bylo pověděno výše v odstavci o listině u panovníka a u biskupa; budiž zde jen výslovně ještě zjištěno, že listiny fakticky pro světského feudála zatím neexistují. 5. Pokud jde o listinu u měst, není zatím dokladů po linii vydavatelské a patrně ani ne (viz výše u CDB I, č. 290) po příjemecké. II. (1197 - 1310) Do roku 1253 je látka přístupna v plných textech a v diplomatickém zpracování z největší části v CDB II. - IV. Pro období od roku 1253 jsou zatím Emlerova Regesta (II. sv. s dodatky ve sv. IV.). Povšechně je možno formulovat tyto postřehy:. a) Diplomatická látka průběhem 13. stol. i později stále narůstá. b) Tato látka ae skládá stále ještě převážně z listin, i když některá právní pořízení jsou nyní spisována ve formách jednodušších, totiž bud mandátové nebo listové povahy. Je třeba dodat, že kromě těchto všech písemností musíme počítat v míře stále vzrostající také s existencí listů v pravém slova smyslu, majících převážně politický a mnohdy přímo literární charakter. Originálů listů tohoto typu máme velmi málo a většinou jsme odkázáni na různá dochování opisové povahy, především ve sbírkách formulářových. c) Početně stojí stále v čele písemnosti vydané na jméno panovníkovo a členů panovnického rodu. Jako příjemci jsou stále na prvním místě nižší duchovní feudálové. d) Během období vznikají u nás již také prvé úřední knihy; jde především o sbírky formulářové, dále v okruhu zeměpanském o počátky pozdějších desk zemských, v okruhu městském o počátky knihovnictví městského. e) Listina na české půdě nabývá během 13. stol. ve významné míře povahy jiispozitiyni; s tím ruku v ruce mizí především v listinách panovnických postupně jména svědků a dochází i k některým význačným změnám ve struktuře formuli datovacích. Na druhé straně po celé století 13. je prokazatelná u nás, alespoň pokud jde o fórum zeměpanské, platnost ústního svědectví vedle listinného, či zcela samostatně. Z pozice příslušníků jednotlivých tříd či třídních skupin české společnosti jeví se situace a její vývoj takto: 1. Narůstání látky u panovníka a členů jeho rodu lze konkrétně nejlépe neznačit tím, že roční průměr písemností českého krále nám dochovaných činí na počátku 13. stol. něco více než dvě, na konci století již zhruba deset. Český panovník a členové jeho rodu se stávají během 13.~stol. v hojnější míře také příjemci písemností, existují při tom již také písemnosti pro českého panovníka vydané vydavateli domácími. Konkrétně jde však jen o přísahy věrnosti panovníkovi od nižších světských feudálů, které jsou častější až v době Václava II. a o nichž o všech lze zjistit, že byly vyhotoveny u svého příjemce, tj. v panovnické kanceláři. Během století 13. zdokonalují se u českého panovníka a členů jeho domu postupně zařízení sloužící k diplomatické službě (k spisování listin). S tím souvisí postupně přibývání kancelářských vyhotovení v listinách panovnických. Tento stav nenabývá však až do samého konce našeho období výhrad-ností, stále existují alespoň pro nižší duchovní feudály, resp. pro biskupa, příjemecká vyhotovení panovnických listin, i když se tato vyhotovení později omezují jen na případy mimořádné. Do třetice existují stále také vyhotovení, v nichž lze postihnout diplomaticky podíl jednak kanceláře, jednak příjemce (graficky, do jisté míry i stylisticky). Kancelářská zařízení panovníka a členů jeho rodu zůstávají až do konce našeho období celkem velmi jednoduchá. Jádro panovnické kanceláře tvoří stále královská kaple; v čele kanceláře stojí kancléř, který výjimečně má stálého zástupce (vicekancléře), formálně je mu podřízen vedoucí notář (resp. vedoucí notáři), označený častěji titulem protonotář. Vedoucí postavení v královské kapli přinášelo svému držiteli zřejmě značné výhody. Odleskem toho je zápas, který svedly o své postavení v královské kapli dva kostely, které v ní měly, jak víme, pevné místo, totiž vyšehradský a pražský. Zápas byl rozhodnut ve prospěch kostela vyšehradského poté, kdy se pražský zdiskreditoval u panovníka známým církevně-politickým sporem, vyvolaným biskupem Ondřejem. Po tomto sporu dostává se hodnost kancléře po krátkodobém kancléř-ství litoměřického probošta Benedikta virilně a trvale do rukou proboštů vyšehradských. Z nich většina stojí jenom nominálně v čele kanceláře, jejich skutečné uplatnění je stále v diplomatické službě zahraniční. Jakýsi vrchol tohoto uplatnění kancléřova představuje známý kancléř Václava II. Petr Aspelt, probošt vyšehradský a později biskup basilejský. Jen výjimečně (za Václava I. Diviš, za Přemysla II. Petr, za Václava II. Petr Angeli) je probošt fakticky také diktátorem, ba dokonce i písařem listin. Virilnost postavení kancléřova se projevuje význačně v tom, že zůstává v úřadě i po nastoupení nového panovníka, zatímco protonotář se mění; proto mluvíme jen o jeho formální podřízenosti kancléři. Až do doby, kdy nastoupením Přemysla II. na stolec alpských zemí vznikla potřeba oddělit vyřizování záležitostí těchto zemí od vyřizování záležitostí zemí českých, měla kancelář vždy jednoho vedoucího notáře. Písařsky se vedle něho uplatnili častěji také někteří další členové kaple. Osoby, které se podílely jednak na psaní, jednak na stylizování listin, zčásti známe, nebot jsou jmenovány aí již j a- ko svědci nebo v dpm. formuli, zčásti jsou anonymní a lze je postihnout jenom diplomaticky. Někteří z těchto anonymních notářů byli velmi významní. To platí především o notáři zprvu Přemysla I. a pak moravských markrabat, resp. i Václava I., označeného u Přemysla I. siglou 0 5 . Na základě četných indicií je pravděpodobné, že tento notář byl totožný s olomouckým biskupem Robertem (1202 - 1240). Na stopu stylizátorů i písařů listin nás někdy uvádí "datum per manus* formulej osoba v ní uvedená mívá se skutečným vznikem listiny něco společného; jde o to, diplomaticky v jednotlivých případech zjistit, co. Zdánlivě mnohem jasnější formule, totiž "soriptum per manus" a "confectum per manusnemají prokazatelně ani se psaním, ani se stylizováním listiny nic společného; povšechně o nich platí, že vyjadřují prostě jen odpovědnost za správnost vyhotovení (tedy v jádře totéž co dpm. formule). Většina z notářů je domácího původu a konkrétně z prostředí kostelů vyšehradského, pražského, litoměřického a olomouckého. Pomíjíme tu diplomatické středisko plaská, jehož vliv mizí již během prvního desetiletí 13.stol. Počínajíc r, 1251, tj. od počátku Přemyslova uplatnění v zemích alpských, působí v české panovnické kanceláři několik osob, pocházejících z alpských zemí. Je důležité, že tyto osoby se podílejí také na vzniku české diplomatické látky; rozdělení kanceláří (viz výše) je tedy po určitou dobu zcela fiktivní, v listinách pro rakouské příjemce znatelně převažují příjemacká, domácí vyhotovení; rakouští notáři přinášejí některé novoty do látky české, především širší užívání mandátů. Kejvýznamnější osobou v kanceláři Přemysla II., a možno dodat hned, že i Václava II., se stal protonotář mistr Jindřich. Dávný problém, zda tento muž, v listinách častěji uváděný od r. 1273, a fungující jako datář všech listin Přemyslových od tohoto roku do jeho smrti, je totožný a autorem formulářové sbírky listin tzv. Jindřicha Vlacha, resp. také s autorem další formulářové sbírky listů tzv. Jindřicha z Isernie atd., je dne8 po diplomatickém zvládnutí tohoto problému vyřešen kladně. S určitostí můžeme také říci, že Jindřich, jehož přičiněním k nám pronikají nové humanistické zásady stylistiky, nebyl cizinec (Ital), nýbrž v Itálii pouze studoval. Budiž o něm dodáno hned, že píše a stylizuje také listiny Václavovy takřka napořád až do r. 1290; přitom se v nich jménem neuvádí, zřejmě proto, že politicky byl vyřízen za okupace braniborské a u dvora mohl pak po léta zastávat jen zákulisní roli. Teprve později v souvislosti s polskou akcí Václava II. byla mu dána znovu příležitost a setkáme se s ním ve Václavových listinách pro Krakovsko-Sandoměřsko pod jménem protonotáře Jindřicha Kvasa. Sledovat ho lze až do r. 1301; potvrzuje se diplomatickým rozborem, že od r. 1281 zastával po nějakou dobu úřad městského notáře pražského a že jako vyšehradský kanovník vedl na Vyšehradě diktátorskou školu. - 95 - Vliv mistra Jindřicha až do konce našeho období se projevuje v listinách panovnických také tím, že se vytváří určitá jednota slohu těchto listin. Tato jednota trvá, i když stylizování a psaní listin převzali od Jindřicha již jiní notáři (mistr Velislav, Petrus Angeli atd.). Přitom by nebylo správné vykládat to přímočaře prostě jako užívání sbírek formulářových. Až do konce našeho období neopouštějí nás totiž vpravdě možnosti určovat v listinách nejenom individuality po stránce grafické, nýbrž i po stylistické. Možnost zjišťování těchto individualit přenáší se z formálních částí listiny do jádra jejího obsahu (narace, dispozice). Kancelářská zařízení Jindřicha Korutánskeho a jeho písemnosti vykazují z podstatné části kontinuitu se zařízeními z doby Přemyslovské, třebaže jeho domácí nocáři tu přinesli jisté nové prvky. U českých královen se setkáme s kancelářskými zařízeními počínajíc manželkou Václava I. Kunhutou (od nižších členek panovníkova rodu listiny nemáme). V dpm. formulích jejich listin jsou jmenováni notáři, aspoň u Kunhuty, manželky Václava I., je souvislost její "kanceláře" s Vyšehradem zcela jasná. Překvapujícím produktem je známý "Formulář královny Kunhuty", manželky Přemysla II.; o jeho rukopise (chovaném v Nár. knihovně vídeňské) nelze sice prokázat, že by měl co spoledného s udánlivým svým autorem aistrea Bohuslavem, zato však, že vskutku byl k dispozici ve vdovské kanceláři Eanfautlně. Z mužských členů Přemyslovského rodu nás tu mohou zajímat jen markrabata moravská. Na počátku stol. 13. měl z nich především markrabě Přemysl, bratr krále Václava I., po r. 1230 znamenitě vybudovanou kancelářskou službu, jejíai hlavním představitelem byl notář Hilariua. V pozdějších letech souvisí Přemyslova kancelář těsně s Olomoucí a s notářem 0 5 . Také Přemysl II., poslední z markrabat našeho období, měl pevně vybudovanou kancelář , poslední její osazení přešlo do jeho panovnické kanceláře po smrti Václava I. Pečeť českého panovníka se vyvíjí zprvu v plné kontinuitě s pečeti českých vévodů počínajíc Vladislavem II., je tedy dvoustranná (mincovni), na aversu s panovníkem na trůně, na dorsu typář tzv. svatováclavský. Přemysl I. jako jediný z Přemyslovců disponoval také zlatou bulou v obdobné úpravě. Od sklonku 12. stol. se u nás setkáváme u dalších členů panovnického rodu (především u moravských markrabat) s typem jednostranné pečeti jízdecké. Přemysl II., stav se vévodou rakouským, užíval mincovní pečeti jlzdeckého typu (jedna strana české, jedna rakouská), od korunovace pečeti majestátní a jízdecké. Tím odpadl typář svatováclavský, který se jen dočasně ještě objevuje ve formě tzv. exergue, a byl vytvořen základní typ české pečeti panovnické, užívané až do r. 1306. Sekret máme nepochybně u Přemysla II. přímo doložen (ve zbytcích) na jeda ob listě pro rakouakě- - 96 - ho příjemce. České královny mají sekrety již počínajíc Kunhutou, manželkou Přemysla II. Vlastní jejich pečet je jednostranná, jednak špičatě oválné a jednak kulatá. Jindřich Korutánsky, nejsa korunován, pečetil listiny jenom pečetí sekretní. Vše ukazuje na to, že český panovník se členy svého rodu má v našem období k listině vysloveně pozitivní vztah; zčásti je ovšem tento vztah motivován ohledy povahy správní a zahraničně-politické. Také po linii pří-jemecké se tento vztah projevuje, konkrétně péčí archívní o písemnosti přijaté. Archívní péče o přemyslovský archív domácí (budoucí Korunní) se zatím projevuje výhradně ukládáním listin; nebyly tedy archívně zpracovány, jak to bylo běžné u soudobých feudálů duchovních. V jednotlivých případech projevuje se dokonce nezájem o listiny do archívu patřící. Jeho důsledkem jsou nejen časté ztráty, nýbrž i to, že se např. jedna z mírových smluv Přemysla II. sice dochovala, nikoli však v archívu Korunním, nýbrž šlechtickém (Eeg II, č. 24). 2. Postřehy, které níže podáváme o listině u biskupů, jsou upraveny tak, aby umožnily srovnání podmínek i výsledků diplomatické činnosti u biskupů pražských a olomouckých. Až do doby Jana III. z Dražie je nápadný rozdíl v počtu jak vydaných, tak také přijatých listin u biskupů pražských a olomouckých. Větší aktivita v Olomouci než v Praze je nepochybně podmíněna tím, že olomoučtí biskupové nabyli během prvých šesti desetiletí 13. stol. nesrovnatelně více pozemkového vlastnictví než biskupové pražští. Po té stránce jsou nesmírně zajímavými dokumenty testamenty olomouckých biskupů fioberta a Bruna (ODB III, č. 128 a Reg II, č. 571). K vytvoření bohatší diplomatické tradice v Olomouci přispěli také svým způsobem oba právě jmenovaní; sama dlouhá doba jejich pontifikátů tu byla příhodná. V Praze teprve biskup Jan III. z Dražie má obdobné postavení. V dalších desetiletích 13. století a až do konce našeho období je míra diplomatické aktivity Prahy a Olomouce celkem vyrovnaná. Tu i onde od všech biskupů máme už poměrně značný počet listin; nepoměr se vyrovnává také po linii pří-jemecké. Přitom však počet tu i onde přijatých listin je stále malý. Svou vnější úpravou jsou si listiny biskupů pražských a olomouckých podobné; vysvětluje se to tím, že se přidržují úpravy současných středoevropských biskupských listin vůbec. Tu i onde narůstá během doby počet listin týkajících se tzv. spirituálií. V oboru temporálií mají listiny olomoucké svou specifičnost v listinách lenních, které tvoří podstatnou '.\ součást všech listinných vyhotovení biskupa Bruna a doznívají za jeho nástupců. Je důležité vědět, že formulář Bromových listin lenních není mechanickým napodobením formuláře lenních listin magdeburských, ač Bruno výslovně práva leníků magdeburských k nám zaváděl a ač notáře (Konráda), který formulář jeho lenních listin vytvořil, si s sebou prokazatelně přivedl z "Magdeburku. ;j' 1 - 97 - Pokud jde o zařízení kancelářská, je situace v Olomouci mnohem přehlednější než v Praze. Zcela jednoduchá taková zařízení si v Olomouci vytvořil už biskup Robert, který patrně zčásti byl sám aobě notářem, ač v jeho službách zastihujeme aspoň jednoho notáře dalšího. Systém jednoho stálého notáře je zjistitelný také u všech Robertových nástupců, některé z nich je možno postihnout i jménem. U biskupů pražských stopy obdobné jednoduché kancelářské organizace se objevují až za Jana III. Jak v Olomouci, tak také v Praze až do konce našeho období existují vyhotovení pří-jemecká. Formule dpm. objevuje se v Olomouci - zdaleka ne však pravidelně -od doby biskupa Bruna, v Praze jen sporadicky za biskupa Jana III. Diplomaticky má zdánlivě Praha před Olomoucí nápadný předstih v tom, že tu existuje tzv. formulářová sbírka biskupa Tobiáše z Bechyně. K tomu je třeba říci; na rozdíl od staršího hádání dovedeme dnes tuto sbírku aspoň zčásti postihnout také diplomaticky; víme kromě jiného, že základ této sbírky pochází již z doby zde častěji jmenovaného Jana III. Tzv. formulář biskupa Tobiáše z Bechyně je ve skutečnosti jen jednou z novějších redakcí starší sbírky. S největší pravděpodobnosti musíme však také v Olomouci už v době biskupa Bruna existenci formulářové sbírky předpokládat. 0 pečetěch biskupů pražských a olomouckých platí mutatis mutandis to, co jsme slyšeli o vnější úpravě jejich listin: odpovídají standardu soudobé biskupské pečeti středoevropské, a to jak tvarem, tak látkou pečetní, tak obrazem. Pražští biskupové předstihli olomoucké v tom, že z nich už biskup Jan III. užívá také sekretu; v Olomouci je sekret doložen až za biskupa Dětřioha. V Olomouci zato je zcela výjimečný doklad existence pečeti elekční. Užil jí, pokud víme, třikrát Bruno jako zvolenec olomoucký. Dorsum této zajímavé pečeti je opatřeno otiskem nádherné antické gemmy (viz CDB 17, č. 112, obrazová příloha č. 10, 11). 1 když pro pražské biskupy se nám zachovalo méně listin než pro olomoucké, neznamená to, že by se první od druhých lišili, pokud jde o péči 0 své archívy. Je u obou stejná a odpovídá oné péči o archivy, která se projevuje u nižších feudálů duchovních, k nimž nyní přecházíme. 3. Počet listin, které duchovní ústavy anebo jejich představitelé 1 jednotliví nižší duchovni feudálové vydávají, se zvyšuje; přitom zůstává v platnosti, že diplomatická činnost jejich stále podstatně převažuje po linii příjemecké. Jejich listiny jsou stále zajišťovány vůči fóru světskému, jednak zemskému, jednak i městskému tak, jak toho potřeba v jednotlivých případech vyžadovala. Počet listin, upravených výhradně jen podle zásad práva kanonického a výlučně pro kanonické fórum určených, přitom stále vzrůstá tak, jak se komplikovaly vztahy mezi nižšími duchovními feudály navzájem; nejednou i uvnitř duchovních ústavů samých. Nejryzejší - 98 - formou takovýcn listin jsou listiny pro vnitřní potřebu. Ve dvou případech máme také listiny elekční (Eeg II, č. 1236, 1922), vybavené přesně podle požadavků kanonického procesu vlastnoručními podpisy, jednou se objevuje také vyslovená recepce podpisového znamení italských veřejných notářů (Reg. II, Č. 977). V těsné souvislosti s těmito listinami jsou také listiny tzv. biskupských oficíálů, z jejich činnosti se nám ovšem zatím dochovaly jen nepatrné stopy. Zásadně pozitivním vztahem nižších duchovních feudála k listině je dána určitá jednota ve vjhroji jejich diplomatického písemnictví, která se ovšem teprve tehdy projeví, jestliže chápeme v ústrojné jednotě tuto činnost jak po linii vydavatelské, tak po linii příjemecké. Nicméně existují vývojová specifika v jednotlivých okruzích či skupinách okruhů bezpečně postižitelná. Jsou podmíněna různými okolnostmi, které lze namnoze redukovat na to, v čem spočívá základ hospodářského potenciálu toho kterého okruhu. Určitý typ diplomatické činnosti projevuje se např. v Oslavanech, které se hospodářsky opíraly především o držbu patronátních práv ke kostelům, jiný v okruzích, zajištujících se příjmem z desátků atd. Z okruhu kláštera Vilémovského máme zcela ojediněle dochovánu lokační smlouvu s vesnickými poddanými dvou vsí tohoto kláštera ve formě chyrografu (Reg II, č. 1167)• V některých prostředích přesahuje diplomatická činnost okruh vlastního zájmu; tak vzniká určitý stupeň diplomatické činnosti v cizích právních věcech. Vedle vidimuaů bučíte ž tu uvedeny z případů zcela nepochybných listiny, které v záležitostech kláštera kladrubského vznikly už v době Václava I. v diplomatickém středisku pražského kostela. Něco podobného je snad postižitelné v diplomatických okruzích dominikánských. Velmi výrazně ovlivnila diplomatickou činnost v jednotlivých okruzích také geografická poloha příslušných duchovních ústavů, konkrétně jejich styky s městy a s městskými obyvateli. V městských okruzích jsou zlistiňovány nejen četné odkazy měšťanské, nýbrž jsou diplomaticky vyřizovány také spory, jež vyvolalo střetnutí hospodářských zájmů duchovního ústavu a města. Že v této souvislosti vznikly také padělky, rozumí se samo sebou. Povšechně je možno říci, že míra diplomatické činnosti zpravidla odpovídá významu (hospodářskému potenciálu) příslušného duchovního ústavu. V čele diplomatické aktivity po celé století 13. zůstává kostel vyšehradský. Kancelářská zařízení, které si v jednotlivých okruzích nižší duchovní feudálové vytvořili, jsou stejně rozličná, jak je rozličná diplomatická činnost sama. Tato zařízení leckdy nesloužila jen vlastní činnosti diplomatické; notáři duchovních ústavů byli současně také začleněni do správy jejich věcí hospodářských. Jen tu či onde jsou notáři nižších duchovních feudálů v listinách přímo uváděni jménem, namnoze zůstávají anonymní a lze je postihnout jen diplomaticky. Výskyt dpm. formule v listinách nižších duchovních feudálů je velmi řídký a rozhodně není ukazatelem toho, že by - 99 - v příslušných okruzích byl vyšší stupeň organizace notářské. Celkem hojný je podle všeho počet případů, kdy nižší duchovni feudál, vydavatel listiny-je spolu sám také jejím písařem a diktátorem. V některých okruzích je zjistitelná širší řádová notářská organizace. To se týká především cisterciáků, premonstrátů a také templářů. Pečetěmi během 13. stol. disponovaly asi bez výjimky všechny významnější duchovní ústavy i jejich představení. Jednotliví duchovní měli také své pečeti, nikoli však všichni. Oastěji se o tom z listin výslovně dovídáme. Pečeti měli především ovšem z jednotlivců ti, kteří se sami notářsky uplatňovali. Uvedeme tři charakterickó případy: z doby Václava I. máme doloženu pečel vyšehradského probošta a králova kancléře Diviše, z doby Přemysla II. známe pečeí jeho prvního notáře Přísnobora, který zajímavým způsobem kontrasignoval Přemyslovu pečei na mandátu sedlckém (CDB IV, č. 146). Z doby Václava II. máme pečet notáře olomouckého biskupa Dětřicha, mistra Ambrože, plebána v Českých Křídlovicích (Reg. II, č. 1645). Vztah nižších duchovních feudálů k listině se příznačně zračí v jejich péči o archívy. Všude tam, kde nedošlo k zásahu vnějšímu (válečné události, požáry atd.), máme listinné zásoby u nižších duchovních feudálů z 13. stol., někde takřka bez jakýchkoli mezer, zachovány (např. v Olomouci). Archívní péče se projevuje takřka ve všech okruzích tím, že listiny byly opatřovány indorzáty a signaturami, z některých okruhů známe doklady už také o existenci kopiářů. Takřka nic se nám však, bohužel, z těchto kopiářů nedochovalo. Třeba dodat, že tato zdánlivá nepéče o ně musí se vysvětlit tak, že častým užíváním došlo k jejich opotřebování a pak k nahrazení kopiáři mladšími. 4. Po linii vydavatelské jsme zhruba od pol. 13. stol. u nižších světských feudálů svědky pozoruhodného narůstání počtu listin na jejich jméno vydaných. Je to důsledek především toho, že se šlechtici během 13. stol. takřka úplně vymanili z moci panovníkovy a dosáhli volné dispozice se svým majetkem obmezené jen, když šlo o vyslovené odúmrtí, či o převod velkého majetku do rukou církve. Dál je to důsledek skutečnosti, že si značná Část šlechticů (a dokonce i některé šlechtičny) opatřila listinné pečeti, do třetice pak důsledek toho, že vznikly šlechtické úřední instituce (eúdy), ochotné dosvědčovat pečetěmi svých představitelů,úředníků prohlášení právních činů na cúdě, aí už byla zlistiněna na jméno příslušných prohlasovatelů, či úředníků samých. Po linii příjemecké lze stále mluvit o jisté stagnaci, přitom ještě některé písemnosti zní na jméno světského feudála jen fiktivně, jejich skutečným příjemcem byl některý z feudálů duchovních. Početně nejsilněji zastoupen mezi vydavateli listin pro světské feudély je český panovník, jde tu především, o listiny výslužní, jejichž počet ovšem ani zdaleka - 100 - neodpovídá počtu existujících výsluh. Větší počet takových listin se nám äochoval teprve od Václava III. Zčásti je to nesporně následek nátlaku, který šlechtici na panovníka činili, jak víme dohře odjinud (viz Kronika zbraslavská). Celkový obraz je tu však do značné míry zkreslen tím, že musíme počítat, pokud jde o listiny pro šlechtice vůbec, s větším procentem strát než u feudálů duchovních. Třeba však výslovně dodat, že tyto ztráty lemohly být zdaleka tak velké, jak by se zdálo na základě dokladů dochova-íých v našich formulářových sbírkách, kde panovnické listiny pro světské ľeudély početně zaujímají jasně první místo. Šlechtické listiny máme: pro panovníka (viz v části 1.), pro biskupa, :esp. nižší duchovní feudály, pro města a jejich obyvatele, konkrétně pře-levším pro různé podnikatele (emfyteutické smlouvy). Výslovně třeba dodat, ;e pouze jedenkrát (a tedy zcela výjimečně) až na počátku 14. stol. se set-:áme s listinou světského feudála pro jiného světského feudála (netištěná .istina Oldřicha z Boskovic z r. 1300). Jsme tu u jednoho z nejcharakteris-ičtějších důsledků negativního poměru českého šlechtice k listině, o němž sme slyšeli ostatně již výše. Pokud jde o povahu listin o právních pořízeních šlechtických, musíme ozlišovat: a) Listiny o vlastních jejich právních pořízeních pod autoritou je-ich pečeti. Hejstarším příkladem takové listiny u nás je listina Vítka Prčic pro klášter milevský z r. 1220 (GUB II, č. 208). Teprve od doby řemysla II. začíná počet listin tohoto typu narůstat. Jednotlivé starší nich je třeba vážit velmi opatrně a počítat s možností padělků. Svým iplomatickým původem se tu zásadně od sebe liší listiny šlechticů největ-ích od ostatních (tedy šlechticů menších). Jen prvé z nich vznikly zpra-idla vlastními šlechtickými zařízeními kancelářskými, která lze zjistit äjdríve u Vítkovou a u pánů z Lichtenburka; listiny nižších šlechticů pravidla vznikaly přičiněním nižších duchovních feudálů, pokud byli jejich ?íjemci. V listinách pro obyvatele měst přicházejí v úvahu hypoteticky i šstští písaři, diplomaticky se však vzhledem k stavu materiálu nedají pro-ázat. Někteří notáři velkých šlechticů jsou známi z listin dokonce jménem. Ltuace je tu potud jednoduchá, že bývají přímo jmenováni v dpm. formuli. Lto písaři svou povinností zasahují namnoze také do sféry administrativně jspodářské. Z jednoho dokladu (u Rožmberků) víme, že nebyli vesměs pří-Lušníky nižších duchovních feudálů. Monopol církve na kancelář je tedy sjdříve tu u nás prolamován. Listiny velkých šlechticů vnějškově napodo-' listiny panovnické. Projevuje se to zčásti také na úpravě šlechtických >četí: zatímco pečeti nižších šlechticů jsou malého formátu a vzhledem své heraldické výzdobě obrazové mají štítovítý tvar, pečeti velkých šlech- ců jsou častěji kulaté a nejhonosnější z nich jízdecké; na jejich dorsu > objevují sekrety. - 101 - b) Drobní šlechtici a šlechtičny v zrejmé snaze dodat svým listinám větší důvěryhodnosti, dali své listiny opatřit také pečetěmi osob, požívajících vyšší autority. Hejcharakterističtější jsou tu listiny, jež ověřili svou pečeti úředníci zeměpanských edd. c) Byly i případy, kdy úředníci zeměpanských cúd (jedné nebo více) svým jménem a pod svými pečetěmi listinně dosvědčovali, že k jistému právnímu činu šlechticovu na cúdě došlo. Takové případy máme doloženy od úředníků všech cúd moravských. Jejich diplomatickým rozborem se přesvědčíme, že na příslušné listiny úředníci sice dali své pečeti, ale cúda jako celek neměla s nimi nic společného. Konkrétně ani v jediném případě nelze dokázat, že by je byli stylizovali písaři, jež měly cúdy k dispozici; naopak v řadě případů je prokazatelný vznik takových listin u jejich příjemců, totiž u nižších duchovních feudálů. Zmínkou o provinciálních cúdách a písařích octli jsme se ještě také u otázky jednak listin provinciálních cúd jako celku, jednak vzniku úředních knih u těchto cúd vedených, zejména pak těch, které se vyvinuly u ne j-přednějších z nich, cúdy pražské, přetvořené v zemský soud český, tedy českých desk zemských. V celé naší diplomatické látce máme doloženu v jediném případě listinu provinciální cúdy jako celku; jde o listinu úředníků pražských, vydanou ve formě mandátu, adresovaného úředníkům plzeňským ve prospěch kláštera chotěšovského r. 1284 (Reg II, č. 1315). Ha rozdíl od listin, vydávaných úředníky jednotlivě, je tato zajímavá písemnost ověřena pečetí pražských úředníků jako celku, která vzhledem k jejich postavení má povahu pečeti zemské. Budiž dodáno, že této pečetí, jejíž typář dokonce byl donedávna ještě zachován, se pak u zemského soudu velmi dlouho užívalo k pečetění písemností. Je příznačné, že chotěšovská písemnost, ač se prezentuj e jako součást běžné korespondence tehdejšího zemského soudu, se konkrétně netýká převodů nemovitostí. Vysvětlíme to tím, že pro tyto záležitosti se vžila u zemského soudu (stejně jako u cúd venkovských) jiná forma, forma zápisů do úředních knih. Za najstarší bezpečný doklad existence takových knih, vedených při soudě zemském, je nepochybně třeba považovat soudobý, nebo o něco mladší výpis z desk, hlásící se do r. 1287 (Reg II, 5. 1409) o směně nemovitostí mezi Ojířem z Lomnice a Klášterem vaidsaským prohlášené před zemským soudem. Negativní vztah šlechticů k listině má svůj odlesk také v dějinách jejich archívů. Stručně je možno říci, že vývoj archívů je 3pjat s vývojem zařízení povahy kancelářské. To znamená, že jen u největších našich šlechticů 13. stol. můžeme počítat s počátky jejich archívu. Některé známky nasvědčují však tomu, že v některých případech i menší šlechtic shledal vhodným uložit si některou svou listinu a obrátit se v této věci na sobě blízkého feudála duchovního. - 102 5. Města a jejich obyvatelé, s nimiž svým třídním příslušenstvím splývají venkovští rychtáři, zaujímají v poměru k listině místo, které není ani důsledně negativní ani pozitivní. Ve vztahu k listině mají tedy něco společného s feudály duchovními, něco se světskými. Vlastní venkovský lid přichází s listinou teprve do styku. Máme jen velmi málo listin městem vydaných v jeho záležitostech jako celku. Víc je listin, jež města vydávají o právních činech obyvatelů měst. Tyto listiny jsou už vzhledem k obrnezenému dispozičnímu právu měšťana s majetkem po celé naše období častěji zlistiňovány nikoli na jeho jméno, nýbrž na jméno těch osob, jimiž dipoziční právo měšťanovo bylo obmezeno. Jsou dále zlistiňovány, jak již řečeno, ve formě dosvědčení na jméno příslušného města. Teprve od 2. poloviny 15. stol. také začíná vlastní listina měšťanova, která je bucl ověřena pečetí městskou, nebo (pokud měšťan pečeť má), jeho pečetí vlastní. Tu jde vesměs o příslušníky najbohatší vrstvy městské, především o podnikatele horní. S obyvateli vesnic se setkám© v celé naší látce jen jednou jako s vydavateli či spoluvydavateli listiny. Jde o výše již uvedenou emfyteutickou smlouvu poddaných ze dvou vesnic 3 jejich vrchností - klášterem vilémovským. Víme již, že listina má formu chyrografu, třeba jen dodat, že za vesničany, kteří pečeť neměli, stvrdilo listinu nejbližší královské město, totiž Čáslav. Města a jejich obyvatelé jsou zhruba od pol. 13. stol. v počtu stále stoupajícím příjemci listin. Přímým, skutečným a trvalým příjemcem byli však jen tam, kde se mezi ně a vydavatele nestaví duchovní feudál, jehož zájem je tu tangován, nebo nejde-li o příslušníky měst, vstupující do smluvního (lokátorského) poměru k duchovnímu feudálovi. V těchto dvou případech dochází leckdy také k dodatečnému stažení listiny do archívu interes ováného duchovního feudála. Listin přímo adresovaných obyvatelům vesnic máme jen několik málo (nejstarší komínaká z r. 1257) a jsou ovšem dokumenty nesmírně zajímavými. Příjemci listin vydaných jménem města či jeho obyvatelů jsou především nižší duchovní feudálové. Vůbec neexistují listiny měst či měšťanů ani pro panovníka ani pro šlechtice, existují zato - a to poměrně ve značném počtu - listiny, které vydal obyvatel města pro jiného obyvatele městského. Ve městech vznikají a jsou psány i stylizovány vesměs jen listiny vydané městem v jeho záležitostech jako celku, v záležitostech jednotlivých měšťanů a listiny těchto měšťanů. Nevznikají tu patrně vůbec listiny pro město či jeho obyvatele, zejména pak nikoli takové listiny panov-aické. So znamená: vznikne-li u kterékoli z těchto listin podezření, že íebyla stylizována či napsána v kanovnické kanceláři, rovná se to pode- 103 - zření, že je falešná. Listiny města a v záležitostech měštanů nevznikají ve městech zdaleka výlučně. Je-li příjemcem duchovní feudál, častěji přebírá vyhotovení listiny on. V nemalém počtu našich měst se vyvinula během 13. stol. diplomatická zařízení, jejichž nástrojem je městský notář. Tato zařízení vznikla nejdříve a nejvíce se také rozvinula ve městech bohatých (především horních) i politicky významných (Jihlava, Brno, Praha, Litoměřice, Most atd.) Do jisté míry lze počítat ve městech, která byla sídlem zeměpanských cúd, se splýváním diplomatických zařízení města a zeměpanské cúdy. Ve městech poddanských docházelo k splývání diplomatických zařízení města s těmi, která si pán vytvořil k výkonu správy. Úkolem městského notáře nebylo jen vyhotovováni listin. Vedl různé zápisy účetní i správní povahy (pozůstalosti, seznamy psanců). Ještě ve 13. stol. je možno aspoň v některých městech (Praha, Brno) počítat také s tím, že byly založeny zprvu zcela jednoduché městské knihy, které byly k dispozici také k zapisování právních činů mesiánských před městskými úřady prohlášených. Od r. 1247, kdy máme dochovánu u nás první pečeť městskou (Brno), roste počet městských pečetí tak, že koncem 13. stol. mají nepochybně své pečeti už všechna města královská a některá z poddanských. Pečeti obyvatel měst jsou zatím doloženy jen v malém počtu. Pečetí městských se neužívá jen k pečetění příslušných listin městských či v záležitostech měšťanských vydaných. Z různých podnětů se objevují městské pečeti i na listinách, záležitostí městských vůbec se netýkajících, bud k dosvědčení toho, jakou mělo město na příslušném jednání účast, nebo k bezpečnějšímu zaručení příslušného právního činu. Městská pečeť sloužila také jako prostředek uzavírací, např. při pozůstalostním řízení či k pověření původu zboží. Stav dochovaného materiálu dosvědčuje, že si ve významnějších našich městech měšťané již ve 13. stol. zřídili také prostředky k uchování svých písemností, tedy městský archív, luznými katastrofami, které města častěji postihovaly, si musíme především vysvětlit skutečnost, že archívy městské nejsou pro naše období zdaleka tak úplné jako archívy feudálů církevních. Některé přímé doklady naznačují také, že měšťané si přece jen v plné míře neuvědomovali, jaký význam pro ně listina má. (Otištěno bylo v SPPPBU C 11 1964, str. 51.) - 104 - Bibliografická příloha Výčet prací, který podáváme, nemá povahu soupisu edic pramenů, tím méně literatury. Omezujeme se jen na edice základní povahy, z literatury uvádíme jen práce, jež čtenáři přímo doporučujeme, aby se s nimi seznámil; jen tak totiž postihne lépe nás výklad a získá možnost do problémů proniknout hlouběji. Práce řadíme v pořádku korespondujícím s naším výkladem. Každou práci uvádíme jen jednou; abychom označili ty, které se týkají i dalších partií našeho výkladu, užíváme u příslušných prací podle šíře jejich zaměření jedné nebo dvou hvězdiček. Prameny: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae: Tomus I. (805 -1197) edidit G. Friedrich, Pragae 1904 - 1907. Tomus II. (1197 - 1230) edidit G.Friedrich, Pragae 1912. Tomus III/l- (1230-1238) edidit G.Friedrich, Pragae 1942. Tomus III/2 - (1238 -1240) edidit G. Friedrich et Zd.Kriste n, Pragae 1963. Tomus IV ./l. (1240 - 1253) ediderunt J. Šebánek et S. Huško-v á, Pragae 1962, IV./2, Pragae 1965. Srov. J. Šebánek, Le nouveau "Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae". Le Moyen Age 1964» str. 285 - 301. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae: Tomus III. - V. (1241 - 1306) edidit A. B o č e k (J. Chytil), 1841 - 1850. J. Š e b á-nek -S,Dušková, Kritický komentář k Moravskému diplomatáři (zpracování látky z III. svazku), Praha 1952. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars II. (1253 - 1310) edidit J. 1 m 1 e r, Pragae 1882. Partis IV. Addi-tamenta, edidit J. E m 1 e r, Pragae 1892. Acta regum Bohemiae selecta phototypice expressa, I. - III., edidit G. Friedrich (1908 - 1935). Literatura: ++J. Šebánek, Das Verhältnis zur Urkunde als methodischer Faktor der. diplomatischen Arheit. SPFFBU, C6, str. 5 - 19. - V. H r u h ý Pôvodní hranice biskupství pražského a hranice říše české v 10. století. Č MM 50, str. 85 - 154. - B. K r s e m i en s k a, D. Třeští k, 0 dokumencie praskim z roku 1086. Commentationes V, str. 79 - 88. -G. Friedrich, 0 privilegiu papeže Jana XV., daném r. 993 klášteru břevnovskému. ČČH XI, str. 12 - 21. - T ý ž, 0 dvou nejstarších listinách kláštera rajhradského, Sborník Gollův, 1906, str. 72 - 80. -+V. Hrubý, Falsa Břevnovská. ČČH XXVI, str. 94 - 126. - J. 5 e b á-n e k, K otázce břevnovákých fals. SPFFBU, str. 261 - 284. - - 105 - S, f r i e á r i o h, O zakládací listině kapituly Litoměřické. Rozpravy Čas. akademie II, 2, str. 1 - 27- - Týž, Ještě o zakládací listině kapituly Litoměřické. ČČH YIII, str. 166 - 172. -Zd. Krist en, Pamětní záznam o založení a obvěnění kapituly litoměřické. Acta UPO, Historica II, str. 69 - 97. - +V. Hrubý, Tři studie k české diplomatice. Z rukopisu připravil J. Šebánek. Brno 1936. Stran 185. - + Zd. F i a-1 a, K počátkům listin a panovnické kanceláře v Čechách. Hist. sb. ČSAV I, str. 27 - 45. - J. Pražák, Ke kritice českých aktů XII. stol. Sbor. arch. prací VIII/1, str. 130 -151. - Týž, Nej starší listina pražského kostela. Sbor. arch. prací X/l, str. 215 - 229. - M. F 1 o d r, Skriptorium olomoucké. Brno i960, stran 300. - ++ J. Š e b á n e k, Moderní padělky v moravském diplomatáři Bočkově do r. 1306. ČMM LX, str. 27 - 84, 455 - 499. - H. Zatschek, Bin deutsches Vorbild für die mahrische urkundenschrift. ZSDG 2, str. 176 - 182. - K listině CDB I, č. 158 viz níže Šebánek, práce o 05. - H. Zatschek, Die Bedeutung der Deutschen in der Kanzlei der Přemysliden. Ge rmanoslavic a 2, str. 196 - 220. -Týž, Zur Geschichte der böhmischen Hofkapelle bis 1306 (k tomu srv. ČMM 65, str. 214 - 217). - M. Pavlíková, 0 oltárnich autentikách biskupa Daniela I. VXÖSN, 1953, II, str. 21.- +Zd. F i a 1 a, K otázce funkce našich listin do konce 12. stol. SPPPBU C 7» str. 5 - 34. -J. Č a r e k, 0 pečetěch českých knížat a králů z rodu Přemyslova. Praha 1934. Stran 56. - V. V a š k ů, Příspěvek k otázce svatováclavské pečeti. SPFFBU 05, str. 26-39. - V. H r u b ý, K otázce vzniku města pražského. Českou minulostí, str. 77-95. - V. Vojtíšek, 0 privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce a jeho konfirmacích. Přetisk ve Výboru 1953, str. 311 - 322. - J.Pražák, Diplomatické poznámky k litomyšlaké listině krále Vladislava I. Sborník na parnět 700 let založení města, str. 9 - 32. - ++J. Šebánek - S. D u š k o v á, Česká listina z doby Přemyslovské 1,2. Sborník arch. prací VI/1, str. 136 - 211. - J. Šebánek, K otázce studia a vydávání diplomatických silesiak. SI. sb. 48, str. 1-16 (Listiny johanitské). - V. Novotný, Začátky kláštera kladrubského a jeho nejstarší listiny. Rozpr. Čes. Akademie 1932. Stran 50. - ++S, Dušková, Listiny kladrubské. SPFFBU II, str. 285 - 307. - Zd.Krist en, Pamětní záznamy kostela olomouckého a kláštera louckého. Acta UP - Historica III - 1962, str. 183 - 195. - R. H o v ý, Listiny pražských biskupů IX. - XIV. století. Acta univer-sitatis Carolinae. Praha i960. Stran 165. - +J.Šebánek -S.Dušková, Panovnická a biskupská listina v českém státě doby Václava I. Rozpravy ČSAV 71, seš. 4, 1961. Stran 126. - + T í ž, Listina v českém státě doby Václava I. (u nižších feudálů a u měst). Rozpravy ČSAV, 73, seš. 10, 1963. Stran 154. - S.Dušková, Dva zvláštní případy konfirmačních listin Václava II., Počátky kanceláře Václava I. Rozpravy ČSAV, 69, seš. 9, str. 57 - 109. - +J. Š e b á n e k, Notář Otakarus 5 a nejstarší listiny oslavanské a velehradské. ČMM LXVII, str. - 106 - 222 - 290. - I ý ž, Edo byl notář Otakarus 5. Rozpravy ČSAV, 69, seš. 9, str. 3 - 39. - +T ý ž, Po stopách díla notáře Heřmana. ÖMM LXVIII, str. 194 - 243. - S. D u ä k o v á, "Confectum per manům* v listinách Václava I. SPFFBU C 5, str. 40 - 59» - +Zd. Pi a 1 a, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II. Sborník arch. prací T/l, str. 16? - 294. - J. P r a ž á k, Kladské dějiny. Zápisky katedry čsl. dějin VII. 1963, str. 21 - 38. - J. Š e b á n e k, Zum österreichischen Urkundenwesen Ottokars II. in den Jahren 1251 - 1253. MIÖG LXXII, str. 110 -121. - Š e b á n e k J. - Dušková S., Das Urkundenwesen König Ottokars II. von Böhmen. Archiv für Diplomatik 14 (1968), s. 302 - 422, 15 (1969)» s. 251 - 427. - J. B. N o v á k, Henricus Italicus und Henricus de Isernia. MIÖG 20, str. 253 - 275. - A. Petrov, Henrici Italic! libri formarum e tabulario ötacari II. Bohemorum regis quatenus rerum fontibus aperiendis possint inservire, Petrohrad 1907, str. 192. -+V. Hrubý, Jindřich Vlach z Isernie a počátky městských knih pražských i desk zemských. Čas. Arch. školy I, str. 142 - 166. - D. T ř e š-t i k, Pormularze czeski XIII. wieku. Commentationes VII. 1962, str. 43 -56. - S.Dušková, Kdo byl notář Jindřich. SPFFBU C 7» str. 59 -74. - J. Š e b á n e k, Čeští notáři na cestě Václava II. za polskou korunou. Commentationes IV, str. 75 - 84. - Vlad. Vašků, Z otázce individuálního stylu v listinách Václava II. a Václava III. SPFFBU G 7, str. 75 - 94. - A. Haas, Česká královská kancelár za Jindřicha Korutánskeho. Zprávy českého zemského archivu IX, str. 65 - 102. -J. B. Nová k, Kritika listáře královny Kunhuty. Sbor. Gollův, str. 124 - 152. - G. Friedrich, 0 kanceláři a listinách markrabí moravských Vladislava a Přemysla (1198 - 1239). Věstník K. Č. S. N. II, str. 1 - 43. - J. Š e b á n e k, K otázce slovenik v českém diplomatá-ři. Hist. štúdie II, str. 242 - 258. - J. Š e b á n e k, Studie o kanceláři Dětřicha. biskupa olomouckého 1281 - 1302. ČUM L, str. 17i - 275. - +J. Š e b á n e k, Kapitoly z české diplomatiky. ČMM LXVI, str. 28 -97. - J. B. Novák, Formulář biskupa Tobiáše z Bechyné 1276 - 1296. - Hist. archiv Oes. akad. 22, stran 248. - R. N o v ý, Nejstarší český urbář z let 1283 - 1284. ÖSÖH i960, str. 210 - 227. - Týž, Pečeti pražských a olomouckých biskupů. Sbor arch. prací X/l, 3tr. 181 - 229. -B. Kubíčková, K počátkům pražského of icialátu. Praha 1925. Stran 91. - S.Duškové, Listiny rudíkovské. ČMM LXVIII, str. 244 - 282. - J. Š e b á n e k, Bin falset interpretierte« Přemy slidensohriŕtattteic für das Stift St. Florian in Oberösterreich. SPFFBU C 11, str. 73 - 89. -Týž, Listiny přímětické a jiné naše listiny na patronátni práva jdoby Přemyslovské. SPFFBU C 3, str. 79 - 102. - Týž, Listina města Brna z r. 1252 pro klášter herburský v Brně a její pravost. šlmákův sbor. str. 54 - 71. - S.Dušková, Velehradský falzátor z pol. 13. stol. ÖMM LXVII, str. 291 - 307. - Táž, Z otázce kolonizace na Příborsku ve 13. století. Slezský sborník 59, str. 337 - 345. - J. Pražák, - 107 - Břevnovská deperdita z doby Přemyslovské. SPPPBU C 7» str. 109 - 123. -S. Dušková, Haše listiny z doby Přemyslovské pro nižší světské feudály a otázka šlechtických archívů. SPPPBU 0 3, str. 56-78. -J. Šebánek - S. Dušková, Česká listina doby Přemyslovské. III. - J. Šebánek, Listina měst a jejich obyvatel. Sbor. archiv, prací TI/2, str. 99 - 160. - Týž, Vizovická listina Smila ze Střílek z r. 1261 jako historický pramen především k otázce osídlení na Valašsku. Sborník Valašsko III. Vsetín 1956-61, str. 11+2 obr. příl. - Týž, Tři nejstarší doklady o Vsetíně. Listiny z konce 13. a počátku 14. století. SPPPBU C 8, str. 77-93. Týž, Město Ústí nad Labem v listině z r. 1249. ČSČH 9, str. 880 - 889. - Týž, K otázce kupeckého domu v Olomouci, Slezský sb. 61, str. 46 - 69. - J. Mezník, Jihlavské privilegium a počátky města Jihlavy. Sbor. arch. prací IV/2, atr. 4 / 28. - J. Šebánek, Ještě k otázce jihlavské listiny. Numismat. sborník ČSAV 1962, str. 125 - 142. - Týž, Uničovská listina z r. 1223. Čas. spol. př. st. č. LX, str. 1-15. - V. Vojtíšek, 0 pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Praha 1928. Stran 255. - 108 - VI. Českí panovnickí kanceiíe a listina v letech 1310 - 1526 I. Lucemburské období 1510 - 1439 A - Kancelář Po vyhnaní Jindřicha Korutánskeho z Čech a po nástupu Jana Lucemburského v prosinci 1310 (korunován 2. února 1311) bylo zřejmé, že panovnickou kancelář Janovu bude třeba budovat v zásadě na nových základech. Už proto, že Jan byl synem současného římského krále, poučeného vyspělejšími poměry západními, musila jeho kancelář být od počátku institucí postavenou na pevných základech, tím spíše, že doba sama vznik a rozvoj kanceláří a větší rozšíření písemného pořízení stále- víoe vynucovala. Protože pak čelným rádcem mladého krále byl mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, za Václava II. vedoucí osobnost kanceláře přemyslovské, bylo také nepochybné, že hned od počátku bude v kanceláři zaručen řád i - pokud možno - určitá kontinuita se starším domácím vývojem. První listiny v českých záležitostech vydával Janův otec Jindřich VII. - od července 1310 (RBM II. č. 2221) - ale ještě téhož roku vyšly i první písemnosti čtrnáctiletého Jana. Zpočátku se netýkaly poměrů českých, nýbrž římských (RBM II. č. 2238); Jan byl totiž po dobu Jindřichovy nepřítomnosti říšským vikářem. Ale již 30. listopadu 1310 (RBM II. č. 2241) je dosvědčena Janova listina v české záležitosti, ověřené - Jan neměl zřejmě ještě vlastní pečet - pečetmi jeho úředních rádců, v prosinci je pak doložena Janova se-kretní pečet. Protože od té doby jsou Janovy listiny dosvědčeny průběžně, není pochyb, že jeho kancelář se konstituovala ještě na sklonku r. 1310. Je-li z politické situace té doby zřejmé, že čelná místa většinou - zejména zpočátku - obsadili členové Janova doprovodu, je na druhé straně prokázáno, že do práce byl aspoň částečně zapojen personál kanceláří Janových předchůdců. Struktura kanceláře v mnohém navazovala na starší vzory, především pokud šlo o úřednickou hierarchii. Nominálně byl v čele probošt vyšehradský s titulem "cancellarius regni Bohemie", jenž ve výjimečných případech se stával i skutečným vedoucím kanceláře (to tehdy, když právě činností kancelářskou si vysloužil prebendu vyšehradskou). Jinak byl v čele kancléř dvorský ("regis" nebo "aule regie"), případně některý z protonotářů, kteří - 109 - se již zřetelněji vydělují ze skupiny ostatního konceptního úřednictva. Pod ním pak přichází větší počet nižších, převážně bezejmenných a poměrně často fluktujících úředníků - písařů, ingrossátorů, vesměs ještě duchovního stavu. Termín "secretarius", jenž se tehdy již poměrně často vyskytuje, nemá specifický význam tajného - osobního úředníka králova; náplň takového postavení je nutno zkoumat konkrétně u každého jednotlivce. Může jít i o osoby stojící mimo kancelář, jak je to patrno i u Janových nástupců. Ale v Janově kanceláři dochází od počátku i k závažným novotám, ukazujícím na souvislost s vyvinutějšími poměry západními. Je to především instituce register, jež je (z náhodně dochovaného zlomku) prokázána již k r. 1312, což dovoluje závěr, že byla nepochybně založena již na samém počátku existence kanceláře. Nešlo zřejmě - aspoň ne z počátku - o obecná registra kancelářská, nýbrž především o pomůcku, evidující věci povahy fiskální -komorní. ¥ kanceláři tak vzniklo komorní registrum, jež s vynecháním stereotypních formulí evidovalo příslušný materiál pro panovníka nej důležitější, jenž byl po menších skupinách do register zapisován, nepochybně podle konceptů. Pomůcka jednou zavedená se udržela zřejmě po celou existenci Janovy vlády, i když se značnými mezerami a s menším uplatněním, než se zprvu očekávalo, hlavně díky častým a dlouhým panovníkovým cestám do zahraničí. Časté spory v těchto záležitosteoh a rozpory v panovníkových úpisech tomu nasvědčují. Dějiny kanceláře Janovy jsou pak v dalších letech jeho vlády do značné míry odrazem jeho činnosti politické. Protože kancelář panovníka doprovázela na většině jeho cest, měla jako ústřední orgán často malou důležitost, neboť nezřídka ztrácela 1 na dlouhé měsíce kontinuitu s českým prostředím. Odraz toho lze pozorovat 1 v internacionalismu jejího složení; vedle českých a německých úředníků zde přichází i řada úředníků francouzských. K změnám v kanceláři došlo v polovině dvacátých let, kdy se především objevuje nový typ velké panovnické pečeti. K tomu průběhem dalších let přistupují některá zdokonalení kancelářské praxe, především zpočátku spora-dioky se objevující kanoelářské poznámky. Chronologicky nej starším typem je mandační nebo relační poznámka, ohlašující, kdo vydal, resp. zprostředkoval příkaz kanceláři k vyhotovení listiny. Tato poznámka, dosavadní literaturou nazývaná nejrůznějšími způsoby, nejčastěji mlhavě jako kancelářská, prodě-lala po počátečním kolísání určitý vývoj v tom smyslu, že od doby Karlovy — uvádí zpravidla i autora konceptu a lze ji proto podle jejích dvou částí ~-=zvát relačně (je-li jmenován sám král tedy mandačně) - konceptní. Je-li první listina Janova s touto poznámkou z r. 1331 (CIM II. č. 158), neznamená to, že by se tato novota hned vžila. S další ohdobnou poznámkou se totiž setkáváme až po čtyřech letech, a to v listině mladého markraběte moravského Karla (CIM II. č. 173), jenž nepochybně v této funkci měl svou kancelář - 110 - již od počátku, byl jistě v podstatě menším rozsahu než byla kancelář jeho otce. Přesto je však třeba zmínit se o ní na tomto místě, nebol v době Janovy nepřítomnosti se Karel snažil - aspoň v určitých případech - svou kanceláří kancelář otcovu nahradit. Proto také nepřekvapuje, spatřujeme-li v jejím čele kancléře a známe-li jménem řadu úředníka. Ale nejen to; v řadě listin Janových jsou klausule o spoluúčasti Karlově, jeaž měl značný vliv i v královské kanceláři samotné. Ke konci vlády Janovy byla ve Vratislavi zřízena samostatná kancelář tamního zemského hejtmanství, která vydávala listiny jménem krále a v jejímž čele stál samostatný kancléř a jež přetrvala i do dob jeho nástupců. Z doby panování Janova jsou však vedle listin a listů dochovány i ji-lé, méně bezprostřední prameny - formulářové sbírky. Zatíitfbo v přemyslovské canceláři tato díla nabyla značného rozšíření, za Jana je na jej leh výskyt xutno čekat až na konec jeho vlády. Je to pochopitelné i z vnějších důvodů; c sestavení formulářové sbírky je potřebí sice především osoby mající zájem i takovou práci, ale vedle toho i předpokladů objektivních, totiž určitého nahromadění možných předloh i značné konsolidovanosti kanceláře. Taková situace se vytvořila právě na konci vlády Janovy, kdy se v kanceláři proje-'uje i účast Karlova. Jde o dva soubory formulí; první je tzv. Sumaa Gebhar-Li v rukopisu pražské universitní knihovny, jež obsahuje mj. značný počet anových, ale především Karlových písemností. Protože však současně lze ' ní nalézt ještě větší množství listin městské provenience pražské (s ně-:olika výjimkami, jež nepadají na váhu, jde o písemnosti z let 1336 - 1345) i protože všechny tyto listiny nelze podle obsahu převést na jediného jme-ovatele, není možno vyřknout určitý soud. Přesto však většina textů je t apaticky blízká problematice komorní, tedy úřadu královského podkomořího, imž se možnost vzniku této sbírky v kanceláři královské stává poměrně prav-ěpodobnou. Je to konečně potvrzováno i další formulářovou sbírkou, kterou tarší literatura kladla většinou v chronologii před "Summu", mladší do ú~ obí těsně po ní. Je to "Codex epistolaris Johannia regis" dochovaný rovněž jediném, dnes ale ztraceném rukopisu vratislavském. Podle názorů nověj-ích vznikla tato sbírka, čerpající z obdobných vydavatelských okruhů jako ředchozí, sice v kanceláři panovnické, nikoliv však již v Janově, nýbrž kanceláři mladého Karla. Toto ovšem zůstává hypotézou, stejně jako je noho nejasných otázek i ve vztahu k jiným, méně významným a probádaným ukopisům formulářů té doby (viz např. rukopisy wilherinský, osecký a oba řebožské). Bezprostředním pokračovatelem Janovy kanceláře se stala kancelář jeho Srna Karla, jenž v rozmezí necelých 7 týdnů se stal v r. 1346 nejdříve krá-m římským a pak i českým. Protože přímou vládu markrabskou vykonával na sravě až do r. 1349» je zřejmé, že jeho kancelář moravská se stala zákla- - 111 - dem kanceláře říšské a s ní vbrzku splynuvší kanceláře české. Spojení agendy tří významných kanceláří způsobilo, že již od počátku měla Karlova kancelář značně větší rozsah než kancelář jeho otce a nepochybně i větší než kancelář Ludvíka Bavora. Je pochopitelné, že Karel nenavazoval v ničem na kancelář Ludvíkovu (i když se s ní musil vyrovnat), ale stejně tak se zdá, že nenavázal a nezačlenil kancelář Janovu do své, nýbrž pouze převzal její písemnou pozůstalost. Spolupůsobila přitom zřejmě hlavně skutečnost, že Karlova a Janova kancelář v poslední době působily paralelně a že Karlova kancelář vznikla dřív, než Janova česká zanikla. 7 úřednické hierarchii je Karlova kancelář poněkud bohatší - též díky četnějším pramenům - než Janova. V čele sice stojí kancléř králův jako dříve (i když zpočátku terminologie kolísá) a pod ním několik protonotářů a řada notářů, jimž jsc-u k dispozici úředníci nižšího postaveni, vyhraňuje se však s větší určitostí skupina úředníků vyšších, konceptních. Proti pak stojí úředníci subalterní - užívaní především k psaní čistopisů, konkrétnímu opisování register a jiným méně náročným pracem (ingrossatores, scriptores ap.) i když jednorázově se mohli podílet i na činnosti konceptní. K těmto v podstatě již dříve přicházejícím úředníkům přistupují především registrátoři, kteří nejsou sice doloženi, nepochybně však už za Jana sporadicky přicházejí. Pokud je chápeme jako úředníky pracující v registratuře vůbec, nutno je dělit na registrátory ve vlastním slova smyslu, řadicí se k vyššímu konceptnímu úřednictvu jako jeho nižší složka, a na ingrosátory registratury, kteří konali i jiné mechanické práce. Zatímco první prováděli zodpovědnější práce, jako kolace textů a ověřování originálů tzv. registrační poznámkou, druzí opisovali texty listin do svazků register podle příslušných předloh, obyčejně konceptů. Dále jsou to především korektoři, dosvědčení však jen v určitých dobách Karlovy vlády a na počátku samostatného panování jeho syna, kteří opravovali písemnosti, a sigilátoři, sporadicky dosvědčení již na konci panování Janova. Vedle skutečných členů kanceláře měla spojené kancelář Karlova ještě 4 čestné představené. Ke třem areikanciérům přistupuje kancléř království českého - vyšehradský probošt. Tito všichni hodnostáři obdrželi ve 40. -50. letech řadu slavnostních potvrzení práv spojených s jejich tituly. To však bylo (až na zcela nepatrné výjimky několika rekognicí mohučského arcibiskupa především v letech 1375-6) vše, čim se jejich souvislost s kanceláří projevila. Dominující postavou pestré mezinárodni společnosti, kterou kancelář tvořila, byl její dlouholetý představený, kancléř Jan ze Středy, biskup litomyšlský a olomoucký (1353 - 1374* s malými přestávkami), známý humanista a organizátor kancelářské práee. Za něho došlo, především v době císařské korunovace Karlovy v r. 1355» ke kancelářské reformě, jež na dlouhou - 112 - dobu fixovala kancelářské zvyklosti i sloh listin. I když je v pramenech o jeho odchodu mnoho nejasného a nezřetelného, přesto je patrno, že v r. 1374 Jan upadl do Karlovy nemilosti a byl vzdalován od pražského dvora 1 práce v kanceláři. Jeho zásluhy však byly kvitovány tím, že v čelo kanceláře nebyl postaven jiný kancléř, nýbrž pouhý protonotář. Byla-li Karlova kancelář jednotná, neznamená to, že by se v ní nemohly v některých dobách objevit náběhy k vytváření oddělení pro jednotlivé oblasti, především proto, že na nich byli někteří úředníci více zainteresováni. Tyto náznaky jsou však příliš sporadické, než aby bylo možno předpokládat, že nabyly trvalejší platnosti. Stejně tak lze jen zmínkou uvést, že v úzkém vztahu k dvorské kanceláři byly i jiné obdobné instituce. Tak především kancelář podkomořská (pokud ovšem nebyla přímou součástí dvorské kanceláře, jako za Jana), nebo kancelář dvorského říšského soudu, jež však měla samostatný personál, zvláštní pečeti i specifickou dikci listin. Vedle toho přicházejí nadále i písaři a představení nejrůznějších zařízení dvorských služeb, jako např. písaři kuchyně královské ap. Jiná byla situace s tzv. vedlejšími kancelářemi, které jménem panovníkovým vydávaly listiny pro některé přesně vymezené oblasti. Tak měl Karel na počátku své vlády samostatnou kancelář lucemburskou (zanikla s předáním přímé vlády bratru Karlovu Václavovi v r. 1353), od dob Janových fungovala kancelář vratislavská a vedle toho existovala i kancelář pro věno Karlovy druhé manželky Anny laické, pro Horní Pale se sídlem v Sulzbachu. Také manželky Karlovy měly své kanceláře; šlo však o úřady značně nesamostatné a malé důležitosti, s výjimkou kanceláře císařovny Alžběty (především po Karlově smrti). Naprosto samostatné postavení měla r. 1349 znovu založená markrabská kancelář moravská, vytvořená vedlejší větví rodu Lucemburského a existující do r. 1411, která především v období Joštově došla velkého rozmachu, jak pokud šlo o emisi písemností, tak i pokud šlo o její kulturní postavení (titulárním představeným tu byl probošt kostela olomouckého). Z jejích interních pomůcek se nedochovalo nic, listiny a listy mají obdobné formy jako písemnosti královské (relačně konceptní poznámky ale uvádějí skoro vesměs jen markraběte). Kancelář Prokopova byla nepochybně od Joštovy zcela oddělena. Vlastní dvorská kancelář Karlova měla nepochybně již od počátku svá registra, přičemž není jisté, zda šlo pouze o registra komorní, či všeobecná. Registrační poznámky se začínají množit a jsou uchovány i zlomky originálních register. Chronologicky nej starší je zlomek tzv. vídeňský z března a dubna 1348, považovaný někdy za české registrum komorní. S odstupem řady let jsou pak dochovány zlomky drážäanský a výmarský, pocházející z jedné knihy register hlavních, v nichž byly spojeny věci české i říšské a nebyl činěn ani rozdíl mezi různými jazyky, obsahem, formou a zpečetěním. Zlomky ty pocházejí z počátku roku 1359 (výmarský) a z přelomu let 1360 - 1361. - 113 - O registrech jdou pak tiž správy nepřetržitě, a nichž některé zdánliví umožňovaly výklad, že někdy po r. 1361 došlo k reformě v jejich vedení v tom smyslu, že "byly založeny dvě paralelní řady podle příjemců (říše, český stát). To však neodpovídá skutečnosti, neboť i za Václava jich bylo užíváno t ve stejných formách a ke stejným účelům. Zvýšení úřední agendy v Karlově kanceláři způsobilo, že bylo často užíváno formulářových sbírek. Základ daly sbírky cizí. Tak proslavená sbírka italského notáře Petra de Vineis, nebo sbírka s písemnostmi Janovými. Vbrzku ale vznikaly svody vlastního materiálu Karlova, jež samozřejmě měly větší konkrétní význam. Většina těchto sbírek je tak či onak spjata se jménem kancléře Jana ze Středy, jehož často až nabubřelý sloh se v nich projevuje (ne tedy pouze v jeho osobních listech). Nejrozšířenější z nich byla tzv. "Summa eancellariae", též zvaná "Cancellaria Caroli IV.*, známá v neméně než 17 rukopisech a 5 redakcích. Vznik archetypu, jenž se nezachoval, bývá kladen do doby kolem r. 1360, ostatní redakce do dvou následujících desetiletí. Datum vzniku bude asi třeba posunout o několik let, nejspíš do poloviny 60. let. Až na poměrně málo výjimek jde vesměs bud o písemnosti Karla IV., nebo přímo Jana ze Středy; obsahově pak o nejrůznější druhy písemností: od listů až po privilegia. Pro písemnosti Karlovy sloužily za předlohy nepochybně jak koncepty, tak registra. Protože formulářové zvyklosti nejsou tu dovedeny do všech důsledků, získává se tu mnoho konkrétních údajů. Druhou sbírkou, spojenou se jménem Jana ze Středy ještě úže, je tzv. svídnický formulář Janův, jenž - pocházeje nejspíše někdy z konce 50. let 14. stol. - je svým obsahem rozdílný od předcházejícího, i když provenience a důležitost je obdobná. Pro úplnost je třeba uvést i další sbírku Janovu "Cancellaria Johannis Noviforensis", obsahující hlavně Janovu osobní korespondenci převážně až z konce 70. let 14. století. Poslední z velkých známých sbírek je konečně tzv. "Collectarius perpetuarum formarum* Jana z Gelnhausen, královského registrátora, později postupně úředníka olomouckého biskupa a písaře městského v Brně a Jihlavě. Toto dílo vzniklo v Brně někdy kolem r. 1380, téměř výlučně na základě Karlových register a obsahuje v první redakci (zvané moravské) přes 300 formuli. K druhé, mladší redakci (zvané rakouské a mající o několik desítek formulí méně), je přidán ještě teoretický výklad o způsobech sestavování písemností. x x x - 114 - Karlův syn Václav IV. byl jako již dvouleté dítě korunován v r. 1363 za krále českého a také ještě za Karlova života zvolen a korunován (6. července 1376) za krále římského. Keni proto divu, že jeho jménem byly vydávány listiny již od šedesátých let. Šlo však vesměs o jednotlivosti a teprve od poloviny r. 1376 přicházejí jeho písemnosti v souvislé řadě. Z tohoto vnějšího důvodu, ale i z řady dalších, lze genesi Václavovy kanceláře charakterizovat asi takto: listiny vydávané před dosažením hodnosti král® římského pocházejí vesměs z kanceláře jeho otce, kde na ně byla brána různá měřítka: na jedné straně byly chápány jako plnohodnotný produkt kancelářský, na druhé se v nich spatřovalo něco vedlejšího, neplnopravného. To se pak odráží především v jejích vnějším uspořádání i ve způsobu, jak byly opatřovány kancelářskými poznámkami. Změna přichází až s volbou Václavovou římským králem (10. června 1376), kdy vzniká samostatná kancelář, vydávající pouze Václavovy písemnosti. Je ovšem pochopitelné, že to nebyla instituce nezávislá na kanceláři Karlově. Proto lze někdy jen s tíží rozlišovat úředníky obou kanceláří, kteří často přecházeli z jedné do druhé. Novou osobou byl však představený kanceláře - kancléř Jan z Jenštejna, zprvu biskup míšeňský. I když k stabilizaci kanceláře Václavovy dochází poměrně brzy, přesto je její činnosti až do smrti Karlovy jen doplňujícího charakteru. Teprve potom přebírá všechny funkce královské kanceláře v českých zemích i v říši a pochopitelně přibírá dalšír úředníky (v tom i některé členy bývalé kanceláře Karlovy, i když tito většinou od dvora odcházejí). Organizace kanceláře Václavovy byla v podstatě stejná jako za předchůdců, jen v tom snad je rozdíl, že počet úřednictva (hlavně vyššího) byl menší, i když agenda sama byla stále rozsáhlá. Větší efektivnosti práce bylo docíleno nepochybně intensivnějším využitím jednotlivých kancelářských sil, i když i v této době lze pozorovat v činnosti jednotlivých úředníků různé přestávky. Ty byly způsobeny tím, že úředníci se věnovali svým soukromým záležitostem (především správě prebend, nebo sporům o ně), ale též tím, ie byli panovníkem vysíláni na nejrúznější cesty, především diplomatického nebo politického charakteru. Vedle osob duchovních se koncem 14« století uplatňují v kanceláři stéle osoby světské a situace dospívá až tak daleko, že v 10. letech 15. století stojí v čele úřadu dva světští protonotáři jako jediní vyšší úředníci. Ve vnějších dějinách kanceláře Václava IV. má důležitost několik dat. Zatímco r. 1383, kdy na čas Lucembursko přešlo pod přímou vládu Václavovu, neměl v ní větší odraz, přichází politická změna ve vedení kanceláře roku následujícího, kdy nástupce Jana z Jenštejna, bamber-ský biskup Lambert, a protonotář Konrád z G-eisenheimu jsou vystřídáni novými, králi bližšími osobami. V době králova zajetí v r. 1394 se kanceláře aspoň na krátký čas zmocnila panská jednota, jež z ní vydala pro své členy několik listin. Rok 1400 pak přinesl sesazením Václavovým s říšského trůnu podstatné omezení teritoriálního rozsahu kompetence samotné kanceláře, byt jinak k žádným strukturálním změnám s výjimkou postupného omezování počtu - 115 - úřednictva nevedl. Pozvednutím Ruprechta Falckého na říšský trůn se povýšila a rozšířila i jeho falcká kancelář, jež v té .době začala vést soustavně též registra - oddělená pro věci rodové a říšské. Kancelář Václavova tak jí byla postupně vytlačována ze sféry říšských zájmů. Kanceláři Václavově v té době stál již od r. 1396 v čele jako kancléř Václav Králík z Buřenic, jenž za své služby získal mj. i proboštství vyšehradské a spojil tak kancléřství dvorské s titulem kancléře království. Největší otřes byl kanceláři způsoben druhým zajetím Václavovým v letech 1402-3, kdy se kancelář na dlouhé měsíce prakticky rozpadla a úřednictvo se rozešlo. Zikmund, jenž se v tuto dobu pokoušel z titulu správce zemského vydávat listiny z ústřední moci, služeb této kanceláře nepoužíval. Teprve s útěkem Václavovým z vězení na sklonku r. 1403 se začala nová výstavba kanceláře, na níž se vedle kancléře podílel z dřívějších vyšších úředníků především František z Jevíčka. Jinak se tu setkáváme s řadou nových jmen. Panovníkův zájem o činnost kanceláře, rekonstruovatelný především z četnosti bezprostředních příkazů k vydání listin, který již od počátku samostatné vlády upadal, se poněkud zvýšil v politicky vypjaté době přelomu let 1408-9, aby pak opět poklesl na minimum. Změnu nepřinesl ani rok 1411» kdy na Moravě zanikla samostatná markrabská vláda a tato země přešla do sféry kanceláře královské. Jen přechodně se zvětšil počet listin; pak už nastává definitivní sestup. Kancléř Králík se stále více odpoutává od kanceláře a dvora; jeho smrt v r. 1416 nebyla vůbec pociťována a proto jeho úřad již, nebyl znovu obsazen. Kancelář pak dožívá za vedení dvou významných laiků, Jana z Bamberku a Jana z Weilburku, původem Němců, kteří však srostli s českým prostředím. Koncem vlády kancelář, ač je v úpadku, plní správní a organizační povinnosti lépe než dříve. Vysvětlení tohoto paradoxu je asi v tom, že kancelář je v té době v podstatě fixována na jediné místo, takže měla pravidelnější styk s rozhodujícími činiteli. Počátkem roku 1411 došlo ke záěnám i v kanceláři říšské. Ruprechtovou smrtí se uvolnil trůn, na nějž byli zvoleni jednak markrabí moravský Jošt, jednak uherský král Zikmund. Brzká Joštova smrt (18. ledna 14H) způsobila, že kancelář Zikmundova se fakticky rázem ujala všech říšských povinností, Zikmund nebudoval kancelář od počátků; měl již řadu desetiletí zavedenu svou uherskou kancelář, jež se stala, byt doplněna, podkladem dalšího vývoje. Nově pak vznikají jednotlivé kancelářské produkty, jako např. říšská registra, jež byla vedena v jednotné řadě. Václav převzal po svém otci i ne jrůznější druhy kancelářských pomůcek, zejména registra. I když není zachován žádný jejich originální zlomek, nýbrž jen neúplný výpis z několikaletého období činnosti kanceláře (1398 -1407), tzv. Codex Přemysleus z dvacátých let 15. stol., je patrno, že registra byla uspořádána stejným způsobem jako Karlova, byla jednotná po ce- - 116 - lou dobu Václavovy vlády a nenastalo v nich dělení ani podle formálních hledisek, jako to ostatně mj. dosvědčují marné pokusy Ruprechtovy (a později i Zikmundovy) o to, aby jim Václavova registra byla vydána nebo alespoň zapůjčena. Podobně tomu bylo i s formuláři. Pro potřeby Václavovy kanceláře byly upraveny některé formulářové sbírky Karlovy, citované výše. Teprve průběhem času se k nim připojily nově vzniklé sbírky, čerpající již z materiálu Václavova. V současné době jsou známy tři: tzv. Cancellaria regis Ven-ceslai IV., dochovaná v rkp. třeboňském a pražské kapituly, a dvě další sbírky, obsahově velmi úzce navzájem příbuzné, chované v rukopise Národního musea a v moderním opisu ze ztraceného rkp. v SI Brno. První z nich podává materiál převážně z 90. let 14. stol. a v té formě, v níž je dnes dochována, sloužila profesoru pražské právnické university Janu Kardinálu z Rejstejna jako pomůcka jednak rétorická, jednak i praktická. Byl totiž činný ve Václavových diplomatických službách. Jsou-li v této první sbírce r značné míře i listiny, liší se od obou sbírek zbývajících. Ty obsahují totiž převážně písemnosti povahy listové, případně mandáty a jejich vznik Lze položit až do desátých let 15. stol. nepochybně přímo do samotné kanceláře . Vedle dvorské kanceláře existovaly i za Václava ještě jiné kanceláře vydávající listiny jeho jménem; ne jvyvinutější byla jeho kancelář říšského Ivorského soudu (do r. 1400) a živou činnost lze pozorovat i určitý čas i kanceláře svídnické. Své úředníky měly i ostatní dvorské úřady a stejně L manželky Václavovy, i když s jejich písemnostmi se setkáváme poměrně sřídka. Smrtí Václava IV. se kancelář rozpadla. Protože pak Zikmund-měl zařízenou svou kancelář již mnoho let, Václavovy úředníky nepřevzal, tím spíše, :e nebyl přijat za krále českého, a že jeho česká agenda měla jen velmi mezený rozsah. Nepochybně však převzal její yísemnou pozůstalost, neví se ršak, v jakém rozsahu. Po celou dobu husitských válek neměl český stát ústřední kancelář, . když její potřeba byla v některých dobách pociťována. V takových přípalech - týkalo se to především sněmovní agendy - však byla k dispozici nej-•astěji kancelář Starého Města pražského (případně spojených měst pražských), :terá snadno takové úkoly zvládla. Kancelář Zikmunda Korybuta se nepochybně •ůbec neprosadila, stejně jako Korybut sám. Pokud jde o kancelář Zikmunda Lucemburského, byli v ní již od stářích dob zaměstnáváni i čeští úředníci, šlo však o osoby, jež vyřizováním 'Ohemikálních záležitostí byly pověřovány - vzhledem k ostatním povinnostem - - 117 - jen sporadicky. Teprve v r. 1436, kdy byl Zikmund husitskými Čechami přijat za krále, musil vyhradit českým otázkám větší pozornost. Tp se nepochybně stalo ustavením samostatného oddělení pro české záležitosti v říšské kanceláři, jež bylo sice podřízeno kancléři (jímž byl tehdy Kašpar Šlik), mělo však nepochybně i samostatného protonotáře. Přímým dokladem tohoto českého oddělení je existence samostatného českého registra z let 1436-7, které evidovalo písemnosti vydané pro země koruny české a to pokud šlo o kusy latinské a německé. Česky psané listiny v něm nepřicházejí, ač není pochybností, že se už vydávaly ve větší míře dříve. Lze proto oprávněně předpokládat, že bylo vedeno ještě registrum české, jehož zbytky jsou dochovány ve výpiscích a kde vedle češtiny se částečně uplatnila i latina. Pokud jde o formulářové sbírky znějící na jeho jméno, nedošla žádná výraznějšího rozšíření. Bylo to možné tím spíše, že sbírky z doby Karlovy přežily nejen do doby Václavovy, ale bylo jich běžně užíváno i za Zikmunda. Smrt Zikmundova v prosinci 1437 nezpůsobila v činnosti kanceláře větší nejistoty, jednak proto, že Albrecht II. nastoupil velmi záhy a skoro současně se stal držitelem všech držav Zikmundových, dále pak proto, že vedení kanceláře zůstalo v rukou Kašpara Šlika. Za krátké vlády Albrechtovy se pokračovalo ve všech zvyklostech kanceláře jeho předchůdce. To se týká hlavně úřednického aparátu, jenž se stále více laicisuje. Kancelář se ještě zřetelněji než dříve mění z pouhého výkonného orgánu panovníkovy politiky v je jího aktivního Činitele, především v nacionalistickém směru. Jaké postavení zaujímala česká agenda v této kanceláři, nelze s určitostí říci; nejspíše se blížilo situaci na konci vlády Zikmundovy. To potvrzuje i skladba registratury. Vedle dochovaného říšského registra, jež obsahuje i řadu konceptů, bylo vedeno nepochybně i registrum české, a to zřejmě způsobem obdobným. Sestávalo ze dvou řad, z nichž první byla vedena celou dobu Albrechtovu, druhá byla zřejmě založena až ke konci jeho vlády. 0 jejím rozdělení nelze říci nic bližšího, nebot čeština se v Albrechtově kanceláři až na výjimky nevyskytovala. Úřednictvo Zikmundovy kanceláře bylo z pochopitelných důvodů převážně německého původu, za Albrechta pak již zřejmě výlučně, i když zde historické oprávnění nebylo. Protože se Albrecht nemohl českým záležitostem věnovat, doba jeho vlády není v české diplomatice leč episodou. Smrtí Albrechtovou končí na dlouhou dobu jakákoliv souvislost české a říšské kanceláře a zatímco říšská kancelář po smrti Alhrechtově začíná budovat na nových základech, česká kancelář v znovu vzniknuvším interregnu na 14 let vlastně opět mizí. V této době rozkladu ústřední moci se opět - 118 - nepociťuje nutnost takové instituce; pokud však se přece naskytla, uměli si zemští správcové vypomoci službami jiných. Změna nastává na počátku 50. let, kdy se stále zřetelněji rýsuje kandidatura Ladislava Pohrobka. Tam však už začíná nová kapitola. B-Písemnosti Otázka rozdělení písemností panovnických přes svou důležitost nebyla vcelku dosud spolehlivě vyřešena a to především proto, že se tyto písemnosti vyvíjely nejen po stránce formální, nýbrž i obsahové a netvořily proto neměnný celek. Protože pak neexistovaly - nejen u nás, nýbrž v celé Evropě - kancelářské řády vlastně po celý středověk (ostatně tato otázka v nich stejně neměla výraznější postavení), hrála tu velkou úlohu osobní iniciativa a často i neznalost jednotlivých úředníků kanceláře spolu s různými náhodnými, dnes většinou nepostihnutelnými faktory. Přesto lze v písemnostech lucemburských panovníků, jež budou probrány jako celek (protože Janova kancelář není dosud monograficky zpracována, týkají se další úvahy především písemností z kanceláří jeho nástupců; je to možné, protože mezi písemnostmi Janovými a jeho nástupců nebylo zásadních rozdílů), vidět v podstatě tři skupiny písemností. První tvoří diplomy pod majestátní pečetí - přivěšenou, druhou mandáty s pečetí přitlštěnou ale neuzavírající, k níž inklinují i písemnosti s menší pečetí přivěšenou, a konečně listy, které pečeť uzavírala. Třeba však-říci, že přechody mezi těmito druhy (především oběma prvními) byly plynulé. Často mohla být písemnost skupiny první vydána ve vnějších formách skupiny druhé a opačně, nehledě na to, že plynulost byla i v použití vnějších znaků. Úlohu tu hrály totiž i otázka finančního rázu, někdy i okamžitá nedostupnost příslušného typáře pečeti aj. V této době máme co dělat už namnoze ba posléze skorém výlučně s písemnostmi kancelářské provenience; pokud je některá nekancelářská, jde vždy o výjimku, již je třeba vysvětlit blíže, nebo o falaum. Zvláštním typem kancelářských písemností jsou tzv. membrány (předem zpečetěné nepopsané blankety), jež byly ve 14. stol, již nutným předpokladem operativnější ústřední správy větších celků teritoriálních a uplatnily se proto především v době personální unie českého státu s říší. Výčitky, kterým byl Václav IV. v říši již v současné době vystaven, jsou proto do značné míry neoprávněny a pramení z toho, že blankety byly především v. rukou Václavových říšských úředníků českého původu, kteří byli často v napjatém vztahu k říšským osobám (např. Bořivoj ze Svinař). Protože tito úředníci byli - 119 — zpravidla doprovázeni nějakým členem kanceláře, nedá se užití předem zpečetěné membrány vždy s jistotou určit. Uej důležitějšími kritérii jsou tu formulace relačně konceptních poznámek, itinerářové nesrovnalosti nebo některé vnější znaky. Zjištěním, že písemnosti jsou za Lucemburků namnoze kancelářské provenience, nemá být řečeno, že podíl příjemců na stylizaci listiny úplně mizí; nabývá jen jiných forem. Impuls k vydání listiny ústně přednesený a obsahující žádost o udělení určitých práv, vycházel jako dřív pravidelně od příjemce. Bral však na sebe také novou formu. Písemné petice, či petice zprostředkující osoby, to byly nové formy, na jejichž základě byly listiny i koncipovány. Je přitom pochopitelné, že schválené písemné žádosti byly často textově přejímány od petitora, nikoliv jen pokud jde o dispozitivní část, nýbrž i v naracích, případně v arengách. Po vyřízení žádosti panovníkem v radě byla kancelář pověřena vypracováním čistopisu listiny. Toto pověření jí bylo dáno bud samotným panovníkem, nebo některou osobou k tomu kompetentní. Podle povahy věci byl bud nejdříve vyhotoven koncept příslušným vyšším úředníkem a po případné kontrole byl zpravidla koncept ingrosátorem přepsán na čisto. Ingrosátor měl však často i aktivní úlohu při zpracování listiny; nezřídka prováděl dataci písemností, jež zůstaly bez konceptů, nebo když koncept vznikl v jiné době. Byly-li brzy po sobě vydány různým příjemcům obdobné písemnosti, stačil zpravidla jen koncept jediný. Koncepty posléze sloužily za podklad zápisů do register. Originály písemností byly předávány adresátům, dlícím u dvora, přímo proti zaplacení stanovené taxy, ostatním pak prostřednictvím panovníkových poslů. Obdobný způsob přicházel i u ostatních druhů písemností, byl jen přizpůsoben jejich specifickým vlastnostem. Protože soustavný výklad o vnějších znacích písemností by si vyžádal mnoho místa, omezíme se tu jen na nejstručnější charakteristiku obou složek. Na předním místě stojí ověřování písemností, prováděné vesměs zpečetěním, jež bylo podle závažnosti i slavnostnosti ceremoniálu prováděno pečeťmi různých typů. Zatímco zlaté buly užívali jen Karel I?, a Zikmund (ten již před císařskou korunovací), je u všech panovníků základním typem pečeti vosková pečeť majestátní, povětšině doprovázená nějakou pečetí rubní. Zatímco přivěšení těchto pečetí bylo možné dvojím způsobem (bud na hedvábném závěsu nebo na pergamenovém proužku), pečeti menší byly přivěšovány jen druhým způsobem. Těchto pečeti bylo dále užíváno i k ověřování přitiš-těním, jednak na aversu pod textem, jednak - a to nejčastěji - uprostřed reversu. Stejně jako u listů uzavřených, je na pečeti přitištěné užíváno vždy papírového krytu, a to i u ostatních druhů pečetí, jež jsou dochovány ve značné míře. - 120 - Všechny písemnosti s přivěšenými pečetěmi jsou psány na pergamenu; i ostatních druhů začíná od Karla IV. pronikat i papír, jenž postupem doby získává stále větší uplatnění (prosazuje se i v kancelářských pomůckách; zatímco zlomky register Janových i tzv. vídeňský Karlův jsou na pergamenu, ialší jsou již na papíru). Formát písemnosti je v zásadě určen jejich rozsahem, i když je někdy patrno (hlavně za Jana), že i na poměrně obsáhlé texty byla určena látka psací menších rozměrů. Velikosti, významu a celému vnějšímu uspořádání odpovídalo do značné míry i písmo listin, jež je převážně typu bastardního, L když se objevují listiny s písmem knihovým na jedné a kursivním na druhé straně. U některých diplomů je věnována značná péče první řádce a jejím aajuskulním písmenům (od 2. pol. 14. stol. se u některých těch písmen obje-mjí tzv. sloní choboty), především však úvodní iniciále, hlavně u textů Latinských. Monogramy a signa se objevují jen za Karla IV. a Zikmunda, a to ještě zřídka, jinak mizí beze stopy. Čistopis nemusil být vždy dílem jediného opisovace, mohlo se na něm podílet více členů kanceláře. Tak především registrační poznámka, přicházející na registrovaných písemnostech pravidelněji od pol. 14. stol., je spravidla psána vyšším registrátorem. Vedle toho je někdy též relačně - kon-jeptní poznámka (za Jana - první výskyt v r. 1531 - a v počátcích Karlovy rlády sporadicky, od r. 1355 běžně) psána někdy v ní uvedeným konceptním iředníkem, nebo poznámky expediční či korektorské opět jinými úředníky. Jazyková struktura písemností je pestrá. Vedle latiny, která měla r předchozím obdobi u nás výlučný, v říši téměř výlučný monopol, se začíná sa Jana uplatňovat ve větší míře i němčina, příp. pro příjemce francouzské 'rancouzština. Za Karla získává němčina rovnoprávnost i po stránce kvanti-;ativní - kvalitativní rozdíl mezi jednotlivými jazyka (až na výjimky) telze postřehnout - a za Václava získává převahu. Zatímco výskyt francous— ikých listin za Václava není doložen (pokud přicházejí v opisech francouz-tké texty, jde o překlady), za Karla se s nimi možno setkat v jeho kanee-.áři lucemburské. Důležitost má však rok 1394, kdy byla vydána první Ses-:y stylizovaná listina z panovnické kanceláře. I když šlo až do husitství 'ětšinou o jednotlivosti, byla naznačena cesta dalšímu vývoji. Za Zikmunda ie češtiny užívalo již běžně a dvouletá vláda Albrechtova nemohla vývoj rátit zpět. Užití jazyka nebylo libovolné, záviselo na řadě faktorů vnitř-.