úvodní poznámka u nietzschova hrobu 2.e moje tvorba je poezie, nemůže nikdo popřít, že jsou to verse, nehodlám tvrdit. Pokusila jsem se uvést některé vzpurné básně do rytmu a přitom jsem objevila, že ovládám moc slova a obrazu pouze při naprosté svobodě, tj. na úkor rytmu. Moje básně je třeba chápat jako improvizované náčrtky. Pokud jde o obsah, ponechávám na svém instinktu, aby rozvinul to. co můj intelekt vnímá jako pozorovatel ve stavu očekávání. Moje sebevědomí se opírá o skutečnost, že jsem objevila své dimenze. Nepřísluší mi, abych se dělala menší, než jsem. Spisov. triumf být... Čeho se bojím? Jsem součást nekonečna. Jsem součást velké síly vesmíru, svét osamělý mezi milióny světů, podobná hvězdě první velikosti, která hasne poslední. Triumf žít, triumf dýchat, triumf být! Triumf cítit čas, jak ledově tepnami teče, a slyšet tichý tok noci a pod sluncem stát na vrcholu hory. Chodím po slunci, stojím na slunci, neznám nic jiného než slunce. svét se koupá v krvi. Velký lovec je mrtev . . . Vroucími závěsy květů zdobím mu hrob. Líbajíc chladný kámen říkám: zde je tvé první dítko v radostných slzách. Jako výsměch sedím na tvém hrobě, jako rouhání - krásnější než ve tvém snu. Podivný otče! Tvoje děti té nezradí, božskými kroky po zemi chodí, oči si protírají: kde jen to jsem? Ne, správně . . . zde je mé místo, zde je mého otce zchátralý hrob . . . Bohové - věčnou stráž stůjte na tomto místě. (Září 1918) věřím na svou sestru Jdu pouští a v osamění usedám na horu, na ďáblův kámen, kde starosti čekají již tisic let. Mám sestru. Víly tkaly její hedvábné šaty, měsíční panna rosou kropila její ňadra . . . Byla krásná - i pro bohy žádouci. pěšky bylo mi projít slunečními systémy Svět se koupá v krvi, aby Bůh mohl žít. Aby jeho nádhera setrvala, musí každá jiná zajít. Co víme my lidé o touhách věčné bytosti a o tom, co bohové pijí, aby si podrželi svou sílu. Bůh chce znova tvořit. Chce změnit svět ve zřetelnější znamení. Proto si připíná pás z blesků, proto nosí korunu z plamenných ostnů, proto halí zemi slepotou a nocí. Proto je lítý jeho pohled. jfc Jeho ruce stvořitele silou ždímají zemi. Co tvoří, nikdo neví. Avšak pocit úzkosti přitom přechází polobdělé smysly. Je to jako závrať při pohledu do propastí. Nežli jásající chóry propuknou v chvalozpěv, je ticho jako v lese před východem slunce. tajemství měsíce Měsíc ví . . . že tu dnes v noci poteče krev. Na měděných drahách nad jezerem rýsuje se jistota: mrtvoly budou ležet mezi olšemi na překrásném břehu. Měsíc bude vrhat své nejkrásnější světlo na podivný břeh. Vítr bude hlaholit mezi sosnami jako roh při budíčku: Jak krásná je země v této osamělé chvíli. dopis od mé sestry Dopis od mé sestry. Co mohou dopisy povědět, když vidím tebe! Nespadají lehce vlasy kolem tebe ve zlatých vlnách, když ke mně přicházíš, abys mi vyprávěla svůj život? Nevypíná se nadšením lem tvého šatu, když odcházíš? Země tě nosí. 4^ Pěšky bylo mi projít slunečními systémy, nežli jsem nalezla první vlákno svého rudého šatu. Sama sebe již tuším. Ve vesmíru kdesi visí mé srdce, vzduch se rozechvívá jiskrami, které z něj srší k jiným srdcím, jež hranic neznají. Proč všichni nemají oči, aby to viděli, proč jedna jediná ruka čerpá ze studny bohů? Sestro, má sestro. Dostala jsem tvou podobenku. - Planety vycházejí -mystérium Hračky jsou všichni lidé. Hračkou jsem včera byla já sama. Dnes jsem ta, která odhaluje mystérium. Chci, aby všichni přišli ke mně, chci, aby všichni slyšeli, jak mi srdce bije. Oheň a krev a pomazání budoucnosti byste měli přijmout z mých rukou. Veškeré lidstvo chci zasvětit