I I ? J ^ III!1 J I JI I I ^ 1 50 h První vydáníknihytétos obrázkovými přílohami Frani. Bílkavyšlonákladem Fr. Bílka, Smíchov,Švédská ul. 10. Cena 16 K. :: :: :: :: :: :: :: Druhé vydáníjejí bylodotištěnodne 11. května 1908 na strojích Alberta Malíře,knihtiskařenaKrál.Vinohradech v Palackéhotříděč. 20,provydavatele Symposia :: :: :: :: :: :: :: :: :: OTOKAR BŘEZINA RUCE BÁSNĚ 5 VÝZDOBOU OD FRANT. BÍLKA DRUHÉVYDÁNÍ SYMPOSION I KNIHY NOVĚ DOBY 133 VEDE VYDÁVÁ HUGO KOSTERKA / VINOHRADY / VÁVROVA U L / 17 N. OBSAH PROLOG Vedra Hudba slepců Bolest člověka Ruce Zpívaly vody Zpívaly hořící hvězdy Kolozpěv srdcí Dithyramb světů Tichý ocean Chvíme se nad mocí vůle Stráž nad mrtvými Šílenci Čisté jitro Místa harmonie a smíření ^ ‘f Ženy Odpovědi Jarní noc Čas str. CHVÍLE slávyjsem měl, kdy duše volná, v majestátusvém nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklonem, odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času v červencipohledusvého nechávázráti nová bohatstvíklasů. -8 A když naplněn úrodou hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl, o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl; a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl, bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl. f; S Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, její let v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ: viděl jsem průvody gigantských jar, v záři jich pochodní slunce se tměla, tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla. -í) Viděl jsem léta královská ulehat na lože purpurné nád hery, ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátními údery, měsíčné noc^v kouzelných parcích paní, lásky opojná vino braní a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání. -ž)Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály, jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály; jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené. Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků, v úsměvuhořkém hovořící člověku,zrak teskný zhroužený v daleku; zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru, na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru. -íi V oblacích času jsem blesky zřel jak apokalypsyohnivé písmeny, césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí arény, zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený ví tězstvími, zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími. -í A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné, zapomenul jsem při pohledu na bratří svýchruce zemdlené, krvavé, hněvem sevřené, a v smíchu moře rozvlněného přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného. -í Řinčení mystickýchokovů zahřmělo ve snění mém, a v jeho taktu odvěkém hudbu milionů srdcí uslyšel jsem, milionů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených: po sobětajemnětoužícícha v mrazivésoumrakypohřížených. -í Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer, a v dalekém šumění vod, a v písni větrů a zářících sfér, o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, útěše bratří jsem zpíval, šťastenz úsměvu jejich, a věřil. VEDRA. ILLUSE v žáru, jak hallucinace umírajících žízní! Zem jako přezralá puká. Květy plamenů neviditelných vyvřely, parasitní, mezi lilijemi a jako břečťany do výše plápolající přissávají se nehybným stromům. Sinavé blesky tříští se v světle ; v ironickém nárazu číší slaví svou ho stinu knížata noci — — -S Ale jak oblaky nazpět do moře odnášející útěchu vláhy naděje naše zapadají za horizonty rozpálenými. Jen němé vedro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé ka meny svítí jak řečiště ohně a kde jak náměsíční plíží se vojska. Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech země, nad vlnu žhavější vlna, údery tepen na spáncích otroků sviští jak hvízdání bičů, smrtelné zvážněly zraky. Krutost věků ožívá v krvi : nebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, kdy 'stíny se dlouží V zimničních pařeništích tropů. A na hlavy milionů ze hlubin slunce, trhaného křečemi bouří, lávy sopečné proudy, rozstřiklé v prachu oslňujícím,řiti se v kataraktech. -ä)Němé jsou nivy, ponurá města; v zakletých jeskyních dílen na rtech zaťatých utichly písně ve vřeten výsměšném vření, v úlisném šepotu řemenů, v úpěních ohně a kovů, v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! Ať po chodeň hněvu blíž ještě zemi se nakloní z modra a zžehne pavučinný květ její! Syčí ječmenné klasy před zraky ženců předrážděnými, jak tažení hmyzů, jež usedly na žhavá stébla, v hněvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu nenávistném.A čekajíce na nahá těla a na rty oněmlé žízní, tvrděsmějíse svedenévody,v nichžjakotrsy jiskřícíchostřic, nože pod hladinami, paprsky odražené třesou se z vírů. -S A večery se sady zapálenými! Poslední vegetace ohně na zříceninách! Když jako mystické ovoce osudných po znání, slunce, uzrálé v západu horečném, podzimním listí zemi padne svou tíží a puká, plod sesládlý příliš, a z purpurné kůry omamnou šťávu, proud vonný, řeřavíd hvězdami jader, víno šumíd světlem, vystříkne na rty nesdslných! Vedra krve a touhy! Číšemirajskýchrozpomenutíjsou srdce! Fermenty žití a smrti zdvihly se na dně a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohňů! Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění ! Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí! Bolestnáprocítánítisíce očí z němého množstvínedočkavého, které v úžase tohoto kosmu touží se rozlítí věky ! Hvězdami zjasněné cesty království tvého ! Dobytí země a nebes! — — - Ale v řinčení číší slaví svou hostinu knížata noci! A tvoje píseň je tichá, jak řeka za horami klokotající, sladký ptáčníku duší ! Od obzoru obzoru šlehá tvůj úsměv, linie blesků, ale ztrácí se dříve, než umdleni zdvihneme zraky! Ach, z bolestné proměny věcínad Gehennamipoznati slávu tvé vůle a jako písmo sdělení tajných za doby nebezpečenství, zjasněné nad ohněm tahy blankytovými,čisti ji v záři! Ale snesla by zem tato celé bohatství smíření tvého? Nepotopilaby se, loď přetížená nákladem královských darů, i s plavci? . . . Hluboké jsou noci v měsíci vedra . . . . A hvězdy jak zvoní HUDBA SLEPCŮ. JDOU naše duše v tisíciletích exilem země, slepci osleplí mystickou vinou narození, ke svým vášnivým, kvílícím, hýřícím houslím, ó srdce! v horečné improvisaci nakloněni. -«)Světelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakům, víří nim z tónů, změněná na hudbu tajemstvími, a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané větrem, svíjejí se pod etherných prstů dotyky šílenými. -S Ke komu kvílí tvá píseň, ó srdce, jak úzkosti výkřik v hořícím vězení, žhavými pruty zamříženém? Jak marně bušící touha po procitnutí na horkém loži, všemi atmosférami výší zatíženém? - Zahrady gigantských květů voní z tvých tonů, triumfálný let duchů v nich slyšíme ze všech nebes se třást, v bouři všech blesků v nich pracující slunce svým pluhem vichřici jisker rozhrnuje z azurných brázd. -3>Všechna moře v nich kypí, do varu zpěněná tisíci vesel, prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají, a vlny času, jež pláčí, jak vody čistého zdroje, kde ruce bratrovražednésvá krvavá znamení umývají. Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nich do věků dý chají ženy, v temnotách žhavého větru polibky střásajíce, měsíční záře v nich rozkoši zvoní, jak stříbrné kruhy nad bílými kotníky zajaté tanečnice. Všechny písně slité v nich víří,jak věky je zpívali bratří, knížata, proroci, šílenci, světci a zavržení, dissonance všech životů mrtvých, zoufalství svátého boje, i budoucích jiter, v krvi se šeřících, kuropění. -3)Ohnivé propasti země, noční blankyty smrti, kvetoucí v kosmickémmrazu hvězdnými asfodely, a všechno, co myšlenku hrůzou a závratí jímá a čeho osleplé pohledy neviděly. -3)Jdou naše duše v tisíciletích exilem země, slepci osleplí mystickou vinou narození, v hudbě tvých vášnivých,kvílících,hýřícíchhouslí, ó srdce, marně hledají utišení. -8 A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk milostí objaly v nekonečnost rozpjaté intervaly: proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly. -s ( 18 ) eBOLEST ČLOVĚKA. SUG GES Cí mdloby ranila nás nepřátelská síla, ve zracích slunce zajiskřil se tvrdý pohled zlý ; z třesoucích rukou vypadl nám nástroj tvého díla, na balvan v lomech svých jsme, teskni, usedli. - Pot setřeli jsme se svých čel, se smrtí hovořili pod nebem žhoucím bez hnutí, v rud ironickémjiskření, a jako děti hlavu svou v klín mateřský jsme položili myšlenku zemdlenou ve věčný smutek stvoření. -S A tehdy vlastní mocí magickou, tajemstvím rodu svého, privilegiem skryté slávy své jsme trpěli, knížata zajatá na rýžovištích vládce vítězného, střežená neviditelnými dohlížiteli, -®když na svá města vzpomenou, rozkvetlá nad jezery, na hvězdy nebe rodného v mystickýchsoumracích a v tichu vazby své na zvonů hlahol tisícerý a jásot věrných zástupů při korunovacích . , . . -a ( 19 ) <^ RUCE. V OSLŇUJÍCÍ bělosti světla ležela země, jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli : 4 Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se bratřím: V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obě- tiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azu- ritových, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a ka- thedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteátry, a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; — v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vymřelé proudy sil jarních^, jak láva kamení v nepohnutosti, dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni, a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky se pjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu západu šlehajícím; na vlnách mořía duší, kde úzkostné povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; — u všech výhní, stavů a lisů, v lomecha podzemníchštolách, na staveništích faraónů, kde zapřažení úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; — v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; — na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, labora tořích; — v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem,kde dříme svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; — a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; — v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se místům zapovězeným a v or chestrech hřmících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní jak vítr prvotní země nad únavouduší ; — pod gestem panen elektrisujícím,kde jiskří se jara