O JAZYKU ČESKÉM.
ROZMLOUVÁNÍ PRVNÍ.
Z Veleslavína, Čech a Němec.
■ , -
Z Veleslavína. Dovoľ, Minose, af promluvím několik slov s příchozím tímto. Tuším, pane, že rozprávíte česky?
Čech. Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška, a ten pyl šesky.
Z Velesl. Chvalné a potěšitedlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i ďo cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič?
Čech. Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil.
Z Velesl. I tot jste tedy celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému?
Čech. Ja pyl můj šivot ne pšeš granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel.
Z Velesl. Pro Bůh! jak jest to možné: Čech — Pražan — atak chatrně mluvili jazyk svůj?
Čech. Můj jasyk ja mlufit tobše.
Z Velesl. Pohříchu! nehrubě; leda byste (čehož Bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku. Čech. Můj jasyk je němesky.
Z Velesl. I vím všecko; vyt jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič za obydlí vykázali, aneb snad některého ďo Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech se loudíce, neřádi jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval?
27
Čech. Prafil fám, še s Prase sem. Je ne šatny kafébaus v Prase, kte ja nepyl jako torna, šatny saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neunterhaltovat. Ja mám tobše tabak koušil, tobše billiarď bral, cechofal i fechofal1, a mám všecko tělal, so se šikofal na šlofěk od kultur, lebši neš maneher kafalít. Z Velesl. Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost? Čech. Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten kto šest v těle a topry kapat na tělo má, ten šesky mhrfit hanba.
Z Velesl. Nastojte! Česky mluviti se hanbí! jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od končin do končin po celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umění se přednášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! — V hrdlo lžeš, člověče, že Cech jsi! Němec tobě z očí i kroje hledí; oč, že Šváb jsi? —
Čech. Švab nebo Šech! .tneš to jetno. Ale ja Sech je a Minos k Šechy mi anveisovat.
Z Velesl. Odrodilý předků svých potomku! Jestližes sobě v ka-frrnách, v těch cizozemců, jak vidím, hnízdech, Němce vyválel, však ve škole lépe česky jsi se naučiti mohl i měl; čili jsi do
žádné nechodil?
Čech. Še ja mičel k ten seči, fitěl pan, še philosoph sem; snám i jura všesko, a ja moch moje půl funt attest, jako kto jiny s ňafej
ušensy, producirofat.
Z Velesl. Avšak z Koldína, kancléř výborný, neposlední zajisté jest spisovatel; což jste jeho městských práv nečetl? Tuf byste byl měl příležitost dobré češtině se naučiti.
Čech. Ja uměl ne šesky šíst, a ja to nepočebofal.
Z Velesl. Co slyším? V pravdě-H, že nyní v Čechách někdol se může naučiti veškeré filosofii i všem právům, an by česky anii čisti neuměl? Nečítají se tedy, jakož jsem doufal, spisové těch ušlechtilých mužů, ježto statky i životy své na zvelebení jazyka svého vynakládali? Nečítá se Konáč, Velenský, Hájkové a můj milý Kocín, aneb onen, jehož sláva i nás se donesla, dobromyslný; Komenský? A což z Veleslavína, ha! pověz, čítají-li toho?
Čech. Můj pán! To je šesky fesnic! o ten lit mám ja, so šiv, nic neslyšel. Ale to prafili mi, še ten šesky knišky je pletky i
28
plato; ten němesky proti něj slato; a ten šesky pyl ne tost na couvert těm němesky.
Z Velesl. Utrháš! co za mého času psáno bylo, to nebyly plet-kyjjjyji to plní bobabojnosti a umění spisové, byly drahé ctnosti kameny, jimž opravdová pobožnost zjednala utěšenou a věku mému milou stkvělost; byla zrna pravdy bez plev lichoty, zlato počestných mravů bez trusek lehkomyslnosti. Němci sice se vším úsilím za našeho času pracovali, však nepravda i lež jest to, aby v tom svém štěkavém a chrochtavém jazyku díla vyvedli, která by ona našeho libého a zvučného jazyka jako zlato nad bláto předčila! Ha! pověz opravdu, mají li Němci tak drahně nad nás spisů převýborných?
Němec. Pravdu mluví příchozí tento, an, jak vidím, jest pravý obraz nynějších Čechů, kteří ničehož méně neumějí, j:ako česky, a to prošlé skrze tvé péro přísloví prorocké, že někdy na mostě Pražském bude Čech nevídanejší, jako jelen s zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu. Ne tak Němci; ti by měli vašim za příklad býti. Jest tomu asi 60 let, co našinci jazyk svůj upřímně vzdělávati počali, brousíce, pilujíce, hladíce tak dlouho, až se každému ve světě jazyku v bohatství a dokonalosti vyrovnati mohl. V brzce věk zlatý Němcům vykvetl, jehož vůní milou za-kochali se i vašinci, zvláště proto, že štěp svůj, an mohl nápodobný květ nésti, svévolně ze všech odrali poupat. Nebo již dvě století vyzuvají se ze všeho, což českého jest; spálivše staré knihy předků svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i hnedle jazyk 'Otcovský proměnili, aneb aspoň změniti usilují; slovem, přijda mezi ně, řekl by, že ne český to, ale z Franků a Němců jest složený národ; velcí z Franků, sprostí z Němců, a to všickni, když ne skutkem, aspoň vůlí. Všemu je naučíš raději, než jazyku' předkův jich!
Z Velesl. Přestaň, pro Bůh! přestaň! nahý meč jsou slova tvá.
Němec. Vidím v tobě .Staročecha, jednoho z těch, kteří pro jazyk svůj a vlast nasazovali jmění i životy své, jimžto slouti Cechy byla chvála nejžádanější, kteří byli strašní práv hajitelé, podiv závistných národů, lampy uprostřed vichru hořící. Jednak zhasly lampy ty, přišel podiv ten v přísloví a lehkost, a usnuli
29
*
hajitelé práv strašní. Ďas, Djiniejijjías, ten všeho dárce a zhoubce, za nímžto města, zemstva, národové i světy vycházejí a zacházejí napořád — i to jméno české, leč že Čechovi bude možné odolati osudům, brzy, brzy snad věčnými přikryje zavalinami.
Z Velesl. Ach, přísný soude boží, nastojte, že míi nelze po druhé umříti, že taková hanba potomků mně zahořčila sladké elysejské radosti! Zajdu, kde bych neviděl přicházeti nezdárníků těch, i snažiti se budu, abych s vlastenci věrnými o tom, což bylo, rozmlouvaje, nad tím, což nyní jest, uskrovnil zármutek svůj.
Němec. Nermuť se, Danieli, není ještě posavad po všem veta. Ziv jest národ ten, jehožto jazyk zcela nepošel. .Stojí r ž po tu dobu onenJLtěp vašineů, ač odraný, ač ostím vůkol dušený, nicméně zdá se, že pouští nové pupeny, ^siilné dosti, aby ještě jednou jeho předešlá mladost se obnovila: jen ať dobrý zahradník jest ho šetrný, ježto v sadu svém každý strůmek rovnou péčí pěstuje. Povstává, dím, ušlechtilejší česká rodina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku v prsech čijící. Ti, kde jste vy snažíce se ustali, uchopují se českého umění a vytrhnou (budte jednosvorní!) slavnou druhdy vlast svou z přísloví a posměchu okoLních národů, jen jestli (a lze-li pochybovali?) ten dobrý otec národů František k žádosti milionů věrných nakloní ucha svého a bude, jímž byl Karel i Rudolf odpory, docela otcem Slovanům svým!
