Institute of Czech Literature, The Academy of Sciences of the Czech Republic Postava „idiota“ ve středoevropském románu 20. století: Josef Švejk a Piotr Niewiadomski Author(s): Marie-Odile Thirouinová Source: Česká literatura, Vol. 59, No. 6 (prosinec 2011), pp. 812-826 Published by: Institute of Czech Literature, The Academy of Sciences of the Czech Republic Stable URL: https://www.jstor.org/stable/42687804 Accessed: 20-11-2022 10:44 UTC JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org. Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at https://about.jstor.org/terms Institute of Czech Literature, The Academy of Sciences of the Czech Republic is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Česká literatura This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 812 Marie-Odile Thirouinová Postava „idiota" ve středoevropském románu 20. století: Josef Švejk a Piotr Niewiadomski* Velkou zásluhou česko-francouzského romanopisce Milana Kundery je, že prosadil v západní Evropě pojem střední Evropa . Staví jej do protikladu k pojmu Mitteleuropa , který je mezi francouzskými intelektuály módní, nicméně pro Kunderu je striktně vídeňský a historicky přežitý. Kundera neztrácí čas hledáním nějaké zeměpisné či politické definice: s humorem umísťuje střední Evropu „na východní okraj Západu" (je to svým způsobem Orient Západu) a vyzdvihuje její roli při odhalení „Jaltské lži". Avšak pro Kunderu má tento pojem význam hlavně kulturní: označuje jím „střední kontext", tj. stupeň mezi „malým kontextem národním" monolingvistickým a „velkým kontextem světovým" mezijazykovým; jednota tohoto celku není zamýšlená, je čistě konjunkturální, neboť je výsledkem srovnatelných zkušeností nasbíraných v průběhu „společných historických dějů", ale „v různých dobách a za různých konfigurací". Kromě tohoto nezamýšleného aspektu, který je prvořadý, se podle Kundery střední Evropa vyznačuje polycentrismem, který předpokládá, že se na tuto společnou kulturu díváme a prožíváme ji jinak podle toho, nacházíme-li se v Praze, Lvově, Sarajevu, Krakově nebo Budapešti...1 Taková definice nám umožní uvědomit si tento skutečný, ale těžko zachytitelný útvar, který se vymyká myšlenkovým kategoriím Evropanů zvyklých uvažovat pouze v národních či mezinárodních souvislostech. Kunderovi se daří zviditelněním středoevropského prostoru v Evropě objasnit kulturní tradici vlastní tomuto prostoru, která se liší od tradice západoevropské, s níž je však zároveň úzce spjata. Tato odlišnost se podle něho projevuje v první třetině 20. století radikálně opačnými způsoby ztvárnění „moderního umění": ve Francii umělci pokračují ve „velké lyrické vzpouře započaté Baudelairem a Rimbaudem" a umění „nachází svůj výsadní výrazový prostředek v malířství a [...] v poezii", zatímco na románový žánr jako takový je v literatuře uvalena klatba. Střední Evropa se naproti tomu staví proti své vlastní „extatické, romantické, sentimentální a hudební tradici" 19. století a ve stejné chvíli se zaměřuje na „umění, které je privilegovanou oblastí analýzy, jasnozřivosti a ironie, totiž na román" (Kundera 2005: 64). * Tato studie vznikla v rámci řešení Výzkumného programu Univerzity Lumière-Lyon II: Passages XX-XXI. 1 Všechny citace jsou čerpány z druhé části Le rideau nazvané „Die Weltliteratur" (Kundera 2005: 43-72), která představuje jasný a souhrnný výklad Kunderova postoje k této otázce. This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 813 MARIE-ODILE THIROUINOVÁ Idiot jako literární postava Z tohoto důvodu se nám nabízí j 20. století středoevropské uměn jel svou vlastní osobitost na zák nasbíraných v tomto prostoru a vyjadřoval vlastnosti tohoto lit Správnost této hypotézy se pok zované postavy v literatuře stře Hned na začátku je možné namí vili „slavní idioti", ať už tomu b berta, který v roce 1837 vylíči postavil proti hlouposti Emmy chost služky Félicité z povídky ského. Středoevropská literatu sousedů a ani nemá v úmyslu tv první. Přesto jsme překvapeni, proč udělala z idiota v tomto mí „kulturní produkt" (Deshoulièr Můžeme to zajisté vysvětlit sp storu alespoň až do druhé světo městská centra s množstvím m idiot postavou familiární:3 jako vykresleného s humorem, krut píšícími v jidiš, jako byli Shole 