omamující, noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agóniemi jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje zakletýmpra menům žití, v úpění věků do kruhu hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných, a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou prsům tiskne svou kořist: život, kvílící v potkání tohoto slunce; — v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystickévůle, jediný ve všech miliopech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné, z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích země ... V tragickém triumfusnění jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou,’ zmodralé mrazem věků, a v letu země, nad propastmi vrá vorající, zachytávají se v zoufalství vegetace její . . . Šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlů! Kletbou stižené ruce otroka polonahého u šarlatovýchvýhní práce! Vsepjetí modlitby úderemblesku jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté, bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenky bratří! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zethernělé jak světlo ovoci mystickýchstromů prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! —-— -§ A ruce naše, zapjaté v magickýřetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zha sínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších, v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných a objímá světy. — A tehdy na otázku bolestnou, staletí skrývanou v bázni, jako tajemství rodu, jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce, uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho, v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících. ZPÍVALY VODY. MEZI dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky. Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly etherným stvolům, nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy, proudy nummulitovýchmoří,temnotamipralesů diluviálních, královstvími dávného tvorstva gigantického, jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvo boditel země, tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou, hořící věčně, neuhasitelný. -ii Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích, řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště, života zrychlujícímse rythmům jsme pěly v mramomých městech pod mosty triumfálnímia vlnobitím svých oceánů v pathosu ironickémjsme hřměly epopej zemí pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně kynuly jsme v ethérné ledovce oblačných velehorstev, nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání, - ( 25 ) sjak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu z obřího světa nádhernějšího. Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými zrcadly moří skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů, němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících. Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů v zátokách melancholických rozlévaly jsme se jak zapomenutí a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné. -$ Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otevírají jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující, oněmlé ranou náhlého poznání hrůzyplného. Ale vítězové čtou naši ukrytou moudrost se svých výší ze stříbrné mapy, jež sálá nim z hlubin, jak čáry na dlani noci a jak na penizi jiskřící raženi písma, cenu udávající; radostné tajemství žiti mluví nim v našich tisíci cestách, jež se všech temen horských se lijí jednomu moři a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů, zpívati slyší jedinou laskavou sílu, jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země. A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou tuhne v jedinou duchovou ruku gigantickou, zem objímající, jež v slavném a tragickém gestu sochaře, hnětoucího kouli své poslušné hlíny přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého, v mučivé křeči tvůrčí vždy nespokojená. ZPÍVALY HOŘÍCÍ HVĚZDY. KAŽDOU vteřinou, vždy na svém místě v mystickémtanci světů kroužíme kosmem. V zářící sféry duchů sáláme svůdné krásou. Kolem hlav našich, aureolami zlaté vlasy se jiskří, napínané jak zvonící lasa vichřicí letu. Do tváří našich, jež v extasi hoří, chladivě věky nám vanou a schvácené štěstím letu svého, zářením bolestné rozkoše vysílené, s výkřikem, jenž letí nekonečnem, harmonickýa jásající, klesáme, mystické tanečnice a v krvi své, jako pohřbené v růžích, umíráme. -š)Vstupují sestry na naše místo, běloskvoucí, a v písni, jež soumraky věčna se valí, vlnami stále vzrůstajícími, v nové a nové prostory postupuje v mlhovin prachu pozdviženém, zářící předvoj mysteria. KOLOZPĚV SRDCÍ. STÁLE stejným zdvihem a klesáním křídel, v polohách vyšších a vyšších opakovaným, nad tíží země vítězí nádhera letu. O cestách milosti zpívají hlasy duchů, jak ptáci dávná svá hnízda obletující, v kouzelných zahradách metamorfos, mystický zahradníku! -$ Slyšíte tajemné šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu omamujícím? Horečný hlahol v temnu úlů? Bolestná zaznění srdcí, laděných věky jak struny pro souznění hvězdná? Zakvílení strun příliš napjatých, přetržených? A všemi světy letící ohnivý ton dosaženého souzvuku serafického? Mystická rozpomenutí na objetí slavná milionů, než tento kosmos viditelný těžkou nádherou zkvetl