„A proč byste se měla mstít právě vy, Jevgenie Ivanovno?" „Ne, pomstu ne," zamumlal báťuška.
„Ale já jsem přece matka! Poznala bych toho člověka mateřským instinktem, nenávist by mi napověděla."
, Jste si tím tak jistá, Jevgenie Ivanovno?"
Máťuščiny černé oči se udiveně zastavily na hostových neklidných prstech. „Vy tomu nevěříte, Pavle Karloviči?"
„Neřekl jsem, že tomu nevěřím. Vy jste tedy nikdy nikoho nepodezřívali?" „Ne."
Nastalo ticho. Pohledy všech tří se pomalu dotýkaly ve tmě, v níž nešlo rozeznat rysy tváří.
Jako gramofonová jehla na magnetofonu, která se pomalu otáčí v jemných drážkách a oživuje mrtvé desky, se v jejich duších začala divoce a krutě točit ostrá jehla vzpomínek, která násilím rozezněla ztichlé tóny.
„Je tma. Musíme rozsvítit svícny," řekla máťuška hluše.
Začala hledat zápalky. Trvalo nesnesitelně dlouho, než se konečně ozvalo známé škrtnutí. Máťuška zapálila třesoucí se rukou dva stříbrné svícny, které stály na stole.
Najednou se její pohled zastavil na hostově bledé tváři a ona se zeptala nejistým, pátravým hlasem:
„Jak jste to prve říkal, Pavle Karloviči, vy jste byl také v Petrohradě?"
A během krátké pomlky mezi otázkou a odpovědí se mezi třemi lidmi zrodil osudový pocit sounáležitosti, který je nerozlučně a navěky spojil.
Z finštiny přeložila Šárka Osmančíková
170
Mirjam Tuominen
Mirjam Tuominen (1913-1967), básnířka a prozaička. Představitelka finsko-švédské literatury, tj. literatury švédské národnostní menšiny žijící na území Finska. Debutovala r. 1938 sbírkou tradičně modernistických, hluboce osobních povídek Časné váhání (Tidig tvekan), která se stala jednou z nejvýznamnějších finskošvédských literárních událostí třicátých let. Důležitě ve tvorbě Mirjam Tuominen jsou sbírky esejů Krize (Kris, 1946), Várka trpkého piva (Besk brygd, 1947) a Stupně (Stadier, 1949), v nichž autorka rozebírá existenciální témata viny, samoty a utrpení na pozadí nacismu a událostí druhé světové války. V padesátých letech v jejím díle převažuje lyrika s patrným křesťanským pohledem na svět; například v básnických sbírkách V těžkých jehnědách zrají plody (1 tunga hänger mognar bären, 1958) a Bůh je přítomen (Gud är närvarande, 1961).
Povídka Když se Manja uzdravila (Dá Manja tillfrisknade) pochází ze sbírky Nestat se nikým (Bliva ingen, 1949) a je prvním překladem autorčina díla do češtiny.
Když se Manja uzdravila
Jednoho nedělního dopoledne se Claude rozhodl navštívit v nemocnici Manju. Bylo mu jí líto.
Vždycky je nám líto lidí, kteří nás milují víc, než my milujeme je. Do našeho soucitu se snadno přimísí i trocha opovržení. Natolik se známe, abychom si uvědomovali, že zřejmě nejsme hodni tak žhavé touhy, tak obrovské vášně a úsilí. A čím víc litujeme, tím víc jsme nuceni pohrdat. Dilema zamilovaného je o to beznadějnější: žhavější touha a marnější úsilí. Jsme stále méně a méně schopni vycházet vstříc, a zamilovaný stále víc a víc miluje právě nás.
Manja milovala Clauda. Čím víc ho milovala, tím méně byl schopen přijímat její vášeň, kterou sám v jednom okamžiku rozmarně vzbudil. Manjina skutečná bytost byla do lásky jakoby zahalena. Žádat po Claudovi, aby Manju miloval, bylo příliš. Viděl nešťastnou, zmatenou bytost, kterou očarovala zlá, posedlá moc - za takovou ji považoval. Jeho lásku vzbudit nedokázala, a protože on sám nemiloval, necítil potřebu objevit skutečnou Manju, skrytou, zahalenou a oblouzněnou.
Zamilovaný člověk se odhalí půvabně, líbezně a přímočaře, pokud je jeho láska opětována. Ale pokud opětována není nebo je opětována jen málo, sotva může zamilovaný vypadat v očích milovaného jinak než zmateně. Pokud má povahu hrdou a mlčenlivou, chová se v blízkosti milovaného plaše, ostýchavě a strnule - nebo naopak příliš živě a falešně rozverně. V každém případě se ale vždycky projevuje nepřirozeně a vyumelkovane a jen milovaný by mu mohl
171
pomoci, aby se přestal takto projevovat. Ale pokud nechce nebo nemůže, musí se zamilovaný stále snažit skrývat svá přání, a přesto zároveň prosit o jejich naplnění, chce milovaného získat, ale více než jeho chce možná získat sebe sama, získat znovu svou svobodnou, nedotčenou bytost.