ích i vnějších a dokumentovalo i národnostní povědomí příjemcovo. Složitost skladby je dána nejen druhem písemnosti, nýbrž i užitým azykem. Ale i jinak lze pozorovat stále zřetelněji tendenci k zjednodušo-ání. Hapř. verbálni invokace u latinských diplomů přichází stále řidčeji. - 121 - Tyto listiny začínají proto nejčastěji velkou intituláci, která u jednotlivých panovníků podléhá častým změnám v souladu se změnami jejich titulatur, pokud je sami uznali. S dalšími formulemi je instituce spojena již arengou, která časté způsobuje, že v listině není adresa ve vlastním slova smyslu, neboí jméno příjemcovo přechází do narace. Po dispozici, jejíž častou součástí je mandát určený od příjemce odlišným osobám a institucím, přicházejí formule eschatokolu. Stále větší formalitou se stává svědečná formule, ostatní si své postavení udržují. Datace je v latinských písemnostech původně v kalendáři církevním, jenž je za Karla zatlačován římským; na konci jeho vlády přichází častěji i datování průběžné, jež za Václava převládá. Léta panování v protikladu k intitulaci neřadí jednotlivé hodnosti dle významu, nýbrž dle pořadí, v němž panovník příslušné tituly získal. Epochu těchto dat netvoří vždy pevný den, nýbrž je jí někdy i pohyblivý církevní svátek. Epochou letopočtu je vesměs 25. prosinec předcházejícího roku. Listiny německá a pak i české postrádají některé formule úplně (tak invokace, ale z větší části i arengy a sv^dečné formule). Datování je v nich vesměs uváděno v kalendáři církevním. Mandáty, tím spíše i listy ve všech jazycích, jsou jednodušší ještě o další listinná formule. Tak především intitulace je často ve zkrácené formě, u latinských kusů chybí arenga, postrádáme i rozvinutější naraci (u uzavřených listů je adresa na dorsu a to často latinsky i u písemností psaných jazyky národními), chybí i sankce a koroborace. Datace je silně zkrácena, často chybí i rok vydání. II. Léta 145? - 1526 A - Kancelář První písemnosti Ladislavovy pro české příjemce jsou už z doby před zvolením českým králem, z r. 1452. Protože jsou však psány vesměs mimo oblast českého státu (Vídeň), je nepochybné, že pocházejí z Ladislavovy kanceláře rakouské, případně rakousko-uherské. Teprve v polovině roku následujícího, kdy Ladislav už přišel na české území (nejdříve do Brna), lze předpokládat (a srovnání pisárskych rukou to dosvědčuje), že písemnosti začínají vycházet ze vznikající kanceláře české, jejíž vytváření je dovršeno panovníkovou korunovací 28. října 1453, kdy bylo též obsazeno místo kancléře, a to dokonce dvojmo. Zatímco proboštem vyšehradským, a tím i titulárním kancléřem království, se stal Jan z Eabštejna, byl do čela kanceláře ve funkci dvorského kancléře postaven klerik vynikajících kvalit odborných, bratr - 122 - Janův, Prokop z Rabštejna, laik s nižším svěcením, jenž byl pro tyto účely uvolněn z kanceláře Friedricha III., kde byl navázal i přátelství s Eneášem Sylviem Piccolominim. Současně s Rabštejnem, jenž byl pro svůj vážný zájem o českou otázku i toleraci náboženskou přijatelný i Jiříkovi z Poděbrad, je v kanceláři z konceptních úředníků, jichž byl omezený počet, znám jménem jen Mikuláš Lisclus, doktor práv, též bývalý člen kanceláře Fridrichovy. Jim k ruce bylo několik lngrosátorů a lze pozorovat, jak se jejich počet během doby rozšiřoval a jak někteří úředníci se alespoň poněkud specializovali na určité druhy písemnosti. Z kancelářských pomůcek není zachováno nic. Je však známo, že za vlády Pohrobkovy nebyly zakládány nové knihy register, nýbrž se pokračovalo v zápisech do starých, převzatých z českého oddělení kanceláře Albrechtovy. Není však možno určit, zda se oba svazky, vedené paralelně od počátku, v něčem odlišovaly; protože všechna formální hlediska selhávají, zdá se nejspíš, že každý registrátor měl jeden svazek register k dispozici pro své zápisy bez ohledu na jejich obsah i formu. Po náhlé smrti Ladislavově v listopadu 1457 kancelář nezanikla, nýbrž přešla do jiné fáze vývoje. Hlavní osobou nebyl totiž panovník, nýbrž zemský správce Jiřík z Poděbrad, jenž nejen že podržel svůj úřad, nýbrž již za několik měsíců mohl Ladislavovu kancelář převzít i jako český král. V jejím čele (s malou přestávkou v bouřlivém roce 1462) zůstal po 10 let Prokop z Rabštejna (naposledy se s tím titulem připomíná v únoru I468 při poselství k uherskému králi). Jan z Rabštejna - titulární kancléř království se v kanceláři uplatňoval jen mimořádně (hlavně v r. 1462), a tak se lze nejspíš domnívat, že po odchodu Prokopově (jenž zemřel někdy v r. 1470) zůstal již kancléřský úřad neobsazen, tím spíše, že Jan přešel do služeb Matyáše Korvína. Bylo to možno i proto, že v kanceláři na místech protonotářů působily vysoce kvalifikované síly, na nichž ostatně ležela hlavní tíže kancelářské činnosti i za fungujících kancléřů. Otázka skladby kancelářského personálu byla v té době skoro už výlučně rozřešena ve prospěch živlu českého a laického. Situace se však dále zkomplikovala prohlášením se Matyáše Korvína za českého krále 3. května 1469, s nímž bylo spojeno i jmenování Korvínova českého kancléře, Zajíce z Házmburka. Zdá se však nepravděpodobné, že by Korvín zřídil samostatné české oddělení, tím méně celou kancelář. Toto jmenování, jež po přechodu Zajícově k Vladislavovi bylo obnoveno a zaniklo až v roce 1485, bylo zřejmě jen politickou manifestací; písemnosti do Českých zemí po-sházely z jednotné uherské kanoeláře, i když z rukou českých úředníků. Síaopak se postupně rozšiřovala agenda kanceláře Jiříkovy, a to nejen v teritoriálním slova smyslu, nýbrž i pokud šlo o okruh příjemců. - 12? - Ani z Jiříkovy kanceláře se nám nedochovaly žádné pozůstatky registračních knih, ač je o nich povědomost po celé období jeho vlády; vydaly celkem dva obsáhlé, po sobě následující svazky. Upustilo se tedy v té době od dvou-kolejnosti, běžné v době předchozí. Jinak však zůstalo při starém, ai šlo 0 písemnosti, jež měly do register vcházet, nebo o praxi registrátorskou. Bovněž není dochována (a pravděpodobně ani neexistovala) žádná formulářová sbírka kancelářské provenience. V několika souvěkých rukopisech dochovaná sbírka, zvaná "Canoellaria Georgii regis* byla správně charakterizována jako soubor písemností o činnosti významného diplomata Jiříkova dvora, Řehoře Heimburského, případně 1 zahraničně-politickém usilování Jiříkové vůbec. Dlouhé období vlády Jiříkova nástupce Vladislava Jagellonského mělo řadu specifických rysů, jež se pochopitelně odrazily v jeho kanceláři. V zhruba stejné době, kdy byl Vladislav v Praze korunován českým králem, byl v Jihlavě korunován Matyáš Korvín, jenž se českým králem prohlásil již na konci Jiříkovy vlády. Sedmdesátá léta byla tak naplněna bojem mezi oběma stranami. K narovnání došlo v r. 1479 v Olomouci v tom smyslu, že titul českého krále byl ponechán oběma; zatímco Vladislav podržel vládu v Čechách, MatyáS se jí ujal doživotně na Moravě. Toto rozdělení českých zemí mělo svůj •draz i v rozsahu činnosti kanceláře Vladislavovy; teprve smrtí Matyášovou v r. 1490 se obě seně fakticky opět spojily. Protože však Vladislav se stal současně i králem uherským a odstěhoval se do Budína, kaa\ jej doprovázela 1 část kanceláře, má tote datum několikerou důležitost, a to tím spíše, že je i mesníkem stavovského boje, jenž tím vstoupil do nového stadia. Při tomto roadělení byla kompetence obou složek kanceláře přesně specifikována: k panovníkovi se přičleňuje jen expozitura kanceláře v čele s protono-cářem, i když časté spatřujeme v panovníkově okolí i kancléře, jenž všax v zásadě řídil vlastní kancelářt dlící už stabilně v Praze. Z budínské expositury měly tak vycházet jen písemnosti pod menSí pečeti, z pražské kanceláře listiny pod majestátem (tj. pod velkou znakovou pečeti, protože majestátní pe-Sei čeští panovníci té doby neměli). Toto rozdělení však Vladislav občas obcházel vydáváním listin pod majestátní pečetí uherskou. K jistým změnám došlo za Vladislavova přechodného pobytu v Praze v r. 1509, kdy na žalobu ' stavů byla kancléři Albrechtu a Kolovrat velká pečel odňata a pražská kan-oelář měla vydávat jen písemnosti pod menší pečetí. Dospělo se však zřejmě k nějakému blíže neznámému vyrovnání. Celá doba vlády Vladislavovy je jediným dokladem úpadku panovnické moci, jenž má svůj bezprostřední odras i v hodnotě jednotlivých písemností, které se často ani nemohly prosadit, nebo vyžadovaly ještě souhlasu zemských úředníků. - 124 - Již od počátku vlády Vladislavovy mizí až na zcela nepatrné výjimky i jakýkoli vnější vztah proboštů vyšehradských k titulu nejvyššího kancléře. Titulu Šéfa kancelář® se dostává hned od počátku Vladislavova panování - a to poprvé - významnému světskému činiteli Ctiboru Tovačovskému z Cimbur-ka, jenž byl současně i zemským hejtmanem moravským. Protože hejtmanství Ctibora nepochybně zcela zaměstnávalo, je patrno, že titul kancléřsKý zůstal v tomto případě vlastně formalitou, neboť Ctibor z povinností, normálně kancléři příslušejících, konal pouze některá diplomatická jednání, Skutečným představeným kanceláře byl významný představitel mostského stavu Samuel z Hrádku a Valečova v roli vicekancléře, byť tak není výslovně nikdy jmenován. Po odchodu Ctiborově z kancelářského života se na jeho místo dostal Jan z šelnberku (1479 - 1503), jehož kancelářská činnost byla naopak velmi intenzívní. V té souvislosti je třeba uvést rok 1497, kdy titul nejvyššího kancléře {jak se již od konce Jiříkových dob nazývá, aby se svým titulem připodobnil nejvyšším zemským úředníkům) byl při rozdělování nejvyššich zemských úřadů přiřčen stavu panskému. V nižších funkcích funguje stále stejná hierarchie úředníků od protonotářů až po ingrosátory. Mezi českým personálem jsou jednotlivě i Sěmei, ale i ti vykazují aktivní znalost češtiny, jak tomu bylo ostatně i dříve. V druhé polovině 15. století se vyhranil pojem sekretáře v značně odlišném slova smyslu než v době předchozí. Jako sekretáři vystupují významné osoby často i cizího původu, jež sloužily nejvyšáím a často i najskrytejší* cílům panovníkovy politiky zahraniční i vnitřní; kancelář s nimi nebyla v přímém styku, i když jejich služeb využívala. Registratura převzala zvyklosti kanceláře Jiříkovy, v tom především jednotnou řadu hlavních register. Teprve asi rok 1490, kdy se pod českou kancelář znovu vrátily i oblasti moravská a slezská, přispěl k změně, totiž k rozdělení register na dvě řady (podle jazyka písemností); zvlášť byly zapisovány kusy české, zvlášť německé, latinské se promlskue připojovaly k oběma řadám. Dosvědčuje to jediný dochovaný svazek Vladislavových česko-latinských register t let 1498 - 1502, jenž i jinak ověřuje závěry učiněné na registrech z doby starší. Ačkoliv v této době není znám žádný registra-turní úředník jménem, lze se domnívat, že tato funkce nezanikla, nýbrž trvala dále. V r. 1509 byla však spolu s vedením register vůbec přeložena zřejmě do Budína. Zda existovala nějaká registra speciální, nelze s určitosti rozhodnout , zdá se však, že nikoli. Z doby vlády Vladislavovy je též dochována sbírka formulářových vzorců, jež vznikla až někdy na konci r. 1504» obsahovala však i mnoho materiálu z počátečníoh let Vladislavova panování. Jako v jiných současných a hlavně mladších sbírkách, je v táto sbírce, nepochybně vzniklé jako bezprostřední kancelářská pomůcka z kanoelářských předloh (jsou to vedle register a konceptů i některé došlé písemnosti i starší předlohy; tak jeden glejt z doby Václava IV.), velmi rozvinutý titulář, prostupující celým rukopisem. - 125 - Vcelku procházela kancelář Vladislavova permanentním úpadkem, způsobeným stále se zvětšujícím poklesem moci panovnické i její vnitřní situaci. Vývoj vrcholí po r. 1509. V takovém stavu se s kanoeláří setkáváme při smrti Vladislavovo, kdy ji přejímá desetiletý Ludvík. V čele kanceláře stál tehdy Ladislav ze Šternberka, stoupenec Lva z Rožmitálu, jemuž se podařilo, že již v r. 1517 velká pečeť přešla opět do rukou kancléřových. Úřad kancléř-ský sé stává víc a víc středem pozornosti v boji jednotlivých mocenských skupin panstva, důležitost kanceláře jako orgánu panovníkova vie a víc klesá, tím spíše, že větší část své vlády nebyl Ludvík v Čechách, nýbrž v Uhrách. Proto skoro stále vedle sebe působí pražská Část královské kanceláře a budí na k é expedice, spojují se jen za panovníkova pobytu v Praze. Jíž od počátku Ludvíkovy vlády je patrna zvýšená snaha po omezení panovníkovy iniciativy, jež se projevovala především v tom, že všechny relace měly jít prostřednictvím důvěrníků českých stavů a že se paralyzoval případný vliv Ludvíkovy kanceláře uherské. Dalším momentem, jejž třeba vyzvednout, je zřízení kanceláře zemskýcn hejtmanů, která do značné míry omezovala beztak jíž okleštěnou působnost královské kanceláře. Kancelář česká se za Ludvíka dělila na dvě oddělení: české a německé, jak ukazuje nejen současná existence dvou sekretářů (působících nyní již v kanceláři), později proto-notářů (pravidelně Čecha a lěmce), nýbrž i dvojí řada register, jež však všechna vzala za své - nepochybně u Moháče. Smrtí Ludvíkovou a zánikem jeho kanceláře končí v podstatě středověký vývoj této důležité, často základní instituce královské vlády; s příchodem Habsburků přichází nová doba i v tomto směru. B - Písemnosti V rozdělení písemností v podstatě sústavají v platnosti starší zvyklosti; jen lze postřehnout, že ponenáhlu se váha přenáší na druhy písemnosti méně honosných, i když hlavní zlom přichází až v období dalším. Stejně tak bylo obdobné i řízení, předcnázející vyhotovení čistopisu, s tím snad rozdílem, že Jagellonci, v případě své nepřítomnosti v Praze nebyli o obsahu příslušných písemností informováni. Hlavním ověřovacím prostředkem zůstává 1 v této době pečeť, i když se začíná - ale zatím velmi zřídka - objevovat i podpis panovníkův, jenž pravidelně pečtí dubluje. Držitelem poslední majestátní pečeti byl až do r. 1526 Ladislav Pohrobek. Jeho nástupci majestát nevlastnili - nahrazovala jej velká pečeť znaková, vedle níž užívali - řídíce se určitými pravidly -ještě řady pečetí menších. - 126 - Pergamen se uplatňuje už téměř výlučně jen pro listiny s přivěšenou pečetí, jinak převládá papír, formát 1 příprava látky psací odpovídá zaměření příslušné listiny. Stejně tak bylo užíváno podle druhů písemnosti i různých typů písma. Listiny byly psány bastardou, ostatní písemnosti písmem kursivnějším až kursivním. Do textů latinských proniká postupně písmo humanistické; minuskula a kursiva (do r. 1490 jen v relačních poznámkách, později i v celých písemnostecn). Změnám podléhá i relačně - konceptní poznámka, a to v tom smyslu, že v podstatě mizí její konceptní část, zatímco v části relační lze pozorovat podstatné omezování okruhu osob sonopnýoh relaoe. Za obou Jagellonců na nl nadto Intenzivněji působí odlišné formulace uhersjcó kanceláře, takže je patrna dvoukolejnoat. Z vnitřních znaků upoutá především stále zřetelněji se uplatňující český jazyk, jenž podstatně zatlačuje oba další, i když i ty mají své oprávnění v konkrétních případech, pokud jde o němčinu, hlavně v oblasti vedlejších zemí - obou Lužic i Slezska. Skladba listiny podléhá stále většímu zjednodušování a to ve všech jazycích. To je do značné míry podmíněno 1 změnou obsahu jednotlivých listin, které stále ve větší míře jsou vydávány příjemcům světským, institucionálním {především města), tak jednotlivcům, při čemž na druhé straně odpadají jako příjemci instituce duchovní. Bibliografieká příloha I. Lucemburské období 1310 - 1439 A - Kancelář Listiny Jana Lucemburského jsou zpřístupněny především v III. a IV.svazku Smlerových EM, avšak způsobem pro studia diplomatická zcela nevhodným. Ani pokud jde o úplnost, toto dílo dnes již zdaleka nevyhovuje. Hové nálezy - především z 20. a 30. let tohoto stol. - nejsou ještě publikovány, aspoň v podstatě jsou však přístupny v HÚ ČSAV. Ze speciálních pramenných publikací mají pro Janovy listiny význam především příslušné svazky edice Codex iuris municipalis (I. II. IV. - 1). - 127 - Z obecnějších prací, citovaných již v předcházejících kapitolách, má pro dějiny kanceláře v celém tomto období význam Vojtíškova rozprava o jejím vývoji a hlavně Čelakovakého kniha o registrech. Ze speciální literatury k české diplomatice lucemburského období třeba uvést knihu p. Tadry, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310 - 1420), Praha 1892, str. 29?, jež ovšem nepodává skutečné dějiny jednotlivých kanceláří, nýbrž především soupisy jednotlivých úředníků se seznámenáním jejich prebend ap. Ani ten seznam není však zdaleka úplný, jak ukazují již doplňky Hynka Kolmanna, O kollektorech komory papežské v Čechách a censu vyšehradském do počátku století IV., VKČSpN 1897 č. XXVII f iloa.-hist.-jazyk.třidy, str. 42 - 80. V současné době je jejich neúplnost ještě zřejmější. Registrům Janovým je věnována rozprava V. Vojtíška. Pražský zlomek komorního registra krále Jana z r. 1312, původně ve Friedrichově sborníku 1931, znovu v jeho Yýboru rozprav a studií, Praha 1953, str. 367 - 379. U prvního vydání a zvi. ot. z něho, k němuž je přidán latinský překlad, je připojena reprodukce. O zpřístupnění formulářových sbírek je postaráno lépe než o vlastni — listinnou látku. Oba základní formuláře jsou vydány: Th. Jacobj, Codex ■—epistolaris Johannis regia, Berlin 1841 a ¥. Tadra, Summa Gebhardi, AÔS 63 (Wlen 1882), str. 305 - 594. Z ostatních rukopisů jsou historicky najcennejší formule vydány Pr. Palackým v jeho výše uvedeném díle Ueber Pormelbúcher. Rozbor rukopisů je částečně podán v úvodu k Sádrově edici a pak hlavně u f» a&&set Codex epistolaris Johannis, regis Bohemie, ČAŠ 13 - 14 (1935 - 1936, vyšlo 1938), str. 121 - 142. Evidence písemností Karla IV., jichž počet jde do tisíců, byla z hlediska říše provedena v VIII. sv. Regest imperii (td. A. Huber, Innnabruok 1877) a v příslušném dodatku (týž, tamže 1889). Od té doby nové objevy učinily nezbytným další dodatek, jehož vydání bylo svěřeno zemřelé již L. Huttenbräukerové. Z množství zahraničních edic a regestářů, kde je větší počet listin Karlových, lze uvést aspoň M&H Consxitutlones VIII. Z českých prací třeba uvést hlavně příslušné svazky RBH. Dosud vyílot V-l, 2 (1346-1350) «d. J. Spěváček (Praha 1958-60), VI-1-5 (1359-8) cd. B. Kendl (1928-54) a VII-1-5 (1358-63) ©d. B. Mendl - M. Linhartová (1954-65) . Dále jsou to příslušné sv. CD1 a CXM a II. sv. Archivům coron&e regni Bohemia® cd. V. Hrubý (1928), jakož i přílohy díla P. M. Pelcla, Geachichte K. Karls eto. Dreaden 1783. Z literatury lze vedle příslušných partií Bresalauovy příručky uvést: A. Huberv předmluvě k RI VlIIt Jh. Lindner, Das Urkundenwesen Karls TV. und seiner Nachfolger (1346 - 1437), Stuttgart, 1882; týž, Beiträge zuř - 128 - Diplomatik Karls iv. und seiner Nachfolger, MIÖG 3 1882, str. 229-245 (první část se zabývá registr, poznámkami a registrátory, druhá barvou šňůr, na něž se pečeti přivěsovály); týž, Beitrage zur Diplomatik der lueembur-gischen Periode AZ 9 1884, str. 167 - 192. Kanceláří a listinami říšského dvorského soudu se zabývá částečný tisk jinak netištěné (ač byla ohlášena) habilitační práce H. Krupicky, Das Urkundenwesen des deutschen königlichen Hofgerichts von 1275 - 1378, Breslau 1937. 0 registrech vedle zmíněných prací v. Vojtíška a j. Čelakovakého pouču-jí i L. Gross, Ein Fragment eines Registers Karla IV. aus dta j. 1348, 1A 45 (1920), str. 579-601 i s edicí, výmarský zlomek vydal a zpracoval B. Mandl. Výmarský zlomek register Karlových v ČAS 7 (1930), str. 50 - 56, též doplněný zvláštní otisk, s reprodukcí. Drážaanský zlomek vydal A. F. Glafey, Anecdotorum S.R.I. historiam ac ius publicum illustrantiua colleetio, Dre8dae-Lipsiae 1754; censurou ze státoprávních důvodů v edici potlačené listiny zpřístupnil H. Breaslau v NA 11 (1885), str. 95 n. Zpracování císařských register se podjal G. Seeliger, Die Registerführung am deutschen Königshof bis 1493 v MIÖG Brgbd. 3 (1890-4), str. 238 - 364, poznámky se naleznou i u H. Zatschka, Studien zur aittelaltarlionen Urkundenlehre. Koncept, Register und Briefsaaalung, Brünn-Prag-Leipzig-Wien 1929. O sestavení materiálu ze středověkých výpisů těchto i pozdějších register se zasloužil především A. Sedláček, Zbytky register králův římských a českých z let 1361 -1480, Praha 1914. Pokus o rekonstrukci činnosti jednoho úředníka podal P. Sohoffel, Rudolf von Friedberg. Studie zur Kanzleigesohiohte Karls IV. AZ 40 (1951), str. 26 - 49- Dějiny kanceláře lucemburské moravské sekundo-genitury jsou citelným desideriem naší literatury, i když je materiál do značné míry v CDM sebrán. Mnoho pozornosti bylo věnováno studiu formulářových sbírek souvisejících s kanoeláří panovnickou a především hlavní osobě působící při jejich vzniku, Janovi ze Středy. Z životopisných pokusů třeba jmenovat: F. Tadra, Jan ze Středy (Johannes Xoviforensis), kancléř císaře Karla IV., biskup litomyšlský a olomoucký v ČČM 60 (1886), str. 85 - 101 a 297 a H. Zatsohek. Karolingischs Studien I. Zu Johannes von Neuaarkt v MVGDB 75 1955, atr. 1 - 19, kde další literatura. Po několika nábězícn byla Summa cancellariae vydána F. Tadrou, Summa cancellariae (Canoellaria Caroli IV.) Praha 1895 podle 16 rukopisů; důležitý rukopis drkolenský Tadra pro edici ještě neužil. Viz i čl. H. Kaisra, Zu den Quellen der Summa cancellariae Caroli IV. NA 25 1900, str. 217-9. Druhou sbírku zhodnotil 1. Schleche, Svídnický formulář Jana ze Středy, ČAŠ V. 1927, str. 110 - 159 (též německé znění v ZGSchl 61, 1927). Třetí Janovu sbírku vydal opět F. Tadra, Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis (1364 - 1380)- v AÖ5 68 (1886), str. 1 - 157. Po zcela nevyhovujícím pokusu J. W. Hofmanna, Sammlung ungedruckter Nachrichten II., Halle 1737, str. 1 - 292 vyšel péčí H. Kaisera, - 129 - Collectarius perpetuarum formarum Johannis de Geyinhausen, Innsbruck 1900. TýŽ pod názvem Ser Collectarius p er pe tu arům formarum des Johann von Gelnhausen, Strassburg 1898, podal 1 důkladný rozbor uvedeného formuláře. 0 autoru je četná literatura; shrnuje ji J. Dřímal, Brněnské městské knihy, právo a listiny za písaře Jana z Gelnhausenu, SAP VIII-1 (1958), fotr. 109 - 129. U listin Václava IV. je evidence ještě složitější. RI pro toto období nejsou vydána a ani připravována, ač pokusy o to byly několikrát ohlášeny (M. Pangerl, J. Bmler, V. Hrubý). Stejně tak ani SBM nejsou pro tato léta ve své známé formě plánovaná; realizuje se tzv. Regestový katalog, jenž by byl vydáván v několika podle archivů provenienčně oddělených řadách. Zatím vyšlo: Regesta Bohemia© et Moraviae aetatis Venceslai IV. Tomus I. Pontes archiv! metrop. eccl. Prag. ed. V. Jenšovaká Pasc. 1 Pragae 1967 a lomus II, Pontes arohivi capituli eccl. Wissegradensis ed. V. Vavřinek, Pragae 1968. Eejúplnější evidenci j«ho listin podává A. Sedláček ve svých rukopisných regestech v HU ČSAV. Z tištěných děl nejvíc Václavových listin mají (vedle edic uvedených výše u Karla IV.) Deutsche Reichstagsakten ed. J. Weizsäcker, hl. sv. I. - III., Gotha 1867-77; F. 1. Pelzel, Lebensgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenoeslaus I. II., Prag 1788 - 1790 a A. Haas, Archiv koruny české 5. Katalog listin z let 1378 - 1437, Praha 1947. K dějinám kanceláře a register vedle výše zmíněných prací lze přidat studii f. L india e ra, über Kanzlei und Kanzler des Königs Wenzel In den Jahren 1378 - 1400 & AZ IV. (1879), «tr. 150 - 173, I. Hlaváčka, Studie k diplomatice Václava IV. IV. Itinerář krále Václava IV. v Ös ÖH 10 (1962), str. 64 - 94, téhož Die Geschichte der Kanzlei König Wenzels IV. und ihre Beamten in den Jahren 1376 - 1419. Historie» 5 (1963), str. 5-69 (jako IV. část studií), téhož Studie etc. VI., Relátoři listin Václava IV. a královská rada, CsCH XI. (1963), str. 198 -225; téhož Studie etc. VII. Dvě formulářové sbírky s Václavovými písemnostmi, SAP XIII-1 (1963), str. 146 - 168; téhož Studie etc. VIII. Kancelář a její hospodářské postavení na král. dvoře, SAP IIV-1 (1964), str. 238 - 255 a téhož Studie etc. IX. Registra, jejich vedení a registrační poznámky v kanceláři Václava IV. 1963 Acta univ. Carol., Philoaophica et historioa So. 5, Pomocné vědy historické, str. 15 - 78. V upravené formě a rozmnoženy o některé další, vyšly tyto studie knižně pod titulem "Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376 - 1419", Schriften der MGH 23, Stuttgart 1970, stran 528. K formulářům zatím jen V. Hadač, Summa cancellariae regis Bohemia® (Cancellaria regls Wenceslai IV.). Kritický j^rozbor a srovnání rukopisů, Č AŠ 4 (1926-7)» str. 11 - 48. Listinný materiál Zikmundův je pro období vlády v říši evidován po- - 130 - měrně dobře - byl se značnými mezerami - v II XI W. Alt «armem a to především na základě dochovaných svazků říšských register. Pro dobu před tímto datem je nyní k dispozici madarský regestář I. Mályusze, Zsigmondkori oklevéltár I., II. - 1, 2 (1387-1410), Budapest 1951 - 1958. Z literatury diplomatická vedle již uvedené knihy Lindnerovy a jeho některých studií hlavně A. Zeehel, Studien über Kaspar Schlick. Anfänge, erstes Kanzleramt, Fälschungsfrage, Praha 1939 a H. Hsimpel, Aus der Kanzlei Kaiser Sigismunds v AUF 12 (1932), str. 111 - 180, jenž podává analýzu jedné formulářové sbírky jeho listů. 0 běžném užívání formulářových sbírek Karlovy kanceláře za Zikmunda srv. W. Goldinger, Die Standeserhöhungsdiplome unter König und Kaiser Sigismund, MIÖG 78 (1970), str. 323 - 337. Ke kanceláři Albrechtově a listinám z ní vyšedším lze upozornit hlavně na rozsáhlou práci H. Kollera. Das Reichsregister König Albrechts II., Wien 1955 a práce tam uváděné. B - Listiny Reprodukce písemností českých lucemburských panovníků nejsou příliš četné a jsou většinou roztroušeny v nejrozličněj sieh pracích. Poměrně nejvíc zpřístupňují KUiA: Karel 20, Václav 3, Jošt 1 a Zikmund 9 kusů. Z jiných lze jmenovitě uvést Ideu státu československého II. Praha 1936, kde jsou zastoupeni všichni uvedení panovnici. Karolinum statek národní, Praha 1934 má 1 listinu Karlovu a 2 Václavovy. Pro Václava podává nově řadu reprodukcí výše zmíněná kniha Hlaváčkova. K membránám a zrodu listiny I. Hlaváček, Studien zur Diplomatik König Wenzels (IV.). Der Geschäftsgang in der Kanzlei, MIÖG 69 (1961), str. 292 - 330 a týž, K diplomatice úmluv Václava IV. s Karlem V. z r. 1380, Zápisky katedry čsl. dějin 3. č. 3 - 4 (1958), str. 55 - 61, a týž, Zum Konzeptwesen in der Kanzlei Wenzels IV. MIÖG 72 (1964), str. 142 - 145. K rozdělení písemností viz nejnověji týž, Studie ... I. Písemnosti královské kanceláře a jej ich dělení. Zápisky etc. IV. i960, str. 43 - 52. 0 jedné zvláštnosti pří jeaeoké listiny Karlovy píše I. Kuhnová, Eine Urkunde aus der Kanzlei Karls IV. Forschungen und Fortschritte 28 (1954), atr. 115 - 118. Z jednotlivých liatin byla největ-ší pozornost věnována Inauguračním listinám Janovým. Shrnuje ji V. Ghalou-peoký, Inaugurační diplomy krále Jana z r. 1310 a 1311 v ÖÖH 50 (1949), str-. 69 - 102. Několika skupinám listin Jana Luc. a mladého Karla věnoval pozornost J. Spěváček, především v OSCH 16n.,1968n.a 19, 1971 a MIÖG 76, 1968. Viz i D. Kudrnová, Starobrněnský písař v listinách krále Jana Lucemburského, Sborník k nedožitým padesátinám PhDr. Jiřího Radimskáho, Brno 1969, str. 161 - 169. 0 lucemburských pečetěch informuje nejlépe 0. Posse, Siegel der deutschen Könige und Kaiser, hlavně v II. a V. dílu (týká se i pečetí Jana Lucemburského). Poznámky se však najdou i ve většině diplomatických rozprav, o nichž výše. Zvlášl je třeba upozornit na Lindnerovu rozpravu v MIÖG 3. 1011-7509 - 131 - Pečetěmi markrabskými se zabýval E. Svábenský, Soupis pečeti moravských markrabat a markraběnek z lucemburského (a*habsburského) rodu v brněnských archivech. Brněnský archivní věstník i960, č. 4, str. 9 - 26. Písmu panovnických listin lucemburských bylo věnováno jen málo pozornosti. Vedle přehledné a starší literatury, shrnující stati A, Hesaela, Die Schrift der Reichskanzlei seit dem Interregnum und die Entstehung der Pranktur v Kachrichten von der Gesellschaft d. Wies, zu Böttingen, Phil.-hist. KL. HP, Fachgruppe II. 2. Bd. 1936-9» str. 43 - 59 a článku P. Spuna-ra, Genese české bastardy a její vztah k českým prvotiskům. LP 78 (1955), str. 34 - 51 lze uvést jen D. Kudrnovou, Písaři v listinách Jana Lucemburského. Folia diplomatica VII1-2, str. 48 - 65. O němčině jako kancelářském jazyku za Lucemburků je bohatá literatura. Hůře je tomu s ostatními jazyky, především s latinou. Uvést lze tyto práce: L. E. Schmitt, Die deutsche Urkundensprache in der Kanzlei Kaiser Karle IV. (1346 - 1378). Halle 1936; H. Bindenwaldová, Die Sprache der Reichskanzlei zur Zeit König Wenzels. Halle 1928 a I. Hlaváček, Studie II. Český jazyk v kanceláři Václava IV. LP 84 (1961), str. 238 - 252. Viz i V. Uhlířová, Zuř Problematik der tschechisch verfassten Urkunden der vorhussitisehen Zeit, AfDipl. 11/12 (1965/66), str. 468 - 544 (v česká versi v SAP 14-1, 1964). II. Léta 1453 - 1526 A - Kancelář Písemnosti Ladislavovy nejsou dosud ani evidovány a proto je o nich jen špatný přehled. Hejvíc jich je v Sedláčkových Zbytcích register, v příslušných svazcích C Dl a níže citované publikaci Palackého. Ladislavovy písemnosti vydané z moci rakouské jsou částečně evidovány ve PSA II. Bd.2, Wien 1850. Hově ji viz jen K. Beránek, Listiny a listy z české královské moci v dolnorakouakýoh registrech krále Ladislava, Arch. čas. 18, 1968, str. 34 - 39« Rovněž jeho diplomatika není podrobněji zpracována. Vedle Čelakovského a Vojtíška lze uvést jen R. Urbánka, Tři Janové z Rabštejna, Sborník filologický 11 (1936-9), str. 199-238, jenž přináší korektury starších názorů. Ani u Jiřího z Poděbrad není, pokud jde o evidenci, situace o mnoho lepší. Vedle výše uvedených prací nutno připomenout Archiv český, jenž má sneh© materiálu, a pak edici F. Palackého, Urkundliche Beiträge zuř Geschieh- - 132 - te Böhmens und seiner Nachbarländer im Zeitalter Georgs von Podiebr&d (1450 - 1471}, Wien 1860, PRA II. Bd. 20. Nově jen Fr. BeneS, Dodatky k publikovaným listům krále Jiřího Poděbradskéno, SAP 16, I966, str. 198 -203. Monografické pozornosti se po diplomatické stránce Jiříkově vládě nedostalo. Některé cenné poznámky však lze nalézt v úvodních částech jednotlivých kapitol níže citované práce Mackovy o kanceláři Vladislavově. I o jeho registrech jsou jen zmínky (u Čelakovakého). Cancellaria Georgii regis našla zpracovatele v £. Urbánkovi, Kancelář krále Jiřího v ÖÖH 17 (1911), str. 13 - 27, - nově ve výboru jeho prací, nazvaném Z husitskéno věku, Praha 1958. Diplomatický materiál Vladislavův je edičně opět značně roztříštěn; nejvíc lze najít v jednotlivýon svazcích CIM a AČ. Diplomatikou se zabýval J. Macek, O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471 - 1490). SAP II-l (1952), str. 45 - 122, jenž sleduje všechny složky vývoje a přihlíží i k době předchozí. Vedle něho podává četné poznámky i ČelakoV8ký, O registrech eto. Jediný orig. svazek Vladislavových register, uložený nyní v SÚA Praha, je vydán J. telgem v AČ XVIII, I9OO, str. 1 - 289, v regestech již v AČ VI. str. 569 - 591. Ve svých úvodních partiích se této tématiky dotýká i studie Z. Kristena, Listy poeélaoí a jejich registra v královské kanceláři české až do Bílé Hory v ČAS V. 1927, str. 1 - 109. A konečně ludvíkj o pramenné základě u něho platí totéž co o jeho předchůdci. Z diplomatických studií lze uvést jen dobrou, ale neotištěnou diplomovou práci J. Heřmana, Kancelář Ludvíka Jagellonského, Praha 1958, z níž vyšel výtah pod názvem Kancelář Ludvíka Jagellovoe (1516 - 1526) v Zápiskách Katedry čs. dějin a archivního studia 7 (1963), str. 89 - 109. B - Listiny O pečetěch Ladislavových V. Hrubý, Úvod do archivní teorie a praxe, Praha 1930, str. 113 nn., jenž i o dalších panovnících; pro Jiříka a Vladislava lépe J. Macek l.o. str. 61 - 64. O Ladislavovi nyní F. BoneS, Česká panovnická pečeť krále Ladislava - její povšechný rys, SAP XIII-1 (1963), str. 272 - 284, jenž uvádí i některé své drobnější další práce hlavně o pečetěch Jiříkových. Pro posledních 36 let pak J. Heřman l.c. Jinak uvedené již rozpravy Mackova a Heřmanova. I. Hlaváč** - 133 - vii DESKY ZEMSKÉ A DVORSKÉ Počátky existence desk zemských t Čechách je třeba položit do let 1260 - 1278. Desky byly úzce spjaty s činností zemského soudu, pravděpodobné to byly původně pomocné písemné záznamy "notáře zemského" či písaře zemského soudu pro lepší evidenci na soudě projednávané agendy. Stejně jako soud zemský (vytvořil se ve vyhraněné formě ^r—letech 1255 - 1260), je nutné i zemské desky v jejich počátcích pokládat za instituci královskou - zeměpanskou, která teprve ve svém dalším vývoji po smrti Přemysla ii. a hlavně potom po vymření Přemyslovou nabyla rázu instituce stavovské. 0 tom, že desky ve svých začátcích byly institucí královskou, svědčí i Jejich původní označení "registra regalia", o němž je zcela bezpečně překázáno, že se nevztahovalo na neexistujíoí kancelářská registra královské kanceláře, nýbrž právě na desky zemské. 0 tom, jaká byla vnější podotia desk v této nej starší době jejich existence, není možné říci nic určitého, protože se*nejstarší desky - jak známo - nedochovaly. Ani jediný v originále dodnes dochovaný výpis z desk, který se vztahuje k zápisu z r. 1287 a byl pořízen asi o 20 let později, nedovoluje pro svou stručnou formu představu o tem, jak asi nejstarší desky vyhlížely v originálech. Pre dobu o málo pozdější to dovoluje šťastnou náhodou zachovaný pohonný kvatern z let 1516 - 20 - 24, jediný pozůstatek z desk po požáru v r. 1541, který všechny ostatní starší kvaterny zničil. Iení-11 tedy možné povědět nic bližšího o vnější formě nejstaršíeh desk, je ze zachovaného zbytku z let 1316 - 24 jasné, že Již tehdy byly desky vedeny v tzv. kvaternech, tenkráte pergamenových. Kvater— nem se rozumí složky psací látky po čtyřech arších čili dvojlistech, které byly po sepsání svázány v knihu, jíž se tradičně zvláště u desk zemských rovněž říkalo kvatern. Desky nebyly asi již od svého počátku vedeny v jediné řadě, nýbrž podle druhů agendy zemského soudu nejméně ve dvou řadách. Byly to především desky p ů h o n n é (1 i b r i či o^uaterni eitationum), do nichž byly zapisovány pohony před soud, tj. žaloby a obeslání obžalovaných pro trestné provinění. Stejně tak již asi od počátku byly vedeny desky trhové (libri- quater-n i eontractuua). lejstariím dokladem jejich existence je formulářová zmínka o nejstarší městské knize pražské, která měla být založena podle jejich vzoru někdy těsně po r. 1278 a dále zmíněný již výpis ze zápi- - 134 - su z r. 1287» v aěmž šlo o předej vsi. Do des* trhových byly vkládány právě zápisy o převodech n esovitého majetku feudála, předejich a keupíoh - staročesky trzích - svobodných (stč. zpupnýon) šlechtických statků a příslušného pozemkového majetku. Není ani vyloučeno, že pod pojem deek trhových je třeba pro konec 13. a první polovinu 14. století zařadit i zápisy dluhů na zpupných statcích váznouoíeh, pre kterou agendu byla v debě vlády Karla 17. zavedena další řada, desky zápisné (libri - q^uaterni obliga t ionum). Desky zápisné byly vedeny opět dvoj!, a to větší- pro dluhy nad 100 kop grošů česk. a menší - pro dluhy pod tuto částku. K těmto základním řadám přibyly po polovině 15. století - v době rozmachu stavovské moci - ještě desky památné (libri a e -m o r i a r u m), do nichž byly vkládány rozsudky zemského soudu, sněmovní usnesení apod. Vedle hlavních řad byly i další knihy, související s procesní činností, kvaterny obeslání, registra svědomí, knihy úroční, ubrmanská aj. - Ve 14. a 15. století stačil zápis v deskách pro důkaz právní (o držení statku apod.). Jazyk zápisů byl v době předhusitské latinský, od husitství sačalo přibývat zápisů českých, až podle sněmovního usnesení s r. 1495 měly být všechny zápisy ve všech řadách (tedy v deskách pohonných, trhových, sápisnýcn i památných) prováděny výhradně česky, s jedinou výjimkou listů majestátních, které mohly být zapsány podle jazyka originálu, když byl tento vydán v latině nebo němčině. V r. 1541 při velkém požáru Malé Strany a Hradu pražského všechny kvaterny shořely. Všechny hlavní desková řady byly však ihned obnoveny, přičemž byly běžné právní záležitosti vkládány do nově založených kvaternů; dále bylo pečováno o to, aby byla do nich vložena veškerá práva, která byla zapsána ve shořelých deskách, byla však ještě platná. Tu se postupovalo různým způsobem; nové vklady byly provedeny buá podle listin, které měli oprávnění v rukách, nebo podle výpovědí očitých svědků, nebo kone čně na základě individuálních přihlášek. Příslušnou instrukci k obnovení vydal prosincový zemský sněm z r. 1541 a na jarním sněmu v r. 1543 byla učiněna opatření k ecnra-ně obnovených desk zemských; papírové originály měly být napříště uloženy ve zvláštní chráněná komoře na Hradě pražském a opisy na pergamenu měly být chovány na Karlštejně.Avšak již v r.1965 bylo pořizování opisů na pergamenu zastaveno - pro velké náklady. Při obnovení desk došlo ke sporu mesi stavy a králem o některá stavovská privilegia, proti jejichž vložení do obnovených desk měl ferdinand I. odpor. Teprve v r. 1545 se stavům podařilo prosadit zapsání dřívějších privilegií, přitom však Ferdinand dosáhl toho, že jeho velební revers % r. 1526 byl značně pozměněn v jeho prospěch. - 135 - Vítězství habsburského absolutismu a centralismu po porážce protihabsburského stavovského povstání na Bílé hoře, jak bylo zakotveno v Obnoveném zřízení zemském z r. 1627» se výrassně projevilo i v dalších osudech desk zemských. Deskový úřad, který byl před Bílou horou ovládán výhradně stavy, s© stal institucí královskou a úřednici desk zemských královskými rady. Zápisy zákonů a nařízení de desk nebyly už prováděny z pověření stavů (relace sněmovní ), nýbrž z rozkazu krále (relace královské). Změny naspaly však i ve vlastním vedení desk. Desky půhonné ve starém smyslu se přestaly vést a byly nahrazeny kvater-ny žalob a obeslání k zemskému soudu, avšak jen v omezené míře. Důležitější ještě bylo, že se stále více uplatňovalo i v Činnosti deskového Úřadu písemné řízení, i když bylo ještě požadováno osobní dostavení k deskám. Vklady do desk trhových a zápisných se však dály velkou většinou na základě listin, jejlchž zapsání se stalo předpokladem k zajištěni majetkového práva. Tak se po Bílé hoře trhové a zápisné kvaterny proměnily vlastně v úřední kopiáře listin (nazývány proto později obecně knihy instrumentů), nicméně však měly tyto deskové zápisy - kopie i nadále autentickou průkeznost. Staré rozlišování desk zápisných na větší a menší byle po obnovení desk přeneseno na všechny druhy v tom smyslu, že se k "větším" deskám potom počítaly kvaterny trhové a větší zápisné, k "menším" kvaterny pohonné a žalob, menší desky zápisné a další úřední knihy a rejstříky deskového úřadu. Rozrostlá agenda vedla k vytváření novýoh typů desk, které podle svého určení "byly připojovány k starým řadám, resp. je nahraaovaly. Od r. 1645 byly vedeny zvláštní kvaterny rosdílnýoh výpovědí mezi věřiteli, od r. 1651 přihlášek k dědictví, od r. 1653 kvaterny kšaftů, v r. 1655 se sačaly vést dva nové druhy: kvaterny dílčích e e d u 1 í a kvaterny odhadů. Kone čně r. 1658 začínají zvláštní kvaterny svatebních smluv. Všechny uvedené druhy se připojily k deskám "větším". Obnovené zřízení zemské změnilo také jazykovou tvářnost desk zemských, protože němčina byla postavena na roveň češtině. Německých zápisů (vkladů) během doby poznenáhlu přibývalo, takže asi od přelomu 17. - 18. století začínají převažovat nad českými. Desky zemské po svém obnovení byly spojeny s "menším zemským právem" či "pražskými menšími úředníky", kteří spolu se svými dalšími podřízenými úředníky byli odpovědni za vlastní vedení deskové agendy. Menšími pražskými úředníky byli místepurkrabí pražského hradu, aístosudl, místokomorník, místo-pisař, úředník královny a úředník podkomořího. Místokomorní kovi podléhal starosta komorničí, představený komorníků - poslů, kteří obstarávali dodání obsílek, žaloby, prováděli inventury mobiliáře při posůs- - 136 - talosteoh, uváděli dědice de držení xbeží (etejně tak věřitele v držení zboží dlužníků). 0 své úřední agendě re dl starosta registra, která byla nazývána registra starostova práv vedení a z akr nevála v sobě řadu knih pro různé právní postupy. lístosudíau podléhali deklamátoři, kteří podle OZZ byli dva, český a německý. Při zasedání menšího práva deklaaátoři podávali přednesení. Místopisaři byl podřízen jednak písař "s a 1 f, dále větší a a e n š í ingrossáter, jednak t»v. registrátoři, jichž byle ku kenei činnosti deskového úřadu na sklenku 18. století 12 řádných a 6 mimořádných či "přespočetnýoh". I personálu náleželi ještě d e -p o z i t o r, t a x á t o r a sluha. Malý písař protokoloval usnesení při zasednutí aenšíhe práva. Vět si ingrosáter (nazýván obvykle latinsky i a g r e s. a a i o r) měl obstarávat zapisování privilegií, dvorních reskriptů, konsensů, kšaftů, rozsudků a odporů, menšímu ingresátoru (i. m 1 n o r) patřilo zapisování sněmovníeh usnesení, plných mocí, dílčíoh oedulí a relaeí purkrabskou e úřadu, legistrá-toři obstarávali vklady vieeh ostatních listin a zápisů a vydávali opisy a výpisy z dssk. V době vlády Josefa II. samostatná činnost deskového úřadu skončila. Dvorským dekretem ze dne 14. YIII. 1785 mu byla odňata jeho dosavadní soudní pravomoc a přenesena na nový zemský soud. Zemské desky se staly vlastně správními knihami nového zemského soudu. Y r. 1796 se v důsledku nevýek opatření v katastrální evidenci dominikální půdy od základu směnila i vnější podoba zemských desk. Podle zákona z 22. IV. 1794 a instrukcí s 5. YIII. 17fí byla pro každý deskový statek zavedena zvláštní rubrika v nově založené hlavní knize. Bubrika měla oddělení pre stav držby a pro stav závazků (břemen) na statku váznoucích, s příslušnými odkazy na pomocné knihy instrumentů, na něž poklesly kvaterny starších typů. Projevil© se to i ve změněném vnějším označení kvaternů. Hlavní kniha zemskýeh desk se stala vlastně ústřední pozemkovou knihou šlechtické dědičné držby nemovitostí. Po r. 1851 se přestaly knihy instrumentů psát a desky v dosud popsané podobě přestaly existovat; byly sioe formou sbírky - opisů listin u hlavní knihy -vedeny ještě dále, ale ztratily úplně svůj samostatný význam po r. 1374, když podle nového zákona o vedení pozemkových knih se začaly 1 desková statky vkládat de pozemkových knih příslušných katastrálních obcí, vedených u okresních soudů. Rozhodným pre tento vývoj byla poomopitolni likvidace feudálníoh vztahů po r. 1848, zrušení poddanství a zákonné zrovnoprávněni nemovitého majetku viech občanů, čímž odpadl důvod pro zvláštní evidenci šlechtických (a vůbec vrchnostenských) zboží a statků. - 137 - Fo zrušení deskového úřadu jako zvláštního soudního místa byly dosavadní kvaterny rozděleny do tří samostatných oddělení na větší desky, menší desky a desky stavovská. Desky každého oddělení byly zvlášť očíslovány. Menších desk během první poloviny 19. etoleti už vůbec nepřibylo, kvaternů stavovských jen nepatrně, zato u větších desk narostlo po josefínské reformě ještě několik set knih instrumentů. Veškerá písemná pozůstalost starého deskového úřadu i nového zemského soudu od r. 1783 (pokud šlo o vedení desk) byla uložena u Krajského soudu civilního v Fráze, u něhož byly desky "vedeny" i po r. 1851 resp. 1874* až v r. 1927 byla celá historická část deskového archivu do r. 1851_převzata do archivní úschovy. Dnes jsou zemské desky jedním ze základních archivních celků Státního ústředního archivu. Desky zemské jsou jedním z nejdůležitějších historických pramenů českých. Deskami procházely po víoe než 550 let téměř všecnny prodeje a koupě svobodných statků a zboží, byly do nioh zaznamenávány další způsoby jejich nabývání, dělení, převádění, veškerá břemena na statcích váznoucí, peněžní transakce, svatební smlouvy, kšafty, poručnietví, nadání i dary, vedle toho i trestní stiháni, žaloby, staré české feudální právní zvyklosti i procesní postupy. Je pochopitelné, že desky mají v prvé řadě význam pro poznáni hospodářských, sociálních, právních i kulturních poměrů feudálů (především šlechty), jsou však důležité i pro dějiny poddaných, hlavně pro vývoj poddanských dávek pozeakové vrchnosti, protože všechny tyto věci byly vkládány do desk při zapisováni převodů zboží. Pro staral dobu (před berní rulou) jsou desky hlavním pramenem pro topografii, hlavně pro územní vývoj jednotlivých panství. ■eooenitelné a dosud téměř nevyužité jsou desky pro dějiny cen pozemků a půdy vůbec, stejně tak i pro vývoj pozemkové renty. Velký význam mají i pro dějiny právni v užším smyslu. Desky zemské na Moravě byly vedeny nepochybně podle českého vzoru od r. 1348. Měly dvě řady, desky trhové a pohonné, přičemž bylo moravskou zvláštností, že desky byly vedeny ve dvou místních ř a d á o h, olomoucké a brněnské, jak to odpovídalo dvojiau sídlu moravského zemského soudu. Desky zápisné na Moravě ve starší době psány nebyly. Jako v Čechách, i na Moravě došlo ke změnám ve vedení desk kolea poloviny 17. století. Od r. 1642 byla vedena už jen řada brněnská, ovšem pro celou Moravu, přičeaž kvaterny trhové byly děleny podle krajů; byly zavedeny navío jak desky zápisné, tak i další druhy, které v té době začínaly i v Čechách. Další vývoj moravskýeh desk byl obdobný českému a likvidace feudálnícn vztahů znamenala 1 na Moravě konee působnosti desk zeaskýeh. - 138 - Oproti zeaskýa deskám českým měly desky moravské šťastnější osad r toa, že se dochovaly od svých počátků. Desky trhové olomoucké 1 brněnské řady existují dodnes v originálech na pergamenu od r. 1348 do r. 1642, knihy půhonné - nehledí-li se k staršia zloakůa - četněji od počátku 15. století. Jazykově byly desky původně latinské, od let osmdesátých 15. století české a od vydání moravského Obnovení zřízení zemského r. 1626 pronikala stejně jako v Čechách ponenáhlu něačina. Jako historický pramen aaji saaozřejaě moravské desky stejný význam pro moravskou historii jako české pro českou, listorioká část aoravskýoh desk (tj. obecně do r. 1850) je nyní uložena ve Státnía archivu v Brně. Někdy ve 14. století (přesné datum není známo) byly zavedeny desky i v knížectví opavském a krnovském a nejpozději od počátku 15. století rozděleny na tzv. knihy zadní (* asi českým áeskáa trhovýa) a knihy přední (= asi deskám půhonným). Vnitřní vývoj opavských a krnovských desk odpovídal potom zhruba vývoji v Čechách a na Moravě, oož zvláště platí pro období od poloviny 18. století do konce feudalismu. Desky knížeotvl opavského jsou zachovány od r. 1413 (půhonné do r. 1780, trhové od 1431-1850), desky knížeotvl krnovského od 1404 (trhové do 1850, půhonné od 1498 - 1740), s jistými časovými aezeraai, ne však příliš velkými. Obojí desky jsou nyní uloženy ve Státním archivu v Opavě spolu s dalšími úředními i pomocnými knihami zemského práva, z nichž nejdůležitější jsou knihy sněmovníon usnesení stavovských sněmů obou knížectví z 16. - 18. století. Význam slezských desk jako historických pramenů se ovšea plně shoduje s tím, co bylo pověděno u desk českých. Navíc by bylo možné upozornit na to, že opavské a krnovské desky nebyly dosud vydatněji využity pro bližší poznání správního a i státoprávního vývoje Slezska za feudalismu. XXX Desky zemské byly zásadně určeny pro svobodné osoby, tj. šlechtice a později nejvíce pro zpupné statky feudálních pozemkových vrchností. Pro osoby, statky a zboží, které trvaly i po prosazení dědičnosti lén v manské čili lenní závislosti na českém králi, se začaly vést u soudu dvorského po polovině 14. století desky dvorské. I když právni postaveni královskýoh "služebníků" a lennich či manských zboží bylo značně odlišné od statků svobodných, diplomaticky jsou desky dvorské velni podobné zemským. Stejně jako u těchto byly u soudu dvorského vedeny desky půhonné, trhové a zápisné, zatímco čtvrtý druh, desky pro volací (1 i b r i proč laaationua) byl pro svůj - 139 - obsah možný j • n u dvorského soudu. Do deek provolacíoh byla zapisována "provolání" statků a zboží, která účinkem šlechtické odúmrti nebo z jakéhokoliv jiného důvodu (např. při prohlášení majitele za nepřítele země), jak zněl starý termín - spadla na krále. Král mohl s těmito statky nakládat! podle své vůle. Často se stávalo, ž« je dával jako "výsluhy" svým služebníkům, jindy ai je tito jak© odměnu za své služby vyprosili (tzv. výprosy), přičemž někdy šlo i o statky, o nichž nebylo ještě ani jisto, zda skutečně králi připadnou. Kdo si statek vyprosil, obdržel na základě královského rozkazu od dvorského písaře provolací list, v němž ae ukládalo městské radi některého města, které bylo v blízkosti statku, aby jej dala o troch po sobě následujících trhových dnech provolat! jako statok, ktorý odúmrti přišel na krále. Kdo by se domníval, žo má k provolanému statku lepší právo nož král, měl to dokázat před dvorským soudem. Protože provolací list měl u sebe vlastně zájemce eám, byla kontrola toho, zda st&tok byl opravdu řádně ve stanovené* městě provolán, prováděna tak, že příslušná městská rada přitiskla k provolacímu listu městskou počet, načež jej vrátila tomu, kdo si odumri vyprosil a ton jej odovzdal dvorskému soudu. V provolací knize, v níž byl každý případ zapsán, bylo potom poznamenáno, to provoláni bylo řádně provoděno. Jestliže ao vo lhůtě 14 dní po posledním provolání nikdo nepřihlásil, žo by měl k provolanému statku lepší právo než král, byl vyslán soudní posel, aby ohlásil držitoll statku, žo ten byl provolán za odumri a aby jej vyzval k obraně jeho práva. Přihláail-li ae někdo se svými nároky, bylo provedeno líčení pře před dvorským aoudom a výsledek zapsán do příslušného zápisu v provolací knize. Knihy provolaoí přoataly být vedony r. 1497, kdy ae král práva odúmrti v dřívější* rozsahu vzdal; jsou památkou jedinečného významu pro naše právní dějiny, místopis & genealogii. Ostatní druhy byly vedony až do poloviny 19. století. Staly ao vlastně výhradně doskami pro aanaké čili lenní statky a pro projednávání žalob & sporů jion ao týkajících. Protože ae agenda dvorského aoudu v těchto záležitostech vztahovala na léna oelé české koruny, byly v deskáeh dvorských vedeny i záležitosti *er&vakýoh a slezských lén. Po r. 1785 prošla prav0*00 dosavadního dvorského aoudu v Prase (i lenníen soudů při něktorýeh královakýeh hradeoh, Křivoklátě, Karlštejn*, Trutnově) na nejvyšší dvorský lenní aoud, ktorý působil do r. 1850. límto rokem také končí (až na nepatrné výjimky) sá-piay v deskách dvorakýeh. Od akloaku 18. století byly podle vzoru hlavní knihy deak soaakýoh zavedeny i pro lenní atatky tav. lenní extrakty pro evidenoi držby a zadlužení statků, když jii předtím v 17. - 18. století doeháselo v typeeh desk ke aměnám a zavádění nových druhů, analogicky jako u deak zemských. - 140 - Určitá část zachovaných desk jsou knihy, které se vedly u jednotlivých hradských manských soudů. Význam desk dvorských pro historika je obdobný významu desk zemských. Je třeba ovšem připomenout, že lenních statků bylo mnohem méně než svobodných a hlavně to byly statky mnohem menšího rozsahu, takže např. pro dějiny hospodářské se důležitost dvorských desk nemůže se zemskými měřit. Dochované desky dvorské jsou uchovávány ve Státním ústředním archivu v Praze. Bibliografická příloha A. Edice DZ českých Základní nepostradatelnou pomůckou k DZ českým je Václav Letos-n i k, Die böhmische Landtafel. Inventar, Register, Obersichten. Praha 1944. - Dále viz Prant. Dvorský - Jos. B m 1 er, Reliquiae tabula-rum terrae cltationum vetustíssimae - Mejstarší zbytky desk zemských pohonných, Praha 1868. - Jos. Emier, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum - Pozůstatky desk zemských království českého r. 1541 pohořalých, sv. I., Praha 18?0, sv. II., Praha 1872 (sv. II. byl ve skutečnosti dotištěn až r. 1878.) - Rejstřík vydal r. 1899 Theodor Antl. - Anna Vavroušková, Desky zemské království českého. Řada I. Kvaterny trhové. Svazek 2. Kvatern trhový běžný červený od léta 1542 - 1543. (Desky zemské větší č. 4). Praha 1935. Svazek 1. Kvatern trhový běžný černý 1541 - 1542, Praha 1941. B. Edice DD Gust. Friedrich, První kniha provolací desk dvorských z let 1380 - 1394, AÖ XXXI, Praha 1921. - Týž, První kniha půhonná z let 1385 - 140?, Praha 1929, vydal St. ústav histor. Desky dvorské, díl VII. -Týž, Druhá kniha provolací z let 1395 - 1410, AÖ XXXV, Praha 1935 (Desky dvorské, díl II.). Obsáhlý referát A. Vavroušková, ČAŠ XIII-XIV, 1938, str. 221 - 224. - Týž, Třetí kniha provolací z let 1411 - 1448, I. A-B, II. F-K, III. L-N, AČ XXXVII, Praha 1941 - 1944. - Týž, Druhá kniha půhonná z let 140? - 1530, Praha 1944. - Jos. Nováček, Trutnovské desky manské 1455 - 1575, AÖ XV, str. 344 - 508. C. Edice DZ moravských P. Chlumecký, Jos. Chytil, K. Demut h, A. Wolfs-k r o n, Moravské zemské desky (Die Landtafel des Markgrafthumes Mahren), I. svaz. řady brněnské 1348 - 1466, Brno 1856. - T. Kalina, II. sv. - 141 - řady brněnské 1480 - 1566, Brno 1950. - M. Rohlík, III. sv. řady brněnské 156? - 1641, Praha 1957. P. Chlumecký, Jos. Chytil, K. D e m u t h, A. W o 1 f s-k r o n, Moravské zemské desky (Die Landtafel des Mar k gr afthume s Mähren), I. sv. řady olomoucké 1348 - 1466, Brno 1856. - Pr. Matěj e k, II.sv. řady olomoucké 1480 - 1566, Brno 1948. - týž, III. sv. řady olomoucké 1567 - 1642, Brno 1953. Vincenc 3 r and 1, Libri citationum et sententiarum seu - Knihy pohonné a nálezové, I. sv. (zlomek 1374 - 1398, řada olomoucká 1405 - 1411), Brno 1872, II. sv. řada brněnská 1406 - 1415, řada olomoucká 1412 - 1420, Brno 18?3, sv. III/l, řada brněnská 1417 - 1448, Brno 18?8, sv. III/2, řada olomoucká 1437 - 1448, Brno 1880, sv. IV/1, řada brněnská 1459 - 1466, Brno 1881, sv. IV/2, řada olomoucká 1463 - 1466, Brno 1882, sv. V/l, řada olomoucká 1475 - 1494, Brno 1888, sv. V/2, řada brněnská 1480 - 1494, Brno 1892, sv. VI, řada olomoucká 1483 - 1493, Brno 1895, Berthold Bretholz, sv. VII, řada brněnská 1490 - 1503, Brno 1911. Rejstřík k edici r. 1856(viz výše)vydal r. 1914 v Brně Prant. Černý pod názvem Ukazatel jmen k latinským zemským deskám brněnským a olomouckým. D. Edice DZ slezských J. K a p ra s, Pozůstatky knih zemského práva knížectví Opavského. Díl první. Knihy přední. Část prvá (registra soudní 1413 - 1461, 1464 - 1465, 1466 - 1484, půhony 1466 - 1489 a nálezy 1466 - 1484), Praha 1906, hist. archiv ÔAVU. - Týž, Pozůstatky atd. Díl druhý. Desky zemské. Část prvá (1431 - 1536), Praha 1908, hist. archiv ČAVU. - M. R o h 1 í k, Opavské zemské desky. Knihy zadní 1537 -> 1613, Opava 1961 Tvydano^rotsprintem). -J. Z u k a 1, Nej starší registr zemského práva Krnovského (kniha půhoná z let 1498 - 1508), Věstník Matice Opavské XVIII, 1910, str. 17 - 24. E. Literatura o DZ a DD J. čelakovský, heslo Desky zemské v Ottově slovníku naučném VII, str. 365 - 372, kde je uvedena i starší literatura (seznam desk tam připoj ený je antikvován knihou Let ošníkovou, viz na počátku tohoto oddílu o edicích a literatuře). - Prant. Č á d a, heslo Desky zemské v dodatcích Ott ova slovníku naučného II/l, 1932, str. 60 - 61. VI. K 1 e c a n d a, Obnovení desk zemských po požáru r. 1541. Zprávy českého zemského archivu, sv. V., 1918, str. 191 - 270. - Pr. H r u b ý, Moravské zemské desky z let 1348 - 1642, Brno 1931 (vydaní česko-francouz-ské a česko-německé, se 44 světlotisk. ukázkami). -G. Friedrich, - 142 - O českých deskách zemských. Universita Karlova v Praze r. 1934 - 1935. V. Letošní k, K pokusu o evidenci obsahu zemských desk před sto lety, Sborník AMV X., 1937, str. 307 - 331 a XI., 1938, str. 217 - 295. - R. Rauscher, 0 nálezech zemského soudu českého v XVI. stol., Sborník věd právních a státních XXXIII, 1933, str. 134 - 146. - M. Rohlík, Zemské desky opavské - knihy zadní 1431 - 1802, Slezský sborník 49, 1951, str. 299 - 333. - Fr. Matěj ek, K ukončení edice moravských zemských desk, Slezský sborník - Ácta Silesiaca 56, 1958, str. 412 - 416. - Zd. Krist en, Soud dvorský a jeho knihy za krále Ladislava, Praha 1931. Studie a rozpravy o počátcích DZ českých viz v Přehledu vývoje českých diplomatických studií na příslušných místech. Viz dále úvody vydavatelů k j ednotlivým vydaným knihám DZ a DD. - První povšechné informace o DZ českých poskytne Průvodce po ústř. archivu minist. vnitra v Praze, Sborník archivních prací roč. II., č. 2, 1952, o DZ moravských Průvodce po Státním archivu v Brně, Brno 1954 a o DZ slezských Průvodce po archivních fondech {Státního archivu v Opavě), Praha 1955 - na příslušných místech; o DD první uvedený Průvodce. Zd. Fiala - 143 - VIII. PÍSEMNOSTI CÍRKEVNÍ SPRÁVY V LETECH 1310 - 1526 Ve vývoji písemností, vzešlých od počátku 14. do prvé čtvrtiny 16. století v Čechách z Činnosti církevních orgánů správních a soudních, lze rozeznat několik period. Nejzřetelněji jsou jednotlivá vývojová období patrná u písemností ústřední povahy, dochovaných také v největším množství i nej bohatším členění. Léta pontifikátu pražského biskupa Jana IV. z Dražie (1301 -1343) jeví se v nich jako vyznívání období staršího: Janova kancelář je ve svém obsazení i působení pokračováním kanceláře jeho předchůdců a biskupská listina je alespoň v oboru vlastní církevní správy stále jejím hlavním produktem. Zároveň se však objevují prvky nové a Janův episkopát je tak přípravou další periody. Druhé obdobi, začínající zřízením pražského arcibiskupství (1344) a končící výbuchem husitské revoluce, jev kancelářské činnosti ústředních církevních orgánů dobou největšího rozvoje, a to nejen počtem písemností, ale především založením a vedením několika sérií úředních knih, vývojově pokročilejšího typu diplomatické látky, jehož počátky jsou ovšem starší. Třetí, poslední perioda, zahrnující prvé století sedisvakance pražského arcibiskupství, není charakterizována novými druhy nebo typy písemností, od předhusitské doby se však liší zřetelným ochabnutím kancelářské činnosti, projevujícím se v poklesu množství vznikajících písemností a zvláště ve zjednodušeném vedení úředních knih, tak příznačných pro předešlé obdo-bí. K novému vzestupu dochází až po obnovení arcibiskupství v šedesátých letech 16. století, kdy s novým oživením písemné produkce ovládne arcibiskupskou kancelář novodobý aktový materlál, jenž také zčásti nahradí úřední knihy. Naznačené periodizace je možné užít rovněž pro písemnosti ostatních církevních orgánů v zemi, i když se počtem ani charakterem nemohou s písemnostmi ústřední povahy srovnávat, a spíše z praktického důvodu přidrží se ho tento přehled také u moravského materiálu, i když vývoj olomouckého biskupství šel zvláště v době husitské a pohusitské j inými cestami. I Navržená periodizace odpovídá vývoj i organizace církevní správy a soudnictví, v jejichž působnosti písemnosti vznikaly. V letech episkopátu Jana IV. trvá ještě starší stav, kdy biskup svěřuje vyřizování některých záležitostí např. sakrálních nebo soudních dočasně anebo j en ad hoc pověřovaným zástupcům, ponechává si však jinak - ovšem za pomoci nižších správních orgánů, arcijáhnů a děkanů - správu diecéze plně ve svých rukou. V téže - 144 - době připravuje se však vznik stálých diecezních orgánu správních i soudních. Právě v posledním půlstoletí před povýšením pražského biskupství objevují se úředníci, kteří měli v dalším období stanout v čele ústředních diecezních úřadů, biskupský oficiál a generální vikář. Obdobně se vyvíjely poměry na Moravě, kde již za biskupa Bruna (1247 - 1281) byli v potřebách diecézni správy a soudnictví ustanovováni zvláštní delegovaní zástupci biskupovi. V druhé čtvrti 14. století existovaly pak již také v olomoucké diecézi biskupský oficialát a generální vikariát jako trvalé funkce. Při obou biskupských dvorech se ve 13. století vytvořily kanceláře, v nichž v prvé polovině 14. století pracovalo vedle sebe několik sil - v Olomouci působily současně až čtyři kancelářské síly, v Praze dvě - a vyřizovaly jak písemnou agendu vlastní církevní správy a soudnictví, tak i právní a správní záležitosti biskupských statků. V pražské i olomoucké kanceláři vyskytují se tituly protonotáře, notářů a menších notářů (subnotarii), v Praze, kde se připomíná i hodnost biskupského kancléře, jsou doloženi zvláštní písaři soudní. Vlastní kancelářská práce byla např.v Olomouci rozdělena tak, že notáři listiny koncipovali i psali, kdežto pomocní písaři je pouze psali podle diktátu vedoucího notáře. /ětšina listin Jana IV., vydaných ve správních záležitostech, je kancelářského původu, příjemeckých vyhotovení ve 14. století znatelně ubývá. Listiny vznikaly podle konceptů, na jejichž základě byla také po r. 1318 sestavena, a to s použitím starší sbírky Tobiáše z Bechyně, nová formulářová sbírka biskupské kanceláře (Cancellaria Johannis de Dražie). Po vnější i vnitřní stránce je biskupská listina značně uniformní, její styl prostý a věcný, téměř bez slavnostních formulí. Zřetelně se v ní projevuje vliv písemností papežské kanceláře, a to při biskupských listinách patronátních, inkorporač-ních, konfirmačních, odpustkových i dalších působení tzv. listů milostivých (litterae cum filo serico), kdežto mandáty jsou obdobou papežských listů, '~ pečetěných bulou na konopném provázku (litterae cum filo canapis). Janovy listiny byly pověřovány přivěšenou biskupskou pečetí, opatřovanou někdy rubním sekretem, k níž se zvláště u listin na dispozice s biskupským majetkem připojovala - vedle konsensní formule katedrální kapituly, připisované ve zvláštním řádku pod text listiny - ještě pečet pražského kostela. Zejména některé kategorie biskupských listin, jejichž vydáním se úřední řízení dovršovalo , např. listiny konfirmační, mají již vyhraněný dispositivní charakter. V době dlouholeté Janovy nepřítomnosti v zemi (1318 - 1329) pokračovala biskupská kancelář, v jejímž personálním obsazení nedošlo ke změnám, ve své Činnosti, vydávajíc ovšem listiny jménem administrátorů pražského biskupství. V písemné produkci olomoucké kanceláře dochází právě na počátku 14.stol. k změnám ve stylu i vnější podobě listin, znamenajícím odklon od starší domácí tradice a sblížení s biskupskou listinou pražskou. Vedle kanceláře - 145 - pražských biskupů, jejíž některé formuláře byly tehdy převzaty a v modifikované formě se tu pak udržely až do druhé poloviny století, působila na olomouckou listinu kancelář markraběoí, v niž byli někteří biskupští notáři činní, a trval i vliv kuriálních písemností. Příznačným pro olomouckou kancelář je v této periodě časté střídáni personálu, jenž ze služeb jednoho biskupa nepřecházel do služeb druhého, ale byl vystřídáván silami novými. I při této personální diskontinuitě vytváří se však nová kancelářská tradice, zřetelná zvláště v druhovém rozrůznění písemností (dvojí typ privilegií, listiny se širším a užším protokolem, mandáty, listy ad.) a v jejich diktátu. Stejně jako v Praze převažují kancelářská vyhotovení silně nad příjemec-kými a od poloviny století stává se nekancelářská listina ojedinělou výjimkou. A také v Olomouci se k biskupské listině přidružuji listiny oficiálů a generálních vikářů, vydávané pod zvláštními pečetmi oficialátu a vikariátu, jejichž písemná agenda vzrostla brzy do té míry, že se ve vydávání biskupských listin projevuje znatelný pokles. Po celé toto období zůstává listina, jak už bylo řečeno, v oberu církevní správy a soudnictví převládajícím druhem písemností, vedle ní se však dávno před zřízením arcibiskupství objevují i písemnosti jiné (např. soudní protokoly nebo knihy inkviziční), které jako by ohlašovaly další periodu, v níž se tyto nové druhy diplomatického materiálu rozvinou naplno. II Doba vlády prvého pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1344-1364) je údobím důležitých změn v organizaci církevní správy a soudnictví i v zřízení a činnosti kanceláře. Re formován je oficiálský soud a nově vzniká jako pevně organizovaná instituce úřad generálních vikářů. Arcibiskup se ovšem ani nyní nezbavuje výkonu správy a soudnictví, ale je stále častěji nucen ponechávat jej uvedeným orgánům. Qficiálskému soudu vydal Arnošt r, 1356 řád, jímž potvrdil a nově upravil jeho organizaci a řízení před ním i působnost jeho úředníků, tj. oficiála, který předsedal soudu, advokátů, prokurátorů a soudních písařů. Generální vikáři, kteří bývali ustanovováni zpravidla dva až tři, zastupovali arcibiskupa především ve vlastní správě diecéze, vedle toho však vyřizovali rovněž nesporné záležitosti, související s jejich funkcí správní. Jejich soudní pravomoc se později rozšířil® zvláště v oblasti sporné, když se asi od r. 1373 k oficiálskému soudu pátraš pro jeho přetíženi přidružil nový soud vikářský. Působnost obou církevních soudů se z větší části překrývala, oba vyřizovaly věci sporné i nesporné a jen v některých oblastech se jejich kompetence různila: tak manželské věci patřily výlučně před oficiálský soud, kdežto soudu generálních vikářů náležela výhradně soudní agenda spjatá s výkonem diecézni správy. Kromě jmenovaných úředníků působili při správě diecéze ještě další hodnostáři a - 146 - úředníci, napr. světící biskupové, korektoři kléru, inkvisitoři, výběrčí desátků aj., objevující se sčásti již v době předcházející. V těchto i jiných úřadech (arcijáhenství) uplatňovali se členové katedrální a potom metropolitní kapituly, o niž se pražští biskupové a arcibiskupové při správě diecéze opírali. Podobni v olomoucké diecézi působil v této dobi úřad generálních vikářů a oficiálský biskupský soud, jejichž pravomoc se nerůznila příliš od obdobných pražských institucí, vnitřní jejich organizace byla však jednodušší. Správa nově založeného litomyšlského biskupství (1344) byla zřízena podle organizace pražské diecéze. Správu a soudnictví vykonával biskup pomooí generálního vikáře a ofioiála, jejichž funkce bývaly, stejně jako v Prase a v Olomouci, spojovány v jedné osobě. S rozvojem správy a soudnictví souvisel personální a organizační růst kanceláře. V arcibiskupské kanceláři, reformované Arnoštem v padesátých letech, byla činná za vedení kancléře a protonotářů řada sekretářů, notářů a písařů, jejichž působnost byla v některých oborech přesně vymezena. Je přitom pozoruhodné, že v kanceláři, v níž byla vedena několikerá registra, neexistovala funkce registrátorů, nýbrž registra vedli titíž písaři, kteří vyhotovovali listiny. Vedle notářů a lngrosátorů, vyřizujících písemnou agendu arcibiskupa a generálních vikářů, byli zvláštní písaři arcibiskupské komory, patřící však také ke kanceláři. Vlastní písaře měl oficiálský soud (notarii actorum /causarum/ consistorii) i některé další orgány, např. korektoři kléru. V olomoucké kanceláři, v jejímž čele stáli protonotáři, Jmenují se biskupští notáři, jejich pomocníci a písaři generálních vikářů. Při konsistorním soudě byli činní soudní písaři. Posléze v Litomyšli jsou dosvědčeni protonotáři, notáři a písaři soudních akt. Ve všech těchto kancelářích se v hojné míře uplatňovali veřejní notáři, jejichž působnost v církevní správě a zvláště v soudnictví byla mnohostranná. Rozvinutou pisárskou činnost třeba v předhusitské době předpokládat tak_é u nižších církevních orgánů. Přísežné notáře měly metropolitní i katedrální kapituly a rovněž při jiných významných duchovních institucích byli ustanovováni svláštní písaři. Podle synodálních statut, % nichž je zřejmé úsilí o co největši rozšíření písemného styku v životě diecéze, měl mít pečet každý farář. Řízení před arcibiskupskými a biskupskými orgány dálo se podle kanonického práva a bylo z největši části písemné. Písemná byla podání i žádosti stran, at šlo o presentaci kleriků k beneficiím nebo o žádost za potvrzení zbožného nadání, při jednání se předkládaly písemné doklady, např. liatiny nebo výpisy z desk zemských, a písemně se zachycovala téměř všechna stadia sporného řízení: písemně se podávaly žaloby (libelly) a supliky - 147 - stran nebo jejich zástupců., zhotovovaly se písemnosti o ustanovení prokurátorů, písemné byly púhony i zmocnění, zapisovaly se výslechy, výpovědi svědků i odklady termínů. A ovšem závěry a výsledky jednání se zliatinovaly . Z arcibiskupské a biskupských kanceláří vycházelo velké množství listin konfirmačních, procesních a dispensačních, listin potvrzujících založení beneficií, donace i různé dispozice s duchovenským jměním, listin inkorporadních, statut kostelů i synod, vidimusů, listin odpustkových, výpovědí a nálezů. Tyto i další listiny, které jsou již pravidelně po stylistické i grafické stránce plně produktem kanceláře, vydávaly se jménem arcibiskupa, biskupů nebo jejich generálních vikářů, jindy se však jen na předložené např. fundační listiny jiných vydavatelů připojovaly v kanceláři potvrzovací doložky, pověřované pečetí ordináře nebo vikariátu. V pražské arcibiskupské kanceláři pokračovalo se zprvu v dosavadních tradicích, listiny se koncipovaly podle starších formulářů, avšak záhy, zvláště od kancelářských reforem Arnoštových, nastupují novoty. Sestavují se nové formulářové sbírky, jako byla Cancellaria Arnesti, užívaná i za jeho nástupců, nebo sbírka vzorců Jana z Jenštejna (Codex epistolaris Johannis de Jenczenstein), a na listinách se objevují kancelářské poznámky. Vliv papežské kanceláře, která svými písemnostmi zasahovala zvláště od doby Karlovy stále pronikavěji do českých zemí, nepřestává, avšak vzrůstající měrou podílí se ve vývoji domácí diplomatické prostředí, především písemnosti panovnické kanceláře. Její působení se spatřuj e v zařízení arcibiskupských register, v kancelářské poznámce, jmenující vedle arcibiskupa relátory a písaře (Per dominum archiepiscopum N., Ad relacionem N.), i v poznámce réta * gistrační (R, R ), vyskytující se pod textem, na plice nebo na tergu listin. Registrační poznámky nevztahují se k všeobecným kancelářským registrům, jež v arcibiskupské kanceláři patrně vůbec nebyla vedena, nýbrž k speciálním registrům založeným za Arnošta z Pardubic. Nej starší z nich jsou knihy confirmační (Libri confirmationum), vedené od r. 1354. Obsahují zápisy o obsazování uprázdněných beneficií arcibiskupem nebo jeho generálními vi-cáři se stručnými údaj i o presentaci, způsobu uprázdnění a exekutorech. Fornou jsou tyto záznamy, řazené zprvu podle arcijáhenství, později jen chrono-Logicky, buď opisy konfirmačních listin vydaných jménem generálních vikářů, anebo prosté aktové poznámky, stylisované objektivně i subjektivně. Vklady io konfirmačních knih dály se na žádost a za poplatek stran, které si nejedlou při arcibiskupské kanceláři ukládaly pro větší bezpečnost také originály svých konfirmačních listin. Konfirmační knihy byly vedeny týmiž kancelářskými písaři jako knihy jrekční (Libri erectiohum), do nichž byly právě pro tuto jejich spojitost - 148 - přepsány i některé listiny konfirmační. Erekční knihy byly založeny r. 1358 k pojištování majetku kostelů i jiných duchovních institucí a pro tuto svou funkci byly srovnávány a deskami zemskými. Vkládala se do nich zřizování a nadání far, klášterů, kaplí a oltářů i různá pořízení s duchovenskými statky (trhy, směny, lokace) a jejich potvrzování arcibiskupem nebo jeho vikáři, kromě toho však i změny farních obvodů, odpustky, konfirmace, dispense, statuta a jiná pořízení. Vklady mají různou podobu: nejčastejší jsou opisy potvrzovacích listin arcibiskupa nebo generálních vikářů, v nichž často bývá inserována fundačnl nebo jiná listina, dále opisy fundačních listin s potvrzovací doložkou arcibiskupské kanceláře a konečně od sklonku 14. století subjektivně nebo objektivně formulované protokolární záznamy o jednání před generálními vikáři (Constitutus personaliter ... coram ...) bez zmínky o listině nebo zpečetění. Listinné texty se do knih přepisovaly zkráceně z konceptů a tento způsob vedení vysvětluje, že bývá nejednou porušeno chronologické pořadí zápisů. Vklady do erefcčních knih pocházejí od týchž písařů, kteří vyhotovili originály přepsaných listin nebo potvrzovací doložky na cizích listinách a kteří rovněž na tyto listiny učinili registrační poznámku. Vedení knih, jejichž vklady se dály pro potřebu arcibiskupského úřadu i v zájmu stran, se v několika desetiletích tak rozvinulo, že od poslední čtvrtiny 14. století do r. 1419 bylo současně zapisováno ve dvou nebo i více řadách. Přitom se měnil diplomatický charakter těchto knih: ze speciálních register, kam zprvu vcházely především opisy listin kanceláří vydaných nebo potvrzených, stávaly se postupem doby stále více knihami protokolů, jejichž záznamy nepředpokládají předchozí vydání listiny, nýbrž samy listinu plně nahrazují. ^imo konfirmační a erekční knihy byly v arcibiskupské kanceláři vedeny knihy statut, obsahující opisy statut synodálních i řádů vydaných arcibiskupem pro jednotlivé církevní ústavy, pro potřeby světících biskupů byly zařízeny knihy svěcenou (Libri ordinationum cleri) se stručnými záznamy o udělování svěcení, při kanceláři se chovaly visitační protokoly, pořizované veřejnými notáři provázejícími arcibiskupské visitátory, akta korektorů kléru a rejstříky desátků. 0 některých dalších druzích knih se zachovaly pouhé zmínky, např. o soupisech far a jiných církevních obročí (Registra preben- ^ darům). K těmto knihám přibyla r. 1373 soudní akta generálních vikářů pražského arcibiskupa, zachycující především sporná i nesporná jednání před nově zřízeným soudem vikářským. Vznikem i náplní souvisela s j inými knihami kanceláře, zvláště s knihami erekčními, které byly částečně vedeny stejnými písaři. Vedle těchto společných písařů podíleli se na zapisování do akt ještě zvláštní písaři, kteří od počátku 15. století zapisovali výlučně věci sporné, kdežto nesporné vklady na pojištění práv duchovních institucí pocházejí od písařů erekčních knih. Od konce 14. stol. se při vedení vikář- - 149 - tých akt, vedených chronologicky v Jedné řadě pro sporné i nesporné zále-.tosti, uplatňují veřejní notáři. Sporné věci (pře o benefícia, spory du-iovních s laiky, porušování kanonických předpisů) se zachycovaly stručnými oznámkami o jednotlivých stadiích soudního procesu nebo obšírnejšími zápi- obsahujícími také rozsudky vikářů, v záležitostech nesporného soudnic-ví (smlouvy, týkající se poměrů závazkových a majetkových převodů aj.) se rorně aktových zápisů objevují také texty listinné, častější zvláště v mlad-í době. Složitému vývoji akt odpovídá nejednotnost jejich diplomatické po-ahy: ukazují-li zvláště sporné záznamy na funkci pomocných kancelářských aih, dosvědčuje listinná látka, přesouvající se do akt z erekčních knih, 8 jim současně přísluší charakter speciálních register s platností veřejích knih. Starší než vikářská soudní akta j sou akta pražského oficiálského soudu fccta judiciaria conslstorii), zachovaná však jen ve zlomcích. Byla vedena vlastními písaři konsistorními způsobem odlišným od akt vikářských. Soudní sdnání před oflciálem se zachycovalo dvojmo: přímo na soudě vedly se pří-uční knihy (memoriále seu manuále), jejichž stručné poznámky, doplněné ješ-š písemnostmi předloženými stranami, byly poté předlohou vkladů do vlast-ích akt, dělených do dvou řad, zvláštní pro agendu spornou (majetkoprávní ře, věci manželské) a zvláštní pro nesporné záležitosti (věci dlužní, trhy, ájmy apod.). Na rozdíl od objektivně stylizovaných protokolárních záznamů ikářských akt dály se zápisy do oficiálských knih subjektivní formou (coram obis). Kromě vedení soudních akt vyhotovovali konsistorní písaři oficíálské istiny na nálezy ve sporech mezi duchovními anebo duchovních s laiky, cha-akteristické jak svým stereotypním protokolárním slohem, obrážejícím všech-a formální obřadnost soudního řízení, tak dorsálními záznamy o dalších statích procesu, dále na žádost stran vydávali notářská ověření předložených istin, pečetěná oficiálskou pečetí, a psali citace i jiné písemnosti souvi-ající se soudním řízením. Již v prvé polovině 14. století vznikla při pražkem oficiálském soudě formulářová sbírka. Registra a protokoly, obdobné knihám pražským, byly vedeny rovněž při lomouckém a litomyšlském biskupství. Tak existence soudních akt olomoucké onsistoře (Acta judiciaria) je doložena již od konce 13. století, ale nej-tarší protokol oficiálského soudu se zachoval až ze druhé poloviny 15. sto-eti, z níž pocházejí také další správní a soudní knihy olomoucké diecéze, ancelářská registra jsou zde dosvědčena od doby episkopátu Jana VII. 1334 - 135D, prvý dochovaný svazek - je veden podle konceptů a členěn ěoně - zachycuje však látku až z konce 14. a počátku 15. století. 0 roz-inutosti kancelářské agendy při dvoře olomouckých biskupů ve 14. a 15. sto-etí podávají výmluvný důkaz známé manské knihy, vedené v několika soubšž-ých řadách písaři manského soudu, i zachovaný lenní kopiář z prvé čtvrtiny - 150 - 14* století, vzniklý v biskupské kanceláři. Z protokolů a register litonyšl-ského biskupství se nezachránilo nic a o jejich existenci víme jen ze soudobých zmínek. Styk ústředníeh diecézních orgánů s nižšími Slánky církevní správy byl v tomto období vesměs písemný. Biskupská nařízeni se posílala arcijáhnům, kteří je v opisech rozeslali děkanům a ti opět zařizovali jej leh rozšíření do jednotlivých farností. Jsou známy půhony, jež kolovaly od jedné fary k druhé a byly tu postupně opatřovány poznámkami jednotlivých plebánů, doprovázenými jejich podpisy a přitištěnými pečetai, nebo mandáty generálních vikářů, na něž plebáni přitiskovali své pečeti jako doklad provedení příkazu. la tomto místě je vhodné alespoň se zmínit o klášterech & jiných řeholních institucích, které měly zvláštní organizaci a na něž se diecézni správa vztahovala jen zčásti. Z činnosti řádových představených, sídlících vesměs - až na domácí řád křížovníků s červenou hvězdou - v cizině, generálních řádových kapitul, představených řádových provincií, jež nezřídka zahrnovaly i sousední země, i představených jednotlivých domů a jejich orgánů vznikaly početné správní písemnosti, zachované ovšem jen ve zlomcích. Dostatek pisárskych sil byl v klášterech, jež byly vedle kapitul odedávna středisky pisárske činnosti a nadto ve stále vzrůstající míře užívaly i písařů námezdních, samozřejmostí, a tak nepřekvapí, že vedle psaní listin a knih v právních a správních potřebách klášterního majetku udržovala se čilá korespondence a řádovými představenými i druhými kláštery, že byly vedeny a opisovány protokoly a usnesení řádových kapitul i protokoly vizitační, že se pravidelně vyhotovovaly listiny o volbě a potvrzování opatů nebo jiných představených klášterů i potvrzovací listiny na majetková a jiná pořízení, pověřované početmi řádových nebo klášterních nadřízených, konservátorů a visitátorů - pozoruhodné jsou tu zvláště potvrzovací listiny opata a generální kapituly v Prémontré ve formě tranafixů, dochované i v dechách. Z jiných písemností in spiritual-ibus jsou také z kulturněhiatoriekého hlediska zajímavé časté listiny na konfraternitu, uzavíranou mezi jednotlivými řádovými domy domácími i zahraničními. Sovněž v řádové správě se ve 14. a 15. století hojně užívalo služeb veřejných notářů. III Husitaká revoluce téměř úplně rozvrátila církevní organizaoi v Čechách: pražské arcibiskupství zůstalo po 140 let neobsazeno, litomyšlské biskupství trvale zaniklo a kromě některých oblastí zvláště okrajových rozpadla se také sít nižších správních orgánů. Administrátory arcibiskupství byli v letech 1421 - 1434 olomoučtí biskupové, zastupovaní vikáři sídlícími v Žitavě, poté vykonávali správu oírkvs podjednou administrátoři, volení pražskou kapitulou nebo jmenovaní papežskou stolicí. Zbytky diecéze spravovali pomocí konaisto- - 151 - ře, zvané později hořejší, jejíž organizace i personální vybavení bylo ovšem mnohem prostší než v době predrevoluční. Zvlášť výrazně se toto zjednodušení projevilo od r. 1422 v dočasném splynutí funkce generálního vikáře a arcibiskupského oflciála. Kancelářské práce vyřizoval jeden až dva písaři, mezi nimiž bývali také veřejní notáři, v čele kanceláře se pak jmenuje protonotář. Většina země hlásila se ke straně podobojí, jejíž správu vedli administrátoři s tzv. dolejší konsistoří, ale pevnou a jednotnou církevní organizaci se utrakvistům ani v Čechách nepodařilo vytvořit. Na Moravě se v podstatě uchovala církevní organizace z doby předhusitské. Zjednodušená organizace diecézni správy a soudnictví a silný pokles jejich působnosti obrážejí se v dochovaných písemnostech. Od dvacátých let 15. století nebyly vedeny samostatné knihy konfirmační ani zvláštní soudní akta, nýbrž jednotné knihy* zvané akta administrátorů pražského arcibiskupství, do nichž vcházely všechny druhy správních i soudních záležitostí, projednávaných před administrátory nebo jejich úředníky, tak zejména udílení nižších i vyšších svěcení, presentace, ustanovování kleriků k beneficilm, odpustky, zřizování obročí, nadání, církevní desátky a kostelní platy, prodeje a směny duchovenského majetku, obligace, spory duchovních, disciplinární věci kněžstva, manželské spory i záležitosti herese. Alespoň v některých obdobích vedly se sice patrně samostatné erekční knihy a zachoval se i zvláštní seznam svěcenou, avšak celkově nahrazují akta administrátorů vlastně všecany druhy knih, vedených ústředními orgány předhusitské církevní správy a soudnictví, V poslední třetině 15. století přistoupila kancelář administrátorů k rozsáhlému podniku, jenž ukazuje, že arcibiskupské úřední knihy z doby predrevoluční neztratily význam ani v pohusitském období, ale měly se stát oporou v úsilí o obnovení rozvrácené církevní organizace a znovuzískání ztracených statků. K tomuto účelu se nejspíše hodily konfirmační a erekční knihy a byly proto k získání přehledu po jejich obsahu nejdříve opatřeny rejstříky. Později byly pak týmiž písaři pořízeny opisy konfirmačních, erekčních a snad i soudních knih. Funkci těchto přepisů dobře osvětluje okolnost, že se např. z erekčních knih opisovaly jen vklady trvalé platnosti, kdežto záznamy mře-žováné, dočasné ceny nebo zápisy v osobních věcech se zpravidla vypouštěly. Ve správních i soudních záležitostech vydávala kane elář četné listiny a mandáty, a to téměř výlučně jménem administrátorů. listiny, vydávané mnohdy formou notářských instrumentů, vyhotovovaly se podle konceptů, které byly patrně také základem nové formulářová sbírky, užívané v konsistorní kanceláři. Originály, psané nezřídka již na papíře, se pověřovaly přivěšenou nebo přitištěnou pečetí vikariátu pražského arcibiskupství, na jejímž dorsu býval otištěn znak metropolitní kapituly, nebo sekrety administrátorů. Ěízení před konsistoří, zvláště při jednání soudním, i spojení s nižšími orgány bylo nadále většinou písemné, jak vedle administrátorských knih dokládají - 152 - šachované pohony, svědecké výpovědi a různé mandáty, opatřené přípisky a pe-Seími příjemců. Co správy diecéze zasahovaly ovšem stále písemnosti papežské canceláře, jež adresovala administrátorům a pražské kapitule množství listů i breví, a uplatňovaly se v ní také četné listiny papežských legátů a cizích )iskupů, udílejících za sedisvakance v zemi svěcení. Y kanceláři olomouckých biskupů nedošlo ve vydávání listin k větším změ-íám. Vedle vlastních biskupských listin vydávaly se i v pohusitském údobí 5vlastní listiny generálních vikářů a soudní listiny biskupských oficiálů, vyhotovované nejednou veřejnými notáři. Z druhé poloviny 15. století doonova-Ly se také úřední knihy, totiž kniha investitur farářů, erekčaí kniha a protokol biskupského oficiála. Z konfirmačních knih dochoval se pouze zlomek se zápisy z padesátých let 15. století. Obsahuje zkrácené opisy konfirmačních listin vikářů olomouckých biskupů, mezi nimiž se ojediněle vyskytují také objektivně stylizované aktové záznamy. Výjimečně se v zlomku objevuje zápis fundační. Rovněž erekčaí knihy 3e dochovaly fragmentárne. Do nich se opisovaly listiny biskupů, jejich vikářů nebo v době sedisvakance administrátorů Olomouckéno biskupství, obsahujiol inserty vlastních nadačních listin. Erekčaí knihy byly vedeny týmiž písaři - o některých z nich víme, že byli veřejnými notáři - s jejichž rukama se setkáváme v současně vedených knihách biskupskýcn oficiálů (Acta iudiciaria), zachovaných ve zlomcích od r. 1469. Zápisy soudních akt zachycují jednotlivá stadia řízení, konaného před ofioiálem nebo administrátory, a to vesměs o sporných záležitostech. Mají objektivní stylizaci a jejich stereotypní formulář nejednou upomína na oficiálské písemnosti z předhusitské doby. Pokud lze soudit ze zachované látky, změnil se postupem doby způsob jejictt vedení: do počátku 16. století mají akta formu definitivní knihy a předpokládají tedy existenci konceptů, vkládaných však do knihy asi brzy po jednání. Od této doby se vedly manuály, do nichž se zapisovalo patrně přímo při soudním jednání. Alespoň v této podobě byla soudní akta vedena především pro potřebu biskupské konsistoře. Rovněž v ořiciálských aktech, do nichž se výjimečně opisovaly také listinné texty, lze zjistit přesány z druhých knih biskupské kanceláře, vysvětlitelné nejlépe tím, že při jejím skromném osobním vybavení vedl týž písař různé druhy knih. Z Činnosti utrakvistické dolejší konsistoře vznikla jednak korespondence (listy posélací adresované panovníku, světským úřadům, patronům, kléru aj.), jednak úřední akta, vedená při zasedáních konsistoře. V hojnějším počtu jsou však tyto písemnosti, skládané vesměs česky, zachovány až % doby mladší, než je horní časová hranice tohoto přehledu. - 153 - Písemnosti církevních správních a soudních orgánů mají v české diplomatické látce 14* a 15. století důležitá místo, fento význam netkví jen v početnosti zachovaného materiálu, nýbrž především v jeho povaze, v jeho formální, typové i funkční rozrůzněnosti a v neposlední řadě ve výskytu vývojově nových prvků. Hovněž jeho obsahové bohatství je značné a dosud ne plně vyčerpané. Mimořádnou cenu mají zvláště listiny a knihy psané v protokolární formě, jež historikovi umožňují daleko podrobnější a hlubší pohled na minulé dění než listiny zachycující závěr jednání. Písemnosti církevní správy nejsou pak jen pramenem studia církevních a náboženských dějin, nýbrž patří rovněž k základním zdrojům poznání vývoje hospodářského, společenského a kulturního (knihy erekční a soudní akta). Bibliografická příloha Bej závažnější materiály k církevní diplomatice této doby jsou uloženy v kapitulním archivu pražském (nyní ve správě Archivu Pražského hradu), kapitulním archivu olomouckém (ve správě Státního archivu Opava, pobočka Olomouc) a arcibiskupském archivu kroměřížském (tamtéž). Z archivních pomůcek zasluhují zvláštní zdůraznění tyto prácet A. P o d 1 a h a, Catalogus codicum manuscriptorům, qul in archivio capituli metropolitan! Pragensia asservantur, Pragae 1923 a Státní archiv v Opavě. Průvodce po archivních fondech 3, Pobočka v Olomouci, Praha 1961 a tam uvedená literatura. Základní řady úředních knih pražské arcidiecéze jsou do značné míry vydány. Jsou to: Llbri confirmationum ad benefícia ecclesiastlca Pragensem per arehidioecesim,1-1, edd. P. A. T 1 n g 1, J. S m 1 e r, Pragae 1865--1889. Libri ereetionum archldioecesis Pragensis saeculo 117. et 17. I - 71 jen k r. 1407» edd. C. B o r o v ý, A. Podlaha, Pragae 1875--1927} Soudní akta konsistoře pražské. Acta judiciaria oonsistorii Pragensis 1-7II sd. P. f a d r a, Praha 1893-1901. Vedle nich jsou dochovány ještě jednotlivé další úřední knihy z různých oblastí církevní správy: tak např. visitační protokol pražského arcijáhna z lot 1379-1380, kniha korektorů kněžstva či kniha evidující svěcenoe pražské diecéze (poslední dvě jsou ve výtazích vydány tiskem A. Podlahou: Akta korektorů duchovenstva diecéze pražské z let 1407-1410, Pragae 1921 a Liber ordinationum clerl 1395-1416, Pragae 1922). 