v nekonečnostech? Signály návratu, očekávané všemi bytostmi země, shromažďujícíbratrstva lovců v ironickýchlabyrintech pralesa snění? -S V lítosti zástupů nad poli zkrvácenými, v úzkostném blednutí uchvatitelů, v tajemných vítězstvích ženy, jak plameny na lustru tisíciramenném, při každém otevření dveří, jimiž se blíží očekávaní, větrem duchové hudby třesou se srdce. Si Vítáni buďte přicházející! Vinohrady našich hroznů nejopojnějších značí vám cestu! Černé, uhelné stopy našich ohňů, kde pod jiskřením nebeských světel jsme sedávali, v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce; znamení svátá, která jsme řečí národů, určených zahynutí na kolmé štíty skal tesávali, sesuté oblouky bran triumfálních vladařů našich, nánosem věků pokryté obelisky chrámů. — - ( 31 ) ®-ž)Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození sladko je žiti! -§ Pro neviditelnoupřítomnostvelkýcha svátýchnašehorodu, kteří jdou mezi námi v zahradách světla a z dálky všech věků hovoří našim duším milostiplní, sladko je žiti ! -4) Pro královskou vděčnost přemoženého, jenž důvěrně položí hlavu svou na prsa, kde žár tvůj mocněji zpívá, pro objetí nepřítele v oslnění nejvyšší hodiny naší, sladko je žiti! Pro nadzemskou vůni prvně rozvitých květů v extasi písně, v polibků slávě, sladko je žiti! -ž>Pro vznešenou únavu stavitelů sladko je žiti ! -4)Pro hvězdný duchový pohled zem se všech stran současně objímající: krystalné samoty pólů, pravěků, prahôr, zákona, čísla; tichá moře zkvetlého světla, štěstí, klasů a nocí; horečné záhrady tropů, krve, žízně a knížecích snění; tíži všech plodů, jež uzrályslunci viditelnýmii neviditelnými a jež volají po větrech a po utržení; víření rojů před odlétnutím; zápasy národů v tisíciletích; harmonickýletzeměv nádhernéliniidráhyjejíivzemětřeseních; azumázrcadlanebesi nadostrovyprokletýchmalomocenstvím; křídová horstva, kde jednou hřímala moře a kde budou hřímati jednou, jiskření hmyzu v pralesích trávy, jiskření světů v nekonečnostech, jiskření myšlenky v duchových vegetacích nepoznaného. Pro jemné usmánízraků,neoklamanýchgigantskou Halucinací sladko je žiti! — -8 Pro krev, která prýští z věků do věků z athletickýchramen vyzdvihujícíchtíž minulosti, jak závěsy žalářních dveří! Pro vznešenou příčinu radosti milionů! Pro tajemnou cenu smrti všech bratří, kteří pro nás umírali (a všichnicobyli, po všechnatisíciletí,na celémpovrchuzemě pro nás umírali). Pro všechny setby, zaseté miliony rukou a nesklízené! Pro dráždivýlesk a nebezpečenstvívšech moří nepřeplutých! Pro každou píďzemě, jež určenaje za bojištěvítězstvínašich, a proto květy a zlatém je tajemně poznamenána! Pro všechnu krásu na tvářích nerozsvícenou, vinu neusmířenou, kameny v chleby neproměněné, bohatství bratřím nerozdaná, polibky na rty čekající sladko je žiti! -8 Pro výkřik srdce osamělého když zajásá v úzkosti svojí jako pták zabloudilý, jenž nalezl bratrské množství zpívající, sladko je žiti! -3)Pro vichřice, převraty, bouře! Paroxysmy lásky a vůle ! Války duchů! Věčně žhoucí a žíznivá úsilí sjednocující! Pro mystické účastenství naše v práci všech dobyvatelů, kteří poznamenávajíudálosti jak stádo ke stříži vypáleným znamením určení svého, vládnou nad ohněm a bolestí milionů a smrt posílají na svá pole jak žence a do svých lomů jak lamače kamene stavbě (jak zástup v úžasu jednomu místu pohlížející nechávají za sebou věky; a království, jako lodě, do nichž se břehu skočili plavci, až převrhnutí pod jejich vzpřímením se zakolébají). Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jak vlna, pohybem bratrského oceánu majestátního a jako trs bílého květu trysknouti výši pěnou při úderu o skaliska země zaslíbené. -i) Pro skrytá jara harmonická složená v zapředení všech věcí jak motýlí křídla blankytů večerem opalisujících, šupinami hvězd rozjiskřená, sladko je žiti! S Pro blížíci se příchod jasného člověka tajuplného, jenž jediný v milionech bratří, co budou a byli, nad prostorem vítěz, promění zemi od pólu pólu dle svaté tvé vůle a myšlenkou, která od poslušných sluncí se učila lehkosti, tanci a písni, usedne ve tvé tajemné radě mezi knížata kosmu — sladko je žiti. DITHYRAMB SVĚTŮ ZÁŘÍCÍ zrození i hasnutí milionů sluncí do tmy věků se tříští dlouhými rychlými blesky, jak zazrcadlení světla na čepeli nože štěpujícího, při každém horečném pohybu ruky mistra. -$ Světy za sebou následující v tajemství času! Gigantská jara věčného tropu! Koberce mystickýchstupňů! Údery krve omlazující! Znova a znova se navracející, vždy duchovějí burácející vichřice vášní! -®Okřídlená semena letící tisíciletí, klíčivá i uprostřed ohně! Rozkoši ruky polouvřené, zasévající! ^>( 36 ) íStříknutí žhavého zrní přes propasti kosmu, mléčné dráhy! S Blankyty nesčetných zemí svítící jako pomněnky jarní, na březích řeky extatické, jež letí v rozpjatou náruč moře tvého! Klokotná víření s arktickýchvýší roztříštěné ledy s sebou unášející, krystalná loďstva mrtvých světů! Golfické proudy lásky! Svaté žně Slova! Z pramene každého zrna veletok klasů! Nad každým místem, kam padlo, i nejukrytějším, tisíce červenců v ohni! S Duševní kosmy! Plující zahrady, šílící ptactvem, země snění! Žhavými růžemi sršící protuberance tvůrčích sluncí! Světy zapalující, světy zhasínající víry spravedlnosti! -í) A všechna slunce, kroužící kolem věčného slunce