JUHANA CA[ANUS
(1655-1681)
Nebožáku, jak se hojíš...
Duchovní píseň, v níž se předkládá pomíjivost tohoto světa a též způsob, jak se člověk může s údělem vlastní smrtelnosti vyrovnati
Nebožáku, jak se bojíš, slzy roníš,
pláčeš vprostřed noci temné, nářek není k utišení, k zastavení
chmurných skutků můry černé.
Odedávna lpí na zvyku,
nešťastníku,
štvát tvory Stvořitelovy:
dobré, zlé i s příbuznými,
s dětmi svými,
zdrtí, zatlačí pod rovy.
Utlačuje, bije, škrtí, na prach drtí
zrnek ten spáry strašlivými; beznaděj a bědování, naříkání
s předtuchami děsivými.
Úpění teď odložíme, popatříme
na běh světa v celé šíři. Pohleď na vše viditelné, slyšitelné.
K zániku zda cosi míří?
Cožpak smrt si nevybírá, nepotírá
nic krom lidí, smrtelníků?
V hvězdách, větru, na nebesích,
v mořích, lesích
člověk má sled souputníků.
Co se plazí v prachu země, plazí plémě,
proměnu na prach zakusí; co na stromě prozpěvuje, poskakuje,
ze stromu pak spadnout musí.
Leť si, ptáčku, kam chceš letět, neuletíš
pryč od drápů smrti kruté; ta i ptáka letícího, svištícího,
tne v říši vzdušné klenuté.
Kdo má v těle víc svěžesti, víc tvrdosti,
nežli ryba v chladných vodách? Prese všechno smrt dostihne, zhouba stihne vodní hovádka v hlubinách.
Hrob je hotov pro potírek,
hejna rybek,
hrdlo strašlivé má štika;
její zase časný konec -
vroucí hrnec,
poté útroby člověka.
Byliny nebohé zchřadnou,
ihned zvadnou,
ač jim krásné květy sluší;
i ty stromy, kořen velký,
silný, tenký
kácí se, přes sebe vrší.
Pevná skála ve skaliskách,
vřesoviskách,
přece na prach rozkotána:
ocel vše na kusy rvoucí,
v cáry droucí,
sama rzí je udolána.
Nelze nalézt té drobnosti, maličkosti,
kterou by smrt ušetřila; nikdo nemá síly dosti, ni moudrosti, která by ho uchránila.
Povzneseš-li zrak svůj vzhůru, k všehomíru, seznáš tento způsob bytí: obrací se, točí, vine, vzniká, hyne
nebes louka, hvězdné kvítí.
Jednoho dne zarazí se, zastaví se,
dále točit se přestane. Dle rozkazu Všemocného, řádu svého
zbaven jsa, prázdným zůstane.
Hle, to zánik třpytných nebes, hvězdných těles, ku konci se chýlí léta, zestárne i slunce jasné, záhy zhasne
mocnější než mocní světa!
Není jsoucí bez rozpadu, bez rozkladu
v proudech světa stvořeného: všechno padá, vše se mění, zánik, tlení
čeká z tvorstva každičkého.
Živoucí i ten bez duše, nic netuše,
v stavu svém se proměňují; ze dne na den, v každé chvíli roky pílí,
k svému konci všichni spějí.
Pročež toto v paměť vrej si,
nezoufej si,
přestože tě hříchy tíží;
z toho vezmi poučení,
rozhřešení,
když tvé smrti čas se blíží.
Vše stvořené k smrti plyne, proto zhyne
jeho vlastnost i s podstatou. Divno snad, že zůstaneš sám, v zem zahrabán, hříchu pln s myslí nesvätou?
V čem je radost bohatého, ženatého
v městě předurčeném zmaru?
V čem tkví radost pobývati, přežívati
v místě bez stálého tvaru?
Hledej jiné živobytí, ku přežití,
cestu k nebeskému domu! Hledej stav, co stejnoměrný, sobě věrný,
a nebeskou radost k tomu!
V něm blaženost je bohatší a nejsladší,
v něm je radost nekončící.
V něm pět budeš s příbuznými, s dětmi svými,
píseň povždy trvající.
A protože beze skonu toho domu
nelze odsud dosáhnouti, srdce tvoje přec se bojí, slzy roní,
když se chvěješ přede smrtí.
Yxi hengellinen weisu, iosa tämän mailman catovainen meno-edespannan, nijn myos cuinga ihminen cuolemata wastans itziänz lohdutta taita (l 683)