1992; Singer 2011). Venkovský padní Evropě, takže sociologick tomnosti v literatuře nestačí. Že by tento zájem způsobila lékařská věda? V 19. století se lékaři duševních chorob snažili vymyslet lékařskou4 definici idiocie. Za idioty označují bytosti, které se nacházejí na rozhraní lidskosti a bestiality a které se vzpouzejí jakémukoli pokusu o zařazení do nějaké kategorie, stejně tak jako se vzpouzejí léčbě. Z toho vyplývá, proč je idiot pro literaturu tak zajímavý: nabízí jí postavu s nejistou identitou oscilující mezi dvěma světy a už povahou cizí samotné myšlence někam patřit, postavu přirozeně „nenormální", neznalou norem chování a myšlení. 2 V krátkém autobiografickém románu nesoucím název Quidquid volueris. Viz nedokončená studie Jeana-Paula Sartra věnovaná Flaubertovi Rodinný idiot (Sartre 1988). 3 Je to postava „vesnického idiota, dokonale včleněného do sítě společenských vztahů", partnera „kolektivu jako celku", „někdy blázna, někdy obětního beránka nebo dokonce obou" (Deshoulières 2005: 41). 4 Viz Deshoulières 2005: 1. kapitola „L'idiot et l'aliéniste. Orientations psychopathologiques" [Idiot a lékař duševních chorob. Psychopatologické sklony], zejména s. 18 a 19 o Jeanu-Etiennu Esquirolovi. This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 814 Přesto je však pravdou, že otázka, „proč práv 20. století je idiot tak oblíbenou literární post bízejí se ještě dvě možné odpovědi: idiot, tak stavoval absolutní oběť katastrof 20. století, k Evropu, a to kvůli své naprosté slabosti a nez jedna opačná, ale zároveň i doplňující perspekt díky své nevyhraněné identitě představova světu, který se stal šíleným. Jenomže nejdříve tak je. Dva autoři, dva romány, dvě literární postavy K prozkoumání této poslední hypotézy si vybereme dvě literární postavy, a to Josefa Švejka a Piotra Niewiadomského, kteří mají mnoho společných i rozdílných rysů, aby nám pomohli naši hypotézu potvrdit. Díla, z nichž pocházejí, Osudy dobrého vojáka Švejka (1921-1923) od Jaroslava Haška a Sůl země (1935-1936) od Józefa Wittlina5 byla napsána v krátkém časovém rozmezí na společném území, kterým bylo bývalé Rakousko-Uhersko. Obě díla pojednávají o poslední fázi jeho úpadku v letech 1914-1915. Víme, že Hašek pochází ze západu monarchie, z Prahy; Hašek umírá v roce 1923 a zanechává po sobě nedokončený text: tento „román" se okamžitě setkává s velkým ohlasem v celé Evropě, a to nejen v románové podobě, ale také na scéně divadelní či filmové (viz Thirouin 2006). Wittlin je autorem píšícím v polštině, pochází z Východu monarchie, z Haliče, kde se v roce 1896 narodil. Umírá v exilu ve Spojených státech amerických roku 1976. V letech 1925-1935 píše první část svého jediného románu nesoucí název Sůl země : vydání jeho první části „Ságy trpělivého pěšáka" vyvolává senzaci, stejně jako publikace Osudů jeho českého soukmenovce. Při útěku z Francie v roce 1940 však Wittlin ztrácí své poznámky ke druhé a třetí části románu („Zdravá smrt", „Díra v nebi") a své dílo nikdy ne- dokončí.6 Zápletka Wittlinova „románu" (tentokrát je autorem uvozovek samotný Wittlin) není příliš dějově rozvinutá; narozdíl od Haškova textu má předem stanovenou osnovu, autor používá spisovný jazyk a je zde velmi málo dialogů. „Román" vykresluje atmosféru několika dní mezi 28. červencem a 25. srpnem 1914 a zároveň se snaží objasnit jejich smysl: prolog zachycuje vyhlášení války císařem Františkem Josefem I., pak následuje deset kapitol, které popisují příchod války do Karpat, předvolání Piotra Niewiadomského před odvodní komisi ve Sňatyni, jeho mobilizaci a odjezd do jedněch z kasáren nacházejících se kdesi v uherské pustě, jeho proměnu ve vojáka způsobilého služby, který může být poslán na srbskou nebo ruskou frontu. Zde je tato Antiodyssea pře- rušena. 5 Použitá vydání: Hašek 2000; Wittlin 1937. 