1806
O JAZYKU ČESKEM. ROZMLOUVÁNI DRUHÉ.
Slavomil a Protiva.
Protiva. Nenadál jsem se v sboru včerejším, že by z ust dávno prohlášeného světaobčana (kosmopolity) tak horlivá obrana jazyka českého se pronesla.
Slavomil. Světaobčana? — horlivá obrana? To první od vlídnosti vaší za poklonu tím raději přijímám, že takt se radovati mohu, an jsem vám poněkud podoben; než to druhé? — inu, každý má svého koníka z rákosí, na kterého zasedna rád v zá-mezní končiny paluje. Já zajisté toho nepřim, že na svém za-háleti nemohu; myslíte však, že mezi těmi dvěma slovci jest nějaký odpor?
Prot. As takový, jako jest mezi těmito: býti a nebytí, nebo dokonce mezi milovati a nenávidět!. Slav. A kterak to? prosím.
Prot. Buďto že vpravdě kdo světaobčanem jest, a ten ovšem celý svět zároveň miluje, nebo ale některou jeho částku za obzvláštní lásky své předmět vyvolil, a ten světaobčanem (býti patrně přestává; nýbrž bojrm se, aby taková stranná láska jedné snadno v nenávist druhé částce lidí nepřišla.
Slav. Go se mne tkne, já o světaobčanství (kosmppoliitství) docela jiného jsem mínění. I mním, že se tak láska k vlasti s láskou k ostatnímui. světu, ač v rozdílném, nicméně v dobrém stupni, jako láska k příbuzným s ^skoiiJí_sousedům^ má. Než o tom jindy. Včera tedy jsem se vám zdál horlivěji rozmlouvali s tím poněmčilcem? — Než modle, vidoucímu mně uprostřed
30
31
vlasti nevlastenctví tak náramné, Čecha rodem., an všemu, což dědům jeho svaté bylo, se rouhá a posmívá, domácí tupí, cizí chválí, těch nenávidí, od nichž žije a tyje, —■ možno-li, prosím, aby kdo horlivostí pojat nebyl, a té nejpřísnější nevole proti synu vlasti nehodnému necítil?
Proí. Možrao-li vám vlastně, opravdu nevím; to jediné vím, že tudíž za horlivost svou viděti jste musil na pokání, jak odpůrce váš, jakož při půtkách obyčejně se děje, tím pevněji na svém zůstal. Já, co chladný vás obou posluchač, snadno jsem se varoval svědčiti jedné neb druhé straně, oleje do ohně liti; nýbrž toho prospěchu přitom jsem užil, že v obapolně zahřitém a tudy jako plynutějším vtipu vašem:, velice jsem se kochal.
Slav. Pravát jest to moudrého povaha, z pošetilosti jiných rozumného požitku nabývati. Než tenkráte neodnesl jste jeho zadarmo. Pokud zde sedíme pod tímto věkovitým dubem,, který snad mnohému poctivému Staročechu chládku a přístupu poskytl, povězte mi, prosím, komu z nás sám u sebe jste dal za pravdu, neb oo smejšlel jste o tom celém našem rozmlouvání?
Prot. S jednou výmínkou.
Slav. Přijímám ji, buď jakákoli.
Prot. Byste poslyše mne zůstal studený.
Slav. Zůstanu jako led.
Prot. Nemálo jsem se divil, kterak jste zvláště vy celé to rozmlouvání od hlavní věci na jinou a docela rozdílnou přivedl; aneb ať zřejměji dím, od lásky k vlasti k lásce jazyka českého se uchýlil; což mi tak směšné přicházelo, jako když tam Lucianův Jupiter rozběhna se s svým mnohoti rotným hromem na zapirače Bohů Anaxagora, sám nevěda jak, udeřil do chrámu Kastora a Poluxa, kteří mu ničím neublížili, ježto zatím filosof bez nej-menšího ourazu vyvázl.
Slav. Chrám spartánských blíženců a Anaxagor filosof ovšem věci nestejné byly; jestliže pak mezi vlastí a jazykem vlasten-ským táž jest nestejnost, tož bychom arci daleko za cíl byli há-| zeli. Než, dovolte, ať se vás zeptám, jaký národ přebývá v Ra-j kousích? Řeknete zajisté, Němci! na týž způsob Francii Frankům, Rusii Rusům připíšete; aniž zapřete, že všickni tito svou
32
zvláštní vlast mají. Nuže, oož právě tím je dělá, aby Frankové, Rusové, Němci byli?
Prot. Zvláštní jich každých obec a správa!
Slav. Než 00, kdyby se všecky jich země pod jedinou správou spojily, zdaž by přece jako prvé tolikerými byli národy?
Prot. Byla by to jedna obec v Němcích, Rusích a Francích záležející.
Slav. Jedna, ale rozdílných národů. Každý ten národ sebou by obmezen byl a mním, že by nenamluvil tak snadno Rusovi někdo, že Francie jeho vlast jest. Sami Francouzové, ač že jako nejblavnější světaobčané všudy doma jsou, neopominuli by svého Zárejnska, jakožto vlasti své, plnou hubou zvelebovati. A medle, tu kde by jedna správa, jedno právo,, jedno, dejme i to, náboženství panovalo, odkud přece ta patrná rozdílnost mezi těmi národy pochází?
Prot. Rozumím vám: míníte, že jazyk jest to, an obmezuje národy a vlasti jejich. Než co kdyby místní okršlek snad to byl, jejž vlastí nazýváme? Dejme tomu, že by Francouz ve Vídni jsa zrozen a vychován, o vlast svou tázán byl: může-li, nelhaje zapříti, že Vídeňák jest? umí-li německy, čili nic, na tom nezáleží.
Slav. Velmi mnoho. Neuměje německy, vůbec za Francouze jtnín bude.
Prot. A co, kdyby takových Francouzů buď ve Vídni, buď v okolí jejím více, až i na tisíce bylo?
Slav. Tu by se patrně dělili, a jako jsou u nás čeští a němečtí Bojemové, nápodobně by tam němečtí a francouzští Rakušané byli; vždy však dva národové v jedné zemi.
Prot. Tedý v jedné vlasti?
Slav. Pokud jistou země částku, neboliž jisté z hor, dolů, řek a lesů pozůstávající okolí vlastívnazýváite, nepřim se, a na ten způsob celá naše, jakkoli prostranná mátě země jedinou bude všech národů vlastí, a přece, že více na zemi vlastí jest (vyjímaje ty vaše světaobčany), žádný potud nepochyboval; aniž, pokud mně známo jest, přirozenost zvláštní tak nazvané vlasti obehnala nějakou hradbou, aneb plotem jakýmsi viditedlným
3 Boj o obrození národa
tum
opatřila, tak aby jedné každé z nich věčné byly vykázány meze, a ona za hodnými toho příčinami menší nebo větší býti nemohla.
Prot. Vidím že, nechcHi, aby se ten led docela rozjihl, ustoupí ti musím. Tedy kolik jazyků, tolik národů, a kolik národů. tolik vlastí? '
Slav. Jelikož již částka země s svými obyvateli dle jazyků rozdílným právem vlast slove —
Prot. Qechia. t vlast, a co přitom nejutěšenějšího, hezky pomatena jest!