budoucnosti. Moje plamenné řádky bude každé dítě číst. Všechny lidi obrátím k posvátnějšímu bohu. Veškerou pověru chci vymést tichým koštětem, veškerou malost chci potupně zabít. Na vašeho velkého hada se chci postavit; jeho hlavu chci proklát svým mečem. Ó, ty můj dobrý meči, který jsem dostala z nebes, tebe líbám. Neodpočineš si, dokud země nebude sadem, kde bohové sní při podivuhodných pohárech. moc instin kt Jsem velitelská síla. Kde jsou ti, kdo za mnou půjdou? I ti největší nosí svůj štít jako snílci. Není tu nikdo, kdo by v mých očích objevil sílu extáze? Není tu nikdo, kdo by pochopil, když tichým hlasem pronáším lehká slova k nejbližším? Žádným zákonem se neřídím. Sama pro sebe jsem zákonem. Jsem člověk, který si bere. planety Divá země, která se valí žhoucím, očistným vesmírem, šťastná, že vzduch ti v třaskavých nárazech ovívá tvář, šťastná, že rychlý let tě roztáčí. Planety si nepřejí nic jiného než rychlost na své pouti. Vesmírné břehy probleskují jako otázky. Rychleji, prudčeji, neúprosněji, v proudech podivných osudů valí se kolem nespočetný houf planet za jasným zásvitem na západě -jedinou vytyčenou cestou možnosti. - Stín budoucnosti -stín BUDOUCNOSTI Tuším stín smrti. Vím, že naše osudy se kupí na stole sudic-noren. Vím, že ani kapka deště se nevpije do země, není-li zapsána v knize věčných dob. Tak jistě, jako že slunce vyjde, vím, že nikdy nespatřím ten posvátný okamžik, kdy stane v zenitu. Budoucnost vrhá na mě svůj blažený stín; nic jiného to není než zářivý proud slunce: probodána světlem zemřu, až vše náhodné svou nohou zašlápnu, s úsměvem se od života odvrátím. Mystérium je mé tělo. Pokud bude naživu tato křehká věc, měli byste poznat její moc. Já spasím svět. Proto se Erótova krev žene do mých rtů a Erótovo zlato do mých znavených kadeři. Postačí, když se dívám, s únavou či nechuti: země je moje. Když znavena ležím na svém loži, vím: v této ochablé ruce je osud světa. Je to moc, která se chvěje v mém střevíčku, je to moc, která se vlní v záhybu mých šatů, je to moc, pro kterou neexistuje propast, která se před vámi rozevírá. co je má vlast... Co je má vlast? Je to vzdálené, hvězdami poseté Finsko? Co na tom záleží. Nízké kameny, převalujte se po plochých březích. Na vaší šedivé žule stojím jako na jistotě. Ty, jistoto, po mé cestě vždy rozhodíš vavřín i růže. Jsem božstvo, jež přichází s vítězným čelem. Jsem přešťastná přemožitelka minulosti. tantale. naplň svůj pohár Jsou toto básně? Ne, jsou to útržky, drobty, cáry papíru všedního dne. Tantale, naplň svůj pohár. Nemožnosti, nemožnosti, na prahu smrti odhodím jednou věnec ze svých kadeří do tvé věčné prázdnoty. ty velký eróte Ty velký Eróte. V tvém dechu je předzvěst svatby. Ale jaké svatby? Co svět světem stojí a touha spojuje dvě těla, nezasáhl blesk lidské čelo. Tento blesk bije, tento blesk je všemocný, blesk si dělá s dětmi člověka, co se mu zlíbí. materialismus Abych nezemřela, musím být vůlí po moci. Abych se vyhnula boji při rozpadu atomů. Jsem chemická látka. Dobře to vím, na zdání a duši nevěřím, hra her je mi tak cizí. Hro her, hraji té a ani na chvíli nevěřím. Hro her, příjemnou máš chuť, báječnou vůni, neexistuje však žádná duše a nikdy žádná neexistovala. Je to zdání, zdání, zdání a pouhopouhá hra. télo silného člověka Vím, vím, že zvítězím. Ať mě jakkoliv nazýváte, ať mě kdokoliv očekává, já jsem hvězda budoucnosti. Procitla |sem na prastarém trůnu, zázračné ruce pode mnou prostírají široké hedvábné šlojíře. Mystérium mi koluje v žilách. Mystérium, uznávám tě, já, odpůrkyně mystiky, nepřítelkyně strašidel. Mystéria