6 O Wittlinovi viz Frajlich (ed.) 2001. This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 815 MARIE-ODILE THIROUINOVÁ Idiot městský a idiot venkovský: Cesty našich dvou literárních p vytrženi ze svého přirozeného pr padě druhého Karpaty, a jsou p potřeb válečné fronty, ale hlav -uherské armády, která je pose strany národů žijících v monar jsou velmi přesně geograficky rickém momentu, kterým je vs války v roce 1914. Z hlediska pr periferii než hranici. Praha, Šve městem, kde podle řady spisov kterého utíkají do Vídně nebo j se týče Piotra Niewiadomského cího na pomezí monarchie. Tat očích jistý druh pozitivní archa a staví ho proti těm, které pova v umění manipulace se slovy, „ 1937: 50), již se nacházejí ve Víd stává k Piotrovi v podobě kusu před odvodní komisi ve Sňatyni Tedy tak? Tedy císař o mně ví? Ví okrese, na trati Lvov-Černovice-lc Petr Niewiadomski, syn Vasyliny? píše: pan! Pan Petr Niewiadomski. A Petr viděl císaře, jak sedí ve Víd a píše psaní všem Huculům. Pánům (ibid.: 57) A tady se náš idiot chytá do pasti vytvořené ze slov, která přišla z Vídně. Naivně považuje toto předvolání za projev pozornosti vůči své osobě. Ve skutečnosti je tomu naopak, v podobě vytištěných slov a za pomoci prostředků moderní průmyslové civilizace, jako jsou vlaky, telegramy, plakáty, úřední dokumenty, přichází zlo (válka) a z rajské země, kde žije Piotr, udělá moderní doba periferii, kterou násilně připojí k centru, jež je ve skutečnosti obývané samotným ďáblem. 7 „Už začalo stěhování národů císaře a krále. V celém mocnářství sváželi transporty veřejné pohotovosti. Z hor do nížin, z Karpat do Alp, z Dalmacie do Tyrolska, z Haliče do Bosny, do Čech, do Uher. [...] Ve smyslu rozkazu ministerstva války míchali nejrůznější druhy a nej nesourodější odrůdy lidí, živly, vyzkoušené z věrnosti - se živly zrady. Těžký to úkol svěřilo ministerstvo jednotlivým útvarům. Velitelé posádek museli sami rozhodnout, která z tisíce jmen, přechovaných od let v papírové evidenci, zasluhují důvěry, a která je nutno přesadit do cizí, jistější země" (Wittlin 1937: 209-210). This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 816 Původní prostorová periferie, do níž je zasaze sobena periferií časovou. Neboť vstup do války Piotra jejich společný vstup do dějin: válka nás nymity na Novém Městě, kde se ničím neodlišu s nimiž sdílí stejnou, pro dějiny nezajímavou, nové, skromní, bez slávy a historie Napoleona jin)," píše Hašek v úvodu k Osudům. „Dnes mů ošumělého muže, který sám ani neví, co vlastn doby. Jde skromně svou cestou, neobtěžuje nik nalisty, kteří by ho prosili o interview" (Hašek Švejk, který zůstává po válce stejně anonymní jiná bytost, která se ničím neliší od sobě rovn „nepoznaní hrdinové", který o něm autor použ aci samozřejmě ironický: Švejk je slavný, ale je společného s jeho odvahou na bitevním poli. Samotné jméno Niewiadomski , které zname porný prefix (nie), upozorňuje na nejasný pův o ironickou narážku (podle Wittlinova sdělení byl pohřben 11. listopadu 1920 pod Vítězným lizoval všechny (francouzské) vojáky padlé běh tak jako Švejk, představuje nejen sám sebe, ale který je násilím vytrhl z jejich domovů shod dění, v prostoru, který dějiny ignorují. Tady se nabízí svědectví o mimočasové periferi rodní vědomí nebylo nikdy Petrovou silnou strán Petr se zastavoval na samém prahu národního věd věřil v Boha podle řeckokatolického obřadu, slo (Wittlin 1937: 127). Tato pasáž dobře definuje m panuje jasná hierarchie, která umožňuje každém tenci jazyka, náboženství a vládce: tato vzestup šena moderním nacionalismem, který je nicmé začíná daleko odtud v kancelářích hlavních evr návist mezi národy až při svém vstupu na uhe kde se uherský četník snaží zabránit Huculům tože voda tam není pitná: kvůli neexistující sp V sňatyňském okrese, hlavně od dob vypuknutí válk jazyků. Huculské bubínky si počaly už zvolna přivyka a na tak zvanou armeeslavisch, čili na hatmatilku ze v ly si poněkud na bzučení hrčivé, jakoby o všechny sa Už dávno zdůvěrněly s melodickým rumanešti bu ce usedlý obyvatel těch končin: - židovský žargon, ja na česneku a cibuli, huculským uším zněl jak u nic This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 817 MARIE-ODILE THIROUINOVÁ okresu někdy sami vplétali do své celé obraty, užívajíce jich obyčejně n neznalost a nenávist k cizím jazykům u sebe doma, kde buď jak buď pánem nebo také polský, a cizí řeč bydlí j v pohostinném přístřeší - a něco jiné mi, kde jako na zlost naší řeči nikdo možno dráždit ty, kdož jinak mluví, se člověk úplně propadne. Je bezm v temnotách. Pojednou si Petr uvědo muselo být stavění babylonské vě (Wittlin 1937: 153-154) Starý řád se rozpadá: