Tretí deklinace: souhláskové kmeny. Tázací a neurčité zájmeno. Príklonky
Lekce 9
Tretí deklinace: souhláskové kmeny. Tázací a neurčitá zájmena. Príklonky
Třetí deklinace
1. Pod třetí (neboli athematickou) deklinaci spadají jména všech tří rodů, jejichž kmen končí na souhlásku či samohlásku jinou než a nebo o. Kmeny dělíme podle jejich koncové hlásky na souhláskové a samohláskové. Podobu souhláskového kmene zjistíme tím, že od tvaru genitivu singuláru oddělíme příponu -05 (např. ií eAttís naděje, gen. éAiríSos, kmen éAttíS-). Tento kmen se pak objevuje ve všech ostatních pádech s výjimkou dativu plurálu (a někdy i vokativu singuláru). U některých kmenů dochází v koncovce ke složitějším změnám (viz lekce 16-17).
2. V nominativu singuláru dochází u většiny jmen třetí deklinace k modifikaci kmene, a proto je třeba se spolu s ním učit i tvar genitivu. Vydedukovat přesnou podobu kmene z tvaru nom. sg. zpravidla nelze. Srov. následující příklady jmen v nom. sg. shodně zakončených na -cov: TToaEi5čov, gen. TTodeiSčovos; Ayauiuvcov, gen. Ayauéuvovos; ŽEvocpčov, gen. ževocpóóvTog; Kpécov, gen. Kpéovros. Tyto rozdíly je v odborných textech zvykem u vlastních jmen dodržovat i v češtině. Hovoříme proto o Poseidonovi, Agamemnonovi, Xenofóntovi a Kreontovi.
3. Přípony třetí deklinace jsou následující (nnv 149):
SG.	m. + f. + n.a	pl.	m. + f.		n.
nom.	-s nebo kmen		-es		-a
gen.	-05			-	cov
dat.	-í			-oT(v)	
ak.	-v nebo -áb		-ásc		-a
vok.	= nominativ nebo kmen		=	nominativ	
" Pro neutra opět platí, že akuzativ a vokativ mají stejný tvar jako nominativ.
b Akuzativ má příponu -v u samohláskových kmenů končících na 1 nebo u (např. ttóAis obec,
ak. TTÓÁtv), v ostatních případech mívá přípona tvar -ä (srov. však pozn. e). c U některých kmenů se nicméně v ak. pl. používá koncovka nom. pl. (viz lekce 16.3 a 17.1-2). á Prízvuk u jmen souhláskových kmenů třetí deklinace zůstává stále na téže slabice, nicméně
v 7á\/i<:lri<:ti na nravirllprh "7a—h 7 ipl^rp o      nři nrnrllniiřpní nnsipiHní <dahikv nn^nuyá nnnř
4. Tvary všech pádů se tvoří připojením uvedených přípon ke kmeni. V dativu plurálu (a někdy i nominativu singuláru) ovšem při styku -o s koncovou souhláskou kmene může docházet k podobným změnám, jaké známe např. z futura či aoristu (viz lekci 5.7), tj. tvoří E, v kombinaci s k, y, x (např. cpúAaí; hlídač, gen. sg. cpúAaKos, dat. pl. cpúAa^i) a vu v kombinaci s tt, (3, cp (např. kAcó^ zloděj, gen. sg. kAcottós, dat. pl. kAcovuí). Hlásky t, 5,0 a v se před o vypouštějí (např. eAttís naděje, gen. sg. éAttíSos, dat. pl. éAiríai; Saíucov, gen. sg. Saíuovos, dat. pl. Saíuooi). U kmenů zakončených -vt dochází v dat. pl. ještě k dloužení předcházející slabiky (např. yépcov stařec, gen. sg. yépovTos, dat. pl. yépouoi).
5. Základní typy souhláskových kmenů se skloňují následovně:
SG.	hlídač	zloděj	vděk	stařec	božstvo	tělo
n.	q>úXa£,	kAcóvjj	Xápis	yépcov	Saíucov	acôuae
g-	cpúAaKoj	KAcoTrcV	XápiTOS	yépovros	8aí|aovo5	acónarog
d.	<púAccia	KAcoTríd	XÓpiTi	yépovxi	8aí|aovi	acónaxi
a.	cpúAotKo:	kAčôtto	Xápiv6	yépovxa	Saíuova	acôu.a
v.	= nom.	= nom.	Xápif	yépov	SaTnov	acoua
pl.	m.	m.	f.	m.	m.	n.
n.	cpúAocKEs	kAójtte$	XÓpiTES	yépovTEs	SaíuovEs	acóucťTa
%■	CpuAÓKCOU	KAcoTrčovd	XapÍTCov	yEpÓVTCOV	5aiu,óvcov	acoMÓTcov
d.	cpúAa^i(v)	KAcovyí(v)d	Xápioi(v)	yépouai(v)	Saínooi(v)	acÓMaoi(v)
a.	cpúAaKäs	kAcôttôcs	Xápnräs	yépouTás	Saínováj	acóiiaTcc
6. Adjektiva 3. deklinace jsou nejčastěji dvojvýchodná: např. eúScuhcgv, eúScuuov blažený (gen. eůSocíliovos). Jsou-li trojvýchodná, skloňují se feminina podle i. deklinace. Tak např. u číslovky eT$, uíá, evjeden, jedna, jedno (gen. m. évó$, f. uiás, n. Évó$).h
se mění z průtažného na ostrý (viz blíže přílohu 1, s. 333). Výjimkou jsou jednoslabičná substantiva, která mají v genitivu a dativu sg. i pl. prízvuk na poslední slabice; v genitivu pl. jde o přízvuk průtažný, v ostatních případech o ostrý (nnv 118.3, ^52)- Vedle toho ovšem existuje několik málo jmen s nepravidelným přizvukováním. ' Paroxytona na -15 a -us končí v ak. sg. často na -tv a -uv a ve vok. sg. na -1 a -u (nnv 156.6). Jména s jinými typy přízvuků se skloňují pravidelně. Např. rj ěAttís naděje, éAttíSos, ěAttíSu ĚÁTríSa, ěAttí.
' Plnovýznamové řecké slovo může končit pouze na samohlásku nebo na souhlásky -v, -5 (tj.
i vy a š) a -p. Koncové -t kmene proto ve vokativu musí odpadnout (sm 133). 8 Jména na -|_tä jsou vždy neutra.
h Tomuto typu odpovídají též adjektiva na -eis, gen- -evtoj; -edoô, -tis; -ev, -evtos nesoucí význam oplývání, plnosti (např. ôAŕj-Eis, -Eooä, -ev lesnatý). Výjimečně a pouze u životných imen se vvskvtuií také adiektiva iednovvchodná. např. uccviocc íeen. -&8o<;) šílenv ísm 312I.