MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury Seminární úkol do předmětu CJBC564: Modely interpretace (práce s textem) Vypracovala: Bc. Monika Trávníčková Vyučující: prof. PhDr. Jiří Trávníček, M.A. Text k interpretaci Ivan Blatný: Advent Prosinče bez sněhu, hleď, krajka Prahy čeká, hleď, koně čekají, až postroj postříbříš! Jak skvělé příbory kéž svítí do daleka sněhové brvy říms i vytepaná mříž. Sněhové brvy říms i vytepané mříže, kamenná roucha soch a tiché lucerny... Až bílé zamžení se snese níž a níže, chci, Praho, viděti ten pohled nádherný. Nad tvými paláci a nad orchestrem věží chci vidět táhnouti závoje dlouhých tich. Jak je to veselé, když dítě zvolá: „Sněží!“ Daleká ozvěna odpoví: „Padá sníh.“ Ty, tvrdý prosinče, hleď, Praha čeká, čeká na hebké girlandy v tvém mrazu vyzáblém, čeká a s úzkostí se dívá do daleka, čeká, ach čeká jen, tak jako celá zem. (Blatný, I., 1991. Advent. In: Tento večer. Praha: Československý spisovatel, str. 29) Interpretace Úvodní dojem z prvočtení Advent je lyrická báseň, ve které se lyrický subjekt obrací na personifikovaný prosinec a žádá od něj zasněženou Prahu. Obsahovou dominantu tvoří obrazy představující krásu zasněženého zimního města. Text působí na smysly, především na zrak (vizuální podněty – např. metafory sněhu jako ozdoby: krajky, girlandy, sněhové brvy, opakované vyzývání „hleď“ apod.), a na vizuální představivost[t1] (čtení vyvolává zrakovou představu zasněžené Prahy a touhu ji vidět, prožít). Báseň evokuje libé [t2] dojmy, a to ze dvou důvodů: 1. představuje zimní obrázky jako něco krásného, žádaného (tento důvod vychází z intence autora[t3] , podpořen je výrazy jako „chci“ nebo „jak je to veselé“), 2. obraz zasněžené zimy se shoduje s mým vnímáním krásy (zde se nacházíme v rovině individuální recepce, protože já mám zimu ráda a zasněženými či zamrzlými zimními detaily se nechávám okouzlit i v reálném světě). Čas Báseň jako celek je zasazena do měsíce prosince, což se explicitně dozvídáme z nadpisu (Advent[t4] ), z první a čtvrté strofy, v nichž je prosinec oslovován. Implicitně je zasazení do prosince podpořeno již zmíněnými obrázky zimy, respektive očekávání přicházející zimy („až bílé zamžení se snese níž a níže“), což koresponduje i s názvem (advent = příchod). Čas je v básni statický, nikam neplyne – slovesa se až na výjimky omezují na vyjádření výzvy („hleď“), touhy/očekávání („chci vidět/i“, celkem 7x různé tvary slovesa čekat) a vyjádření spojená s vizuálními podněty[t5] , které může vyvolat sníh nebo jiné formy zmrzlé vody („postříbří“, „svítí“, „až bílé zamžení se snese“ – zde díky částici „až“ propojení s významem s očekávání, opět „chci vidět/i“, „Sněží!“ a „Padá sníh.“). Výjimky tvoří pouze slovesa „zvolá“, „odpoví“ a „se dívá“, které je spojeno s pohledem do daleka, nikoli na sníh. Nejdynamičtější částí básně jsou třetí a čtvrtý verš třetí strofy: Jak je to veselé, když dítě zvolá: „Sněží!“ / Daleká ozvěna odpoví: „Padá sníh.“. Lyrický subjekt zde popisuje dějový obrázek (dítě něco udělá, ozvěna reaguje), který nepůsobí pouze na zrak (sněžení), ale také na sluch (zvuk dětského volání a odpovídající ozvěna). Nejde tedy o posun děje, ale opět o vyvolání dojmu, lyrický subjekt zde jen používá jiný prostředek než v ostatních částech básně. Prostor Jak jsme se již zmínili v [INS: části :INS] [DEL: kapitole :DEL] zaměřené na čas, je báseň po dějové stránce statická. Určitou dynamiku spatřujeme ale v práci s prostorem. Evokace pohybu je vytvářena střídáním pohledů do dálky a do blízka, které se volně střídají. [t6] Dalším dynamizujícím prvkem je motiv padajícího sněhu. První verš první strofy evokuje pohled na krajku, která je určena pro Prahu – metaforou krajky můžeme chápat připravenou sněhovou pokrývku, která by měla prosincovou Prahu zahalit, ozdobit. Lyrický subjekt tedy vyzývá prosinec k pohledu vzhůru, do oblak, z nichž by se měla „krajka“ snést. Hned ve