jazyk, jen zuje kolektivní identitu, která čuje všechny ostatní, kteří jazy a osobní podřízenost vládci, dřív kde jazyk zaujímá prvotní postav rech, degradovaných na poddané cíře „horší nežli luteráni" (ibid.: Pobabylonštění rakousko-uher která je centrem touhy Čechů velmi vitálním hovorovým jazy torického momentu, kdy se nár hlavní postavy (podle jedné hy schweig ! - „mlč!"), chopí slova mlouvá prostřednictvím Švejka, si ironicky nese mlčení ve svém V Haškově textu je němčina, j vána češtinou, že z ní zůstávají j příklad scéna z bufetu na nádra nadporučíka a své dokumenty, dál dít. Přichází vojenská kontr „Ihre Dokumenten, vaši tokúment? troly, šikovatel, provázený čtyřmi v det, pit, furt pit, burš!" „Nemám, miláčku," odpověděl Šve vzal s sebou a já zůstal zde na nádr „Was ist das Wort milatschek?" obr rému landverákovi, který podle vš něvadž řekl klidně: „Miláček, das ist wie Herr Feldwebel." This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 818 Šikovatel pokračoval dál v rozmluvě se Švejkem: „Tokúment kaštý foják, pes tokúment žávžit auf Ba lausigen Bursch, wie einen tollen Hund." (Hašek 2000: 162) Spíše než na jazykovou neznalost nešťastného v změnu v rozložení sil, která právě v Čechách p velitele, složená z Němců a z Čechů, je už jen p mluvčí, ten, co je součástí kontroly, i ten, co je spojí na úkor německého velitele, který ztrácí a zesměšní se. „U sebe doma - je možno se posm kteří mluví jinak, nechává net Wittlin Piotra. nový český jazyk doma a drze ukazuje svou př zvítězil nad nadnárodním rakouským mýtem. z hlavních motivů Haškova románu, který zde mická nedorozumění (Thirouin 2007: 133-156). mění je tedy situace v průmyslových a městsk situace v rurální Haliči: odstředivý pohyb je tu Kromě prostorové a časové periferie mají Švej typ periferie, a to periferii společenskou. Oba venkově, se nacházejí na společenském žebříčk vlastně docela málo. Kromě jeho jména a revmat víme o jeho zálibě v pivu a o jeho ateismu bez k vzhledu, známe jeho kulatou a usměvavou tvář modré oči, jeho měkký a laskavý hlas, jeho upř vlídné vystupování kontrastuje s brutalitou jeh ních, nebo vojenských. Švejk není vzbouřence naopak, rád se setkává se sobě rovnými a rád svědky jeho kousků. Osudy nabízejí čtenáři pří čejných lidí, které Švejk cestou potkává. Mim pořád dobrou náladu; nic mu nebrání ve spánk se ničeho nebojím, pane feldkurát, ani ministr si získává prodejem psů. Ve skutečnosti se v ša skrývá skutečný cynický filozof, jenž se jako D Alexandra Makedonského, aby mu nestínil, vys a myšlenkách. Filozof v šatech idiota, který je žívá situace k odhalení podvodníků všeho druhu zejí v represivním aparátu rozkládajícího se Ra Wittlin je vůči staré monarchii stejně kritický dává najevo prostřednictvím vypravěče. Švejků 8 Narozdíl od Haška jsou Wittlinovy důvody této kritiky p koli morální či národní: v jeho očích si císař přivlastnil m This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 819 MARIE-ODILE THIROUINOVÁ postoj je našemu rodáku z Haliče n lám, které ho odvádějí z jeho rodn mém konci vesnice" (Wittlin 193 nevlastní žádnou půdu, má jen malý a sad se dvěma jabloněmi, z nichž slivoní. Stejně tak jako Švejk ani P dině ke svému psu a že jediným je sit císařskou čepici" (ibid.: 33), kt moci, jejž by mohl dosáhnout. „Žen duši temného Hucula od šílenství a intelektuální uvažování není výs kou svědčící o Piotrově extrémní zr si může žít a jednat podle svého, i k náší klíč od své polorozbořené chal vota, který byl sice bídný, ale kde V tomto stadiu naší úvahy je tř jsou více postavami z časové, pros nacházejícími se na rozhraní, jak b die. Naopak oba dva mají své míst jim sice přísluší podřadné postaven Toto zakotvení se v románovém m stavuje víc než sám sebe: Švejk Čec v tradiční společnosti v Haliči. Až nymní existence (na periferii), je projeví jejich idiocie tím, že se n marně snaží ovládnout jejich idio důvodu zaujímá jen nerad obrann ňme na to, jakým způsobem to či Idiocie či nepřekonatelná jinakost Švejk a Niewiadomski, pohlceni rakousko-uherskou vojenskou mašinérií, jsou předmětem neutuchajícího násilí ať už verbálního, nebo fyzického: pro svůj nízký původ jsou umístěni do podřadného postavení, které je ještě zhoršeno vojenským kontextem. Jsou