Slav. Smějte se do vůle; jinak není. O jméno se nehádáme, nýbrž o věc samu; a mním, kdyby český národ se poněmčil, aneb jakýmkoli jiným způsobem pošel (čehož navzdory nenávistaí-kům českým jeho duch ho chraniž a ostřež), že by jméno Čechie zemi té tak málo náleželo, jakož jí náleží ono Bojemie, an v ní dávno žádných Bojův více není. Tedy-liž včera cíle tak hrubě chybeno? Nebo jestliže vlasti bez národu, národu bez jazyku zvláštního pomyslili nelze, dokládám ještě jednou, že se žádný, kromě kdož jazyk národu svého miluje, pravou láskou k vlastí honosili nemůže.
Prot. Vy byste obra překonal. Tím téměř přemluven jsem, že jakási národu bytost v jazyku jeho záleží. Věru! Slavomil domnění svá, buďte ona sebe zvláštnější, výborně ohrazeti zná.
Slav. Zkoušíte mne, příteli! Vy, jsa milovník a znatel starej i nové literatury, víte dobře, kterak každý ve světě uárod o svérj jazyku smejšlí. Znáte ono Římanův na vtírající se cizozemce neustálé nevražení, aniž třeba připomenouti vám Juvenála, ad jako všech vlastenců zástupce ty Grékuly tam nehodně mrskal chcete starší příklad? máte jej na nejstarším, od něhož památka jsou, národu, hebrejském: celý zákon pln jest lásky rozpálena k vlasti a jazyku. Ale proč hledati u mrtvých, čehož u živýcl dosti! Frankové až pyšně rozprávějí o jazyku svého rozšířenost a slávě; Angličané svého sílu, hojnost a krátkost, ač že ta je; nemálo štěkavým činí, horlivě zastávají. Což Němci? ti zajisti jednou rukou vynálezky učení a umění francouzských dychtiví vždycky uchvacovali, avšak druhou všemu, oo se u nich pofrančit chtělo, vidliček podávali; a nečetli ste. kterak nedávno ten Ně-|
34
mec tam1) na toho Rosamína se rozčepejřil, že prý se pokusil postavili tu otázku: Lidé-li Němci? — a ji zodpověděl sobě: to prej Bůh ví! aspoň tak vyhlížejí jako lidé! — A neslyšeli ste toho povyku, co vedl tam2) ten ne ne vtipný, ač (mezi námi) syrový Maďar proti Slovanům, jak vůbec, tak zvláště uherským, jimž toliko crkány a židy v podvodu předkládá; a proč? že jeden Němec3), který ani jedněch ani druhých neznal, Slováky a Němce nad Maďary pochválil.
Prot. Vše to pohříchu svědčí, že svět, an tak drahný čas jest, posavad nezmoudřel. Ony výborné myšMnky o povšechné obci, o všeobecném jazyku, o pokoji věčném, zůstanou tedy —
Slav. Čímž byly na počátku — pěkným snem! Ten moudrý a mocný přirozenosti správce, kterýž působí, aby ty vaše Španielky a ty mé holandské tulipány, čím dále tím více, ony k ovcím, tyto k tulipánům českým podobnější byly; kterýž vinnému kři rovně tak jako královskému jablku náležitý prouh země vykázal, nás obělil, Maury očernil: kterýž, ať dím všecko, ani dvou ve světě zrnek písečných docela sobě rovných neučinil, ten správce, pravím, nedopustí, aby ta ve všech věcech panující rozmanitost podivná v jednom pokolení lidském., aneb jen v jedné vlastnosti jeíio~jeďnom!u neb druhému muďráčkovi k vůli, aneb dokonce lidskou mocí zrušiiti se měla.
"Prot. Ačkoli sám pochybuji, že by kdy jeden jazyk, byť i jakási nadpřirozená moc všecbnem národům dnes jej v ústa vložila, dlouho se udržeti mohl, aby ho nový Bábel nerozdělil: nicméně za to mám, že jak bez ujmy oné vpravdě velebné a divné rozmanitosti, tak bez ujmy osobnosti své národ český poněmčiti by se mohl; nebo ani ten nejsubtikiější závěrek toho mi nedokáže, aby týž národ, proměniv jazyk svůj, zítra byl proto jiným, než dnes jest, národem. Jen se přiznejte, že jakýsi záblesk oď toho jazyku českého oko vaše zarazil, aby vám, vezmouce to bez předsudku, že jeden jazyk jest jako druhý, nelze bylo pochopiti. Slav. Mohl bych vám odpovědíti, jakož odpověděl onen filosof
') Jen. Lit. Z. 1803.
8) Wiclands Merkur 1803. Nro, 10, 11.
s) Zeit, für eleg. Welt.
35
učící, že smrt a život jedno jest, tážícúmu se, proč oni tedy živ jest á neumřel? Pro touž příčinu, vece, že to jedno jest; — aneb tím vás odbyti, že ovšem jedno jest, jestli růže od přirození červená aneb bílá; nicméně dívky naše by to nesoudily za jedno, aby jakoukoli růží pěkná ňadra svá ozdobily, nýbrž každá by rozvážlivě vybrala tu, která by k pleti její nejlépe se hodila. Ale odstupte šprýmy, kde rozmlouvání tak vážné místo má. Kdyby vaše filosofie kosmopolitská byla filosofií veškerého svěia, řekl bych, jako tam Carnot ke konsulátu a císařství Bonapartovu, že první jsem, který se snáším; ale dokud nej výbornější lidé u vzdělaných národů s všeobecnou pochvalou zpívají:
Franky budouce, budem národ, ne však ale Němci.4) Aneb:
Každý národ jest živ, pokavad přemilý mu jazyk zní Mateřský, s ním, ach! jestost jeho hasne nejistá,5) dotud tuším bez hany smím přáti, aby národ můj milý raději s druhými národy chyboval, než aby zadal to neposlední slovanské jméno své a bytnost svou, zadaje ten drahý poklad — jazyku svého, pro který od předků jeho mnoho krve prolito bylo. — Aid nechtějmež odkryti té rány, Ledva zamřelé — nebo kdož by medle z Čechů bez bolesti na ni pohleděti mohl? Než co, kdyby to, žd jest jeden jazyk jako druhý, znělo pěkněji než pravdivěji? Zdal každý národ nemá svého zkušení a jako vychování vlastního^ A není-li jazyk jako sklad veliký všeho umění a vší vědomost lidské, kteráž ním od otce na syna, 00 zvláštní jedné každé ro diny. bohatství přechází? Co více? jazyk jest ta nejvýtečnější, dle zvláštního země prouhu, mravů, smejšlení, náklonností, a dl tisícerých každého národu rozdílů uzpůsobená filosofie, a tudy jakož každý účinek k své příčině se nese, tak on složením, zvu kem a povahou svou tem nejjistější a nejvěrnější obraz počátku zobecnění, zdělání, povahy a způsoby samého národu předsta vuje, takže v jednom jazyku jako celý národ žije a jej co známki a důvod osobnosti své přednáší, jeho zkoumáním sám neomylm
l) Gleim.
