Lekce 3
„klony" po celém Středomoří a Černomoří, a v 5. století tak již řecký svět čítal přes tisíc obcí.
Kvůli iónským obcím v Malé Asii se Řekové počátkem 5. století dostali do konfliktu s expandující Perskou říší. Výsledkem byla řada řecko-perských válek, jež představovaly významný historický mezník. Řekové se při nich dokázali na své poměry v nebývalé míře sjednotit a mnohem početnější Peršany nakonec roku 479 porazit. Tímto datem začíná doba klasická, v níž Řecko dosáhlo svého vrcholného kulturního rozkvětu. Řekové se po vítězství nad Peršany rozpadli do dvou táborů. V jednom byly převážně demokratické obce sjednocené pod vedením Athén v Délském námořním spolku. Ten byl původně ustaven na ochranu proti Peršanům, Athéňané jej však posléze proměnili ve své impérium a k ostatním členům spolku se chovali stále panovačněji. Tím vyvolávali nevoli ve druhém táboře, sdružujícím převážně oligarchické obce pod vedením Sparty. Konflikty mezi oběma stranami vedly k četným vojenským střetům a vyústily posléze v peloponnéskou válku (431-404). Jejími vítězi se nakonec stali Spartané, kteří tím na čas ovládli většinu Řecka. Ve své imperiálni roli si ale nepočínali o nic dovedněji než Athéňané, záhy řadu svých někdejších spojenců obrátili proti sobě a roku 371 byli poraženi vojskem Thébanů. Ani Thébám se však nepodařilo zjednat trvalejší mír.
Řecký svět byl ve 4. století dlouhým válčením vyčerpán a ocitl se v politické krizi. Toho využil Filippos, schopný král dříve okrajové Makedonie, která tvořila nárazník mezi Řeckem a severním Balkánem. Filippos roku 338 porazil spojené thébsko-athén-ské vojsko v bitvě u Chairóneie, a stal se tak vládcem celého Řecka. Jelikož dobře chápal, že autonomie řeckých obcí dosáhla svých mezí a vedla by jen k dalším konfliktům, ponechal sice obcím z velké části jejich vnitřní legislativu, veškerou vnější politiku však převzal do svých rukou. Tím učinil navždy konec řecké samostatnosti. Po Filippově smrti v roce 336 převzal vládu jeho neméně schopný syn Alexandros, jemuž se podařilo dobýt celý Blízký a Střední východ až po Indii. Vytvořil tím nové kulturní prostředí hellénismu. V jeho průběhu řecká kultura expandovala po celém území dobytém Alexandrem a hrála podobnou roli jako západní kultura v období kolonizace či v dnešním globalizovaném světě. Řecko jako konkrétní území či Řekové jako národ se tím ale dostali do ústraní. Řada starých řeckých obcí (napříště často sdružených do větších federací) sice prosperovala i v hellénistické době, četné řecké kulturní počiny se však odehrávaly mimo hranice tradičního Řecka, např. v egyptské Alexandrii. Týž trend pokračoval i poté, co bylo Řecko a zbytek Středomoří ve 2. stol. př. n. I. začleněno do Římské říše, v níž setrvalo až do konce antiky. Navzdory tomu však archaické a klasické období zůstalo až do konce antiky mocným vzorem, k němuž vzhlíželi obyvatelé celé východní Římské říše a hledali v něm zdroj své kulturní identity (viz výklad „Pozdně antický klasicismus" na s. 321-3).
Lekce 4
První deklinace. Adjektiva i. a 2. deklinace. Osobní zájmena a zájmeno ocútós, -t\, -óa
Substantiva první deklinace (cr-kmenové)
1. Jména a-kmenové deklinace jsou výhradně feminina nebo maskulina. Koncovky plurálu jsou u všech feminin i maskulin první deklinace vždy stejné.
2. Feminina se ve skloňování singuláru dělí do čtyř typů:b
a) Koncovky singuláru obsahují ve všech pádech ä.
b) Koncovky singuláru obsahují v nominativu/akuzativu ô, v genitivu/dativu ä.
c) Koncovky singuláru obsahují v nominativu/akuzativu ä, v genitivu/dativu t\.c
d) Koncovky singuláru obsahují ve všech pádech r|.
	a) bohyně	b) osud	c) mínění	d) vítězství
sc. nom.	Qe-a	uoTp-á	8ó^-á	vík-t)
gen.	Qe-&S	uoíp-äs	Soptíš	vÍK-n,c;
dat.	Qe-á	uoíp-a		vÍK-rj
ak.	Qe-áv	HoTp-ocv	oó^-áv	vTk-tiv
vok.	Qe-á	uoTp-á	8ó£-čc	vÍk-ti
pl. nom.	8e-aí	uoTp-ai	8ó£-cu	vTx-ai
gen.	0e-covd	uoip-čôvd	8o£-čôvd	VTK-g3vd
dat.	ÔE-cďs	uoíp-ais		vTK-ais
ak.	0e-á$e	uoíp-äse		vTK-ase
vok.	8e-aí	MoTp-ai	Só£-ai	vík-ai
3 K a-kmenové deklinaci viz nnv 129-43, k zájmenům nnv 213-15. b Pravidla pro rozlišení jednotlivých typů uvádí sm 217-19.
c Kmenové ä v nominativu se v genitivu a dativu singuláru mění v ti v případech, kdy před ä v nom. stojí souhláska s výjimkou p.
d Tvary genitivu plurálu a-kmenové deklinace zdánlivě neodpovídají pravidlům pro přízvuk popsaným v lekci 2.7. Genitiv plurálu měl totiž původně pravidelně přizvukovanou koncovku -ácov, která se v průběhu dalšího tvaroslovného vývoje stáhla na -tov.