vydáni na pospas pedantské hierarchii, která bez přestání trestá jejich neinteligenci, jež je spíš interpretována jako známka vzpurnosti než nezpůsobilosti. Následující citace pochází z úvodu k Soli země, kde se čtenář poprvé setkává s Piotrem, aniž by bylo uvedeno jeho jméno: A teď on, prostý nosič, musí celé dny a noci hlídat závory a dávati pozor, aby se mohly přesuny vojska dít nerušeně, ale hlavně, aby „živly rusofilské" nekladly na koleje poddaných. Vyhlášení války pak zahajuje vládu Zla na zemi, jinými slovy „pokus o vládu člověka bez Boha" (viz Kosakowska 2001 : 61 -71 ). This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 820 klády. Baví ho nástěnné nápisy na bočnicích vagon představující cara Mikuláše a krále Petra na šibenici. J šel blížící se lokomotivy a nezavřel závor. Tak tak, že kaře, který vjel na koleje s konvemi mléka, kdy vlak návěští. Splašená herka nechtěla za nic na světě cou vyběhl na koleje v nejposlednější chvíli a praporkem z vlak rumunských vřešťounů. Vřískot vojska naplnil slámy, lidského potu a koňské moče se smísil s ostrou kopem. Z osobního vozu vyskočil major, velitel transp kem, co se stalo. Člověk s praporkem breptal něco uk dokonce i několik slov židovských, až ukázal nakon a na Žida, kterému se podařilo utéci s vozíkem i koně „Schweinerei!" křičel major. „Ja či bende anzeigen, ti Potom pohrozil za žjdem bičíkem, dal znamení stro Vlak se odvlekl dále a člověk s praporkem tu zůstal „Oferma!" opakoval. (Wittlin 1937: 27-28) Piotr je pňstižen ve chvíli, kdy se dopouští chyb nesený nad svou osobou obsažený ve slově oferm typické pro armeeslavisch, barbarskou vojensk všech slovanských jazyků, která brutálně vtrhn staletími jakoby znehybněného, pokuckého údo kovi v pražských kasárnách. Oferma , durny , o vůl , pitomec , opice , kráva pro Čecha: nadávky vání idiotů nechybí a vrhají je až za hranici lid zvy zvířat). Někdo tak dostane hloupý nápad p marškumpanie: „[...], tak poslouchej: 11. Marschkumpanie. Opakuj t „11. Marschkumpanie..." „Kumpaniekommandant, máš to? Opakuj to!" „KumpaniekommandantL." „Zur Besprechnung morgen... Jseš hotov? Opakuj to „Zur Besprechnung morgen..." „Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš, co je to Untersch kuj to!" „Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš-co-je to Unterschrift, vopice, to-je-podpls." „Ty pitomče jeden. Tedy podpis: Oberst Schröder, hovado. Máš to? Opakuj to!" „Oberst Schröder, hovado." „Dobře, ty vole. Kdo přijmul telefonogram?" „Já." „Himlhergot, kdo je to ten já?" This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 821 MARIE-ODILE THIROUINOVÁ „Švejk. Ještě něco?" „Zaplať pánbůh, už nic. Ale máš se (Hašek 2000: 289) Komického efektu je dosaženo snadno a dobře ilustruje základní neschopnost idiota účastnit se jakékoli smysluplné slovní výměny: je to nekompetentní mluvčí, jenž systematicky porušuje rétoricko-pragmatická a logická pravidla ústní komunikace. Nespolupracuje se svým protějškem a to, co říká, není v daném kontextu relevantní. Švejkovou idiocií pojmenovali nakonec samotní jeho posluchači zjevný neúspěch Švejkovy promluvy, které nejsou ve skutečnosti schopni porozumět. Zaráží nás jeden podstatný rozdíl mezi našimi dvěma idioty: pokud Piotrova idiocie nenechává čtenáře na pochybách, pak ta Švejkova není zaručená a zdá se být předstíraná. Většina z jeho posluchačů, až na pár úplných hlupáků, si ostatně sama klade otázku, jak to vlastně je. Švejk si ale dává dobrý pozor, aby tuto pochybnost zachoval: Vypravuje toto, díval se Švejk tak upřímně nadporučíkovi do očí, že týž, přistoupiv zprvu k němu s jistým surovým úmyslem, odstoupil od něho, sedl si na židli a otázal se: „Poslyšte, Švejku, jste opravdu takové boží hovado?" „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," odvětil slavnostně Švejk, „jsem!" (Hašek 2000: 122) Odpověď je šikovně formulovaná, a odpovědnost za Švejkovo označení tak zůstává na posluchači. Jasně sděluje: to vy právě říkáte, že jsem idiot, každopádně nemohu udělat nic jiného, než s vámi souhlasit. Slavný výrok „poslušně hlásím" tak vlastně značí násilné odnětí svobody projevu. Švejk jej systematicky vkládá mezi sebe a své posluchače: „Držte hubu," přerušil Švejka zuřivě předseda komise, „o vás už máme