5) Virág, básmíř uherský znamenitý. 36
vyzkoumán bývá a jím samým od jiných národů tak se dělí, jako se dělí člověk od druha jiného vychování a zvedení. I může tedy vlastenec, nic se neohlédaje na jisté zámezní filosofy, bez bázně, že by v ouhonný předsudek upadl, milovati jazyk jakýkoli národu svého, ano, ať dírn ještě jednou, jelikož to jistému lidu dosti praveno býti nemůže, bez lásky k vlastenskému jazyku na lásku k vlasti, t. j. k národu svému pomysliti nelze jest; a Čech tedy zárovnou smělostí zpívati může:
Němci budouce, budem národ, ne však Čechové více! Prot. Tenkráte (mezi námi) po celém tom ledu veta! an již nejen vlastenský, ale i ten básnířský oheň vás rozehřál. Ale ti Cechové, co se tak trpělivě jako ta růže sličná na bílo z červena barvití dávají, aniž se bojí, že by jsouce bílí růžemi býti přestali, a co se při německých mravech, způsobu a řeči tak výborně mají, žef i neřádi jsou, když jim kdo těch dřevních jejich českých připomene, ti, pravím, Čechové musejí býti velmi prozaičtí lidé, že se citlivost jich tak náramné změny, jakou vy v poněmčení jejich vidíte, neleká; zdá se, jako by je změna ta nic nebolela, ano i příjemnější jim byla, než snad poupěti zmotejlení jest.
Stav. Vědomo jest vám, že člověk v roztrhaném kabátu všeho mluyiti nesmí- Divíte se však, že ti motýlové, nebo raději brouci (tak jsem je z mládí jmenovati slýchával) lépe se mají, vyssá-vajíce pro sebe kvítí lučué, nežli včeličky, které pro obec zásobu strednou pracně sbírají? Jsou to hladoleti, jichžto bohem břicíi jest, a jestliž ten pln, co jim do vlasti a národu? Dejte takovému sobíku jisti, a chcete-li, on vám zapře nejen vlast, ale i matku a otce svého; tak málo se víže přirozeným zákonem! Však on vždycky najde pěknou zástěru hanbě své, buďto pokroe ramena-ma dí vám, že tak osud to nese, nebo konečně za filosofa se vydá, jelikož mní, že těmto pěkně sluší, nižádné vlasti nemíti. Aby o své spoluobčany dbal, příběhy národu svého čítal, k tomu ho ani prosbou nepřivedete; a jak by medle čítal, ano česky neumí a v němčině jen jednostranně předky své sezná, ač že ani v němčině nečítají hrubě takoví Nečechové letopisů o národu svém, bojíce se, že by dočtoucím se, jak šlechetní byli otcové jejich,
37
I
vlastní svedomí jim odrodilost od nich připomínalo a z hrdin pošlých darebáků spiklo. Což tedy, chtí-li ujiti zjevného na ně prstem ukazování, zbývá jim jiného, než aby se doma i vně za Němce vydávali, jelikož vidí, že Cechové od dávna tak- zdvořilí jsou a Němců, kteří za 20 i 30 let mezi nimi bydlíce česky naučiti se nemohli, beze všeho smíchu snášejí: jednak tu oni zdvořilost mají jenom k těm cizozemcům, že nedrtí uraziti práva hostinství, a nejvíce, že mají outrpnost s neschopností jejich, jelikož sobě oni na těžkost jazyka našeho náramně stěžují a on jim tak protivný jest od přirození jako psu vřelé kroupy, ač že uřadý naše jim k duhu jdou a chléb náš jako med chutná: ale s našinci, nevím1, proč by takovou outrpnost měli? Na ty celá potupa a vzhrda jich slušně naléhá, že směli potupili vlast svou,| žežhule! sebírající pérka po pávích, a znajíce se k stádu cizímu, a kyhajíce s ním; odkudž by dávno již vyštípám byli, leč že tam-tíž, trpíce ujmu na západ, počet svůj k východu rozhojniti hledí, třebas jenom žežbulemi opovrženými: však ona chlouba dobře se hodí k pejše a bohužel, čím dál, tím tíže jest je rozeznati.
Prot. Aj, aj! toť nějaký Satyr z podšívky vám hledí! Smál bych se, kdyby se ty žežhule na vás sesuly a hodně vám, jak tam Lucianu filosofové, vyzobaly a vyrvaly.
Stav. Kdybych- jim to řekl německy; — česky nerozumějí, neb aspoň se staví, jako by nerozuměli, bojíce se, kdyby jednou nc-kyhali, celý svět by zvěděl, že jsou nevděčné žežhule. Jednak nedit přijdou., tuším, že bych jako Lucian hodného soudce nalezl.
Prot. Neradil bych vám k rozepři v tento čas, jelikož pro drai botu všech věcí i na spravedlnosti hrubě přiskočilo. Ale bez šprýmů, Slavomile, rozmlouvání naše stalo se nad nadání opravdovější, budiž, jak pravíte, že jen potud Cechové zůstanou Cechy, pokud česky mluviti budou: než, prosím, oo na tom, jestliže oni Cechové jsou nebo Němci, jenom když šťastni jsou; čili mníte, že by Němec nemohl tak šťastný býti jako Cech?
Slav. O milý Protivo, rozumějte mně lépe. Nejsem tak mdlý J abych to myslil. Ja_ sobě_ vážím Němců, co jiného národu osyH černého, a každý Cech tak pravotný bude a vyzná, že jim v umění I
38
a učení aspoň tolik, 00 oni sami Francouzům, dlužni jsme; kterak bych mínil, že by pro to samé, že Němci jsou, šťastní býti nemohli, ježto já sám to, co je šťastné činí, učení a umelosti jejich vysoce velebím a miluji? Ale mohou-li Cechové, pokud to jich poněm-čování trvá, šťastní býti, to věru jiná otázka jest. Uvažte sám a suďte! Pouhý Cech ode všech ouřadů vyloučen jsa, ani mizerným nádenním písákem býti nemůže, nýbrž jako tam u Egypt-čanů ku pluhu nebo sídlu otců svých zakleň jest, ježto zatím cizozemec nadutý v správu zemskou a prospěchy jeho se uvazuje; aneb velkým nákladem a prací k ouřaďům ten klíč německý zjednati sobě musí, ve školách, očkovaných sice němčinou, ale k tomu nejvíce hodných, aby i ten poslední znik vtipu českého udusily; v nichž by i nejbystřejší hlavě za čtvero i patero let nebylo možné se naučiti kromě tomu německému bukvaru, hezký od slova k slovu, jako by na modlánky hrál. O porozumění věci, pohříchu! dbáni není žádného, a k posledu vyjde ubožák jak všel, jen o něco tupější. Zdali vás nepřivítali jako mine, Čecha pouhého, s pouze německým slabikářem, snad abych zapomena česky, neuměl německyj? Vás-li v kvadrátku magistříček neujišťo: val jako mne tisíckráte, že Němec jsem, že němčina má řeč jest mateřská, ač že 'matce mé německého slova nikdy ani na jazyk nevstoupilo? A co studia? zdaž i tam, co by se nejvíce uičiti mělo, u mládeže se nepředpojímá? Těch zajisté žák český buď pro nesnadnost dvou řečí neznámých, z nichž jedna neučí se tak, jak by se žádalo, brzy se odstraší a do dílny nebo na pastvu se vrátí, jestliže poštudentiv se více mrzkým povalečem nebude, — aneb pak všecku nesnázi zmužile přeskočí, a konečně buda výborným Němcem, Cechem býti přestane a k ouřadům v Cechách není mnoho lepší než Němec. — Netrpí-li sama při tom spravedlnost? Zdaž na tom jest dosti, že právům, takměř pouze německým, toliko soudce rozumí? — Zdaž od našich ouřadů pouhý Cech spravedlivosti bezpečně nadíti se může? Prosebný jeho list český bud se zavrhne, buď, že žádný mu rozuměti nechce, do němčiny třebas naopak překládá, jsa podáván od Kaifáše k Pilátovi, an zatím každý škrabák nad ním frní, že německý není. A tak Cech, chce-li k svému vol nevol právnímu příteli, často, řekl bych ne-
39
příteli, a opět na větším díle — Němci, do rukou se vrhnouti přinucen jest.