neviditelného, zářícího hrobu čekajícího, tajemství nového kosmu skrývajícího, mlčenlivého1 -5 Na rtech, jež láskou se třesou jak vonným větrem silným a oživujícím, přes oceány, zní vaše píseň, o paní, novorozencům. ^ Ukolébavka milionů celým vesmírem otřásající, v jejíž rythmickémtaktu houpou se bolestné země, kolébky duchů. TICHÝ OC EÁN HLAS našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery . . . . V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata zem táhla kolem nás, jak nábřeží královské nádhery. -S Však před námi a nad námi, nad mystériemhlubin tvých oceán tichý světů neviditelných tisíci hořel dráh; a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných, žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách. - Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonící a v skrytém ohni jejím vznícené, jak přiblížení rtů; na každou lásky vteřinu, jak zabloudila včela zvonící, když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů. S Na slova soucitného schýlení, extasí svátý nach, a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou; na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach pod koly tvého vozu triumfálnéhohvězd miliony vrou. - Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní, když náhle vzeplá na věcech,jak zlacení tajemnýchnápisů, na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní se zaskví z obzoru, jak skyvy bělostné na míse z jaspisu. S Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení jsme bloudívali, cizinci,jak v pralesíchmelancholickýchkrás, co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění a ze tvých mlýnů zakletých kol monotonní ráz. S Jak všechnotichnez těchtomíst!Po mořiněmémveslujem, slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu . . . Však naše zraky odměnou,čím víc se břehů země vzdalujem, tím čistěji zří prvotní nádheru její svátou v úžasu. CHVÍME SE NAD MOCÍ VŮLE HVĚZDAMI úsměvů,s hypnotisujícímstrnutímve zracích, v závojích blesků a síly, i v lethargiích, jak sníme, obraz náš, v druhého světla všudypřítomnýchvibracích, v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme. -S A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čárou v bratrských krajích, v jeskyních s výdechem márnivýma ve podvědomém a ve snů výstražných, nepochopenýchjinotajích. -i Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků modelovaná smrtí, jak v nervosních dotycích dláta, a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku, v zrcadlo dechem zaražené v stříbrných liniích sváta, á>z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená, z hořkéhodýmu rostoucí nad uhlím krvavýmdávného slova, v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená nad zemí čistoua zářnou, jak zimní zahradadiamantová . . . -9 O Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí, zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu! Chvíme se nad mocí své vůle, jež v tohoto života zakletí zbyla nám jako dědictví knížecí z tajůplného pádu . . . -9 Tisíce dechů sladkýchi otravnýchv dechnutínašem ožívá, tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony, a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá, zrádná i uzdravující, v příbuzenství bratří na miliony. -9 Učiň svátýmnáš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase, a zmatekvojů v den rozhodující, oblakemčernýmho postři! A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se, suggesci pohledů našich září svých paprsků zostři! -9 V mukách těžce umírajících,v milenců samotudůvěrnou, s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne a na města ozářenáv předvečer slávyať rukou svou ethernou ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné! STRÁŽ NAD MRTVÝMI PO UTIŠENÍ nesčíslných požárů, když soumraky, jak popel plný jisker, v závějích se položily mezi válčícímitábory, svých sladkých bratří hledat vyšli jsme v příměří. - A podle blednoucího vyzáření aureol jsme krásné hlavy jejich poznali, opřené o kamenné polštáře jak ve snění. -3)Však páry jitra nového se srážely na jejich čelech rosou smrtelnou, a v onen večer, který šero své nad tisíci dní našich rozestřel, pod všemi svými polibky jsme cítili jich tahy tázavé a vynucený jejich úsměv záhadný. — -3)Bdít budeme nad stany bratří spících, v modlitbách, a stromy, vody, země, budou s námi teskniti i města přátelská. Uprostřed černých oceánů zničení ostrovy mlčenlivé budou naše sny a loďstva mrtvých, v horká pásma plujících, na horizontech siných světel uzříme. -S Nehoří všechny květy tvé se všemi hvězdami nad hroby nesčíslnými,jak lampy náhrobní za večerů v oktávu tajemném tvých vítězů? A nestvořil jsi miliony jazyků od hořkých povzdechnutí trav a mechů pokorných až výmluvnosti plamenů a bílých sluncí v zoufalství, by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé, žal věcí pomíjejících? -S A ze všech břehů kosmu nepláče šílenství rukou marně rozpjatých, tep srdcí oddělených nekonečnostmi? Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné, vře jimi kámen, krev i myšlení, oblaky věcí věčný vítr v nesčíslné formy přelívá a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou dvakráte. -5)A naše vlastní bytost záhadná! Na hranici své žalmy pějící v šarlatném plášti plamenů! A s lehkostí, jak obraz nekonečna ve zracích, tíž provinění tajemného nesoucí, sen tragický tohoto vesmíru! V ohnivých řasách měnivých a nádherných, jež do tváře ji šlehají tvým větrem zdouvané a vesmír dávají jí zříti plameny jak závojem, v třesení zatajeném stojí vztyčená. A rozjařená jako v šílenství tisícům smrtí v ironické tahy pohlíží, z všech černých rukou přijímá číš halucinací a ve přípitku extatickém životu a slunci, smíření a nadějím, až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí a dychtivě svou ruku vztáhne po nové a po nové, od věků věkům nenasycená, rty žárem žízně v jedno s číší ztavené, při každém odtržení ledového kovu krvácející. -í) Dni naše nocí odděleny jsou, však naše noci jako vlna vlny dotýkají se všech nocí vesmíru. Setkání naše odloučenímjest a odloučení naše setkáním a v setkání i odloučení bolest jediná, jíž nejvyšším jest výkřikem mlčení. — -5 Však ráno, v šiku svém až státi budeme, kruh slunce žhavý, zemi obrácen, polnice měděná v tajemných rukou, září zastřených, hromovýmhlaholem se zachví válečným. -i) A smrti poselství, zvuk letem vibrujících šípů světla nejtajnějšího, včel hudba mystickánad vegetací duchů vířící, melancholickýúder tvého ladění pro výši tonů v hymnech vítězství po věky znějící — nad naší hlavou zazvoní: signály z nejžhavějších ohnisk tvého bojiště, jež vyvolené volají na křídla neviditelná, by kryli útok těžkooděnců tvých, zápasících na zemi. -S Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou, a tisíceronásobnése roztříští tvým celým stvořením, chodbami nesčíslnými tvých labyrintů mlčících, žaláři podzemí a zahradami jar i galeriemi tvých lilijových světel kouzelných. Co naše bolest v těchto jistotách a závratích a oddanostech,jejichž gesta podobná jsou zoufalství? -S V jiskření úsměvů jak v hledí oslňující svých tváří sinou bledost ukryjem, bratřím obrátíme zraky radostné jak prameny, v nichž jitřní slunce odrazilo se: i budou podobenstvím zdroje svatého jkde jako zrna písku, výši zdvižená všech vodstev rovnováhou tajemnou, souhvězdí rozmetená ethemými vlnami v azurech bolesti a spravedlnosti se usmívají zlatým vířením. ŠÍLENCI. BLOUDÍME tajemstvím země, ptámese věcí mlčenlivých na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvíjí; vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou, vždy s jednou myšlenkounedomyšlenou,písní nedozpívanou, přísahou vázaní svědkové mystérií. -í) Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem jako na prsou svedených matek svých odkojeni; kde naši bratří pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně, před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně, a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení. -5 modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali, a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí; hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony, a když vítězům návratuv triumfu hřímala srdce a zvony, rty naše, prorocké, stiskly se v mlčení bolestnou křečí. - Knížata země i otroci do krve ubičovaní jak bratří vcházeli v modliteb našich kathedrály: pro všechna čela poznamenaná polibek mim jsme měli, snům země nejtíživějším jak povzdechu matkyjsme poroz uměli a tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali. -S V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení; z ticha agónií nám vyvřel polibků dychtivý šepot, z ticha hnusu a umdlení— mladistvýchkřídel jásavý tepot, z ticha rozkoše — mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení. -S Od jitra večeru svému šli jsme jen přes věky příští: když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali; nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů, Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu, a pokorní, jménem tvé mystické mocinad dušemi královali. -š A ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech květů kvetli, sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusi vesmír celý, zvířatům ve jhu se skláněli jako bratřímzakletí svého, všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného a ve svém srdci oheň všech srdcí — stáli jsme osamělí. -i)( 49 ) ®-§ Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratří odpovídali radostným poselstvím našeho zaslíbení; v prahnutí naší vůle jak omdlévajíci v poledním žehu umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledů něhu přijímali jen s bázní, jak těžce nemocnýchnebezpečná po líbení. -3 Za zrádce země vyhlásili nás tajně, když její slávu, věčnosti jitřní požár, jsme v extasi vítali na kolenou: o ženě, královně nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili, o muži, vlídném pastýři živlů, knížeti mystické síly, jenž ovládne bolest v plameny nejvyšší touhy proměněnou. -3 O slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného, kormidelníkaduchové země, jenž břehům tvých tajemství pluje, ve směru svátýchtvých větrů pne plachty,předené tisíciletí, a novou řečí, mocnou jako řeč andělů, čistoujako řeč dětí, květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje. — — -3 Ale ani v zářících mlhovinách světů nejvzdálenějších míru jsme nepoznali, němou moudrost mrtvým jsme zá viděli: nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih, znamenítvého panství suverénníhove všech nekonečnostích, před námi hrozivě tmí se vyššími duchy střežené citadelly. -S ( 50 ) 8-ä Z blankytu tisíce blankytu