0 základním listinném materiálu informují J.Ex šil -J. Pražák, Archiv pražské metropolitní kapituly I., Katalog listin a listů - 154 - (-1419), Praha 1956, pro ne jmladší období v. edici K. Borového, Jedná ní a dopisy konsistoře katolické i utrakvistické I-II, Praha 1868 - 1869. Z materiálu bezprostřední arcibiskupovy agendy, jak je pro počátek pražského areibiskups-cví dochován v soudobé formulářové sbírce, je P. T a d-r o u vydána Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbisenofs Arnest von Pardubic, AÖ& LXI, 1880, str. 268-597. Z obecnějších prací správně historických zasluhuje uvedení stať Z. F i a 1 y, Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13. do poloviny 14. století. SH 3, 1955, s. 64-88 a J. E. Vyskočila, Arnošt z Pardubic a jeho doba, Praha 1947. Z obecných diplomatických děl je to opět T a d r a Kanceláře etc. (viz výše u panovnické kanceláře). A konečně jde o literaturu monografickou, ještě ne příliš početnou? B. Kubíčková, K počátkům pražského ofi-cialátu. SPDMP Y. 1932, str. 391-479. - Nový R., Listiny pražských biskupů XI. - XIV. století. Diplomatickosprávní rozbor. Acta Universitätis Carolinas i960, Philosophioa et historioa 5. - Týž, Pečeti pražských a olomouckých biskupů (Studie ze sfragistiky přemyslovského období). SAP X-l, i960, str. 181 - 214. - Hledíková Zd., Z dějin církevního soudnictví doby předhusitské (Soudní agenda pražského arcibiskupství). Zápisky katedry československých dějin a archivního studia V., 1961, str. 43-59. -Táž, Soudní akta generálních vikářů. SAP XVI, 1966, str. 157 - 171. -J enšovská V., Kancelářská "registra" Pražské konsistoře v archívu kapituly svatovítské, Folia diplomatica XIII (1964-1965), 2, str. 25 - 29. - Bistřlcký J., Übersicht über das Kanzlei- und Urkundenwesen der Olmützer Bischöfe in den Jahren 1303-1364. Mediaevalia Bohemioa I, 1969, str. 30 - 50. K organisaci řeholních institucí srv. V. C i n k e, Organizace českých klášterů ve 13. a 14. stol, na podkladě provinčním, ÖSÖH XVI, 1968, str. 435 - 446 a J. Svátek, Organizace řeholních institucí v českých zemích a péče o jejich archivy, SAP XX, 1970, str. 503 - 624. - 155 - H. MĚSTSKÁ DIPLOMATIKA V ČECHÁCH A NA MORAYE DO POČ. 16. STOL. Přetváření předměstských aglomerací v průběhu 12. a zejména ve 13. století v jednotný a zcela nový organismus "feudálních" měst přinášelo s sebou také 1 metamorfosu všech dosavadních správních forem a zakládalo rovněž potřebu vytvořit postupně i soustavu organizujících norem společenského života uvnitř měst. Hegemonem v hospodářském a současně i vnitropolitickém životě měst, rozhodně v nejvýznamnějších aglomeracích, jakými byla Praha, Brno, Znojmo a některé jiné, se stávala vrstva oněch obyvatel, kteří se věnovali zejména obchodu. Ve městech ostatních, kde takového společenského stimulu nebylo nebo nebyl dostatečně silný, přijímal zpravidla iniciativu panovník, jenž zakládal správní organismus takových měst na vztahu obyvatel (většinou řemeslníků) k rychtáři (judex), jako jemu odpovědné záruce městského míru. Pro postupné vytváření (a potom přirozeně i zpětné sledování) správních a právních norem městského práva je nutné věnovat pozornost zejména středověkým velkoměstům, protože ta se stávala vzore® pr© obdobný vývoj měst ostat-nich. Bylo v zájmu obyvatel měst - cives, též burgenses - opírajících se většinou o obchodní kapitál, vzešlý vesměs z dálkového obchodu, pronájmu minoe či horního podnikání, vytvářet už od 40. let 13. století vlastní samosprávná orgány jako jakousi "cechovní* záštitu svých hospodářskýoh zájmů proti komukoliv, včetně panovníka. Specifická forma majetkové základny této nově se tvořící společenské vrstvy (patrioiát) předznamenávala v rozhodující míře 1 samotné formulace právních norem. Nepřekvapuje ovšem, že od 13. zhruba do polovice 14. století je více méně jen ona representantem takřka všech velkých měst. Města menší se vyvíjejí od polovice 13. století až do druhé polovice 14. století poněkud odlišněji. Městské právo, které se tu vytváří, je v zásadě právním systémem, založeným na zeměpanském uznání zvláštníno postavení majetkového práva patriciátu. Další právní normy, vytvořené na tomto základě, regulovaly potom vnitřní život města ve smyslu civilně právním a trestním. Bylo přirozené, - 156 - ža tato ustanovení se formovala více Si méně pod vlivem zvyklostí dvou středoevropských, právních okruhů, tzv. práva jlhoněmeckého (Schwabenspieglu) a severoněmeckého Sachsenspieglu. Při tom ovšem nelze nezdůraznit významný podíl práva římského (poatglossátorského), který stále vzrůstal zejména ve sféře tzv. práva věcného. Stejný rozvoj lze pozorovat ve 13. století i v samotné městské správě, a to zejména ve městech, která se vytvářela splýváním dosud oddělených osad v jednotném okruhu městských hradeb (např. Praha, Brno, Olomouc aj.). Hově vzrůstající "universitas civium" (burgensium) musela vytvořit nezbytně správní orgány odpovídající novému celku, podstatně zvětšenému a zmnoženému řadou povinnosti, ale i práv. Jestliže ve sféře soudní bylo snad možno navazovat na instituci tradiční, tj. soud s rychtářem v čele, který zejména nyní tvořil spojovací článek mezi městem a panovníkem, bylo nutno zřídit orgán, starající se samosprávně o regulaci hospodářského a pořádkového života ve městech. Jím se na přelomu 13. a 14. století stala městská rada jako autonomní instituce a její existencí - výhradně ve velkých středověkých městech - byla pro 14, a počátek 15. století založena určitá dvojkolejnost městské správy. Města menšího hospodářského a politického významu zpravidla takovou podvojnost správy (institucionálně dělené) nepoznala a vývoj se tu ubíral prostým přerůstáním; od "nadvlády" rychtáře a přísežných k samosprávě purkmistra s konšely (městská rada) v 15. stol., přičemž ovšem i ve století čtrnáctém de facto personálně obě instituce splývaly a stejni lidé zpravidla zasedali na soudě i řešili úkoly vnitřního života městské obce. Ke vztahu soudu a rady ve 14. a 15. stol., který byl zejména ve starší literatuře vykládán ve smyslu ostrého protikladu, je třeba poznamenat, že dnes je už nutné jej přijímat značně opatrně. Ukazuje se zatím, že protiklad obou orgánů (který míval ovšem velmi různý základ) by mohl být jen stěží chápán jako stimul, urychlující či zpomalující vývoj města. Mnohem větší význam měl nepochybně vztah města jako celku vůči vrchnosti. Literatura: J. Čelakovský, 0 středověkém radním zřízení v královských městech moravských. ČMH 29, 1905, str. 97-133. J. Čelakovský, 0 vývoji středověkého zřízení radního v městech pražských. (Zvi. ot. Sbor. příspěvků k děj. hl.a. Prahy I. 2), Praha 1921. V. Vojtíšek, Soud a rada v královských městech českých. Sbor. věd práv. a stát. 21, 1921, str. 40-82 (přetisk: Výbor rozprav a studií. Praha 1953, str. 240 - 273). - 157 - B. Mendl, Z hospodářských dějin středověké Prahy. Sbor. příspěvků k děj. hl. m. Prahy Y. 2, 1932, zvl. str. 161 - 195, J. Mezník, Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14. a 15. stole- tí. Brno v minulosti a dnes 4, 1962, str. 245 - 549 (též zvl. ot.). Písemné pořízeni na městském právu V diplomatické literatuře, věnované zejména studiu přemyslovského období , je po právu zdůrazňováno, že česká listina ve své většině má ráz natíc^ií, fixujícícn pozemkově vlastnická, resp. uživatelská práva příjemce. Dispoziční možnosti obyvatelů měst v uvedeném smyslu ve lj. století, s výjimkou úzké vrstvy pražského a brněnského patriciátu, byly nepatrné, stejně jako 1 v řadě dalších ohledů byli tito "cives" spíše objekty právních ustanovení nežli aktivními subjekty takových počinů, listinné pořízení, které nasvědčuj© právní dispoziční aktivitě měšťanů (aniž bychom ji výhradně spojovali s vlastní aktivitou diplomatickou, srv, níže cit. práce J. Šebánka) se nejvýrazněji projevuje ve 13. stol. v oblasti horních měst (Jihlava, Havl. Brod) a přirozeně v obou hlavních městech moravských: Brně, Olomouci a konečně také v Praze; jinde toliko ojediněle. Určitým vodítkem může ovšem pro sledování rozšiřujícího se listinného pořizování být doložená existence městské pečeti (Sigillua judicis ®t oivium; 8. civium; S. buregensium) v jednotlivých českých a moravských městechj 1247 - Brno; 1262 - Litoměřice; aute 1264 - Praha (St. město) ji 1268 - Jihlava; 1269 - Něm. Brod; 1272 -Blubčice; 1275 - Most; 1274 -Kadaň; cca 1280 - Praha (St. město, 2.typ) atd. Na přelomu 13. a 14. století lze spolehlivě registrovat zesíleni dosud poměrně slabě listinné emise v rámci měst. Je charakteristické pro tuto diplomatickou sféru, že předmětem zlistinění se stávají především ony záležitosti, které lze jednoznačně surnout do okruhu věcného, dědického a zejména obligačního práva. Převod soukromého vlastnictví ve městech byla poměrně snadná i velmi častá záležitost a je pochopitelné, že za takových okolností docházelo písemné pořízení maximální důvěry a zejména praktického uplatnění. Veřejnému (soudnímu) převodu vlastniokého práva, event. práva uživatelského (jus utile), které nepředpokládalo obligatórni vynotovení písemnosti svědečného charakteru, zpravidla v zájmu pořizovatelů bylo mit listinu (kupní, darovací, legační, obligační apod.), která se při dalších transakcích mohla stát součástí převodu jako doklad nebo - např. zlistiněné obligace - nabývaly ve specifických podmínkách měst rázu "cenného papíru". - 158 - Složitost majetkoprávních poměrů ve středověkých městech, která se znásobila zejména v 70. a 80. letech 14. stol. poskytnutím úplného dědickéno práva obyvatelům všech královských měst a částečně i měst poddanských, vedla k mnohem intenzivnějšímu využití praktického zařízení evidence převodů (v zájmu měšťanů samotných), totiž městských knih. Literatura: E. p. R'óssler, Deutsche Rechtsdenkmäler aus Bóhmen und Mahren. I. Praha 1845; II. Praha 1852 Codex juris municipalis regni Bohemiae I. - IV., Praha I886-I96I (ed. J.če- lakovský, G. Friedrich, A. Haas) Z právních dějin československých měst. Sb. 0 našion městech a patrimoniích i o správě archivů. Praha 1954 (přetisk Výbor rozprav a studií. Praha 1955, str. 426-457) Tak řečené norimberské právo v Čechách. Praha 1958 Právní oblasti českých měst. ČSPSČ 60, 1952, str. 15-24 J. Šebánek - S. Dušková, česká listina doby přemyslovské. III. Listina měst a jejich obyvatel. SAP VI-2, 1956, str. 99-158 Právní život v husitská Kutné Hoře. Praha 1958 V. Vojtíšek, B. Hendl, A. Haas, J. Kejř, Z. Šimeček, Z. Šimeček, J. Mezník, V. Vojtíšek, V. Vojtíšek, A. Haas, A. Haas, Neuauszertigungen mittelalterliohen Urkunden aus Budweis. MIOG 66, 1959, str. 102-108 Renty a rentovní listiny v Českých Budějovicích. Právně historické studie 5, 1959, str. 49-75 Vývoj ceny rent a rentového vlastnictví v Brně ve 14. a 15. století. Sborník prací fil. fak. BIT 9, C 7, 1960, str. 203-213 0 pečetěch a erbech měst pražských i jiných českých. Zprávy pam. sboru hl. m. Prahy 8, 1928, str. 1-255 0 starých pečetích a erbeoh českých měst. Praha 1953 zvi. ot. VKČSK 0 tak řečeném právu královském rožmberských měst a městeček. JSH 26, 1957, str. 69-74 Pravomoc českáno krále nad poddanskými městy a městečky. PHS 4, 1958, str. 153-184. Prameny viz č. 1, 2. Zařazení vývoje městských písemnosti do _ceikové diplomatické situace zvi. 13. století srv, v č. 6. Otázky rozšiřováni pečetí městských viz č. 11, 12. Odkazová čísla sledují pořadí cit. literatury. - 159 - B. Městské kanceláře Obecný požadavek formálně i právně precizního vyhotovení písemnéno pořízení (listina, list) spojený s běžnou zvyklostí užívání universálního jazyka - latiny, obracel ve městech pozornost k osobám, které takové znalosti měly: k rektorům městských škol a k profesionálním písařům vůbec. Časové určení tohoto zájmu spadá už do druhé polovice 13. stol., kde lze pozorovat vystřldávání příjemeckých vyhotovení zvi. darovacích listin měšíanů písemnostmi už zhusta vydavatelské provenience. Podrobnější doklady o mnoha z těchto písařů ovšem chybějí a jedinou výjimkou je Praha, kde je však situace v diplomatickém slova smyslu komplikovanější. Počátkem osmdesátých let 13. stol. (cca 1282)se objevuje v Praze v postavení profesionálního písaře někdejší protonotář královské kanceláře Mistr Jindřich. Z nepřímých dokladů lze soudit, že oficiálního postaveni se Mistru Jindřichovi dostalo patrně kolem roku 1287, kdy se stal městským notářem (Heinrious, notarius civitatis - RBM II. 1461 z 22.11.1288) a založil v Praze také určitou notářskou tradici, která se dále rozvíjela bez přerušení. Se jménem M. Jindřicha je také spojena zpráva o zřízení a vedení (v technickém slova smyslu) přesněji neurčené knihy, která obsahovala," či měla obsahovat záznamy o soukromoprávních záležitostech, a to pro jejich evidenci. Neurčitou formulářovou zprávu lze klást nejpravděpodobněji před rok 1287, resp. k samému počátku Jindřichova působení v Praze, tedy kolem r. 1282. Z jejího obsahu (viz J. B. Novák, Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně, Praha 1903, č. 250) však vyplývá, že kniha se měla stát zjevně evidenční pomůckou nově se tvořící městské správy, které listinné pořízení nahrazovat rozhodně neměla a nemohla. Mistr Jindřich pracoval v Praze d« počátku dalšího desetiletí (cca 1292) a byl tu ve stejné funkci vystřídán M. Petrem, kdy v průběhu jeho úředního působení byl vydán pozoruhodný statut (RBM II. 1719 z r. 1296), určující poměrně přesně povinnosti městského notáře. Z textu je patrné, že notář (tedy i on sám) působil v okruhu už zcela konstituované městské rady (jako písař radní) s povinností psát na požádání jednotlivých měšíanů listy a listiny, vyřizovat úřední záležitosti městské rady a konečně se účastnit jako evidenční orgán i výběru městské berně. la přelomu 13. a 14. století došlo v Praze k ustanovení už dvou písařů a k roku 1310 máme zpráva o notáři, písaři a jeho pomocníkovi (notarius civitatis, scriptor et socius suus). Patrně ve stejné době počal pracovat v Praze i zvláštní písař při městském soudu. T průběhu 14. století stáli ve službách staroměstské rady zpravidla dva i víoe písařů. Představeným kanceláře byl protonotář, pověřovaný zejména po r. 1362 četnými diplomatic- - 160 - kými poselstvími. Vlastní řízení kanceláře spočívalo pak na jeho zástupci, menším písaři (subnotarius, písař radní). Vedle nich se objevují na poč. 15. století také zvláštní písaři berní, ungeltní, šestipanský aj., kteří ovšem s vlastní kanceláří městskou bezprostředně nesouviseli. Přibližně stejná byla i situace v ostatních pražských městech, třebaže ovšem jinde nedostoupili např. protonotáři toho významu a postavení jakému se těšili představitelé kanceláře staroměstské. Význam staroměstské kanceláře vzrostl zejména v období husitské revoluce, kdy 3e stala v podstatě administrativním centrem celostátního charakteru, vyhotovující písemnosti vnitřně i zahraničně politického rázu. Analogický vývoj lze pozorovat také v druhém velkém mastě starého českého státu, v Brně. V městské kanceláři tu bylo zaměstnáno také několik osob, pravidelně písař (notarius, též protonotarius) a jeho pomocník (subnotarius), vedle nich pak i více písařů příležitostných. Diferenciace činnosti, založená více méně na přesunutí běžné mechanické práce písařské na písaře menšího, umožňovala protonotáři věnovat se tvůrčí práci, jejíž konkrétní doklady jsou právě v Brně na svou dobu velmi četné. Uvést je možno kompilativní knihu sentencí písaře Jana (Die Brünner Schöpfensprüche), dokončenou po roce 1355 a označovanou zpravidla rozsáhlým titulem "Sententiae diversis locis in Brunna jura requirentibus in scriptis traditae". Výtahem z této práce, neobyčejně důležitým, protože velmi rozšířeným, se stal tzv. "Manipulus vel directorium juris civilis", zpracovaný v letech 1376-86 slavným brněnským protonotářem Janem z Selnhausenu. Táž osoba byla autorem formuláře "Collectarius perpetuarum formarum" (ed. H. Kaiser, Innsbruck: 1900), a souboru opisů brněnských privilegií (MA Brno, rkp. č. 40) a konečně také bohatě iluminovaných rukopisů právního charakteru pro Jihlavu, kam na samém konci 14. stol. také odešel (MA Brno, rkp. knihovny Mitrovského A 265; OA Jihlava, rkp. č. 1650, 1651). Jestliže ve velkých středověkých městech se už ve 14. stol. vytvářela zvláštní administrativní instituce - městská kancelář, zaměstnávající zhusta i několik písařů současně, spokojovala se města menší využíváním služeb písaře jednoho, bud stálého (notarius civitatis) nebo příležitostného, spojujíce s jeho pisárskou činností případně i rektorství místních škol. (Např Bělá p. Bezdězem - 1417; Duchcov - 1407; Nymburk - I4H a j.) Některé doklady z doby předhusitské podávají zprávu o spojení městského notářství s autorisovanou funkcí veřejných notářů (srv. J. Nuhlíček, Veřejní notáři, str. 37nn), což samo o sobě také blíže vysvětluje i rozsah jejich působení pisárskeho. Do určité míry lze generalizovat, že městští písaři, působící v menších aglomeracích, pracovali nejen pro městskou správu samotnou, ale psali také i všechny písemnosti soukromé. Situace ve středověkých velkoměstech byla však jistě od přelomu 14• a 15. stol. zcela jiná. (Srv. níže.) • - 161 - Složitost právních, jednání, provázená nezbytností stylistické a právnické sběhlosti, kladla určité nároky na erudici písařů. Velký význam pro rozšíření a v jistém smyslu i unifikaci notářské práce mělo založení a další činnost university Karlovy v Praze od r. 1348, zejména její artistické fakulty. Osvojení znalostí sedmera svobodnýen umění více jak plně poskytovalo záruku odbornosti, vyjadřované lapidární souvěkou zkratkou "notarius debet docere et non doceri". Vedle odborného školení poskytovaly znamenitou informaci o skladbě písemností i různé formulářové příručky, počínajíc koncem 13. století až do 15. stol. (srv. formulář M. Jindřicha, f. svatopavel-ský, Summa Gebhardi, Gelnhausenův Collectarius, žatecké formuláře, formulář pražské městské kanceláře se 14. stol., Praxia cancellariae Prokopa písaře z první pol. 15. stol.). Prokopova praxis cancellariae však už sama naznačuje, že těžiště práce městských notářů leží mimo přímou sféru sestavování a psaní listin. Bylo uvedeno, že činnost městských notářů od konce 13. stol. zasahovala širokou oblast vyhotovování písemností jak měst (tj. městských rad), tax také listin a listů jednotlivých měšťanů, žijícíců v jejich hradbách. Dochované písemnosti (zhruba doby předhusitské) poměřované terminologií právních knih z téhož období nám v diplomatickém slova smyslu poskytují následující typologický obraz: V městské diplomatice můžeme rozeznávat: 1. městské listiny, resp. písemnosti v užším slova smyslu, členěné zpravidla terminologicky podle zcela vnějšího znaku, totiž užití pečeti, na dvě skupiny další. Jednak tzv. litterae cum magnis sigillis, tedy listiny v pravém slova smyslu a jednak tzv. litterae cum parvis sigillis, které můžeme diplomaticky jmenovat též listyj 2. tzv. soukromé listiny. Sepsání soukromých listin (ad 2.) bylo závislé na přání i potřebách jednotlivců a je tedy pochopitelné, že jen ve zcela výjimečných případech ae vůbec mohla vytvořit nějaká diplomatická kontinuita se zřením k vydavateli. Akcidentélnest takového zlistinění vtiskovala celkem přirozeně svůj ráz formuláři i celkové výpravě každé jednotlivé listiny, protože většinou každá byla dílem jiného písař®. Srovnávání je možné toliko v horizontální rovině časové bez výhradného zdůraznění vydavatelů, ale se zřetelem k provenienci grafické a event. stylistické, která ovšem v počátečním období f zhruba do pol. 14. stol.) nemusí ani vést k písaři městskému, nýbrž přímo k příjemci. Poněkud jiná je situace u listin městských v užším slova smyslu, Které byly produktem města jako zvláštní korporace a které měly velmi specifickou funkci uvnitř i vně aglomerace. listin bylo užíváno k utvrzování trhů nemovitostí, zakládání tzv. věčných platů a pro všechny smlouvy, tedy - 162 - v zásadě k fixování právních aktů trvalé platnosti, uskutečněných pěstem nebo pod autoritou města jeho jednotlivými členy - měšťany. ?í8emnosti, opatřované menší pečetí, listy sloužily buä jako mandáty nebo dek^ty k in~ timovéní konkrétní ců. rozhodnuti městské správy nebo k autentisová*^ pořízení menšího významu ve stejném rozsahu jako tomu bylo u listin. Jednotnost a kontinuita vnějšího i ynitřníno vybavení byla v obou případech v^ce méně zajišťována osobou či osobami městských notářů, jak po sobě při chémii do městských 3lužeb. Rozšiřování písemného styku mezi jednotlivými městy v době Přa^ugit-ské uvedlo v život i novotvar v diplomatickém slova smyslu, totiž tzv# iis_ ty zavřené (litterae clausae), vyhovující meziměstské a konečně i vnitřní korespondenci,jejichž obsah neměl být veřejně znám.Opakem se pak stávaly ony úřední listy městské správy, jejichž přední funkci mělo být Široké zveřejnění obsahu (dekrety) a pro něž byl volen termín listů otevřených (litterae apertae). Pro úplnost nutno dodat, že všech zmíněných typů, vzešlých v zásadě už v době předhusitské, bylo užíváno v rámci městské správy i po husitské revoluci, tedy v 15. i 16. století (srv. též níže). Pro členění vývoje městské administrativy (tj. vývoje městských kanceláří) má nespornou důležitost období druhé polovice 14. století. Zejména ovšem proto, že tehdy docházelo - postupně a také nestejnoměrně - k přetváření významu i funkce diplomatických produktů, které vznikly už v době dřívější: listin, listů a zvláště pak městských knih. Musíme si být vědomi toho, což je důležitá metodologická připomínka, že přetváření administrativy bylo dlouhodobým procesem, v němž vedoucí místo v historickém slova smyslu zaujala středověká velkoměsta a jejich administrativní úrovni se ostatní města rychleji či pomaleji přibližovala. Vedle přísahy a vedení fyzických svědků přiznávalo městské právo od 13. stol. (podle tradičního usu zemského té doby) také velký svědečný význam listinnému písemnému pořízeni. Je pochopitelné, že tato dobou vydržená tradice důležitost listiny zdůrazňovala, a to i z důvodů zcela praktických (viz shora). Potřeba evidence i subsidiárního pojištění právních transakcí autoritou městské obce pro případ event. ztráty či zničení vlastního listinného pořízení vedla ke zřízení knih, a to v rámci autonomního správního orgánu měst (městské rady). Srv. zprávu o zřízení takové knihy v Praze Mistrem Jindřichem shora, str. 160. Pamětní knihy, které tak vznikaly, nebyly ovšem institucí obligatórni, nýbrž zcela dobrovolnou a záviselo na měšťanovi samém, zdali o vklad do knihy městské požádal či nikoliv. V. Hrubý na základě rozboru nej starší pražské městské knihy (Má Praha, rkp. 986, srv. ČAŠ 1, 1923, str. 156nn) a nejnověji I. Krška při studiu brněnské městské diplomatiky první pol. 14. stol. (srv. Brněn, archiv. věstník ?, 1958, str. 40-56) shodně dospěli k závěru, že listiny si v tomto období stále podržova- - 163 - ly svůj přednostní význam a knihových zápisů bylo podstatně méně nežli vydaných listin. Kolem polovice 14. století se však situace mění, a to přirozeně nejprve ve velkých městech. Rozhodující je narůstání počtu knih radních, protože knihy soudní ve 14. stol. měly v rámci městského soudu charakter i funkci vyloženě evidenční a více méně pomocnou (rejstříky či protokoly), o čemž svědčí taká celkový formulář zápisů (srv. MA Praha, rkp. č. 987). Obojí jev, tj. rozhojňování knih radních a vznik knih soudních, dosvědčují však velmi výrazně rozrůstání městské administrativy jako důsledku určitých společenských proměn ve městech, aktivizujících podstatně širší okruh obyvatelstva nežli tomu bylo dřív. Dosud více nahodilosti a soukromé iniciativě podléhající vklad do autentisujících městských knih se počíná i v zájmu rozšiřující se městské obce samé stávat nutností (viz J. Mezník, K otázce struktury českých měst v době předhusitské. SPPPBU - C 12, 1965, str. 78-81). Je třeba však zdůraznit, že roštoucí využívání městských knih ve druhé polovici 14. a v 15. století městskou listinu v užším slova smyslu vytlačit nemohlo, znamenalo ovšem via facti určité omezení rozsahu její emise. Postupné splývání soudu s radou, reprezentující velmi zřetelně autonomní orgán městské správy, ovlivňovalo v průběhu 15. století i dosud existující podvojnost vedených knih. Významným mezistupněm, z vysloveně diplomatického hlediska se staly tzv. autentické manuály, jejichž význam definuje Prokop písař slovy; "Liber manualis ... dicitur ille, in quo indifferenter acta coram consulibus notantur. Et hoc manuále potest omnium librorum ci-vilium precedenter acta continere". (Srv. Praxis cancellariae, str. 6.) Písemný záznam o úředním jednání se stal obligatórni, a to zcela nezávisle na vôli pořizující osoby. 9a pořizovateli však zůstávalo, zdali si přeje navíc další autentický vklad do knih věčných či nikoliv. (Genesi manuálů v technickém slova smyslu můžeme odvozovat nepochybně od protokolárních knih soudních; zavedením manuálů se však současně změnil i ráz knih soudních, které se staly tzv. knihami věčnými a do nichž se děly vklady až po provoláních majetkoprávních záležitostí na soudu, tj. na soudu zahájeném nebo na posudcích.) Důvodem pro to, v zásadě od přelomu 14./15. stol., byla ta skutečnost, že knihový zápis zcela právně alternoval vyhotovení listinné, které už nebylo podmínkou. Vlastní městská kancelář měla pak v průběhu 15. století funkci více méně přesně vymezenu. Stávajíc se orgánem rady prostředkovála jí vyhotovováním korespondence styk s nej širším okolím i zahraničím na straně jedné, na druhé pak soustřeďovala administrativu nižších (např. dočasných) správních úřadů města. - 164 - Centralizační funkce městské kanceláře byla však stále velmi slabá, protože spočívala jen ve vydáváni písemností, vyžadujících ověření městskou pečetí a ve správě knih, které v právní vnitroměstské hierarchii měly postavení nejvyšší. Byla tudíž nejvyššlm administrativním orgánem a současně též pisárskym centrem městské rady jako specifické zařízeni rady. Tím si můžeme vysvětlovat ono značně volné postavení městské radě podřízených "úřadů" k městské kanceláři. Každý z nižších městských úřadů v 15. i 16. století si totiž mohl vytvářet a takťí vytvářel svou vlastní kancelář, zaměstnával vlastní písaře a konečně vedl také vlastní knihy jako důsledek přesně limitované správní kompetence. Městská správa spočívala v tomto období na principu decentralizace a spojení s vrcholným správním orgánem záleželo pří soudních orgánech nižších v možnosti apelace (odvolání), při orgánech hospodářských v půlročním či ročním skládání účtů (kvitance, absolutorium). Je pochopitelné, že při - obrazně řečeno - horizontálním rozrůstání městské administrativy nevznikala potřeba rozšiřovat personální stav městských kanceláří, který se v 15, a 16. stol. pravidelně skládal z nejvyššího písaře (protonotáře, předního písaře), písaře menšího (subnotarius) či ingrossato-v ra, písaře berního a konečně písaře krevního, účastnícího s® útrpných vyznání. Ve městech, kde nebyla zřízena městská komora jako zvláštní finanční úřad těsně související s radou, rozšiřovala se kompetence kanceláře na administrativní správu městských důchodů ve formě vedení tzv. hlavní účetní knihy (ev. počtů purkmistrovských). Velký rozvoj městské administrativy, který pozorujeme ve středověkých velkoměstech od 15. stol. (do značné míry jako důsledek husitské revoluce), zasáhl také výrazně i města menší. Především ovšem ve smyslu využití instituce městských knih, které už svou vnitřní diplomatickou povahou (struktura zápisů, druhy právních pořízení aj.) naznačují funkční jedinečnost v systému městské správy menších a malých měst. Je patrné, že listinná pořízení tu nejen nepředcházela knihovým zápisům, ale dokonce i nenabyla přednostní funkce ve smyslu priority právního významu. Omezeným možnostem dispozic z oblasti věcného práva tu plně dostačovala jedinečnost knihového zápisu, provedeného na základě soudního-radního (viz shora) projednání takových záležitostí. Jestliže tato situace platí především pro 14. event. první polovici 15. století, má druhové členění městských knih v tom kterém městě v průběhu 15. a v 16. stol. ráz pouhého narůstání, které se podstaty nedotklo. Všechny druhy knih byly pak zpravidla vedeny jedním či několika písaři, přičemž toliko jeden býval ustanoveným notářem města, ostatní buči. jeho pomocníky nebo zcela příležitostnými pisárskymi silami. - 165 - Edice a literatura I. Edice městských písemností - listů a listin L. Schlesinger, Stadtbueh von Brüx« (Städte- u. Urkundenbücher aus Böhmen I. (1876). I. Schlesinger, UB der Stadt Saaz bis z. Jahre 1526. (S.u. ÜB II.) 1892. W. Hieke-A. Horcicka, UB der Stadt Aussig bis z. Jahre 1526 (S.u. UB III.) 1896. K. Kopl, UB der Stadt Budweis in Böhmen I. 1 (1251-13911. (S.u. UB 17.) 1901. V. Schmidt-A. Picha, UB der Stadt Krummau in Böhmen I-II. (S.u. UB V.) 1908-10. J. Kalousek, Listiny a zápisy Bělské o věcech městských a sedlských z let 1345-1708. fiozp. KÖSN YII-3, 1889. J. Strnad, Listinář král. města Plzně a druhdy poddaných osad. I-II. Plzeň 1891-1905. A. Müller, Quellen- u. Urkundenbuch des Bezirkes Töplitz-Schönau. Praha 1929. II. Městské formuláře (edice a zpracování) ř. Tadra, Summa Gerhardi, AÖG 63, 1882, str. 305-594. L. Schlesinger, Zwei Pormelbüclier des XIV. Jahrhunderts aus Böhmen. MVGDB 27, 1889, str. 1-3 5« W. Katzerowsky, Ein Formelbuch des XIV. jhts. MVGDB 29, 1891, atr. 1-30. F. Mareš, Prokopa písaře Nového města Pražského Praxis cancellariae. Praha 1908. J. Teige, Formulář staroměstský ze XIV. století. Základy starého místopisu pražského III., bez data, str. l-ig. D. Třeštík, Miejski formularz opawski z poczatku XIV. wieku. Sobotka 15, 1961, str. 1-14. V textu shora jsou zmíněny také některé formuláře, které obsahují i některé formule městské provenience nebo byly sestaveny mestskými notáři: J. Loserth, Das St. Pauler Formular. Briefe u. Urkunden aus der Zeit König Wenzels II. Praha 1896. H. Kaiser, Collectarius perpetuarum xormarum. Innsbruck 1900. F. Mareš, Prokopa písaře novoměstského česká "Ars áictandi". Praha I9OO. J. B. Novák, Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně. Praha 1903. - 166 - Zvláštní povahu mají též některé rukopisy, shrnující formule skutečně vydaných listin Mistra Jindřicha. K tomu i k jeho osobě v širších his-toricko-diplomatickýeh souvislostech srv.: J. Šebánek, Česká listina doby přemyslovské. SAP VI-2 1956, str. 99-158 (zvi. str. 130nn). S. Dušková, Kdo byl notář Jindřich. SPPFBU 9, 1960, C 7, str. 59-74 (zde shrnuta i starší literatura). III. Notáři (vzdělání - rétorika) J. 3. Novák, Středověká diktamina v souvislosti s antikou a renaissancí. ČČH 15, 1909, str. 302-330. J. Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech praž- ských. Praha 1940. K. Doskočil, Mistr Dybin, rétor doby Karlovy. Praha 1948 (zvi. ot. Zpráv čes. zem. archivu II). I. Hajnal, Ľenaeignement de l'écriture aux universités médiévalos. Budapest 1959 (srv. Úéž ref. J. Šebánka v História univer-sitatis Carolinae Pragensis III-2, 1962, str. 185-189). IV. Městské kanceláře F. Tadra, V. Hrubý, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu lucemburského. Praha 1892, str. 153-174. Jindřich Vlach z Isernie a počátky městských knih pražských a desk zemských. ČAŠ 1, 1923, str. 142-166. M. Válková-Prýzová, Úřad purkmistra pražských viničních hor. Sb. příspěvků k děj. hl. m. Prahy VI, 1930, str. i-148. Šestipanské dřady v Starém a Novém městě pražském do r. 1547 a jejich knihy. Sb. příspěvků k děj. hl. m. Prahy VI, 1930, str. 149-264. Desetipanský úřad Starého města a jeho knihy. Z dějin městské správy a diplomatiky městských knih. Sb. příspěvků k děj. hl. m. Prahy V-2, 1932, str. 767-930. Městská rada a městská kancelář v Plzni v 16. stol. Sb. k nar. J.B. Nováka, Praha 1932, str. 235-261. Veřejní notáři..., str. 37nn. Brněnské městské knihy, právo a listiny za písaře Jana z Gelnhausen. SAP VIII-1, 1958, str. 109-129. Brněnské městská listina z první poloviny 14. stol. Brněnský archiv, věstník 1958, č. 3, str. 40-56. Rentovní listiny ve středověkých Vodňanech. JSH 29, I96O, str. 1-7 (srv. též shora cit. práce téhož autora v MIÔG- 66, 1958, str. 102nn a Právně hist. studie 5, 1959» str. 49nn). M. Kratochvíl, J. Šebánek, P. Macháček, J. Nuhlíček, J. Dřímal, I. Krška, Z. Šimeček, - 167 - I. Hlaváček, Dva příspěvky k diplomatice pražských měst za husitství. Zápisky katedry čsl. dějin 7, 1963, str. 71-87. Z prací cizích srv. zejména: I. Luntz, Die allgemeine Etnwicklung der Wiener Privaturkunde his z. Jahre 1360. Abhandl. zur Geschichte u. Quellenkunde der Stadt Wien I. 2, 1917. Kancelária miasta Karkowa do poč. XVIII w. in: ARCHEION 24, 1955, str. 277-304. Organizacja wiadz i kancellarli miasta Torania do r. 1793. Toruň 1956. Das Kanzleiwesen der Stadt Leipzig his zum Jahre 1543, Archivmitteilungen 7, 1957, str. 71-76. Die Entstehung der städtiscnen Kanzlei in Konstanz. Archiv für Diplomatik .. 5/6, 1959-60, str. 202-307. Die südweatdeutscJaen Stadtscareiber im Mittelalter. (Beiträge z. scnwäbiscnen Geschichte, Heft 1-5) Böblingen i960. Kancelária miasta Poznania do r. 1570. Warszawa 1967. Kancelária miasta Lublina XIV-XVIII w., Warszawa 1968. M. Priedberg, H. Piskorska, H. Schleokel, K. H. Rexroth, G. Bürger, J. Radtke, M. Stankowa, Souhrnný přehled městských kanceláří na poslkém území podává J. Bieiec-ka, Organizacja i dziatalnosc kancelárii ziemskich i wielkopolskich XIV -XVIII w., in: ARCHEION 27, 1957, str. 193-216. 0 kanceláři a listinách i listech říšského města Norimberka ve 13. a 14. stol. srv. též systematický výklad W. Schultheisse v Quellen una For-schungen zuř Geschlchte der Stadt Núrnberg, Bd. 2, Núrnberg I96O, str. 104--164. V. V textu snora bylo na několika místech poukázáno na rozšiřující se emisi listinného a listového pořízení v českých městecn od druhé polovice 14. století. Tento proces se zesiluje zvi. v 15. století a zasanuje též města menší. Nejvýraznějším rysem je pak stále intenzivnější využívání městských knih. Vedle toho ovšem i rozvíjející se meziměstská korespondence, která vyžaduje potřebné kancelářské pomůcky. Objevuje se též silný horizontální rozvoj vnitroměstské administrativy - nové úřady, které mají vlastní kanceláře. Jednání před nimi je sice stále ještě ústní, nicméně v technickém slova smyslu vše to tvoří precedens pro perspektivní přechod k řízení písemnému, čili v diplomatickém slova smyslu k tzv. Aktenkunde. V tomto směru naznačil problematiku před lety H. Zatschek, Studien z. mittelalterlichen Urkundenlehre. Konzept, Registr und Briefsammlung. - 168 - Praha 1929. V širších souvislostech je tato otázka (listiny - listy - akta) studována zvláště po druhé světové válce. Náznaky jsou u H. 0. M e i s n e r, Aktenkunde, 1955 (2. vydaníj Urkunden- und Aktenlehre der Neuzeit, Leipzig 1952). Z nové literatury Brv. zejména: A. von Brandt, Vorbemerkungen zu einer mittelalterlichen Aktenlehre. Pestschrift H. 0. Meisner "Archivar und historiker". Berlin 1956, str. 429-440. - K. D ü 1 f e r, Urkunden, Akten und Sehreiben in Mittelalter und Neuzeit. Archivallsche Zeitschrift 53, 1957, str. 11-53. - Z. P i a 1 a, Diplomatika jedna nebo dvě? Archivní časopis i960, str. 1-18. - Dosud nejdůsledněji byla tato hlediska aplikována na studium městské diplomatiky (se speciálním zřetelem ke zvláštní povaze městských knih, které tu sehrály důležitou roli) v rozsáhlé práci E. P i t z e, Schrift- und Aktenwesen im Spätmittelalter: Köln, - Nürnberg - Lübeck. Köln am Rhein 1959. C. Městské knihy Vývoj městských knih byl z hlediska jejich funkce naznačen už snora. Následující odstavce jsou věnovány přehledu různých typů, vzniknuvších a užívaných na našem území do polovice 16. stol. Pod pojmem městských knih rozumíme takové knihy, které byly zřízeny a vedeny pro právní a správní potřeby a) měst i b) jednotlivých měšianů různými orgány městské správy (viz členění níže). Přitom je nutno si ovšem uvědomit, že městské knihy svého úředního charakteru teprve postupně nabývaly a od samého počátku jej neměly. (Proto je také třeba korigovat některé dosud běžně užívané definice: napr. P. Rehme, Über Stadtbücher als Gescüichts-quelle, Halle 1913, str. 7; V. Vojtíšek, 0 studiu městských knih českých, VČA 24, 1915, reprint Výbor rozprav, str. 53.) První zmínky o městské knize ve smyslu shora naznačené definice se vztahují k Praze počátku 80. let 13. století. Nepřímé zpráva, uvedené v jedné z formulí sbírky Tobiáše z Bechyně (PTB čís. 250, ed. J.B. Novák, Praha 1903) svědčí o okolnostech vytváření jakési knihy, do niž měly být zapisovány Jindřichem Vlachem rozličné soukromoprávní záležitosti, smlouvy ap., a to "per differentias titulorum") (obsahově členění). Celá kniha měla být tak vedena podle vzoru "reglstrorum regalium". Jen zcela obecně můžeme kvalifikovat tuto (budoucí či skutečně vzniklou) kninu jako evidenční pomůcku tvořící se městské správy, jejíž počátek i konec byl nepochybně těsně spojen s dobou činnosti Jindřicha Vlácna ve službách patricijské správy města. První skutečně dochovanou městskou knihou je známý staroměstský "liber vetustissumus", používaný městskou radou od října roku 1310 k zapisování - 169 - rozmanitých správních i právních aktů (privilegia, udělená městu; statuty rady; městské počty; přijímáni měšťanů aj.) především pro paměť. Krátce po roce 1310 se počal počet městských knih v českých a moravských městech rozhojňovat a na konci 14. století můžeme v zásadě předpokládat, že každé královské město minimálně jednu knihu vedlo. V řadě případů ji můžeme i konkrétně doložit. Je potom pochopitelné, že se počala také vytvářet i určitá systematika knih, nejprve z důvodů ryze praktických (např. Prokop písař, Praxis cancellariae), v době novější pak z historických aspektů, je~ jicnž důvodem byla snaha po rekonstrukci městské administrativy v minulosti. (Přehled jednotlivých typů členění městských knih viz Soupis městských knih českých od r. 1310 do r. 1526. AUC. phil. et hlst. 4, 1963, str. 9.) Dnes se ukazuje, že městské knihy je možno nejlépe členit do čtyř základních skupin podle oborů městské správy: 1. knihy pamětní - ve 14. stol. knihy menších měst, do nichž vkládány v zásadě všechny zápisy bez ohledu na druh; ve stol. 15. pak taxe zvi. knihy, kam zapisovány tzv. memorabilia - pamětihodnosti. 2. Knihy městské správy - kniny privilegií; finanční knihy; kancelářské knihy: knihy korespondence, formuláře, kopiáře, registra apod. 5. Knihy méstakáno soudnictví - pro civilní záležitosti sporné i nesporné a konečně i pro trestní záležitosti. Z hlediska historického vývoje je potom nutno rozeznávat knihy soudní, radní a konečně knihy delegovaných soudů. 4. Knihy vzniklé z přenesené veřejnoprávní působnosti měata - tj. knihy sirotčí, knihy jednotlivých-městských zařízení. Vzhledem k tomu, že systém členění městských knih byl vypracován zejména na základě knihových souborů velkých měst (zvi. Praha), kde už od 14. století lze hovořit o velmi rozvinutém knihovnictví, působí jisté potíže určení nevyhraněných knih - zpravidla naprosto ojedinělých - vytvářejících se v menších městech ve 14. a i v 15. stol. Zařazení takových smíšených knih do první skupiny (srv. členění shora) ponechává možnost jejich jednotlivé části kvalifikovat se zřetelem k věcným celkům skupin dalších (tj. 2-4), přičemž je otázkou času a místa, došlo-li v konkrétním případě k dalšímu rozvoji knihovnictví v tom kterém město. 1. Knihy pamětní Jde zpravidla o knihy menších měst (např. Bělá pod Bezdězem - 1417; Broumov - 1407; Březnice - 1454; Ces. Kamenice - 1580; Dvůr Králové -1417 aj.), založené ve 14. a 15. stol. Obsahují zápisy všeho druhu, tj. převody nemovitostí, městské počty, pamětní záznamy všeho druhu, opisy privilegií apod. (velmi výrazným příkladem je pamětní kniha Prachatic, 0A Pra- 170 - chatice, sign. II. 3 z let 1373 - 1821). V mnoha případech j30u východiskem dalšího drakového rozvoje městského knihovnictví. Ze správného hledisica jsou pak tyto knihy dokonalým zrcadlem přerůstání rychtářské správně-organizační pravomoci v autonomní řízení měst radou a purkmistrem v čele. Ve středověkých velkoměstech je vývoj pamětní kniny značně samostatný. Knihy tohoto druhu bývají začasté výiiradně knihami radními a tuto správní sféru nikdy neopustily (srv. např. Liber vetustissimus z r. 1310, MA Praha, rkp. č. 986). 2. Knihy městské správy Jako zvláštní knihové jednotky se tato kategorie městských knih objevuje nejprve ve větších a velkých královských městech v Čechách a na Moravě, a to v podobě knih finančních. a) Knihy finanční. Pod tímto pojmem rozumíme knihy berní, rejstříky berní, radní (nebo purkmis trovsicé) počty, rejstříky královského šosu (pozemkové daně) a konečně různá účetní knihy městských hospodářských úřadů či ad hoc zřizovaných komisí (ungeltní, mostní rejstříky, mimořádné sbírky atd.). Specializovanost a druhový rozvoj těchto knih je dán v první řadě stupněm hospodářské aktivity toho kterého města. Nejstaršími typy finančních knih jsou písemnosti povány berní. Ba území historických zemí se objevují od první polovice 14. stol. (Brno od r. 1342; Praha - nepřímé doklady od r. 1296). Podle správního a konečně i vysloveně diplomatického charakteru je možno Kvalifikovat dvě základní skupiny: berní knihy v užším slova smyslu a berní rejstříky. Berní knihy v užším slova smyslu (např. Brno - 1343; Znojmo - 1363 atd.) jsou v rámci městské berní správy knihami hlavními, obsahujícími zápisy o odhadech nemovitého jmění, později ve 14. stol. i movitého jednotlivých držitelů domů ve městech. Klasickým typem berní knihy v uvedeném slova smyslu jsou knihy brněnské, znojemské ze 14. stol. a plzeňské ze století patnáctého (MA Plzeň, rkp. sign. 2 a 36, č. 112 cd r. I4I8 a tamtéž rkp. sign. 2 a 35, č. 38 od r. 1471). Berní rejstříky v ohledu diplomatickém jsou toliko pomocnými písemnostmi (i když z hlediska historického významu mají postavení prvořadé), které vznikají přímo při výběru městské berně. Vybrané částky zapisoval berní písař nebo městský notář na místě. Berní rejstříky obsahovaly také závěrem každého výběreího termínu rubriky výdajů (distributa), tj. seznamy městskou radou vydávaných peněžních částek. Od druhé polovice 14. století, resp. v řadě měst až v 15. století docházelo k zaznamenávání těchto výdajů do zvláštních rejstříků, event. knih, které označujeme jako knihy počtů, účetní knihy, počty kamr-mistrov3ké (např. v Brně) apod. Jednotné evidence o pohybu městských financí bylo docilováno vedením hlavní účetní knihy (též purkmisfcrovsKých počtů), kam byly zanášeny pouze příjmy ve velmi stručné formě a mnohem rozsáhleji pak výdaje samého purkmistra a rady. Vzhledem k tomu, že - 171 - účetní rejstříky nižších městských úřadů byly víceméně soukromými pomůckami pověřených úředníků, a to ještě s velmi omezenou platností (zhruba jeden rok), je jích dochováno dodnes velmi málo. b) Knihy kancelářské. Ye druhé poloviny 15. a na počátku 16. století, v souvislosti s rozšiřováním písemné agendy měst jako více Či méně autonomních korporací, docházelo/v kancelářích zejména větších měst k vytváření speciálních písemných pomůcek městské administrativy. Byly to jednak formuláře (viz shora), kopiáře, knihy korespondence, knihy právních naučení, které mají povahu speciálních register a konečně také knihy privilegií. Až na nepatrné výjimky je možno všechny zmíněné kancelářské knihy shrnout pod běžné diplomatické typy register, kopiářů a formulářů. Poněkud zvláštní povahu mají zmíněné knihy privilegií, vedle nich pak také knihy statutů. Knihy privilegii, tj. v zásadě kopiáře privilegií, poskytnutých městu přímou vrchností, se jako zvláštní knihy objevuji poměrně velmi pozdě (nejstarší je Liber vetustlssimus privilegiorum civi-tatis Cadanensis, vzniknuvší na poč. 15. stol.). Vrchnostenská privilegia byla ve 14. století zapisována vesměs do pamětních knih stejně jako jiná, pro město důležitá memorabilia. Vyčlenění do zvláštní knihy mělo význam vyloženě vnitrosprávní, protože samotná privilegia svou cenu neztrácela a byla naopak velmi pečlivě ochraňována. Kniha měla pak sloužit pro běžnou informaci, stejně jako i knihy statutů, především radě a potom také městskému notáři, který v jejich intencích koncipoval městské písemnosti. 3. Knihy městského soudnictví Kategorie městských knih soudního charakteru je velmi rozsáhlá a do značné míry zejména terminologicky velmi komplikovaná. Z shrnuj e jednak agendu civilní (nespornou i spornou) a trestní, jednak v ohledu kompetenčním je záležitostí soudu rychtářova a soudu městské rady. Oba aspekty je třeba sledovat ve vzájemné historioké souvislosti. Výkon soudní pravomoci v českých a moravských městech od 13. století náležel městskému rychtáři, a to ve sféře civilní i trestní. Víme však, že ve významných středověkých městech došlo v průběhu druhé polovice 13., resp. od počátku 14» stol. k oddělení rady od soudu a vytvoření jakési správní dvoukolejnosti. Města menší tuto dvoukolejnost nepoznala, protože soud i rada tvořily jednotný celek, odlišující se toliko osobou představeného (rychtáře - purkmistra). Tato skutečnost se odrážela tako v podvojnosti vedeni knih v případě prvním, ve druhém pak ve vedení jednolité řady soudních knih, pojišťujících práva jednotlivých měšťanů. - 172 - Ad a) Nej starším typem jsou radní knihy, do nichž byly zapisovány souběžně s různými pamětními zápisy také soukromoprávní záležitosti civilně soudního charakteru, a to na základě listinného pořízení na přímou žádost soukromé osoby. Význam takových vkladů záležel v právní důvěře ve spolehlivost knihy, která byla postupně obecně uznávána. Výrazným dokladem je často zmiňovaný Liber vetustissimus staropražský z r. 1310. Soudní knihy rychtářského soudu, vytvářející se zjevně o něco málo později, zachovávaly ráz protokolárních záznamů o projednávaných záležitostech na městském soudě. V konkrétním slova smyslu nebyl zápis v nich podkladem pro vyhotovení event. písemného pořízení, které v každém případě vyhotovovala městská rada a opatřo-vala je autentickou pečetí, nebot ta byla v její ochraně. Ve druhé polovici l4. století a zejména na počátku 15. stol. přecházela výhradní soudní pravomoc na městskou radu a v tomto smyslu docházelo také k adekvátní úpravě knih. Znakem měnící se situace v tomto směru je vznik manuálů radních v 15. století, které přejímaly agendu převodů nemovitostí nejprve souběžně s rychtářskými knihami soudními, až je posléze nahradily zcela. Ve vztahu k těmto knihám - manuálům - vznikaly pak jako knihy hlavní (věčné) knihy trhové (libri contractuum) a knihy zápisné (libri obligationum). Záležitosti menších dluhů do 10 kop zpravidla vedené a pojištovane do počátku 15. stol. v rychtářských soudních registrech, zůstávaly i v 15. stol. v kompetenci rychtáře, ovšem jako služebníka obce; dluhy větší (nad 10 kop) byly řešeny radou nebo jejím specializovaným výborem (úřad desetipanský), který vedl knihy vlastní. Výkon trestního soudnictví probíhal stejnými historickými cestami jako oblast soudnictví civilního, s tím nevelkým rozdílem, že rychtáři bylo ponecháno určité postavení i v 15. století při výsleších a výkonu proskipcí. Knihy tohoto druhu mají často výrazný protokolární charakter. Ad b) Vývoj knih městského soudnictví (vesměs knih potvrzujících práva jednotlivých měštanů) ve městech menších byl poněkud méně komplikovaný. Proces převážení významu rady se odrážel v knihách víceméně jen v úvodních formulích jednotlivých zápisů, přičemž sama struktura vkladů měla většinou ráz úplného listinného pořízení ve zjednodušenější formě. Srv. např. novobydžovskou knihu svědomí od r. 1311 (ed. J. Kapras, Nový Bydžov 1907, str. 29nn). Lze vyslovit předpoklad, že zápisy do knih tu měly zjevně nahrazovat listinná pořízení, která byla ve středověkých velkoměstech ales-pon do polovice 14. stol. nutná a vyžadovaná. V 15. století pozorujeme určité zm^ny v samotném formuláři zápisu, a to potud, že nabývají formy podstatně zjednodušenější a v některých městech (protože místní diference byly značné) mají zřetelný ráz protokolárních záznamů o projednané záležitosti. - 173 - Souhrnně lze tudíž povědět (ad a), b) ), že výrazné odlišnosti patrné ve 14. stol. v soudním knihovnictví měst velkých a menších (nebo dokonce malých měst), se počínají v průběhu 15. věku stále zřetelněji unifikovat v rovině správnš-administrativní, ponechávajíce si pochopitelně určité odlišnosti spíše formálního charakteru. 4. Knihy vzniklé z přenesené veřejnoprávní působnosti města Poskytnutím volného dědického práva obyvatelům královských měst v 70. letech 14. stol. a postupováním téhož práva i městům poddanským v průběhu 14. (15.) století (ovšem velmi nesoustavně) byla postavena městská správa před problém poskytování právní ochrany majetkové podstaty oněch obyvatel měst, kteří zemřeli, zanechávajíce nedospělých dědiců. Vznik speciálních knih sirotčích byl tím předznamenán a rozhodovala více méně jen kvantita takových případů, dosud zaznamenávaných do knih městského soudnictví, aby došlo k založení zvláštní knihy sirotčí v příslušném městě. Poněkud jiná je situace u zvláštních knih kostelních záduší, které byly zřizovány pro evidenci kostelních platů "pro anima" vesměs tzv. kostelníky (vitrici, Kirchenfäter). Podstatou tu bylo uplatňování patronátního práva městskou obcí nejen pokud šlo o presentaci farářů, ale také co do správy zádušního jmění. Knihy tohoto typu máme doloženy převážně až z druhé polovice 15. století (srv. např. manuál záduší sv. Mikuláše v Praze z let 1497 - 1554). Špitální knihy maji pak většinou charakter finančních knih zvláštního městského zařízení (srv. rejstřík špitálu sv. Jana v Brně z let 1468 - 1502, MA Brno, rkp. č. 178; městský špitál v Lounech, 1517-42, OA Louny, sign. I. B. 10 aj.), přičemž nelze zapomenout, že v mnoha případech byla příslušná evidence už mnohem dříve prováděna v rámci tzv. pamětních knih městské rady (např. v Brně na počátku 15. stol.). Literatura a edice I. Edice městských knih P. Menčík, Soudní kniha města Jičína. Jičín 1898. K. Siegl, Das Egerer Achtbuch aus der Zeit von 1310 bis 1390. A. Horcicka, K. Polesný, J. Kapras, MVGDB 39, 1901, str. 227-271; 375-427; Das Achtbuch II des Egerer Schöffengerichtes v. J. 1391. MVGDB 41, 1903, str. 345-386; 524-579, Kniha svědomí města Nového Bydžova z let 1311 - 1470. Ncvý Bydžov 1907. Das älteste Böhm. Kamnitzer Stadtbuch. Praha 1915. Dědické knihy města Znojma. Znojmo 1928. - 174 - K. Polesný, B. Mendl, G. Korkisch, K. KOchmann, M. Bělohlávek, B. Janoušek, R. Dvořák - P. Znojmo v r. 1442. (Statistická studie.) Otištěn rejstřík městské daně k sv. Alžbětě r. i442. Znojmo 1932. Knihy počtů města Brna z let 1343-1365. Brno 1935. Das älteste Stadtbuch von Mähr. Triibau 1373 - 1554. ZVGMSchl. 41, 1938, str. 19n, 55n, 77n, 12in. (Výběrová edice!) Das Stadtbuch von Dux. Praha 1941. Knihy počtů města Plzně I524-I525. Plzeň 1957. Purkmistrovské počty 1392 - 1393 v č. Budějovicích. JSH 35, 1966, str. 187 - 192. Hyksa, Kniha bílá úzká (Městská registra vysokomýtaká 1423 - 1464), Choceň 1969. V těchto souvislostech je nutno též doplnit světlotiskový průřez vývojem pražských městských knih, pořízený V. Vojtíškem: Vojtíšek, Vývoj městských knih v Československé republice ve svět- lotiskových ukázkách, - Exempla progres suci librorum civitatum rei publicae Bohemoslovenlcae illustrantia phctotypicae expressa. Fasciculus 1-3, Praha 1928-31. K tomu srv. též Soupis městských knih českých od r. 1310 do r. 1526. Acta univ. Carolinae, phil. et hist. 4, 1963 (vyd. R. Nový). II. Literatura o městských knihách (viz též bibliografické údaje shora) K. Beer, Über Losungsbücher und Losungswesen böhmischer Städte im Mittelalter. MIÖG 36, 1915. V. Vojtíšek, 0 studiu městských knih českých. VČA 24, 1915 (reprint Výbor rozprav a studií. Praha 1953, str. 52-85; zde též shrnuta veškerá literatura do r. 1915 excl. vydaná). V. Vojtíšek, 0 nej starších knihách města Kolína n.L. ČMM 41-2, 1917- 1918, str. 69-107 (Reprint Výbor .... str. 86-115.) V. Vojtíšek, 0 nej starších městských knihách českých, pražské a novo- bydžovské. Sb. k narcz. J. Pekaře I., Praha 1930, str. 189-214 (reprint Výbor ... , str. 341 - 366). J, Pražák, C diplomatické metodě studia městských knih. Archivní časopis 1953, str. 145-162, 205-227. J. Růžička, 0 knize města České Třebové z předhusitské doby. SAP IV-1, str. 102-140. M. Bělohlávek, Berní knihy plzeňské z let 1418- a 1471. (Příspěvek k městské diplomatice a bernictví.) Minulostí Plzně a Plzeňska 3, i960, str. 81-91. R. Nový, Městské finanční knihy doby předhusitská a husitské. Zápisky katedry čel. dějin 4, 1960, str. 29-41. - 175 - J. Dřímal, J. Dřímal, S. Polák, S. Polák, J. Šarek - B. B. Janoušek, R. Kastner, S. Polák, J. Vaniš, J. Sochr, V. H e r o 1 d, Kroniky a pamětní knihy mgstakých písařů brněnských v době předbělohorské. Brno v minulosti a dnes 2, 1960, str. 82-124; 3, 1961, str. 93-108. Sociální složení a majetek obyvatel Brna v letech 1365--1509. Brno v minulosti a dnes 6, 1964, str. 185-289 (zvl. str. 185-190). Knihy pozemkové a knihy městské. AČ 1966, str. 208-215. Trhové knihy českých poddanských měst v 1. polovině 16. století. SAP XVIII-2, 1968, str. 4-12-451. Lůžek, Názvosloví městských knih v severozápadních Čechách. SAP XVIII-2, str. 452-477. Nejstarší zachovaná českobudějovická městská kniha z let 1375-1407 (1411), in: Minulost a současnost Čes. Budějovic. Studie a materiály I (č. Budějovice 1969), str. 5-16. Kmetský soud v Litoměřicích v druhé polovině 16. stol. SAP XLX - 2, 1969, str. 495-517. Trhová kniha města Příbramě z let 1512 - 1553. SAP XLX -2, 1969, str. 518-540. Knihy počtů českých měst v druhé polovině 15. století. Příspěvek k městské diplomatice doby vlády Jiřího z Poděbrad. SH 16, 1968, str. 43-79. Vývoj městské správy v Havlíčkově Brodě a nejstarší brodská městská kniha z doby předhusitské. Sb. prací východo-čes. archívů 1, 1970, str. 43 - 57. 0 nejstarší městské knize lounské. SAP XXI ~ 1, 1971, str. 33 - 92. Rostislav Nový - 176 - 1 x. PÍSEMNOSTI VRCHNOSTENSKÉ SPRÁVY DO 16. STOLETÍ Druhá polovice 13. stol. je i z hlediska diplomatického obdobím proměn. Dosud tradiční typologie písemností: listiny (užívané vesměs pro utvrzování majetkoprávních záležitostí zejména v okruhu církevních institucí) a li-^ty (zcela soukromé povahy) se začala výrazně měnit. V okruhu diplomatických kategorií se projevila nová situace v několika směrech: 1. listinné pořízení typu notitiae (Beweisurkunde) nabývalo postupně rázu listiny dispositivní (carta, Gescheftsurkunde); * 2. dosud soukromé listy se proměnily v písemnosti veřejného charakteru, staly se grafickým prostředkem konstituující se vrcholně feudální správy v podobě mandátů a patentů (litterae apertae, Patentes) a konečně 3. počaly vznikat vnitrokancelářské pomůcky evidenčního rázu, z nichž některé dosáhly zřetelného veřejnoprávního významu (městské knihy, desky zemské). Nelze pochopitelně zapomenout, že postupný vývoj všech takřka diplomatických typů, jako jevů sekundárních, souvisel více nebo méně bezprostředně se změnami ve správní struktuře českého státu. Základem všech těchto změn byly pak zcela nesporně přeměny sociálně-ekonomického charakteru (vývoj výrobních sil v řemeslné i zemědělské výrobě, peněžní forma renty aj.), na něž bychom mohli konec konců hledět jako na principiální impulsy. Hlavním rysem všech správních změn ve 13. stol. bylo postupné přesouvání takřka všech dosavadních veřejnoprávních funkcí státu (panovníka) na dotvářející se jednotky ekonomické - na města a feudální velkostatek. Centrální správě zůstávala vyhrazena v zásadě oblast zahraniční politiky (ta měla zřetelný dynastický charakter), dále sféra svrchovaných regálnich práv (hornictví, mince, berně) a konečně okruh pravomoci, související se správou vlastního pozemkového majetku panovníka (dvorské úřady). Valná většina činnosti těchto správních okruhů byla až do počátku 16. stol. obstarávána administrativně královskou kanceláří. Otázka soudnictví byla řešena administrativně jen v okruhu soudu dvorského, protože na soudu zemském byl panovník toliko nejvyšším rozhodčím a zemské úřady měly vysloveně stavovský charakter. v oblasti spirituální správy měla svrchované postavení církev v podobě - 177 - proorganizované hierarchie instituci, přičemž i ona byla na druhé straně vrchností pozemkovou, stejně jako panovník. Správní decentralizace měla v zásadě ve všech stupních dvojí charakter. Jednak veřejnosprávní, prostředkováný listinami a liáty, jednak vnitro správní, založený na využiti stále hojnějšího počtu kancelářských pomůcek. Z povahy feudální formace, založené na soukromém vlastnictví základního výrobního prostředku - půdy, pak vyplývalo, že v řadě případů vznikala též série písemností vyloženě evidenčního charakteru, jejímž úkolem bylo registrování pozemkových důchodů, pohybu poddanské půdy a v podstatě také všech výsledků realizace vrchnostenských práv. Určitou zvláštností tohoto typu písemností bylo odlišné prostředí, v němž vznikaly. Kancelář produkovala zpravidla listiny a listy} vrchnostenské evidenční pomůcky byly však výsledkem činnosti hospodářských orgánů, totiž komoc (camera, fiscus), a to alespoň u písemností finančního charakteru. Panské kanceláře V poměru k organizovaným kancelářím panovníka, pražského či olomouckého biskupa a konečně i ke kancelářím středověkých velkoměst ve 14. stol. lze obecně jen velmi těžko mluvit v téže době o panských kancelářích. Vydavatelské písemné pořízení šlechty je sice doloženo už ve druhé polovici 13. stol. (srv. S. Dušková, SAP VI - 1, str. 167nn) a kvantitativně ve 14. stol. narůstá, V mnoha případech však není důkazem existence stabilní kanceláře shora uvedeného typu. Řada dokladů ze 14. a 15. století nás informuje o notářích šlechty (někteří jsou označováni též jako protonotáři). Zmínky o nich, jako o písařích, jsou provázeny často označením stupně duchovenského svěcení. Lze se s jistou pravděpodobností domnívat, že tyto titulární atributy měly svou reálnou funkci, označujíce skutečný výkon sakrálních obřadů (kaplan), přičemž písařská činnost byla zaměstnáním příležitostným. Jen ve velmi omezeném počtu případů můžeme mluvit o panské kanceláři, vybavené stabilním personálem a vytvářející dokonce i kancelářské pomůcky. Vskutku representativním příkladem, je toliko kancelář rožmberská v Českém Krumlově. Všude jinde plnili doložení notáři (protonotáři) funkce, které nejvhodněji můžeme označit jako činnost sekretárskou, skládajíce listiny a listy podle potřeby feudála. V 15. století lze pozorovat určitý vývoj, který je charakterizován vytvářením nového typu vrchnostenské kanceláře, vyrůstající ze stále výrazněji se prosazujícího významu komory. Postupující přeměna vrchnostenského rentového velkostatku v režijní Patrimonium zvláště na přelomu 15. a 16. století kladla na vrchnost stále výrazněji úkoly provádět nejen důslednější - 178 - evidenci poddanských povinností (ve vlastním zájmu), pohybu poddanské půdy apod., ale nutila zejména držitele velkostatků zasahovat mnohem aktivněji do jejich řízení a organizace. Vedení peněžních a hmotných účtů, pozemkových (gruntovních) knih, vydávání vrchnostenských instrukcí, listů a jiných postupně se tvořících typů diplomatického materiálu bylo úkolem těchto vznikajících vrchnostenských kanceláří. Ty pak jako centralizující správní orgány velkostatku, přejaly do značné míry i emisi listů a listin "pro foro externo" (propouštěcí zachovalostní listy, korespondence se státními orgány aj.), která byla dosud via facti rezervována tradičním vývojem starého typu panských kanceláří (pisáren) 14. a 15. století. Obstarávání soukromé korespondence držitele velkostatku přecházelo pak zpravidla na osobní sekretáře, kteří nijak nekonkurovali kancelářskému personálu vrchnostenských kanceláří. Literatura a edice Bdice listin a listů v Archivu českém I., II., III., IV., VII., VIII., IX., X., XI., XII., XVI., XVII., XX. jednotlivých šlechtických rodů (Šternberk ov é , Švamberkové, Rožmberkové, Pernštejnové, Šlikové, Lobkovicové, z Kolovrat a z Hradce) provedeny P. Palackým, P. Dvorským, A. Rezkem, A. Sedláčkem. Z novějších edic srv. B. Rynešová (+J. Pelikán), Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka I. - IV., Praha 1929-1954 pro období 1418-1462) J. Pelikán, Rožmberské dluhopisy z let 1457-1481, Praha 1953. Literatura o vývoji šlechtického velkostatku bibliograficky shrnuta u F. Kavky, Příručka k dějinám Československa do roku 1648, Praha 1963, str. 312-321. Ze speciálních prací třeba uvést zvláště V. Vaněček, Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě. III. , Praha 1939, kde výklad o vytváření pozemkové vrchnosti. - P. T a d r a, Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského. Praha 1892, str. 149-152. - V. Č e r n ý, Hospodářské instrukce. Praha 1930. - M. Truc, Rožmberský kodex řečený Marienthalský. JSH 30, 1961, str. 1-23. - Týž, Glosy ke vzniku rožmberského urbáře. JSH 32, 1963, str. 149-153. - Vývoj do 13. století včetně podává velmi podrobně S. Dušková, Listina světských feudálů. SAB VI. - 1, 1956, str. 167-209. - Z cizí literatury: 0. R e d 1 i c h, Die Privaturkunden des Mittelalters. München-Berlin 1911, zvl. str. 153--208. - R. Heuberger, Das Urkunden- und Kanzleiwesen des Grafen von Tirol, Herzöge von Karten aus dem Hause Görtz. MIÖG, Ergbd. 9, 1915. - F. Zatscheck, Das Urkundenwesen der Grafen von Arnsberg. AFU 8, 1923, str. 281-327. - W. Plach, Die Urkunden der Vögte von Weida, Gera und Plauen bis zur Mitte des 14. Jhts., eine diplomatisch-historische Untersuchung. Greiz 1930. - 179 - Písemnosti vrchnostenské správy Vrchnostenskou správou 13. - 15. století rozumíme v zásadě výkon všech veřejnosprávních funkcí soudního, politického a mnohdy i finančního charakteru v rámci feudálního velkostatku (světského i církevního). V poslední instanci se všechny tyto funkce soustřeďovaly v rukou držitele velkostatku, prakticky byly však decentralizovány v nižších správních jednotkách - na jednotlivých statcích, kde je vykonávali pověření úředníci vrchností, označovaní mnohdy jako purkrabí, hradští správci apod. Vrchnost, feudální pán byl odvolací instancí soudní, a to z rozsudku vesnických rychtářů nebo purkrabí. V ohledu finančně-politickém byla decentralizace skutečného výkonu správy nutností zejména proto, že feudální velkostatek netvořil zpravidla jednolitý celek (rozptýlenost) a organizační zvládnuti často velmi vzdálených panství (statků) bylo možné jen za cenu ponechání široké míry pravomoci jednotlivým hradským správcům. Prakticky až do 15. století včetně bylo jediným pojítkem skládání pololetních a výročních účtů, vyčíslujících celkové příjmy a vydání, přičemž z hlediska vrchností byla zpravidla nejdůležitější rubrika čistého zůstatku. Písemnosti, které v těchto podmínkách vznikaly, měly výrazně evidenční charakter a můžeme je v zásadě dělit na tři skupiny: 1. písemnosti ústřední správy a) správní (soudní, normativní, agrotechnicko-organizační), b) finanční (urbáře, účty); 2. písemnosti jednotlivých statků (převážně finanční povahy: výběrčí rejstříky, účty); 3. inventáře. Všechny skupiny spolu souvisely správně a tam, kde se překrývaly i funkčně, můžeme hovořit i o totožném způsobu vedení. Tato skutečnost přichází v úvahu zejména u finančních písemností, které jsou (v obou sférách správních) založeny na principu jednoduchého kamerálního účetnictví. . Ad 1 a). Písemnosti ústřední správy velkostatků v období rentovém jsou velmi skrovné. Ve 13. a 14. století lze v podstatě hovořit toliko o evidenčních pomůckách pozemkových převodů v širokém slova smyslu, tj. o lenních knihách, doložených toliko v rámci olomouckého biskupství od r. 1353 (srv. edici K. Lechnera a informující práci V. Kyasové, Příspěvek k problematice lenního zřízení biskupství olomouckého. Věstník Muzea v Kroměříži č. .10, 1960, str. 148-155) a o tvořících se pozemkových knihách. Nej starší doklad pozemkové knihy je z velkostatku ostrovského kláštera (jižně od Prahy), kterou lze datovat od r. 1390 (ed. DRC, str. 73-91). - 180 - Lenní knihy olomouckého biskupství byly zřízeny pro evidenci držby manských statků lenníků biskupských a svou vkladovou podobou jsou velmi blízko analogické zeměpanské instituci, totiž deBkám dvorským (které zachycovaly změny pozemkové držby v okruhu soukromého patrimonia panovníkova). Vedeny byly při manském soudu olomouckých biskupů v Kroměříži (první zprávy o tomto soudu jsou z r. 1307) a vklady prováděl speciální manský písař (notarius actorum) v přítomnosti rychtáře (judex curiae episcopalis). Ve druhé polovici 14. stol. dosud jednotný typ knih byl rozdělen podle obsahových kriterií na desky trhové a desky půhonné. Rozvíjející se písemné řízení v 16. a 17. stol. spočívalo na základě desk trhových a jejich funkce skončila posléze 1. července 1850, kdy spolu s manskými knihami byly převezeny k okresnímu soudu v Brně. Pozemkové knihy sloužily k zaznamenávání právních poměrů jednotlivých vesnických poddanských nemovitostí. Reálným základem jejich vzniku bylo jednak upevnění vrchnostenské pravomoci na jedné straně, na druhé pak konkretizování právního postavení poddanského obyvatelstva a jeho vztahu k půdě. Postupný vývoj tzv. českého práva a rozšiřující se emfyteuze, jako následky pronikáni peněžních vztahů do struktury feudálního vlastnictví půdy, učinil nezbytností zachycovat všechny transakce nemovitostí nejen ve prospěch držitelů-poddaných (vejruňky), ale také v zájmu vrchností samotných. Kromě uvedené nej starší pozemkové (gruntovní) knihy ostrovské od r. 1390 je třeba ještě zmínit už zcela zvláštní vedenou knihu žitenickou, vzniknuvší aai krátce před r. 1472 (srv. V. Procházka, Nej starší česká vesnická pozemková kniha. ÔSPS 68, 1960, str. 81 - 83). Struktura zápisů ve 14. a 15. století (a ještě mnohdy i v první polovici 16. stol.) je velmi jednoduchá; zápisy následují v chronologickém pořadí, uvádějíce co nejstručněji základní fakticitu právního pořízení (prodej, sirotčí svšřenství). Teprve v 16. stol. se počínají vytvářet tzv. reálná folia, vyhrazená pro každou nemovitost, resp. pro zapisování všech transakcí s ní. V souvislosti s obsahovou stránkou zápisů je nutno věnovat také pozornost genesi gruntovníc jako diplomatického typu. Současný stav bádání (nejnověji shrnuto V, Procházkou, Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. stol., Praha 1963) je ve znamení logického kompromisu, že totiž pozemkové knihy jsou produktem formálního spolupůsobení knih městských a urbářů (srov. níže). Pozemkové knihy jsou výslednici (nutno dodat, že funkční) určitého fixovaného právního stavu. Normotvorný nebo přesněji organizující proces, jako určitý základ, došel svého odrazu v písemnostech jiných: v samosprávních ustanoveních jednotlivých vesnic (tzv. rugy, odvoz, z něm. slova Ruge; též Weisthum); ve vrchnostmi vydávaných soudních artikulích a konečně - 181 - v tzv. hospodářských instrukcích, určených zejména jednotlivých vrchnostenským úředníkům jako pragmatiky jejich činnosti. Celkovou edici všech těchto písemností pro období do počátku 16. stol. značně úplnou provedl J. Kalousek roku 1905 (Řády selské a instrukce hospodářské 1350 - 1626. Archiv český XXII.). Nej starší hospodářské instrukce pocházejí z druhého decennia 16. století. Vrchnostenská pravomoc v době předhusitské byla (ovšem jen ojediněle) završována výkonem trestního soudnictví v rámci velkostatku. Výjimečnost byla založena na soukromém vlastnictví více či méně sceleného území, kdy se okrsek působnosti popravců kryl s územím velkostatku, protože toliko panovník (a z jeho pověření pak po krajích určení popravcové) mohl trestat ex offo. Popravcové vedli protokoly o výsleších, denunciacích a proskrip-cích prostřednictvím svých písařů (v podstatě soukromých písařů). Dokladů popravčích knih, vedených šlechtickými popravčí, je velmi málo, přesněji toliko jedna: popravčí kniha rožmberská z let 1389 - 1429 (edice P. Mareše z r. 18?8); vetší počet dokladů je z oblasti mest (Jihlava, Polička), která,byla pověřována analogickými funkcemi. Ad 1 b). Mezi ústřední písemnosti finanční povahy počítáme v první řadě urbáře a vedle nich pak účty. Souvislost obou je těsná. Urbáře: těmito písemnostmi rozumíme předpisy (soupisy) dávek peněžní, naturální a konečně robotní povahy, vybíraných vrchnostmi zpravidla ve dvou ročních termínech (na jaře - sv. Jiří; na podzim - sv. Havel) od poddaných. Struktura urbářů 13. - 15.» resp. i později, bývá zpravidla dvojí: a) urbář-soupis uvádí v určitém pořadí jednotlivé vesnice, počet vrchnosti poplatných lánů nebo j iných jednotek výměry pozemků (terra, aratura, hereditas) v každé vsi a konečně platy z jednotky výměry. Závěrem každého takového záznamu bývá určena celková suma zejména peněžních platů; b) urbář-účet je mnohem podrobnější potud, že uvádí jmenovitý rozpis držby pozemků v každé vesnici (jméno držitele, výměru, peněžní, naturální a robotní povinnosti) a závěrem opět sumář platů. V urbářích tohoto druhu se v době předhusitské setkáváme občas i s přepisy emfyteutických smluv (např. urbář kláštera strahovského z r. 1410). V obou případech bylo obvyklé členění podle celkové struktury velkostatku, tj. uváděné vesnice - podle vzoru a) i b) - byly sestavovány v celky, odpovídající skutečnému stavu rozdrobenosti velkostatků - v nižší správní jednotky - statky. Nej starším českým dochovaným urbářem je zlomek, zachycující formou a (viz shora) platy poddaných pražského biskupství z let 1283-4 (srv. ÔsČH 1960, str. 210nn). Ze 14. století je doložena řada urbářů (kláštery - 182 - Pohled - 1329; Zbraslav, Sedlec - cca 1333; augustiniáni kanovníci v Roudnici n.L. - 1340; Osek - cda 134? a řada dalších), většinou však církevních velkostatků. Světský velkostatek je zastoupen nej starším urbářem rožmberským z r. 1379 (-1382), nejbličší další je teprve urbář frýdlantský z r. 1409. Ojedinělé dochování urbářů světských velkostatků lze vyložit především značnou pohyblivostí světského velkého pozemkového vlastnictví (tendence k dědickému rozpadu), kdy na sestavení urbáře v některé z uvedených podob namnoze ani nezbýval čas. Urbář jako diplomatický typ vznikal nepochybně na základě účelového sestavení listin (zvi. donačních či kupních smluv u církevních institucí) nebo potvrzovacích privilegií majetků. Nejvýrazněji lze sledovat vznik urbáře v případě tzv. oseckého klášterního Codex Dáma8cus (kopiář privilegií, donací a koupí; připojen je soupis emfyteutických listin a na základě nich pořízen také klášterní urbář prostým vynětím nej podstatnějších partií emfyteutických listin) z druhé polovice 40. let 14. století (vis Sborník histor. 13, 1965, 19nn). Urbáře měly co do funkce význam katastrů dávek. Skutečné plnění předpisů = platů podávají však účty. Nej bližším analogickým příkladem může být vztah berních knih a berních rejstříků ve městech. Účetní rejstříky komor velkostatků jsou prokazatelně grafickým produktem těchto finančních zaříze ní, a to na rozdíl od urbářů, které vznikaly v kancelářích (praž. biskupství , Osek, Chotěšov aj.) nebo také jako zvláštní "zakázkové" práce veřejných notářů (rožmberský urbář; strahovský klášterní urbář). Účetní rejstříky (nebo též knihy) měly velmi jednoduchou skladbu: byly Členěny ve dvě části, z nichž první, obsahující zpravidla příjmy, byla velmi stručná (uváděny pouze peněžní částky v chronologickém pořadí), druhá, přinášející vydání byla mnohem objemnější. V závěru byl potom podáván sumář čistého zůstatku. Najstarším a prakticky po dlouhou dobu jediným dokladem takového rejstříku (přesněji jen vyúčtování, sestaveného na jeden ráz na základě dílčích záznamů, které ovšem k dispozici nejsou) je účet po kladníka arcibiskupství pražského z let 1382-3 (ed. V. Chaloupecký, Praha 1912). Ad 2) Nejnižšími právními články velkostatků do počátku 16. století byla tzv. purkrabství, spravující - moderně řečeno - v ohledu ekonomickém a politickém území statku (skládající se z několika nebo i celé řady vesnic úročníků). Velkostatek církevní býval dělen na menší správní obvody, tzv. rychty, které funkcí odpovídaly purkrabstvím světských velkostatků (např. klášter Zlatá Koruna). V této správní rovině vznikaly především výběr čí rejstříky, obsahující záznamy o skutečně vybraných částkách poddan- - 183 - dánského úroku (je příznačné, že evidenci podléhaly v první řadě a převážně jen dávky peněžní) a konečně tzv. purkrabské účty. Ty registrovaly v pololetních termínech (sv. Jiří; sv. Havel) peněžní příjmy v celkových sumách na základě zmíněných výběrčích rejstříků a potom ovšem vydání purkrabího (stavební opravy hradu, cest, výživa hradské posádky apod.). Písařem býval ve 14. stol. hradský kněz a jen ojediněle sám purkrabí. Teprve v 15. století, úměrně a postupujícím rozšiřováním vzděláni sestavují účetní doklady světské osoby. První skutečně doložené výběrčí rejstříky a účty (klášterní třeboň. účty - 1367; rožmberské účty purkrabské z hradu Choustníka - 1375-87; pur-krab. účty novohradské - 1390-1; výběrčí rejstřík netolické rychty klášterního velkostatku Zlatá Koreuna z 1415-19, resp. 1420) nasvědčují svou technikou, že tento diplomatický typ musel projít už svým určitým předchozím vývojem. Velmi torzovitá dochovanost je ovšem vysvětlitelná tím, že jejich evidenční význam byl časově značně omezený. Po předání peněz do ústřední komory pozbýval rejstřík významu. Postupující přeměna velkostatku v 15. století (období tzv. hospodářských převratů) na konglomerát režijních podniku, které se hospodářsky vyplácely (ovčíny, rybníky, lesní těžba, pivovary) dala vzniknout i řadě účetních písemností specializovaného charakteru: rybničním účtům, lesním účtům apod. Výrazný rozvoj účetní techniky, dokumentovaný nejrůznějšími druhy účtů patrimoniální správy, je však patrný až od 16. stel. Literatura a edice Ad 1 a) M. Volf, M. Volf, K. Lechner Die ältesten Belehnungs- u. LehensgerichtsbUcher des Bisthums Glmutz. Brno 1902 (srv. zvi. úvod a v textu zmíněnou práci V. Kyasové). Vývoj gruntovní knihy ve světle zákonů a hospodářských instrukcí. Zprávy ČZA 8, 1939, str. 41-108. Výsledky soupisu gruntovních knih ve středočeském kraji. SAP XVI - 1, 1966, str. 50-127. V. Procházka, V. Procházka, Nej starší česká vesnická pozemková kniha. ČSPS 68, 1960, str. 81-83. Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha 1963. ~ 184 - J. Hanzal, J, Kalousek, V. Černý, P. Mareš, V. Vaněček, Současný stav a úkoly studia českých pozemkových knih. SAP XIV - 1, 1964, str. 39-56. Řády selské a instrukce hospodářské 1350 - 1626. Archiv český XXII., Praha 1905. Hospodářské instrukce. Praha 1930. Rožmberská popravčí kniha. Praha 1878. Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě. I. - III., Praha 1933-39. (k celému oddílu 1 a shora). Ad 1 b) Edice urbářů a účtů J. Truhlář, J. Emler, P. Dvorský, F. Dvorský, E. Hallwich, V. Chaloupecký, B. Bretholz, J. Pelikán, A. L. Krejčík, M. Zemek, V. Nekuda, P. Zaoral, Urbář zboží rožmberského z r. 1379. Pojednání KÖSN VI-10, 1880. Decem registra censuum bohemica compitala aetate bellum hu8iticum praecedente. - Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. Praha 1881 (obvyklá zkratka DRC). Urbář panství Hlubockého 1490. Archiv český XVII., 1899, str. 284-374. Urbář panství Pardubského a Kunitickohorského 1494. Archiv český XVII., 1899, str. 375-458. Friedland vor fünfhundert Jahren. MVGDB 43, 1905, str. 357-428 (popis a edice urbáře z r. 1409). Účet pokladníka arcibiskupství pražského z let 1382-3. Praha 1912, Das Urbar der liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Kistelbach, Hagenberg, und Gnadendorf aus dem Jahre 1414. (Sudeten deutsche Geschichtsquellen Bd. 3), Liberec-Cho-mutov 1930. Účty hradu Karlštejna (1423-1434). Praha 1948. Urbář z r. 1378 a účty kláštera třeboňského z let 1367- -1407. Praha 1949. Nej starší žďárské urbáře (1407, 1462, 1483). Brno 1961. Urbáře na panství brněnské kapituly (Zlomky urbáře ze 70. - 80. let stol. 14. z r. 140? a urbář z r. 1619.) Časopis moravského musea - společ. vědy, 47, 1962, str. 43-66. Urbář herburského kláštera z roku 1438, in: Brno v minulosti a dnes 7, 1965, str. 233-241. - 185 - Ad 2) J. Truhlář, P. Dvorský, J. Šueta, J. M. Klimesch, M. Truc, Zlomky účetních knih 14. stol. PAM 13, 1886, str. 107--109. Registra rybničná na panství Pardubském a Bydžovském. Archiv český XVII., 1899, str. 459-527. Purkrabské účty panství Novohradského z let 1390-1. Praha 1909. Bin Urbar der Herrschaft Netolitz aus dem 15. Jht. MVGDB 54, 1916, str. 301-319 (arv. též rozbor J. Šusty, 8 CH 13, 1907, str. 312-322, k němuž Klimesch při edici vůbec nepřihlédnul. Podle Šustova určení jde o výběrčí rejstřík kláštera zlatokorunského, nikoliv o urbář!). Zlomky purkrabských účtu choustnických ?■ r. 1375-1387. JSH 26, 1957, str. 4-9, 33-40. Z drobnějších urbářů lze upozornit zvi. na urbáře farské. Všechny jsou registrovány v práci R. Nový, K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské. Sborník historický 9, 1962, str. 137-192. Literatura ad 1 b, 2 J. Šusta, J. Salaba, J. Salaba, P. Vacek, V. Černý, P. Graus, J. Novotný, R. Nový, R. Nový, J. Hanzal, Zuř Geschichte and Kritik der Urbarialaufzeichnungen. SB Wiener Akademie 138, 1898, č. VIII. Příspěvky ke kritice urbářů, pozemkových knih, katastrů, map, starých účtů apod. Selský archiv 14, 1921, str. 1-31; 15, 1922, str. 1-16; 16, 1923, str. 1-44. Doplňky ke kritice českých urbářů. VKČSN 1929, č. V. Urbáře a pozemkové knihy. ČDV 13, 1926, str. 8-31. Začátky našich hospodářských účtů. ČSPS 60, 1952, str. 121-133. Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. II., Praha 1957, str. 317-356 (exkursy I. a II.). Poddanská půda na Moravě v 16. a 17. stol. , SAP IX-1, 1959, str. 162-227 (v příloze soupis urbářů do 17. stol. incl.). Ostrovské urbáře z let 1388 a 1390. Sbor. Nár. musea -řada společenskovšd. 15, 1961, č. 1. Studie o předhusitských urbářích I. Sbor. histor. 