Prot. Než odkud medle v českém místě sudí Němec, jelikož dle opatrného rozkazu při zkoumání za soudce zjevný se jozdíl mezi Němci a tak nazvanými obojetníky činí? — ~*S/av. činí jedno pozdě! Potom každý, ať jen něco po chůvě leptati zná, nebo dobrého jitra po česku dáti umí, za obojetníka, kterýmž ovšem v jiném smyslu býti imůže, se vydává, a tak za-obchází nejvyšší vůli; ale možné-li, aby jazyku, jemuž 15 . let učiti se zameškal, v tom posledním, prací předůležitou za-\ neseném roce, naspěch se naučil? —■ Pravda, že Čechovi úsudek \ český vydati se musí, ale pro Bůh, český-li? — kolik Linakrů cíďiti by jej musilo, aby český smysl z něho se vytvořil? — Než nechci vás dlouho voditi po kancelářích, jichž jména samého, snad • ne bez příčiny, mnohý se leká, to řeknu toliko, že mne po každé demokritský smích napadá, kdykoli ten německý lístek Intclligericí do ruky vezmu a čtu, kterak tam1 neb zde pouhý Čech k dostavení se pod trestem se povolává, nebo veřejnou dostává zprávu o nápadném dědictví, rozchvacování statku jeho a tisícerých věcech užitečných a potřebných, o nichž se celá německá říše snáze doví, než právě ten, koho se týče, jelikož tuze mnoho jest od něho žádati, aby Čech jsa, noviny německé, jimž nerozumí, kupoval a sobě vykládati dával. Což tak za iprávourážné uznáno ' jest, že samo nejvyšší řízení veřejně prohlásilo,") že žádostivo jest, aby list Intelligencí také českým jazykem se vydával: jako by pravilo, aby se Čechové styděli jeden na druhého německy, rozuměj on neb nic, volati a mluvili. Prospěje-li to laskavé země Pána pokynutí? — Čas nejlépe ukáže.
Prot. Na ten způsob Cech přece šťastný jest, jelikož ani sám neví, oo mu chybí.
Slav. Tak šťastný, jakož ten usměch váš jej šťastným býti dokládá! Bohužel, že ne šťastnější! Než jaký div, když není umělejší! A může-li to, pokud celé umění v rukou Němců jest? čech velmi málo zví o vydokonaleném hospodářství, málo o při-
•) Dekret dvorský 2. prosince léta 1801 proSlý.
rození, vědomostech a jiných věcech, vzdělanému národu po- j třebných: ježto zatím Němec nejen z tolika učených spisů prospěch svůj béře, nýbrž i všelikými spisy potřebnými, co nějakými rukovětmi ku všemu umění a vědomosti hojně opatřen jest. I pomlouvá-li ten potom jej, že není tak správný jako lid německý, že není k dílnám rozmanitým a fabrikám způsobilý; medle není-li hoden poklepnutí, j_ako v bajkách pravice, ana své sestře levici nemotornic předhazovala? Bláznová! kdyby člo-_věk cvičil obě bez rozdílu, což by překáželo, aby., jí .levice ve všem nebyla rovna?
Prot. Oo se týče hospodářství, ba i jiného umění, mním, že by v tom duchovní pastýřové a učitelé školní lidu přispěli mohli, an by příklad jejich více vydal, než knihovny spisů nejvýbornějších.
Slav. Dejme, že tomu tak jest, ač že veliké pohnutky mám toho příti, dejme i tomu, že slušno jest, aby duchovní také v tělesných potřebách lidu dobrou radu posloužili mohl: než, prosím, žádati-li se oď něho může, aby on všecko ve světě uměl a v tom smyslu všecko všem byl, aby příkladně štěpoval, oral, včely přehlížel, snad i rozepře vedl a rány léčil? I kde by zůstaly povinnosti jeho duchovní, kde umění pěkná a svobodná, bez nichž by, jak zkušenost učí, málo ovčičky své předčil, a byl by jeden ze stáda, boje se strašidel, jako hospodyně jeho, a hlásaje slovo boží na kazatedlně, jako by v čeledníku mluvil; kde posléze to, jehož ujmiy želeladi by nátura velmi?7) —■ Učitelé? — Kolik, medle, mezi nimi Borových, Pavlovských a Michálků? Nežádej-mež pro Bůh, aby za skrovný plat svůj ještě i učení byli; ach, nežádejme takové pustoty u cymbálu a džbánku! —
Prot. Vše to arci důvodem jest, že kde větší umění váha, tam i ďělnost, pilnost a způsobilost se nakloňuje. Než to vás nejvíce těšili může, že právě vzdělaným jazykem, jakož německý jest, umění nejlépe do národu přijde; a myslím, že Čech uvykna němčině, v umělostech_ajvz^děján[jlřívg^^ snáze prospěje, než aby v svém jazyku"ocTdvou set let, jakž na to sami Čechové naříkají, zanedbaném, vzdělávati se měíriežto snadno to každý
') Horat.
40
41
pochopí, že snáze jest, stu kmihám v cizí řeči porozuměli, nežli jen jednu dobrou sepsati.
Slav. Ze umění s jazyky do země se vnáší, kdož pochybuje? Ale zůstane-li umění to v jazyku cizím, aniž s velkým národu zástupem se sdělí, tuf myslím, méně prospívá nežli bohatství, které tam pan Stejskal za žito shrabuje a ve sklepě pochovává do truhly železné; tomu Vej skal, synáček otci na lejtka hledící, jen co z domu ho provodí, víka otevřít poberme a úplnou svobodu i oběh mezi lidem požitečný způsobí. Ale kdo způsobí doma oběh náramné učenosti pana Vševěda? Ten umí všecky jazyky, jen ne český; učenosti pak má tolik, že neví, kam s ní, nýbrž rok co rok balíky jí posílá do Lipska židům, ač že mu psali kolikráte, aby přestal voziti dříví do lesa, že jest tam více spisovatelů, nežli kupců. — On však přece neustane pracovat! pro cizotu; jednak na vlastíny s ©útrpností zhlíží, že tak zpozdilí1 jsou a toho jazyku neumějí, v němž on tak utěšené věci vynáší. Nebo ve vlasti jeho jim nerozumí nižádný, a jest to pro domácí tak, jako by on ani učeným nebyl; a o něm právě říci se může, že není prorokem ve své vlasti. —■ To na vaši první námitku; druhou dovolíte mi tak obrátiti: Snáze jest národu sto dobrých spisovatelů vynesti, než celému v jiný národ se obrátiti. A věru, deite Cechům. co k tomu potřebí, a stojím za to, že za 20 Jej. divysvé na _Hteratuře jich íihlédáte; kdežto oněch 50 let, za které onen našeho národu dobrodinec, že Čechy celé se poněmčí, sliboval, již drahně minulo, a čím dále, tím více jest viděli, že selhal. Tak Bůh potrestej všech Cechových nenávistníků, aby zkvetati jej viděli, čím více se nadáli záhuby jeho.
