JOHAN LUDVIG RUNEBERG (1804-1877) Vid en kalia (Dikterll, 1833) přel. Michal Švec, Jan Dlask
U pramene
Posadil jsem se k prameni, na mraky zadíval, jak čísi rukou vedeny po vlnkách plují v dál.
Teď přešel oblak, na rtech růž, s úsměvem poupěte. Sbohem! A navždy prchl už, dal vale vodě té.
Tu další, oslnivý jas na vlnách zazářil! Připlul a chvatně zmizel zas, dlouho zde nepobyl.
A znovu jeden! - Těžce však se táhne přes vln klín, leč, prameni, ten temný mrak na tebe vrhá stín.
Teď nořím pohled do tvých vod tak jako v duši svou: Jí mraků též dal zlatý proud své sbohem nejednou!
Kolikrát mračen trudných háv zrod noci temné dal, do duše rychle přispěchav jen zvolna odplýval!
Ať objeví se kdejaký, jak dlouho chce, zde dlí, jsou to jen prázdné oblaky, jež duše zrcadlí.
A přesto na nich zrcadla závisí noci, dni! -Ach, kdy jen skončí se ta hra, kdy vlny uklidní?
ELIAS LÓNNROT (1802-1884) Armottoman osa (Kanteletar, 1840) přel. Michal Švec
Úděl nebožačky
Hoholenku hoře souží, po chladné když vodě pluje, mě nebohou o to více, vesnicí když procházím se. Vrabčákovi tuhne bříško, na zmrzlé když větvi sedí, já cítím chlad o to větší, když se vydám na paseky. Holoubě má srdce zmrzlé, když zob hledá v stohu sena, mé je srdce ledovější, mrazivou když vodu piji.
A. OKSANEN (1826-1889) Suomalainen laulu (1860) přel. Michal Švec, zde úryvek
Finská píseň
Povstaň, pospěš, finská řeči, vzlétni vzhůru, zazni všem! Jazyk náš a mysl k zteči, ty ochrání finskou zem; jednou myslí, jednou řečí národ náš je sjednocen. Povstaň, pospěš, finská řeči, vzlétni vzhůru, zazni všem!
Motyka a rádlo ostré vzdělávaly finskou zem; pšenice a oves roste, Finem les byl vyklučen. Který hlas má od nynějška vésti svorně naši zem? Povstaň teď ty, finská řeči, vzlétni vzhůru, zazni všem!
ALEKSIS KIVI (1834-1872) Ikävyys (Kanervala, 1866) přel. Michal Švec, zde úryvek
Žal
Jaký to žal, jaká to šeď mi duši zastřely, jak večer podzimní, co na pustý kraj pad?
Mamo je trápit se mi,
marno je vésti boj, vše na svétě celičkém - marno!
Ne, netoužím po nebi, po nocích Gehenny, nesevřu v náručí dévče víc již.
Osudem budiž mým:
vědomí útrap se oprostit a nicotě propadnout tiché.
Mí přátelé! Vás naposled o službu žádám, vyslyšte prosbu mou, kterou k vám mám:
rov dejte připravit,
v něm já se zabydlím, do útulku prsti vstoupím.
EINO LEINO (1878-1926) Virvaliekki (Syreenien kukkiessa, 1920) přel. Michal Švec
Bludička
Bludičko, snad jsi mě svedla, světýlkem svým k štěstí vedla, navedlas mne v správnou cestu k pokladům žití věčného.
Vyzvedlas mne z temné noci, svého bratra, druha svého, od ostatních odloučila, z hlavní cesty odlákala; ukázalas stezku jinou, chodníček jinudy jdoucí, pěšinu neprošlapanou přes mokřady mrazem ztvrdlé.
Za to chci ti díky vzdáti: mně sirému přáno štěstí poznat hořký úděl lidský, rozkoš pouti poustevníka, vlastním zrakem zahlédnouti v pomíjivém zemském žití to, co nikdy nepomine.
ŠVEC, Michal (ed.). Bílé přeludy na vlnách. Antologie finské lyriky. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2020.