zprávy. Der Kerl meint: man wird glauben, er sei ein wirklicher Idiot... Žádnej idiot nejste, Švejku, chytrej jste, mazanej jste, lump jste, uličník, všivák, rozumíte..." „Poslušně hlásím, že rozumím." „Už jsem vám říkal, abyste držel hubu, slyšel jste?" „Poslušně hlásím, že jsem slyšel, abych držel hubu." „Himlhergot, tak už tu hubu držte, když jsem vám poručil, tak víte dobře, že nesmíte kušnit!" „Poslušně hlásím, že vím, že nesmím kušnit." (Hašek 2000: 57) Pro Švejkův ústní projev je charakteristické, že vrací slovní výměnu obratem („poslušně hlásím"), který by měl vyjadřovat jeho podřízení vůči nadřízeným v hierarchii: právě tímto způsobem se mu často daří (jako v této ukázce) mít This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 822 poslední slovo. Jeho jméno je tak zbaveno význ ňuje vlastní svobodu projevu, parrhesii, typick nedokáže Švejka umlčet. V obou románech je jedna téměř totožná epizo díl, který panuje z tohoto hlediska mezi našim Švejkem i „mlčícím" Piotrem. Oba dva dostáv komentují - nejdříve Švejk, nahlas: „Tak ho traťmistr zavolal do svý kanceláře a povídá va číslo 4268. Já vím, že máte špatnou paměť na čí lo napíše na papír, že ten papír ztratíte. Dejte si ale d na číslice, a já vám ukážu, že je to velice lehký, zapam vejte se: Lokomotiva, kterou máte odtáhnout do de 4268. Tedy dávejte pozor: První číslice je čtyřka, dru 42, to jest dvakrát 2, to je v pořadí zepředu 4, děle 4 a 2. Teď se nelekejte. Kolikrát jsou dvakrát 4, vosům v paměť, že vosmička je z čísla 4268 poslední v řad tujete, že první je 4, druhá 2, čtvrtá vosům, nějak ch co je před osmičkou. A to je strašně jednoduchý. P čtyři a dvě je šest. Tedy už jste si jistej, druhá od ko řad čísel nikdy nevymizí z paměti. Máte utkvěno v také dojít k týmuž vejsledku ještě jednodušejc...«" Šikovatel přestal kouřit a vytřeštil na něho oči a jeno Švejk vážně pokračoval: „Von mu tedy začal vyklád si zapamatoval číslo lokomotivy 4268. Vosům bez d 2 jsou 4, už tedy zná 4-68, a tu dvojku do toho je havé, když se to udělá ještě jinak, pomocí násobení kovýmu výsledku. »Pamatujte si,« povídá ten traťmi 12 měsíců. Vodečte se tedy 12 od 84, a zbývá nám ců, to je 60, máme tedy už jistou šestku a nulu škr jsme škrtli nulu, škrtneme i tu čtyřku vzadu, a mám lokomotivy, která patří do depo v Lysý nad Labem.« (Hašek 2000: 378-379) V této ukázce, kterou použil B. Brecht ve své divadelní hře Švejk ve druhé světové válce , nacházíme řečové postupy vlastní Švejkovi: jako jsou záliba ve stupidních anekdotách a jejich nekonečných variacích, neustálé žvanění, které neposkytuje potenciálnímu příjemci žádný záchytný bod, hromadění bezvýznamných detailů bez jasného vztahu k danému tématu. Smysl takovéto řeči není v tom, co znamená, ale v jejím způsobu použití: zde Švejkovi umožní odvrátit pozornost jeho pronásledovatele-sadistického šikovatele, který ho nutí vykonávat namáhavé cviky se zbraní. Piotrova reakce, když mu četař-zbrojíř dává do rukou zbraň, je pouze vnitřní: This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms 823 MARIE-ODILE THIROUINOVÁ Petr Niewiadomski obdržel mannlich ale tak velkou číslici, vyrytou na kli nelze jen tak lehce přečíst. A to už nen tě nepřišel do styku s tak velkými čís budka, v níž zastupoval hlídače, byla cetšesttisícosmsetdvacetjedna. Petr b vztahujícím se k jeho osobě. Cítil se val, že od té chvíle je už jenom dodatk la nová. Už jich musilo mnoho sloužit se vrátit z války se zdravou puškou, b čine, ať se vyspí - až do následující vál ší než on. I vagony byly důležitější, té Kolik mrtvol mohou všechny ty puš v rukou nováčků. - Pět tisíc? Deset? -samostřílech a o zbraních, v nichž s duchové, duchové počali kroužit po li bez hluku dolů, chytali za ruce, bral nějaké ruce vytahovaly z roztrženýc a podávaly je prosebně Petrovi. Petra majitelé pivovaru: Farkas a Gjörmeky hořké pivo z chmele a ječmene, ale k (Wittlin 1937: 238-239) Díky vnitřní fokalizaci čtenář sle lenek, od prvotního pocitu hrdo s iracionálním způsobem myšlení, mitivní mentalitu: pomocí obrazů která se právě odehrála (puška má sloužit). Piotrovou idiocií pojmen primitivní mentalitu, která je ne myšlení. I když oni uvažují racion boť jejich pohrdání Piotrem je zba Naši dva idioti se nenechají pohltit ne