13, 1965, str. 5-64. Hospodářské patrimoniální účty předbělohorského období. SAP XVI-2, 1966, str. 397-419. Rostislav Nový - 186 - XI. VEŘEJNÝ" NOTÁR IÄT Veřejnými notáři byly ve středověku nazývány takové osoby, kterým jejich úřední postavení dávalo v určité oblasti právo sestavovat veřejně platné zápisy o právních pořízeních a jednáních před nimi prohlášených. Tyto osoby (notarii publici, tabelliones) byly jmenovány nejvyššími vrchnostmi světskými nebo duchovenskými (auctoritare imperiáli, auctoritate domini papae), postupně pak stále častěji osobami, jimž toto právo bylo postupováno (na neomezený, či pevně stanovený počet osob; tak v r. 1358 obdržel od Karla IV. např. toto právo pražský arcibiskup na neomezený počet jmenování). Počátky veřejného notariátu nejsou zcela jasné, nepochybné však je, že rozhodujícím činitelem byly glosátorské školy na italských universitách, které ve 12. století daly vzniknout novým druhům obecně platných písemností, přičemž se ovšem využívalo i starších tradic, které lze sledovat v oblasti Itálie až do starověku. Z Itálie se instituce veřejných notářů rychle šířila zejména do Francie, kde byly zvlášt příhodné podmínky a do alpských zemi (hlavně jižní Tyroly). Koncem 13. století pronikají první symptomy existence této instituce v říši, Polsku a především v českém státě (zde snad o několik let dříve), kde možná již za posledních let vlády Přemysla II. nalézají uplatnění (snad lze v této souvislosti uvést jméno Jindřicha zv. Vlacha, který měl k této instituci zřejmě blízko, jak lze usuzovat z jeho formuláře) . Zatímco ve 13. století šlo o pouhé jednotlivce, ve 14. věku počet notářů značně stoupá, aby dosáhl svého vrcholu za vlády Karla IV. a Václava IV. Tehdy už právo jmenovat veřejné notáře bylo postoupeno pražským arcibiskupům, kteří nad celou touto organizací vykonávali i jinak dohled; především se starali o to, aby v ten úřad se neuvázala žádná osoba s vyšším svěcením a aby vůbec kandidáti byli vhodní. Vlastní činnost veř. notářů, jež jim zpravidla zajištovála dobré živobytí, se rozpadala v době rozkvětu této instituce u nás do několika úseků. Jednak to bylo vyhotovování notářských listin (instrumentů) na právu kanonickém v otázkám správních, v jiných záležitostech (v právu soukromém a soudní agendě) zasahovali i do jiných sfér. Veřejní notáři brali dále podíl i na církevním soudnictví, hlavně v rolích prokurátorů stran. Jejich uplatnění se i v jiných oborech nesouviselo pak už přímo s jejich úřadem veřejno-notářským, i když pro funkci městských písařů nebo členů jiných kanceláří jim tento úřad byl znamenitým doporučením. - 18? - V době předhusitské se veřejní notáři uplatnili poměrně intenzívně i v kanceláři pražské university, kde působili vedle universitního notáře (kterým byl však též zpravidla někdo z nich) příležitostně četní další, jejichž vztah k universitě byl však přiměřeně volnější. V universitních otázkách a záležitostech sestavovali především opět notářské instrumenty, vedle toho však tam vznikaly i různé úřední knihy jednotlivých fakult, národů ap. Tak jde především o různé knihy statut university jako celku či jednotlivých fakult nebo kolejí, které jsou dosvědčeny již skoro od samých počátků; nejméně od r. 1358 byly vedeny matriky, z nichž však je dnes známa pouze matrika právnické university od r. 1372 do 1418 a zlomek nejstarší matriky vlastní university. K nejdúležitějším pramenům tak patří děkanská kniha artistické fakulty z let 1367-1585, která měla především pamětní ráz a uváděla i jména licenciátů, bakalářů a mistrů fakulty. Jiné druhy knih jako registra, kopiáře äp. jsou většinou známy jen z druhé ruky. Při vedení těchto knih se však veřejní notáři uplatnili jen zčásti; ve zvýšené míře tu participovali i akademičtí funkcionáři, jejichž podíl na agendě v době pohusitské stoupá, nebot klesá agenda vyhrazená původně právě veřejným notářům. Je to důsledek vnějšího úpadku university, jak se mj. odráží zřetelně v tom, že z dřívějších čtyř fakult působí jen fakulta jediná. Hlavním produktem činnosti veřejných notářů byly notářské instrumenty, které měly svou specifickou skladbu i ověřovací prostředky, jimiž bylo notářské znamení (signum) jednotlivých notářů, doprovozené vlastnoručním podpisem. Pečet jako ověřovací prostředek se tu neuplatňuje, a pokud p^ece přichází, nejde nikdy o pečet veřejného notáře, nýbrž odlišné osoby či instituce, jež měla na dispositivní formuli instrumentu podíl (svědkové, jednající osoby, zainteresované úřady). Skladba instrumentů je odlišná od všech ostatních druhů písemností hlavně v tom, že velká datovací formule a jména svědků, bez nichž by byl instrument automaticky neplatný, přicházejí zpravidla hned po invokaci a nikoliv až v eschatokolu. Veřejní notáři vedli o své činnosti evidenci v podobě knih nebo jednotlivých listů imbreviatur, kam zaznamenávali podstatné údaje z jednotlivých právních aktu, jimi zpracovávaných. Zatímco instrumentů jednotlivých notářů (jejich počet pro dobu předhusitskou dosahoval v českých zemích několika set - ještě dnes lze evidovat skoro na 5CO notářů) je značný, imbreviatury jsou u nás - až na zcela nepatrné výjimky - známy pouze z pramenů odvozených. Významnou pomůckou k činnosti veřejných notářů byly formulářové sbírky. Vedle jednotlivých formulí instrumentů, které přicházejí v nejrůzngjších sbírkách všeobecného obsahu, se v našich pramenech nachází i řada formulářů určených převážně nebo dokonce výlučně k jejich potřebě. Doba rozkvětu veřejného notariátu v Čechách končí husitskými válkami. Činnost veřejných notářů však nezanikla, nýbrž byla později obnovena, byt - 188 - v omezené míre, a to především ještě v oblastech katolických. Převzetí Maximiliánovy konstituce z r. 1512 pro český stát Ferdinandem I. pak existenci notariátu zajistilo i právně. Protože však život se bral novými cestami, zatímco instituce veřejného notariátu setrvávala v podstatě ve svých starých kolejích, stalo se nevyhnutelným, že veřejný notariát stále méně a méně odpovídal potřebám společnosti, živořil až prakticky zanikl za josefínských reforem v r. 1781 (tehdy byla činnost veř. notářů omezena jen na právo vyhotovovat směnečné protokoly). Změny 19. století přinesly pak tu změnu, že veřejný notariát se - po několika změnách a kolísání - stal pomocným orgánem soudním, jímž zůstal až do doby současné. Bibliografická příloha Z obecných prací o notariátu a o jeho uplatnění se i v jiných sférách života lze uvést íspoň H, Oesterleye, Das deutsche Notariat 1, 2, Hannover 1842-45, dále F. Elsener a, Notare und Stadtschreiber, Köln-Opladen 1962 a A. Boüarda, Manuel de la diplomatique francaise et pontificale II., L'act privée, Paris 1948. Jako vzornou edici pramenů specifických pro notářskou agendu lze uvést II. svazek díla Acta Tirolensia. Die südtiroler Notariatsimbreviaturen des 13. Jahrhunderts, Innsbruck 1899, kterou připravil a zásadním úvodem opatřil U. v on V o 1 t e 1 i n i. ViziW. Schmidt-Thomé/H. Gerig, Das Notariat/Das Notariatssignet, Köln 1967. Z české nebo teritoriálně blízké literatury je to vedle Tadrových Kanceláří a písařů atd. především J. Nu h lič ek, Veřejní notáři v českých městech, zvláště v městech pražských, Praha 1940 a F. Luschek, Notariatsurkunde und Notariat in Schlesien von den Anfängen (1282) bis zum Ende des 16. Jahrhunderts, Weimar 1940, všechny tři s důležitými a důkladnými soupisy notářů a jednotlivých instrumentů (seznam Tadrův je pochopitelně Nuhlíčkovým antikvován, ač ani ten není naprosto úplný). Z vedlejších produktů je třeba.uvést edici F. T a d r y Listář veřejného notáře ve XIV. století, VKČSpN 1893 a pro universitní poměry studii M. H a a a o -vé - Jelínkové, Správa a kancelář pražské university v první době jejího trvání, Praha 1948. Nejnověji shrnují výsledky současného bádáni četné práce M. Boháčka, především jeho Repertorium und Bibliographie für die Universität Prag bis 1500, Ius Romanům medii aevi pars II, 7 1 aa-ee, Mediolani 1966, kde jsou uvedeny i všechny závažné edice a analytické studie v různých ročnících sborníku Studie o rukopisech. Ivan Hlaváček - 189 - XII. STRUČNÝ ÚVOD DO OTÁZEK NOVĚJŠÍ DIPLOMATIKY a) Obecné otázky Povaha a základní cíle novější diplomatiky, tj. diplomatiky období asi od 15. stol. do počátku 20. století, se v podstatě nijak neliší od cílů diplomatiky "středověké". Měla-li diplomatika "středověká" za hlavní úkol zjištění pravosti úřední písemnosti, především listiny, za tím konečným cílem, aby bylo možné jednoznačně klasifikovat hodnotu příslušné písemnosti jako historického pramene (svědectví), potom v novější diplomatice zůstává tento konečný cíl totožný, i když otázka pravosti nebo padě-lanosti písemností nemá v ní téměř významu. Z toho vyplývá, že v novější diplomatice se do jisté míry mění metodika vědeckého zpracování diplomatic kých písemností, jak to přirozeně vyžaduje velké množství písemností i jejich jemnější specializace - v porovnání s poměry středověkými - nemění se však cíl a základní úkol disciplíny samé. Základními diplomatickými písemnostmi novější doby byly v hlavních a nejdůležitějších kancelářích- tj. státních kancelářích 16.- 20. století úřední spisy, akty, které jsou tedy pro novější diplomatiku základním předmětem studia. Na rozdíl od poměrů středověkých dovolují novější úřední spisy stanovení podrobných okolností vzniku téměř každé konečné úřední písemnosti, která jako jistý produkt činnosti úřadu z kanceláře vyšla. Nesmí se ovšem zapomínat na skutečnost, že i novější úřední spis má svůj historický vývoj a že jej nelze posuzovat staticky. Dlouho do nové doby byla totiž hlavním cílem produkce státních kanceláří listina ještě středověkého typu a spisy tvořily jen její materiál přípravný, doprovodný a informativní; neměly vlastní právní povahu a dispozici. Ponenáhlu však listiny staršího typu se ocitly u kancelářské produkce v menšině, u nás zcela jasně už od konce 17. století. S tím přirozeně souviselo, že i vnější - formální stránka neměla u úředních písemností novější doby takovou důležitost jako dříve a že se hlavní důraz kladl stále více na obsah písemnosti. Dosti nepříjemným důsledkem toho je v novější diplomatice až příliš velká volnost (roztříštěnost) v terminologii, takže až dosud jen málokterý typ písemnosti je možné jednoznačně diplomaticky definovat, resp. určit. Klade-li se v novější diplomatice hlavní důraz na úřední spisy, je třeba i upozornění, že se to netýká všech kanceláří a úřadů novější doby. - 190 - Instituce stavovské a stavovské minulosti si uchovaly např. u nás až do sklonku feudalismu diplomaticky poněkud jiný charakter než státní orgány a hlavní váhu u nich podržely vedle listin především úřední a veřejné knihy, které do období novější diplomatiky přešly v celkově málo směněné podobě ze starších dob (např. zemské desky, i když se po 1627-8 staly institucí panovníka, sněmovní usnesení, jednací protokoly; i později katastry a jejich agenda - po 1655 - byla diplomaticky odlišná od státní). Značný význam si podržely až do sklonku 18. století veřejné městské knihy v městských kancelářích, i když tyto přirozeně také produkovaly úřední akta. Konečně v kancelářích vrchnostenských vedle starších typů správních a úředních knih (urbářů, pozemkových knih apod.) se s rozvojem správní techniky rozvíjel "na újmu" ostatních úředních spisů do zcela mimořádných množství jeden typ spisů - účetní materiál, což přirozeně souviselo s hlavním zájmem feudální vrchnosti o výnos velkostatku a zisk z něho. I když novověk úřední spisy jako typ diplomatických písemností nevytvořil - byly známy již ve středověku a i ve starověku - je přece třeba věnovat předem pozornost jim, jejich kvantitativnímu vzrostu i j ejich specializaci , protože jedním z hlavních úkolů novější diplomatiky je právě zkoumání procesu vzniku úředního spisu. Je třeba postupně zkoumat vývoj úředního jednání od podnětu k němu, přes jednotlivá stadia jednání i úprav až k aprobaci konceptu, pořízení čistopisu a posléze uložení spisu do spisovny. Teprve pochopení procesu vzniku úřední písemnosti v novější době umožňuje správné poznání závěru tohoto procesu, vlastního zlistinění a tím také skutečnosti odpovídající správné hodnocení zkoumané písemnosti jako historického pramene. Historický vývoj úředního spisu, který je možné diplomaticky definovat jako soubor úředních písemností (akt), který vzešel při jednání o jedné věci a patří v nové době zpravidla pod jedno číslo jednací (v protokolu), šel paralelně s vývojem kanceláří, především panovnických (státních). Proto je třeba nejprve povědět stručně o tomto vývoji, který je možno charakterizovat jako postupné zodbornění čili byrokratizaci středověkých kanceláří ("byrokratizace" nemá v tomto vývoji nejnovější pejorativní přídech, nýbrž právě naopak znamená zkvalitnění). XXX Středověké panovnické kanceláře, pokud se ve 13. - 14. století vyvinuly v zařízení, které je už možné jako kancelář označit, byly ovládány příslušníky kléru, který tvořil také téměř stoprocentně "osazenstvo" takových kanceláří. Ku konci 14. a v počátečních desetiletích 15. století pronikali už v hojnějším počtu i do panovnických kanceláří laikové, když - 191 - se už dříve objevili laičtí písaři v kancelářích městských. Postupně začínal laický živel v kancelářích převažovat. To mělo velmi důležitý následek pro vývoj kanceláří: příslušníci kléru dříve neviděli (až na výjimky!) v kancelářské práci své povolání, nýbrž bu3 jen výnosné formální funkce (vedoucí činitelé) nebo prostředek k urychlení vlastní církevní kariéry, (písaři, registrátoři apod.) Naproti tomu značná část laických zaměstnanců viděla v kancelářské práci své skutečné zaměstnání, a pokud byli tito lidé již odborníky, pak vlastně plně záviseli na svých funkcích v kanceláři, tj. zároveň byli naprosto závislí na panovníkovi. První byrokraté nechtěli být jen pouhými písaři, o nichž by rozhodovali knšží a světští stavové, snažili se přirozeně o získání vlivu na samotnou agendu kanceláře, na rozhodování. Protože byli závislí na panovníkovi, musili se nutně stát zastánci myšlenek centralismu a panovnického absolutismu proti převážně šlechtickým stavům. Protože stavové si u nás ani jinde v Evropě nedovedli ani u svých vlastních institucí vytvořit odbornou ( = byrokratickou) protiváhu proti kancelářím panovnickým, musil časem zákonitě zvítězit nový typ kanceláří, osazených většinou už od 15. století úředníky "z povolání". Je třeba zdůraznit, že pokud se projevovala byrokratizace i u stavovských institucí, dálo se tak až později, a to pod vlivem kanceláří panovnických, většinou však nedůsledně a přímo neprakticky, u nás do značné míry účinkem starých (a rovněž nepraktických) feudálních zvyklostí právních, které nějakou větší změnu prostě ani nedovolovaly. Laikové - úředníci však nepronikli jen do kanceláře samé. Protože byli stále přítomni v blízkosti panovníka, s ním cestovali na jeho cestách, dostali se postupně i do funkcí v královské radě, z níž časem vytlačovali představitele stavů. Je pravda, že i oni sami se často dostávali povýšením do řad šlechty, ovšem byli to pak šlechtici jiného typu než stará rodová šlechta, jak je to např. u nás vidět s naprostou jasností (byrokraté rakouského centralismu v 17. - 19. století). Na byrokratizaci kanceláří působily i jiné vlivy než právě uvedené. Od 14. století se uplatňovala v kancelářích ve stále větší míře i lidová řeč na úkor latiny. Souviselo to s obecným společenským vývojem, který není možné podrobněji na tomto miste probírat, v kancelářské praxi to však mělo za následek, ze zmizela dřívější určitá "odborná" převaha kleriků, založená právě na znalosti latiny, protože pro kancelářskou písemnou produkci v národních jazycích byli příslušníci kléru spíše v nevýhodě. Z technických vlivů přicházelo v úvahu na prvém místě rozšíření výroby a spotřeby papíru. Papír svou levnější a snazší výrobou umožnil především vzrůst produkce písemností v kancelářích. Papír byl proti pergamenu - 192 - mnohem levnější, takže jej mohl jako psací látku nejen plně nahradit v běžné potřebě, nýbrž časem zatlačit a omezit jeho užívání. Už ve 14. století se ve střední Evropě papíru běžně užívalo pro písemnosti "menšího významu" a pro pomocné kancelářské knihy (registra), během 15. století se potom užívání papíru rozšířilo natolik, že pergamen zůstal vyhrazen jen listinám s přivěšenou pečetí (majestáty) a vůbec písemnostem mimořádného významu. V kancelářské praxi umožnil levný papír hojné užívání "pomocných" písemností, a tak do značné míry ovlivnil papír jako psací látka i rozšíření a vývoj úředního spisu. Na druhé straně se však papíru začalo od 15. století běžně užívat i pro vydávání listin a přitištěnou pečetí (mandáty) a listů různých typů. Později bylo papíru užíváno i pro listiny trvala platnosti, takže potlačil pergamenovou listinu i v její vlastní právní oblasti. V IV, století byl už papír téměř výhradně užívanou psací látkou v kancelářích panovnických, městských, vrchnostenských i církevních. Vedle papíru mel na novější kancelářskou praxi značný vliv i vynález tisku. Od konce 15. století se tisk uplatnil při těch písemnostech, které byly určeny širokému okruhu příjemců ve stejném znění, tedy např. při patentech všeobecné platnosti, při vyhláškách, při publikaci sněmovních ártykulů apod. Pro kancelářskou praxi mělo používání tisku ten význam, že ukázalo, jak je možné z jednoho centrálního místa rychle a ve stejném, předem stanoveném termínu uplatnit na velkém teritoriu důležitá státní rozhodnutí, publikovaná vhodným typem písemností (právě proto byly nejčastěji tištěny patenty). Tato možnost opět zpštně působila na byrokratizaci hlavně ústředních státních kanceláří a na důslednější uplatňování vzájemné hierarchie jednotlivých úřadů. XXX Při zkoumání procesu vzniku konkrétních úředních spisů je možné postupovat podle obecných zásad. Podnět k úřednímu jednání mohl být dán zvenčí, písemnou žádostí (suplika) nebo dotazem jednotlivé osoby - tu se mluví obecně o podání, které došlo do kanceláře; obdobně mohla dojít od nižšího úřadu k vyššímu žádost o rozhodnutí věci. Došlé podání bylo zapsáno do podacího protokolu (exhibitního), a opatřeno tsv. praesentatem , tj. denním datem doručení do kanceláře. Potom nastala pro vyřízení došlého spisu vlastně nejdůležitější fáze, která však nebyla (a nemohla být) v každé kanceláři stejná, šlo o zásadní rozhodnutí, jak má být došlé podání vyřízeno. koMo se to stát tak, že bylo přiděleno některému vyššímu činiteli kanceláře (nebo i nej vyššímu, - 193 představenému), který na došlé podání vlastnoručně napsal vyřizovací instrukci, tj. stručné pokyny někdy jen několika slovy, i jediným, v jakém smyslu má být formulována odpověď. Tato instrukce muže být pokládána za první stupeň konceptu, i když v uvedeném příkladě jen po stránce věcné (rozhodnutí věci), nikoliv formální, protože instrukce sama nebyla ještě konceptem v užším významu tohoto pojmu (instrukce mohla být i ústní). Teprve po vlastním rozhodnutí o došlém podání bylo toto přiděleno konci-pistovi, aby podle zmíněné instrukce vypracoval vlastní koncept vyřízení. Vznikl-li podnět k jednání v kanceláři samé, pak byla instrukce napsána na zvláštním papíru a chybí jak podání tak i jeho záznam v podacím protokolu (stejně tak tomu bylo, dal-li podnět čili vlastně rozkaz k napsání písemnosti "majitel" kanceláře, např. panovník). Koncipista vypracoval podle pokynu vyřizovací instrukce nebo podle jiného rozkazu či návodu podrobný návrh vyřízení (odpovědi apod.). Konci-pistou nemusila být vždy osoba téhož úředního zařazení. Záležitosti běžné agendy, věci málo významné vyřizovali a koncepty odpovědí na podání psali v těchto případech podřízení úředníci, a takové koncepty byly potom bez korektur převáděny písařem - ingrosistou na konečný čistopis. SIo-li o záležitost důležitější, byl koncept psaný podřízeným koncipistou předkládán k schválení (příp. opravě, vidování) vyššímu orgánu v kanceláři, nebo i samotnému vydavateli. Byly ovšem i případy, kdy celý koncept byl psán vlastnoručně vydavatelem, nebo alespoň podle jeho vlastnoruční vyřizovací instrukce. Zvláštní skupinu konceptů tvořily v některých kancelářích čistopisy, které nebyly z různých důvodů expedovány (např. pro chyby, nastalou změnu poměrů, nezaplacení taxy apod.). Takové čistopisy zůstaly po opravení v registratuře jako nové koncepty. U konceptů je třeba studovat i jejich formální stránku. Koncepty byly všeobecně psány na horším druhu papíru než čistopisy, mají mnohem zběžnější (často nedbalé) písmo a v 16. - 19. století bývaly většinou psány, jen po pravé polovině listu případné opravy nebo doplnky konceptu. aby levá zůstala volná pro Pro studium konceptů a podílu různých úředníků kanceláře na jejich vzniku je třeba znalosti organizace příslušné kanceláře, pisárskych rukou různých úředníků a také významu různých poznámek a přípisků jak na konceptech, tak už na původním podání. Na podání vedle preaesentata, které bývalo psáno pod adresou úřadu nebo pod. se mohou vyskytovat ještě další prípisy z různých pisárskych rukou (nepočítá-li se s vyřizovací instrukcí, o níž už byla řeč výše): poznámky exhibitora, registrátora, taxátora apod., z nichž každá měla svůj zvláštní význam. - 194 - Na konceptu vedle hlavní ruky koncipistovy je možné se shledat s rukama jeho nadřízených úředníků, kteří připojovali opravy a doplňky původního textu. Dále se na konceptu vyskytuje obyčejně značka aprobační -parafa (schvalovací), příp. i několik, bylo-li aprobantů více. Někdy však aprobační značka na konceptu není a místo ní se najde značka začátečního písmena jména ingrosisty, která znamená, že koncept byl přepsán na čisto. Nejčastěji se na konceptech nachází značka ex. nebo exp. = expediatur, kte rá znamená schválení konceptu a souhlas k jeho přepisu do čistopisu. Konec ně se často nacházejí na konceptech značky a záznamy registrační, protože se většinou registrovalo podle konceptů. Registrátor zpravidla přejímal do registratury zároveň podání i koncept čistopisu. Obojí opatřil stručným regestem a datem, event. koncept i číslem, pod nímž byl pak zapsán v registrech (pokud byla tato vedena -u nás nejpozději do poloviny 18. století). čistopis vyřízení představuje v novější diplomatice konečný stupeň zlistinění. Pro historické hodnocení písemnosti je především třeba zjistit, zda čistopis byl skutečně expedován a doručen příjemci. Jde totiž o to, že někdy ani plně vyhotovené a zpečetěné čistopisy expedovány nebyly, např. když příjemce nezaplatil taxu. Je pochopitelné, že je-li časopis uložen v archivu příjemce, pak je jisté, že expedován byl. V jiných případech musí rozhodnout již zmíněné kancelářské poznámky. I když písař čistopisu zásadně nesměl na textu konceptu nic měnit, nebyla jeho práce zvláště v 16. - 18. století zcela mechanická. Musil často rozvádět zkratky konceptu, vyplňovat běžné fráze a obraty, které v konceptu nebyly vypisovány, a někdy napsat samostatně celý text, jestliže koncept byl jenom stručným návodem k odpovědi na běžná bezvýznamná podání. Titulaturu a vnější formální vybavení čistopisu musil ingrosista obstarat sám podle toho, o jaký druh čistopisu mělo jít. To nebývalo na konceptu nijak formálně naznačeno, toliko podle obsahu a forem textu bylo možné poznat, jaký druh čistopisu má být napsán. Vedle ruky písaře se na čistopisu nacházejí obyčejně podpisy signatářů. V novější diplomatice v byly čistopisy pravidelně podpisovány (vedle pečetí), a to alespoň jedním signatářem, na písemnostech státní provenience z 16. - 19. století se pravidelně nachází podpisů více (např. na velké většině čistopisů z české dvorské kanceláře v 16. - 18. století jsou podpisy krále, nejv. kancléře, místokancléře a sekretáře). Kým a jak musil být čistopis podepsán, bylo určováno kancelářskými řády, zvyklostmi, u panovnických kanceláří to bý-vala důležitá věc ústavního práva. Původně podpisoval panovník sám všechny úřední písemnosti vydané jeho jménem. Při časem vzrůstající agendě však již všechno nepodpisoval, - 195 - např. v české kanceláři dvorské se od poloviny 16. století vyskytovaly již písemnosti, stylizované ve třetí osobě, tzv. dekrety, na nichž panovníkův podpis chybí. Tyto dekrety bývaly v době předbělohorské předmětem četných stížností stavovské opozice, protože se tím otvírala cesta k zneužití úřední moci samými kancelářskými úředníky, hlavně nejv. kancléřem. Vedle podpisů zůstávaly dlouho běžným poverovacím prostředkem i pečeti. Ve způsobu zpečetění však došlo ve srovnání se středověkem ke změnám, které si vynutilo užívání papíru. Přivěsit pečet bylo možné jen k listinám pergamenovým. U písemností psaných na papíru přicházely již od 14. století pečeti přitištšné pod papírovým nebo oplatkovým krytem. Funkce pečeti nebyla u všech druhů písemností stejná. U mandátů, patentů, dekretů pověřovala, ale u listů posélacích jen uzavírala. Je třeba připomenout, že se pečeti (ovšem přitištšné) uplatňovaly i u patentů tištěných v mnoha exemplářích. Naproti tomu vlastnoručními podpisy byl opatřen jen jeden exemplář, ostatní stejné exempláře měly už od poloviny 16. století podpisy faksimilované. XXX Popsaný způsob procesu vzniku úředního spisu naznačuje věc jen v obecné formě. Je pochopitelné, že např. ve vrchnostenských kancelářích staršího období (16. - 17. století) nebylo úřadování ani zdaleka tak rozvinuté jako v kancelářích státních a že vznik spisu se tam dál kratší cestou (většinou šlo o osobní listy - at už majitele nebo úředníků). Naproti tomu však byla možná i cesta mnohem složitější, než jak tu byla popsána. Vznik spisu se totiž někdy neomezil jen na vnitřní pochod v kanceláři, nýbrž rozhodování o tom, jak má být podání vyřízeno, padlo jinde, vně kanceláře, např. v zasedání panovníkovy rady. Potom přicházela vyřizovací instrukce (někdy i koncept) rovněž zvenčí. Přibližně v období třicetileté války došlo ve střední Evropě k rozpadu do té doby jednotných panovnických (dvorských) kanceláří. Začaly se vytvářet různé specializované komise a rady, zárodky pozdějších resortních dvorských úřadů (od sklonku feudalismu ministerstev). Nové úřady měly své vlastní kanceláře a vytvářely vlastní registratury, ve správě došlo k dělbě práce podle oborů činnosti. Nutným předpokladem pro studium diplomatických problémů je od sklonku feudalismu znalost základních právních norem, podle nichž byly vytvářeny nové úřady či nové úřední agendy v úřadech už existujících a které také někdy působily přímo či nepřímo i na vlastní diplomatickou stránku - 196 - písemností, např. typ dvorských dekretů od r. 1763, základní změna diplomatické povahy výhostných listů po vydání patentu o zrušení nevolnictví, změna diplomatické povahy církevních matrik po vydání patentu z 20. února 1?84 a dvorsk. dekretů z 15. ledna 1737, zavedení novodobých pozemkových knih u okresních soudů po vydání zákona z r. 1871 (č. 95 ř.z., český zemský zákon z 1874 ě. 92, na Moravě a ve Slezsku 1874, č. 97) atd. apod.; v nové době téměř každý nový zákon a nařízení má za následek vznik a vzrůst úředních písemností nové agendy. Studovat tyto věci vlastním diplomatickým způsobem by nebylo právě účelné, protože by se po časově náročném zkoumání vlastně "objevovala Amerika". Stejným základním předpokladem je znalost úředních a kancelářských instrukcí a řádů, v novější době i spisových a registraturních plánů, které všechny umožňují rychlou počáteční informaci po daném problému. Na druhé straně je třeba zvláště zdůraznit, že pro diplomatické zhodnocení ani znalost základních právních norem ani znalost kancelářských instrukcí atd. úplně nestačí, už proto ne, že proces vzniku úřední písemnosti se dodnes velmi často od předpisu odchyluje (někdy velmi podstatně!) a skutečné vlivy a okolnosti, působící při vzniku písemnosti, může v konkrétních případech určit výhradně metoda diplomatická. Ta je bezpodmínečně nutná tam, kde povšechné znalosti organizace úřadu a kanceláře pro objasnění problému nedostačují. Mjnoto slouží vlastní diplomatický postup vždy jako bezpečný kontrolní způsob, je-li třeba zjistit, nakolik se v úřední a kancelářské praxi postupovalo podle předpisu a nakolik "podle vlastní úvahy" či zvyklostí, zda nezasáhly do procesu vzniku úřední písemnosti nelegální vlivy zvenčí atd. Vedle institucí vnitropolitických se byrokratizace kanceláří výrazně uplatnila i v oblasti politiky zahraniční, pro jejíž úkoly se brzy v novověku začaly vytvářet nové samostatné kanceláře, jejímiž předchůdci byli středověcí soukromí sekretáři panovníků pro jejich politickou korespondenci. Od nich vede dlouhý vývoj k dnešním ministerstvům zahraničních věcí. Instituce vyslanců, vysílaných j en ad hoc, byla od 16. století nahrazována stálým diplomatickým zastoupením, které si vytvořilo i zvláštní typy písemností se zvláštní terminologií, dodnes užívanou. b) Typy a formy písemností Koncepty (notula, minuta, v 16. - 17. století i copey) jsou návrhy textu úředních písemností, z nichž po schválení(vydavatelem, vyšším kancel. úředníkem apod.) jsou zhotoveny čistopisy (originály) příslušných písemností. - 197 Druhy konceptů; 1. prostý kancelářský, psaný i nižším úředníkem, obyčejně bez oprav, bes znatelné účasti vydavatele či vyššího úředníka; přichází v běžných případech u obyčejných podání; 2. opravovaný (revidovaný) buď vyššími úředníky nebo i samotným vydavatelem (např. panovníkem); na konceptu se nachází parafa aprobanta (nebo i několik), obvykle se zkratkou exp. = expediatur; 3. vlastnoručně psaný vydavatelem; i v tomto případě může být koncept opraven (doplněn) vyšším úředníkem kance- are; 4. kancelářský podle instrukce vydavatele; ten může být znovu revidován jako u bodu 2; 5. zvláštní skupinu tvoří čistopisy, které nebyly expedovány (pro chyby v textu, pro nezaplacené taxy), byly opraveny a ponechány v registratuře jako nové koncepty. Čistopisy (Reinschrift) představují definitivní zlistinění. Nutno zjistit, zda byly opravdu vypraveny a doručeny příjemci (viz výše v textu odd. a). Názvy a výměry čistopisů u jednotlivých typů diplomatických písemností viz dále. Opisy (kopie) jsou bud 1. prosté, neověřené (často je velmi obtížné zjistit původ), nebo 2. úředně ověřené; ty jsou obvykle spolehlivější. Mohly být zhotoveny jak u vydavatele, tak i u příjemce. Dosti často napodobovaly i vnější znaky písemnosti (např. podpisy!), pak jde o opisy tzv. obkreslené - copia imitativa, Nachzeichnung. Spolehlivost opisů všeobecně není příliš velká; text bývá opsán nepřesně, s chybami, často chybí i celé odstavce apod. I v novověku byly vydávány listiny na pergamenu (až do počátku 20. století). Byla to především privilegia (městská, cechovní, trhová), dále listy erbovní a lenní, lenní reversy, udělení titulů a statků, inkolát, pasy, tzv. veniae aetatis (prominutí nedospelosti), pravidelně majestáty, tj. listiny s majestátní pečetí a jiné méně časté. Zachovávaly celkem klasické listinné formule ze staršího období. Ostatní písemnosti úředního charakteru byly ve velké většině vydávány na papíru, V abecedním pořádku to byly hlavně tyto: cirkulář (oběžník): úřední Bdělení, určené většímu počtu úřadů (převážně vydavateli podřízených) nebo jiných příjemců, od konce 18. století většinou tištěné; - 198 - dekret (decretum, resoluce): objektivně stylizované nařízení nebo rozhodnutí panovníka nebo najvyšších úřadů, určeno určité osobě nebo úřadu, bez adresy a bez podpisu panovníka, jen a podpisem vydávajícího úřadu. Speciálně dvorský dekret (od r. 1763), vydaný dvorským úřadem bez podpisu panovníka, dále preeident-ský d., vydaný v r. 1945 podle zvláštního zmocnění presidentem republiky před ustavením Prozatímního národního shromáždění (měl působnost zákona). V současné době běžný název pro úřední výnos v důležitější věci (dekret na byt); depeše: 1. urychleně dopravená (telegrafická) zpráva vojenských nebo diplomatických úřadů; 2. pravidelné informativní zprávy diplomatických missí jejich vládě o poměrech a událostech ve státě, v němž jsou pověřeny zastoupením; edikt: 1. nařízení s platností zákona, vydané zpravidla formou panov- nického listu (u nás velmi řídké); 2. v soudní praxi od 19. století písemné vyhlášení soudního nálezu, odtud dražební e., exekuční e.; extrakt: 1. výtah z podání pro potřebu referenta k úřednímu jednání (či pro informaci panovníka); 2. výtah z dřívějších spisů, sloužící k informaci o projednávaném podání; 3. deskové nebo pozemkové knižní výtahy, mající právní platnost; fasse: písemné přiznání o majetku, vydané majitelem (vrchností, pod- danými) k úřední potřebě a sloužící dalšímu úřednímu jednání (berní f., školní f.); generálie: 1. nařízení nadřízených úřadů, obsahující zpravidla předpisy všeobecného rázu pro postup agendy a úřadování v různých oborech veřejné správy. Skupiny generálií v archivech vznikly v 18. - 19. století rozdělením spisů jednoho věcného druhu (lesních, školských apod.) na dvě skupiny: in genere - pro spisy obecné povahy a in specie - pro jednotlivé konkrétní případy; 2. pojmem generálie se označují i osobní (životní) data některé osoby; insinuát: zpráva bez nařizovací formy, kterou posílá úřad úřadu bez ohledu na vzájemnou nadřazenost; instrukce: písemný předpis (norma) pro kompetenci, povinnosti a způsob činnosti (nového) úřadu nebo úředníka; intercept: tajnou službou zachycená a adresátovi nedoručená písemnost (obvykle soukromá, ale i úřední), která se někdy stala podnětem k jinému úřednímu jednání; intimát (intimace): sdělení nadřízeného úřadu podřízenému úřadu o rozhodnutí buci tohoto nadřízeného úřadu nebo jiného úřadu; - 199 - katastr: 1. úřední soupis pozemků podrobených pozemkové dani (k. tereziánský, josefský^ stabilní); 2. též soustavný soupis osob, věcí nebo práv (k. voličů); kreditiv (lettres de créance): v diplomatickém styku poverovací listina hlavy státu pro vyslance, určená k odevzdaní hlavě státu nebo vládě, u níž je vyslanec pověřen; list: 1. jsou-li jeho obsahem pořízení právní povahy, má-li právní závaznost Či průkaznost, jde v diplomatickém smyslu o listinu: např. 1.mocný (dávající příjemci plnou moc k převodu dluhů a závazků k dispozici majetkem apod.); 1. zhostný, výhostný, jímž feudální vrchnost propouští poddaného z poddanství na svém dominiu - po r. 1781 úřední dokument pro evidenci obyvatelstva; listy křestní, rodné, domovské, oddací, úmrtní, výuční, vůdčí, nákladní, vojenské atd. ; 2. posélací (missiv, Sendschreiben), obyě. uzavřený list, obsahující sdělení či rozkaz panovníka nebo úřadu podřízeným úřadům a institucím; 3. nediplomatické významy pojmu: dopis (psaní) v soukromé korespondenci, označení pro noviny a časopisy, list v knize. Speciální význam má 4. 1.vlastnoruční (billet, Handschreiben), který vydavatel buď opravdu vlastnoručně napsal, nebo jen kanceláří vyhotovený podepsal; tyto listy i v úředních záležitostech vydané nemají jinak předepsané kancelářské formální náležitosti jiných produktů kanceláře; mandát: v novověku zpravidla list otevřený, jenž má vždy nařizovací obsah a obrací se velmi často k většímu počtu osob; normálie: vnitřní předpisy (normy), ustanovení a pokyny nadřízeného orgánu podřízeným místům, zpravidla obecnější povahy, např. o vyřizování určité věcné agendy; n. bývaly hlavně v 18. - 19. století opisovány (nebo i originály vázány) do knih normálií u podřízených úřadů - jejich příjemců; nota: * 1. písemné sdělení, vyměňované mezi úřady téhož hodnostního po-řadí; 2. v diplomatickém styku písemné sdělení, vymenované mezi vládami; zvláště pak ru verbální - nepodepsané a objektivně (ve 3. osobě) stylizované sdělení vlády vládě druhé; pas: 1. úřední průkaz totožnosti, v současnosti především pro cesty za hranice státu, dříve však i pro průkaz totožnosti uvnitř státu; 2. spec. úřední průkaz pro zvláštní oprávnění, např. zbrojní pas; patent (littera patens, offener Brief): 1. nezapečetěný, otevřený a při-tištěnou pečetí opatřený, od 2. poloviny 16. století i tištěný liat (= diplomaticky listina), jehož obsah se týká širšího okruhu veřejnosti a má zpravidla v období panovnického absolutismu - 200 - platnost zákona; vyznačuje se obvykle velkou intitulací panovní-ka-vydavatele a jeho podpisem, který bývá i u tištěných exemplářů někdy vlastnoruční, zpravidla však rovněž tištěný (faksimile); 2. v období sklonku feudalismu ustanovovací listina u důstojníků; 3. ještě nyní patent na vynález: tu se termín udržel proto, že v 16. - 18. století bývaly formou patentů (otevřených listů) povolovány speciální necechovní výroby určitých výrobků nebo oprávnění k nové, dosud neznámé výrobě; petice (suplika): obecný název pro žádost, kterou podával jednotlivec nebo i více lidí (p. masová) vyššímu, rozhodujícímu činiteli (např. hlavě státu, zákonodárnému shromáždění; byla-li žádost adresována papeži, nazývá se techn. termínem suplika); protokol: zápis o ústním jednání a jeho výsledcích, uvádějící vždy dobu, místo a předmět jednání a osoby na něm zúčastněné, jež zpravidla p. podepíší; ostatní významy slova viz ve Slovníčcích archivní terminologie; přednesení (přednes, Vortrag): v 18. - poč. 20. století referát nebo dobré zdání podřízeného úřadu panovníkovi nebo nadřízenému úřadu. Důležitá byla zvláště v habsburské monarchii p. císaři, po jejichž levé straně nebo na konci bývají přípisky nebo rozhodnutí panovníka (spec. u Prant. Josefa I.): reces (recessus, Abschied, Bescheid): 1. vyřízení, vydávaná kanceláří jménem panovníka, ale bez jeho podpisu (srov. dekret); 2. dohoda dvou stran o právních a majetkových otázkách (např. dece-nální reces z r. 1748)$ rekreditiv (lettres de recréance): list, jímž hlava státu propouští vyslance, odvolaného jeho vládou; relace (zpráva, Bericht): hlášení podřízeného úřadu (orgánu) nadřízenému, např. četnlcká rel., rel. okr. hejtmana místodržitelství; reskript: rozhodnutí či rozkaz panovníka, stylizovaný v 1. osobě a vydavatelem vlastnoručně podepsaný (u nás v praxi značně omezeny po r. 1763, od kdy místo nich vydávány dvorské dekrety); revers: 1. listina, kterou vydavatel vstupuje k příjemci v určitý právní poměr nebo tento poměr blíže určuje a vymezuj e, např. r. volební, jímž se nově zvolený panovník zavazuje zachovávat zemské zřízení a stavovská privilegia, r. k zemi, jímž nově přijatý šlechtický (svobodný) obyvatel země slibuje dbáti zemského zřízení, r. lenní, jímž lenník slibuje zachovávat své závazky k lennímu pánovi; 2. písemné, vlastnoručně podepsané prohlášení, obsahující nějaký osobní závazek; - 201 - rolla: 1. návrh vyřízení (vyřizov. instrukce), posílaný postupně (per roliam) k posouzení, dobrému zdání nebo podpisu členům úřednického kolegia - obvyklý způsob u vyšších úřadů na sklonku feudalismu; 2. = berní rula z let 1653 - 1655; vyhláška: není pojmem diplomatickým; formou vyhlášky je možné publikovat jakýkoliv typ úřední písemnosti, je-li její obsah určen širší veřejnosti. Děje se to vytištěním písemnosti a vyvěšením na veřejně přístupném místě nebo publikováním v úředním listě; výnos (Brlass): straně publikované rozhodnutí hlavy státu nebo vyššího úřadu (ministerstva) o konkrétním případě; množství výnosů stoupá až od 19. století. Další speciální písemnosti a nej častější kancelářské zkratky viz ve Slovníčku archivní terminologie; zpracovali F. R o u b í k, A. H a a s, J. Kollmann a Z. Fiala Praha 1954 a ve Slovníčku archivní terminologie II. - názvosloví pro zemědělsko-lesnické archivy, zpracoval Václ. í e r n ý, Praha 1955. Bibliografická příloha W. Bauer, Hilfswissenschaftliche Forschungen und Forschungsaufgaben auf dem Gebiete der neueren Geschichte, Deutsche Geschichtsblätter 1908. - M. Haas, üeber das Actenwesen und Kanzleistiel im alten Preussen (Forschungen zur brandenburg. und preussischen Geschichte 22.), 1909. - G. W o 1 f, Einführung in das Studium der neueren Geschichte, Berlin 1910. - W. Bauer, Einführung in das Studium der Geschichte, Tübingen 1921. - Rieh. Heuberge r, Allgemeine Urkundenlehre für Deutschland und Italien (Meister-Grundriss), Lipsko 1921. - Všímá si diplomat, písemností do 18. století a stručně až do přítomnosti. H. Spangenberg, Die Kanzleivermerke als Quelle der verwaltungs-geschiohtlichen Forschung, Archiv für Urkundenforschung 1928. - Lothar Gross, Die Geschichte der deutschen Reichahofkanzlei von 1559 bis 1806 (Inventar© Oester, staatl. Archive, Inventáře des Wiener Haus- Hof-und Staatsarchiv I.), Vídeň 1933. - Srov. referáty J. Šebánka v ÖMM 1935, str. 210 a Jos. Matouška v ÖAS XII.f 1934, str. 116-129. - H. 0. M e 1 8 n e r, Urkunden- und Aktenlehre der Neuzeit, 2. vyd., Lipsko 1950. - Nové zpracování Meissnerovy příručky vyšlo tamtéž r. 1969 pod novým názvem Archivalienkunde vom 16. Jahrhundert bis 1918 a s částečně změněnými formulacemi autorovýmí. - E. I e u s s, - 202 Aktenkunde der Wirtschaft. I. Kapitalistische Wirtschaft, Berlin 1954; II. Volkseigene Wirtschaft (1945 - 1955), Berlin 1956. - R. Schatz, Behördenschriftgut. Aktenbildung, Aktenverwaltung, Archivierung, Eoppard n. Rýn. 1961; o tvorbě živ. registratur. - Zd. P i a 1 a, Diplomatika, jedna - nebo dvě? AČ 1960, č. 1, str. 1 - 18 (a na tento článek navazující diskuse v některých dalších číslech). Pozn. 1. Konkrétním problémům z novější diplomatiky věnované české práce viz v Přehledu vývoje českých diplomatických studií. Pozn. 2. Četné partie, věnované diplomatickým otázkám, má i známý, edič- situace místokancléři nezbylo než na své místo resignovat a opustit kancelář. Příchod Lobkovicův do kanceláře je významným mezníkem v dějinách české královské kanceláře předbělohorského období, a to a) jednak po stránce politické, b) jednak po stránce diplomatické nebo - chceme-li - byrokratické. Ad a) Překračování a zneužívání kompetence nejen nepřestalo (vynětí náboženských a církevních záležitostí z pravomoci kanceláře, které Rudolf nařídil na sklonku éry Želinského,. zřejmě už nyní neplatilo) , nýbrž ve srovnání s érou Želinského vzrostlo do rozměrů až obludných, takže současní cizí znalci českých poměrů nazývali českou kancelář absolutní vládou v království. Změnili se však ti, proti nimž to bylo namířeno. Kdežto za Želinského si stěžovali na kancelář katolíci, slyšíme nyní nářky od stavů evangelických. Jako kdysi Želinský, tak i nyní Lobkovic požíval důvěry Rudolfovy a dovedl ji dokonale využít k tomu, aby vydatně pomáhal hnát českou politiku tím směrem, na jehož konci byla Bílá hora. - 210 - Kompetence české kanceláře před Bílou horou zaujímala, jak to vyjádřil Stloukal srovnáním a poměry 20. století, "nej en agendu ministerstva vnitra, nýbrž i ministerstva zahraničí a velkou část agendy ministerstva spravedlnos ti, kultu, vojenství, obchodu, dopravy a namnoze i ministerského presidia". Byla duší veřejné správy v celém českém státě, kromě financí, které náležely české komoře; je však příznačné pro expansivnost české kanceláře, že nevychá zela z neustálých kompetenčních sporú s komorou. V české kanceláři byli dále vyhlašováni a bráni do přísahy nově jmenovaní úředníci. V místnostech kanceláře se též konala zasedání královské rady, takže v očích současníku splýval tento orgán s kanceláří v jednu instituci. Česká kancelář fungovala rovněž jako expedice i jiných nejvyšších úřadů (tak například obesílala k zasedání členy komorního soudu). Jestliže na jedné straně kancelář všemožně svou kompetenci v rámci českého státu věčno rozšiřovala, dovedla se na druhé straně za Lobkovicova kancléřství úspěšně bránit proti zásahům říšských úřadů do českých záležitos tí; tak především si uhájila naprostou nezávislost vůči říšské kanceláři. Ad b) Když ee Lobkovic ujal svého úřadu, nebyla kancelář po stránce organizační ve stavu právě nejlepším. Pokud j de o vyšší úřednictvo, byli po roce 1583 (po sloučení pražského a dvorského oddělení) zpočátku v kancelá ři vedle nejvyššího kancléře dva místokancléři a čtyři sekretáři, avšak za Želinskéhc se tento stav zredukoval na jednoho místokancléře a jednoho se kretáře. 0 nižším kancelářském personálu nedovolují naše dnešní vědomosti učinit si souvislejší představu. Lobkovic postupně (počínaje rokem 1601) vybavil kancelář dosud největším počtem sil. Celková organizace kanceláře za jeho éry, která je vrcholem vývoje před Bílou horou, skýtá tento obraz (přitom se ovšem nevyhneme, pokud lze, i částečně retrospektivě)'. Kancléř. K tomu, co vyplynulo již z předchozích výkladů, je třeba dodat ještě toto: Kancléř musil být rodilý Čech a příslušník stavu panského. Byl nesesaditelný, pokud nespáchal zločin proti státu nebo králi. Lobkovic nebyl dokonce sesazen ani tehdy, když v r. 1609 odmítl podepsat známý Rudolfův majestát na náboženskou svobodu, ačkoli to bylo zjevné porušení úřední povinnosti. (Tento majestát podepsal proto, jak známo, místo Lobkovice nej-vyšší purkrabí Adam ze Šternberka, třebaže to bylo něco naprosto neobvyklého.) Kancléř byl členem královské rady jako její referent a prostředník mezi stavy a králem. V pořadí českých nejvyšších zemských úředníků příslušelo sice kancléři až Šesté místo, ale fakticky soustřeďoval ve svých rukou moc největší (jeho pravomoc se vztahovala na území celé české koruny, zatímco pravomoc většiny ostatních Českých nejvyšších zemských úředníků se omezovala jen na Čechy). - Byl (aspoň teoreticky) jediným pravoplatným representantem české kanceláře navenek; bez jeho podpisu nesměla vyjít z kanceláře - 211 - žádná písemnost (alespoň v době Lobkovicově; na počátku habsburského údobí tomu tak asi ještě nebylo); majestát z r. 1609 tu ovšem tvoří svéráznou výjimku. Opatroval velkou královskou pečet. Veškerý kancelářský personál, počínaje místokancléřem, byl mu zavázán služební přísahou; výběr úředníků závisel na kancléři, pouze na jmenování místokancléře měl přímý vliv i král. Předchůdci Zdeňka z Lobkovic se zpravidla příliš nestarali, leč výjimečně, o byrokratickou stránku svého úřadu, vykonávajíce svou funkci spiše jen s aspektu politického. Jinak Lobkovic. Ujal se přímého řízení i písemné agendy kanceláře, a to nikoli jen formálně, nýbrž jako skutečně výkonný úředník - byrokrat. Otvíral sám došlé spisy, opatřoval je presentantem, sám je pročítal, dával pokyny o způsobu jejich vyřízení a vedl si zpočátku i soukromý zápisník o jednotlivých spisech. Počínal si tak zejména během prvých dvou let svého kancléřství. ^říčinou nebyly jen osobní byrokratické sklony nového kancléře, třebaže tu hrály svou roli; za dané situace však to bylo přímo nutností, chtěl-li Lobkovic postavit kancelář plně do služeb té stát-něpolitické linie, jejímž byl stoupencem. Při Lobkovicově nastoupení byla totiž z vedoucích kancelářských míst obsazena pouze funkce českého sekretáře, a tím byl člověk pro Lobkovice nespolehlivý - evangelík Jan Milner, kdysi pravá ruka Želinského. Protože však to byl jediný tehdy úředník, který ee vyznal v kancelářské agendě do všech podrobností, nebylo možno jej prostě ihned propustit, zvláště když v r. .1599 byl Lobkovic byrokratickým nováčkem, jenž se musil od svého podřízeného teprve učit a ovšem jej zároveň na každém kroku kontrolovat. Nebylo takřka jediného spisu, který by Lobkovic Milnerovi přenechal k samostatnému vyřízení ve všech stadiích kancelářského zpracování, zejména nikoli v těch stadiích, kdy šlo o merit orní rozhodnutí. - Období přímého výkonného řízení agendy Lobkovicem v letech 1599 - 1601 je ovšem výjimkou v dějinách české kanceláře. Když se během let 1601-2 podařilo Lob-kovicovl vyhledat na vedoucí místa v kanceláři (místokancléř, dva sekretáři) důvěryhodné osoby a navrátit tak úřad do normálního stavu, mohl se Lobkovic po odchodu Milnerově omezit jen na vrchní vedení agendy, zatímco bezprostřední vyřizování spisů přenechával většinou místokancléři a oběma sekretářům; tak například si přestal vést zmíněné soukromé zápisníky o jednotlivých spisech (přeměniv si je na zápisy o jednání královské rady). Nicméně ve srovnání s předchozími kancléři je i potom ještě jeho účast na byrokratickém chodu kancelářské mašinérie mimořádná. Nadále procházejí došlé spisy (až na výjimky) Lobkovicovýma rukama, jak o tom svědčí jeho vlastnoruční presentace na nich (aspoň pro období do r. 1608 to víme - díky práci Stloukalově - zcela bezpečně) a někdy i jiné vlastnoruční Lobkovicovy vyřizovací poznámky na spisech. A konečně lze předpokládat jeho osobní podíl na četných novotách a reformách zavedených především v oblasti některých pomocných kancelářských knih (tj. knih pro vnitřní potřebu kanceláře). - 212 - Místokancléř. Ha rozdíl od kancléře nebyl vázán přísahou stavům, jsa úředníkem pouze královským. Byl vybírán a dosazován z nižší šlechty kancléřem s jistým souhlasem krále. I místokancléř musil být rodilý Cech. Požadovalo se po něm právnické vzdělání. Účastnil se rovněž zasedání královské rady jako referent, na rozdíl od kancléře však zde neměl hlasovacího práva, ačkoli užíval titulu královského rady Jako právoplatný zástupce nejvyšíího kancléře měl přímý přístup ke králi, jemuž předkládával písemnosti k podpisu. Opatroval dále menší královskou pečet (sekret). V dřívějších dobách, kdy se kancléři příliš nestarali o písemnou agendu, býval místokancléř skn-tečným byrokratickým šéfem kanceláře (to platí ovšem až o místokancléřích doby habsburské; v době jagellonské ani místokancléř do písemné agendy sřej mě příliš nezasahoval). Ovládal její úřední stroj, "seděl v úřadě, jednal a partajemi, dával direktivu, o všem věděl atd." (Borovička). Za Lobkovice míatokancléřův vliv v tomto směru poněkud poklesl; zřejmě jen tehdy, nebyl-li kancléř přítomen, mohl sám otvírat došlé spisy a rozhodovat samostatně o způsobu jejich vyřízení, ponechávaje jen důležitější věci kancléři. Jinak však záviselo na Lobkovicově vůli, jak velkou míru samostatnosti v každém jednotlivém případě místokancléř! přenechával. K úkolům místokancléřo-vým náleželo dále opravovat a aprobovat důležitější koncepty vypracované koncipisty, respektive sekretáři; obzvláště důležité písemnosti koncipoval sám celé. Sekretáři. Ve srovnání s poměry předhabsburskými došlo v jejich postavení k důležité proměně,, Z někdejších panovníkových osobních úředníků, kteří bylí jen ve volném spojení s kanceláří, se po r. 1526 stávají nedílnou součástí kancelářské organizace, ba přímo jejími hlavními sloupy. Zaujali tak vlastně místo někdejších protonotářů, o nichž v době habsburské již neslyšíme (zůstává však otevřenou otázkou, zda snad protonotáři nepůso-bili aspoň po nějaký čas ještě v pražském oddělení české královské kanceláře před r. 1583). Je možno však připustit, že se dědictví po protonotářích nezmocnili úplně, nýbrž že se o ně v jistém poměru podělili s míatokanolé-řem (respektive místokancléři, pokud bývali někdy dva), jehož význam, jak již bylo výše naznačeno, se proti době před r. 1526 rovněž zvýšil. Sekretáři mohli ostatně místokancléře právoplatně zastupovat, zejména byl-li místo kancléřský úřad neobsazen. Tak například v zastoupení místokancléře opatrovali i královský sekret. Mívali rovněž titul radů království českého a účastnili se zasedání královské rady jako referenti a zejména jako zapisovatelé. Co se týče.jejich vzdělání a původu, bývali právníky a rekrutovali se ze stavu rytířského i městského. Sekretáři bývali zpravidla dva. To odpovídalo rozdělení kanceláře podle jazyka spisů na dvě oddělení nebo (jak se tehdy říkalo) expedice -Českou a německou. (Slyšeli jsme jiš, že takto byla rozdělena již dvorská expoaitura české kanceláře. Zda tomu tak bylo i v pražském oddělení před - 213 - rokem 1583, nevíme). Jazykové rozdělení agendy nebývalo však vždy přesné; například agendu týkající se německých měst na Moravě vyřizovala expedice Seská, třebaže šlo o spisy jazykově německé. 0 písemnosti latinské se dělily expedice obě. Mimoto byla latina dopisovací řečí mezi oběma expedicemi. Ve způsobu práce existovaly mezi expedicemi určité - i když nikoli zásadní - rozdíly ve vyřizování došlých spisů, psaní konceptů a vedení pomocných knih. Pravomoc každého ze sekretářů se vztahovala jen na příslušnou expedici. Pouze v dobách, kdy sakretářství některé expedice nebylo obsazeno, řídil fungující sekretář agendu obou expedicí (například Milner). Někdy naopak záse působili v každé expedici (nebo aspoň v jedné z nich) sekretáři dva (tedy celkem v kanceláři tři až čtyři); starší z nich mgl v tomto případě titul prvního sekretáře. - Německá expedice úřadovala v místnostech oddělených od expedice české a nebyla tedy pod stálou kontrolou aístokancléře. Proto míval německý sekretář ve srovnání s českým větší samostatnost (ačkoli rozsah jeho agendy byl mnohem menší) a býval někdy nazýván i německým místokancléřem. - "Práce sekretářů na vyřizování běžné agendy záležela v tom, že vyřizovali spisy kancléřem nebo místokancléřem jim přikázané, píšíce na ně vyřizovací instrukce, a pak přehlíželi koncepty vypracované koncipisty. Důležitější koncepty psali sami. Někdy prohlížel po sekretářích koncepty ještě místokancléř, většinou však pracovali samostatně, majíce i možnost rozhodovat běžné věci" (Stloukal); zejména to platí - pokud jde o samostatnost ve vyřizování - o sekretáři německém (srov. výše). Odpovědnost kancléře, místokancléře a sekretářů jakožto vedoucí složky kanceláře byla navenek vyjádřena tím, že podpisovali spolu s panovníkem (a někdy i bez něho - srov. níže o dekretech) všechny písemnosti vyšlé s kanceláře, přejímajíce tím ručení za jejich obsah a náležitou formu (podrobnosti viz v části o písemnostech). Nižší kancelářský personál neměl zpravidla možnost samostatného rozhodování. Byl dvojí - zvláštní pro každou expedici - a podléhal bezprostředně příslušnému sekretáři. Hodnostně nejvýše stál taxátor. Pečetil listiny, vydával je příjemcům a vybíral za ně taxy. (Třeba podtrhnout, 2e se tato jeho činnost týkala pouze listin, majestátů, tedy písemností pergamenových, nikoli písemností ostatních, psaných na papíře.) Někdy se na dorsu listin setkáme s jeho podpisem. 0 vydaných listinách vedl expediční protokol a mimo to zvláštní účetní záznamy, podle nichž vyúčtovavši kancléři měsíčně a ročně příjem své expedice. Byl zároveň pokladníkem a hospodářem příslušné expedice: obstarával například nákupy kancelářských potřeb, pečoval o zařízení a v případě potřeby o stěhování kanceláře atd.; vyplácel stálý plat a podíly - 214 - z tax nižším úředníkům (vyšší úředníci byli vypláceni přímo českou komorou; i jim ovšem příslušela určitá procenta z tax). Registrátor. Tato funkce byla původně spojena v jedné osobě s funkcí taxátora. Hlavním a původním úkolem registrátora bylo vedení register a správa registratury. Ta sestávala jednak z originálů došlých písemností, jednak z konceptů písemností vydaných; registrátor je opatřoval stručným regestea a pořadovým číslem, podle něhož byly pak spisy pořádány do měsíčních fasciklů. Kromě toho vedl ještě podací (exhibitní) protokol i různé jiné pomocné knihy zachycující běh spisů v kanceláři (o nich viz níže) nebo písemně fixující různá ústní jednání v kanceláři (například výslechy předvolaných osob apod.). Tyto práce nevykonával ovšem sám, měl k ruce několik sobě podřízených registrantů. K povinnostem registrátorovým náleželo i kolacionování vydaných písemností, ověřování úředních opisů, osobní vyřizování různých záležitostí u jiných úřadů (například zejména u zemských desk) apod.; někdy dokonce vykonával část funkcí příslušejících vlastně taxátorovi, což byla reminiscence na starší údobí (viz výše). Bxpeditor. Jeho funkce byla v mnohém obdobou funkce taxátora, avšak na nižším stupni! kdežto do okruhu působnosti taxátora náležely listiny (pergameny), staral ee expeditor o pečetění, expedování a vyúčtovávání písemností papírových; vedl tedy expediční protokoly listů otevřených, listů posélacích a dekretů. Své účetní záznamy však předkládal nikoli kancléři (jako taxátor), nýbrž pouze sekretáři své expedice. Expedování příjemcům dálo se buď osobně v kanceláři (tedy stejně jako u listin) nebo posly, respektive poštou; někdy (pro příjemce pražské, zvláště pro úřady v Praze sídlící) je donášel expeditor osobně. Zatímco zaxátoři, registrátoři a expeditoři bývali zpravidla po jednom v každé expedici, dalších úředníků bylo v každé z obou expedicí vždy několik. Jsou to především koncipisté; jejich povinnosti jsou dány už jejich názvem. Zbývá dodat, že hodnostně i platově stáli výše než expeditoři. Jakožto lidé studovaní, často graduovaní právníci, bývali kromě psaní konceptů někdy pověřováni jednáním se stranami, vyřizováním menších sporů projednávaných v kanceláři apod. Místo koncipisty sloužívalo Jeho držiteli leckdy jako odrazový můsttk do vyšších hodností (například i mís-tokancléř Žilinský a sekretář Milner zahájili svou kariéru v české královské kanceláři jako koncipisté). Další jsou písaři čistopisů (nazývaní též ingrossátoři nebo kanoe-listé). Vyžadovaly se od nich zejména zběhlost v užívání titulů (které koncipisté naznačovali v konceptech jen zkratkovitě) a kaligrafický ru- - 215 - kopia. Individuální ráz jejich písma je kaligrafií natolik zastíněn, že rozlišování jednotlivých pisárskych rukou je velmi obtížné, ne-li vůbec nemožné. Písaři sice po zkolacionování čistopisu s konceptem psávali na koncepty parafy svých podpisů, avšak ty lze rozluštit jen tehdy, známe-li jména písařů odjinud. Bezprostřední dohled nad písaři vykonávali registrátoři a taxátoři. ¥ prvním desetiletí 17. stol. pracovalo v české expedici nejméně 8 koncipistů a asi (jds o odhad) 15 písařů, v expedici německé (odkud máme přesné doklady) 3 koneiplsté a 6 písařů. Tato čísla ukazují názorně poměr obou expedicí v rozsahu jejich agendy. Ha najnižším stupni žebříčku stáli v české kanceláři poslové, vrátní neboli dveřníci, sluhové a topič. Příležitostně bývali někdy v kanceláři zaměstnáváni malíři, kteří kreslili Iniciálky písemností a vyobrazovali znaky na tzv. erbovních listech. xxx Písemnosti českou kanceláří vydávané (v období předbělohorském, především v prvém desetiletí Lobkovicova kanceléřství) dělíme na 4 základní skupiny, a toj la) majestáty, 1b) listy otevřené neboli patenty, 2) listy zavřené neboli poaélací či misivy, 35 dekrety. Zatímco první tři skupiny existovaly už v dobách předhabsburských (přirozeně na jiném stupni vývoje), jsou dekrety produktem teprve druhé poloviny 16. století. ¥ dalším výkladu si budeme všímat především těch vnějších a vnitřních známek, jimiž se zmíněné jednotlivé typy písemností od sebe odlišují. Půjde nám tedy o to, poznat základní kriteria pro třídění oné části diplomatického materiálu české kanceláře, který se dochoval v originálním vyhotovení (nebudeme se tedy v této souvislosti zabývat například koncepty, o nichž viz v úvodní partii k novověké diplomatice) a který byl určen k expedování z kanceláře příjemcům. Přitom současný stav našich znalostí dovoluje pouze písemnosti třetí skupiny (misivy) sledovat v celém jejich vývoji již od r. 1526 (na základě práce Kristenovy); naproti tomu to, co bude řečeno o ostatních třech skupinách,lze s plnou jistotou vztahovat jen na období prvého - 216 - desetiletí Lobkovicova kancléřství (srov. práci Stloukalovu), a proto také klademe pojednání o písemnostech právě na toto místo. la) Majestáty. Současníci je nazývali listy na pergamene (podle psací látky), privilegia (podle obsahu), diplomy (podle způsobu složení), nejčastěji však majestáty (podle zpečetění velkou královskou pečetí, kterou patrně současníci ztotožňovali s královskou pečetí majestátní; bylo to však nepřesné, nebot skutečné pečeti majestátní - zobrazující panovníka sedícího na trůně s odznaky moci - se v době habsburské již neužívá; velká pečet, původně mladší souputnice a nyní nástupkyně pečeti majestátní, je pečetí znakovou (erbovní). Majestáty (tohoto názvu budeme nadále pro listiny užívat) jsou mezi písemnostmi druh slavnostní a - aspoň po formální stránce -stále ještě v našem údobí nejvýznamnšjší. Charakteristickými vnějšími znaky majestátu jsou zejména a) jeho psací látka, jíž je vždy pergamen (na rozdíl od ostatních skupin písemností), b) plika, c) visutá pečet (velká). Avšak ne všechny majestáty jsou opatřeny pečetí velkou; jakkoli je to v rozporu s výše zmíněným sněmovním usnesením z r, 1541, visí na mnohých z nich i v období Rudolfa II. sekret? nicméně i listiny zpečetěné sekretem bývaly označovány v kanceláři za majestáty. Že sekretu nebylo užito občas snad jen náhodným nedopatřením,plyne z toho, že použití velké nebo malé (sekretní) pečeti bylo někdy předpisováno již na konceptech (například: "na pergamene s visutou menší pečetí"). Patrně byly rozdílným zpečetěním rozlišovány majestáty podle svého významu. Jak tomu bylo s pečetěním majestátů vydávaných kanceláří české komory, bude pro dobu Rudolfovu teprve třeba zjistit. Bylo by však asi nesprávné, kdybychom přivěšování sekretu k majestátům kladli (analogií podle situace v prvé polovině vlády Ferdinanda I.) jen na vrub komoře. Pokud jde o vnitřní skladbu majestátu, jsou jejími charakteristickými znaky zvláštní intitulace, promulgace, koroborace a dat ovací formule. Intitulace začíná vždy náslovným "My (Noa, Wir)" a uvádí veškeré tituly panovníka. Promulgace je stylizována co nejobecněji, tj. obrací se ke všem lidem vůbec; podle slovesa "bekennen" v promulgaci německých majestátů bývaly někdy majestáty nazývány prostě "Bekennen". U zvláště významných majestátů nalezneme před promulgaci ještě i formuli zvěčňovací. Koroborace (která u misiv a dekretů chybí) je formulována (avšak jen u majestátů českých a německých, nikoli u latinských) tak, aby bylo patrno, že pečel visí, respektive je také označen (ne vždy) druh pečeti (velká, menší). Datovací formule uvádí vždy i léta panování. Jen zřídka se v majestátech setkáme s arengou a jinými pozůstatky středověké listinné skladby (například se sankcí). Typické je umístění vlastnoručních podpisů: Panovník podpisuje vlevo dole pod textem pouhým jménem bez titulů. Podpis nejvyššího kancléře - 217 - bývá umístěn níže pod podpisem panovníkovým; je vždy latinský (tedy i na majestátech českých a německých) a sestává ze dvou řádků; první obsahuje jméno a je těsně nad záhybem pliky, druhý obsahuje titul a je už pod záhybem pliky. Místokancléř se podpisuje rovněž vždy latinsky s titulem ve, dvou řádcích, jež jsou oba umístěny pod záhybem pliky, avšak vpravo pod textem. Nad tím na plice se čte podpis sekretáře příslušné expedice, uvedený formulí (která není přímou součástí podpisu, jsouc psána jinou rukou) "Ad mandátům Sacrae Caesareae Maieatatis propriun",křestní jméno sekretářovo je (na rozdíl od kancléře a místokancléře) psáno v jazyce listiny, titul sekretársky se neuvádí. Z indorsních poznámek kancelářského původu se někdy vyskytují na pergamenech značka a číslo registrace a podpis taxátora, respektive registrátora. Podle právního obsahu možno majestáty rozdělit na a) listiny týkající se celého království nebo jednotlivých zemí nebo aspoň významných vrstev obyvatelstva, b) městská privilegia, c) listiny pro jednotlivce (z této skupiny si zaslouží zvláštní zmínky erbovní listy neboli nobilitaee - tj. povyšování do šlechtického stavu -vyznačující se barevným vyobrazením uděleného erbu uprostřed textu listiny). lb) Listy otevřené neboli patenty. Liší se od majestátů především psací látkou, jíž je zpravidla papír, a způsobem zpečetění: pečet je vždy menší (sekret) a je přitištšna uprostřed pod textem pod papírovým krytem (nemá tedy patent pliku). Vnitřními znaky se od majestátu liší jen nepatrně, a to - v některých formulích - nikoli vždy. Intitulace bývá stejná, jen někdy chybí náslovné "My (Wir, Nos)". Promulgace je někdy stylizována méně obecně, obracejíc se jen k určitému okruhu osob, jimž je patent přímo určen. Jsou-li příjemci konkrétně uvedeni již v inskripci, zní pak promulgace například jen "Věděti vám dáváme, že Koroborace českých a německých patentů mluví o přitištění pečeti, takže již podle koroborace lze poznat, jde-li o majestát nebo o patent. Datovací formule je úplně stejná jako u majestátů. Podpisy jsou umístěny na patentech obdobně jako na majestátech, nejsou však orientovány plikou, která zde není. Proto podpis sekretářův je až pod podpisem místokancléře; formule "Ad mandátům ..." je jii před podpisem míst©kancléřovým, jenž je psán v jazyce patentu (zatímco podpis kancléřův je i na patentech vždy latinský). Okruh záležitostí, které byly vyřizovány patenty, je velmi široký a je nemožné jej přesně vymezit. Mimoto mnohé právní počiny mohly být zlisti-nšny jak formou majestátu, tak i formou patentu, a na druhé straně se kompetence patentů křížila s kompetencí misiv a dekretů. Stloukal uvádí sice - 218 - jako pravidlo, že patentů se používalo pro vyřizování běžnějších věcí administrativních (právních, soudních, církevních, vojenských, živnostenských a záležitostí jednotlivých osob), avšak postupem doby se na tomto poli stále více uplatňují pro svou jednoduchost misivy a (zejména v době Lobkovico-vě) dekrety. V určitých druzích agendy si však přesto patenty uchovaly výlučné postavení; vytvořilo se tu několik konstantních speciálních typů patentů*, a) compulsorial neboli list půhonný - byl vydáván českou kanceláří žadatelům, kteří měli právní spor a potřebovali od úřadů vydání svědomí a výpisů pro důkazní řízení; b) glejt - zaručoval obviněnému bezpečný a svobodný přístup ku právu, aby mohl hájit svou při; c) pas - zaručoval svobodný a bezpečný pohyb na cestách; d) Freibrief neboli list otevřený o provozování řemesla; (tyto tři typy mívaly stereotypní formulaci, do níž se jen doplňovaly konkrétní údaje, zejména osobní); e) mandát (název pochází od formule "mandamue", která však není typická jen pro mandát, nebot se vyskytuje - at již latinsky, česky nebo německy - i v jiných písemnostech). Na rozdíl od ostatních druhů patentů má však mandát širší publicitu - obrací se (podobně jako majestát) ke všem vůbecf mandáty se vydávaly často ve více exemplářích a rozesílaly se na různé adresy k veřejnému vyhlášeni. Již od doby Ferdinanda I. bývaly i tištěny; avšak i tištěné mandáty měly podpisy vlastnoruční a pod papírovým krytem přitištěnou peče!; pouze podpis panovníkův býval na nich někdy faksimilován. Některé patenty jsou psány i na dvojliste - tzv. list na duplátě; platí to zejména o compulsorialu, glejtu, pasu a některých důležitějších vyhotoveních jiných (např. udílení let, potvrzování privilegií, pokud se dálo patentem, apod.). 2. Listy posélací (zavřené), misivy, Sendbriefe, Sendschreiben. Jejich název pochází jednak od toho, že byly doručovány po poslech nebo poštou, jednak od toho, Se byly expedovány uzavřené. Pro svou formální jednoduchost, stručnost a tedy snadnější vyhotovení velmi dobře vyhovovaly současným byrokratickým potřebám a zatlačovaly do pozadí majestáty a patenty. Psací látkou jejich je vždy papír. Pečetěny jsou vždy sekretem přitiš-těným, avšak nikoli pod textem (jako je tomu u patentů), nýbrž jako uzávěrka na zadní straně složeného listu (přes konce pergamenového proužku, který je provlečen uzavřeným listem). Na druhé zadní straně (protilehlá té zadní straně, na níž j e pečet) je napsána adresa, která j e zvláštností listů posélacích a která se od dnešních adres psaných na obálky liší tím, ž« při listech doručovaných posly chybí někdy místo dodání. V některých případech je vedle vlastního adresáta užíván i adresát v zastoupení. Řádky adresy jsou psány kolmo k řádkům vnitřního textu. Posélací list je vždy adresován konkrétní osobě (může ji~hA být ovšem i několik zároveň; 5 at již fyzické nebo právnické. To vyplývá z toho, že platnost posélacího - 219 listu je zásadně individuální. Dále jsou pro posélací list charakteristické tyto znaky s a) Panovníkova intitulace je zkrácena, uvádí jen hlavní tituly, chybí vždy náslovné "l£y". Je psána ve dvou řádcích, a to odděleně od ostatního textu - uprostřed nad ním. (Již podle toho poznáme na první pohled, že jde o list posélací.) b) Adresa (inskripce) v textu chybí, nebot je na zadní straně. c) Hned po intitulaci (ovšem po patřičné prostorové mezeře) následuje přímé oslovení adresáta, což je nejvlaetnější znak posélacího listu. Forma oslovení se řídí podle společenského postavení příjemců: například pán se oslovuje "Urozený věrný náš milý", měštané "Opatrní věrní naši milí", rytíř "Statečný věrný náš milý" atd. d) Pro jádro misivy, tj. dispozici,je příznačné, že je stylizována ve formě bučí zcela nebo aspoň nepřímo poroučející, například: "... a protož tobě milostivě poroučeti ráčíme" apod. Zejména nápadné je to však při zakončení textu, takže to upomína na středověkou listinnou sankci, například "tak se zachovej pod uvarováním hněvu a nemilosti naší" apod. Jestliže však panovník žádal od adresáta nějakou mimořádnou službu, bývá tu místo toho slib odměny. e) Koroborace u misiv chybi. f) Schéma podpisů a datovací formule jsou stejné jako u patentů. g) Zvláštností misiv je někdy připoj ováné dodatečné oznámení - tzv. post-scriptum (P.S.). Bylo-li postscriptum kratší, vpisovalo se za podpisy, respektive mezi podpis panovníkův a kancléřův. Delší P.S. (anebo nebyl-li u podpisů dostatek místa) se psalo na zvláštní vlepený lístek, u misiv na dvojliste na prázdnou vnitřní stranu. V P.S. se již adresát znovu neoalovuje, avšak vždy je zde znovu datum; je-li datum stejné jako u vlastního textu, pak zní jen "Datum ut supra" (nebo "- ut in litteris") bylo-li však P.S. psáno j iný den než list, je datum vypsáno plně, i když ve stručnějším znění než ve vlastní misivě. h) Pro stručnou informaci podpisujícího panovníka (aby nemusil číst celý list) připisovala kancelář na dolní okraj listu stručný regest. Byl vždy německý (tedy i v misivách českých) a před expedováním byl od listu odříznut (někdy však nedokonale, takže stopy regestu jsou na listu patrny, jindy zase na odříznutí v kanceláři zapomněli vůbec). To, co bylo výše řečeno o misivách, platí především - stejně jako u majestátů a patentů - pro dobu rudolfínskou, zejména pro éru Lobkovico-va kancléřství. Pokud jde o jejich starší vývoj od počátku doby habsburské, třeba zdůraznit tyto skutečnosti: - 220 - a) čím více se vzdalujeme od doby jagellonské, tím více se formulář misiv ustaluje a některé formule nabývají postupně pravidelně se opakujícího znění. b) Zpočátku se misivy píší podél širší strany papíru (jako tomu bylo u misiv předhabsbur8kých a jako je tomu i potom zpravidla u majestátů a patentů) . Vedle toho se však začíná brzy uplatňovat zvyk psát podél kratší strany (tedy "na výšku"), zprvu jen u misiv na dvojliste, později i u misiv na jednom listě; v době Rudolfa II. pak novější způsob převládl úplně. c) Co se týká podpisů, za Ferdinanda I. nesměl nikdy chybět podpis králův, kdežto kancléř nebo místokancléř podpisovali tehdy jen občas, jiní úředníci jen zcela výjimečně. Pokud se podpis kancléřův na Ferdinandových misivách vyskytuje, je zpočátku stylizován přímo jako ověření (například "Vidit Adamus de Nova domo / supremus regni Bohemiae cancellariu«< manu propria"). Zato podpisy nižších úředníků, jestliže se s nimi přece jen setkáme, postrádají kancelářské poznámky (pozdější "Ad mandátům..." - srov. výše). Ta se vyskytuje až za Maxmiliána II., zato odpadá před kancléřovým podpisem sloveso "Vidit". Tehdy se také pravidelně začínají vyskytovat kromě podpisu králova podpisy kancléře, místokancléře a sekretáře v té podobě, jak bylo uvedeno výše. d) V dobách, kdy fungovala dvorská expositura kanceláře, vycházely misivy především odtud (z pražského oddělení jen málo). e) Misivy starší doby habsburské, zejména z prvých let Ferdinandovy vlády, jsou ve své imperativní stylizaci mírnější a méně důrazné než pak za Rudolfa II. (a i za iíntyáše). Dosud jsme mluvili o těch misivách královských, které byly zasílány osobám a institucím králi podřízeným. Poněkud jinak vypadají královy misivy adresované osobám na téže úrovni, tj. cizím panovníkům. Ze zdvořilostních důvodů se v nich intitulace klade nikoli nad text, nýbrž až na počátek textu (bez mezery) před oslovení adresáta, čímž se tyto misivy podobají patentům. I stylizace dalšího textu je odchylná. Vcelku tu jde o jakousi kombinaci misiv královských s některými prvky patentů a listů soukromých. Česká kancelář vyhotovovala vedle misiv královských také misivy nej-vyšších zemských úředníků a místodržících. Mají formu listů soukromých, od nichž se liší pouze tím, že se v textu odvolávají na krále, z jehož moci a v jehož jméně byly vydávány. Výjimkou jsou však místodržítelské misivy z let 1547 - 1566, kdy zastával místodržitelský úřad arcikníže Ferdinand. (V jiných dobách byl, jak známo, místodržitelský úřad svěřován některým nejvyšším zemským úředníkům.) Jeho listy posélací adresované podřízeným se v podstatě neliší ani vnějším vzhledem ani formulářem - 221 - od současných misiv královských, jen intitulace je samozřejmě odchylná. Avšak misivy arciknížete zasílané otci se vyznačují jinou úpravou a stylizací: není v nich intitulace, takže začínají hned oslovením Ferdinanda I., a celková formulace je prodchnuta zdůrazňováním synovské poslušnosti. Jakousi náhradou intitulace je obšírnější podpisová formule (například "Vaší královské milosti poslušný syn Ferdinand, arcikníže rakouský"). Misivy otci jsou většinou psány německy, česky jen zcela výjimečně. 3. Dekrety ee od předchozích tří skupin písemností liší velmi podstatně. Jsou to listy, které vydávala česká kancelář sice jménem krále, avšak bez intitulace a podpisu králova. 0 králi se v dekretu mluví ve třetí osobě, jsou tedy stylizovány objektivně. Začínají slovy "Jeho Milost, římský císař,■uherský, český etc. král, pán náš nejmilostivější, ráčí poroučet! ..." nebo "Z milostivého poručení Jeho Milosti, římského císaře... apod. Podobně jako misiva obrací se i dekret k jedné nebo několika konkrétním osobám, avšak na rozdíl od misivy je přímo neoslovuje, nýbrž mluví o nich ve třetí osobě. Přitom sé adresát uvádí přímo v textu plným jménem, a proto nebyla adresa na zadní straně nezbytností. S mioivou má dekret společnou imperativní formulaci dispozice a jejího zakončení. Charakteristická je pro dekret zvláštní dat ovací formule; je vždy latinská a začíná slovy "Decretum per Imperátoriam Maiestatem in consilio Bohemico" (+ vlastní datum)5 podle počátečního slova má dekret i své jméno. Podpisová formule je rovněž odlišná: podpis králův chybí, kancléř se na. dekretech podpisuje nikoli latinsky, nýbrž v jazyce textu, a to pouhým jménem bez titulu; před podpisem místokancléřovým pak chybí kancelářská poznámka ("Ad mandátům,..") Pokud jde o vnější znaky, je třeba uvést, že a) psací látkou je papír, b) někdy se psalo na šířku jako u patentů, jindy na výšku jako u misiv, c) menší pečet (sekret) je přitištěna někdy pod textem, jindy vzadu, někdy chybí vůbec (koroborace ovšem u dekretů rovněž není). Době předhabsburské jsou dekrety věcí neznámou. Jak postupně vznikaly po r. 1526, bude zapotřebí teprve osvětlit. Dnes pouze víme, že jakýmsi předchůdcem dekretů byly některé neosobně stylizované listy Ferdinanda I. s datovací formulí "Actum na hradě pražském" (k tomu někdy "v kanceláři české") nebo "Actum in consilio Caesareae Maiestatis", "Actum ve Vídni v kanceláři české" apod. Vlastní forma dekretů se vyhranila za Maxmiliána II. : v r. 1565 se poprvé setkáme s formulí "Decretum per Imperátorom". Dobou rozkvětu dekretů je však zejména období Lobkovicova kancléřství. Tehdy se počet záležitostí vyřizovaných formou dekretů zvýšil na míru předtím nebývalou, takže dekrety mnohdy nahrazovaly patenty a misivy. Při známe nechuti Rudolfa II. k vyřizování státních záležitostí, kdy na panovníkově - 222 - atole ležely stohy písemností čekajících na jeho podpis, byly dekrety, které králova podpisu nepotřebovaly, výborným prostředkem k urychlení agendy. Zároveň ovšem umožňovaly kanceláři obcházet krále a postupně se staly dekrety přímo symbolem zneužívání moci a jedním z hlavních terčů nenávisti nekatolické stavovské opozice proti kanceláři. Znění datovací formule, z níž by vyplývalo, že o obsahu dekretu rozhodl panovník v zasedání královské rady, bylo většinou prázdnou frází; ve skutečnosti tu kancléř Lobkovic často kryl královskou autoritou svá vlastní nařízení. Zvláště nelibě pohlíželi stavové na ty dekrety, jimiž kancelář neoprávněně zasahovala do soudních záležitostí, zastavujíc nebo odkládajíc procesy. Pro tento druh dekretů se vytvořil název recesy (litterae inhibitoriales, Abschied). (Pojem "reces" má ovšem i jiné významy - srov. výše ve slovníčku.) Kancelářské knihy užívané v české kanceláři mají charakter knih pro vnitřní potřebu. Můžeme je rozdělit na tři skupiny: 1. registra, 2. protokoly, 3. tituláře. 1. Registra. K tomu, co bylo řečeno v oddíle o základních pojmech diplomatických, je třeba - pokud jde o habsburské předbělohorské údobí a především o období Lobkovicova kancléřství - dodat toto: a) Registra byla vedena v každé expedici zvlášt, přitom však v obou expedicích v podstatě stejným způsobem. b) V každé expedici se užívalo několika druhů register: 1. registra majestátů vydaných pod velkou pečetí, 2. registra listů erbovních neboli nobilitací, které byly vydávány pod menší pečetí, 3. registra patentů a dekretů, 4. registra misiv. Pokud jde o skupinu sub 3, byla od r. 1555 vedena odděleně 1. registra patentů a mandátů, 2. registra dekretů a recesů, 3. registra glejtů; v době Rudolfa II. však toto rozdělení odpadlo. c) Pokud jde o stav dochování, viz přehledy v příslušných pracích, uvedených v seznamu literatury. d) Zapisování do register. Zapisovalo se nikoli do svázaných knih, nýbrž na volné složky, které byly až dodatečně vázány, jak svědčí časté omyly při vazbě - přehození jednotlivých archů. Pořadí zápisů bylo chronologické - zápisy rozděleny podle měsíců a uvnitř jednotlivých měsíčních oddílů někdy číslovány, přičemž čísla zápisů odpovídala pořadovým číslům konceptů seřazených v měsíčních fasciklech a souhlasila i 8 číslováním zápisů v expedičních protokolech (o nichž viz níže). Časový rozsah zápisů - 223 - obsažených v jednom svazku register je různý - někdy několik měsíců, jindy rok, jindy i několik let. Do register bylo opisováno nikoli z originálů, nýbrž z konceptů. Jinak by se totiž nemohlo stát, že v registrech jsou velmi často opsány kromě vlastního textu expedovaných písemností i poznámky, které se nacházely na konceptech, nikdy vsak na originálech, jako například instrukce pro in-grossátory. Dokonce se v registrech najdou zápisy písemností, které nikdy z kanceláře nevyšly, protože jejich koncept byl dodatečně změněn nebo zrušen. Takové zápisy třeba přičíst na vrub nepozornosti registrujícího písaře, který až po opsání textu konceptu si povšiml poznámky "nevyšel" nebo "zjinačeno"; v tom případě zápis bud zamřežoval nebo prostě připojil příslušnou poznámku o zrušení nebo změně, jindy ze zrušeného konceptu opsal pouze záhlaví a poznámku "zjinačeno" nebo "nevyšel", vlastní text pak již neopiboval. Písemnosti se zapisovaly do register zásadně plným textem, avšak stereotypní formule, tituly, datum apod. byly zkracovány. Ty písemnosti, které mívaly ustálenou stylizaci a pro něž byly sestavovány pouze tzv. směrné koncepty obsahující jen konkrétní údaje, jako například pro glejty, compuleorialy apod., se zapisovaly do register rovněž jen směrně, což je dalším dokladem toho, že zápisy do register ae pořizovaly na základě konceptů. Jednotlivé zápisy byly opatřovány záhlavím (tzv. adjustace), sestávajícím buď z adresy opsané z konceptu nebo ze jména oeoby, o níž spis pojednává, nebo ze stručného regestu; u patentů a dekretů sestávalo záhlaví z označení právního charakteru písemností (například "Glejt", "Reces" apod.) a jména osoby nebo instituce, jíž se týkala. V německých registrech se pro záhlaví často užívalo regestu určeného k stručné informaci podpisujícího císaře; tento regest (o němž srov. výše) býval v německé expedici psáván již i na koncepty. Do register se zapisovalo zpravidla nikoli hned po pořízení originálu, nýbrž až po delší době, když se nakupilo větší množství konceptů. -Zda byly k registrování určeny zásadně všechny písemnosti nebo jen vybrané část, zůstává otevřenou otázkou, v níž není v dosavadní literatuře jednoty. Důkazy vznášené při pokusech o řešení tohoto důležitého diplomatického problému nelze na tomto místě sledovat. Budiž pouze připomenuto, že rozhodujícím kriteriem by bylo srovnání počtu zápisů v registrech s počtem zápisů v expedičních protokolech (o nich srov. níže); avšak z období, které bylo diplomaticky zatím zkoumáno, se zachovaly buď jen registra nebo jen expediční protokoly, nikoli obojí druh zároveň. Výjimečně jsou v registrech kromě písemností královských zapsány i písemnosti vydané v úředních záležitostech osobně kancléřem nebo místo-kancléřem. Zajímavé je rovněž, že některé královské písemnosti vyhotovené - 224 - českou kanceláří jsou zapsány v registrech české koaory. e) K registrům se pořizovaly jmenné abecedně-chronologické rejstříky, a to jako zvláštní svazky. f) Vedle register písemnosti královských existovala též registra misiv nejvyšších českých zemských úředníků a místodržících. Zachoval se však z nich pouze nepatrný zlomek (zápisy misiv vydaných v březnu 1613). 