druhém verši je pohled vzhůru vystřídán detailem koňského postroje, který má být postříbřený (tedy namrzlý či zasněžený), ale zatím není. Prosinec má tedy svůj pohled zamířit dolů, směrem k zemi. Třetí verš pohled opět oddaluje (do dálky něco svítí), ve čtvrtém verši se přesouváme znovu do detailu, protože se pozornost zaměřuje na svítící předmět – sněhové brvy říms i vytepaná mříž (implicitně tušíme pohled na dům okrášlený jinovatkou). Druhá strofa s prostorem pracuje obdobně. První verš sice zůstává u pohledu na dům (i když plurál mříží může znamenat oddálení či posunutí pohledu stranou, abychom do obrázku zahrnuli i další dům či domy), druhý verš nás přesouvá od domů do ulic, v nichž míjíme sochy a pouliční osvětlení – pohled lyrického subjektu tedy pomyslně prochází pražskými ulicemi, po mostech či náměstích. Ve třetím verši pohled klesá („se snese níž a níže“), abychom[t7] se ve čtvrtém verši přesunuli k panoramatu („chci, Praho, viděti ten pohled nádherný“). První verš třetí strofy zachovává panoramatický pohled, který se postupně zvedá nad střechy budov, aby se ve druhém verši opět vydal vodorovně (slovní spojení „táhnouti závoje“ připomíná horizontální pohyb vzduchu, možná chladného zamženého počasí). Třetí verš pohyb pohledu přerušuje představou situace, v níž se opět pohybujeme blízko u země (pohled tedy klesá), neboť vidíme dětskou radost v ulici – klesání je ještě umocněno padajícím sněhem. Protože v další strofě se dostáváme do poněkud jiných rozměrů pohledu[t8] , působí konec třetí strofy s padajícím sněhem (tedy až na zem) jako pomyslné klesnutí hlasem, jako tečka za větou (jako by chtěl lyrický subjekt sdělit, že zde prohlídku zasněžené Prahy končíme). Čtvrtá strofa pracuje s jiným pohledem. Nedívá se už lyrický subjekt (respektive dívá se pouze pasivně na to, co vidí Praha jako reflektor, vypůjčíme-li si termín z naratologie). O změně pozorujícího nás informuje první verš. Druhý verš již hovoří o tom, co Praha touží vidět – „hebké girlandy v mrazu vyzáblém“ působí dekorativně, ale poněkud neurčitě, můžeme si pod nimi představit de facto jakoukoli sněhovou pokrývku. Směr pohledu ani jeho pohyb není v prvním verši určen, ten upřesňuje až verš druhý – jde o (možná zasněný, toužebný) pohled do dálky, který vrcholí ve čtvrtém verši, který se pohledem obrací k celé zemi, jež touží po sněhu stejně jako Praha. Subjekt Prostředky pro vyjádření subjektu působí rovněž dynamicky, obdobně jako tomu bylo u kategorie prostoru. Změny zaznamenáváme nejen mezi strofami, ale také mezi jednotlivými verši či dvojveršími. V prvním verši první strofy mluví lyrický subjekt k prosinci – vnímá ho tedy personifikovaně. Lyrický subjekt zde v řeči k prosinci používá imperativ „hleď“ – upozorňuje ho na to, že „krajka Prahy čeká“ – smyslem oslovení je tedy přimět prosinec k činnosti, což explicitně vyplývá z druhého verše „až postroj postříbříš“ (upozornění na to, že nečeká jen to, co se skrývá v oblacích, ale také to, co je na zemi – koně také čekají, až budou jejich postroje ozdobeny, touha po tom, aby začalo sněžit, je tedy vzájemná). Třetí a čtvrtý verš první strofy vyjadřují touhu samotného lyrického subjektu – i on se přimlouvá. Tím jako by touha (a s ní i význam sněžení) získala třetí rozměr. Touží připravená sněhová nadílka v nebi, která má zdobit, touží kůň jako zástupce toužících na zemi, jehož postroj má být ozdoben, a touží také lyrický subjekt, který do aktu ozdobení není přímo zapojen, ale funguje v něm jako vnější pozorovatel. Připojení třetího rozměru touhy lze chápat jako symbolické vyjádření všeobecné touhy (všechno touží po sněhu). Žádost o sníh tím získává na naléhavosti. K objektům pozornosti první strofy je třeba dodat, že zatímco v prvním dvojverší je pozornost zaměřena na toužící, druhé dvojverší ji přesouvá k místům, která mají být ozdobena – lyrický subjekt neříká „já toužím / já chci“, ale „kéž ... svítí...