Osvícenské zliterárnění divadla Modernistické a avantgardní zdivadelnění divadla Carlo Goldoni • 25. února 1707 – 6. února 1793 (v Paříži) • italský dramatik, spisovatel, libretista a právník, občan Benátské republiky • celkem napsal 225 děl, z nichž se 218 zachovalo • považován za jednoho z otců moderní komedie • z měšťanské rodiny • navštěvoval jezuitskou kolej • v Padově vystudoval práva (1731) • 1737–1741 řídil divadlo San Giovanni Crisostomo • 1738 napsal hru, v níž napsal celou roli hlavního hrdiny (Il Momolo Cortesan) • 1743 uvedl první hru s kompletně napsaným textem (La donna di garbo) • 1745–1748 Pisa, pracoval jako právník, ale nevzdal se psaní pro divadlo • 1748 návrat do Benátek, spolupráce se společností G. Medebacha pro divadlo Sant’Angelo, začne se živit jako profesionální autor • 1748–1753 série komedií, v nichž se odpoutal od vzorů komedie dell'arte a realizoval zásady „reformy“ divadla • 1753–1762 pracoval v divadle San Luca • 1761 pozván do Paříže, aby pracoval pro Comédie Italienne • 1762 přestěhování do Paříže, musel čelit různým obtížím, které byly způsobeny nedostatkem prostoru pro italský soubor a požadavky francouzského publika, které ztotožňovalo italské divadlo s komedií dell'arte, od níž se Goldoni distancoval • 1765–1770 vyučoval italštinu dcery francouzského krále Ludvíka XVI. ve Versailles • 1769 mu byla udělena dvorní penze • 1775–1780 vrací se k psaní pro divadlo • 1792 po Velké francouzské revoluci mu byla penze odebrána • 1793 umírá v chudobě Goldoniho reforma divadla • 1748–1762 rozhodující období Goldoniho tvorby • postupně spoutává herce komedie dell’arte pevně psanými dialogy • zrušení masek a stereotypních postav • přechod od canovaccia k plně psané komedii • zápletky se zjednodušují a přibližují realitě • akt psaní, a tedy i autor, nabývají na významu • změna nároků na herce, který si musí být schopen zapamatovat roli • morální a výchovná hodnota divadla • komické zápletky proměňuje v události ze současného života a v příběhy současných lidí • komediograf každodenního života, nepřivádí na scénu mocné tohoto světa Proměna textů her • Sluha dvou pánů (1745) – vzniká ještě jako scenario komedie dell’arte, soubor tradičních postav, psáno na objednávku pro herce Antonia Sacchiho • Chytrá vdova (1748) – počátek reformy, mísení tradičních masek a současných typů • Mirandolína (1752) – soudobá měšťanská charakterová komedie, už zcela bez masek • Zamilovaní (1759) – komorní komedie, původně psaná veršem, později přepsána do prózy • Poprask na laguně (1762) – lidová komedie, obraz soudobého života s řadou postaviček, plebejský tón a hovorová mluva rybářů z Chioggie, „chórická“ komedie Realismus • zobrazení všech společenských vrstev • hledá řešení, které by uspokojilo jak vzdělance, tak nevzdělance • sleduje tzv. přirozený styl představení • navrhuje molièrovsky zaměřený program přeměny komedie dell’arte v commedii di carattere • stále stejné a stereotypní masky nahrazuje dynamickými postavami, které se v průběhu hry vyvíjejí • jeho italština je italštinou měšťanského světa, vzdálenou čistotě klasické toskánské tradice • jako autor na volné noze potřebuje svými texty vydělávat • přechod k tisku často změnil texty, tištěnými vydáními se obracel na širší a náročnější publikum, než jaké navštěvovalo divadla • čerpá z rozsáhlé sbírky scénářů komedie dell’arte (nevyčerpatelný zdroj fabulí) • ne herec, ale dramatik se stává tvůrcem divadelní událostí • Goldoni usiluje o mírumilovný racionální svět (racionalisticko-osvícenský optimismus) Carlo Gozzi • 13. prosince 1720 – 4. 