2. Protokoly. Kdežto register užívala česká kancelář již po staletí, protokoly Jsou novým typem úředních knih, s nimiž se setkáváme v české kanceláři až od druhé poloviny 16. stol. Jejich vznik si vynutila lavinovitě rostoucí písemná agenda, pro jejíž evidenci registra svými vlastnostmi sama o sobě již nepostačovala. Tím, že se do register zapisovaly písemnosti téměř v plném tmění (s výjimkou stereotypně se opakujících formulí), bylo jejich pořizování zdlouhavé a těžkopádné. Protokoly naproti tomu zachycovaly spisy pouze heslovitě; poskytovaly tak rychlou a přehlednou orientaci po spisech a zároveň touto svou úsporností umožňovaly, aby zapisování do nich n©pokulhával o za tempem ostatních součástí kancelářské mašinérie, aspoň nikoli v takové míře jako registra. Nedostatkem register bylo i to, že evidovala pouze písemnosti vyšlé, zatímco postupující byrokratizace potřebovala přehledy i o písemnostech do kanceláře došlých, o zapůjčování a předávání spisů jiným úřadům, o postupu spisů jednotlivými stadii kancelářského zpracování atd. Proto také ve srovnání s registry je protokolů poměrně více druhů. Vyznat se v jejich pestré směsici - zejména pokud jde o zjištění funkce a vzájemného vztahu jednotlivých druhů - patří k nej obtí?něj ším a dosud ne plně dořešeným diplomatickým úkolům. Nikoli neprávem se někdy mluví v literatuře o zakleté říši protokolů. Přitom soudobé názvy jednotlivých svazků svou rozmanitostí a nedůsledností dnešního badatele spíše zavádějí, než aby mu napomáhaly k řešení (to platí ostatně leckdy i o registrech). Obtíže tu pramení, zdá se, zejména z toho, že v předbělohorském údobí se prostředky k přesné evidenci v mnohých okruzích agendy teprve hledají; tak například vedle starších, méně dokonalých protokolů vznikají protokoly dokonalejší; přitom dochází Často k vzájemnému překrývání funkcí, nebol méně dokonalý starší typ se ze setrvačnosti udržuj e ještě po nějakou dobu vedle typu nového apod. Komplikovaná problematika protokolů se nadto ještě znásobuje mezerami v jejich dochování. Vyjmenovat všechny druhy protokolů a stanovit, v kterých údobích se jednotlivých z nich užívalo, není proto na tomto místě možné. Spokojíme se pouze tím, že je roztřídíme podle rozčílné funkce do čtyř hlavních skupin? 1. Protokoly podací neboli exhibitní - pro evidenci korespondence došlé. 2. Protokoly manipulační nebo vyřizovací. které obsahují záznamy o tom, 225 - kterému z úředníku byl ten který spis přidělen k vyřízení, o předávání nebo půjčování došlých spisů jiným úřadům i o jiné manipulaci s nimi. Těchto protokolů je několik druhů; v době ^obkovicově jsou to (soudobými názvy) "zprávy", "repertoria" a "manuály". To, co bylo výše řečeno o obtížích při diplomatickém postižení protokolů, platí především o této skupině. 3. Protokoly expediční -- pro evidenci písemností kanceláří vydávaných. Dělí se na! a) expediční protokoly majestátů, b) expediční protokoly patentů a dekretů, c) expediční protokoly misiv. Do expedičních protokolů se zapisovalo patrně na základě konceptů, podobně jako do register. 4. Protokoly o zasedání královské rady. Nesouvisejí sice - na rozdíl od předchozích tří skupin - přímo e evidencí spisového materiálu, avšak při podrobnějším zkoumání je možno v mnohých jejich zápisech, zejména ve formulacích usnesení, vidět vlastně přípravu direktiv, podle nichž pak kancelář postupovala při vyřizování jednotlivých záležitostí a spisů. Ke všem druhům protokolů bývaly sestavovány rejstříky. Protokoly v české kanceláři nikdy (ani v období pobělohorském) nevytlačily z užívání registra. Byla tu tedy jiná situace než v kanceláři české komory, kde zhruba po půlstoletí koexistence s protokoly registra počátkem 17. stol. úplně zanikla. 3. Tituláře jsou příručky obsahující abecední seznamy úřadů a významných osob, s nimiž byla kancelář v písemném styku. Osoby byly roztříděny do rubrik podle stavů, u každé byly uvedeny její tituly. Uvědomíme-li si, jak velký důraz byl kladen na správné a přesné titulování v písemnostech, pochopíme i funkci titulářň. XXX Sledujme nyní další osudy české kanceláře, jak se utvářely na sklonku vlády Rudolfovy a na počátku panování Matyášova. Dosud jsme slyšeli o zneužívání pravomoci kanceláře katolickou stranou proti nekatolíkům. Avšak kancelář zároveň prosazovala český centralismus na úkor zájmů stavů vedlejších korunních zemí. Odpor, který tím vyvolávala, vyústil kolem přelomu prvního desetiletí 17. století v otevřený separatismus moravský a slezský respektive slezsko-lužický. - 226 - A) Morava. Když po známých bouřlivých událostech v roce 1608 se arcikníže Matyáš stal na základě libeňského míru pánem Moravy, čímž se ovsem uvolnil vztah Moravy ke koruně české, byla v souladu s přáním moravských stavů zřízena i zvláštní moravská kancelář na Matyášově dvoře ve Vídni, tzv. moravská dvorská expedice. Jejím ředitelem se stal Ladislav z Lobkovic a sekretářem moravský stavovský úředník Fridrich Jordán. Moravské kancelář však neměla dlouhého trvání. Krátce poté, co Matyáš po vynucené abdikaci Rudolfově spojil ve svých rukou jako český král vládu nad všemi zeměmi české koruny, uvolili se Moravané k jednání s českými stavy a dne 26. května 1611 s nimi uzavřeli smlouvu, podle níž byla Morava znovu připojena ke správě české kanceláře. Moravští stavové však podmínili svůj ústupek řadou výhrad (ve smlouvě zakotvených), jejichž smyslem bylo zabránit napříště porušování práv a svobod markrabství moravského. Tak například mělo přestat vydávání královských rozkazů na Moravu ve formě dekre tů; z jiných koncesí, jež byli čeští stavové Moravanům podle smlouvy ochot ni přiznat, uveďme aspoň to, že se měl napříště brát ohled na přání moravských stavů při obsazování úřadu místokancléře, kterého bude volit generál ní sněm všech korunních zemí, a to na základ! společného návrhu českých stavů a moravských zmocněnců. Aby smlouva nabyla platnosti, musila být potvrzena panovníkem. Nejprve však potvrdil moravským stavům na jejich sněmu v Brně obsah smlouvy jménem Matyášovým jeho bratr arcikníže Maxmilián - deklarací z 29. srpna 1612; článek o místokancléři byl však stylizován tak, že vlastně nebral ustanovení česko-moravské stavovské smlouvy z předchozího roku na vědomí a zakotvoval prakticky dřívější stav ("... aby ouřad místokancléřství dle starého obyčeje a jistým JMCské vědomím a vůlí dosazen ..."); o volbě místokancléře generálním sněmem, jak chtěli stavové, není v deklaraci ani zmínky. Matyáš sám potvrdil smlouvu až za půl roku svým majestátem z 19. února 1613, avšak v tomto dokumentu byla původní ustanovení smlouvy oklestěna ještě více,než to učinila deklarace Maxmiliánova: z třiceti člán ků stavovské smlouvy bylo schváleno pouze osm a mezi vynechanými je ovšem rovněž článek o místokancléři. B) Slezsko a Lužice. Mnohem důraznější a jednotě koruny české nebezpečnější byly - i pokud jde o kancelář - akce stavů slezských a lužických. Když přijel Matyáš do Vratislavi, aby zde přijal holdování, vynutili si na něm dne 7. října 1611 vydání listiny (tzv. slezský reces), kterou se slezsko-lužické záležitosti - pokud se netýkaly české koruny jako celku -vyjímaly z pravomoci české kanceláře. Dosavadní německá (slessko-lužická) expedice měla být podle recesu osamostatněna odloučením od české kanceláře a měla mít své sídlo na dvoře panovníkově. Její vedoucí personál - místokancléře, dva apelační rady a jednoho sekretáře - má příště jmenovat panovník podle návrhu slezských a lužických stavů. Šéf slezsko-lužické - 227 - expedice (místokancléř) nemá v žádném ohledu podléhat nejvyššímu českému kancléři, jsa vázán přísahou pouze králi. Vydání recesu bylo provázeno bouřlivým nesouhlasem nejvyššího českého kancléře Zdeňka z Lobkovic a českých stavu. Aby jejich protesty aspoň zčásti neutralizoval, stanovil Matyáš v recesu výslovně, že příslušná opatření a) nemají být na škodu právům českého království, b) jsou jen prozatímní, nebot definitivní podoby nabudou teprve po dohodě mezi slez-ôko-lužickými a českými stavy. Ostatně Matyáš sám s realizací těchto - byt jen prozatímních - ustanovení příliš nespěchal; vždyt se nechal přimět k vydání recesu pouze proto, aby nepřišel o vratislavské holdování. Trvalo téměř půl roku, než mohla samostatná slezsko-lužická expedice zahájit svou činnost; teprve 19. března 1612 totiž složil nově jmenovaný slezsko-lužic-ký místokancléř Jiří ze Sehônaichu králi přísahu. Jak žárlivě slezsko-lužická expedice střežila svou samostatnost a jak se jí snažila dát i vnější výraz, svědčí to, že zanedlouho začala užívat názvu "slezská dvorská kancelář". To vše pokládali čeští stavové za porušování práv české koruny. Neustávali připomínat císaři, že podle českého zemského zřízení se kompetence české kanceláře vztahuje na všechny země koruny české a že místokancléř (tedy i slezsko-lužický) má být podle starého obyčeje podřízen nejvyššímu kancléři. V polovině roku 1616 došlo konečně mezi zástupci slezsko-lužických a českých stavů k jednáni (které bylo předvídáno v slezském recesu), a to před dvoučlennou komisí ustanovenou císařem (komisaři byli olomoucký biskup - kardinál František z Dietrichštejna a nejvyšší český purkrabí Adam ze Šternberka). Jednání se účastnili i zástupci stavů moravských, kteří se ve sporu přiklonili k Čechům. Zdlouhavá a únavná jednání však pro vyhrocená stanoviska obou stran nedávala naději na jejich smírné zakončení. Proto se Matyáš - popuzen neústupností slezských a lužických delegátů - rozhodl slezskou kancelář jako samostatnou instituci zrušit a degradací na pouhé oddělení (expedici) ji znovu sloučit s českou kanceláří v jeden celek, jako tomu bylo za časů předchozích panovníků. Dne 19. září 1616 pak vydal pro činnost slezsko-lužické expedice zvláštní instrukci, v níž z dřívější samostatnosti zůstaly expedici jen nepatrné zbytky: a) v čele expedice zůstal slezsko-lužický místokancléř; b) ty písemnosti z ní vycházející, které neměly panovníkův podpis (tedy dekrety), měly obsahovat poznámku "Decretum in consilio regis Bohemiae expeditionis Sylesiacae et Lusaticae"; c) o záležitostech týkajících se pouze Slezska a Lužice se mohl slezsko-lužický místokancléř s přidělenými slezskými rady usnášet i tehdy, nemohl-li být poradám přítomen pro zaneprázdněni nejvyšší kancléř - 228 - (z formulace tohoto článku však vyplývá, že se tak mělo dít jen výjimečně - při nebezpečí z prodlení); vyloučeno to však bylo u těch záležitostí, které se sice rovněž týkaly Slezska a Lužice, ale které měly nějaký vztah i k jiným zemím české koruny; z působnosti slezsko-lužické expedice byla rovněž vyňata (a vyhrazena expedici české) korespondence s těmi slezskými knížectvími, v nichž se užívalo v úředním styku češtiny; d) sekretář slezsko-lužické expedice měl disponovat malou pečeti (sekretem); e) všechny písemnosti vydávané kanceláří do Slezska a Lužice měl kromě nej-vyšáího kancléře podepisovat slezsko-lužický místokancléř a sekretář (nikoli tedy jako za Rudolfa II. místokancléř český). Nerozřešenou otázkou zřejmě zůstalo, zda slezsko-lužický místokancléř má přísahat (kromě přísahy králi) též nejvyššímu českému kancléři. V instrukci se o tom mlčí, i když o faktické podřízenosti kancléři nelze patrně pochybovat. Rovněž se z instrukce nedovídáme, jakým způsobem se má nadále dít obsazování slezsko-lužického místokancléřstvl. Instrukce pro slezsko-lužickou expedici je vůbec prvou instrukcí pro českou kancelář. Týká se ovšem jen jednoho oddělení kanceláře; globální instrukce se české královské kanceláři dostalo až po Bílé hoře. Tato skutečnost poněkud udivuje, uvědomíme-li si, že jiné ústřední úřady českého státu (česká komora a apelační soud) měly královské instrukce již od samého počátku své existence v prvé polovině 16. stol. Nebylo by asi správné se domnívat, že se starší instrukce pro Českou kancelář doby habsburské prostě nedochovaly; spíše se nabízí vyvodit závěry ze srovnání výlučně zeme panského charakteru české komory a apelačního soudu se stavovsko-země-panskou (a tedy spornou a proměnlivou) povahou české kanceláře královské. xxx Když v roce 1612 přesídlil Matyáš se svým dvorem z Prahy do Vídně, přešla tam i část úřednictva české kanceláře, a i její šéf Zdeněk z Lobkovic se zdržoval převážně u dvora. Šlo tu patrně mutatis mutandis o návrat ke stavu, jaký existoval před rokem 1583, avšak jak tomu konkrétně bylo, zejména jak se pražská a vídeňská část dělily o vyřizování agendy, nelze za dnešního stavu znalostí přesněji určit. Je však dostatečně známo, že česká kancelář nadále stupňovala boj proti nekatolické stavovské opozici až do osudného 23. května 1618. Jen dik pobytu ve Vídni ušel nej-vyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic svržení z okna české kanceláře na pražském hradě, a tak kromě dvou mlstodržících padl z vlastního kancelářského - 229 - personálu za obšt rozlíceným atavúm pouze sekretář Filip Fabricius, který byl za to později povýšen Ferdinandem II. do rytířského stavu a v upomínku na defenestraci dostal přídomek "von Hohenfall". XXX II. 1618 - 1620 Po defenestraci uprchla většina úřednictva pražské královské kanceláře na císařský dvůr do Vídně; z vyšších úředníků se k povstání připojil pouze místokancléř Bohuslav z Michalovic, který se pak stal jedním z třiceti direktorů. Zda a jakou činnost vyvíjelo úřednictvo české kanceláře ve Vídni, bude třeba teprve objasnit. Ve správě Čech zaujala její místo v období od defenestrace až do korunovace Fridricha Falckého kancelář pohotově zřízená při direktorské vládě. Do jejího čela postavili direktoři Benjamina Fruweina z Podolí, jako českého sekretáře,a funkci sekretáře německého, která byla patrně podřízenější, svěřili Kašparu Lukovi. Bohuslav z Michalovic je sice i nadále nazýván místokancléřem, avšak těžko říci, zda ee tento jeho titul dá uvést do souvislosti a nějakou jeho činností v direktorské kanceláři; patrně tu jde spíše o titul formální - o pouhou reminiscenci na dobu před povstáním. Typy písemností vyhotovovaných direktorskou kanceláří se v podstatě shodují s typy písemností někdejší královské kanceláře, jak jsme je poznali výše, až na to, že se neužívá nyní majestátů. Vydávají tedy direktoři patenty, dekrety a především listy posélací. Formou se však direktorské písemnosti od královských liší. Nejvýraznější je to u listů posélacích, které jsou stylizovány podle vzoru misiv soukromých osob: začínají oslovením adresáta (chybí tedy intitulace), na něž navazuje přání zdraví a všeho dobrého, vlastní text pak končí vyprošováním ai milosti boží; pod textem bývá společný podpis celého direktoria. Uzavřený list je zpečetěn přes proužek pergamenu sekrety všech přítomných direktorů pod společným papírovým krytem. Novinkou bylo to, že mislvy vyhotovené ve větším počtu exemplá řů pro různé příjemce jsou tištěny - pouze adresa na rubu je dopsána rukou v době před povstáním se s tímto jevem setkáme jedině u patentů. Z pomocných úředních knih se z direktorské kanceláře dochoval pouze expediční protokol, obsahující zápisy celkem 2253 písemností, vydaných od 24. května 1618 ažtdo zániku kanceláře počátkem listopadu 1619. Protože originály i koncepty většiny písemností v protokole zachycených už dnes neexistují (nebo jsou nezvěstné), je protokol pramenem nesmírné ceny, - 230 - i když jeho heslovité zápisy nemohou ztracené písemnosti plně nahradit. Do protokolu byly v jedné chronologické řadě zaznamenávány všechny druhy vydaných direktorských písemností, kdežto v bývalé královské kanceláři - jak víme - se užívalo pro každý typ písemnosti zvláštního druhu expedičního protokolu. Toto zjednodušení (které je ostatně patrné i ve formě jednotlivých zápisů) vyplynulo zřejmě z provizorního charakteru direktorské kanceláře. Zda jsou v protokolu zapsány všechny písemnosti vydané kanceláří příjemcům v zemích české koruny, zůstává nerozřešenou otázkou, na kterou - vzhledem k troskovitému dochování originálů - bude i v budoucnu velmi svízelné odpovědět. Pokud jde o korespondenci posílanou do zahraničí, byla zaznamenávána do protokolu asi po dobu jednoho měsíce od začátku povstá ní, potom však záznamy o ní přestávají, ačkoli je známo, že byla i nadále velmi rozsáhlá. Z toho vyplývá, že od konce června 1618 začala být zahraniční korespondence pro svou mimořádnou závažnost a důvěrný charakter vedena odděleně od běžné agendy. Patrně převzal její řízení sám president direktorské vlády Václav Vilém z Roupova, který se ujal svého úřadu dne 22. června (předtím nemělo direktorium, jak známo, žádného stálého předsedu). Toto opatření se týkalo, zdá se, i některých obzvláště závažných písemností z korespondence vnitrostátní. Tím vším se ovšem pramenná hodnota protokolu poněkud snižuje. Zapisování se dálo česky, a to i u kusů j inojazyčných (ovšem s příslušnou poznámkou - například "Psaní německé" apod.) Co se týče jiných úředních knih, dovedeme bezpečně doložit užívání protokolu exhibitního (podacího), který se však nedochoval. 0 registrech nevíme ničeho. Naproti tomu z kanceláře direktorů moravských, kteří byli zvoleni moravskými stavy počátkem května 1619, když se konečně Morava připojila k protihabsburskému povstání, se nám jako jediná úřední kniha zacho vala právě registra - jeden svazek, obsahující opisy 683 písemností vydaných v českém jazyce moravskými direktory od 6. května do 17. září 1619. Podobně jako v expedičním protokolu českých direktorů, jsou i v registrech moravských direktorů zapisovány všechny typy vydaných písemností společně (patenty, misivy a různá neosobně stylizovaná nařízení, která můžeme v pod statě ztotožnit s dekrety; majestáty moravští direktoři - stejně jako direktoři čeští - nevydávali). Co se pak týká expedovaných písemností samotných, pozorujeme u nich (ve srovnání s produkty direktorské kanceláře české, která mohla přímo navázat na praxi kanceláře královské) jistou neustá-lenost v jejich stylistické formě (kolísání se ostatně projevuje i ve způsobu vedení register). Pokud jde o organizaci direktorské kanceláře na Moravě, byla obdobná jako v Čechách, avšak kromě sekretářů českého a německé' ho působil v ní i sekretář latinský. - 231 - česká direktorská kancelář obstarávala vedle písemností direktorských také agendu stavovských sněmů a sjezdů. Z tohoto okruhu její působnosti je nejznámějším produktem zlistinění konfederační ústavy z 31. července 1619, smluvené zástupci českých, moravských, slezských, horno- a dolnolužických stavů na generálním sněmu. Konfederace o 100 článcích byla vyhotovena ve dvou českých a čtyřech německých exemplářích, které mají formu sešitů o 17 - 19 pergamenových listech; na posledním listě visí v několika řadách pod sebou na pergamenových proužcích(opatřených podpisy) 96 pečetí signatářů konfederace (na některých proužcích však podpisy chybí). Z obsahu konfederace nás zajímají především ty články, v nichž se mluví o budoucí obnovené královské kanceláři. Za základ byla vzata příslušná ustanovení známé nám již smlouvy s Moravany z r. 1611. Ta byla nyní poněkud rozšířena a vztažena na všechny země české koruny. 0 kancléři se ustanovuje, že má být evangelického náboženství a má meškat neustále při dvoře královském; jeho hlavní povinností je dbát, aby kancelář šetřila svobod a výsad zemských a aby písemnosti z ní vycházející, at už jménem krále nebo kohokoli jiného (míněni jsou patrně především nejvyšší zemští úředníci), nebyly v rozporu s ústavou. Výslovně se kanceláři zakazuje ujímat se záležitostí náležejících do kompetence jiných úřadů a soudů. Vydávané písemnosti mají být stylizovány "a mírností a rozšafností ... bez dotýkání anebo nemilostí hrožení". A. Gindely interpretoval ustanovení konfederace o kanceláři tak, že "působnost kanceláře byla obmezena a odňata jí všeliká moc výkonná, kterouž dosud prováděla, takže měla odtud obstarávati jen písemné spojení mezi mocnářem a zeměmi koruny České ve smyslu a duchu práv jednotlivých zemí. Podle toho byl kancléř takřka jen tajemníkem královým, jehož postavení také tím bylo vytknuto, že nemaje určitého bydliště měl krále vždycky provázeti." Naproti tomu R. Stanka ve svém výkladu tvrdí, že kancelář se podle konfederace měla stát strážcem ústavy, orgánem kontrolujícím v zájmu stavů úkony královské vlády. Důležitější než otázka interpretace normativních článků o kanceláři je ovšem skutečná praxe budoucí královské kanceláře. Tu nás však naše dosavadní znalosti, jak vyplyne i z dalšího výkladu, nechávají na holičkách. Zvláštní samostatné doplňky konfederační ústavy tvořila partikulární usnesení, která se týkala jednotlivých vedlejších korunních zemí. Mimo jiné se v nich stanovilo, že slezsko-lužickým místokancléřem a sekretářem mají být jmenovány na návrh slezských a lužických stavů osoby německého původu, a jejich vliv na agendu královské kanceláře měl být podstatně posílen (tak například slezáko-lužický místokancléř má být přítomen, když kancléř bude králi cokoli přednášet). České expedici pak měl být přidán místokancléř pro moravské záležitosti. Zda podle toho měli být v české expedici místokancléři dva - český a moravský - (a tedy v celé kanceláři tři), není zcela jasné. Důležité však je, že jednota kanceláře pro celý český atát - 232 - měla zůstat v podstatě zachována, a to přes snahy slezských stavů, kteří počátkem r. 1619 vystoupili se svým staronovým požadavkem zřízení samostatné slezské kanceláře. V recesu smluveném dne 22. dubna toho roku mezi direktory a delegáty slezských stavů dokonce direktoři - ve snaze zajistit si podporu Slezanů v protihabsburském odboji - slíbili, že jim "budoucně k vyzdvižení kanceláře na jejich další připomenutí nápomocni budou". Avšak do konfederace ani do partikulárních snesení tento bod, nebezpečný jednotě Českého státu, nebyl vtělen. Direktorská kancelář skončila svou činnost v listopadu 1619, když po korunovaci Fridricha Falckého (4. listopadu) byla zřízena nová kancelář královská. Nejvyšším kancléřem byl jmenován dosavadní president direktoria Václav Vilém z Roupova, českým místokancléřem Petr Milner z Milhauzu (syn Jana Milnera, známého sekretáře z doby Rudolfa II.) a sekretářem (slyšíme jen o jednom) Jan Oršinovský z Firštenfeldu, oba rovněž bývalí direktoři. V únoru 1620 došlo za pobytu zimního krále ve Vratislavi po dohodě se slezskými stavy i k ustanovení slezského místokancléře; stal se jím králův tajný falcký rada doktor Ludvik Camerarius, muž ochotný hájit v české kanceláři slezské zájmy. Současně se stal sekretářem slezsko-lužické expedice Abraham Cincl. 0 jmenování místokancléře moravského, jak to bylo předvídáno v konfederaci, neslyšíme ničeho. Písemnosti královské kanceláře Fridrichovy navazují, pokud se týká jednotlivých typů a jejich formy, na stav z doby před povstáním. V duchu příslušných ustanovení konfederace jsou však stylizovány v umírněném tónu. Některé Fridrichovy listy adresované do Nizozemí (a také některé královy listy určené choti) jsou šifrovány. Šifrovací klíč spočívá jednak ve vzájemné záměně jednotlivých písmen abecedy, jednak v nahrazování určitých písmen nebo i celých slov dvoumístnými čísly nebo zvláštními značkami. XXX III. 1620 - 1749 Po ztroskotání stavovského odboje a zániku kanceláře Fridricha Falckého obnovila v českém státě činnost stará, habsbursky orientovaná královská kancelář, v jejímž čele stojí dále až do své smrti v r. 1627 Zdeněk z Lobkovic. Aspoň už od r. 1624 je však jejím skutečným trvalým sídlem Vídeň, i když oficiálně se ještě řadu let poté tento stav pokládal za provizorium s výhledem na návrat do Prahy, k němuž však již nikdy nedošlo. V Praze působila pouze kancelář místodržltelsfcá, která - na rozdíl od poměrů předbělohorských - byla personálně samostatnou institucí, nikoli již pobočkou kanceláře královské; svým postavením byla na téže úrovni jako - 233 - kancelár moravského tribunálu (zřízeného v r. 1636) nebo kancelář vrchního úřadu slezského (zřízeného v r. 1629). Většího významu se jí dostalo toliko v letech 1632-37, kdy místodržícím v Čechách se stal sám následník trůnu a mladší král Ferdinand III. V tomto období místodržitelská kancelář, do jejíhož čela byl tehdy postaven Jiří Adam z Martinic s titulem králův kancléř, vyřizovala vedle své vlastní místodržitelské agendy i většinu těch záležitostí, které - pokud se týkaly Čech - by jinak příslušely kanceláři královské. Ta zůstávala nadále ve Vídni pod vedením Viléma Slavaty z Chlumu, Lobkovicova nástupce v úřadě nejvyššího kancléře, a omezila svou působnost jen na agendu týkající se Moravy, Slezska a obojí Lužice a z českých záležitostí jen na věci nejzásadnější povahy. V roce 1637, když Ferdinand III. nastoupil na trůn, však tyto poměry přestaly a vídeňská česká královská kancelář obnovila svou kompetenci v dřívějším rozsahu. Přitom Martinic - po některých tahanicích prestižního rázu - přešel do Vídně, kde se stal náměstkem Slavatovým, nikoli však jako místokancléř (jak bychom očekávali), nýbrž podržel svůj titul z pražské epizody. Od těch dob je český místokancléř tedy nazýván kancléřem (jehož ovšem nesmíme zaměnit s nejvyšším kancléřem), zatímco titul místokancléřský zůstal vyhrazen místokancléři německému. Na tom nic nemění skutečnost, že po Martinicově smrti (1651) zůstala hodnost kancléře až do r. 1703 neobsazena. Období pobělohorské přineslo důležité změny v právním postavení české královské kanceláře v rámci správního organismu českého státu. Změny však spočívají v podstatě v tom, Že to, co bylo před květnem 1618 v činnosti kanceláře protiprávní a budilo odpor stavovské opozice, stalo se nyní samozřejmým usem, jemuž se nadto v r. 1627 dostalo ústavního zakotvení v Obnoveném zřízení zemském (OZZ). Ty články OZZ, které se týkají české kanceláře, tvoří jakousi první instrukci pro kancelář jako celek. Upravují však pouze její činnost (posobnost) navenek, nikoli vnitřní kancelářské poměry a chod spisové agendy, což ostatně ani nebylo dobře možné v dokumentu ústavní povahy. (Jinak je tomu u rakouské dvorské kanceláře - RDK která má z této doby - z 1. září 1628 - instrukci velmi podrobnou. RDK, o níž víme, že v r. 1559 splynula s kanceláří říša římské, byla v r. 1620 znovu osamostatněna. Její pravomoc se však nyní vztahovala jen na dědičné země rakouské, nikoli na všechny země spojené pod vládou Habsburků, jak tomu bylo - resp. jak se o to dály pokusy - po r. 1526.) Nejvyšší kancléř, i když, byl nadále vybírán z příslušníků stavu panského, se stal úředníkem výlučně zeměpanským, nebot vliv stavů na výkon jeho funkce prakticky odpadl. Zračí se to i ve změně titulu, jak se uplatnila od dob Slavatových: nikoli již nejvyšší kancléř království českého, nýbrž nejvyšší kancléř krále českého. Oficiální označení kanceláře se rozšířilo o přívlastek "dvorská" (s tím se sice setkáme i před r. 1618, avšak stavové to tehdy pokládali za něco nenáležitého, odporujícího zemskému zřízení). Nejvyšší kancléř byl podle OZZ jmenován králem vždy jen na pět let, pak muselo být ustanovení i téže - 234 - osoby obnoveno. Jako před Bílou horou, tak i nyní splývá česká dvorská kancelář (ČDK) do jisté míry - svými nej vyššími představiteli - a českou dvorskou královskou radou. Nejvyšší kancléř sám je předním rádcem královým, jinak se však rada skládá (vedle kancléře a místokancléře) nikoli už z nejvyšších českých zemských úředníků (těm dokonce OZZ zakazovalo objevovat se v kanceláři, pokud by nebyli výslovně předvoláni, což se mělo dít jen výjimečně), nýbrž z osob panovníkem libovolně jmenovaných - převážně z cizinců. Přitom aspoň část těchto dvorských radů neomezuje svou činnost jen na účast na poradách: stávají se z nich výkonní byrokraté, přímí úředníci kanceláře, a vytvářejí hodnostní mezistupeň v pořadí mezi místokancléřem a sekretáři. (Vyplývá to i ze seznamů českých úřadů a úředníků - s tsv. schematismů - vydávaných každoročně počínaje rokem 1703.) OZZ přiřklo české dvorské kanceláři postavení nejvyššího politického i soudního úřadu českého státu (pokud se takto kancelář chovala i před Bílou horou, bylo totehdy chápáno jako zneužívání pravomoci, zejména v záležitostech soudních). Vliv a agenda ČDK podstatně vzrostly tím, že bylo zásadně připuštěno odvolání proti rozhodnutí všech nižších úřadů ke králi, a to například i od zemského soudu, což bylo před Bílou horou vyloučeno. Pro projednávání soudních záležitostí bylo v ČDK případ od případu vytvářeno devítičlenné kolegium, jehož rozhodnutí ovšem musil potvrdit panovník. Poněvadž však hrozilo, že panovník a tedy ČDK budou nyní odvoláními přímo zavaleni, objevila se v tzv. Deklaratoriích a novelách k Obnovenému zřízení zemskému z r. 1640 jistá omezení: odvolání v civilních záležitostech se připouštělo nadále pouze u věcí v hodnotě nad 300 kop, v záležitostech trestních pak jen tehdy, došlo-li při předchozím projednávání u nižších instancí prokazatelně k porušení procesních předpisů. Normy obsažené v OZZ a Deklaratoriích však ani zdaleka nevymezovaly pravomoc ČDK v úplnosti - tak, aby z vedoucích úředníků činily jen vykonavatele předem daných právních předpisů. V 17. stol. a dlouho ještě i ve století 18. záleželo především na vedoucích úřednících, jakou konkrétní tvářnost dají činnosti svého úřadu. Projevilo se to výrazně například v poměru ČDK a RDK, zejména pokud šlo o vliv na zahraniční politiku. Když v druhé polovině vlády Leopolda I. stál v čele ČDK jako nejvyšší český kancléř František Oldřich hrabě Kinský (1683 - 1699), zatlačil svého kolegu - rakouského dvorského kancléře - plně do pozadí a sám platil za prvního ministra císařova; on to také byl, kdo sjednával známý mír karlovický. Zato po smrti Kinského, kdy se vedení ČDK dostalo do rukou osob menšího významu, získala převahu zase RDK. Naše vědomosti o nižším kancelářském personálu - počínaje sekretáři -jsou kusé a neurčité. Bude třeba teprve ověřit, zda nižší úřednictvo bylo stále až do vydání velké instrukce pro ČDK v r. 1719 rozděleno do české a - 235 - německé expedice. Jestliže ano, musilo to však být rozdělení ryze formální a anachronické při převaze němčiny. Ostatně v oblasti meritorního rozhodování se na počátku 18. stol. za Josefa I. vytvořilo v ČDK pět věcně-teritoriáln:'ch referátů, jejichž řízení převzali tzv. tajní dvorští refe-rendariové: funkci tří referendariů zastávali sekretáři (jejichž počet vzrost] na přelomu 17. a 18. stol. na tři), z bývajíčími.dvěma referendarii byli tzv. as jednom zástupci každého stavu) a to pro každý kraj samostatná komise. ím nezbytným doplňkem býval i kancelista, který zapisoval všechny zjisté údaje a pečoval i o další potřebnou korespondenci - především s rekti- ační kanceláří v Praze, při níž pracovala tzv. "subdelegovaná komise", rá byla nadřízeným orgánem visitačních komisí. Vypracováním zprávy o průběhu a výsledcích visitace a jejím odeslání lu s revisitačním nálezem končila druhá etapa přípravných prací, v níž la hlavní úlohu visitační stavovská komise. Osou celého dalšího jednání přípravě katastru se stává subdelegovaná komise, která znovu zkoumá jak odní přiznání, tak i jeho visitací opravené, změněné nebo doplněné úda- Plodem tohoto zkoumání je obsáhlá korespondence a její produkty uchová-é nyní v přípravném materiálu katastru ve Státním ústředním archivu, delegovaná komise žádá o vysvětlení a doplňky jak visitační komisi tak rchnost na dominiu a v četných případech i další instituce (např. kraj- hejtmany). Spolu s odpověďmi na tyto dotazy dochází od vrchností i dal-různorodý doplňkový materiál, jako nejrůznější dílčí seznamy (dominikál-a a zádušních činžovních pozemků, poddanských naturálních dávek, nálezy Sního geometra o výměře sporných pozemků, seznamy bezzemfců, řemeslníků, ííků i s jejich platy a výdělkem atd.). "Visitace celých Čech se protahovala na léta; začala v roce 1715 a ičila teprve postupně v období 1727-29. Vyjasňování rozporů a doplňků - 257 - trvalo téměř dvacet let. Bylo skončeno teprve v r. 1747, kdy rektifikač-ní kancelář přistoupila k sepsání katastru, vyhlášeného k roku 1748. Popisy dominií podle jednotlivých krajů - dominia v abecedním pořadí podle tehdejších názvů bez ohledu na stavovskou příslušnost majitele - zapsané do předtištěného formuláře vyplňují dnes 36 foliantů velkého formátu. Stejně jako v rule postupují i zde jednotlivé vsi dominia a v nich na každém řádku samostatně vždy jedna poddanská usedlost, při níž je zachycen počet jejích polí, lad, pastvin, luk, vinic, lesů, rybníků a dále ještě mlýny a řemeslníci. Prvními dvěma rubrikami - totiž uvedením výše berní oeedlosti pro celou ves z let 1654 a 1683 udržoval tento katastr úzkou souvislost s berní rulou. I proti této podobě nového katastru se v krátké době objevilo mnoho námitek, které v krátké době vedly k jeho přepracování. Byly ustaveny nové dvoučlenné visitační komise, které přikázanou povinnost plnily mnohem rychleji - tím pochopitelně i mnohem povrchněji - a byly hotovy v rozmezí dvou let (1751-53) přesto, že svou práci ještě doplnily o povšechnou revisi dominikálních přiznání. Proto mohl být čistopis nového revisitova-ného katastru dokončen již v roce 1756, takže mohl vstoupit v platnost v berním roce 1757. Mnoho údajů přejímá od svého předchůdce, vynechává spojitost s berní rulou. Navíc však přináší stanovení bonity půdy podle výnosového násobku, poznamenává tržní cenu obilí v místě a uvádí i tzv. "adminicula" - tj. nadlepšení hospodářské situace poddaných .v místě, jež se projevilo i ve vzrůstu vyměřované daňové základny. Všechny zachycené údaje (včetně řemesel) převádí podle hodnoty a výnosu na jejich peněžní ekvivalent, z něhož pak pomocí kalkulu vypočítává pro vesnici její osed-lost. Protože v této podobě platil katastr po řadu následujících desetiletí, bylo nutno zachytit i změny v držbě poddanské půdy, k nimž docházelo v těchto letech. Oznámení těchto změn vrchnostenskými kancelářemi tvoří hlavní náplň korespondence rektifikační kanceláře až do r. 1791 a v čistopise katastru se projevuje některými dodatečnými poznámkami, náhradou původního zápisu novým listem s opravenými údaji, nebo - při větší změně -přepisem obsáhlejšího zápisu do následujících dodatkových svazků (po 1 svazku pro každý kraj). Současně s vytvářením druhé redakce tereziánského katastru v letech 1749 - 1756 vzniká i první systematický přehled a evidence majetku a příjmů vrchnostenských, které byly za feudalismu vždy pokládány za majetek svobodný, zbavený jakékoliv berní povinnosti vůči státu a panovníkovi. Nutnost evidence vlastního majetku vsak uznávali v této době již i někteří členové stavovské obce. Protože běžné berní příjmy nestačily na finanční potřeby státu, přispívala Šlechta sama "z vlastního měšce" na vojenské - 258 - výdaje. Tato "mimořádná a dobrovolná" dan (tzv. extraordinarium) míla být rozvrhována na jednotlivé vrchnosti podle výše jejich příjmů a majetku - dosud však žádná evidence tohoto majetku a příjmů neexistovala. Proto poslése i stavovský sněm souhlasil s jejím provedením, trval však na tom, že jde pouze o spravedlivé vyrovnáni dosavadních nesrovnalostí, že však v žádném případě nesmějí být výsledky této práce považovány za závazný katastr vrchnostenského majetku. Celá příprava tohoto dominikálního e x e k v a -t o r i a probíhala obdobným způsobem jako při rustikálním katastru a prováděla j i rovněž rektifikační kancelář. Základem a východiskem byla vrchnostenská přiznání z r. 1749, vypracovaná podle jednotné a závazná celozemské šablony. Byly v nich uváděny postupně dominikální pozemky (pole, lada, pastviny, vinice, louky, lesy, rybníky), dále roční produkce vrchnostenských pivovarů, stálé urbariální příjmy cd poddaných v penězích i naturáliích, nájmy a činže z potoků a řek, mlýnů, j iných panských provozoven (kovárny, řeznické krámy, hospody . . „) , od židů. mimořádné poddanské poplatky (zhosty, povolení k řemeslu, odúmrtí aj.) a závěrem roboty poddaných, rozepsané podle jednotlivých vsí. Současně a vrchnostenským dominikalem byl v tomto materiálu zachycen též majetek a důchody církevní a městských obcí. Faráři i města podávali samostatná přiznání, byli projednáváni odděleně, a také ve výtazích zůstávají sice začleněni do svazku příslušného dominia, ale jsou v něm uvedeni odděleně, Dvoučlenné stavovské revisitační komise, která měly přesetřit tyto údaj e, se omezily pouze na posudek bonity a polohy pozemků při panských dvorech, nezabývaly se však ani kontrolou jejich rozlohy, ani přezkoušením ostatních přiznávaných údajů. Práce proto pokračovala mnohem rychleji a po dvou letech byla v r. 1753 ukončena. Současně též rektifikační kancelář porovnávala údaj e na přiznání z r. 1749 a údaj i dominikální fasse z r. 1712 a v případě větších nesrovnalostí trvala na jejích objasnění. K materiálu dominikálního exekvatoria se připoj ovaly ještě další spisy doplňující přiznání, jako seznamy dominikálních mlýnu, soupisy svobodných, nezdaněných vrchnostenských domů (paláce, kláštery, residence), mesiánských domů ve městech apod. Všechny tyto spisy byly postupně zpracovány rektifikační kanceláří, která je excerpovala podle jednotných měřítek a pořídila z nich výtahy, jež nezbytně potřebovala pro stanovení podílu každé vrchnosti na exekvatoriu. Tyto závěrečné výtahy tvoři svým významem i funkcí obdobu finálních elaborátů rustikálního katastru. Všechen majetek vrchnosti i její příjmy byly v nich převedeny na jedinou závěrečnou peněžní hodnotu, z níž pevně stanovená část (29 %) měla tvořit vrchnostenskou daň. Tyto výtahy nebyly svázány do knih, zůstaly ve volných složkách, z nichž každá je věnována jednomu většímu nebo několika drobným dominiím. Pozdější změny a přesuny v držbě a rozsahu - 259 - dominikálu až do r. 1848 jsou ve výtazích zachyceny v dodatečných přípi-sech, škrtech nebo vložením výtahu nově vzniklého dominia. Vzhledem k způsobem uložení je poněkud odlišný katastrální tereziánský elaborát všech 4 pražských měst. Jeho odlišnost spočívá hlavně v daleko podrobnějším popisu jednotlivých objektů. Přiznání i visitační nález zachycují současný stav jednotlivých domů (počet pater, místností, zachovalost a berní ocenění domu), dále pak všechny jeho obyvatele a nájemníky i s uvedením jejich zaměstnání a většinou i hrubého ročního příjmu. Kancelářskou pomůckou pro vedení berní agendy v rektifikační kanceláři byly tzv. "repartiční seznamy" - tj. tištěné seznamy dominií, seřazených abecedně v jednotlivých krajích. Pro každý rok byly vždy znovu vyplňovány dva exempláře těchto seznamů: v jednom z nich byly u jednotlivých dominií zapisovány počty osedlých na rustikálu, v druhém pak zapisována peněžní částka, připadající na extraordinarium. Obojí seznamy byly vedeny v rektifikační kanceláři od r. 1758 až do r. 1848, Tereziánský katastr i dominikální exekvatorium platily v základě až do konce feudálního období je':c podklad pro vyměřování zemské berně a to pouze s jedinou krátkou přestávkou na sklonku vlády Josefa II., kdy byla správa berně stavům odňata a přenesena na gubernium, v jehož kompetenci byl připravován katastr nový. Po Josefově smrti se správa berně vrátila znovu do stavovské správy, bývalá rektifikační kancelář byla opět pod názvem "stavovské rektifikatorium" obnovena. Zůstávala ve svazku nejvyššího berničního úřadu až do r. 18421, kdy její personál i agendu převzala zemská účtárna. Ačkoliv r. 1860 vstoupil v platnost poslední katastr "stabilní", byly spisy vztahující se k oběma katastrům z tereziánské doby vedeny až do r. 1875. xxx Moravský tereziánský katastr nemá zdaleka tak dlouhou vývojovou historii jako jeho česká obdoba. Teprve v r. 1748 byla zřízena hlavní rektifikační komise, která do následujícího roku vypracovala směrnice pro vypracování podkladů i hlavní zásady oceňování a zdaňování pozemků -v podstatě obdobné zásadám, používaným i v Čechách. Teprve po tomto roce sestavily jednotlivé vrchnosti za své poddané přiznávací fasse, přičemž postupovaly podle oznámených směrnic, jež pak byly odevzdány rektifikační komisi, a při visitaci na místě přezkoušeny. Komisaři provedli revisi zápisů, zkontrolovali je s údaji v urbáříeh a pozemkových knihách, - 260 - pořídili závěrem vlastní nálezové tabely, v nichž uvedli i další zjištS-íé údaje, rozhodující pro výměr berní hodnoty jako způsob obživy, obchod, sivovarskou produkci ... Zemská rektifikační komise potom vyhotovila iakožto výsledný katastrální elaborát "individuální katastrální extrakt" i daňové resumé, v němž byly všechny zjištěné a ověřené výnosy převáděny ta rektifikační berní lány. Jednotlivé komise postupovaly při revisi po-lalu, takže dokončení všech prací a vyhlášení platnosti nového katastru iohlo být uskutečněno teprve k r. 1760. Stejně jako v Čechách postupovala vedle katastru rustikálního již přípravná práce na katastru dominikálním podle instrukcí z r. 1749. řiznání tohoto majetku - ve svých rubrikách přibližně stejná jako české scekvatorium dominicale - se scházela v roce 1750 v kanceláři zemské rek-Lfikační komise, která z nich bez revise sestavila daňový výpočet "in-srimální kalkulaci". Rustikální i dominikální katastr z tereziánské 3by platily jako základ pro vyměřování pozemkové daně až do r. 1820 s krátkou přestávkou jednoleté platnosti josefského katastru 1789-90). 1 tohoto roku byla dan pozemková vypočítávána podle výměr uvedených josefském katastru a byla doplňována daní domovní a vrchnostenskou da- z urbariálních a desátkových příjmů, uváděných v dominikálních přizná-ch z r. 1750. Výpočet pozemkové daně v r. 1820 byl proveden komisí pro ízení provisoria pozemkové daně v letech 1819-20. Jeho elaborát se choval pro celou oblast Moravy jakožto "matrika výnosu pozemkového". r, 1851 platil na Moravě jako základ pro výměru daní stabilní katastr, atup při pořizování josefského i stabilního katastru byl již na Moravě ejný jako v Čechách (viz níže). Slezsko nemá obdobu berní ruly ani lánových rejstříků. Až do 18. ato-tí byla zde východiskem pro vyměřování pozemkové daně jedině nekontro-raná přiznání vrchností z dominií, podle nichž byly občas prováděny tady majetku. Teprve v době příprav tereziánského katastru v cechách se provádí nátlak dvora 1 obdobná práce ve Slezsku. V první etapě podávají jed-livé vrchnosti přiznání z dominikálu a jejich poddaní a obyvatelé měst í o svém rustikálním majetku. Podaná přiznání byla revidována visitač-at&vovskou komisí v letech 1721-29. Již po několika letech však byly vedeny nová revize a opravy katastru, které probíhaly v letech 3-39 (v Sisku 1734-49). Výsledky tohoto druhého soupisu potom tvoři-sáklad pro rozpis berně až do r. 1820. Všechny uvedené elaboráty jsou lovány pod název "karolínskeho katastru". Slezsko nemá katastr tere-iský, vývoj v době josefínské a následující je shodný s vývojem na Mo-\ a částečně i v cechách: ve všech třech zemích byl shodným způsobem .zován katastr josefský i stabilní, pouze na Moravě a ve Slezsku byla - 261 - pořízena 1820 "matrika výnosu pozemkového",' jedině v Čechách byly pořizovány katastrální rozdělovači sumáře (viz dále). Reformní snažení Josefa II. zasáhlo i berní agendu, která byla tehdy odňata stavovskému výboru a svěřena do správy gubernia. Nový katastr, který vzniká v jeho době ve všech Českých zemích stejným způsobem, ae od předcházejících odlišuje ve dvou základních otázkách. Při soupisu půdy nebylo již naprosto dbáno toho, zda jde o dominíkál, rustikál nebo záduší. Druhou základní změnou bylo to, že za základní jednotku územní organizace při berní agendě není považováno šlechtické dominium, nýbrž katastrální obec, zahrnující území jedné nebo několika vsí a osad. Základní materiál nového josefského katastru tvořila původní obecní přiznání z r. 1785. V každé katastrální obci sepisovala tato přiznání komise, složená ze zástupce vrchnosti, rychtáře, konšela, dvou i více sousedů, občas i geometra. Komise postupovala na obecním katastru systematicky podle jednotlivých tratí, měřila a zapisovala postupne každý kus pole nebo parcelu i s uvedením jejího majitele. Rozhodující pro pořadí zápisů byla pouze poloha polí a nikoliv stavovské či třídní zařazení jejich majitele. První tratí byla zpravidla vlastní obec kolem návsi, na niž navazovaly další trati. Každá zapsaná parcela dostala své pořadové číslo v obecním katastru, který byl takto pročíslo-ván jednotnou řadou od jedničky až po poslední parcelu v poslední okrajové trati. Tato přiznání - tzv. "hlavní knihy" - tvoří v nynější době nej -důležitější část elaborátů josefského katastru. Nejde ovšem již v Čechách o původní přiznání z r. 1785, ale o jejich úředně ověřené opisy z let 1783-89, do nichž byly místy začleněny drobné opravy původního textu, provedené v mezidobí 1785-87. Nálezy jsou psány na předtištěných formulářích a každá katastrální obec je vázána v samostatném svazku. Formulář určuje jako první kolonku pořadové topografické číslo parcely, v druhém sloupci zachycuje jméno majitele a jeho bydliště (popis, číslo domu), spolu s popisem položení pozemku. Dále následuje zjištěná výměra parcely, určená pomocí provazců a latí, nebo zjištěná geometrem. V dalších sloupcích je uvedena vypočítaná plocha parcely, a to odděleně ve zvláštních sloupcích pro pole, louky, vinice a lesy (plocha je udávána na jitra a čtverečné sáhy). Za výměrou následuje výpočet výnosu parcely a jednotlivé výměry a výnosy jsou závěrem sečteny pro celou obec. Vypracováním těchto přiznání nebyly ovšem práce na katastru skončeny. Byly k nim pořizovány různé připomínky, doplňky a opravy v letech 1785-88, které se zachovaly dodnes jako jejich přílohy (alegáty). Všechny tyto písemnosti však byly z berního hlediska pouze přípravným materiálem, jehož vyvrcholením byly konečné elaboráty, jež se v Čechách (až na 2 svazky z původních 32) nezachovaly, a jež byly ve skutečnosti jen výta- - 262 - hem z přiznávacích knih. Dodatečné změny v držbě pozemkového majetku v letech 1790 - 1875 byly zapisovány na dodatkových vložkách (Anhangsbogen), seřazených u každé katastrální obce do jedné chronologické řady, přičemž v přiznávací knize byly zapsány pouze odkazy na jednotlivé vložky. Současně s přiznávací knihou byl pro každou obec pořízen "sumář plodin", uložený odděleně od ostatního materiálu. I tyto sumáře jsou psány na předtištěných formulářích velkého formátu a to vrchnostenskými úředníky. Obsahují údaje o cenách zemědělských i lesních produktů, dále rozlohu a výnosy všech druhů pozemků a to odděleně pro rustikál, dominikál, emfy-teusi atd. Závěr tvoří souhrn těchto výnosů s výpočtem celkového výnosu peněžního. Hlavni sumáře pro celá dominia jsou souhrnem sumářů obecních a pozemky dělí pouze na 2 hlavní skupiny: rustikál a dominikál. Vrchnosti a stavovské instituce se stavěly proti tomuto katastru, kterým mělo být zlikvidováno daňové zvýhodnění dominikálních pozemků, který však na nátlak panovníka měl být zaveden jako podklad pro vyměřování berně již k bernímu roku 1790. Po Josefově smrti prosadili stavové, že se berní soustava vrátila zpět k tereziánskému systému. Výměry pozemků a výnosy byly však v josefském katastru uváděny daleko přesněji a proto vláda souhlasila r. 1792 s návratem k dřívější formě za podmínky, že budou zachovány výměry a výnosy josefské. Tento kompromis byl podnětem k pořízení "katastrálních rozdělovačích sumářů", jejichž obsahem je rozpis josefských nálezů podle feudální předjosefinské správní a berní organizace - tj. odděleně dominikál a rustikál, oddělené sumáře pro jednotlivé části vsí, rozdělených mezi několik dominií. Dva druhy sumářů, pořízených na dominiích do r. 1794, udávají jednak celkové výměry jednotlivých druhů pozemků na dominiu a jejich výnosy, jednak převod těchto údajů na peněžní částky, z nichž pak byl vypočítán příslušný podíl pozemkové daně. V letech 1813-14 vznikla na patrimoniích druhá skupina rozdělovačích sumářů, která se nezastavila již jen u sumářů berních stran (tj. patrimonií), ale šla mnohem více do hloubky. Zde jsou nejdňležitější částí sumáře jednotlivých vsí, z nichž je od původního nálezu josefského katastru nejprve odečteno vše, co patřilo poddaným z jiného dominia nebo vlastním poddaným usedlým v jiné vsi. Dodatečně byly zase k původnímu nálezu připočítány všechny pozemky, které patřily zdejším poddaným mimo katastrální území popisované obce. Teprve výsledek těchto výpočtů je pak rozvrhnut do jednotlivých druhů tržby (dominikál, rustikál, svedený rustikál, emfyteuse, městský majetek, farská pole, záduší ...). Kombinace tereziánského katastru s josefským sloužila jako podklad pro vyměřování pozemkové daně až do konce feudálního období - vlastně až do roku 1860, kdy teprve začíná platnost posledního z řady našich katastrů, totiž katastru stabilního. - 263 - Jeho přípravy byly zahájeny císařským patentem % 23.12.1817 s jejich provádění bylo svěřeno dvorní komisi pro úpravu posemkcvé danS ve Vídni (od r. 182? ústřední vyměřovací ředitelství při spojené dvorská kanceláři). Této instituci podléhaly zemské a jim krajské komise pozemkové daně, načež od r. 1848 spravovalo katastrální záležitosti ministerstvo financí. Stejně jako v josefském katastru, byla i ve stabilním základní organizační jednotkou katastrální obec, ve své podobě a rozsahu ovšem proti své josefínské předchůdkyni zhusta velmi změněná (např. proti 6066 josefínským obcím je nyní v Čechách 9053 katastrálních obcí). Hlavním pokrokem proti dřívějšímu stavu byla skutečnost, Že všechny pozemkové údaje vycházely % přesného trigonometrického vyměření nejen celého obecního katastru, ale i každé jednotlivé parcely. Vyměřování prováděno najednou několik polních měřických Skupin, přesto však ®b protáhlo aa dlouhou dobu (např. Čechy byly vyměřovány v letech 1826-43)o JůhQ wfmlBŮkěm byl vznik přesných a podrobnýah katastrálních, E&p, zachycujících v hrubých obrysech půdní kultury a u k a Id é pare@Iy í jméno majitele a číslo wiedlostl, k ní S patřila. Při této praxí etapS pra eí vznikaly vedle map jií 1 další materiály soupiso¥é8 v další etapě bylo nutno ghossQtit bonitu půdy, stanovit výnosy ,a provést ocenšní pozesfeů. Ssprve po skoriC®iií těchto prací na konci padesátých lat mohl být stabilaí katastr uveden v Cechách ▼ platnost od r, 1860. V první etapě prací - při vyměřování - vzniklo několik druhů písem- ' noetí, které se pravidelně objevují pro každou obsc a tvoří několik, dnes samostatných skupin materiálu. Jsou to v prvé řadě "popisy hranic katastrálních obcí", které byly pořizovány příao na míst8 většinou za účasti geometra, sástapet příslušných vrchností, rychtářů, obeeaíeh, starších i. některých áalších obyvatel vsi, takí© první elaborát (prozatímní popis hranic) je často opatřen, desítkami podpisů, i razítek. Podrobní vypočítává obecní mezníky, terénní význačná body» podle nichž vedla hranice. Jeho dodatkem je náčrtek katastrálního území se zachycením všech základních hraničních bodů z popisu. Tento materiál sloužil jako podklad pro vypracování definitivního popisu obecních hranic, který již pořizoval úřední geometr. Vlastním výsledkem měřičských prací bylo pořízení přesných a detailních katastrálních map pro všechny obce v zemi, v měřítku 1 % 2880. Originální exempláře byly ještě na místě podrobeny případnému reklamačnímu řízení, a i v pozdější době byly do nich zakreslovány dodatečně všechny další změny a pohyb v pozemkové držbě. Ještě však před všemi dodatečnými zásahy byly pořízeny litografické kopie těchto originálních map (dnes - 264 - námýeh pod názvem "indikační akizzy"), s nichž vycházejí i pôvodní po-emkové mapy, tvořící u eoudů přílohu pozemkových knih. Jedna s kopií, terá byla kolorována stejně jako originální mapa, byla postoupena střednímu archivu pozemkového katastru ve Vídni, kde zostala v původním tavu bez dalších zásahů až do extradice v r. 1918. Současné při této etapě vznikaly další písemnosti, jel dnes tvoří Jttbor tzv. "originálu stabilního katastru". - Většinu z nich pořizo-il geometr, jejich údaje procházely ještě úřední kontrolou a byly kola-.onovány s příslušnou indikační skizzou. Patří sem: protokol pozemkových parcel (zachycuje všechny pozemky podle jejich očíslování v indikační skizee, jejich druh, údaje o majiteli a plošnou výměru. Ostatní předtištěné rubriky zde zůstávají nevyplněny); protokol stavebních parcel (uvádí jednotlivé domy dle jejich čísel, údaje o majiteli, druh budovy a výměru pozemku); abecední aeznam majitelů (se zachycením topografických čísel všech parcel, které mu patřily)% výkaz o využití půdy, rozdělující všechny pozemky v obci dle jednotlivých druhů, a v níoh podle intenzity jejích využití; výpočetní protokol (ukazuje názorně praxi, jak bylo postupováno při výpočtu rozlohy jednotlivých parcel}; drobné přílohy další jako záznam námitek držitelů proti katastrálnímu •-ýpočtu s uvedeným vyřešením těchto námitek, seznam zrušených parcel a soupisy pozdějších aajetkových změn. Yadle tohoto materiálu úřední provenience j sou sem zařazeny i mate-íly, pořízené zaměstnanci příslušného dominia, jako: abecední seznam iitelů pozemků, seznam majitelů obytných domů v obci dle domovních čí-. a dále soupis pomístních názvů tratí. Písemným produktem další etapy přípravných prací, v níž došlo k skolek ému hodnocení bonity a výnosu jednotlivých pozemků, je soubor spi-aahrnutých v Čechách pod společný název "duplikát stabilního katastru", ří sem v prvé řadě kopie obou protokolů z originálu stabilního kata-u, ovšem kopie doplněné již o všechny další rubriky výnosové, která riginálním textu zůstaly prázdné. Původní zapsané údaje jsou dle po-by opravovány podle všech reklamací a majetkových změn z období mezi sním a oceněním, i z pozdější doby až do konce 70. let. V dalším mate-Lu se objevuje řada protokolů, jejichž cílem je určit výnos všech dru-pozemků (protokol o určení půdních druhů, o klasifikaci pozemků, zařa-C všech parcel do bonitních a výnosových tříd, sumární výnosová zařa-Ĺ všech pozemků obecního katastru, seznam změn po reklamacích, stano- - 265 - vení hrubého a čistého výnosu jednotlivých kultur a bonitních tříd, protokoly o místních cenách zemědělských produktů, o výši sklizně, o výnosu a produkci dřeva, soupis nákladů a výdajů na obdělávání pozemků, mzdy za zemědělské práce atd.). Všechny tyto materiály jsou pořizovány úředníky oceňovací komise ve zkoumané obci, protokoly jsou sepisovány za spoluúčasti rychtáře, představenstva a některých sousedů, kteří jsou na nich spolupodepsáni. Nej cennější částí tohoto tzv. "duplikátu" je katastrální oceňovací elaborát, který je nejúplnějším a nejvšestrannějším popisem všech obcí v zemi pro poslední léta feudálního období. Vychází z polohy obce, klimatu, celkového položení, všímá si obyvatel, jejich stravy, počtu, druhu i rasy dobytka, pozemků a jejich obdělání, druhů zemědělských produktů, hospodářského nářadí, obytných domů, řemesel i průmyslu, hodnotí výnos polí i luk. Podobný elaborát základního významu je vypracován i pro lesní část katastru. Vedle dalších drobných aktů (poměr výnosových tříd, výkaz závěrečných výsledků ocenění, cenový tarif) se zde v materiálu objevují již jen zprávy a výtahy o reklamacích jednotlivců v pozdějších letech. Všechny tyto materiály tvořily bohatou a spolehlivou základnu pro výpočet pozemkové i domovní daně, jež byly podle nich rozepisovány od r. 1860. Od té doby vlastně dodnes tvoří základ pro evidenci pozemkového vlastnictví, díky svému přesnému a podrobnému zeměměřičskému mapovému zobrazení a dodnes platnému označení jednotlivých parcel. Bibliografická příloha F.A. Slavík: 0 popisu Čech pro třicetileté válce (Zprávy ČZA III), Praha 1910. - Josef Pekař: České katastry - 2.vyd., Praha 1932. - K. Doskočil: K edici berní ruly - Praha 1950. - Týž: Popis Čech r. 1654, I, II, Praha 1954. - Jednotlivé svazky edice berní ruly z let 1949-54: V. L í v a: Pražská města (1949). - B. L i s á: Kraj Vltavský (1951). - V. P e š á k: Kraj Hradecký I, II (1951, 1954). -M. Doskočilová: Kraj Plzeňský I (1952). - M. H a a s o v á: Kraj Kouřimský I, II (1952). - E. H r a d e c k ý: Kraj Podbrdský (1952). -P. Beneš: Kraj Čáslavský I (1954). - A. H a a s: Kraj Prácheňský I, II (1954), - M. Lišková: Kraj Žatecký I, II (1954). - Edice tereziánského katastru vydávané nákladem archivní správy ministerstva vnitra: J. Radimský- M. Trantírek: Tereziánský katastr mo-ravský^TprAňy^i"^.""poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy), - 266 - 'r aha 1962. - A. Chalupa - M. Lišková - J. N u h 1 í-i e k - J. Rajtoral: Tereziánský katastr český I, II, Praha 1964, 966 (III. - Dominikál - autori: P. Burdová, D. Cul k" o v á, <. Č á ň o v á, M. Lišková, P. Rajtoral - Praha 1970). -publikací čerpajících převážně nebo výhradně z katastrů": J. Novot-ý: Zdaněni českých měst podle katastrů z r. 1654 - 1757, Praha 1929. -.Mašek: Pozemkový katastr, Praha 1948. - E. H r a d e c k ý:..Te~. eziánský katastr, rozbor fondu, SAP VI/1, s. 105-135. - P. Roubík: i vzniku josefského katastru, 5H II, 1954, s. 14On. - Státní ústřední rchiv Praha, Průvodce po archivních fondech a sbírkách II, Praha 1955, . 50n. - Průvodce po státním archivu v Brně, Brno 1954, a. 308n. -kátní archiv v Opavě: Průvodce po archivních fondech, Praha 1955, s.29-31. - M. V o 1 f:' Hospodářský a sociální obraz Litoměřického kraje po-Le Berní ruly, SAP XVIII/1, Praha 1968, s. 142n. - A. Chalupa: sské venkovské obyvatelstvo v tereziánských katastrech (1700 - 1750), sorník Národního musea, História, Sv. XXIII str. 197-377, Praha 1969. Aleš Chalupa 267 - XV. CÍRKEVNÍ SPRÁVA A JEJÍ PÍSEMNOSTI PO R. 1526 Periodizace Nastoupení Ferdinanda I. na Český trůn znamená sice počátek rekatolizace i rozkladu utrakvistické strany pozvolným pronikáním lutherství, avšak není rozhodným mezníkem v církevní správě. Toto období je stále ještě pokračováním doby po husitské revoluci, probrané v předešlé kapitole. Katolickou menšinu spravují dva administrátoři, volení svatovítskou kapitulou nebo jmenovaní papežem, husitskou většinu dolejší konsistoř s administrátorem v čele. Církev na Moravě nadále spravuje olomoucký biskup. Toto období (I.) je typické vedením úředních knih, jako tomu bylo v předešlém období. Teprve opětným obsazením pražského arcibiskupského stolce r. 1561 je zahájeno druhé období. Z úřední činnosti arcibiskupské kanceláře vzniká nový archiv, v němž převládá aktový materiál, typický pro novodobou diplomatiku. Konsistoř dolejší po celou tuto dobu pokračuje po starém způsobu ve vedení úředních knih a pokračuje v něm i nová stavovská konsistoř po vydání Rudolfova Majestátu. Dalším rozhodujícím mezníkem je vláda arcibiskupa Arnošta Harracha (III. období). Je to nejen počátek násilné rekatolizace, legalizované Obnoveným zřízením zemským, a z toho plynoucí zánik evangelické konsistoře, ale i reorganizace pražského arcibiskupství rozdělením na nové správní obvody - vikariáty - a vznik nových biskupství. Hlavními znaky tohoto třetího období je úplné vítězství spisového materiálu a zavedení systému různých pravidelných hlášení vikářů a farářů arcibiskupovi. V tomto období dochází k pravidelnému vydávání tištěných instrukcí. Posledním (IV.) obdobím je doba tolerance, kdy se u nás organizovaly dvě evangelické církve augšpurského a helvetského vyznání a které končí r. 1861, kdy došlo k zrovnoprávnění nekatolických církví s římsko-katolickou vydáním protestantského patentu. Období I - II Církev římsko-katolická Jak již bylo řečeno, do obnovení arcibiskupství byla strana "pod jednou" spravována v Cechách administrátory, kteří se omezovali na konfirmová ní kněží k beneficiím, svolávání sjezdů kněžstva, církevní jurisdikci apod - 268 - Jejich moc se však vztahovala pouze na malý počet katolických far a klášteru. Nepatrná agenda spočívá proto ve vedení jednoduchých manuálů, jakýchsi register, do nichž jsou přepisovány vydané listy, i konfirmace k farám, pro něž byly dříve vedeny samostatné knihy. Po obnově arcibiskupství dochází k velké změně. Nový arcibiskup světí kněze, osobuje si právo censury i dozor nad kvěžstvem pod obojí. K němu je možno se odvolat ve sporných záležitostech proti rozhodnutí konsistoře äolejší. Z jeho činnosti vzniká proto řada písemností, majících formu listin, patentů i listů uzavřených. Zvláště významné byly "formáty" (« litte-•ae formatae), tj. listiny, jimiž vysvědčoval biskup udělení kněžského věcení, konfirmace, jimiž k patronově presentaci potvrzoval kněze k be-eficiím, a dimisoria (« litterae dimisaoriales), jimiž propouštěl kněze dcházející do jiné diecése nebo vstupující do řádu. Vcelku cizí prove-ience jsou odpustkové listy psané již koncem XV. století na předtištěných ormulářích. V kanceláři arcibiskupově jsou také vedeny úřední knihy. sou to registra misivů, zvláštní pro české listy, zvláštní pro německé. 3 způsobu česká komory jsou vedena zvláštní registra listů adresovaných uiovníkovi. Důležitější listiny, jako konfirmace k beneficiím, dispense vysvědčení, jsou přepisovány do zvláštní knihy. Rovněž pro nálezy v manilských i v ostatních sporech, náležejících arcibiskupově jurisdikci, ly založeny samostatné knihy. Zápisy jsou však neúplné, původní účel dnotlivých knih není dodržován, a zápisy jsou pr orní s eny. Mimo to jsou ak ukládány jak došlé listy - "recepta", tak koncepty, nazývané "emanata". jich řady jsou úplnější než jejich přepisy v registrech a jejich množství c od roku stoupá. Tento stav velmi dobře ukazuje na úpadek úředních knih, laných na způsob starších středověkých vzorů, a na jej ich nahrazování ;ovým materiálem. ité a evangelíci Konsistoř dolejší vedla v zásadě čtverý druh knih. Jsou to registra, ývaná též "akty" nebo "protokoly", do nichž byly zapisovány listy bez Sílu obsahu, a manuály, do nichž se psala jednání konsistoře převážně mželských sporech. Z některých let se dochovaly i zvláštní knihy svě-;ví v manželských záležitostech. Mimoto vedla konsistoř i nedochovanou •iku svého kněžstva. Listiny i listy byly většinou české. Do ciziny by-'8áno latinsky. I zde převládaly konfirmace k beneficiím a pak doporučí listy, vydávané svěcencům. Po Rudolfově Majestátu se změnila utra-tická konsistoř v evangelickou, stavovskou. Tato změna se projevila v intitulaci listin konsistoří vydávaných. Tato nová konsistoř ordi-rovněž kněze a vydává jim formáty. Radost z této dávné tužby se pro-je v jejich vytříbeném humanistickém stylu, v němž předstihla dolejší - 269 - konsistoř kancelář arcibiskupovu. Úřední knihy vedla evangelická, stavovská konsistoř stejně, jako její husitská předchůdkyně. Vedle konsistoře dolejší v Praze se vyskytovaly ještě jiné utrakvistické konsistoře, z nichž většího významu nabyla pouze konsistoř v Kutné Hoře zvaná "Horská", závislá značně na tamní městské radě. V jejím čele stál kutnohorský arciděkan a členy bylo kutnohorské kněžstvo. Konsistoř soudila manželské spory, dosazovala kněze na fary v nej bližším okolí a vydávala "vokace" (= doporučující listy) svěcencům. Na Moravě se vytvořilo rovněž několik evangelických konsistoří většinou z vůle kolátora. Tak tomu bylo např. ve Velkém Meziříčí a v Uherském Brodě, kde v letech 1581-1586 Dr. Pavel Pressius dokonce ordinoval kněze a nazýval se biskupem. Jednota bratrská měla svoji vlastní církevní správu nezávislou na ostatních konsistořích a svoji nezávislost si snažila udržet i po Majestátu, kdy byl její senior členem stavovské konsistoře. Archiv Jednoty -ochranovské folianty - je několik kopiářů, do nichž byly přepsány důležitější dokumenty týkající se Jednoty a náboženského života vůbec. Střídají se zde pamětní zápisy a listy všeho druhu s polemikami, císařskými patenty, sněmovními sneseními i sneseními bratrských sborů. Období III Diecesní správa Bělohorská porážka přinesla konec všech nekatolických konsistoří i církví u nás. Jedinou uznávanou církvi se stala církev římsko-katolická a katolické náboženství bylo uznáno v Obnoveném zřízení zemském jediným státním náboženstvím. Tento obrat znamenal velký vzrůst církevní agendy. Církev dostala právo sledovat myšlení lidí. V jejích rukou byla soustředěna censura knih i dohled na to, jak jsou poddaní oddáni státní ideologii - katolickému náboženství, a jak je jejich přesvědčení ortodoxní. Zpověď, která měla být oporou morálky, se stala politickou zbraní. To se nutně projevilo v organizaci církevní správy i v její úřední agendě. Období této reorganizace spadá úplně do doby vlády kardinála Harracha. Ten ještě před r. 1631 zrušil staré rozdělení arcldiecése na diakonáty a titul děkanů se stal i de iure jen čestným názvem duchovních správců větších osad, a rozdělil diecési na nové správní obvody zvané vikariáty, v jejichž čelo jmenoval vikáře (vicarii foranei); jejich sídlo nebylo vázáno na město, dle něhož byly vikariáty nazvány. Se zřízením vikariátu souvisí také první visitace r. 1631 a s ní systematické podávání zpráv vikáři o stavu kostelů, - 270 - jejich jmění, škol, schopnosti kněží apod. , které byly ukládány v arcibiskupském archivu., S rekatolisací pak úzce souvisí zavedení zpovědních lístků a nařízení sestavovat zpovědní seznamy, které byly prostřednictvím vikářů zasílány konsistoři a zde sestavovány v přehledy. V minulém období jsme byli svědky dožívání úředních knih - register a manuálů - a nástupu aktového materiál-u. Období zahájené vládou Harracho-vou je pak obdobím naprostého vítězství spisů a počátkem vzniku kancelářských pomůcek. Mnohdy tyto knihy navazují na starší úřední knihy, avšak jejich záznamy se omezují na stručné evidenční regesty, připomínající záznamy v moderních podacích protokolech, které se z nich vyvinuly, a slouží k vyhledávání spisů, které teprve zachycují úplné jednání. Ovšem i nyní jsou vedeny úřední knihy. Jsou to především matriky kněžských ordinací, uvádějící datum svěcení, jeho stupeň, jména svěcenou a stolní titul (zajištění obživy klerikovy, nezbytné pro svěcení). Po starém způsobu jsou vedeny knihy nálezů a rozsudky konsistorního soudu, knihy přísah, obsahující přísahy duchovních hodnostářů, úředníků a heretiků, kteří se odřekli bludů. Do knih jsou přepisovány i testamenty duchovních a jsou též zřízeny ínihy fundací, odpovídající někdejším erekčním knihám. Arcibiskup a biskupové vydávají opět především nejčastěji listiny o kněžském svěcení zvané "formáty", potvrzení duchovních k beneficiím zvaná konfirmace, listy pro-pouštěcí z diecése zvané "litterae dimissoriales" a udělování jurisdikce a fakult, tj. práva křtít, zpovídat, oddávat atd., z nichž poslední měly lezřidka formu dekretů, vydávaných jménem arcibiskupovým konsistoři, a autentiky ověřující pravost ostatků. Od konce XVII. století byly tyto lis-biny a listy tištěné formuláře a jejich znění se ustálilo. Pouze ve výji-nečných případech byly tyto listiny zvláště koncipovány a celé psány, avšak L tu bývalo užíváno listu či dvoulistu s natištěnou intitulací - předchůdcem to našeho "hlavičkového papíru". Instrukce a nařízení byla vydávána relmí záhy ve formě tištěných patentů. Kardinál Harrach zavedl dokonce pravidelné vydávání synodních ustanoveni, nahrazujících schůzky duchovenstva, ve formě tzv. "jarních patentů" (* patentes vernales), nazývaných :ak, poněvadž vycházely na jaře. "Patentes vernales" pozbyly záhy intitu-Lace a začínaly oslovením "Venerabilis nobis dilecte" (= Ctihodný nám mi-Lý). Tyto patenty se staly předchůdcem dnešních ordinariátních listů, ľyto druhy listin, listů a knih se vyskytují u biskupských konsistoři a ířadů i v následujícím období náboženské tolerance, pouze spisy, týkající se pronásledování nekatolíků, byly nahrazeny spisy o změnách víry. 'ísemnosti klášterů Kláštery, které byly obnoveny po husitských válkách, živořily. Jejich :onvent se nezřídka skládal pouze z opata nebo převora. Valné zlepšení - 271 - nenastalo ani za vlády Ferdinanda I. Tento panovník ponechával v zástavě klášterní statky a i nové statky zastavoval. Není proto divu, že písemnosti, vydávané kláštery, jsou řídké a převládají většinou listy, jimiž si kláštery udělují konfraternitu, dále se vedou seznamy clenu řádu, nekrologia (= knihy zemřelých Členů řádu) a později pamětní knihy. Rovněž jsou pořizovány kopiáře klášterních privilegií. Mimoto si ovšem vedl každý klášter pozemkové knihy a urbáře, vydával zhosty svým poddaným, jistoty a jiné listiny, jako každá jiná vrchnost. Proti ochablosti starých řádů vynikl však nově založený řád jesuitský. Tovaryšstvo Ježíšovo bylo podrobeno železné kázni, vše, co jeho členové podnikali, bylo předem promyšleno a dokonale připraveno. Každé zřízení nové koleje muselo být schváleno řádovým generálem, sídlícím v Římě, každá nadace, koupě či prodej statku provinciálem. V řádových domech, kolejích a residencích byly vedeny diáře, do nichž se zapisovaly denně významnější události. Podle diářů byly sestavovány výroční zprávy (■ litterae annuae) dle přesného plánu, několikrát opsány a poslány provinelálovi a generálovi do Říma. Mimo ně byl každý rok pořizován trojí druh katalogů a stejným způsobem rozesílán. Od r. 1710 vydávala česká provincie katalogy svých členů tiskem. Zprávy o úmrtí jesuitů byly rozšiřovány listy, obsahujícími jejich stručný životopis (* elogia). V této pečlivosti nedostihly jesuity ostatní řády ani v době pobělohorské, kdy se staré kláštery opět rozmohly a vznikaly nové. Avšak i zde zvítězil aktový materiál. Pořizují se záznamy o volbách řádových představených, spisy o přijímání noviců, řádových slibech a zkouškách, které j sou doplňkem starých, nadále vedených knih. Nižší cirkevný apráva, matriky a jiné písemnosti, vznik občanských matrik Faráři pravděpodobně nevedli do poloviny XVI. století žádných knih. Záduší si spravovála farní osada prostřednictvím volených "kostelníků", kteří opatrovali zádušní počty, a farář si poznamenal pouze své příjmy do misálu. 0 svatbách, křtech i úmrtích podávali svědectví pamětníci (svědci) obvykle před městskou radou, která pak vyhotovila listinu a zapsala její znění do městské knihy. Dokladem o snětí manželském byly ostatně i svatební smiouvy, tak jako o úmrtí před příslušným právem publikované testamenty. Založení oddací matriky v Jáchymově r. 1531 a křestní r. 1546 je jistě vzácnou výjimkou. Všeobecně nařídil vedení matrik katolickým farářům koncil Tridentský, který se ve svém čtyřiadvacátém zasedání usnesl, že farář má míti knihu, "do níž zapíše jména snoubenců a svědků a den a místo uzavřeného sňatku". Nařízení o vedení křestních matrik pak souvisí s kmotrovstvím. Prováděcím nařízením těchto matričních ustanovení je rozhodnutí papeže Pia V. "Inter omneš" ze dne 6.VI.1566. Matriky se však - 272 - u nás do konce XVI. století vyskytují velmi pořídku; teprve počátkem XVII. století nastává obrat. Pražská synoda z r. 1605 nařizuje vedení matrik a římský rituál z r. 1614 uvádí ukázky zápisů. V třicátých létech XVII. stol. jsou pak matriky na našich farách všeobecně vedeny. Zápisy do nich byly ovšem pořizovány s různou péčí a jsou často velmi nedokonalé. Zásahy státu do vedení katolických farních matrik počínají r. 1770 (dvor. dekret z 20.VII.), kdy se upravuje záznam nemanželských dští. Rozhodný je však patent z 20.11.1784, kdy došlo k formální úpravě matrik zavedením formulářů s předtištěnými rubrikami, které se udržely bez podstatné změny do současné doby. Dne 15.1.1784 byly matriky uznány veřejnými listinami a vedeny německy až do druhé poloviny XIX. století, kdy bylo ponecháno farářům na vůli opatřit si české nebo německé formuláře. Aby se matriky jistěji uchovaly, bylo nařízeno r. 1799 (21.IX.) farářům pořizovat pololetně dva opisy matričních zápisů a odevzdat je vikářům, kteří opisy zkolacionovali a jeden exemplář zaslali konsistoři. R. 1800 (21.V.) byl snížen počet opisů na jeden, který byl pořizován za celý rok pro fconsistoř jako duplikát matrik. Tento způsob byl zachováván až do počátku platnosti nového matričního zákona 1.1.1950. Vedle farních matrik byly vedeny ještě vojenské matriky vojenskými duchovními, nařízené vojenským reglementem z r. 1768. Uznání matrik veřejnými listinami se týkalo nejprve pouze katolických matrik, ačkoli vydaná nařízení upravovala formální stránku i matrik nekatolických. V dvorním dekretu z 22.11.1782 bylo výslovně řečeno, že katoličtí faráři, kteří vybírají "štolu" i od nekatolíků, mají pro ně vésti matriky. Pastoři směli vést matriky jen pro svoji soukromou potřebu. Oprávnění vést matriky s platností veřejných listin se jim dostalo až r. 1829 (20.XI.). Do vedení židovských matrik zasáhl stát u nás již r. 1766 (27.1.), kdy nařídil rabínům vésti řádné knihy obřezaných, které měly být uloženy v synagogách. Do těchto knih byli zapisováni pouze chlapci. Pro židovské dívky byly zřízeny rodné matriky v synagogách a! podle guberniálního nařízení z 8.X.1783. Jejich jména měl zapisovat kantor. Vedení rodných, oddacích a úmrtních matrik bylo rabínům nařízeno týmž patentem, kterým se upravovala i forma katolických matrik (20.11.1784). Práva veřejných listin nabyly jejich matriky až zákonem z 10.VII.1868. Do té doby vedli židovské kontrolní matriky katoličtí faráři. Původ civilních matrik není tak starobylý jako církevních. Jejich vznik je úzce spjat s povolením uzavírat občanské sňatky před politickými úřady uzákoněným 25.V.1868, kdy také bylo nařízeno magistrátům a okresním hejtmanstvím míti pro tyto případy oddací matriky, a zákonem z 9.IV.1870 o manželství osob bez vyznání a o vedení oddacích, rodných a úmrtních matrik. Po formální stránce se ovšem tyto občanské matriky nelišily od matrik církevních, nebot politické úřady ještě dlouho používaly týchž tiskopisů jako církev. - 273 - Matriky byly najstaršími a základními knihami, vedenými faráři, časem k nim přibyly ještě další knihy odpovídající potřebám té nebo oné církve. Katoličtí faráři vedou záhy knihy "Status animarum", sloužící spolu se zpovědními cedulkami ke kontrole, jak kdo přistoupil ke zpovědi a k přijímání, a k sestavování zpovědních seznamů. K tomu přibyly časem pamětní knihy, knihy fundací, protokoly snoubenců, knihy ohlášek, knihy biřmování. Faráři vydávali po Obnoveném zřízení zemském těm, kdo se u nich zpovídali, potvrzení ve formě listiny pod vlastní pečetí. Pravidelné vedení matrik způsobilo, že se poznenáhlu upouští od listů o řádném zplození a o manželském snětí, vydávaných městskou radou, a na jejich místo nastupují křestní, oddací, popřípadě i úmrtní listy, vydávané faráři. Jejich znění je nestejné a většinou mají formu listiny, začínající intitulací se jménem faráře. Do znění těchto listin začaly zasahovat státní orgány, podobně jako do vedení matrik. Vzory těchto listin byly vydány dvorským dekretem z 30.IV.1789. Počátkem XIX.stol. se objevují pečeti farních úřadů, které vytlačily dosavadní pečeti farářů a měly vliv i na znění křestních, oddacích a úmrtních listů. V druhé polovině XH. století byly zavedeny pro tyto listy tištěné formuláře s rubrikami odpovídajícími rubrikám matrik. Až na koroboraci a datovací formuli, které se dochovaly z typických znaků středověké listiny, se řadí tento druh listin mezi moderní druhy písemností nejnovšjšího období. Období IV Tolerované evangelické církve augšpurská a helvetská reformovaná Poslední perioda tohoto období - tolerance - se u nás omezuje prakticky na dvě evangelické církve - augšpurskou a helvetskou. Obě tyto církve se organizovaly po vyhlášení tolerančního patentu a jejich organizace byla upravena státem. Ústředními úřady obou církví byly konsistoře se sídlem ve Vídni. V jednotlivých zemích byli nejvyššími církevními představenými superintendenti. Země se rozdělovala na několik distriktů, v jejichž čele stáli senioři navržení superintendentem a konsistoři schválení. Nejnižší složku tvořily evangelické obce. Poněvadž si každá obec musila svoji modlitebnu sama budovat, i pastora vydržovat ze svých prostředků, volilo si její staršovstvo pastora samo -a presentovalo ho "povolací listinou" superintendentovi nebo konsistoři, která ho koordinovala a vydávala mu vysvědčení o ordinaci. Obě evangelické církve nenavazovaly na předbělohorské tradice ani nevytvořily samostatně nové druhy písemností. Jejich organizace byla vytvořena státem a veškeré jejich písemnosti /něly uniformitu písemností kterékoliv jiné veřejné instituce. - 274 Závěr Shrneme-li vývoj písemností církevních úřadů v těchto obdobích, pozorujeme, že přes nepatrnou výjimku humanistické výmluvnosti se listina, vydávaná církevními úřady, zjednodušuje, že podobně, jak se to projevuje všeobecně, celý její kontext se omezuje nezřídka na dispozici, že nastává úpadek starých úředních knih - register a kopiářů, a jejich místo zaujímá nová úřední kniha (kdysi typická jen pro university) - matrika, a že se vytvářejí dosud neznámé kancelářské pomůcky, které souvisejí s aktovým materiálem, který je hlavním znakem nové doby. Tento vývoj je všeobecný pro všechny obory státní správy i pro kanceláře soukromých činitelů. Církevní orgány zaostávají v prvním období za státem, avšak později drží s ním v tomto všeobecném vývoji krok. Pokud se týče využívání tisku k usnadnění kancelářské agendy, v mnohém i státní orgány předstihují. Tento předstih ovšem nevyplývá jen ze zdejších poměrů církevní správy, nýbrž se zde odrážejí i pokročilejší cizí vlivy, kterým se místní orgány internacionální církve neuzavírají. Bibliografická příloha Období I - II Církev římskokatolická Manuály administrátorů hořejší konsistoře se dochovaly v archivu pražské metropolitní kapituly (ve správě Archivu kanceláře presidenta republiky). Jejich soupis podává Antonín Podlaha, Catalogus codicum manuscriptorum, qui in archivio capituli metropolitani Pragensis asservan-tur, Praha 1925. K listinám a spisům z tohoto období je pouze rukopisný inventář. Materiál od znovuobsazení pražského arcibiskupství r. 1561 je uložen v archivu pražského arcibiskupství, který je nyní spravován Státním ústředním archivem v Praze. Informaci o něm podává rovněž Antonín P o d 1 a h a, Povšechný katalog arcibiskupského archivu v Praze, Praha 1925, jehož užitečnost nebyla zmenšena novým strojopisným inventářem. Všeobecnou informaci o archivu olomouckého arcibiskupství najdeme v článku A. B r e i t e n b a c h e r a, Archiv arcibiskupství olomouckého, BAS 4 (1926-27), str. 145-163. NejdůleŽitější edicí jsou Dr. Klementa Borového Jednání a dopisy konsistoře katolické a utrakvistické, II. díl: Akta konsistoře katolické, v Praze 1869. Organizací nové arcibiskupské kanceláře za Antonína Brusa z Mohelnice se zabývá Anna S k ý-b o v á ve studii Arcibiskupská kancelář v Praze v létech 1561-1580, - 275 - SAP 19(1969)2, str. 457-494. Některé informace najdeme též v pramenné knize Z. W i n t r a Život církevní v Čechách (kulturně-historický obraz XV. a XVI. století), v Praze 1895, 1896. Husité a evangelíci Úřední knihy konaistoře dolejší, pokud se dochovaly, jsou uloženy jednak v archivu pražského arcibiskupství, zpřístupněném Podlahovým Katalogem (viz výše), jednak v Archivu university Karlovy (K. Kučera -Mir. Truc: Archiv university Karlovy. Průvodce po archivních fondech, Praha 1961). Část jich byla vydána tiskem: J. P a Ž o u t, Jednání a dopisy konaistoře pod obojí způsobou přijímajících a jiné listiny téže strany se týkající z let 1562-70; Klement Borový, Jednání a dopisy konaistoře katolické a utrakvistické I., Akta konsistoře utrakvistické, Praha 1868. Archiv konsistoře "horské" je uložen v Okresním archivu v Kut né Hoře. 0 této konsistoři vydal Jan Řehák, Z protokolů konsistoře kutnohorské, Sborník hist. na oslavu 10 let trvání Klubu historického, Praha 1883. Archiv Jednoty bratrské (tzv. Acta Unitatis fratrum nebo Ochranovské folianty) je uložen ve Státním ústředním archivu (jeden svazek v Knihovně Národního musea v Praze). Částečně jej zpřístupnili J. B i d 1 o, Akty Jednoty, toatraké P I.-II.3 Brno 1915-1923, Ant. G in-d e I y, Dekrety Jednoty bratrské, Praha 1865, týž, Quellen zur Geschichte der Böhmischen Brüder, Wien .1859. 0 kancelářích a písemnostech konsistoři Informuje povšechně Z. Winter v 411 zmíněném "Životě církevním". 0 organizací nižší církevní správy a menších konsistoři informují edice různých církevních řádů, např. ?. Snopek, Sád církevní kunštátsko-mezíříčský z r. 1576 v čMM 28(1904), str. 417-428 a A. Pie aar, Trčkův řád bohoslužebný z r. 1616 v SbHKr 4(1895), str. 131-133. Období III Církev římskokatolická Diecesní správa Povšechný přehled reformy církevní správy podává Fr. K r á e 1, Arnošt hr. Harrach, kardinál svaté církve římské a kníže arcibiskup pražský, v Praze 1885. Většina archivního materiálu z tohoto období je uložena v archivu pražského arcibiskupství a v archivu olomouckého arcibiskupství, o nichž viz dříve. Archiv nově zřízeného biskupství hradeckého je uložen ve Státním archivu v Zámrsku, archiv biskupství litoměřického v Státním archivu v Litoměřicích. Z bohatých pramenů tohoto období vydal např. J. V. Š i m á k Zpovědní seznamy arcidiecéee pražské z let 1671--1725 I.-II., Praha 1909nn. Písemnostem biskupských konsistoři c diplomatického hlediska nebyla věnována dosud pozornost. - 276 - Písemnosti klášterů Archivy pražských klášterů jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze. Zde jsou uloženy i trosky většiny archivů venkovských klášterů zrušených císařem Josefem II. Archivy venkovských klášterů, jejichž činnost byla zastavena r. 1950, jsou chovány ve Státních archivech. Archivy moravských klášterů jsou rozděleny podobně mezi Státní archiv v Brně a Státní archiv v Opavě s jeho pobočkami. Mnohé pamětní knihy, diáře aj. jsou dosud v knihovnách (např. v Národnl knihovně v Praze). Velká část klášterních archivů má nyní moderní rukopisné inventáře, z nichž některé byly i vydány, jako např. Mojmír Švábenský, Augustiniánské kláštery I., Brno 1959, týž, Jesuité v Brně, Brno 1954, t ý i, Jesuité ve Znojmě, Brno 1953, Metoděj Ze m e k, Jesuité v uherském Hradišti, Brno 1956. Tiskem kromě listin % těchto archivů byla vydána některá nekrologia, jako např. C. Janetschek, Necrologia patrům et fratrum ordinis eremitarum calceatorum sanctí Augustini ín vicariatu Moraviae ab anno 1366-1888 a pamětní knihy jako J. lizitnera Diarium kláštera Želivského, Časopis rodopisná společnosti československé (1933), str. 104-112,. 