Claude v Manje probudil vášeň vědomě nebo polovědomě, neboť téměř každá nová a poměrně mladá žena - a Manja byla v té době pro Clauda nová - v něm jednou provždy probudila potřebu poznání - nebo spíš potřebu erotického spojení či alespoň jistotu, že takové spojení je možné. Od této chladné erotomanské potřeby bylo ke skutečné lásce daleko a Claude by pravděpodobně býval opatrnější, kdyby dokázal předvídat, jak snadno u Manji uspěje. K ženám měl dvojaký přístup erotomana, spojení něhy a opovržení, kterému málo žen odolá - na Manju působil podmanivě, protože něhu potřebovala, byla pro ni vzácností. A přestože si všimla chorobného opovržení a pohrdání sama sebou, které podle všeho bylo u Clauda předpokladem něhy, dávala mu přednost před naprostým nedostatkem něhy u ostatních mužů. Myslela si, že vidí Clauda jako nikdo jiný, a chtěla mu ukázat Manju, jak ji nikdo jiný nevidí, ale Claude měl ve svém sebeopovržení větší zájem o sebe samotného než o toho Clauda, kterého si vytvořila Manja a jehož existenci ostatně mohl pouze tušit. Připadalo mu, že s ním Manja zachází jako s iluzí, a to v něm vyvolávalo opovržení. Tato iluze totiž měla jeho vlastní rysy, představovala Clauda, o kterém nechtěl ani slyšet, zlobilo ho to a jeho opovržení rostlo, ale Manja byla tak mučivě spoutaná s tímto stvořením, které vyvolala skutečnost, touha, intuice, představivost a probuzené pudy, že v něm probouzela také soucit.
Toho nedělního odpoledne Claude s Manjou soucítil víc než kdy jindy. Claude, který již vlastně dávno přestal být schopen jiných než falešných citů, soucítil tak děsivě hluboce a skutečně, že se jeho pohrdání pozvolna ztrácelo v nenávratnu. Už nepohrdal, a ani Manja ho nedokázala znepokojovat, ohrozit jeho svobodu, ani nabízet lásku, po níž netoužil.
Claude měl ostatně velký důvod s Manjou soucítit. Manja trpěla duševní chorobou. Nemoc bezpochyby nepropukla kvůli Manjině nešťastné vášni ke Claudovi. Claude byl lékař a na podobné diagnóze neshledával nic romantického. Věděl, že duševní nemoc často vyvolávají erotické zkušenosti či tužby. Manjina bytost byla vystavena prudkému otřesu, duše a tělo ve spojení pocítily jeho účinky, nesčetní poslíčkové, kteří se svými důležitými sděleními obíhali její krví, byli najednou bezhlavě zmatem, přestali poslouchat příkazy, nepředávali zprávy či je předávali moc horlivě a snaživě. Tím propukl nesoulad, nepořádek, zmatek, otevřely se propasti duše a uvnitř nastal chaos. Zuřivá vnitřní krajina hrozila výbuchem podobným explozi sopky. Manju museli odvézt do ústavu.
Claude nebyl dlouho, po dobu deseti let, vlastně od doby svých studií, ve styku s duševně nemocnými, neměl duševně chorého mezi známými, přáteli ani příbuznými, jinými slovy nebyl najednání s duševně chorými zvyklý. Nicméně
ihned, jak v nemocnici vstoupil do čekárny a ocitl se mezi ženami, které již na tom nebyly tak špatně, aby je museli držet na oddělení pro neklidné pacienty, ale ještě zdaleka ne tak zdravé, aby je mohli pustit na svobodu, připadalo mu, jako by vstoupil do zakletého zámku, do magnetické něhy, kterou zažil jako mladý, jak si nyní vzpomínal. Zakletí bylo mnohem silnější a něha mnohem vřelejší než u nemocných žen, které pozoroval jako gynekolog, a přesto si Claude po jistém váhání vybral dráhu gynekologa, nikoliv psychiatra. V gynekologii byla diagnóza mnohem snazší, dobrých výsledků šlo dosáhnout lehce a nemocné či rodící ženy nevyvolávaly v jeho vlastním já netečnost, úzkost či zmatek jako duševně nemocní. A především měl Claude gynekologické ruce. Pokud prováděly svou práci, byly to neosobní lékařské ruce. Claude nikdy své povolání s erotikou nesměšoval. Když při vyšetření stál u stolu s nataženými rukavicemi, cítil stejné neosobní zaujetí, které cítí pianista u piana, a jeho prstý se dotýkaly dělohy a vaječníku se stejnou neosobní něhou, s jakou se pianista dotýká kláves. Jakmile se jeho ruce dotkly nemocných orgánů, pocítily neosobní smutek a při styku s orgány krásnými a zdravými zase pociťovaly neosobní štěstí. Když objevily dělohu, která obklopovala a chránila oplodněné vajíčko, vnímaly štěstí stvoření, napětí a povzbuzení.