nemají jasných hranic, mystéria nemají výslovných jmen, mystérium vstupuje do těla silného člověka, když v slepém opojení přechází k činu. videla jsem strom v i e r g e moderne Viděla iscm strom a ten se tyčil nad ostatní a bylo na nčm plno nedostupných šišek; viděla jsem velký chrám s dveřmi dokořán a každý, kdo vyšel, byl bledv a silnv a připraven zemřít; vidéla jsem ženu, která nalíčena, s úsměvem hrála v kostky o své štěstí a viděla, že prohrála. Kruh bvl tažen kolem těchto věci a nikdo jej nepřekročí. den se skláni ... Nejsem žena. Jsem neutrum. Jsem dítě, páže a smělé odhodlání, jsem rozesmátý proužek slunce v šarlátu . . . Jsem síť na všechny pažravé ryby, jsem pohár na počest všech žen, jsem stezka k zkázonosné náhodě, jsem skok k svému já a k svobodě . . . Jsem šepot krve v uchu muže, jsem mrazivé chvění duše, tělesná touha a odmítání, jsem brána k novým rájům. Jsem plamen, zkoumavý a srdnatý, jsem voda, hluboká, po kolena však smělá, jsem oheň a voda v čestném spojení za podmínek svobody . . . Den se sklání k večeru a chladne Napij se tepla z mé dlaně, mou rukou proudí táž krev jako jarem. Ujmi se mé ruky, ujmi se mé bílé paže, ujmi se touhy mých útlých ramen . Kouzelné by bylo jednu, jedinou noc, noc jako dnes, cítit tíhu tvé hlavv na mé hrudi. 11 Hodil jsi rudou růži své lásky do mého bílého klina -.Kyina rurama svírám rudou růži tvé lásky, jež brzy zvadne . . . Ó, vládce chladných oči, přijímám korunu, kterou mi podáváš a která mi sklání hlavu k mému srdci . . . 111 Poprvé dnes jsem spatřila svého pána, chvějíc se ihned jsem ho poznala. Teď už cítím jeho těžkou ruku na své lehké paži . Kde je můj zvonivý panenský smích, má svoboda ženy s hlavou hrdě povznesenou? Teď už cítím, jak pevně svírá mé rozechvělé tělo, teď slyším drsný zvuk skutečnosti, jak se opírá do mých křehkých, křehkých snů. IV Hledal jsi květinu, a nalezl plod. Hledal jsi pramen, a nalezl moře. Hledal jsi ženu, a nalezl duši -jsi zklamán. fialové soumraky Fialové soumraky v sobě nosím z dob svého pravěku, nahé pannv hrající si s cválajícími kentaurv . . . Žl uté slunečné dny se zářivými pohledy, jen paprsky slunce důstojně holduji něžnému tělu ženy . . . Muž nepřišel, nikdv nebyl, nikdy nebude. . . Muž je falešné zrcadlo, dcera slunce je v hněvu vrhá na skalní útes, muž |e lež, kterou bílé děti nechápou, muž je nahnilý plod, jímž hrdé rty pohrdají Krásné sestry, vystupte vysoko na nejpevnéjší útesy, my všechny jsme válečnice, hrdinky, jezdkyné, nevinné oči, nebeská čela, larvy růží, těžké vlny příboje a zbloudilí ptáci, jsme neiménč očekávané a nejvíce do ruda rozpálené, tygří skvrny, napjaté struny, hvězdy bez závratě. bledé podzimní jezero Bledé podzimní jezero tíživé sny mívá, o jarně bílém ostrovu snívá, kterv v moři utonul. Bledé podzimní jezero, vlnění vidina, zapomnění hladina dnu, které umírají. Bledé podzimní jezero hebce a tiše vysoké nebe zrcadlí, jako by život a smrt v jediné chvíli v zasněné vlně spolu se políbily. B U h Bůh je lenoška, na ní si hovíme ve vesmíru, čistí |ak andělé, s modrýma očima světců, odpovídajíce na pozdrav hvězd; búh je poduška, na niž klademe hlavu, bůh je opora pro naši nohu; búh je zásobník sily a panenská temnota; búh je neposkvrněná duše neviděného a trouchnivé již tělo nedomyšleného; búh je stojatá voda věčnosti; búh je úrodné sir~ě nicoty a hrst popela ze spálených světů; bůh |sou myriády hmyzu a extáze růží; búh je prázdná houpačka mezi nicotou a vesmírem; buh je vězení pro všechny svobodné duše; buh je harfa pro ruku nejprudšího hněvu; bůh je tím, co touha přiměje sestoupit na zem.