KATRI VALA (1901-1944)
Kukkiva maa (Kaukainen puutarha, 1924)
přel. Michal Švec
AARO HELLAAKOSKI (1893-1952) Dolce far niente (Jääpeili, 1928) přel. Michal Švec
Kvetoucí zem
Zem kypí sytě modrofialovými svícny šeříků, šedostříbřitými kvítky jeřábů, nachovými hvězdokupami smolniček. Modravé, zlatavé, bělavé květy rozvlnily v nekonečnu mizející moře luk. A ta vůně!
Líbeznější než kadidlo v chrámu! Žhavý a rozechvělý a k zbláznění šalebný pohanský odér pokožky země!
Žít, žít, žít!
Prožívat vášnivě vrchol života s okvětními lístky dokořán, žít v divukrásném květu, blouzniti o slunci, o své vůni snít -opojně, naplno žít!
Co na tom, že dostaví se smrt!
Co na tom, že pestrobarevný půvab
povadne a sesype se k zemi.
Vždyť jednou rozvinul se květ!
Nebeskou láskou,
spalujícím citem zazářilo slunce
květinám rovnou do srdce,
až na dno rozechvělého bytí!
Dolce far niente
když
vracíš se
z práce
9 hod
rušná třída večerní
dlažby drahokamy
pohádkově pestrý vír
cesty kterou jdeš domů pod lampami
příjemný shon burácení manekýni zuby cení zářící výlohy butiků tisíce podivných poutníků
spáry aut svištíce škrábají silnice oči oslní
šplíchne na tebe jiskřivý svit bílá rukavička STOP
bílá rukavička v natažené ruce
hrr-rr-r bezpečně kráčíš domů sám večer      vyčerpán pán výloha výloha zářivá představa spánku vábivá blažené únavy nádhera příjemné chvátání večera
dolce far niente
MIKA WALTARI (1908-1979) Teräskukat (Valtatiet, 1928) přel. Martin Mokrý
Ocelové květy
Sám, noc.
Blouznivý sen velkoměsta s gigantickými pažemi.
Ocelové květy, betonové stromy, ostrá vůně čpavku.
Jsi tak nezkrotné, tak divoké ve skleněném závoji, protkané hady světel. Omámené blouznění stovky milionů duší: ocelové květy pod sluneční sítí.
Hvězdy prší, malé, mrtvé hvězdy na oblouky z betonu. Z měsíčních rudných dolů se vrací sprška jisker vesmírných korábů.
Sám, v noci, snící
sen o ocelových květech.
AI LA MERILUOTO (1924-2019) Kivinen jumala (Lasimaalaus, 1946) přel. Michal Švec, zde úryvek
EEVA-UISA MANNER (1921-1995)
Ota nämä koteloidut sanat... (Tämä matka, 1956)
přel. Michal Švec
PAAVO HAAVIKKO (1931-2008)
Mistä ääni meissä tulee... (Lehdet lehtiä, 1958)
přel. Ivona Mendelová Zorn
Kamenný Bůh
Můj Bože, buším a buším a buším,
žadoním, hromuji, modlím se, buším.
Otevři bránu, probuď se, spící!
Otevři oči, strnulý Pane!
Hleď: tisíc matek milujících
v křiku své děti se brániti vrhá
v zborcených domech, kde požár plane.
Strašlivé běsnění celý svět trhá.
Vyhloubil slzí proud lidem všem v duších
hnisavý hluboký věčný šrám v duších...
Zmodralou pěstí buším.
Kdo jsi? Zřím v hrůze najednou kamennou hlavu tvou strnulou, bezdeché chřípí z kamene vzrůstá, kamenné paže dvě, kamenná ústa a oči - ach, milost, ten pohled jejich! slepý a bezduchý, jako hrob zejí. Života prostý Bůh, kamenný celý. Nadarmo dál věřit Spasiteli.
Vezmi tato zapouzdřená slova...
Vezmi tato zapouzdřená slova a ulož je do úschovy Je v nich strom a motýl a ještěr a vážka a plži nazí a odění do ulity a točité schody a had neboť i ten je nevyhnutelný.
Je v nich ptakoještěr a ještěří ocas a ptačí zpěv
a deštný prales a zvonek a jeho srdce a hlahol.