0 písemnostech jesuitského řádu j e psáno v jeho "institucích", vydaných několikrát tiskem. Úplná řada výročních sprá^ Čes~ ks provincie jesuitské je uložené ve dvorní knihovně vídenské & f archívech jesuitského řádu v ŘíjbS, defektní řada těchto správ je v Universitní knihoval v Praze. Zde je i sbírka tištěných katalogů a slkter© diáře koleje sv. Kiimenta v Prase. Z nich vyšly tiskem některé ukásky, jako např. zprávy o stavbě zrcadlové kaple v pražském Klementinu, Praha 1938» Organisaeí řeholních institucí v českých zemích a péčí o j ejich archívy se zabývá nejpodrobněji y* 1966 jen pro úřední potřebu státních archivů rozmnožená stejnojmenná práce Josefa Svátka, Praha 1966, ©tištlaá nyní v SAP 20 (1970) 2, 904-624. lííší církevní správa, matriky a jiné písemností, vznik občanských matrik Pokyny o vedení matrik při jednotlivých koetelích s ukázkami matričních zápisů podává Rituále Romanům Pauli V., pontificis maximi. Novější instrukce uvádí J a k a c h, Gesetzlexikon ím Geistlichen, Religions-und Toleranzfache. Zde je zmínka i o vojenských a židovských matrikách, Patriky jsou uloženy ve Státních archivech a v Archivu hl.m. Prahy, vojenské do r. 1870 ve Vojenském historickém ústavu v Praze, novější vojenské aatřiky a dochované židovské matriky z celých Čech na ONV v Praze 1. Povšechné seznamy matrik byly uveřejněny v průvodcích po Státních archivech. Archiv hl. m. Prahy vydal samostatný tištěný katalog "Pražské matri-ty farní 1584-1870" od V. H 1 a v s y a kol., Praha 1954. Jinak bylo > matrikách sepsáno množství článků rozptýlených v časopise rodopisné spo--ečnosti československé, ve Sborníku historického kroužku, v časopise ka-;olického duchovenstva a zejména v časopise Sudetendeutsche Familienfor- - 277 - schung 1 (1928) - 11 (1939), kde vedle četných úvah a drobných edic pramenů je především řada evidenčních seznamů matrik a příbuzných pramenů. Řada matrik byla vydána nebo i zpracována samostatně; namátkou lze uvést např. J. Kuběnka ml., Nejstarší jaroměřská matrika, Jaroměř 1945. Problémem katalogizace matrik se zabývá Jaroslav Macek, Katalogisa-ce matrik, AČ 5(1955), 150-153. Ostatní knihy a spisy římskokatolických farních archivů jsou uloženy v Okresních archivech. Farními archivy a jejich pořádáním se zabývají Jiří S o c h r, Pořádání a inventarisace římskokatolických farních archivů, AČ 12 (1962), str. 19-26, a Vladimír Spáčil, K otázce pořádání a inventarisace římskokatolických farních archivů z oblasti olomoucké arcidiecése, AČ 13 (1963), str. 76-81. Matrikami a matričními doklady se nově zabývá Josef Nuhlíček, Matriční listinné doklady a jejich hodnota, AČ 19 (1969), str. 91-97. Tolerované evangelické církve augšpurská a helvetská reformovaná Povšechnou informaci o obnovení evangelických církví a jejich organizaci v našich zemích podává G. Loesche, Von der Duldung zur Gleichberechtigung, Jahrbuch der Gesellschaft für die Geschichte des Protestantismus in Oesterreich XXXII - XXXIII (1911), a F. H r e j s a, Dějiny české evangelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech, Praha 1927. Archivy obou superintendantů jsou uloženy v Husově domě v Praze. Farní archivy mimo matriky jsou uloženy dosud na farních úřadech. Archivy evangelických církví doma i v cizině se zabývá S. T., Naše archivy, Reformační sborník 1 (1921), str. 218-287. Pořádání evangelických církevních registratur je věnován tamtéž článek Jana Opočenského, Registratury evangelických církví československých, str. 288 - 308. Karel B e r á n e k - 278 - XVI. ŠKOLY A JEJICH PÍSEMNOSTI periodizace I. období Vzniíc a vývoj organizace školství v českých zemích je úzce spojen se vznikem a organizaci katolické církve. První škola doložená v legendách o knížeti Václavovi byla při kostele na hradě Budči, jiná při kostele vyšehradském, kde prý dle podobných pramenů nabyl vzdělání první opat sázavského kláštera sv. Prokop. Slávu si získala i škola při biskupském kostele sv. Víta na Pražském hradě a velký význam měly i školy v benediktinských a cisterciáckých klášterech. Existovalo tedy již v XI.stol. v českých zemích několik škol při biskupských a kapitulních chrámech a v klášterech. Na těchto školách se vyučovalo hlavně latině a něčemu ze sedmera svobodných umění. Škola při svatovítském kostele byla ve XIII. stol. organizována jako partikulární studium, na jakém přednášíval podle rozhodnutí lateránského koncilu z r. 1215 alespoň jeden magister svobodných umění. V XIII. stol. společně s městskou kolonizací vznikaly při tamních farních kostelích také městské farní školy. Vyšší vzdělání bylo možno získat pouze v cizině na generálních studiích neboli universitách. Takové generální studium chtěl zřídit v Praze sice již král Václav II., ale podařilo se to až jeho vnuku Karlu IV. Založením pražské Karlovy university r. 1348 končí se toto první období českého školství. Je to období, z kterého se nedochovaly žádné úřední písemnosti vzniklé z činnosti škol a svědectvím o jejich existenci jsou narační prameny, rukopisy filosofických a bohosloveckých děl a zmínky ve,fundačních a jiných listinách a listech vydaných jinými institucemi neb osobami. II. období II. období, které se započalo zřízením Pražské university, je přery-to důležitým mezníkem husitských válek. Zpustošení klášterů znamená i zá-nik klášterních škol i omezení moci pražského kanovníka scholastika jen na školu u sv. Víta a na nepatrný počet škol v katolických městech. Hlavou městských škol se stává Pražská universita, která dosazuje jejich učitele. - 279 - Toto období končí bělohorskou tragedií a postoupením university jesuitům r. 1622. S příchodem jezuitů do našich zemí r. 1555 musíme spojit i vznik nového typu škol - gymnasií, jejichž význam jako nezbytných přípravek pro universitní studium vynikl v dalších obdobích. Z diplomatického hlediska je tato doba charakterizována značným množstvím písemností, hlavné úředních knih. III. období III. období, jehož kořeny možno hledati v polovine XVI. stol. v příchodu jezuitů, začíná rekatolizací Pražské university a celého školství, vznikem a rozkvětem jezuitských, piaristických a jiných řádových gymnasií, podrobením městských škol církevním orgánům. Městské školy přestávají býti dostatečnou průpravou k universitnímu studiu a jejich úroveň stále více a více upadá. Po diplomatické stránce je toto období podobné předchozímu. Udržuje se obdobné vedení úředních knih na universitách, jako v předchozí době, dochovaly se i nové úřední knihy a jiné písemnosti gymnasií. Zprávy o farních a městských školách se vyskytují v hlášeních farářů a vikářů. Toto období můžeme omeziti rokem 1752, kdy se započaly uskutečňovat tereziánské reformy školství. IV. (poslední) období je charakterizováno reformami a poněmčováním škol, jejich úplným podrobením státním orgánům. Reforma postihla především university a pak nižší školy zřízením normální školy v hlavním městě a přípravkou pro učitele, hlavními školami v jiných městech a triviálními školami na vesnicích. Při některých gymnasiích piaristického řádu funguj í i filosofická studia. Vedle gymnasií a universit vznikají v první polovině XLX. století reálky a polytechnika v Praze vzniklá z pražské stavovské inženýrské školy z r. 1705. Reorganizací a správou Škol byla pověřena dvorní studijní komise. V jednotlivých zemích podléhaly školy guberniu. Toto poslední období končící se novými reformami školství v době pobřeznové je charakterizováno na všech stupních školství psaním katalogů v mnoha kopiích zasílaných nadřízeným úřadům a množstvím normálií a korespondence protokolované j ako u jiných státních úřadů. University II. období Středověké university, v českých zemích reprezentované jedině pražským vysokým učením založeným r. 1348, byly učené korporace obdobné s řemeslnickými cechy. V čele university stál kancléř, kterým byl na pražském vysokém učení pražský arcibiskup, s právem udělovat na universitě doktorské a - 280 - mistrovské tituly. Universita sama si volila záhy ze svého středu rektora na dobu jednoho roku (v létech 1611-1621 na pololetí). Rektor byl vlastní hlavou university, byl soudcem jejích údů a původně i ředitelem studia. Rovněž dohlížel na nižší školství. Rektor byl volen z mistrů a pouze na právech, která se oddělila od ostatního učení jako samostatná universita, býval rektorem student (1372 - 1418). V létech 1613 - 1617 byli voleni studenti rektory i na ostatní universitě. Zástupcem rektorovým byl vicerek-tor. Universita se dělila podle studijních oborů na fakulty bohosloveckou, právnickou, lékařskou a fakultu svobodných umění neboli filosofickou, jejíž absolvování bylo podmínkou přístupu ke studiu na ostatních třech fakultách. Do čela fakult volili mistři ze svého středu na rok děkany. Děkan řídil studium na fakultě, uděloval bakalaureát a měl nižší jurisdikci nad studenty. Mistři a studenti žili odděleně v mistrovských a studentských kolejích. V starší době žili studenti také v burzách u profesorů. Koleje mistrů byly korporace vlastnící statky a domy, v nichž mistři žili. Do svého čela volili mistři každé koleje na rok ze svého středu probošta, který spravoval kolejní jmění. Jeho pomocníky bývali klíčníci - aeditui a student fiscarius. Členové koleje - kolegiáti - sami rozhodovali rovněž o přijetí dalších mistrů do svého středu. Od konce XV, stol. znamenalo přijetí za kolegiáta koleje Karlovy prakticky přijmouti mistra za"regenta" (actu regens), tj, pověřiti ho vyučováním na universitě. Členové university se dělili rovněž na universitní národy (v Praze to byly národy český, polský, saský a bavorský), které volily v nepřímé volbě do husitských válek universitní hodnostáře - rektory, děkany a probošty. Národům (především českému národu) náležely studentské koleje, které spravovali direktoři volení z mistrů v XVI.stol. den po volbě děkana. K vyhotovování písemností užívaly university často služeb veřejných notářů. Rektor a děkani měli ke svým službám poslíčky (pedelli, bidelli). 0 hospodářství se od počátku XVII. stol. staral kvestor (quaestor), III. období Vedle tohoto staršího druhu universit jsou zakládány od XVI. století university při některých kolejích jezuitského řádu tzv. vyššího typu. Takovými universitami byly u nás universita Ferdinandova v koleji sv. Klimenta (Klementinum) na Starém Městě pražském, založené r. 1554, a olomoucká universita založená při tamní koleji. V čele jezuitské university stál rovněž rektor. Byl to však rektor koleje jmenovaný a odvolávaný generálem jezuitského řádu. Doba jeho úřadování byla nestejně dlouhá. Rektorovi byl podřízen studijní prefekt později nahrazený kancléřem, který byl rovněž jmenován generálem jezuitského řádu. Kancléř (případně studijní prefekt) byl vlastním ředitelem studia s právem udělovat akademické grady. Universitní studium se omezovalo na tři ročníky filosofie zvané logika, fysika a metafy-gika a čtyři ročníky bohosloví. Tyto dvě fakulty měly však jak v Praze, tak - 281 - v Olomouci děkany až po Bílé Hoře. Jezuitští studenti bývali ubytováni v seminářích a konviktech, které vedli prefekti. Po Bílé Hoře byly dány jezuitům koleje a ostatní jmění Karlovy university, aby z těchto prostředků, znovu zřídili právnickou a lékařskou fakultu. Na těchto fakultách učili světští profesoři a v čele každé fakulty byl děkan, volený profesory a potvrzený rektorem. V Olomouci až do zrušení jezuitského řádu se právníkům nepodařilo, aby byli přijati za plnoprávné členy university, a lékařské studium nedosáhlo zde nikdy úrovně plnoprávné fakulty. K vyhotovování některých písemností, hlavně diplomů, užívaly jezuitské university služeb veřejného notáře a k různým posílkám měly pedely (zvané též bidelli). Vedle těchto pedelů působili na jezuitských universitách (i v Praze) ještě jiní pedelové (bidelli), kteří byli vybíráni ze studentů - jezuitů a byli jakýmisi pomocníky, či asistenty profesorů. V létech 1636 - 1654 byla právnická a lékařská fakulta v pražském Karolinu proměněna v samostatnou universitu. V jejím čele nestál rektor, nýbrř protektor jmenovaný panovníkem z najvyšší šlechty s právem udělovat akademické hodnosti. Profesoři byli rovněž jmenováni panovníkem a profesory volení děkani fakult byli jím potvrzováni. Od r. 1651 zaujímali zvláštní postavení též senioři fakult - tj. nej starší profesoři. Po opětném spojení obou škol r. 1654 v Karlo-Perdlnandovu universitu bylo na škole obnoveno kancléřstvl pražského arcibiskupa a rektor byl volen střídavě s jednotlivých fakult. Rektorem % právnické a lékařské fakulty býval volen obvykle profesor. Za bohosloveckou s filosofickou fakultu mohli být voleni pouze rektoři staroměstské a novoměstské koleje a probošt profesního domu n& Malé Straně. Od r. 1655 byla universita podřízena politickému dozoru superintendenta jmenovaného císařem doživotně z radů apelačního soudu. Rektor, superintendent, děkani a senioři fakult byli členy akademického magistrátu, nejvyššího správního a soudního orgánu university. Universitní kancelář vedl universitní notář. Počet universitních notářů bb v XVIII. stol. rozmnožil a první z nich užíval titulu "syndicus". Akademičtí hodnostáři byli panovníkem potvrzováni, profesoři světských fakult byli jím jmenováni. Pouze jezuité do zrušení jesuitského řádu obsazovali sami profesorská místa na bohoslovecké a filosofické fakultě a zasílali české kanceláři pouze každoročně seznam. Olomoucká universita byla těchto vládních sásáhů celkem ušetřena. IV. období Tuto školu postihly teprve tereziánské reformy, které byly provedeny na všech universitách Habsburského soustátí počínajíc vídeňskou universitou. Bylo to jmenování studijních ředitelů (director studiorum, Studien-direktor) nejprve na bohosloveckých a filosofických (r. 1752), později (r. 1754) i na právnických a lékařských fakultách. Od filosofických stu- - 282 - dijních ředitelství byla r. 1763 oddělena zvláštní matematicko-fysikální studijní ředitelství. Direktoři řídili studium místo děkanu, předsedali zkouškám a vydávali vysvědčení. Od r. 1760 byli voleni rektoři a děkani pouze z doktorů. Místo superintendenta nebylo již nadále obsazováno. Děkani byli v pořadí za direktory a spravovali nadále jen jmění fakulty. Tehdy byl také akademický magistrát rozdělen na dva senáty - politický a soudní. Soudní senát zanikl r. 1784 přenesením jurisdikce nad členy university na městský magistrát. Politický senát, který zůstal, se stal základem pozdějšího akademického senátu po r. 1849. Roku 1791 byla studijní ředitelství zrušena. Studium v zemi řídil studijní konses (Studienkonsess) složený z rektora, děkanů a zástupců gymnasií a normální školy. Roku 1802 byly studijní konsesy zrušeny a obnoveny direktoráty, které trvaly až do r. 1849. Podobnou organizaci mělo též polytechnické studium v létech 1802 -1849, v jehož čele stál rovněž studijní ředitel. Polytechnické studium v Praze vzniklo ze stavovské inženýrské školy založené r. 1707. Jinde byly předchůdkyněmi těchto škol stavovské šlechtické akademie, kde se vedle tance, šermu, jízdy a jazyků vyučovalo též geometrii. Semináře, diecesní a řádová studia III. období V pobělohorské době nabyly významu i diecesní semináře a řádová studia. Nejstarší z nich byl arcibiskupský seminář v Praze založený r. 1631 v bývalém královském dvoře. la tomto učilišti se studovala theologie a filosofie. Profesory byli do r. 1692 františkáni irské provincie (Hyberni), pak zde vyučovali premonstráti, cisterciáci a benediktini, kteří měli v okolí vlastní koleje. Seminář mši sice právo udílet akademické hodnosti v bohosloví a filosofii, ale jeho absolventi nabývali je později na universitě. Vedle těchto kolejí měly i jiné řády svá studia, z nichž některá navaž ovála i na starší předhusitskou tradici. Takové bylo např. dominikánské generální studium u av. Jiljí v Praze s celou sítí "formálních" studií a Ferdinandova kolej při minoritském klášteře sv. Jakuba na Starém Městě pražském stojící pod protektorátem pražského arcibiskupa, který zde udílel rovněž akademické hodnosti. IV. období Za vlády Josefa II. byla řádová studia i arcibiskupský seminář r. 1782 zrušeny a kněžský dorost byl soustředěn v létech 1783 - 1790 v generálním semináři. Pražští seminarista studovali na pražské bohoslovecké fakultě. Na Moravě byl generální seminář zřízen v Hradisku u Olomouca. - 283 - Po zrušení generálních seminářů byla postupně obnovována řádová studia (Hauslehranstalt) v některých klášterech a v létech 1^02 - 1804 byly zřízeny i biskupské semináře. Jejich absolvování postačilo k ordinaci na kněze. Akademické hodnosti mohli však absolventi dosáhnout jen na universitě. Podobně to bylo i s filosofickým studiem, nejprve tříletým, později dvouletým, které si mohli od r. 1790 zřizovat při svých gymnasiích piaristé. Jeho absolvování stejně opravňovalo ke studiu na právnické, lékařské či bohoslovecké fakultě, jako vystudování filosofické fakulty na universitě. Nebylo zde však možno dosáhnout doktorátu. Partikulární městské školy II. období Nejčastšjší druh škol - farní školy městské - byly zakládány při farních a děkanských kostelích. Některá města měla na tyto své školy privilegia. V čele školy byl rektor, kterým býval mistr nebo alespoň bakalář svobodných umění. Pomocníky rektora byli kolegové - graduovaní bakaláři nebo universitní studenti. Zpěvu a hudbě učil kantor se sukcentorem. Ti také vyučovali čtení a psaní. Od husitských válek konfirmoval učitele ke školám universitní rektor. Počet tříd býval nestejný od tří do pěti i více tříd, rozsah výuky rovněž. Vyučovalo se od čtení a psaní po latinskou gramatiku, někde i řečtinu, počátky filosofie a hebrejštinu. Studium upravovaly studijní řády vydávané i tiskem. Nejznámější byl řád Kodicillův, řád Nudožer-ského, z cizích řádů řád Melanchtonův a Šturmův. Mimoto měly některé školy své vlastní řády, jako Škola v Žatci. III. období Po Bílé Hoře nastal na městských školách úpadek. Vedle úbytku učitelských příjmů, emigrace a celkového úpadku mělo na tento pokles nemalý vliv i to, že školy byly zcela podrobeny církvi, která měla zájem spíše na hudbě a zpěvu zvyšujícím lesk bohoslužeb než na vlastním vyučování, a že universita nekonfirmovala již ke školám své mistry a bakaláře. Přesto se na některých školách udržel dlouho ještě titul mistr i bakalář, i když nešlo asi o graduované osoby. IV. období Tereziánské reformy uskutečněné v létech 1771 - 1775 vytvořily jednotný školský systém tří typů: školy triviální, hlavní a normální. Triviální školy měly být zřizovány při všech filiálních a farních kostelích a jejich správci byli faráři. Na triviálních školách se učilo čtení, psaní a počítání. V krajských městech byly zakládány hlavní školy (čtyřtřídní), v menších městech byly městské školy o dvou až třech třídách a v hlavních městech zem - 284 - po jedné nom.álr.í škole (N'ormal s chul e) s vlastním ředitelem. Při normální škole bývala tzv. ''preparanda" - přípravka pro učitele. Mimo triviálních škoI se na všech těchto školách vyučovalo německy. Hlavní školy (Hauptschu-len)a normální škola byly důležitým nástrojem germanizace v slovanských zemích Habsburského soustátí. Mimo tyto školy mohli al po vyhlášení tolerančního patentu zřizovat i evangelíci své zvláštní školy v místech, kde nebyla katolická škola. Gymnasia III. období Pc bělohorské porážce upadly .městské školy tak, že neposkytovaly již dostatečnou přípravu ke studiu na universitě. Takové vzděláni bylo možno získat na gymnasiích, která byla jednat při jezuitských kolejích, jednak při piaristických kolejích nebo se vyvinula z klášterních škol starších církevních řádů. Tvůrci tohoto nového druhu škol byli jezuité. Gymnasium bylo při každé jejich koleji a skládalo se ze čtyř gramatických tříd zvaných parva (či "infima parvulorum"), principie, gramatika a syntax a dvou humanitních tříd nazývaných poetika a rhetorika. Tomuto gymnasiu, jehož hlavním úkolem bylo naučit žáky latině a řečtině a připravit je tak k vyššímu studiu na universitě, stál v čele. studijní prefekt, kterého nahradil na nějaký čas v pobělohorské době v pražském Klementinu děkan, poněvadž gymnasium bylo v té době nazýváno fakultou jazyků (facultas linguarum). IV. období v Tereziánské reformy, započaté na gymnasiích v Čechách po srušení jezuitského řádu jmenováním prof. Karla Jindřicha Seibta ředitelem gymnasij-ních studií (director humaniorum), se projevily hlavně snížením počtu gymnasií a požadavkem znalosti nemčiny a počátků latiny již u těch žáků, kteří měli být na gymnasium teprve přijati. Čeština, které bylo dosud hlavně na piaristických gymnasiích v nižšich třídách k výkladům používáno, byla zcela odstraněna. Gymnasijní učitelé z piaristického řádu se připravovali k učitelskému poslání na svém řádovém studiu a byli jmenováni "ádovými představenými . Na státních gymnasiích, kťTá náležela piaristům, byl učitelský sbor obsazován konkursy. Gymnasia pcdlěnala s vyj ímkou období studijního konsesu v letech 1791 - lBC2 gymnasijnímu studijnímu ředitelství (Gymnasialštudien-direktorat) a politickým úřadům - kmj?kým hejtmanům a guberniu. Přimým Představitelem každého gymnasia by 1 prefekt jmenovaný z profesorů. Vedle gymnasií vynikly v první polovině minulého století v Čechách tři reálky. První z rozhodnuti zemského sněmu při pelytechnickém ústavu v Praze a další dvě z nadání pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlum-čanekého v Rakovníce a Liberci. Vyučování na nich bylo zahájeno r. 1833. - 285 - Tyto školy byly trojtřídní a německým vyučovacím jazykem a klasické jazyky zde nahrazovala franština a italština. Druhy písemností Úřední knihy Najznámejším druhem úředních knih vedených na universitách jsou universitní matriky. Bývaly původně psány na pergamenu (tak tomu bylo i s matrikou Pražské university vedenou od r. 1358 a po Bílé Hoře ztracenou), někdy dokonce iluminovány (matrika university v Lipsku). Matrika obsahovala jména universitních údů (studentů, bakalářů a mistrů) v pořadí, jak byli přijímáni na universitu, nebo jak zde dosáhli akademického gradu. Graduovaným i studentům byly vyhrazeny v matrice zvláštní oddíly. V některých případech (jako např, v Praze) byly v matrice předem určeny pro zápisy jednotlivých universitních národů složky knihy. Později pro lepší orientaci byly zápisy v některých matrikách vedeny abecedně, časem si opatřily své matriky i jednotlivé fakulty (v Praze např. lékařská r. 1657, v Olomouci právnická r. 1714). Do nich byly zapisovány graduované osoby i studenti. Dalšími knihami vedenými rektorem university, děkany fakult a probošty kolejí byly knihy universitních, fakultních a kolejních statut, tj. ustanovení a práv, kterými se tyto korporace řídily. Je zajímavé, že podobné knihy statut měli i jezuité, ačkoliv se řídili tiskem vydaným "Ratio studíorum". Nezřídka sloužily tyto knihy i k zapisování rektorských, případně děkanských akt.- Jindy bývaly pro tento druh zápisů vedeny samostatné knihy. Rektorské zápisy se týkaly většinou universitního soudnictví, děkanská akta obsahovala zápisy o zkouškách a promocích. Vedle těchto akt obsahujích stručnější zápisy vedli rektoři, děkani i probošti jednotlivých kolejí v XVI. a XVII. stol. ještě manuály s podrobnějšími záznamy i opisy důležitějších listin a listů. Dalším důležitým druhem knih byly katalogy. Katalogy byly seznamy studentů obsahující jejich jména rozdělená podle tříd a jednotlivých roků či semestrů. V jednotlivých třídách byli studenti zapsáni abecedně, nezřídka podle křestních jmen. Někdy, zvláště v starších d obách, než bylo zvyk em známkování, bývala jména uspořádána podle prospěchu. Katalogy v tomto poje-tí byly původně vlastní partikulárním školám a gymnasiím a na universitě se vyskytují později, hlavně od tereziánských reforem. Od r. 1784 byly zapisovány do katalogů známky a katalogy zatlačily svým významem do pozadí matriky. Názvem "katalog" byly označovány ve starší době mnohdy i tištěné seznamy bakalářů a mistrů vydávané při jejich promocích a rozdávané. V první polovině XIX. stol. vydávala i gymnasia stručné tištěné katalogy svých žáků i s prospěchem. Tyto katalogy mívaly obyčejně na titulní stránce označení "Iuventus gymnasii ... - 286 - Přísné (rigorosní) zkoušky k dosažení akademických hodností byly od druhé poloviny XVIII. století zapisovány jednak na volné listy, jednak do knih. Obojí byly nazývány rigorosními protokoly. Zvláštností gymnasií a nižších škol byly ještě knihy cti (Bhrenbuch), obvykle v ozdobné vazbě z bílé kůže se zlatou ořízkou, do nichž byla zapisována jména nejlepších žáků, tzv. "premiantů" (praemio donatus). Listiny a listy Nejčastěji vydávanými listinami jsou různé druhy vysvědčení (testi-monium, Zeugniss). Těm, která vysvědčují udělení akademických gradů, říkáme nyní obvykle diplomy. Ještě v první polovině XIX. stol. byly tyto diplomy psány na pergamenu, nebo alespoň na silně křídovaném tužším papíře, a byly ověřovány přivěšenými pečetěmi. Byly latinské, jen diplomy chirurgů a porodních babiček německé. Tyto diplomy ei uchovávaly běžné vnitřní i vnější znaky listin. Od druhé poloviny XVIII. stol., kdy upadla potřeba akademických hodností s výjimkou na lékařské fakultě, zatlačila diplomy do pozadí absolutoria obsahující prospěch z jednotlivých předmětů za celé studium na fakultě. Absolutoria byla latinská, později německá. Latinská se udržela po celou dobu na bohoslovecké fakultě. Vedle absolutorií byla vydávána ještě vysvědčení z jednotlivých předmětů a ročníků, která však měla jednodušší diktát a opouštěla starší listinné formy. Absolutoria i výroční vysvědčení sívala často i nadpis, hlásající, ,o jaký druh vysvědčení jde. Vydavatel byl pa-jrný mnohdy jgn z podpisu nebo datační formule a pečeti. Psána byla na papíře. Podobná výroční a pololetní vysvědčení byla vydávána i na nižších školách - gyjxmasíích, normálních, hlavních školách, ršálkách i triviálních školách. Od druhé poloviny XVIII. století byly běžně užívány předtištěné formuláře. Sromě listin vydávaly university rosné intimace, tj. ot@Tř@aé listy vyvěšované gaČaaté na vratech kolejních budo^ a ohlašuj ící instalace universitních hodnostářů, zvoucí k přednáškám, ohlašující začátek školního roku, zvoucí ke zkouškám a promocím. Z íntimaci ohlašujících rozvrh přednášek na fakultě (ordo lectionum) ee vyvinuly v druhé polovině XVIII. stol. tištěné knižní seznamy předná?ek (Vorlesungsverzeichnies) běžné dodnes. Tiskem byly vydávány i disputační these, někdy zdobené krásnými rytinami. Vedle listin a intimací se d ochoválo (i když většinou jen v opisech) množství listů rektorů pražské university konfirmujících učitele partikulárních škol v Čechách v XVI. a XVII. stol. Od pol. XVII. stol. je zde pak mnoho návrhů na obsazení učitelských míst, dobrozdání právnických a lékařských fakult apod. Od konce XVIII. stol. vznikaly na všech druzích škol registratury obdobné jiným úřadům, jak tomu nasvědčují dosti dobře záchova- - 28? - né archivy universit a normálních škol. To však již nejsou pro školy typické písemnosti. K ověřování diplomů užívaly university historických pečetidel až do nedávné doby. Absolutoria a vysvědčení však byla ovšřována oplatkovými pečetěmi direktorů s dvouhlavým orlem a tak tomu bylo i u ostatnícň škni. Bibliografická příloha Povšechnou informaci o vývoji školství v Cechách do r. 1848 pooává Jan Šafránek, školy české. (Jbraz jejich vývoje a osudů. I. (Praha 1913). Předpisy obsahuje slovník Petra Karla Jaksche, Gesetzlexikon im Geistli-chen, Religions- und Toleranzfache, I - X (Prag 1828-30). University Prameny k dějinám Pražské university najdeme hlavně v Archivu Karlovy university, o němž informuje především práce Karla Ku pery a Miroslava T r u c e, Archiv university Karlovy. Průvodce po archivních fondech, Praha 1961. Zde je také kapitola věnovaná vývoji universitní správy. Rukopis statut a některé jiné rukopisy (např. tzv. Collectanea Bydžov-ského a některé manuály) je nutno hledat v Universitní knihovně v Praze. Materiál k novějšímu období university (III. - IV, období) lze pak najít v Státním ústředním archivu v Praze, hlavně ve fondech Stará manipulace, Nová manipulace, České gubernium, Universitní komise a Jesuitika. Tiskem byla vydána nyní nezvěstná akta děkanátu filosofické fakulty z let 1367 -1585, právnická matrika z let 1372 - 1418 s částí universitního diplomatá-ře a universitní statuta v edici Monumenta historica universitatis Carolo-Perdinandeae Pragensis, I.-III. v létech 1832 - 1848. Na tuto edici navázala volně nová ediční řada Monumenta historica universitatis Carolinae Pragensis, jejíž I. svazek obsahuje matriku lékařské fakulty z let 1657 -1783 a II. svazek album jezuitské akademie z let 1573 - 1617. Oba svazky vyšly r. 1968. V lineburské knihovně nalezl Ferdinand D o e 1 1 e a uveřejnil v Miscellahea Francesco Shrle. Scritti di storia e paleografia, III. str. 88 - 102 pod názvem Bin Fragment der verlorengegangenen Prager Univer-sitätsmatrikel zlomek staré rektorské matriky z XIV. stol. Statuta Karlovy university z let 1638 - 1654, některé další dokumenty k dějinám university a její právnické fakulty, znění frekventačního vysvědčení a diplomu licen-ciáta práv z XVIII. stol. otiskl Georg Norbert Schnabel, Geschichte der juridischen Fakultät an der vereinigten Carl-Ferdinandeischen Hochschule - 288 - zu Prag, I.-II. (Praha 1827). Další důležitou edicí z universitních manuálu jsou Františka Dvorského Paměti o školách českých (Praha 1886). Dějinami a organizací university se zabývají práce V.V. T o m k a Geschichte der Prager Universität (Praha 1849) a Děje university pražské, I (Praha 1849) a na ně navazující práce Zikmunda W i n t r a Děje vysokých škol pražských od secessí cizích národů po dobu bitvy bělohorské 1409 - 1622 (Praha 1897) a zvláště 0 životě na vysokých školách pražských knihy dvoje (Praha 1899). Z novější literatury upozorňuji zde na Stručné dějiny university Karlovy od prof. Františka Kavky a kolektivu (Praha 1964) obsahující též bibliografii. Universitní správou a kanceláří se zabývají Marie Haasová-Jelínková, Správa a kancelář pražské university v první době jejího trvání (Praha 1948) a Karel Beránek, Kancelář university pražské na zlomku XVI. a XVII. věku, SAP IX. 2 (1959), str. 220-239 a Správa a kancelář pražské university v době pobělohorské, SAP XIX. 1 (1969), str. 189-240. Jinak odkazuji na periodikum Acta universitatis Caro-linae-Historia universitatis Carolinas Pragensia. Prameny k dějinám olomoucké university se nacházejí dílem v Státním archivu v Brně ve fondu Jesuité v Olomouci, hlavně však v olomoucké pobočce Státního archivu v Opavě, kde je uložen archiv olomoucké university. Popis tohoto archivu podávají Jan B 1 s-t ř i c k ý, František D r k a 1 a Miloš Kouřil, Státní archiv v Opavě. Průvodce po archivních fondech 3. Pobočka v Olomouci (Praha 1961), str. 65-77, kde se uvádí i literátura. Tiskem byl vydán 0. Uhrovou-Vávrovou Listář olomoucké university 1566-1946 (Olomouc 1947). Rovněž vyšly tiskem matriky: Fr. C i n e k, Matricula academia® Clomucensis 1576 - 1631, Ročenka CM bohoslovecké fakulty 1918-1928 (Olomouc 1929) a R. Zimprich, Matricula academiae Olomucensis 1632-1636, Beiträge zur Nordmahrischen Sippen- und Volksforschung, Beilage zur Zeitschrift "Nordmährenland" (Olomouc 1943)♦ Organizací university se zabývá ve svých dějinách V. N e š p o r, Dějiny university olomoucká (Olomouc 1947). Semináře, diecesní a řádová studia Archiv pražského arcibiskupského semináře se aí na nepatrné zlomky rozptýlené ve fondu Archiv pražského arcibiskupství a v archivech zrušených a aÍ8tovaných klášterů ve Státním ústředním archivu v Praze nedochoval. Dochovaly se však celkem dobře archivy diecesních uČilišt v státních archivech v Třeboni (seminář v Ô. Budějovicích), v Zámraku (seminář v Hradci Králové) -a v Opavě (seminář v Olomouci). Informace o nich viz např. Státní archiv v Zámrsku. Průvodce po archivních fondech (Praha 1965), str. 152-158. Ději-nami a organizaci těchto ústavů v Habsburských zemích se zabývá H. Zschokke, Die theologischen Studien und Anstalten der katholischen Kirche in Österreich (Wien-Leipzig 1894), Ferdinanda T a d r y Počátkové semináře arcibiskupského v Praze, SH 2 (1884), str. 193 nn, studie A. Soldáta, Z dějin knížecího arcibiskupského semináře v Praze, SHK 5 (1896), - 289 - str. 61 nn a práce J. Kadlece Řeholní generální studia při Karlovi universitě v době předhusitské, AUC-Hist. univ. Carolinae VII. 2 (1966), str. 63 nn jsou převážně jen historické studie. Minoritskou kolejí u ev. Jakuba a jejími písemnostmi se zabývá Marie H a a a o v á, Z dějin mino-ritské koleje u sv. Jakuba v Praze, z archivu ČSAV akademiku Václavu Vojtíškovi k 75. narozeninám (Praha 1958), str. 57-69. Partikulární a městské školy Archivy městských škol v předbělohorské době se prakticky ani nedochovaly. 0 jejich organizaci informuje nejlépe Zikmund W i n t e r, Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. stol. (Praha 1901). Důležitým pramenem k poznání stavu českého školství v pobělohorské době jsou odpovědi farářů na 42 otázek z let 1677, 1700 a 1703 v Archivu pražského arcibiskupství a školní fasse z let 1772 - 1870 v Státním ústředním archivu v Praze. Zde je také uložen archiv pražské normální školy. V Státním archivu v Opavě ve fondu Německý učitelský ústav je uložen archiv tamní normální školy. Zprávu o ní podává Státní archiv v Opavě, Průvodce po archivních fondech (1, Praha 1955)• str. 111. Daleko méně se dochovalo z archivů triviálních a hlavníon škol. Povšechný soupis těchto archívů na Vysokomýtsku podal dr. Karel V. Ad á m e k, Archivy obecných a měštanských škol v politickém okrese vysokomýtakém. Vlastivědný sborník východočeský 5 (1934), etr. 170-186. Nyní jsou pozůstatky archivů těchto škol většinou v okresních archivech. Srovnej např. V. H 1 a v s a a kolektiv, Archiv hl. m. Prahy. Průvodce po fondech a sbírkách (Praha 1955), str. 83-94. Přejímání a pořádání školníoh archivů vůbec věnují pozornost Antonín Ševčík, Poznámky k inventarizaci archivních fondů škol a MŠR. Brněnský archivní věstník 1960, č. 1, str. 18-20 a Jiřina Křibková, Přejímali Jame písemnosti našich Škol. Zprávy Okresního archivu v Opavě 2 (1962), č. 3, str. 8. Gymnasia Katalogy některých jezuitských gymnasií jsou uloženy ve fondu Jesuitika v Státním ústředním archivu v Praze (katalogy gymnasií v Březnici a v Uherském Hradišti), katalogy některých piaristických škol v tomtéž archivu ve fondu Piaristé. Mimoto jsou zde i katalogy z první poloviny XIX. stol. a Část archivu gyanasijního studijního ředitelství z téže doby. Sbírka gymna-sijních katalogů je i v Archivu Karlovy university. Archivy gymnasií jsou rovněI uloženy v některých státních archivech, jako např. archiv broumovskáno gymnasia v Státním archivu v Zámrsku (viz Státní archiv v Zámrsku. Průvodce po archivních fondech (Praha 1965), str. 169-170), jednak v okresních archivech, jako např. archivy pražských gymnasií v Archivu hl. m. Prahy - 290 - (viz V. H i a v a a a kolektiv, Archiv hl.m. Prahy. Průvodce po fondech a sbírkách (Praha 1955), atr. 83-94). 0 organizaci jezuitského školství vůbec informuje G. M. Pachtlerem vydaná Ratio studiorum et institutionea scholasticae Societatis lesu I.-III. Monumenta Germaniae paedagogica II, V, LX (Berlin 1887-1890). Práce vztahující se k jednotlivým školám, jako např. Zdenek K a m p e r, Z minulosti koleje a gymnasia piaristů v Kosmonosích a v Ml. Boleslavi. 250 let gymnasia v Ml. Boleslavi (Ml. Boleslav 1938), str. 9-82 a J. Pešek, Dejiny akademického gymnasia. Výroční zprávy Akad. gymnasia v Praze 1927-39, jsou studiemi čistš historickými. Karel Beránek \ - 291 * XVII. MĚSTSKÁ SPRÁVA A JEJÍ PÍSEMNOSTI V L. 1526 - 1848 Vývoj městaké aprávy Habsburci na českém trůně od samého začátku usilovali o omezování dosud platných stavovských, tedy 1 městských výsad, a o soustředění vlivu na městské záležitosti v rukou ústředních úřadů. Hospodářský i politický úpadek, zvláště královských měst, pokračoval nyní i zásahy královské moci. V roce 1528 bylo zakázáno svolávat městské obce bez předchozího královského svolení. Téhož roku byla zrušena jednota Starého a Nového Města Pražské ho, která od roku 1518 byla základem politické moci Prahy. Králi šlo též o omezování volnosti měStanů ve volbě městského písaře. Panovník nalezl vítanou záminka k zlomení politického postavení měst v jejich účasti na protihabsburském povstání v roce 1547. Města byla zbavena hlasu na sněmech, který od té doby zůstal závislý na panovníkově milosti, byly jim předepsány velké pokuty a konfiskoványjsjích statky a důchody. Byly zrušeny všechny tradiční výsady městské samosprávy i ty samosprávné vymoženosti, které byly získány v době husitského revolučního hnutí. Městům byla odňata privilegia a jen postupně jim pak některá navrácena Do měst byli dosazeni královští rychtáři, do pražských nadto ještě královští hejtmani, kteří bylí vybíráni většinou z příslušníků šlechty. Konšelé byli královskými úředníky vybíráni převážně z bohatého měštanstva. Základní změny postihly dosavadní soudní pravomoc českých měst. Byla zrušena apelační stolice na Starém Městě Pražském pro odvolání z českých měst a v roce 1548 zřízen apelační soud přímo na Pražském hradě, kde zasedali šlechtici a právníci. Na Moravě došlo k takové změně až po Bílé hoře: v roce 1636 byl zřízen Moravský tribunál jako orgán zemského hejtmana pro věci soudní a politické. Po prvních opatřeních, která získala královské moci zásadní dozor nad českými městy, se však postupně městům některá práva vracela. Přibývala také některá agenda, zvláště hospodářská. Důležité bylo, že právě jen tato hospodářská agenda a správa vlastního hospodářství města zůstávaly přímým právem měst, kdežto veškerá soudní i správní pravomoc byla ještě více než dosud považována pouze za pravomoc delegovanou, přenesenou z všeobsáhlé - 292 - právomoci královské. Vznikala řada nižších úřadů, určených k pomoci pří správě městského jmění; nešlc o samostatné úřady, nýbrž spíše o komise, .■íteré přlvád.ěl.y k podílu na městské hospodářské samosprávě velkou část měštanstva. ke st s K-š e nudní a správní organizace, jak se ustálila v 16. století, zastala pak v podstatě, beze změn až do 2. poloviny 18. století. Jejím základen, se stala kodifikace městských práv v "Právech městských", která sestavil staroměstský kancléř Pavel Kristián z Koldína v roce 1569. Sněm uznal Koidínův zákoník v roce 1610 jako jedině platný v českých královských městech. V roce 169? byl pak obecně přijat též královskými městy na Aloravě. Tím přestala různost právních zvyklostí v okruzích tzv. magdeburského a jihoněmeckého práva i v okruzích moravských a městské zřízení bylo sjednoceno. Poddanská města si r nadále zachovávala rozmanitost ve svých právních zvyklostech, a to namnoze pod vlivem svých vrchností, které měly v městské samosprávě již dříve rozhodné slovo. I zde však v čele města bývala městská rada v čele s purkmistrem, obvykle dvanáctičlenná, jak předpisoval Koidínův zákoník, ale i o méně členech. První z pořadí konšelů, kteří se střídali ve funkci purkmistra, byl i zde nazýván primátor nebo primas a náležela mu péče o hospodářské záležitosti. Ten v menších městech zprvu vykonával funkce, které ve větších městech zajištoval důchoden-ský úřad: u něho se soustředovalo finanční hospodářství města, dozor nad účty i správou městského panství. Rostl počet měst, která si kupovala celé vesnice a stávala se sama vrchnosti jejich obyvatelům. Jednoty nebylo ani v hlavních funkcích i v jejich názvech a mnoho záleželo na rozsahu města a jeho agendy i na libovůli vrchnosti. Vrchnosti se snažily měštany svých poddanských měst stlačit na úroveň ostatních poddaných a v řadě případů dosadily po vzoru panovníka do městských rad svých poddanských měst své zástupce - knížecí či hraběcí rychtáře. Nejdříve byli ustanovování na moravských statcích Karla z Lichtenštejna. Tato instituce mnohde přetrvala i císařský výnos z r. 1692, jímž místo rychtáře byl povolován pouze- aktuár či plnomocník (Anwalt), a byla zrušena až josefínskými reformami v 2. pol. 18. století. Habsburská státní moc neustávala ve snaze o upevňování státního centralismu. V souvislosti s nákladnými vleklými válkami jí šlo především o dozor nad městským hospodářstvím královských mest. Ale i ve vlastní správě a soudnictví docházelo ke změnám; od členů městské rady byly žádány právnické znalosti, funkce v městské radě se staly doživotními. Omezovala se i volitelnost městských písařů, Městům byla odnímána pravomoc v hrdelních věcech. V Čechách zbylo z 378 hrdelních soudů pouze 30. Městský písař, čilí syndik, který jim předsedal, musel být již od roku 1751 zkoušeným - 293 - právníkem. Výchova i zkoušky právníků byl," přirozeně plně v rukou státu. Funkce královských rychtářů přecházela od roku 1750 na krajské hejtmany, než byla v roce 1783 definitivně zrušena. V poddanských městech lze zaznamenat zhoršení vztahu mezi poddanskými městy a městečky a jejich vrchnostmi. Poddanská města se namnoze stávala středisky rostoucí průmyslové výroby a tím zdrojem příjmů vrchností, které tak nabývaly zvýšeného zájmu na plném ovládnutí městské správy. Docházelo i ke konfliktům mezi vrchnostmi a státními úřady o dozor nad městskou správou. Do praxe městské správy se promítaly také spory mezi výsad-nimi měštany a předměstskými obyvateli, jimž bylo upíráno právo účasti v městské správě. Ze sboru obecních zřízenců zmizel rychtář a oyl nahrazen policejním komisařem, který měl na starosti především živnostenské a tržní věci. S množícími se zásahy státu pronikala do správy měst němčina jako úřední jazyk. Nejprve v královských městech a ve velkých městech poddanských, kde postupující byrokratizace a styk se státní správou byly nej intenzívnej ší. Zato v menších městech se dlouho udržovalo české úřadování. To souviselo přirozeně i a osobou písaře, který v městech patříval k nej-váženějším a často nej zámožnějším městanům nebo obyvatelům. Až do poloviny 18. století záleželo jen na městské správě, jak si povede svou spisovnu. Ojediněle najágme doklady větší péče o spisy. Např. městský písař v Brně sepsal již před rokem 1566 kancelářský řád pro město a předtím zavedl do spisovny pořádek, který se pak dodržoval téměř 100 let. Roku 1773 bylo nařízeno královským městům, že mají být každoročně velení dva radní, aby dozírali na řádné vedení registratury a kanceláře. Péče o archivy měst přitom spíše klesala, nebot jejich dosud hlavní součást, městská privilegia, pozbývala významu; byla sice nadále potvrzovaná, ale v konfirmacích se množily výhrady, že privilegia nesmějí odporovat obecným předpisům. Počátky archívů v městech souvisejí právě se soupisy privilegií a ukládáním privilegií a starších, jíž popsaných městských knih do zvláštního depositáře; některé ataré archívní inventáře se zachovaly (Mladá Boleslav 1687). Císařský reskript z roku 1753 nařizoval, že městští syndik ov é jsou povinni uvést do lepšího pořádku kromě registratury i archivy a pečovat nadále o jejich dobré uložení, avšak těchto nařízení se málo dbalo. Mě la-li tereziánská doba ještě smysl pro důležitost starých písemností a dodržování předpisů o archivní péči přísně vyžadovala (Hradec Králové 1770), následující doba josefínská tento smysl pro staré písemnosti již docela postrádala. Tereziánské reformy veřejné správy ohlašovaly i zánik staré organizace městské správy. Vrcholila snaha včlenit města do jednotného systému - 294 - centralizované a byrokratizované vládní soustavy, která by měla svoj jediný střed ve Vídni. Západoevropskými hospodářskými naukami inspirovaný josefínský absolutismus odhodil poslední zbytky ohledů k tradičním privilegiím a samosprávným výsadám měst. Na města pohlížel výlučně jako na výrobní a odbytová střediska a podle toho je také posuzoval. Rozhodovala velikost, tedy ekonomicko-společenská vaha měst, nikoliv jejich tradiční právní postavení a dělení na královská a poddanská. Dozor na hospodaření měst měla vláda zajištěný již předchozími opatřeními. Byrokratiz ování městské správy a soudnictví však byly teprve v počátcích a josefínský absolutismus i další desítiletí je pak dovršily. V rámci vyhlášení jednotného soudního zřízení pro království České byly zrušeny tradiční úřady a postranní práva nejprve v Praze. Všechna čtyři dosavadní královská města pražská - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - byla spojena v jedinou obec, hlavní město Prahu, která obdržela jednotný byrokratický magistrát. Průběhem 80. a 90. let 18. stol. byly pak regulovány magistráty asi v 200 dalších českých a v desítkách moravských a slezských měst. Městské úřady již předtím bývaly zvány magistráty, avšak nyní nastala podstatná změna. Místo doposud volených 12 městských radních přinesla regulace magistrátů systemizaci zkoušených soudních úředníků do předních městských funkcí. Josefínské dekrety sice uznávaly právo volby měŠtanstva, avšak omezily okruh těch, kdo mohli být voleni,, zavedením tzv. dekretu o zvolitelnosti a zkoušení kandidátů apelačním soudem. Města byla podle svého významu a také podle své hospodářské situace rozdělena do několika tříd. Jejich regulovaný magistrát jako sborový soudní dvůr se tak skládal z různého počtu zkoušených radních vedle zkoušeného purkmistra. Praha, Brno, České Budějovice* Hradec Králové, Cheb, Kutná Hora, Lit oměřice, Plzeň, Olomouc a několik dalších moravských měst mělo tzv. plný magistrát, tj. nejméně 6 zkoušených radních, přes 20 dalších českých měst mělo od tří do šesti zkoušených radních atd. Jeden ze zkoušených radních býval ředitelem magistrátní kanceláře, která byla obsazena sekretářem a dalšími úředníky. Rok 1808 pak znamenal plné dovršení byrokratizace soudního sboru městských magistrátů: purkmistr a zkoušení radové byli od té doby jmenováni doživotně guberniem a apelačním soudem na návrh magistrátu a později krajského úřadu. Tak byl prakticky zrušen volební systém ve všech předních městech. Přitom postupovala centralizace např. hrdelního soudnictví a počet hrdelních soudů ve městech byl dále omezován. Kromě zkoušených radních byli při regulovaných magistrátech voleni tzv. nezkoušení radní, kteří zastupovali měi. tany a působili s hlasem poradním hlavně při jednání o hospodářských záležitostech. Volitelnost nezkoušených radních z měštanů potrvala po celou existenci regulovaných magistrátů. - 295 - Z nezkoušených radních byl vybírán policejní komisař a zprvu i hospodář (něm. Anwalt). Hospodář, jenž míval k pomoci tzv. representanty {na místě dřívějších obecních starších), měl na starosti hospodářství obes a u vrchnostenských měst spravoval též' poddanské záležitosti. Itísto hcepcdáře bylo po čase osamostatněno a ve větších městech nakonec zbyrokratizováno. Na počátku 19. století se objevily první náznaky státní péče o zajištění nejvzácnějších městských písemností, které předchozím vývojem nezbyly praktické ceny. V roce 1805 došlo z podnětu českého gubernia k pořízení několika desítek inventářů archivů českých měst a místeček, které se však omezily na soupis pergamenových listín do roku 17CG. Další pokus o podobnou akci přišel v roce 1848 v souvislosti s vědeckými úkoly vídeňské akademie. Došlo-li někde výjimečně před rokem 1850 k zřízení městského archivu, zdůrazňoval se především jeho administrativní -charakter. Rozvoj buržoazie ve městech, která hospodářsky sílila s narůstáním kapitalistických prvků v podnikání 1.poloviny 19. století, vedl měštanstvo ke snaze po rozšíření politických práv. Slo mu především o získání vlivu na městské hospodářství, a toho mohlo dosáhnout jen ovládnutím městské správy. Ve svatováclavské resoluci z 11. března 1843 se ai j. také žádalo, aby "byly zavedeny městské a vesnické obce a ty aby spr ;vovány byly od svobodně volených municipálních ouřadň". V petici císaři ze dne 14. března téhož roku se žádá mj., "aby povolene bylo samostatné komunální čili obe-censké zřízení zemské tak, aby osoby magistrátní i představení všech obcí svobodně bývali voleni, pak aby byla ouplně veřejnost veškerého jednání v záležitostech obecních". Zbraní měšťanstva proti městské byrokracii se stal i odpor širokých českých měst proti německému úřadování magistrátů. V revolučních jarních měsících roku 1848 vznikaly v českých městech mě Stanek é výbory, volené veškerým měšťanstvem, které se pokoušely zmocnit se alespoň spolurozhodovaní o městském hospodářství. Tyto orgány měštanstva, povolené ostatně prozatímním obecním zřízením z března roku 184.8 a mající též za úkol pomoci při udržovaní veřejného klidu a pořádku, zanikaly po potlačení svatodušních bouří. Zásada, vyhlášená v provizorním obecním zákonu z března 1849, že "základem svobodného státu j e svobodná obec", byla uskutečňována již po porážce revolučních sil tak, aby zabezpečila další pokojný vývoj státu. V roce 1850 došlo k volbS nových městských rad z řad měštanstva, které měly nahradit dosavadní a ji? neudržitelné byrokratické regulované magistráty. Volební právo měli jen měšťané a držitelé domů ve městě. Ze slibovaných reforem byla provedena jen reforme v soudnictví a aoudní agenda měst přešla vesměs na nově zřízené státní úřady. Za takových poměrů tedy byly regulovaná magistráty v roce I850 zrušeny. Bachúv absolutismus zakázal silvestrovskými patenty z roku 1856 nové volby městských rad, takže teprve 60.léta přinesla skutečný počátek souvislé měšťanské samosprávy v naších zemích. - 296 - Písemnosti městské správy Od 18. století nesmírně rostl počet písemností v městských kancelářích. Postupující byrokratizace zatlačovala stále silněji dosavadní zvyklosti ústního jednání bez záznamu a vrcholila na konci 18. století praktickým prosazením zásady, že neplatí nic, co není zapsáno. Aktový materiál, který do konce 18. století nedosahoval většího množství, nabýval od konce 18. století ohromné rozlehlosti. Také vedení knih se rozvětvilo a zvláště u knih hospodářské a finanční evidence vznikaly celé objemné soubory účetního materiálu za jediný rok. Jak diplomatik, tak archivář musí proto stále více přihlížet nejen ke každé samotné písemnosti, nýbrž brát v úvahu celý soubor a vzájemné vztahy písemností mezi sebou. Jednotlivé písemnosti od 18. století ještě více než písemnosti starší je nutné posuzovat jako organickou součást většího celku. Hlavní druhy písemností - listiny, knihy a aktový materiál - zůstávají vcelku tytéž jako dříve, mění ae však podstatně jejich funkce a závažnost. Tím se také modifikují některé jejich znaky, zvláště vnější. Např. z listin jsou pečlivěji vypravovány jen nejdůležitější, masy běžných listin se často liší od aktů jen stylizací a ověřením. I stylizace ae však zjednodušuje. Hlavní změna ae týká aktového materiálu, kde od 18. století vznikaly hromadné soubory, spjaté v organický celek více či méně složitými ukládacími systémy. Veškeré písemnosti jsou psány na papíru. Řeč písemností se mění: po původní výhradné češtině pronikla od 17. století němčina, která pak převládla, ale od 1. poloviny 19. století byla znovu zatlačována češtinou. Čeština se udržela po celou dobu především v písemnostech, na jejichž vzniku měli přímou účast česky mluvící obyvatelé měst a jim poddaných vsí. Písmo je vcelku jednotné, a to kurent stále běžnější a v některých druzích písemností (např. v konceptech vyřízení) obtížně čitelný. Kurentem jsou do poloviny 19. století psány i české texty, od 30. let 19. století se v českých textech uplatňuje latinka. Městských listin si všímá kapitola, věnovaná listinám našeho období, o účtech a účetním materiálu vůbec informuje samostatná kapitola. Proto zde bude věnována pozornost knihám a aktovému materiálu. Písemnosti knihové povahy Šestnácté století je dobou, kdy se ve většině měst ustálila podoba městských knih v užším smyslu toho slova, tj. knih soukromoprávní nesporné agendy. Ve větších městech se vedly pro jednotlivé druhy soukromoprávních nesporných záležitostí samostatné knihy: prodejů a koupí nemovitoa- - 297 - tí, závazku (obligací), splacených závazků (kvitancí), svatebních smluv, pozůstalostí a jejich inventářů. V menších městech zůstaly i potom knihy smíšené. Podoba, v jaké se tyto knihy ustálily v 16. století, zůstala zpravidla nezměněna až do 18. století. Závaznost knihového zápisu se prosadila až státním zásahem v 2. polovině 18. století, s konečnou platností byla uzákoněna v občanském zákoníku z roku 1811. V 18. století tedy končí existence městských knih ve vlastním smyslu a nastupují pozemkové knihy, vedené pod autoritou státu. V 18. století v souvislosti s byrokratizací městské správy končí též řady knih, jejichž vedeni bylo úzce spjato s městskou samosprávou, jako knihy obnovování městských rad, přísah zvolených městských radních apod. Zřízení regulovaných magistrátů se projevilo nahrazením dosud jediné knihy zápisů o zasedáních městské rady, kde se rozhodovalo o všem, oddělenými zápisy o záležitostech soudních a zápisy o věcech veřejně-správních, případně také osamostatněním zápisů o hospodářských konferencích. Postupně vznikla celá řada nových knih, které mohou být zvány evidenční - např. knihy vojenské evidence, evidence čeledi či tržních věcí. Po vzoru velkostatků některá města již dříve měla rozvětvenou soustavu účetních knih. Potřeba městských úřadů zpřehlednit si nejdůležitější obdržené výnosy nebo odesílanou korespondencí vedla již od 16. století k zakládání kopiářů, knih listů posélaoíoh či...notulářů, repertářů apod. podle vzoru jiných organizovanějších kanceláří. Často mívaly tyto knihy i širší poslání. V 2.polovině 18. století kopiáře a notuláře přestávaly. Při návalu agendy docházejících přípisů bylo třeba podchycovat především došlou poštu a evidovat její vyřizování a ukládání; již obecně se zaváděly podací protokoly, které korespondenci zachycují ve stručných regestech. Z bývalých kopiářů či knih opisů zůstávaly zpravidla jen knihy opisů výnosů a nařízení nadřízených úřadů. Všechny zmíněné změny v druhé polovině 18. století přivodily změny v nejnápadnějších vnějších znacích knih. S obohacením obsahové náplně skupiny aktového materiálu se v nejednom případě porušila dosud tak ostrá hranice mezi základními typy písemností, knihami a akty. Písemnosti vysloveně knihové vnitřní povahy, např. zápisy o schůzích, pozbyly někdy i své vnější knihové podoby. Vedly se na nevázaných listech či složkách a vkládaly se jako oddíl do spisového manipulačního systému. Nacházíme-li z dřívej ší doby někdy knihy zachované v nesvázaných složkách, jde většinou o opomenutí dodatečného svázání; od 18. století však docházelo někde k přenášení vysloveně knihových písemností do skupiny aktů, spisů. Ani knihám, zařazovaným jako knihy, nebyla zdaleka věnována taková péče, jako v předchozích dobách. Mezi knihami se nalezne množství sešitů a např. mezi účetními knihami řada písemnosti, psaných třeba na pouhém dvojlistu. - 298 - Ve všech těchto případech o diplomatické povaze písemností nerozhoduje vnější podoba, nýbrž vnitřní povaha a stylizace. To je rozhodující i pro archivní pořádání, avšak s důležitým omezením: především přihlížíme k případnému zařazení příslušné písemnosti v organickém souboru účetních příloh či dokladů nebo k její případné povaze přílohy spisu, jako podání, zprávy, nabídky apod. Tyto skutečnosti lze zpravidla zjistit již z číselného nebo jiného označení nebo ze stylizace. Archivní zpracování a pořádání písemností dává v takových případech zpravidla přednost ponechání v rámci původního souboru nebo manipulace před přísným uplatňováním diplomatických kategorií, jejichž určitost v tradičním výkladu je tu ostatně silni omezena. Převratné zásahy 18. století do úřadování v městech se projevily i v důležitých vnitřních znacích knih. Tak hned ve stylizaci názvů knih. V 16. a 17. století se udržela nebo rozvíjela mnohomluvnost v souvislosti s tehdejšími vzdělanostními proudy, kterými byli dotčeni i městští písaři. Někde se po vzoru úřadu desk zemských označovaly soukromoprávní knihy podle barev svých vazeb, např. žlutá či zelená. Obšírnost se projevovala v zápisech o zasedáních nebo v položkách účtů i jinde. Dosazování byrokratických úředníků do městských funkcí, mj. i do funkce písaře6 nával agendy a unifikační předpisy přivodily v 18. století vpád suché věcnosti a jednotné kancelářské strohosti do stylistiky městských písemností. Bylo to leckdy na úkor jasné jednoznačnosti. Knihám různého charakteru se dávaly tytéž názvy nebo zase knihy též© funkce a vnitřní povahy se postupně označovaly různě. Zvláště výrazně mnohoznačný a tím nic nepovídající je termín "pro-t okol": mohl znamenat jednak knihu zápisů o zasedáních, jednak zápisy o výsleších , jednak podací protokol atd. K mnohoznačným, ale často užívaným názvům knih patřily i výrazy rejstřík, výkaz, seznam, konsígnace (Register, Áusweís, Verzeichnis, Consígnation) apod. Nikdy se nedosáhlo jednotnosti v pras5. užívání týchž názvů pro stejné typy knihových písemností. Tím více j e právě u takových knih třeba zjištovat povahu knihy nikoliv j en z názvu, nýbrž především ze studia rozvržení, grafické úpravy, stylizace a funkce knihy. Spisový materiál Skupina spisového materiálu, zvláště od 18. století, velmi rostla a kromě toho obohacovala i svůj obsah na úkor ostatních skupin,listin a knih. Běžné listiny jsou vzhledem k svému množství a omezenému významu svého obsahu pojímány jako akta. I knihy byly někdy vedeny v aktové podobě anebo i přes svou knihovou podobu zařazovány do rámce spisových manipulací. Nej-větší množství aktového materiálu ovšem náleží do této skupiny svou vlastní povahou. Pro diplomatické posouzení spisu je nutné vycházet hlavně se zjištění postupu jeho vzniku i z okolností jeho dalšího osudu až do ulože- - 299 - ní ve spisovně. Vodítkem je nám při tom rozbor vnějších a vnitřních znaků. Z vnějších znaků je důležitá vnější úprava. Akty se nám obvykle dochovaly ve fasciklech, jež se pak člení na jednotlivé spisy. Byly-li spisy překládány na polovinu, v jednom celku s jedním hřbetem bývá uložen jeden spis čili soubor písemností, vzniklých při projednávání či vyřizování jedné věci včetně pomocných písemností, prior a konceptu konečného vyřízení. Fascikly nám pak zpravidla zachovávají, nebyly-li předtím rozrušeny, soubor spisů téže značky nebo registraturního oddělení či věcného řazení; na rozdíl od fasciklu názvem balík označujeme umělý svazek písemností, navzájem k sobě organicky nepatřících. Pečlivou pozornost je třeba věnovat zjištění a určení kancelářských poznámek. Jejich rozbor často poskytne přehled jak o organizaci úřadu, tak i o způsobu vzniku a uložení, případně také o pozdějších osudech písemností. Organizace regulovaných magistrátů nebyla zcela jednotná, zvláště pokud šlo o počet úředníků, základní praxe však byla obdobná. xxx Jako jednoduchý názorný příklad vzniku spisu uvedeme postup u regulovaného magistrátu v Litomyšli. Když došel připiš, adresovaný magistrátu a vyžadující odpovědi, dostal se nejprve do ruky radnímu sluhovi, který spis předal do expedice jednacímu protokclistovi. Ten označil připiš na přeložené zadní straně do pravého rohu presenčním datem a pod datum napsal stručný výtah jeho obsahu. Zapsal jej též do podacího protokolu pod příslušné jednací číslo, které pak připsal na došlý připiš do levého rohu pravé strany přeloženého spisu. Tím skončila první fáze vyřizování přípisu, který byl opatřen prvními evidenčními záznamy a mohl být odevzdán k projednání. Referent, který přejal věc k vyřízení, byl uveden velkým začátečním písmenem svého jména v podacím protokolu vedle příslušného jednacího čísla přípisu. Svůj návrh na vyřízení přípisu přednesl na schůzi magistrátu, kde o věci bylo pojednáno a výsledek zahrnut do zápisu o zasedání. Text tohoto zápisu byl pak podkladem k napsání konceptu vyřízení. Obsah vyřízení napsal obvykle též sám referent na příslušný prípis, a to do dolní poloviny jeho zadní strany. Povinnost napsat koncept samotného vyřízení připadala sekretáři. Koncept byl psán na pravé straně listu, který byl předtím v půli pře-hnut, levá strana byla ponechána pro opravy a doplnky a poznámky. Doprostřed listu nahoře uvedl sekretář jednací číslo, a to totéž, které měl obdržený vyřizovaný připiš, N^a levou stranu nahoře bylo napsáno jméno adresáta, pod ním pak datum vyřízení. Na pravou stranu přeloženého listu zapsal sekretář-výši taxy, šlo-li o věc taxe podléhající, dále vlastní text konceptu a připojil svůj podpis. - 300 - Takto vypracovaný koncept byl sekretářem předložen k schválení purkmistrovi. Ten schvalovací poznámkou Bxped. (tj. expediatur) po případných opravách schválil koncept k přepsání načisto. Takto upravený koncept se potom spolu s původním došlým přípisem vrátil do expedice. Expeditor připsal pod schvalovací poznámku datum, kdy prípis s konceptem vyřízení byl dodán do expedice, s poznámkou Zum exped. a přidělil koncept k opsání jednomu z kancelistů. 0 vyhotovení čistopisu z konceptu pak svědčí poznámka abg. eod. nebo abg. eodem (tj. abgeschrieben eodem /dato/) a podpisem kan-celisty, který psal čistopis. Čistopis byl před odesláním porovnáván čili kolacionován s konceptem, což prováděl sám kancelista, který psal čistopis, nebo jiný kancelista, příp. sám sekretář; o tomto závěrečném aktu svědčí poznámka Coll. (tj. collatum). Čistopis byl pak před vypravením ještě předložen k podpisu purkmistrovi, případně radnímu, jenž opis vyřizoval. Koncept s přiloženým přípisem, na jehož popud vznikl, byl odevzdán registrátorovi. Ten připsal na zadní stranu konceptu registraturní značku, pod kterou spis ukládal, a ta byla rovněž zaznamenána do patřičné rubriky podacího protokolu k příslušnému číslu jednacímu i s udáním data uložení. Byl-li došlý připiš či žádost toho druhu, že se již dříve o této věci jednalo a příslušné písemnosti byly nutné k vyřízení nového přípisu, vyhledaly se ony starší písemností z registratury a přičlenily se k novému přípisu, který obdržel nové jednací číslo. Tehdy mluvíme o prioraci. Při vleklých záležitostech spis často narůstal o písemnosti, opatřené již předtím různými čísly jednacími a dokonce z různých let, přičemž celý soubor se a novými prípisy o věci posouval stále k dalším a dalším jednacím číslům. Ukončený spis obsahuje často desítky aktových písemností a rozmanitých příloh třeba i knihové povahy z různých let a různě označených. Za hlavní a pro uložení rozhodující písemnost spisu bývá obvykle považována písemnost a posledním číslem jednacím, jíž se jednání definitivně ukončilo a pod jejímž jednacím číslem býval spis také uložen v registratuře i se všemi priory. xxx Městské úřady ve větších městech a e rozsáhlejší agendou zaváděly do svých spisů organizovaný pořádek v podobě spisovenských systémů. V širším měřítku se projevovala potřeba takových spisovenských systémů v 18.stol., kdy spisů rapidně přibývalo, rostl zájem státu na pořádku v jejich uložení a přehlednosti a kromě toho byly již k dispozici vzory organizovaných spisoven krajských i vrchnostenských úřadů. V řadě měst se dospělo nejprve aspoň k jednoduchému řazení spisů do fasciklů, které pak byly označovány písmeny. Písmena značila začáteční písmeno hesla věci či jména strany, o něž šlo ve spisech příslušného fasciklu. Další členění skupin záleželo na rozsahu agendy. - 301 - Vývoj v tomto směru se urychlil v 2. polovině 18. století již před vznikem regulovaných magistrátů. K fasciklům spisů se pořizovaly elenchy, stručné přehledy obsahu jednotlivých spisů ve fasciklu. V souvislosti se zaváděním regulovaných magistrátů docházelo přímo k vydávání úředních pokynů pro vedení registratur. V některých městech hned od zřízení regulovaného magistrátu, jinde později, přistoupili k zakládání spisů do velkých věcných skupin podle přizpůsobeného vzoru registratur krajských úřadů. Ty byly v podstatě od pol. 18. století a jednotně pak od r. 1787 vedeny podle jednotlivých druhů agendy v odděleních věcí daňových (Contributionale), veřejně-správ-ních(Publicum), dávkcvýoh (Metals), přímých státních příjmů (Camerale), ob ohodníeh a živnostenských (Comerciale), vojenských (Militare) a soudních (Ittdioiale). lěkteré skupiny - např. Dietale nebo Camerale - nemohly ovšem najít v některých městech, zvláště poddanských, uplatnění. Agenda magistrátů byla zase někde po mnohé stránce širší, proto nalézáme v jejich registra túrách další oddíly, např. věcí hospodářských (Oeconomioum), správně-organi sačníeh (Administrativa), patronátnich a školských (Ecclesiastica), atp. Každé oddělení bylo pak řazeno podle vlastního plánu do dalších skupin. Snad v žádném městě netrvalo jedno dělení písemností v registratuře po celou dobu existence regulovaného magistrátu. Vystřídalo se obvykle několik různých systémů po sobě. Z hlediska diplomatického jde o souřadné, sa sebou jdoucí manipulační systémy, jejichž označení je třeba vysvětlit a které je třeba ideálně rekonstruovat. Z hlediska archivního je třeba mezi těmito systémy po jejich ideální rekonstrukci vybrat ten, podle kterého je možné nejúplněji a nejpřehledněji zpřístupnit dodnes zachované písemnosti s přihlédnutím k možnému využití zachovaných kancelářských pomůcek, tj. elenchŮ, indexů, repertářů apod. Uplatňování skupinových manipulací v městských spisovnách skončilo zpravidla se zrušením regulovaného magistrátu v pol. 19. století. Přistoupilo ee pak buď k rozvržení spisovny do věcných skupin, značených římskými číslicemi, nebo se ponechávaly fascikly korespondence po ročnících i podle jednacích čísel. K podacím protokolům byly vypracovány jmenné a věcné rejstříky, což se někde uplatňovalo již dříve. - 302 - Bibliografická příloha Naše znalosti o písemnostech městské správy 16. - 19. století jsou teprve v začátcích. Vývoj městské správy je znám jen v nej obecnějších rysech, samotné písemnosti jako pramen dějin správy i diplomatického studia jsou systematicky zpřístupňovány v městských a okresních archivech až v posledních letech. Obecné normy městské vnitřní správy a její kompetence, platné v královských městech po největší část našeho období, obsahují "Artikulové práv městských" Pavla Kristiána z ^oldína, vydané poprvé v r. 1579, naposledy - již jako historický pramen - Josefem Jirečkem (Codex juris Bohemici, tomi IV. pars III, eectio II, Praha 1876). Tento městský zákoník byl zplna nahrazen až "Knihou všeobecných zákonů městských" z roku 1811. Povšechný přehled vývoje městské správy a její organizace podal Václav V o j t í š e k (Z právních dějin československých měst, ve sbor. 0 našich městech a patrimoniích i o správě obecních archivů, Praha 1934; přetištěno ve Výboru rozprav a studií Václava Vojtíška, Praha 1953) a naposledy stručně Antonín Haas v Archivní příručce z roku 1948. Nejnovější, na původních pramenech založený přehled pro období od Bílé hory do r. 1848 podal Valentin U r f u s ve stati Právní postavení českých měst a rakouský absolutismus v období národního obrození (SAP XIX/2, 1969). František Roubík rozpracoval podrobně téma Královští rychtáři v pražských i jiných českých městech v letech 1547 - 1?83 (Sborník příspěvků k dějinám hlav.města Prahy, sv. VI, Praha 1930), když již r. 1927 vyšla kniha Václava v o j-t í š k a 0 vývoji samosprávy pražských měst. 0 správě města Plzně psal Fridolín Macháček (ve Sbor. k 60. narozeninám G. Friedricha, Praha 1931, a ve Sbor. k 60. naroz. J.B. Nováka, Praha 1931). V posledních letech vznikla řada většinou metodicky přínosných monografických prací, které obracejí pozornost též na města poddanská: lze jmenovat např. Miloslava & 0 g_ tála Město Děčín á jeho správa do 16. století (ve sbor. Z minulosti Děčínská I, 1966), Ivana Š t a r h y Okruh brněnského městského práva v době předbělohorské (ve sbor. Brno minulosti a dnes 8, 1966), Stanislava Poláka Vývoj městské správy v Příbrami do roku 1850 (Vlastiv. sbor. Podbrdska 1, 1966), Vojtěcha C e k o t y Organizace městské samosprávy v Přerově v 17. a 18. století (Sbor. prací k sedmdesátinám univ.prof. Hosáka, 1968), a Lidmily Dědkové Úloha vrchnostenského rychtáře v městské správě litomyšlské (Zprávy z muzeí od Trst. stezky 7, 1969). Josef Hanzal zpracoval námět Vesnická obec -a samospráva v 16. a na počátku 17. století (Právně-hietorické studie 10, 1965). Základní prací zůstává stále studie Jana Klepla Královská města česká počátkem 18. stol. (Reformy hospodářské a správní.) (5ÔH 38, 1932 a 39, 1933). 0 organi- - 303 - zaci soudnictví v městech od konce 18. stol. pojednal Václav Š o 1 1 e v rámci širší studie Civilní soudnictví předbřeznové v českých zemích (SAP X/l, 1960). Množství cenných konkrétních poznatků o městské správě zůstává roztroušeno v monografických eouhrnných zpracováních dějin jednotlivých měst a v průvodcích po městských a okresních archivech. Evidence a zpřístupnění písemného materiálu městských úřadů z období let 1526 až 1850 byly donedávna velmi kusé a byly prakticky omezeny na několik českých a moravských měst. První počátky zpřístupňování z iniciativy státu z r, 1806 se omezily na listiny, ještě v roce 1848 byly při soupisech podávány j en nedostatečné zprávy. Péče zemské samosprávy o archivy od konce 19. století se omezovala na listiny a nej starší knihy, aktový materiál zůetával v nej lepším případě nedotčen. Teprve v posledních letech zásluhou nov é organizace našeho archivnictví se systematicky zpřístupňuj í i novější aktové soubory městských archivů. Řada městských a okresních archivů již vydala průvodce, takže jsme blíže informování o písemnostech mě8t Prahy, -Brna, Plzně, Ostravy, Loun, Mladé Boleslavi, Nymburka ,• Českého Brodu, Kolína, Tábora, Jindřichova Hradce, Soběslavi, Milevska, Českého Krumlova, Jevíčka, Lanškroune i řady dalších míst* Některé průvodce podávají cenné příspěvky k dějinám městské správy. Soustavně as pracuj e na inventarizaci městských písemností, což bude další pomocí soustavnému studiu. Tato zpřístupňovací práce vytváří předpoklady, aby se mohlo přistoupit k studií® o diplomatice novodobých městských písemností. Dosavadní práce z diplomatiky městských písemností si d osud všímaly skoro výhradně písemností, kde šlo použít metodických pravidel, která byla vypracována na starším materiálu (např. Václav Voj t íšek, Manuály radní Nového města pražského z let 1548-1553, ČSPSČ 18, 1910; t ý ž, Písaři manuálů radních Nového města pražského z let 1548-1553, ČSPSČ 19, 1911; Jindřich Š e b á n e k, Desetipanský úřad Starého města pražského a jeho knihy, Sborník příspěvků k dějinám Hlav. města Prahy, sv. V, Praha 1932). 0 sledování jednotlivých typů městských knih až do nové doby se pokusili při jejich definitivním archivním pořádání v Prase {Jiří Čárek a kol., Městské a jiné úřední knihy archivu hlavního města Prahy /Přehled/, Praha 1956), a prokázali tím, jak diplomatický rozbor knih je nezbytný k správnému archivnímu pořádání, Jiří čárek a Bořivoj Lůžek zpracovali Názvosloví městských kníh v severozápadních Čechách (SAP 1968/2). V té souvislosti je velmi podnětná stat Stanislava Poláka Knihy pozemkové a knihy městské (Poznámka k diplomatické terminologii) (AČ 1966), která vyvolala polemickou odezvu Oldřicha T u r č í n a (AČ 1967). Zvláštní pozornost se věnuj e v poslední době účetním knihám, jejichž historické využití též úzce souvisí s j ej ich rozborem a diplomatickým - 304 - zhodnocením. Tak Bořivoj Nechvátal v práci Hospodářské postavení Loun v polovině 16. století (SAP XVI/2, 1966) prokázal, že městské účetní knihy nejsou zdaleka tak spolehlivým pramenem studia vývoje cen, jako se dříve předpokládalo. Dílčí edici cenové a mzdové rychtářské instrukce z Loun přetiskl Jaroslav V a n i š pod názvem Příspěvek k dějinám cen a mezd koncem 16. a počátkem 17. století (ČsČH XV, 1967). Z rozboru městských účtu vychází též stat Františka Kavky Městské hospodářství Českých Budějovic v letech 1496-1570 (JSH 34, 1965), která ovšem zčásti zasahuje již do období před r. 1526. 0 volné součásti městské registratury soukromé provenience v Jihlavě pojednává František Hoffmann v stati Nově zjištěná kupecká kniha ze 16. stol. (SMM 84, 1965), týkající se kupecké knihy měštana Jana de Monte z r. 1573. Vnějších znaků mj. i městských knih se týká systematický průzkum renesanční knižní vazby, který provádí Bohumil N u s k a (viz např. Počátky české renesanční knižní vazby, Umění 10, 1962; české renesanční vazby ve východočeských sbírkách, Práce muzea v Hradci Králové 5, serie B, 1963). Zpřístupňovací práce v městských a okresních archivech obrátily pozornost také k diplomatické stránce aktových souborů, z jejichž rozboru vzešly již první práce, jako Lidmily Dědkové Organizace a písemnosti regulovaného magistrátu v Litomyšli (SAP XIII/2, 1963) nebo Stanislava P o-1 á k a Vyřizování spisu v městské kanceláři v Příbrami před regulací magistrátu a po ní (AČ 1966). J. Růžička - 305 - XVIII. PATRIMONIÁLNÍ SPRÁVA A JEJÍ PÍSEMNOSTI PO R. 1526 Veřejná správa politická, finanční i soudní na venkově v 1. instanci byla obstarávána před r. 1848, tj. před zrušením poddanství svéráznými orgány, pro něž se vžilo označení úřady patrimoniální. Kompetence těchto úřadů, zahrnované též pod jednotný souhrnný pojem patrimoniálni správa, se postupně vyvinula průběhem několika století a ve avé konečné formě, kterou nabyla od konce stol. 18. a v prvé polovině stol. 19., stala se základnou tří pozdějších státních orgánů (okresních soudů, okresních hejtmanství - pozdějších to okresních úřadů, berních správ a berních úřadů). Nově, po roce 1848 utvořené tyto správní orgány 1. instance mohly rozsáhle přejmouti od příslušných patriraoniálních úřadů dosti obsáhle již vybudovanou a vzájemně pevně již odlišenou speciální agendu, k jejímuž vedení byly ustaveny. Okolnost, která činí z patrimoniálního úřadu zvláštní typ správního orgánu, tkví v té skutečnosti, že jest v něm spojeno více méně těsně vedení záležitostí veřejných s řízením záležitostí soukromých. Pojmů patrimoniální úřad, patrimoniální správa, jest užíváno k souhrnnému označení značně rozsáhlého souboru funkcí a pravomocí, které dějinným vývojem nabyly a do roku 1848 si udržely u nás všechny velkostatky. Tehdejší velkostatek označován byl případnějším termínem panství - dominium. Majitel velkostatku stával se vrchností koupí velkostatku, a nebyl to tehdy prázdný titul. Široká pravomoc panství vyplývala ze dvou základních zařízení, které dnešní způsob vedení veřejné správy jiz nezná. Je to pojem vrchního vlastnictví půdy a pojem poddanství. Tyto dva pojmy změnily zcela základnu feudálního velkostatku a rozšiřovaly jeho funkce. Panstvím se rozumělo nejen vlastní velkostatkářské hospodářství v dnešním slova smyslu, nýbrž větší neb menší územní obvod poddanských vesnic, městeček, ba i větších měst. Pán dominia byl jednak přímým vlastníkem a uživatelem velkostatkářské půdy, tedy půdy dominikální, byl však i vrchním vlastníkem veškeré poddanské - rustikální - půdy na dominiu. Z titulu vrchního vlastnictví mu plynuly značné výhody i příjmy. Dalším zdrojem příjmů i moci bylo pro něho poddanská závislost téměř všech obyvatel v obvodu panství. A tyto pravomoci dovršovalo a jaksi korunovalo vedení veřejné správy v 1. instanci. Nebyly to ovšem jen pravomoci, které majitel velkostatku jeho - 306 - získáním nabyl, nýbrž i značné povinnosti z nich vyplývající. Musel být nejen pánem, ale měl být i ochráncem poddaných. Správní obvody jednotlivých panství byly výsledkem dlouholetého dějinného vývoje. Nejsou nikterak stanoveny podle předem vypracovaného rozvrhu. Vidíme proto vedle rozsáhlých dominiálních obvodů s velkým počtem obcí i obvody zcela nepatrné o několika málo, ba jen s dvěma a dokonce i s jednou obcí. Pro menší dominia se sice ustálilo označení statek, ale mezi pravomocí majitele statku třeba o jedné vesnici a pravomocí majitele dominia s několika desítkami vesnic, nebylo v jádře rozdílu. Ve správních příručkách z posledního období patrimoniálních řádů u nás uvádí se jen v Čechách 868 dominií, což je tedy týž počet správních jednotek prvé instance. K tomu musíme připočíst 178 městských magistrátů. Palacký ve svém Popise království českého uvádí spolu s magistráty číslice 924. Četné tyto správní j ednotky vytvořily velmi rozsáhlou písemnou pozůstalost , odlišující se mnohými charakteristickými rysy od písemné pozůstalosti ostatních vyšších správních orgánů. I když dnes patrimoniální archivy j sou zachovány hodně mezerovitě, zůstává j ej i ch rozsáhlost stále značná a jest také velmi vážným archivárskym problémem. Jde totiž o pramenný materiál, právě pro dnešního dějepisce velmi hodnotný. Vždyt v něm je zachycen často do nejmenších podrobností kus života nej širších vrstev našeho národa. Velkostatkářské hospodářství procházelo řadou změn. V období, kdy šlechtický majitel velkostatkářskéhc obvodu obhospodařoval ve vlastní režii jen malou část půdy, lze sotva předpokládat intensivnější správu v najnižších instancích. Správa důchodů a výhody vyplývající feudálním vlastníkům půdy z poddanské závislosti a vrchního vlastnictví půdy nebyly příliš rozsáhlé , šlo-li namnoze j en o vybírání peněžitých a naturálních dávek z obcí někdy značně rozptýlených a netvořících ještě pevně ohraničené teritorium. Tato správa se v jádře opírala o rychtářský systém. Jinak tomu bylo, když v důsledku pokračující dělby práce vytvořily se v našich zemích větší tržní možnosti a oblasti se značnými konsumentský-rni schopnostmi pro zemědělské produkty. Velkostatek se nyní orientuje ve větší míře na tržní výrobu a rozšiřuje své režijní hospodářství. To ovšem vyžadovalo již daleko rozvinutější správu. Oblast dominia se zceluje, přesně j i ohraničuje a uzavírá. Správa veřejná, nabývající postupně též většího rozsahu, směšuje se zcela se správou záležitostí poddanských a s vedením vlastního hospodářství. Vymezují se již agendy jednotlivých správních funkcí v hierarchické stupnici kompetencí velkoatatkářského úřednictva. Tyto správní úřady byly však spíše pomocnými orgány, užitými z individuální vůle majitele panství ke správě jeho majetku, než pevně organizovanými - 307 - úřady, zřízenými jednotlivými pravidly a pevnými směrnicemi. Vývoj ovšem, daný stále složitějšími poměry hospodářskými a sociálně-politickými, šel zde ve směru uniformity. Přesto však patrimoniální úřady doby předbělohorské a ještě i ve století 1?. a v první polovině stol. 18., byt v jejich kompetenci kromě hospodářské správy bylo vykonávání veřejné správy téměř v neomezených hranicích, zachovávají si stále soukromý ráz. V nich poslední instancí byl ve většině případů majitel panství. Zásadní změna však nastává v druhé polovici století 18., v době tereziánské a josefínské. Čilejší podnikání na úseku průmyslovém i obchodním, opřené o rozsáhlou domáckou výrobu, vytváří příznivější podmínky k vyššímu stupni hospodářského života, který pak vyžaduje nutné zásahy do vrchnostenského systému a d o uzavřeného světa patrimonia. Změny v této oblasti vytvářejí i nové názory o podstatě a úloze státu, zabarvené přirozsně-právní filosofií a vybudované v době tereziánské ve státovědecký systém, zpevněný ještě josefínským osvícenstvím, Patrimoniální úřadování nabývá nového obsahu a širšího významu. Nové e rostoucí požadavky státních orgánů nutily patrimoniální úřady, aby věnovaly právě úkolům veřejné správy daleko vetší pozornost a péči, než se dálo v dřívějším časovém období. Tento vývoj dochází pak velmi brzo do těch důsledků, že tato agenda vyžaduje stále práce, zaměstnává více sil a převyšuje nakonec i agendy ostatní. Z archivního hlediska je důležitý i moment, že zvýšená kontrola funkcí,, dříve obvyklých, stejně jako nové úkoly, patrímoniálním úřadům svěřované, mají za následek potlačení ústního jednaní s diktujíce sí svou povahou především písemné vyřizování ř zvětšují tak neobyčejnou měrou počet různých pisárskych výkonů a vůbec všech písemných prací ¥ patrimoniální kanceláři. Tento vývoj vytvořil z patrimoniálních úřadů vlastně již téměř orgány státní správy, takže konečná likvidace jejich a důsledné postátnění se provedlo poměrně hladce. V tomto základním rámci vyvíjely se tedy jednotlivé správní úkony patrimoniálního velkostatku a vytvářely speciální druhy úředních písemnosti, jejichž vnitřní obsah a vnější forma odpovídají jednotlivým vývojovým etapám feudálního velkostatku. Rozvětvení správních funkcí předbělohorského velkostatku j e jíž patrné i na nej starší písemností dominiálního úřadování - u r b á ř i (urbár-ní registra, rej střiky). Jeho náplň, ve starším období omezená na víceméně podrobný soupis a předpis peněžních a naturálních dávek, které mají poddaní odvádět svým vrchnostem, rozšiřuj e se nyní o popie celého, nyní rozsáhlejšího již vlastního hospodářství. Nabývá dále stále většího významu j ako účetní předpis, udávajíc pravidlem jakási směrná čísla, která měla docilovat ve svých výnosech jednotlivá výrobní odvětví. Takto upravené urbáře sloužily za podklad různým popisům panství, sestavovaným při prodejích. - 308 - dála dílčím liatinám, vkladům do zemských désk. Na nich byly vlastni založeny í první katastrální popisy. Pokud známe všeobecný vývoj velkostatků a velkostatfcářského hospodaření v našich zemích, dá se předpokládat, že v 16. stol. byly sestavovány širší urbáře na velkém počtu panství, V hospodářských příručkách g tohoto století nacházíme i návod pro sestavováni těchto dokumentů. V bouřlivých dobách třicetileté války se jích patrně většina zničila. Když se v druhé polovicí století sedmnáctého u nás postupně poměry konsolidovaly, vidíme z mnohých příkladů, že se začaly urbáře opět zakládat, a to formou nepříliš odlišnou od formy století minulého. Jejích další přepracováni pak ks konci století 17» a v prvé polovici stol. 18. jsou jíž značně důkladnější a vyvinutější. V této době však již jiné soupisy a popisy {např, katastry) zatlačovaly jejich význam. Přesto však zůstaly urbáře základní pomůckou zejména pro správu určíte Části důchodů plynoucích z panství. Na jejich podklady byly zpracovány ostatně i vyvažovači elaboráty po roce 1848. Také do dalšího správního odvetví, a to vykonávání soudnictví v dc-ffiiniálním obvodu, přináší 16. století nové prvky á 8 nimi i nové formy. Správy v tomto odvětví se zúčastní v předbělohorském období v daleko větší míře, než tomu bylo v období pobělohorském, sami poddaní na výročních soudech (shromážděních) vesnic a poddanských měst a městeček. Lze zde mluvit i o určitém druhu selské samosprávy. Míra této účasti poddaných byla určována především s á jmen. majitelů dominií, jejichž hospodářské podnikání vyžadovalo zachování určitého řadu v oblasti dominia. Jednou z důležitých záležitostí, které se vyřizovaly na těchto shromážděních, bylo řízení ve věcech majetkových. Jeho výsledky nacházíme v různé formě zapsány ve zvláštních registrech, pro něž se později ustálil název registra grun-tovní,*knihy gruntovní (pozemkové). Ty se tedy začínají hojněji objevovat v 16. století a také zmíněné již hospodářské příručky z této doby pokládají je ve svých návodech za velmi důležitý produkt patrimoniálního úřadování. Forma této významné patrimoniálni písemností prodělala delší vývoj. Vesnickým gruntovním knihám bylo zajisté vzorem vedení knih městských. Přesto však j ej ich vynikající úloha v životě vesnického lidu a jeho potřeby přispěly k vytvoření několika výrazných typů. Ty pak dovedou různými formami zachytit s nemalou výstižností všechny momenty důležité pro vedení evidence majetkových a pozemkových záležitostí vesnice. Dovíme se z nich o každé změně majitele, o odhadech ceny gruntů, o rozpočítání podílů na jednotlivé dědice. Vede se tu přehled o stanovených ročních splátkách těchto podílů (vejruňky) aj. Někdy nalezneme v gruntovních knihách i víceméně obšírné popisy živého a mrtvého inventáře na gruntě, množství zásob obilí a píce po býv. hospodáři, jeho dluhy, dále vejminky atd. Řeč v těchto - 309 - knihách v českém prostředí byla vždy česká. Psány jsou zejména v období předbělohorském dobrou češtinou, což je neklamné svědectví o vzdělanosti našich i malých úředníků, vedoucích venkovské vrchnostenské kanceláře. Nejhojněji je zastoupena ta forma, kde zápisy jsou roztříděny podle jednotlivých vesnic, seskupených d o větších obvodů, tzv. rychet. V rámci vesnic pak je pro každý grunt přidělen určitý počet listů pro pokračování v zápisech (jakási to vložka). Další typ, rozšířený zejména v severních a severovýchodních Čechách., má dvojí řadu knih. Do jedné ee zaznamenávají v jednotlivých vesnicích bez ohledu na pořadí gruntů zápisy o převodech, případně kupech a prodejích gruntů čistě podle chronologického pořádku, jak strany přicházely se svědky na úřad hlásit tyto změny. Y druhé řadě knih se v rámci vesnic, tentokráte však již podle jednotlivých gruntů vede evidence dědických nápadů a jejich splátek. Značné specializace dosáhly gruntovní knihy již v 16. století v dominiální državě rožmberské. Zde se setkáváme ještě se zvláštními knihami - odúmrtimi, které však postupně misí, jak byly jednotlivé vesnice od tohoto břemene osvob02ovány. Instituce ta zůstávala v platnosti ještě poměrně dlouho i na j iných panstvích,. Se zápisy o odúmrtních splátkách ee totiž setkáváme ještě i v 1?. a 18, století mezi ostatními zápisy v četných gruntovních knihách. í v Jiných oblastech. V rožmberských patrimoniálních kancelářích byly dále vedeny zvláštní knihy kupů a prodejů (freymarky), Pro záznamy o odevzdávání gruntů v rámci rodiny a pro grunty sirotčí sloužily další samostatné knihy„ Kromě toho byly tu knihy, tak zvané odběžná, pro grunty, z nichž poddaný sběhl a které propadly ve prospěch vrchnosti, a knihy od nachování, ee zápisy propadlých gruntů, hlavně však nápadů a podílů provinilých poddaných. Všechny knihy byly na sebe vzájemně vázány podrobnými citacemi a odvoláv-kami. Původní označení pro ty písemnosti (knihy), které dnes souhrnní nazýváme knihami gruntovními, bylo např. Registra purkrechtní nebo registra gruntovní, někdy i knihy soudní., V německých vesnicích Dreydingbúcher, Taydingbucher, Gewährblicher aj. Státní, případně i stavovské orgány se snažily jíž od konce stol. 17. všeobecnými i dílčími předpisy jednotněji normovat způsob vedení gruntovních knih i právní platnost a závaznost jejich zápisů. Nicméně až do konce patrimonia se nepodařilo dostatí j e cele pod pravomoc státních orgánů a docílit jejich jednotnou organizaci a jednolitý způsob jejich vedení. Gruntovní knihy v té formě, která se vyvinula již v 16. století, trvaly s určitými obměnami, danými tereziánskými a josefskými nařízeními až do zrušení patrimonia a v podstatě jsou stejným způsobem vedeny a ovšem již jednotněji organizovány u nově ustavených okresních soudů až do počátku 70.let století 19. Byly to především městské knihy, které působily - 310 - na vznik a formu gruntovních knih vesnických. Také i urbáře sehrály tu určitou úlohu, stejně jako evidence sirotčího jmění, hlavně sirotčích gruntů, která patřila také k důležitým úkolům patrimoniálních úřadů. Tím, že sirotčí grunty byly zahrnuty do evidence, týkající se nakonec všech gruntů, rozdělila se správa sirotčího jmění na dva správní úseky a pro mimogruntovní záležitosti, spojené zejména s evidencí movitého jmění a nároků jednotlivých sirotků, vybudoval se postupne v tak sváných sirotčích účtech nový druh, v pozdějších letech na některých panstvích značně specializované agendy. Zájmy rozvinutého vrchnostenského podnikání vynucuji si stál® větší uzavřenost dominia spolu s postupující vázaností venkovského lidu jako pracovního reservoiru pro panské režijní hospodářství. Volnost pohybu obyvatelstva, z jednotlivých dominií byla i veřejnými nařízeními stále více omezována. Byly zaváděny propouštěci«shostne listy pří stěhování s jednoho dominia na 'druhé. Vedeny periodicky i jiné písemností, sledující pohyb obyvatelstva a jeho pracovní využití. Jsou to například důkladné soupisy obyvatelstva na dominiu, označované dlouho názvem původního určení - stavění sirotků, aneb popsání lidí poddaných, pozděj i německyfcKannschaf13buch. Tato kontrolní opatření přinášejí do správních orgánů vrchnostenských nové druhy písemností. Styk poddaných a vrchnostenskou kanceláří stává se těsnějším. ■ Feudální vlastníci panství normují život v uzavřeném dominiálním celku. Jsou vydávány četné poddanské řády a hospodářské instrukce. V těchto, svého druhu svérázných zákonících uzavřených dominií 88 vzájemně prostupují zřetele administrativní se zřetely hospodářskými.. 