Prot. Což jest padesáte let vzhledem národu, an jako mravná osoba jest nesmrtedlný! Já pravím, že za 200, a když to ne, ovšem' za 400 let zajisté se zněmčí. Nebo k tomu že přichází, vidíte sám, jestliže vás ta vlastenská láska docela neoslepila. Za posledních 30 let okolo pomezí na sta městeček a vesnic se poněmčilo: šest krajů jest německých, a to jsou právž ti nejlidnější, právě ti nejvzdělanější, kdež obchod, uměním fabriky a hospodářství v takové dokonalosti se nacházejí, jaké?
v pouze českých ledva jaký stín onde jest znamenali. Němců, přidáte-li Prahu, větší města a úředníky pozemské, tolik nejméně jest, co Cechů; a tito, kdož jsou proti oněm? — Sedláci a něco měšťanstva v menších městech; u větších, jak sám pravíte, za češtinu se stydějí; takže v Čechách jazyk český sedlským, a to jen z částky, německý naproti tomu městským a zvedenějším jmenovali se může. Ač že již i pouze čeští sedláci děti své pilně k němčině mají, vědouce, že jinak jim od pluhu daleko staviti se nemožno; a městské dcerky? co platná těm krása, bohatství? neuměj Hi německy, i ten ehaterný bradýř nimi pohrdne. Německý jazyk této doby jest krása, Vtip, ctnost, bohatství i poctivost. Tof hlas sedláka i měšťana; vše nevrazí na ty předky naše, že nebyli raději Němci. Jelikož tedy němčina jediné jest spasení vlastenců vašich, i což jim jí nepřejete a to jim chválíte, čehož by rádi pozbyli? Však, věřfte-li tomu Českému poutníku,8) nic vám pilnost vaše neprospěje, protože nad to všecko dobře on pozoroval, že země česká se Slovany jinými toliko na Moravu mezuje, a což nejbolestnější rána češtině jest, že i nově-zrůstající pokolení v pouhých prvé Čechách nyní již vpravdě německé jest; i jestliž tak, jakož věru jest, není do toho času daleko, kdy se řekne: Kdež Čechové? Bvli. a n^ni jirh yjcel—
Slav. Ten Český poutník, co tak brzy doputoval? — Tomu na potkání uhodnouti se mohlo, co jest za krajana: vždyť jen na pomezí jezdil; a Čechové za to jeho k nim smejšlení, které sem tam podřekna se pronesl, málo příčiny mají jemu vděčni býti. Div-li, že ježek v bajce posavad píchá? — Ze Čechie aspoň skrze Moravu s jinými zbratřenými Slovany se stýká, to má nad zemi maďarskou; může-li však Madar udrželi se a zkvetati více, než cizozemci sobě představují, proč, chtěje též, nemohl by Čech? Ale přiznejme se, že zhasme-li jméno jeho, on sám toho jest nej-větší příčina. Nedá-li jemu zdvořilost jeho, aby jako Maďar spol-níky/své nazýval přípletkami, mělť by ovšem ho následovali v tom, aby miloval jazyk svůj a zachoval původnost národu svého, která žc s ujmou jazyka za našich dnů náramně trpěla,
8) Časopis z němčiny překládaný, jehož vyšla pouze 4 čísla.
43
toho zapirati, bylo by arci o polednách slepým býti; že by ale národ náš vpravdě na počepí byl a strach šel, aby vše, co Čechem jest, před námi očitě nezhaslo, jak to již jistý lid s plnou hubou a s radostným srdcem provolává, jako nad hrobem Čechie dupaje a křiče: Ha! tu ležíš! přečkali jsme tě, hrdá sokyně! — to, myslím, směšný jest triumf před vítězstvím! Od té chvíle, co do Bojemie čech nohou vkročil, v neustavném trvá zápase s cizozemci, a tolik vždycky nepřátel proti jazyku jeho doma i vně válčilo, že, divil-li se Balbín po tolika vojnách býti jen jednoho v Čechách obyvatele, my dnes právej i diviti se můžeme, po tolika nátiscích že slyšeti jest i ten nejslabší hlahol slovenčiny od předků nás došlé. Než tak zdlouha, i sám chtě, umírá národ! Přepal tedy úsudek svůj ten, kdož pravil, že již německé po nás vyrostá pokolení, tak abychom my poslední Čechové byli; ó tot mluvil ze žádosti srdce svého! Čili mní, že se vypudí jazyk náš, co neduh nějaký, očkováním jiného? — Ta jest člověka povaha, aby, čehož neumí, nedbal, viděl v každém druha svého, a jako ona bezocasá liška každému radil kusým býti. Zajisté, pokud ten veliký obecného lidu zástup česky mluví, plésati nad pohřbem Čecha jest směšno; právo-li? Tomu by tuším Němci, kdyby jich se to jako nás týkalo,9) nejlépe učili. Než děkujme Bohu, že není tak zle, aby nemohlo lépe býti. Lid český jest; panstvo, necht sobě hovoří franský neb chaldejský (rozumnější jazyk lidu svého; milují), což na tom? že lid za to je má, zač sebe vydávají, — za cizozemce, a tím méně je miluje, čím méně od nich milován jest. Však jim to špatně sluší, když s poddanými svými skrze tlumače mluví, což vpravdě tolik jest, jako by cizím uchem slyšeli, cizíma rukamia jedli a cizích očí a nohou potřebí' měli a voditi se dávali, jako by slepí a chromí byli. Pakliže to slepota a chromota mizerná jest, což říci mám o těch trefných opičkách mezi nižšími, jenž myslíce, že kdy neumějí česky, hned jemnostpáni jsou a českou řeč za sedlskou mají? — Ubožátka! nevědí, že každý jazyk tu, kdež doma, sedlský jest, a že sedlák jest obyvatel země nejpřednější, an by jim právě říci mohl: Což mi to ječí okolo
8) Tu si hic esses, aliter sentires. Ter.
hlavy? Já vám dávám jisti: jste4i vy lidé jako já, mluvte, ať vám rozumím! Divno jednak, že mnohý děti své německy učiti rád dává? Však i Němci svých do Čech posílají; oba tedy obou jazyků potřebu cítí. Než má-li Čech, že se Němec v zemi jeho rozšířil, přestati Cechem býti? Proč ne raději onen Němcem? čiliž, aby, kam směřuje, vyšlo a řeklo se: Hle! nebylo z Čecha nic, pokud se nezněmčil? I bylo pravdivé cizozemců přísloví: České jest10): vědění nehodno!
Prot. Kam vás nese zámezní horlivost! Zdaž jest Cechům na škodu jedno neb druhé cizozemců přísloví, kteréž jediné dovodí, že oni jazyku českého neznají? Toť zajisté zvedenějším Čechům žádný za ouhonu nepoklade, že německy se učí a s jazykem umění německá sobě osvojují.