4. 1806 • italský dramatik a spisovatel • narodil se do zchudlé šlechtické rodiny • vytvořil řadu dramatických děl na motivy pohádek • psal pro divadelní společnosti Antonia Sacchiho • byl protagonistou polemiky o divadle s Goldonim, hájil staré umění commedie dell‘arte proti novinkám, které do divadla vnesl Goldoni • jeho pohádka L‘amore delle tre melarance (Láska ke třem pomerančům) z roku 1761 představuje Gozziho manifest proti Goldoniho reformě • podmaňuje si benátské publikum Goldoni: pravidelná komedie, zdroj výdělků pro autory, prospěšnost a výchova Gozzi: divadlo dell’arte, bez výdělků pro autory, radost ze hry Moderna a avantgarda 20. století • návrat ke komedii dell’arte, návrat k hereckému divadlu (pod taktovkou režisérů) • zdivadelnění divadla, tj. odliterárnění divadla • celé evropské moderní divadlo bylo tehdy pod silným dojmem tohoto bezprostředního a hravého žánru • zaujal V. Mejercholda, M. Reinhardta, A. Tairova, N. Jevrejnova, J. Copeaua… • u nás K. H. Hilara, J. Frejku či K. Čapka… • začaly vycházet knihy o jeho historii, publikovaly se scénáře • vedle herectví masek zájem o loutky, pantomimu, cirkus, klauny a akrobaty Symbolismus • maska zakrývá tvář, ale zvýrazňuje vnější i skryté rysy tváří a duší lidí, i jejich konání • psychologické i existenciální významy masky • návrat k předosvícenským epochám divadla • hledání východisek ke „zdivadelnění“ moderního divadla • odmítání realismu (a naturalismu) a hledání možností jeho překročení Maska řekne více než leckterý obličej. (Oscar Wilde) Nebezpečnost tváře za maskou. (Andrej Bělyj) Edward Gordon Craig (1872–1966) • našel inspiraci v loutkách a maskách • v článku „Poznámka o masce“ (1910) vysvětluje, jak je dobré používat masky jako mechanismus, který upoutá pozornost, představivost a duši diváků • vydával časopis The Mask v několika jazykových mutacích • maska jako symbol lidské tvář Existuje jen jeden herec – ne, jen jeden člověk, který má duši dramatického básníka a který vždy sloužil jako pravý a věrný interpret básníka, a to je loutka. Alexandr Blok (1880–1921) • hra Balagančik (1906, Bufonáda) • balagan = jarmareční divadlo, stavěn do opozice k divadlu „chrámu“ • navazuje na populární italský žánr commedia dell’arte • postavy Pierot, Harlekýn a Kolombína • osamění, duševní rozdvojení a setkání se smrtí • existenciální filozofický podtext hry Nikolaj Jevrejnov (1879–1953) • založil a vedl Starodávné divadlo (Starinnyj těatr) • mělo za cíl rekonstruovat různé divadelní hry v intencích odpovídajícího dobového stylu a konvencím • považoval za nutné vrátit se k předchozím epochám a v jejich divadelních zvyklostech hledat nosné prvky, ve kterých by bylo možné najít východiska pro „zdivadelnění” moderního divadla • studovat divadelní fenomény na základě inscenací, aby byl evokován co nejkomplexnější zážitek • divadlo fungovalo pouhé dvě sezóny • první sezóna 1907–1908: západoevropské středověké divadlo • druhá sezóna 1911–1912: divadlo španělského Zlatého věku • třetí sezóna se neuskutečnila 1914–1915: zájem se měl soustředit na italskou komedii masek, výzkum v archívech provedl K. Miklaševskij Konstantin Miklaševskij (Constantin Mic, 1885–1944) • první studie o commedii dell’arte v letech 1914–1916 • první moderní kniha