Odkud pocházel ten zvláštní půvab duševně nemocných? Tito lidé poletovali po chodbách a po čekárně jako plaší, mlčenliví a nepokojní ptáci. Na ošklivých šedivých županech se třepotaly volné rukávy, ale ani nehezký splývavý nemocniční oděv nedokázal skrýt měkké, půvabné pohyby, které u většiny pacientů působily přirozeně. V atmosféře oddělení vládla tichá nálada očekávání, nápadné veselí - byla návštěvní doba, svátek i pro toho, koho nikdo nenavštěvoval.
Přicházela Manja. Ale jaká Manja. Zdravé Manje se nepodobala, ale Clauda přesto dojímala, i když úplně jinak, než když bývala zdravá. Husté, kaštanově hnědé vlasy měla neučesané, snad i nemyté, spadaly zmateně v zacuchaném chomáči na čelo a na ramena, a Manjin velmi bledý obličej vypadal ještě nemocněji, než odpovídalo jejímu stavu. Pozdravila ho živě a vesele, jak to u ní ještě nikdy nezažil: Claude. To je od tebe tak milé -
Vzal Manjinu vyhublou, průhlednou ruku do svých a řekl: Manjo -, a náhle cítil, jak ho zaplavuje nová a veliká něha.
Ale Manja se odvrátila. Zdálo se, že si už vůbec neuvědomuje, že je tu s ní. Stejně impulzivně a se stejnou horlivou zvědavostí, s jakou v prvním okamžiku pozorovala Clauda, teď sledovala jiného pacienta.
Chtěl, aby mu věnovala pozornost, a opakoval, naléhavě a prosebně: Manjo -
Podařilo se. Velmi rychle, jak to bylo pro nemocnou Manju typické, na něho upřela lesklé, hluboké, hnědé oči a podívala se mu do tváře, přímo do očí, těkavě, hekticky, jako by chtěla něco najít, a přesto klidně a netečně. Její pohled
172
173
změkl a objevil se v něm soucit. Měl jsi to těžké, Claude. Vidím na tobě, že jsi to měl těžké.
Ten velký soucit ho dojal, zvláště když nečekal, že tahle bytost bude soucítit s někým jiným než sama se sebou. Velký soucit, který celý den k Manje cítil, naprosto ustoupil soucitu úplně jiného druhu. A zároveň s velkým překvapením poznal, že Manja má pravdu. Byla to pravda, trpí, neustále trpí. Mnoho let si namlouval, že až dosud nezažil osobní utrpení, že se utrpení vyhnul jako nezralému, neživotnému a neobjasněnému stadiu života. A teď tohle poznání, že trpí, že trpěl vždycky a pořád. Zašlo to moc daleko - klame ho zrak, anebo je tak zoufale slabý? Přemýšlel, zda se taky nezbláznil. Celý namáhavě vybudovaný systém převahy a odstupu, celý tento systém, do nějž se vžil jako do někoho jiného, tato vybudovaná přirozenost se právě začínala hroutit a Claude cítil znovu hrozivě blízko plameny zoufalství, které ho již kdysi spálily. Podíval se na Manju téměř jako by u ní hledal ochranu. Obrátila k němu obličej a on si všiml, že pohled jejích očí je silně pohroužen sám do sebe, stejně jako pohled, který se před malou chvílí snažil zachytit dojem z okolního světa. A také viděl, že Manjiny oči pokrývá blána z nevyplakaných slz a že pohled pod tou tuhou blánou vyhasl. Ten pohled hovořil o tak velkém utrpení, že ho Claude už déle nesnesl a raději upřel pozornost na její útlé ruce podobné květinám, opřené o opěradlo židle ve vzájemném sevření.
- Díváš se mi na ruce, řekla mírně a Claude užasl, že si je vědoma jeho přítomnosti. - Ano, držím se. Musím se něčeho držet.