kvůli své slabosti, oné labilitě v nacházejících se na rozhraní. Je tom z kamene, a proto jsou nepřístupní hluší. Každý po svém odhaluje vra a tváří v tvář ideologiím zosobňuje rolí vědomě, ale Piotr ne. Zbývá n Svět v zrcadle idiocie Tyto dvě právě citované dlouhé pasáže nám umožnily určit, v čem spočívá idiocie našich postav z pohledu jejich pronásledovatelů (neschopnost komuThis content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 824 nikace nebo primitivnost). Zároveň ukazují, jaké užívají: Hašek přímou řeč a Wittlin vnitřní foka prakticky nevyskytuje. Šve j ko va idiocie je to přístup k myšlenkám postavy, aby její intelekt telné. Švejkův postoj spočívá v tom, že zrcadlí9 a jejím opakováním odhaluje podvod a klam: kdy sledovatele, pronáší dlouhé vlastenecké proslovy slovně, nebo zde můžeme naopak vidět ironické Skutečný smysl je vždy schopný se vynořit, neb ke zhoršující se situaci v roce 1914 jsou vlastene která se nezakládá na pravdě. Švejkovo rozvratn dílo čistě ústního a zrcadlového charakteru je v účinné. V Soli země nám neukazuje rozdíl mezi skutečným a zdánlivým smyslem hlavní postava (ta si jej většinou ani není vědoma), ale naopak vševědoucí vypravěč: to on je ironizující instancí, která prostřednictvím Piotrova neporozumění odhalí nepřímo skutečnou nelidskost těch, kteří ho posílají na válečná jatka. Ale zde nám ani tak nezáleží na tom, kdo je autorem (je-li to postava, nebo vypravěč) sémantické inverze, typické pro ironický tropus: hlavní je, že v obou románech je odhalen skrytý smysl tím, že zdánlivý smysl se odráží v postavě idiota jako v zrcadle. Idiot narušuje smysl ne proto, že není schopen jej pochopit, jak by si rádi mysleli ti, kteří ho idiotem nazývají, ale protože nabízí jeho deformující odraz (v případě Švejka vědomě, v případě Piotra nechtěně). Svět v zrcadle idiota, tj. z toho nejobyčejnějšího a nejnižšího možného pohledu, odkrývá svou pravou obludnou tvář. Touto obludou ale není idiot, nýbrž ten, kdo s ním takto zle zachází. Idiot není rozhodně postavou borderline, alespoň ne „přirozeně". V každém případě tomu tak není v obou románech, o kterých pojednáváme v naší studii, kde jsou postavami, jejichž identita je vnímána jako jiná, odlišná, mlhavá, ale kterou je možné někam zařadit a která vyjadřuje určitý odpor: jsou to postavy, které se shodují samy se sebou. Z románového hlediska spočívá jejich využití v tom, že nabízejí obyčejný, periferní pohled, co možná ne j vzdálenější od držitelů moci a vědění. V pohledu idiotů se moc a vědění moderní doby se svou lží a klamem tříští a prostřednictvím typického inverzního procesu je demaskována jejich dvojitá hluboká povaha: idiot je zrcadlem, kde se ironicky odráží obraz světa, a ne postavou nacházející se na rozhraní. Jeho naprostá jinakost je povolána, aby odsoudila falešné ideály. Haškova inspirace je cynická, Wittli- 9 Viz Richterová 1997. Tato studie vyšla ve francouzštině pod názvem „L'idiotie: la grande passion de Jaroslav Hašek" (Thirouin 2006: 41-57). Richterová nazývá fenomén idiocie v Haškově díle „blbostí metafyzickou" dle Voskovce a Wericha, situuje ji do tradice filozofické a literární a definuje ji jako „logickou, hodnotovou, poznávací a praktickou zvrácenost" (ibid.: 56). This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms nova křesťanská. V tomto schématu se tak nakonec idiot ocitá v centru a ostatním zrcadlí obraz jejich narušené identity. Jako byl umělec oblíbenou postavou romantismu, tak je idiot oblíbenou postavou moderní doby:10 tento člověk bez vlastností však není jejím mluvčím v pravém slova smyslu, ale je nástrojem války, kterou započal Flaubert proti hlouposti inteligence jejímž ztělesněním jsou ideály, ideologie, přehnaná důvěra a víra v systémy. Kundera má pravdu, když tvrdí, že tato válka je vedena zejména velkými středoevropskými romanopisci 20. století, kteří sdílejí stejnou vnímavost pro odhalování klamu a podvodu, zatímco Západ se opájí ideologiemi. U Haška, Wittlina, ale také u Roberta Musila, Roberta Walsera a Witolda Gombrowicze čtenář objeví, jakým způsobem idiocie „otvírá skulinku do dusivé plnosti přijatých významů", skulinku „v níž bude moci vát vítr plný znepokojení a života" (Deshoulières 2004: 79-118). Přeložila Jana Maliverneyová 