Slav. Není to jejich ouhona, že německy umí, ale že neumí česky! jakž toho dobré a sláva vlasti jejich vyhledává. Kdyby, medle, cizozemec, čta příběhy země české, žádostí pojat byl viděti ten národ, jehož kolik předků, tolik hrdin bylo, který nejsa velký veliké sobě ve světě získal jméno a samým sebou toliko přemožen býti mohl; kdyby pravím připutovav k nám viděl a slyšel, jak mnohý poctivých otců nezdárný synek nemírným veselím v divadle tleská rukama na pochvalu herci německému,11) který přijda pohostinnú opovážil se toho hrubešství praviti veřejně všem vůbec Čechům, že v bouřlivém času dokázali se býti pravým nároáem německým! jako by jen Němec hodným býti mohl; — kdyby viděl a slyšel, jak za tak velebné a šlechetné předky tak chaterní potomečkové se hanbí a studem lekají, když Čechy je někdo nazve, viděl a slyšel, jak, čím kdo méně Čechem jest, tím větší hodnosti dochází: jak tu soudce protokol sobě do němčiny překládat ďáti musí, nebo kraje správce, jak tam v N* důležité země pána rozkazy pouze českému lidu německy vykládá, a kdy vše hubu naň otvírá, mní, že to pozornost, a neví, že posměch jest; nebo jak tam v N.lla) není Čecha duchovního,
10) Wieland v nových básních.
u) Ifflandu v 1802.
"a) Psáno jest to léta 1803.
44
45
an by lidu slovo Páně česky hlásal, protože v Čechách študující za patnácte let nemá, kde by se naučil česky, a má-li, neví, že k platnosti to jest; jak Němec kaplan s lidem se modlí, až se všecko za břich popadá, a jak na to jeho správce druhý den do školy běží, honem německy učí, a když to hned nejde, všeho tak nechá a spokojí se tisíci důchodů svých; kdyby ty .a těm podobné věci na své oči viďěl a na své uši slyšel, jako my je vidíme a slyšíme den co den; kdyby viděl konečně ten národ pocestným jedoucím po deližancí podobný a spojený jen místem, bez sporní důležitosti (Interesse), bez odměnné lásky, bez vlastenectví; podobný oněm čtyřem sochám představujícím čtvero národů, ježto stojí na mostě Pražském, zdělané od velikého mistra Pro-kofa, aby byly věrným obrazem cizího sobě českého národu, jemuž na dovršení hanby nic neschází, než aby, k čemu se i již schyluje, jako páni s poddanými, sudí s stranami, tak i duchovní učitelé s lidem skrze tliumače mluvili: — ó což by se pohrdlivým čelem obrátil, nebo smíchy pukal, blahoslavě sebe, že cizokrajný jest, a pospíchal by z té hrdin starých zaškoudlé krajiny, kde patrní vyjevují důkazové, jaká neřest z toho bývá, když národ, , znechutě sobě ctnost a mray_\^předků .syýcn.. zanedbá i'jazyka svého a svízel doma, vně pak,potupu sobě připraví. ... Prot. Vidím ovšem a příti nemohu, že buď jak bud v čase 1 V budoucím, nyní aspoň toho jest potřeba, aby každý mezi námi, kdož nějaký ouřad zastává, česky uměl, ano i tomu za pravdu J dávám, že, jestli ne ten lidu druh, který k Němcům se přirazil, 1 kamž i úředníci náležejí, alespoň ostatní lid potřebu literatury české cítí, řekl bych z částky, že však pro úzký všech umění svazek toho říci nelze, pravím bez obmezaní, literatury české; kteráž by ale tak dokonalá býti musila, aby i ten, kdo s německou známý jest, zamilovati ji mohl, jinak vždy by mu, jako sama čeština, byla zavržena. Nebo jen s literaturou k jazyku I láska se vštěpuje, a jestliže ji potracují tudíž Čechové, jak brzy j německou literaturu zachutnali, zdaž i Němec ji míti může, an J mimo to s velkou nesnadností jazyka zápasiti musí? A vpravdě,' chudoba literatury české jest snad ta nejyětší piiřma, p™ Wp.rmn. český jazyk tak málo milovníků má. Já sice se přiznávám, že
o ceně její nejsem posavad cele přesvědčen, ale mním, že, kdyby něco na ní bylo, již dávno bychom to na jevě viděli. To vím, že Němci jak samému jazyku tvrdost pro mnohé spoluzvuěky, tak 'literatuře tu náramnou chybu vystavují, že až po tu dobu ani jedné knihy české nevyšlo, která by něco nového, výborného obsahovala. Všecko, co potud Cech dobře pověděl, buďto v německém jazyku pověděl, buď to lépe pověděli Němci nežli on, jelikož literatura jejich českou, i v Čechách samých, již dávno převážila. Přidám i to, na čež sami Čechové sobě naříkají, že zvláště/yltechnických slovíeh velký nedostatek trpí,.T jestliže tomu tak, jakož nelze poehybovati, tuf malý prospěch učiní ten jazyk ve filosofickém i artistickém umění; (vidíte aspoň, že já velice té nouze cítím); od jiných ale dialektů (nářečí) slovenských, aby sobě jich zapůjčil (německá by jen smích způsobila), neprospěje tím mnoho, protože jim čech přece rozuměti nebude. Tak veliká, hle, leží klatba na tom, co českého jest!
Slav. Jak toho jednou žádný nebude zapírati, a kdož by zapíral, což i Protiva uznává? — že jazyka českého vědomost Čechům jest i chvalitebná i prospěšná, ano co vše do se zavírá, ne-vyhnutedlně potřebná, jestliže nemají mravy, duch, spravedlnost, štěstí, až i sám národ jich záhynouti: o jazyku a literatury české zvelebení malá péče bude.1 Že jazyk ten dosti vybroušený a způsobný ku vzdělání všelikých umění jest, toho staří spisové zjevnými zůstávají důvody, a nýbrž i jak našincové, tak Němci (vyjmouce ty naše nenávistí zaslepené) nestranně ukázali. Slov, kterých muďřec a umělec žádá, ovšem na mále najde; než, prosím, dlouho-li tomu, že v němčině více? A u koho jest ten nedostatek největší? U toho, kdo s jazykem nejméně jest známý! Potom táži se všech české řeči milovníků a zpytatelů: již-li všecka slova a mluvení způsobové mezi lidem a v spiších sebráni a vůbec v obchod uvedeni jsou? — Posléze nepochopuji, tu kde by se pravý nedostatek vyskytl, co by zabránilo Čechovi brati slovce od jiných dialektů slovenských — od jedné matky pošlých? — Slova německá duchu českému se protiví. — Ten ale křik nad množstvím spoluzvuček v našem jazyku zpozdilý jest. Má-li sem tam Čech něco více jich na začátku, zdaž zato Němec na konci
46
47
tolik, ba i více jich nenahrnuje? Zvykem nesnadnost míjí.12) Zatím dobrý spisovatel v obojím jazyku mnohým tvrdostem ne nesnadně se vyline. Jsme za Němci této doby, ale ujdeme-liž kam, zůstanouce stati? Ač že i v tom se nám utrhá. Máme důležité spisy o národu našem, máme o slovu Páně, máme práva, máme — nechci se do literatury naší poitštěti na tom místě, snad toho jindy hodná příležitost bude. A již tam na východu vystoupá olověné nebe, i my oba dva máme potřebí varovati se večera chladného, jenž v tomto luhu jest, chceme-li napotom ještě pra-covati pro miláčky své, vy pro ten váš celý svět, a já pro Čechy své.