o komedii dell’arte: Pierre Louis Duchartre La comédie italienne (1924), na základě obsáhlého výzkumu Miklaševského • Constantin Mic La commedia dell‘arte (1927) Vsevolod Emiljevič Mejerchold (1874–1940) • inscenace hry Alexandra Bloka Balagančik, 1906, Petrohrad • 1910 – nejintenzivnější zájem o commedii dell’arte • spojoval komedie dell’arte s groteskností • po bolševické revoluci opustil výzkumy masky, protože ta neodpovídala ideologii nové sovětské společnosti Rekonstruuje-li dnešní režisér staré divadlo, domnívá se, že musí začít pantomimou proto, že při inscenaci těchto němých her objevují herec i režisér plnou sílu prvotních divadelních prvků: sílu masky, gesta, pohybu i zápletky. Dnešní herec právě masku, gesto, pohyb a zápletku naprosto ignoruje. Zcela ztratil kontakt s tradicemi velkých mistrů hereckého umění. Komedianta v dnešním herci vystřídal „inteligentní předčítač“. Dnešní herec nechce pochopit, že komediant-mim má vést diváka k fantazii a bavit ho při tom svou skvělou technikou. (V. Mejerchold: Jarmareční komediantství, 1913) Jevgenij Vachtangov (1883–1922) Princezna Turandot, 1922 Jacques Copeau (1879–1949) a divadlo Starý holubník (1913–1924) • program renovace, reteatralizace divadla • „rénovation“ – obnovení, obrození nebo očištění (nikoliv inovace či vytvoření nějakého nového -ismu nebo stylu) • hledání elementárních základů divadla, „divadelních instinktů“ • návraty k tradičním hodnotám divadla z dob Molièra, Shakespeara nebo komedie dell’arte • snil o bratrstvu komediantů, hudebníků, akrobatů i zpěváků, kteří hrají a žijí spolu • pro moderního herce hledal schopnost improvizovat, bezprostřednost, naivitu a fantazii • chtěl obnovit komedii dell’arte a nalézt nové konvenční postavy ze současnosti • hledal současné typy a situace, jako byl ve filmu Chaplin • založil specializovanou skupinu herců, kteří by delší dobu spolupracovali a rozvíjeli své typy • navrhl tři typy: intelektuál (bývalý Dottore, dnes filosof nebo profesor) reprezentant (ministr, poslanec, volební propagandista, obchodník s potravinami) dospívající (školák, zamilovaný, umělec, voják a potom „idealista“, následovník Pierrota, bledá tvář) Les Copiaus (1925–1929) • 12 herců z divadla a školy Starého holubníku • Les Copiaus (Děti Copeaua) nebo krátce Copiovci • odešli z Paříže do Burgundska • brzy se k nim připojil i Copeau a připravoval pro ně hry a scénáře podle starých francouzských, italských a španělských předloh • herci si tu vytvořili vlastní typy: Bitouille – pokračovatel italských sluhů zanni, byl ovládaný vlastním břichem, byl nenasytný, výřečný, měl smysl pro vtipy Jean Bourgignon (Jan Burgundský) – Burgundčan s láskou k vínu Gilles – v tradici druhého zanniho, líný, přihlouplý, ale žravý sluha Jean-Sébastien Congre – vědátor, popletený stařec, potomek Dottora, měl žlutou masku, dlouhý špičatý nos s nasazenými brýlemi, někdy trapný jako lovec motýlů, jindy idealistický a šlechetný Oscar Knie – namyšlený měšťan ve tmavém saku, obličejová maska naddimenzované velikosti, nepřístupná tvář se zježenou kšticí, dlouhým, špičatým nosem • vypracovali vlastní typy s kostýmy a maskami, které si oblékali a nosili je dokonce i mimo divadlo při každodenní práci • souborem vládl duch rodinných komun starých italských a francouzských komediantů, kočujících jako oni z místa na místo a zjevujících se vždy tam, kde se konaly různé slavnosti a obřady Charles Dullin (1885–1949) • žák Copeau, herec Starého holubníku • založil divadlo Ateliér, kde začínali Jean Vilar, Antonin Artaud, Jean-louis Barrault, Etienne Decroux, Marcel Marceau • škola i laboratoř, kde by se zkoumaly nové herecké techniky • postupy komedie dell’arte střídaly experimenty s hrou japonských herců nebo herectvím filmových grotesek • největší zájem věnoval improvizaci • pracoval s maskou a polomaskou Jacques Lecoq (1921–1999) Všechno je v pohybu. (Tout bouges.) Jsme jako moře: pohyb vln na hladině je viditelnější než mořské proudy, ale i přesto je v hloubce patrný pohyb. • nebyl přímým žákem Copeaua nebo členů Kartelu, ale učil se improvizacím a cvičením s maskou u Clauda Martina, žáka Dullina, a u Jeana Dastého, člena Copiovců • v letech 1948–1956 působil v italské Padově a milánském Piccolò Teatro, kde založil první školu mimu, inscenoval zde několik kolektivních pantomim a spolupracoval s Giorgio Strehlerem a Paolem Grassim • seznámil se s výtvarníkem Amletem Sartorim, který pro jeho cvičení a pantomimy vypracoval masky • v roce 1956 založil Lecoq v Paříži školu (dnes existuje pod názvem L‘Ecole international de théâtre Jacques Lecoq) • původní program školy: neutrální maska, fyzický výraz, komedie dell’arte, řecká tragédie a chór, pantomima atd. Neutrální maska • maska bez zvláštního a typického výrazu postavy, která se nesměje ani nepláče, není smutná ani veselá, a která se opírá o ticho a stav ticha. Její tvar musí být prostý, pravidelný a bez dramatičnosti. • používal při cvičeních i další masky: expresivní, larvální a polomasky • maska probouzí tělo • probuzení paměť duchovního těla a jeho univerzálních gest • maska zvýrazňuje hru herce i situace, zpřesňuje gestiku těla a tón hlasu a činí hru herce čitelnější Larvální maska: https://www.youtube.com/watch?v=UuuPKPnxoiQ (18‘05‘‘ – 19‘35‘‘) Amleto Sartori (1915–1962) Dario Fo (1926–2016) • od roku 1946 hrál společně s manželkou Francou Rame (z divadelní rodiny) • 50. léta spolupráce s Piccolò Teatro (Miláno) a Teatro Stabile (Turín) • od roku 1968 samostatný výzkum divadla – komedie dell’arte a herectví giullarů • autorské vyprávěné divadlo, vliv B. Brechta • Mistero buffo (Komické mysterium) vznikalo v letech 1969–1972, novozákonní příběhy, paraboly • levicově orientovaný, kritika katolické církve, italský františkánský anarchismus (Francesco di Assisi) i karnevalita • Manuale minimo dell'attore (1985, Příručka hereckého minima) • pohyb masek – příznačně loutkovitý, specifická chůze s obraty vzad, náhlé přetočení nohy v opačném směru, viz herec Totò (1898–1967) Marionetta Pinocchio https://www.youtube.com/watch?v=syEc3r4Ctg4 • maska je megafonem, který posiluje hlasový projev • herec dýchá podle vůle masky • ztráta vlastní tváře, hlasu, pohybů těla pod maskou • spojení vlastní tváře s maskou, viz Marcel Marceau The Mask Maker https://www.youtube.com/watch?v=naXMPbd2pJ4 • ruce se nemají dotýkat masky • gesta se sama zesilují, pokud tělo přijme impuls od masky • pod maskou zůstává tvář klidná a bez výrazu, masce dodává výraz tělo • pokud herec hraje v masce mnoho let, znehybňuje to či zmrtvuje jeho obličejové svaly Grammelot • umělý divadelní jazyk • používali ho už italští herci komedie dell’arte ve Francii v 16. století • imitace různých řečí a dialektů • obdoba dětštiny, gibberish • Člověk a technika (L‘uomo e la tecnologia) https://www.youtube.com/watch?v=8A4n9Ez9O8g&t=62s FINITO!