'Instrukcí je zachováno velmi mnoho, nej důležitější z nich jsou vydávány ve velké edici Kalouskově. Nejedna z těchto instrukcí představuj e nám vrchnostenský správní orgán jako instituci již značně rozvinutou, se specializovanými a pevni ohraničenými funkcemi. Nej vyšší funkci na panství zastával hej t m a n, v posledním období patrimonía nazývaný vrchní (Oberamtmarm), jelikož označení hejtman bylo vyhrazeno jen pro vojenské hodností. V případech, kde v rukou majitele bylo spojení více panství, byl hejtman podřízen úředníkům centrální správy (komory), např, vrchním hejtmanům, regentům, inspektorům, hospodářským radům aj. Ve funkci hejtmanově je dobře ztělesněna dvojí kolej, po níž se rozvíjela pravomoc patrimonia. Hejtman stál v čele správy veřejné a zároveň vedl i soukromé hospodářství vrchností. Měl k ruce řadu písařů. Počet jejich kolísal podle velikosti a významnosti panství. Práce písařů se také specializovala (sirotčí písař pro agendu sirotčí, kontri-buční písař pro agendu kontribuční atp.). Písaře sí úředník pravidlem najímal sám, platil jej a stravoval. Taková písařova služba byla vlastně - 311 - náhražkou odborné školy. Zcela ve shodě s metodami tehdejšího úřadování vůbec vyřizovalo se hodně věcí i a patrimoniálního úřadu gremiálne, tj. na poradách. Porady byly dosti časté, později pravidelné, a zúčastňovali se jich všichni nižší i vyšší úředníci a namnoze i techničtí zřízenci a zaměstnanci. 0 poradách ae vedly zápisy. 'Také účtování bylo vybudováno zejména v pozdějších letech na tomto gremiálním úřadovaní, a proto pomocné účetní knihy se velmi často nazývají knihami konferenčními. S poradami byly spojeny í úřední dny pro rychtáře a poddané. Kdežto na konferencích hlavním předmětem jednání byly věci hospodářské, na úředních dnech převažovaly věci veřejné správy. Jako další úředník, následující v hierarchické stupnici velkostatkář-ského úřednictva, se nikdy jmenuje purkrabí, jinde důchodní. Funkce purkrabího vztahuj e se vy hra cle i na vlastní hospodářství vrchností a náplň její prodělala zajímavý" vývoj. Purkrabí byl tedy v dnešním našem pojetí ředitelem a správcem panství. Jeho koiapetence nebyla malá. Vedl celé hospodářství polní,, a krom© toho byl představeným í nad hospodářstvím lesním i rybničním. Poněkud samostatnější postavení měli obroční, zpočátku jen obroční písař, jemuž byla svěřena sýpka, stodola a vůbec obchod s obilím. i purkrabí měl speciální písaře, a řadu dalších technických pomocníků. Byli to zejménaí pojezdný, porybný, sládek, ovčáci, šafáři, ša-fářky, poklasní, drábi, muškety**!, polesní, lesní, hajní, zahradníci, dvorská čsled, mlatci aj. Funkci svou purkrabí vykonával jednak pochůzkami, úmorem a konferencemi, *jednak vedením různých záznamů, přehledů, a Inventářů,, Tato evidence je označována jako účetnictví hmotné. Kdežto r, Činnosti hejtmanovy vycházely písemnosti povahy převážně spisové, v kanceláři purkrabího nacházíme především knihy a hlavně sešity, sešitky, listy a lístečky účtů, dále pomocné rejstříky, výkazy atd. Je tu tedy účet e několik pomocných rejstříků dobytka, výkazy o dojivosti, o výrobě máela a sýrů, o spotřebě krmiva a slámy. Účty a rejstříky sklizní a osevů, rejstříky cmlatní, sýpek obilních, výkazy prodeje a koupě všech druhů zemědíl ských výrobků. Účty pivovarské, víceméně specializované. Hospodářské inven táře. Hodně podrobné výkazy stavebního, skladového i jiného materiálu, prken a jiného řeziva. Porybný přináší do purkrabské kanceláře k revizi účty rybniční, výkazy obsádek a výlovu rybníků, a o prodeji ryb. Polesný účty a rejstříky o těžení a prodeji dřeva, o spotřebě dříví ve vlastním hospodářství, o práci pil a j. V purkrabské kanceláři se vedou také podrobné seznamy robotníků, rozvrhy robotní práce na jednotlivé úseky panského hospodářství, výkazy vykonaných robotnich dnů ap. Již sám titul dalšího významného úředníka, důchodní, napovídá obsahu jeho činnosti. Pečoval především o peněžní důchody velkostatku. - 312 - Vedl tedy účetnictví peněžní. Postupným přeměňováním naturálního hospodářství na velkostatku v peněžní, rostl význam důchodního úřadu a specia-lizovala i rozrůstala se náplň jeho agendy. Peněžní příjmy z jednotlivých hospodářských úseků se musely sbíhat u důchodního. On vybíral též všechny úroky a poplatky od poddaných. Celý peněžní obrat jevil se pak v jeho celkovém účtu. Je to pravidelně hlavní účet nebo hlavní kniha peněžní. Kromě nich vedl důchodní ještě řadu účtů a záznamů pomocných, např. záznamy knihy konferenční, knihy poukazů, výkazy stálých periodických příjmů a vydání, rejstříky peněžních činží, knihy dluhů. Cedule příjmové a výdaj ové peněžní, a to bud týdenní nebo měsíční. Vgechny tyto záznamy musily souhlasit s účty a vý kazy hmotnými, vedenými purkrabím, obr očním a ostatními úředníky a zřízenci. Vedle spisů a výkazů, pocházejících z činnosti hej tmanový, j sou tyto přerůzné účetní záznamy, výkazy, rej střiky, přehledy, jednou z nej důležitějších složek agendy patrimoniální správy. Hned v prvních počátcích organizace práce a správy na rozšířeném režijním velkostatku vedou se účty a výkazy dvoj ího druhu a to hmotné a peněžní. První zachycují pohyb vyprodukovaného materiálu, jak v rámci vlastního hospodářství mezi jednotlivými výrobními odvětvími, tak odcházejícího nebo přicházejícího do domíníálního hospodářství. Druhý druh účtů zachycuje peněžní výsledky tohoto pohybu a to dlouho jen v rámci prodeje a koupi mimo panství. Peněžní hodnocení materiálu uvnitř panství vyjadřuje se poměrně pozdě a setkáváme se s ním pravidelnej i teprve na sklonku patrimoníálního zřízení. Toto účetnictví dosáhlo již v 16. století, v období rozvinujícího se režijního hospodářství, na svou d obu značné úrovně, V dnešní účetnické literatuře se nazývá jednoduchým účetnictvím správním, neboli starým ka-marálním slohem. Obsahuje však v sobi již téměř všechny prvky rozvinuté kameralistiky, vypracované v pevný systém až v druhé polovici 18. století v teoretických a praktických účetnických příručkách a pojednáních. Tato okolnost svědčí zajisté o vysoké úrovni, k jaká dospělo zemědělské ekonomické myšlení hned na počátku režijního období našich velkostatků. 0 vývoj i všech druhů zemědělského účetnictví pojednává se podrobněji v samo-statké kapitole. V oblasti vlastní správy hospodářské představoval účetní materiál vlastně jádro celé písemné pozůstalostí. Účty a výkazy vedly se však i v tom úseku, který patřil do oblasti veřejné správy. Byla tc zejména agenda, související se správou sirotčího jmění, která si vyžadovala postupně značně rozvětvené účtování. Podobně tomu bylo s agendou daňovou a s účtováním různých kontribučenských fondů. Tato agenda se pak ještě rozrůstá o příbuznou agendu katastrální, která vnáší d o patrimoníálního úřadování nové úkoly a s nimi nové druhy písemností. Vedení i těchto nových agend - 313 - musela být věnována stále větší péče, poněvadž přiznávací výkazy katastrální, rozvrhování, vybírání a účtování daní a ostatních veřejných poplatků se kontroluje. Tereziánské a josefinské reformy v oblasti poddanských záležitosti i na úseku správním značně omezily pravomoc vrchností nad poddanými, patrimoniální správa takto nabývá jiného obsahu. V jejím hospodářském úseku mimoekonomické momenty a vrchnostenský nátlak byly těmito zásahy značně ve své působnosti omezeny a bylo třeba brati daleko větší zřetel již na čistě ekonomickou stránku zemědělského a ostatního vrchnostenského podnikání. n& úseku vedení správy veřejné stávaly se patrimoniální úřady stále více závislými na nově organizováných státních orgánech. Zaujímají v tomto ohledu vlastně již postavení orgánů podřízených. Nej důležitěj ší úlohu v tomto procesu sehrála postupná reorganizace a zestátnění krajských úřadů, v nichž stát si vybudoval kontrolní orgán, jehož.mohl užiti jako nadřízené instance nad úřady patrimoniálními. Kontrola ta uskutečňovala se pravidelnými krajskými objížďkami hejtmana nebo krajských komisařů. Předmětem kontroly byla stejně práce, konaná v patrimoniálních úřadech, tedy způsob i obsah vyřizování agendy, jako pracovníci sami. Nejdříve byla věnována pozornost těm úředníkům, kteří se zabývali řízením veřejné správy. Upravovala se jejich kvalifikace a nařízeno vedení jejich evidence alespoň u polooficiální korporace, tehdejší Vlaetenecko-hcs podář-ské společnosti. Později se vyžadovaly odborné vědomosti pro úředníky, řídící soudnictví, dále zkoušky ze speciálního oboru politické správy (tav. těžké policejní přestupky). Dbalo se prostřednictvím zmíněné již Společnosti také o zlepšení hospodářských znalostí ostatního úřednictva. Pro ně byla předepsána zkouška z tzv. kamerální (ekonomické) vědy, oboru přednášeného na tehdejších universitách. Zaváděny přísahy pro ty úředníky , kteří byli pověřeni vedením gruntovních knih, sirotčí i depositní agendy a pro všechny výběrčí daní. Patrimoniální úředníci zůstávali však stále soukromými úředníky, jmenovanými vrchnostmi. Také i do platových poměrů tohoto úřednictva se zasahuje například vydáním tzv. Akcidenčního řádu (r. 1??9). Zaváděny i trestní sankce. Týkají se sice především úředníků, ale nezastavují se někdy ani před majiteli dominií. Druhou kategorií zásahů do dominiálních poměrů tvoří všeobecné správní úpravy z let osmdesátých 18. století, rozdělující veřejnou správu na obor soudní a politický. Jsou to zejména jurisdikční normy, regulace dominiálních soudů, vytváření příslušnosti a obvodů místních soudů, instituce justiciárů. Těmto úpravám, které již neváhaly porušit i dominiální celek, musí se patrimoniální úřadování přizpůsobit i ve své manipulaci se stále rostoucími písemnostmi. Zavádějí se tedy postupně podací proto-koly pro agendu politickou, soudní, odlišené jednak navzájem a dále i od agendy ekonomicko-dominiální. - 314 - Politická agenda patrimoniální obírala se tehdy následujíc fini správními úseky: 1. vyhlašování zákonů, 2. policejní záležitosi, 3. vybírání daní a veřejných dávek, 4. záležitosti školní a studijní, duchovní věci, 6. silniční a vodní stavby, 7. kamerálni a poplatkové věci, 8. řemesla a obchod, 9. věci vojenské, sčítání, rekrutírka, přípřeže, ubytování vojska, dodávky, 10. dozor nad obecními záležitostmi, 11. nadace, 12. kulturní záležitosti, zemědělství, chov dobytka, lesní hospodářství, 13. vykonávání politického soudnictví. Agenda soudní dělila se v podstatě na dva základní úseky, a to na agendu spornou a věci nesporné (vedení gruntovních knih, pozůstalostí, sirotčí a depositní záležitosti). Na těch panstvích, kde se provozovalo jakékoliv dolování, byla zřízena odbočka horního soudu (substituce - Bergge-richtsubstitution). Do agendy"dominikální, která v této době představuje již jen zbytek dřívějších, daleko širších vrchnostenských oprávnění, zahrnováno je právo propinační s právem vařiti pivo a kořalku, agenda farního, kostelního a školního patronátu, právo lovu a v určitém omezení právo kutací. V první etapě, až do období tereziánského a josefínského nacházíme v patrimoniálních úřadech - kromě účetního materiálu - písemnosti, které můžeme souborně označit jako korespondenci. Dopisování se děje ve formě osobních dopisů, počínaje titulem, oslovením, i úvodem. Majitel dominia píše svému úředníku míse familiérní oslovení s instrukcemi, rozkazy a výtkami. Vyřizuje v jednom dopise záležitosti veřejné i věci čistě soukromé a osobní. Hejtman nebo jiný úředník, zasílají pánu dominia občasné, nebo jen příležitostné zprávy, zodpovídají dotazy, podávají vysvětlení aj. Hejtman si dopisuje s úředníky sousedních i ostatních panství o řadě záležitostí souhrnně, aniž by dělal rozdíl v jejich kompetenci. Není také jednoty ve formální úpravě této písemné pozůstalosti. Pán dominia výhradně ve své vrchnostenské kompetenci rozhoduje o žádostech svých poddaných a rozhodnutí jeho se zapisují do tzv. Knih dekretů (DekretenbUcher). Vydává pro úředníky instrukce a nařízení (Knihy nařízení a instrukcí - Ver-ordnungsbúcher). V konečné etapě patrimoniální správy úřaduje se však již zcela neosobně. Písemnosti z tohoto období lze již zcela právem označit jako úřední spisy. Adresuje se již výhradně na úřad. Úřední řeč je německá. Krajské a ostatní úřady užívají pro patrimoniální úřady německých názvů: Oberamt, Direktorialamt, Wirtschaftsamt, Ortsobrigkeit, Ortsgericht, Justizamt. Způsob úřadování a vyřizování spisů byl upraven všeobecnými předpisy. Bylo zavedeno jednotné pojmenování pro určité druhy spisů. V tomto směru se rozeznávaly tři hlavní druhy, a to: nařízení nebo výnosy, zprávy, noty. Kařízeními byly všechny spisy, zasílané nadřízenými - 315 - úřady úřadům podřízeným. Byly to např. dekrety, příkazy, vyřízení, rezoluce aj. Všechna podání pak, která zasílaly podřízené úřady úřadům nadřízeným, byla zprávami. Tedy Wirtschaftsamt nebo Direktorialamt, nebo Ortsobirgkeit zasílaly, a? již ze své vlastní iniciativy, at k výzvě krajského úřadu, svá podání formou zprávy. Někdy mohly psát i žádost. Zprávy psaly například i příslušnému kriminálnímu soudu ve věcech trestních. Justizamty psaly zprávy třeba Apelačnímu soudu. Ve věcech vojenských zasílaly zprávy pravidelně velitelstvím příslušných pluků. Ve věcech daňových a katastrálních byly zasílány zprávy krajským pokladnám, krajskému úřadu, berničnímu kolegiu ap. Úřady souřadné, tedy v našich případech jedno panství panství druhému si psaly nóty. Tyto druhy spisů se rozeznávaly i vnějšími znaky. Písemnosti, podávané jako zprávy, musely být psány jen po jedné části přeloženého archu, obyčejně po pravé, a musely mít na vnější straně rubrum, tj. označení úřadu, jemuž byly podávány, s krátkým obsahem podání, popřípadě s uvedením čísla výnosu, na který zpráva odpovídá. Stejně tak měly být upraveny žádosti. Vyřízení nadřízeného úřadu bývá často napsáno přímo na podání. Nóty však nemají vůbec rubra. Také i formát papíru byl často předpisován, určité věci musely být psány jen na kolkovaném papíře. Dbáno bylo též, aby se užívalo příslušně odlišené titulatury (Löblich, Wohllöblich, Hochlöblich). Nejednou bylo nařizováno, aby se o každé věci psalo zvláště. Nadřízené úřady bděly také nad tím, aby spisy byly řádně ukládány a registrovány. Pro patrimoniálni úřady dalo se k tomu vhodně užití archivní schéma, předepsané původně pro krajské úřady. A proto v mnoha patrimo-niálních archivech najdeme spisy, rozděleny do následujících oddělení: Camerale, Commerziale, Contributionale, Diaetale, Militare, Publicum, Judiciale. Ve třicátých letech století 19. vyšel nový návod o úpravě patrim. registratur, zachovávající tři hlavní oddělení, a to: 1. oddělení politicko-administrativní, 2. oddělení judicielní, 3. odděl, domini-kální a ekonomické. Pro evidenci spisů zavedeno Repert oirum a Hlavní index. Kromě těchto všeobecných ustanovení bylo vypracováno i na velkých dominiích ke konci 18. a na počátku 19. stol. několik archivních plánů. Důležitý je z nich např. plán pro schwarzenberské archivy (Metze), roztřidující spisový materiál na 8 hlavních oddělení. Zásahy tereziánské a josefínské státovědy do pravomoci a způsobu úřadování patrimoniálnich úřadů připravily v nejednom směru přechod k nové době. Likvidace patrimonia, kterou přinesl převratný rok 1848 a přeměna panských úřadů již důsledně na úřady státní, dála se daleko klidněji. Patrimoniálni úřady mohly také svým úřednictvem poskytnout dostatečný počet pracovníků k obsazení nově zřízených úřadů. Tato nová organizace nebyla ovšem hned hotová. Panské úřady musely vésti celou agendu ještě - 316 - po určitou přechodnou dobu. Dálo se to již jen provizorně a tentokráte na útraty státu. Po četných poradách a projektech vstoupilo nové zřízení v platnost 1. července r. 1850. To je tedy konečný termín faktického trvání patrimoniální správy a patrimoniálních úřadů. Při přejímání agendy bylo vydáno novým úřadům mnoho spisů. Byly to především spisy nevyřízené. Tato extradice se nejvíce dotkla agendy soudní, z níž přešel kromě jiného do nových okresních soudů velký počet gruntovních knih, do nichž se dále zapisovalo. Stejně i berní správy si vyžádaly řadu prior. Před úplnou likvidací provedly, nebo začaly provádět patrimoniální úřady ještě poslední, neobyčejně však pracnou a důkladnou akci. Je to vyvážení z poddanských břemen. Výsledkem těchto prací jsou rozsáhlé a komplikované vyvažovači tabulky. Práce tyto byly normovány základními zákony o zrušení poddanství a roboty a především pak četnými nařízeními, které je vysvětlovaly a doplňovaly. Písemnosti českých patrimonií po roce 1526 Období 16. - 19. století je dobou vrcholného rozvoje českých panstvís jejich kanceláří i písemností. V bohatě zachovaných patrimoniálních archivech se zvláště od sklonku 17. století nachází množství dokumentárního materiálu, který lze roztřídit shruba takto* 1. Rodové písemnosti (dokumenty rodu jako celku i jeho jednotlivých příslušníků) . 2. Vlastní písemnosti panství, jež zahrnují oblast: a) veřejné správy (hlavně politické a berní), b) soudní agendy, c) vlastní domínikálni správu (celé režijní hospodaření panství). 3. Písemnosti vedené patrimonii ve spolupráci e orgány samosprávnými (městečka a obce). Složitý historický vývoj naplněný převratnými zásahy do uzavřeného mikrokosmu panství, doprovázený bohatou vnitřní dynamikou na úseku správním i ekonomickér;;, se přirozeně projevil v obsahu i formálních znacích všech druhů písemností. Feudální velkostatek rozvíjející se intenzívně zvláště od polovice 16. století navaž oval přirozeně na starší formy řízení a správy poddaného lidu, jež se vyvinuly ve středověku. Tomuto stavu odpovídaly i typy a formy písemností, jež vznikly zčásti již v předchozím období. Tak urbáře a účty vděčí za svůj vznik již předhusitské epoše, zatímco pozemkové knihy se zrodily až na přelomu 15. a 16. stol. a jiné dokumenty se objeviiy až v 16. a 17. stol. - 317 - V předbělohorské době zaznamenaly neobyčejný rozkvět a význam pozemkové knihy (Grundbuch, Kauf- und Handelsbuch aj.). Pozemkové knihy je možno definovat jako úřední knihy vedené vrchnostenr-kými úřady (ve spolupráci s orgány vesnické samosprávy) a jejich právními nástupci v záležitostech držby půdy a vesnických statků (poddanských a později soukromých) a ve všech záležitostech s tím souvisejících. Jejich účelem bylo uvádět ve známost skutečného držitele nemovitosti a stanovit práva a břemena z toho vyplývající. Vznik pozemkových knih souvisí těsně se sociálna právními změnami, k nimž došlo na venkově od konce 15. století, kdy se v souvislosti s prosazováním emfyteuse zlepšovalo majetkové a dědicko-právní postavení poddaných. Rozbor nejstarších knih (zejména z panství Pardubice, Litomyšl, Poděbrady aj.) ukazuje, že určité záznamy o prodejích a koupích vesnických nemovitostí existovaly již dříve. Bylo to hlavně ve formě chyrogra-fů, nezpečetěných zápisů smluvních stran vyhotovených ve dvou exemplářích, jež sloužily jako podklad při zavádění pozemkových knih. Jedním z hlavních úkolů diplomatického studia pozemkových knih musí být správné určení typu knihy, druhu, hodnoty a formy záznamů. Již mezi knihami první poloviny 16. století neexistoval jeden typ, protože od samého počátku se do nich vkládala právní pořízení různého druhu. V průběhu 16. a 17. století se vyvinuly tyto typy knih: 1. Rustikální pozemkové knihy (pro poddanskou půdu) 2. Dominikalní knihy (pro půdu panskou přidělovanou pouze do dočasného nájmu) Rustikální knihy lze členit dále: a) purkrechtní (trhové), b) knihy poddanských kšaftů a inventářů, c) sirotčí registra, d) odúmrtní knihy (vyskytují ae ojediněle), e) knihy sporů a narovnání (většinou jen oddíly v knihách), f) knihy dluhů a zástav - " - g) svatebních smluv - " - h) viničné (horenské) knihy. Ve starší době se takto členěné knihy vyskytují poměrně řídce jako samostatné typy, většinou se vedla jedna kniha buď pro celou rychtu nebo pro jednotlivé vesnice a v ní byly zápisy všeho druhu, nebo měla kniha několi oddílů. Nejstarší způsob vedení knih byl chronologický, to znamená, ze se veškerá pořízení zapisovala za sebou bez ohledu na usedlost; v průbíhu 16. století se vyvinula tzv. reálná folia, každá usedlost měla vyhráváno několik folií. - 318 - Bghem 18. století přistupovaly k uvedeným typům knih ještě další speciální druhy, jako rukojemské, hypoték, kvitancí aj. V druzích pozemkových knih i ve způsobech vedení se projevují dosti značné krajové rozdíly i různá úroveň vrchnostenské správy a kanceláří. Teprve v období státního centralismu v 18. století došlo i na tomto úseku k sjednocení zásad o vedení knih. Průběh celého rozvoje feudálních panství dokumentují další důležité písemnosti, jimiž byly urbáře. Definice, vznik i význam urbářů byly podány již ve výkladu diplomatiky staršího období. V éře velkého rozvoje velkostatků v 16. století se také urbáře rozvinuly a změnily. Kromě základního typu obsahujícího celkový soupis usedlostí se všemi povinnostmi a právy poddaných se vyčlenily výběrčí rejstříky (seznamy skutečně odvedených platů a dávek) a robotní rejstříky (výkazy o vykonaných robotách). Dále jsou dochovány sumáře, podávající celkový přehled o stavu a finančním výnosu celého velkostatku a správní urbáře (soupis hlavních podniků a vesnic). Při studiu urbářů je třeba mít na paměti, že byly často přepisovány staré urbáře, aniž se přihlíželo plně k současné situaci a že jejich obsah neodpovídá pak době, do níž se hlásí. Hlavně se tak stávalo při častých prodejích panství. 0 vyspělosti patrimoniálního správního aparátu svědčí též seznamy poddaných, vzniklé z potřeb vrchností znát přesně počet a stav nejcenněj-Ší hodnoty, jakou na panstvích měly, totiž poddané. K tomu sloužily seznamy poddaných (Mannschaftsbucher). Nejstarší zachované seznamy jsou z vyspělé oblasti rožmberské z osmdesátých let 16. stol. (Prachatice, Třeboň, Vimperk); obsahují jmenný soupis všech hospodářů, jejich manželek, dětí, sirotků, podruhů a často i čeledě v určitém roce. Je uveden i věk lidí a u dětí se psalo, kde současně jsou (ve službě, na řemesle, ve vojsku aj.). Z předbělohorské doby a částečně i ze 17. století se seznamy dochovaly velmi mezerovitě, později jsou celé řady pro každý rok pro celá česká panství. Nejmasovějším písemným materiálem našich patrimonii byly hospodářské účty, ze 17. a 18. století jsou jich celé série, čekající většinou na historické a diplomatické zpracování. Z hlediska diplomatického (z účetního stanoviska srov. samostatné pojednání) je třeba rozlišovat účetní knihy a účetní spisy, jež sloužily především jako přílohy ke knihám. Podle obsahu lze účetní knihy dělit na: 1. důchodní účty, koncem 18. stol. z nich vznikly hlavní knihy peněžní} 2. naturální účty a rejstříky (pro jednotlivé hospodářské provozy např. pivní, dobytčí, obilní aj.); - 319 - 3. partikulární účty (dílčí účty časové nebo pro zvláštní krátkodobé účely). Dále je třeba rozlišovat účty podle provenience, tzn. v jakém vrchnostenském úřadu byly vedeny. Z tohoto hlediska můžeme rozeznávat materiál ústřední povahy (účty hlavních pokladen a účetních revizí), účty panství a účty jednotlivých provozů. Diplomatický rozbor účtů není možno provádět jen studiem formálních znaků a izolovaně, ale vždy jen v souvislosti s celým ekonomickým systémem, je nutno pochopit především určitý účetní systém a určit kvalitu každého daného účtu. Pro 16. století je typický též rozkvět a rozmach patrimoniálních kanceláří, zejména na větších pozemkových državách jako byla např. rožmberská panství, doména Smiřických aj. Charakteristickým rysem a průvodním jevem tohoto procesu bylo masovější použití spisů (akt), jež vyhovovaly zrychlenému a bohatšímu životu lépe než staré písemné formy. V kancelářích se pracovalo se spisy přijatými i vydanými} většinou měly jednoduché formy a obsahovaly stručné pokyny, sdělení, dotazy apod. Ng^ay se přijaté i vydané spisy zapisovaly do samostatných knih (celé nebo ve zkrácené podobě). Tyto knihy představují jakési spojení kopiářů a register a nazývají se obvykle knihami pamětními. V 17. stol., hlavně až po třicetileté válce, vznikaly v kancelářích i pomocné knihy, které měly ulehčit spisovou práci a evidenci. Nej důležitější byly podací nebo jednací protokoly, do nichž se zapisovaly přijaté i vydané spisy (obsahovaly datum podání, stručný obsah a způsob vyřízení). Ty se pak staly základní pomůckou i pro celá další období. V důležitých právních pořízeních vydávaly vrchnostenské kanceláře též listiny a listy. Odpovídaly listinám a listům vydávaným v zeměpanských úřadech, jejich formy byly ovšem mnohem prostší. Listiny byly na pergamenu a obsahovaly podpis majitele panství a jeho velkou peČet, listy byly jednodušší a byly vydávány v pořízeních méně významných (známé jsou hlavně výhosty nebo zhostné listy, povolující odchod poddaných z panství). V 18. století a v první půli 19. se úřadování i formy spisů stávaly komplikovanější a masovější. Provoz kanceláří řídily a upravovaly kancelářské řády a instrukce a všeobecná nařízení státních úřadů. J. Hanzal - 320 - Bibliografická příloha Základní pramenný materiál - pozemkové knihy - byl až do nedávné doby uložen v pražském SÚA, odkud ale byly dle provenience jednotlivé soubory odevzdány příslušným státním archivům. Pro ostatní materiál knižního a spisovného charakteru je třeba obrátit se opět na odpovídající fondy velko-statkové v týchž Státních archivech (srovnej jednotlivé průvodce po státních archivech). Literatury, která se těmto otázkám věnuje (necháme-li stranou početné práce z hospodářských a sociálních dějin, které namnoze také z tohoto materiálu vycházejí), je zhusta trojího druhu* Především jde o literaturu, která měla sloužit patrimoniálním úřadům a jejich úředníkům v jejich praxi; tu zasluhují zmínky hlavně: R e i c h 1, Das Dorf- und Bauernrecht im Königreiche Böhmen, mit Rücksicht auf die übrigen k. k. Deutschen Erbländer im Grundrisse. Für Kandidaten zu Wirtschaftsämtlichen Diensten, Prag 1817. - Kostetzky Dominik, Praktisches Handbuch der Gesetze in Unterthansaehen für Kreisäster andere politische Behörden, Grundherrschaften, obrigkeitliche Aemter, Advokaten, Justiziare und Unterthanen im Königreiche Böhmen. Th. I. II. Wien 1830, 1831. - Schopf F.J., Die Rechte auch Pflichten der Grundherren und der Wirkungskreis der grundobrigkeitlichen Wirtschaftsämter im Lande Böhmen. B. I-III ve dvou svazcích. Praha 1847, str. VI, XII, 331, VI, 368. Dále je to literatura právně a správněhistorická, jakož i archivní, z níž lze uvést opět alespoň nejdůležitější tituly: R i e g e r Bohuš, Zřízení krajské v Čechách, část 2. Ústrojí krajské v Čechách v letech 1740 - 1792, Praha 1893. Týž, Pozemková vrchnost Drobné spisy I, str. 466 - 484. Praha 1914. - Macek Jar. - Ž á č e k V., Krajská správa v českých zemích a její archívní fondy. Praha 1958. Janoušek Em., Několik úvah o patrimoniálních archivech. Sborník prací žáků prof. dr. G. Friedricha. Praha 1931, str. 177 - 191. - Janoušek Em., Přednášky o patrimoniální správě, skripta. Praha 1955. -Procházka VI., Výbava a výměnek na české vesnici v 16. a 17. stol. Český lid 49/1962, str. 55-63. - Černý V., Názvosloví pro zemšdšl-sko-lesnické archivy. Slovníček archivní terminologie II. Praha 1955-Procházka VI., Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. stol., Praha 1963. A konečně to jsou některé edice, např.: Kalousek J., Řády selské a instrukce hospodářské. Archiv čes- - 321 - ký, XXII - XXV, XXIX, Praha, 19C5 - 1913. - Č e r n ý V., Hospodářské instrukce. Praha 1930. Literatura diplomatická v nej širším slova smyslu: Volf M., Vývoj gruntovní knihy ve svetle zákonu a hospodářských instrukcí. Zprávy ZAČ VIII, 1939, str. 41 - 108. - Procházka vi. Nejetarší česká vesnická pozemková kniha, ČSPS 68/1960, str. 81-3. Trantírek Mir., Vliv státu na vývoj mestských a gruntovních knih na Moravě a ve Slezsku do roku 1849. SAP X/2 - 1960, str. 105 - 181. -Hanzal J., K diplomatice předbělohorských urbářú. AUC 1963, Philo-sophica et historica No 5, Pomocné vědy historické, str. 79 - 93. Týž, Současný stav a úkoly studia českých pozemkových knih, SAP XIV-l, 1964, str. 39 - 56. Polák S., Trhové knihy českých poddanských měst v první polovině 1*6. stol., SAP XVIII, 1968, str. 412' - 451. - Hanzal J., Patrimoniální úředníci a úřady v době předbělohorské, SAP XIX, 1969, str. 441 - 456. - Zaoralová M., Vývoj správy brtnického velkostatku a její písemnosti, SAP 1969, str. 258 - 301. - Tříska K Vývoj Černínské ústrední správy, 3AP 1968, str. 363 - 376« Hanzal J., Hospodárske patrimoniální účty předbělohorského období, SAP XVI, 1966, str. 39-56. -Volf M., Výsledky soupisu gruntovních knih ve Středočeském kraji, SAP XVI, 1966, str. 50 - 127. S. Janoušek - 322 - XIX. ÚČTY A ÚČ3TNÍ MATBRIÁL 1. Poj eg účetní soustavy, účetní metody a účetní formy a. Hlavní rysy jednotlivých účetních soustav Účetní knihy mohou být vedeny a mít různou úpravu podle toho, a) jak se na jednotlivé účetní případy (případy zapisované do účetních knih, účetní jevy) díváme, b) jak je třídíme, c) v jakém uspořádání je zapisujeme. Na účetní případy se môžeme v zásadě dívat jako na příjmy a výdaje peněz (i když vždy o skutečné příjmy a výdaje peněz nejde), nebo jako na příjem (vznik) jedné hodnoty (plnění) a úbytek (výdej) jiné hodnoty (plnění). Na' prvé západě spočívá jednoduché účetnictví správní (starý kamerál-ní sloh) a účetnictví kamerální, na druhé zásadě jednoduché kupecké (obchodní, podnikové) účetnictví a účetnictví podvojné. Účetní případy bud třídíme z hlediska pohybu (změn) majetku a dluhů (např. v jednoduchém kupeckém účetnictví) nebo jen z hlediska výsledků hospodaření (např. v jednoduchém účetnictví správním) nebo s obou hledisek (v účetnictví podvojném a částečně i v účetnictví kamerálním). Účetní případy zapisujeme bud jen v pořádku věcném (v jednoduchém účetnictví správním) nebo v pořádku časovém a věcném (v podvojném účetnictví, popř. v účetnictví kamerálním). Dále je zapisujeme buď jen v jedné řadě (v jednoduchém účetnictví správním a v jednoduchém kupeckém účetnictví) nebo ve dvou řadách (souborně, souhrnně a jednotlivě), v podvojném účetnictví na účtech souborných (souhrnných, kolektivních, syntetických) hlavní knihy a na účtech analytických (jednoduchých) v různých knihách pomocných (v knihách analytické evidence), částečně i v účetnictví kamerálním pro evidenci pohledávek a dluhů (v peněžní hlavní knize a v s a Id ok ontu). Jednoduché účetnictví správní (neboli starý kamerální sloh, kamerál- - 323 - ni sloh bez předpisových položek, die einfache Verwaltungbuchführung, der alte Kameralstil) nezná zásadně deníky, má jen zápisy soustavné. Zásadně se vedou odděleně příjmy a výdaje peněz buď přímo v knize rubrik (knize titulní, v titulních registrech, v hlavní knize, hlavní knize peněžní, das Rubrikenbuch, das Hauptbuch, das Geldhauptbuch) nebo nejprve v různých zápisech předběžných, pomocných, odkud se v určitých obdobích převádějí do hlavní knihy. Kniha rubrik obsahuje rubriky příjmové a rubriky výdajové které jsou zásadně jednostranné (pokud by nešlo o storna, tj. zrušovací zápisy nesprávně zapsaných účetních případů). Většinou se strany rubrik ani nerozlišovaly, protože se rubriky příjmové i rubriky výdajové vedly zpravidla v samostatných oddílech. Někdy se jako příjmy zapisovaly vzniklé pohledávky a jako výdaje vzniklé dluhy. Tím se obsah hlavní knihy jako kni hy pro roztříděné příjmy a výdaje peněz zatemňoval a proto bylo třeba vést pokladní knihu jako knihu pomocnou nebo dokonce soukromou knihu příslušného pracovníka (peněžní manuál čili peněžní příručku). Evidence věcného (hmotného) majetku as vedla ve zvláštních účetních knihách, nazývaných ve starší době též účty nebo registra. Vedle nich se vedly různé pomocné knihy, nazývané často rejstříky, z nichž se převáděly účetní případy jednotlivě nebo úhrnně v pravidelných obdobích do účtů. Tyto knihy věcného majetku se nazývaly často hlavními knihami věcnými nebo naturálními, ačkoliv název hlavní kniha patří jen knize o evidenci peněžní ho majetku. Název hlavní kniha věcná neb naturální přešel i do účetnictví kamerálního. V jednoduchém účetnictví správním můžeme vykázat velkou část nákladů a výnosů, ale nikoliv tzv. čisté jmění jako rozdíl mezi majetkem a dluhy, protože se velká část majetku v ceně nevedla, rozvahy majetku se nesesta-vovaly a mimo rámec účetnictví byly sestavovány jen různé přehledy o pohybu majetku, hlavně o příjmech a vydáních. Soustavná evidence pohledávek a dluhů činila jednoduchému účetnictví správnímu určité potíže. Účetnictví kamerální (die Kameralbuchführung, die kameralistische Buchführung, der neue Kameralstil), nazývané učiteli státního účetnictví též účetnictvím jednoduchým (die einfache Buchführung) nebo jednoduchým účetním slohem (der einfache Rechnungsstil), popř. účetním slohem o jednoduchých položkách (der Rechnungsstil in einfacher Posten), je rozšířené jednoduché účetnictví správní. Spočívá tedy stejně jako jednoduché účetnictví správní v odděleném účtování majetku peněžního a majetku věcného. Dosavadní jednoduché účetnictví správní se rozšiřuje o peněžní deník a v (peněžní) hlavní knize se zavádí důsledně oddělené účtování tzv. náležitostí (die Gebühr, die Schuldigkeit, Soll) neboli předpisových položek (předpisů, die VorSchreibung) od účtování plateb (die Zahlung, die Abstattung, die Berichtigung Ist), kdežto účtování věcného majetku zůstává - 324 - v podstatě nezměněno. Není tu obsahová a číselná shoda v peněžním deníku a v peněžní hlavní knize, která je typická pro účetnictví podvojné, protože se tzv. náležitosti v deníku peněžním neúčtují. Naproti tomu deník puteánský, nazvaný podle svého původce Puteaniho, obsahuje nejen skutečné platby, ale také náležitosti. Tato úprava kamerálního účetnictví se nazývá proto účetnictvím puteánským nebo deníkovým. V hlavní knize možno tedy vykázat ke konci roku nedoplatky (zůstatky) příjmové (pohledávky) a nedoplatky (zůstatky) výdajové čili nevýplatky (dluhy) podle druhu příjmů a vydání, nikoliv podle osob. Proto se vedlo ještě saldokonto (úvěrní kniha) jako kniha pomocná (das Abrechnungsbuch). Deník a hlavní kniha peněžní tvoří základní knihy účetnictví kamerálního a tudíž jeho podstatu. Ostatní účetní knihy, zejména knihy o evidenci věcného majetku, jsou knihami pomocnými neboli vedlejšími. I když některé knihy o evidenci věcného majetku nazýváme knihami hlavními (naturálními nebo věcnými hlavními knihami), jsou to knihy pomocné. tonondy se rozlišují speciální věcné či naturální deníky, do kterých se zapisuje běžně z dokladů a věcné (naturální) hlavní knihy, kam se převádějí měsíční úhrny z těchto deníků. Vgcné či naturální deníky se nazývají též rejstříky a název věcný či naturální deník je vyhrazen jen všeobecnému deníku pro zápisy o pohybu veškerého vecného majetku. Ke konci roku se sestavovala v kamerálním účetnictví rozvaha majetku a rozvaha výnosová (tato rozdílem čistého jmění na konci a na počátku roku čili způsobem nepřímým, inventárním a způsobem náležitostním neboli přímým mezi působivými (výsledkovými) náležitostmi (předpisovými položkami příjmovými a výdajovými) s připočtením nebo odpočtením rozdílu věcného majetku z konce a počátku účetního roku. Jednoduché kupecké (obchodní, podnikové) účetnictví (die einfache kaufmännische Buchführung) nazývané též neúplným účetnictvím podvojným nebo neúplnou dopikou (die unvollständige Doppik) objevuje .se u nás již v 15. a 16. století v podnicích obchodních, později v podnicích řemesla a v malých podnicích továrních, později i v některých peněžních ústavech. Podstata jednoduchého kupeckého účetnictví spočívá ve vedení těchto účetních knih: a) soupisníku jmění (v popisníku majetku a dluhů), který se sestavuje při zahájení činnosti podniku a potom ke konci každého roku, b) deníku pokladního (pokladní ■ ihy) a deníku úvěrního (deníku pro případy nepokladní), popř. ve společném deníku pokladním a úvěrním s potřebným počtem peněžních sloupců, - 325 - c) saldokonta, úvěrní knihy, která je evidencí pohledávek a dluhů podle osob a hlavní knihou této účetní soustavy, d) různých knih pomocných nebolí vedlejších (např. knin o příjmu a výdeji zboží, nazývaných dříve zásobníky, skontry apod.). Někdy, zejména v nejstarší době se vedly jen účetní knihy ad a) až c)« vedly-li se i účetní knihy ad d), nazývalo se toto účetnictví rozšířeným účetnictvím jednoduchým (die erweiterte einfache Buchhaltung). Tohoto názvu se však později začalo užívat pro jednoduché kupecké účetnictví, ve kterém a) byla hlavní kniha rozšířena o zápisy věcného majetku a změn čistého jmění, zvláště nákladů a výnosů, b) se vedly pro náklady a výnosy i věcný majetek různé pomocné knihy, c) byla pokladní kniha vedena v tabelární úpravě, tj. kde se v pomocných peněžních sloupcích třídily příjmy a výdaje tak, aby se mohly zjišťovat náklady a výnosy, pokud byly za hotové, nikoliv tedy náklady a výnosy jako vzniklé pohledávky a dluhy nebo jejich úbytky a úbytky a přírůstky věcného majetku. Obsahově se rozšířené jednoduché účetnictví blíží účetnictví kamerál-nímu, ale nevyrovná se mu v uspořádání účetních knih a soustavností účetních zápisů. Y praxi se vyskytovaly různé obměny rozšířeného účetnictví jednoduchého, ale účetnictví kamerální tvořilo uzavřený a pokud možno jednotný celek. Základní organizační (účetně technickou) jednotkou jednoduchého účetnictví kupeckého je účet neboli konto, kdežto v jednoduchém účetnictví správním a, v účetnictví kamerální m je rubrika. V jednoduchém kupeckém účetnictví se vedou jen účty analytické (jednoduché), v účetnictví podvojném účty analytické i účty syntetické (souborné, kolektivní, viz dále o účetnictví podvojném). Jinak rozdíl jednoduchého účetnictví kupeckého oproti jednoduchému účetnictví správnímu spočívá v tom, že se klade váha na evidenci pohledávek a dluhů, kdežto v jednoduchém účetnictví správním se zdůrazňuje stránka nákladová a výnosová nebo spíše příjem a výdej peněz, popř. náklady a výnosy za hotové. Nejdokonalejší účetní soustavou je účetnictví podvojné (die doppelte Buchhaltung, die doppelte Buchführung, die Dopik), nazývané u nás dříve účetnictvím složitým nebo dvojitým, dopickým, někdy dopikou nebo účetním slohem merkantilním. Dnes mluvíme o podvojné soustavě účetní evidence, o podvojné účetní soustavě nebo krátce o podvojné soustavě. Podstata podvojného účetnictví spočívá v tom, ze v jeho základních - 326 - účetních knihách (v denících a v hlavní knize) zachycujeme stavy, přírůstky a úbytky aktiv a pasiv (majetku, dluhů apod.) a všechny náklady a výnosy, takže hospodářský výsledek můžeme zjišťovat dvojím způsobem, a to; a) jako přírůstek nebo úbytek čistého jmění, b) jako rozdíl mezi náklady a výnosy. Základní organizační jednotkou podvojného účetnictví je účet neboli konto. V hlavní knize vedeme účty souborné neboli syntetické (např. účet dlužníků, účet věřitelů nebo účet odběratelů, účet dodavatelů, účet výrobků apod.) a v knihách pomocných vedeme účty jednoduché neboli analytické (účty jednotlivých dlužníků, věřitelů nebo odběratelů, dodavatelů, účty jednotlivých druhů výrobků při výrobě hromadné nebo sériové, popř. účty jednotlivých výrobků při výrobě kusové neboli zakázkové). Máme tedy čtyři účetní soustavy, a to« 1. jednoduché účetnictví správní (starý kamerální sloh), 2. kamerální účetnictví (nový kamerální sloh), 5. jednoduché kupecké účetnictví (neúplná dopika), 4. podvojné účetnictví (dopika). 7 západním Německu se užívá v některých podnicích veřejné správy také tzv. rozšířeného kamerálního účetnictví (zdokonalený kamerální sloh, der gehobene Kameralstil, die erweiterte, verbesserte, verwollkommnete Kameralistik), které při zdokonalení účetní techniky kamerálního účetnictví u nás známého může poskytnout ve své hlavní knize všechny údaje jako účetnictví podvojné. Je tedy hlavní kniha rozšířeného kamerálního účetnictví obsahově rovnocenná s hlavní knihou účetnictví podvojného. U nás se objevuje rozšířené kamerální účetnictví jen ojediněle v době tzv. Protektorátu v pohraničních územích Čech a Moravy. Rozdíly mezi jednotlivými účetními soustavami spočívají v obsahu a uspořádání základních účetních knih, rozdíly v obsahu a uspořádání knih pomocných či vedlejších jsou celkem nepatrné. Někdy se činí rozdíl mezi knihami vedlejšími a knihami pomocnými (z nichž se účtují zpravidla úhrny do knih základnícn a vedlejších). Takovéto knihy pomocné měly různé názvy, jako např. rejstříky apod. Kdybychom chtěli vystihnout vývojové stupně od dob raného feudalismu až po naši dobu, dostali bychom toto schéma: 1. Jednoduché účetnictví 1. jednoduché kupecké účetnictví správní (starý kamerální (neúplná dopika) sloh, stará kameralistika) 2. účetnictví kamerální (nový 2. rozšířené účetnictví jednoduché kamerální sloh a jeho obrně- (rozšířená neúplná dopika) na účetnictví puteánské neboli deníkové - též rakouská kameralistika) - 327 - 3. rozšírené neboli zdokonalené účetnictví (též nemecká kameralistika). 5. účetnictví podvojné (dopika) b. Účetní metody a formy Podle toho, jak ze zápisů časových získáváme zápisy soustavné, rozeznáváme různé účetní metody (die Buchhaltungsmeuhoden); ejich konkrétní úpravou dostáváme různé účetní formy (die Buchhaltungsformen). Účetní metody a účetní formy mají největší význam v podvojném účetnictví. Máme dosud metodu převodovou (přepis ovací), metodu tabelární { rozpis ovací), metodu propisovací a metodu děrných štítků a nově vzniká metoda samočinných počítačů. Největší počet forem vykazuje metoda převodová, ii nejsGarŠím formám podvojného účetnictví patří stará a nová forma italská, sborníkové účetnictví (sborníková forma) a účetnictví o více denících.- V posledních letech začíná se u nás užívat účetních forem, které obsahují prvky více účetních metod (např, forma soorníkově deníková, forma rejstříková a forma dokladově sborníková). Zpočátku bylo zvykem a pravidlem zapisovat nejprve do deníku a odtud zapsané účetní případy převádět do hlavní knihy. Zároveň se tyto účetní případy zapisovaly do knih pomocných čili vedlejších. Podle toho se také vytvářela úprava účetních knih a vztahy mezi nimi. 2. 0 jednotlivých účetních soustavách zvláště, a)Jednoduché účetnictví správní {starý kamerální sloh) oC)Popis a rozbor jednoduchého účetnictví správního Původ jednoduchého účetnictví správníno nu ono hiedau jíž v otrokářském řádě. S jeho počátky se setkáváme již ve Starém Egyptě, Suméríi, Akádu, Asýrii, Pénicii a Palestině. Poměrně vyspělé je v Řecku a v Egyptě za Ptole-majovců, dále v říši Ěimské, v Byzancii a ve státech islamských. U nás se jeho prvky dochovaly ze čtrnáctého století. Základním znakem jednoducného účetnictví správního je zásadní oddělené účtování jmění peněžního (hotových peněz) od účtování jmění (majetku) věcného (hmotného). Protože tržní hospodářství bylo za feudalismu málo rozvinuto a tudíž i oběh penéz nebyl rozsáhlý, bylo účtování věcného jmění poměrně obsáhlé s větším počtem účetních knih. Naproti tomu účtování jmění peněžního se soustřeďovalo v jedné účetní knize (v knize rubrik nebo titulů, - 528 - v titulní knize v hlavních registrech, v hlavním účtu, v hlavní knize, v peněžní hlavní knize). Jak jsme již dříve ukázali, jednoduché účetnictví správní nezná deníky v našem slova smyslu, nezachycuje tedy účetní případy v pořádku časovém (chronologickém). Říkáme tedy, že má jen zápisy soustavné (systematické), nikoliv zápisy časové (chronologické). Tato zásada platí jen s určitými výhradami. Ve státní správě se deníky v jednoduchém účetnictví správním skutečně nevedly, v zemědělství se vyvinuly pokladní deníky v pozdější době z peněžníoh (důchodních) cedulí. S rozvojem tržního hospodářství stává se účtování peněz tak důležitějším a proto se postupně kniha rubrik neboli titulů začíná nazývat hlavními registry, hlavním účtem a posléze hlavní knihou. Brzy se vytvořila u nás zásada, podle které se až do počátku devatenáctého století nezapisovalo do hlavní knihy přímo z účetních dokladů, ale z tzv. cedulí (der Zettel), z nichž se vyvinul pokladní (peněžní) deník (das Kassajournal, das Geldjournal). Vedle toho se vedly cedule o věcném majetku a podle toho také měly různé názvy. Hlavní knihy s deníkem peněžním se začínají nazývat knihami základními, naproti tomu účetní knihy o majetku věcném knihami vedlejšími, pomocnými nebo pobočnými. Rubriky v hlavní knize se dělily na příjmové a výdajové. Byly zásadně jednostranné, pokud nešlo o formální storna (zrušení) chybných zápisů a převody na jiné rubriky. Počet rubrik kolísal podle druhu, velikosti a členitosti, popř. podle vyspělosti účetní organizace příslušné hospodářské jednotky. Do značné míry vyplývaly počet a rozdělaní rubrik z rozdělení a počtu knih pro účtování věcného majetku. Hlavní kniha neobsahovala jen účtování peněz. Brzy se např. vytvořil zvyk účtovat ke konci účetního období mezi přijaté peníze také nedoplatky (pohledávky), takže z účetních knih vyplývala větší pokladní hotovost nežli ve skutečnosti byla. Proto se na konci účetního období od úhrnu příjmů odečetly pohledávky běžného období a tak se vypočítala skutečná pokladní hotovost. Pohledávky vzniklé v jednom období a zaplacené v období následujícím a platby na ně se již do hlavní knihy nezapisovaly. Tento postup byl pravděpodobně velmi rozšířen v době rostoucího tržního hospodářství. Byly však i případy, ve kterých se do hlavní knihy jak v příjmu tak ve vydání zapisovaly jen nároky a závazky, nikoli skutečné pokladní příjmy a výdaje, takže skutečný pohyb peněz bylo nutno zachycovat v různých knihách pomocných. Pro přehled majitele hospodářství se z úhrnů příjmových a výdajových rubrik sestavovaly výkazy (přehledy), nazývané extrakty (výtahy, výpisy - 329 - nebo sumáře. Byly sestavovány měsíčně, čtvrtletně, pololetně neb ročně. Kde bylo hospodářství členité a skládalo se z více celků, které si vedly samostatné účetnictví, vedla se vedle hlavních knih, těchto celků ještě hlavní kniha ústřední (centrální), do níž se zapisovaly bud jednotlivé účetní případy nebo úhrny z hlavních knih příslušných dílčích jednotek. Ostatní účetní knihy, nazývané, jak již shora naznačeno, knihami vedlejšími, pomocnými nebo pobočnými, se dělily podle obsahu. Vedly se účetní knihy o věcném majetku (později i účetní knihy o pohledávkách a dluzích) , účetní knihy o činnosti (účetní knihy pro evidenci práce a mzdových nároků zaměstnanců). Bvidence věcného majetku se dělila na evidenci inventáře a svriků (budov, zařízení, nářadí), evidence živého inventáře, evidence přírodnin, evidence stavebních a pomocných hmot. K účetním knihám o činnosti patřily různé rejstříky o výrobé zemědělské a průmyslové. Bvidene® práce se vedla podle druhu prací, podle jejich účelu a podle zaměstnanou. Účetní knihy se uzavíraly pololetně nebo (později) ročně, při tom období účetní se nekryla s obdobími kalendářními, teprve v pozdější dohě nastává tendence uzavírat účetní knihy ke konci kalendářního roku nebo pololetí. Účetní závěrka se skládala z výtahu peněžní hlavní knihy a z přehledů většiny účetních knih o věcném majetku, popř. z přehledu pohledávek b dluhů k určitému dni. Zpočátku bylo zvykem předkládat vedení příslušné hospodářské jednotky příslušné účetní knihy v prvopis®, ke kterým se připojovaly jako přílohy i některé knihy pomocné, někdy se předkládaly účetní knihy i výtahy (přehledy) z nioh, velmi často i účetní doklady. Podrobná nebo stručná hospodářská zpráva osvětlovala některé důležité položky a zdůvodňovala hospodářský výsledek. Účetní knihy v jednoduchém účetnictví správním se vedly zpočátku latinsky, potom česky, později česky a němeexy a posléze skoro výhradně německy. J3) Jednoduché účetnictví správní v zemědělství Jednoduchého účetnictví správního se u nás užívalo v zemědělství (i ve státní a městské správě) od nej starších dob do prvé poloviny století devatenáctého, f druhé polovině století osmnáctého bylo však poměrně rych* le zatlačováno účetnictvím kamerélním (novým kaaerálním slohem). Protože podstata jednoduchého účetnictví správního byla popsána výše, omezíme se jen na osvětlení otázek, které jsou pro zemědělství typické. Obecně můžeme konstatovat, že jeho organizace se v zásadních otázkách velmi málo liší, zato v jednotlivostech je rozdílů poměrně mnoho. Už v ná- - 330 - zvech jednotlivých účetních knih byla často dosti značná nejednotnost. Pro účetní knihu byly obvyklá názvy registra, účet nebo počet. Podstatného jména registr (rejstřík) se často užívalo pro různé knihy pomocné, kdežto pro účetní knihy řádné se užívalo nejčastěji názvu účet, někdy počet nebo registra (množné číslo od registrum). Účetní knihy nazývané účty se předkládaly majiteli panství nebo jeho zástupci, regentovi, ústřední účtárně bud v prvopise nebo v© výtahu nebo v obojím. Naproti tomu účetní knihy nazývané rejstříky nebo registry se připojovaly mnohdy s doklady jako přílohy. Slovo účet znamená také vyúčtování s majitelem panství, účetní přehled o činnosti úředníků vůči majiteli nebo jeho zástupci. Vedle účetních knih nazývaných zpravidla účty nebo registry bylo zvykem účtovat pohyb peněžního a věcného majetku podle dokladů nejprve do tzv. cedulí, které byly zpočátku týdenní (der Wochenzettel), výjimečně čtrnáctidenní , později měsíční (der Monatszettel), výjimečně i čtvrtletní. Z těchto cedulí, jejichž správnost musil potvrdit zpravidla hejtman, se jednotlivé účetní případy a později jen jejich úhrny převáděly do příslušných účetních knih. Pokud jde o účtování peněžního jmění, veškeré pokladní příjmy a vydání zapsal podle dokladů důchodní (nebo jeho pomocník) do peněžních čí důchodní ch cedulí a odtud je převáděl po schválení správnosti účtování hejtmanem de hlavní knihy peněžní na příslušné rubriky. Úprava peněžních (důchodních) cedulí byla různá. V záhlaví každé cedule bylo vyznačeno, za které období (týden, měsíc) obsahuje vyúčtované případy. Zpravidla obsahovala zůstatek peněz z minulého týdne, někdy byly tyto peněžní zůstatky zapisovány jen do první cedule na počátku účetního období. Někdy byly pokladní příjmy i pokladní výdaje od sebe odděleny, jindy obsahovala cedule rubriky a příjmy a výdaje byly podle nich tříděny, mnohdy se příjmy a výdaje zapiš ovaly pod sebe bez jakéhokoliv formálního rozlišení. Z peněžních cedulí s@ později vyvinul pěně žní (pokladní) deník, který se uzavíral denně, týdně nebo měsíčně podle velikosti a členitosti příslušné hospodářské jednotky. Někde bylo zvykem zapisovat do peněžních cedulí některé drobné příjmy a výdaje za týden jednou položkou (jedním úhrnem). V tomto případě obsahovala vedle jednotlivých účetních připadá také částky úhrnné, sborníkované a proto plnila částečně funkci sborníku (das Sammelj ournal, das Sammelbuch). Hlavní kniha (hlavní kniha peněžní, hlavní účet, hlavní registra, titulní registra, kniha rubrik, peněžní hlavní kniha) obsahovala peněžní - 331 - príjmy a výdaje na rubrikách, které do značné míry nahrazují funkci účtů nebo kont v jednoduchém kupeckém účetnictví a v účetnictví podvojném. Účetní případy stejného druhu (obsahu) se snrnovaly pod společný titul na společnou rubriku, ocltv.d také název této účetní knihy. Hlavní kniha musila obsahovat všechny rubriky předepsané instrukcí nebo nařízené ústřední správou (nebo 1 hejtmanem), i když pro některé rubriky se v příslušném účetním období nevyskytly účetní případy. V takovém případě se pod nadpis příslušné rubriky poznamenalo, že žádný účetní případ se nevyskytl nebo se uvedla j3. Dnes je praxe obrácená. Podle našich předpisů zřizují si podniky a jiné organizace účnové rozvrhy podle příslušných účtových osnov; do těchto rozvrhů účtů se uvedou jen účty, pro které budou v příslušném roce účetní případy. Nemohou se zde vyskytovat nadepsané účty bez účetních případů. Vyskytly-li se naopak nové účetní případy, které nebylo možno pro odchylnou jejich povahu napsat na některou rubriku dosavadní, mohl hejtman předepsat rubriky další, lubriky hlavní knihy a jejich pořadí bylo v hlavních rysech určováno úseky hospodářství a počtem i druhy příslušných knih pro účtování o věcném majetku a ostatními účetními knihami. Protože hlavní kniha peněžní podávala přehled o celém peněžním hospodářství za celé účetní období, záleželo velmi mnoho na tom, Kolik rubrik a s jakým obsahem bylo zřízeno, čili jaké bylo schéma rubrik, které bylo obdobou dnešních účtových osnov a účtových rozvrhů. Rozdělení a pořadí rubrik v zápisu saldokonta v podrobnostech se však velmi často podstatně lišilo počtem, obsahem i pořadím jednotlivých rubrik. Později bylo zvykem dělit rubriky na oddíly, pododdíly, přitom vedle rubrik hlavních se rozeznávaly rubriky vedlejší nebo podrubriky, podobně jako máme účtové oddíly, účty nebo pod-úěty, popř. účty syntetické a účty analytické. Velmi Často se dělily nejprve na rubriky příjmové a rubriky výdajové, někde byly řazeny, zejména později podle věcného hlediska, podle kterého se příjmové a výdajové rubriky stejného či podobného obsahu uváděly ve stejných oddílech. Fišer (1706. str. 402) uvádí tyto příjmové rubriky: Příjemt z restancí, z pernaté drůbeže, z pivovarů, z kanceláře, z úroků, z dluhů, z páleného (z kořalky), z obilí,, ze zahrad a luk, z mléčného, z chmelnic, z půjčky, z ovčinců, z dobytka, z rybníka, z restaurací gruntovních, z lesů, z vinic, z rozdílných věcí. Vedle toho uvádí rubriky výdajové. Vydáníj na stavení, na pivovar, na kanceláře, na pána z koupených věcí, na úpravy (jídel, pozn. autorova), na kontribuci, na almužny a pocty» na zahrady a louky, na chmelnice, na posly, na řemeslníky, na dělníky, - 352 - na ovčince, na dobytek, na ryby, na rezidenci, na lesy, na platy, na nádobí, na útraty cest (cestovní výdaje, pozn. aut„), na stravu čelední, na vinice, na rozdílné věci. Z uvedeného schématu rubrik plyne, že většina rubrík a podobným či stejným obsahem je v příjmu i va vydánlf některé jsou jen v příjmech a některé jen ve vydání. Bylo zvykem suálé platy uvádět bua na prvém místě nebo na konci. Hlavní kniha peněžní se vedla, zejména na větších panstvíchř dvojmo. Jeden exemplár zůstal v kanceláři velkostatku, druhý s původními doklady se posílal ústřední účtárně nebo přímo majiteli panství. X prvému exempláři se pak připojovaly opisy dokladů. Ostatní knihy, kterých se vedla celá řada, možno rozdělit/ takto: Knihy vlastního hospodářství 1. Knihy (pro účtování) věcného maj e um 2. Knihy pro evidenci činnosti hospodářské jednotky (velkostatků apoa.) 3. Knihy pro evidenci práce a pracovních odměn 4. Knihy pro evidenci ponledávek a dlunů (pokud se vedly) 5. Ostatní účetní knihy Ke knihám o účtování věcného majetku možno počítač: a) Evidenci inventáře a svršků (budov, zařízení apod.) b) Evidenci o stavu a změnách dobytka (tzv. účty dobytčí nebo purkrabské) c) Evidenci o stavu a pohybu fírod^in (tzv. účty obr o ční neboli obil- ní) d) Zvláštní evidenci pro některé druhy domácích zvířat (tzv. účty ovčácké, které někdy tvořily součást účtů purkrabských, dále chovné knihy koní apod,) e) Zvláštní evidenci pro některé druhy plodin a materiálu, popř. domácího inventáře, např. účty sklepní pro evidencí stavu a pohybu potravin a různého materiálu na jednotlivé stavby (které však mohou podle svého různého uspořádání patřit i ke knihám pro evidenci činnosti hospodářské jednotky) . Ke knihám o činnosti hospodářské jednotky patří např. rejstřík osevní, sklizňový a omlatní nebo některé speciální rejstříky, jako registr pro mléčné hospodářství, rejstřík rybniční, rejstřík lesní, rejstřík střelní, zvláštní rejstříky o sklizni sena, otavy, ovsa a sklizni lnu, konopí, chmele, o úrodě ovace a některých dalších plodin; různé účetní knihy o výrobě - m - průmyslové, jako registra mlýnská, registra chlebová (úcty pekařovy), registra sladovnická a pivovarská, registra vinná, rejstříky o čerpání hlíny, lomu kamene, výrobě eihel apod. Z jiného hlediska můžeme knihy vlastního hospodářství rozdělit na rejstříky, které jsou knihami pomocnými k evidenci inventáře a svršků, evidenci o stavu a změnách dobytka, k evidenci o stavu a pohybu přírodnin, a na tzv. účty, kterémse zpravidla předkládaly majiteli panství k závěrkovým dnům. Názvy ovšem nebyly ustálené a někdy vedle názvu účty se užívá běžně názvu registra. Někde se např. mluví o účtech obilních nebo o registrech obilních a myslí se totéž. Z rejstříku se týdně nebo v delších obdobích převáděly zapsané položky do účtů purkrabských, obročních nebo jiných. Např. vymlácené obilí se zapsalo z rejstříku výmlatního do účtů obročníeh (obilních). Výdej obilí pro setbu se zapsal v účtech obročníeh do vydání a v rejstříku osevním do příjmů. Tyto zápisy se nedály přímo, ale přes příslušné cedule. Z účetním knihám pro evidenci práce a pracovních odměn patřila např. registra čelední. V nich se ke jménu každého čeledína zapsalo, kdy nastoupil službu, jaké jsou jeho mzdové nároky peněžité i naturální, kolik se mu vskutku vyplatilo v hotovosti a v naturáliích apod. Byly to tedy obdobné účetní zápisy jako dnešní mzdové listy zaměstnanců. Vedle toho se vedly různé zápisy o vykonané práci jednotlivých zaměstnanců neho robotníků podle odvětví, pro která byla tato práce určena. Mnohdy se vedly záznamy o vykonané práci i v rejstřících osevních, sklizňových a omlatních nebo v podobných pomocných knihách pro evidenci činnosti hospodářské jednotky. Jak bylo uvedeno shora, knihy o evidenci pohledávek a dluhů v našem slova smyslu se vedly později. Pro různé pravidelné platy poddaných byly podklady ve smlouvách a v různých jiných právních listinách, takže zvláštní účetní evidence pohledávek a dluhů nebylo v těchto případech ani třeba. Jen tehdy, byly-li příslušné osoby s pravidelnými platy v prodlení, zapisovaly se tyto pohledávky do zvláštních register dluhových (knihy dluhů). Stačila tedy z velké části evidence dokladová, která vyhovovala tehdejším potřebám, kdy vedle nároků a závazků peněžitých byly často nároky a závazky naturální. Teprve v pozdější době, kdy byl častější styk na straně nákupu a prodeje s třetími osobami, vytváří se samostatná a pravidelná evidence pohledávek a dluhů podle obdoby saldokonta v jednoduchém kupeckém účetnietví a v účetnictví podvojném. Hej střiky (výpisy) z urbářů obsahovaly seznam poddaných podle obcí s předpisy dávek, které mají odvádět vrchnosti. Byly tudíž jedním z prostředků z evidence pohledávek, ale nebyly účetní knihou v pravém slova smyslu, nýbrž spíše výpisy, přehledy pořízené z jiných zápisů. - 334 - Z evidence pohledávek a dluhů nebyly zpravidla patrny dluhy majitele panství. Proto účetní knihy feudálních velkostatků nepodávají vždy správný obraz o finančním stavu majitele. K ostatním účetním knihám možno počítat, zápisy o pracích potažních, pokud netvořily částečně obsah jiných účetních knih, kniha rukojemská, evidence o naturáliích odváděných do domácnosti majitele panství (pokud se taková celková evidence vůbec vedla), účty kuchyně a obdobné účetní knihy. Velký význam měly přehledy (výpisy, výtahy) z účetnícb knih, které se sestavovaly pro rychlou a snadnou informaci ústřední správy nebo přímo majitele panství a nahrazovaly dnešní účetní výkazy měsíční a roční. Ke knihám vedeným z titulu vrchnostenské pravomoci patřily účty sirotčí a účty kontribuční. Sem možno s určitou výhradou počítat i rejstřík (registra) pokut, evidenci tax, gruntovních a podobných poplatků apod. Naproti tomu na účty kostelní (zádušní) a účty obecní měla vrchnost pouze dozor. Jen někdy vedla vrchnost účty kostelní a účty špitální. Na panstvích se posléze vedly mnohé knihy, které účetními knihami bud vůbec nebo z velké části nebyly, jako urbáře a knihy gruntovní (purkrecht-ní), o kterých se v této publikaci pojednává na jiném místě. Dále se vedly knihy pamětní (das Memorialbuch, výj. das Gředenkbuch), známé též pamětními protokoly, do kterých se zapisovaly důležité události, např. rozkazy majite ie panství nebo regentovy, různé zkušenosti z hospodářství apod., knihy pro rozpočty (pokud se sestavovaly), knihy konferenční aj, Tyto knihy a podobné zápisy měly často velký význam pro zhodnocování účetních údajů nebo účetní zápisy v mnohém směru doplňovaly. Vedle hlavní knihy peněžní byly nejdůležitějši účetní knihy (účty, registra) pro evidenci věcného majetku a pro evidenci činnosti hospodářské jednotky. Přesnou hranici mezi nimi není možno stanovit, protože účetní knihy o činnosti byly zpravidla i evidencí o určitém druhu věcného majetku. Účetní knihy o činnosti hospodářské jednotky byly zásadně účetními knihami pomocnými, z kterých se výsledky činnosti (např. vymlácené obilí) převáděly do účetních knih o věcném majetku, a to zpravidla přes cedule. Počet účetních knih nebyl stejný, kolísal jednak podle rozsahu a členitosti hospodářství , zvláště podle počtu vedlejších hospodářství a jednak podle vyspělosti účetní organizace. Vcelku můžeme konstatovat, Že zlepšování účetnictví se dálo třemi cestami, a to přesnějším vedením účetních knih a pečlivějším vystavováním dokladů, zvětšováním počtu a zpřesňováním obsahu rubrik - 335> - v peněžní hlavni knize a zvětšováním po^.tu účeinícii Knih. pro evidencí věc-néno majetku a činnosti hospodářských, jednotek. Jako pro účtování penežní-no jmění měly velký výanam cedule peněžní (důchodní), tak pro účtování věcného majetku se používalo jako prvnícn záznamu cedulí obílnicn (ohročních), dobytčícli (purkrabských), nospodářskýcn a j. Cedule obilní se ses oavova-Ly zpravidla týdně, cedule dobytčí a nospodářské jednou měsíčně, na některýca panstvích se vedly cedule čtrnáctidenní a měsíční* Důležiuá zde byla vzájemná spojitost mezi jednotlivými druhy cedulí, zvláště mezi cedulemi peněžními a ostatními, např o prodej obilí nebo dobytka se objevil v ceduli obilní a purkrabské ve vydánís příjem peněz v cedulí peněžní v příjmu. Obráceně tomu bylo při nákupech, ffešlo-li o nákup nebo prodej, byla zde souvislost mezi cedulemi nebo ostatními účetními knihami, např. výdej obilí pro setbu se zapsal do cedule obilní ve vydání, příjem do rejstříku osevního. Vymlácené obilí se zapsalo jako výdej do rejstříku omlaunino, jako příjem do cedule obilní. Cedule o věcném majetku se musely řádně nadepsat, aby se snadno poznalo, o jaký druh věcného majetku jde. Z těchto cedulí se potom účtovalo do účtu obilního, nazývaného též hlavní knihou účtu obroční-ho nebo do účtu purkrabského, nazývaného též nlavní knihou účuu purkrabského. Podle toho se potom rozlišovaly hlavní knina peněžní na straně jedné a hlavní knihy věcné (hlavní knihy věcného majetku) neboli nlavní Kniny naturální na straně druhé. Tyto kniny se dělily podle druhu věcného majetku a vedly se zpravidla pouze v množství. Pro některé druhy věcného majetku se někde vedly účetní kniny samostatně, například účty sklepní obsahovaly evidenci zásob potravin, někdy inventáře a různého pomocného materiálu. Naopak zase v účtech obilních se vedly i zásoby mouky a mlýnských výrobků vůbec. Pro zásoby soli se někdy vedla registra solní. Evidence stavebního materiálu se vedla v účuecn stavebních, které měly mnohdy rubriky i pro jiné účetní případy, např. pro evidenci mezd stavebních dělníků atd. Sěkde se vedla evidence veškerého dobytka v účtech dobytčích (purkrabských), na většícn panstvích nebo tam, Jede se cnovu ovcí přikládal mimořádný význam, vedly se účty ovčácké. Ty byly evidencí ovcí podle druhů a stáří, ale také evidencí o nastříhané vlně, pokud se nevedla o ní zvláštní registra. Z účetních knih o činnosti hospodářské jednotky (velkostatku, panství) nutno na prvém místě uvést rejstřík osevní, sklizňový a omlatní (výmlatnl), které můžeme nazvat starou analytickou evidencí rostlinné výroby. Obsahovaly zápisy o množství obilí podle druhů vydaného k seti,podle druhů a pozemkových komplexů, množství obilí sklepníno do stodol a* množství obilí předa- - 336 - neho do stodoly na mlaty, vymláceného a predaného do sýpek. Jednotlivé druhy obilí se dále rozlišovaly podle jakosti, např. pšenice přední, prostřední a zadní. Vedle obilí se do těchto rejstříků tehdy zapisovaly: hrách, chmel, čočka, len, konopí apod. Zvláštní rejstříky se vedly pro víno, popř. ovoce, někdy seno, otavu aj. Registra mlýnská obsahovala příjem obilí předaného k semletí a výdej mouky a jiných mlýnských výrobků. Vedla se podle jednotlivých mlýnů. Do register chlebových se zapisoval příjem mouky a výdej upečeného chleba nebo jiného pečiva. Registra sladovnická obsahovala zápisy o tom, kolik obilí bylo spotřebováno na slad a kolik sladu bylo vyrobeno a předáno do pivovaru nebo popř. prodáno. ^egistra pivovarní (varní) obsahovala evidenci přijatého sladu a chmele a výstav vyrobeného piva. Někdy se vedle těchto register jako knih pomocných vedly i účty pivovarní, které měly podobný charakter jako knihy (účty) obroční nebo purkrabské, protože příjmy z piva tvořily často důležitou příjmovou položku. Vidíme zde prvky decentralizace správy a účetních prací. Účty pivovarů se vedly za všechny pivovary dohromady a obsahovaly evidenci příjmů z pivovarů a výdaje na pivovary, kdežto pivovarní registra se vedla podle jednotlivých pivovarů a jenom v množství. Rejstříky (registra) pro evidenci vína obsahovaly v příjmu sklizen vína, ve vydání deputátni víno, víno na dolívku, prodej a to v množství i v penězích. Výnos mléčného hospodářství se někdy zapisoval do register dobytčích, někdy se vedl zvláštní rejstřík mléčného hospodářství, do kterého se každý týden zapisovalo, kolik mléka bylo spotřebováno a kolik másla a sýra bylo vyrobeno. Do register rybničních se zapisoval počet a druh násady podle rybníků a množství vylovených a prodaných nebo jinak předaných ryb, a to opět podle rybníků a druhů. Přitom se rozlišovaly prodeje za hotové a na úvěr. U jednotlivých násad a výlovků se poznamenalo také, odkud se násada vzala a do kterého rybníka se pustila, jakož i datum násady a výlovku. Dodávky ryb pro panskou kuchyň se zapisovaly někde do zvláštních rejstříků, přepočítaly se na peníze a uvedly se v hlavní knize peněžní jako příjem z rybníků a výdej peněz jako odvod pro majitele. Objevují se zde počátky průběžného účtování nepokladních případu v peněžní hlavní knize, které se ve větším měřítku vyskytují v pozdějším účetnictví kamerálním. Do rejstříku lesního se zapisovaly prodeje dříví; přitom se udávalo - 337 - množství, cena a jméno kupce. Vedle toho se vedl rejstřík střelní, do kterého se zapisovala všechna zastřelená nebo nalazená zvěř. Byla-li vezena za vrchností, zapisoval se i počet fúr a jména vozků. Z pomocných rejstříků a cedulí se v 17. a 18. století postupně vyvinulo samostatné lesní účetnictví s potřebným počtem účetních knih, poskytujících přehled o celém lesním hospodářství. V různých rejstřících se zapisovala veškerá práce robotní i námezdní. Vedeny byly v patrnosti: počet dnů, druh práce, mzda a náklady kuchyně, pracovalo-li se ke stravě. Na úkolovou práci byly sepisovány řezané cedule, z nichž bylo patrno, jaké práce a za jakou mzdu se mají konat. Tyto rejstří ky vedl purkrabí nebo pojezdný.Pozděj i se stávají součástí purkrabských účtů. Jak uvedeno shora, k účetním knihám vedeným z titulu vrchnosti patří registra (účty) sirotčí a registra (účty) kontribuční berničné. Do sirotčích register (účtů) se zapisovalo jméno zemřelého, jeho vdovy, synů i den a poslední vůle otcova, kolik připsáno vdově a dětem. Dále se provedl odhad nemovitosti a všeho inventáře a sepsaly se pohledávky a dluhy. Kromě toho se musely zapisovat všechny příjmy a výdaje. Do register kontribučních (berničních) se zapisovaly od poddaných daňová povinnost a vybrané berně a sbírky vedené podle vsí. Vybrané peníze se ukládaly odděleně od ostatních peněz do zvláštní truhly. Účty se vedly zpočátku v sešitech, od osmnáctého století zpravidla ve vázaných knihách, různé pomocné rejstříky (osevní, skliznový, omlatní) obyčejně v sešitech. Účetní doklady jako stvrzenky, účty (faktury) vedly se na volných listech. Kde se mělo účtovat s lidmi (zaměstnanci, poddanými, krčmáři), kteří neuměli psát, uřívalo se vrubovek (rabuší), které nahrazovaly dnešní účetní doklady, zvláště účetní doklady vnitřní, nebo různé pomocné prvotní zápisy (dnešní prvotní evidence).. Účetní závěrka, měla tehdy jiný obsah nežli nyní. Nesestavovala se rozvaha majetku, protože všechen majetek, zejména pozemky, nebylo možno pro účetní účely ocenit. Zato se sestavovaly různé výtahy z hlavní knihy peněžní, z hlavní knihy obroční, z hlavni knihy purkrabské, které se nazývaly všeobecně nebo převážně účty, popř. dále z účtů lesních, sklepních a stavebních ap., dále seznamy budov, inventáře, svršků; tyto účetní knihy se však zpravidla předkládaly s výtahy z nich v propise společně s cedulemi a rejstříky. Dálo se tak měsíčně a pololetně, později ročně. Tyto účetní doklady se předkládaly buď přímo majiteli nebo nejdříve regentu (vrch- - 338 - nímu správci panství), nejdříve vrchnosti a potom regentovi nebo obráceně. Účetní knihy se uzavíraly zpravidla dvakrát do roka, později (v osmnáctém i devatenáctém století) většinou nebo výhradně jednou do roka. Uzávěrkovými dny byly sv. Jiří (24. dubna) a sv. Havel (16. října), kdy byly splatné poddanské úroky a činže. Uzávěrka účetních knih ?e nemusela provést ihned, ale do určité doby po těchto dnech, do čtyř, osmi, někdy až do dvanácti týdnů, takže ke skutečnému "skládání účtů" (die Rechnungslegung), tj. předkládání účetní závěrky majiteli nebo jeho zástupci, docházelo až ke konci května nebo koncem vánoc. Byly však i jiné závěrkové dny, např. sv. Ma-merta (11. května) a sv. Martina (6. listopadu) nebo sv. Michala (29. září). Později byly uzávěrky účetních knih prováděny jednou za rok, který se někdy kryl s rokem kalendářním, někdy se účetní rok začínal 1. července a končil 30. června, jindy se kryl s rokem vojenským (od října nebo od listopadu do září nebo října dalšího roku). Účetní závěrky podléhaly revizím. Teprve revidovaná účetní závěrka se předkládala majiteli panství. Jednoduché účetnictví správní v ostatních odvětvích národního hospodářství Dokud, se u nás ve větší míře nerozšířilo jednoduché kupecké účetnictví a účetnictví podvojné, užívalo se jednoduchého účetnictví správního i ve výrobě řemeslné a tovární (manufakturní), v hornictví i v obchodě, kde se však poměrně brzy objevují prvky jednoduchého účetnictví kupeckého (už v druhé polovině patnáctého století a ve století šestnáctém). Jednoduché účetnictví správní v těchto odvětvích národního hospodářství se liší od jednoduchého účetnictví správního v zemědělství jen v počtu a obsahu účetních knih a v počtu a uspořádání rubrik peněžní hlavní knihy, zpravidla odpadají cedule a různé pomocné rejstříky. V podnicích řemesla a. výroby tovární (manufakturní) byl většinou menší počet rubrik v hlavní knize peněžní, protože tyto podniky byly hospodářskými jednotkami mnohem menšími nežli tehdejší velkostatky. Počet účetních knih pro evidenci věcného majetku bývá proto mnohem menší. Také jejich rastrace bývá značně jednodušší. Vede se tu evidence inventáře a svršků, surovin a materiálu, evidence vlastní výroby, evidence výrobků, evidence o práci a platech zaměstnanců, jednoduchá evidence o pohledávkách a dluzích a evidence ostatních nákladů kromě mezd. Obsah účetních knih snadno seznáme z jejich označení. V hornictví se vedou zvláštní rejstříky o množství vytěžené rudy a kovu, v hutnictví rejstříky o spotřebě suroviny a množství získaného kovu, v mincovnách rejstříky o množství kovu předaného k ražbě mincí a počtu a druhu neražených mincí apod. - 339 - V podnicích obchodních je jednoduché účetnictví správní obdobně organizováno. Odpadají pomocné knihy pro evidenci surovin a výrobků, ale zato se vedou rejstříky a obdobné účetní knihy podle druhú zboží. b) Účetnictví kamerální OC) Popis a rozbor kamerálního účetnictví Jak uvedeno shora, základními účetními knihami kamerálního účetnictví (jednoduché rakouské kameralistiky s předpisovanými položkami) je deník peněžní (krátce deník) a peněžní hlavní kniha (krátce hlavní kniha), nikoliv položky předpisové (vznik pohledávek a dluhů), hlavní kniha obsahuje jak položky předpisové, tak platby. Proto není zde obsahové shody mezi zápisy chronologickými a systematickými (časovými v deníku a soustavnými na rubrikách hlavní knihy). Obsahové shody dosahujeme v zápisech v deníku a hlavní kniíe v tzv. účetnictví puteánském neboli deníkovém, kde deník obsahuje předpisy a platby v pořádku časovém, hlavní knihy předpisy a platby v pořádku věcném na rubrikách. Puteánský deník má nejčastěji tuto stránkovou (paginovou) úpravu: Datum Číslo Položky Odvolání na hlavní knihu Před ois Platba Měsíc Den Příj em Vydání Příjem Vydání Velmi často se vedl také ve formě listovéffoliové)asi takto: Datum Odvolání Příjem Předpis Platba Datum Odvolání Vydání Předpis Platba Měsíc Den Měsíc Den i Vyskytovaly se ovšem i úpravy jiné. - 340 - Jak: deník tak hlavní kniha se mohou dělit na část příjmovou a část výdajovou (deník příjmový a deník výdajový, hlavní kniha příjmová a hlavní kniha výdajová). Hlavní kniha se dělí zpravidla na oddíly podle druhů rubrik. V polovině minulého století se ustálilo dělení rubrik hlavní knihy na 1. působivé (výsledkové) a) řádné (provozní) b) mimořádné (neprovozní) 2. nepůsobivé a) průběžné b) přídělové a odvodové oc) podmiňující Ji) podmíněné -OL) přídělové &) odvodové K řádným působivým příjmům a výdajům patřily např. náklady a výnosy zemědělského nebo jiného podniku, k mimořádným působivým částky za odprodaný kmenový majetek (základní prostředky) nebo výdaje na jeho pořízení, různé ztráty mimo provoz (např. škody povodní, ohněm) nebo mimořádné zisky (výnosy z výher.). K průběžným příjmům a výdajům patřily např. vklady dp peněžních ústavů, zápůjčky apod. Vždy bylo nutno účtovat vklad do peněžního ústavu na výdajovou rubriku do sloupců předpis i platba a na příjmovou rubriku jako příjem do sloupce předpis, aby se vyjádřil nárok na vrácení. Obráceně tomu bylo při přijaté zápůjčce. Zde se účtovalo ha příjmovou rubriku do sloupců předpis a platba a na výdajovou rubriku do sloupce předpis, aby se vyjádřil závazek ke splacení. Prvá rubrika tedy podmiňovala zápis na rubriku druhou, proto se prvá rubrika nazývala podmiňující a druhá podmíněná. Na rubrikách přídělových se zachycovaly dotace majitele příslušné hospodářské jednotce (např. zvýšení kmenového jmění) nebo příděly nadřízených jednotek jednotkám podřízeným (např. příděl centrálního ředitelství některému závodu), výběry z hospodářských jednotek, at už pro majitele nebo pro nadřízenou nebo podřízenou hospodářskou jednotku, se zapisovaly na rubriky odvodové. Rastrace všech rubrik byla zpravidla stejná. Úprava rubrik byla buď foliová (listová, folio * list) nebo paginární (stránková, pagina ■ stránka). - 341 - Zjednodušené schéma foliové úpravy rubriky Předpis___ Služné__Platba Datum číslo dokladu Text Strana deníku Částka Datum Číslo dokladu Text Strana deníku Částka Měsíc Den Kčs h Měsíc Den Kčs h Zjednodušené schéma paginární úpravy rubriky Služné Datum Číslo dokladu Text Strana deníku Předpis Platba Zůstatek Měsíc Den Kčs h Kčs h Kčs h Základním hlediskem pro třídění všech účetních případů podobně jako v jednoduchém účetnictví správním je rozdělení majetku (jmění) na peněžní a věcný. K peněžnímu jmění počítáme pokladní hotovost + pohledávky - dluhy. Stav e změny peněžního jmění zachycujeme v peněžním deníku a v peněžní hlavní knize. Věcný majetek se skládá ze základních prostředků (pozemků, budov apod.) a zásob (materiálu, výrobků atd.). Stav a změny věcného majetku zachycujeme v knihách pomocných (v pomocných knihách v užším slova smyslu), v rejstřících či ve věcných (naturálních) denících (zásobnících) - 342 - a ve věcných či naturálních hlavních knihách (které obsahovaly měsíční převody z věcných či naturálních deníků). Podrobná evidence pohledávek a dluhů se vedla v saldokontu, které mělo zpravidla podobnou rastraci jako hlavní kniha, nikoliv jako saldokonto v jednoduchém kupeckém nebo podvojném účetnictví. Před sestavením rozvahy majetku a rozvahy výnosové