vyšlehlo v gigantských polo kruzích, galerietvéstavby,vždy duchovější,bezmeznouperspektivou; od hvězdy hvězdě, jak roje do nových sídel, v dráždivém červnu tvé vůle, hierarchie duchů se snáší, mystická včelstva jednoho úle, o sladkém pracují díle s tajemnou písní zádumčivou. -3)Čím výš, tím hlubší a ukrytější je zápas, osudnější víry tvé slávy; čím blíže věčnémumoři, tím s většíchvýší hřmí vodopády myšlenky naší, co krůpěj, to vyvření ohně v nárazu světů : rozdrcena jsou slovajak zrní v stoupách tvé bouře a v letu jak popel padají na naše hlavy před majestátemtvé vlády . . . -3)A tehdy, před našimi zraky uzavřenými, nový kosmos se mihl: jako sloup rudý vedla nás němu sluncívšech dráha mléčná; a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magickývysech, žížniví věčně, poslední víno jsme pili na našich tlačené lisech, nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna. ČISTÉ JITRO KDYŽ za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad, zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat; i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel: kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel? -4>Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely, šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly, dech každý sílu žití měl, jak na sta žhoucích dní, a v každém pohledu byl úžas znovuzrození. -í) Tíž tajemství svých bolestných jsme přijalijak vůli tvou, před rozlomením pečetiflist políbený s pokorou; a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran, jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán. -S Na nebezpečných samotách, navštěvovanýchdémony, sad našich přání jemný kvet jak lilijové záhony, a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnějšíz žen jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen. MÍSTA HARMONIE A SMÍŘENÍ SÍNĚMI illusi v paláci tvém němí a užaslí jdem, vždy záhadnější je svět před naším pohledem: vždy radostnější je smutek, vždy bolestnější je smích, vždy dvojsmyslnější odpovědi znamení tvých: -S zářící moudrost slunce, nocí a jiter královský vjezd, potkání nebes a země, proroctví smrti a hvězd, melancholickázemdlení léta, jemné radosti za jesení a v pohledu milovaného nesmrtelnostioslnění. -?)I přicházíme konečně do křišfálnýchsíní tvých tich, (šťasten,kdodonichvešel,šťastnější,kdonenajdenávratuznich) a celé tajemství světa bolestného a nádherného před námi chví se tam ve světle tvého úsměvu důvěrného. -ä Každý náš krok a pozdrav, úžasu výkřik i vzdech chodbami blankytů zní tam jak hudba v nekonečnose šíří cích ech; a naše myšlenky nejukrytější, magickým odrazem jak souhvězdí nejčistší noci tam viditelný jsou všem. - Srdce naše tam zkvétá jak jaro, hnízdo všech skřivanů tvých, modro písní a polibků nad hlavami pracujících, a v jasu, jak by v jedno se slila slunce všech nebesklonů, dějiny duše své zříme tam v kouzelném zrcadle milionů. -i Jako při Asperges tajemnémpo stupních světů před námi jdeš, gestem, jež duhové brány nad věky klene, vše posvěcuješ: genia smutek, žen krásu, veselost dětí, rozkoše zahoření, jemný sen květů i zvířat oddané, nereptající pokoření. -3)Dobrořečímezemíma městům,klasůma hroznůmvšechniv, kdo z našich dlaní se napil, odchází zářiv a sniv a potkání bratří, i nejmenších,vidíme slavné v úsměvutvém, jako potkání knížat s nesčetným,neviditelným doprovodem. -«)Aneznajícejiž bolestí jiných než nejtajemnějšívšech ztrát na prahu vnitřních tvých světů blízkosti tvojí se bát — dobyvatelé pokorní, za tebou jdeme tvým zahradám, a všechna proti nám vyslaná vojska přidávají se nám. VĚČNĚ znova, přemoženi, píseň písní počínáme, sladkostí i hrůzou chví se tajuplných rukou hra; lánem věků, ženci tvoji, cestu sobě•prožínáme, ale v obzor nekonečný zraje setby nádhera. -í Na sta sluncí zapadalo v dálku klasů nedohlednou, ale den a léto duší nad věky se nešeří, a až naše píseň dozní, neznámí se bratři zvednou, v struny naše utišené ruce jasné udeří. -ii Dokud srdce hřmíti budou, předslavnostmizvonů znění, na kroužící kouli země kolébat se tanec jar, tisíci rtů věčná žízeň marně piti zapomnění, naděje se duším blížit pohořími jitřních par, -i) a smrt dokud mlčenlivá, půjde městy vířícími, komnatamisvatebními, v rána smyslů líbezná, nad bojišti kosmickými,sluncí sady hýřícími, všudypřítomná a moudrá, jemná, vítězná: ^>( 55 ) fr -S ruce v písni pozdvižené, rozteskněné, hledající, jako květy msti budou do nesmírná, v záři tvou; pod klenbami nekonečna vojska duchů putující v nový šik se utáboří, hvězdné stany rozepnou, -S mocná slova harmonickázníti budou v hlahol světů, předvoj na výpravě duchů v jasné sféry závratí, a pak s křídly rozpjatými, zastavena ve svém letu, v bouří času zavěšena, nepohnutě čekati. ŽENY CO ZPÍVÁ večernad královstvími,nad městy, nad oseňíml a nad cestami tajuplnými, soumraky zarosenými? Čí ruce v sadech západů, když pod nebesy zaplanou, po tisíciletí vám růže trhají jak na přivítanou? -í Když po dni lásky vracíte se z díla svého zemdlení, dech černé země stoupá vám jak věků příštích tušení: bratrská města gigantská se tyčí v zlatém obzoru, sen kovů, zahrad světelnýcha rythmůzvířenýcha mramorů. -i) A v sluncích, která míjejí a shasínají, svítají, žen bílé ruce rozpjaté se jako záře kmitají, a z věků do věků vás lákají, prchají před vámi, a věčným gestem krásy své