Prot. Bfyl bych Slavomilovy satiry hoden, kdybych ještě nevyznal, že kdo svým vlastencům prospívá, světu nejlépe prospívá. Co více? pozoruji dle sebe patrně, že pohrdání českým jazykem konečně od jediné neumělosti jeho pochází; již i jeho potřebu uznávám a že mnohé nevědomé přednosti má, to cele věřím vám, ježto ho vědom jstej Jednak pochybuji, aby kdy jen na prostřední stupeň dokonalosti se vynesl, pokud (povím otevřeněji, jelikož jen tento němý háj jest svědkem naším) ta hlavní závora jej svírá a znikati mu nedá a dáti nemůže. —
Slav. Myslíte zemské řízení? —
Prot. Totéž! Nebo patrné jest, že dobré slavného domu panujícího žádá, aby z Čechů Němci se stali; tot by jemu snadnost správy, jednotu a sílu vlády zjednalo. Nebo, ať všecko slovem uzavru, Francia pro jednotu řeči jest nepřemožená. —
Slav. Já bych zjevně mluvil, byť i celý svět za svědka stál Dvůr náš i s nepřáteli zachází pravotně: my bychom s pravdou předen jiti se štítili? čirá noc by nás tu na tom mechem obros tlém kořání napadla, kdybych vyprávěti měl, jak vždycky Čecho-
12) Co té ubohé češtině všecko předhazují Němci! Slyšel jsem na své uši, kterak jistil muž jakýsi jednak ne neučený, že to sykavé hvj tinského st a sp co št a šp vyslovení od Čechův pošlo. Ó výborný úsudek! Kdož pak ve své řeči st a sp co št a šp vyslovuje, Cech-li a Němec? — Adelung praví, že saská řeč libosti od Venedů nabykJ Medle, zdaž Němci, čím blíže Slovanů, tím jemněji nemluví? Naproa tomu Slované tím tvrději, čím blíže nich? Suďme Švába, Sasik^] Čecha, Poláka, Rusa?
vé k sobě Nečeehy byli, takže, ač všickni slavní z toho velkého domu panovníci neměli se stejně k Čechům, říci se může, že padne-li jazyk český, Čechové sami tím vinni budou. Nebo, již-lí
kdy jednohlasně prosili země pána o zachování jazyka svého, jlždi jen znáti dali, že jim milý jest? Již-Ii jim, kdy čeho požá-"dali, odepřel? Zdaž k pokynutí na prosbu svých věrných vždycky nebyl přeochotný? — Francie nepřernoženost? Ta, myslím, v hlubině politiky celé jiné má průvody. Jisté jest, že dialekty jazyku franského, britský,  kimriský  a biskaiský  dosti se patrně dělí; a nezní-li i potud keltský mezi nimi, af pominu německý a jiné rozšířenější. — Panovalif již ve světě mnohojazycí národové: sloužili také lidé jednoho jazyku. I jestli slavný dvůr náš kdy přemožen? A jestli kdy s štěstím nerovným bojoval, zdaž jazykové národů jeho byli tím příčinou? Zdaž právě tím nestal se silnějším, že kolik národů, tolik zvláštních o čest zápasníků ďo pole uvedl? — Jaký div? všickni mu srdcem oddáni jsou, jelikož vědí, že váží sobě práv, náboženství a jazyků národů svých! —■ Než mníte-li nicméně, že jednota jazyků jemu potřebná jest, táži se právem, kterému by z těch čtyř hlavnějších nejslušněji přistál předek ten? I myslím, že slovenskému, z toho prostého důvodu, že 4 více jsou než 2, a více než 1 i Ht; nebo v takovém srovnání téměř Slované s Němci, Madary a Vlachy v naší monarchii stojí.
Prot. Vímť já, že Slované nejsilnější jsou; jednak považte, že : titéž jako mnohé národy rozličné představují; nebo není to jeďno Čech, Slovák, Moravan, aneb dokonce Polák, Srb, Charvát. —
SlaVi Ale sami jsou to Slované, v dialektu toliko rozdílní, ač ne snad více než jako u nás tachovští a kameničtí Němci. V brzce by je všecky literatura a politika spojila, j Já aspoň ne nesnadně domejšlím se jistého prostředního dialektu, kterýž by Slovany zbratřené spojití mohl; buď on jako jest vznešená němčina mezi německými, aneb jako poetický, aneb aspoň Plutarchův mezi řeckými.
Prot. O tom všem já pochopuji toliko, že to všecko sen jest vyplnění hoden; jednak přeji od srdce, aby se někdy říci mohlo, že i tento od Boha sen byl! —
4 BoJ o obrození národa
49
Slav. Dobře! ten Otec všeobecný, an živí lidu i živočichů pokolení všeliké, an i národ náš, skrze 'mnohá zkušení prošlý tak dalece dochoval, ostříhá jeho, jsme té naděje, i do časů budoucích. Ještě, než domů se odebereme, dovolte, abych pronesl několik pobožných žádostí, jelikož ty se ke snům dobře hodí: aby nám opět do škol a radnic jazyk náš milý uvedli, aby se mládež češtině učiti musila, neb ona žel ijieučí se, jngž co musil — aby vznikla velká slovanských točených společnost, mající dělníky a ochránce ve všech provinciích, a zlepšeno bylo slovenské knihkupectví, jiad něž ve světě nic není daremnějšího, aby všem Cechům láska k vlasti své a svornost mezi sebou. Němcům pak "našim větší snášelivost nás a větší chut k našemu jazyku s nebe do srdce sstoupila;/a každý, čemuž jak 'náleží nerozumí, aby jak slušno na skrovného člověka, haněli a tupřti hezky se varoval!
1806.
SLOVO K STATEČNÉMU A BLAHO VZDĚLANÉMU BOHEMARIUSO VI.
Milý pane Bohemariuse! Vy jste veliký mistr v směšných a nízkých propovědech; ale učenosti máte tuze málo. Především vás prosíme, dejte sobě vysvětliti rozdíl mezi jazyky pouhým logickým pořádkem (ordo rationis) a mocí obrazotvornou (ordo irnaginationis) se spravujícími. K oněm hebrejský a ten váš zbožněný germamický: k těmto řecký, latinský, slovanský náležejí. Máte-M tolik rozumu, aby jste ten rozdíl dobře pochopil, tedy co jste o abstrakcích pověděli, sami zpět vezmete; zvláště, přečtete-li sobě to, čeho podotkl Schlegel o indickém, jenž jest,
0 čem tento dobrý Qerman nevěděl, pravý otec slovanského jazyka. Onino více k filosofii, tito více k poesii přiměření, a jakž
1 vy pravíte, hudební; onino svým přirozením čitedlní (sentimentální), tito ideální (zrovna vašemu zdání naopak), onino světlostí, tito silou esthetickou předčí, a dáme-li nejvíce, tamti jsou dospělého muže, tito citedlného mládence jazykové. První, jak ■praví Campbell, podobí se k tesařství, stěny sponami, hřebíky (praepos. particulae) stloukajícímu: tito k témuž umění, své sruby umělými dlaby (casus) tak vížícímu, aby spojení toho ani oko neznamenalo. Ten spanilý sklad, kterýž sobě (vy-li také? nevím,) v latině a řečtině libujeme, ve všech podobně slovanských nářečích a zajisté i v českém se nachází. Dejte sobě přečisti něco skladného ze slovenčiny, nechť ruské, nechť polské neb jakékoli jest, máte-li hudebné ucho, ucítíte to, co všickni praví znatelé cítí; neucítíte-li, buďte jist, že jste Boeotum in patria,
50
51