musí se v kamerál-ním účetnictví provést kontrola formální správnosti účetních zápisů. Porovná se v tzv. skontru, které se někdy samo nazývá účetní závěrkou, zda souhlasí úhrny v deníku a v hlavní knize. V obyčejném kamerálním účetnictví se porovnávají peněžní příjmy a výdaje v deníku a v hlavní knize, v puteánském účetnictví též položky předpisové. Kromě toho se porovnávají zůstatky v hlavní knize a v saldokontu. Při sestavování rozvahy majetku (majetkové rozvahy) se zjistila pokladní hotovost z peněžního deníku, pohledávky a dluhy z peněžní hlavní knihy, základní prostředky z pomocných knih, zvaných inventáři, inventárními knihami, zásoby materiálů a výrobků (zboží) z tzv. věcných deníků nebo z věcných hlavních knih. Porovnáním celkového majetku s celkovými dluhy se zjistí tzv. čisté jmění. Kromě toho se porovnávaly majetek, dluhy a čisté jmění z konce roku s majetkem, dluhy a čistým jměním z počátku roku. Tak se mezi jiným zjistilo, o kolik se čisté jmění na konci roku zvětšilo nebo zmenšilo oproti jmění na počátku roku. Výnosová (výsledková) rozvaha se sestavuje, jak bylo již řečeno, dvojím způsobem. Při způsobu nepřímém neboli inventárním porovnáváme čisté jmění na konci roku s čistým jměním na počátku roku a zjistíme přírůstek nebo úbytek čistého jmění. Tuto veličinu zvětšíme o výběry (odvody) učiněné z příslušné hospodářské jednotky během roku a zmenšíme o dotace (příděly). Tak dostaneme zisk nebo ztrátu (hospodářský výsledek). Při způsobu přímém neboli náležitostním, který je obdobou účtu zisků a ztrát v podvojném účetnictví, se zjistily příjmové a výdajové náležitosti (předpisové položky) běžného roku z rubrik prvého oddílu hlavní knihy peněžní, vypočetly se jejich součty (popř. rozdíl mezi nimi). K těmto součtům se buď připočetl přírůstek nebo odpočetí úbytek věcného majetku zjištěný z knih pomocných nebo se konečný stav běžného majetku (stav na konci roku) uvedl v příjmech a počáteční stav (stav na počátku roku) uvedl ve vydání podle tohoto schématu: - 343 - Příjem (Výnosy)_ ._Rozvaha výnosová Vydání (Náklady) Běžné náležitosti příjmové Běžné náležitosti výdajové Přírůstek věcného majetku Úbytek věcného majetku nebo Příjem (Výnosy) Rozvaha výnosová Vydání (Náklady) Běžné náležitosti příjmové Běžné náležitosti výdajové Stav věcného majetku na konci Stav věcného majetku na počát- roku ku roku Odečtením mimořádných (neprovozních) nákladů nebo výnosů (zisků nebo ztrát - oddíl lb hlavní knihy) dostaneme zisk nebo ztrátu (hospodářský výsledek) za běžný rok (za běžné hospodářské období). Takovouto výnosovou rozvahou dosáhneme v podstatě stejných výsledků jako účtem zisků a ztrát v podvojném účetnictví, ale v jednotlivostech jsou rozdíly. Nezjistíme spotřebu materiálu, ale nákup materiálu za běžné období, během roku můžeme však více nebo méně nakoupit než činí spotřeba, protože zásoby na počátku roku se nemusí rovnat zásobám na konci roku. Takto nezjistíme náklady a výnosy (zisky a ztráty) na věcném majetku. K tomu by bylo třeba zvláštního přehledu, jehož sestavení je poměrně pracné. Někdy je to i snadné, zvláště vedeme-li v hlavních knihách věcných nebo přímo ve věcných denících sloupce pro ztráty na materiálu nebo pro materiál získaný bez protihodnoty. Některé položky lze ovšem i zde běžně podchytit, např. odpisy základních prostředků, v peněžní hlavní knize. ß ) Kamerální účetnictví v zemědělství Kamerální účetnictví na velkostatcích se objevuje poprvé v roce 1762, kdy vyšla kniha Johanna Mathiase Puechberga "Einleitung zu einem verbesserten Cameral-Rechnungs-Puss auf die Verwaltung einer Herrschaft angewandt". Tato nová účetní soustava byla nejprve vyzkoušena na panství hraběte Zinsendorfa v Enzersdorfu u Vídně. Podle zkušeností tam získaných - 344 - byla postupně zaváděna na velkostatcích v bývalé rakouské monarchii, tedy nejen ve vlastním Rakousku, ale také v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v Haliči, v Uhrách a v ostatních zemích bývalé rakouské monarchie. Josef František Antonín Puteani (1749 - 1836) zaváděl podle vzoru deníku uvedeného v knize "Grundsätze der Rechnungswissenschaft auf das Privatvermögen angewendet, zum Gebrauche der öffentlichen Vorlesungen bei den k.k. Ritter akademie und der Realschule allhier", Vídeň 1774, deník, obsahující, jak uvedeno, nejen skutečné platby, ale také položky předpisové (náležitosti). Toto kamerální účetnictví se také obecně nazývá účetnictvím puteánským. Zaváděl je se zdarem jeho syn Karel Ferdinand Puteani. Velmi zajímavou kni hu, ve které pojednává o kamerálním účetnictví, napsal jeho bratr Jan Puteani a vydal ve Vídni v roce 1818 s názvem "Grundsätze des allgemeinen Rechnungswesens mit Anwendung auf alle Vermögens- und Gewerksverhältnisse der bürgerlichen Lebens, insbesondere auf Landwirtschaft, Handlung und Staatswirtschaft". V této knize se pokouší vyřešit otázku výnosových rozvah v kamerálním účetnictví. Zpočátku se sestavovaly jen rozvahy majetku, které však byly neúplné, protože neobsahovaly cenu pozemků, bucov, popř. ostatních základních prostředků. Výnosové rozvahy v dnes známé podobě se objevují až v první polovině devatenáctého století. Puteánské účetnictví bylo velmi rozšířeno. Karel Ferdinand Puteani zavedl hlavní knihu s tímto roztříděním rubrik: Rubriky příjmové Rubriky výdajové I. Zůstatek pokladny z minulého roku a peněžní pohledávky II. Neměnitelné a měnitelné nároky (unverändliche und verändliche Giebigkeiten) III. Příjmy z důchodků (Nutzen von Gefällen) A. Mýto ze silnic, mostů a převozů B. Nájemné z mlýnů C. Příjmy z hostinců D. Příjmy z důchodku pivního IV. Příjmy z obdělávání polí V. Příjmy ze zahradnictví VI. Příjmy z vinařství VII. Příjmy z pěstování chmele VIII. Příjmy z chovu dobytka IX. Příjmy z rybářství X. Příjmy z včelařství I. Dluhy důchodní z minulého roku (Festantschulden vom vorigen Jahre) II. Režijní náklady III. Náklady na důchodky (Aufwand bei Gefällen) IV. Náklady na obdělávání polí V. Náklady na ovocné a zelinářské zahrady VI. Náklady na vinice VII. Náklady na pěstování chmele VIII. Náklady na pěstování dobytka IX. Náklady na rybářství X. Náklady na včelařství XI. Náklady na myslivost XII. Náklady lesa XIII. Náklady na stavební Činnost XIX. Náklady na hornictví - 345 - XI. Příjmy z myslivosti XII. Příjmy z lesa XIII. Příjmy ze stavební činnosti XIV. Příjmy z hornictví XV. Příjmy z drasloven XVI. Příjmy ze spekulačních odvětví (zde byly míněny příjmy za prodané výrobky vlastních průmyslových podniků). XV. Náklady na draslovny XVI. Náklady na spekulační odvětví (např. náklady průmyslových podniků) Rozdělení rubrik peněžní hlavní knihy se však vyskytuje celá řada. Každý vetší velkostatek měl své vlastní rozdělení rubrik, které bylo závislé na velikosti velkostatku a také na tom, zda byly k velkostatku přičleněny průmyslové podniky, zda účetnictví bylo centralizováno v ústředí nebo bylo decentralizováno a každý velkostatek jednoho panství měl vlastní účetnictví se všemi základními i pomocnými účetními knihami. Vedle puteánského kamerálního účetnictví s puteánským deníkem i pro případy úvěrové (předpisové) bylo dosti rozšířeno i kamerální účetnictví s obyčejným peněžním deníkem. Puteánské účetnictví mělo také své odpůrce; mnozí namítali, že vedení úvěrových položek v deníku je zbytečné a rozvláčné (např. Bxeli). Základní knihy kamerálního účetnictví byly především doplňovány soustavou pomocných deníků pro různé drobné příjmy a výdaje nebo pro příjmy a výdaje na částech velkostatků místně oddělených a dosti vzdálených, jejichž vedoucí úředníci museli mít k dispozici určitou částku peněz pro výplatu zaměstnanců a různá jiná vydání nebo musili mít oprávnění hotové peníze přijímat. Z těchto pomocných peněžních deníků se pak úhrny v určitých obdobích převáděly do deníku hlavního, vedeného zpravidla u ústřední správy velkostatku. Někdy se vedla' jen jedna hlavní kniha v ústředí, takže hlavní deník obsahoval jen přímé zápisy o příjmech a vydáních ústředí a potom úhrny deníků jednotlivých závodů. Na velkých panstvích bylo někdy účetnictví decentralizováno, každý velkostatek nebo komplex velkostatků měl své vlastní úplné účetnictví, takže sestavoval vlastní účetní závěrku a celková účetní závěrka v ústředí se sestavovala pouhým součtem údajů těchto účetních závěrek. Předpokladem bylo sestavení účetních závěrek za dílčí hospodářské jednotky podle stejného hlediska. Vedle základních účetních knih se vedly účetní knihy pomocné, především knihy věcného majetku. Pokud jde o evidenci věcného majetku, nutno rozlišovat základní prostředky a ostatní věcný majetek (zásoby naturálií, přírodnin). Základní prostředky, hlavně budovy, někdy též pozemky, se vedly ve zvláštních pomocných knihách nebo seznamech, inventářích, inventárních knihách. Tyto speciální pomocné knihy se vedly podle druhů základních prostředků. Pozemky se např. dělily na pole, luka, sady apod., budovy na správní, provozní, obytné, popř. na budovy z kamene a cihel, ze dře- - 346 - va ap. Nářadí a stroje se velmi často vedly v tzv. knize nářadí a v knize strojů. Někdy bývaly obě tyto knihy spojeny v knihu jednu. Evidence dobytka vedla se v jednom nebo více registrech (rejstřících, denících) stavu dobytka (das Viehstandregister), jehož úprava byla různá podle velikosti a členitosti hospodářství. Dále se vedly rejstříky stodolní (das Scheunen-register) o zásobách obilí a krmiv ve stodolách, rejstřík sýpky (das Schlitt bodenregister) o zásobách vypláceného obilí, rejstřík krmiv, rejstřík mléčného hospodářství, rejstřík skladu pomocných (provozních) hmot (das Gewblbe register). Někdy se vedly speciální deníky nebo rejstříky koní, krav, ovcí, speciální deníky brambor ap. K některým deníkům se vedly ještě pomocné knihy, pomocné rejstříky pro drobné a často se opakující příjmy a výdaje naturálií, odkud se úhrny v určitých obdobích denně, týdně, nebo nejčastěji měsíčně převáděly do rejstříků (deníků). Tak se např. vedla pomocná kniha krmiv, pomocná kniha mléčného hospodářství, pomocná kniha skladu provozního materiálu, pomocná kniha stodolní a cmlatní, rejstřík zkoušení mléka (das Probemelkregister). Vedle těchto rejstříků neboli deníků se ještě vedly deník ručních prací, deník potažních prací, rejstřík osevní a sklizňový (das Anbau- und Ernteregister), rej střik výmlatní (das Abdruschregister) a různé další pomocné knihy, jako kniha vážní apod. Vedle deníků neboli rejstříků se vedly tzv. věcné nebo naturální hlavní knihy, které obsahovaly měsíční úhrny převáděné sem z příslušných rejstříků neboli deníků. Příjmy a výdaje byly většinou roztříděny, příjem se např. dělil na nákup, vlastní výrobu, vydání na prodej, vlastní spotřebu, pro deputáty apcd. Rejstříků (deníků) byla celá řada, ale naturální hlavní kniha bývala jen jedna s odděleními podle jednotlivých rej střiků. Můžeme tedy říci, že bylo zde mnohdy účtování až troj stupňové podle tohoto schématu: Účetní doklady Pomocná kniha Hej střik Hlavní kniha naturální k rejstříku -:-:-:- ^ Pomocné knihy k rejstříkům, rejstříky a hlavní kniha naturální se vedly zásadně jen v množství, nikoliv v peněžních jednotkách. Někdy se vedl jeden společný naturální deník, z něhož se převáděly měsíční úhrny podle druhů naturálií do hlavní knihy, jindy se vedly jen rejstříky, nikoliv pomocné knihy k rejstříkům a naturální hlavní kniha. Vedle pomocných knih pro evidenci věcného majetku se vedle saldokonto - 347 - (úvěrní kniha, das Abrechnungsbuch) pro evidenci pohledávek a dluhů podle osob s rastrací obdobnou rastraci hlavní knihy peněžní, někdy však s rast-raci obvyklou v jednoduchém kupeckém a podvojném účetnictví. V podstatě můžeme konstatovat, že soustava účetních knih vedlejších (pomocných) v účetnictví kamerálním je obdobná jako soustava těchto knih v jednoduchém účetnictví správním. Rozdíly jsou v základních účetních knihách a v úpravě zápisů do knih vedlejších. Účetní závěrka se skládala z rozvahy majetku a z rozvahy výnosové, zpočátku jen z rozvahy majetku, která nebyla v prvních dobách kamerálního účetnictví úplným přehledem majetku, dluhů a čistého jmění, protože neobsahovala cenu základních prostředků, především pozemků a budov. Proto ani hospodářský výsledek nebyl vykázán ve správné výši. Rozvahy výnosové se zpočátku nesestavovaly, pozděj i se objevuj e jen způsob nepřímý neboli inventární, teprve na konci prv é poloviny minulého století se sestavují správné výnosové rozvahy způsobem přímým neboli náležitostním. Tam, kde bylo účetnictví decentralizováno do menších jednotek, sestavovala se účetní závěrka každé takové dílčí jednotky a sloučením jejich účetních závěrek (rozvah majetku a rozvah výnosových) získala se účetní závěrka celého panství. Aby bylo možno takovou celkovou účetní závěrku sestavit, bylo nutno, aby všechny samostatně účtující dílčí jednotky měly stejné rozdělení rubrik v hlavní knize a stejné uspořádání rozvahy majetku i rozvah výnosových. Tyto sumární rozvahy se mohly sestavovat dvojím způsobem. Při menším počtu dílčích účetních jednotek obsahovaly jednak peněžní částky dílčí, jednak i peněžní částky úhrnné, při větším počtu dílčích účetních jednotek jen částky úhrnné. V tomt o případě rozvahy dílčích jednotek byly přílohami účetní závěrky celého panství. 7")Účetnictví kamerální v ostatních odvětvích národního hospodářství Účetnictví kamerálního se užívalo i v průmyslových podnicích, např. v pivovarech, lihovarech, pilách, cihelnách apod., patřících velkostatkům, hlavně z důvodu zachování jednoty v účetní organizaci. Později však nebyla tato zásada důsledně dodržována, hlavně v době, kdy byli již úředníci znalí podvojného účetnictví. Proto některé průmyslové podniky bývalé šlechty vedly účetnictví podvojné, i když se na příslušném panství jinak užívalo účetnictví kamerálního. Tam, kde průmyslové závody byly menšími hospodářskými jednotkami, zřídily se v hlavní knize pro ně jen rubriky, potom se v těchto podnicích vedly j en knihy pomocná. Kromě toho se užívalo kamerálního účetnictví cd roku 1768 ve veřejné 348 - správě a v jejich podnicích a zařízeních, hlavně v podnicích obecních. U horních (báňských) úřadů a podniků patřících státu se vedlo účetnictví podvojné, podobně i u státních peněžních ústavů. Pro tyto podniky byly předepsány i účtové osnovy s přesnými názvy účtů a vymezeným obsahem. Ka-merální účetnictví v ostatních odvětvích hospodářství se liší od kamerálního účetnictví v zemědělství v některých rubrikách hlavní knihy i některými pomocnými knihami. Průmyslové podniky např. místo osevních a výmlat-ních rejstříků vedly knihy výroby a knihy kalkulační. V řadě velkostatků byly vydávány (i tiskem) účetní instrukce čili návody (směrnice, závazné pokyny), které obsahovaly seznam účetních knih, které se mají vést, jejich rastraci a obsah, seznam rubrik čili účtů hlavní knihy s předpisem, co se má na ně účtovat, popř. rozdělení účetní agendy mezi jednotlivé úředníky, jak se má sestavovat účetní závěrka, komu se má účetní závěrka předkládat, kdo ji má schvalovat apod. Vedle toho často obsahovaly celou řadu ustanovení dalších, např. jak účtovat některé složitější účetní případy, kdo má pečovat o bezpečné uložení peněz v pokladně, kdo má schvalovat (aprobovat) různé výdaje apod. Tyto účetní inslrukce byly mnohdy doplňovány a měněny. Jsou velmi cenným materiálem pro poznání účetní organizace tehdejších dob, klíčem k lepšímu, rychlejšímu a snazšímu pochopení obsahu účetních knih a způsobu účtování, zejména z dob, kdy se všechny účetní knihy nezachovaly. Některé účetní směrnice jsou velmi podrobně propracovány, takže jsou vlastně soukromými učebnicemi pro úředníky příslušného velkostatku. Byly-li vydány tiskem, sloužily širší veřejnosti, protože vhodných učebnic kamerálního účetnictví v zemědělství bylo vždy velmi málo. Účetní instrukce nám však neříkají nic o skutečné organizaci a úrovni účetnictví, protože skutečný stav účetnictví mnohdy značně pokulhával za směrnicemi. c) Jednoduché kupecké obchodní, podnikové účetnictví oO Obecně o jednoduchém kupeckém účetnictví Jak jsme již uvedli výše, jednoduché kupecké účetnictví se ve svých základních knihách omezuje na zachycování pohledávek a dluhů a pokladní hotovosti. Stav a pohyb věcného maj etku (základních prostředků a zásob) sledujeme v pomocných čili vedlejších knihách. Hlavní kniha jednoduchého účetnictví je vlastně saldokontem, které je v ostatních účetních soustavách knihou pomocnou. Hospodářský výsledek zjištujeme rozdílem mezi čistým jměním na konci roku a čistým jměním na počátku roku (rozdílem mezi čistým jměním konečným a čistým jměním počátečním). - 349 - K takto zjištěnému rozdílu připočteme to, co jsme během roku z podniku vybrali a odečteme to, co jsme do něho během roku vložili. Tak dostaneme hospodářský výsledek, zisk nebo ztrátu. V jednoduchém kupeckém účetnictví nemůžeme zjistit hospodářský výsledek rozdílem mezi náklady a výnosy ? protože náklady a výnosy v jednoduchém účetnictví běžně nezjištujeme. Je to způsob totožný s inventárním způsobem sestavování výnosové rozvahy v kame-rálním účetnictví. V rozšířeném účetnictví jednoduchém je možno třemi způsoby aspoň velkou část nákladů a výnosů z j ištovat. Bud vedeme výsledky (náklady s výnosy) v hlavní knize jednoduchého účetnictví (saldokontu) at už na samostatných účtech, nebo jako úbytky a přírůstky na účte majitele (účte čistého jmění), nebo je vykazujeme v samostatné knize režie a výnosů, popř. náklady a výnosy za hotové vykazujeme v tabelární pokladní knize (s pomocnými peněžními sloupci pro náklady a výnosy). Vedeme-li pomocné knihy zásob, vykazujeme v nich tržby (výnosy) za prodané výrobky nebo zboží, tedy velkou část výnosu. Rozšířené účetnictví jednoduché s pokladní knihou se sloupci pro náklady a výnosy j a spojení prvků jednoduchého kupeckého účetnictví s jednoduchým účetnictvím správním, kde kniha rubrik je nahrazena tabelární rastrací hlavní knihy. Je však určitý rozdíl mezí tímto rozšířeným (kupeckým) jednoduchým účetnictvím a jednoduchým účetnictvím správním„ Rozšířené jednoduché účetnictví má deník úvěrní a deník pokladní © tabelární rastrací, tedy účetní knihy pro zápisy chronologické (v pořádku časovém), ale pokladní deník s tabelární rastrací se hodí jen pro menší hospodářské celky, kde členění nákladů a výnosů nemusí jít do podrobností, a kde vystačíme s menším počtem peněžních sloupců.. Dála se zde náklady a výnosy za hotové třídí v deníku pokladním, kdežto v jednoduchém účetnictví správním se třídí v knize rubrik (v knize hlavní). Na druhé straně jednoduché účetnictví správní nemá deníky,, ale jen účetní knihy pro zápisy soustavné. Posléze v jednoduchém kupeckém účetnictví zjištujeme hospodářský výsledek porovnáním čistého jmění na počátku roku s čistým jměním na konci roku, kdežto v jednoduchém účetnictví správním hospodářský výsledek v našam slova smyslu zjistit nebylo možno., protože se velká část věcného majetku neoceňovala. jj) Jednoduché kupecké účetnictví v zemědělství Jednoduché kupecké účetnictví do roku 1850 je v zemědělství poměrně vzácnou výjímkou. Spíše by se mohlo tu a tam objevit rozšířené účetnictví jednoduché, které mohlo nahradit jednoduché účetnictví správní se saldokontem. Po roce 1850 se zavádí jednoduché kupecké účetnictví na menších velkostatcích a na větších hospodářstvích rolníků. Deník pokladní, deník úvěrní - 350 - a hlavní kniha jednoduchého účetnictví se vede stejné nebo obdobně jako v ostatních odvětvích národního hospodářství. Počet a druhy pomocných knih jsou obdobné jako v jednoduchém účetnictví správním a v účetnictví kame-rálním. Větší význam má soupisník jmění (soupisník nebo popisník majetku a dluhů, das Inventar, das Inventarium, das Inventarbuch), který se v jednoduchém účetnictví správním a v účetnictví kamerálni.m zpravidla nevedl. Dále tu měla důležité místo naturální kniha pro domácnost (das Naturalienbuch des Haushaltes)» do které se zapisovaly výběry naturálií (přírodnin ze zemědělského závodu pro domácnost jeho majitele). Při zj ištování hospodářského výsledku se musily k rozdílům mezi čistým jměním na počátku roku připočítat nejen výběry pro domácnost v hotovosti, ale xaké výběry v naturáliích. Bggnou knihou byl deník vývozu hnojiva a posléze knihy vedlejších výrob (průmyslových závodů, die Bücher der technischen Nebengewerbe) . Později se pokladní deník vedl v tabelární úpravě5 ss sloupci pro náklady a výnosy za hotová, takže to byla jedna z obměn rozšířeného účetnictví jednoduchého. V tomto pokladním deníku se často a potom běžně připojoval jeden peněžní sloupec ve vydání pro výběry pro domácnost v hotovosti, které se při zj ištování hospodářského výsledku (zisku nebo ztráty) sečíta-ly s výběry v naturáliích, vedených v knize naturálií,, Tato obměna v menších závodech,tj.v hospodářství ok rolníků., nakonec převládala, Byla často nazývána jednoduchým účetnictvím s rozšířenou účetní uzávěrkou (die einfache Buchhaltung mit erweitertem Bücherabschluss)» p Jednoduché kupecké účetnictví v podnicích průmyslových • Jednoduché kupecké účetnictví bylo poměrně dosti rozšířeno v polovině minulého století až do počátku tohoto století i v podnicích průmyslových, které nebyly zpočátku velkými útvary, takže mohly a jednoduchým účetnictvím při určitá jeho úpravě vystačit- Dále nebylo v té době dlouho zdatných účetních sil, které by podvojné účetnictví dobře ovládaly a přitom rozuměly i technologii příslušného průmyslového odvětví. ? průmyslových podnicích se užívalo obyčejného jednoduchého kupeckého účetnictví i jeho rozšířených úprav. Vedle základních účetních knih se vedly zásobníky materiálu a hotových výrobků, kniha výrobní a kniha kalkulační.. Kniha výrobní obsahovala náklady na výrobu (někdy jen náklady přímé), týkající se zároveň dvou nebo více výrobků, a převody výrobků z výroby na sklad * V kalkulační knize se prováděl výpočet nákladů na tzv. kalkulační jedniei (např. 1 kg, 1 m, 1 litr, popř, určitý počet výrobků). Často se obě knihy spojovaly v knihu jednu. Někdy vedle deníků pokladního a úvěrního se vedly deníky pomocné. - 351 - z nichž se denní, týdenní nebo měsíční úhrny převáděly do deníku pokladního a úvěrního (např. knihy poštovného, knihy drobných vydání, knihy faktur vydaných, knihy faktur přijatých). Nezbytnou účetní knihou byl i zde soupisník jmění (soupisník, popis-ník majetku a dluhů.). Jednoduché kupecké účetnictví se postupně rozšiřovalo o další zápisy a tak i zde vznikaly různé obměny a úpravy rozšířeného účetnictví jednoduchého, které dlouho nahrazovalo účetnictví podvojné, ale kontrola formální správnosti účetních zápisů nemohla být nikdy tak dokonalá jako v účetnictví podvojném, kde se důsledně dodržuje zásada podvojného zápisu. V rozšířeném účetnictví jednoduchém není možno zapisovat všechny účetní zápisy podvojně, některé případy výsledkové (náklady a výnosy, ztráty a zisky) se zapíší jen jednou, např. slevy pohledávek nebo dluhů, úbytky materiálu, zboží nebo výrobků apod. Proto evidence nákladů není zde dokonalá, úplná, a tak nemůžeme sestavit naprosto přesné, spolehlivé, úplné výsledné kalkulace vlastních nákladů výrobků nebo služeb. Účtujeme-li všechny náklady a výnosy v rozšířeném účetnictví jednoduchém podvojně, děje se tak v různých knihách základních i pomocných (např. v pokladním deníku a v zásobnících nákup materiálu a prodej výrobků na úvěr, platby od odběratelů a dodavatelům v pokladním deníku a v hlavní knize apod.), ale chybí tu účty syntetické a podvojného účetnictví. Proto takovéto účetnictví se při větším počtu účetních případů stává nepřehledným, což vede dříve nebo později k zavedení účetnictví podvojného. Jednoduché kupecké účetnictví v podnicích obchodních V obchodních podnicích se u nás vedlo zpočátku jen jednoduché účetnictví , protože šlo většinou o malé podniky, kde se podvojné účetnictví ani nevyplácelo vést, popř. majitel ani jeho zaměstnanci podvojné účetnictví neznali. Vedle základních knih jednoduchého účetnictví se vedly pomocné knihy věcného majetku (základních prostředků, zásob zboží), inventáře, zásobníky podle druhů zboží nebo knihy skladní (das lagerbuch), které se lišily od zásobníků tím, že neobsahovaly údaje o ceně. Ze zásobníků byly známy ještě zásobník'valut (mincí), směnek aktivních, devis, cenných papírů. Nutným doplňkem hlavní knihy jednoduchého účetnictví byla kniha směnek dlužných (trat) pro evidenci směnek, které měl závod proplatit, a kniha lhůtní (lhůtník), která byla přehledem splatnosti pohledávek a dluhů podniků, zvláště pohledávek a dluhů směnečných. Posléze se vedly často různé pomocné deníky, jako kniha faktur vyda- - 352 - ných a kniha faktur přijatých a kniha kalkulační, v níž se zjištovaly celkové náklady nakupovaného zboží. V podnicích drobného obchodu se vedla kniha krámská. Jako v průmyslu, tak i v obchodě byl nezbytnou účetní knihou sou-pisník jmění. Obdobně jako v zemědělství a v průmyslu se účetnictví jednoduché rozšiřovalo o další zápisy a tak vznikalo rozšířené účetnictví jednoduché. E) Jednoduché kupecké účetnictví v ostatních odvětvích národního hospodářství Jednoduchého kupeckého účetnictví se dlouho užívalo v podnicích cestovního ruchu, v menších podnicích dopravních a spedičních a v ústavech lidového peněžnictví, popř. v soukromých bankovních domech (v závódech bankéřů). V tehdejší době nebylo dlouho dosti zkušených pracovních sil, které by ovládaly podvojné účetnictví a proto ee d 1oúho udržovalo jednoduché účetnictví i tam, kde byly j inak všechny předpoklady pro zavedení účetnictví podvojného. d) Účetnictví podvojné složité, dvojité, dopické, dopika CĹ) Popis a rozbor podvojného účetnictví Jak částečně uvedeno výše, podstata podvojného účetnictví spočívá v tom, že o každém druhu majetku a dluhů, o čistém jmění, o nákladech a výnosech (ziscích a ztrátách) ee vedly v knize dvoustranné účty neboli konta. Název hlavní kniha zde naznačuje, že je základní účetní knihou, na kterou všechny ostatní účetní knihy navazují. V pomocných účetních knihách se jen rozvádí a dalšími údaji (o množství, o osobách) doplňuje to, co jev hlavní knize na souborných (syntetických) účtech zachyceno souhrnně a přehledně. Dnes říkáme, že hlavní kniha je knihou syntetické evidence a obsahuj e syntetické (souborné, souhrnné, kolektivní) účty, kdežto pomocné knihy jsou knihami analytické evidence s analytickými (jednoduchými, dílčími) účty. Účty hlavní knihy dělíme podle nejrůznějších hledieek nejčastěji na účty majetkové (zůstatkové) a účty výsledkové. Dnes je dělíme na účty hospodářských prostředků a jejich zdrojů. (na účty aktiv a účty pasiv) - 353 - a na účty hospodářských procesu (účty operační). K účtům hospodářských procesů počítáme účty výsledkové a účty kalkulační (např. účet výroby), ^ počítané dříve mezi účty zůstatkové. Účty aktiv obsahují na levé straně počáteční zůstatek a přírůstky příslušného druhu aktiv, na pravé straně jeho úbytky; účty pasiv mají počáteční zůstatek a přírůstek příslušného pasiva na pravé straně, úbytky na straně levé, jak plyne z těchto schémat: Je zvykem označovat levou stranu účtů heslem "Má dáti", pravou stranu heslem "Dal". Má dáti Pokladna účet aktiv Dal 1. Počáteční zůstatek 3. Vydání (Úbytky) 2. Příjmy (Přírůstky) Má dáti Dodavatelé účet pasiv Dal 3. Úbytky dluhů a dodavatelů 1. Počáteční zůstatek dluhů u dodavatelů 2. Přírůstky dluhů u 'dodavatelů Přírůstky a úbytky na účtech nazýváme obraty. Účty čistého jmění počítáme mezi účty pasiv. Proto zůstatek čistého (ryzího) jmění a jeho přírůstek je na straně pravé, úbytek na straně levé. Účty výsledkové (die Brfolgskonten) dělíme na účty nákladové (die Aufwandskonten) a na účty výnosové (die Ertragskonten, die Brloskonten). Na účty nákladové píšeme náklady na levou stranu, výnosy zapisujeme na pravou stranu účtů výnosových. Formální úprava účtů je dvojí: "foliová" (listová) a"paginární" (stránková). Účet ve foliové úpravě je tento: Má dáti Pokladna_Dal Datum Text částka Datum Text Částka Paginární úprava účtu je tato: Datum Text Má dáti Dal Zůstatek Kčs Kčs Kčs - - 354 - Sloupec"zůstatek" při paginární úpravě není nutný a vyskytuje se většinou při propisovacím-účetnictví, při účetnictví strojovém nebo vůbec v účetních knihách na volných listech. Paginární úprava účtů se ve starší době objevuje poměrně zřídka. Na konci roku se zůstatky aktiv a pasiv převáděly z účtů zůstatkových na účet rozvažný konečný (das Schlussbilanzkonto), náklady a výnosy z účtů výsledkových na účet zisků a ztrát (účet ztráty a zisku), das Gewinn- und Verlustkonto. Na počátku roku se zapisovaly zůstatky na účty aktiv a na účty pasiv přes účet rozvažný počáteční (das Anfangsbilanzkonto, das Broffnungskonto). Tyto účty se zpočátku nevedly a zůstatky účtů aktiv a pasiv se převáděly na konci roku přímo do rozvahy a na počátku roku se zapisovaly přímo do účtů. Dnes se postupuje podle sovětského účetnictví (sovětské účetní evidence), které jsme v roce 1952 u nás zavedli, obdobně. Počet syntetických účtů v hlavní knize byl různý podle toho, o jakou hospodářskou jednotku šlo, většinou kolísal od 10 do 60 účtů. V hlavní knize se dlouho vedly účty odběratelů a dodavatelů, teprve v druhé polovině minulého století se vedou stále častěji v hlavní knize souborné účty osobní (účet odběratelů a účet dodavatelů, popř. společný účet odběratelů i dodavatelů jako účet "osobní"). Zároveň se každý účetní případ účtuje na dva účty, na levou stranu jednoho účtu a na pravou stranu účtu druhého, např. nákup materiálu za hotové účtujeme na levou stranu účtu materiálu jako příjem (přírůstek) materiálu a na pravou stranu účtu pokladního jako výdaj (úbytek) peněz, nákup zboží na úvěr zaúčtujeme na levou stranu účtu zboží jako příjem (přírůstek) zboží a na pravou stranu účtu dodavatelů jako přírůstek dluhů (nový dluh). Zaplacení dluhu hotově se zapíše na levou stranu účtu dodavatelů (úbytek dluhu) a na pravou stranu účtu pokladního (úbytek peněz). Další zásluhou podvojného účetnictví je zápis každého účetního případu nejprve v pořádku časovém do deníku (das Journal, das Tagebuch, die Primanota, dříve das Zornal, česky dříve sarnál) a odtud na příslušné účty hlavní knihy. Dosahujeme tak obsahové a číselné shody v deníku a v hlavní knize, což není možné nebo obvyklé v ostatních třech účetních soustavách, tedy ani v jednoduchém kupeckém účetnictví. V dřívější době se vedly nejčastěji dva deníky, jeden pro případy pokladní (deník pokladní, das Kassajournal, das Kassatagebuch) a jeden pro případy ostatní (deník úvěrní, das Journal, das Tagebuch, die Primanota). Mnohdy se vedl jeden deník, ale se zvláštním peněžním sloupcem pro případy pokladní a s jedním nebo dvěma sloupci pro případy nepokladní. 1011-7509 - 355 - v 1 Teprve od poloviny minulého století se porůznu objevuje deník tabelární, který je spojením deníku a hlavní knihy, popř. sborníku, jak uvedeno shora. Jak už bylo osvětleno dříve, deník (deníky) a hlavní kniha jsou zá-kladními knihami podvojného účetnictví. Údaje v základních účetních knihách se rozváděly a doplňovaly o další údaje v knihách pomocných (vedlejších). Byly to různé inventáře, zásobníky, v kamerálním účetnictví nazývané rejstříky nebo věcnými či naturálními deníky, pro různé druhy materiálu zboží, výrobků, tedy pro evidenci zásob, dále knihy výroby, kalkulační, pro vyúčtování práce a mezd a posléze saldokonto neboli kontokorent, které se zpočátku nevedlo, protože účty jednotlivých osob byly voděny přímo v hlavní knize. Zavedením tabelárního účetnictví, jakož i s rostoucím počtem odběratelů a dodavatelů začínají se vést souborné účty osobní (účty odběratelů a účty dodavatelů). Účty, na které účetní případ takto (podvojně) zapisujeme, nazývají se účty souvztažnými neboli korespondujícími. Velmi často se vedly pomocné deníky, nazývané často rejstříky a sub-žurnály, odkud se denní, týdenní nebo měsíční úhrny převáděly do deníku pokladního nebo úvěrního podle toho, o jaké účetní případy šlo. S rostoucím počtem účetních případů stávaly se účty hlavní knihy nepřehlednými. Proto se v osmnáctém století vytvořil zvyk převádět zapsané účetní případy z deníků do zvláštní knihy, zvané sborník, nazývaný též sběrným deníkem (daa Sammeljournal, das Sammelbuch), ze kterého se měsíčně nebo čtvrtletně převáděly do hlavní knihy. Takovéto hlavní knihy obsahovaly zpravidla jen zůstatky a měsíční nebo Čtvrtletní úhrny (obraty), nikoliv jednotlivé účetní případy. Nazývala se hlavní knihou sumární nebo sborníkovou. Někdy se do hlavní knihy podle rakouského vzoru nepřeváděly měsíční nebo čtvrtletní úhrny, ale úhrny podle tzv. souvztažných účtů; koupili-li jsme zboží během měsíce několikráte za hotové, několikráte na úvěr směnečný a několikráte na úvěr osobní, neobsahoval účet zboží hlavní knihy jeden měsíční obrat, ale tři částky podle tří souvztažných účtů (pokladního, směnek, odběratelů). Inventurou se zjistily skutečné zůstatky (stavy) aktiv a pasiv, které se porovnaly se zůstatky v účetních knihách (na účtech) a rozdíly (přebytky nebo manka) se dodatečně zapsaly do účetních knih. Obdobně jako v jednoduchém účetnictví se sestavoval i soupisník jmění. Účetní rozvaha se skládala z účtu rozvažného nebo z rozvahy (která byla účtem rozvažným konečným v přehledné úpravě) a z účtu zisků a ztrát. ji) Podvojné účetnictví v zemědělství Všeobecně můžeme říci, že podvojné účetnictví v zemědělství se liší od účetnictví kamerálního zpravidla jen v obsahu a účtovací technice - 356 - účetních knih základních a jen nepatrně v úpravě a počtu účetních knih pomocných. V účetnictví podvojném se musí zpravidla vést všechny pomocné účetní knihy jako v účetnictví kamerálním, jinak by výhody účetnictví podvojného proti účetnictví kamerálnímu byly problematické. Proto se soustředíme na výklad účetních knih základních. Podvojné účetnictví v zemědělství na počátku devatenáctého století se u nás objevuje jen ojediněle. Mnohdy je to spíše jen podvojná forma, ale obsah účetnictví na velkostatcích se mnoho neliší od obsahu účetnictví kamerálního. Počet účtů v hlavní knize nebývá velký, účty zemědělské výroby jsou neúplným přehledem o nákladech a výnosech zemědělské výroby. V té době se užívá jen italské nebo sborníkové formy podvojného účetnictví. Pomocné účetní knihy se vedly zpravidla jako dříve v účetnictví kamerálním. Změna se tedy buď výhradně nebe převážně týkala účetních knih základních. Pokud se vyúčtovaly převody mezi jednotlivými účty výroby nebo mezi jednotlivými druhy činnosti zemědělských závodů, bylo třeba je doplnit některými údaj i .příslušné pomocné účetní knihy, např. zápisy o ruční práci a mzdách, o práci potažní, popř. osevní a skliznové rejstříky, rejstříky výmlatní ap., aby bylo možno tyto údaje vyjádřit v penězích a potom zaúčtovat na příslušné syntetické účty hlavní knihy. V hlavní knize se dlouho vedly účty jednotlivých osob, nikoliv účty souborné. Jaký byl počet účtů v hlavní knize, udává nám ve svých učebnicích zemědělského účetnictví Puss a Kobatž. Puss uvádí těchto 16 účtů hlavní knihy: Stálý kapitál, Proměnný kapitál, Zásoby, Stoupající a klesající úroky, Vrchnostenská potřeba, Prospěšné nadace, Soudnictví, Daně a bezpečnost, Důchody, Pivovary, Stavební a průmyslové záležitosti, Purkrabství, Rybářství, Sýpka, Lesnictví, Zisky a ztráty. Z tohoto rozvrhu účtů je vidět, že vychází z tehdy velmi rozšířeného schématu rubrik jednoduchého účetnictví správního a účetnictví kamerálního. Kobatž doporučuje vést tyto účty hlavní knihy: Účet kmenového kapitálu, Účet budov, Účet pokladní, Účet rostlinné výroby, Účet luk a pastvin, Účet vinic, Účet lesa, Účet robotního kapitálu. Všeobecný účet stodol, ÚČet hospodářských koní, Účet štětinatého dobytka neboli účet dvora, Účet užitku ovcí, Účet purkrabského úřadu, Účet průmyslového a stavebního úřadu, ÚČet sýpky, Účet vinného sklepa, Účet lesního materiálu a zvěře, Účet zahrad, Účet všeobecných nákladů, Účet piva a pivovarů, Účet majitele hospodářství, Účet pevných úroků, Účet stoupajících a klesajících úroků, Účet kapitálu laudemií (das Laudemien- Capitals-Conto), Účet laude-miálních užitků, Účet daní, Účet mezd a deputátu, Účet nadací a fundací, účet pensí a 19 účtů osobních včetně osobních účtů zaměstnanců. - 35? - Po roce 1850 počet syntetických účtů značně kolísal. Záleželo hlavně na velikosti velkostatku, ve kterém bylo podvojné účetnictví zavedeno. Schlosser (i856) doporučuje vést 19 syntetických účtů, Bondy (1876) uvádí 25 syntetických účtů, Machts (1877) 27 účtů včetně souhrnného účtu osobního, který nazývá kontokorentem, Klapka (1878) pro ústřední správu velkostatku 49 účtů, Brož (1882) 49 účtů, Vaniček (1885) 29 účtů, Pohl (1896) 53 účty. Rozdíly byly hlavně v počtu účtu základních prostředků, v počtu účtů živého inventáře a účtů naturálií a posléze v počtu účtů výroby. Nejdůležitějšími účty byly účty živočišné a rostlinné výroby, jejichž počet byl různý podle toho, do jakých podrobností se v účtování zemědělské výroby šlo. Také velmi mnoho záleželo na tom, kdo podvojné účetnictví na velkostatku zaváděl. Slo-li o odborníka, který ovládal nejen zásady a techniku podvojného účetnictví, ale také rozuměl zemědělství, propracoval soustavu účtů, zejména lépe promyslil obsah účtů živočišné a rostlinné výroby. Při uspořádání obsahu účtů hlavní knihy podvojného účetnictví v zemědělství se v letech osmdesátých a devadesátých minulého století rozvíjí teoretický spor, zda se mají účetně zachycovat různé převody nákladů a výnosů mezi výrobou rostlinnou a živočišnou, jako pícniny vlastního hospodářství pro domácí tažná a užitková zvířata, jak se má oceňovat mrva různých domácích zvířat, jakou částkou se mají uvést potažní práce nebo zda tyto otázky se mají přenechat až rozboru hospodářských výsledků. Ke směru vylučujícímu takové převody z účetnictví patří u nás J. Vaniček, v Německu P. Aereboe. Výhodou tohoto směru je jednodušší účtování, ale na druhé straně nevýhodou získání výsledků za závody jako celky, nikoliv podle odvětví výroby. Náklady jednotlivých druhů výroby nejsou vykázány v plné výši. Proto není možno provádět při tomto způsobu účtování správné výsledné kalkulace vlastních nákladů. Při druhém způsobu účtování zjistíme sice náklady jednotlivých druhů zemědělské výroby přesněji, ale nikoliv přesně, protože oceňování převodů mezi jednotlivými druhy výroby není nikdy přesné. Dále není rozhodnuto, podle kterých hledisek můžeme dosáhnout nejsprávnějšího ocenění. Účetnictví ve velkostatcích se od sebe také lišilo podle toho, o jak velký statek šlo, zda byly u neho průmyslové závody či nikoliv. Někdy bylo účetnictví decentralizováno podle jednotlivých závodů, jindy bylo centralizováno v ústřední správě. V prvém případě byly jednotlivé statky nebo jejich skupiny samostatnými účetními jednotkami, se samostatnou hlavní knihou a účetní závěrkou (samostatnou rozvahou a účtem zisků a ztrát), v druhém případě vedly jednotlivé závody jen pomocná účetnictví a některé pomocné deníky. Samostatné účetnictví měly dost často zemědělské závody přidružené k velkostatkům. - 358 - Účetnictví podvojné zaváděli na velkostatcích často pachtýři nájemci). Někdy se zavedlo v průmyslových podnicích patřících velkostatku a potom na základě zkušeností s ním se zavedlo na vlastním panství. Přesnost a spolehlivost údajů podvojného účetnictví v zemědělství závisela velmi mnoho na přesném vyplňování účetních dokladů, na přesném váženi a měření a na řádných ročních inventurách. Zde v řadě případů bylo zpočátku mnoho nedostatků a proto hospodářské výsledky v podvojném účetnictví neodpovídaly mnohdy skutečnosti. ff) Podvojné účetnictví v podnicích průmyslových V podnicích průmyslových se vedlo zpočátku účetnictví jednoduché, ale postupně se zavádí, zejména ve větších závodech, účetnictví podvojné. Působí tu jednak rozvoj výrobních sil a z toho vyplývající růst a větší počet průmyslových závodů a dále vznik a rozvoj obchodního školství (po roce 1855; první obchodní akademie v Rakousku byla založena v Praze 1856, první česká obchodní akademie v Praze 1872, další 1882 v Chrudimi; vedle toho se zakládá řada obchodních škol soukromých). V průmyslových podnicích se užívá staré a nové italské formy, dále účetnictví sborníkového, později i účetnictví o více denících a účetnictví tabelárního. Někdy se prvky účetnictví tabelárního spojovaly a prvky účetnictví o více denících. Vedl se např. tabelární deník jako deník hlavní a vedle toho různé deníky pomocné (např. knihy faktur přijatých a vydaných;. Rozdíl podvojného účetnictví v průmyslu oproti podvojnému účetnictví v zemědělství se liší jen některými účty v hlavní knize a některými knihami pomocnými. Účtování výroby v průmyslu je v této době většinou j ednodušší. Hlavní kniha obsahovala vedle běžných účtů účty výroby, které obsahovaly na levé straně náklady na výrobu, na pravé straně cenu prodaných výrobků, takže takovéto účty výroby byly vlastně spojením účtu výroby s účtem výrobků. V hlavní knize se vedly stejně jako v zemědělství účty jednotlivých dodavatelů, takže byla vlastně spojením hlavní knihy se saldokontem. Teprve v druhé polovině devatenáctého století se častěji vedou souborné účty odběratelů a dodavatelů, popř. jeden společný účet osobní. Účty výroby měly nestejný obsah. Někdy obsahovaly jen tzv. přímé náklady na výrobu (např. přímý materiál a přímé mzdy), někdy i tzv. výrobní režii (např. odpisy základních prostředků, služné vedoucích úředníků ve výrobě apod.), někdy i část tzv. režie správní (např. mzdy kan- - 359 - celářských úředníků). Proto kalkulace vlastních nákladů podle těchto podkladů sestavované nebyly mnohdy úplné a přesné. Počet syntetických účtů v hlavní knize byl různý. Záleželo na tom, jako v zemědělství, jak byly rozčleněny základní prostředky, na kolika syntetických účtech se vedl materiál, výroba a výrobky, a posléze, podle jakých hledisek se vedly účty nákladové a popř. účty výnosové. Na počet účtů měl také značný vliv druh výroby a velikost závodu. Většinou byl jejich počet menší nežli v zemědělství. Tögel (1877) doporučuje vést jen 15 syntetických účtů, v pozdějších učebnicích průmyslového účetnictví se doporučuje vést 20 až 50 účtů podle druhů výroby a velikosti závodů, Wolfrum (die Buchführung beim Kohlen-Bergbau 1909) uvádí 58 účtů, Wainok (1911) uvádí pro horní podniky asi 40 účtů. Z pomocných účetních knih měla tu velký význam kniha výroby, která obsahovala rozpis nákladů na jednotlivé druhy výrobků a kniha kalkulační, která obsahovala výpočty vlastních nákladů. Někdy byly knihy výroby spojeny s knihami kalkulaěními v jednu knihu. Z ostatních pomocných účetních knih to byly seznamy základních prostředků a knihy inventární, zásobníky materiálu a hotových výrobků, později je to saldokonto. Dále to byly různé záznamy mzdové pro účely podniku i úřadů (např. pro úraz.ové a nemocenské pojištění). Obdobně jako průmyslové podniky účtovaly podniky dopravní, kde hlavní váha evidence byla v evidenci dopravních prostředků, nákladů na přepravu a výnosů z přepravy. 3) Podvojné účetnictví v podnicích obchodních Podvojné účetnictví v obchodních podnicích je poměrně nejjednodušší, jednodušší nežli podvojné účetnictví v zemědělství a v průmyslu. Proto se v obchodě účtuje u nás nejdříve v podvojné soustavě. Také velká většina učebnic účetnictví vyšlá v našich zemích v minulém století se týká účetnictví v obchodě. V podnicích obchodních klade se hlavní důraz na evidenci zboží. Proto účty základních prostředků svým významem zde ustupují do pozadí. Účty výroby se zpravidla nevedou, přichází j en v malém počtu případů v obchodních podnicích, kde se provádí manipulace (úprava) zboží (sušení, třídění, míšení apod.) nebo kde jde o výroby vedlejší (zpracování odpadu) nebo pomocné (výroba energie, obalů atd.). Používalo se nejvíce nové italské formy, tzv. Kheilova účetního systému (spojeného deníku pokladního a úvěrního se čtyřmi peněžními sloupci), účetnictví sborníkového, někdy účetnictví o více denících a od konce minulého století se v obchodě velice rozšířilo účetnictví tabelární, většinou ve spojení se sumární hlavní knihou. Z pomocných deníků se vedly často knihy faktur - 360 - přijatých (obdržených od dodavatelů) a knihy faktur vydaných (odeslaných odběratelům). V pomocných účetních knihách zaujímaly přední místo tzv. zásobníky zboží (vedené s cenami za jednotku i cenami úhrnnými), skladní knihy (vedené pouze v množství), zásobníky valut a mincí, někdy i cenných papírů, knihy směnek aktivních (rimes), knihy směnek pasivních (trat), někdy knihy (zásobníky) devis - směnek znějících na cizí měnu a splatné v cizině, knihy lhůtní pro evidenci splatnosti směnek a někdy i obyčejných pohledávek, v obchodě drobném se vedla kniha krámská a kniha zboží předaného do obchodu v drobném, kam se také účtovaly i tržby za zboží odváděné majiteli. V obchodních podnicích, kde byl větší počet druhů zboží, činila přesná evidence zásob značné potíže, proto se takovéto podniky spojovaly tzv. skladní evidencí na visacích kartách (visačkách) nebo obdobných zařízeních. V nich se vedla evidence zásob jen v množství, nikoliv v peněžních jednotkách. V podnicích s filiálkami se vedlo účetnictví buď jen v centrále a filiálky vedly jen nejnutnější knihy pomocné (zásobníky, skladní knihy, mzdové účetnictví), nebo bylo účetnictví decentralizováno. V tomto případě vedla každá filiálka vlastní hlavní knihy s potřebným počtem deníků a sestavovala vlastní účetní závěrku. Jejich sloučením se závěrkou centrály získala se závěrka za podnik jako celek. Podobne jako podniky obchodní, účtovala samostatná skladiště a podniky spediční (podniky zprostředkující dopravu zboží). Podniky cestovního ruchu (hotely, pensiony apod.) měly účetnictví obdobné účetnictví podniků obchodních a průmyslových. Základní účty vyplývaly z jejich Činnosti, pouhý prodej neupravovaných jídel a nápojů je činnost obchodní a evidence o ní byla obdobná jako v obchodě, pronájem místností se účetně podchytil na účtech nákladů na udržování a provoz a na účtech výnosů, nebo na společném účte, na jehož levé straně byly náklady a na pravé straně výnosy. Příprava a podávání jídel připravovaných se evidovaly na obdobných účtech výrobních jako v podnicích průmyslových. Z pomocných účetních knih měla význam evidence nájemců pokojů (hostů) s evidencí obsazených a neobsazených pokojů. £) Podvojné účetnictví v ostatních odvětvích národního hospodářství Pokud jde o peněžnictví a pojišťovnictví, podvojné účetnictví se vedlo zpočátku jen ve větších ústavech (bankách a pojištovnách), kdežto - 361 - v ústavech lidového peněžnictví se vedlo dlouho účetnictví jednoduché, ale i tyto ústavy přecházely postupně k účetnictví podvojnému, jakmile měly pracovní síly, které podvojné účetnictví ovládaly. V bankách byly nejdůležitější účty, které zachycovaly specifický majetek a závazky bank nebo náklady a výnosy z bankovních obchodů, např. účty vkladních knížek, peněžních poukázek, cenných papírů, směnek, valut (obchodních a cizozemských mincí), deviz, cenných papírů, kuponů apod. Obdobně tomu bylo v ústavech lidového peněžnictví a v pojištovnách. Bibliografická příloha Literatura o účetnictví a o jednotlivých účetních soustavách zvláště a) Obecně Poučení o účetnictví nalezneme v učebnicích účetnictví starší doby, v různých instrukcích ryze účetních nebo všeobecných. Dále se v přehledu můžeme seznámit se starším účetnictvím v různých učebnicích a monografiích o dějinách účetnictví. Nejvíce nám dá studium samotného účetního materiálu. První české učebnice účetnictví, nehledě na různá pojednání nebo pouhé zmínky v dílech o zemědělství, lesnictví apod., se objevují až po roce 1850. b) Jednoduché účetnictví správní Poučení o tom, jak se vedlo jednoduché účetnictví správní, nebo lépe řečeno, jak se mělo vést, nalezneme v instrukcích, zvláště v selských instrukcích (řádech), které byly mezi jiným výčtem a popisem povinných účetních knih i návodem, jak tyto účetní knihy zakládat, jak do nich zapisovat , jak je uzavírat atd. Teoretická pojednání a učebnice se objevují mnohem později. Některé byly latinské. Pro naše účely se sluší uvést: Dr. B s c o b a r Franc. Munnoz de: De rationiciis administrátorům tractatus, Norimbergae 1694. - Betrachtung über Rechenkunst der teutschan Beamter und Einnehmer oder über die Art und Weise eingenommen und ausgegebene Gelder und andere der Verrechnung unterworfene Dinge mit. Ordnung, Klarheit und Ueberzeugung zu Register zu bringen, Nürnberg 17779. -Fišer F.J.: Knihy hospodářské (překlad Jana Barnera), Praha 1706 (latinský originál Oculus Domini operis oeconomici, Praha 1679/83 - německý - 362 - překlad 1690). - Peldeck Josef von: Kern einer vollständigen Haus- und Landwirtschaft (prvé vydání Prankfurt 1718, druhé vydání Lipsko a Brno 1730). - Gut sehe F. W.: Die landwirtschaftliche Buchhaltung, Praha 1814. - P r o s k y Paul: Anleitung zur Führung einer Rechnung über den Privat-Haushalt, Vídeň 1830. - Burchard .C.W.: Die landwirtschaftliche Buchhaltung mit besonderer Rücksicht auf die Wirtschaftsmethode in Meklenburg und den angrenzenden Ländern, Rockock 1840. - Gunther Reinhold Friedrich: Beiträge zur Buchhaltungskunst im erweiterten Sinn, Berlin 1840. - Escherich Philipp: Grundsätze des allgemeinen Rechnungswesens, Vídeň 1851 a 1852. Birnbaumová A.: Stavební účty zámku Trója u Prahy, Praha 1929. - ö e r n ý Václav: Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimoniálního velkostatku v XV. - XVI. století, Praha 1930. c) Účetnictví kamerální Literatura o kamerálním účetnictví začíná rokem 1762. Ze základních děl o kamerálním účetnictví uvádíme: Puechberg Johann Matthias: Einleitung zu einem verbessertem Cameral-Rechnungs-Fusse auf die Verwaltung einer Herrschaft angewandt, Vídeň 1762. - Jung Johann Heinrich: Anleitung zur Kameralrechnungswissenschaft nach einer neuen Methode des doppelten Buchhaltens, Lipsko 1786. - S p i e s s Franz: Buchhal-tungs-Ingrossist. Anleitung des Kameralistischen RechnungsSystems, Vídeň 1738. - Puteani Carl Ferdinand: Einleitung und kurze Belehrung zur Führung der Wirtschafts - Rechnungs - Hauptbücher, Praha 1808 (1841, 1853). - V i e r t 1 J.: Gründliche Anleitung und Beschreibung sowohl auf grossen Herrschaften ausführbarer Art von Wirtschafts-, Geld- und sämtlichen Nat urali enr e chnung en, Praha 1818. - Puteani Johann: Grundsätze des allgemeinen Rechnungswesens, Vídeň 1818. - S z a r k o Josef: Lehrbuch der Comtabllitäts-Wissenschaft, 2 díly, Vídeň 1822/23. - H o r i n a Josef: Rechnung der Landwirtschaft, Brno 1824. E x e 1 i Wenzel: Grundsätze der landwirtschaftlichen Verrechnung, Praha 1835. - Wirtschaftliche Geschäftskunde, zweiter Band, Regieämter, Jindřichův Hradec 1840. - A m m a n n Johann Christian: Verrechnungskunde theoretisch und praktisch dargestellt, Praha 1845. - Rainer Lind enbichel Johann R.: Der vollkommene Wirtschaftsbeamte, Vi den 1845. - Neugebauer Josef: Der vollständigste, gründlichste und fasslichste Unterricht in den Theorien und praktischen Geschäftsformen des cameralistischen Geld-, Material- dann des merkanti-listischen Rechnungswesens, Vídeň 1847. - E x e 1 1 Wenzel: Grundsätze einer zeitgemässen Reform des landwirtschaftlichen Rechnungswesens, Praha 1851. - Escherich Phillip: Grundsätze des allgemeinen Rechnungswesens , Vídeň 1851 a 1852. - Fröhlich Alois: Handbuch der Staatsrechnungswissenschaft, Vídeň 1852. - Schrott Josef: Lehr- buch der Verrechnungswissenschaft, 4. vydání, Vídeň 1881, 5. vydání 1886. -Bezdíček Josef: Hospodářská účtověda, část všeobecná, Praha 1883. Schimák Josef: Das Rechnungswesen in Doppelposten, Praha i885. _ Neuber Carl: Kurze Anleitung zu einer landwirtschaftlichen Buchführung nebst einer Behandlung der Gutsregistratur, Chrudim 1896. - Bezdíček Josef: Hospodářské účetnictví jednoduché (deníkové i kamerální) a dvojité, Praha 1901. - Ř e b í č e k Heinrich"- Neue landwirtschaftliche Guterbuchfährung in Doppelposten, Praha 1903. - Bezdíček Josef: Einfache landwirtschaftliche Buchführung mit einen praktischen Beispiele einer Landgutsrechnung, Praha 1903. - Bezdíček Josef: Leitfaden zur Führung einer Herr Schaftsrechnung im Kameralstil, Hradec Králové 1904. - Pfeiffer C.: Praktische Anleitung (Instruktion) zu einer einfachen Buchführung und Bilanzaufstellung für Landgutswiřtachaf-ten, Vídeň 1913. - J u z i Otakar: Systematische kameralistische Buchführung, Zürich-Linec 1915. - Meyer Paul: La comptabilité camérale, ses origines, ses formes, Courtelary, 1923 (Švýcarsko). - W a 1 b Ernst* Die Erfolgsrechnung privater und öffentlichen Betriebe, Berlín - Vídeň 1926. - Raulich Hugo: Kamerální účetnictví v podnicích soukromých, Praha 1935. - Fernjancio Theodor: Die moderně allgemeine Kameralistik, Vídeň 1941. - Johns Rudolf: Kameralistik Grundlagen einer erwerbswirtschaftlichen Rechnung im Kameralstil, Wiesbaden 1951. -Hö ferrer Gustav: Das Rechnungswesen der Gemeinden, Viden 1954. d) Jednoduché kupecké účetnictví Mocník Frant. -Skřivan Antonín: Počtářství praktické. S připojenou naukou o jednoduchém účetnictví kupeckém a prúmyslnickém, Praha 1853. - Skřivan Antonín: Lehrbuch der kaufmännischen einfachen Buchhaltung mit vorangehender Erklärung der Hilfsbücher, Praha 1855 (celkem 6 vydání, poslední 1892). - Skřivan Antonín: Účetnictví jednoduché a knihy mimořádné, Praha 1864 (poslední, páté vydání 1902). Goltz Theodor^ Die landwirtschaftliche Buchführung, prvé vydání, Berlín 1866 (bylo přes 20 vydání). - Vzorek vedení účtu pro malého rolníka, Praha 1866. - K h e i 1 Karl Peter: Die Lehre der Buchführung nach einfacher Art, Praha 18?6. - Fencl Theodor: 0 úloze hospodářského účetnictví, Praha 1869. - D u m e k Josef: Účetnictví hospodáře, Olomouc, 1786. - K h e i 1 Karl Peter ml.: Jednoduché účetnictví s ohledem na ustanovení zákonná, Praha 1877. - Koppmann Karl: Johann TÖlners Handlungsbuch vom 1345 - 1350, Rostock 1885. - Dieterichs C.: Der Landwirt als Rechnungsführer, Handbuch der einfachen und doppelten Buchhaltung, Berlin 1889. - Nirnheim Hans: Das Handlungsbuch Vickos von Geldersen (1367 - 1392), Kamburg 1895. - Sattler C.: Handelsrechnungen des deutschen Ritterordens (1391 - 1434), Lipsko 1887. -Clausen H.: Landmanns Buchführung. Leitfassliche Anleitung mit 364 - durchgeführtem Jahresbeispiel, Berlín 1897. - M o 1 1 w o Carl: Das rlandlungsbuch von Hermann und Johann Wittenberg (1357 - 1359), Lipsko 1901. - Účetnictví pro rolníka, Brno, Český odbor zemědělské rady, 1902. Slovný výklad k jednoduchému účetnictví, Praha 1914 (sestaveno Ústavem pro zemědělské účetnictví českého odboru rady zemědělské pro království české). - Stieger G. - Wilde K.: Anleitung zur landwirtschaftlichen Buchführung, 3.díl, Buchführung für einfache Landwirtschaftsbetriebe, Berlin 1915. Jinak se pojednává o jednoduchém kupeckém účetnictví v každé větší učebnici účetnictví pro hospodářské, průmyslové nebo zemědělské školy. e) Účetnictví podvojné Literatura o podvojném účetnictví se začíná traktátem Luccy Pacioli-ho z roku 1494 (Tractatus de computis e scripturis - Pojednání o počítaném a planém), který byl postupně přeložen do řady jazyků (také dvakrát do ruštiny, dvakrát do češtiny, třikrát do nové italštiny, dále do holandštiny, polštiny a japonštiny). Ve větším počtu se literatura o podvojném účetnictví objevuje až v 18. století. Poměrně podrobné seznamy a přehledy většinou podávají: Augsburg G.D.: Di« kaufmännische Buchführung, str. 4. a násl., druhé vydání, Hamburg 1872. - H ü g 1 i Fr.: Buchhaltungsstudien, str. 98. a násl., Bern 1900. - Bauer 0.; líemuary k istorii buchgaltěrii i pajmatniki svjaščennoj stariny, Moskva 1911. - W o o 1 f Arthur H.: A short history of accontants and accountancy, Londýn 1912. - P e n n-d o r f B.: Die Geschichte der Buchhaltung in Deutschland (na více místech), Lipsko 1913. - R ö h r i g Fritz: Das älteste erhaltene deutsche Kaufmannsbüchlein (v Hansische Beiträge zur Deutschen Wirtschaftsgeschichte), Vratislav 1928. - Chroust Anton - Proesler Hans: Das Handlungsbuch der Holzschuher in Nürnberg von 1304 - 1307, Erlangen 1934. -Bastian F.: Das Runtinger buch 1383 - 1407 und verwandtes Material im süddeutschen Handel- und Münzwesen, Řezno 1935 - 1944 (3 svazky). Zpočátku bylo českých děl málo, proto se užívalo učebnic a monografií rakouských a německých. Poměrně bohatá je v té době literatura © podvojném účetnictví v obchodě, potom literatura v zemědělství, poměrně chudá je literatura o účetnictví v průmyslových podnicích. Protože literatury o podvojném účetnictví je ohromné množství, omezíme se jen na literaturu domácí, a to jen na díla základní: R e s s 1 e r Josef Michaels Doppelte Buchhaltung für Kaufleute in Helwigs Manier, Praha a Lipsko 1793 (o sborníkovém účetnictví). -Fuss Franz: Anweisung und Verfassung einer neuen verlässlichen und so als viel rn.bglieh einfacher Wirtschaftsrechnung, Praha 1800. - - 365 - E n d e r s Carl Wilhelm: Der Buchhalter oder die Anleitung zum Selbstunterricht in der einfachen, doppelten und englischen Buchhaltung, Praha 1815. - Dewidels Abraham: Die doppelte Buchhaltung in Briefen an einen Freund, Praha 1815/1816. - Kobaltž Johann Carl: Anweisung zur Führung einer deutschen, d-oppelten Buchhaltung für die Landwirtschaft , Vídeň 1830/31. - Skarpil Franz: Die landwirtschaftliche Buchführung, Vídeň 1842. - A m m a n n Johann Christian: Das Ganze der Buchhaltungswissenschaft, Praha 1847 (3 díly). Kromě uvedeného dodatku o průmyslovém účetnictví v knize Bondyho, dále kromě některých částí uvedené knihy Brožovy jsou zmínky o průmyslovém účetnictví v knihách: Höger Rudolf W.: Die Buchführung des landwirtschaftlichen Gross-Geschäftes nach der Manier der italienischen doppelten Buchhaltung, Plzeň 1872 (str. 549 - 550). - Bezdíček Josef: Hospodářské účetnictví jednoduché a dvojité pro malé a velké statky, Praha 1879 (druhé vydáni Praha 1888) str. 224 a 225: 0 účetnictví v průmyslovnách hospodářských,, Naproti tomu Josefa Sedláčka "Živnostnické účetnictví" (Praha 1873) obsahuje popis účetnictví, které je spíše, rozšířeným účetnictvím jednoduchým pro živnostníky nežli účetnictvím podvojným pro továrny. Na str. 117 je uveden "Účet díla", který je spojením účtu výroby a účtem výrobků. Samostatné knihy o průmyslovém účetnictví jsou tyto: T ö g e 1 Eduard: Das Wesen des Buchens mit doppelten Posten in Pabrikationsgeschärten, Brno 187?« - Fachmann Heinrich: Die Fabriksbuchhaltung nach den Regeln der doppelten Buchführung, Česká Lípa 1861. - Rademann A.: Die doppelte Buchhaltung (Italienisches System) und deren Handhabung nach einer neu erfundenen Methode, Nový Jičín 1884. - Geiersbach Wilhelm: Die Fabriksbuchhai-tung, Ústí n.L. 1896. - Bureš Max: Racionální účetnictví dvojité pro cukrovary, Praha 1903. - W e i n k Alois: Montanistische Buchführung, Vídeň 1911. Ani v německé a rakouské literatuře nevyšlo v té době mnoho spisů o podvojném účetnictví v průmyslových podnicích. Více české literatury o podvojném účetnictví, nehledě na některé články v'Účetních listech před rokem 1914, se objevuje až po prvé světové válce. Z literatury o podvojném účetnictví v zemědělství uvádíme zvláště: Schlosser Alexander: Kontrollierende Buch- und Rechnungsführung bei der Landwirtschaft, Budapest (Vídeň) 1853, (druhé vydání 1856). - 366 - -Von R a n c y Eduard: Lehrbuch der landwirtschaftlichenBuchführung, Berlin 1857 (druhé vydání 1859). - De Grande de R a n c y: Traité de comptabilité agricole, Paříž 1857. - Machte Ferdinand: Praktische landwirtschaftliche Buchhaltung für den Gross- und Kleinbesitz, Vídeň 1861 (druhé vydání Vídeň 1885). Klapka Anton: Die landwirtschaftliche doppelte Buchführung, prvé vydání Skalice na Slovensku 1868 (Šaštín), druhé vydáni Vídeň 1878. - B o n d y Leopold: Die Wirtschaftsbuchführung nach doppeltem Buchführungssysteme mit einem Anhange über die Fabrikationabuchführung, Praha 1869 (druhé vydání 1876). - Höger Rudolf W.: Die Buchführung des landwirtschaftlichen Grossgeschäftes nach der Manier der italienischen doppelten Buchhaltung, Plzeň 1872. - Bezdíček Josef: Hospodářské účetnictví dvojité, Praha 1077, Hospodářské účetnictví jednoduché a dvojité pro malé a velké statky, Praha 1879 (druhé vydání 1888). - Volkmar Erwin:- Die doppelte Buchführung bei dem Landwirtschaftsbetriebe, Vídeň 1879. - Pohl Johann: Handbuch der landwirtschaftlichen Rechnungsführung, Berlin 1879 (druhé vydání 1896). - Vaniček Jan: Die doppelte Buchführung im Landwirtschaftsbetriebe, Praha 1885. - Mayer Matthias: Die landwirtschaftliche Buchhaltung erläutert durch eine Reihe von Beispielen und Verhältniszahlen, Vídeň, Budapest, Lipsko 1837. - Vaniček Josef: Několik ukázek hospodářského účetnictví na naších velkostatcích, Praha 1892. - Lippe A.: Ermittlung von Produktionskosten und Reinertrag landwirtschaftlicher Betriebe» Berlin 1896. - Drbal Johann: Die landwirtschaftliche Geschäftsbuchführung nach doppeltem System auf sachlicher Grundlage, Vídeň 1898 (Drbal pocházel z Uhlířských Janov ic u. Kutné Hory a zemřel 1927 v Brně). - A e r e b o e Fr.: Buchführung, Anleitung für den praktischen Landwirt, Teil II. Die systematische Buchführung, Berlin 1901.• -Holpes M. B.: Příspěvek ku metodám číselné kontroly zemědělského podniku, Praha 1914. Jak uvedeno shora, je naše literatura o účetnictví v průmyslových podnicích poměrně chudá (ale i literatura německá má poměrně malý počet prací z průmyslového -účetnictví, nehledě na různá drobná pojednání a zmínky v učebnicích účetnictví obchodního). Literatura o podvojném účetnictví v ostatních odvětvích národního hospodářství je celkem nepatrná. Objevuje se poměrně pozdě, a to ještě hlavně v peněžnictví. Uvádíme tyto spisy: K a č í r e k Jan - Mašek L.: Záložny, jej ich zařízení, správa a účetnictví, Praha 1870. - K o h 1 e r August: Praktische Darstellung der doppelten Buchhaltung, Cheb 1887. - Schreyer Josef: Návod k účetnictví záloženskému, Praha 1893. - L i c k Karel: Die Spar-kaseenbuchhaltung, Svitavy 1897. - L i c k Karel: Die Besteuerung der - 367 - österreichischen Sparkassen, Svitavy 1897. - Schiller Rudolf: Beiträge zur Buchhaltung Im Versicherungswesen, Vídeň 1898. - Tománek Antonín: Účetnictví spořitelní, Praha 1908. - Kratochvíl Th.: Účetnictví záloženské, Praha 1910. - Š i k ý ř Karel: Bankovní účetnictví, Praha 1912* - Chlup Rudolf: Záloženské účetnictví, Praha 1919. - D r 1 í k František: Bankovní účetnictví, Praha 1927. -Chlup Rudolfs Účtování a bilancování v pojištovacích ústavech, Bratislava, Prostějov 193 C. f) Díla všeobecná Praktischer Unterricht zur verbesserten doppelten Buchhaltung, Viden 1770. - Grundsätze der Rechnttngswissenschaft auf das Privatvermögen angewendet» Vídeň 1774. - S z a r k a Josef: Lehrbuch der Comptabilitäts-Wissenschaft, Vídeň 1822/23» - P e t t e r Franz: Lehrbuch der kaufmännischen Buchhaltungswissenschaft, Vídeň 1841. - Kurzbauer Georg: Lehrbuch d er kaufmännischen Buchhaltung, Vídeň 1850 (druhé vydání 1867). - Augeburg G.D.: Die Grundlage der doppelten Buchhaltung, Brémy 1863. - Winter nitz Karl: Die allgemeine Buchhaltung als Inbegriff aller bekannten Buchungsart«n et c, 2. vy d. Ví d en 18 59. -S c h ? o t t JosefsLehrbuch der ferreehraiBgswis®®nsefeařt95- vyá. Vídeň 1886(první fjimí Praha 1856). - H ii g 1 i Friedrich: Buchhaltung-Systeme und Buchhaltungs Formen, Bern 1837 (druhé vydání 1913, třetí vydání 1923). - Schär Johann Friedrich: Lehrbuch der Buchhaltung, Berlín 1888. - B r a m-b i 1 1 a Giuseppe: Saggio di storia della Ragioneria pres so i popoli antichi, Milán 1896. - Reisen Richard -Kreibig Josef Klemens: Bilanz und Steuer, Vídeň 1900. - H ü g 1 i Friedrich: Buchhaltungsstudien, Bern 1900. - Brambilla Giuseppe: Storia della Ragioneria Italiana, Milán 1901. - B o w n Richard: A History of Accountants and Accountancy, Edinburgh 1905. - K h e i 1 Karel Petr: Uber "amerikanische Buchführung", Vídeň 1908. - Raymondin G.: Bibliographie méthodique des ouvrages en langue francaise parus de 1543 a 1908, Paříž 1909. « Bauer CO.: Memuary k istorii buchgaltěrii i pamjatniki svjaščennoj stariny, Moskva 1911. - W o o 1 f Arthur H.: A short history of accountants and accountancy, Londýn 1912. - G o m b e r Leon: L 'Economilogique (science comptable) et son histoire, Ženeva 1912. -Pennd o r f Baldwin: Geschichte der Buchhaltung in Deutschland, Lipsko 1913. - Pazourek Josef: Theorie i praxe účetních soustav, Praha 1920. - S a 1 a b a Josef: Příspěvky ke kritice urbářú, pozemkových a jiných knih, map a starých účtů atd., Selský archiv, Velké Meziříčí 1923. - Galagan A.M.: Sčetovodstvo v jego istoričeskom raz-vitJi. Moskva 1927. - Buhl Herbert: Die Geschicht1ichsbegründete Kontentheorie. Ein Beitrag zur Geschichte der doppelten Buchhaltung, Stuttgart 1929. - M u r r a y David: Chapters in the History of Book-keeping - 368 - Accountancy and Commercial Arithmetics, Glasgow 1930. - Löffelholz Josefs. Geschichte der Betriebswirtschaftslehre, Stuttgart 1935. - Peragallo Edward: Origin and Evolution of Double Entry Bookkeeping, New York 1938. - Lozinskij A.I.: K istorii raz-vitia buchgaltěrskogo učota, Saratov 1939. - Scheefs Marcel: Z historii ksi^gcwošči (Luca Pacioli), Poznaň 1939. - Sieveking Heinrich: Zur Entstehung und Verbreitung der doppelten Buchführung (v "Beiträge zur Buchführung und kaufmännischen Arithmetik", str. 7 - 32), Zürich 1944. - M e 1 i s Federigo: Storia öella Ragioneria, Bologna 1950. - Z e r b i Tomaaso: Le orogini della Partita doppia, Milán 1952. -Sýkora Gustav: Systeme, Methoden und Formen der Buchhaltung von ihren Anfängen bis zur Gegenwerts Vídeň 1952. - Salomons David: The Historica Development of Costing, Londýn 195?« ~ De Hoover Florence Edler: Cost Accounting in the Sixteenth Century, Londýn 1952 (oba příspěvky v "Studies of costing"> Londýn 1952). - Garner Paul: Evolution of Cost Accounting to 1925, Alabama 1954. - Vlaemminck Josef H.: Historie et Doctrines de la Comptabilité, Brusel-Paříž 1956. Littleton A.C.: - J a a e y B.S.: Studies in the History of Accounting, Londýn 1956. - Vlaemainck Josef H. - F e r r a n-d o Jose - M. Gonzalez: Historía y doctrines de la Contabilidad, Madrid 1961. - fcukassik Ryszard: Ksi^gowosc pojedynesa dobr Zemskich w Polsce do XIX wieku jako srodek kontrol:, analizi 1 zarzadziania, Varšava 1962. J. Blecha Autor kapitoly ze skromnosti neuváděl své práce, které jak© jediné z české literatury si všímají účetnictví i v jeho historickém vývoji a jsou snadno dosažitelné: Účetní doklady a účetní knihy jako archivní materiál, Archivní časopis IV, 1954, s. 114-121 a 183-188. - Knihy jednoduchého účetnictví v obchodě, řemesle, průmyslu a zemědělství, AČ V, 1955» a. 21-26. -Hlavní rysy účetnictví průmyslových podniků u nás do roku 1945, AČ VI, 1956, a. 188-203. - Účetnictví v zemědělských podnicích u nás do roku 1945, AČ VIII, 1958, s. 242-263 a H, 1959, a. 88-89. - Písemnosti účetní evidence průmyslových podniků jako archivní materiál, Sborník archivních prací VIII, 1958, sv. 2, e. 176-214. Redakce - 369 - XX. PODNIKOVÉ PÍSEMNOSTI Z ÉRY KAPITALISMU Tyto písemnosti ú nás až do r. 1945 jsou neobyčejně početné a rozmanité formou i obsahem. Zvláštní, jednoznačnou skupinu mezi nimi tvoří písemnosti, které jsou v současné době zahrnovány pod pojmem písemností účetní evidence a proto je jim věnována pozornost samostatně. Ostatní podnikové písemnosti, vznikající u nás postupně v rozpětí asi sto let, lze rozdělit v podstatě do několika skupin, přihlédneme-li při jejich rozdělování k jejich funkci. Jsou to: skupina hospodářako-správní agendy, skupina organizační agendy, výrobně-technické agendy, agendy obchodní a dopravní, á posléze skupina agendy zaměstnanecké. Tyto naznačené skupiny se u nás dokonale rozvinuly vlastně až na samém sklonku kapitalistické éry. Během celého vývoje se projevovaly nestejnoměrně vyhraněné a proto i terminologicky, např. nepřesně postižené. Vznik písemností uvedených agend byl pochopitelně odvislý od spo-lečensko-ekonomických podmínek té určité doby, ale také od druhu a odvětví podnikání a jeho rozvoje, v neposlední řadě pak od velikosti podniku. Ačkoliv se dá z hlediska společensko-ekonomického éra kapitalismu u nás celkem jasně oddělit časovými periodami, nelze tak učinit na úseku písemností vzniklých v jeho jednotlivých periodách. V éře klasického liberalistického kapitalismu, kdy v našich zemích byla společenská práce, pracovní prostředky a zejména výrobní síly i smě na na primitivním stupni, byla agenda tehdejších "podnik "-firem zcela jed noduchá. Vlastník firmy byl v jedné osobě ředitelem "podniku". jeho pro-kuristou i obchodním agentem aj. On a zpravidla již jen účetní tvořili "aparát" firmy. Z jej ich činnosti vznikaly písemnosti jen takové, které byly nezbytně nutné pro hladký a úspěšný chod firmy. Jejich obsah, rozsah i druhy si stanovil v podstatě majitel firmy sám. Šlo mu především o to, aby měl v rovnováze příjmy a vydání, aby znal režii podnikání a mohl kalkulovat; korespondence se omezovala takřka výhradně na obchodní styk se zákazníky. Jeho styk s úřady státní nebo veřejné moci byl ojedinělý a nárazový. Normativní opatření se na rozvoj firmy nevztahovala takřka vůbec. Proto mezi podnikovými písemnostmi této etapy nacházíme - 370 - převahou jen tzv. obchodní knihy rozmanitého obsahu, výpisy a výtahy z nich a především klasické "Kopierblicher", kam se v pořadí zapisovaly obchodní dopisy po vyřízení. Jen při větším počtu dopisů byly k nim pořizovány rejstříky. Mezi podnikové písemnosti patřilo i několik akt a majetkoprávních smluv a živnostenských povolení. Je třeba zároveň podotknout, že hodnota těchto písemností byla značná, jedinečná z hlediska vlastního podnikatele. Jakmile se ve shodě s rozvojem ekonomické základny zd okonalovaly pracovní prostředky, stroje a množila sít dopravy i zdroje energetické, byly tu dány podmínky i pro růst firem-"podniků". Rostly pochopitelně i výrobní síly. S rozšiřováním trhu se poznenáhlu měnil i charakter podnikání. Počet podnikových písemností vzrostl j vznikly i některé nové druhy. Také nové vztahy státu a podnikatele doznaly změnu; výrobu, obchod a podnikání v celém rozsahu sledovala řada právních ustanovení rozmanité normativní úrovně. Proto je forma sama od sebe nucena zavádět nové písemnosti - propaguj e např. své výrobky, hledá a nalézá zákazníky ve vzdálených oblastech, potřebuje pro ně zprostředkovatele, sklady. V období konjunktury staví budovy, nakupuj e stroje i energii, z aj ištuj e se proti nenadálým pohromám živelným, poj ištuj e ee proti obchodním ztrátám i krizím. Nutnost držet krok i se zahraniční konkurencí j i nutí někdy až překotně měnit d osud patriarchální charakter výroby i j ejího řízení, Musí z titulu zákonných a veřejných předpisů podávat rozmanitá hlášení úřadům. Agenda nesmírně roste, množí se počet písemností a vzniká i druhová pestrost , pochopitelně že rozdílně podle výrobních odvětví a uvnitř j ich zase také podle dosavadní výrobní i technické tradice. Jinak v podnikání důlním a báňském, jinak v cukrovarníctvi nebo v textilním průmyslu. Jakmile pak dochází k slučování firem v akciové společností, znovu se písemnosti rozrůstají početně i druhově s mohutným temptem, kterému pomáhá zavádění i některých, byt primitivních rozmnožovacích způsobů. Ve stejné době vznikaj í také zájmová sdružení podnikatelská, ale i spolky, sdružení, odborové a posléze i politické organizace zaměstnanecké, zejména dělnické. Rozsáhlý podnik a zejména pak akciová společnost neměla pochopitelně už jediného vedoucího; pro vedení podniku měla ředitele - akciová společnost nadto správní orgány. Obchodní a účetní záležitosti např. se staly jen jedním úsekem administrativního aparátu - oddělením. Stejně tak bylo i a výrobou vlastní, dopravou apod. Ze vztahů mezí akciovou společností, správou a vedením podniků vznikala řada předtím neznámých písemností a stejně tak působily i některé nové vztahy mezi státem a podnikateli. Objevovaly se poprvé také písemnosti z výzkumu, pátrání po nových surovinách, z průzkumu zahraničních trhů apod. Rostoucí organizované dělnické hnutí, jeho potlačování samotnými vykořisťovateli a pak státním aparátem zanechávaj í rovněž stopy v souborech podnikových písemností nejen obsahově, - 371 - ale i druhem, např. periodická hlášení o počtu stávkujících. Přiostřující se konkurenční boj mezi jednotlivými podnikateli a společnostmi si také vynucuje nové druhy (nekalá soutěž, ochranné známky apod.). Analogicky by bylo možno pokračovat při vrcholném stadiu kapitalismu, v období finančního kapitálu. V tomto období totiž pochopitelně vrcholí i hierarchie vztahů mezi finančním kapitálem, bankami a jednotlivými podniky koncernů, trustů, monopolů. Vedení a řízení podniků se stupňovitě rozlišuje a někdy doat ostře, vztahy správy vedení a řízení se komplikují, organizace podniků se neustále specializuje, protože se přistupuje k stále složitější podnikové administrativě. Pro naše poměry je příznačné, že i tu se projevuje před první světovou válkou závislost nebo vztahovost našich podniků k Vídni, po světové válce k zahraničním koncernům. Období okupace a militarizace a germanizace našeho národního hospodářství vyvolalo také změny na úseku podnikových písemností. Zanechalo v nich speciální, charakteristické dokumenty; je to mimo jiné doklad toho, jak i podnikové písemnosti mají charakteristické vlastnosti své doby nejen po stránce obsahové, ale zejména druhové. V tomto období vyvrcholilo na úseku podnikových písemností období výkaznictví, statistik, přehledů, situačních zpráv apod. V dalším jsou podle rozdělení na jednotlivé skupiny uvedeny zásadní agendy a druhy písemností, která se u nás v období Kapitalismu vyskytují v podnikové činnosti bez přihlédnutí k časovým obdobím a zejména bez ohledu na specifičnost výrobních odvětví. Správa a vedení podniku Zakládací a zřizovací listiny, jmenovací a odvolací dekrety ředitelů a vedoucích pracovníků, zápisy se schůzí valných hromad, představenstev, správních rad, zmocňovací listiny, prokury, plné moci, výroční zprávy podniků, zápisy a hlášení o živelných pohromách, požárech, seznam akcií, seznamy akcionářů, kartelová ujednání, smlouvy a jejich změny, knihy akciového kapitálu, knihy akcionářů, smlouvy s obchod, zástupci, rejstříky obchodní, podnikové, živnostenské patentní, ochran, známek, vodní, řády a vyznamenání všeho druhu, rozvrhy a popisy prací zaměstnanců, celopodniková systemizace, u důlních podniků pak výkazy těžby, komentáře a rozbory výsledků těžby, žádosti o povolení ke kutání a kutací povolení, žádosti o povolení věčné hloubky a dědičné štoly; organizace podniku: organizační řády a schémata, směrnice podnikové a oběžníky, statuty, normy, technicko-ekonomická opatření, pracovní a služební řády, prémiové - 372 - řády, studijní zprávy, zprávy z cest do zahraničí, u důlních podniků např. přejmenování dolů; podnikové hospodaření a financování: revizní protokoly, stanovení a změny kmenového jmění, odhady majetkové, základní a obratový fond, platební rozkazy k různým druhům daní, rozbory rentability, povolování a změny úvěru; právní záležitosti: právní nálezy obecné, arbitrážní nálezy a smíry, smlouvy pro zápisy do veřejných knih, smlouvy s komisionári, experty, obchodními zástupci, obchodními jednatelstvími, certifikáty pro vzory výrobků, certifikáty ochranných známek, smlouvy nájemní a pachtovní, smlouvy přepravní (u dolů vlečkové), posudky soudních znalců, smlouvy trhové, o služebnostech a reálných břemenech, smlouvy licenční, jiné společenské, u dolů např. i o zřízení vodních a důlních práv, typová osvědčení, protokoly o úředním hlášení nálezu, udělení dolových měr, obecně pak i zprávy o likvidaci a jejím ukončení, jmenování likvidátorů, delimitační výměry, dohody o rozmanitých převodech, usnesení knihovních soudů, osvědčení obchodních komor, odhady velkých investic, odpisy základních prostředků, rozhodnutí a výměry nadřízených úřadů, pasporty závodů, spisy o významných sporech s cizinou, evidence škod a úrazů, pojištění různého druhu, zejména rizikové, povolení k zaměstnávání cizinců, výpisy z pozemkových knih, z podnikového rejstříku (u dolů * ze železničních knih), výměry a schvalování živnostenských provozoven, spisy o vyrovnání a konkursu podniku, vymáhání pohledávek , závazky a účasti v cizině, patenty, spisy o ochraně výrobního tajemství. Výroba výrobní plány, programy: výrobní propočty, kalkulace využití pracovišt, plány nákladů výroby, rozpočty režie, výrobní knihy, zprávy o provozu a pokusných výrobách, diagramy výroby, knihy eurovin, bezpečnostní předpisy; příprava výr oby a výsledky výroby: technologické předpisy (obecné i detailní), výrobní dispozice (v textilu např. dispozice surovin do výr oby s určením dessinů a variant pro tisk), pracovní předpisy pro operace, zprávy o zkouškách materiálu, osvědčení o jakosti a kompletnosti (atestace), zkušební posudky, receptury, vzorky výrobků, výrobní kolaudační protokoly; - 373 - technické podklady; výkresy (originály, pracovní duplikáty, záložní duplikáty, kontrolní kopie, technické kopie, pracovní kopie = "modráky", archivní kopie, informační kopie), konstrukční schémata, konstrukční rozpisky (kusovníky), rozměrové náčrtky, technické podmínky pro výrobu, projekční výkresy, sestavy a sestavení; u důlního a báňského podnikání zejména geologické mapy, důlní mapy ve vlastním slova smyslu, poklesové, mapy překopu, jam, geometrické polohopisné plánky, úvodní projekty ge ologi c k o-pr ůz k umných prací, závěrečné geologické zprávy apod., havarijní mapy a plány, mineralogické zprávy a mapy; energetika: plány energetických zařízení, schémata a výkresy energ. zařízení, výkazy výroby energie z vlastních zdrojů, výkazy dodávek, pasporty zařízení (plynáren, elektráren), provozovací řády rozvodoven, výkazy a diagramy spotřeby, protokoly o zkouškách tlakových, rozvodu apod., záznam o prameništi, záznamy o čerpacích stanicích, záznamy o režimu úpravy vody , cirkulaci vody, čištění vody; zařízení, stroje: listy a karty strojů, atesty kotlů, zkoušky kotlů a revize kotlů, plány rozmístění strojů, výrobně technické popisy strojů, pokyny pro obsluhu strojů, protokoly o revizi strojů, v důlních a báňských provozech ještě m j. knihy o jízdě na laně, evidenční listy kabelů, evidence prohlídek a měření uzemňovacích zařízení; provoz: u důlních podniků (rovněž u báňských podniků) zejména knihy fárací, knihy horní, knihy instalovaných strojů, knihy inspekční služby, knihy o větrání, knihy o výronech plynu, knihy poruch, knihy cechovní (šichtov-ní, směn), knihy tavební, knihy tlaku vzduchu a plynu, knihy válcovací, nivelační zápisník, rudní knihy, snímky časoměřičské pro výkonové normy, rekapitulace taveb, hlavní knihy střeliva, rozbory důlních větrů, záznamy o kontrole vodních hrází a uzávěr, o měření výt okú. odvodňovacích vrtů, o pozorování sítě kontrolních bodů, záznamy střelmistrovské apod., knihy úrazů, záznamy o sapažení, obecně dokumentace o provedení cementace kolon aj . ; rozvoj, výzkum: vědecké posudky, výsledky rozborů a zkoušek, u dolů např. spektrální analýzy, chemické sestavy, srovnávací studie, typizační studie, žurná- - 374 - ly pro rozbor uhlí, téze výzkumu a vývoje, propočty prototypů, zkoušky prototypů, závěrečné zprávy o řešení vývojových úkolů, přehledy o výzkumných, vývoj ových a laboratorních pracích; statistika; celopodnikové, útvarové (po odborech, odděleních), roční nebo za jiná období, děrovací štítky, druhové jako: výroby, dopravy, odběratelů, o využití mechanizačních prostředků, velkých strojů a investic, výkazy o pokusné výrobě, o zásobách, skladu, úrazech, mzdách apod.; doprava: organizace d opravy, dopravní předpisy, jízdní řády, tarify, u dolů vlečkové smlouvy, organizace důlní dopravy, evidence vozidel, raportní knihy o dopravě, deníky dopravy; obchod: seznamy dodavatelů a odběratelů (domácích, cizozemských), kolekce vzorků, spory o nekalou soutěž, katalogy, ceníky, prospekty, smlouvy o prodejních nebo dodavatelských podmínkách, seznamy zboží, popisy výrobků , nabídky, poptávky, kalkulační listy, průzkum trhu, hlášení exportních zmocněnců, celkové inventúrni soupisy (pokud nejsou součástí účetní bilance); zsi/ěstnf.vatels k é záležitosti , vztahy: pracovní řády, služební řády, kolektivní smlouvy, osobní spisy a kartotéky zaměstnanců, pracovní smlouvy individuální, služební smiouvy, učební smlouvy, posudky veřejných orgánů o hygienické a protiepidemiolo-gické péči, přehledy o počtu zaměstnanců, stanovy podpůrných spolků, pracovní spory, diplomy a čestná uznání jednotlivců, sliby, zmocnění, přehledy o byt. poměrech zaměstnanců, přidělování zaměstnaneckých bytů, rozbory nemocnosti, drahotní a j iné výpomoci. E. Kut - 375 - Členové autorského kolektivu dr. Karel Beránek, Státní ústřední archiv Praha dr. Josef B 1 e c h a + doc dr. Saša Dušková DrSc, filosofická fakulta UJEP Brno prof. dr. Zdeněk Fiala DrSc, člen korespondent ČSAV + dr. Josef Hanzal GSc, Ústav pro hudební védu ČSAV Praha doc. dr. Ivan Hlaváček GSc, filosofická fakulta UK Praha dr. Aleš Chalupa, Archiv Národního musea Praha dr. Emanuel Janoušek+ dr. Bohumil Kut, Československá televize Praha dr. Rostislav Nový CSc, filosofická fakulta UK Praha dr. Jiří Pražák, Komise pro soupis rukopisů ČSAV Praha dr. Jindřich Růžička CSc, okresní archiv Litomyšl prof. dr. Jindřich Š e b á n e k DrSc + dr. Vladimír Vašků, filosofická fakulta UJEP Brno - 376 - ČESKÁ DIPLOMAT!KÁ DO ROKU 184B Prof. PhDr. Jindřich Šebánek, DrSc, Prof. PhDr, Zdeněk Fiala, DtSc, PhD:. Zdeňka Hiedíkova Vydala Univerzita Karicva v Praze, 1984, jako skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy AA 34,55 - VA 35,64 - 2. nezměněné vydání - Náklad 400 výtisků - Formát A4 Vytiskly Tiskařské závody, n.p., Praha, provoz Čelákovice M5-MK 21 514/79 60-132-83 17/99 Cena Kčs 24,50 60-132-83 17/99 Kčs 24,50