Měkce a jemně se zasmála a znovu se zvídavým, těkavým pohledem ponořila do Claudových očí a začala v nich opět horlivě a intenzivně hledat. Claude jí nebránil, otevřel jí svět svých očí a necítil se jako člověk, jako bytost, ale jako kus neznámé, cizí země rozprostřené pro poutníka z daleka, jako kousek pustého ostrova pro trosečníka nebo hvězda pro astronoma. Zatímco se jí takto otevíral, aby mohla prozkoumat tuto část zlomkovitého a nesouvislého vnějšího světa, přepadl ho trpký pocit osamělosti, pocit naprosté rezignace. Její oči dál naléhavě hledaly, hekticky a zkoumavě, jak to Claude neuměl, nehledaly proto, že to byly Claudovy oči, ale proto, že to byl pár lidských očí v té chvíli nejblíže jejímu zornému poli a tvořil část okolního světa, který Manja zatím dokázala chápat jen stejně zlomkovitě jako batole, opět ho musela kousek po kousku dobývat, aby ho mohla uchopit jako relativní celek. Claudovi přišlo, že stejně neosobně a bez zájmu, jako teď Manjiny oči hledaly v jeho očích, on hledal rukama v klínu ženy, ne proto, že klín náleží určité osobě, ale proto, že to je ženský klín obecně, oblast, kterou musí vyšetřit. A téměř stejným způsobem Claude mimo své zaměstnání ženy miloval. Miloval je z potřeby pociťovat onu neosobní něžnost, kterou vyzařoval jejich klín a jejich prsa v okamžiku smyslného spojení, z potřeby poznat neosobní zrcadlení z jejich zvláštních a všedních duší toužících po něze, které se odráží v jejich klínu a v jejich prsou, ale bez potřeby poznat tyto duše tak, jak se projevují v jiných souvislostech.
Před okamžikem se Claude ocitl tak blízko ničivému zoufalství, které prožil už kdysi dávno a v němž možná doposud zůstal, i když si to nepriznával, a naopak je potlačoval stále častějším sexem a stále opojnější smyslnou radostí z poznávání. Docházelo k více a více stykům, stále silnějšímu dávkování, novému styku, dalšímu poznávání, stále vědomějšímu potěšení s rozumem ovládanými, vyhraněnými požitky. Teď Claude také poznal nekonečný pocit osamělosti, spojený se zoufalstvím, které již jednou zažil, a celá jeho duše volala po trvalejším kontaktu než je dotek okamžiku; po spojení vřelejším a jistějším než je příležitostný tělesný styk. Jakým člověkem by se asi v takovém spojení mohl stát -
Doprosoval se Manji instinktivně a intuitivně, věděl, že ho milovala tak vášnivě a zároveň tak něžně, soucitně a svěže a s tak nesobeckou láskou, že pro ni každé jeho nejmenší přání bylo zákonem. Doprosoval se z této pouště, ve které zabloudil, z pouště plné pocitu osamělosti. Dal by život za to, kdyby ji mohl k sobě jen na jediný okamžik přivolat, zažít skutečné spojení, nahé, neomezené, vřelé spojení, okamžik vzájemného poznání.
Ale Manja se zvedla. Vylákal ji nový smyslový podnět a ona se nedobrovolně vydala směrem k němu. Viděl její oči, jak hledají v obličeji cizího člověka, stejně zvědavě, horlivě a neosobně jako dříve v jeho vlastní tváři. A v celé hloubce zažil ten bezútešný pocit osamění a ponížení, který zakouší ten, kdo se chce celou svou bytostí oddat druhému a zároveň si je hořce vědom toho, že to nebude mít smysl, protože ten druhý to nedokáže přijmout.
Podíval se na Manju a připadala mu půvabná, krásná, bezprostřední jako roční děcko. Cítil, že ji miluje něhou tak silnou, až to bolí.
Ještě jednou pomalu zvolal: Manjo -
A ona se poslušně otočila, podívala se na něj, byla s ním navždy spojena, a zároveň od něho navždy odvrácena, trvalo to jen zlomek minuty, a poté už opět hledala očima jinde.
A Claude pochopil, že už není Claudem, nevěrně milovaným, žádoucím. Teď už v něm nebudila rozladění, pohrdání či soucit. Nemilovala, netoužila a nežádala přehnaně až k zbláznění, ale skryla se za závoj, nebyla bezmocně vydána na pospas dojmům z okolního světa a bližních, ale hledala za závojem, nepřístupná, hledala ve svém vlastním nitru a v očích jiných lidí, sama nedosažitelná. Manja se v jistém smyslu podobala ročnímu dítěti - nezrodila se do života jako šťastná, ale jako nešťastná, nebyla šťastně nedotčená, ale bolestně nedotčená, nedospívala za radosti, ale za velkých muk, a přesto dospívala - do nové, větší moudrosti.
Claude odcházel. Ve dveřích se otočil, pokusil se naposledy k sobě Manju přivolat. Ale ona si ho už nevšímala, pohled jí těkal lhostejně a horlivě mimo něj.
Tehdy pocítil Claude mohutnou sebelítost.
Ze švédštiny přeložil Jan Dlask
174
175