Je v nich prchající kopyto a vzpomínka zraněného koně,
a připomínka jak je třeba se lidí, pastí vyvarovat.
Je v nich pomalá sněžná smrt a rychlé hieroglyfy
a titěrné nápisy špičkami chodidel v ložiskách soli
a lastury škeblí a soustředné zákruty které hrají
a tajemství kontrapunktu, které vymysleli nummuliti
- ach jak ti hrají -
Je v nich větevník mozkový a větvení i mozek
v němž trpělivě pracují všechna tajuplná čísla
zaobírajíce se matematikou a koncem světa a obřadní magií;
překrásná čísla, možná vůbec ze všeho nejkrásnější,
ale produkují neštěstí, štěstí zřídkakdy
ani těm kteří vládnou alchymistickými stupnicemi.
Vezmi je a zasej do větru
Vezmi je a zasej do proudu
Vezmi je a zasej pod sníh přezimovat
Odkud hlas se bere v nás...
Odkud hlas se bere v nás? Co máme v očích?
Řeč plyne světem, který plyne,
řeč plyne světem, který plyne
a ty abys skoro všechno věděl sám.
EILA KIVIKK'AHO (1921-2004) Elämä (Venelaulu, 1952) přel. Michal Švec
Život
Plápolá svíce,
kanou horoucí slzy
a krátí se knot.
Zvláštní socha z vosku ční,
málokdo jí rozumí.
Vezmi a vysvoboď mě od zlého.
PENTTI SAARIKOSKI (1937-1983) eduskunta oli hajotettu... (Mitä tapahtuu todella?, 1962) přel. Michal Švec
parlament byl rozpuštěn...
parlament byl rozpuštěn
ráno budou v novinách fotky na kterých se prezidentu Kekkonenovi
zračí starost ve tváři a Finsko je na mapě o něco tmavší skvrna jako monokl pod okem
poslouchal jsem rádio a vzpomínal
na jedno letní ráno procházel jsem jakýmsi parkem bylo hodně brzo mířil jsem domů
po probdělé noci koukal jsem na keře a vycházelo slunce skládal jsem báseň malá zelená děla střežila svítání
na ulicích zatím nikde nikdo
ve věci situace v Berlíně se kvůli pravici upouští od těchto sloves do zákopů se jim dostala voda
co se doopravdy děje? toho rána bylo teplo jako by člověk seděl v prostorném pokoji a díval se ven
RISTO RASA (* 1954) Kirjastoauton kattoikkunasta... (Rantatiellä, 1980) přel. Lenka Fárová
Střešním oknem bibliobusu...
Střešním oknem bibliobusu zabloudila dovnitř včela. Než jsem ji vyhnal ven, odjela daleko od domova.
Jestlipak si našla plochý kámen
a pokusila se určit, kde je sever a kde jih,
tančila a hopsala a bušila
do šamanského bubínku?
JARKKO LAINE (1947-2006) (FIN DE SIECLE)
(Traagisen runoilijan talo, 1980) přel. Ema C. Stašová
(FIN DE SIECLE)
Uhání na motorce
ve skleněném sudu, cvočky na kožené bundě
tu a tam metají jiskrná prasátka,
vlasy má jako z krepového papíru,
trocha deště a tvář se zbarví,
jako by trpěl mořskou nemocí,
ale špatně mu není a po moři ani památky,
jen motor burácí,
klouby bíle žhnou,
štvanice bez konce.
VIUA-TUUUA HUOTARINEN (*1977) (Naisen paikka, 2007 / Místo ženy, 2011) přel. Marika Kimatrai
Tíha srdce
babiččiny vzdory na půdních trámech,
zaprášené spodničky tetiček ze střechy visící háky
rodové předpovědi, psychózy a kůže citlivá na chlad háčkovaný šátek, korále svázané do uzlu a křížový steh: Aino, ruce vzhůru
MIKAEL BRYGGER (*1975)
(Valikoima asteroideja, 2010)
Psí víno 77, 2016, přel. Jitka Hanušova
PROLOG
a. Finská abeceda má 29 písmen.
b. Mezera, prázdně místo, je písmeno. C.    Nyní má abeceda 30 písmen.
d.    Mezera je víc než písmeno.