“. Druhá strofa rozvíjí myšlenku první strofy a navazuje na ni. Spojujícím prvkem, který návaznost zobrazuje, je zopakování motivů z posledního verše první strofy v prvním verši strofy druhé („sněhové brvy říms i vytepaná mříž / vytepané mříže“). Druhý verš rozšiřuje pohled o sochy a lucerny. Třetí a čtvrtý verš přinášejí další obrat v pozornosti, lyrický subjekt až zde explicitně vyjadřuje touhu („chci“), kterou v první strofě pouze naznačoval implicitním „kéž“. Podíváme-li se na rozvinutí motivu touhy lyrického subjektu v celku, posun od „kéž“ ke „chci“ lze chápat jako gradaci, další stupeň naléhavosti. Překvapivá je změna oslovovaného. Lyrický subjekt své „chci“ sděluje Praze, jako by také ona byla rovněž schopna na současné situaci něco změnit. Třetí strofa je opět propojena s koncem strofy předchozí, zde je spojujícím prvkem oslovení Prahy v prvním dvojverší. Druhé dvojverší, o kterém jsme už výše zmínili, že se celkovému ladění básně poněkud vymyká, prizmatem osoby do básně zapadá celkem hladce. Argument veselého obrázku radujícího se dítěte má persvazivní funkci – jeho smyslem je přesvědčit prosinec/Prahu, že i pro ně bude přínosem, když sněžení přijde, neboť se budou moci veselit pohledem na radující se dítě – jediného člověka v celé básni. Zajímavé[t9] je, že dítě je v obrázku samo, odpovědět mu musí „daleká ozvěna“. Všichni výše zmínění touží po kráse, jejich touha působí důstojně, jen ve spojení s dítětem je vyjádřeno veselí. Možná lze tento kontrast chápat tak, že jen dítě svou radost projeví, ukáže na venek („zvolá ,Sněží!‘“). Výjimku ze vzájemného propojování strof tvoří strofa čtvrtá, závěrečná. Zde se s propojujícím prvkem s koncem předchozí strofy nesetkáme. Řeč lyrického subjektu se obrací opět k prosinci (báseň je oslovením prosince rámcována – to se vyskytuje v první a poslední strofě). Znovu je prosinec lyrickým subjektem upozorňován na něčí touhu, tentokrát je to ale touha Prahy. Mezi prvním a druhým veršem vidíme kontrast „tvrdý prosinče“ x „hebké girlandy“, které jsou navíc umístěné v „mrazu vyzáblém“. Zmíněné „hebké girlandy“ jsou prvkem, který má potenciál zjemnit tvrdost prosince, zároveň působí zklidňujícím dojem vůči „vyzáblému mrazu“, jehož „vyzáblost“ navozuje pocit úzkosti. Ta je explicitně zmíněna ve verši následujícím. Závěrečný verš celé básně znovu pozvedá naléhavost očekávaného sněhu – po sněhu touží celá zem. Návaznost poslední strofy tedy existuje, nevztahuje se ale k předchozí strofě, ale ke strofě první, jejíž opatrně působící sdělení opakuje důrazněji. Zatímco je všeobecnost touhy v první strofě zmíněna prostřednictvím modelových příkladů všech, kdo mohou toužit, v poslední strofě je všeobecnost vyjádřena slovním spojením „celá zem“ jako metaforickým vyjádřením všeho a všech. Závěr Při prvním čtení nejvíce upoutávají obrázky krás zasněženého města. Při detailnějším rozboru vystupuje do popředí kontrast mezi statickým vyjádřením času a dynamickým vyjádřením prostoru a subjektu s frekvencí změn po každém verši až dvojverší[t10] . Zdánlivě vymykající se dvojverší ze třetí strofy se z poetiky básně nevymyká, neboť zapadá do koncepce kategorie subjektu, v textu nese funkci gradační a persvazivní. [INS: :INS] [INS: :INS] [INS: - moc pěkný text – vnímavý, pečlivý v :INS] [INS: :INS] [INS: jednotlivých :INS] [INS: pozorováních :INS] [INS: - závěr chtěl trochu dotáhnout, odpoutat se od popisnost k odvážnější formulaci celkového smyslu :INS] [INS: - někde by to chtělo průzračnější (jednodušší) formulace :INS] ________________________________ [t1]není zrak a vizuální představivost totéž? [t2]nešlo by nějak jinak, lépe, určitěji? [t3]je něco v básni, co z jeho intence nevychází? [t4]přísně vzato: Advent se týká už i listopadu [t5]pěkné pozorování [t6]pěkné pozorování [t7]nepravá věta účelová [t8]trochu nejasné – nešlo by to říct průzračněji, tedy jednodušeji? [t9]tomuto slovu se prosím vyhnout. [t10]pěkné pozorování