vám hovoří jak osud, ne známy. -S O mocné ruce zářící, kam naši touhu vedete? Do jakých zahrad procitlých, jež věky snily zakleté? Do jakých tich, kde zaznívá v žal příliš velké nádhery, zpěv ptáků polárních nad melancholickýmijezery? -S Myšlenek oblaky jak ostrovy do moře světla ční, pokryté fosforeskujícívegetací měsíční a našich srdcí zachvění je zazvoněním na březích při odpoutání lodí zakotvených na stříbrných řetězích. -5 A zraků v lásce zhroužení je plavba v němá zámoří, kde šlehají jak plameny duchových světů pohoří a jako větve v sebe zapjaté, nesmírná nebesa se třesou dávným jitrem kosmického pralesa. ODPOVĚDI JSME stiženi kletbou: i v letu nejvyšších roztoužení tíži země jsme podrobeni, do tmy krve své pohrouženi. - „Jste mocni a nesmrtelní; a vaše duše tajuplná nese v sobě slunce a jara a vinobraní nesčíslná.“ -g V mlčeníkosmu,ve středu hvězd, jež hasnoucí zkrvavěly, jak v řetězu strážných ohňů nepřátelských jsme osaměli. -®„Tíží vás odění těžkooděnců: v zápolení, vysvobození všech bytostí země jste vyvoleni.“ -§ Kleknout na sborcená prsa přemoženého usilujem’, a i když milovat toužíme, nemilujem’, nemilujem’. -S „Jak ovoce nedozralé jste ztvrdlí; a ožehnuti tajemným létem, zrajete slávě bratrských obejmutí.“ -$ Radost je slunce, viděné ve snu: při procitnutí uhasíná; bolest má tisíce očí a nikdy docela neusíná .... -i)( 59 ) ŕ -í „S miliony jste v tajemném bratrství spjati a jenom v radosti milionů se budete radovati.“ -ä> plujícím ostrovům širokoubrázdou vůně plujem’ . . .Plujem’ a ostrovy plují a nikdy se nepribližujem’ .... -8 „Královské vaše zraky klamem vás obestřely: ostrovy v záři, jež v duši vám kvetou, před vámi otevřely.“ JARNÍ NOC NOC tiše zpívala, šum prvních zelení a jarních vod byl její melancholicképísně doprovod; ve výši hvězdy, světelné kalichy nesmírné, dýchaly těžkou vůni nadzemskýchvegetací; a ruce bratří mých, jak při smrti na prsou zkřížené, ležely tiché a zklamané a jako kámen stižené, zlomeny prací. -i) Však jejich ruce duchové hvězdám se rozpjaly, miliony duší na zemi a ve všech světech objaly a dlouhý oddech radostných procitnutí, sváteční vření věčného města, duchových křídel šumění, hra větrů v mystickém osení, orchestrů neviditelných zapění, zdvihlo se v taktu jejich tajuplného gesta. ČAS LÍPY, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely, chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení, pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíseny jsou : souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, před zraky živých se míhají změněným rythmem a hrou. fr V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín: jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána, na nových loukách thymián voní, pelyněk, rákos a kmín a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění, nejopojnější z opojných vín. -8 Ale my čekáme oddaně jako jsme čekali jednou: tisíce zemí vidíme stoupat z koupele ohnivých par, slunce jak milenci žárliví v- touze své před nimi rdPse a blednou, -ä)( 62 ) (tz vášnivých, bolestných srdcí jim bouří svetelné krve omamný var — zemdleni věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod, na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilije věčných tvýchjar. -ž)Kolemnás mihlase znamení: vítězná vojska našeho rodu, v západů purpumých stanech, jež povstala od ohňů svých, nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů, jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených! A na cestáchjitřních,jak skvostyztracené při královenjízdě, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích . . , Uhasia země, vysvobozená ... V hrůze své nesmrtelnosti, zmystickýchbřehůsvýchzříme,jakdálesevalíslávytvé,proud: v černé oblouky^mostů/rozpjatyelinekonečností vždynádhernějšísvěty,sesignálybarevnýchohňů,vidímeplout: ale jak zrna písku v hodinách přesýpacíchjsou hvězdy, a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud. -ii Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekámestále,teskní a tiší, na sladké usmání smíření tvého, skončení dní, zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštění, a naše slzy, déšť věčný, do srdcí živoucích kanou, v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotemlásky tam zní. (fľf\ OTOKAR BŘEZINA HUDBAPRAMENU (ESSAYE)— (Tajemnév umění. Nejvyšší spravedlnost. Rozhodujícíokamžiky. Úsměvy času. Perspektivy. Krása světa. Zástupové. Zasvěceníživota. Ne bezpečí sklizně. Cíle. Věčná touha.) Cena 2 60, váz. 3 50. VĚTRYOD PÓLŮ. BÁSNĚ. II. vydání s podobiznou autora od FR. BÍLKA. Cena 1 50. STAVITELÉCHRÁMŮ. BÁSNĚ.II. vydání. Cena 1 50. MILOŠ MARTEN. OTOKAR BŘEZINA. (ESSAY) Cena 1 50. SYMPOSION KRÁL. VINOHRADY. OTOKAR BŘEZINA RUCE Kniha básní s obrazovými přílohami FRANTIŠKABÍLKA. NáklademFrantiška Bílka, Smíchov,Švédská ulice 10. Cena 16-—. SYMPOSION- KR.VINOHRADY- VÁVROVAUL 17 N. JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC K. KAMÍNEK KRITICKÉ STUDIE: Dissonance (Povídky) 1'— J. z WOJKOWICZ Ideje Zítřku 1.— Mysteria Amorosa (Povídky) Renaissanční touhy v umění 1-40 2-— H. JELÍNEK Impressíonisté a ironikové Sentimentalita mládí 1'20 2-— V. DYK Chimaerické výpravy 3'— Tragikomédie 1'20 Umění jako kritika života K. CH. LIŠKA 3 — Feminissima (Román) 2.40 >$xKÍ, Kosteríj. KnihtiskírniAlbertaMalířesa Klá!.Vinohradech,