10 Viz 3. kapitola: „L'idiotie comme fondement de la modernité" [Idiocie jako základ moderní doby] (Deshoulières 2004: 79-118). Prameny ALEICHEM, Cholom 1992 [1901-1915] Gens de Kasrilevkè (Paris: Julliard) FLAUBERT, Gustave 1958 Prosté srdce ; přel. Vendula Tůmová (Praha: Československý spisovatel) HAŠEK, Jaroslav 2000 Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (Praha: Ottovo nakladatelství) WITTLIN, Józef 1937 Sůl země', přel. Jaroslav Závada (Praha: Sfinx) KUNDERA, Milan 2005 Le rideau (Paris: Gallimard) SINGER, Isaac Bashevis 2011 [1957] Hlupák Gimpl ; přel. Radka Šmahelová a Antonín Přidal (Praha: Argo) Literatura DESHOULIÈRES, Valérie 2004 Portrait de l'artiste en saltimbanque [Portrét umělce převlečeného za šaška] (Paris: Gallimard) 2005 Métamorphoses de l'idiot [Proměny idiota] (Paris: Klincksieck, «50 questions») This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms ČESKÁ LITERATURA 6/2011 - STUDIE 826 FRAJLICH, Anna 2001 Between Lvov, New York and Ulysses' Ithaca - Józef Archives of Polish Emigration Series (Toruñ/New York: Ni Department of Slavic Languages/The East Central Europ KOSAKOWSKA, Elisabeth 2001 „The War as a myth: The Analysis of a Development of the Religious Imagery in Joseph Wittlin's The Salt of the Earth"; in ibid., s. 61-71 RICHTEROVÁ, Sylvie 1997 „Jasnozřivý génius a jeho slepý prorok"; in eadem: Ticho a smích. Studie z české literatury (Praha: Mladá fronta), s. 20-66 SARTRE, Jean-Paul 1988 L'idiot de la famille. Flaubert de 1821 à 1857 (Paris: Gallimard) THIROUIN, Marie-Odile 2006 Od Haška k Brechtovi - Osudy Švej kovy postavy v Evropě [soubor textů vydaných v Cahiers de l'ILCEA n° 8] (Grenoble: Ellug) 2007 „Válka jazyků v Osudech dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška"; Danielle Perrot-Corpet, Christine Queffélec (edd.): Citer la langue de l'autre - Mots étrangers dans le roman, de Proust à W.G. Sebald (Lyon: Presses Universitaires de Lyon), s. 133-156 Résumé The idiot is a standard, apparently 'normal' character in the twentieth-century central European novel. This naturalness is explained in part by the contemporary social organization of Europe, where many small communities neighbour large urban centres: in these small communities the idiot is a familiar character. This largely sociological explanation does not, however, provide a sufficient answer to the question of why the idiot became a literary figure, that is to say, a popular 'cultural product', in this place and time. According to the nineteenth-century medical definition these beings live on the edge of the world of humans and the world of beasts, defying any attempt at precise categorization, just as they defy medical treatment. This definition offers a possibility for literature to find in the idiot - a figure of an uncertain identity oscillating between two worlds and by nature alien to the very idea of belonging anywhere - a figure 'with qualities' personifying the rejection or impossibility of any constant identity. Other hypotheses concern the ethics of the character and function that the author has determined for the idiot in the plot: the idiot would thus represent the absolute victim of the catastrophe of the twentieth century, which especially affected central Europe because of the absolute weakness and deprivation of the character. There is also another, opposite, yet complementary perspective - namely, that although the idiot, thanks to an undefined identity, could represent the last site of resistance to a world gone mad. It is first necessary, however, to understand why that is. A comparison of two characters, one created by Jaroslav Hašek in the Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (The Good Soldier Švejk and His Fortunes in the World War, 1921 -23), the other by Józef Wittlin in the planned trilogy Saga of the Patient Infantryman (of which only the first part, Sól ziemi, Salt of the Earth, was published, 1935) may help us to achieve a more precise definition of these different approaches and to determine what the idiot has contributed to the literature of central Europe. This content downloaded from 86.49.250.123 on Sun, 20 Nov 2022 10:44:30 UTC All use subject to https://about.jstor.org/terms